Mava osmá: NÁRODY A VLASTI 240 Slyšel jsem, zase jednou poprvé - předehru Richarda Wagnera k Mistrům pěvcům: je to okázalé, přepjaté, těžké a pozdní umění, jež má takovou hrdost, že ke svému pochopení předpokládá živou přítomnost celých dvou staletí hudby: - Němce ctí, Že se tato hrdost nepřepočítala! Co je tu namícháno šťav a sil, co ročních dob a obzorů! Zní nám to hned starodávně, hned cize, drsně a nezrale mladě, je to právě tak svévolné jako pompézně-tradiční, nezřídka šelmovské, ještě Častěji zemité a hrubé - má to oheň a odvahu a zároveň mdlý, znavený povrch plodů, jež dozrávají příliš pozdě. Proudí to zeširoka a plně: a náhle okamžik nevysvětlitelného zaváhání, jakoby mezera, rozevřevší se mezi příčinou a následkem, tlak, jenž vyvolává sny, takřka noční můra - ale už se opět Šíří a mohutní starý proud blaženství, přebohaté libosti, starého a nového štěstí, velice v to počítaje potěšení umělce ze sebe sama, které nechce skrývat, udivené šťastné spoluvedění o mistrovství zde vynaložených prostředků, nových, nově nabytých a nevyzkoušených uměleckých prostředků, jaknám chce zřejmě prozradit. Venkoncem Žádná krása, žádný Jih, nic z jemné jižní světlosti nebe, žádná grácie, žádný tanec, sotva nějaká vůle k logice; dokonce jistá neohrabanost, jež je ještě podtržena, jako by nám umělec chtěl říci: „patří k mému úmyslu"; těžkopádné roucho, cosi svévolně-barbarského a slavnostního, změť učených a důstojných drahocenností a krajek; cosi německého, v nejlepším i nejhorším smyslu slova, cosi německým způsobem mnohoznačného, nevymezeného a nevyčerpatelného; jakási německá mohutnost a kypivost duše, jež se nebojí skrýt za rafinesami úpadku -jež se možná tam teprve cítí nejlépe; pravý, ryzí znak německé HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI 141 dušeJJítei^je_£ároyeň_^^ bohatá budoucností. Tento druh hudby, nejlépe vyjadřuje, co si myslím o Ne^^1jT"jH^,,,pxe4y^erejší a pozítřejsí^-^nsm^JeŠtě žádný dnešek. 241 My „dobří Evropané": i my máme hodiny, v nichž si od srdce zavlasteněíme, upadneme a propadneme se k starým láskám a omezením - právě jsem toho podal názorný příklad -, hodiny nacionálního vzedmutí, patriotického sklíčení a všelijakých dalších starodávných návalů citu. Těžkopádnější duchové, než jsme my, se možná s tím, co se u nás omezuje na hodiny a během hodin odbude, vypořádávají až za delší dobu, jedni za půl roku, druzí za půl života, vždy podle rychlosti a síly, s níž tráví a „vyměňují látky". Ano, dovedl bych si představit tupé váhavé rasy, které by i v naší rychlé Evropě měly zapotřebí celá půlstaletí, aby překonaly takové atavistické záchvaty vlastenčení a lpění na hroudě a přišly opět k rozumu, chci říci k „dobrému evropanství". A právě když rozjímám nad touto možností, přihodí se mi, že se stanu svědkem rozhovoru dvou starých „patriotů" - zdá se, že oba špatně slyšeli, a proto mluvili tím hlasitěji. „Ten toho o filosofii ví a má o ní mínění jako nějaký sedlák nebo kadet," pravil jeden, „ten je ještě nevinný. Ale co na tom dnes záleží! Žijeme ve veku mas: před vším masovým se padá na kolena. A podobně i v politice. Státník, který jim vystaví novou babylónskou věž, nějakou ne-stvůrnou říši a moc, je pro ně , velký': - co záleží na tom, jestliže my opatrnější a zdrženlivější zatím ještě neopouštíme starou víru, že jedině velká myšlenka propůjčí nějakému Činu a nějaké věci velikost. Dejme tomu, že by nějaký státník přivedl svůj národ do takové situace, že by pak musel provádět .velkou politiku', pro niž je od přírody špatně vybaven a připraven: takže by tento národ musel své staré a jisté ctnosti obětovat nějaké nové, pochybné průměrnosti; - dejme tomu, že by nějaký státník odsoudil svůj 142 HLAVA OSMA: NÁRODY A VLASTI národ vůbec k .politizovaní*, zatímco dosud měl tento národ na práci a k přemýšlení cosi lepšího a v základě své duše se nemohl zbavit opatrného odporu k neklidu, prázdnu a hlučnému hašteření vskutku politizujících národů: - dejme tomu, že by takový státník popíchl ospalé vášně a tužby svého lidu, učinil by z jeho dosavadní plachosti a záliby v přešlapování stranou poskvrnu, z jeho cizinectví a tajné nekonečnosti pak provinění, znehodnotil by mu jeho nejniternější sklony, obrátil by mu svědomí naruby, jeho ducha učinil úzkým, jeho vkus ,nacionálnínť -jakže! státník, který by toto vše učinil, státník, za kterého by jeho lid musel po všechny budoucí časy, pokud by nějaké měl, pykat, takový státník že by byl velký?" - „Bezpochyby!" odvětil mu druhý starý patriot zprudka, ,jinak by to byl nedokázali Možná byl šílený, že něco takového chtěl? Ale možná bylo^šechno. velké-na-začá^ujen šílené?" - „To je žň^uTívanTslov!" vzkřikl jeho společník, „silné! silné! silné a šílené! Nikoli velké!" - Staří mužové se evidentně rozpálili, když si své „pravdy" takto křičeli do tváře; já však, ve svém štěstí a ve svém „mimo", jsem uvažoval o tom, jak brzy bude silný ovládnut silnějším; a také, že duchovní zploštění jednoho národa bývá vyváženo prohloubením národa jiného. - 242 Ať už tomu, v Čem se nyní hledá význačný znak Evropanů, říkáme „civilizace" nebo „zlidštění" nebo „pokrok"; ať už tomu říkáme prostě, bez chvály či hany, politickou formulí demokratické hnutí Evropy: za vším tímto morálním a