Strašáci vnější a vnitřní
Pavel Klvač
Recenze díla:
ŠMÍD, R. (2007): "Blízko životu, blíže smrti". Výstava fotografií v Kulturním domě v Drnovicích, 31.
3. 2007
ŠMÍD, R. (2008): "Nejde o život". Výstava fotografií v Galerii Zámecký mlýn v Jindřichově Hradci,
31. 5. - 27. 7. 2008
Citujte takto:
KLVAČ, P. (2008): Strašáci vnější a vnitřní. Biograf (45): 10 odst. Dostupné na adrese
http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=4513
1.
Stále ještě je najdeme v zahradních záhonech, na polích, ve vinicích, v sadech v korunách
stromů, nad výběhy se slepicemi a tu a tam i v rybníku. Řeč je o strašácích, kteří mají svůj
význam především tam, kde lidé zrovna nejsou. Zastupují své tvůrce v době jejich
nepřítomnosti - za každého počasí, ve dne i v noci. Jejich pomoc byla v minulosti pro
člověka-zemědělce existenční nutností. I dnes však patří strašáci k naší kulturní krajině stejně
jako třeba Boží muka, kříže nebo kapličky. Jejich přítomnost vnímáme spíše bezděky, aniž
bychom se více zabývali jejich životními příběhy a pohnutými osudy. To, co uniká všední
pozornosti venkovanů nebo běžných návštěvníků krajiny, může být pro sociologa-fotografa
fascinujícím předmětem zájmu. "Strašákolog" Rudolf Šmíd vyhledává strašáky při svých
sociologicko-fotografických výpravách už patnáctým rokem. Vyjíždí z jara, v létě, na podzim
i v zimě, aby dokumentoval existenci rychle vymírajících strašáckých populací. Jeho
fotografický archiv obsahuje již několik generací strašáků.
2.
Strašáci Šmída zajímají "jako etnovýtvarné objekty z dílen známých i neznámých autorů s
jednoznačným posláním - strašit" (Šmíd 1999: 99, kurzíva R. Š.). Umělé strašáky, tedy
takové, kteří byli zhotoveni a instalováni pro jiný účel než strašení, např. jako ozdoby
naparáděných rekreačních chalup s "golfovými" trávníky nebo reprezentativních
předzahrádek, nemá Rudolf Šmíd v oblibě. Považuje je za "bezcenné pseudoobjekty" (Šmíd
2004: 65), případně za "postmoderní kýč na úrovni sádrového trpaslíka" (Šmíd 2005b: 25).
Zkrátka, nejsou pro něj ti "praví" (Šmíd 2005a: 25). Jakkoli je z estetického úhlu pohledu
takovýto postoj sympatický, sociologicky vzato mohou být umělí strašáci stejně zajímaví, neli
zajímavější, něž strašáci klasičtí. Co nám umělí strašáci o svých tvůrcích a jejich době
prozrazují? Strašáky vlastně potkal podobný osud jako mnoho jiných "relikvií" tradičního
selství - "žebřiňáky osázené květinami, zavěšená vozová kola, koňské chomouty a cepy. Tyto
předměty dávno ztratily svou původní užitnou hodnotu, zato získaly nový, čistě symbolický
význam" (Klvač 2006: 5; Librová 1988: 140-147). Nejsou pak umělí strašáci ve svém
dnešním kontextu stejně autentičtí jako jejich starší příbuzní?
3.
Ať tak či onak, praví (strašící) strašáci jsou v naší krajině posledními mohykány tradiční
rurální společnosti. Kde je najdeme, tam se stále ještě hospodaří. Jsou reziduem starých
magických praktik ochrany úrody, které známe v Evropě již pouze z literatury nebo z
nejzapadlejších karpatských samot: "Štědrovečerní popel má zůstati v peci až do nového roku.
Tehdy je třeba pečlivě jej schovati. Přihodí se, že ptáci začnou na poli pustošiti setbu. Tehdy
stačí to místo posypati popelem a při tom mluviti: ,Jako tento popel nikdo nejí a nesbírá, kéž
byste tak i vy, ptáci škodnonosní, můj chléb nejedli a nepustošili'" (Markuš 1936: 291). Svou
vizuální podobností s člověkem a využitím částí jeho oděvu jsou strašáci homeopatickou
(zákon podobnosti) a kontaktní (zákon doteku) magií zároveň (Frazer 1994: 18-19). Doplnění
jejich výbavy o bytostné části lidského těla (lidské vlasy) - např. fotografie "Jidáš a Ježíš"
(Čížov, 2001)[1] a "Bezhlavý rytíř" (Tlučeň, 2002) - z nich vytváří v moderní realitě dnešního
venkova nebývale působivé archaismy.
