80 HLAVA ČTVRTÁ: VÝROKY A MEZIHRY 181 Je nelidské žehnat tam, kde vás proklínají. 182 Důvěrnost od nadřazeného roztrpčuje, protože nesmí být oplácena. - 183 „Ne to, že jsi mě obelhal, ale že ti už nevěřím, mnou otřáslo." 184 Existuje rozvernost dobroty, jež se vyjímá jako zlomyslnost. 185 „Nelíbí se mi." - Proč? - „Nestačím na něj." - Odpověděl už tak někdo? Hlava pátá: K PŘÍRODOPISllJVIORÁt^Y 186 j-Mbrální cítění je teď v Evropě právě tak vytříbené, pozdní, rozmanité, citlivé, rafinované, jako je příslušná, „morální věda" ještě mladá, začátečnická, neohrabaná a hrubá: přitažlivý to protiklad, který se občas jako takový zviditelní a ztělesní v osobě moralisty. Již název „morální věda" je vzhledem k tomu, co se jím označuje, příliš namyšlený a proti dobrému vkusu: ten mívá v oblibě spise skromnější slova. Měli bychom si, se vsí přísností, přiznat, čeho je zdejestě nadlouho zapotřebí, co jediné je zatím oprávněné: totiž sběr materiálu, pojmové zachycování a pořádání obrovské říše jemných hodnotových pocitů a rozdílů, které žijí, rostou, plodí a zanikají - a, možná, pokusy názorně zachytit Častější a opakující se útvary této živoucí krystalizace -jako průprava k nauce o typech niarilky. Ovšem: dosud nebylo této skromnosti. "Všichni filosofové žádali po sobě s topornou vážností, jež je k smíchu, cosi mnohem vyššího, náročnějšího, slavnostnějšího, když se zabývali morálkou jako vědou: chtěli zdůvodnění morálky - a každý filosof dosud věřil, že morálku zdůvodnil; morálka sama však platila za „danou", jak vzdálen byl jejich neomalené pýše onen bezvýznamně vyhlížející a v prachu a blátě ponechaný úkol jejího popisu, ačkoli pro něj by i ty nejjemnější ruce a smysly byly stěží dost jemné! Právě proto, že morální filosofové znali morální facta jen zhruba, ve svévolném výtažku nebo v nahodilé zkratce, jako například moralitu svého okolí, svého stavu, své církve, svého ducha doby, svého klímatu a svého zemského pásma - právě proto, že o národech, dobách, minulostech byli Špatně zpraveni, ba málo žádostiví jejich poznání, nepřišly jim vlastní problémy morálky vůbec na oči: všechny tyto problémy se totiž vynořují teprvex **.r*H.ii»>.*. , JRl i&äE&ti*___ .__.._.. Ä 82 HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY i při srovnávání mnoha morálek. Ve vší dosavadjiL,,marálni vědě" chyběl, ať to zní jakkoli podivne, ještě problém morálky simé:.j "chýběloj^ je. Co filo- sofové nazývali „zdůvodněním morálky" a co po sobě žádali, bylo, viděno v pravém světle, jen učenou formou dobré víry v panující ! morálku, novým prostředkem jejího výrazu, tedy vůbec záležitostí ; existující jen uvnitř určité morality, ba v posledním základe jis- tým popřením, že by tato morálka vůbec směla být pojata jako i problém: a rozhodne pravým opakem zkoušky, rozboru, zpochyb- '. není, vivisekce právě této víry. Slyšme například, s jakou až úcty- hodnou naivitou ještě Schopenhauer prezentuje svou vlastní úío-; hu, a učiňme si vlastní závěr o vědeckosti „vědy", jejíž poslední I mistři mluví jeŠte jako dětí a babky: „Princip," říká (str. 136 Zá- ■ kladních problémů morálky), „zásada, s jejímž obsahem všichni :,.e.tikoyé vlcisttiěsouhlasí; neminem laede, immo omneš, quantum : .{ . potes, juva* - to je vlastně veta, o jejíž zdůvodnění usilují všichni : . $,/ moralisté... vlastní fundament etiky, který je už po tisíciletí hledán ■■' jako kámen mudrců." - Potíž se zdůvodněním uvedené věty může ■\ být ovsem veliká - ani-Schopenhauer zde, jak známo, neuspěl; a kdo někdy důldadně pocítil, jak nevkusně falešná a sentimentál-I P ní je tato věta, ve světe, Jehož esencí Jé""vu)g^ľm0€t--t0m-u--k-e \ '"' ' připomenout, že Schopenhauer, ac pesimista, vlastně...pískal-?t%.- flétnu... Ďenno"denně,"|f>o jídle: čtěte o tom jeho životopisec. Jen ťaR'na okraj se ptejme: pesimista, popiratel boha a světa, který se ] zastaví před morálkou - který morálce říká své Ano a píská na flétnu, morálce „laede neminem": jakže? je to vlastně - pesimista? 187 I když prozatím odhlédneme od hodnoty takových tvrzení ja-';.. ko „existuje v nás kategorický imperativ", pořád se ještě můžeme i tázat: co takové tvrzení vypovídá o tom, kdo je tvrdí? Jsou morál- "■Nikomu neubližuj, naopak všem, nakolik můžeš, pomáhej. HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY 83 ky, které mají svého původce ospravedlnit před druhými; jiné morálky jej mají uklidnit a učinit spokojeným se sebou samým; jinými se sám chce přitlouci na kříž a pokořit; jinými se chce mstít, za jinými se schovat, jinými se osvítit a vystoupit ven, do výše a do dáli; jedna morálka slouží svému původci, aby zapomněl, jiná, aby se zapomnělo na něho či na něco z něho; mnohý moralista by chtěl nad lidstvem vykonávat moc a formovat je svou tvůrčí náladou; mnohý jiný, možná právě i Kant, dává svou morálkou na srozuměnou: „Na mně je úctyhodné to, že umím poslouchat - a u vás tomu nemá být jinak než u mne!" - zkrátka, "moral% jsou také jen znakovou řečí afektů. 