XXXII. přednáška ÚZKOST A PUDOVÝ ŽIVOT
Dámy a pánové! Nebudete překvapeni, řeknu-li vám, že v našem pojetí úzkosti a základních pudů duševního života je mnoho nového, a nebudete se divit ani tomu, že v těchto stále otevřených problémech žádný z těchto nových poznatků neplatí za poslední slovo. Úmyslně mluvím přitom o pojetí. Stojíme tu před nejtěžšími úkoly, ale nesnáz neleží snad v nedostatečnosti našich pozorování, neboť ony záhady vznikají pro nás právě nad nejčastějšími a nejdůvěrněji známými jevy; nesnáz netkví ani v tom, že by nás podněcovaly k spekulacím příliš odlehlým; spekulativní zpracování hraje v této oblasti vůbec malou roli. Jde tu opravdu o pojetí, tj. o zavedení správných abstraktních představ, které by pozorovaný materiál uspořádaly a učinily průhledným.
Úzkosti jsem již věnoval přednášku v předešlém kursu, dvacátou pátou. Musím i:rátcc zopakovat její obsah. Řekli jsme, že úzkost je určitý afektivní stav, tedy spojení určitých pocitů přináležejících k řadě slast-strast s příslušnými svodovými inervacemi a jejich vjemy; že to je však pravděpodobně zároveň pozůstatek jisté významné události, dědičně v organismu zakotvený, a přirovnatelný k hysterickému záchvatu, který se zakládá na individuálním prožitku. Uvažovali jsme o tom, že událostí, která zanechala takovou afektivní stopu, by mohl být proces porodu, při němž dochází k podobnému ovlivnění srdeční činnosti a dýchání jako při úzkosti, jenže toto ovlivnění tu má svůj účel. Prvotní úzkost by ted^ byla toxická. Vyšli jsme pak z rozlišení mezi úzkostí reálnou a neurotickou, z nichž první se nám zdá být pochopitelnou reakcí na nebezpečí, tj. očekávané poškození zvnějška, kdežto druhá nám připadá naprosto záhadná, jakoby bezúčelná. Když jsme reálnou úzkost podrobili rozboru, zredukovala se nám na stav zvýšené smyslové pozornosti a motorického napětí, jejž nazýváme pohotovostí k úzkosti. Z té se pak vyvíjí úzkostná reakce.
68
Její vyústění může být dvojí. Buďto se vývin úzkosti, toto opakování starého traumatického zážitku, omezí na pouhý signál a pak se může zbývající reakce přizpůsobit nové nebezpečné situaci, vyústit v útěk či obranu; anebo starý mechanizmus převládne, celá reakce se vyčerpá vývinem úzkosti, a pak tento afektivní stav vyvolá ochromení a je pro přítomnost neúčelný.
Potom jsme se obrátili k neurotické úzkosti a řekli, zeji pozorujeme v trojí situaci. Předně jako volně těkající, všeobecnou úzkostlivost, hotovou přichytit se každé nové možnosti, která se naskytne; to je tzv. očekávací úzkost, jak se vyskytuje např. v typické úzkostné neuróze. Za druhé jako úzkost pevně vázanou na určité představové obsahy v tzv. fobiích, u nichž sice ještě můžeme poznat vztah k vnějšímu nebezpečí, ale úzkost, kterou vzbuzuje, musíme považovat za nesmírně přehnanou. Konečně za třetí úzkost při hysterii a jiných formách těžkých neuróz, která buďto doprovází symptomy, nebo vystupuje samostatně, jako záchvat nebo déle trvající stav, vždycky však bez patrného zdůvodnění vnějším nebezpečím. Potom jsme si položili dvě otázky: Čeho se člověk při neurotické úzkosti bojí? a druhou: Jak ji můžeme uvést v souvislost s reálnou úzkostí před vnějšími nebezpečími?
Naše pátrání naprosto nebyla neúspěšná, došli jsme k několika důležitým poznatkům. Pokud jde o úzkostné očekávání, klinická zkušenost nás poučila, že souvisí pravidelně s hospodařením libidinózní energií v sexuálním životě. Nejobvyklejší příčinou úzkostné neurózy je frustrované vzrušení. Libidinos-ní vzrušení je vyvoláno, ale není ukojeno, není upotřebeno; úzkostlivost pak nastupuje namísto tohoto libida odvedeného od svého cíle. Domníval jsem se dokonce, že mám právo říci, že se toto neukojené libido v úzkost přímo proměňuje. Některé zcela pravidelně se vyskytující fobie malých dětí podporovaly toto pojetí. Mnohé z nich jsou nám naprosto záhadné, jiné však se dají bezpečně vysvětlit, jako úzkost, kterou vyvolává samota, a úzkost před cizími osobami. Samota stejně jako cizí obličej vyvolávají touhu dítěte po matce, na kterou je zvyklé; toto libidinosní vzrušení nedokáže dítě ovládat, nesnáší je a přeměňuje je v úzkost. Tato dětská úzkost není tedy úzkostí reálnou, nýbrž musíme ji přiřadit k úzkosti neurotické. Dětské fobie a úzkostné očekávání při úzkostných neurózách nám dávají dva příklady, jak vzniká neurotická úzkost: přímou pře-
69
měnou libida. Hned poznáme ještě další mechanizmus; ukáže se, že se od prvního mnoho neliší.
Za úzkost při hysterii činíme totiž zodpovědným pochod vytesnení. Myslíme, že jej můžeme popsat úplněji nežli dříve, sledujeme-li zvlášť osud představy, jež má být vytesnená, a zvlášť osud onoho libidinosního kvanta, jež na ní lpí. Vytesnená, popřípadě k nepoznání znetvořena je představa; afekt, který sé na ni váže, se však pravidelně proměňuje v úzkost, a to bez ohledu na to, jaký afekt to je, zda agrese či láska. Není pak podstatný rozdíl v tom, z jakého důvodu se určité kvantum libida stalo neupotřebitelným, zda pro infantilní slabost Já, jako v dětských fobiích, či následkem somatických procesů v sexuálním životě, jako při úzkostné neuróze, nebo následkem vytesnení, jako u hysterie. Oba mechanismy vzniku neurotické úzkosti spadají tedy vlastně vjedno.
Toto zkoumání nás upozornilo na svrchovaně významný vztah mezi vývinem úzkosti a tvorbou symptomu, Že se totiž oba tyto mechanismy navzájem zastupují a jeden může druhý nahradit. Při agorafobii bývá např. na počátku chorobopisu úzkostný záchvat, který se pacienta zmocnil na ulici. Ten by se opakoval pokaždé, kdykoli by opět šel po ulici. A tu tedy vytvoří nemocný symptom úzkosti z ulice, který můžeme také označit jako zábranu, funkční omezení Já, a tím si úzkostný záchvat ušetří. Opak můžeme vidět, když se do tvorby symptomu nějak vmísíme, k čemuž snadno dojde např. při nutkavých jednáních. Zabráníme-li nemocnému, aby provedl svůj mycí obřad, dostane se do nesnesitelného stavu úzkosti, před nímž jej jeho symptom zřejmě chránil. Zdá se, že prvotní je vývin úzkosti a tvorba symptomu je druhotná, jako by symptomy byly vytvářeny, aby nemocného uchránily před propuknutím úzkostného stavu. A s tím souhlasí i to, že prvními neurózami dětského věku jsou fobie, stavy, na kterých tak jasně poznáváme, jak je počáteční vývin úzkosti vystřídán později tvorbou symptomu: dělá to na nás dojem, že tyto vztahy nám skýtají nejlepší přístup k pochopení neurotické úzkosti. Zároveň se nám také podařilo zodpovědět otázku, čeho se člověk při neurotické úzkosti bojí, a tak najít spojení mezi úzkostí neurotickou a reálnou. To, čeho se člověk bojí, je zřejmě vlastní libido. Rozdíl oproti situaci při reálné úzkosti je dvojí, že totiž nebezpečí tuje vnitřní a nikoli vnější a zeje nemocný vědomě nepoznává.
