■tli  "   li      > ir     '
72        Friedrich  Nietzsche
Kniha druhá
»«
» 57. «
Realistům. ~ Vy lidé střízliví, kteří se cítíte obrněni proti vášni a fantazírování a rádi byste svou prázdnotu vydávali za pýchu a ozdobu, vy se nazýváte realisty a naznačujete, že tak, jak se svět jeví vám, takový že vskutku jest: před vámi jedinými, že skutečnost stojí bez závoje a vy sami jste snad její nejlepší částí, - ach vy milované obrazy saiské! Avšak nejste i vy, ve stavu veskrze odhaleném, stále ještě oproti rybám bytosti nanejvýš vášnivé a temné, a stále ještě příliš podobni zamilovanému umělci? - a co je pro zamilovaného umělce „skutečnost"! Stále ještě s sebou vláčíte hodnocení věcí, které má původ ve vášních a láskách dřívějších staletí! Stále ještě je ve vaší střízlivosti při-míseno tajné a nevykořenitelné opojení! Vaše láska ke „skutečnosti" například - ó, to je stará, prastará „láska"! V každém počitku, v každém smyslovém vněmu je kus této staré lásky: a stejně na něm pracovalo a podílelo se i fantazírování, předsudek, nerozum, nevědomost, strach a co všechno ještě! Pohleďte na tu horu! Na ten oblak! Co je na nich „skutečného"? Nuže sej-
Radostná  véda       73
mete z nich veškeré fantasma a celý ten lidský přídavek, vy střízliví! Ano, kdybyste tak tohle dokázali! Kdybyste dokázali zapomenout minulost, svůj původ, Školy, - celé své lidství a svou živočišnost! Neexistuje pro nás žádná „skutečnost" - a ani pro vás ne, vy střízliví -, zdaleka si nejsme tak cizí, jak se domníváte, a možná je naše dobrá vůle překonat opojení stejně úctyhodná jako vaše víra, že opojení vůbec nejste schopni.
» 58. «
Jen jako tvůrci! - Největší potíže mi vždy působilo a stále ještě mi největší potíže působí toto: nahlédnout, že nepopsatelně více záleží na tom, jak se věci jmenují, než na tom, co jsou. Pověst, jméno a zdání, význam, obvyklá míra a váha nějaké věci -původně z valné části omyl a svévole, navléknutá věci jako košile a zcela cizí její podstatě, ba dokonce i její kůži - to vše této věci díky víře a jejímu předávání z pokolení na pokolení pozvolna přirostlo, vrostlo do ní a stalo se samým jejím tělem: počáteční zdání se nakonec téměř vždy stává podstatou a působí jako podstata! Jen blázen by si myslel, že stačí poukázat na tento původ a mlžný závoj bludu, aby byl zničen svět platící za podstatný, takzvaná „skutečnosťl Jen jako tvůrci můžeme ničit! - Ale nezapomínejme ani na toto: stačí vytvořit nová jména a hodnocení a pravděpodobnosti, abychom nadlouho vytvořili nové „věci".
» 59. «
My umělci! ~ Milujeme-!i ženu, snadno zanevřeme na přírodu, když si vzpomeneme na všechny ty odpudivé jevy přirozenosti, jimž je každá žena vystavena; raději na ně vůbec nemyslíme, a pokud se naše duse těchto věcí někdy dotkne, netrpělivě sebou škubne a - jak bylo řečeno - vrhne na přírodu opovržlivý pohled: - jsme uraženi, příroda jako by sahala na náš majetek,
74        Friedrich  Nietzsche
Radostná  věda        75
a to rukama nejméně posvěcenýma. Tu uzavřeme sluch veškeré fyziologii a vskrytu pro sebe vyhlásíme „o tom, že je člověk ještě něco jiného než duše a forma, nechci nic slyšet!" „Člověk pod kůží" je pro všechny milující ohyzdná a nepřístupná představa, rouhání proti bohu a lásce. - A stejné pocity, jaké má ještě nyní milující člověk vůči přírodě a přirozenosti, choval kdysi každý ctitel boha a jeho „svaté všemohoucnosti"; ve všem, co o přírodě řekli astronomové, geologové, fyziologové či lékaři, spatřoval zásah do svého nejvzácnějšího majetku, a tudíž útok, - a navíc i nestoudnost útočníka! Už „přírodní zákon" mu zněl jako hanobení boha; v zásadě by nesmírně rád viděl celou mechaniku převedenou na morální akty vůle a zvůle: - protože mu však tuto službu nemohl nikdo prokázat, tak si přírodu a mechaniku zakrýval, jak nejlépe uměl, a žil ve snu. Ach, tito lidé dávných dob uměli skvěle snít a nemuseli předtím ani usínat! - a také my, lidé dneska, to umíme ještě příliš dobře, i se vší svou dobrou vůlí k bdění a ke dni! Stačí milovat, nenávidět, toužit, vůbec cítit, - a okamžitě se nás zmocní duch a síla snu a my stoupáme s otevřenýma očima nevšímajíce si nebezpečí po nejnebezpečnějších stezkách na střechy a věže fantazie, bez jakékoli závratě, jako zrozeni ke Šplhání - my náměsíčníci dne! My umělci! My skrývači přirozenosti! Posedlí měsícem a bohem! My němí neúnavní poutníci po výšinách, v nichž nevidíme výšiny, nýbrž své roviny, své jistoty!
» 60. « Ženy a jejich působení na dálku. - Mám ještě uši? Nejsem už jen ucho a nic jiného? Stojím zde vprostřed požáru příboje, jehož bílé plameny vyšlehují až k mým nohám: - ze všech stran to na mě vyje, hrozí, křičí, ječí, zatímco v nejhlubších hlubinách zpívá svou árii starý zemětřas, tupě jak řvoucí býk: tak si přitom vydupává zemětřesný takt, že se dokonce i těmto zvětralým skalním obludám chvěje srdce v těle. A tu se náhle, zroze-
na z ničeho, zjevuje před branou tohoto pekelného bludiště, jen pár sáhů odtud, - vznosná plachetnice, mlčenlivě klouzající po vlnách jako přízrak. Ach ta příznačná krása! Jakým kouzlem se mne dotýká! Jakže? Nalodil se tu snad veškerý klid a veškerá mlčenlivost světa? Sedí na tomto tichém místě samo mé štěstí, mé šťastnější, zvěčnělé druhé já? Nebýt mrtev, a přece už ani nežít? Jako jakási strašidelná, tichá, zírající, klouzající, vznášivá bytost na rozhraní? Podoben lodí, jež svými bílými plachtami pluje jako obrovský motýl nad temným mořem! Ano! Plout nad bytím! To je ono! To by bylo ono! - Neudělal ze mě ten hluk fantastu? Každý velký hluk působí, že klademe štěstí do ticha a do dáli. Když muž stojí uprostřed svého hluku, uprostřed svého příboje vrhů a rozvrhů: tu také vidí proplouvat kolem sebe tiché kouzelné bytosti, po jejichž štěstí a ústraní touží, - a to jsou ženy. Téměř má za to, že tam, u žen, dlí jeho lepší já: že se v těchto tišinách i nejhlasitější příboj promění v naprosté ticho a život sám v sen o životě. Avšak! Avšak! Můj šlechetný snílku, i na nejkrásnější plachetnici je ještě tolik zvuků a hluku, a bohužel tolik malicherného, ubohého hluku! Kouzlo a nejmocnější působení žen tkví, abychom mluvili s filosofy, v působení na dálku, actio in distans: k tomu však patří, nejprve a především -distance*.
» 61. «
Na počest přátelství. - Že cit přátelství byl ve starověku citem nejvyšším, dokonce vyšším než byla oslavovaná hrdost člověka soběstačného a moudrého, že byl jakoby jediným a ještě posvátnějším sourozencem této hrdosti: to velmi dobře vyjadřuje historka o onom makedonském králi, který dal jednomu athénskému filosofovi pohrdajícímu světem jako dar talent stříbra a dostal jej od něj zpět. „Jakže?" pravil král, „cožpak nemá žádného přítele?" Tím chtěl říci: „Ctím hrdost moudrého a nezávislého člověka, ale ještě více bych ctil jeho lidskost, kdyby totiž
Ml>í    .
76        Friedrich  Nietzsche
přítel v něm zvítězil nad hrdostí. V mých očích ten filosof klesl, neboť ukázal, že nezná jeden z obou nejvyšších citů - a sice ten vyšší!"
» 62. « Láska. - Láska promíjí milenci dokonce i žádost.
» 63. «
Zena V hudbě. - Jak je možné, že vlahé a dešťové větry s sebou nesou i hudební naladění a objevitelskou rozkoš melodie? Nejsou to tytéž větry, jež plní kostely a ženám vnukají zamilované myšlenky?
» 64. «
Skeptikové. - Obávám se, že zestárlé ženy jsou v nejskrytějším koutku srdce skteptičtější než všichni muži: věří v povrch bytí jakožto jeho podstatu, a veškerá ctnost a hloubka je jim jen zastíráním této „pravdy", velice žádoucím zastíráním jistého pudendum -, tedy věcí slušnosti a studu, a nic víc!
» 65. «
Oddání. - Existují ušlechtilé ženy chudšího ducha, které neumějí svou nejhlubší oddanost vyjádřit jinak, než že nabídnou svou ctnost a svůj stud: je to pro ne to nejvyšší. A často je tento dar přijat, aniž by zavazoval tak hluboce, jak dárkyně předpokládají, - velmi truchlivá historie!
i..><t<hľk...K mmm%mmmmmmmm>&m#m™^^.
Radostná  věda       77
» 66. «
Síla slabých. - Všechny ženy dovedou umně přehánět vlastní slabost, jsou dokonce ve svých slabostech vynalézavé, aby se jevily jako veskrze křehoučké ozdůbky, jimž i zrnko prachu působí bolest: jejich bytí má muži připomenout jeho hrubost a zatížit jí jeho svědomí. Tak se brání proti silným a všemu „pěstnímu právu".
» 67. «
Předstírat sebe samu. - Teď už ho miluje a od té doby před sebe hledí s tak klidnou důvěrou jako kráva: avšak běda! Jeho okouzlovalo právě to, že se zdála být úplně naprosto proměnlivá a neuchopitelná! Stálého počasí měl v sobě samém až příliš! Neučinila by lépe, kdyby předstírala svůj původní charakter? předstírala nelásku? Neradí jí tak - láska? Vivat comoedia!
» 68. « Vůle a povolnost. - K moudrému muži přivedli mladíka a pravili: „Pohleď, toť člověk, kterého kazí ženy!" Mudrc potřásl hlavou a usmál se. „Muži to jsou," zvolal, „kdo kazí ženy: a vše, v čem chybují ženy, nechť odpykají a napraví muži, -neboť muž si tvoří obraz ženy a žena se tvoří k tomuto obrazu." - „Jsi k ženám příliš shovívavý," pravil jeden z těch, kteří stáli kolem, „neznáš je!" Moudrý muž odvětil: „Mužovým rysem je vůle, ženiným rysem povolnost, - takový je zákon pohlaví, vskutku! tvrdý zákon pro ženu! Lidé nenesou vinu za své bytí, a žena dvojnásob ne: pro ženu není nikdy dost oleje a vlídnosti." - „Jakýpak olej! Jakápak vlídnost!" zvolal jiný ze zástupu; „ženy je třeba lépe vychovávat!" - „Je třeba lépe vychovávat muže," děl mudrc a pokynul mladíkovi, aby jej následoval. - Mladík jej však nenásledoval.
78        Friedrich  Nietzsche
» 69. « Schopnost pomsty. - Že se někdo neumí, a tudíž také nechce bránit, nemusí být v našich očích ještě hanbou: ale nevážíme si člověka, který nemá schopnost ani dobrou vůli se pomstít, - ať už je to muž či žena. Což by nás udržela (nebo jak se říká „upoutala") žena, od níž by se nedalo očekávat, že za jistých okolností bude umět použít dýku (nějaký druh dýky) proti nám? Nebo proti sobě: což by v určitém případě byla pomsta rafinovanější (čínská pomsta).
» 70. «
Vládkyně vládců. - Hluboký mocný alt, jejž občas slyšíme v divadle, otevře před námi náhle oponu skrývající možnosti, v něŽ obvykle nevěříme: rázem pak uvěříme, Že by někde ve světě mohly existovat ženy vznešených, hrdinských, královských duší, schopné a ochotné ke grandiózním odpovědím, rozhodnutím a obětem, schopné a ochotné vládnout nad muži, protože se v nich to nejlepší z muže stalo za hranicemi pohlaví ztělesněným ideálem. Podle divadelních představ takové hlasy ovšem nemají'vytvářet tento pojem ženy: obvykle mají představovat ideálního mužského milovníka, například Romea; avšak podle mé zkušenosti se divadlo i hudebník, který od takového hlasu podobný účinek očekává, pokaždé přepočítá. V tyto milovníky nikdo nevěří: ty hlasy mají stále ještě příliš mateřské a hospodyň-ské zabarvení, a nejvíce tehdy, když v jejich zvuku zní láska.
» 71. «
O Ženské cudnosti. - Ve výchově vznešených žen je cosi naprosto zarážejícího a hrozného, možná ani neexistuje nic pa-radoxnějšího. Všichni jsou zajedno v tom, že mají být ženy in eroticis ponechány pokud možno nevědomé a že jim má být vštípen do duše hluboký ostych, který při sebemenším náznaku
Radostná  véda        79
těchto věcí vyvolá nejvyšší neklid a vzápětí úprk. Veškerá „Čest" ženy je ve hře v podstatě jen zde: co všechno se jim jinak nepro-míne! Ale v tomto ohledu mají zůstat nevědomé až do hloubi srdce: - pro své „zlo" nemají mít ani oči, ani uši, ani slova, ani myšlenky: už vědění je tu zlem. A nyní! Jako krutým bleskem jsou náhle vrženy manželstvím do skutečnosti a do vědění, -a sice člověkem, kterého nejvíce milují a nejvíce si váží: přisti-hují lásku a stud v rozporu, ano musí pociťovat zároveň okouzlení, oddání, povinnost, soucit a hrůzu z nenadálého sousedství boha a zvířete, a co všechno ještě! - Zde si člověk vskutku uvázal na duší uzel, který nemá rovna! Ani soucitná zvědavost toho nejmoudřejšího znalce lidí nedokáže uhodnout, jak si která žena poradí s řešením této hádanky a s hádankou tohoto řešení, jaká strašlivá, dalekosáhlá podezření musí vznikat v ubohé, z kořenů vyvrácené duší, a jak se právě v tomto bode zachytí poslední filosofie a skepse ženy! - Potom totéž hluboké mlčení jako předtím: a Často mlčení pred sebou samou, zavírání očí před sebou samou. - Mladé ženy se velmi snažT, aby vyhlížely povrchně a bezmyšlenkovitě, ty nejrafinovanější z nich předstírají pak jakousi drzost. - Zeny snadno pociťují své muže jako otazník nad svou ctí a své děti jako apologii nebo pokání, - potřebují děti a přejí si je ve zcela odlišném smyslu, než si děti přeje muž. - Zkrátka, vůči ženám nemůžeme být nikdy dost mírní!
» 72. «
Matky. ~ Zvířata pohlížejí na ženy jinak než lidé; pokládají samičku za bytost produktivní. Nevyskytuje se u nich otcovská láska, ale cosi jako láska k dětem milenky a přivyknutí k nim, Samice nacházejí v dětech uspokojení své panovačnosti, majetek, zaměstnání, něco naprosto srozumitelného, s čím si můžeme povídat: to vše dohromady je mateřská láska, - lze ji srovnat s láskou umělce k jeho dílu. Těhotenství učinilo ženy mírnější-
80        Friedrich  Nietzsche
Radostná  věda       81
mi, trpělivějšími, bázlivějšími, poddajnějšími; a stejně utváří duchovní těhotenství charakter kontemplativních lidí, jenž je ženskému charakteru příbuzný: jsou to mužské matky. - U zvířat platí mužské pohlaví za krásné.
» 73. «
Svatá krutost. - Ke světci přistoupil muž držící v náručí právě narozené dítě. „Co mám s tím dítětem učinit?" ptal se, „je ubohé, znetvořené a nemá dost života, aby zemřelo." „Zab je," zvolal světec strašným hlasem, „zab je a drž je pak tři dny a tři noci v náručí, aby ti utkvělo v paměti: - takto už nikdy nezplo-díš dítěte, jestliže pro tebe nenadešel čas k plození." - Když jej muž vyslechl, zklamaně odešel; a mnozí světce kárali, že radil ke krutosti, neboť radil dítě zabít. „Není však krutější nechat je žít?" pravil světec.
» 74.«
Neúspěšné Ženy. - Ony ubohé ženy, které v přítomnosti milovaného muže zneklidní a znejistí a příliš mnoho mluví, nemají nikdy úspěch: neboť muže nejjistěji svede jakási ztajená a flegmatická něžnost.
» 75. «
Třetí pohlaví. - „Malý muž je paradox, ale přece jen muž, -avšak malé ženušky mi ve srovnání s urostlými ženami připadají jako jiné pohlaví" - řekl starý taneční mistr. Malá žena není nikdy krásná - řekl starý Aristoteles.
» 76. «
Největší nebezpečí. - Kdyby v každé době neexistovala převaha lidí, kteří kázeň své hlavy - svou „rozumnost" - pociťují jako svou pýchu, svůj závazek, svou ctnost, a které jako stoupence „zdravého lidského rozumu" uráží Čí zahanbuje jakékoli fantazírování a myšlenkové výstřelky: lidstvo by již dávno zahynulo! Jako největší nebezpečí se nad ním odevždy vznášelo a stále vznáší propukající šílenství - to znamená právě propuknutí libovůle v cítění, videnia slyšení, požitek z nekázně hlavy, potěšení z lidské nerozumnosti. Protikladem světa šílence není pravda a jistota, nýbrž všeobecnost a závaznost určité víry, zkrátka nelibovolnost v souzení. A největším dosavadním výkonem lidí bylo, že se navzájem o mnoha věcech dohodli a uložili si zákon dohody - ať už jsou tyto věci pravdivé či nepravdivé. -To je kázeň hlavy, jež uchovala lidstvo; - leč existují stále ještě tak mohutné opačné pudy, že o budoucnosti lidstva nelze v zásadě mluvit s velkou důvěrou. Ustavičně dochází k přesunům a posunům v obraze věcí, a možná že od nynějška více a rychleji než kdy dříve; ustavičně se právě vynikající duchové bouří proti oné všeobecné závaznosti - a zkoumatelé pravdy první! Ustavičně vzbuzuje ona víra jakožto víra kohokoli u bystřejších hlav odpor a jakousi novou žádost: už pomalé tempo, které taková víra vyžaduje ke všem duchovním procesům, to napodobování želvy, jež je tu uznáváno za normu, Činí z umělců a básníků přeběhlíky: - právě v těchto netrpělivých duších se rodí výslovná rozkoš ze šílenství, protože Šílenství má tak bystré tempo! Je tedy zapotřebí ctnostných intelektů, - ach! raději použiji slovo méně dvojznačné - je zapotřebí ctnostné hlouposti, je zapotřebí neotřesitelných udavatelů taktu pomalého ducha, aby věřící velké celkové víry zůstali pohromadě a dále tančili svůj tanec: tak káže a nařizuje potřeba prvního řádu. My druzí jsme výjimkou a nebezpečím, - nám je vždy třeba obhajoby! - Nuže, je
82        Friedrich  Nietzsche
vskutku možné říci leccos ve prospěch výjimky, za předpokladu ovšem, že se nikdy nechce stát pravidlem.
» 77. «
Zvíře s dobrým svědomím. - Přítomnost čehosi nízkého ve všem, co se ííbí na jihu Evropy - ať už je to italská opera (např. Rossini a Bellini) nebo španělský dobrodružný román (přístupný nám nejlépe ve francouzském převleku Gila Blase) -mi není neznáma, ale neuráží mě, stejně jako mě neuráží nízkost, s níž se setkáváme při procházce Pompejemi, ba v zásadě i při četbě každé antické knihy: jak je to možné? Díky tomu snad, že zde chybí stud a že tu vše nízké vystupuje tak samozřejmě a sebejistě, jako něco ušlechtilého, půvabného a vášnivého v témže druhu hudby nebo románu? „Zvíře má svá práva jako člověk: ať si tedy volně běhá, a ty, můj milý spolučlověče, jsi také ještě toto zvíře, navzdory všemu!" - to mi připadá jako morálka té věci a zvláštnost jižanské humanity. Špatný vkus má svá práva jako dobrý a má před ním dokonce přednost, je-li velikou potřebou, nepochybným uspokojením a též jakoby všeobecnou řečí, bezpodmínečně srozumitelnou maskou a gestem: dobrý, vybraný vkus má v sobě naproti tomu vždy cosi hledajícího, zkusmého, svou srozumitelností si ne zcela jistého, - není a nikdy nebyl lidový! Lidovou je a zůstane maskal Ať se tedy veškerá tato maskovitost prohání v melodiích a kadencích, ve skocích a rytmických rozmarech těchto oper! A což teprve antický život! Čemu z něj Člověk rozumí, nerozumí-li potěšení z masky, dobrému svědomí vší maskovitosti! Zde máme před sebou lázeň a občerstvení antického ducha: - a možná měly vzácné a vznešené povahy starověkého světa této lázně ještě více zapotřebí než povahy nízké. - Naproti tomu nízký motiv v nordických dílech, např. v německé hudbě, mě nevýslovně uráží. Zde najdeme stud, umělec se snížil sám před sebou a nemohl se ani ubránit začervenání: my se stydíme s ním a jsme tolik uraženi,

Radostná  věda        83
neboť tušíme jeho důvod: domníval se, že se musí snížit kvůli nám.
» 78. «
Zač mátne být vděčni. - Teprve umělci, a zejména umělci divadelní, vsadili lidem oči a uši, aby s jistým potěšením slyšeli a viděli, co každý sám jest, co sám prožívá, sám chce; teprve oni nás naučili vážit si hrdiny, který je skryt v každém z těchto všedních lidí, a také umění, jak se můžeme na sebe sama dívat jako na hrdinu, z dálky a jakoby zjednodušeně a zjasněně, -umění sami pro sebe se „inscenovat". Jen tak se dokážeme vyrovnat s několika nízkými drobnostmi na sobě samých! Bez takového umění bychom nebyli nic než popředí a žili bychom zcela v zajetí optiky, jež to nejbližší a nejnižší ukazuje jako nesmírně velké, jako skutečnost o sobě. - Možná má podobnou zásluhu ono náboženství, které kázalo pohlížet na hříšnost každého jednotlivého člověka zvětšovacím sklem a učinilo z hříšníka velkého, nesmrtelného zločince: popisujíc věčné perspektivy kolem člověka, učilo jej vidět se z dálky a jako něco minulého, celého.
» 79. «
Půvab nedokonalosti. ~ Vidím zde básníka, který - jako ostatně mnohý člověk - působí silněji svými nedokonalostmi než vším tím, co se pod jeho rukou završuje a dosahuje dokonalosti, - ano, dokonce získává výsady a slávu spíše díky své poslední neschopnosti než díky bohatství své síly. Jeho dílo nikdy zplna nevysloví, co by on chtěl vlastně vyslovit, co by chtěl vidět zdá se, že měl jen předtuchu jakési vize, a nikdy ji samu: - avšak v jeho duši zůstala nesmírná žádost po této vizi a z ní čerpá právě tak nesmírnou výmluvnost touhy a dychtivosti. Jí pozvedá toho, kdo mu naslouchá, nad své dílo a nad všechna „díla" a dává mu křídla, aby vystoupil tak vysoko, jak posluchači jinak ni-
11 tí^j j-.tlLjUi__[»iL1"'   -^   l_;
84        Friedrich  Nietzsche
kdy nevystoupí: a tak, byvše sami učiněni básníky a věštci, chovají k původci svého Štěstí obdiv, jako by jim daí bezprostředně nahlédnout do toho nejsvětějšího a posledního, co má, jako by svého cíle dosáhl a svou vizi vskutku viděl a sdělil. Jeho slávě prospívá, že vlastně nedospěl k cíli.
» 80. « Umění a příroda. - Řekové (či alespoň Athéňané) rádi naslouchali dobrému řecnění: ba přímo po něm lačnili, což je od ostatních národů odlišuje víc než co jiného. Dokonce od vášně na jevišti tedy očekávali, že bude dobře mluvit, a s rozkoší vychutnávali nepřirozenost dramatického verše: - přirozená vášeň je přece tak skoupá na slovo! tak němá a rozpačitá! Nebo, když už slova nalezne, tak zmatená a nerozumná a sama za sebe se stydící! Díky Řekům jsme si všichni na tuto nepřirozenost na jevišti zvykli, stejně jako snášíme, a rádi snášíme, i onu druhou nepřirozenost, vášeň zpívající, díky Italům. - Stalo se nám potřebou, kterou skutečnost nemůže ukojit: slyšet lidi v nejtěžších situacích mluvit dobře a zevrubně: uvádí nás teď v nadšení, když tragický hrdina nachází slova, důvody, výmluvná gesta a vůbec jasnou duchovnosť ještě i tam, kde se život ocitl na pokraji propasti a skutečný člověk většinou ztrácí hlavu a zcela jistě krásnou řeč. Tento druh odchylky od přírody je snad nejpříjemnějším pokrmem pro lidskou hrdost: to kvůli ní člověk miluje umění, jako výraz povznesené, hrdinské nepřirozenosti a konvence. Právem bývá dramatickému básníkovi přičítáno k tíži, nepromě-ní-li vse v rozum a slovo, nýbrž podrží si jeste zbytek mlčení: -podobně nejsme spokojeni s operním skladatelem, který nedokáže pro nejvyšší afekt nalézt melodii, nýbrž jen afektovaně „přirozené" koktání a pokřik. Tady se přírodě právě má odporovat! Tady právě má obyčejný půvab iluze ustoupit půvabu vyššímu! Řekové jdou na této cestě daleko, daleko - až hrozivě daleko! Tak jako staví co možná nejužší jeviště a zříkají se veškerého
""                                               ^w^^^^^mm^mmmmmm^mmmim
Radostná  věda        85
působení prostřednictvím hlubokých pozadí, jako znemožňují hercům mimiku i snadný pohyb a proměňují je ve slavnostní, strnulé, maskovité panáky, tak také vášni samé odňali hluboké pozadí a nadiktovali jí zákon krásné řeči, ano udělali vůbec všechno, jen aby působili proti elementárnímu účinku obrazů vzbuzujících strach a soucit: oni právě strach a soucit nechtěli, - Aristotelovi všechna čest! ale určitě netrefil hřebík, natož pak na hlavičku, když mluvil o posledním účelu řecké tragédie! Pohleďme jen na řecké tragické básníky a ptejme se, co v nich nejvíce vzbuzovalo jejich píli, jejich vynalézavost, jejich soupeřivost, - rozhodně nikoli úmysl podmanit si diváky nějakými afekty! Athéňan chodil do divadla, aby slyšel krásnou řeči A So-foklovi záleželo na krásné řeči! - nechť mi je odpuštěno toto kacířství! - Velmi odlišně je tomu ve vážné opeře: všichni její mistři si dávají záležet, aby jejich postavám nikdo nerozuměl. Příležitostně zachycené slůvko může nepozornému posluchači pomoci: v celku musí však situace vysvětlovat sebe samu, - na řečech nezáleží! - Takovým způsobem uvažují všichni a tak také všichni tropili se slovy své šprýmy. Možná se jim pouze nedostávalo odvahy plně vyjádřit své poslední pohrdání slovem: jen o špetku víc drzosti u Rossiniho a nechal by pěvce klidně zpívat lalala - a nepostrádalo by to logiku! Postavám opery právě nemáme věřit „na slovo", nýbrž na tón! To je ten rozdíl, to je ta krásná nepřirozenost, kvůli níž chodíme na operu! Dokonce ani recitativo secco nechce být vlastně posloucháno jako slovo a text: tento druh polohudby má spíš hudebnímu uchu nejprve dopřát malý odpočinek (odpočinek od melodie jakožto nejsub-limnějšího, a proto též nejnamáhavějšího požitku tohoto umění) -, ale velmi brzy něco jiného: totiž rostoucí netrpělivost, rostoucí odpor, novou touhu po cete'hudbě, po melodií. -Jak tomu je, z tohoto hlediska, s uměním Richarda Wagnera? Snad jinak? Často se mi zdálo, jako by bylo třeba naučit se před představením nazpaměť slovu a také hudbě jeho výtvorů: neboť bez toho - tak se mi zdálo - neslyší človek ani slova, ani samu hudbu.
li ^ _üit.^2.L} Lí .J _,.   t
86        Friedrich  Nietzsche
» 81. «
Řecký vkus. - „Co je na tom krásného?" - pravil jeden ze-měměřič po představení Ifigénie - „nic se tam nedokazuje!" Byli snad Řekové tomuto vkusu tak vzdáleni? Přinejmenším u So-fokla se „všechno dokazuje".