488 / Každá fňbrálkaJe^j^o^ikM'u^^ais^ser aller, notnou dávkou tyranie vůči ^přírodě", rovněž i yůči^rozjimu";. to však ještě není námitkou proti ní, neboť v takovém případě bychom museli samí na základě nějaké morálky deklarovat, že všechny druhy tyranie a nerozumu jsou zakázány. Podstatné a nedocenitelné na každé morálce je, že je^gnouhod^^jiLjssm: abychom porozuměli stoicismů nebo Port-Royalu nebo puritánství, vzpomeňme na tlak, pod nímž dosud každá řeč dospěla k síle a svobodě - na metrický tlak, tyranii rýmu a rytmu. Jaké nouzi se jen vystavovali básníci a řečníci každého národa! - nevyjímaje několik dnešních prozaiků, v jejichž uchu přebývá neúprosné svědomí - „kvůli takové hlouposti", jak říkají utilitářští nekňubové, připadajíce si chytří -„z poníženosti před svévolnými zákony", jak říkají anarchisté, představujíce si, že jsou „svobodní", ba svobodného ducha. Avšak podivuhodným faktem je, že vše, co na Zemi je či bylo svobodného, jemného, smělého, tanečního a mistrně jistého, ať už v myšlení samém nebo ve vládnutí, nebo v mluvení a přemlouvání, v umění právě tak jako v mravech, se rozvinulo teprve díky „tyranii takových svévolných zákonů"; a ve vší vážnosti řečeno, není nepravdě-^-podobné^Jše^pxíxac^^ s 'fSBWW-«*WřÍ'i*a dlouho: jinak se zničíš a ztratíš i poslední úctu k sobě samému" - .■> to se mi zdá být morálním imperativem přírody, který ovšem není \ ani „kategorický", jak to po něm chtěl starý Kant (proto ono ,ji- -nak"), ani se neobrací k jednotlivci (co jí je po jednotlivci!), zajisté však k národům, rasám, věkům, stavům, především však k celému zvířeti jménem „člověk", kaověku. 189 Pracovité rasy velmi těžko snášejí volnou chvíli: bylo mistrným kouskem anglického instinktu, že neděli natolik posvětil a zasvětil nudě, že při ní Angličan bezděky zatouží po svém všedním a pracovním dnu: jako takový chytře vynalezený, chytře vsunutý půst, jehož obdobu lze v hojném množství najít i v antickém světě (i když, jak se u jižanských národů sluší, ne zrovna vzhledem k práci). Musí existovat půst rozličného druhu; a všude, kde panují mocné pudy a zvyky, měli by zákonodárci dbát na to, aby vkládali přestupné dny, o kterých je takový pud upoután řetězy a učí se zas jednou hladovět. Při pohledu z nějakého vyššího místa se jeví celá pokolení a celé věky, jsou-li poznamenány nějakým morálním Tanatismem, jako taková vsunutá období tlaku a půstu, bě-"řiem nichž se pud učí omezovat a ponižovat, ale. také se očišťovat a ostřit; i jednotlivé filosofické sekty (například stoa uprostřed helénske kultury a jejího, vilného vzduchu prosyceného vonnými afrodisiaky) připouštějí podobný výklad. - Je to í pokyn pro vysvětlení onoho paradoxu, proč právě v křesťanském údobí Evropy a vůbec až pod tlakem křesťanského hodnocení sublimoval pohlavní pud až v lásku (amour-passion). uff - i.\„...t, t MMto&to -ľ.. í,-. 86 HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY C 19-a-- VPla^t^n^v^morálce je^něcgJ_xa.XPlatQnowi--vlastně,.,ne|^atfí!.n co se v jeho filosofii vjskyíujeI.4alo..by.,se.íícÍJjen.nav_zdoi^,,HatÓ7 novi:„tq.tižisókratÍjsm.us), pro nějž on byl vlastně příliš vznešený. „Nikdo sám sobě nechce přivodit škodu, proto se vše Špatné děje nedobrovolně. Neboť ŠpatnýíleY^ působí sám sobě škodu: to by / nečinil, kdyby věděl, že špatné je špatné. Podle toho je Špatný špatným jen z omylu; odstraníme-li jeho omyl, pak ho nutně učiníme - dobrým." - Z tohoto způsobu uvažování je cítit luza, která na Špatném jednání zahledá jen nepříjemné důsledky a soudí, že ,je hloupé jednat špatně"; zatímco „dobré" beze všeho ztotožňuje s „prospěšným a příjemným". U každého morálního utilitarismu lze rovnou usuzovat na tento stejný původ a jít po Čichu: zřídka se člověk splete. - Platón učinil vše pro to, aby do věty svého učitele vložil něco jemného a vznešeného, především sebe sama -on, nejopovážlivější ze všech interpretů, jenž celého Sokrata sebral z ulice jako lidové téma a popěvek, aby je do nekonečna a do nemožná varioval: totiž do všech svých vlastních masek a mnohostí. Řečeno žertem, a ještě k tomu homérsky: co pak už je platónský Sokrates, ne-li rcpócrOe Ukázav ojciSév xe marcov u,éo"cn te Xíficapa.