fakulta vypsáním řady akademických soutěží zasloužila o rozvoj st u-dií dějin morálky: - možná poslouží tato kniha jako silná pobídka právě tímto směrem. Vzhledem k takové možnosti přicházím s návrhem níže uvedené otázky: zaslouží si pozornosti právě tak filologu a historiků jako filosofů z povolání.
„Jaké poukazy poskytuje jazykověda, zvláště pak bádání etymologické, pro dějiny vývoje morálních pojmů?"
- Na druhé straně je ovšem stejně nutné vyvolat zájem o tylo problémy (hodnoty dosavadních hodnocení) mezi fyziology a lékaři: profesionální filosofové mohou v tomto jednotlivém případě setn ai ve funkci přímluvcích a zprostředkovatelů, ježto se jim podařilo pu-vodně tak nevlídný, tak nedůvěřivý vztah mezi filosofií, fyziologií a medicínou proměnit ve velmi přátelskou a plodnou výměnu. Vsechm hodnotovedesky, všechny ty morální přílíazy, o nichž ví historie nebn etnologický výzkum, vskutku potřebují nejprve fyziologické vysvetlení a výklad, rozhodně spíš než psychologické; všechny vespolek cekají na kritiku ze strany lékařské vědy. Otázka: jakou má ta či ona deska hodnot a „morálka" hodnotu? musí být položena z nejrůznějších per spektiv; zejménajejí aspekt „hodnotu k čemu?" nelze nikdy analyzoval dost citlivě. Například něco, co by viditelně mělo hodnotu vzhledem k co nejdelšímu trvání nějaké rasy (nebo k posílení její přizpůsobivoMi určitému podnebí nebo k udržení co největšího množství), by vůbec nemělo stejnou hodnotu, kdyby šlo třeba o to vypěstovat silnější iv-pus. Blaho co největšího počtu a blaho výjimek jsou hodnotová hlediska, jež si odporují: mít první hledisko už samo o sobě za hodnotnější, to chceme přenechat naivitě anglických biologů... Všechny vědy by měly od nynějška konat přípravné práce pro budoucí úlohu filosci-fa: touto úlohou se rozumí, že filosof má vyřešit problém hodnoty, že má určit hierarchii hodnot. -
40
^UHE   POJEDNANÍ;
' i n a",  „špatné  svědomí"
příbuzné věci
1.
Vypěstovat zvíře, které smí slibovat - není právě tohle onen paradoxní úkol, který si příroda vytkla vzhledem k člověku? není právě to vlastní problém člověka jako takového? ... Že j e ten problém značnou měrou vyřešen, musí íště více překvapovat toho, kdo umí plně docenit sílu pů-Dbící opačným směrem, totiž zapomnětlivost, Zapomnět-vost zdaleka není jen vis inertiae, jak se domnívají lidé ovrchní; je to naopak aktivní, v nejpřísnějším slova smys-i pozitivní schopnost zábran, jíž je třeba připsat, že cokoli rožyeme, zakusíme, vpravíme do sebe, si ve stavu trávení mohli bychom říci „vstřebávání do duše") uvědomujeme tejně málo jako celý ten nesmírně rozmanitý proces, v němž e odehrává naše tělesná výživa, kdy „vstřebáváme do těla". avřít na čas dveře a okna vědomí; být ušetřen bitevní vřa-y, v níž se nalézají služebné orgány v našem podsvětí, pra-ujíce spolu i proti sobě; trochu ticha, trochu tabula rasa ve ědomí, aby se opět uvolnilo místo pro něco nového, pře-evsím pro vznešenější funkce a funkcionáře, pro vládnutí, ředvídání, předurčování (neboť náš organismus je zařízen ligarchicky) - to je užitek z oné, jak řečeno, aktivní zapo-inětlivosti, naší dveřnice, udržovatelky duševního řádu, lidu, etikety: z toho hned vysvítá, v jakém smyslu by bez apomnětlivosti nemohlo existovat žádné štěstí, žádná ra-ost, naděje a hrdost, žádná přítomnost. Člověka, u něhož e tento mechanismus zábran porouchá a zastaví, můžeme řirovnat (a nejen přirovnat -) k dyspeptikovi, s ničím se nevypořádá"... A právě tohle nutně zapomnětlivé zvíře, něhož zapomínání představuje sílu, formu silného zdraví, ivypěstovalo sílu protikladnou, paměť, s jejíž pomocívjis-
41
tých případech zapomnětlivost vyřazuje - v těch případech totiž, kdy má něco slíbit: takže zdaleka nejde jen o nějakou pasivní neschopnost zbavit se dojmu jednou vrytého, nikoli pouhou nestravitelnost slova, jímž se člověk jednou zaručil, a teď ho tlačí, nýbrž aktivní chtění nezbavit se ho, další a další chtění toho, co bylo jednou chtěno, vlastní paměť vůle: takže mezi původní „chci", „učiním" a vlastní vybití vůle, její akt, smí být bez okolků vložen svět nových cizích věcí, okolností, ba volních aktů, aniž se tento dlouhý řetězec vůle přetrhne. Co všechno to však předpokládá! Jak se člověk, aby mohl takto dopředu disponovat budoucností, musí nejprve naučit oddělovat nutné dění od nahodilého, myslet kauzálně, vzdálené věci vidět a předjímat, jako by byly přítomné, s jistotou rozhodovat, co je účel a co prostředek, vůbec umět počítat, vypočítávat, -jak se k tomu člověk sám musí nejprve stát vypočitatelným, pravidelným, nutným, i sám sobě ve své vlastní představě, aby nakonec, jak činí slibující, mohl za sebe jakožto budoucího ručit!
2.
Právě to je ten dlouhý příběh o původu odpovědnosti. Onen záměr vypěstovat zvíře, jež by smělo slibovat, v sobě zahrnuje, jak už jsme pochopili, jakožto podmínku a přípravu také bližší úkol učinit člověka nejdříve do určité míry nutným, jedno-tvárným, stejným mezi stejnými, pravidelným, a tudíž vypočitatelným. Nesmírná práce toho, co jsem nazval „mravností mravů" (srv. Ranní červánky §§9,14, 16) - vlastní práce člověka na sobě samém v nejdelším období lidského rodu, jeho celá prehistorická práce má právě v tom svůj smysl, své velké oprávnění, ať už obsahuje sebevíc tvrdosti, tyranie, tuposti a hlupství: pomocí mravnosti mravů a sociální svěrací kazajky byl člověk vskutku učiněn vypočitatelným. Jestliže se naproti tomu postavíme na konec toho nesmírného procesu, tam, kde strom konečně vydává ovoce, kde společnost se svou mravností mravů konečně ukáže to, k čemu byla jen prostředkem: pak nalezneme jako nejzralejší plod na jejím stromu suverénní individuum,
42
individuum rovné jen sobě samému, mravnosti mravů se opět vymanivší, autonomní a mravnost převyšující (neboť „autonomní" a „mravní" se vylučuji), zkrátka člověka vlastní nezávislé dlouhé vůle, který srní slibovat - a v něm hrdé, všemi svaly prochvívající vědomí toho, co zde bylo konečně vydobyto a jím ztělesněno, opravdové vědomí moci a svobody, pocit vyvrcholení člověka vůbec. Tento osvobozený, který skutečně slibovat smí, tento pán svobodné vůle, tento suverén - jak by nevěděl, čím je nadřazen všemu, co slibovat a ručit za sebe nesmí, kolik důvěry, kolik bázně* kolik úcty vzbuzuje - on si to trojí „zaslouží" - a jak nutně je jemu, s touto vládou nad sebou samým, vložena do rukou i vláda nad okolnostmi, nad přírodou a všemi tvory s kratší vůlí a menší spolehlivostí? „Svobodný" člověk, vlastník dlouhé nezlomné vůle, má v tomto vlastnictví i své hodnotové měřítko: dívaje se ze své pozice na druhé, ctí nebo pohrdá; a právě tak nutně jako ctí sobě podobné, silné a spolehlivé (ty, kteří smějí slibovat), - tedy každého, kdo slibuje jako suverén, nesnadno, vzácně, pomalu, kdo svou důvěrou skrblí, kdo tím, že důvěřuje, vyznainenává, kdo své slovo dává jako něco, nač se lze spolehnout, protože dobře ví, zeje dost silný, aby je dodržel i navzdory nehodám, i „navzdory osudu" -: stejně nutně bude mít připraven kopanec pro vyzáblé větroplachy, kteří slibují, aniž slibovat směli, a hůl na lháře, kteří porušují slovo již v okamžiku, kdy je pronesli. Hrdé vědění o mimořádném privilegiu zodpovědnosti, vědomí této vzácné svobody, této moci nad sebou a nad osudem proniklo u něho až do nejspodnějších hlubin a stalo se instinktem, dominantním instinktem: - jak jej nazve, ten dominantní instinkt, má-li pro něj vůbec zapotřebí slov? Není o tom pochyb: tento suverénní člověk ho nazývá svým svědomím...
3.