» 82. « Esprit není řecký. - Řekové jsou ve veškerém svém myšlení nevýslovně logičtí a prostí; a nikdy se toho - alespoň po dlouhou dobu svého rozkvětu - nepřesytili, což se velmi často stává Francouzům: ti si až příliš rádi odskočí do opaku a ducha logiky snáší vlastně jen tehdy, když množstvím takových drobných skoků do opaku prozrazuje svou družnou vstřícnost, své družné sebezapření. Logika jim připadá nutná jako chléb a voda, ale podobně jim také připomíná vězeňskou stravu, jakmile se má požívat čistá a samotná. V dobré společnosti člověk nikdy nepotřebuje mít pravdu úplně a sám, jak chce každá čistá logika: proto ta malá dávka nerozumu ve všem francouzském espritu. - U Řeků byl smysl pro družnost daleko méně rozvinut, než tomu je a bylo u Francouzů: proto tak málo espritu u jejich nejduchaplnějších mužů, proto tak málo vtipu dokonce u jejich vtipálků, proto - ach! Už těmto mým větám nebudete věřit, a kolik podobných mám ještě na srdci! - Est res magna tacere - říká Martialis se všemi upovídanými.
» 83. « Překlady. - Jaký stupeň historického smyslu je určité době vlastní, lze posoudit podle toho, jak tato doba přistupuje k překladům a jak se snaží přivtělit si minulé časy a knihy. Francouzi doby Corneillovy a ještě i doby Revoluce, se zmocňovali římského starověku způsobem, k němuž my bychom už neměli odvahu - díky našemu vyššímu historickému smyslu. A římský
-■-...............mg^^m^^m^mm^&^^?r_
Radostná  věda       87
starověk sám: jak násilně a zároveň naivně se chápal všeho dobrého a vysokého v řeckém, ještě starším starověku! Jak překládali do římské přítomnosti! Jak úmyslně a bezstarostně stírali pel z motýlího křídla okamžiku! Tak překládal Horatius občas Alkaia nebo Archilocha, tak překládal Propertius Kallimacha a Filéta (básníky stejného řádu, jako byl Theokritos, pokud smíme soudit): co jim záleželo na tom, že vlastní tvůrce prožil to či ono a znamení toho vepsal do své básně! - jako básníci nebylí nakloněni slídivému duchu antikvářů, který kráčí před historickým smyslem, jako básníci neuznávali tyto zcela osobní věci a jména a vůbec vše, co určitému městu, pobřeží či století sloužilo jako kroj a maska, nýbrž stavěli na jejich místo šmahem věci přítomné a římské. Jako by se nás ptali: „Což nemáme staré učinit pro sebe novým a ujasnit si v něm samy sebe? Což nesmíme tomuto mrtvému tělu vdechnout svou duši? vždyť je teď mrtvé: a všechno mrtvé je tak ošklivé!" - Neznali požitky skýtané historickým smyslem; vše minulé a cizí jim bylo trapné, a jakožto Římanům se jim stávalo výzvou k římskému dobývání. A vskutku, tehdy překládat znamenalo dobývat - a nikoli jen tak, že by se vynechalo všechno historické: ne, připojila se i narážka na přítomnost, a především se Škrtlo jméno básníka a na jeho místo se dalo jméno vlastní - a to nikoli s pocitem krádeže, nýbrž s tím nejlepším svědomím svého „impérium Romanům".
» 84. «
O původu poezie. - Milovníci fantazijního elementu v člověku, kteří zároveň vyznávají učení o instinktivní morálnosti, usuzují takto: „Předpokládáme-Ii, že člověk po všechny časy uctíval jako nejvyšší božstvo užitek, odkud se pak vzala na světě poezie? - tato rytmizace řeči, která zřetelnost sdělení spíše narušuje než podporuje a která přesto jako výsměch vší užitečné účelnosti vyrostla na celé zemi a stále ještě vyrůstá! Nespoutané krásná nerozumnost poezie je důkazem proti vám,
88        Friedrich  Nietzsche
Radostná věda       89
utilitaristé! Právě snaha užitku pro jednou uniknout - ta Člověka povznesla a inspirovala k morálnosti a umění!" Nuže, zde se musím výjimečně zastat utilitaristů, - vždyť mají pravdu tak zřídka, že si až zaslouží politování! Za oněch starých časů, které zrodily poezii, měl člověk přece jen na zřeteli užitečnost, a to neobyčejně velkou užitečnost - když nechal tehdy řeč prostoupit rytmem, onou mocí, jež nove pořádá všechny atomy věty, rozhoduje o volbě slov a myšlence dává novou barvu, činí ji temnější, neznámější, vzdálenější: arci užitečnost pověrečnou! Pomocí rytmu se měly lidské záležitosti vrýt bohům hlouběji do mysli, neboť člověk si všiml, že verš si zapamatuje lépe než řeč nevázanou; rovněž se domníval, že rytmické zvuky bude slyšet na větší vzdálenost; rytmizovaná modlitba se zdála snáze pronikat k božskému sluchu. Především si však sliboval užitek od onoho elementárního odevzdání, jež na sobě zakoušíme při poslechu hudby: rytmus je donucování; plodí nepřekonatelnou chuť podvolit se, připojit svůj hlas; nejen krok nohou, také sama duše se poddává taktu, - a pravděpodobně, usuzoval Člověk, také duše bohů! Pokoušel se ji tedy rytmem nutit a vykonávat nad ní moc: chytal bohy do poezie jako do magické smyčky. Existovala ještě jedna podivuhodná představa: a právě ta působila u zrodu poezie snad nejsilněji. U pythagorejců ji najdeme jako filosofické učení a výchovnou metodu: ale dávno předtím, než se vůbec objevili filosofové, přiznávali lidé hudbe sílu uvolňovat afekty, očišťovat duši, mírnit ferocia animi - a to právě pomocí hudebního rytmu. Když se ztratilo správné napětí a pravá harmonie duše, bylo třeba tancovat do taktu pěvce, - takový byl recept tohoto lé-čitelského umění. Jím Terpander uklidnil povstání, Empedoklés utišil zběsilce, Damón zachránil mladíka chřadnoucího láskou; jím byli léčeni i bohové šílící po pomstě. Nejprve se opojení a n evázanost jejich afektů vystupňovaly na nejvyšší míru, takže zběsilec zešílel, pomstychtivec byl touhou po pomstě bez sebe: -všechny orgiastické kulty chtějí ferocia určitého božstva uvolnit naráz a proměnit v orgii, aby se pak božstvo cítiio volnější, klid-
nější a nechalo člověka na pokoji. Melos znamená původně utišující prostředek, nikoli proto, že by byl sám mírný, nýbrž proto, že svými účinky posléze mírnost způsobuje. - A nejen kultovní zpěv, i světská píseň nejstarších dob vychází z předpokladu, že rytmus vládne magickou silou, například při čerpání vody nebo veslování, píseň je zaklínáním démonů, do jejichž sféry činnost patří, má je podrobit, ovládnout a učinit nástrojem člověka. A kdykoli člověk jedná, je to podnětem ke zpěvu, - každéjednání je odkázáno na pomoc duchů: zaříkávači formule a zaklínadlo jsou zřejmě prapůvodní podobou poezie. Jestliže se verše používalo i ve věštbě - Řekové tvrdili, že hexametr byl vynalezen v Delfách -, pak i zde měl rytmus vykonávat nátlak. Nechat si věštit - to původně znamená (podle etymologie řeckého slova, jež mi připadá pravděpodobná): nechat si něco určit; člověk věří, že si může budoucnost vynutit tím, že pro sebe získá Apollóna: ten je podle nejstarší představy něčím mnohem víc než jen předvídajícím bohem. Jak je formule vyslovována, doslova a v přesném rytmu, tak také zavazuje budoucnost: formule je však vynález Apollónův, který jakožto bůh rytmů dokáže poutat i bohyně osudu. - Shrnuto a podtrženo: bylo pro dávný pověrčivý druh člověka vůbec něco užitečnějšího než rytmus? S ním dokázal všechno: napomoci magií své práci; přinutit boha, aby se zjevil, byl nablízku a naslouchal; přizpůsobit budoucnost své vůli; zbavit vlastní duši nějaké přemíry (úzkosti, mánie, soucitu, pomstychtivosti), ba nejenom duši vlastní, nýbrž i duši nejzlovolnějšího démona, - bez verše byl člověk ničím, s veršem bezmála bohem. Takový základní pocit nelze už zcela vymýtit, a ještě dnes, po tisíciletích námahy s potíráním takových pověr, se i ten nejmoudřejší mezi námi stane občas bláznem rytmu, byť jen tím, že nějakou myšlenku pociťuje jako pravdivější, má-li metrickou formu a vykračuje-li si božským hopsasa. Není snad komické, jak se i ti nejvážnější filosofové, ačkoli jsou jinak ve věcech jistoty velice přísní, stále ještě odvolávají na básnické výroky, aby svým myšlenkám dodali důrazu a věrohodnosti? - a pře-
JiillÉk „aiüjiU^^Ut^i n
90        Friedrich  Nietzsche
ce je pro pravdu nebezpečnější, když s ní básník souhlasí, než když jí odporuje! Neboť jak praví Homér: „Pěvci velice lžou!" -
» 85. « Dobro a krása. - Umělci bez ustání velebí- nic jiného ani nedělají -: velebí všechny ty stavy a věci, které mají pověst, že se člověk s nimi a v nich může cítit dobrý, velký nebo opojený nebo veselý nebo blažený a moudrý. Tyto vybrané předměty a stavy, jejichž hodnota pro lidské s7esŕŕplatí za jednou provždy jistou a oceněnou, jsou pak objekty umělců: umělci neustále číhají, jak by je objevili a vtáhli do oblasti umění. Chci tím říci: umělci sami nejsou taxátory štěstí a šťastných věcí, ale neustále se snaží proniknout do blízkosti takových taxátorů a s maximální zvědavostí a chutí jejich hodnocení okamžitě využít. A tak, jelikož kromě netrpělivosti mají i silné plíce heroldů a rychlé nohy běžců, budou vždy mezi prvními, kdo velebí nové dobro, a často se jeví být těmi, kdo je poprvé jako dobro pojmenují a ohodnotí. To je však, jak již řečeno, omyl: jsou jen čilejší a hlasitější než taxátoři skuteční. A kdo jsou tito taxátoři? - Ti, kdo mají bohatství a Čas.
» 86. « O divadle. - Tento den mi opět dal silné a vysoké pocity, a kdybych na jeho sklonku mohl mít hudbu a umění, pak dobře vím, kterou hudbu a které umění bych si nepřál, totiž všechno to, co by své posluchače a diváky chtělo opojit a dohnat k okamžiku silného a vypjatého citu, - ony lidi každodenní duše, kteří se večer nepodobají vítězům na triumfálních vozech, nýbrž unaveným mezkům, na nichž život příliš často zkoušel svůj bič. Co by takoví lidé vůbec věděli o „vyšších" náladách, kdyby nebylo opojných prostředků a ideových ran bičem! -a tak mají své podněcovatele nadšení, jako mají svá vína. Ale
Radostná  veda       91
k čemu je mně jejich nápoj a jejích opojení! Nač potřebuje člověk plný nadšení víno! Spíše pohlíží s jistou ošklivostí na prostředky a prostředníky, kteří mají vyvolat účinek bez dostatečného důvodu, - opičení po mocném vzedmutí duše! - Jakže? Krtek dostane křídla a hrdé iluze, - před spaním, než zaleze do své díry? Je poslán do divadla a před jeho slepé a znavené oči se nasadí tlustá skla? Lidé, jejichž život není „jednáním", nýbrž obchodem, sedí před jevištěm a pozorují cizokrajné bytosti, pro něž život znamená víc než obchod? „Sluší se to," říkáte, „je to zábavné, žádá si toho vzdělání!" - Nuže tedy! Pro mne je to příliš často absence vzdělání: neboť tento pohled je mi příliš často odporný. Kdo má dost tragédie a komedie v sobě, zůstává divadlu asi nejraději vzdálen; anebo se mu, výjimečně, stává celá událost - divadlo a publikum a také básník - tragickou a komickou podívanou samou, takže uváděný kus mu proti tomu znamená jen málo. Je-li někdo cosi jako Faust či Manfred, nezáleží mu na Faustech a Manfredech divadelních! - jistě ho však nutí k zamyšlení, že se vůbec takové postavy uvádějí na scénu. Nejsilnější myšlenky a vášně předváděné těm, kdo nejsou myšlení a vášně schopni - zato však opojení! A k němu užívat takových prostředků] A divadlo a hudba jako kouření hašiše a žvýkání betelu pro Evropany! Kdo nám asi vylíčí celou historii narkotik! - Vždyť je to bezmála historie „vzdělání", takzvaného vyššího vzdělání!
» 87. «
O ješitnosti umělců. - Myslím, že umělci často nevědí, co umějí nejlépe, protože jsou příliš ješitní a zaměřili svou mysl na něco vznešenějšího, než se zdají být tyto drobné rostlinky, které dokáží na jejich půdě vyrůstat nove, zvláštně a krásně, ve skutečné dokonalosti. Nejlepší plody své zahrady a vinice oceňují jen povrchně, jejich láska a jejich poznání nejsou na stejné úrovni. Existuje například hudebník, který je více než kdokoli jiný
uiatíniJiLui i..........üf.........iľiiusi
92        Friedrich  Nietzsche
mistrem v nalézání tónů z říše trpících, tísněných, mučených duší, ba dokáže propůjčit řeč i němé tváři. Nikdo se mu nevyrovná v barvách pozdního podzimu, v nevýslovně dojemném štěstí posledního, nejposlednějšího, nejkratšího požitku, zná zvuk pro ony tajemné úzkostné půlnoci duše, kde se příčina a následek zdají rozestupovat a každým okamžikem může něco vzniknout „z ničeho"; nejšťastněji ze všech čerpá ze dna lidského štěstí, jakoby z jeho vypitého poháru, kde se nakonec naštěstí i naneštěstí slily ty nejtrpčí a nejodpornější kapky s nejsladšími; zná ono znavené sunutí duše, která již nemůže skákat a létat, ba ani jít; má plachý pohled skrývané bolesti, porozumění bez útěchy, loučení bez vyznání; ano, jakožto Orfeus veškeré tajné bídy je větší než kdo jiný, a umění jím vůbec získalo mnohé, co se dosud zdálo nevyjádřitelné, a dokonce umění nehodné, a co slova dokázala nanejvýš zahnat, nikoli uchopit, - mnohý nepatrný a mikroskopický detail duše: ano, je mistrem zcela malého. Avšak on jím nechce být! Jeho charakter miluje spíše rozlehlé stěny a odvážnou nástěnnou malbu! Nevidí, že jeho duch má jiný vkus a sklon a nejraději tiše sedá v zákoutích rozpadlých domů: tady, skryt, sám sobě skryt, maluje svá pravá mistrovská díla, která jsou všechna velmi krátká, často jen jeden takt, - tady se teprve stává vskutku dobrým, velkým a dokonalým, možná pouze tady. - Ale on to neví! Je příliš ješitný, než aby to věděl.
» 88. « Vážný zájem O pravdu. - Vážný zájem o pravdu! Jak odlišně rozumí lidé těmto slovům. Právě tytéž názory a způsoby dokazování a zkoumání, které myslitel pociťuje u sebe sama jako lehkovážnost, jíž ke své hanbě v té či oné chvíli podlehl, -právě tytéž názory mohou umělci, který na ně narazí a jistý čas s nimi žije, skýtat vědomí, že se jej nyní zmocnil hluboce vážný zájem o pravdu a že je obdivuhodné, jak on, ačkoli umělec, pro-

Radostná věda       93
jevuje nanejvýš vážnou touhu po protikladu pouhého zjevu. Tak se může stát, že někdo právě svým patosem vážnosti prozradí, jak povrchně a skromně se jeho duch dosud pohyboval v říši poznání. - A není ostatně vše, co bereme vážně, naším zrádcem? Prozrazuje, kam klademe svou váhu a kde žádnou nemáme.
» 89. «
Dnes a kdysi. - Co záleží na veškerém umění našich uměleckých děl, když ztrácíme ono vyšší umění, umění svátků! Kdysi byla všechna umělecká díla vztyčena podél velké sváteční cesty lidstva, jako upomínky a památníky vysokých a blažených okamžiků. Dnes chtějí lidé odlákat uměleckými díly vyčerpané a nemocné ubožáky z velké cesty utrpení lidstva, alespoň na slastnou chviličku; nabízejí jim malé opojení a malé šílenství.
» 90. «
Světla a Stíny. - Knihy a spisy jsou u různých myslitelů něčím různým: jeden shromáždil v knize světla, která dokázal hbitě uzmout a odnést z paprsků vysvitnuvšího poznání; druhý přináší jen stíny, šedé a Černé napodobeniny toho, co předešlý den rostlo v jeho duši.
» 91. «
Opatrnost. - Alfieri, jak známo, velice lhal, když užaslým současníkům vyprávěl svou životní historii. Lhal z onoho despo-tismu vůči sobě samému, jejž dokazoval například i způsobem, jak si vytvořil svůj vlastní jazyk a jak se tyransky nutil k básnictví: - konečně našel přísnou formu vznešenosti, do níž vtěsnal svůj život i svou paměť: zakusil přitom asi nemalé utrpení. - Ani životní historii Platónově, kterou by napsal on sám, bych nevě-

94        Friedrich  Nietzsche
řil: právě tak jako vlastnímu Životopisu Rousseauovu či Dantově vita nuova.
» 92. «
Próza a poezie. - VŠiměme si, že všichni velcí mistři prózy byli skoro vždy také básníky, ať už veřejně, nebo jen v tajnosti a pro „šuplík"; a věru, jen tváří v tvář poezii se píše dobrá próza! Neboť próza je nepřetržitým přátelským bojem s poezií: veškeré její půvaby spočívají v tom, že se stále vyhýbá a odporuje poezii: každé abstraktum chce být předneseno jako šibalská lest vůči ní a jakoby výsměšným hlasem; každý suchopár a chlad má uvést půvabnou bohyni do půvabného zoufalství; často nastává sbližování, chvilkové smiřování a pak náhlý úskok a výsměch; často se zvedá opona a vpouští ostré světlo, právě když bohyně vychutnává soumrak a tlumené barvy; často je jí bráno slovo z úst a odzpíváno podle melodie, při které si musí jemnýma ručkama držet svá jemná ouška - existuje tu na tisíc válečných zábav, včetně porážek, o nichž lidé nepoetičtí, takzvaně prozaičtí, nemají potuchy: proto také píší a mluví jen špatnou prózou! Boj je otcem všech dobrých věcí, boj je také otcem dobré prózy! - Jen čtyři velmi zvláštní a vpravdě básničtí lidé byli v tomto století s to dospět v próze k mistrovství, ale jinak pro ni není toto století stvořeno - pro nedostatek poezie, jak naznačeno. Když pomineme Goetha, na nějž si činí nárok století, z něhož vzešel, pak už jen Giacomo Leopardí, Prosper Mérimée, Ralph Waldo Emerson a Walter Savage Landor, autor Imaginary Conversations, jsou podle mne hodní označení mistr prózy.
» 93. «
Ale proč tedy píšeš? - A.: Nepatřím k těm, kteří myslí s vlhkým perem v ruce; a ještě méně k těm, kteří se dokonce před otevřeným kalamářem oddávají svým vášním, sedíce na
Radostná věda        95
židli a upřeně zírajíce na papír. Veškeré psaní mě zlobí a stydím se za ně; psaní je mi tělesnou potřebou, - mluvit o něm i jen v přirovnání je mi protivné. B.; Ale proč tedy píšeš? A.: Tedy, můj milý, mezi námi řečeno: nenašel jsem dosud jiný prostředek, jak se zbavit svých myšlenek. B.: A proč se jich chceš zbavit? A.; ProČ chci? Copak já chci? Já musím. - B.: Dost už! Dost!
» 94. «
Růst po smrti. - Ony drobné smělé výroky o morálních věcech, které Fontenelle rozesel ve svých nesmrtelných Rozhovorech mrtvých, platily svého času za paradoxy a hříčky povážlivého vtipkování; ani nejvyšší soudci vkusu a ducha v nich neviděli nic víc, - ano, snad ani sám Fontenelle ne. A nyní se odehrává cosi neuvěřitelného: tyto myšlenky se stávají pravdou! Věda to dokazuje! Hra se mění ve vážnou věc! A my čteme ony dialogy s jiným pocitem, než je četli Voltaire a Helvetius, a bezděky pozvedáme jejich původce do jiné a mnohem vyšší třídy duchů, než kam je řadili oni - právem? Neprávem?
» 95. «
Chamfott. - Že se takový znalec lidí a davu jako Chamfort právě k davu přidal a nezůstal stát opodál ve filosofické izolaci a distanci, si nedovedu vysvětlit jinak než takto; Byl v něm jeden instinkt silnější než jeho moudrost, který nebyl nikdy ukojen, a to nenávist vůči celé té noblese urozených: možná dávná, až přespříliš pochopitelná nenávist jeho matky, a pro lásku k matce posvěcená - instinkt pomsty z jeho chlapeckých let, který očekával svou chvíli, aby matku pomstil. A nyní ho život a jeho génius, a ach! nejvíce asi otcovská krev v žilách svedly k tomu, aby se právě do této noblesy zařadil a postavil se jí na-roveň - na mnoho a mnoho let! Nakonec vsak pohled na sebe sama, pohled na „starého člověka" ze starého režimu nesnesl;
96        Friedrich  Nietzsche
Radostna  věda       97
propadl prudké vášni pokání a v ní se přioděl rouchem luzy jakožto svým druhem žíněné kutny! Jeho špatným svědomím bylo promeškání pomsty. - Pokud by Chamfort tehdy zůstal o stupeň více filosofem, pak by revoluce neměla svou tragickou pointu a svůj nejostřejší osten: platila by za mnohem hloupější událost a nebyla by pro duchy tak svůdná. Avšak Chamfortova nenávist a msta odchovaly celé jedno pokolení: a touto školou prošli i lidé nejosvícenější. Uvažme jen, že Mirabeau vzhlížel k Chamfor-tovi jako ke svému vyššímu a staršímu já, očekávaje a snášeje od něj povzbuzení, varování a kritické výroky, - Mirabeau, který jako člověk patří ke zcela jinému řádu velikosti než dokonce i nejpřednější ze státnických veličin včerejška a dneška. - Je zvláštní, že navzdory takovému příteli a přímluvci - máme přece Mirabeauovy dopisy Chamfortovi - zůstal tento nejvtipnější ze všech moralistů Francouzům cizí, nejinak než Stendhal, jenž měl snad ze všech Francouzů tohoto století myšlenkově nejbohatší zrak a sluch. Není tomu tak proto, že měl v sobě až příliš z Němce a Angličana, než aby byl ještě snesitelný Pařížanům? - zatímco Chamfort, člověk bohatý na hlubiny a zadní plány duše, temný, trpící, žhnoucí, - myslitel, který považoval smích za nezbytný lék proti životu a který se cítil bezmála ztracen každý den, kdy se nezasmál, - se jeví spíš jako Ital a pokrevní spřízně-nec Danteho a Leopardiho než jako Francouz! Známe poslední Chamfortova slova: „Ah! mon ami," pravil k Sieyěsovi, „je m'en vais enfin de ce monde, oü il faut que le coeur se brise ou se bronze -." To zajisté nejsou slova umírajícího Francouze.
» 96. «
Dva řečníci. - Z těchto dvou řečníků vystihne jeden smysl své záležitosti jen tehdy, když se cele poddá vášni: teprve ona mu vžene dost krve a žáru do mozku a přiměje tak jeho vysokou duchovnost, aby se zjevila. Druhý se tu a tam pokouší o totéž: přednést s pomocí vášně svou věc plnozvučně, prudce a strhu-
jícím způsobem, - avšak obvykle se špatným výsledkem. Mluví pak záhy temně a zmateně, přehání, přeskakuje a vzbuzuje vůči své věci nedůvěru: ano, on sám pociťuje tuto nedůvěru, což vysvětluje jeho náhlé skoky do velice chladných a odpudivých tónů, které v posluchači budí pochyby, zda byla celá jeho vášni-vost pravá. Vášeň u něj pokaždé zaplaví ducha; možná proto, že je silnější než u prvního. Na vrcholu svých sil stojí však tehdy, když bouřlivému návalu svých pocitů odolá, ba jakoby se mu vysmívá: teprve zde jeho duch zcela vystupuje z úkrytu - logický, výsměšný, hravý, a přece strašlivý duch.
» 97. «
O upovídanosli spisovatelů. - Existuje upovídanost hněvu, - častá u Luthera, také u Schopenhauera. Upovídanost z příliš velké zásoby pojmových formulí jako u Kanta. Upovídanost z potěšení nad stále novými obraty pro tutéž věc: najdeme ji u Montaigne. Upovídanost zlomyslných povah: kdo čte spisy dnešní doby, vzpomene si přitom na dva spisovatele. Upovídanost z potěšení působeného dobrými slovy a jazykovými formami: nezřídka se vyskytne v Goethově próze. Upovídanost z vnitřního zalíbení v hluku a zmatku pocitů: například u Car-lylea.