70
U fobií poznáváme velmi jasně, jak se toto vnitřní nebezpečí proměňuje ve vnější, a jak se tedy neurotická úzkost přeměňuje ve zdánlivou úzkost reálnou. Abychom poměry, které bývají velmi složité, zjednodušili, předpokládejme, že se agorafob pravidelně bojí pokušení, jež v něm probouzejí různá setkání na ulici. Ve své fobii provede přesun a děsí se pak vnější situace. To mu přináší určitý zisk, neboť si představuje, že se takto může lépe uchránit. Před vnějším nebezpečím se můžeme zachránit útěkem, ale utéci vnitřnímu nebezpečí je dost těžké.
Ke konci svých tehdejších přednášek o úzkosti jsem sám vyslovil názor, že tyto různé výsledky našeho zkoumání si sice navzájem neodporují, ale že přesto spolu nějak nesouhlasí. Úzkost představuje jakožto afektivní stav reprodukci nějaké dávné hrozivé události; úzkost slouží sebezáchově a je signálem nového nebezpečí; vzniká z libida, které se nějakým způsobem stalo nepoužitelným, např. i při pochodu vytesnení; je vystřídávána tvorbou symptomu, jaksi psychicky vázána — cítíme, že tu něco chybí, co by z jednotlivých dílčích poznatků vytvořilo jednotu.
Dámy a pánové! Ono rozložení duševní osobnosti v Nadjá, Já a Ono, o němž jsem vám přednášel posledně, vnutilo nám novou orientaci i pokud jde o problém úzkosti. Větou, že Já je jediným sídlem úzkosti, že jenom Já může vytvářet a pociťovat úzkost, zaujali jsme nové, pevné stanovisko, z něhož se mnohé vztahy jeví jinak. A opravdu bychom nevěděli, co by to mělo mít za smysl, mluvit o nějaké „úzkosti Onoho" nebo připisovat Nadjá schopnost úzkostlivosti. Naproti tomu jsme přijali jako vítanou shodu, že tři hlavní druhy úzkosti, úzkost reálná, neurotická a úzkost mravní se dají tak nenásilně uvést ve vztah ke trojí závislosti Já: na vnějším světě, na oblasti Ono a na Nadjá. S tímto novým pojetím vystoupila do popředí i funkce úzkosti jako signálu ohlašujícího nebezpečnou situaci, funkce, která nám již dříve nebyla cizí; otázka, z jaké látky se vytváří úzkost, pozbyla zajímavosti, a vztahy mezi reálnou a neurotickou úzkostí se překvapujícím způsobem vyjasnily a zjednodušily. Zasluhuje ostatně povšimnutí, že zdánlivě komplikovaným případům vzniku úzkosti nyní rozumíme lépe než těm, které bývají považovány ze jednoduché.
Zkoumali jsme totiž nedávno, jak vzniká úzkost u jistých fobií, které počítáme k úzkostné hysterii, a volili jsme takové
71
případy, ve kterých Šlo o typické vytesnení přání patřících k oidipskému komplexu. Podle svého očekávání byli bychom měli shledat, že se tu následkem vytesnení přeměňuje v úzkost libidinosní obsazení mateřského objektu a symptomatický výraz této úzkosti se pak dodatečně váže na objekt nahrazující otce. Nemohu vám předvést krok za krokem, jak jsme při tomto zkoumám postupovali, stačí, že překvapující výsledek byl pravým opakem našeho očekávání. Ne vytesnení vytváří úzkost, nýbrž úzkost je tu dříve, to úzkost vyvolává vytesnení! Ale jaká to může být úzkost? Jedině úzkost před hrozícím nebezpečím zvenčí, tedy úzkost reálná. Je pravda, hoch pociťuje úzkost z nároků svého libida, v tomto případě z lásky ke své matce, je to tedy skutečně případ neurotické úzkosti. Avšak tato zamilovanosť se mu jeví vnitřním nebezpečím, jemuž musí uniknout tím, že se tohoto objektu vzdá, jen proto, poněvadž vyvolává vnější nebezpečí. A ve všech případech, které zkoumáme, dospíváme k témuž výsledku. Přiznejme se, nebyli jsme připraveni na to, že vnitřní pudové nebezpečí se nakonec bude jevit jako podmínka a příprava vnější, reálné nebezpečné situace.
Ještě jsme ale vůbec neřekli, co je oním reálným nebezpečím, jehož se dítě bojí jako následku své zamilovanosti do matky. Je to potrestání kastrací, ztráta vlastního údu. Namítnete přirozeně, že to není přece žádné reálné nebezpečí. Nekastru-jeme přece chlapce, protože jsou v období oidipského komplexu zamilováni do matky. Tak lehce se to však odbýt nedá. Především nezáleží na tom, zda se kastrace skutečně provádí; rozhodující je to, že jde o nebezpečí hrozící zvnějška a že dítě v ně věří. Jakýsi důvod pro to má, neboť se mu dost Často v jeho falickém období, v době jeho rané onanie, uříznutím údu hrozívá a narážky na tento trest byly u něho nejspíš pravidelně posilovány i fylogenetický. Domníváme se, že v pravěku lidské rodiny žárlivý a krutý otec skutečně kastroval dorůstající hochy a že v obřízce, která u primitivů býv& tak často součástí rituálu, jímž jsou jinoši přijímáni mezi muže, lze rozpoznat zbytek této kastrace. Uvědomuj eme si, j ak daleko se tím odchylujeme od všeobecného názoru, ale musíme stát na tom, že kastrační úzkost je jednou z nejčastějších a nejsilnějších hybných sil vytesnení a tím i vzniku neuróz. Analýzy případů, kde u chlapců byla provedena ne sice kastrace, ale obřízka jako
72
terapeutický zákrok nebo trest za onanii, což se v angloamerické společnosti nestávalo nijak vzácně, dotvrdily naše přesvědčení zcela bezpečně. Bylo by velmi lákavé věnovat na tomto místě podrobnější pozornost kastračnímu komplexu, zůstaňme však u svého tématu. Kastrační úzkost není přirozeně jediným motivem vytesnení, u žen k ní přece není žádný podklad, takže ženy sice mají kastrační komplex, nemohou však mít kastrační úzkost. Místo ní nastupuje u druhého pohlaví úzkost ze ztráty lásky, která zřejmě navazuje na úzkost pociťovanou kojencem, když pohřešuje matku. Chápete, jakou reálnou nebezpečnou situaci tato úzkost ohlašuje. Je-li matka nepřítomna nebo odepřela-li dítěti svou lásku, není si již jisto ukojením svých potřeb a je případně vystaveno svrchovaně trapným pocitům napětí. Nelze ani vyloučit, že tyto podmínky úzkosti v podstatě opakují situaci prvotní úzkosti porodní, která přece také znamenala odloučení dítěte od matky. Budete-li sledovat myšlenkový pochod Ferencziho, můžete k této řadě připojit dokonce i kastrační úzkost, neboť ztráta mužského údu znemožňuje přece opětné spojení s matkou nebo s nějakou náhradou za ni v sexuálním aktu. Mimochodem připomínám, že tak častá fantazie o návratu do matčina těla je právě náhražkou tohoto přání koitu. Naskýtalo by se tu ještě tolik zajímavých věcí a překvapujících souvislostí, nemohu však překročit rámec úvodu do psychoanalýzy, jenom vás ještě upozorním, jak se zde přes psychologické mezičlánky dostáváme až k skutečnostem biologickým.