* 191 Starý theologický problémuvíry "'a í,vědění" - nebo, zřetelněji, (mstinktu>arozumu -pi tedy otázkarzda pn hodnocení věcí zaslouží více autority instinkt než rozumnost, která žádá, aby se hodnotilo ajednalo podle důvodů, podle nějakého „proč" spíše než podle účelnosti a prospěšnosti -je to pořád ještě ten stejný dávný morální problém, který poprvé vystoupil v osobě Sokrata a už dlouho před křesťanstvím rozdělil duchy na dva tábory. Sp^a^Qs^sáiíi-. * Zepředu Platón, zezadu Platón, uprostřed chiméra. (Parafráze Homérova popisu Chiméry : „zepředu lev, zezadu drak, uprostřed chiméra," Ilias VI, 181.) m HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY 87 se sice celkovým vkusem svého talentu - talentu suverénního dialektika - postavil nejprve na stranu rozumu; a po pravdě řečeno, co dělalpo celý život jinéhor'než že se vysmíval nešikovné neschopnosti svých vznešených Atíiéňanů,Jstóřygk^ji^c^nj^^B^^ šení lidé byli lidnnjinstinktu a^kdy_j]£rnoJiH_uyJst dostatečné ^vody-pro^své-^elnáflí? Ävšakwn^Qä£C, ^icliQ^La.pataj-í, se vysmál i sám sobě: zjistil,u,.seJ3e, svým jemnějším svědomím a se-bevýslechem,.tu-též-potíž,a"nesc.hopiLpst. K čemu ale, povzbuzoval se, bych se měl proto odpoutat od instinktů! Musí se jim a také rozumu dopomoci k jejich právu ^loyekjixuALpo^aagkat,, instinkty,_alej)řemluvit rozum, abyjim při tom vypomohl dobrými důvody^gtgwby;k^vIastm^ tajuplného ironika; dotlačil své svědomí až tam, že se spokojilo sj)řelstěním sebe sama: v základu vsak iracionálno v morálním soudu prohlédl. - Platón, v takových věcech nevinnější a bez plebejské prohnanosti, si chtěl s vynaložením veškeré síly - té největší síly, jakou dotud musel filosof vynaložit! - dokázat, že rozum a instinkt samy od sebe směřují k jednomu cíli, k dobru, k „bohu"; a_od Platóna jsou všichni theologové a filosofové na téže dráze - to znamená, že ve věasch mpx^ nazývají tíesfené,,^ „stádo". Museli bychom vyjmout Descarta, otce racionalismu (a tudíž děda revoluce), který autoritu přiznával pouze rozumu: ale; rozum je jen nástroj a Descartes byl povrchní., 192 Kdo se probírá! historií určité jednotlivé yeäj, nachází vjejím vývoji vodítko k pochopení nejstarších a nejobecnějších postupů všeho „vědění a poznávání": tam i tady jsou nejdříve vyvinuty překotné hypotézy, smyšlenky, dobrá hloupá vůle k „víře", nedostatek nedůvěry a trpělivosti; naše smysly se učí až pozdě - a nikdy se nenaučí docela - být jemnými, věrnými, opatrnými orgány poznání. Pro naše oko je pohodlnější, když na daný popud znovu S3 HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY vytvoří již častěji vytvořený obraz, než aby podrželo to, co je na dojmu odlišné a nové: to vyžaduje více síly, více „morálnosti". Slyšet něco nového je pro ucho trapné a těžké; cizí hudbu slyšíme špatně. Při poslechu jiné řeči se mimovolne pokoušíme formovat slyšené hlásky do slov, jež nám znějí důvěrněji a domáčtěji; tak si například Němec vytvořil z kdysi uslyšeného arcubalista slovo Armbrust.* VŠe nové nalézá i naše smysly nepřátelské a vzdorovité; a vůbec již při těch „nejjednodušších" projevech smyslovosti panují afekty jako bázeň, láska, nenávist, pasivní afekty lenosti nevyjímaje. - Stejně jako dnes čtenář nečte jednotlivá slova (nebo dokonce slabiky) jedné stránky v úplnosti - spíše si ze dvaceti slov náhodně vybírá asi tak pět a k těmto pěti slovům „uhaduje" pak smysl patrně jim příslušející -, právě tak můžeme stěží vidět strom zcela přesně a v úplnosti, jeho listy, větve, barvu, tvar; je pro nás o tolik snazší vyfantazírovat sí strom přibližný. Dokonce i u těch nejpodivuhodnějších zážitků si počínáme stejně: největší díl zážitku si vybásníme a sotva nás lze přimět, abychom nějaké události nepřihlíželi jako „vynálezci". Tím vším chci řícKj_sme_od základu, odedávna^-^pj^l^l^j^Nebo, abych to vyjádřil ctnostne-"jía pokrytečtěji, zkrátka příjemněji^čloyěkle rnnohem více umělcem, než sám ví. - Při živém rozhovoru často vidím tvář osoby, s níž mluvím, podle myšlenky, již vyjadřuje, nebo o níž se domnívám, Že jsem ji u ní vyvolal, tak zřetelně a s tak přesnými detaily, že tento stupeň zřetelnosti daleko přesahuje sílu mého zraku: jemnost pohybu svalů a výrazu očí jsem si tedy musel přibásnit. Zřejmě se ona osoba tvářila úplně jinak, nebo vůbec nijak. 