» 98. « Na Oslavu Shakespeara. - To nejkrásnější, co bych dokázal říci na oslavu Shakespeara jako člověka, je toto: věřil v Bruta a ani smítkem nedůvěry neposkvrnil tento druh ctnosti! Brutovi zasvětil svou nejlepší tragédii - i dnes je stále ještě nazývána chybným jménem -, jemu a strašlivé esenci vysoké morálky. Nezávislost duse! o tu zde jde! Žádná oběť zde nemůže být příliš veliká: i svého nejlepšího přítele jí musí člověk umět obětovat, byť by to byl nejskvělejší člověk, ozdoba světa, génius
■ ■uJr-.i .1   3|GilJUi_TH..i.Jt...]J....l^i- i^ht.L-L-.i. i    =
98        Friedrich  Nietzsche
nemající sobě rovna, - když totiž milujeme svobodu jako svobodu velkých duší, a skrze něj této svobodě hrozí nebezpečí: - tak to musel Shakespeare cítit! Výše, do níž staví Caesara, je nejvybranější poctou, již mohl prokázat Brutovi: tím teprve pozvedá jeho vnitřní problém do nesmírných dimenzí a právě tak duševní sílu, jež dokázala tento uzel rozetnout! - A byla to vskutku politická svoboda, která dohnala tohoto básníka k soucitu s Brutem, - a učinila Brutovým spoluviníkem? Nebo byla politická svoboda jen symbolikou čehosi nevyslovitelného? Stojíme snad před jakýmsi neznámým temným dějem či dobrodružstvím v básníkově vlastní duši, o němž chtěl mluvit jen ve znameních? Čím je veškerá Hamletova melancholie proti melancholii Brutově! - a možná zná Shakespeare i tuto melancholii, stejně jako znal onu první, z vlastní zkušenosti! Možná měl i on svou temnou hodinu a svého zlého anděla, jako Brutus! - Ale ať už existovaly jakékoli podobnosti a tajné vztahy tohoto druhu: před celou postavou a ctností Bruta se Shakespeare sklonil k zemi a cítil se nehoden a vzdálen: - svědectví o tom vepsal do své tragédie. Dvakrát v ní předvedl básníka a dvakrát jej zahrnul tak netrpělivým a krajním opovržením, že to zní jak výkřik, - jako výkřik sebeopovržení. Brutus, sám Brutus ztrácí trpělivost, když vystoupí básník, nafoukaný, patetický, vtíravý, jak už básníci bývají, jako bytost, která zdánlivě překypuje různými možnostmi velikosti, i velikosti morální, a přesto ve filosofu činu a života nedospěje většinou ani k obyčejné poctivosti. „Zná-li on dobu, pak já znám jeho nálady, - pryč s tím rolničkovým kašparem!" - volá Brutus. Přeložme si to zpět do duše básníka, který to napsal.
» 99. «
Schopenhauerovi stoupenci. - Co můžeme pozorovat při kontaktu kulturních národů s barbary: že totiž nižší kultura pravidelně přejímá od vyšší kultury nejprve její neřesti, slabiny
Radostná  véda        99
a výstřelky, právě jimi se cítí okouzlena a až nakonec prostřednictvím osvojených neřestí a slabin na sebe nechá zároveň působit i něco z hodnotné síly vyšší kultury: - to můžeme vidět i zblízka, a aniž bychom cestovali k barbarským národům, arci ve zjemnělé a zduchovněné podobě, jíž nelze tak snadno uchopit. Neboť co přejímají Schopenhauerovi stoupenci v Německu od svého mistra nejprve? - stoupenci, kteří si musejí při srovnání s jeho nadřazenou kulturou připadat dostatečně barbarsky, aby i jím byli nejprve barbarsky fascinováni a svedeni. Je to snad jeho pevný smysl pro fakta, jeho dobrá vůle k světlosti a rozumu, díky níž často vyhlíží tak anglicky a tak málo německy? Nebo síla jeho intelektuálního svědomí, jež vydrželo celoživotní rozpor mezi bytím a chtěním a nutilo Schopenhauera k tomu, aby si i ve svých spisech neustále a téměř v každém bodu odporoval? Nebo jeho čistotnost ve věcech církve a křesťanského Boha? - neboť v tom byl čistotný jako dosud žádný německý filosof, takže žil a zemřel „jako Voltairian". Nebo jeho nesmrtelné nauky o intelektualitě názoru, o apriornosti zákona kauzality, o instrumentální povaze intelektu a nesvobodě vůle? Nikoli, to vše neokouzluje a není jako okouzlující pociťováno: ale Schopenhauerovy mystické rozpaky a úniky, na místech, kde se myslitel faktů nechá svádět a kazit ješitným puzením stát se tím, kdo prohlédl tajemství světa, nedokazatelné učení o jedné vůli („všechny příčiny jsou jen příležitostnými příčinami zjevu vůle v tuto dobu, na tomto místě", „vůle k životu je v každé bytosti, i té nejmenší, cele a nedílně, tak úplně jako ve všech, kteří kdy byli, jsou a budou, dohromady"), popření individua („všichni lvi jsou v základě jen jedním lvem", „mnohost individuí je zdáním"; právě tak jako je pouhým zdáním vývoj: - nazývá Lamarckovu myšlenku „geniálním, absurdním omylem"), horování pro génia („v estetickém názoru není individuum už individuem, nýbrž čistým, nečasovým subjektem poznání bez vůle a bolesti"; „subjekt zcela pohlcený nahlíženým předmětem se stává tímto předmětem samým"), nesmysl o soucitu a jím
100        Friedrich  Nietzsche
umožněném prolomení principu individuationis jakožto zdroji veškeré morálnosti, včetně takových tvrzení jako „umírání je vlastně účelem bytí", „nelze a priori přímo popřít možnost, že by nemohlo i z člověka již zemřelého vycházet magické působení": tyto a podobné výstřelky a neřesti filosofovy jsou přejímány vždy jako první a je z nich činěna věc víry: - hříchy a neřestí se totiž vždy napodobují nejsnadněji a nevyžadují dlouhé průpravy. Avšak mluvme o nejslavnějším z žijících schopen-haueriánů, o Richardu Wagnerovi. - Přihodilo se mu totéž, co se prihodilo už tolika umělcům: zmýlil se ve výkladu postav, které stvořil, nepochopil nevyslovenou filosofii svého nejvlastnějšího umění. Richard Wagner se až do poloviny života nechal mást Hegelem; a ještě jednou učinil totéž, když později ze svých postav vyčetl Schopenhauerovo učení a začal sám sebe formulovat pojmy „vůle", „génius", a „soucit". Přesto zůstane pravdou: nic nejde tolik proti Schopenhauerovu duchu než právě to, co je na Wagnerových hrdinech tak bytostně wagnerovské: mám na mysli nevinnost nejvyššího egoismu, víru ve velkou vášeň jakožto dobro o sobě, jedním slovem siegfriedovský rys v tváři jeho hrdinů. „To vše je cítit spis Spinozou než mnou" - řekl by snad Schopenhauer. Ač měl tedy Wagner velice dobré důvody ohlížet se právě po jiných filosofech než po Schopenhauerovi: okouzlení, jemuž při setkání s tímto myslitelem podlehl, jej nezaslepilo jen vůči všem ostatním filosofům, nýbrž dokonce i vůči vědě samé; stále více se chce celé jeho umění vydávat za pendant a doplněk Schopenhauerovy filosofie a stále výslovněji se zříká vyšší ctižádosti být pendantem a doplňkem lidského poznání a vědy. A nepodceňuje jej při tom jen celá ta tajuplná okázalost této filosofie, jež by podněcovala i hraběte Cagliostra: i jednotlivé pohyby a afekty filosofů vždy sváděly! Schopenhauerovské je např. Wagnerovo horlení proti úpadku německé řeči; a i kdybychom zde měli napodobování pochválit, pak přece jen nesmí být zamlčeno, že Wagnerův styl sám nemálo trpí všemi těmi vředy a nádory, jež Schopenhauera přiváděly k zuřivosti, a že
&gafe&.^^
Radostná  véda        101
vzhledem k německy píšícím wagneriánům se začíná wagneri-ánství ukazovat stejně nebezpečným, jako bylo snad jen hegeli-ánství. Schopenhauerovská je Wagnerova nenávist vůči Židům, k nimž nedokáže být spravedlivý ani u jejich největšího činu: vždyť Židé vynalezli křesťanství. Schopenhauerovský je Wagnerův pokus pochopit křesťanství jako zaváté zrnko buddhismu a připravovat pro Evropu pomocí dočasného sblížení s kato-licko-křesťanskými formulemi a pocity buddhistický věk. Schopenhauerovské je Wagnerovo kázání o potřebě milosrdenství ve styku se zvířaty; Schopenhauerovým předchůdcem v tom byl, jak známo, Voltaire, který už asi rovněž uměl, podobně jako jeho následovníci, priodít svou nenávist vůči určitým věcem a lidem do hávu milosrdenství vůči zvířatům. Alespoň Wagnerova nenávist vůči vědě, jež z jeho kázání mluví, mu jistě nebyla vnuknuta duchem mírnosti a dobra - ba ani, jak se rozumí samo sebou, duchem, vůbec. - Na filosofii umělce nakonec mnoho nezáleží, je-li to právě jen dodatečná filosofie a jeho umění samému nijak neškodí. Musíme se vystříhat toho, abychom na umělce zanevřeli jen kvůli příležitostné, možná velmi nešťastné a domýšlivé maškarádě; nezapomínejme, že naši milí umělci jsou a musí být všichni tak trochu herci a bez hraní by delší dobu sotva vydrželi. Zůstaňme Wagnerovi věrni v tom, co je na něm pravdivém původní, - a zejména tím, že my, jeho učedníci, zůstaneme sami sobě věrni v tom, co je na nás pravdivé a původní. Nechme být jeho intelektuální nálady a křeče, uvažme spíš spravedlivě, jakou zvláštní výživu a jaké potřeby smí mít umění, jako je jeho, aby mohlo žít a růst! Vůbec nezáleží na tom, že jako myslitel je tak často v neprávu; spravedlnost a trpělivost nejsou jeho věcí. i Dost na tom, že jeho život má oprávnění a je v právu sám před \ sebou: - tento život, jenž na každého z nás volá: „Buď mužem | a nenásleduj mne, - nýbrž sebe! Nýbrž sebe!" Také náš život ať ' sí před námi samými uchová své oprávnění! I my ať vyrůstáme a rozkvétáme ze sebe samých svobodně a beze strachu, v nevinné sebedůvěře! Při pohledu na takového Člověka mi ještě
102        Friedrich  Nietzsche
Radostna  věda        103
dnes, stejně jako kdysi, znějí v uších tyto věty: „...že vášeň je lepší než stoicismus a pokrytectví, že být čestný, dokonce i ve zlu, je lepší než ztratit sebe sama v tradiční mravnosti, Že svobodný člověk může být jak dobrý, tak zlý, že však nesvobodný člověk je hanbou přírody a nedostane se mu žádné nebeské ani pozemské útěchy; konečně Že každý, kdo chce být svobodný, se musí osvobodit sám a že svoboda nikomu nepadne do klína jako zázračný dar." (Richard Wagner in Bayreuth, s. 94.)
» 100. « Učit se vzdávat hold. - I holdování se lidé musí učit, stejně jako pohrdání. Každý, kdo kráčí novými cestami a kdo zavede na nové cesty mnoho jiných, s údivem zjišťuje, jak nešikovně a uboze si tito mnozí počínají při vyjadřování své vděčnosti, ba jak vzácně se vděčnost dokáže vůbec vyjádřit. Jako by se jí vždy, když chce už promluvit, vzpříčilo něco v hrdle, takže si jen odkašle a její hlas v pokašlávání opět zmlkne. Způsob, jakým se myslitel dovídá o účinku svých myšlenek a o jejich převratné a otřásající moci, je bezmála komický; občas to vyhlíží, jako by se ti, na něž jeho myšlenky zapůsobily, cítili v podstatě dotčeni a byli s to svou - jak se obávají - ohroženou samostatnost projevit jen všemožnými nezpůsoby. Je zapotřebí celých pokolení, aby byla vynalezena třeba jen zdvořilá konvence díku: a teprve velmi pozdě nadejde okamžik, kdy dokonce i vděčnost ovládne jakýsi druh ducha a geniality: pak je tu obvykle i ten, kdo tento velký dík přijímá, nejen za to, co dobrého učinil on sám, nýbrž většinou za to, co pozvolna navršili jako poklad toho nejvyššího a nejlepšího jeho předchůdci.
» 101. «
Voltaive. - Všude, kde existoval dvůr, udával normu dobrého mluvení, a tím i normu stylu pro všechny, kdo psali. Dvorská
mluva je ale mluvou dvořana, jenž není odborníkem žádného oboru a jenž si dokonce í v rozhovorech o vědeckých záležitostech zakazuje veškeré pohodlné technické výrazy, protože jsou cítit speciálním oborem; proto je technický výraz a vše, co prozrazuje odborníka, v zemích dvorské kultury poskvrnou stylu. Dnes, kdy se všechny dvory staly karikaturami jiných i dnešních dnů, vzbuzuje náš údiv, že i Voltaire nám připadá v tomto ohledu nevýslovně toporný a trapný (napr. při odsuzování takových stylistů, jako byli Fontenelle a Montesquieu), - my jsme se totiž všichni od dvorského vkusu oprostili, zatímco Voltaire byl jeho završíteleml
» 102.«
Slovo k filologům. - Že existují knihy natolik drahocenné a královské, aby se jim věnovala celá pokolení učenců a udržovala je svým úsilím čisté a srozumitelné, - tuto víru stále znovu upevňovat je posláním filologie. Filologie předpokládá, že nechybějí oni vzácní lidé (byť je není zprvu vidět), kteří tak drahocenné knihy vskutku umějí užívat: - budou to asi lidé, kteří sami takové knihy dělají nebo by je dělat mohli. Chtěl jsem říci, že filologie předpokládá vznešenou víru, - že ve prospěch několika málo jedinců, kteří zde nejsou, ale stále „budou přicházet", je třeba napřed vykonat velice mnoho nadmíru úzkostlivé, ba nečisté práce: to vše je práce in usům Delphinorum.
» 103.«
O německé hudbě, - Německá hudba je nyní - víc než kterákoli jiná - hudbou evropskou, protože pouze v ní našla svůj výraz změna, jíž Evropa prošla v revoluci: pouze němečtí hudebníci dokážou vystihnout výraz lidových mas v pohybu, onen nesmírný umělý hluk, který nemusí být ani příliš halasný, - zatímco například italská opera zná jen sbory služebnictva
104        Friedrich  Nietzsche
Radostná  věda        105
nebo vojska, ale žádný „lid". K tomu přistupuje, že z veškeré německé hudby lze vyposlouchat hlubokou měšťanskou žárlivost na noblesu, zejména na esprit a eleganci jakožto projevy dvorské, rytířské, staré, sebou si jisté společnosti. To není hudba goethovského pěvce před branami, jež se líbí i „v sále", totiž králi; tady se nezpívá „zmužile hleděli rytíři a v klín svůj krasavice". Ani grácie už nevystupuje v německé hudbě bez záchvatů výčitek svědomí; teprve u půvabnosti, venkovské sestry grácie, se začíná Němec cítit zcela morálně - a odtud pak stále více až ke své horující, učené, často zaryté „vznešenosti", beethovenov-ské vznešenosti. Chcete-li si k této hudbě představit člověka, pak si představte právě Beethovena, jak vyhlíží vedle Goetha, třeba při onom setkání v Teplicích: jako polobarbarství vedle kultury, jako lid vedle šlechty, jako člověk dobrosrdečný vedle dobrého a více než „dobrého", jako fantasta vedle umělce, jako lačný útěchy vedle utěšeného, jako přehánějící podezíravec vedle spravedlivého, jako ponurý sebetrýznitel, jako bláznivý blouznivec, blaženě nešťastný, jako naivně nemírný, jako domýšlivý a neohrabaný - a venkoncem jako „člověk nespoutaný": tak jej vnímal a charakterizoval sám Goethe, ten výjimečný Němec, k němuž nebyla ještě nalezena sourodá hudba! - Nakonec ještě zvažme, zda není třeba chápat ono stále více se šířící pohrdání melodií a zakrňování melodického smyslu u Němců jako demokratický nešvar a důsledek revoluce. Melodie má totiž tak nepokryté potěšení ze zákonnosti a takový odpor proti všemu proměnlivému, nezformovánému, svévolnému, že zní jako zvuk ze starého rádu evropských záležitostí a jako svůdkyne a vůdkyně zpět k němu.
» 104. «
O zvuku německého jazyka. - Je známo, odkud pochází němčina, jež je po několik staletí všeobecným spisovným jazykem. Němci, se svou úctou ke všemu, co přicházelo ze dvora, si
brali horlivě za vzor kancelář, když měli cokoli napsat, tedy zejména ve svých dopisech, listinách, testamentech a tak dále. Psát jako kancelář znamenalo psát v souladu s dvorem a vládou, - bylo to cosi vznešeného ve srovnání s němčinou města, v němž člověk právě žil. Poznenáhlu z toho vyplynulo, že lidé začali mluvit stejně jako psali, - a stali se tak ještě vznešenějšími, v tvarosloví, volbě slov, obratech a nakonec i ve zvuku: když mluvili, napodobovali afektovaný dvorský zvuk, a tato afektovanost se stala posléze přirozeností. Snad nikde jinde se neudalo totéž: převaha psaného stylu nad mluvou a strojenost a předstíraná vznešenost u celého národa jako základ společného, už nikoli dialektického jazyka. Myslím, že zvuk německé řeči byl ve středověku, a zejména po středověku, bytostně selský a sprostný: během posledních staletí se poněkud zušlechtil, hlavně tím, že se zdálo nezbytné napodobovat mnoho francouzských, italských a španělských zvuků, a to právě německé (a rakouské) šlechtě, která se rozhodně nemohla spokojit s mateřským jazykem. Avšak Montaignovi nebo dokonce Racinovi musela němčina pres tyto praktiky znít nesnesitelně nízce: a ještě i dnes zní z úst německých cestovatelů uprostřed italské luzy velmi syrově, pralesné, chraptivě, jako ze zakouřených světnic a z končin neotesanců. - Zjišťuji nyní, že se mezi bývalými obdivovateli kanceláří opět rozmáhá podobný pud po vznešenosti zvuku a že se Němci začínají poddávat jakémusi zcela podivnému „kouzlu zvuku", které by se mohlo při dlouhodobém působení stát pro německý jazyk opravdovým nebezpečím - neboť odpudivější zvuky se v Evropě nenajdou. Cosi výsměšného, chladného, lhostejného, nedbalého v hlase: to teď zní Němcům „vznešeně" - a odhodlání k této vznešenosti slyším v hlasech mladých úředníků, učitelů, žen, obchodníků; dokonce i malá děvčátka už napodobují tuto oficírskou němčinu. Neboť vynálezcem těch zvuků je oficír, a to pruský oficír: týž oficír, který jakožto voják a muž svého oboru má onen obdivuhodný takt skromnosti, jemuž by se od něho mohli všichni Němci učit (včet-
106        Friedrich  Nietzsche
ně německých profesorů a hudebníků!). Ale jakmile začne mluvit a pohybovat se, je tou nejneskromnější a nejnevkusnější figurou ve staré Evropě - aniž by si to ovšem uvědomoval! A také aniž by si to uvědomovali oni dobří Němci, kteří v něm obdivují muže vysoké a nejvybranější společnosti a kteří si od něho rádi nechávají „udávat tón". A on ho také udává! - a šikovate-lé a poddůstojníci napodobují svým hrubším způsobem jeho tón jako první. Všimněme si povelů, jejichž řevem jsou německá města teď doslova obklíčena, jelikož se execíruje před všemi branami: jaká domýšlivost, jaký zuřivý pocit autority, jaký výsměšný chlad zaznívá z tohoto řevu! A to mají být Němci hudební národ? - Jisté je, že se teď Němci ve zvuku své řeči militarizují: pravděpodobné je, Že poté, co si zvyknou militaristicky mluvit, budou nakonec i militaristicky psát. Neboť návyk na určité zvuky zasahuje hluboko do charakteru: - člověka záhy napadají slova a obraty a konečně i myšlenky, které se právě k tomuto zvuku hodí! Možná že se už teď píše oficírsky; možná že jen příliš málo čtu to, co se teď v Německu píše. Ale jedno vím o to jis-těji: veřejné německé projevy, které pronikají i do ciziny, nejsou inspirovány německou hudbou, nýbrž právě oním novým zvukem nevkusné domýšlivostí. Téměř v každé řeči prvního německého státníka, dokonce i tehdy, když promlouvá svou císařskou hlásnou troubou, je určitý akcent, který ucho cizince s odporem odmítá: ale Němci jej snesou, - snášejí sami sebe.
» 105, «
Němci jako umělci. - Když Němec jednou doopravdy propadne vášni (a nemá jen jako obvykle dobrou vůli k vášni), pak se v ní chová, jak právě musí, a na své chování už nemyslí. Pravda je, že se potom chová velmi nešikovně a ošklivě a jakoby bez taktu a melodie, takže všichni přihlížející tím trpí nebo jsou dojati a nic víc: - to však neplatí, jestliže se povznese k vznešenosti a vytržení, jichž jsou některé vášně schopny. Tehdy dokonce
Radostná  věda        107
i Němec zkrásnů Tušení o tom, v jaké výši až krása rozlévá své kouzlo dokonce i na Němce, žene německé umělce do výšin až závratných a k výstřelkům vášně: tedy skutečná hluboká touha vymanit se z ošklivosti a nešikovnosti, či alespoň z ní vyhlédnout - směrem k nějakému lepšímu, lehčímu, jižnějšímu, slunnějšímu světu. A tak jsou jejich křeče Často jen známkou toho, že by chtěli tancovat: tito ubozí medvědi, v nichž působí nymfy a lesní bůžci - a občas í božstva vyšší!
» 106. «
Hudba jako přímluvkyně. - „Prahnu po mistru hudebního umění,".pravil novátor svému učedníkovi, „aby se ode mne naučil mým myšlenkám a pronášel je potom svou řečí: tak proniknu lidem lépe k sluchu i k srdci. Pomocí tónů lze svést lidi ke každému omylu a ke každé pravdě: kdo by dokázal vyvrátit tón?" - „Chtěl bys tedy platit za nevyvratitelného?" otázal se učedník. Novátor odvětil: „Chtěl bych, aby se klíček stal stromem. Aby se však učení stalo stromem, musí se mu hodnou dobu věřit: aby se mu věřilo, musí platit za nevývratné. Strom potřebuje bouře, pochyby, červy, zlobu, aby projevil druh a sílu svého klícku; ať se třeba zlomí, není-li dost silný! Ale zárodek lze vždy jen zničit, - nikoli vyvrátit!" - Když domluvil, zvolal jeho učedník energicky: „Ale já v tvou věc věřím a pokládám ji za tak silnou, že řeknu vše, úplně vše, co proti ní mám ještě na srdci." - Novátor se pro sebe usmál a pohrozil mu prstem. „Tento druh učednictví," řekl pak, „je ten nejlepší, ale je nebezpečný, a ne každý druh učení jej snese."
» 107. «
Naše poslední vděčnost k umění. - Kdybychom nepřijali za své umění, kdybychom nevynalezli tento druh kultu nepravdivosti, pak by nahlédnutí obecné nepravdivosti a prolha-
jj__'  -^ '' m^J.....?,i,i.l]yv..,ii»,i,iiwiij,^iXá.Mft^.ti.,.,.t.r.
108       Friedrich  Nietzsche
nosti, jehož se nám nyní dostává díky vědě - nahlédnutí bludu a omylu jakožto podmínky poznávajícího a cítícího bytí -, bylo zcela nesnesitelné. Poctivost by byla následována zhnusením a sebevraždou. Naše poctivost má však nyní za protiváhu mocnost, jež nám pomáhá takovým konsekvencím se vyhnout: umění, jakožto dobrou vůli ke zdání. Nezbraňujeme svému oku vždy, aby završilo, aby dobásnilo až ke konci: a pak už to není ta věcná nedokonalost, kterou neseme přes řeku dění - pak se domníváme, že neseme bohyni, a jsme při této službě pyšní jako dětí. Jakožto estetický fenomén je pro nás bytí stále ještě snesitelné a umění nám dalo oko a ruku a především dobré svědomí k tomu, abychom ze sebe samých takový fenomén mohli udělat. Musíme si občas od sebe odpočinout tím, že na sebe pohlížíme a shlížíme dolů a - z umělecké dálky - se nad sebou smějeme nebo nad sebou pláčeme; musíme odhalit hrdinu a také blázna, jenž vězí v naší vášni po poznání, musíme se tu a tam radovat ze své pošetilosti, abychom se mohli nadále radovat ze své moudrosti! A právě proto, že jsme v posledním základě těžcí a vážní lidé, ba spíše závaží než lidé, nic nám neprospěje tolik jako šaš-kovská čapka: potřebujeme ji sami před sebou - potřebujeme všechno to rozpustilé, vznášivé, tančivé, výsměšné, dětinské a blažené umění, abychom nepozbyli oné svobody nad věcmi, kterou od nás vyžaduje náš ideál. Bylo by pro nás krokem zpět, kdybychom se svou vznětlivou počestností propadli morálce a stali se kvůli navýsost přísným požadavkům, jež na sebe klademe, snad ještě sami ctnostnými příšerami a strašáky. Musíme umět stát i nad morálkou: a nejen stát, s úzkostnou strnulostí někoho, kdo se bojí, že každým okamžikem sklouzne a padne, nýbrž také se nad ní vznášet, také si nad ní hrát! Jak bychom pří tom mohli postrádat umění a blázna? - A pokud se ještě před sebou samými nějak stydíte, pak ještě nepatříte k nám!
^jjggfe^j&g^
Radostná věda        109
Kniha třetí
» 108. « Nové boje. - Po Buddhově smrti ještě po staletí ukazovali v jedné jeskyni jeho stín, - strašlivý, příšerný stín. Bůh je mrtev: ale jak je mezi lidmi zvykem, budou snad ještě po tisíciletí existovat jeskyně, kde bude ukazován jeho stín. - A my - my musíme zvítězit ještě i nad jeho stínem!
» 109. « Střežme se! - Střežme se myšlenky, že svět je živoucí bytost. Kam by se měí rozpínat? Čím by se měl živit? Jak by mohl růst a množit se? Vždyť přibližně víme, co je organično: měli bychom snad to, co je nevýslovně odvozené, pozdní, zřídkavé, nahodilé a s čím se íze setkat jen na zemské kůře, vykládat jako cosi podstatného, obecného, věčného, jak Činí ti, kdo vesmír nazývají organismem? To mne odpuzuje. Střežme se dokonce i víry, že vesmír je stroj; určitě není zkonstruován pro nějaký cíl, označením „stroj" mu prokazujeme příliš velkou čest. Střežme
110        Friedrich  Nietzsche
se předpokládat vůbec a všude něco s podobnou formou, jaká je vlastní cyklickým pohybům našich sousedních hvězd; již pohled na Mléčnou dráhu vzbuzuje pochybností, zda tam neexistují mnohem hrubší a rozporuplnější pohyby a rovněž hvězdy s věčně přímočarými drahami pádu a podobně. Astrální řád, v němž žijeme, je výjimkou; tento rád spolu se značným trváním, jež je jím podmíněno, umožnil opět výjimku ve výjimce: utvoření organické látky. Celkovým charakterem světa je naproti tomu věčný chaos, nikoli ve smyslu chybějící nutnosti, nýbrž chybějícího řádu, členění, formy, krásy, moudrosti, a jak se všechny ty naše estetické lidské představy nazývají. Posuzováno z hlediska našeho rozumu, jsou rozhodně pravidlem nevydařené vrhy, výjimky nejsou skrytým cílem a celé soukolí věčně opakuje svůj nápěv, jejž nikdy nelze nazvat melodií, - a konečně už i slovo „nevydařený vrh" je zíidštěnt, jež v sobě tají odsudek. Ale jak bychom mohli hanit či chválit veškerenstvo! Střežme se vinit je z bezcitnosti a nerozumu, nebo i z jejich protikladů: není ani dokonalé, ani krásné, ani ušlechtilé, a nechce se ničím z toho stát, rozhodně netouží napodobovat člověka! Žádný z našich estetických a morálních soudů je nepostihuje! Nemá ani pud sebezáchovy, ba vůbec žádné pudy; nezná také žádných zákonů. Střežme se říkat, že v přírodě existují zákony. Existují jen nutnosti; není tu nikdo, kdo rozkazuje, nikdo, kdo poslouchá, nikdo, kdo přestupuje. Jestliže víte, že neexistují účely, pak také víte, že neexistuje náhoda: neboť pouze vedle světa účelů má slovo „náhoda" smysl. Střežme se tvrdit, že smrt je protikladem života. Živé je jen jakousi odrůdou mrtvého, a odrůdou velmi vzácnou. - Střežme se myšlenky, že svět tvoří věčně něco nového. Neexistují žádné věčně trvalé substance; matérie je právě takový omyl jako bůh eleatů. Ale kdy budeme u konce s naší ostražitostí a opatrností! Kdy už nám přestanou všechny tyto stíny boha brát světlo? Kdy už přírodu boha zcela zbavíme! Kdy už budeme smět začít pomocí čisté, nově nalezené, nově vykoupené přírody činit nás lidi přirozenějšími!