Otto Rankovi, jemuž psychoanalýza vděčí za mnoho krásných příspěvků, připadá i zásluha, že zdůraznil význam porodu a odloučení od matky. Shledali jsme ovšem všichni, že není možno přijmout krajní důsledky, které z tohoto momentu vyvodil pro teorii neuróz, a dokonce i pro analytickou terapii. Jádro jeho teorie, že totiž úzkostný zážitek porodní je vzorem všech pozdějších nebezpečných situací, existovalo již před ním. Zdr-žíme-li se u těchto situací, můžeme říci, že vlastně každému stupni vývoje přísluší určitá podmínka úzkosti, a tedy určitá nebezpečná situace. Nebezpečí psychické bezmocnosti odpovídá stadiu nezralosti Já, nebezpečí ztráty objektu (ztráty lásky) odpovídá nesamostatnosti prvých dětských let, kastrační nebezpečí fázi faíické, a konečně úzkost z Nadjá, které připadá zvláštní postavem, odpovídá době latence. S postupujícím
73
vývojem mají staré podmínky úzkosti odpadnout, poněvadž příslušné nebezpečné situace zesílením já pozbývají významu. To se však děje jen velmi nedokonale. Mnoho lidí nedovede překonat úzkost před ztrátou lásky, nikdy se nestanou dostatečně nezávislí na lásce jiných, a uchovávají si v tomto bodě svůj infantilní postoj. Úzkost z Nadjá nemá normálně nikdy zaniknout, poněvadž je v sociálních vztazích jakožto úzkost svědomí nepostradatelná, a jedinec se může jen velmi vzácně stát nezávislým na lidském společenství. Některé ze starých nebezpečných situací se dovedou také udržet i v pozdější době tím, že příslušné podmínky úzkosti v souladu s ní pozměňují. Tak se např. udržuje nebezpečí kastrace pod maskou syfilidofobie. Dospělý člověk sice ví, že povolování sexuálním choutkám se již netrestá kastrací, zato se ale dověděl, že taková pudová nevázanost nese s sebou hrozbu těžkých onemocnění. Není pochyby, že osoby, jež nazýváme neurotiky, zůstávají infantilní ve svém chování vůči nebezpečí neboť nepřekonaly dávno odbyté podmínky úzkosti. Přijměme to jako faktický příspěvek k charakteristice neurotiků; proč tomu tak je, nedá se tak rychle povědět.
Doufám, že jste neztratili přehled a že ještě víte, že se právě zabýváme zkoumáním vztahů mezi úzkostí a vytěsněním. Nově jsme se přitom dověděli dvě věci, předně, že vytesnení je vyvoláváno úzkostí a ne naopak, jak jsme myslili, a že obávaná pudová situace je v základě důsledkem nebezpečné situace vnější. Další otázka zní: Jak si teď představujeme pochod vytesnení, k němuž dochází vlivem úzkosti? Myslím, že takto: Já pozoruje, že uspokojení ozývajícího se pudového nároku by vyvolalo jednu z těch nebezpečných situací, na něž si tak dobře vzpomíná. Musí tudíž toto pudové obsazení nějak potlačit, zrušit, učinit bezmocným. Víme, že se mu tento úkol podaří, jeli silné a jestliže ono pudové hnutí vřadilo do své organizace. V případě vytesnení mají se však věci tak, že pudové hnutí patří ještě do oblasti Ono a Já se cítí slabé. Tu si Já >omáhá technikou, která je v podstatě totožná s technikou normálního myšlení. Myšlení je akce zkusmo prováděná s malými kvanty energie, asi jako když vojevůdce posunuje po mapě figurky, dříve než vyšle do pole své pluky. Já tedy přejímá ukojení povážlivého pudového hnutí a dovolí mu reprodukovat strastné pocity, kterými se ohlašuje obávaná nebezpečná situace. Tím je
74
uveden v chod automatizmus principu slasti a strasti a ten pak provede vytesnení nebezpečného pudového hnutí.
Stát! zvoláte; zde vás už nemůžeme sledovat! Máte pravdu, musím zprvu ještě leccos připojit, nežli se vám to bude moci zdát přijatelné. Nejprve přiznání, že jsem se pokusil přeložit do řeči našeho normálního myšlení to, co ve skutečnosti je pochodem jistě nikoli vědomým nebo předvědomým, nýbrž probíhajícím mezi jednotlivými kvanty energie na nějakém substrátu, který si nedovedeme představit. To však není námitka nijak závažná; jinak si přece počínat nelze. Důležitější je, abychom jasně rozlišili, co se při vytesnení děje v Já a co v oblasti Ono. Co dělá Já, jsme právě řekli. Použije jakéhosi zkusmého obsazení a signálem úzkosti probudí automatizmus slasti s strasti. Pak může dojít k několika různým reakcím, které se mohou také navzájem smísit a účastnit se různým podílem. Buď se úzkostný záchvat plně vyvine a Já se od závadného podnětu zcela odvrátí. Nebo proti němu postaví místo zkusmého obsazení protiobsazení a to se spojí s energií vytesneného hnutí, aby vytvořilo symptom, případně je včleněno do Já jako reaktivní výtvor, jako zesílení určitých dispozic, jako trvalá změna. Čím více se vývin úzkosti může omezit jen na pouhý signál, tím více vynaloží Já na obranné akce, které v podstatě znamenají jakousi psychickou vazbu vytesneného, a tím více se také tento pochod blíží normálnímu zpracování, i když s ním jistě není nikdy totožný. Zde se mimochodem na okamžik zdržíme. Jistě jste už sami připustili, že ta nesnadno definovatelná věc, kterou nazýváme charakterem, spadá veskrze do sféry Já. Postihli j sme již ledacos, co tento charakter vytváří. Především je to vtělení ranější rodičovské instance jakožto Nadjá, což představuje jistě nejzávažnější, rozhodující část charakteru; potom je to ztotožnění s oběma rodiči, jak se jeví v pozdější době, a s jinými vlivnými osobami a rovněž identifikace, které se uchovávají jako pozůstatky opuštěných objektivních vztahů. Připojme ještě jako příspěvky, které při utváření charakteru nikdy nechybějí, reaktivní výtvory, které Já získává nejprve vytěsňováním, později normálnejšími prostředky, odmítnutím nežádoucích pudových hnutí.
Nyní se vraťme a podívejme se na Ono. Co se při vytesnení děje s pudovým hnutím, proti němuž Já bojuje, nelze již tak snadno uhodnout. Jde nám přece hlavně o to, co se děje s ener-
75
gií, s libidinosním nábojem tohoto vzruchu, jak je jí použito? Vzpomínáte si, že jsme se dříve domnívali, že právě ona se vytěsněním přeměňuje v úzkost. To si již netroufám tvrdit; odpovíme spíše skromně: pravděpodobně nemá vždycky stejný osud. Patrně existuje nějaký úzký vztah mezi pochodem, k němuž dochází v Já, a mezi tím, co se v oblasti Ono děje s vytesneným hnutím, a tento vztah by bylo třeba poznat. Když jsme totiž při vytesnení začali počítat se zásahem principu slasti a strasti, který je probuzen signálem úzkosti, mění se tím i naše očekávání, pokud jde o další proces. Tento princip řídí pochody v oblasti Ono zcela neomezeně. Můžeme počítat s tím, že podrobí ono pudové hnutí pronikavým změnám. Jsme připraveni na to, že výsledky vytesnení budou velmi různé, více nebo méně dalekosáhlé. V některých případech může vytesnené pudové hnutí podržet své libidinosní obsazení, může v oblasti Ono existovat dál beze změny, i když pod neustálým tlakem Já. Jindy, jak se zdá, je úplně likvidováno, přičemž jeho libido je definitivně převedeno v jiné dráhy. Řekl bych, že se tak děje při normálním vyřízení oidipského komplexu, který tudíž v tomto žádoucím případě není prostě vytěsněn, nýbrž likvidován i v oblasti Ono. Klinická zkušenost nám dále ukázala, že v mnohých případech dochází místo obvyklého výsledku vytesnení k degradaci libida, k regresi jeho organizace na nějaký ranější stupeň. To se ovšem může stát jen v oblasti Ono a stane se tak pouze pod vlivem téhož konfliktu, k němuž je úzkostný signál úvodem. Nejnápadnějším příkladem tohoto druhuje nutkavá neuróza, při níž se spoluúčastní regrese libida i vytesnení.