193 Quidquid luce fuit, tenebris agiť*: ale i naopak. Co prožijeme ve snu, pokud to 'o^éW^pl-Čravám k celko- * Samostříl: Arm = paže, Brust = hruď. ** Cokoli se udalo za světla, působí za tmy. HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY 89 vému hospodářství naší duše stejně jako něco prožitého „doopravdy": jsme tím bohatší nebo chudší, máme o potřebu více nebo méně, až nás nakonec i za jasného bílého dne, a třeba i v nejsvětlejších okamžicích našeho bdělého ducha, tahají a vodí zvyklosti z našich snů. Dejme tomu, že někdo ve svých snech Často létal a nakonec, jakmile sní, uvědomuje si sílu a um létání jako svou přednost i jako své nejvlastnější záviděníhodné štěstí: takový Člověk, který se domnívá, že dokáže provést každý oblouk a úhel sebenepatrnějším impulsem, který zná pocit jakési božské lehkovážnosti, „směřování vzhůru" bez napětí a nátlaku, „směřování dolů" bez blahosklonnosti a ponižování - bez tíže\ -, jak by člověk takových snových zkušeností a zvyklostí neměl nakonec i v bdělosti svého dne chápat slovo „Štěstí" v jiném zabarvení a jiném určení! jak by neměl po štěstí jinak - prahnout? „Vzlet", jak tomu říkají básníci, mu musí, vedle onoho „létání", připadat příliš přízemní, svalovítý, násilný, už příliš „těžký". 194 Odlišnost lidí se neprojevuje jen v odlišnosti, j^ejh^hodnoto^.. výčífděsek, tedy v t6rň7"zTpaväzlí[ržä~ládoucí různé statky a nejsou zajedno ani v tom, co hodnotit výše a co níže, tedy v hierarchii společně uznávaných statků: jejtěj^e^se^u^zuje_y„tom^co jim 1^A^^^^^Sá^S^^^^^^^^^^• Pokudjde například o ženu, stačí skromnějšímu, už když disponuje tělem a pohlavním požitkem, jako dostačující a uspokojivý znak vlastnění; jiný, s podezíravější a náročnější touhou po raajetnictví, rozpoznává „otazník", pouhou zdánlivost takového vlastnění, a chce rafinovanější zkoušky, především vědět, nejen zda se mu žena dává, nýbrž zda pro něho rovněž nechává, co má nebo by ráda měla -teprve takto mu připadá, zeji „má v moci". Třetí však ani tady ještě není u konce své nedůvěry a svého chtění mít, a ptá se, zda žena, jestliže vše nechává pro něho, nečiní tak snad jen pro nějaký jeho fantom: chce být nejprve důkladně, ba propastně dobře poznán, 90 HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY aby vůbec mohl být milován, odvažuje se toho, být uhodnut. Teprve tehdy cítí, že má milovanou plně ve svém vlastnictví, když už ona o něm nemá klamné představy, když ho miluje pro jeho ďábelství a skrytou nenasytnost právě tolik jako pro jeho dobrotu, důkladnost a duchovnost. Jeden by chtěl vlastnit národ: a všechna vyšší umění takového Cagliostra a Catiíiny jsou mu k tomu účelu dobrá. Druhý, s vytříbenější touhou po majetku, si říká: „Tam, kde chce člověk vlastnit, nesmí klamat," je popuzený a netrpělivý při představě, že srdci národa poroučí jeho maska: „Musím se tedy dát poznat a nejprve poznat sám sebe!" Mezi_nápomocným...... mi a dobročinnými lidmi človek tatíka pravidelně jialézá.onu- — (^heomalenou zchytra lost, jiter á si.toho, jemuž raá být pomoženo,-, ^teprve přizpůsobuje: jako kdyby si například pomoc „zasluhoval",, V"*pfá'vě po jejich pomod toužjl^zayeskerou pomoc se měl projevo-. ( vat hlubokým vděkem, oddaností, poddanstvím -na základě těch-ta5?ťcľvýmyslů ctísponují tím, kdo potřebuje pomoci, jako vlastnictvím, jako se ostatně vůbec stali dobročinnými a nápomocnými lidmi z touhy vlastnit. Jsou žárliví, když jim člověk při pomáhání zkříží cestu neboje předběhne. Rodiče dělají bezděky z dítěte cosi sobě podobného - nazývají.tp^^chqýpuTžádná matka nepochybuje v hloubi srdce o tom, že si v dítěti porodila vlastnictví, žádný otec si neupírá právo podřizovat dítě svým pojmům a hodnocením. Ano, kdysi se otcům zdálo správné disponovat Životem a smrtí novorozence (jako u starých Germánů) podle vlastního uznání. A jako otec, tak i dnesjejtô vjdjjj&td,,^ ""novem člověku, nepochybnou příležitost k novému vlastnictví. 195 {Židjš - národ „zrozený k otroctví", jak říká Tacitus a celý antický svět, „národ mezi jinými vyvolený", jak říkají a věří oni sami -Židé dokázali onen zázračný kousek obrácení hodnoty díky; němuž nabyl život na zemi na několik tisíciletí nové a nebezpečné HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY 91 přitažlivosti: jejich proroci ztavili slova „bohatý", „bezbožný", „zlý", „násilný", „smyslný" v jedno a slovu „svět" dali poprvé charakter nadávky. V tomto obrácení hodnot (k němuž patrí, že „chudý" se použivá'šynonymnč k „svaty" a „přítel") spočívá význam židovské- | ho národa: jím počíná vzpoura otroků v morálce | 196 Je třeba objevit bezpočet temných těles vedle Slunce - takových; kťeTá''"ňíkdy-'tte^ morální psycholog čte celé hvězdné písmo jen jako řeč podobenství a znaků, jíž se dá mnohé zamlčet. 