Svědomím?... Lze předem uhodnout, že pojem „svědomí", s nímž se tu setkáváme v jeho nejvyšší, až zarážející formě, má už za sebou dlouhou historii a prošel řadou pro-
43
-___Jil^^ML^M^^lSil^iSä^-ŕllialdL
uíJSä3K£3Š2£íSJ£E^É
měn. Moci za sebe ručit - s hrdostí, a proto si také moci přitakat - toť, jak řečeno, zralý plod, avšak i pozdní plod: -jak dlouho musel tento plod viset na stromě trpký a kyselý! A ještě mnohem delší dobu nebylo z plodu vidět vůbec nic, - nikdo ho nesměl slibovat, třebaže na stromě už bylo vše připraveno a růst směřoval právě k němu! - „Jak udělat člo-věku-zvířeti paměť? Jak se tomuto zčásti tupému, zčásti roztěkanému chvilkovému rozumu, této ztělesněné zapo-mnetlivosti vtiskne něco tak, aby to zůstalo přítomné?"... Tento prastarý problém, jak se domyslíme, nebyl řešen odpověďmi a prostředky právě jemnými; možná že na celé prehistorii člověka dokonce ani není nic úděsnějšího a hroznějšího než jeho mnemotechnika. „Aby něco v paměti zůstalo, musíme to tam vpálit: jenom to, co nepřestává bolet, v paměti zůstane" - to je hlavní poučka té nejstarší (bohužel i nejdelší) pozemské psychologie. Chtělo by se dokonce říci, že všude tam, kde ještě dnes existuje na Zemi v životě člověka nebo národa něco slavnostního, vážného, tajemného, nějaké temnější barvy, jde o dozvuk hrůzy, s níž se dříve všude na Zemi slibovalo, zaručovalo, zavazovalo: když „zvážníme", ovane nás a vzedme se v nás minulost, nejdelší nejhlubší nejtvrdší minulost. Nikde, kde člověk uznal za nutné pořídit si paměť, se to neobešlo bez krveprolévání, muk, obětí; ty nejpříšernější oběti a zástavy (patří sem obětování prvotin), ta nejodpornější mrzačení (například kastrace), ty nejukrutnější rituální formy všech náboženských kultů (a všechna náboženství jsou ve svém nejspodnějším základě systémy krutostí) - to vše má původ v instinktu, který bolest rozpoznal jako nejmocnější pomůcku mnemoniky. V jistém smyslu sem patří celý asketismus: cílem je nesmazatelně, všudypřítomně, „utkvěle" zafixovat několik idejí, aby byl pak pomocí těchto „utkvělých idejí" zhypnotizován celý nervový a intelektuální systém - asketické procedury a životní formy jsou prostředkem, jak ony ideje vyjmout z konkurence všech ostatních idejí, učinit je „nezapomenutelnými". Čím hůře na tom bylo lidstvo s pamětí, tím hrůznější pohled na jeho obyčeje; zejména podle tvrdosti trest-
44
nich zákonů si lze představit, kolik námahy muselo lidstvo vynaložit, aby zvítězilo nad zapomnětlivostí a udrželo několik primitivních požadavků sociálního soužití natrvalo před očima těmto otrokům okamžitých afektů a žádostí. My Němci se zajisté nepovažujeme za nějak mimořádně krutý a bezcitný národ, ještě méně pak za národ mimořádně lehkomyslný a bezstarostný; stačí však pohled na naše dávná trestní nařízení a hned si ujasníme, jakou dá na Zemi práci vypěstovat „národ myslitelů" (chci říci: takový národ v Evropě, v němž lze i dnes ještě najít maximum spolehlivosti, vážnosti, nevkusu a věcnosti a jenž má pro tyto vlastnosti právo vychovávat všemožné mandaríny Evropy). Tito Němci si vypěstovali paměť strašnými prostředky, aby se stali pány nad svými základními vulgárními pudy a jejich brutální hrubostí: pomysleme na staré německé tresty, například kamenování (- už v pověsti dopadá na hlavu viníka mlýnský kámen), lámání kolem (nejvlastnější vynález a specialita německého génia v říši trestů!), narážení na kůl, trhání či udupávaní koňmi („čtvrcení"), vaření zločince v oleji nebo ve víně (ještě ve čtrnáctém a patnáctém století), oblíbené stahování kůže („řemeslo řemenářské"), vyřezávání masa z hrudi; nebo třeba provinilce potřeli medem a za žhavého slunce přenechali mouchám! Za pomoci takových obrazů a dějů podrží člověk nakonec v paměti těch pět Šest „neučiním", vzhledem k nimž dal svůj slib, aby mohl užívat výhod společnosti, - a vskutku! za pomoci takového druhu paměti člověk nakonec „dospěl k rozumu"! - Ach, ten rozum, ta vážnost, ta vláda nad afekty, celá ta temná záležitost, která se nazývá přemýšlení, všechny ty lidské výsady a skvosty: jak draze byly vykoupeny! kolik krve a děsu je na dně všech „dobrých věcí"!...
4.
Jak ale přišla na svět ona druhá „temná záležitost", vědomí viny, všechno to „Špatné svědomí"? - Tím se opět vracíme k našim genealogům morálky. Znovu říkám - nebo jsem to snad ještě neřekl? -, že nejsou k ničemu. Stěží pět
45
sáhů vlastní, pouze „moderní" zkušenosti; žádné vědění, žádná vůle poznat uplynulé dění, natož historický instinkt či „druhé vidění", zde přímo nezbytné - s takovou výbavou provozovat dějiny morálky: to musí zákonitě vést k výsledkům, jejichž poměr k pravdě bude přinejmenším distancovaný. Zdalipak tyto dosavadní genealogy morálky třeba jen ve snu napadlo, že například hlavní morální pojem „vina" souvisí svým původem s velmi materiálním pojmem „dluhy"? Nebo že se trest jakožto odplata vyvíjel zcela mimo jakýkoli předpoklad svobody či nesvobody vůle? - a to až do té míry, že je naopak vždy nejprve zapotřebí vysokého stupně zlidštění, než dokáže zvíře „člověk" začít rozlišovat mezi mnohem primitivnějšími nálepkami „úmyslně", „z nedbalosti", „náhodou", „z nepríčetnosti" a jejich protiklady, a uplatňovat je při stanovení trestu. Ona dnes tak rozšířená, zdánlivě tak přirozená a nevyhnutelná myšlenka, která musela nejspíš posloužit i k vysvětlení toho, jak vůbec vznikl cit pro spravedlnost, „zločinec zaslouží trest, protože mohl jednat i jinak", je ve skutečnosti navýsost pozdní, ba rafinovanou formou lidského posuzování a usuzování; kdo ji klade na počátek, dopouští se vůči psychologii staršího lidstva hrubého přehmatu. Po převážnou část lidské historie se vůbec netrestalo proto, že by původce zla byl činěn odpovědným za svůj Čin, tedy nikoli s předpokladem, že je třeba jen potrestat viníka: - spíše se trestalo, jako ještě dnes rodiče trestají děti, ze zlosti nad utrpěným poškozením, která se vybíjí na škůdci, - tuto zlost však krotí a modifikuje myšlenka, že každá škoda má v něčem svůj ekvivalent, a opravdu může být splacena, byť jen bolestí škůdce. Odkud pochází moc této prastaré, hluboce zakořeněné, možná už nevymýtitelné myšlenky o ekvivalenci škody a bolesti? Již jsem to prozradil: ze smluvního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, který je tak starý jako vůbec existence „právních subjektů" a sám opět poukazuje na základní formy koupě, prodeje, výměny, obchodu a oběhu.
46
5.
Odkrývání těchto smluvních vztahů ovšem budí, jak se dalo z předchozích poznámek od počátku očekávat, všelijaká podezření a také odpor vůči staršímu lidstvu, jež takové vztahy vytvořilo či připustilo. Právě tady se slibuje; právě tady je zapotřebí tomu, kdo slibuje, paměť; právě tady, jak se můžeme s neblahým tušením dohadovat, bude dějiště tvrdosti, krutosti, hrdelních trestů. Dlužník, aby posílil důvěru ve slib, že dluh splatí, aby poskytl záruku vážnosti a svatosti svého slibu, aby sám sobě vryl splátku do svědomí jako povinnost, jako závazek, dává pro případ, že nebude moci zaplatit, na základě smlouvy věřiteli do zástavy něco, co ještě nějak „vlastní", co je ještě v jeho moci, například tělo nebo ženu nebo svobodu nebo i život (nebo, za určitých náboženských předpokladů, i blaženost, spásu své duše, dokonce i pokoj v hrobě: tak tomu bylo v Egyptě, kde mrtvola dlužníka nedošla před věřitelem klidu ani v hrobě - ovšem právě u Egypťanů měl takový klid něco do sebe). Především však mohl věřitel všemožně tupit a mučit dlužníkovo tělo, například uříznout z něho tolik, kolik se zdálo přiměřené velikosti dluhu: - a již velmi brzo a všude existovala přesná, až do nejmenších úděsných detailů zacházející ocenění tohoto druhu, po právu existující ocenění jednotlivých údů a míst na těle. Chápu již jako pokrok, jako důkaz svobodnějšího, velkoryseji uvažujícího, římštějšího pojetí práva, jestliže dvanáctideskové zákonodárství Říma vyhlašovalo lhostejnost vůči tomu, jak mnoho Či jak málo věřitelé v takovém případě uříznou, „si plus minusve secuerunt, ne fraude esto". Ujasněme si logiku celé této formy vyrovnání: je dosti podivná. Ekvivalence se dosahuje tím, že na místo užitku, odčiňujícího Škodu přímo (tedy na místo vyrovnání penězi, pozemkem či jiným majetkem) je věřiteli jako splátka a vyrovnání přiznán jakýsi blahý pocit - pocit, že může bez rozpaků okusit svou moc na bezmocném, rozkoš „de faire le mal pour le plaisir de le faire", požitek ze znásilnění: jako takový ocení tento požitek věřitel tím výše, čím hlubší a nižší je jeho společenské postavení, a snadno
47
ia«%^Ei»#fflai»t£3PSMi,,' "■......■'■'......."■■■■'■ ■■■■"■.....'■■■■■'!
se mu tento požitek může jevit jako lahodné sousto, ba předzvěst toho, jak chutná vyšší postavení. Prostřednictvím „potrestání" dlužníka se věřitel podílí na panském právu: konečně i on jednou zakouší povznášející pocit, že smí nějakou bytost ponižovat a mrzačit jako něco, coje„podním"; nebo alespoň - v případě, kdy sama trestní moc, sám výkon trestu už přešel na „vrchnost" -, že může vidět, jak je ona bytost ponižována a mrzačená. Vyrovnání tudíž spočívá v nároku a právu na krutost. -
6.
V této sféře tedy, v obligačním právu, vznikl svět morálních pojmů „dluh", „vina", „svědomí", „povinnost", „svatá povinnost", - jeho počátek, jako počátek všeho velkého na Zemi, byl důkladně a dlouho zaléván krví. A neměli bychom dodat, že se tento svět v podstatě už nikdy pachu krve a mučení zcela nezbavil? (Dokonce ani u starého Kanta ne: i z jeho kategorického imperativu čpí krutost...) A tady bylo také poprvé navázáno ono hrozné, možná už nerozlučné ideové spojení „vina a bolest". Zeptejme se ještě jednou: v jakém smyslu může být bolest vyrovnáním „dluhu"? V tom, že člověk pociťuje blaho, působí-li bolest, že poškozený může újmu, provázenou navíc roztrpčením z této újmy, vyměnit za mimořádný požitek: -působení bolesti, - vyslovený svátek, jak řečeno, něco, Čeho cena rostla, čím více to bylo v rozporu s úrovní a společenským postavením věřitele. Je to ovšem domněnka: protože dohlédnout takovým podzemním věcem na dno je těžké, nemluvě o tom, že je to trapné; a kdo sem neohrabaně cpe pojem „msty", ten si nahlédnutí ještě spíše zakryje a zatemní, než usnadní (- vždyť i pomsta vede k témuž problému: Jak může páchání bolesti poskytovat zadostiučinění?"). Vzpírá se, jak se mi zdá, jem-nocitu a ještě více pokrytectví krotkého domácího zvířectva (to jest moderních lidí, to jest nás) opravdu plně si uvědomit, do jaké míry tvoří krutost velkou sváteční radost staršího lidstva a že je jakožto ingredience přimísena do takřka každého z jeho potěšení; a naproti tomu jak naivně,
48
jak nevinně jejich potřeba krutosti vystupuje, jak zásadně chápe toto lidstvo právě „neinteresovanou zlovůli" (nebo abychom mluvili se Spinozou, sympathia malevolens) jako normální lidskou vlastnost -: a tedy jako něco, čemu svědomí ze srdce říká Ano\ Pronikavější zrak by snad ještě i nyní rozpoznal dostatek této nejstarší a nejzákladnější slavnostní radosti člověka; v Mimo dobro a zlo, §§ 197 nn. (a dříve již v Ranních červáncích §§ 18, 77, 113) jsem opatrným prstem ukázal na neustálý postup zduchovění a „zbožštění" krutosti, které prochází celou historií vyšší kultury (a ve významném smyslu ji dokonce tvoří). Rozhodně tomu není vůbec dávno, co se žádné knížecí svatby a lidové slavnosti většího stylu neobešly bez poprav, mučení nebo autodafé a žádná vznešená domácnost bez bytostí, na nichž si člověk mohl bez váhání vybít zlost a krutou podráždenosť (- vzpomeňme třeba Dona Quřjota na dvoře vévodkyně: dnes čteme celého Dona Quijota s pocitem trpkosti, ba téměř s utrpením, ale autorovi a jeho současníkům bychom tím připadali velmi cizí, velmi temní, - oni ho četli s tím nejlepším svědomím jako nejveselejší z knih, smíchy se nad ním mohu potrhat). Vidět utrpení dělá dobře, působit utrpení ještě lépe -to je tvrdá věta, ale stará, mocná, lidská, příliš lidská principiální věta, kterou by ostatně podepsaly možná už i opice: říká se totiž, že ve vymýšlení bizarních krutostí už přesvědčivě ohlašují a jakoby „předvádějí" člověka. Žádnou slavnost bez krutosti: tak učí nejstarší, nejdelší lidská historie-a také na trestu je toho tolik slavnostního1. ~~
7.