pjplitickjmj^přxáímjia^ něž se t^ Í9gW. pJX)ces,„J«^ dobňgyání Evropanů, jejich rostoucí vymaňování se z podmínek, za nichž vznikají klimaticky a stavovsky vázané rasy, jejich vzrůstající nezávislost na každém určitém milieu, jež by se chtělo po staletí stejnými požadavky zapisovat do duše a těla - tedy pozvolný vzestup bytostně nadnárodního^ a^ojEnád.ského,druhu_člověka, HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI 143 jehož charakteristickým znakem, mluveno fyziologicky, je maximálně rozvinuté umění a_sü^ř^^pJbiyxlSÜ^Tento.1^r^^^KI-''WnťWr^^^kX£ľfmEíe být ve svém tempu pozdržen velkými zvfä'ryTäíe možná právě tím nabývá na vehemenci a hloubce a roste - sem patří dnešní bouřlivý nápor „národního citu", a také právě se vzmáhající anarchismus -, tento proces dospěje pravděpodobně k výsledkům, s nimiž jeho naivní podporovatelé a vychvalova-či, apoštolove „moderních idejí" počítají asi nejméně. Tytéž nové podmínky, za nichž bude v zásadě probíhat vyrovnávání a zprů-měrňování Člověka - v prospěšné, pracovité, mnohostranně využitelné a zaměstnatelné stádní zvíře člověk -jsou nanejvýš vhodné k tomu, aby daly vzniknout výjimečnému člověku nejnebezpečnějších a nejpodmanivějších kvalit Neboť zatímco ona při-způsobivost, která ohledává a zkoumá stále se měnící podmínky a s každým pokolením, téměř s každým desetiletím počíná novou práci, vůbec neumožňuje mohutnost typu; zatímco celkový dojem z takOvyčTr&u^uacTTEvrôpánu bude pravděpodobně dojem různých upovídaných, povolných a vysoce využitelných dělníků, kteří jako chléb vezdejší potřebují pána, někoho, kdo rozkazuje; zatímco, dejnpjsmizjaos veného k otroctví v nejjemnějším smyslu^ bude se muset, v jed-'IwW^Fn^a^jiWécných případech, silný muž vyvinout v ještě silnějšího a bohatšího, než možná dosud kdy byl - díky bezpřed-sudečnosti svého Školení, díky nesmírné mnohostrannosti cviku, umění a masky. Chtěl jsem říci: demokratizace Evropy je zároveň" ľ / nedobrovolnou institucí k pěstování tyranů - a to v každém smys- i lu, i v tom nejduchovnějším. -"' * 243 S potěšením slyším, že se naše Slunce vydalo rychlejším pohybem k souhvězdí Herkula: a doufám, že si člověk na této Zemi bude počínat jako Slunce. A my napřed, my dobří Evropané! - 144 HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI 244 Existovala doba, kdy bylo zvykem vyznamenávat Němce označením .(HuboJ^": teď, kdy nejúspěšnější typus nového němectví hledá zcela jiné pocty a ve všem, co má hloubku, postrádá nejspíše „říznost", je takřka přiměřené a vlastenecké zapochybovat, zda jsme se kdysi onou chválou nepodvedli: ba zdali německá hloubka není v podstatě něco jiného a horšího - a něco, čeho se, bohudíky, chystáme s úspěchem zbavit. Pokusme se tedy podívat na německou hloubku jinak: není k tomu zapotřebí nic než malá vivisekce německé duše. - Německá duše je predgvšín^mnqhp-stranná, různého původu, spíše přes sebe a na sebe poskládaná něž skutečně vyBudovaná: za to může její původ. Němec, který by se chtěl opovážit tvrzení, že „dvě duše dlí, ach! v mé hrudi", by ošklivě minul pravdu, Či lépe, zůstal by za pravdou o mnoho duší nazpět. Jako národ nejstrašnějšího smíšení a propletení ras, mož-yná dokonce s převahou před-árijského prvku, jako s^Srof streaiř} '-■v každém smyslu jsou Němci neuchopitelnější, obsáhlejší, rozporuplnější, neznámější, nevypočitatelnější, překvapivější, dokonce 1 hroznější, než jsou samy sobě jiné národy - vymykají se definici a již tím jsou zoufalstvím pro Francouze. Němce vyznačuje, že u nich nikdy nevymře otázka „co je německé?". Kotzebue znal své Němce zajisté dobře: Jsme poznáni," volali s nadšením - ale i San-dovd se domnívala, že je zná. Jean Paul věděl, co Činí, když rozhořčeně kritizoval Fichtovy prolhané, avšak patriotické lichotky a nadsázky - aleje pravděpodobné, že Goethe o Němcích smýšlel jinak než Jean Paul, i když mu s ohledem na Fichta dával za pravdu. Co si Goethe vůbec myslel o Němcích? - Ale on se o mnoha věcech kolem sebe nikdy nevyslovil zřetelně a po celý život věděl, jak nakládat s citlivým mlčením: měl k tomu pravděpodobně dobré důvody. Jisté je, že mu tvář nerozjasnily „osvobozovací války" ani Francouzská revoluce - událostí, kvůli níž nově promyslel svého Fausta, ba celý problém „člověka", byl zjev Napoleonův. Známe Goethova slova, v nichž, jakoby z ciziny, s netrpělivou tvrdostí Ju&tJul- ■* ÜltV 3HMHlJlHMtta.i A6tf riMMa«MMHM4 HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI 145 odsuzuje to, nač jsou Němci hrdi: slavnou citlivost německé mysli definuje jednou jako „shovívavost k cizím i vlastním slabinám". Křivdí jim tím snad? Pro Němce je typické, že jim Člověk sotva kdy úplně křivdí. Německá duše má v sobě chodby a chodbičky, jsou v ní prohlubně, skrýše, sklepem'; její nepořádek má v sobě kouzlo tajemná; Němec se vyzná v klikatých cestách k chaosu. A tak jako každá věc miluje své podobenství, miluje Němec mračna a vše, co je nejasné, proměnlivé, soumračné, vlhké a zatažené: pociťuje vše nejisté, nedotvorené, posouvající se a rostoucí jako „hluboké". Němec sám není, on se děje, „vyvíjí se". „Vývoj" je proto vlastním německým nálezem a návrhem ve velké říši filosofických formulí: vládnoucí pojem, který ve spojení s německým pivem a německou hudbou pracuje na