Dámy a pánové! Obávám se, že se vám tyto vývody budou zdát těžko pochopitelné a uhodnete, že jsem věc nevyložil vyčerpávajícím způsobem. Lituji, že jsem musil vyvolat vaši nespokojenost. Nemohu si však stanovit jiný cíl, než abych vám naznačil, jakého druhu jsou asi výsledky, k nimž jsme dospěli, a jaké potíže jsme musili překonávat při jejich rozpracování. Čím hlouběji vnikáme do studia duševních pochodů, tím více poznáváme, jak jsou bohaté a spletité. Mnohá jednoduchá formule, která se nám zpočátku zdála vyhovovat, ukázala se později nedostatečnou. Neúnavně je pozměňujeme a zlepšujeme. V přednášce o teorii snu jsem vás zavedl do oblasti, v níž po patnáct let sotva došlo k nějakému novému objevu; zde, kde pojednáváme o úzkosti, vidíte všechno v ustavičném pohybu
76
a změně. Tyto nové věci nebyly také ještě důkladně propracovány, a možná že i proto je tak obtížné je vyložit. Vydržte, brzy budeme moci téma úzkosti opustit; netvrdím, že s ním pak budeme vyrovnáni k naší plné spokojenosti. Doufejme, že jsme však postoupili přece o krok kupředu. A cestou jsme získali leckterý nový poznatek. Tak nás také nyní studium úzkosti vede k tomu, abychom ke svému vylíčení Já připojili nový rys. Řekli jsme, že Já je slabé proti tomu, co požaduje Ono, že je jeho věrným služebníkem, který se snaží provádět jeho rozkazy, plnit jeho přání, Nepomýšlíme na to, vzít toto tvrzení zpátky. Z druhé strany je však toto Já přece jen lépe organizovaná část oblasti Ono, část zaměřená k realitě. Nesmíme odlišnost obou příliš přehánět, také nás nesmí překvapit, kdyby někdy i Já mělo vliv na pochody probíhající v oblasti Ono. Myslím, že Já vykonává tento vliv tím, že signálem úzkosti uvádí v činnost onen téměř všemocný princip slasti a strasti. Ovšem hned nato ukazuje opět svou slabost, neboť aktem vytesnení se vzdává části své organizace, musí připustit, aby vytesnené pudové hnutí se trvale vymklo jeho vlivu.
A nyní pouze ještě jednu poznámku k problému úzkosti! Neurotická úzkost se nám pod rukama proměnila v reálnou, v úzkost z určitých vnějších nebezpečných situací. Při tom však nemůže zůstat, musíme učinit další krok, který však bude krokem zpět. Chtěli bychom vědět, co vlastně je na takové nebezpečné situaci nebezpečné a obávané? Zřejmě ne objektivní poškození vlastní osoby, které by přece psychologicky nemusi-lo vůbec nic znamenat, nýbrž následky, které tato situace způsobí v duševním životě. Např. porod, náš vzor pro stav úzkosti, může přece sotva platit za poškození, i když při něm nebezpečí nějakého poškození může být. Na porodu jako na každé nebezpečné situaci je podstatné to, že v duševním životě vyvolává stav napjatého vzrušení, které pociťujeme jako strast a jež nemůžeme zvládnout odreagováním. Nazveme-li takový stav, o nějž ztroskotává námaha principu slasti, traumatickým momentem, dospěli jsme přes řadu: neurotická úzkost — reálná úzkost — nebezpečná situace k prosté větě: to, čeho se obáváme, předmět naší úzkosti, je pokaždé objevení se traumatického momentu, který nemůže být vyřízen podle normy principu slasti. Hned chápeme, že sám princip slasti, kterým jsme byli přírodou vybaveni, nás ještě nezajišťuje
77
proti objektivním poškozením, nýbrž pouze proti určitému poškození naší psychické ekonomie. Od principu slasti k pudu sebezáchovy je ještě daleká cesta, chybí ještě mnoho k tomu, aby se záměry obou od počátku kryly. Vidíme ale takej estě něco jiného; možná, že právě v tom je řešení, které hledáme. Zde všude jde totiž o otázku relativních kvantit. Jenom velikost úhrnného vzrušení dělá z dojmu traumatický moment, ochromuje působení principu slasti, dává nebezpečné situaci její význam. A je-li tomu tak, dají-li se tyto záhady tak střízlivě vysvětlit, proč by nebylo možné, že k takovým traumatickým momentům dochází v duševním životě beze všeho vztahu k předpokládaným nebezpečným situacím, kdy tedy úzkost není buzena jako signál, nýbrž vzniká nově a je motivována něčím zcela Čerstvým? Klinická zkušenost potvrzuje zcela určitě, že tomu tak skutečně je. Pouze při pozdějších vytěsněních lze pozorovat mechanizmus, který jsme popsali, kdy úzkost je probuzena jako signál dřívější nebezpečné situace; první a původní vytesnení vznikají přímo při střetnutí Já s příliš velikým libidino-sním nárokem z traumatických momentů a svou úzkost si nově vytvářejí, ovšem podle vzoru porodu. Totéž platí nejspíš i o vývinu úzkosti při úzkostné neuróze, který je vyvolán somatickým narušením sexuální funkce. Že se přitom v úzkost přeměňuje samo libido, nebudeme již tvrdit. Ale proti takovémuto dvojímu původu úzkosti — jednou jako přímého následku traumatického momentu, po druhé jako signálu, že hrozí opakování takového momentu — nevidím žádných námitek.
Dámy a pánové! Jste jistě rádi, že již neuslyšíte nic o úzkosti. Ale nebude vám to nic platné, nepřijde nic lepšího. Umínil jsem si zavést vás dnes ještě do oblasti teorie libida čili nauky o pudech, kde rovněž ledacos dostalo novou podobu. Nechci říci, že jsme tu učinili velké pokroky, takže by vám jejich poznám stálo za jakoukoli námahu. Ne, je to pole, na němž s námahou zápasíme o orientaci a nové náhledy. Máte být pouze svědky našeho úsilí. Také zde se musím vrátit k mnohým věcem, které jsem vám přednesl již dříve.
Nauka o pudech je takříkajíc naší mytologií. Pudy jsou mytické bytosti, velkolepé ve své neurčitosti. Ve své práci je nesmíme ani na okamžik pustit ze zřetele a přitom nejsme nikdy jisti, zeje vidíme dost ostře. Víte, jak se populární myšlení s pudy vyrovnává. Předpokládá tolik a tak různorodých
78
pudů, kolik jich právě potřebuje, pud uplatňovací, napodobo-vací, hravý, společenský a mnoho podobných. Jsou jaksi přijaty, každému je přidělena zvláštní práce a pak jsou zase propuštěny. Vždycky jsme tušili, že se za těmi četnými malými vypůjčenými pudy skrývá něco vážného a mocného, k čemu bychom se byli rádi opatrně přiblížili. Náš první krok byl dosti skromný. Řekli jsme si, že se patrně nezmýlíme, rozlišíme-li nejprve dva hlavní pudy, dva druhy nebo skupiny pudů, v souhlase s oběma velkými potřebami člověka: hladem a láskou. Třebaže jinak hájíme tak žárlivě nezávislost psychologie na každé jiné vědě, zde přece stojíme ve stínu neotřesitelné biologické skutečnosti, že živý jedinec slouží dvěma cílům, cíli sebezáchovy a zachování druhu, jež se zdají být na sobě nezávislé, které pokud víme nebyly ještě odvozeny ze společného kořene, a jejichž zájmy si ve zvířecím životě často odporují. Jde tu vlastně o biologickou psychologii, studujeme psychické průvodní jevy biologických pochodů. Jako zástupci tohoto pojetí vešly do psychoanalýzy Jáské pudy" a „pudy sexuální". K prvním jsme počítali všechno, co se týče zachování, uplatnění a zvětšení vlastní osoby. Druhým jsme musili přisoudit onu bohatou rozmanitost, kterou nás u nich nutí předpokládat infantilní a per-versní sexuální život. Poněvadž jsme při zkoumání neuróz poznali Já jako moc omezující a vytěsňující, kdežto sexuální hnutí pak jako to, co je omezováno a vytěsňováno, myslili jsme, že jsme vyhmátli nejen rozdíl, nýbrž také konflikt obou pudových skupin. Studovali jsme nejprve jen sexuální pudy, jejichž energii jsme označili jako „libido". Na nich jsme se pokoušeli ujasnit si své představy o tom, co je pud a co mu smíme připisovat. Zde se dostává k slovu teorie libida.