- Těmito myšlenkami naprosto nehodlám hnát našim pesimistům novou vodu na vrzavé a skřípající mlýny jejich životní omrzelosti; má být naopak výslovně dokázáno, že v dobách, kdy se lidstvo za svou krutost ještě nestydělo, byl život na Zemi radostnější než nyní, kdy existují pesimisté. Nebe se nad Člověkem chmuřilo vždy podle toho, jak vzrůstal stud člověka před člověkem. Znavený pesimistický pohled, nedůvěra k hádance života, ledové Ne zhnuseného ži-
49
■ i ■■ ■ J- «ijl i
vota - to nejsou znaky nejvíce zlých období lidského rodu: vynořují se na světlo jako bahenní rostliny, jimiž jsou, až když je tu bahno, k němuž patří, - mám na mysli chorobnou přecitlivělost a zmoralizovanost, jež způsobila, že se zvířecí druh „člověk" nakonec naučil stydět za všechny své pudy. Na cestě k „andělu" (abych tu neužil tvrdšího slova) si člověk přivodil onen zkažený žaludek a povleklý jazyk, kvůli němuž se mu nejen zprotivila radost a nevina zvířete, nýbrž ztratil chuť i k životu samému: - takže si občas sám před sebou ucpává nos a spolu s papežem Innocencem III. s nelibostí vypočítává své ohavnosti („nečisté zplození, odporná výživa v mateřském těle, špatnost látky, z níž se člověk vyvíjí, nechutný zápach, vyměšování slin, moče a výkalů"). Dnes, kdy musí jako první z argumentů proti životu, jako jeho nejhorší otazník, vyrukovat pokaždé utrpení, nebude na škodu připomenout si doby, kdy se soudilo opačně, protože se člověk nechtěl vzdát možnosti páchat utrpení a spatřoval v ní prvořadé kouzlo, vlastní návnadu k životu. Snad tehdy bolest - řečeno pro útěchu jemnocitným - nebolela ještě tolik jako dnes; alespoň tak může soudit lékař, který u černochů (reprezentujících prehistorického Člověka -) ošetřoval těžké vnitřní záněty, jež přivádějí i ten nejlepší evropský organismus na pokraj zoufalství; - černochy nikoli. (Křivka prahu bolesti u člověka jako by opravdu mimořádně a téměř naráz klesla, jakmile necháme za sebou horních deset tisíc nebo deset milionů příslušníků nadkul-tury; za svou osobu nepochybuji o tom, že srovnáme-lí jednu v bolestech strávenou noc jedné jediné hysterické kulturní ženušky s celkovým utrpením všech zvířat, která byla dosud za účelem vědeckých odpovědí dotazována nožem, pak se jejich bolest té její zdaleka nevyrovná.) Snad lze dokonce připustit možnost, že ani ona rozkoš z krutosti nemusela možná zcela vyhynout: jenom potřebovala, vzhledem k tomu, jak dnes bolest víc bolí, jisté sublimace a subtiliza-ce, zejména potřebovala být přeložena do imaginatívni a duševní sféry a ozdobena samými nenápadnými jmény, aby ani v tom nejjemnějším svatouskovském svědomí nevzklíčilo
50
žádné podezření („tragické soucítění" je jedním takovým jménem; jiným je „les nostalgies delacroix"). Co na utrpení pobuřuje, není ani tak utrpení o sobe, jako nesmyslnost utrpení: avšak ani pro křesťana, který si do utrpení vložil celou tajnou mašinérii spásy, ani pro naivního člověka starších dob, který si všechno utrpení umel vyložit z hlediska diváka nebo původce utrpení, takové nesmyslné utrpení vůbec neexistovalo. Aby bylo možné skryté, neodhalené utrpení beze svědků odstranit ze světa a upřímně je popřít, byl tehdy člověk přímo nucen vynalézat bohy a prostředku-jící bytosti všech výšek a hloubek, zkrátka něco, co se pohybuje i v skrytu, co vidí i ve tmě a co si nerado nechá ujít zajímavou podívanou na bolest. S pomocí takových vynálezů se totiž tehdy dařil životu trik, který se mu ovšem dařil odjakživa, ospravedlnit sám sebe, ospravedlnit své „zlo"; dnes by k tomu možná bylo zapotřebí jiných pomocných vynálezů (například: život jako záhada, život jako problém poznání). „Ospravedlněno je každé zlo, jehož zhlédnutím se těší některý z bohů": tak zněla pradávná logika citu - a vskutku, byla to jen logika pradávných dob? Bohové chápaní jako přátelé krutých podívaných - ó, jak daleko zasahuje tato prastará představa ještě i do naší evropské humanizace! jen se na to zeptejme třeba Calvina nebo Luthera. Jisté je, že ještě ani Řekové neuměli potěšit své bohy vybranějšími lahůdkami než potěšením z krutosti. Jakýma očima podle vás nechává Homér pohlížet své bohy na lidské osudy? Jaký poslední smysl měly ve své podstatě trojské války a podobné tragické hrůznosti? Není tu vůbec o čem pochybovat: byly míněny jako slavnostní hry pro bohy: a jelikož je v nich básník víc než ostatní lidé „božský", zajisté i jako slavnostní hry pro básníky... Také pozdější morální filosofové Řecka si představovali zraky boha jako shlížející na morální zápas, na hrdinství a sebetrýzeň ctnostného hrdiny: „Herkules povinnosti" stál na jevišti a věděl o tom; ctnost beze svědků byla pro tento národ herců něčím naprosto nemyslitelným. Což snad onen tak opovážlivý, tak osudný filosofický objev, tehdy poprvé v Evropě zaznamenaný, objev „svobod-
51
né vůle", absolutní spontaneity člověka v dobrém i ve zlém, nebyl učiněn především proto, aby si lidé zajistili právo na představu, že se zájem bohů o člověka, o lidskou ctnost nemůže nikdy vyčerpat? Na tomto pozemském jevišti neměl být nikdy nedostatek skutečných novinek, skutečně neslýchaných napětí, zápletek, katastrof: dokonale deterministicky myšlený svět by byl pro bohy průhledný, a zakrátko tedy únavný - dostatečný důvod pro přátele bohů, pro filosofy, aby svým bohům takový deterministický svět nepod-souvali! Celé antické lidstvo je plno jemných ohledů k „divákovi", jako svět bytostně veřejný, bytostně na odiv vystavený, který si štěstí nedovedl představit bez her a slavností. - A, jak řečeno, také na velkém trestu je toho tolik slavnostního1. -
8.
Pocit viny, osobního závazku - abychom opět pokračovali v našem zkoumání - měl, jak jsme viděli, svůj původ ve vůbec nejstarším a nejpůvodnějším, osobním vztahu, ve vztahu mezi kupcem a prodejcem, věřitelem a dlužníkem: tady ponejprv vystoupila osoba proti osobě, tady se ponejprv jedna osoba na druhé poměřovala. Nebyl ještě nalezen tak nízký stupeň civilizace, aby se v něm něco z tohoto vztahu neprojevilo. Stanovovat ceny, poměřovat hodnoty, určovat náhrady, směňovat - to vše natolik zaměstnávalo nejprv-nější myšlení člověka, že v určitém smyslu je právě tohle myšlením: zde byl vypěstován nejstarší druh důvtipu, zde lze také předpokládat prvopočátek lidské hrdosti, pocitu nadřazenosti vůči ostatní zvířeně. Možná vyjadřuje německé slovo „Mensch" (maňas - člověk) právě něco z tohoto sebe-porozumění: člověk se označil jako bytost, která měří hodnoty, hodnotí a měří, jako „hodnotící zvíře o sobě". Koupě a prodej, včetně jejich psychologického příslušenství, jsou dokonce starší než počátky jakýchkoli organizačních forem a struktur společnosti: z nejrudimentárnější formy osobního práva se klíčící cit pro výměnu, smlouvu, dluh, právo, závazek, vyrovnání teprve přenesl na nejhrubší a nejranější
52
společenské komplexy (v jejich poměru k podobným komplexům), spolu se zvykem srovnávat moc s mocí, poměřovat ji, vypočítávat. Oko bylo už zkrátka na tuto perspektivu nastaveno: a s onou neohrabanou důsledností, jež byla vlastní myšlení staršího lidstva, které postupovalo ztěžka, pak ale neochvějně stejným směrem, se poté dospělo k velkému zevšeobecnění „každá věc má svou cenu; všechno se dá splatit" - tedy k nejstaršímu a nejnaivnějšímu morálnímu kánonu spravedlnosti, k počátku veškeré „dobrotivosti", „slušnosti", „dobré vůle", veškeré „objektivity" na Zemi. Spravedlnost na tomto prvním stupni je dobrou vůlí mezi přibližně stejně mocnými, vůlí navzájem spolu vyjít, vyrovnáním se opět „srozumět" - a ve vztahu k méně mocným je vůlí, ty pod sebou k vyrovnání donutit. -
9.