"Krysař" (Slavošov, 2008) Foto Rudolf Šmíd
4.
Šmídova reflexe strašáků je sofistikovaná a mnohovrstevná. Unáší divákovu imaginaci do
rozmanitých citových poloh. Melancholické obrazy - "Sám" (Kožlí, 2001), "Krasobruslařka"
(Obory, 2005) - se střídají se záběry podbarvenými osobitým autorovým humorem (takových
je celá řada). Ve Šmídem vystavované a publikované kolekci fotografií lze vysledovat tu více,
tu méně sevřené tématické cykly, z nichž některým se již dostalo prezentace na samostatných
výstavách - jako např. cyklu "Tváře-Masky" (Brno, Galerie Kabinet, 29. 5. - 13. 7. 2007;
Praha, Divadlo Minor, 16. 10. - 30. 11. 2007). Při prvním setkání se Šmídovými fotografiemi
diváci zřejmě ocení vděčnou sérii celebrit - namátkou: "Janis Joplin" (Rohozná, 2000), "Jane
Fonda" (Panenská Rozsička, 2000), "Praotec Čech" (Milovice, 2004). Najdeme zde i v
českém výtvarném umění 20. století oblíbené exotismy (srv. Potůčková, Křížová, Horňáková
2008): "Indické dívky" (Rozseč nad Kunštátem, 2000), "Súdánská žena" (Drnovice, 2000),
"Křovák" (Všeradice, 2003), "Hlava peruánské indiánky" (Kobylí, 2000), k nimž autor s
nadhledem dodává: "Evropa již století obdivně pošilhává po primitivním umění z Afriky,
Indonésie či Ameriky, aniž by zaregistrovala, že jí i v současné době stojí za humny
etnovýtvarné objety s jednoznačně mystickým posláním - strašit" (Šmíd 2004b: 64). Jiný
cyklus pak evokuje poetický svět cirkusových postav Františka Tichého (srv. Winter 2002):
"Žonglér" (Tobolka, 2001), "Provazochodci" (Čejkovice, 2005), "Artista" (Velké Bílovice,
2008). Napříč výše popsanými kategoriemi pak Šmíd vytváří vlastní typologii strašáků podle
způsobu jejich konstrukčního vyvedení: "První jsou hastroši, tedy strašáci, kteří se podobají
nám, lidem. Zadruhé máme mechanické strašáky, což jsou plašiče, plašítka a plašičky. Nejsou
iluzí člověka, ale straší zvukem či pohybem. A třetí skupinu, podle mě tu nejstarší, tvoří
animističtí strašáci. Jde o mrtvé ptáky. Někdy jsou to dravci, jindy stejný druh ptáka, který
ničí úrodu" (Drtil 2008: 37).
5.
Přestože nás Rudolf Šmíd ve svých textech s odkazem na Websterův výkladový slovník
opakovaně ujišťuje, že "strašáci na rozdíl od strašidel nejsou nebezpeční" (Šmíd 1999: 103,
2005b: 24) a na jeho fotografiích skutečně vyhlížejí povětšinou přívětivě a přátelsky, mají i
svoji odvrácenou tvář. Samozřejmé je to zejména u strašáků Šmídem nazývaných animističtí.
Ve větru plápolající mrtvá těla zvířat působí v realitě na člověka (a zřejmě i na živá zvířata)
skutečně odpuzujícím dojmem, sugestivně, až surreálně. Sám jsem se s nimi setkal při svých
cestách na Podkarpatskou Rus a do Rumunska. V roce 2005 jsem narazil na vystavené
mrtvoly jestřábů v Koločavě a Lipovci (o dva roky později jsme tam již s R. Š. žádné
neobjevili), letošní jaro na tělo straky v rumunském Maramureši. Domněnka, že jde o
nejstarší typ strašáků, koresponduje s postřehem Petera Matthiessena z jeho putování po
Nepálu v roce 1973: "V zahradách s tuříny na tyčích visí mrtvé vrány - večerní říjnový vítr
jim čechrá peří. Nejprimitivnější strašáci, jaké člověk vymyslel" (Matthiessen 2006: 116).
Zatímco v poměrně nedávné minulosti byly animističtí strašáci běžní i na českém, moravském
i slovenském venkově - viz fotografický cyklus "Strážci úrody" slovenské fotografky
Magdaleny Robinsonové (Menclová-Tesáková 2004: 28) - dnes na ně narazíme pouze
výjimečně. Ze Šmídových fotografií vzpomeňme z tohoto ranku alespoň na šňůře v poli
instalovanou mrtvolu slepice s příhodným názvem "Poslední let" (Tobolka, 2004).