197 Dravce a dravého olověka_(například Césara Borgiu) yů,bfiC.O.e-„. chápeme a nechápeme ani „přírodu", dokud v základu těchto nej-zdravejštcfí™ze všech tropických netvorů a rostlin stále ještě hledáme jakousi „chorobnosť4 nebo dokonce nějaké jim vrozené „peklo", jak dosud činili téměř všichni moralisté. Zdá se, že moralisté nenávidí prales a tropy? A že „tropický člověk" musí být za každou cenu diskreditován, ať už jako choroba a degenerace člověka, ať už jako vlastní peklo a sebemučení? Proč ale? Ve prospěch „mírných pásem"? Ve prospěch mírných lidí? Lidí „morálních"? Průměrných? -Tolik ke kapitole „Morálka jako ustrašenosť. 198 Všechny tyto morálky, které se obracejí k jednotlivé osobě, za"---účelem jejího „Štěstí", jak se říká - co je to jiného než návrhy, jak secFovat v poměru ke stupni nebezpefru&ti, v mž jednotlivá osoba "zyeTsama se sebou, receptv proti jejím vaŠnimjejim dobnm a zlým ^ sklonům, pokud mají vůli k moci a chtějí byt panv, male a velké chytrůstky a triky, se zatuchlým pachem starých domácích při pravků a babskou moudrostí; ve své formě všechny barokní a nerozumné - protože se obracejí ke „všem", protože generalizují, ,.,"92 ; HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY kde se generaíizovat nesmí -, všechny hovoří bezpodmínečně, sebe samy chápou bezpodmínečně, kořeněné jsou všechny nikoli jedním zrnkem soli, spíše jsou snesitelné a občas dokonce svůdné, teprve když se naučí překořeněným a nebezpečným vůním, především voní-U „po onom světě". To vše je, posuzovánointekk-tuálně, pramálo hodnotné a zdaleka nikoli „vědou", natož pak „moudrostí", nýbrž, řečeno znovu a třikrát, chytráctvím, chytráctvím, chytráctvím, smíšeným s hloupostí, hloupostí, -hloupostí.-ať už je to lhostejnost a sošný chlad, jejž stoíkové radili a ordinovali proti žhnoucímu bláznění afektů; nebo též ono Spinozovo zanechání smíchu a pláče, jeho tak naivně propagované zničení afektů jejich analýzou a vivisekcí; nebo ono snížení afektů na neškodný průměr, při němž ještě smějí být ukojeny, morální aristotelismus; dokonce i morálka jako požitek afektů úmyslně zředěných a zduchovelých symbolikou umění, jako například v hudbě nebo lásce k bohu neb'o k člověku kvůli bohu - neboť _v náboženství mají vášně opět právo na existenci, za ^edpo.kla_-1 du^že^^^jnejně^dokonce ono vstřícné a odvážné oddání se afektům, jak mu učili Háfiz a Goethe, ono smělé puštění otěží, ona duchovně-tělesná licentia morům ve výjimečném případě starých moudrých sýcků a pijáků, u nichž „už nehrozí nebezpečí". I toto ke kapitole „Morálka jako ustrašenost". 199 Jestliže po celou dobu existence lidstva existovala nidskájstá-d% (rodové svazy, obce, kmeny, národy, státy, církve) a vždy bylo velmi mnoho posloudiäifcíchj^^mérLi k malému počtu porou-TejícícL-.tedy vzhledem k tomu, že mezi lidmi byla dosud "nejlépe a nejdéle cyičeina1.a..pěstov,ána,poslušnost,.můžeme právem předpokládat, že v průměru, je dnes každému jedinci vrozena..p.otřeh.a poslouchat, v podobě jakéhosi formálního svědomí, které, nařizuje: „to a to máš bezpodmíneěněi.u,dělat,,toho^a,toho..bezpodmínečně' zanechat", zkrátka „máš". Tato potřeba se chce ukojit a naplnit HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY , -9Ž svou formu obsahem; sahá přitom, podle svých sií, své netrpělivosti a svého napětí, nepříliš vybíravě, jako hrubá žádost, po tom, co sejí nabízí, a akceptuje, co jí nějací poroučející - rodiče, učitelé, zákony, stavovské předsudky, veřejná mínění - hučí do ucha. Podivná omezenost lidského vývoje, jeho váhavost, vleklost, Časté zvraty a obraty - to vše souvisí s tím, že stádní instinkt poslušnosti je děděn nejlépe a^na^úkgr^n^ si, ,<, jak tento instinkt dosahuje poslední krajnosti, pak nakonecjDO- \ \ roučející a nezávislí zcela chybějí; aadlQj;rply„ nitruSplatným svě- ) domfe-a-majŕ-po .rojučet: jako by i oni jen poslouchali. Tento stav dnes v Evropě skutečně nastal: nazývám ho morálním pokrytectvím poroučejí-cích. Neumějí se pred svým spatným svedomím chránit jinak nez tím, že se chovají jako vykonavatelé starších nebo vyšších rozkazů (předků, ústavy, práva, zákonů, nebo dokonce boha), nebo si sami vypůjčují stádní maximy ze stádního myšlení, například jakožto „první služebníci svého lidu" nebo „nástroje obecného blaha". Na druhé straně se dn.es---st-ád-n-í-člověk_v_Eyr.opě_ tváří, jako by byl jedině_ppyoleným lidským druhem, a velebí své vlastnosti, díky nimž je krotký, snesitelný a prospěšný stádu, jako nejvlastnější lidské ctnosti: tedy smysl pro pospolitost, dobromyslnost, ohledy, píli, uměrenost, skromnost, shovívavost, soucit. Avšak pro případy, kdy se domnívá, Že se bez vůdců a vůdčích beranů nemůže obejít, činí dnes jeden pokus^ za.dr.uhýjn,--aby..souětem..chytrých^.