Měříme-li stále mírou dávnověku (tento dávnověk je ostatně po všechny Časy zde nebo je opět možný), pak i obec nacházíme vůči jejím členům v onom důležitém základním vztahu, ve vztahu věřitele k dlužníkům. Žijeme v obci, užíváme výhod obce (a jakých výhod! navykli jsme si je podceňovat), žijeme zaopatřeni, chráněni, v míru a důvěře, bez starosti z újmy a nevraživosti, jimž je vystaven člověk venku, psanec a vyhnanec - Němec chápe, co se původně rozumí slovem „bída", „Elend", ělend - a právě z obav před touto újmou a nevraživostí jsme se obci zaručili a zavázali. Co se stane v jiném případě? Společenství, oklamaný věřitel, si dá zaplatit, seč bude moci, na to se můžeme spolehnout. Nejméně ze všeho tu jde o bezprostřední škodu, kterou škůdce způsobil: necháme-li ji zatím stranou, je zločinec především tím, kdo nedodržel, porušil slovo a smlouvu ve vztahu k celku, ke všem statkům a příjemnostem společného života, na nichž se do té doby podílel. Zločinec je dlužníkem, který jemu prokázané výhody a zálohy nejen nesplácí, nýbrž dokonce pozvedá ruku proti svému věřiteli: proto od nynějška, jak se sluší a patří, nejenže o všechny tyto statky a výhody přijde, - ale navíc se mu teď dostane připome-
53
nutí, jak se to s těmito statky má. Zloba poškozeného věřitele, obce, ho opět vrátí do bezzákonného stavu psance, před nímž byl dosud chráněn: obec ho od sebe odvrhne, - a nyní se na něm smí vybít jakákoli nevraživost. „Trest" je na tomto stupni mravu a obyčeje prostě obrazem, mimem normálního chování vůči nenáviděnému, poraženému a bezbrannému nepříteli, který přišel nej en o veškeré právo a všechnu ochranu, nýbrž i o všechnu milost; takže válečné právo a vítězosláva onoho vae victis! se vší bezohledností a ukrutností: - tím se vysvětluje, proč právě z války (včetně válečného obětního kultu) vzešly všechny formy, v nichž trest v historii vystupuje.
10.
S rostoucí mocí už obec nebere jednotlivcova provinění tak vážně, jelikož už zřejmě nemohou tolik jako dříve ohrozit a rozvrátit existenci celku: pachatel se už nestává psancem a vyvrhelem, všeobecný hněv se na něm již nesmí jako dříve vybíjet tak bezuzdné, - pachatel je naopak od nynějška před tímto hněvem, zvláště pak před hněvem bezprostředně poškozených, opatrně bráněn a chráněn. Kompromis s hněvem těch, kdo byli přečinem nejvíce postiženi; snaha případ lokalizovat a předejít dalšímu nebo snad obecnému šíření účasti a neklidu; pokusy určit náhradu škody a celou při urovnat (compositio); především však stále roz-hodněji vystupující vůle chápat každý přečin jako v nějakém smyslu splatitelný, a tudíž, alespoň do určité míry, zločince a jeho čin od sebe navzájem oddělit - to jsou rysy, jimiž se další vývoj trestního práva vyznačuje stále zřejměji. Jakmile moc a sebevědomí určité obce vzroste, zmírní se pokaždé i její trestní právo; každé oslabení a hlubší ohrožení obce vyvolává opět tvrdší formy trestního práva. „Věřitel" se vždy stal lidštějším v té míře, v níž zbohatl; nakonec je mírou jeho bohatství právě to, kolik poškození dokáže vydržet, aniž jím trpí. A není nemožné si představit takové vědomí moci, při němž by si společnost dopřála nejvznešenější luxus, jaký existuje, - nechat svého škůdce nepotres-
tá
.^^U.XÍr^.^^ij!.í:..,S^AAríd,£^A»M.
taného. „Co je mi vlastně po mých příživnících? směla by si pak říci. Jen ať si žijí a prospívají: na to jsem ještě silná dost!",.. Spravedlnost, která začínala devizou: „Vše lze splatit, vše musí být splaceno.", končí tím, že si zakrývá oči a toho, kdo splatit nemůže, nechá běžet, - to znamená: končí jako každá dobrá věc na Zemi tím, že sebe samu popře. Toto sebepopření spravedlnosti: dobře víme, jaké krásné jméno si dává - milost; a zůstává, jak se samo sebou rozumí, privilegiem nejmocnějších, či lépe, jejich bytím mimo právo.
11.
- A sem ještě odmítavé slovo proti nedávným pokusům hledat původ spravedlnosti na docela jiné půdě, - totiž na půdě resentimentu. Říkám je nejprve do ucha psychologům, kdyby snad měli sami jednou chuť studovat resenti-ment zblízka: tato rostlina teď nejkrásněji kvete mezi anarchisty a antisemity, jako ostatně kvetla vždycky, vskrytu, podobně jako fialka, byť s docela jinou vůní. A tak jako ze stejného vždy musí nutně vzejít stejné, nepřekvapí ani, že právě z takových kruhů vzcházejí pokusy, které tu byly už častěji - srovnej výše -, totiž posvětit mstu jménem spravedlnosti -jako by spravedlnost byla v zásadě jen rozvinutím pocitu ublížení - a spolu se mstou dodatečně napravit pověst vůbec všem reaktivním afektům. Nad tím posledním bych se pozastavoval nejméně: dokonce by se mi to vzhledem k celému biologickému problému (ve vztahu k němuž byla hodnota oněch afektů dosud podceňována) jevilo jako zásluha. Upozorňuji jenom na okolnost, zeje to právě duch resentimentu, z něhož vyrůstá tento nový odstín vědecké nestrannosti (ve prospěch nenávisti, závisti, nepřízně, podezření, rancune, pomsty). Tato „vědecká nestrannosť' se totiž okamžitě vytrácí a uvolňuje místo akcentům nevraživého nepřátelství a předpojatosti, jakmile jde o jinou skupinu afektů, které, jak se mi zdá, mají mnohem vyšší biologickou hodnotu než afekty reaktivní, a tudíž by si tím více zasloužily vědeckého zhodnocení a docenění: totiž afekty ve vlastním smyslu aktivní, jako panovačnost, chtivost a po-
55
dobně. (E. Diihring, Hodnota života; Kritické dejiny filosofie; v podstatě všude.) Tolik proti této tendenci obecně; co se však týče konkrétní Dühringovy vety, že domov spravedlnosti je třeba hledat na půdě reaktivního pocitu, musíme, máme-li učinit zadost pravdě, proti této větě postavit příkře větu opačnou: půda reaktivního pocitu je poslední půda, kterou duch spravedlnosti kdy dobude! Pokud se opravdu vyskytne případ, že spravedlivý Člověk zůstane spravedlivý dokonce i vůči svým škůdcům (a nikoli jen chladný, uměřený, cizí, lhostejný: být spravedlivý je vždy pozitivní chování), pokud se dokonce ani pod návalem osobních urážek, výsměchu a podezření nezkalí vysoká, čirá, právě tak hluboká jako mírná objektivita spravedlivého, soudícího zraku, pak je to kus dokonalosti a nejvyššího mistrovství na Zemi, - ba něco, co by bylo chytřejší nečekat, v co by se rozhodně nemělo příliš lehkovážně věřit. Jistě je v průměru běžné, že dokonce u nejspravedlivějších osob stačí už malá dávka útočnosti, zlovůle, insinuace, aby jim vyhnala krev do hlavy a nestrannost z hlavy. Aktivní, útočný, přesahující Člověkje spravedlivosti stále ještě o sto kroků blíž než reaktivní člověk; nemá totiž vůbec zapotřebí hodnotit svůj objekt falešně a zaujatě, tedy způsobem, jak to dělá a musí dělat člověk reaktivní. A proto měl vskutku po všechny časy právě agresivní člověk, jakožto bytost silnější, odvážnější, vznešenější, také svobodnější oko, lepší svědomí: naopak je nasnadě, kdo vůbec má na svědomí vynález „špatného svědomí", - člověk resentimentu! A rozhlédněme se nakonec i po historii: v jaké sféře se dosud nalézal na Zemi výkon práva, ba vůbec potřeba práva? Snad ve sféře reaktivních lidí? Rozhodně ne: bylo to naopak u lidí aktivních, silných, spontánních, agresivních. Z historického hlediska představuje právo na Zemi - řekněme to na zlost uvedenému agitátorovi (který se jednou sám přiznal: „učení o mstě se jako červená nit spravedlnosti táhne všemi mými pracemi a pokusy") - právě boj proti reaktivním pocitům, válku s nimi vedenou aktivními a agresivními mocemi, které využily své síly zčásti k tomu, aby omezily a zastavily nezříze-
56
ný reaktivní pathos a vynutily si vyrovnání. Všude, kde se udržuje a uplatňuje spravedlnost, vidíme, jak silnější moc hledá ve vztahu k slabším, sobě podřízeným (ať jsou to skupiny či jednotlivci) prostředky, jež by ukončily nesmyslné řádění resentimentu mezi nimi, a to tak, že zčásti objekt resentimentu bere mstě z rukou, zčásti místo msty sama zahajuje boj proti nepřátelům míru a pořádku, zčásti vynalézá, navrhuje, podle okolností vnucuje určité náhrady, zčásti povyšuje určité ekvivalenty za utrpěnou škodu na normu, na niž je pak resentiment jednou provždy odkázán. Rozhodujícím krokem, jejž nejvyšší moc učiní a prosadí proti přemíře pocitů zášti a ukřivdění, je však - a to vždy, jakmile je k tomu tato moc dost silná - zřízení zákona, imperativní vyhlášení toho, co vůbec má v jejích očích platit za povolené a po právu, co za zakázané a bezpráví: tím, že po zřízení zákona zachází s prečiny a svévolnými akty jednotlivců nebo celých skupin jako s proviněním proti zákonu, jako se vzpourou proti nejvyšší moci samé, odvádí cit svých poddaných od nejbližší škody způsobené tímto proviněním a dlouhodobě tak dosahuje opaku toho, oč usiluje každá msta, jež vidí a uplatňuje vždy a jedině hledisko poškozeného -: zrak se napříště cvičí ve stále méně osobním hodnocení činu, a to dokonce i zrak poškozeného samého (i když ten až úplně nakonec, jak poznamenáno výše). -Takže teprve po zřízení zákona existuje „právo" a „neprávo" (a nikoli, jak tvrdí Dühring, po aktu poškození). Mluvit o právu a neprávu o sobě postrádá smyslu, o sobě nemůže být přirozeně zraňování, násilnictví, kořistem', ničení „neprávem", jelikož život je podstatně, tj. ve svých základních funkcích, zraňující, násilný, vykořisťující, ničivý a vůbec nemůže být bez tohoto charakteru myšlen. Musíme si dokonce přiznat něco ještě povážlivějšího: že z nejvyššího biologického hlediska smějí být právní stavy vždy jen stavy výjimeě-nými Jako částečné restrikce nejvlastnější vůle života, které jde o moc a která si jeho celkové účely podřizuje jako jednotlivé prostředky: jako prostředky k utváření větších jednotek moci. Myslet právní řád suverénně a obecně, nikoli
57
jako prostředek boje komplexů moci, nýbrž jako prostředek proti boji vůbec, dejme tomu podle komunistické šablony Diihringovy, že každá vůle musí brát každou vůli jako stejnou, by byla zásada nepřátelská životu, ničivá a člověka rozkládající, atentát na budoucnost člověka, známka únavy, oklika k nicotě. ~
12.