Radostná  věda        111
»110.«
PŮVod poznání - Intelekt plodil po nesmírně dlouhá období pouze omyly; některé z nich se ukázaly jako užitečné a uchovávající druh: kdo na ně narazil nebo je zdědil, vedl svůj boj o sebe a o potomky s větším štěstím. Takové mylné věty víry, jež byly děděny z pokolení na pokolení, až se nakonec staly bezmála součástí základní výbavy lidského druhu, jsou například tyto: že existují trvalé věci, že existují totožné věci, že existují věci, látky, tělesa, že věc je tím, čím se jeví, že naše chtění je svobodné, že to, co je dobré pro mne, je dobré také samo o sobě. Teprve velmi pozdě vystoupili odpůrci a zpochybňovači takových vět - teprve velmi pozdě vystoupila pravda, jako nejméně silná forma poznání. Zdálo se, že s ní člověk nedokáže žít, náš organismus byl přizpůsoben jejímu opaku; všechny jeho vyšší funkce, vněmy smyslů a vůbec každý druh počitku pracoval s těmi odpradávna zakořeněnými základními omyly. Ba co více: ony věty se v rámci poznání staly dokonce normou, jíž se poměřovalo „pravdivé" a „nepravdivé" - až do nejodlehlejších končin čisté logiky. Tedy: síla poznatků nespočívá ve stupni jejich pravdivosti, nýbrž v jejich stáří, jejich zakořeněnosti, jejich charakteru životní podmínky. Tam, kde se zdálo, že se život a poznání dostávají do rozporu, se nikdy vázne nebojovalo; popírání a pochybnosti tu platily za šílenství. Výjimeční myslitelé jako eleaté, kteří přesto formulovali a prosazovali protiklady přirozených omylů, věřili tomu, že je možné tímto opakem také žít vynalezli mudrce jako člověka neměnnosti, neosobnosti, univerzálnosti názoru, jako jedno a vše zároveň, se samostatnou schopností onoho obráceného poznání; měli víru, že jejich poznání je zároveň principem života. Aby však toto vše mohli tvrdit, museli klamat samy sebe o svém vlastním stavu: museli si přibásnit neo-sobnost a trvání beze změny, nevidět podstatu poznávajícího, popřít moc pudů poznání a vůbec pojmout rozum jako naprosto svobodnou, ze sebe samé vznikající aktivitu; zavírali oči před tím, že také oni dospěli ke svým větám díky odporování něčemu
112        Friedrich  Nietzsche
platnému nebo díky žádosti po klidu či svrchovaném vlastnictví nebo po nadvládě. Rozvoj vytříbenější poctivosti a skepse znemožnil posléze existenci i těmto lidem; ukázalo se, že i jejich žití a posuzování bylo závislé na prastarých pudech a základních omylech všeho pociťujícího bytí. - Ona vytříbenější poctivost a skepse se rodila všude tam, kde se dvě protikladné věty zdály použitelné na život, protože se obě snášely se základními omyly, kde bylo tedy možno se přít o vyšší či nižší stupeň užitku pro život; a rovněž tam, kde se nové věty ukazovaly jako životu sice nikoli prospěšné, avšak přinejmenším také ne Škodlivé, jako projevy intelektuální hravosti, nevinné a šťastné stejně jako hra sama. Lidský mozek se postupně plnil takovýmito soudy a přesvědčeními a v jejich klubku pak vznikl kvas, boj a žádost po moci. Nejen užitečnost a slast, nýbrž každý druh pudů zaujal stanovisko v boji o „pravdy"; intelektuální boj se stal zaměstnáním, výzvou, povoláním, povinností, důstojenstvím -: poznávání a hledání pravdy se nakonec zařadilo jakožto potřeba mezi ostatní potřeby. Od té doby nebyla mocí už jen víra a přesvědčení, nýbrž také zkouška, negace, nedůvěra, odporování; všechny „zlé" instinkty byly podřízeny poznání, postaveny do jeho služeb a dostalo se jim lesku něčeho povoleného, ctěného, prospěšného a nakonec získaly i pohled a nevinnost dobrého. Poznání se tudíž stalo částí života samého a jakožto život pak mocností, jež neustále roste; až na sebe konečně narazily poznatky a ony prastaré základní omyly, obojí jako život, obojí jako moc, obojí v témže člověku. Myslitel: to je nyní bytost, v níž pud k pravdě a ony život uchovávající omyly bojují svůj první boj, poté, co i pud k pravdě dokázal, že je mocí život uchovávající. Vzhledem k důležitosti tohoto boje je vše ostatní lhostejné: zde je postavena poslední otázka po podmínce života a podniknut první pokus odpovědět na tuto otázku experimentem. Nakolik snese pravda, abychom si ji přivtělili? - to je ta otázka, to je ten experiment.
j-                              säsyÄÄ^M
Radostná  věda        113
» 111. «
Původ logiky. - Z čeho vznikla v lidské hlavě logika? Jistě z nelogiky, jejíž říše musela být původně nesmírná. Ale mnoho bytostí, které soudily jinak, než soudíme teď my, zahynulo: a přece to mohlo být pravdivější! Kdo například neumel najít dost často „stejné", pokud šlo o potravu či nebezpečná zvířata, kdo tedy příliš pomalu subsumoval, kdo byl při subsumpci příliš opatrný, měl menší vyhlídky na přežití než ten, kdo u všeho podobného okamžitě usuzoval na stejnost. A teprve převažující sklon zacházet s podobným jako se stejným, sklon nelogický -neboť o sobě neexistuje nic stejného -, vytvořil veškerý základ logiky. Také aby vznikl pojem substance, jenž je pro logiku nepostradatelný, byť mu v nejpřísnějším smyslu slova nic skutečného neodpovídá, - nesměla být po dlouhou dobu viděna, pociťována proměnlivost věcí; bytosti nevidící přesně měly výhodu pred těmi, které viděly vše „v toku". O sobě vzato je už každý vysoký stupeň opatrnosti při usuzování, každý skeptický sklon velkým nebezpečím pro život. Nezachovaly by se žádné živé bytosti, kdyby nebyl mimořádně silně vypěstován sklon opačný - raději přitakat než se zdržet soudu, raději se mýlit a básnit než vyčkávat, raději souhlasit než popírat, raději soudit než být spravedlivý. - Průběh logických myšlenek a závěrů v našem současném mozku odpovídá procesu a boji pudů, jež o sobě, každý jednotlivě, jsou všechny velmi nelogické a nespravedlivé; my se obvykle dovídáme jen výsledek boje: tak rychle a tak skrytě se v nás nyní tento prastarý mechanismus odehrává.
» 112.«
Příčina a následek. - Nazýváme to „vysvětlení": ale je to „popis", jímž vynikáme nad starší stupně poznání a vědy. Lépe popisujeme, - vysvětlujeme právě tak málo jako všichni před námi. Objevili jsme složitou posloupnost tam, kde naivní člověk
114        Friedrich  Nietzsche
a badatel starších kultur videí jen dvojí, „příčinu" a „následek", jak se tomu říkalo; my jsme obraz dění zdokonalili, ale nad obraz, za obraz jsme se nedostali. Máme před sebou u každého případu radu „příčin" mnohem úplnější a usuzujeme: nejprve musí předcházet to a to, aby následovalo ono, - ale nepochopili jsme přitom nic. Kvalita, například při každém chemickém dění, se stále jeví jako „zázrak" a právě tak každý pohyb vpřed; popud uvádějící v pohyb nikdo „nevysvětlil". A jak bychom také mohli vysvětlovat! Operujeme se samými věcmi, jež neexistují, s liniemi, plochami, tělesy, atomy, dělitelnými časy, dělitelnými prostory -, jak má být vysvětlování vůbec možné, když vše učiníme nejprve obrazem, k obrazu svému! Postačí chápat vedu jako co možná nejvěrnější polidštění věcí; popisujíce věci a jejich posloupnost, učíme se stále přesněji popisovat sebe samy. Příčina a následek: taková rozdvojenost pravděpodobně nikde neexistuje, - doopravdy máme před sebou kontinuum, z něhož vyděluje-me pár částí; tak jako pohyb vnímáme vždy jen jako oddělené body, tedy vlastně nevidíme, nýbrž vysuzujeme. Náhlost, s níž se mnohé následky vydělují, nás zavádí; je to však náhlost pouze pro nás. V této náhlé sekundě existuje nekonečné množství pochodů, jež nám unikají. Intelekt, který by příčinu a následek viděl jako kontinuum, a nikoli naším způsobem jako svévolnou rozdělenost a roztrženost, který by viděl tok dění, - ten by pojem příčina a následek zavrhl a veškerou podmíněnost by popřel.
» 113.«
K učení O jedech. - Tolik věcí se musí spojit, aby vzniklo vědecké myšlení: a všechny tyto nezbytné síly bylo třeba vynalézt, cvičit a opatrovat jednotlivě! Samostatně mely však velmi Často zcela jiný účinek než nyní, kdy se v rámci vědeckého myšlení navzájem omezují a ukázňují: - působily jako jedy, například pud zpochybňovat, pud popírat, pud vyčkávat, pud hroma-
Mto&sutiMŔ»*mmMmiB»*
Radostná  véda        115
dit, pud rozdělovat. Hekatomby lidí byly obětovány, než se tyto pudy naučily chápat svůj vzájemný vztah a cítit se společně jako funkce jedné organizující síly v jednom člověku! A jak daleko máme ještě k době, kdy se k vědeckému myšlení připojí i umělecké síly a praktická životní moudrost, kdy se utvoří vyšší organický systém, ve srovnání s nímž by se učenec, lékař, umělec a zákonodárce, jak je známe dnes, museli jevit jako nuzný pozůstatek starých časů!
» 114. «
Dosah morálky. - Nový obraz, který vidíme, ihned konstruujeme za pomoci všech starých zkušeností, jez jsme učinili, podle stupně své poctivosti a spravedlivosti. Neexistují vůbec jiné než morální zážitky, dokonce ani v oblasti smyslového vnímání.
» 115.«
Čtyři Otliyly. - Člověka vychovaly jeho omyly: viděl sebe sama za prvé vždy jen neúplně, za druhé si připisoval vymyšlené vlastnosti, za třetí měl nesprávný pocit o svém postavení vzhledem ke zvířeti a přírodě, za čtvrté vynalézal stále nové desky hodnot a po nějaký Čas je považoval za věčné a nepodmíněné, takže se na prvním místě ocitl hned ten, hned zas onen lidský pud a stav a byl následkem tohoto hodnocení zušlechťován. Odečteme-H působení těchto čtyř omylů, pak jsme odečetli i humanitu, lidskost a „lidskou důstojnost".
» 116.«
Stádní instinkt. - Kdekoli se setkáme s morálkou, nacházíme hodnocení a odstupňování lidských pudů a činů. Tato hodnocení a odstupňování vyjadřují vždy potřeby obce a stáda: to, co jim vyhovuje na prvním místě - a na druhém a na třetím -,
116        Friedrich  Nietzsche
to je také nejvyšším měřítkem hodnoty u všech jednotlivců. Morálka vede jednotlivce k tomu, aby byl funkcí stáda a jen jako funkci si přikládal hodnotu. Jelikož podmínky přežití se v určité obci velice lišily od podmínek v jiné obci, existovaly velmi odlišné morálky; a vzhledem k podstatným proměnám stád a obcí, států a společností, které jsou ještě před námi, lze předvídat, že vzniknou ještě velmi různé morálky. Morálnost je stádní instinkt v jednotlivci.
» 117. «
Stádní Výčitka svědomí. - V nejdelších a nejdávnějších obdobích lidstva vypadala výčitka svědomí úplně jinak než za dnešních dnů. Dnes se člověk cítí zodpovědný jen za to, co chce a co koná, a má v sobě samém svou hrdost: všichni naši učitelé práva vycházejí z tohoto jednotlivcova pocitu sama sebe a pocitu slasti, jako by právě odtud vyvěral odjakživa zdroj práva. Avšak po nejdelší dobu trvání lidstva neznal člověk nic strašnějšího než se cítit jednotlivcem. Být sám, vnímat každý jednotlivě, neposlouchat ani nevládnout, znamenat individuum - to nebyla tehdy slast, nýbrž trest; člověk byl k „bytí individuem" odsuzován. Svoboda myšlení platila za nanejvýš nepříjemnou svízel. Zatímco my pociťujeme zákon a podřízenost jako nátlak a újmu, pociťovali tehdy lidé jako nepříjemnou, jako nejvlastnější nouzi egoismus. Být sám sebou, oceňovat se podle vlastní míry a váhy - to bylo tehdy v rozporu s vkusem. Sklon k tomu by byl považován za šílenství: neboť se samotou byla spojena veškerá bída a veškerá hrůza. Tehdy měla „svobodná vůle" za nejbližšího souseda zlé svědomí: a čím nesvobodněji člověk jednal, čím více z jednání promlouval stádní instinkt, a nikoli osobní smysl, tím morálnejším se člověk cítil. Vše, co Škodilo stádu, ať už tomu jednotlivec chtěl či nechtěl, působilo tehdy jedinci výčitky svědomí - a ještě i jeho sousedu, ano, celému stádu! - V tom jsme se nejvíce změnili.
Radostná  věda        117
» 118. «
Přízeň. -Je ctnostné, když se určitá buňka promění ve funkci buňky silnější? Prostě musí. A je snad něco zlého, že silnější buňka onu slabší asimiluje? I ona musí; je to pro ni nezbytné, neboť usiluje o mnohonásobnou náhradu a chce se regenerovat. Podle toho je třeba v přízni rozlišovat: pud přivlastňovat a pud podřizovat se, podle toho, zda přízeň cítí ten silnější nebo slabší. Radost a žádost jsou pohromadě u silnějšího, jenž chce cosi přetvořit ve svou funkci: radost a potřeba být žádán u slabšího, jenž by se chtěl stát funkcí. - Soucit je bytostně případ první, příjemné hnutí pudu přivlastňovacího při pohledu na slabšího: přitom je třeba vzít ještě v úvahu, že „silný" a „slabý" jsou relativní pojmy.
» 119. «
Žádný altruismus! - Na mnoha lidech pozoruji překypující sílu a chuť být funkcí; tlačí se tam a mají nejjemnější čich pro všechna místa, kde by právě oni mohli být funkcí. Patří sem ženy, jež se promění právě v tu funkci muže, která je u něho vyvinuta slabě, a stanou se tak jeho portmonkou nebo jeho politikou nebo jeho družností. Takové bytosti se samy uchovají nejlépe, když se včlení do cizího organismu; pokud se jim to nepodaří, jsou mrzuté, podrážděné a užírají samy sebe.
» 120. «
Zdraví duše. - Oblíbená lékařská formule morálky {jejímž původcem je Ariston z Chiu): „Ctnost je zdraví duše." - by musela, aby byla použitelná, být změněna přinejmenším takto: „Tvá ctnost je zdraví tvé duše." Neboť zdraví o sobě neexistuje a všechny pokusy nějakou věc takto definovat jsou bedně nezdařené. Záleží na tvém cíli, tvém obzoru, tvých silách, tvých pohnutkách, tvých omylech a zejména na ideálech a fantasma-
118        Friedrich  Nietzsche
Radostná věda       119
v tech tvé duše, má-li se určit, co už pro tvé tělo může znamenat zdraví. Existuje tudíž bezpočet různých zdraví těla; a čím více dovolíme jednotlivému a nesrovnatelnému znovu zvednout hlavu, čím více zapomeneme na dogma o „rovnosti lidí", tím více se musí našim lékařům ztrácet i pojem normálního zdraví, jakož i normální diety, normálního průběhu onemocnění. A teprve potom by možná bylo na čase přemýšlet o zdraví a nemoci duše a klást osobitou ctnost každého člověka do jejího zdraví: jež by ovšem mohlo u jednoho vypadat jako pravý opak zdraví u druhého. Nakonec by ještě zůstala otevřena velká otázka, zda bychom mohli postrádat onemocnění, dokonce k rozvoji naší ctnosti, a zda zejména naše žízeň po poznání a sebepoznání nepotřebuje nemocnou duši stejně jako zdravou: zkrátka, zda výlučná vůle po zdraví není předsudek, zbabělost a snad i střípek velice jemného barbarství a zaostalosti.
» 121. « Život není argument - Přizpůsobili jsme si svět, abychom v něm mohli žít - předpokládáním těles, čar, ploch, příčin a následků, pohybu a klidu, formy a obsahu: bez těchto článků víry by dnes nikdo nedokázal žít! Avšak proto nejsou ještě ničím dokázaným. Život není žádný argument; k podmínkám života by mohl patřit i omyl.
» 122. «
Morální skepse v křesťanství. - I křesťanství přispělo velkým dílem k osvícenství: učilo morální skepsi velmi naléhavým a účinným způsobem: obžalobou, rozhořčením, avšak s neúnavnou trpělivostí a citlivostí: v každém jednotlivém člověku zničilo víru v jeho „ctnosti": navždy odstranilo z povrchu země ony velikány ctnosti, jimiž oplýval starověk, proslulé muže, kteří s vírou ve svou dokonalost chodili světem s důs-
tojností hrdiny býčích zápasů. Když teď my, odchovanci této křesťanské Školy skepse, čteme starověké knihy o morálce, například Senecovy a Epiktétovy, pociťujeme pobavenou nadřazenost a jsme plni skrytých náhledů a nadhledů, připadá nám, jako by mluvilo dítě před starcem nebo mladá horlivá kráska před La Rochefoucauldem: my víme lépe, co je ctnost! V poslední době jsme však tutéž skepsi použili i na všechny religiózní stavy a procesy, jako je hřích, pokání, milost, posvěcení, a nechali jsme červa hlodat tak důkladně, že máme nyní i při četbě všech křesťanských knih týž pocit nadhledu a jemné nadřazenosti -i religiózní pocity známe lépe! A je na čase dobře je znát a dobře je popsat, neboť také zbožný člověk staré víry vymírá: zachraňme jeho obraz a jeho typ alespoň pro poznání!
»123.«
Poznání je víc než pouhý prostředek. - l bez této nové vášně - mám na mysli vášeň poznání - by věda byla podporována: věda zatím rostla a vyrostla bez ní. Upřímná víra ve vědu, vědě nakloněný předsudek, jímž jsou nyní ovládány naše státy (kdysi dokonce i církev), se zakládá v podstatě na tom, že se v ní takový bezpodmínečný sklon a tlak objevoval vzácně a že věda právě není chápána jako vášeň, nýbrž jako stav a „étos". Ano, často stačí už amour-plaisir poznání (zvědavost), stačí amour-vanité, návyk na ni, s postranním úmyslem získat Čest a chléb, u mnohých dokonce stačí, že si s přebytkem volného Času nevědí jiné rady než číst, sbírat, pořádat, pozorovat, vyprávět druhým: jejich „vědeckým pudem" je jejich nuda. Papež Leo Desátý jednou {v Breve Beroaldovi) zapěl na oslavu vědy: označuje ji za nejkrásnější ozdobu a největší pýchu našeho života, ušlechtilé zaměstnání ve štěstí i v neštěstí; „bez ní," praví nakonec, „by veškeré lidské počínání postrádalo pevné opory, -Í s ní je přece ještě proměnlivé a nejisté až až!" Avšak tento obstojně skeptický papež zamlčuje, jako všichni ostatní církevní
120        Friedrich  Nietzsche
chvalořečníci vědy, svůj poslední soud o ní. A i když z jeho slov zaznívá cosi, co je pro takového přítele umění velice zvláštní, že totiž vědu staví nad umění; nakonec je to přece jen z jakési slušnosti, když tu nemluví o tom, co i on staví vysoko nad veškerou vědu: o „zjevené pravdě" a o „věčné spáse duše", -čím je mu proti tomu ozdoba, pýcha, udržování, zajištění života! „Veda je něčím druhořadým, není ničím posledním, bezpodmínečným, není předmětem vášně", - tento soud zůstal skryt v Leově duši: vskutku křesťanský soud o vědě! Ve starověku byla její důstojnost a úcta k ní snižována tím, že dokonce i její nejzapálenější učedníci stavěli výše úsilí o ctnost a že za nejvyšší chválu, již možno vzdát poznání, se považovala už její oslava jakožto nejlepšího prostředku ctnosti. Že poznání chce být čímsi více než jen prostředkem, je v dějinách novým jevem.
» 124. «
V horizontu nekonečna. - Opustili jsme zemi a vstoupili na loď! Most za sebou, - ba více, zemi za sebou jsme strhli! Nuže, bárko! měj se na pozoru! Po boku ti leží oceán, pravda, nebouří stále a občas tu spočívá jak hedváb a zlato a snění dobra. Ale nadejdou hodiny, kdy poznáš, že je nekonečný a že není nic hroznějšího než nekonečno. Ubohý pták, jenž se cítil svoboden a naráží teď na stěny této klece! Běda, přepadne-li tě touha po domově, zemi, jako by tam bylo bývalo více svobody, - a žádná „zeme" už není!
» 125. «
Pomatenec. - Neslyšeli jste o onom pomateném člověku, jenž za jasného dopoledne rozžal svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: „Hledám Boha! Hledám Boha!" - Protože tam právě stálo mnoho z těch, kdo v Boha nevěřili, vzbudil velké veselí. Snad se neztratil? pravil jeden. Což se zaběhl jak dítě?
Radostná  věda        121
řekl druhý. Nebo se schoval? Bojí se nás? Odešel na loď? Vystěhoval se? - tak pokřikovali a smáli se jeden přes druhého. Pomatený Člověk skočil mezi ně a probodával je svými pohledy. „Kam se poděl Bůh? vzkřikl, já vám to povím! My jsme ho zabili,
-  vy a já! My všichni jsme jeho vrahy! Ale jak jsme to udělali? Jak jsme dokázali vypít moře? Kdo nám dal houbu, abychom smazali celý horizont? Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam se pohybujeme my? Pryč ode všech sluncí? Což neustále nepadáme? A neřítíme se zpět, do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké Nahoře a Dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou? Neovanul nás prázdný prostor? Neochladilo se? Nepřichází neustále noc, stále více noci? Nemusíme zapalovat svítilny již dopoledne? Nezaslechli jsme ještě hluk hrobníků, kteří pochovávají Boha? Neucítili jsme ještě pach božího rozkladu? - i bohové se rozkládají! Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži, - kdo z nás tuto krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího Činu, - a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto Činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!"
- Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače: i oni mlčeli a hleděli na něho s údivem. Nakonec mrštil svou svítilnou o zem, takže se roztříštila a zhasla. „Přicházím příliš brzy," řekl potom, „ještě nenastal můj čas. Tato nesmírná událost je ještě na cestě a putuje, ještě nepronikla až k uším lidí. Blesk a hrom potřebují čas, světlo hvězd potřebuje čas, činy potřebují čas, i poté, co jsou vykonány, aby byly viděny a slyšeny. Tento čin je pro ně stále ještě vzdálenější než nejvzdálenější souhvězdí, - a přece je to jejich čin!" - Vypravuje se ještě, že pomatenec téhož dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Re-
122        Friedrich  Nietzsche
quiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto: „Čím jsou ještě tyto kostely, ne-li hrobkami a náhrobky boha?" -
» 126. «
Mystická vysvětlení. - Mystická vysvětlení se považují za hluboká; pravda však je, že nejsou dokonce ani povrchní.
» 127. «
Pozůstatek nejstarší religiozity. - Každý bezmyšlenkovitý člověk se domnívá, že působí jedině vůle; chtění je prý cosi jednoduchého, veskrze daného, neodvoditelného, srozumitelného o sobě. Takový člověk je přesvědčen, že když něco koná, například dává ránu, že je to on, kdo ránu dává, a že ji dal, protože ji dát chtěl. Vůbec si nevšimne žádného problému, pocit vůle mu stačí nejen k předpokládání příčiny a účinku, nýbrž i k víře, že jejich vztahu rozumí. Neví nic o mechanismu dění a tisíceré jemné práci, jež musí být vykonána, aby k ráně došlo, ani o neschopnosti vůle o sobě vykonat třeba jen nejmenší část této práce. Vůle je mu magicky působící silou: víra ve vůli jakožto příčinu účinků je víra v magicky působící síly. Původně tedy člověk věřil, že všude, kde spatřuje určité dění, působí v pozadí jako příčina vůle a osobně chtějící bytosti, - pojem mechaniky mu byl zcela vzdálen. Jelikož však člověk nesmírně dlouho věřil jen v osoby (a nikoli v látky, síly, věci a tak dále), stala se pro něho víra v příčinu a účinek vírou základní, kterou používá všude, kde se něco děje, - ještě i nyní instinktivně a jako kus atavismu nejstaršího původu. Věty „není účinku bez příčiny", „každý účinek opět příčinou" se jeví jako zobecnění mnohem užších vět: „kde je působení, tam bylo chtění", „působit lze jen na chtějící bytosti", „nikdy neexistuje čisté zakoušení účinku bez důsledku, nýbrž veškeré zakoušení je podnětem vůle" (k činu,

Radostná  věda       123
obraně, pomstě, odplatě), - ale v pravěku lidstva byly obojí věty identické, první nebyly zobecněním druhých, nýbrž druhé vysvětlením prvých. - Schopenhauerův předpoklad, že vše, co existuje, je něčím chtějícím, vyzvedl na trůn prastarou mytologii; zdá se, že Schopenhauer se nikdy nepokusil o rozbor vůle, protože věřil v jednoduchost a bezprostřednost veškerého chtění, stejně jako všichni ostatní: - zatímco chtění je jen natolik zaběhnutý mechanismus, že pozorujícímu oku téměř uniká. Proti němu stavím tyto věty: za prvé, aby vznikla vůle, je nutná představa o slasti a strasti. Za druhé: zda bude ostrý podnět pocítěn jako slast nebo strast, to je věcí interpretujícího intelektu, který ovšem pracuje většinou bez našeho vědomí; a jeden a týž podnět může být interpretován jako slast nebo strast. Za třetí: jen u intelektuálních bytostí existuje slast, strast a vůle; obrovská převaha organismů nic takového nezná.