Pud se tedy liší od podráždění tím, že pochází z podnětových zdrojů uvnitř těla, že působí jako konstantní síla a že mu člověk nemůže uniknout útěkem, jako je to možné při vnějším podráždění. U pudu můžeme rozeznávat zdroj, objekt a cíl. Zdrojem je stav tělesného podráždění, cílem pak odstranění tohoto podráždění, na cestě od zdroje k cíli se pud projevuje jako psychicky účinná síla. Představujeme si jej jako jisté kvantum energie, které pudí určitým směrem. Toto puzení mu dalo i jméno: pud. Mluví se o aktivních a o pasivních pudech, správněji by se mělo říkat: o aktivních a pasivních pudových cílech; také pro dosažení pasivního cíle je třeba vyvinout určitou aktivitu.
79
Cíle může být dosaženo na vlastním těle, zpravidla je tu však nějaký vnější objekt, na němž pud dosahuje svého vnějšího cíle; jeho vnitřním cílem zůstává přitom vždycky ona tělesná změna, jež je pociťována jako ukojení. Jestli vztah k určitému somatickému zdroji dává pudu nějaký specifický charakter a jaký charakter to pak tedy je, to nám dosud není zřejmé. Že se pudová hnutí z jednoho zdroje přimykají k hnutím z jiných zdrojů a sdílejí jejich další osud, že pudové uspokojení může být vůbec nahrazeno jiným, to jsou nepochybná fakta doložená svědectvím analytické zkušenosti. Přiznejme se jen, že jim příliš dobře nerozumíme. Také vztah pudu k cíli a k objektu připouští obměny, jak cíl, tak i objekt může být vyměněn za jiný, přičemž vztah k objektu je ovšem uvolnitelnější. Jistý způsob modifikace cíle a výměny objektu, závažný z hlediska našeho sociálního hodnocení, označujeme slovem sublimace. Mimoto máme ještě důvod rozlišovat pudy s potlačeným cílem, pudová hnutí z dobře známých zdrojů a s cílem původně jednoznačným, jež se vsak na cestě k ukojení zastavují, takže dochází k trvalému obsazení objektu a k setrvání toužebné tendence. Takový je např. vztah něžné lásky, jenž nepochybně pramení ze zdrojů potřeby sexuální, a pravidelně se přitom jejího ukojení vzdává. Vidíte, jak mnoho z vlastností a osudů pudů je ještě mimo dosah našeho chápání; zde bychom se měli zmínit také o onom rozdílu, který lze pozorovat mezi pudy sexuálními a  sebezáchovnými  a který by byl teoreticky svrchovaně významný, kdyby se týkal celé skupiny. Sexuální pudy jsou nápadné svou tvárností, schopností měnit cíl a navzájem se zastupovat, neboť jedno pudové ukojení může být nahrazeno jiným, i tím, že připouštějí, aby ukojení bylo odsunuto, což je dobře vidět právě na příkladu pudů s potlačeným cílem. U sebe-záchovných pudů bychom řekli, že takové vlastnosti nemají, že jsou poddajné a nepřipouštějí, aby ukojení bylo odsunuto, že jejich naléhavost je zcela jiná a že mají zcela jiný poměr k vytesnení i k úzkosti. Avšak další úvaha nám říkí že takové výjimečné postavení nemají všechny jáské pudy, pouze hlad a žízeň, a že je zřejmě podmíněno nějakou zvláštní povahou jejich pudových zdrojů. Z velké části vyplývá tento klamný dojem i z toho, že jsme nepřihlíželi zvlášť k tomu, jakým způsobem se pudová hnutí přináležející původně k oblasti Ono mění vlivem organizovaného Já.
80
Na pevnější půdě se ocitáme, když zkoumáme, jakým způsobem slouží pudový život sexuální funkci. Zde jsme dospěli k rozhodujícím poznatkům, které vám také již nejsou nové. Nuže, není tomu tak, že bychom rozpoznali jeden sexuální pud, který je od počátku nositelem úsilí směřujícího k cíli sexuální funkce, k spojení obou pohlavních buněk. Vidíme tu naopak velký počet dílčích pudů, týkajících se různých míst a oblastí těla, pudů, které usilují o ukojení celkem nezávisle na sobě a toto ukojení nacházení v něčem, co bychom mohli označit jako orgánovou slast. Pohlavní ústrojí představuje nejpozdnější z těchto erogenních oblastí, a že už orgánovou slast bude nutno právem označit jako slast sexuální. Do konečné organizace sexuální funkce nejsou však zahrnuta všechna tato hnutí usilující o slast. Mnohá z nich budou vytěsněním nebo jiným způsobem vyloučena jako nepotřebná, některá budou oním pozoruhodným způsobem, o němž jsme se právě zmínili, odvrácena od svého cíle a bude jich použito k posílení jiných hnutí, jiná si konečně podrží vedlejší roli, uplatní se při sexuální předehře a budou vyvolávat přípravnou slast. Slyšeli jste už, že v tomto dlouhotrvajícím vývoji lze rozeznat několikeré fáze předběžné organizace, a dověděli jste se už také, jak z této historie sexuální funkce lze vysvětlit její případné úchylky a deformace. První z těchto pregenitálních fází nazýváme orální, poněvadž v souladu se způsobem, jakým kojenec přijímá potravu, je i to, co lze právem označit jako sexuální aktivitu tohoto životního období, ovládáno erogenní oblastí ústní. Na dalším stupni vystupují do popředí impulzy sadistické a anální, jistě v souvislosti s růstem zubů, se zesílením svalstva a s postupným ovládnutím funkcí sfinkteru. Právě o tomto nápadném vývojovém stupni jsme se dověděli mnoho zajímavých jednotlivostí. Jako třetí se objevuje fáze falická, v níž mužský úd a to, co mu odpovídá u děvčátka, dosahuje u obou pohlaví významu, který už nelze přehlížet. Název genitální fáze jsme vyhradili konečné sexuální organizaci, jež se ustavuje po pubertě a v níž ženské pohlavní ústrojí teprve dosahuje onoho uznání, jež si mužské pohlavní ústrojí získalo už dávno předtím.
Až potud je to všechno jen ochuzené opakování. A nemyslete si, že snad všechno to, o čem jsem se tentokrát nezmínil, už přestalo platit. Toto opakování bylo nutné, abych na ně mohl navázat sdělením o pokroku v našich poznatcích. Můžeme se
81
pochlubit, že právě o raných organizacích libida jsme se dověděli mnoho nového a že jsme význam toho, co už jsme znali, jasněji pochopili; chci vám to ukázat alespoň na několika příkladech. V r. 1924 ukázal Abraham, že u fáze sadísticko-anální můžeme rozlišit dva stupně. Na prvním převládají destruktivní tendence k ničení a ztrácení, na pozdějším pak tendence k držení a vlastnění, které mají už k objektu příznivější vztah. Uprostřed této fáze vystupuje tudíž poprvé zřetel k objektu jakožto předchůdce pozdějšího erotického obsazení. Taková pododdělení jsme oprávněni předpokládat právě tak i u první fáze, fáze orální. Na prvním jejím stupni jde jen o orální inkor-poraci a ve vztahu k objektu, matčinu prsu, chybí jakákoli ambivalence. Druhý stupeň, který se vyznačuje tím, že dítě začíná kousat, může být označen jako orálně sadistický; zde se poprvé objevují projevy ambivalence, které se pak v další fázi, sadisticko-anální, stávají mnohem zřetelnějšími. Význam těchto nových rozlišení vynikne zejména, když se u určitých neuróz — u nutkavé neurózy, u melancholie — pokoušíme zjistit, na kterých místech ve vývoji libida vzniká dispozice k nim. Připomeňme si v této souvislosti, co jsme se dověděli o vztahu mezi fixací libida, dispozicí a regresí.