poněmčení celé Evropy. Cizinci stojí s údivem a okouzleni před hádankami, které jim dává protikladnost povahy v samých základech německé duše (kterou Hegel uvedl v systém, Richard "Wagner pak ještě zhudebnil). „Dobromyslný a potměšilý" - takové spojení, protismyslné ve vztahu ke každému jinému národu, se bohužel až příliš často osvědčuje v Německu: žijte jen nějaký čas mezi Šváby! Těžkopádnost německého učence, jeho společenský nevkus se až hrozivě dobře snáší s niterným provazolezectvím a lehkou smělostí, jíž se už všichni bohové naučili bát. Chcete-li mít demonstrovánu „německou duši" ad oculos, pohleďte jen do nitra německého vkusu, do německých umění a zvyků: jaká to selská lhostejnost vůči „vkusu"! Jak tu stojí vedle sebe to nejušlechtilejší a nejsprostší! Jak nepořádné a bohaté je celé toto hospodářství duše! Němec svou duši vleče; vleče vše, co prožívá. Své zážitky tráví špatně, nikdy se s nimi „nevyrovná"; německá hloubka je častp_J£n.těžké.-zdlo.uhavé „trá-„xení". Ajako~v^íchni ze zvyku nemocní, všichni dyspeptici mají sklon k pohodlí, tak i Němec miluje „otevřenost" a „bodrost": jak je to pohodlné, být otevřený a bodrý! - Je to dnes možná ten nejnebezpečnější a nejšťastnější převlek, v němž se Němec vyzná, tato důvěrná, vstřícná, karty odkrývající německá poctivost: ta je jeho 146 HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI vlastním mefistofelským uměním, s ní to ještě „daleko dotáhne"! Němec se uvolní, hledí přitom věrnýma modrýma prázdnýma německýma očima - a v mžiku jej cizina zamění s jeho noční košilí! - Chtěl jsem říci: ať už je „německá hloubka" cokoli - docela mezi námi si přece dovolíme sejí zasmát? -, učiníme dobře, budeme-li i nadále chovat její zdání a dobré jméno v úctě a nevyměníme-li příliš snadno svou starou pověst národa hloubky za pruskou „ffz-nost" a berlínský vtip a Sandovou. Je od národa chytré, když se uplatňuje, když se nechá vnímat jako hluboký, nešikovný, dobromyslný, poctivý, jako nechytrý: mohlo by to dokonce - být hluboké! A nakonec: člověk má dělat svému jménu čest - nejmenujeme se nadarmo „tiusche", Tausche...* 245 „Staré dobré" časy jsou ty tam, vyzpívaly se v Mozartovi: -jaké štěstí pro nás, že k nám jeho rokoko ještě promlouvá, že jeho „dobrá společnost", jeho něžná blouznívost, jeho dětinská radost ze všeho čínského a titěrného, jeho zdvořilost srdce, jeho touha po zdobném, zamilovaném, tanečním, k slzám dojímavém, jeho víra v Jih může ještě apelovat na nějaký zbytek v nás! Ach, jednou s tím bude konec! - ale kdo by pochyboval, že ještě dřív nás přejde chuť chápat Beethovena! - který byl přece pouhým dozvukem stylového přechodu a stylového zlomu, a nikoli, jako Mozart, dozvukem velkého evropského vkusu, trvajícího po staletí. Beethoven je přechodnou příhodou mezi starou vetchou duší, jež se neustále rozpadá, a budoucí mladistvou dusí, jež neustále přichází; na jeho hudbě leží ono šero mezi věcným ztrácením a věčným přebujelým doufáním - totéž světlo, do něhož byla Evropa ponořena, když snila s Rousseauem, když tančila kolem revolučního stromu svobody a nakonec takřka uctívala Napoleona. Avšak jak rychle bledne teď právě tento pocit, jak těžké je dnes už jen vědět * Tiusche - Tausche - deutsche - tj. klamaví. HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI 147 o tomto pocitu -jak cize zní našemu uchu řeč onoho Rousseaua, Schillera, Shelleyho, Byrona, v nichž společně přišel ke slovu týž osud Evropy, který dokázal pět v Beethovenovi! - Německá hudba, jež přišla poté, patří do romantiky, to znamená, v historických souvislostech, do ještě kratšího, ještě prchavějšího, ještě povrchnějšího hnutí, než bylo ono velké meziaktí, onen přechod Evropy od Rousseaua k Napoleonovi a k vzestupu demokracie. Weber: ale čím je nám dnes Čarostřelec aOberon! Nebo Marschnerův Hans Heiling a Upír! Ba dokonce i Wagnerův Tannhäuser! To je odezněla, byť nikoli ještě zapomenutá hudba. Celá tato hudba romantiky nebyla navíc dost vznešená, nebyla dost hudbou, aby měla právo vystupovat i jinde než v divadle a před davem; od samého počátku byla hudbou druhého řádu, a mezi skutečnými hudebníky hrála malou úlohu. Jinak tomu bylo s Felixem Mendels-sohnem, oním alkyónským mistrem, který byl pro svou lehčí, čistší, obšťastněnějŠÍ duši brzy uctíván a právě tak brzy zapomenut: jako krásná náhoda v německé hudbě. Co se však týče Roberta Schumanna, který bral vše těžce a byl od počátku také těžce brán - on je tím posledním, kdo založil nějakou školu: nechápeme dnes mezi sebou jako štěstí, jako vydechnutí, jako osvobození, že právě tato schumannovská romantika byla překonána? Schumann, na útěku do „saského Švýcarska" své duše, utvářený zpola wertherovsky, zpola jean-paulovsky, rozhodně ne beethovenov-sky! rozhodně ne byronovsky! -jeho manfredovská hudba je přehmat a nedorozumění hraničící s bezprávím -, Schumann se svým vkusem, který v podstatě byl vkusem malým (totiž nebezpečnou, mezi Němci dvojnásob nebezpečnou tendencí k tiché lyrice a citovému opojení), jsa neustále stranou, vždy plase na odchodu a v ústraní, ušlechtile útlocitný, rozplývající se v samém anonymním štěstí a samé bolesti, holčiČí a od samého počátku noli me tangere:* tento Schumann byl v hudbě už událostí pouze němec- * Nedotýkej se mne. (Srv. Jan 20,17.) 