K r a j i n a jak ji vnímáme a hodnotíme? sídla – krajina – divočina 1. 10. 2008 kulturní krajina • kulturní krajina je výsledkem dějinného vývoje přírody a společnosti – vyvíjela se společným působením přírodních, socioekonomických a kulturních procesů ò zrcadlí se v ní ekonomická, technická a kulturní úroveň doby ò konkrétní krajiny - vytváří také jednu z charakteristik národa, přičemž zpětně formuje charakter národa (tvář domova, kraj domova) krajinná typologie • podle poměru mezi přírodními prvky a prvky vytvořenými člověkem - geoekologické krajinné typy (Míchal): • krajina silně pozměněná civilizačními zásahy – plně antropogenizovaná, s dominantním až výlučným výskytem sídelních a industriálních nebo agroindustriálních prvků – přes 31 % území ČR • krajina s vyrovnaným vztahem mezi přírodou a člověkem – harmonická, s masovým výskytem přírodních a agrárních prvků, může být i s převahou prvků přechodného charakteru nebo mozaikou prvků typů A a C, s omezeným výskytem sídelních a industriálních prvků – asi 60 % území ČR • krajina s nevýraznými lidskými zásahy – relativně přírodní, s dominantním až výlučným výskytem přírodních prvků, s ojedinělým výskytem agrárních, minimem sídelních a absencí industriálních prvků – téměř 9 % území ČR • dochází tedy k menším či větším průnikům v triádě sídlo – venkov – divočina v jednotlivých krajinných typech (viz. také nová divočina, bělokarpatský prales) percepce krajiny • rozdílný význam pojmů landscape, Landschaft, paysage, krajina • krajina je výsledkem vnitřní krajiny lidí v ní žijících – důležitou roli zde hraje stav vědomí všech lidí, zvláště pak těch, kteří v krajině hospodaří a jednotlivé části krajiny soukromě vlastní ò důležité zabývat se samotnou percepcí krajiny • Wilson – biofilie – biologicky zakotvená lidská potřeba spojovat se s přírodou, životem • Librová - sociální percepce krajiny souvisí se sociální potřebou a hodnotou krajiny i s celým hodnotovým systémem a systémem potřeb dané společnosti ð u člověka se vytvořila se víceméně stálá potřeba pobývat ve volné krajině, především v té lesostepního typu ò lze tím podle antropologů vysvětlit i některé složky vztahu současného člověka k přírodnímu krajinnému prostředí ð záliba v jistých krajinných konfiguracích (arkadská krajina), ð uklidňující účinek pobytu a chůze v krajině pro nervovou soustavu, ð příznivé působení zeleně pro zrak… • Kaplan – čitelnost krajiny - máme rádi místa, která jsou přehledná, jednoduchá, s orientačními body a zároveň tajemnost krajiny – krajina, v níž mohu najít něco nové • Appelton – krajina je místem, kde se rádi ukrýváme a hledáme – nejlepší pro nás je, když můžeme vidět vše kolem sebe, ale nikdo nás • Howard: krajinu vnímáme zrakem, ale také slyšíme, čicháme, dotýkáme se jí, chutnáme „Rozhodující pro to, zda vnímáme místo jako libé není to, co vidíme, ale co slyšíme.“ „…máme v sobě několik preferencí, vnímání krajiny - jako soustavu čoček.“ ò faktory, které ovlivňují percepci krajiny: • pohlaví – jiné vnímání u mužů a žen (zahrady ve Versailles…) • národnost – rozhoduje charakter země původu, „typická krajina“, národní symbolické pojetí krajiny – fixní představa o zjevu české krajiny (Librová) • zkušenosti - individuální rozměr – člověk vychází ze svých vlastních pozorování, ze svých zkušeností – promlouvají k němu s různou intenzitou zážitky z dětství z rodné krajiny, zážitky z toulání, z krajiny poutnické a každodenní zážitky z krajiny, ve které nalezl svůj domov (Tvrdková). • profese – jiný pohled umělce, zemědělce, ochránáře, poutníka… • místo, odkud pocházíme – lidé z dolin x lidé z hor, venkov x město vnímání krajiny jako vnímání jejích hodnot • hodnota biologická – z hlediska výskytu živočichů a rostlin, biodiverzity... • hodnota ekologická – fungování ekosystému, míra čistoty/znečištení prostředí, hrají roli způsoby hospodaření, průmyslová zátěž… • hodnota domova – souvisí s potřebou bezpečí, úkrytu, vazba k místu, nalézání obživy, dostupnost krajiny – to jsou podmínky obytnosti krajiny. V opačném případě naplňuje člověka. úzkostí, anonymitou a vykořeněním • hodnota ekonomická – krajina (její složky – půda, nerostné suroviny…, fauna, flóra) jako jeden z výrobních faktorů – zemědělství, těžba, průmysl, stavitelství… • hodnota estetická – nejčastěji se popisuje jako krásné, úchvatné, působivé. Může se týkat i úplně obyčejných věcí • hodnota historická – nezměněný obraz, funkčnost některých prvků - např. bojiště, stezky, které mají stejný průběh… krajina jako historický dokument – dochované původní způsoby hospodaření, dochované druhy vegetace, historická inženýrská díla, stavby. Hovoří se také o paměti krajiny. • hodnota rekreační – uspokojení potřeby člověka po odpočinku, jsou vyhledávány jiné hodnoty než ekonomické nebo hodnota domova • hodnota unikátu – může být založena historicky, tzn. že se z kdysi běžné věci stává vzácná, protože ostatní srovnatelné zanikly – jedinečná identita funkce krajiny • zásobárna obnovitelných a neobnovitelných zdrojů, surovin a energie • obytná • rekreační • kulturní • estetická rozbor udržitelného rozvoje území – tématické rozbory • zpracovaná témata – povinná, dána vyhláškou č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a o způsobu evidence územně plánovací činnosti: • Horninové prostředí a geologie, • Vodní režim, • Hygiena životního prostředí, • Ochrana přírody a krajiny, • Zemědělský půdní fond a pozemky určené k plnění funkcí lesa (ZPF a PUPFL), • Veřejná dopravní a technická infrastruktura, • Sociodemografické podmínky, • Bydlení, • Rekreace, • Hospodářské podmínky. česká venkovská krajina • venkov – „prostor v krajině mimo městskou zástavbu a průmyslové zóny, kde dochází k zemědělské výrobě a kde jsou sídelní formy vesnické komunity“ (Lapka) ð člověkem přetvořené a v mnoha případech výrazně dotvořené ekosystémy, které s aktivní rolí člověka a jím pozměněných, domestikovaných rostlin a živočichů počítají a neobejdou se bez nich • stereotypy spojené s venkovem v současnosti a minulosti • „…venkov je způsob bytí v krajině …je tvůrčím přečtením krajiny …umí být co nejvíc nezávislý na civilizaci a kultuře“ (Blažek) • v současnosti se zdůrazňují více komparativní výhody venkova oproti městu – od 70. let jako svébytný prostor zdravého životního stylu, který je nutné respektovat i jako klidné místo k bydlení a rekreaci. • existuje však v současnosti „harmonická venkovská krajina“? krajina a venkov v literatuře • venkovská memoárová literatura – Paměti Františka Jana Vaváka, souseda a rychtáře milčického – Paměti sedláka Josefa Dlaska • o životě a práci na venkově vypovídají také některé příběhy Němcové, Světlé, Novákové, Jiráska, Holečka, Baara, bratří Mrštíků – nejčastěji ale nenaplněné city, nerovné majetkové poměry • československou sociologii ovlivňovaly myšlenky některých politiků – Rieger, Bráf, Švehla, Hodža, historiků – Pekař, Krofta, Vacek, Kutnar • ruralisté – sborník Básníci selství – Knap (Puszta, Cizinec), Křelina (Hubená léta), Knor, Prokůpek, A. C. Nor (Bürkenthal, Raimund chalupník) ð k venkovu, selství jako ke kořenům, k víře jako ke hlubině bezpečnosti krajina a venkov v percepci sociologie a environmentalistiky • empirická sociologie 20. a 30. let – monografie vesnic – Galla – Sány a Dolní roveň, Bláha – Velké nad Veličkou. • založení Československé akademie zemědělské (1924) – cíl přinášet vědecké