» 128. «
Hodnota modlitby. - Modlitba byla vynalezena pro lidi, které vlastně nikdy nenapadají žádné myšlenky a kteří neznají povznesení duše nebo si jej nevšimnou: co si mají počít na svatých místech a ve všech těch důležitých situacích života, které vyžadují klid a určitou důstojnost? Aby alespoň nerušili, doporučila jim moudrost všech zakladatelů náboženství, malých i velkých, formuli modlitby, jako dlouhou mechanickou práci rtů, spojenou s namáháním paměti a přesně určenou polohou rukou a nohou a očí! Mohou potom podobně jako Tibeťané nesčetněkrát přežvykovat své „om mane padme hum", nebo jako ve Varanasi odpočítávat na prstech jméno Boží Ram-Ram-Ram (a tak dále s grácií Či bez ní): nebo uctívat Višnu jeho tisíci jmény, Alláha devětadevadesáti: nebo mohou používat modlící mlýnky či růžence, - hlavní je, že je tato práce na nějakou chvíli zklidní a je na ně snesitelný pohled: jejich druh modlitby byl vynalezen kvůli těm zbožným, kteří znají myšlenky a povznese-
124        Friedrich  Nietzsche
ní sami od sebe. A dokonce i ti mají své hodiny únavy, kdy jim řada důstojných slov a zvuků a zbožná mechanika dělá dobře. Ale dejme tomu, že tito nepočetní lidé - v každém náboženství je religiózní člověk výjimkou - si umějí poradit: oni chudí duchem si poradit neumějí a zakázat jim modlitební klapot by znamenalo vzít jim jejich náboženství: jak to stále více vychází najevo v protestantismu. Náboženství totiž od těchto lidí nechce nic víc, než aby se zklidnili, očima, rukama, nohama a orgány všeho druhu: tím na chvíli zkrásní a více se podobají - člověku!
»129.« Podmínky boha. - „Bůh sám nemůže být bez moudrých lidí" - pravil Luther a právem; ale „bůh může být ještě méně bez lidí nemoudrých" - to už ten dobrý Luther neřekl!
» 130. «
Nebezpečné rozhodnutí. - Křesťanské rozhodnutí shledat
svět ošklivým a špatným učinilo svět ošklivým a špatným.
» 131. « Křesťanství a sebevražda. - Křesťanství proměnilo nesmírnou touhu po sebevraždě, jež vládla v době jeho vzniku, v páku své moci: připustilo jen dvě formy sebevraždy, spojilo je s nejvyšší důstojností a nejvyššími nadějemi, a strašlivým způsobem zapovědělo všechny formy ostatní. Mučednictví a pomalé sebeumrtvování askety bylo však povoleno.
» 132.« Proti křesťanství. - Dnes se proti křesťanství obrací náš vkus, nikoli už naše důvody.
Radostná  véda        125
» 133. «
Zásada. - Nevyhnutelná hypotéza, na niž lidstvo musí přicházet stále znovu, je dlouhodobě přece mocnější než ta nejlépe věřená víra v cosi nepravdivého {podobně jako víra křesťanská). Dlouhodobě: to tu znamená na sto tisíc let.
» 134. «
Pesimisté jako oběť. - Kde převáží hluboká nechuť k životu, tam vychází najevo následky velké chyby v dietě, které se některý národ dlouho dopouštěl. Tak je rozšíření buddhismu {nikoli jeho vznik) z velké části závislé na nemírném a téměř výlučném požívání rýže u Indů, a tím podmíněné obecné malátnosti. Možná by se měla evropská nespokojenost nové doby posuzovat se zřetelem k okolnosti, že náš předchozí svět, celý středověk, se díky působení germánských sklonů na Evropu oddával pití: středověk, to znamená otrava Evropy alkoholem. -Německá nechuť k životu je výsledkem zejména zimního chura-vění, včetně působení sklepního vzduchu a jedovatých zplodin z kamen německých domácností.
» 135. «
PŮVod hříchu. - Hřích, jak je teď pociťován všude, kde vládne nebo někdy vládlo křesťanství: hřích je židovský pocit a židovský vynález a s ohledem na toto pozadí vší křesťanské morality mělo křesťanství vskutku za cíl celý svět „požidovštit". Do jaké míry se mu to v Evropě podařilo, vycítíme nejlépe ze stupně cizoty, jíž stále ještě působí na naše cítění řecký starověk - svět bez pocitů hříchu, a to přes veškerou dobrou vůli ke sblížení a k jeho osvojení, kterou chovala celá pokolení i mnoho vynikajících jedinců. „Jen když budeš litovat, bude ti bůh milostiv", - to je pro Řeka směšné a pohoršující: řekl by „tak asi cítí
äifiÖÄ   *-Jrt.Jm ŕť=U-1w'l4iŕŕraiii,J_ii-ÍL»
126        Friedrich  Nietzsche
otroci". Predpokladá se tu kdosi mocný, nesmírně mocný, a přece pomstychtivý: jeho moc je tak velká, že mu vůbec nelze uškodit, vyjma v oblasti cti. Každý hřích je porušením respektu, crimen laesae majestatis divinae - a ničím víc! Být sklíčen, pokořen, ležet v prachu - to je první a poslední podmínkou, na niž se váze jeho milost: tedy znovunastolení jeho boží cti! Zda je hříchem způsobena ještě i jiná škoda, zda je jím zaseto hluboké, vzmáhající se zlo, jež zasahuje jednoho člověka po druhém a rdousí je jako těžká nemoc - o to se tento orientálec na nebesích prahnoucí po cti nestará. Hřích je provinění vůči němu, nikoli vůči lidstvu! - komu daroval svou milost, tomu dává i tuto bezstarostnost ohledně přirozených následků hříchu. Bůh a lidstvo jsou zde tak odděleni, myšleni jako takové protiklady, že se na lidstvu v podstatě vůbec hřešit nedá, - každý Čin má být posuzován jen podle svých nadpřirozených následků: nikoli podle přirozených: tak tomu chce židovský cit, jemuž je vše přirozené něčím o sobě nedůstojným. Řekové měli naopak blíže k myšlence, že i provinění může být důstojné - dokonce i krádež, jako u Prométhea, dokonce i porážení dobytka jako projev šílené závisti u Ajaxe: díky své potřebě přibásnit a vtělit zločinu důstojnost vynalezli tragédii, umění a požitek, které Židovi, přes veškeré jeho básnické nadání a náklonnost k vznešenému, zůstaly ve své nejhlubší podstatě cizí.
» 136. « Vyvolený národ. - Židé, kteří se mezi národy cítí národem vyvoleným, neboť jsou mezi národy morálním géniem (pro svou schopnost pohrdnout člověkem v sobě hlouběji než kterýkoli jtný národ) - Židé mají ze svého božského monarchy a světce požitek podobný tomu, jaký měla francouzská šlechta z Ludvíka Čtrnáctého. Tato šlechta si nechala vzít veškerou svou moc a sebeúctu a stala se opovrženíhodnou: aby to necítila, aby to mohla zapomenout, bylo zapotřebí královského lesku, královské
Radostná  věda        127
autority a nesrovnatelné plnosti moci, k níž měla otevřený přístup jen šlechta. Když se díky této výsadě povznesla k výšinám dvora a odtud mohla shlížet na vše pod sebou s opovržením, přenesla se přes všechen neklid svědomí. Všichni tak úmyslně vršili věž královské moci stále výše do oblak a přidávali k ní poslední stavební kameny vlastní moci.
» 137. «
Řečeno V podobenství. - Ježíš Kristus byl možný jen v židovské krajině - mám na mysli takovou krajinu, nad níž ustavičně visel temný a vznešený bouřkový mrak rozhněvaného Jehovy. Jedině zde mohlo být pociťováno vzácné problesknutí osamelého slunečního paprsku hrozivou všeobecnou a trvalou denní nocí jako zázrak „lásky", jako paprsek zceía nezasloužené „milostí". Jedině zde mohl Kristus snít o své duze a svém nebeském žebříku, po němž Bůh sestupuje k lidem; všude jinde bylo slunce a jasné počasí příliš obvyklou a všední věcí.
» 138. «
Kristův omyl. - Zakladatel křesťanství se domníval, že ničím lidé netrpí tolik, jako svými hříchy: - to byl jeho omyl, omyl toho, kdo se cítil bez hříchu, komu se tu nedostávalo zkušenosti! Tak se jeho duše naplnila oním zázračným fantastickým slitováním, jež se vztahovalo k nouzi, která dokonce i u jeho národa, vynálezce hříchu, byla jen málokdy vskutku velkou nouzí! -Ale křesťané dokázali svého mistra dodatečně ospravedlnit a posvětili jeho omyl na „pravdu".
» 139. «
Barva vášní. - Povahy, jako byl apoštol Pavel, mají k vášním nepřátelský vztah; znají z nich jen špínu, znetvoření a zká-
128        Friedrich  Nietzsche
zu, -jejich ideální sklon směřuje tedy ke zničení vášní: v božství spatřují jejich naprostou nepřítomnost. Zcela jinak než Pavel a Židé obraceli Řekové svůj ideální sklon právě k vášním, milovali je, pozvedali, dodávali jim lesku a připisovali jim božský charakter; zjevně se cítili ve vášni nejen šťastněji, nýbrž i čistěji a božštěji než jindy. - A co křesťané? Chtěli se v tomto stát Židy? A možná se jimi stali?
» 140. «
Příliš Židovsky. - Pokud chtěl být bůh milován, pak se měl nejprve vzdát souzení a spravedlnosti: - soudce, ba ani milosrdný soudce, není milován. Zakladatel křesťanství tu cítil málo jemně, - jako Žid.
» 141. «
Příliš orientálně. - Jakže? Bůh, který miluje lidi za předpokladu, že v něj věří, a který vysílá strašlivé pohledy a hrozby k tomu, kdo v tuto lásku nevěří! Jakže? Láska s klauzulemi jako cit všemohoucího boha! Láska, která nezvítězila ani nad pocitem uražené cti a podrážděné pomstychtivosti! Jak je to vše orientální! „Když tě miluji, co ti je po tom?" je už dostatečná kritika celého křesťanství.
»142.«
Vykuřování. - Buddha praví: „nelichoť svému dobrodinci!" Vyslovme tento výrok v křesťanském kostele: - okamžitě vyčistí vzduch od všeho křesťanského.
»143.« Největší přínos polytheismu. - Aby si jednotlivec utvořil
Radostná  věda        129
svůj vlastníideál a z něho pak odvozoval svůj zákon, své radosti a svá práva - to platilo dosud za snad nejstrašnější ze všech lidských zbloudění, za modlářství o sobe; a vskutku měli ti nepočetní, kteří se toho odvážili, vždy potřebu hájit se sami před sebou, a tato obhajoba obvykle zněla: „Ne já! ne já! nýbrž bůh skrze mne!" Existovalo zázračné umění, síla tvořit bohy - poly-theismus -, kde se tento pud směl vybíjet, kde se pročišťoval, zdokonaloval, zušlechťoval: neboť původně to byl pud nízký a nevzhledný, příbuzný svévoli, neposlušnosti a závisti. Být nepřátelský vůči tomuto puzení k vlastnímu ideálu: to bylo kdysi zákonem každé mravnosti. Zde existovala jen jediná norma: „člověk vůbec" - a každý národ se domníval, že tuto jedinou a poslední normu má. Ale nad sebou a mimo sebe, ve vzdáleném nadsvěte, směl člověk vidět pluralitu norem: jeden bůh nebyl popřením jiného boha ani rouháním proti němu! Tady si člověk poprvé dopřál individuálnost, tady poprvé ctil práva individuí. Vynalézání bohů, herou a nadlidí všeho druhu, jakož i pololidí nebo podlidí, trpaslíků, víl, kentaurů, satyrů, démonů a ďáblů bylo nedocenitelnou přípravou k ospravedlňování ego-ismu a suverenity jednotlivce: svobodu, kterou člověk dopřával jednomu bohu vůči ostatním, poskytl nakonec sám sobě vůči zákonům, mravům a sousedům. Naproti tomu monotheismus, strnulý důsledek učení o jediném normativním člověku - tedy víra v jediného normativního boha, vedle něhož existují už jen falešní lžibozi - byl snad největším nebezpečím dosavadního lidstva: zde mu hrozilo ono předčasné ustrnutí, k němuž - pokud jsme s to vidět -, už dávno dospěla většina ostatních zvířecích druhů; jako takové věří všechny tyto druhy v jedno normativní zvíře a jeden ideál v rámci svého druhu a přenesly mravnost mravu definitivně do masa a krve. V polytheismu byla předznamenána svoboda a pluralita lidského ducha: síla tvořit si nové a vlastní oči, vždy znovu nové a více vlastní: takže ze všech zvířat jedině pro člověka neexistují žádné věčné horizonty ani perspektivy.
130        Friedrich  Nietzsche
» 144. «
Náboženské Války. - Největším pokrokem mas byla prozatím náboženská válka: neboť tato válka dokazuje, že masy počaly s pojmy zacházet s úctou. Náboženské války vznikají, teprve když se díky subtilním sporům sekt zjemní všeobecný rozum: takže dokonce i luza začne být důvtipná, bere vážně maličkosti, ba považuje za možné, že „věčná spása duše" závisí na drobných diferencích v pojmech.
»145.«
Nebezpečí Vegetariánů. - Převažující a nemírné požívání rýže vede k požívání opia a narkotik, stejně jako převažující a nemírné požívání brambor přivádí ke kořalce ~: jeho jemnějším důsledkem jsou však též narkotický působící způsoby myšlení a cítění. V souladu s tím propagátoři narkotických způsobů myšlení a cítění, jako jsou indičtí učitelé, vynášejí a širokým vrstvám jako zákon předepisují dietu, jež je čistě vegetariánská: chtějí tak vyvolat a zmnožit potřebu, kterou jsou oni s to ukojit
» 146. «
Německé naděje. - Neměli bychom zapomínat, že jména národů jsou obvykle nadávky. Význam jména Tataři byl například „psi": tak je pokřtili Číňané. Němci, „die Deutschen": znamená původně „pohané": tak nazývali Gótové po svém obrácení velkou masu svých nepokrtěných kmenových příbuzných, v souladu se svým překladem Septuaginty, v níž jsou pohané označeni slovem, jež v řečtině znamená „národy": viz Wulfilu. -Stále ještě by bylo možné, aby Němci své staré hanlivé přízvisko dodatečně změnili v přízvisko čestné, pokud by se stali prvním nekřesťanským národem Evropy: Schopenhauer jim přičítal ke cti, že jsou pro to vysoce nadáni. Završilo by se tak dílo Luthero-
Radostná  věda        131
vo, jenž je učil být a mluvit neřímsky: „Zde stojím já\ Já nemohu jinak!" -
» 147. «
Otázka a odpověď. - Co teď přejímají domorodé kmeny od Evropanů nejdříve? Kořalku a křesťanství, evropská narkotika. - A na co nejrychleji hynou? - Na evropská narkotika.
»148.«
Kde vznikají reformace. - Za časů velké zkaženosti církve byla církev nejméně zkažená v Německu: proto vznikla reformace zde, jako znamení, že už počátky zkázy jsou pociťovány jako nesnesitelné. Relativně vzato nebyl totiž žádný národ křesťanštější než Němci za Časů Lutherových: jejich křesťanská kultura byla už už připravena vykvést velkolepou nádherou, - chyběla už jen jediná noc; avšak ta přinesla bouři, jež učinila všemu konec.
» 149. «
Nezdar reformací. ~ O vyšší kultuře Řeků - dokonce i ve značně raných údobích - svědčí okolnost, že pokusy založit nové řecké náboženství několikrát ztroskotaly; svědčí to o tom, že už záhy muselo v Řecku existovat množství různorodých individuí, jejichž různorodou nouzi nebylo možné vyřídit jedním jediným receptem víry a naděje. Pythagoras a Platón, snad i Empedoklés a už mnohem dříve orfičtí blouznivci se chystali založit nová náboženství; a oba prvně jmenovaní měli tak ryze zakladatelskou duši, takový talent k zakládání náboženství, že se jejich nezdaru nelze dost vynadivit: dospěli však jen k sektám. Pokaždé, když se nezdaří reformace celého národa a když
132        Friedrich  Nietzsche
hlavu pozvedají jen sekty, lze usuzovat, že národ je už v sobě velmi rozrůzněný a začíná se odpoutávat od hrubých stádních instinktů a od mravnosti mravu: to je významný stav nezakotve-nosti, jejž jsme si navykli hanět jako úpadek mravů a zkaženost: a on zatím ohlašuje dozrávání vajíčka a brzké puknutí skořápky. Že se Lutherova reformace na severu zdařila, je příznakem toho, že sever za jihem Evropy zaostával a měl zatím značně stejnorodé a stejnobarevné potřeby; ani k pokresťanštění Evropy by vůbec nedošlo, kdyby kultura starověkého jihu nebyla pozvolna pobarbarstěna nadměrným přimísením germánské barbarské krve a neztratila svou kulturní převahu. Čím obecněji a bezpodmínečněji může jednotlivec nebo jednotlivcova myšlenka působit, tím stejnorodější a nižší musí být masa, na niž se působí; zatímco protikladné usilování prozrazuje vnitřní protikladné potřeby, které se rovněž chtějí uspokojit a prosadit. Naopak můžeme vždy usuzovat na skutečnou výši kultury, když mocné a panovačné povahy dosáhnou jen malého a sektárskeho účinku: to platí i pro jednotlivé druhy umění a oblasti poznání. Kde se panuje, tam existují masy: kde jsou masy, tam existuje potřeba otroctví. Kde existuje otroctví, tam je jen málo individuí, a ta mají proti sobě stádní instinkty i svědomí.
» 150. «
Ke kritice světců. - Chceme-li mít ctnost, musíme ji snad chtít v její nejbrutálnější podobě? - jako to chtěli a potřebovali křesťanští svatí; pro ty byl život snesitelný jen s myšlenkou, že při spatření jejich ctnosti začne každý pohrdat sebou samým. Ctnost s takovým účinkem nazývám však brutální.
» 151. «
O původu náboženství - Metafyzická potřeba není zdrojem náboženství, jak se domnívá Schopenhauer, nýbrž jen jeho pozdním výhonkem. Pod vládou náboženských myšlenek uvykl
Radostná věda       133
Člověk představě „jiného (zásvětního, podsvetního, nadsvětní-ho) světa" a po zničení náboženského bludu cítí nepříjemné prázdno a chyběni, - a nyní z tohoto pocitu vyrůstá opět „jiný svět", avšak teď jen metafyzický, a nikoli už náboženský. Leč to, co v dávných dobách vedlo vůbec k předpokladu „jiného světa", nebyl pud a potřeba, nýbrž omyl při výkladu určitých přírodních procesů, rozpaky intelektu.
» 152. «
Největší ZMěna. - Osvětlení a zbarvení všech věcí se změnilo! Nechápeme už zcela, jak lidé kdysi vnímali věci nejbližší a nejběžnější - například den a bdění: protože lidé minulých dob věřili snům, nalézal se bdělý život v jiném světle. A právě tak celý život, zpětně ozařovaný smrtí a jejím významem: naše „smrt" je úplně jiná smrt. Všechny zážitky měly jiný svit, neboť z nich vyzařoval bůh; také všechna rozhodnutí a vyhlídky na vzdálenou budoucnost: neboť člověk měl věštby, tajemné pokyny a věřil předpovědím. „Pravda" byla vnímána jinak, neboť za jejího mluvčího mohl tehdy platit šílenec, - což v nás vyvolává mrazení či smích. Každé bezpráví působilo na cit jinak: neboť člověk se bál odplaty boží, nejen občanského trestu a ztráty cti. Čím byla radost v dobách, kdy člověk věřil v ďábly a pokušitele! Čím vášeň, když viděl nablízku číhat démony! Čím filosofie, když pochybnost byla pociťována jako prohřešek nejnebezpečnějšího druhu, totiž rouhání věčné lásce, jako nedůvěra vůči všemu, co je dobré, vysoké, čisté a slitovné! - Dali jsme věcem nové barvy, neustále na nich pracujeme, - avšak co zatím zmůžeme proti nádheře barev onoho starého mistra! - míním lidstvo starých dob.
» 153.« Homo poeta. - „Já sám, který jsem zcela vlastnoručně stvořil tuto tragédii tragédií, nakolik je hotova; já, který jsem do bytí
134        Friedrich  Nietzsche
teprve vevázal uzel morálky a tak pevně jej utáhl, že jen nějaký bůh jej může rozvázat, - jak žádá Horatius! - já sám jsem teď ve čtvrtém aktu všechny bohy zavraždil, - z morality! Co nyní s aktem pátým! Kde vzít ještě tragické řešení! - Musím snad začít uvažovat o řešení komickém?"
» 154. «
Rozdílná nebezpečnost života. - Vy vůbec nevíte, co prožíváte, běžíte životem jako opilí a občas také spadnete ze schodů. Ale díky své opilosti si přitom nic nezlomíte: vaše svalstvo je příliš ochablé a hlava příliš zatemněná, než aby pro vás byl kámen tohoto schodiště stejně tvrdý jako pro nás druhé! Pro nás je život nebezpečnější: jsme ze skla - běda, když narazíme; a vše je ztraceno, když padnemel
» 155. «
Co nám chybí - Milujeme velkou přírodu a také jsme ji objevili: to proto, že v naší hlavě scházejí velcí lidé. U Řeků tomu bylo naopak: jejich pociťování přírody je jiné než naše.
» 156. «
Nejvlivnější. - Když se jeden člověk postaví na odpor celé své době, zadrží ji u brány a volá ji k odpovědnosti, to musímít vliv! Zda tomu chce, je lhostejné; podstatné je, že to dokáže.
» 157. «
Mentiri. - Dávej pozor! - on přemýšlí: hned bude mít po ruce nějakou lež. To je stupeň kultury, na němž stáli celé národy. Uvažme jen, co slovem mentiri vyjadřovali Římané!
Radostná  věda        135
» 158. «
Nepohodlná vlastnost. - Vidět ve všech věcech hloubku je vlastnost nepohodlná: způsobuje, že člověk neustále namáhá svůj zrak a nakonec najde vždy víc, než si přál.
» 159. «
Každá Ctnost má svůj čas. - Kdo je dnes nepoddajný, tomu působí jeho poctivost často výčitky svědomí: neboť nepod-dajnost je ctnost jiného věku než poctivost.
» 160. « Při styku s ctnostmi. - I vůči ctnosti se člověk může chovat nedůstojně a podlézavě.
» 161. « Milovníkům času. - Zběhlý kazatel a propuštěný trestanec neustále dělají obličeje: co chtějí, je obličej bez minulosti. -Spatřili jste však už lidi, kteří vědí, že se v jejich obličeji zračí budoucnost, a kteří jsou k vám, vy milovníci „času", tak zdvořilí, že dělají obličej bez budoucnosti? -
» 162.«
Egoismus. - Egoismus je perspektivní zákon počitků: v souladu s ním se vše blízké jeví jako velké a těžké: zatímco s přibývající vzdáleností věci na velikosti a váze ztrácejí.
»163.« Po velkém vítězství. - Na velkém vítězství je nejlepší, že
136        Friedrich  Nietzsche
vítěze zbavuje strachu z porážky. „Proč jednou i nepodlehnout?" - říká si: „teď jsem k tomu dost bohatý."
» 164.«
Hledači klidu. - Duchy, kteří hledají klid, poznám podle mnoha temných předmětů, jimiž se obklopují: kdo chce spát, zatemní si pokoj nebo zaleze do sluje. - Hle, pokyn pro ty, kdo nevědí, co vlastně nejvíce hledají, a rádi by to věděli!
» 165.«
O Štěstí odříkavých. - Kdo si něco důsledně a dlouho odříká, bude se při náhodném setkání s takovou věcí takřka domnívat, že ji objevil, - a jaké štěstí prožívá každý objevitel! Buďme chytřejší než hadi, kteří se příliš dlouho vyhřívají na tomtéž slunci.
» 166. «
Neustále ve své společnosti. - Vše, co je mého druhu, v přírodě i dějinách, ke mně hovoří, poháníme kupředu, utěšuje -: to druhé neslyším, nebo ihned zapomínám. Jsem stále jen ve své společnosti.
» 167. «
Misantropie a láska. - Že je člověk syt lidí, říká jen tehdy, když je nemůže strávit, a přece jich má ještě plný žaludek. Misantropie je následek příliš žádostivé lásky k lidem a jejich „žraní", - kdo ti vsak kázal polykat lidi jako ústřice, můj princi Hamlete?
Radostná  véda        137
» 168. «
O nemocném. - „Vypadá to s ním špatně!" - Co mu schází? - „Trpí žádostí po chvále a nenachází pro ni potravu." - Nepochopitelné! Celý svět ho oslavuje a nosí ho nejen na rukou, nýbrž i na rtech! - „Ano, ale on nemá pro chválu správný sluch. Když ho chválí přítel, zní mu to, jako by přítel chválil sám sebe; když ho chválí nepřítel, zní mu to, jako by si chtěl nepřítel vysloužit chválu; a konečně když ho chválí někdo ze zbylých -avšak zbývají jen nemnozí, tak je slavný! pak ho uráží, že ho takový člověk nechce za přítele nebo nepřítele; obvykle říkává: „Co mi záleží na někom, kdo si dokonce i vůči mne dokáže hrát na spravedlivého!"
» 169. «
Otevření nepřátelé. - Statečnost před nepřítelem je věc sama pro sebe: člověk s ní může být pořád ještě zbabělec a nerozhodný vrtohlavec. Tak soudil Napoleon o „nejstatečnějším Člověku", jakého znal, o Muratovi: - z toho vyplývá, že otevření nepřátelé jsou pro mnoho lidí nepostradatelní, mají-li se tito lidé povznést ke své ctnosti, své zmužilosti a radosti.
» 170. «
S davem. - Dosud jde s davem a chválí jej: ale jednoho dne se stane jeho protivníkem! Neboť sleduje dav s vírou, že si tak přijde na své jeho lenost: ještě nepoznal, že pro něho dav není dostatečně líný! že pořád tlačí kupředu! že nikomu nedovolí zůstat stát! - A on tak rád zůstává stát!
138        Friedrich  Nietzsche
» 171. «
Sláva. - Když vděčnost mnohých vůči jednomu odhodí veškerý stud, pak vzniká sláva.
»172.«
Kdo kazí chuť. - A.: „Kazíš prý vkus a chuť - všude to říkají!"
B.: „Ovšem! Každému znechutím jeho stranu: - a to mi žádná strana neodpustí."
» 173. «
Hluboký být a hluboký se zdát. - Kdo ví, že je hluboký, usiluje o jasnost; kdo se chce davu zdát hluboký, usiluje o temnost. Neboť dav má za hluboké vše, čeho dna nemůže dohlédnout: je tak bázlivý a tak nerad vstupuje do vody.
» 174.«
Stranou. - Parlamentarismus, to znamená veřejné povolení volit mezi pěti základními politickými názory, se vlichocuje onomu množství lidí, kteří se rádi Jeví jako samostatní a individuální a rádi by za své názory bojovali. Nakonec je však lhostejné, zda je stádu nařízen jeden názor, nebo zda je jich povoleno pět. - Kdo se od pěti veřejných názorů odchýlí a postaví se stranou, má proti sobě vždycky celé stádo.
» 175. «
O Výmluvnosti. - Kdo byl dosud nejpřesvědčivěji výmluvný? Bubny: a dokud mají víření bubnů v moci králové, budou stále ještě oni těmi nejlepšími řečníky a podněcovateli národa.