"Smrt I" (Obory, 2004) Foto Rudolf Šmíd
6.
V pravém smyslu strašidelné (rozuměj hrozivé, výhružné) není v krajině pouze vzezření
strašáků animistických, ale ovšemže i hastrošů. Za příhodných světelných a povětrnostních
podmínek nebo v momentě vratkého psychického rozpoložení před námi mohou vyvstat ve
své archaické syrovosti jako zrcadla temných zákoutí lidské duše či projekce našich
nevědomých stínů. Taková chmurná děsivost na nás zavane ze Šmídových fotografií
"Čarodějnice" (Šonov, 2002), "Šibenice" (Vlkoš, 2003), "Mrtvé strašáče" (Brno, 1999),
"Smrt" (Obory, 2005), ale i z dalších, které jsou přímým protipólem popkulturního
zobrazování strašáka coby v zásadě vždy usměvavého a malebného, i když trochu odrbaného,
strýčka. Ani strašáci se tak nevymykají jakési archetypální zákonitosti běhu našeho světa,
totiž, že "neustálým přiživováním jednoho polárního konce páru vyvoláváme kdesi ve skrytu
růst toho druhého, který se na nás odkudsi ze zálohy vrhne jako šelma ze stromu" (Komárek
2000: 23). Konečně, v české vesnici Svatá Helena v rumunském Banátě mají naši krajané pro
strašáka označení "strašidlo".
7.
Lidská imaginace transformuje antropomorfní hastroše do lidských rysů ve dvojím smyslu vizuálním
i mentálním. Vztah člověka a jeho obrazu - strašáka - dostává doslova magickou
blízkost, a to v obou zmíněných rovinách. Zřejmě tuto podobnost má na mysli Rudolf Šmíd,
když píše, ze jsou "jako my" (Šmíd 2005a). V haiku japonského básníka Kobajaši Issy pak
rezonuje načrtnutá spřízněnost následujícím způsobem: "Stmívá se / strašák má v šeru /
lidskou tvář", "Je to jako u lidí - / poctivého strašáka / abys pohledal!" (Líman 2006: 195,
192). V tísnivých symbolických obrazech jazyka snu může být přenos recipročních
metaforických charakteristik ještě umocněn a nabývat děsivě existenciálního rozměru: člověk
se zde stává strašákem, strašák člověkem. Ilustrativní je v tomto smyslu Sen o strašácích a
ptačí budce (rekonstrukce nezaznamenaného snu z roku 1933?) Jindřicha Štýrského:
Octl jsem se na poušti (Snad v Hararu?) se skalami podivně utvářenými, že mi
nikdy nevymizí z paměti. Na sobě mám špinavou šedivou deku a jakousi desku,
přivázanou na zádech, kde je něco napsáno. Myslím si, že je tam vepsán rok, kdy
a jak umru. Usednu na zemi, přikryji se dekou a skrčím se [...] Sedím nad
hromádkou vousů, které jsou rozprostřeny na promaštěném novinovém papíře [...]
v dáli přicházejí čtyři lidé. Když je vidím zřetelně, poznávám, že to nejsou lidé,
ale strašáci, jaké jsem vídával na polích v Čermné. Uteku před nimi do skal a
odtamtud se dívám, co budou dělat. A s hrůzou vidím, že jeden z těch strašáků
jsem já sám. Vidím se, jak se vztyčuji na lati jako oni [...] jdeme ve vyrovnaném
čtyřstupu a já nesu na tyči (poutnická hůl?) jakési ženské torzo, zatím co se celá
poušť v dálce mění v pole sopek [...] na skále je upevněna ptačí budka [...] potom
vše zmizí a na písku bloudí šedivý pták. (Štýrský 2003: 76, kurzíva původní)
8.
Sugestivní ponurost Štýrského snových obrazů našla spodobnění hned v několika autorových
kresbách: Sen o strašácích I. (1935), Sen o strašácích III. (1935), Strašáci (1933) (Štýrský
2003: 77, 78, 80). František Šmejkal v doslovu ke Štýrského knize interpretuje výše
zaznamenaný text následovně: "Sny o ,strašácích' jsou vizí, která prozrazuje Štýrského obavy,
že identita muže je v dané době ohrožena. Autor tehdy dokonce dokázal předvídat i obecné
vyústění této krize. Věděl, že tento sen obsahuje druhou stranu ,téže mince' a že
nereflektované úzkosti tohoto druhu se mohou projevit chaosem a válkou" (Štýrský 2003:
170). Strašáci jsou zde personifikací děsivých lidských/mužských vlastností, mnohem
hrozivějších a hlubších, než jaké postihuje ve svých vlídně humorných významech metaforika
každodenních výroků typu: "Vypadáš jako strašák do zelí!".