^.ír/"V;, stádníchrliíi£_yejljf£le.,naferít^l; tohoto původu jsou například všechny reprezentativní konstituce. Jakým dobrodiním, jakou záchranou před tlakem už už nesnesitelným je navzdory tomu všemu pro tyto stádní Evropany příchod bezpodmínečně poroučejícího, to naposled velkolepě dosvědčil ohlas, jejž měl příchod Napoleonův: historie Napoleonova ohlasu je takřka historií vyššího štěstí, k němuž se celé toto století vzepjalo ve svých nejhodnotnějších lidech a okamžicích. 94 HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY 200 Člověk období rozkladu, které mísí rasy, má v těle dědictví rozmanitého původu, to jest protikladné a často dokonce nejen protikladné pudy a hodnotová měřítka, jež spolu zápasí a zřídkakdy si dopřejí ldidu; takový Člověk pozdních kultur a lomených světel bude v průměru člověkem slabším: jeho nejzákladnější tuž-ba~směřújé k tomu,aby váíka, kterou sámjest, už jednou skončila; Štěstí, v souladu s uklidňujícím (například epikurejským nebo křesťanským) způsobem léčby a myšlení, se mu jeví především jako Štěstí odpočinku, nerušeností, sytosti, konečné jednoty, jako „sabat sabatů", jak bychom řekli se svatým rétorem Augustinem, jenž byl sám takovým Člověkem. - Pokud však na takovou povahu působí protiklad a válka ještě jako půvab a podnět života navíc a pokud na druhé straně zároveň s mocnými a nesmiřitelnými pudy zdědila a vypěstovala si také vlastní mistrovství a rafinovanost ve vedení války se sebou, tedy sebeovládání, sebe-přelstívání:,pak vznikají oni kouzelní lidé, nepochopitelní a nevymyslitelní, lidé--hádanky, předurčení k vítězství a svůdcovství, jejichž nejkrásnějším výrazem jsou Alkibiadés a César (k nimž bych rád přiřadil i prvního Evropana podle mého vkusu, HohenŠtaufa Fridricha II.), mezi umělci snad Leonardo da Vinci. Objevují se přesně v týchž dobách, kdy onen slabší typus, se svou žádostí po klidu, vystupuje do popředí: oba typy patří k sobě a vznikají z týchž příčin. (20T) Pokud je prospěšnost, jež vlMné v morálních hodnotových soudech, jen...prospěšností, stádní, pokudje.pohled zaměřenjedine na udržení obce a nemorálnost je híedána.právě.a výlučně v.tom, co.se zdá příslušníkům obce nebezpečné -ijKitud^eště-nemůže.exástovat_ „žádná „morálka lásky_ k bližnímu". Dejme tomu, že i zde se už do jisté míry uplatňují oh-ledr^GUGit(--slu.šnost-r-mfcno_sj;l_ojLlÍ^m_po-moci, dejme tomu, že se i v tomto stavu společnosti projevují všechny pudy, jež budou později označeny čestným jménem jako „ctnos- HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY /95 / ti" a nakonec téměř splynou s pojmem „moralita": přesto v onom / čase ještě vůbec nepatří do říše morálních hodnocení - £sou ještě ; mm^^^m. Soucitné jednání například není v nejlepších rímslíyc'h "HoBach nazýváno ani dobrým, ani zlým, ani morálním, ani nemorálním; aje-H přece chváleno, snáší se velmi dobře s touto chválou jakési bezděčné pohrdání, jakmile je totiž postaveno vedle jednání, jež slouží podpoře celku zvaného res publica. Nakonec j.e,.„láska. k bjižnímu^vždy čímsi yed.leJ3Ún,.,,zČást-t-konvenčním.,a-svéypl:" " ně:ždaníivým ve srovnání se Mračkem „zbJižníha. Jakmile je struktura ' společnosti ve svém celku ustavena a jeví se jako zajištěná vůči vnějším nebezpečímjiejo^riyiy^ nové persp.ektiyy^^^ JSUáyJako podnikavost, smělost, pomstychtivost, prohnanost, chamtivost, panovačnostjsw^feyjyjjfío^^ nejen^ctěny - pod jinými jmény, rozumí se, než těmi právě zvolenými -, nýbrž musely být přímo vštěpovány a pěstovány (protože jich bylo v případě ohrožení celku pokaždé zapotřebí proti nepřátelům celku),j£ouodnyn|^^ pro ně nyní chybějí ody^o4ní,ica.nály^,a"-post-upně-jS0u.pranýřQvány jako"nemorální a vydány pomluvám. Teď se dostává morální úcty protikladným pudům a sklonům; stádní instinkt vyvozuje, krok za krokem, své důsledky. Jak velké či jak malé nebezpečí pro obec či —\ pro rovnost spočívá v nějakém mínění, v nějakém stavu a afektu, v nějaké vůli, v nějakém nadání, to tvoří nyní morální perspektivu;..... i zde je opět bázeň matkou morálky. Jakmile nejvyšší, a nejsilnější pudy vášnivě vyrazí na povrch a pohánějí jednotlivce daleko nad "průměr a rovinu stádního vědomí ven a výš, ničí sebevědomí obce, "o~ říě~s~e láme její víra v sebe, jakoby její páteř: a proto budou právě tytxrpudý nejvíce pranýřovány a zatracovány. Již vysoká nezávislá duchovnost, vůle k osamělému postavení, velký rozum jsou vnímá-"^ nyjako nebezpečí; yJe^MCO„p„o^y.edlj.e4nQtUyce„.nad,stá.dQ.a..bližní<:*1 mu půs5bLsttach,.