148 HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI kou, nikoli evropskou, jakou byl Beethoven, jakou, v ještě obsáhlejší míře, byl Mozart -, v něm hrozilo německé hudbě její největší nebezpečí, že totiž ztratí hlas pro duši Evropy a upadne do pouhého vlastenčení. - 246 Jakým utrpením jsou německy psané knihy pro toho, kdo má třetí ucho! Jak rozmrzele stojí nad ztěžka se převalujícím bahnem zvuků beze zvuku, rytmů bez tance, které se u Němců nazývá „knihou"! A což teprve Němec, který Čte knihy! Jak líně, jak zdráhavé, jak Špatně Čte! Kolik Němců asi ví a vyžaduje na sobě vědomost o tom, že v každé dobré větě tkví umení- umění, které chce být uhodnuto, má-li být věta pochopena! Nepochopí například její tempo: a věta sama je nepochopena! Že člověk nesmí být na pochybách o rytmicky rozhodujících slabikách, že narušení příliš přísné symetrie je třeba cítit jako záměrné a přitažlivé, zeje třeba nastavit jemné trpělivé ucho každému stacca-tu, každému rubatu, že se smysl uhaduje ze sledu samohlásek a dvojhlásek a z toho, jak křehce a bohatě se mohou zbarvovat a přebarvovat podle svého sousedství: kdo z Němců, kteří čtou knihy, je dost ochoten uznat takové povinnosti a požadavky a slyšet v jazyce tolik umění a úmyslu? Nakonec pro to Člověk právě „nemá sluch": a tak nejsou slyšeny ty nejsilnější protiklady stylu a nejjemnějším umělectvím je mrháno jako před hluchými. - Takové myšlenky mi táhly hlavou, když jsem zaznamenal, jak ne-omaleně a bez sebemenšího ponětí jsou zaměňováni dva mistři y umění prózy, jeden, jemuž slova kanou váhavě a chladně, jakoby ze stropu vlhké jeskyně - počítá s jejich dutým dopadem a ozvěnou, a druhý, který se svým jazykem zachází jak s ohebným kordem a od paže až po špičky nohou cítí nebezpečné Štěstí chvějivé přeostré Čepele, jež se chce zakousnout, zasvištět, zaříznout. - ■ jiflWi......nu i«..... ......n......iiiaiiimihinmm win HiiHttivMfiltlTfalilflinf nfliTTif íňaďV^m'iM^^HB&i^B&BSňäMäläEEBäESIUäläítEau. HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI 149 247 jak málo má^něrn_ecj^,síyl.^ dosvědčuje skutečnost, že právě naši dobří hudebníci píší špatně. Němec nečte nahlas, ne pro ucho, nýbrž jen očima: odložil si přitom uši do zásuvky. Antický Člověk četl, pokud četl - stávalo se to zřídka -, sám sobě, a to nahlas; lidem bylo divné, četl-li někdo potichu, ptali se sami sebe, proč^N^^^: to znamená se všemi vzmachy, ohyby, zvraty tónu a proměnami tempa, z nichž měl antický uer^l^^potěšení. Tehdy byly zákony psaného stylu tytéž jakó"zakony stylu mluveného; a jeho zákony závisely zčásti na podivuhodném vzdělání, rafinovaných potřebách ucha a hrtanu, zčásti na síle, výdrajt rnoci antických plic._Souvětí je, ve smyslu starověku, především fyziologický celek, uzavřený jedním nadechnutím. Taková souvětí, která najdeme u Demosthé-na, u Cicerona, dvakrát stoupající a dvakrát klesající a to vše v rámci jednoho nadechnutí: to jsou požitky pro antické lidi, kteří uměli ocenit velkolepost, jedinečnost a složitost v přednesu takového souvětí, protože k tomu byli sami Školení: - my vlastně vůbec ££niám^^rávo^navelké souvétí, my moderní,^fftRo3eŠí v každém smysJuXPni staří byli přece vesměs v mluvě diletanty, tudíž znalci, tudíž kritiky - tím své řečníky doháněli k nejzazšímu; stejně jako v minulém století, kdy všichni Italové a všechny Italky uměli zpívat, dosáhla u nich vrcholu virtuosita ve zpěvu (a tím i umění melodiky). V Německu však existoval (až na nejnovější dobu, kdy ostýchavě a neohrabaně počíná rozpínat své mladé perutě jakási tribunová výreČnost) vlastně jen jeden druh veřejného a přibližné uměleckého řečnictví: a to řeč z kazatelny. Jedině kazatel v Německu věděl, kolik váží slabika, kolik slovo, zdali věta bije, skáče, valí se, běží, dobíhá, pouze on měl svědomí ve svých uších, až příliš často špatné svědomí: neboť existuje dost důvodů pro to, že právě Němec téměř vždy dosahuje zdatnosti v řečnictví příliš pozdě. Mistrným dílem německé prózy je také právem mistrné dílo jejího největšího kazatele: bible byla dosud nejlepší němec- 150 HLAVA OSMA: NÁRODY A VLASTI kou knihou. Vedle Lutherovy bible je téměř všechno ostatní jen „literaturou" - věcí, jež nevyrostla v Německu, a proto také ne-vrostla a nevrůstá do německých srdcí, jako to dokázala bible. 248 JEigisíiyidva druhy génm:j"édenjh;erý především plodí a plodit chce, afďruhý^který se rád dá oplodnit a rodí. A právě tak existují mezi geniálními národy takové, jimž připadl Ženský problém těhotenství a tajný úkol formování, vyzrávání, završování - Řekové například byli národem tohoto druhu, rovněž Francouzi; a jiné, které musí oplodňovat a stávat se příčinou nových řádů života - podobně jako Židé, Římané a, otázka ve vší skromnosti, Němci? -, národy trápené a vzněcované neznámými horečkami a puzené samy ze sebe, aniž se zmohly na odpor, zamilované a dychtivé po cizích rasách (takových, jež se „dají oplodnit") a přitom panovačné jako vše, co šije vědomo bohatých plodivých sil, a tudíž „Boží milosti*. Tytodvadruhygéníasehledají,jakomuža žena; ale také si navzájem nerozumějí -jako muž a žena. 249 Každý národ má své vlastní pokrytectví, a nazývá je svými ctnostmi. - To nejlepší, čím je, Člověk nezná - nemůže znát. . ^ 