Ještě slovo o původu a účelu trestu - dva problémy, které se od sebe liší nebo by se lišit měly: bohužel je obvykle zaměňujeme. Jakpak si v tomto případě vedou dosavadní genealogové morálky? Naivně, jako vždycky -: nejprve v trestu vynajdou nějaký „účel", například mstu nebo výstrahu, tento účel pak bezelstně položí na počátek, jako causa fiendi trestu, a - hotovo. Pro dějiny vzniku právaje však „účel v právu" použitelný až úplně naposled: naopak pro veškerou historii neexistuje důležitější věta než ta, jíž bylo dosaženo s nesmírným úsilím, jíž však vskutku dosaženo být mělo, - že totiž příčina vzniku nějaké věci a její konečná užitečnost, její skutečné využití a zařazení do systému účelů, jsou od sebe vzdáleny toto coelo; že to, co existuje, co nějakým způsobem vzniklo, si moc jemu nadřazená pokaždé vykládá s novými záměry, nově si to přisvojuje, přetváří a předurčuje k novému využití; že veškeré dění v organickém světě je přemáháním, zvládáním a každé přemožení a ovládnutí je zase novou interpretací, přizpůsobením, v němž se dosavadní „smysl" a „účel" nutně zatemňuje nebo vůbec mizí. I když sebelépe pochopíme užitečnost nějakého fyziologického orgánu (nebo i právní instituce, společenského mravu, politického obyčeje, formy v umění nebo v náboženském kultu), nepochopili jsme ještě nic ohledně jeho vzniku: ať to zní starším uším jakkoli nemile a nepohodlně, - neboť odedávna se věřilo, že v prokazatelném účelu, v užitečnosti nějaké věci, formy, či zřízení je pochopen i důvod jejich vzniku, oko že bylo učiněno k vidění, ruka k uchopování. Tak i o trestu vznikla představa, že byl vynalezen k trestání. Ale všechny účely, všechny užitečnosti jsou
58
jen známkami toho, že nějaká vůle k moci ovládla cosi méně mocného a dokázala tomu vtisknout smysl určité funkce; celá historie „věci", orgánu, obyčeje může být tedy zřetězením znaků dalších a dalších interpretací a přizpůsobení, jejichž příčiny ani mezi sebou nemusejí souviset, spíše po sobě podle okolností jen náhodně následují a jedna druhou střídají. „Vývoj" věci, obyčeje, orgánu proto rozhodně není jeho progresem k jakémusi cíli, a už vůbec není progresem logickým a nejkratším, dosaženým s co nejmenším vynaložením sil a prostředků, - nýbrž sledem více či méně hlubokých, více či méně vzájemně nezávislých, skrze danou věc se odehrávajících procesů přemáhání, včetně různých podob odporu, který se proti tomu pokaždé vzedme, proměn tvaru vyvolaných potřebou obrany a reakce, i výsledků úspěšných protiakcí. Forma je pohyblivá, „smysl" však ještě více... Dokonce ani v rámci jednotlivého organismu tomu není jinak: s každým podstatným růstem celku se posouvá i „smysl" jednotlivých orgánů, - za určitých okolností může být jejich částečné odumření, snížení jejich počtu (například zrušením zprostředkujících článků) známkou rostoucí síly a dokonalosti. Chtěl jsem říci: i Částečná ztráta užitečnosti, zakrnění a zdegenerování, pozbytí smyslu a účelnosti, zkrátka smrt patří k podmínkám skutečného progresu: ten se vždy ukazuje v podobě vůle a cesty k větší moci a prosazuje se vždy na úkor bezpočtu menších mocí. Velikost „pokroku" se dokonce měří masou toho, co všechno mu muselo být obětováno; lidstvo jako masu obětovat jednotlivému silnějšímu druhu člověka - to by byl pokrok... - Zdůrazňuji toto hlavní hledisko historické metodiky o to více, že v podstatě směruje proti právě panujícímu instinktu a dobovému vkusu, které by se raději smířily s absolutní nahodilostí, ba mechanistickou nesmyslností všeho dění, než s teorií, jež ukazuje, že veškeré dění prostupuje vůle k moci. Demokratická idiosynkrasie vůči všemu, co panuje a chce panovat, moderní misarchismus (abychom pro špatnou věc vytvořili špatné slovo) se pozvolna natolik prosadil a skryl v duchovní, nejduchovnější sféře, že
59
dnes krok za krokem proniká, smí pronikat až do nejpřísnějších, zdánlivě nejobjektivnějších věd; ba zdá se mi, že už ovládl celou fyziologii a nauku o životě, k její škodě, jak se samo sebou rozumí, když jí totiž nechal zmizet jeden z jejích základních pojmů, pojem původní aktivity. Proti tomuto pojmu je pod tlakem oné idiosynkrasie stavěno do popředí „přizpůsobení", to znamená aktivita druhého řádu, pouhá reaktivita, ano dokonce už život sám byl definován jako stále účelnější vnitřní přizpůsobování vnějším podmínkám (Herbert Spencer). Tím je však zásadním způsobem nepochopena podstata života, jeho vůle k moci; tím je přehlédnuta principiální přednost, kterou mají spontánní, útočné, přesahující, nově vykládající, nově soudící, tvořivé síly, po jejichž působení teprve následuje „přizpůsobení"; tím je v organismu samém popřena vůdci role nejvyšších funkcionářů, v nichž životní vůle vystupuje aktivně a tvořivě. Vzpomeňme si, co namítl Spencerovi Huxley, -jeho „administrativní nihilismus": ale jde o víc než jen o „administrování"...
13.
- Musíme tedy, abychom se vrátili k věci, totiž k trestu, rozlišovat u trestu dvojí: jednak to, co je na něm relativně trvalé, obyčej, akt, „drama", jistý přísný sled procedur, jednak to, co je na něm proměnlivé, smysl, účel, očekávání, jež jsou s výkonem takových procedur spjaty. Přitom se bez dalšího předpokládá, per analogiam, podle právě zformulovaného hlavního hlediska historické metodiky, že procedura sama bude něco staršího, dřívějšího než její využití pro trest, jenž byl do procedury (dávno existující, ale vžité vjiném smyslu) vložen určitou interpretací, zkrátka, že tomu není tak, jak se doposud domnívali naši naivní genealogové morálky a práva, kteří si vesměs představovali, že procedura byla vynalezena za účelem trestu, tak jako si člověk kdysi myslel, že ruka byla vynalezena za účelem uchopování. Co se však týče onoho druhého prvku trestu, jeho proměnlivosti, jeho „smyslu", pak ve velmi pozdním stadiu kultury (například v dnešní Evropě) už pojem „trestu" ve
60
skutečnosti vůbec nepředstavuje jediný smysl, nýbrž celou syntézu „smyslů": dosavadní dějiny trestu jako takového a dějiny jeho využití k nejrůznějším účelům krystalizují nakonec v jakousi jednotu, těžko rozložitelnou, těžko analy-zovatelnou a - což je třeba zdůraznit - naprosto nedefinovatelnou. (Není dnes možné říci s určitostí, proč se vlastně trestá: všechny pojmy, v nichž je semioticky shrnut nějaký proces, se vymykají definici; definovatelné je pouze to, co nemá dějiny.) V dřívějším stadiu se naproti tomu ona syntéza „smyslů" ještě jeví rozlučitelnější, a také posunovatelněj-ší; lze ještě vnímat, jak její prvky mění v každém jednotlivém případě svou valenci a podle toho se přeskupují, takže hned ten, hned onen prvek vystupuje a dominuje na úkor ostatních, ba za určitých okolností se zdá, jako by jeden prvek (třeba výstražný účel) celý zbytek prvků zrušil. Abychom si učinili alespoň nějakou představu o tom, jak nejistý, jak dodatečný, jak příležitostný je „smysl" trestu a jak lze jednu a tutéž proceduru použít, vyložit, upravit pro záměry naprosto odlišné: vezměme si jako příklad schéma, jež mi vyplynulo z poměrně omezeného a nahodilého materiálu. Trest jako zneškodnění, jako zábrana dalšího škození. Trest jako náhrada škody poškozenému určitou formou (i formou afektové kompenzace). Trest jako izolace nějakého narušení rovnováhy, aby se předešlo Šíření poruchy. Trest k nahnání strachu před těmi, kdo trest určují a vykonávají. Trest jako určité vyrovnání výsad, jimž se zločinec do té doby těšil (například j e-Ii využit j ako otrok na důlní práce). Trest jako eliminace degeneruj ícího elementu (za určitých okolností celé větve, například podle čínského práva: a tak jako prostředek k uchování čistoty rasy nebo k udržení sociálního typu). Trest jako slavnost, totiž jako potupení a zesměšnění konečně přemoženého nepřítele. Trest na pamětnou, ať už pro toho, kdo je trestu vystaven - k takzvanému „polepšení"-, nebo pro svědky exekuce. Trest jako honorář, který si vyhradila moc za ochranu zločince před výstřelky msty. Trest jako kompromis s přírodním stavem msty, pokud mocné rody mstu ještě udržují a uplatňují jako své privile-
61
iiKllliltfiiAk.ii.J.!..!. ..) J.Jhj.j-i'1,   .,   -'-r-_____... 1...-I
gium. Trest jako vyhlášení války a válečné opatření proti nepříteli míru, zákona, pořádku, vrchnosti, který je potírán jako obci nebezpečný, jako porušovatel smlouvy týkající se základů obce, jako buřič, zrádce a rozvraceč míru, a to prostředky, jaké má po ruce právě válka. ~
14.
Ten seznam zajisté není úplný; je však zjevné, že trest je nositelem nejrůznějších druhů prospěšnosti. Tím spíše mu tedy smíme odejmout jednu domnělou prospěšnost, která ovšem v lidovém povědomí platí za nejpodstatnější, - a víra v trest, která se dnes z nejednoho důvodu otřásá v základech, nachází právě v této prospěšnosti ještě stále svou nejsilnější oporu. Hodnota trestu prý spočívá v tom, že vyvolá ve viníkovi pocit viny; v potrestání se hledá nejvlastnější instrumentum oné duševní reakce, jíž se říká „špatné svědomí", „výčitky svědomí". Avšak tím se prohřešujeme proti skutečnosti a psychologii dokonce i vzhledem k dnešku: oč více pak vzhledem k té nejdelší historii člověka, jeho prehistorii! Pravá výčitka svědomí je právě mezi zločinci a trestanci něčím nanejvýš vzácným; vězení, káznice nejsou líhní, v níž by tento druh hlodavého červa obzvláště prospíval: - na tom se shodují všichni svědomití pozorovatelé, kteří takový soud vynášejí mnohdy velice neradi a proti svým nejvlastnějším přáním. Celkově vzato trest zoceluje a otužuje; koncentruje; zostřuje pocit odcizení; posiluje obranyschopnost. Dojde-li k tomu, že zlomí energii a přivodí politováníhodnou prostraci a sebeponižování, pak je takový výsledek bezesporu ještě méně potěšitelný než průměrný účin trestu, totiž suchá, chmurná vážnost. Jestliže pomyslíme dokonce na všechna ta tisíciletí před dějinami člověka, můžeme si být jisti, že právě trestem se vývoj pocitu viny nejúčinněji zadržel, - přinejmenším u obětí, na nichž se trestající moc vybíjela. Nesmíme totiž podceňovat, do jaké míry právě pohled na soudní a výkonné procedury zločinci brání, aby svůj čin, aby způsob svého jednání pociťoval jako zavrženíhodný o sobe: neboť vidí, že ve službách spravedl-
62
nosti je přesně tentýž druh jednání schvalován, tj. konán s dobrým svědomím: ať už jde o špionáž, úskoky, podplácení, nástrahy, celé to piplavé a prohnané umění policistů a žalobců, nebo i o zásadní, dokonce ani afektem neomluvené olupování, přepadání, tupení, zajímání, mučení, zabíjení, jež se uplatňuje v různých druzích trestu, - vesměs tedy konání, jež jeho soudci rozhodně nezavrhují a neodsuzují o sobě, nýbrž jen v určitém ohledu a užití. „Špatné svědomí", tato nejzáhadnější a nejzajímavější rostlina naší pozemské vegetace nevyrostla na této půdě, - po nejdelší dobu vskutku nebyla ani ve vědomí těch, kdo soudili a trestali, žádná stopa toho, že by měli co činit s „viníkem". Byl to původce škody, nezodpovědná součást osudu. A také ten, na nějž poté, opět jako součást osudu, dopadl trest, neměl při tom žádnou další „vnitřní trýzeň", stejně jako když se přižene něco nevypočitatelného, strašná přírodní katastrofa, řítící se a drtící skalní blok, proti němuž už nelze bojovat.