rozboryvýrobně technické i společenské problematiky. Dr. Edvard Reich • tématy zemědělství a venkova se zabývali Chalupný, Čep, Kutnar, Paleček, Smetánka, Pohl, Prokeš, Matula, Lom, Brázda… • Československá akademie zemědělských věd, od roku 1953 • při VÚZE vznikl Institut sociologie venkova a historie zemědělství (Tauber) • po roce 1968 jejich rušení • po roce 1989 znovu sociologie venkova a zemědělství na České zemědělské univerzitě v Praze, FSS… • Librová, Blažek, Dejmal, Majerová, Lapka, Gottlieb, Kubačák, Frolec, Petráň, role nezisku (Společnost pro krajinu, Veronica, Drnka…) • při studiu textů pozor na: – přílišnou idealizaci při vnímání obrazu a stavu krajiny a venkova v minulosti a současnou přílišnou skepsi – ideologické zabarvení některých textů (hlavně v období 1945-1989) historické struktury krajiny • paměť krajiny – Cílek rozlišuje 2 vrstvy paměti krajiny – na úrovni přírody schopnost návratu k přírodnímu stavu, na úrovni kultury schopnost vyvolávat staré historie, pohádky, pocity, okouzlení ðúzce souvisí s autenticitou krajiny • historické struktury krajiny – představují dobově ohraničený (a neustále se zmenšující) subtyp krajinných struktur, hmotná část kulturního dědictví s uplatněním v prostoru. Vytvářel je člověk technicky a technologicky omezený (Huba 1988)) jejich geneze i zánik závisí na společensko-ekonomických i přírodních zákonitostech „Krajina vytváří historicko-kulturní základ identity našeho národa. Území, které obýváme, totiž po staletí zvelebovaly generace našich předků, a vytvořily tak jeho historickou strukturu, nezaměnitelnou s jinými oblastmi“ (Štěpánek) Plužina • plužina má pro sídelní krajinu zásadní význam, je základním hospodářským předpokladem existence osady a ve vztahu člověka k domovu rovněž důležitým prostorovým a duchovním pojítkem – na počátku 13. století došlo k novému přerozdělování půdy na lány – vyměřena plužina = katastr – orná půda. Na dalších 700 let stává základní jednotkou, která prakticky platila až do kolektivizace. Částečně se dochovala u horských vesnic. x louky a pastviny byly dlouho obecním majetkem • pravidelné tvary plužiny ukazují na plánovitý vznik, můžeme je dělit: • úseková – každý úsek jedna parcela • dělených úseků – úseky rozdělené na pravidelné pásové parcely • traťová – ta je nejtypičtější kolonizační, lokátoři vytvářeli kolem vesnice jednotlivé tratě • nepravá traťová – vznikla parcelací hlavně ve zvlněném terénu • délková – záhumenicové pásy polí navazovaly hned na zahradu – lesní lánová ves • záhumenicová lesní vsi lánové – typická pro kolonizaci 13. stol. • záhumenicová klínová (nahoře) a pásová (dole) s třemi přidatnými tratěmi u lesní lánové vsi • hvězdicová/paprsčitá záhumenková – u lesní návesní vsi • kompaktní • rozštěpená • rozptýlená • plužina zcelených úseků – usedlost stojí ve středu plužiny – louky a pastviny byly dlouho obecním majetkem – v době scelování pozemků (kolektivizace zemědělství) ztratila většina plužin svůj typický tvar – částečně se plužina dochovala u horských vesnic (Ubušínek na Vysočině) • meze – byly nejdůležitějšími hraničními symboly mezi soukromoprávními vztahy – zároveň měla komunikační význam, specifickým druhem mezí tzv. terasy – pastva pro dobytek, vysazovány zde většinou stromy, keře – jejich protierozní funkce – původně jen kamenné náspy kolem polí nebo hranice pozemků či celých polních tratí • hranice – byly vymezovány jak přirozeně tak uměle – cesty, prameny, osamělé stromy, mohyly, ploty, meze, kříže, zářezy na stromech – příkopy, jámy, kamenné valy, zídky – někde zvyk přivádět na hranice mezi pozemky mladé hochy a tam je bít, aby si zapamatovali, kde hranice je • kameny – ploché