250 Zač vděčí Evropa (Židům? - Za mnohé, dobré i zlé, a především zajedno, jež patří k největšímu dobru i největšímu zlu zároveň: za velký styl v morálce, strašlivost a majestátjiekoae-čnýcii.. požadavků^ne^necnýcn významů, za celou tu romantiku, a-vzne-Šenost morálních problémů - a tudíž právě za nejpodmanivější, nejchoulostivější a nejvybranější část oněch barevných her a svodů k životu, v jejichž pozdním mihotání žhne dnes nebe naší evropské kultury, její večerní nebe - a možná dohořívá. My artisté mezi diváky a filosofy jsme za to Židům - vděční. HLAVA OSMA: NÁRODY A VLASTI 151 251 Je třeba se s tím nějak smířit, že národu, který trpí nacionálni neurotiČností a politickou ctižádostí a trpět jimi chce, se na duchu vynoří lecjaký mrak a porucha, zkrátka menší záchvat zhloupnutí: například u Němců dneškajtu Woupost^ajitifrancouzská, tu antižidovská,"Wahtípolská, tu křesťansko-romantická, tu wagne-riánská, tu teutonská, tu pruská (jen pohleďme na ty ubohé historiky, ty Sybely a Treitzschky a jejich tlustě svázané hlavy) a jak se všechna nazývají, tato drobná zamlžení německého ducha a svědomí. Budiž mi prominuto, že ani já, při krátkém smělém pobytu ve velmi infikované oblasti, jsem té choroby nezůstal zcela ušetřen a začal se již zamýšlet, jako všichni ostatní, nad věcmi, které se mne pranic netýkají: toť první znak politické infekce. Například o Židech: slyšme. - Nesetkal jsem se ještě s žádným Němcem, který by byl Židům naKlôngííí'sChyt bylo o^mitTní vlastního anti-semitství ze strany všech opatrnických a politických osob sebene-podmíněnější, přece se ani tato opatrnost a politika zdaleka nezaměřují proti druhu toho pocitu samého, nýbrž jen proti jeho nebezpečné nemírnosti, a zvláště proti nevkusným a hanebným projevům tohoto nemírného pocitu - v tom se nesmíme mýlit. Že Německo má Židů až dost, že německý žaludek, německá krev má potíže (a ještě dlouho potíže mít bude) s tím, aby se s takovým kvantem „Židů" i jen vyrovnala - tak jako se s ním vyrovnal Ital, Francouz, Angličan, v důsledku zdatnějšího trávení: to je zřetelná výpověď a řeč obecného instinktu, jemuž je třeba naslouchat, podle něhož je třeba jednat. „Žádné další Židy už nevpouštět! A zejména směrem na Východ (i do Rakouska) uzavřít všechny brány!" tak přikazuje instinkt národa, jehož duch je ještě slabý a neurčitý, takže by mohl být snadno smazán, snadno vytlačen silnější rasou. Židé jsou v^aknade vš^pjoichybao^t,nq'silnějši,1.JieJ4ia,; houževnatější a nejčistší rasa, jež teď žije v Evropě; dokáží sempro- _S sadit j za jiej horšíc^, podmínek (dokonce lépe než za příznivýcri),\ kyj^ctnasí^mr-j^ž-by-d^ - přede-"" 152 HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI vším díky resolutní^víře, jež se nemusí stydět před „moderními idejemi"; promenu^'ŕ'ii'e, pokud se proměňují, vždy jen tak, jako ruská říše dobývá - jako říše, která má čas a není včerejší: totiž podle zásady „tak pomalu, jak jen možno!" Myslitel, jemuž leží na svědomí budoucnost Evropy, bude, při všech projektech, jež u sebe činí o této budoucnosti, počítat s Židy stejně jako s Rusy, jako s nejjistějšími a nejpravděpodobnějšími faktory ve velkéjiže^a vel-kém měření sil./To, co je dnes v Evropě nazývánc^jnárci.dy>a je vlastně spíše res facta než nata* (ba mezitím se už k nerozeznání podobáT-es~fictä~et pieta"*), je v každém případě čímsi vznikajícím, mladým, snadno posouvateíným, ještě žádnou rasou, natož pak takovým aere perennius,*** jako je židovský druh: tyto „národy" by se měly mít ostražitě na pozoru před každou horkokrevnou konkurencí a každým nepřátelstvím! Že by Židé, kdyby chtěli - nebo, kdyby je k tomu někdo nutil, jak tomu zřejmě chtějí antisemité -, už teď mohli mít převahu, ba doslova nadvládu nad Evropou, je jisté; že o to neusilují a takových plánů si nečiní, právě tak. Zatím chtějí a přejí si spíše, dokonce s určitou vtíravostí, aby byli v Evropě, Evropou vstřebání a vsáti, prahnou po tom, aby konečně někde zakotvili, byli povoleni a váženi a aby nomádskému životu, „věčnému Židovi" dali cíl; a tento tah a tlak (který možná již sám vyjadřuje zmírnění židovských instinktů) by měl být postřehnut a vyslyšen: možná by za tím účelem bylo užitečné a správné vykázat ze země antisemitské ukřičence. Vyslyšen se vší opatrností, s výběrem; asi tak, jak to činí anglická šlechta. Je nabíledni, že nejsnáze by se s nimi mohli spojit silnější a již zřetelněji vyprofilované typy nového němectví, například urozený důstojník z Marky: bylo by nanejvýš zajímavé sledovat, zda by se k dědičnému umění rozkazování a poslouchání - v obojím je uvedená země * Věc udělaná než zrozená. ** Věci smyšlené a namalované. *** Trvalejší kovu (Horatius). .j_.ru*-. di».ii'i.*iMnfHUh.. fJtt .jbUbOlMcJHMIc- ..