15.
Jednou si právě tohle povážlivým způsobem uvědomil Spinoza (ke zlosti vykladačů, kteří se usilovně namáhají, aby mu na tomto místě nerozuměli, například Kuno Fischer), když se jednoho krásného odpoledne, kdo ví, o jakou vzpomínku se právě otíraje, zahloubal do otázky, co vlastně pro něho samého zbylo z onoho slavného morsus conscientiae - pro něho, který dobro a zlo odkázal mezi lidské výmysly a zatvrzele obhajoval čest svého „svobodného" boha proti rouhačům, kteří chtěli tvrdit, že bůh činí vše sub ratione boni („to ovšem znamená, že Bůh je podřizován osudu, což je největší nesmyslnost"-). Svět se pro Spinozu opět vrátil do oné neviny, v níž spočíval před vynálezem špatného svědomí: co se přitom stalo z morsus conscientiae? „Opak gaudium," řekl si nakonec, „- smutek, provázený představou uniklé věci, která se proti všemu očekávání nedostavila." Nejinak než Spinoza pociťovali svůj „přečin" pachatelé zla, dostižení trestem: „něco se tu nenadále zha-tilo," nikoli: „neměl jsem to dělat" -, podřizovali se trestu,
63
jako se Člověk podřizuje nemoci nebo nějakému neštěstí nebo smrti, s oním srdnatým fatalismem bez revolty, díky němuž jsou dnes ještě například Rusové ve svém zvládání života ve výhodě proti nám ze Západu. Jestliže už tehdy existovala kritika činu, pak s touto kritikou přicházela chytrost: vlastní účin trestu musíme bezpochyby hledat především ve zbystření chytrosti, v prodloužení paměti, ve vůli postupovat napříště opatrněji, nedůvěřivěji, tajněji, v nahlédnutí, že na leccos už člověk jednou provždy nestačí, tedy v jakémsi lepším posuzování sebe sama. Celkovým výsledkem, jehož lze tedy trestem dosáhnout, je u člověka stejně jako u zvířete zvýšení strachu, zbystření chytrosti, zvládnutí touhy: tím trest člověka krotí, ale nečiní ho „lepším", -spíše by se dal větším právem tvrdit ještě opak. („Škoda vede člověka k chytrosti," praví lid: pokud vede k chytrosti, vede i ke špatnosti. Naštěstí dost často vede i k hlouposti.)
16.
Na tomto místě se už nemohu vyhnout alespoň prvnímu předběžnému vyjádření své vlastní hypotézy o původu „špatného svědomí": věru nesnadno proniká k sluchu a vyžaduje, aby se nad ní dlouho přemýšlelo, bdělo a spalo. Považuji špatné svědomí za těžkou nemoc, jíž člověk nutně onemocněl pod tlakem té nejzákladnější ze všech změn, jimž byl vystaven, - a touto změnou bylo, že jej s konečnou platností spoutala moc společnosti a míru. Jako se asi vedlo vodní fauně, když byla nucena stát se buď zvířenou suchozemskou, nebo zahynout, podobně vedlo se této polozvěři, tak šťastně přizpůsobené divočině, boji, toulkám, dobrodružství, - rázem teď byly všechny její instinkty znehodnoceny a „vyřazeny". Tato zvířata měla od nynějška chodit po nohou a „nosit sebe sama", zatímco dosud je nesla voda: spočinula na nich úděsná tíha. I při nejprostších úkonech pociťovala svou neohrabanosť, neměla už pro tento nový neznámý svět své staré vůdce, regulační a nevědomě-spo-lehlivé pudy, - byla omezena na myšlení, posuzování, počítání, kombinování příčin a následků, ta nebohá stvoření, na
64
své „vědomí", na svůj nejubožejší a nejvíce chybující orgán! Myslím, že nikdy nebylo na Zemi takového pocitu bídy, takové olověné tísně, - a přitom staré instinkty nepřestaly ihned klást své požadavky! Leč bylo těžké a jen vzácně možné jim vyhovět: vesměs si musely hledat nová a takřka podzemní ukojení. Všechny instinkty, které se nevybijí směrem ven, se obracejí dovnitř - to nazývám zniteměním člověka: tím teprve přirůstá Člověku to, čemu se později začne říkat „duše". Celý vnitřní svět, původně tenký, jen jako mezi dvě kůže napjatý, se roztahoval a rostl, nabýval na hloubce, šířce a výšce právě v té míře, v níž bylo člověku bráněno vybíjet se směrem ven. Ony strašlivé bašty, jimiž se státní organizace opatřila proti starým instinktům volnosti - tresty k těm baštám patřily především -, způsobily, že se všechny instinkty divokého volného toulavého člověka obrátily zpět, proti člověku samému. Nepřátelství, krutost, radost z pronásledování, z přepadání, ze změny, z ničení - to vše obráceno proti vlastníkům takových instinktů: právě to je původ „špatného svědomí". Člověk, vtěsnaný do úzkých mezí a pravidelnosti mravu, který z nedostatku vnějších nepřátel a překážek netrpělivě rve, pronásleduje, nahlodáva, rozrušuje a týrá sám sebe, toto zvíře rozdírající se do krve o mřížoví své klece, zvíře, jež je třeba „zkrotit", ten trpící a steskem pouště stravovaný tvor, který musel sám ze sebe vytvořit dobrodružství, mučírnu, nejistou a nebezpečnou divočinu - tento blázen, tento roztoužený a zoufalý zajatec se stal vynálezcem „špatného svědomí". S ním se však začala největší a nejzlověstnější nemoc, z níž se lidstvo dodnes nezotavilo, ochorení člověka sebou samým, člověkem: v důsledku násilného odtržení od zvířecí minulosti, skoku a pádu doslova do nových situací a podmínek bytí, vyhlášení války starým instinktům, z nichž do té doby pramenila jeho síla, radost a strašliyost. Dodejme hned také, že na druhé straně představoval fenomén zvířecí duše obrácené proti sobě, zaujaté proti sobě samé, na Zemi něco tak nového, hlubokého, neslýchaného, tajuplného, rozporuplného a bu-doucnostiplného, že se tím podstatně změnilo vzezření této
65
WkM^»M«..j,,,>^.M,..,,ťľ:.Ji..^K.ľ--i-iM>. !*■■*.■*.....■■■ ■ >,'*,>    ^ä^faj^*^
Země. Věru bylo zapotřebí božských diváků, kteří by docenili divadlo, jež tím začalo a jehož konec ještě vůbec není v dohledu, - divadlo příliš subtilní, příliš zázračné, příliš paradoxní, než aby se smělo odehrávat beze smyslu a nespatřeno na nějaké směšné hvězdě! Člověk od té doby rovněž patří k nejnečekanějším a nejvzrušivějším šťastným vrhům kostek, s nimiž hraje „velké dítě" Herakleitovo, ať už se nazývá Zeus nebo Náhoda, - budí zájem, napětí, naději, takřka jistotu, jako by se jím něco ohlašovalo, něco připravovalo, jako by člověk nebyl cíl, nýbrž jen cesta, meziaktí, most, velký příslib...
17.
K předpokladu této hypotézy o původu špatného svědomí patří za prvé, že ona změna nebyla pozvolná, dobrovolná a neproběhla jako organické vrůstání do nových podmínek, nýbrž jako zlom, skok, donucení, neodvratný osud, proti kterému nebylo boje, a dokonce ani resentimentu. Za druhé k tomu patří, ěe vpravování obyvatelstva, dosud nijak neomezovaného a netvarováného, do pevné formy, jež započalo násilným aktem, bylo prováděno násilnými akty až do konce, - že nejstarší „stát" v souladu s tím povstal a pokračoval jako strašlivá tyranie, jako drtící a bezohledná mašinérie až do té doby, než byla polozvřřecí surovina lidu nejen vyhnětená a poddajná, nýbrž i zformovaná. Užil jsem slova „stát": rozumí se samo sebou, koho tím míním - nějakou smečku plavých dravců, rasu dobyvatelů a pánů, která, válečnicky zorganizovaná a nadaná schopností organizovat, položí bez rozpaků své strašné pracky na obyvatelstvo možná nesmírně početnější, ale dosud beztvaré, neusazené. Takto přece začíná na Zemi „stát": myslím, že už je odbyto blouznění, které počátek státu hledalo ve „smlouvě". Ten, kdo může poroučet, kdo je od přírody „pán", kdo vystupuje a jedná násilnícky - co je tomu po smlouvách! Na takové bytosti není nikdo připraven, přicházejí jako osud, bez důvodu, rozumu, ohledu, záminky, jsou tu, jako tu je blesk, příliš strašné, příliš náhlé, příliš přesvědčivé, příliš ,jiné", než
66
aby je člověk mohl třeba jen nenávidět. Jejich dílem je instinktivní tvorba forem, vtiskování forem, jsou to ti nejnedobrovolnější, nejnevědomější umělci na světě: - kde se objeví, tam hned stojí něco nového, mocenský útvar, který žije, v němž jsou části a funkce navzájem vymezeny i propojeny, v němž není místa pro nic, do čeho by nebyl nejprve vložen nějaký „smysl" ve vztahu k celku. Nevědí, co je to vina, co odpovědnost, co ohledy, tito rození organizátoři; vládne v nich ten strašlivý egoismus umělců, který je jako z oceli a ví, že ho „dílo", tak jako matku dítě, předem na věky ospravedlňuje. U nich „špatné svědomí" nevyrostlo, to se rozumí, - ale nebylo by vyrostlo bez nick, toto ošklivé býlí, chybělo by, kdyby pod údery jejich kladiva, jejich uměleckého násilí, nebylo ze světa, alespoň z viditelného světa, odstraněno nesmírné kvantum svobody, a nenabylo jakoby latentní podoby. Tento násilně do skrytosti zatlačený instinkt svobody ~ už jsme to pochopili -, tento potlačený, ustoupivší, v nitro uvězněný a nakonec jen v sobě samém se ještě vybíjející a řádící instinkt svobody: toto, pouze toto je ve svých počátcích Špatné svedomí.