^se..od-,nynějska-.iiaz^vá úým; morální pověsj^ a úcty se dostává slušnému, skromnému, přizpůsobivému, ztotož- % HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY ňujícímu smýšlení, uměřenqsti tužeb. Konečně za velmi mírumilovných podmínek chybí stále více příležitost a nutkám vzdělávat svůj cit k přísnosti a tvrdosti; a každá přísnost, dokonce i ve spravedlnosti, počíná teď rušit svědomí; vysoká a příkrá vznešenost a sobě--zodpovědnost málem uráží a vzbuzuje nedůvěru, úctu získává „beránek", ještě více „ovce". V^-hÍ.st-or-iÍ--společno.sii_.exjstuje bod chorobné-křehkostra-přecitíi-vělosti^-kde se-spoleČnost ujímá dokonce' isvéhcrŠkůdcey zločince,, a to ve - vŠí-vážnosti. a.počestnosti."" Trestat: to se jí zdá v čemsi neslušné - jisté je, že představa „trestu" a „povinnosti trestat" ji bolí, nahání jí strach. „Nestačilo by zbavit ho nebezpečnosti? Proč ještě trestat? Trestání samo je hrozné!" -Touto otázkou vyvozuje stádní morálka, morálka ustrašenosti, svůj poslední důsledek. Dejme tomu, že by se dalo nebezpečí, důvod k bázni, odstranit, pak by byla odstraněna i tato morálka: nebyla by už nutná, nepovažovala by už samu sebe za nutnou! - Kdo zkoumá svědomí dnešního Evropana, vytáhne nejspíš z tisíce morálních záhybů a skrýší pokaždé týž imperativ, imperativ stádní ustrašenosti: „Chceme, aby někdy v budoucnu už čioveknemusel mít vůbec strachu Někdy v budoucnu ~ vůle a cesta tam se dnes všude v Evropě nazývají „pokrokem". (lO% / ■ ^ Řekněme hned ještě jednburco jsme řekli již stokrát: neboť sluch není dnes takovým pravdám - našim pravdám - příznivě nakloněn. Moc dobře víme, jak urážlivě zní, když někdo člověka řadí bez obalu a bez podobenství ke zvířatům; budou nám však přímo klást za vinu, že právě ve vztahu k lidem „moderních idejí" používáme bez ustání výrazů „stádo", „stádní instinkty" a podobně. Co naplat! Nemůžeme jinak: neboť právě vtom tkví náš nový náhled. Zjistili jsme, že ve všech hlavních morálních soudech dospěla Evropa k jednomyslnosti, počítaje v to ještě i země, kde vládne evropský vliv: v Eyrope.se. zjevně'uřto,-!o Čem se Sokrates domníval, že neví, a čemu onen starý slavný had kdysi přislíbil učit - dnes se „ví'^co j_e... HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY 97 dobro aco_zlo^Pak musí ovšem znít tvrdě a špatně doléhat kslu-"'čfiuTkdyž stále znovu trváme na jednom: co se tu domnívá, že ví, co tu svou chválou a hanou velebí samo sebe, je instinkt stádního zvířete jménem Člověk: jako takový se tento instinkt prosadil, dosáhl převahy, nadvlády nad jinými instinkty a dosahuje jí stále víc, v souvislosti s tím, jak se rozmáhá sbližování a připodobňování, jehož symptomem je. Morálka je dnes v Evropě morálkou stádního í zvířete: tedy, jak my věcem rozumíme, pouze jedrmŤTSfuTieTŤríTa^Kě^i morálky, vedle něhož, před nímž, po němž jsou nebo by měly být možné mnohé jiné, především vyšší morálky. Avšak proti takové „možnosti", proti takovému „měly by" se tato morálka brání ze všech sil; prohlašuje tvrdošíjně a nesmiřitelně: ,Já jsem morálka sama, a nic jiného morálkou není!" - ba s pomocí náboženství, jež nadbíhalo a lichotilo nejsublimnějŠím tužbám stádního zvířete, jsme dospěli až tam, že dokonce i v politických a společenských institucích nacházíme stále viditelnější výraz této moráH^4^^ ' kratickikmitÍ£ře^ Že se však těm "méně trpělivým, chorobným a závislým na uvedeném instinktu zdá jeho tempo ještě příliš pomalé a ospalé, to dosvědčuje stále divočejší vytí, stále výhrůžněji vyceněné tlamy anarchistických psů, kteří se teď potulují uličkami evropské kultury: jakoby v protikladu k mírumilovně pracovitým demokratům a revolučním ideologům, ještě více k přihlouplým pseudofilosofům a horlitelům pro bratrství, kteří si říkají socialisté a chtějí „svobodnou společnost", ve skutečnosti však zcela_s nimi všemi zajedno v základním .a instinktivním .nepřátelství vůči každé jiné formě společnosti, než je forma autonomního 3Iácfa{dokonce až k odmítání pojmů „pán" a „pacholek" - ni dieu ni maítre, tak zní jedna