-WSBHgOHB HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI 153 dnes už klasická - nedal přidat, pripěstovat génius peněz a trpělivosti (a především trocha ducha a duchovnosti, jichž se na uvedeném místě notně nedostává). Avšak zde se sluší, abych své rozpustilé němčení a slavnostní řečnění přerušil: neboť se již dotýkám své vážnosti, tedy „evropského problému", jak mu rozumím^pěs-tování nové, Ev£Opěj/ládnoucí kasty. - -=^r 252 Není tgJádná.iiÍQSorlí;ká-rasa -. tÍhle: Bacon znamená útok na filosofického ducha vůbec, ríobBes, Hume a Locke ponížení a snížení hodnoty pojmu „filosof" déle než na století. Proti Humeovi povstal a zvedl se Kant; Locke byl ten, o němž Schelling směl říci: „Je méprise Locke;"* v boji proti anglicko-mechanistic-kému zprimitivnění světa byli zajedno Hegel a Schopenhauer (i s Goethem), oba tito nepřátelští bratři-géniové ve filosofii, kteří tíhli k protikladným pólům německého ducha a činili si přitom bezpráví, jak to činí právě jen bratři. - Čeho se v Anglii nedostává a vždy nedostávalo, to věděl až moc dobře onen půlherec a rétor, nevkusný popletenec Carlyle, jenž se snažil skrýt pod vášnivými grimasami to, co o sobě věděl: totiž čeho se nedostávalo Carlyleovi - vlastní moci ducha, vlastní hloubky duchovního pohledu, zkrátka filosofie. - Taková nefilosofická rasa.je: yxznaržjuje„tím,.,že_se přísně drží laesťansfví: potřebuje je£o5Jr,ezúi:u-k&.Mzmoi:alizování'1. a zjid-štěi)£Xngličan, temnější, smyslnější, se silnější vůlí a brutálnější než Němec -je právě proto, jako ten hrubější, také zbožnější než Němec: má křesťanství právě více zapotřebí. Pro jemnější chřípí má i toto" aHgTícké Měšťanství ještě pravou anglickou příchuť spleenu a alkoholického excesu, proti nimž je z dobrých důvodů křesťanství používáno jako léčivý prostředek - tedy jemnější jed protijirubšímu: jemnější otrava je vskutku u neotesaných národů již pokrokem, stupněm ke zduchovění. Anglická neotesanost * Pohrdám Lockern. 154 HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI a selská vážnost se tak křesťanskou gestikulací a modlením a zpěvem žalmů ještě nejpřijatelněji převléknou, správněji: vyloží a rein-terpretují; a pro onen dobytek opilců a hýřilů, který se kdysi učil morálně chrochtat pod mocí metodismu a nejnověji zas jako „armáda spásy", může být křeč pokání opravdu relativně nejvyšším výkonem „humanity", k němuž ho lze povznést: tolik můžeme bez obav připustit. Co však ještě i na nej humánnejším Angličanovi uráží, je jeho nedostatek hudby, řečeno podobenstvím (a bez podobenství); ve hnutích své duše a svého těla nemá takt a tanec, ba ani touhu po taktu a tanci, po „hudbě". Poslechněte si, jak mluví; podívejte se, jak ty nejkrásnější Angličanky chodí - v žádné zemi světa není krásnějších holubů a labutí - a konečně: poslechněte si, jak zpívají! Ale žádám příliš mnoho... 253 Jsou pravdy, které nejlépe rozpoznaj£průměrné hlavy, protože ..^^^^ä&^^!^^^^yij> které působí.syůaněajod-manivě jen na průměrné duchy: k této možná nepříjemné větě se cítíme puzeni právě teď, ÔH té doby, co se duch ctných^ avšak __ßrirnjexnydi-^ög4icanu - uvedu Darwina, Johna Stuarta Milla a Herberta Spencera - jľhystá-ovládnout: střední region evropské-ho.ykusu. Ovšem, kdo by chtěl pochybovat o prospěšností toho, že občas panují takoví duchové? Bylo by omylem považovat právě vysoce vyvinuté a stranou se vznášející duchy za zvlášť vhodné k tomu, aby zjišťovali spoustu drobných obecných skutečností, sbírali je á vtěsnávali do závěrů: jsou spíše, jako výjimky, od samého počátku vůči „pravidlům" v nepříznivém postavení. Nakonec mají víc na práci než jen poznávat- totiž být něčím novým, znamenat něco nového, představovat nové hodnoty! Prepast m.€-zi-fV|dě.ť.) a,^měj>je rnq^ človelč se schopnostmi ve velkém stylu, člověk tvůrčí bude možná muset být nevědoucím - zatímco na druhé straně k vědeckým objevům po způsobu Darwinově nebude na škodu určitá úzko- HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI 155 prsost, suchopárnost a pilná pečlivost, zkrátka cosi anglického. -Nakonec ovšem Angličanům nezapomínejme, že již jednou svou hlubokou průměrností způsobili celkovou depresi evropského ducha: to, co se nazývá „moderními idejemi" nebo „idejemi osmnáctého století" nebo i „francouzskými idejemi" - tedy to, proti čemu se nemecký duch pozvedl s hlubokým odporem -, bylo anglického původu, o tom nelze pochybovat. Francouzi byli jen opicemi a herci těchto idejí, i jejich nejlepšími vojíny, rovněž však bohužel jejich prvními a nejpostiženějšími obětmi: neboť pro zavrženíhodnou anglománii „moderních idejí" nakonec ämelrän-caise* tak zhubla a vychrtla, že se dnes takřka nevěřícně rozpomínáme na její šestnácté a sedmnácté století, riá její "hlubokou vášnivou sílu, její vynalézavou vznešenost. Následující větu historické správnosti však musíme zuby nehty držet a obhajovat proti okamžiku a jeho zdání: ex^op^šTalíobTesse^ citu, vkusu, mravu, zkrátka bereme-li toto síb^o-v"každém^yVsokém smyslu -jejdílem 2j^xíáh^m^ntnä^^rups^á sprostnost, plebejství moderních idejí - dílem Andie^- '"—-" __ 254 Ještě i nyní j^Jnm^H^jdlem^ jýJ^kuiY^Ewqpxlr^ „Francii -vkusu" umět najít. Kdo k ní patří, dobře se skrývá: může být jen malý počet těch, v nichž a jimiž žije, navíc možná lidé, kteří nestojí na nejpevnějších nohou, dílem fatalisté, zachmuření, chorobní, dílem zchoulostivělí a strojení, takoví, kteří mají ctižádost se skrývat. Něco mají všichni společného: ucpávají si uši před řádící hloupostí a meloucí hubou demokratického bourgeois. Vskutku se dnes do popředí dere zhlouplá a zhrublá Francie -nejnověji, "pitpohŤbU^foTrHu^^ a zároveň sebechvály. Ještě něco jiného jim je společné: dobrá Francouzská duše. 156 HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI vůle bránit