18.
Střežme se opovrhovat celým tím fenoménem jen proto, že je od samého počátku ošklivý a bolestný. Je to přece v podstatě táž aktivní síla, pracující v oněch násilníckych umělcích a organizátorech jen velkolepěji a státotvorně, která si zde, niterně, v menším, malicherněji, směrem zpátky, v „labyrintu nitra", abychom mluvili s Goethem, vytváří špatné svědomí a staví negativní ideály, je to právě týž instinkt svobody (mluvíme-li mým jazykem: vůle k moci): jenomže látkou, na níž se tvarující a násilnícka povaha této síly vybíjí, je právě člověk sám, jeho celé zvířecí staré Já - a nikoli, jako v onom větším a očividnějším fenoménu, druhý člověk, druzí lidé. Toto tajné sebeznásilňování, tato krutost umělce, tato rozkoš dávat sám sobe, té těžké, vzdorné, trpící látce tvar, vpalovat si vůli, kritiku, odpor, opovržení, zamítavé Ne, tato děsivá, úděsně-slastná práce duše, jež sama sebe
67
záměrně rozdvojuje, jež se trýzní pro rozkoš z trýznění, toto celé aktivní „špatné svědomí" nakonec přivedlo -již to tušíme -jako mateřský klín ideálních a imaginativních událostí na svět i hojnost nové zvláštní krásy a kladného pocitu a možná teprve krásu samu... Co by bylo „krásné", kdyby si nejprve neuvědomil sám sebe protiklad, kdyby si nejprve ošklivost neřekla sama sobě: ,jsem ošklivá"?... Přinejmenším ubude po téhle nápovědi na záhadnosti hádance, do jaké míry může být v rozporných pojmech jako nesobectvi, sebe-popření, sebeobětování naznačen ideál, krása; a jedno je od nynějška jasné, o tom nepochybuji -, jakého druhu je totiž od prvopočátku slast, kterou pociťuje člověk nesobecký, sebe sama popírající, sebeobětavý: tato slast patří ke krutosti. - Tolik prozatím k původu „nesobeckosti" jako morální hodnoty a k vyznačení půdy, na níž tato hodnota vyrostla: teprve špatné svědomí, teprve vůle k sebetrýznění tvoří předpoklad toho, aby nesobeckost byla hodnotou. -
19.
Špatné svědomí je nemoc, o tom není pochyb, ale taková nemoc, jakou je těhotenství. Hledejme podmínky, za nichž tato nemoc dosáhla svého nejstrašnějšího a nejrafinovanějšího vrcholu: - uvidíme, co s ní vlastně teprve do světa vstoupilo. Je k tomu však zapotřebí dlouhého dechu, - a nejprve se musíme ještě vrátit k jednomu dřívějšímu hledisku. Soukromoprávní poměr dlužníka k věřiteli, o němž byla už déle řeč, byl ještě jednou, a to historicky nadmíru podivným a povážlivým způsobem, přenesen na vztah, kde mu my moderní lidé rozumíme snad vůbec nejméně: totiž na, vztahlidí přítomnosti k jejich předkům. Uvnitř původní rodové pospolitosti - hovoříme o pradávných dobách -uznává žijící generace vůči dřívější a obzvláště vůči té nej-dřívější, zakládající, pokaždé právní závazek (a rozhodně nikoli jen citovou závaznost: takovou závaznost bychom mohli nikoli bez důvodu pro nejdelší část trvání lidského rodu vůbec popřít). Panuje tu přesvědčení, že rod existuje zcela a jedině díky obětem a činům předků, - a že se před-
68
kům tyto oběti a Činy musejí splácet: tím se uznává dluh, který navíc neustále narůstá tím, že tito praotcové, kteří dále existují jako mocní duchové, nepřestávají svou silou poskytovat rodu nové výhody a zálohy. Je to snad zdarma? Pro ony drsné a „duší chudé" věky není však žádného „zdarma". Co jim lze vrátit? Oběti (zpočátku k nasycení, v nejhrubším smyslu), svátky, kapličky, projevy úcty, především poslušnost - neboť všechny zvyky jsou, jakožto dílo předků, také jejich ustanovení a příkazy -: bude toho, co jim člověk dá, někdy dost? Toto podezření trvá a vzrůstá: čas od času si vynutí velkolepé generální vyrovnání, něco strašného jako splátku „věřiteli" (nechvalně známou oběť prvotiny například, krev, v každém případě lidskou krev). Strach z praotce a jeho moci, vědomí dluhu vůči němu se podle této logiky nutně zvětšuje přesně tou měrou, jakou narůstá moc rodu, jakou se rod sám stává stále vítěznějším, nezávislejším, ctěnějším, obávanějším. Ne snad obráceně! Každý krok směrem k úpadku rodu, všechny nešťastné náhody, všechny příznaky degenerace, hrozícího zániku naopak vždy také snižují strach z ducha jeho zakladatele a podávají stále slabší představu o jeho chytrosti, péči a o přítomnosti jeho moci. Jestliže tuto drsnou logiku domyslíme až do konce: pak musí předkové nejmocnějších rodů narůst ve fantazii rostoucího strachu do příšerných rozměrů a být odsunuti do temnot božské tajuplnosti a nepředstavitelnosti: - praotec je nakonec nutně transfigurován v boha. Možná právě zde se nalézá i sám původ bohů; mají tedy původ ve strachu\... A komu by se zdálo nutné připojit: „Ale i v pietě!", stěží by obhájil, že to platí pro onen nejdelší věk lidského rodu, pro jeho pravěk. Tím víc to však platí pro jeho střední věk, v němž se ustavují vznešené rody: - které opravdu svým původcům, praotcům (heroům, bohům) i s úroky splatily a přiznaly všechny vlastnosti, jež se mezitím viditelně projevily na nich samých, vlastnosti vznešené. Později se k povýšení a zušlechtění bohů (jež ovšem naprosto není jejich „posvěcením") ještě vrátíme: teď ale doveďme celý postup sledující vývoj vědomí viny a dluhu k předběžnému závěru.
69
^tóliíKäi^AlwUoJll*!^^^                               ^^UJ-UHt,.^*,
20.
Vědomí o dluzích, které má člověk vůči božstvu, nezmizelo, jak učí historie, ani po zániku organizační formy pokrevní „pospolitosti"; stejně jako lidstvo zdědilo pojmy „dobrý a špatný" od rodové šlechty (spolu s jejím základním psychologickým sklonem vytvářet hierarchii), dostalo se mu s dědictvím rodových a kmenových božstev také tíživého dědictví ještě nesplacených dluhů, spolu s touhou je vyrovnat. (Přechod vytvářejí ony široké vrstvy otroků a poddaných, které se přizpůsobily božskému kultu svých pánů, ať už z donucení či z poníženosti nebo kvůli mimikry: od nich se pak toto dědictví šíří na všechny strany.) Pocit dluhu vůči božstvu nepřestával růst po několik tisíciletí, a to vždy v témže poměru, ve kterém na Zemi rostl a stoupal pojem boha a cit pro něj. (Celá historie etnických zápasů, vítězství, smírů, prolínání, vše, co předchází konečnému hierarchickému uspořádání všech národních prvků v každé velké syntéze ras, se zrcadlí v genealogickém propletenci jejich bohů, v pověstech o jejich zápasech, vítězstvích a smírech; postup k universálním říším je vždy také postupem k universálním božstvům, despotismus razí přemožením nezávislé šlechty vždy také cestu nějakému mono-theismu.) Vzestup křesťanského boha, představujícího maximum, jehož bylo dosud dosaženo, vyvolal proto na Zemi také maximální pocit dluhu a viny. Za předpokladu, že jsme právě zahájili opačný pohyb, mohli bychom s nemalou pravděpodobností z nezadržitelného ústupu víry v křesťanského boha usuzovat, že už teď výrazně ustupuje i lidské vědomí viny; ba nelze vyloučit vyhlídku na to, že by dokonalé a konečné vítězství atheismu mohlo lidstvo z tohoto celého pocitu zadluženosti vůči vlastnímu počátku, vůči své causa prima, vysvobodit. Atheismus a jakási druhá nevina patří k sobě. -
70
21.
Tolik prozatím stručně a zhruba o tom, jak pojmy „dluh", „vina" a „povinnost" souvisejí s náboženskými předpoklady: záměrně jsem dosud ponechal stranou vlastní moralizaci těch pojmů Gejich přesun do svědomí, či ještě přesněji, zapletení špatného svědomí s pojmem boha) a na konci předešlého oddílu jsem dokonce mluvil tak, jako by tato moralizace vůbec neexistovala, a tudíž jako by se ony pojmy nutně blížily svému konci, jakmile padne jejich předpoklad, víra v našeho „věřitele", v boha. Skutečnost se od toho však strašlivě liší. Moralizaci pojmů dluh a povinnost, jejich přesunutím do špatného svědomí, byl doopravdy podniknut pokus obrátit směr zde popsaného vývoje, či jeho pohyb přinejmenším zarazit: teď se právě má vyhlídka na konečné vyrovnání jednou pro vždy pesimisticky uzavřít, teď se má pohled beznadějně odrazit zpět od železné nemožnosti, teď se mají ony pojmy „dluh" a „povinnost" obrátit nazpět - proti komu asi? Není pochyb: nejprve proti „dlužníkovi", v němž se teď špatné svědomí tak pevně usadí, zažere, polypovitě rozroste do bezmezné šíře a hloubi, až je konečně s nezrušitelností dluhu koncipována i nezru-šitelnost trestu, totiž myšlenka nesplatitelnosti („věčného trestu") -; a nakonec dokonce i proti „věřiteli", vzpomeňme při tom na causa prima člověka, na počátek lidského rodu, na jeho praotce, na němž bude od nynějška lpět kletba („Adam", „dědičný hřích", „nesvoboda vůle"), nebo na přírodu, z jejíhož klína člověk povstal a do níž je teď kladen zlý princip („démonizace přírody"), nebo na bytí vůbec, které tu zbývá o sobě zcela bez hodnoty (nihilistický odvrat od něho, touha po nicotě nebo touha po jeho „protikladu", po jiném bytí, buddhismus a podobně) - až se naráz ocitneme před paradoxním a úděsným východiskem, v němž mučené lidstvo našlo na chvílí úlevu, před oním geniálním tahem křesťanství: je to bůh sám, který se obětuje za vinu člověka, bůh sám, který sobě splácí sebou samým, bůh jako jediný, kdo může sejmout z člověka to, co člověk sám už ze sebe nebyl s to sejmout - věřitel obětující se za svého
71
dlužníka, z lásky (máme tomu věřit? -), z lásky k svému dlužníkovi!...
22.