Radostná  věda        139
» 176. «
Soucítění. - Ubohá vládnoucí knížata! Veškerá jejich práva se teď nenápadně proměňují v nároky, a všechny tyto nároky budou brzy znít jako osobivá troufalost! Stačí, aby řekli jen „My" nebo „můj národ", a už se stará zlá Evropa směje. Věru, vrchní ceremoniár moderního světa by s nimi nedělal mnoho ceremonií; snad by prohlásil: „Les souverains rangent aux parvenus."
» 177. «
K „ výchově". - V Německu chybí vyššímu člověku jeden velký výchovný prostředek: smích vyšších lidí; ti se v Německu nesmějí.
» 178. «
K morální osvětě. - Němcům je třeba vymluvit jejich Me-fistofela: a jejich Fausta též. Jsou to dva morální předsudky vůči hodnotě poznání.
» 179. « Myšlenky. - Myšlenky jsou stíny našich počitků, - vždy temnější, prázdnější, jednodušší než počitky samy.
» 180.«
Dobrý čas pro svobodné duchy. - Svobodní duchové si uchovávají svobodu ještě i vůči vědě - a prozatím se jim jí také dostává, - dokud ještě stojí církev! - V tomto smyslu mají nyní svůj dobrý čas.
^."M'^il^^i^L.mj.'íl^
140        Friedrich  Nietzsche
» 181. «
Následovat a jít V čele. - A.: „Z těch dvou bude jeden vždy následovat a druhý půjde vždy v čele, ať uz je osud zavede kamkoli. A přesto ten první druhého převyšuje, ctností i duchem!" B.: „A přesto? A přesto? To je řečeno pro druhé; ne pro mne, ne pro nás! - Fit secundum regulám."
» 182. «
O samotě. - Žije-li člověk sám, nemluví příliš nahlas, ani nepíše příliš nahlas: neboť se obává duté ozvěny - kritiky víly Echo. - A všechny hlasy znějí o samotě jinak!
» 183. «
Hudba nejlepší budoucnosti. - Prvním hudebníkem by mi byl ten, kdo by znal jen smutek nehlubšího štěstí, a jinak už žádný smutek: takový hudebník dosud nežil.
» 184. «
Justice. ~ Raději se nechat okrást, než mít kolem sebe strašáky-to je můj vkus. A za všech okolností je to věc vkusu - a nic víc!
» 185. «
Chudý. - Je dnes chudý: leč nikoli proto, že by mu všechno vzali, nýbrž proto, že vše odhodil: - co na tom záleží? Je zvyklý nacházet. - A právě chudí jeho dobrovolné chudobě nerozumějí.
Radostná  věda        141
» 186. «
Spatné svědomí. - VŠe, co teď koná, je spořádané a řádné ~ a přece má přitom špatné svědomí. Neboť jeho úkolem je mimořádné.
» 187. « UráŽliVOSt přednesu. - Tento umělec mě uráží způsobem, jak přednáší své - velmi dobré - nápady: tak zeširoka a důtkli-vě, s tak neomalenými přesvědčovacími triky, jako by mluvil k luze. Po určitém čase, který jsme věnovali jeho umění, se pokaždé cítíme jako „ve špatné společnosti".
» 188. « Práce. - Jak blízko má dnes i ten nejzahálčivější z nás k práci a dělníkovi! Královská zdvořilost výroku „my všichni jsme dělníci!" by ještě za Ludvíka Čtrnáctého byla cynismem a nejap-ností.
» 189. « Myslitel. - Je myslitel: to znamená - dovede brát věci jednodušeji, než jsou.
» 190. « Proti chvalořečníkům. - A.: „Člověka chválí jen jemu rovní!" B.: „Ano! A kdo tě chválí, říká ti: jsi mi roven!"
142        Friedrich  Nietzsche
» 191. «
Proti leckteré obhajobě. - Nejzáludnější způsob, jak nějakou věc poškodit, je obhajoba záměrně nesprávnými důvody.
» 192.«
/ Dobromyslní. - Čím se liší oni dobromyslní lidé, z jejichž tváře vyzařuje náklonnost, od ostatních? Cítí se dobře v přítomnosti nové osoby a rychle se do ní zamilují; proto jsou jí příznivě nakloněni, jejich první úsudek je „líbí se mi". Rychle po sobě u nich následuje: přání přivlastnit si (s hodnotou druhého si
\  příliš hlavu nelámou), rychlé přivlastnění, radost z vlastnictví
1 a jednání ve prospěch vlastněného.
» 193.«
KantŮV Žert. - Kant chtěl způsobem pro „obyčejného člověka" nanejvýš zarážejícím dokázat, že „obyčejný Člověk" má pravdu: - to byl tajný žert této duse. Psal proti učencům ve prospěch lidového predsudku, avšak pro učence, a nikoli pro lid.
» 194. «
Člověk „se srdcem na dlani". - Takový člověk se zřejmě neustále řídí zamlčenými důvody: neboť důvody sdělitelné má neustále v ústech a bezmála na otevřené dlani.
»195.«
/K smíchu! - Pohleďte! Jen pohleďte! On prchá před lidmi -: a oni utíkají za ním, protože běží před nimi, - natolik jsou stádem!
.....-........—■"— —iii -■^"^-^jmamwTfa~iri,rrnmiiiiTÍitf(m
Radostná věda       143
»196.«
Hranice našeho sluchu. - Slyšíme jen ty otázky, na něž jsme s to nalézt odpověď.
» 197. «
Proto pozor! - Nic nepředáváme druhým tak rádi, jako pečeť mlčenlivosti - spolu s tím, co je pod ní.
» 198. «
Nevole hrdého Člověka. - V hrdém vyvolávají nevoli dokonce i ti, kdo jej nesou vpřed: zlobně hledí na koně svého vozu.
» 199. « Štědrost. - Štědrost je u boháčů často jen jakýmsi ostychem.
» 200. «
Smích. - Smích znamená: být škodolibý, ale s dobrým svědomím.
» 201. « V potlesku. - V potlesku a chvále je vždy přítomen jistý hluk: dokonce i ve chvále, již vzdáváme sami sobě.
» 202. «
Marnotratník. - Nezná ještě onu chudobu boháče, který už jednou spočetl celý svůj poklad, - utrácí svého ducha s nerozumem marnotratné přírody.
144        Friedrich  Nietzsche
» 203. «
Hic niger est. - Obvykle nemá žádnou myšlenku, - ale ve výjimečných případech ho napadají myšlenky špatné.
» 204. «
Žebráci a zdvořilost - „Není nezdvořilé, když na vrata, u nichž chybí zvonec, buším kamenem" - tak uvazují žebráci a lidé v nouzi všeho druhu; ale nikdo jim nedá za pravdu.
» 205. «
Potřebu. - Potřeba je pokládána za příčinu vzniku: ve skutečnosti je často jen účinkem vzniknuvšího.
» 206. «
Za deště. - Prší a já myslím na ty ubohé lidi, kteří se teď choulí k sobě, se svými Četnými starostmi a bez dovednosti je zakrýt, každá tedy připraven a ochoten ublížit druhému a připravit si í za špatného počasí jakýsi žalostný pocit libosti. -Toto, jedině toto je chudoba chudých!
» 207. «
Závistivec. - Je to závistivec, - tomu přejme, aby neměl děti; ještě by jim záviděl, že sám už dítětem být nemůže.
» 208. «
Velký muž! - Z toho, že je někdo „velký muž", nelze ještě usuzovat, že je muž; možná je to jen chlapec, nebo chameleon všech životních období, nebo zakletá ženuška.
..■iij.du» *m    _u_   ,        lllirit   .mluACm£Wt&^m.'   -r*T
Radostná  věda        145
» 209. « Způsob, jak se ptát po důvodech. - Existuje způsob, jak se ptát po našich důvodech, při němž nejenže své nejlepší důvody zapomeneme, nýbrž cítíme také, že se v nás zvedá vzdor a odpor vůči důvodům vůbec: velmi ohlupující způsob tázání a věru skvělý trik tyranských lidí!
» 210. « Míra V píli. - Neměli bychom chtít překonat pili svého otce - může to mít za následek nemoc.
» 211. «
Tajní nepřátelé. - Moci si držet tajného nepřítele - toť luxus, na který ani moralita šlechetných duchů nebývá dostatečně bohatá.
» 212. «
Nenechat se oklamat. - Jeho duch je nevychovaný, uspěchaný a samou netrpělivostí se stále zajíká: takže sotva tušíme, jak dlouhodechá a širokoplecí duse je jeho domovem.
» 213. «
Cesta ke štěstí. - Mudrc se ptal blázna, jaká cesta vede ke štěstí. Ten odvětil bez váhání, jako někdo, koho se ptají na cestu do nejbližšího města: „Obdivuj sám sebe a žij na ulici!" „Zadrž, zvolal mudrc, žádáš příliš mnoho, stačí obdivovat sám sebe!" Blázen odvětil: „Ale jak bys mohl neustále obdivovat, aniž bys neustále opovrhoval?"
146        Friedrich  Nietzsche
» 214. « Víra Činí blaženým. - Ctnost skýtá štěstí a jakousi blaženost jen těm, kteří ve svou ctnost pevně věří: - nikoli však oněm jemnějším duším, jejichž ctnost tkví v hluboké nedůvěře vůči sobě a veškeré ctnosti. Nakonec tedy i zde činí „blaženým víra!" - a všimněte si, nikoli ctnost!
» 215. «
Ideál a látka. ~ Máš před očima vznešený ideál: ale jsi ty tak vznešený kámen, aby z tebe směl být tesán takový obraz boha? A nadto - není veškerá tvá práce barbarským sochařením? Rouháním se tvému ideálu?
» 216. «
Nebezpečí V hlase. - S velmi silným hlasem v hrdle není Člověk takřka schopen myslet jemné věci.
» 217. «
Příčina a účinek. - Před účinkem věříme v jiné příčiny než po účinku.
» 218.«
Má antipatie. - Nemám v lásce lidi, kteří musí - mají-li vůbec dosáhnout nějakého účinku - vybuchnout jako bomby a v jejichž blízkosti se člověk neustále vystavuje nebezpečí, že náhle přijde o sluch - nebo ještě o víc.
Radostná věda       147
» 219. «
Účel trestu. - Účelem trestu je polepšit toho, kdo trestá, - to je poslední útočiště pro obhájce trestu.
» 220. «
Oběť, - O oběti a obětování smýšlejí obětní zvířata jinak než diváci: ale nikdy jim nebylo dáno slovo.
» 221. «
Šetrnost. ~ Otcové a synové se k sobe chovají mnohem Šetrněji než matky a dcery.
» 222. «
Básníci a lháři. - Básník vidí ve lháři svého soukojence, kterému vypil mléko; proto zůstal bědným lhářem a nedotáhl to ani k dobrému svědomí.
»223.«
Vikariát smyslů. - „1 oči máme k slyšení" - pravil starý zpovědník, jenž ohluchl; „a mezi slepými je králem ten, kdo má nejdelší uši."
» 224.«
Kritika ZVÍřat. - Obávám se, že zvířata vidí člověka jako bytost sobě rovnou, která nanejvýš nebezpečným způsobem ztratila zdravý zvířecí rozum, - jako potřeŠtěné zvíře, jako smějící se zvíře, jako plačící zvíře, jako nešťastné zvíře.
148       Friedrich Nietzsche
» 225. « Přirozenost. - „Zlo vždy vyvolávalo největší efekt! A příroda je zlá! Buďme tedy přirození!" - tak soudí potají velcí lovci efektu, kteří byli až příliš často pokládáni za velké lidi.
» 226.« Nedůvěřivci a styl - Říkáme i nejsilnější věci prostě, pokud máme kolem sebe lidi, kteří věří v naši sílu: - takové okolí vychovává k „jednoduchosti stylu". Nedůvěřivci hovoří emfatic-ky; nedůvěřivci vzbuzují emfázi.
» 227. «
Špatný závěr, špatná trefa. - Nedokáže se ovládat: žena z toho usoudí, že ho lehce ovládne ona, a rozhodí své sítě; -nešťastnice, jež se záhy stane jeho otrokyni.
» 228.« Proti zprostředkovatelům. - Kdo chce prostředkovat mezi dvěma odhodlanými mysliteli, je poznamenán prostředností a průměrností: jeho oko nevidí jedinečné; vidění samých podobností a neustálé připodobňování je známkou slabého zraku.
» 229. « Vzdor a Věrnost. - Ze vzdoru lpí na věci, kterou už provedl, leč nazývá to „věrností".
» 230. « Nedostatek mlčenlivosti. - Celá jeho bytost je nepřesvěd-
Radostná  věda        149
čivá - to proto, že žádný dobrý skutek, jejž kdy učinil, nikdy ne-zamlčel.
» 231. «
„Důkladní" lidé. - Lidé pomalí v poznávání se domnívají, že pomalost patří k poznání.
» 232. «
Snění. - Člověk buď nesní vůbec, anebo zajímavě. - Musíme se učit také tak bdít: - buď vůbec ne, anebo zajímavě.
» 233. «
Nejnebezpečnější hledisko. - Co nyní činím nebo nečiním, je pro vše budoucí stejně důležité jako největší událost v minulosti: v této nesmírné perspektivě účinku jsou všechny činy stejně velké i malé.
» 234.«
Útěcha hudebníka. - „Tvůj život nedoléhá lidem do uší: pro ně vedeš němý život, a veškeré odstíny melodie, všechna jemná rozhodnutí ohledně následování či vedení jim zůstávají skryta. Pravda: nepřicházíš širokou ulicí s vojenskou kapelou, -ale proto přece nemají tito dobří lidé ještě právo říkat, že tvé cestě životem schází hudba. Kdo má uši, slyš."
» 235. «
Duch a charakter. - Mnozí dosáhnou svého vrcholu v oblasti charakteru, ale jejich duch právě na tuto výšku nestačí -a u mnohých je tomu naopak.
L^L -^—ä&.-j.«.;teiŕáiiä
150        Friedrich  Nietzsche
» 236. «
Jak pohnout zástupy. - Nemusí být ten, kdo chce pohnout zástupy, hercem sebe sama? Nemusí nejprve sám sebe přeložit do groteskně jasné podoby a celou svou osobu i věc takto hrubě a zjednodušeně přednést?
» 237. «
Zdvořilý člověk. - „Je tak zdvořilý!" - Ano, má u sebe neustále koláč pro Kerbera a je tak bázlivý, že za Kerbera považuje každého, i tebe a mě, - toť jeho „zdvořilost".
» 238. «
Bez závisti. - Je zcela prost závisti, ale není v tom žádná zásluha: neboť chce dobýt zemi, kterou ještě nikdo nevlastnil a sotva kdo alespoň spatřil.
» 239. « Zasmušilec. - Stačí jediný zasmušilý člověk, aby v celém domě způsobil trvalou rozladěnost a pochmurné nebe; a jen zázrakem se stává, že tento jeden chybí! - Štěstí není zdaleka tak nakažlivá nemoc, - Čím to je?
» 240. «
U moře. - Nechtěl bych si stavět dům (ba je dokonce důležitou součástí mého štěstí, že nejsem majitelem domu!). Kdybych však musel, pak bych jej podobně jako mnozí Římané vestavěl až do more, - ano, rád bych měl s tímto krásným netvorem několik společných tajemství.
»ra
Radostna   věda        151
» 241. «
Dílo a umělec. - Tento umělec je ctižádostivý a nic víc: jeho dílo je nakonec jen zvětšovacím sklem, které nabízí každému, kdo se po něm podívá.
» 242. «       i
Suum cuique. - Ať je chtivost mého poznání jakkoli velká: nemohu z věcí získat nic jiného, než co mi už patří, - vlastnictví druhých zůstane ve věcech. Jak je možné, aby byl někdo zlodějem nebo lupičem!
» 243. «
Původ „dobrého'1 a „špatného". - Zlepšení vynalezne jen ten, kdo dokáže cítit: „Toto není dobré."
» 244.«
Myšlenky a slova. ~ Ani své myšlenky nedokáže člověk zcela reprodukovat slovy.
» 245. «
Chvála volbou. - Umělec volí svá témata: toť jeho způsob chvály.
» 246. «
Matematika. - Chceme jemnost a přísnost matematiky vpravit do všech věd, pokud je to jen možné, nikoli ve víře, že tímto způsobem věci poznáme, nýbrž abychom tím určili svou lidskou relaci k věcem. Matematika je pouze prostředkem obecného a posledního poznání člověka.
Bl«HSj;WBBlU>«C.a*.ai».MiM -
152        Friedrich  Nietzsche
» 247. «
Zvyk. - Každý zvyk dodává naší ruce vtip a ubírá našemu vtipu zručnost.
» 248. «
Knihy. - Co záleží na knize, která nás ani nepřenese přes všechny knihy?
» 249. «
Povzdech poznávajícího. - „Ach, ta má chtivost! V této duši nepřebývá nezištnost, - spíše jakési všeho lačné Já, jež by chtělo skrze mnoho individuí vidět jako svýma očima a uchopovat jako svýma rukama, - Já, které přivádí zpět i celou minulost, které nechce ztratit nic, co by mu vůbec mohlo patřit! Ach, ten plamen mé chtivosti! Kéž bych se znovu narodil ve stu bytostí!" - Kdo tento povzdech nezná z vlastní zkušenosti, nezná ani vášeň poznávajícího.
» 250. «
Vina. - Ačkoli byli o vině čarodějnictví přesvědčeni i nejbystřejší soudci čarodějnic, a dokonce čarodějnice samy, přesto žádná vina neexistovala. Tak se to má s veškerou vinou.
» 251. « Nepochopení trpící. - Veliké povahy trpí jinak, než si namlouvají jejich ctitelé: nejkrutěji trpí nešlechetnými, malichernými záchvaty mnoha zlých okamžiků, zkrátka, svými pochybami o vlastní velikosti, - nikoli však oběťmi a mučednictvím, jež od nich vyžaduje jejich úkol. Dokud má Prométheus soucit s lidmi
Radostná véda        153
a obětuje se jim, je Šťastný a v sobě velký; jakmile však začne závidět Diovi pocty, jež mu vzdávají smrtelníci, - pak vskutku trpí!
» 252. « Raději dluŽni. - „Raději zůstat dlužní než platit mincí, jež nenese náš obraz!" - to vyžaduje naše suverenita.
» 253. « Stále doma. - Jednoho dne dosáhneme svého cíle - a připomínáme potom s hrdostí, jak dlouhé cesty jsme pro to vykonali. Ve skutečnosti jsme si ani nevšimli, že cestujeme. Dospěli jsme však proto tak daleko, jelikož jsme se na každém místě domnívali, že jsme doma.
» 254. « Proti rozpakům. - Kdo je neustále plně zaměstnán, je nad všemi rozpaky.
» 255. « Napodobitelé. - A.: „Jakže? Ty nechceš napodobitele?" B.: „Nechci, aby někdo dělal něco po mně, chci, aby každý dělal něco před sebe: totéž, co dělám já." A.: „Tedy -?"
» 256. « Pokožka. - Všichni lidé hloubek jdou blažení, mohou-li se jednou podobat létajícím rybám a hrát si na samých vrcholcích vln; vůbec nejvíc si na věcech cení, - že mají povrch: jejich pokožku - sit venia verbo.
154       Friedrich Nietzsche
» 257. «
Ze zkušenosti. - Leckdo nemá tušení, jak je bohatý, dokud se nedoví, jak velmi bohatí lidé ho ještě okrádají.
» 258. « Popěrači náhody. - Žádný vítěz nevěří v náhodu.
i »259.«
\   Z ráje. - „Dobro a zlo jsou předsudky boha" - pravil had.
\
» 260. «
Jedna a jedna. ~ Jeden je vždy v neprávu: ale se dvěma už začíná pravda. - Jeden nemůže sám sebe dokázat: ale dva už nelze vyvrátit.
» 261. «
Originalita. - Co je originalita? Vidět něco, co ještě nenese jméno, co nemůže být ještě nazváno, ačkoli to leží všem na očích. Lidé jsou obvykle takoví, že jim teprve jméno učiní věc vůbec viditelnou. - Originální lidé byli většinou také tvůrci jmen.
» 262. «
Sub Specie aeterni. A.: „Vzdaluješ se stále rychleji od živých: brzy tě vyškrtnou že svých seznamů!" - B.: „To je také jediný prostředek, jak se podílet na výsadě mrtvých." - A.: „Na jaké výsadě?" - B.: „UŽ nezemřít!"
Radostná věda       155
» 263. «
Bez marnivosti. - Když milujeme, chceme, aby naše nedostatky zůstaly skryty, - nikoli z marnivosti, nýbrž proto, aby milovaná bytost netrpěla. Ano, milující by se chtěl zdát bohem, -a ani to nepramení z ješitnosti.
» 264.«
Co konáme. - Co konáme, není nikdy chápáno, nýbrž vždy jen chváleno a haněno.
: » 265. «
Poslední skepse. - Co jsou nakonec lidské pravdy? - Jsou to nevyvratitelné'lidské omyly.
» 266. «
Kde je zapotřebí krutosti. - Člověk vskutku veliký je krutý vůči svým druhořadým ctnostem a úvahám.
» 267. «
S Velkým cílem. - S velkým cílem jsme nadřazeni i spravedlnosti, nejen svým činům a svým soudcům.
» 268. «
Co vede k heroismu? - Kráčet vstříc zároveň svému největšímu utrpení i své největší naději.
156       Friedrich Nietzsche
» 269. «
V CO věříš? - V toto: že musí být nově určena váha všech věcí.
» 270. « Co praví tvé svědomí? - „Staň se tím, kým jsi."
» 271. «
V čem je pro tebe největší nebezpečí? - v soucitu.
»272.« Co miluješ na druhých? - Své naděje.
» 273.« Koho nazýváš špatným? - Toho, kdo chce neustále zahanbovat.
» 274.« Co je pro tebe Vůbec nejlidštější? - Ušetřit někoho zahanbení.
» 275. «
Co je pečetí dosažené svobody? - Už se před sebou nestydět.
Radostná věda       157
Kniha čtvrtá
SANCTUS JANUARIUS
Plamen tvého kopí hoří,
led mé duše prorazil,
že hned mocný příval k moři
naděje z ní vyrazil:
jasu víc má, víc má zdraví,
v nutném svobodnější je: -
takto zázraky tvé slaví
krásný Januarie!
Janov v lednu 1882
» 276.«
K novému roku. ~ Ještě žiji, ještě myslím: musím ještě žít, neboť musím ještě myslet. Sum, ergo cogito: cogito, ergo sum. V tento den si každý dovoluje vyslovit své přání a svou nejmilejší myšlenku: také já chci tedy říct, co si dnes od sebe sama přeji a která myšlenka mi tento rok prolétla srdcem první - která myšlenka má být základem, zárukou a sladkostí celého mého dalšího žití! Chci se stále více učit vidět v nutnosti věcí krásu: -tak budu jedním z těch, kdo činí věci krásnými. Amor fati: to
MWĚMSWMMSW^WMMWĚ^miMM^M^mmmmi^M^imSsmsmxtíi^m^^^^s^mmiis
158        Friedrich  Nietzsche
budiž od nynějška mou láskou! Nechci vést válku proti ošklivosti. Nechci být žalobcem, ani žalobcem žalobců. Odvrácený po-hled budiž mou jedinou negací! A konečně: někdy v budoucnu chci být tím, kdo říká jen Ano!
» 277. «
Osobní prozřetelnost -V životě existuje určitý vrchol: do-sáhneme-H ho, hrozí nám i veškeré naší svobodě - i když jsme krásnému chaosu bytí už upřeli veškerou starostlivou rozumnost a dobrotu - ještě jednou nejvyšší nebezpečí duchovní nesvobody a máme před sebou svou nejtěžší zkoušku. Teprve nyní před nás totiž předstupuje s plnou naléhavostí a v doprovodu nejlepšího přímluvce, zřejmosti na první pohled, myšlenka osobní prozřetelnosti, právě nyní, kdy můžeme takřka rukama hmatat, jak nám každá, úplně každá věc, s níž se setkáme, vždy slouží ku prospěchu. Život každého dne a každé hodiny jako by nechtěl nic víc než stále nově dokazovat tuto větu; ať je to cokoli, dobré či špatné počasí, ztráta přítele, nemoc, pomluva, nepřicházející dopis, vyvrtnutý kotník, pohled do obchodu, protiargument, otevření knihy, sen, podvod: okamžitě nebo velmi záhy se vše ukáže jako věc, jež „nesměla chybět", - je plna hlubokého smyslu a prospěchu právě pro nás\ Může nás snad něco nebezpečnej! svádět, abychom dali výhost Epikurovým bohům, oněm bezstarostným neznámým, a uvěřili v jakési starostlivé a malicherné božstvo, které zná osobně každý vlásek na naší hlavě a neoškli-ví si ty nejubožejší služby? Nuže - míním navzdory tomu všemu! nechme bohy na pokoji a úslužné génie rovněž a spokojme se s domněnkou, že naše vlastní praktická i teoretická obratnost ve vykládání a přizpůsobování událostí dosáhla teď svého vrcholu. Nechceme tuto šikovnost své moudrosti ani zbytečně přeceňovat, jestliže nás občas nadmíru překvapí zázračná harmonie, jež vznikne při hře na náš instrument: harmonie, která zní příliš dobře, než abychom se odvážili přičítat ji sami sobě. Vskut-
Radostná  věda        159
ku, tu a tam hraje kdosi s námi - a to náhoda; vede nám příležitostně ruku a ani nejmoudřejší prozřetelnost by nemohla vymyslet krásnější hudbu, než se pak podaří této naší pošetilé ruce.
» 278. «
Myšlenka na smrt. - Působí mi jakési melancholické štěstí, že Žiji vprostřed této změti uliček, potřeb, hlasů: kolik požitku, netrpělivosti, toužení, kolik žíznivého života a opojení životem se tu každým okamžikem ukazuje! A přece pro všechny tyto hlučné, živoucí a po životě Žíznící bytosti nastane zakrátko takové ticho! Jak za každým stojí jeho stín, jeho temný průvodce! Je to vždy jako v posledních chvílích před odjezdem vystěhova-lecké lodi: člověk toho má na srdci víc než kdy jindy, čas je neúprosný, za vším tím hlukem Čeká netrpělivě oceán a jeho pusté mlčení - tak lačný, tak jistý svou kořistí. A všichni, všichni se domnívají, že to, co bylo doposud, je jen nic nebo málo, zatímco blízká budoucnost znamená vše: proto ten chvat, křik, to sebeo-hlušování a ten sebeklam! Každý chce být v této budoucnosti první, - a přitom jedinou a všem společnou jistotou této budoucnosti je smrt a ticho smrti! Jak zvláštní, že tato jediná jistá a společná skutečnost nemá nad lidmi téměř žádnou moc a že lidem je nanejvýš vzdálené cítit se bratrstvem smrti! Působí mi štěstí, když vidím, že se lidé naprosto nechtějí zabývat myšlenkou na smrt! Rád bych napomohl k tomu, aby se pro ně myšlenka na Život stala ještě stokrát hodnotnější.