se duchovní germanizaci - a ještě lepší neschopnost TTtornu! Možná se už nyní Schopenhauer v této Francii ducha, jež je také Francií pesimismu, zavedl a zdomácněl více než kdy v Německu; nemluvě už o Heinrichu Heinovi, který jemnějším a náročnějším lyrikům z Paříže již dávno přešel do masa a krve, nebo o Hegelovi, který dnes v postavě H. Tainea - to znamená prvního živého historika - působí takřka tyranským vlivem. Co se však týče Richarda Wagnera: čím více se francouzská hudba učí utvářet se podle skutečných potřeb ame moderně, tím více bude „wag-nerizovat", to lze předpovědět - už nyní tak činí až az! Presto existuje troji2nac.jmQ.bouještě i dnes Francouzi s hrdostí poukázat jako na své^J^jastn^iší, dt^c^^[j^^^tr5cer^ znak staré kulturní nadřazenosti nad Evropou, navzdory veškerému dobrovolnému či nedobrovolnému germanizování a zhrubění vkusu: za prvé |chopnost artistních vášní, oddanosti „formě", pro niž bylo, vedle tisíce jiných, vynalěžěno^slovo ľart ppurJĽart: něco takového ve Francii po tři staletí nechybělo a stále znovu, dík úctě k „malému počtu", umožňovalo jakousi komorní hudbu literatury, kterou v ostatní Evropě těžko nalezneme. To.äruhé„na čem Francouzi mohou založit svou nadřazenost nad Evropou, je jejich stará mnohostranná moralistická kultura, jež působí, že v průměru lze dokonce i u mäíýčhTómänciers z novin a náhodných boulevardiers de Paris najít psychologickou zanícenost a zvědavost, o níž například v Německu nemá nikdo ani potuchy (natož aby měl věc samu). Němcům k tomu chybí pár staletí moralistického žánru, který, jak řečeno, si Francie neodpírala; kdo proto Němce nazývá „naivními", předělává jejich nouzi na ctnost. (Za protiklad k německé nezkušenosti a nevině in voluptate psychologica* - která není bez souvislosti s nudností německého styku mezi lidmi -a za nejzdařilejší výraz ryze francouzské zvědavosti a vynalézavosti v této říší jemného mrazení může platit Henri Beyle, onen * V psychologické rozkoši. ap-.-e._-.-. \ftfi mrriniHT —' r".......-----"tuiat*«hni*wMBtftM-M-M HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI 157 podivuhodně předjímající a předbíhající člověk, který běžel napoleonským tempem svou Evropou, několika staletími evropské duše, jako stopař a objevitel této duše: bylo zapotřebí dvou pokolení, aby byl poněkud dostižen, aby se dodatečně přišlo na některé ze záhad, jež ho trápily a plnily nadšením, tohoto zázračného epiku-rejce a člověka otazníků, jenž byl posledním velkým psychologem Francie.) Existuje ještětretBnárok na nadřazenost: v bytosti Fran-jľQuzudo^ok.jakž ^^^^^sj^sšs^SSi^ax^Bii^S^ je vede r~^Ttomu, aby mnoho věcí chápali a jiné věci, které Angličan nikdy nepochopí, cíělaíi; jejich temperament, vůči Jihu periodicky priv-'racě^y'To3vřTčenýrv'ifíěmž Čas od Času překypí provensálská a li-gurská krev, je chrání před mrazivou nordickou šedí a přízraky pojmů bez slunce a chu^fcre^r^sii^ířeď naší německou choro-Bou vkusu, proti jejíž přemíře byla právě s velkou rozhodností naordinována krev a železo, chci říci: „velká politika" (v souladu s nebezpečným léČitelským uměním, jež mě učí Čekat a Čekat, ale doposud ještě nikoli doufat). I dnes ještě existuje ve Francii prvotní poroz^rri.|ni,-a^vstřÍGíJost pro ony vzácnější a zřídka uspokojené lidi, kteří jsou příliš obsáhlí, než aby byli ukojeni nějakým vlastenčením, a umějí milovat v Severu Jih, a .v Jihu Sever - pro rodile Středozemce, „dobré Evropany". - Pro ně skládal hudbu Bizet, tento poslední génius, který spatřil novou krásu a svůdnost - který hudbě objevil kousek "Jihu. 255 ...... Zdá se mi, zeje třeba být vůc{ německé hudbě v mnoha ohledech opatrný. Za předpokladu, Že člověk miluje Jih, jako ho miluji já, jako velkou školu uzdravování, v tom nejduchovnějším i nejsmyslnějším, jako nevázané bohatství slunce a slunečné zjasnění, které se rozlévá nad svébytným, v sebe věřícím životem: nuže, takový člověk se naučí mít na pozoru před německou hudbou, protože tím, že mu opět pokazí vkus, pokazí mu opět i zdraví. Takový Jižan, nikoli původem, nýbrž vírou, musí, pokud sní o bu- 158 HLAVA OSMA: NÁRODY A VLASTI doucnosti hudby, snít i o záchraně hudby před Severem a mít v uších předehru hlubší, mocnější, možná nebezpečnější a tajuplnější hudby, hudby nadněmecké, která při pohledu na modré rozkošnické moře a stredozemský nebeský jas nezmlkne, nezpo-pelaví, nevybledne, jak se stává veškeré německé hudbě, hudby nadevropské, jež si své právo podrží ještě i vedle hnědavých západů slunce v poušti, jejíž duše je spřízněna s palmou a zdá se být doma mezi velkými krásnými osamělými dravci a umí se mezi nimi toulat... Dovedl bych si představit hudbu, jejíž nejvzácnější kouzlo by spočívalo v tom, že by už nevěděla nic o dobru a zlu, že by se v ní jen tu a tam zachvěl jakýsi lodníkův stesk po domově, jakýsi zlatavý stín a něžná slabost: umění, které by vidělo, jak se k němu z velké dálky sbíhají barvy zanikajícího, už takřka nesrozumitelného morálního světa, a které by bylo dost pohostinné a hluboké, aby takové pozdní běžence přijalo. - 256 Kvůli chorobnému odcizení, jež mezi národy Evropy vložilo a stále vkládá nacionalistické Šílenství, rovněž kvůli politikům krát--'■"^jj^-po^ s jeho pomocí u moci a vůbec netuší, s jakou nutností je ona