"Tanec macabre" (Olomučany, 2005) Foto Rudolf Šmíd
9.
Šmídův dlouholetý fotograficko-sociologický výzkum strašáků vyvrací některé obecně
tradované stereotypy: např. o jejich údajně samotářském životě - "Ples" (Čičmany, 2005),
"Tančící vesnice" (Obory, 2005); o pohlaví (např. série tanečnic z jihomoravských vinic) (srv.
Šmíd 2005b); nebo o stáří[2] - "Mrtvé strašáče" (Brno, 1999). Vytrvalost a poctivost, s jakou
Rudolf Šmíd k náročné časosběrné metodě u jednotlivých strašáků - např. "Láska I. až VI."
(Kožlí, 1998-1999), "Pasáček vepřů I." (Mikulov, 1998-2003) nebo "Křovák" (Všeradice,
2003-2005) - přistupuje, je obdivuhodná. Příběhy a osudy nalezených a dokumentovaných
objektů, jejichž intimní soukromí nám autor citlivě předkládá, jsou natolik výtvarně
věrohodné, že není třeba ani dodávat, že s nimi Šmíd zásadně nikdy nemanipuluje. Veškerá
estetická působivost fotografií tak vzniká v prostoru mezi hravou fantazií autora a uměleckou
stylizací jeho pohledu. Na samotném divákovi pak zůstává, nechá-li se unést kouzlem
Šmídovy poetiky nebo začne, ovlivněn nabídnutými metodami autora, vyhledávat v
prezentovaných objektech vlastní symboliku.
Básnik Li-Po (Obory, 2006) Foto Rudolf Šmíd
10.
Šmídovy fotografie strašáků nás učí "praxi pozorného bytí" - senzitivní a poetické vnímavosti
k okolnímu světu v jeho všednodenní samozřejmosti. Obracejí naše pohledy k obrazům
starého známého světa, který pozvolna mizí z okolní krajiny i naší duše. Připomínají nám, že
nenápadné lidové objekty a naivní instalace v krajině jako jsou strašáci rozhodně stojí za
pozornost. Kdo zná Rudolfa Šmída, dávno si jich všímá.
Poznámky
[1] V uvozovkách jsou názvy Šmídových fotografií, v závorkách za názvy pak rok a místo pořízení
fotografie.
[2] Issa: "Ať hledáš, jak hledáš / mladého strašáka / nenajdeš! " - Líman (2006: 196).
Literatura
DRTIL, J. (2008): Strašákům, těm je tu hej: Rozhovor s Rudolfem Šmídem. Mladá fronta PLUS, (6):
36-38
FRAZER, J. G. (1994): Zlatá ratolest. Praha: Mladá fronta
KLVAČ, P., ed. (2006): Kulisy venkovského života - Scenes of rural life. Drnovice: Drnka
KOMÁREK, S. (2000): Příroda a kultura: Svět jevů a svět interpretací aneb Jak je to doopravdy.
Praha: Vesmír
LIBROVÁ, H. (1988): Láska ke krajině? Brno: Blok
LÍMAN, A., ed. (2006): Boží člověk Issa: Výběr z haiku Kobajaši Issy. Praha: DharmaGaia
MARKUŠ, A. (1936): Z podkarpatoruských národních obyčejů a pověr. In: J. Zatloukal, ed.:
Podkarpatská Rus. Bratislava: Klub přátel Podkarpatské Rusi. Str. 283-292
MATTHIESSEN, P. (2006): Sněžný levhart. Praha: Volvox Globator
MENCLOVÁ-TESÁKOVÁ, J. (2004): Strašáci a fantazie. Fotografie, (8): 24-28
POTŮČKOVÁ, A. / KŘÍŽOVÁ, A. / HORŇÁKOVÁ, L. (2008): Exotismy ve výtvarném umění XX.
století v Čechách a na Moravě. Praha: České muzeum výtvarných umění
ŠMÍD, R. (1999): Strašák v tísni aneb o životě "nonhumans". Biograf, (20): 99-104
ŠMÍD, R. (2004): Strašáci, nikoli strašidla. Reflex, (32): 64-65
ŠMÍD, R. (2005a): Jako my. Veronica, 19 (6): 24-25
ŠMÍD, R. (2005b): Vinné a nevinní. Víkend - magazín Hospodářských novin, (30): 18-19
ŠTYRSKÝ, J. (2003): Sny (1925-1940). Praha: Argo
WINTER, T., ed. (2002): František Tichý. Praha: Gallery