» 279. «
Hvězdné přátelství. - Byli jsme přátelé a nyní jsme si cizí. Ale je to tak správné a my si to nechceme zakrývat a zastírat, jako bychom se za to museli stydět. Jsme dvě lodě, z nichž každá má svůj cíl a svou cestu; můžeme se ovšem křižovat a slavit spolu pak svátek, jako jsme jej stavívali drive, - když obe čacké
tJTJt*,«- Ivx^,   í L>*  /-
lol)       tnearicn  metzscne
lodě spočívaly tak klidně v jednom přístavu a pod jedním sluncem, že se mohlo zdát, jako by už dospěly k cíli a jako by ten cíl měly jeden. Avšak potom nás všemocná síla našeho poslání hnala každého jinam, do různých moří a slunečních pásem a možná se už nikdy nespatříme, - a možná se sice spatříme, ale už se nepoznáme: různá moře a slunce nás změnila! Že se musíme navzájem odcizit, to je zákon, který stojí nad námi: tím více si máme jeden druhého vážit! Tím posvátnější má být myšlenka na naše někdejší přátelství! Existuje asi nějaká nesmírná neviditelná křivka a hvězdná dráha, v níž budou naše tak rozdílné cesty a cíle obsaženy jako její malé části, - k této myšlence se povznesme! Avšak náš život je příliš krátký a náš zrak příliš slabý, než abychom mohli být něčím víc než přáteli ve smyslu oné vznešené možnosti. - A tak chceme věřit ve své hvězdné přátelství, i kdybychom na zemi museli být nepřáteli.
» 280.«
Architektura poznávajících. - Jednou, a pravděpodobně už brzy, bude zapotřebí zamyslet se nad tím, co našim velkým městům nejvíc chybí: tichá a rozlehlá, prostorná místa k přemýšlení, místa s vysokými, dlouhými kolonádami pro špatné nebo příliš slunečné počasí, kam nepronikne hluk vozů a vyvolávaču, a kde by vybranější slušnost měla i kazateli zapovídat modlení nahlas: stavby a prostory, které by jako celek vyjadřovaly vznešenost rozvažování a pobytu v ústraní. Pominul čas, kdy monopol na přemýšlení vlastnila církev, kdy vita contemplativa musela být vždy nejprve vita religiosa: a vše, co církev postavila, vyjadřuje tuto myšlenku. Nevěděl bych, jak by nás její stavby, i kdyby byly zbaveny svého církevního určení, mohly uspokojit; jako domy boží a okázalá dějiště nadsvětského styku hovoří tyto stavby příliš patetickou a zaujatou řečí, než abychom tu my bezbožní mohli myslet své myšlenky. My chceme sami sebe přesadit
Radostná věda        161
v kámen a rostlinu, chceme se procházet v sobě, když kráčíme těmito halami a zahradami.
» 281. «
Umění najít konec. - Nejznamenitější mistry lze rozeznat podle toho, že v malých i velkých věcech umějí dokonalým způsobem najít konec, ať je to konec melodie nebo myšlenky, ať je to pátý akt tragédie nebo státnického činu. Druhořadí velikáni ke konci vždy zneklidní a nesestupují k moři s tak hrdou a klidnou vyrovnaností, jako například pohoří u Porto fino -tam, kde janovský záliv končí svůj zpěv.
» 282. «
Chůze. ~ Existují určité projevy ducha, jimiž i velcí duchové prozrazují, že pocházejí ze spodiny nebo polospodiny: - jejich zrádcem je obzvláště chůze a krok jejich myšlenek; neumějí chodit. Tak ani Napoleon neuměl ke své nejhlubší nevoli chodit knížecím způsobem a „legitimně" při příležitostech, kdy to člověk vlastně musí ovládat, jako jsou velká korunovační procesí a podobně: i zde byl vždy jen vůdcem kolony - hrdý a uspěchaný zároveň a velice dobře si toho vědom. - Je k smíchu, když člověk vidí některé spisovatele, jak kolem sebe nechávají vlát řasnatá roucha period: chtějí tak zakrýt své nohy.
»283. «
Přípravní lidé. - Vítám každý náznak toho, že se počíná mužnější, válečný věk, jenž vrátí důstojnost především statečnosti! Neboť ten má razit cestu věku ještě vyššímu a shromažďovat síly, jichž takový věk bude mít jednou zapotřebí, - věk, který vnese do poznání heroismus a povede války kvůli myšlenkám
162       Friedrich Nietzsche
a jejich důsledkům. K tomu jsou nyní zapotřebí mnozí přípravní, udatní lidé, kteří však nemohou vyrůst z ničeho - a ani z písku a slizu nynější civilizace a velkoměstského vzdělání: lídé, kteří dokážou být spokojení a stálí, mlčky, osaměle, odhodlaně, v neviditelné činnosti: lidé, kteří mají niterný sklon hledat ve všech věcech to, co je v nich třeba překonat: lidé, jimž je stejně vlastní veselí, trpělivost, prostota a pohrdání velkými ješitnostmi, jako velkorysost ve vítězství a shovívavost vůči drobným ješitnostem všech poražených; lidé s pronikavým a svobodným soudem o všech vítězích a o podílu náhody na každém vítězství a na každé slávě: lidé s vlastními slavnostmi, vlastními všedními dny, vlastním obdobím smutku, lidé zvyklí přikazovat a jistí si svými povely a zároveň ochotní poslouchat tam, kde je třeba, v jednom i druhém stejně hrdí, stejně sloužící své věci: ohroženější lidé, plodnější lidé, šťastnější lidé! Neboť, věřte mi! - tajemství, jak sklidit největší plody a největší požitek z bytí, zní: žít nebezpečně! Stavte svá města na Vesuvu! Vysílejte své lodě na neprozkoumaná moře! Veďte válku se sobě rovnými a se sebou samými! Buďte lupiči a dobyvateli, dokud nebudete moci být panovníky a majiteli, vy poznávající! Záhy pomine Čas, kdy vám smělo stačit žít skrytě jako plaší jeleni v lesích! Poznání konečně napřáhne ruku po tom, co mu náleží; - bude chtít panovat a vlastnit, a vy s ním!
» 284. «
Vím V sebe. - Jen málo lidí má víru v sebe: - a z tohoto mála ji jedni dostávají darem, jako užitečnou slepotu nebo částečné zatmění ducha - (co by asi spatřili, kdyby dohlédli sami sobě až na drw\), a druzí si ji musí teprve vydobýt: vše, co učiní dobrého, zdařilého, velkého, je nejprve argumentem proti skeptikovi, který dlí v nich samých: tohoto skeptika je nutno přesvědčovat nebo přemlouvat a k tomu je zapotřebí bezmála génia. Jsou to velcí nespokojenci se sebou samými,
Radostná věda        163
» 285. «
Excelsior! - „Už nikdy se nebudeš modlit, už nikdy uctívat, už nikdy nespočineš v nekonečné důvěře - zakážeš si zastavit se před poslední moudrostí, poslední dobrotou, poslední mocí a odzbrojit své myšlenky - nemáš žádného trvalého hlídače a přítele pro svých sedmero samot - žiješ bez výhledu na pohoří, jež nese na temeni sníh a v srdci žár - není pro tebe už od-platitele ani oprávce poslední ruky - neexistuje už skrytý rozum v tom, co se děje, není láska v tom, co se ti přihodí - tvému srdci už není otevřeno útočiště, kde může jen nalézat a nemusí už hledat, bráníš se nějakému poslednímu míru, chceš věčný návrat války a míru: - Člověče odříkání, chceš si odříci všechno? Kdo ti k tomu dá sílu? Ještě nikdo takovou sílu neměl!" - Je kdesi jezero, jež si jednoho dne zakázalo odtékat, a tam, kudy dosud odtékalo, navršilo val: od té chvíle stoupá toto jezero výš a výš. Možná nám právě ono odříkání propůjčí také sílu, s níž lze odříkání samo snést; a možná bude i člověk stoupat stále výš, jakmile už nebude odtékat směrem k bohu.
» 286. «
Intermezzo. - Hle, zde jsou naděje; co z nich však můžete uzřít a uslyšet, jestliže jste nezakusili ve svých vlastních duších žár a žár a červánky? Mohu jen připomínat - víc nemohu! Pohnout kameny, proměnit zvířata v lidí - to ode mne chcete? Ach, jste-li ještě kamením a zvěří, pak hledejte nejprve svého Orfea!
» 287. «
Rozkoš ze slepoty. - „Mé myšlenky," pravil poutník ke svému stínu, „mi mají oznamovat, kde stojím: nechci však, aby mi prozrazovaly, kam kráčím. Miluji nejistotu kolem budoucnosti
I** jnw#i.etß'mvimt**wla*raiaUaiwnn'vt~M*+r *■*■! ■+*«   --»»
164        Friedrich  Nietzsche
a nechci zahynout netrpělivostí a předčasným vychutnáváním přislíbeného."
» 288. «
Povznesené nálady. - Zdá se mi, že většina lidí vůbec nevěří v povznesené nálady, nanejvýš jde-li o okamžiky, stěží čtvrthodiny, - vyjma ty nemnohé, kteří delší trvání povzneseného citu znají ze zkušenosti. Avšak být dokonce člověkem jednoho povzneseného citu, ztělesněním jednoho jediného velkého naladění- to bylo dosud jen snem a okouzlující možností: dějiny nám zatím neposkytují žádný spolehlivý příklad. Přesto by dějiny mohly jednou plodit i takové lidi - poté, co se vytvoří a ustálí množství příznivých předpokladů, jež nyní nedokáže svést dohromady ani ta nejšťastnější náhoda. Možná, že pro tyto budoucí duše bude běžným stavem právě to, co se v našich duších vynořovalo dosud jen tu a tam jako výjimka, při níž nás mrazilo: neustálý pohyb mezi výšinami a hlubinami a pocit výše a hloubky, stálé „stoupání jako po schodech" a zároveň „spočívání jako v oblacích".
» 289. «
Vzhůru na lodě! - Uvážíme-li, jak na každého jednotlivce působí celkové filosofické ospravedlnění způsobu, jak žije a myslí - jak se totiž podobá hřejivému, žehnajícímu, oplodňujícímu, jedině jemu svítícímu slunci, jak jej činí nezávislým na chvále a haně, soběstačným, bohatým, blahosklonným a rozdávajícím štěstí, jak bez ustání přetváří zlo v dobro, dává všem silám rozkvétat a zrát a vůbec nedovolí vzejít drobnému ani velkému pleveli Žalu a rozmrzelosti: - pak musíme nakonec toužebně zvolat: kéž by bylo stvořeno ještě mnoho takových nových sluncí! I zlý, i nešťastný, i výjimečný člověk ať má svou filosofii, svou pravdu, svůj sluneční svit! Není třeba soucitu s nimi! -
Radostná  věda        165
této pyšné představy se musíme zbavit, přestože si lidstvo dosud právě jí tak dlouho osvojovalo a procvičovalo - nemusíme pro ně ustavovat zpovědníky, zaříkávače duší a odpouštěče hříchů! Je třeba nové spravedlnosti*. A nové výzvy! A nových filosofů! Také morální země je kulatá! Také morální země má své antipody! Také oni mají své právo na bytí! Existuje ještě jiný svět, který je třeba objevit - a víc než jeden! Vzhůru na lodě, filosofové!
» 290. «
Jednoho je zapotřebí. - „Dát styl" svému charakteru - to je velké a vzácné umění! Věnuje se mu ten, kdo přehlédne všechny síly a slabosti, jimiž se vyznačuje jeho povaha, a zapojí se pak do uměleckého plánu, takže každý element vyhlíží jako plod umění a rozumu, a ještě i nedostatek potěší naše oko. Tady byl přidán velký díl druhé přirozenosti, jinde zase odstraněn kus přirozenosti první: v obou případech dlouhým cvikem a každodenní prací. Ošklivost, jíž nebylo možno se zbavit, je někde skryta, jinde zas přetvořena ve vznešenost. Mnoho vágního, vzpírajícího se formě bylo dáno stranou a využito pro pohledy z dálky: - má za úkol ukazovat do daleka a nezměrná. A nakonec, když je dílo završeno, se ukazuje, že vše bylo pod tlakem téhož vkusu, jenž panoval a tvořil ve velkém i v malém: zda to byl vkus dobrý nebo špatný, znamená méně, než bychom se domnívali, - stačí, že to byl vkus jeden! - V takovém tlaku, v takové vázanosti a dokonalosti vlastního zákona budou prožívat svou nejvybranější radost povahy silné, panovačné; vášni jejich mocného chtění se ulehčí při pohledu na každou stylizovanou přírodu, na veškerou přírodu ovládnutou a sloužící; i když mají stavět paláce a zakládat zahrady, je jim proti mysli ponechat přírodě volnost. - Slabé charaktery naopak, jež nemají sebe samy v moci, vázanost stylu nenávidí: cítí, že kdyby jim byl tento trpký a krutý tlak uložen, musely by podlehnout a stát se nízkými: jakmile slouží, mění se v otroky, a nenávidí tedy službu. Tako-
166        Friedrich  Nietzsche
ví duchové - a mohou to být duchové prvořadí - neustále usilují o to, aby sebe samy a své okolí utvářeli nebo vykládali jako volnou přírodu - divokou, svévolnou, fantastickou, nepořádnou, překvapivou: a činí dobře, protože jen tak činí dobře sami sobě! Neboť je zapotřebí jednoho: aby Člověk dosáhl spokojenosti se sebou - ať už tím či oním básnictvím nebo uměním: teprve tehdy je na člověka snesitelný pohled! Kdo se sebou není spokojen, je ustavičně připraven se za to mstít: my druzí se staneme jeho oběťmi, třeba jen tím, že budeme muset neustále snášet ošklivý pohled na něj. Neboť pohled na ošklivost činí člověka špatným a nerudným.
»291.«
Janov. - Hodnou chvíli jsem si prohlížel toto město, jeho sídla a parky a Široké okolí jeho obydlených pahorků a svahů; a musím nakonec říci: vidím tváře z minulých pokolení, - tato krajina je poseta obrazy smělých a sebevědomých lidí. Žili a chtěli žít dál - to říkají svými domy, stavěnými a zdobenými pro staletí, a nikoli pro prchavý okamžik; měli dobrý vztah k životu, jakkoli zlé byly často jejich vztahy k sobě navzájem. Stále vidím stavitele, jak pohledem utkvívá na všem, co bylo kolem něho v dálce i poblíž postaveno, též na městu, moři a horských hřebenech, a jak tímto pohledem ovládá a dobývá: chce toto vše zapojit do svého plánu a nakonec učinit svým vlastnictvím, protože se to stane jeho součástí. Celá tato krajina je prostoupena tím nádherným, nenasytným sobectvím Žádosti po majetku a kořistí; a stejně jako tito lidé neuznávali žádné hraníce v dálce a postavili ve své Žízni po novém vedle starého světa nový, bouřil se také ve vlasti neustále každý proti každému a vynalézal způsob, jak vyjádřit svou nadřazenost a postavit mezi sebe a svého souseda svou osobní nekonečnost. Každý si svou vlast dobýval ještě jednou pro sebe, když se jí zmocňoval svými architektonickými myšlenkami a přetvářel ji jakoby v pastvu pro oči
ärHJäWraEÜÜK'**";    :_*.   /^V*i*1l&^'U^X'^ti£tí&&!-3^*ŕí'Ai--.l-.^i.r-Í*:-----
Radostná  věda        167
svého domu. Na severu lidem imponuje zákon, a podíváme-li se na stavební styl měst, shledáme, že zákonnost a poslušnost jsou ve všeobecné oblibě: cítíme tam onu niternou potřebu být stejný, zařadit se, jež musela ovládat duši všech stavitelů. Zde vsak nacházíš za každým rohem člověka o sobě, který zná moře, dobrodružství a Orient, člověka, který je zákonu a sousedu nakloněn stejně málo jako dlouhé chvíli a který vše již založené, staré měří závistivými pohledy: chtěl by za pomoci kouzelné lstivosti fantazie toto vše alespoň v myšlenkách ještě jednou založit nove, přiložit svou ruku, vložit svůj důvtip - byť jen na krátký okamžik slunečného odpoledne, kdy se jeho nenasytná a melancholická duše cítí jednou nasycena a kdy se jeho oku smí ukázat jen to, co je jeho, a uz nic cizího.
» 292. «
Kazatelům morálky. - Nechci hlásat žádnou morálku, ale tem, kteří tak činí, dám tuto radu: chcete-li ty nejlepší věci a stavy nakonec připravit o veškerou úctu a cenu, pak je jen dále berte do úst jako dosud! Postavte je na vrchol své morálky a mluvte od rána do večera o štěstí ctnosti, o klidu duše, o spravedlivosti a imanentní odplatě: při takovém počínání se nakonec všechny tyto dobré věci stanou populární a získají na svou stranu křik ulice: pak bude však všechno zlato z jejich povrchu setřeno, a co více: veškeré zlato v nich se promění v olovo. Vpravdě, vy se vyznáte v obráceném umění alchymie, ve znehodnocování nejhodnotnějšího! Sáhněte jednou na zkoušku po jiném receptu, abyste nedosahovali jako dosud protikladu toho, co hledáte: popírejte ony dobré věci, odejměte jim potlesk luzy a snadnou přístupnost, učiňte je opět skrytými předměty ostychu osamělých duší, říkejte, že morálka je cosi zakázanéhol Možná tak pro ony věci získáte takové lidi, na kterých jedině záleží, myslím lidi heroické. Ale musí tam pak být něco, co vzbuzuje strach a nikoli, jako doposud, ošklivost! Chtělo by se dnes na
168        Friedrich  Nietzsche
adresu morálky říci totéž, co říkal mistr Eckardt; „Prosím boha, aby me zbavil boha!"
» 293. «
NäŠ vzduch. Víme dobře: kdo o vedu jen zavadí pohledem jako při procházce, po způsobu Žen a bohužel í mnoha umělců, pro toho má přísnost její služby, tato neúprosnost v malém i velkém, tato rozhodnost při vážení, usuzování, odsuzování v sobě cosi závratného a vzbuzujícího bázeň. Zejména jej leká, jak se tu žádá to nejtěžší, Činí to nejlepší, aniž by následovala chvála a odměna, naopak tu stejně jako mezí vojáky nahlas zaznívají'téměř jen důrazné výtky a důtky, - neboť dobrá práce je tu pravidlem, chyba výjimkou; a pravidlo je tu jako všude jinde mlčenlivé. S touto „přísností vědy" se to má jako s formou a způsoby té nejvybranější společnosti: - nezasvěceného lekají. Kdo jim však uvykl, nechce už vůbec Žít jinde než v tomto jasném, průhledném, vydatném, silně elektrickém vzduchu, na tomto mužném vzduchu. Všude jinde pro něj není dost čisto a vzdušno: má podezření, že tam nebude jeho nejlepší umění nikomu opravdu ku prospěchu a jemu samému pro radost, že mu pro samá nedorozumění proklouzne prsty půl života, že bude muset být ustavičně velmi opatrný, mnoho zakrývat a zatajovat, - samé velké a neužitečné ztrácení sil! Zde, v tomto přísném a jasném elementu má však svou sílu celou: tady může létat! Proč by měl zase sestupovat dolů, do oněch kalných vod, kde Člověk musí plavat a brodit se a ušpiní si křídla! - Ne! Tak je pro nás příliš těžké žít: můžeme snad za to, že jsme byli zrozeni pro vzduch, Čistý vzduch, my sokové slunečního paprsku, a že bychom se nejradeji na částečce éteru vypravili jako ona nikoli od slunce, nýbrž za slunceml To je však nemožné: - chceme tedy Činit to, co jediné můžeme: přinášet zemi světlo, být „světlem země"! K tomu máme svá křídla a svou rozhodnost a přísnost, proto jsme mužní, a dokonce strašní, podobně jako
Radostná   věda        169
oheň. Ať se nás bojí ti, kteří se od nás nedokáží ohřát a rozjasnit!
» 294. «
Proti pomlouvačům přírody. - Jsou mi nepříjemní lidé, pro než se každý přirozený sklon stává okamžitě nemocí, něčím znetvořujícím, ba mrzkým, - to oni nás svedli k domněnce, že lidské sklony a pudy jsou zlé; oni jsou příčinou naší velké nespravedlivosti vůči naší přirozenosti, vůči veškeré přírodě! Je dost lidí, kteří se smějí oddat s půvabem a bez starosti svým pudům: ale nečiní tak, ze strachu z oné domnělé „zlé podstaty" přírody! Proto došlo k tomu, že lze mezi lidmi nalézt jen málo vznešeností: její známkou vždy bude nemít strach ze sebe, neočekávat od sebe nic mrzkého, bez váhání se rozlétnout, kam nás to pohání - nás svobodně zrozené ptáky! Ať přijdeme kamkoli, vždy kolem nás bude svobodně a slunečně.
» 295. «
Krátkodobé ZVyky. - Miluji krátkodobé zvyky a považuji je za nedocenitelné prostředky, jak poznat mnohé věci a stavy, a to až na dno jejich sladkosti a hořkosti; má povaha je krátkodobým zvykům veskrze přizpůsobena, dokonce i v potřebách svého tělesného zdraví a vůbec, kam ažjen dohlédnu: od nízkého po nejvyšší. Stále znovu věřím, že právě toto mě nyní natrvalo uspokojí - i krátkodobý zvyk má onu víru vášně, víru ve věčnost -, a že mi lze závidět, poněvadž jsem to nasel a rozpoznal: - a pak mě to živí o polednách i zvečera a šíří to kolem sebe a v mém nitru hlubokou spokojenost, takže netoužím po ničem jiném, aniž bych měl zapotřebí srovnávat nebo opovrhovat nebo nenávidět. A jednoho dnes se čas naplní: ta dobrá věc se ode mne odloučí, nikoli jako něco, co by mě teď plnilo odporem -nýbrž v míru a nasycena mnou jako já jí, jako bychom si navzá-
170        Friedrich  Nietzsche
jem museli být vdečni a takto si podávali ruce na rozloučenou. A již Čeká za dveřmi cosi nového a zároveň i má víra - ten ne-úmorný blázen a mudrc! - Že toto nové bude tím pravým, tím posledním pravým. Tak se mi vede s pokrmy, myšlenkami, lidmi, městy, básněmi, hudbami, naukami, denními pořádky, životními způsoby. - Naproti tomu nenávidím trvalé zvyky a připadá mi, že do mé blízkosti přichází nějaký tyran a že můj životní vzduch houstne, kdykoli se události utvářejí tak, že se zdá, jako by z nich nutně vyrůstaly trvalé zvyky: například působením úřadu, nepřerušovaného spolubytí s týmiž lidmi, stálého bydliště, jednoho typu zdraví. Ano, jsem vůči veškeré své bídě a nemoci a vůči všemu, co je na mně nedokonalého, v posledním základu své duse naladěn uznale, protože mi to vše ponechává sto zadních vrátek, jimiž mohu uniknout trvalým zvykům. - Ovšem nejnesnesitelnější, vpravdě strašlivý by pro mne byl život úplně bez zvyklostí, život, který ustavičně vyžaduje improvizaci: - to by bylo mé vyhnanství a má Sibiř.
» 296. «
Stálá pověst. - Stálá pověst byla odjakživa věcí nanejvýš prospěšnou; a kdekoli je společnost ještě ovládána stádním instinktem, je ještě i dnes pro každého jednotlivce nejúčelnější, vydává-li svůj charakter a svou činnost za neměnné, - i když takové v podstatě nejsou. „Je na něj spolehnutí, nemění se": - to je ve všech nebezpečných situacích společnosti chvála, která nejvíc znamená. Společnost se zadostiučiněním cítí, že ve ctnosti jednoho, ve ctižádosti druhého, v myšlení a vášni třetího má spolehlivý, za všech okolností připravený nástroj, - a odměňuje tuto povahu nástroje, tuto věrnost sobě, neproměnnost v názorech, snahách, a dokonce i v nectnostech, svými nejvyššími poctami. Takové ocenění, které vzkvétalo a vzkvétá všude zároveň s mravností mravů, vychovává „charaktery" a o veškerém střídání, změně názoru, sebeproměnování šíří špatnou pověst.
Radostná  věda        171
A právě toto je bezpochyby - byť byla jinak výhodnost takového způsobu myšlení jakkoli velká - pro poznání tím nejškodlivějším druhem všeobecného soudu: neboť právě odhodlání poznávajícího vyslovit se kdykoli statečně proti svému dosavadnímu mínění a vůbec být ve vztahu ke všemu, co se v nás chce stát pevným, povýtce nedůvěřivý, - to vše je zde odsouzeno a opředeno špatnou pověstí. Smýšlení poznávajícího, jenž je v rozporu se „stálou pověstí", platí za nedůstojné, zatímco zkamenělost názorů má veškerou důstojnost na své straně: - ještě dnes musíme žít pod klatbou takových pravidel! Jak těžce se žije, cítí-li člověk proti sobě a kolem sebe soud mnoha tisíciletí! Je pravděpodobné, že po mnoho tisíciletí bylo poznání provázeno špatným svědomím a že v historii největších duchů se muselo vyskytovat velké množství sebeopovržení a tajné bídy.
» 297. «
Moci odporovat. - Každý dnes ví, že schopnost snést odpor je známkou vysoké kultury. Někteří dokonce vědí, že vyšší člověk odpor vůči sobě vyžaduje a vyvolává, aby se mu ukázala . jeho vlastní, dosud neznámá nespravedlnost. Avšak moci od- !i pórovat, získat dobré svědomí při napadání všeho navyklého, í: tradičního, uctívaného, - to je víc než v obou předchozích pří- j ; pádech, to je ono opravdu velké, nové, obdivuhodné v naší kul- j I túře, největší krok osvobozeného ducha: kdo ví toto? -
» 298. «
Povzdech. - Lapil jsem toto poznání cestou a ve snaze je zachytit jsem rychle sáhl po nejbližších špatných slovech, aby mi opět neulétlo. A nyní na tato vyschlá slova zahynulo a visí v nich a komíhá se - a když naň pohlédnu, nevím už ani, jak jsem mohl cítit takové štěstí, když jsem toho ptáka chytal.
172        Friedrich  Nietzsche
» 299. «
Co bychom se měli naučit od umělců. - jaké máme prostředky, abychom věcem dodali krásu, přitažlivost, lákavosť, když ji samy nemají? - a já jsem názoru, že samy o sobě ji nemají nikdy! Zde se musíme zčásti učit od lékařů, kteří například hořké věci ředí nebo přidávají do měsidla víno a cukr; ale ještě víc od umělců, kteří se vlastně o takové nápady a triky snaží ustavičně. Vzdálit se od věcí, až z nich už mnoho nevidíme a musíme si mnoho přimysíet, abychom je ještě viděli - nebo vidět věci za rohem a jakoby ve výřezu - nebo je postavit tak, aby se částečně překrývaly a umožňovaly jen perspektivní průhledy
-  nebo na ně hledět barevným sklem ČÍ ve světle večerních červánků ~ nebojím dát povrch a pleť, jež není plně transparentní: tomu všemu je třeba se od umělců naučit a v ostatních věcech být moudřejší než oni. Neboť u nich obvykle tato citlivá síla končí tam, kde končí umění a začíná Život; avšak my chceme být básníky svého života a začít u toho nejmenšího a nejvšednějšího.
» 300. «
Předehry Vědy. - Myslíte snad, že by vědy mohly vzniknout a vyspět, kdyby jim nepředcházeli kouzelníci, alchymisté, astrologové a čarodějnice - tedy ti, kdo svými přísliby a svým předstíráním museli nejprve vyvolat Žízeň, hlad a chuť na skryté a zakázané síly? Ano, muselo být slibováno nekonečně víc, než kdy může být splněno, aby se v říši poznání splnilo vůbec něco.