rozdělující politika, kterou provádějí, jen politikou meziaktí - kvůli tomu všemu a ještě jinému, dnes vůbec nevyslovitelnému se teď přehlížejí nebo svévolně a lživě překrucují ona naprosto jednoznačná znamení, v nichž přichází ke slovu, icßwogfcchcehytyjSdka. U všech hlubších a obsáhlejších lidí tohoto století bylo hlavním zaměřením tajemné práce jejich duše připravovat cestu kone nové syntéze a zkusmo předjímat Evropana budoucnosti: pouze na svém povrchu nebo ve slabých chvilkách, třeba ve stáří, patřili k „vlastencům" -jako by si chtěli jen sami od sebe odpočinout, když se stali „patrioty". Myslím na lidi jako Napoleon, Goethe, Beethoven, Stendhal, Heinrich Heine, Schopenhauer: a nemějte mi za zlé, přičtu-li k nim i Richarda Wagnera, u něhož se nesmíme nechat zmást tím, jak si HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI 159 sám neporozuměl - géniové jeho druhu mají jen vzácně právo rozumět sami sobě. A ještě méně se ovšem smíme nechat zmást tím nevychovaným halasem, s nímž se teď ve Francii proti Richardu Wagnerovi vzpěčují a brání: přesto platí fakt, že pozdní francouzská romantika čtyřicátých let a Richard Wagner spolu nanejvýš úzce a niterně souvisejí. Jsou spřízněni, podstatně spřízněni ve všech výškách a hloubkách svých potřeb: je to Evropa, jedna Evropa, jejíž duše se skrze jejich rozmanité a bouřlivé umění dere ven, vzhůru a dychtí - kam? do nového světla? k novému slunci? Ale kdo by mohl přesně vyslovit to, co nedokázali zřetelně vyslovit všichni tito mistři nových jazykových prostředků? Jisté je, zeje mučila táž bouře, týž vzdor, že stejným způsobem hledali, tito poslední velcí hledači! Všichni ovládnuti literaturou až do svých očí a uší - první umělci světově literárního vzdělání -, většinou dokonce sami píšící, básnící, prostředníci a mísitelé uměn a smyslů (Wagner patří jako hudebník mezi malíře, jako básník mezi hudebníky, jako umělec vůbec mezi herce); vesměs fanatikové výrazu „za každou cenu" - vyzdvihuji Delacroixe, Wagnerova nejbližšího příbuzného -, vesměs velcí objevitelé v říši vznešeného, i ohavného a strašného, ještě větší objevitelé v efektu, v předvádění, v umění stavět na odiv, všichni s talentem daleko předčícím jejich génia, virtuosové skrz naskrz, s povážlivými cestami ke všemu, co svádí, láká, nutí, poráží, rození nepřátelé logiky a rovných linií, prahnoucí po cizím, exotickém, nesmírném, křivém, odporujícím si; jako lidé - Tantalové vůle, vypracovavší se plebejci, kteří věděli o své neschopnosti vznešeného tempa, lenta v životě a tvorbě - pomysleme například na Balzaca -, bezuzdní dělníci, sami sebe takřka ničící prací; antinomisté a buřiči v mravech, ctižádostivá a nenasytní, bez rovnováhy a požitku; všichni nakonec ztroskotali a roztříštili se o křesťanský kříž (a to plným právem: neboť kdo z nich by byl dost hluboký a původní na filosofii Antikrista?) vcelku opovážlivě-odvážný, skyěleriiásilný, vysoko letící a vysoko, strhujíeí"druRvyšších Udí, kteří své století - a je to století množ-- 160 HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI stvíl - museli teprve^učit pojmu „vyšší člověk"... Ať jen němečtí přátelé Richarda Wagnera uváží, zda je ve wagnerovském umění něco podstatně německého, Či zda není právě jeho vyznamenáním, že pochází z nadněmeckých zdrojů a popudů: přitom se nesmí podcenit, jak nepostradatelná byla k vytvoření jeho typu právě Paříž, po níž ho v rozhodujícím čase přiměla toužit hloubka jeho instinktů, a jak se celé jeho vystupování, jeho sebe-apoštol-ství mohlo završit teprve tváří v tvář francouzskému vzoru socialistů. Možná, pri jemnějším srovnání, shledáme ke cti německé povahy Richarda Wagnera, že vše prováděl silněji, směleji, tvrději, výše, než by dokázal Francouz devatenáctého století - díky okolnosti, že my Němci jsme o něco blíže barbarství než Francouzi; možná je dokonce to nejpodivuhodnější, co Richard Wagner vytvořil, celé té pozdní latinské rase navždy a nejen pro dnešek nepřístupné, nepochopitelné, nenapodobitelné: postava Siegfrieda, onoho velmi svobodného člověka, který vskutku může připadat vkusu starých a křehkých kulturních národů až příliš svobodný, příliš tvrdý, příliš bujarý, příliš zdravý, příliš antikatolický. Dokonce byl možná hříchem proti romantice, tento antirománský Siegfried: nuže, Wagner tento hřích bohatě odčinil, v kalných dnech svého stán, když - předjímaje vkus, jenž se stal mezitím politikou - se sobě vlastní religiózní vehemencí začal ne-li přímo nastupovat, pak přece jen kázat cestu do Říma. - Abych nebyl, pro tato poslední slova, špatně pochopen, vezmu si na pomoc několik robustních rýmů, které i méně jemným uším prozradí, co chci - co chci proti „poslednímu Wagnerovi" a jeho parsifalovské hudbě. -Je tohle ještě německé? -Je z německého srdce toto dusné ječeni? A německého těla toto těla-kleštění? Je německé to kazatelské žehnání, to vonné kadidlové smyslů lechtání? A německé snad klopýtavé vrávorání, • h±^m>*>M*J.V.m-t ..--%'■ '.».• ■■*■«*. _. ._.ki.l .Ihl'íll-l'dHUMí HLAVA OSMÁ: NÁRODY A VLASTI 161 to potácivé neurčité povlávání? Ten pohled jeptišek, to zvonů znění, to liché nadnebeské vytržení? -Je tohle ještě německé? - To zvažte! Vždyť jste ještě před branami: Co slyšíte, toť Řím, toť římská víra mezi námi!