V našem stanovisku k těmto fázím organizace libida vůbec došlo k jistému posunu. Jestliže jsme dříve především zdůrazňovali, jak každá z nich zaniká a je vystřídána další, je dnes naše pozornost soustředěna především na skutečnosti, které nám ukazují, kolik z každé předchozí fáze zůstává vedle pozdějších formací a v jejich pozadí zachováno a má pak trvalý odraz v hospodaření libidem a v povaze osoby. Ještě významnější byly výzkumy, které nás poučily, jak často dochází za patologických podmínek k regresím na předešlé fáze a že určité regrese jsou pro určité nemoci charakteristické. Avšak to zde nemohu probírat; patří to do speciální psychologie neuróz.
Různé přeměny pudů a podobné procesy jsme mohli studovat zvláště na anální erotice, na vzrušeních vycházejících z ero-genní oblasti řitní, a tu nás překvapilo, jak rozmanitým způsobem bývají pak tato pudová hnutí používána. Není to možná zrovna snadné oprostit se od onoho pejorativního hodnocení, které během vývoje postihlo právě tuto oblast. Popřejme proto sluchu Abrahamově připomínce, že anus embryologický odpovídá prvotním ústům, jež sestoupila až k vyústění střeva.
82
Dovídáme se dále, že když pro dítě vlastní výkal, exkrementy, ztratí hodnotu, pudový zájem prýštící z análního zdroje přechází na předměty, které je možno dát jako dar. A to právem, neboť výkal byl první dar, kterým kojenec mohl někoho poda-rovat, kterého se vzdával z lásky k osobě, jež o něho pečovala. Tento původní zájem o výkal přeměňuje se pak dále v hodnocení zlata a peněz, způsobem zcela obdobným, jako se ve vývoji jazyka proměňuje význam slov, přispívá však zároveň i k afektivní náplni vztahu k dítěti a penisu. Podle přesvědčení všech dětí, které se vesměs dlouho drží této kloakami teorie, se dítě rodí střevem, jako kus výkalu; defekace je vzorem porodu. Ale i penis má předchůdce ve výkalu, který vyplňuje a dráždí sliznici trubice střevní. Když dítě s dosti velkým odporem vezme na vědomí fakt, že existují lidské bytosti, které tento úd nemají, jeví se mu penis jako něco, co se může od těla odloučit, a vzniká tu zřejmá obdoba s exkrementy, jež byly přece první částí těla, které se bylo nutno vzdát. Velký kus anální erotiky se takto přenáší na libidiností obsazení penisu, avšak zájem o tuto Část těla má vedle kořene análně erotického mocnější snad ještě kořen orální, neboť po odstavení se penis stává také dědicem bradavky mateřského prsu.
Není možno vyznat se ve fantaziích, v nápadech ovlivněných nevědomím a v symptomové řeči lidí, neznáme-li tyto hluboké vztah. Výkal — peníze — zlato — dítě — penis hrají tu střídavě tutéž roli, a také je zastupují tytéž symboly. Nezapomínejte také, že moje sdělení byla nutně značně neúplná. Mohu ještě jen letmo připojit, že i zájem o vagínu, který se probouzí hodně pozdě, má hlavně původ análně erotický. Není čemu se divit, neboť sama je podle výstižného výrazu Lou Andreas-Salomé „pronajata" ze sféry konečníku; v životě homosexuálů, kteří určitou část sexuálního vývoje neprodělali spolu s ostatními lidmi, ji také konečník znovu zastupuje. Ve snech se často objevuje místnost, která byla dříve jediným prostorem a nyní je stěnou rozdělena ve dvě, nebo také naopak. Tím je vždycky míněn poměr vagíny ku konečníku. Můžeme také krásně sledovat, jak se u děvčátka původní zcela neženské přání mít penis při normálním vývoji mění v přání mít dítě a potom mít muže jako nositele penisu a dárce dítěte, takže i zde se jasně ukazuje, jak kus zájmu prvotně análně erotického je včleňován do pozdější organizace genitální.
83
Při takovémto studiu pregenitálních fází libida dospěli jsme i k několika novým náhledům do procesu utváření charakteru. Naše pozornost byla obrácena na trojici vlastností, které se dost pravidelně objevují pospolu: pořádkumilovnost, spořivost a umíněnost, a z analýzy takovýchto osob jsme vyvodili, že tyto jejich vlastnosti jsou výsledkem absorpce a nového zužitkování anální erotiky. Tam, kde nacházíme toto nápadné spojení, mluvíme tedy o análním charakteru a tento anální charakter chápeme jako protiklad anální erotiky neúplně rozvinuté, podobný a snad ještě pevnější vztah jsme zjistili mezi ctižádostí a erotikou uretrální. Pozuruhodnou narážku na tento vztah jsme postřehli i v pověsti, že Alexandr Veliký se narodil téže noci, kdy jistý Hérostratos z marnivé slávy chtivosti zapálil obdivovaný chrám Artemidin v Efesu. Jako by už starým Rekům tato souvislost neunikla! Jak mnoho má močení co dělat s ohněm a s hašením ohně, víte sami. Očekáváte ovšem, že i v jiných povahových vlastnostech se podobně podaří odhalit pozůstatky nebo reaktivní výtvory určitých pregenitálních libi-dinosních formací, prozatím to však ještě nedovedeme.
Teď je však načase, abych se jak pokud jde o historii, tak i pokud jde o probírané téma, vrátil zase nazpět, k nejobecnějším problémům pudového života. Základem naší teorie libida byl nejprve protiklad pudů jaských a pudů sexuálních. Když jsme pak později začali blíže studovat i samotné Já a objevili hledisko narcismu, ztratilo toto rozlišování vůbec podklad. V dosti vzácných případech lze zjistit, že se Já stává pro sebe sama objektem, že se chová, jako by bylo samo do sebe zamilováno. Odtud označení narcismus, převzaté z řecké pověsti. To je však pouze krajní vystupňování jistého normálního stavu. Začali jsme chápat, že Já je vždycky hlavním rezervoárem libida, z něhož libidonosní obsazení objektů vycházejí a do něhož se zase vracejí, přičemž většina libida napořád zůstává v Já. Libido jáské se tedy neustále přeměňuje v libido objektní a objektní libido v libido jáské. Pak se však Übe nemohou svou podstatou nijak lišit a nemá tedy smysl rozlišovat energii objektního libida od energie libida jáského; označení libido můžeme buď vůbec přestat užívat, nebo ho užívat jako synonyma pro psychickou energii vůbec.
Na tomto stanovisku jsme dlouho neustrnuli. Tušení, že uvnitř pudového života existuje nějaká protikladnost, si brzy
84
našlo výraz nový, ještě vyhraněnější. Nerad bych zde však rozbíral, jakým způsobem jsme toto nové pojetí nauky o pudech vyvodili; i ono se zakládá v podstatě na úvahách biologických; přednesu vámje už jako hotový výtvor. Předpokládáme, že jsou dva bytostně odlišné druhy pudů, pudy sexuální v nejširším smyslu, erós, dáváte-li přednost tomuto pojmenování, a pudy agresivní, jejichž cílem je ničení. Slyšíte-li to takto, sotva v tom budete ochotni vidět něco nového; vypadá to jako pokus, teoreticky sankcionovat banální protiklad mezi láskou a nenávistí, jenž je možná totožný s polaritou přitažlivosti a odpudivosti, kterou fyzika shledává v anorganické přírodě. Je však pozoruhodné, že mnohým lidem toto tvrzení přece jen připadá jako něco nového a pociťují je jako novinku velmi nežádoucí, která bys měla být pokud možno brzy zase odstraněna. Myslím, že v tomto odmítání se prosazuje silný moment afektivní. Proč nám samotným trvalo tak dlouho, než jsme se rozhodli uznat existenci nějakého pudu agrese, proč jsme fakta, která jsou zjevná a každému známá, bez váhání teoreticky nevyužili? Patrně bychom narazili jen na nepatrný odpor, kdybychom pud s takovým cílem chtěli připsat zvířatům. Pokládat ho však za součást lidské konstituce zdá se být rouháním; odporuje to příliš četným náboženským předpokladům a sociálním konvencím. Ne, člověk musí být od přírody dobrý, nebo aspoň dobromyslný. Ukáže-li se někdy brutální, násilnícky, krutý, jsou to jen přechodná zkalení jeho citového života, většinou vyprovokovaná, je to možná jen následek nevhodných společenských řádů, které si doposud vytvořil.