socialistická floskule); zajedno v urputném odporu vůči každému zvláštnímu nároku, každému zvláštnímu právu a každé výsadě (to znamená vposled vůči každému právu: neboť jsou-li si všichni rovni, nepotřebuje už nikdo „práv"); zajedno v nedůvěře vůči trestající spravedlnosti (jako by byla znásilněním slabšího, bezprávím na nutném vyústění celé dřívější společnosti); ale 98 HLAVA PÁTÁ: K PRÍRODOPISU MORÁLKY právě tak zajedno v náboženství spolutrpění, v soucitu, kdekoli se jen vyskytrie^čiTržttírutrpení "(až dolů, ke zvířeti, až nahoru, k „bohu": výstřelek „soucitu s bohem" patří do demokratického věku); zajedno všichni vespolek v křiku a netrpělivosti soucítění, ve smrtelné nenávisti vůči utrpení vůbec, v takřka zženštilé neschopností dokázat při něm setrvat jako divák, nechat trpět; zajedno v nedobrovolném ztemnění a zchoulostivění, pod jehož vládou hrozí zřejmě Evropě nový buddhismus; zajedno ve víře v morálku společného soucítění, jako by byla morálkou o sobe, jakožto vrchol, dosa&ný vrchol člověka, jediná naděje pro budoucnost, útěšný prostředek současníků, veliké vykoupení veškerých dřívějších vín: zajedno všichni vespolek ve víře ve společnost jako vykupitelku, ve stádo tedy, v „sebe"... 203 My, kteří jsme jiné víry- my, kteří demokratické hnutí považujeme nejen za upadlou formu politické organizace, nýbrž za upadlou, totiž umenšující formu Člověka, za zprůměrnení a snížení jeho hodnoty: kam se musíme zaměřit my se svými nadějemi? -_JC novým iJ^soi^m!jiné volby není; k duchům sdostatek silným a původním, aby podnítili protikladná hodnocení a přehodnotili, obrátili „věčné hodnoty"; klidem vyslaným napřed, klidem budoucnosti, kteří v přítomnosti zavážou uzel nutnosti, jenž nasměruje vůli několika tisíciletí do nových drah. Učit_Člověka jeho vj^nijxuiioxixiißstijako jtaS/i^loMeJca, jako budoucnosti závislé na vůli člověka, a připravovat velké odvážné cíny a globální pokusy výchovy a pěstění, aby se tak učinil konec onomu otřesnému panství nesmyslu a náhody, které se dosud nazývalo „historií" - nesmysl „nejvyššího počtu" je jen jeho poslední formou -: k tomu bude někdy v budoucnu zapotřebí nového druhu filosofů a poroučejících, vedle jejichž obrazu se budou všichni skrytí, strašliví a přízniví duchové, kteří kdy na zemi byli, vyjímat bledě a zakrsle. Obraz takových vůdcuje tím, co tane před naším zrakem: - smím to vyslovit nahlas, vy svobodní ducho- HLAVA PÁTÁ: K PŘÍRODOPISU MORÁLKY 99 vé? Okolnosti, jež by musely být pro jejich vznik zčásti vytvořeny, zčásti využity; pravděpodobné cesty a zkoušky, na nichž by duse vyrostla do té výše a moci, Že by k takovým úkolům cítila - nutkání; přehodnocení hodnot, pod jejichž novým tlakem a kladivem by se zocelilo svědomí, srdce proměnilo v kov, aby uneslo tíhu takové zodpovědnosti; na druhé straně nutnost takových vůdců, hrozné nebezpečí, že by mohli nepřijít nebo se nevydařit a zvrhnout - to jsou naše vlastní starosti a temnoty, víte to, vy svobodní duchové? To jsou těžké, vzdálené myšlenky a bouře, jež táhnou nebem našeho života. Je málo tak citelných bolestí jako jednou spatřit, uhodnout, procítit, jak mimořádný člověk sešel ze své dráhy a zvrhl se: kdo však má vzácné oko pro celkové nebezpečí, že sám „člověk" se zvrhne, kdo, jako my, poznal tu nesmírnou nahodilost, která dosud hrála svou hru s budoucností člověka - hru, v níž nepůsobila žádná ruka, a dokonce ani ne „prst boží"! ~, kdo uhodne fatálnostjež leží skryta v blbé bezelstnosti a důvěřivostí „moderních idejí", a ještě více v celé křesťansko-evropské morálce: ten trpí úzkostí, s níž se žádná jiná nedá srovnat - vždyť jedním pohledem přeh,14dn.e3^cp...vše. by se ješteLdaio, ..za...přfeniyéhp^n^ a úkolů, zßoveka vypěstovat, ví vším vědomím svého svědomí, jak nevyčerpán je ještě člověk pro největší možnosti a jak často už stál typus člověk před tajemnými rozhodnutími a novými cestami: - ví ještě lépe, ze své nejbolestnější vzpomínky, o jak ubohé věci se doposud obvykle slibný růst něčeho vzácného rozbil, zarazil, poklesl do ubohosti. Celkový úpadek člověka, až k tomu, co se dnes socialistickým nemehlům amělkým hlavám jeví jako jejich „Člověk budoucnosti" -jakojejich ideál! - , toto uj^dnujl&^rnenšeníČlověka na dokonalé^stó,dní^yiĚe„(nebo, jak říkají oni, na člověka „svo-"l5ÓcTne~společnosti"), toto zezwečtení čjověka v trpasličího tvora rovných práva nároků JGmj?žn£,^QXQm,nsmW-Ch^h! Kdo tuto možnost jednou domyslel do konce, zná o ošklivost víc než ostatní lidé - a možná i o nový úkoll...