Každý jistě už uhodl, co se vlastně tím vším a za tím vším přihodilo: ona vůle k sebetrýznění, ona zadržovaná krutost zniternělého, do sebe sama zahnaného zvířete-Člo-věka, vězně, kterého zavřeli za účelem zkrocení do „státu" a který vynalezl špatné svědomí, aby si mohl ubližovat, když mu přirozenější východisko pro toto chtění ubližovat bylo uzavřeno, - tento člověk špatného svědomí využil náboženských premis, aby svému sebetrýznění dodal nejhorší tvrdosti a nejpronikavějšího ostří. Provinění vůči bohu: tato myšlenka se mu promění v mučidla. Shrnuje v „bohu" nej-zazší protikladné rysy, které jen dokáže nalézt ke svým vlastním a neodstranitelným zvířecím instinktům, a vykládá tyto zvířecí instinkty samy jako provinění vůči bohu Qsko nepřátelství, vzpouru, povstání proti „pánu", „otci", praotci a prvopočátku světa), sám sebe napíná do rozporu „bůh" a „ďábel", veškeré Ne, jímž odmítá sám sebe, přírodu, přirozenost, skutečnost své bytosti, vrhá ze sebe samého jako Ano, jako jsoucí, životné, skutečné, jako boha, jako svatost boha, jako boží soud, jako boží katovství, jako onen svět, jako věčnost, jako muka bez konce, jako peklo, jako nezměrnost trestu a viny. Je to jakési šílenství vůle v duševní krutosti, která naprosto nemá obdoby: vůle Člověka shledávat se vinným a zavrženíhodným až k nesmiřitelnosti, jeho vůle vidět ve syém bytí trest, aniž tento trest mohl být kdy ekvivalentní vině, jeho vůle infikovat a otrávit nejspodnější základ věcí problémem trestu a viny, aby si z tohoto bludiště „fixních idejí" jednou pro vždy odřízl východ, jeho vůle vztyčit ideál - „boha nejsvětějšího" -, aby si mohl tváří v tvář tomuto ideálu být hmatatelně jist svou absolutní nehodností. Ach, tato šílená smutná bestie člověk! Jaké to nápady, jaká protipři-rozenost, jaké paroxysmy nesmyslu, jaká bestiálnost ideje vyvře ihned, jakmile se mu jen trochu zabrání být bestií činu\... Tohle vseje nadmíru zajímavé, ale i tak temně po-
72
chmurně smutné a enervující, že si Člověk musí násilím zakázat, aby do těch propastí hleděl příliš dlouho. Je to nemoc, bezpochyby, nejstrašnější nemoc, která kdy v člověku zuřila: - a kdo ještě dokáže slyšet (ale dnes už pro to člověk nemá uši! -), jak v této noci muk a šílenství zazníval křik láska, křik nejtoužebnějšího opojení, vykoupení v lásce, ten se odvrací, ochromen nepotlačitelnou hrůzou... V člověku je toho tolik děsného!... Už příliš dlouho byla Země blázincem! ...
23.
Tolik jednou provždy k původu „nejsvětějšího boha". - Že koncepce bohů sama o sobě nemusí nutně vést k tomuto zkažení fantazie, jež jsme si neodpustili v krátkosti předvést, že existují vznešenější způsoby, jak využívat bájí o bozích, než k tomuto sebekřižování a sebehanění člověka, v němž Evropa posledních tisíciletí dosáhla pravého mistrovství, - o tom nás naštěstí může ještě přesvědčit každý pohled, který zaměříme na řecké bohy, tyto odrazy vznešených a suverénních lidí, v nichž se zvíře v člověku cítilo zbožštěno a sebe sama nedrásalo, vůči sobě samému neběs-nilol Řekové svých bohů využívali po nejdelší čas právě k tomu, aby si „špatné svědomí" drželi od těla, aby se mohli radovat ze svobody duše: tedy v opačném smyslu, než jak použilo svého boha křesťanství. Zacházeli v tom velmi daleko, ti skvělí dětinové nadaní lví odvahou; sama autorita homérskeho Dia jim tu a tam dává na srozuměnou, že si to příliš usnadňují. „Hrůza!" praví jednou -jde o Aigisthův případ, o případ velmi zlý -
„Hrůza, jak smrtelní lidé nás bohy
ze všeho viní! Všeliké zlo prý pochází od nás\ A zatím si sami i proti osudu svému svou zpupností
chystají strasti."
Avšak zároveň tu hned slyšíme a vidíme, že i tento
73
olympský divák a soudce je dalek toho, aby na ně proto za,-nevřel a měl jim to za zlé: ,jak jen jsou pošetilů", myslí si při pohledu na zločiny smrtelníků, - a „pošetilost", „nerozum", malou „poruchu v hlavě", právě to také Řekové ve své nejsilnější, nejudatnější době připouštěli jako důvod mnohých zlých a osudových věcí: - pošetilost, nikoli hřích! chápete?.. . ba dokonce i tato porucha v hlavě byla problém -„ano, jak se to mohlo stát? odkud se jen vzala, v hlavách, jaké máme my, lidé ušlechtilého původu, šťastní, zdařilí, z nejlepší společnosti, jimž je vlastní vznešenost a ctnost?" - tak se po staletí ptal vznešený Řek tváří v tvář každé hanebnosti a svévoli, jíž se poskvrnil někdo jemu rovný. „Musel ho pomást nějaký bůh," řekl si nakonec, potřásaje hlavou.. . Toto východisko je pro Řeky typické... Bohové tehdy sloužili k tomu, aby Člověka do jisté míry ospravedlnili i ve zlém, sloužili jako příčiny zla - tehdy na sebe nebrali trest, nýbrž - vznešeněji - vinu...
24.
~ Uzavírám třemi otazníky, jak patrno. „Vztyčuje se tu vlastně ideál, nebo se svrhuje?" zeptá se mě snad někdo... Ale ptali jste se sami někdy dostatečně, jak draze bylo na Zemi zaplaceno vztyčení každého ideálu? Kolik skutečnosti k tomu muselo být pokaždé pohaněno a zneuznáno, kolik lži posvěceno, kolik svědomí zraněno, kolik „boha" obětováno? Aby mohla být nějaká svátost vztyčena, musí být nějaká svátost rozbita: to je zákon - ať mi někdo ukáže případ, kde se nenaplnil!... My moderní lidé jsme dědici tisícileté vivisekce svědomí a zvířecího sebetrýznení: v tom máme nejdelší cvik, snad dokonce umění, rozhodně ale rafinovanost, zhýčkaný vkus. Člověk příliš dlouho shlížel na své přirozené sklony „zlým pohledem", takže se v něm nakonec spojily se „špatným svědomím". Opačný pokus by byl o sobě možný - ale kdo má k němu dost sil? - totiž pokus spojit se špatným svědomím sklony nepřirozené, všechno to tíhnutí k zásvětí, odpor vůči smyslům, pudovosti, přírodě, vůči zvířeti, zkrátka dosavadní ideály, které jsou všechny životu
74
nepřátelské, které jsou ideály popíračů světa. Na koho se dnes obrátit s takovými nadějemi a nároky?... Právě dobří lidé by se ihned postavili proti tomu; a spolu s nimi, rozumí se, lidé pohodlní, smíření, ješitní, blouzniví, znavení... Co urazí hlouběji, co vytvoří větší propast, než když dá člověk najevo něco z přísnosti a výše, s níž zachází sám se sebou? A opět -jak vstřícně, jak laskavě se k nám všichni mají, jakmile se začneme chovat jako všichni a jako všichni se „zapomeneme"!.. . Pro onen cíl by bylo zapotřebí jiného druhu duchů, než jací jsou právě v této době pravděpodobní: duchů zocelených válkami a vítězstvími, jimž se dobývám, dobrodružství, nebezpečí, ba i bolest staly potřebou; bylo by k tomu zapotřebí přivyknout ostrému vysokohorskému vzduchu, zimnímu putování, ledu a výšinám v každém smyslu, bylo by zapotřebí dokonce jisté subiimní zlovůle, poslední odvahy poznání, jež šije sebou zcela jista, jež patří k velkému zdraví, bylo by zapotřebí, zkrátka a dost zle, právě tohoto velkého zdravil... Je to snad právě dnes vůbec možné?... Ale jednou, v silnější době, než je tato zpuchřelá, o sobě pochybující přítomnost, musí přece přijít vykupující člověk velké lásky a velkého opovržení, tvůrčí duch, jejž jeho naléhající síla stále znovu vyhání z každého ústraní a zásvětí, jehož samotu si lid mylně vykládá, jako by byla útěkem před skutečností-: zatímco ona je naopak jeho ponořením, pohroužením, vniknutím do skutečnosti, aby z ní jednou, až opět vyjde na světlo, přinesl vykoupení této skutečnosti: vykoupení z prokletí, jímž ji zatížil dosavadní ideál. Tento Člověk budoucnosti, který nás vykoupí z dosavadního ideálu právě tak jako z toho, co z něho muselo vyrůst, z velkého hnusu, z vůle k nicotě, z nihilismu, toto vyzvánění k poledni a k velkému rozhodnutí, které opět osvobodí vůli, které Zemi navrátí její cíl a člověku jeho naději, tento Antikrist a Aritinihilista, tento vítěz nad bohem a nicotou -ten musí jednou přijít...
75
25-
- Ale co to tu povídám? Dost už! Dost! Na tomto místě mi přísluší jediné, mlčet: pouštěl bych se jinak neprávem do něčeho, co může jen mladší, „budoucnějšf, silnější, než jsem sám, - co může jen Zarathustra, Zarathustra bezbožník...
76
třetí' pojednání:
co znamenají asketické ideály?
Bezstarostné, výsměšné, násilnícke — takové nás chce moudrost: je to zena a ta miluje vždy jenom válečníka.
Tak pravil Zarathustra
i.
Co znamenají asketické ideály? - U umělců nic nebo příliš mnohé; u filosofů a učenců jakýsi instinktivní cit pro nejpříznivější podmínky vysoké duchovnosti; u žen je to, v nejlepším případě, jeden svůdný půvab navíc, morbidezza zablesknuvší se na krásném těle, andělskost hezkého tučného živočicha; u fyziologicky nevydařených a znechucených (tedy u většiny smrtelníků) pokus připadat si „příliš dobrý" pro tento svět, posvátná forma excesu, hlavní prostředek v boji s dlouhou bolestí a dlouhou chvílí; u kněží je to vlastní kněžská víra, jejich nejlepší nástroj moci, i „nejvyšší" oprávnění k moci; a konečně u světců záminka pro zimní spánek, jejich novissima gloriae cupido, klid v nicotě (v „bohu"), jejich forma šílenství. Že však mohl mít asketický ideál pro člověka takový význam, v tom se projevuje jeden základní prvek lidské vůle, její horror vacui: vůle potřebuje cíl, - a raději bude chtít i nic, než aby vůbec nechtěla. - Rozumíte mi?... Rozuměli jste mi?... „Naprosto nikoli! vážený panel'1 - „Začněme tedy od začátku."
2.
Co znamenají asketické ideály? - Nebo, abych uvedl jeden případ, kvůli němuž jsem byl velmi často žádán o radu, co znamená například, když umělec jako Richard Wagner
77