Bohužel to, co nám vykládají dějiny, i to, co jsme sami zažili, nesvědčí naprosto v tomto smyslu, nýbrž opravňuje spíše k úsudku, že víra v „dobrotu" lidské přirozenosti je jednou z oněch špatných iluzí, od nichž lidé očekávají zkrášlení a ulehčení svého života, ale které jim ve skutečnosti přinášejí pouze škodu. Není třeba, abychom pokračovali v této polemice, neboť k předpokladu zvláštního agresivního a destrukčního pudu nás nepřivedlo poučení, které poskytují dějiny a životní zkušenost, nýbrž došli jsme k němu na základě obecných úvah, k nimž nám dalo podnět zhodnocení jevů sadismu a masochismu. Víte, že o sadismu mluvíme tam, kde sexuální ukojení je vázáno na podmínku, že sexuální objekt zakouší bolesti, je týrán a pokořován, o masochismu pak tehdy, má-li člověk potřebu být
85
sám oním týraným objektem. Víte také, že i k normálnímu sexuálnímu vztahu je přimíšeno něco z obou těchto tendencí, a zeje označujeme jako perverze, jestliže zatlačují ostatní sexuální cíle a na jejich místo staví cíle vlastní. Také vám asi sotva uniklo, že Sadismus má dost úzký vztah k mužnosti a maso-chismus k ženskosti, jako by tu byla skrytá příbuznost, ačkoli vám hned musím říci, že na této cestě jsme se nikam dále nedostali. Obě tendence, Sadismus i masochismus, jsou pro teorii libida jevy značně záhadnými, masochismus obzvláště, a je jenom v pořádku, jestliže to, co pro jednu teorii bylo kamenem úrazu, by se v teorii, která ji nahrazuje, stalo kamenem úhelným.
Soudíme tedy, že Sadismus i masochismus představují dva výtečné příklady míšení obou druhů pudů, erótu s agresí, a domníváme se, že tento vztah je něčím typickým, že všechna pudová hnutí, která můžeme studovat, skládají se z takových směsí obou těchto druhů pudů. Jde ovšem o míšení v nejrůznějších poměrech. Předpokládáme, že erotické pudy vnášejí do směsi rozmanitost svých sexuálních cílů, kdežto pudy agresivní připouštějí jenom jakési zmírňování a odstupňování své jednotvárné tendence. Tato hypotéza přináší možnost výzkumů, které mohou jednou nabýt velkého významu pro pochopení patologických procesů. Směsi se totiž mohou také rozkládat a od takového rozkladu pudových směsí lze očekávat, že bude mít pro danou funkci nejhorší následky. Avšak tato hlediska jsou ještě příliš nová; dosud se nikdo nepokusil pracovně jich využít.
Vracíme se k onomu zvláštnímu problému, před nějž nás staví masochismus. Necháme-li pro tu chvíli stranou jeho erotickou složku, svědčí prostě o existenci tendence, jejímž cílem je sebezničení. Platí-li také pro destrukční pud, že Já — ale zde máme na mysli spíše Ono, celou osobu — v sobě prvotně zahrnuje všechna pudová hnutí, vyplývá z toho, že masochismus je starší než Sadismus, Sadismus že však je destruÄční pud obrácený navenek, čímž nabývá charakteru agrese. Nějaké množství původního destrukčního pudu v nitru potom snad ještě zbývá; zdá se, že jej postřehujeme pouze tehdy, spojí-li se s erotickými pudy v masochismus, nebo obrátí-li se jako agrese — s větší nebo menší erotickou přísadou — proti vnějšímu světu. Zde nám vysvítá význam možnosti, že agrese případně nemů-
86
že najít ukojení ve vnějším světě, protože narazí na reálné překážky. Ta potom možná ustoupí zpět a rozmnoží sebeničivou sílu v nitru. Uslyšíme, že k tomu skutečně dochází a jak významný je to proces. Zdá se, že agrese, které je zabráněno projevit se, způsobuje těžké škody; vypadá to opravdu tak, jako bychom musili ničit jiné lidi nebo věci, máme-li se uchránit sklonu k sebezničení. Pro etika věru smutný poznatek!
Ale etik se bude ještě dlouho utěšovat nepravděpodobností našich spekulací. Je to podivný pud, který se zabývá ničením svého vlastního organického domova! Básníci sice mluvívají o takových věcech, ale básníci jsou nezodpovědní lidé, těší se výsadě básnické licence. Takového představy nejsou ovšem cizí ani fyziologii, např. představa žaludeční sliznice, která se sama stravuje. Ale je nutno připustit, že náš sebeničivý pud musí být podpořen větším množstvím argumentů. Neodvážíme se přece domněnky takového dosahu jen proto, že u několika ubohých bláznů je sexuální ukojení spjato s jakousi podivnou podmínkou. Myslím, že nám prohloubené studium pudů poskytne to, co potřebujeme. Pudy řídí nejen duševní, nýbrž i vegetativní život, a tyto organické pudy se vyznačují jistým rysem, který si zaslouží, abychom mu věnovali nejintenzívnější zájem. Jde-li přitom o obecnou vlastnost pudů, to budeme moci posoudit teprve později. Ukazuje se totiž, že v nich lze spatřovat snahu po obnovení dřívějšího stavu. Můžeme předpokládat, že od okamžiku, kdy takový jednou už dosažený stav je porušen, vzniká i pud znovu jej obnovit a ten pak vytváří jevy, které můžeme označit jako puzení k opakování. Tak třeba i embryológie je vlastně neustálým puzením k opakování; až vysoko nahoru ve vývojové řadě živočíšstva sahá schopnost znovu vytvářet ztracené orgány, a samoléčivý pud, který má vedle terapeutické pomoci zásluhu na uzdravení, je možná rovněž pozůstatkem této schopnosti, která je u nižších zvířat tak velkolepě vyvinuta. Putování ryb v době tření, snad i stěhování ptáků a možná všechno, co u zvířat označujeme jako projevy instinktu, se děje na příkaz tohoto puzení k opakování, které je výrazem konzervativní povahy pudů. Ani na duševním poli nemusíme po jeho projevech dlouho pátrat. Bylo nám nápadné, že zapomenuté a vytesnené prožitky raného dětství bývají během analytické práce reprodukovány ve snech a reakcích, zvláště v reakcích přenosových, třebaže se jejich oživení principu slasti příčí,
87
a vyložili jsme si to tím, že v těchto případech se puzení k opakování přenáší dokonce i přes samotný princip slasti- Také mimo analýzu můžeme pozorovat podobné jevy. Existují lidé, kteří ke své újmě opakují v životě stále tytéž reakce, aniž je kdy zkorigují, anebo se zdá jako by byli pronásledováni neúprosným osudem, kdežto při bližším prozkoumání zjistíme, Že si tento osud nevědomky připravují sami. V takovém případě nabývá toto puzení k opakování rázu démoničnosti.
Čím však může tento konzervativní rys pudů přispět k pochopení našeho sebeničení? Jaký dřívější stav by takový pud chtěl obnovit? Nuže, odpověď není daleko a otvírá Široké perspektivy. Jestliže je pravda, že kdysi — v nesmírně dávné době a způsobem, který si nedovedeme představit — vzešel život z neživé hmoty, pak tedy podle našeho předpokladu vznikl tehdy nutně i pud, jenž chce život opět zrušit a obnovit opět stav anorganický. Jestliže v tomto pudu rozpoznáváme opět onu sebeničivou tendenci, kterou předpokládala naše hypotéza, pak můžeme v této tendenci vidět projev jakéhosi pudu smrti, který nemůže chybět v žádném životním procesu. A pak se nám pudy, s jejichž existencí počítáme, rozpadají ve dvě skupiny, v pudy erotické, které chtějí stále více živé substance spojit ve větší jednotky, a v pudy smrti, jež se této snaze stavějí na odpor a všechno živé se snaží vrátit v anorganický stav. Ze společného a protichůdného působení obou vznikají pak životní jevy, které ukončuje smrt.