označovaly šíři pozemku a tím vlastníka – sloužily také jako milníky nebo hraniční kameny – dodnes možno nalézt uprostřed lesů hraniční kameny z 18. a poloviny 19. století – kamenice – hromady vyneseného kamení z polí – zároveň mohly tvořit ohradu pozemku, hranici pozemků, tarásky, hromadnice • ohrazení – typy hrazené plotem: – ze štípaných desek nebo šindelů – horizontální nebo vertikální výplet (u nás dnes jen zřídka) – tyčkový plot – pastevecké ohrady – zdi ze sbíraného kamene, spojované na suchou nebo hliněnou maltou – kompaktní roubená technologie v podobě dlouhé trámové stěny, ztužené krátkými kolmými úsek, které rovněž podpíraly roubenou sedlovou stříšku. Ve vstupech byly vytvořeny brány a branky, někdy zděné. Cesty • významné v životě každého člověka – spojovaly obec s okolím – vedly k jiné obci, poli, lesu, rybníku, kostelu… x dnešní době • první cesty vznikly jako nutné komunikační spoje mezi pozemky a sídlišti, nejdříve v okolí vodních toků, pozdějido vyšších poloh (do hor především kvůli nerostnému bohatství) • největší rozšíření cest v době největšího rozšíření sídel – v 12. stol., v 13. stol. nejhustší síť • stejně jako pole byly posvátné i cesty – krok po trase se stával posvátným ⇨ místa protnutí stezek nabyla velké důležitosti – cesty a křižovatky významná výzva k díkům Bohuslav Reynek Cesty Jsou cesty starobylé, cesty do polí, v něž mana zapadá, klekání ozvěna, kde Polednice v šlépěje a výmoly prach sype útrpný pot bídy kolena. Jsou cesty v podlesí do skal a do strání, žár děvích divizen tam vábí tuláka. jde, hledě za vozy na kopců rozhraní, zří v prázdných žebřinách se vršit oblaka. Mrak místo pšenice tam ruce záhadné do slávy shrnuly jak archu útěchy těm, kteří neznají ni hodiny ni dne, čekají bez chleba, bez zdi a bez střechy a pějí za deště a pějí za mrazu a ještě v agonii vděčně zapějí ze srdce plného bolesti obrazů v jediné, veliké a lačné naději. �c Pieta, 1940 • díky starým stezkám se do lidí zakořenil pocit domova – štětované cesty – sypané malými kameny, hlavně na svazích, kde hrozilo podmáčení – hlavně cesty k údolím, mlýnům, mezi 2 vesnicemi, významné regionální cesty, významné prvky v krajině – na významnějších místech cest vysazovány solitérní stromy – většinou ušlechtilé ozdobné stromy vytvářející velké koruny jako dub, kaštan, topol, břek, lípa – často doplněné drobnou sakrální architekturou, který spolu často na nejvyšších bodech, vjezdech do polí nebo na křižovatkách cest – od 17. stol. se při starých hlavních cest stavěly kříže, boží muka a kapličky – kolem cest síť nocleháren, zájezdních hostinců – podél důležitějších cest byly hloubeny odvodňovací příkopy nebo strouhy, které zatravněny, poskytovaly pastvu dobytka i píci – příkopy byly zpevňovány stromovými alejemi – kolem místních komunikací většinou ovocnými stromy, kolem dálkových cest většinou dálkovými dřevinami (dub, kaštan, topol, lípa) – výsadba alejí byla povinná, což také bylo dáno zákonem (období Marie Terezie), podél zemských i okresních a obecních vysazeny ovocné stromy – sedláci vysazovali i kolem obyčejných cest – úvozy – vřezané do krajiny • na konci 18. stol. počátek budování nových silnic – císařské silnice byly inženýry linkovány jako linky do krajiny • druhé období ve vývoji polních cest nastalo v průběhu 19. stol. – výměny střídavého osevního postupu, aby byl každý pozemek dostupný pořád • v té době další úpravy – železnice – přerušení dosud fungujících regionálních tras • největší změny v cestní síti v druhé polovině 20. stol. – rušení cest a úvozů v důsledku scelování (kolektivizace zemědělství, socializace vesnice), boom automobilismu (dálnice…) ⇨nepoužívání, ruderalizace cest a jejich okolí