Pokrčíte snad rameny a řeknete; To není přírodověda, to je Schopenhauerova filozofie. Ale proč by, dámy a pánové, nemohl odvážný myslitel uhodnout něco, co pak střízlivé a pracné detailní bádání potvrdí? A potom, všechno již bylo jednou řečeno a i před Schopenhauerem řekli mnozí něco podobného. A dále, to, co my říkáme, ani není pravý Schopenhauer. Netvrdíme, že smrt je jediným cuem života; vedle smrti nepřehlížíme Život. Uznáváme dva základní pudy a ponecháváme každému jeho vlastní cíl. Jak se oba*v Životním procesu směšují, jakým způsobem se pud smrti dostává do služeb záměrů pudů erotických, zvláště když se obrací navenek jako agrese, to jsou úlohy, které je nutno přenechat bádání budoucnosti. Nedospěli jsme dále než k místu, kde se nám tato vyhlídka otevírá. Bez odpovědi musíme ponechat i otázku, není-li snad konzervativní charakter vlastní všem pudům bez výjimky,
88
nesnaží-li se také erotické pudy o návrat k dřívějšímu stavu, když usilují o sloučení živé hmoty ve větší jednotky.
Vzdálili jsme se poněkud od svého základu. Řeknu vám ještě dodatečně, jaké bylo východisko těchto úvah vážících se k nauce o pudech. Bylo stejné jako to, které nás přimělo k revizi vztahů mezi Já a nevědomím, totiž dojem získaný při analytické práci, že pacient, jenž klade odpor, o tomto odporu velmi často neví. Nevědomý však pro něho není pouze fakt odporu, nýbrž i jeho motivy. Po těchto motivech nebo po tomto motivu jsme musili pátrat a objevili jsme jej ke svému velikému překvapení v silné potřebě trestu, kterou jsme mohli přiřadit pouze k přáním masochistickým. Praktická cena tohoto nálezu nezadá jeho významu teoretickému, neboť tato potřeba trestu je naším nejhorším nepřítelem v terapeutické práci. Je ukájena utrpením, s nímž je neuróza spojena, a proto na nemoci tak lpí. Zdá se, že tento moment, nevědomá potřeba trestu, má účast na každém neurotickém onemocnění. Velmi přesvědčivě tu působí případy, v nichž se neurotické utrpení dává vystřídat nějakým utrpením jiným. Povím vám o jedné takové své zkušenosti. Podařilo se mi jednou osvobodit starší dívku od komplexu symptomu, který ji asi po 15 let odsuzoval k trýznivé existenci a znemožňoval jí veškerou účast na životě. Cítila se nyní zdráva a vrhla se v horlivou činnost, aby rozvinula svoje dost značné nadání a dosáhla ještě trochu životního uplatnění, požitku a úspěchu. Avšak každý z jejích pokusů skončil tím, zejí dali najevo nebo že sama uznala, zeje už příliš stará, než aby na tom poli něčeho dosáhla. Po každém takovém neúspěchu by byla recidíva bývala zcela nasnadě, ale ta už pro ni byla nemožná; místo toho se jí pokaždé přihodil nějaký úraz, který ji na nějaký čas vyřadil z práce a přinesl utrpení. Upadla a vymkla si nohu, potloukla se na koleně, nebo si při nějaké práci poranila ruku. Když jsem ji upozornil, jak veliký by mohl být její vlastní podíl na těchto zdánlivých náhodách, změnila, abychom tak řekli, techniku. Místo k úrazům docházelo u ní po stejných podnětech k lehkým onemocněním, ke katarům, angínám, chřipkovým stavům, revmatickým otokům, a všechny tyto fantomy, které ji stíhaly, zmizely nakonec, když se odhodlala rezignovat.
Myslíme, že není pochyb o tom, jak tato nevědomá potřeba trestu vzniká. Chová se jako kus našeho svědomí, jako jeho
89
nevedomá součást, a má nejspíš i týž původ jako svědomí, odpovídá tedy asi nějaké části agrese obrácené dovnitř a začleněné do struktury Nadjá. Z hlediska všech praktických potřeb by bylo jistě zcela oprávněné označit ji jako „nevědomý pocit viny", kdyby se jen ta slova k sobě lépe hodila. Teoreticky jsme vlastně na pochybách, máme-li předpokládat, že všechna agrese, která se .obrací z vnějšího světa zpátky dovnitř, je vázána v Nadjá, a tím pak i dirigována proti Já, nebo že nějaká její část vyvíjí svou němou a neblahou činnost jakožto volný destruktivní pud přímo v oblasti Já a Ono. Takové rozdělení je pravděpodobnější, víc však o tom nevíme. Při prvním dosazení Nadjá byla tato instance jistě vybavena onou součástí agrese proti rodičům, které dítě pro svou erotickou fixaci na ně i pro vnější nesnáze nemohlo dát průchod, a proto nemusí přísnost Nadjá odpovídat prostě jenom tvrdosti výchovy. Je zcela dobře možné, že pří pozdějších příležitostech, kdy dochází k potlačení agrese, se pud dá stejnou cestou, jaká mu v oné rozhodné době byla už jednou otevřena.
Osoby, u nichž je tento nevědomý pocit viny nadměrně silný, se při analytické léčbě prozrazují negativní terapeutickou reakcí, která je prognosticky tak nemilá. Sdělíte-li jim rozluštění nějakého symptomu, po němž by normálně měl tento symptom aspoň na čas zmizet, dosáhnete u nich naopak okamžitého zesílení tohoto symptomu i jejich utrpení. Často stačí pochválit je za jejich postoj k terapii, říci jim, že jejich analýza dělá nadějné pokroky, a již se dostaví zřetelné zhoršení jejich stavu. Neanalytik by řekl, že u nich vidí nedostatek „vůle k uzdravení"; podle chápání analytického je toto chování pro-jevem nevědomého pocitu viny, jemuž je nemoc se vsím svým utrpením a zábranami právě vhod. Problémy, které nevědomý pocit viny před námi rozvinul, jeho vztahy k morálce, k pedagogice, k otázkám zločinnosti a zpustnutí představují v přítomné chvíli pracovní úsek, na který se nejvíc soustřeďuje zájem psychoanalytiků. Na neočekávaném místě j^me tu náhle z psychického podsvětí vpadli na veřejné náměstí. Nemohu vás tu vést dále, ale než se s vámi pro tentokrát rozloučím, musím se s vámi pozastavit ještě u jedné myšlenky. Zvykli jsme si na představu, že naše kultura byla vybudována na útraty sexuálních tendencí, které společnost tlumí, přičemž je zčásti sice vytěsňuje, z druhé části jich však využívá k novým účelů. Při-
90
znali jsme také při vší hrdosti na naše kulturní vymoženosti, že nám nem snadné plnit požadavky této kultury a cítit se v ní dobře, neboť pudová omezení, která nám ukládá, znamenají pro náš duševní život silné zatížení. Nuže, co jsme poznali u pudů sexuálních, platí stejně a snad ještě větší měrou pro ty druhé, pro agresivní pudy. Ty především soužití lidí ztěžují a ohrožují jeho trvání; první a snad nejtěžší oběť, kterou společnost musí požadovat od jednotlivce, je právě omezení jeho agrese. Dověděli jsme se, jak důmyslně se toto krocení odboj-níka provádí. Dosazení Nadjá, jež nebezpečná agresivní hnutí strhuje na sebe, znamená, abychom tak řekli, že do města naladěného k vzpouře je nakvartýrována posádka. Z druhé strany však, z hlediska čistě psychologického, musíme přiznat, že našemu Já není právě dobře, je-li takto obětováno potřebám společnosti, músí-li se podrobit ničivým tendencím agrese, které by bylo samo rádo uplatnilo proti jiným. Je to jako obdoba dilematu: sežrat, nebo být sežrán, který ovládá organickou přírodu, jeho přenesení na psychické pole. Naštěstí nejsou agresivní pudy nikdy samy, nýbrž vždycky jsou smíšeny s pudy erotickými. A těm pak v poměrech vytvořených lidskou kulturou připadá za úkol mnohé mírnit a mnohému předcházet.
91