- Možná že stejným způsobem, jakým se nám zde ukazují předehry a cvičení k vědě, které naprosto nebyly jako takové provozovány a pociťovány, se zjeví nějakému vzdálenému veku také veškeré náboženství jako cvičení a předehra: možná by mohlo být zvláštním prostředkem k tomu, aby jednotliví lidé mohli jednou vychutnat soběstačnost boha a celou jeho sílu sebevykou-pení: Ano! - smíme se ptát - naučil by se snad člověk bez oné
Radostná  věda        173
religiózní školy a prehistorie vůbec kdy pociťovat hlad a žízeň po sobě a čerpat sytost a plnost ze sebe? Nemusel nejprve Prométheus žít v bludu, že ukradl světlo a pyká za to, - aby nakonec odhalil, že světlo vytvořil tím, že po světle toužil, a že nejenom člověk, nýbrž i bůh je dílem jeho rukou a hlínou v jeho rukou? Všechno jen výtvory svého tvůrce? - stejně jako blud, krádež, Kavkaz, sup a celá tragická Prometheia všech poznávajících?
» 301. «
Blud lidí kontemplativních. - Vyšší lidé se od nízkých odlisují tím, že vidí a slyší nevýslovně víc a při vidění a slyšení myslí - a právě tím se liší Člověk od zvířete a vyšší zvířata od nižších. Pro toho, kdo vyrůstá do výšin lidství, nabývá svět plnosti; zachytává ho svými háčky stále více zájmů; neustále roste množství jeho vznětů a právě tak množství druhů jeho rozkoší a strastí, - vyšší člověk je vždy zároveň šťastnější a nešťastnější. Jeho ustavičným průvodcem však zůstává jeden blud: domnívá se, že stojí před velkou podívanou a velkým koncertem, jimiž je život, jako divák a posluchač: nazývá svou povahu kontemplatívni a přehlíží při tom, že on sám je také vlastním básníkem a spolutvůrcem života, - že se sice zajisté velmi liší od herce tohoto dramatu, takzvaného člověka jednajícího, ale ještě více od pouhého pozorovatele a svátečního hosta před jevištěm. Jemu, jakožto básníkovi, je zajisté vlastní vis contemplativa a pohled zpět na své dílo, avšak zároveň a především vis creativa, jež jednajícímu člověku chybí, ať už první zdání a všeobecné mínění říká cokoli. Právě my, kdo myslíme a pociťujeme, ve skutečnosti neustále tvoříme něco, co zde ještě není: celý ten věčně rostoucí svět hodnocení, barev, závaží, perspektiv, hierarchií, přitakání a popírání. Toto námi vytvořené básnické dílo neustále nacvičují a osvojují si takzvaní praktičtí lidé (naši herci, jak řečeno) a přenášejí je do tělesné skutečnosti, ba do všednosti. Cokoli má
174        Friedrich Nietzsche
v nynějším světě hodnotu, nemá ji samo o sobě, ze své přirozenosti, - příroda je vždy bez hodnoty: - nýbrž hodnota byla kdysi těmto věcem dána, darována a my jsme byli dárci! Teprve my jsme stvořili svět, který se člověka týkal - Avšak právě toto vědění nám schází, a jestliže ho někdy na okamžik dosáhneme, pak je ihned v příští chvíli zase zapomeneme: neznáme svou nejlepší sílu a hodnotíme sebe, lidi kontemplatívni, o stupeň níže, -nejsme ani tak hrdí, ani tak šťastní, jak bychom být mohli.
» 302. «
Nebezpečí nejšťastnějších. - Mít jemné smysly a jemný vkus; být přivyklý na to nejvybranější a nejlepší z ducha jako na pravou a nejčastější krmi; těšit se ze své silné, zdatné, odvážné duše; kráčet životem s klidným pohledem a pevným krokem, připraven neustále na nejzazší jako na slavnost a pln žádosti po neobjevených světech a mořích, lidech a bozích; naslouchat každé veselé hudbě, jako by tam usedli udatní muži, vojáci, námořníci ke krátkému odpočinku a pobavení, a v nejhlubším požitku z okamžiku být přemožen slzami a celou purpurovou těžkomyslností šťastného člověka: kdo by nechtěl, aby to vše bylo právě jeho majetkem, jeho stavem! To bylo štěstí Homéra). Stav toho, kdo Řekům stvořil jejich bohy, - ne sám sobě své bohy! Aíe nezastírejme si: s tímto Homérovým Štěstím v duši je Člověk také nejzranitelnějším tvorem pod sluncem! A jen za tuto cenu lze koupit tu nejdrahocennější mušli, již víny bytí dosud vyplavily na pobřeží! Díky jejímu vlastnictví se člověk stává stále vnímavějším pro bolest, až se konečně stane příliš vnímavým: nakonec stačilo nepatrné rozladění a znechucení, aby Homérovi zošklivilo život. Nedokázal uhodnout hloupou hádanku, kterou mu dali mladí rybáři! Věru, malé hádanky jsou nebezpečím nejšťastnějších! -
Radostna věda        175
» 303. « Dva šťastní. - Vskutku, tento člověk ovládá nazvdory svému mládí improvizaci života a uvádí i nejpozornějšího pozorovatele v úžas: - zdá se totiž, že se nedopouští jediné chyby, třebaže ustavičně hraje nanejvýš odvážnou hru. Připomíná ony improvizující mistry hudebního umění, jimž by chtěl posluchač také připsat božskou neomylnost ruky, přestože se tu a tam přehmátnou, jako se přehmátne každý smrtelník. Ale jsou obratní a vynalézaví a stále přichystaní vřadit i nejnahodilejší tón, k němuž je vede úhoz prstu či rozmar, ihned do tematického celku a vdechnout náhodě krásný smysl a duši. - A zde je zase úplně jiný Člověk: nedaří se mu v zásadě nic, oč usiluje a co plánuje. To, k čemu příležitostně upnul své srdce, jej už několikrát přivedlo na okraj propasti a do těsné blízkosti zániku; a pokud mu přece ještě unikl, pak zajisté ne s pouhým „šrámem". Myslíte, že je proto nešťasten? Už dávno se rozhodl, že vlastní přání a plány nebude brát tak vážně. „Když se mi nezdaří tohíe, povzbuzuje se, pak se mi snad zdaří něco jiného; a v celku vzato nemohu vedet, zda nejsem svým nezdarům zavázán díkem víc než nějakému úspěchu. Jsem snad stvořen k tomu, abych byl tvrdohlavý a nosil rohy býka? Co pro mne tvoří hodnotu a výsledek života, je někde jinde; má hrdost a právě tak má bída jsou někde jinde. Vím o životě víc, protože jsem ho tak často málem ztratil: a právě proto mám ze života víc než vy všichni!"
» 304. « Zříkat se konáním. - V zásadě mi jsou proti mysli všechny morálky, jež nabádají: „Toho nečiň! Odříkej se! Překonej se!" - naproti tomu jsem nakloněn všem morálkám, které mne pobízejí, abych něco dělal, znovu a znovu, od rána do večera, a v noci aby se mi o tom zdálo a já nemohl myslet na nic jiného než: jak to vykonat dobře, tak dobře, jak je to právě pro mne
176        Friedrich  Nietzsche
jedině možné! Kdo takto žije, od toho postupně odpadáva, co k takovému životu nepatří: bez nenávisti a odporu vidí, jak jej dnes opouští to a zítra ono, jako zežloutlé listy, které odvane ze stromu každý čerstvý větřík: anebo vůbec nevidí, že jej to opouští, tak přísně pohlíží jeho oko k jeho cíli a vůbec kupředu, nikoli stranou, zpátky či dolů. „Naše konání nechť určuje, čeho se zříkáme: zříkat se konáním" - tak se mi to líbí, tak zní mé placi-tum. Nechci však s otevřenýma očima usilovat o vlastní ochu-
11   zení, nemám rád Žádné negativní ctnosti, - ctnosti, jejichž pod-
| i   statou je popírání a odříkání samo.
» 305. «
Sebeovládání - Učitelé morálky, kteří člověku jako první a nejvyšší ukládají, aby ovládl sám sebe, vyvolávají u něho zvláštní chorobu: totiž neustálé podráždění při všech přirozených vznětech a sklonech, takřka jakýsi druh svedení. Ať jej od té doby žene, přitahuje, láká, pohání cokoli, zevnitř Či zvenčí -vždy se tomuto podrážděnému zdá, že jeho sebeovládání hrozí nebezpečí: nesmí se již svěřit žádnému instinktu, žádnému svobodnému rozletu, nýbrž stojí tu stále s odmítavým gestem, vyzbrojen sám proti sobe, s ostrým a nedůvěřivým pohledem, věčný strážce hradu, v nějž sám sebe proměnil. Ano, může tak být velký\ Ale jak nesnesitelný je nyní pro druhé, jak těžký sám pro sebe, jak ochuzený a oddělený od nejkrásnějších nahodilostí duše! Ba od možnosti dalšího poučenu Neboť musíme umět na určitý čas ztratit sami sebe, chceme-li se něčemu přiučit od věcí, jimiž sami nejsme.
» 306. «
Stolkové a epikurejci. - Epikurejec si vyhledává situaci, osoby a dokonce i události, které se hodí k jeho nanejvýš citli-
Radostná věda        177
vé intelektuální povaze, a ostatního - to znamená naprosté většiny věcí - se zříká, protože by to pro něj byla příliš silná a těžká strava. Stoik se naopak cvičí v polykání kamenů a červů, střepů a štírů a odnaučuje se ošklivosti; jeho žaludek se má stát konečně netečným vůči všemu, co do něj nasype náhoda bytí: -připomíná onu arabskou sektu Assauů, s níž se lze setkat v Alžírsku; a podobně jako tito necitliví, zve i on na předvádění své necitlivosti s oblibou publikum, bez něhož se epikurejec právě rád obejde: - má přece svou „zahradu"! Pro lidi, s nimiž si osud zahrává, pro ty, kteří žijí v násilných dobách a v závislosti na někom nevypočitatelném a proměnlivém, může být stoicismus velmi vhodný. Kdo však do jisté míry odhadne, že mu osud dovolí spřádat dlouhé vlákno, učiní dobře, zařídí-li se epikurejsky; všichni lidé ducha tak doposud Činili! Pro ně by totiž bylo největší ztrátou, kdyby přišli o jemnou citlivost a získali za ni darem stoickou tlustou kůži s ježčími ostny.
» 307. «
Ve prospěch kritiky. - Dnes se ti jeví jako omyl něco, co jsi dříve miloval jako pravdu nebo pravděpodobnost: odvrhuješ to a bláhově se domníváš, že tak zvítězil tvůj rozum. Možná byl však onen omyl pro tebe tehdy, když jsi byl ještě jiný - a jsí neustále jiný - stejně nezbytný jako všechny tvé nynější „pravdy", podoben bláně, jež ti zastírala a zahalovala mnohé, co jsi ještě nesměl vidět. To mínění zabil tvůj nový život, nikoli tvůj rozum: už je nepotřebuješ, a tak se hroutí samo od sebe a nerozum z něho vylézá na světlo jako červ. Když kritizujeme, není to nic svévolného a neosobního, - je to, přinejmenším velmi často, důkaz toho, že jsou v nás živé síly růstu, které odhazují starou kůru. Popíráme a musíme popírat, protože v nás něco chce žít a přitakat si, něco, co možná ještě neznáme, ještě nevidíme! -Tolik ve prospěch kritiky.
178        Friedrich  Nietzsche
» 308. «
Historie každého dne. - Jak vypadá historie tvé každodennosti? Pohleď na své zvyklosti, z nichž sestává: jsou výsledkem bezpočtu malých zbabělostí a leností, nebo plodem tvé statečnosti a vynalézavého rozumu? Ať jsou oba případy jakkoli odlišné, nelze vyloučit, že tě lidé zahrnou stejnou chválou a ty jim také vskutku přineseš stejný užitek. Ale s chválou, užitkem a úctyhodností ať se spokojí ten, komu stačí mít dobré svědomí,
- avšak nikoli ty, který zkoumáš ledví a máš vědomí o svědomu
» 309. « Ze sedmé samoty. - Jednoho dne za sebou poutník přibouchl dveře, zastavil se a plakal. Poté pravil: „Ten můj sklon a pud k pravému, skutečnému, ne-zdánlivému, jistému! Jak jsem naň rozezlen! Proč právě mne jde v patách tento temný a vášnivý poháněč! Rád bych si vydechl, ale on to nedovolí. Co všechno mne nesvádí, abych se zastavil! Všude jsou pro mne zahrady Armidovy: proto stále nové rozchody a nové hořkosti srdce! Znovu musím vykročit, pozvednout svou znavenou, zraněnou nohu: a protože musím, ohlížím se často na to nejkrásnější, jež mě nedokázalo zadržet, s hněvem -protože mne nedokázalo zadržet!"
» 310. « Vůle a Vlny. - Jak lačně se sem žene tato vlna, jako by měla čehosi dosáhnout! S jak hrozivým spěchem proniká do nejhlubšího zákoutí skalnaté rozsochy! Zdá se, že chce někoho předstihnout; zdá se, že je tam ukryto něco, co má cenu, velkou cenu. -A teď se vrací, trochu pomaleji, stále ještě celá bílá vzrušením,
- je zklamána? Našla, co hledala? Předstírá zklamání? - Ale už se blíží jiná vlna, ještě lačnější a divočejší než první, a také její duše jako by byla plna tajemství a žádosti najít poklad. Tak žijí
Radostná  věda        179
vlny, - tak žijeme my, volní bytosti! - víc neřeknu. - Jakže? Vy mi nedůvěřujete? Vy se na mne zlobíte, vy krásní netvoří? Obáváte se, že vaše tajemství zcela vyzradím? Nuže! Jen se na mě zlobte, zvedejte svá zelenavá nebezpečná těla, jak nejvýše můžete, postavte mezi mne a slunce zeď tak jako nyní! Věru, už ze světa nezůstalo nic než zelenavé přítmí a zelené blesky. Provádějte, co chcete, vy svévolníci, rvěte rozkoší a zlobou - nebo se opět ponořte, setřeste své smaragdy do nejhlubších hlubin, přehoďte přes ně své nekonečné belavé třásně a krajkoví pěn - vše se mí bude líbit, neboť vám vše sluší a já jsem vám za vše tak vděčen: jak bych vás mohl prozradit! Neboť - slyšte dobře! - já vás i vaše tajemství znám, já znám váš rod! Vždyť vy a já jsme z jednoho rodu! - Vždyť vy a já máme jedno tajemství!
»311.«
Lomené světlo. - Nejsme vždy stateční; a když se unavíme, pak i našinec občas zanaříká: „Je tak těžké působit lidem bolest - ach, proč je to jenom tak nutné! Co z toho, že žijeme vskrytu, nechceme-li podržet pro sebe to, co budí pohoršení? Nebylo by spíše radno žít v davu a na jednotlivcích napravovat to, Čím se má a musí hřešit na všech? Být pošetilý s pošetilcem, ješitný s ješitným, blouznit s blouznivcem? Nebylo by to správné, při tak nebývalé rozličnosti v celku? Když slyším o zlomyslnostech druhých vůči mně, - není mým prvním pocitem zadostiučinění? Tak je to správné! - jako bych jim říkal - tak málo se k vám hodím a mám tolik pravdy na své straně: jen si ze mne dělejte dobrý den, kdykoli můžete! Zde jsou mé nedostatky a omyly, zde můj blud, můj nevkus, můj zmatek, mé slzy, má ješitnost, má soví ukrytost, mé rozpory! Zde je čemu se smát! Tak se tedy smějte a těšte! Nezlobím se na zákon a přirozenost věcí, jež chtějí, aby nedostatky a omyly vyvolávaly veselí! - Jistě, kdysi existovaly „krásnější" časy, kdy se člověk mohl s každou poněkud novější myšlenkou cítit tak nepostradatelný, že s ní mohl vyjít na ulici
180        Friedrich  Nietzsche
Radostná  věda        181
a na každého volat: „Hleď! Říše nebeská se přiblížila!" - Já bych se nepostrádal, kdybych chyběl. Postradatelní jsme všichni! -Avšak, jak řečeno, takto nesmýšlíme, když jsme stateční; nemyslíme «a to.
» 312.« Můj pes. - Dal jsem své bolesti jméno a říkám jí „pes", - je právě tak věrná, právě tak vlezlá a nestydatá, právě tak zábavná, právě tak chytrá jako každý jiný pes - a mohu se na ni osopovat a vylévat si na ní zlost: jako to druzí dělají se svými psy, služkami a ženami.
» 313.« Žádný obraz muk. - Udělám totéž co Raffael a nenamaluji už žádný obraz muk. Existuje dost vznešených věcí, než abychom museli vyhledávat vznešenost tam, kde se druží s krutostí; mou ctižádost by navíc vůbec neuspokojovalo, kdybych se chtěl stát sublimním mučitelem.
» 314.«
Nová domácí ZVÍfata. - Chci mít u sebe svého lva a svého orla, abych měl neustále náznaky a předzvěsti toho, jak velká nebo jak malá je má síla. Musím k nim dnes shlížet dolů a bát se jich? A nadejde opět hodina, kdy oni budou vzhlížet ke mně, a ve strachu? -
» 315.« O poslední hodince. - Bouře jsou mým nebezpečím: budu mít svou bouři, která mě zahubí, jako zahubila Olivera Cromwel-la jeho bouře? Nebo uhasnu jako světlo, které nesfoukne až vítr,
nýbrž které je sebou samým unaveno a přesyceno - vyhaslé světlo? Nebo konečně: sfouknu sám sebe, abych nevyhasl? -
» 316.«
v Lidé S prorockým darem. - Scházívám cit pro to, že proroci jsou lidé velice trpící: domníváte se jen, že jim byl dán do vínku krásný „dar", a nejspíš byste jej rádi měli sami, - ale vyjádřím se raději v podobenství. Jak moc trpí asi zvířata elektřinou ve vzduchu a v mracích! Pozorujeme, že některé živočišné druhy mají prorockou schopnost vzhledem k počasí, například opice (jak můžeme sami dobře sledovat ještě i v Evropě, a to nejen ve zvěřincích, nýbrž na Gibraltaru). Ale nemyslíme na to, že jejich bolesti - jsou zde proroky! Když se pod vlivem blížícího, zdaleka ještě ne viditelného mraku změní náhle pozitivní elektřina v negativní a připravuje se změna počasí, chovají se tato zvířata, jako by se blížil nepřítel, a chystají se k obraně nebo k útěku; většinou někam zalezou, - nechápou špatné počasí jako počasí, nýbrž jako nepřítele, jehož dotek už cítil
» 317.«
Ohlédnutí. - Vlastní patos každého životního údobí si jen zřídka uvědomujeme jako takový, dokud v tomto údobí žijeme; vždy se domníváme, že je to pro nás jediný právě možný a rozumný stav a rozhodně étos, nikoli patos - abychom hovořili a rozlišovali s Řeky. Pár tónů hudby mi dnes přivolalo vzpomínku na jednu zimu, jeden dům a jeden navýsost poustevnický život a zároveň i pocit, v němž jsem tehdy žil: - myslel jsem si, že tak mohu Žít už navždy. Avšak nyní chápu, že to byly veskrze patos a vášeň, věc srovnatelná s touto bolestně zmužilou a útěšnou hudbou, - něco takového nemůže mít člověk celá léta Či snad věčnost: stal by se tím pro tuto planetu příliš „nadpozemským".
182       Friedrich Nietzsche
» 318.« Moudrost V bolesti. - V bolesti je stejně moudrosti jako v rozkoši: a podobně jako rozkoš patří k prvořadým záchov-ným silám druhu. Kdyby takovou silou nebyla, už dávno by zanikla; že působí utrpení, není argument proti ní, je to její podstata. V boleti slyším povel lodního kapitána: „Stáhněte plachty!" Smělý lodník „Člověk" se musel naučit vztycovat plachty tisícerým způsobem, jinak by po něm bylo záhy veta, příliš brzy by ho pohltil oceán. Musíme umět žít i s menším množstvím energie: jakmile bolest zapne svůj poplašný signál, je na čase energii snížit, - blíží se nějaké velké nebezpečí, chystá se bouře a my učiníme dobre, budeme-li se co nejméně „nadouvat". - Je pravda, Že existují lidé, kteří při blížící se velké bolesti slyší právě opačný povel a kteří nikdy nehledí hrději, bojovněji a šťastněji, než když se zvedá bouře; ano, sama bolest jim dává ty největší okamžiky! To jsou velcí, heroičtí lidé, kteří lidstvu přinášejí bolest: lidé nepočetní a vzácní, kteří mají zapotřebí téže apologie jako bolest vůbec, - a vskutku! neupírejme jim ji! Jsou to pro druh záchovné a povzbudivé síly prvního řádu: byť třeba jen tím, že se brání pohodlí a neskrývají svůj odpor k tomuto druhu štěstí.
» 319. «
Být interprety vlastních zážitků. - Jeden druh poctivosti byl všem zakladatelům náboženství a jim podobným odjakživa cizí: - nikdy neučinili věcí svědomí poznání vlastních zážitků. „Co jsem vlastně zažil? Co se tehdy ve mně a kolem mne odehrávalo? Byl můj rozum dostatečně jasný? Byla má vůle obrněna proti všem klamům smyslů a odrážela statečně vše fantastické?" - takto se žádný z nich neptal a ani všichni ti milí věřící se tak dosud neptají: spíše žízní po věcech, které jsou proti rozumu, a neradi by si utišení této žízně příliš ztížili, - prožívají potom „zázraky" a „znovuzrození" a slyší hlasy andělské! Avšak my,

Radostná  věda        183
my jíní, žíznící po rozumu, chceme svým zážitkům hledět tváří v tvář stejně přísně jako vědeckému pokusu, hodinu za hodinou, den za dnem! Chceme být sami svými experimenty a pokusnými zvířaty.
» 320. «
Při shledání. - A.: Rozumím ti ještě dobře? Ty hledáš? Kde je vprostřed teď skutečného světa tvůj kout a tvá hvězda? Kde se ty můžeš položit na slunce, aby i tebe zalila přemíra blaha a tvé bytí došlo ospravedlnění? Ať tak učiní každý sám za sebe - jako bys mi říkal - ať pustí z hlavy obecné řeči, starání o druhého a o společnost! - B.: Já chci víc, nejsem hledající. Já chci pro sebe stvořit vlastní slunce.
» 321. «
Nová opatrnost. - Nemysleme už tolik na tresty, káráni a polepšování! Jednotlivce málokdy změníme; a pokud by se nám to zdařilo, pak se možná mimoděk podařilo zároveň něco jiného: jeho prostřednictvím jsme se změnili myl Hleďme spíše, aby náš vlastní vliv na vše nadcházející vyvážil a převážil jeho vliv; nezápasme v přímém boji! - takovým bojem je totiž veškeré káráni, trestání a polepšování. Nýbrž povznesme se sami tím výše! Dávejme svému vzoru stále živější barvy! Zastiňme druhého svým světlem! Ne! Nechceme se kvůli němu stát sami temnějšími, tak jako všichni trestající a nespokojenci! Jděme raději stranou! Dívejme se jinam!
» 322. «
Podobenství. - Myslitelé, v nichž se všechny hvězdy pohybují po cyklických drahách, nejsou myslitelé nejhlubší; kdo do
184        Friedrich  Nietzsche
sebe pohlíží jako do nesmírného kosmu a nosí v sobě Mléčné dráhy, ten také ví, jak nepravidelné všechny Mléčné dráhy jsou; vedou až doprostřed chaosu a labyrintu bytí.
» 323. «
Štěstí V osudu. - Největší vyznamenání nám osud prokáže, nechá-li nás určitý čas bojovat na straně našich protivníků. Tím jsme předurčeni k velkému vítězství.
» 324.«
In media vita. - Ne! Život mne nezklamal! Rok od roku je pro mne spíš pravdivější, lákavější a tajemnější, - ode dne, kdy mne navštívila velká osvoboditelka, ona myšlenka, že život by mohl být experimentem poznávajícího - a nikoli povinností, nikoli sudbou, nikoli klamem! - A poznání samo: ať si je pro jiné něčím jiným, například ložem ke spočinutí nebo cestou k takovému loži nebo zábavou nebo zahálkou, - pro mne je světem nebezpečenství a vítězství, v němž mají i heroické pocity své jeviště a kolbiště. „Život prostředkem poznání" - s touto zásadou v srdci může člověk žít nejen statečně, nýbrž i radostně, a také se radostně smáti A kdo by vůbec uměl dobře se smát a dobře Žít, kdyby nejprve neuměl dobře válčit a vítězit?
» 325. «
Co patří k velikosti. - Kdo by mohl docílit něčeho velkého, aniž by v sobě cítií sílu a vůli působit velkou bolest? Umět trpět je to nejmenší: v tom dosáhnou často mistrovství i slabé Ženy a dokonce otroci. Ale nezahynout vnitřní nouzí a nejistotou, když působíme velké utrpení a slyšíme křik tohoto utrpení - to je velké, to patří k velikosti.
Radostná  věda        185
» 326. « Lékaři duší a bolest. - Všichni kazatelé morálky, jakož i všichni teologové, mají jeden společný nešvar: všichni se lidem snaží namluvit, že je to s nimi velmi špatné a že mají zapotřebí tvrdé, definitivní, radikální kúry. A jelikož takovým naukám lidé vždy až příliš horlivě a po celá staletí dopřávali sluchu, nakonec v nich skutečně něco z té pověry, že se jim vede velmi špatně, zůstalo: takže jsou teď opět velice ochotni vzdychat, nenacházet na životě nic dobrého a vyměňovat si zachmuřené pohledy, jako by to sotva bylo k vydržení. Ve skutečnosti jsou si svým životem nespoutané jisti, zamilovaní do něj a překypují nepředstavitelnými lstmi a obmysly, jak vše nepříjemné zlomit a bolesti a neštěstí ulomit hrot. Skoro se mi zdá, že o bolesti a neštěstí se vždy mluví přehnaně, jako by přehánění v tomto ohledu bylo věcí správného způsobu života: pilně se však zamlčuje, že proti bolesti existuje nespočet tišivých prostředků, jako je omamování nebo horečnatý spěch myšlenek nebo klidná poloha nebo dobré a zlé vzpomínky, úmysly, naděje a mnoho druhů hrdosti a soucitu, jež mají takřka účinek anestetík: zatímco při nejvyšších stupních bolesti nastupuje samo od sebe bezvědomí. Docela obstojně umíme své hořkosti skrápět sladkými kapkami, zejména hořkosti duše; máme pomůcky pro svou statečnost a vznešenost i pro ušlechtilejší delíria poddanosti a rezignace. Ztráta zůstane ztrátou sotva hodinu: jaksi nám zároveň s ní padl z nebe i dar - nová síla například: byť to byla jenom nová příležitost k síle! Co všechno kazatelé morálky vyfantazí-rovali o vnitřní „bídě" zlých lidí! Co nám jen nalhali o neštěstí vášnivých lidí! - ano, lhaní je tu tím pravým slovem: velmi dobře věděli o překypujícím štěstí takových lidí, ale zcela je zamlčeli, protože bylo popřením jejich teorie, podle níž veškeré štěstí vzniká teprve zničením vášně a zmlknutím vůle! A co se nakonec týče receptu všech těchto lékařů duše a jejich vychvalování tvrdé radikální kúry, tu je dovoleno se ptát: je tento náš život
186       Friedrich Nietzsche
vskutku tak bolestivý a obtížný, abychom jej s výhodou vyměnili za stoický způsob života a zkamenění? Nedaří se nám přece natolik špatně, aby se nám muselo dařit špatně stoickým způsobem!
» 327. «
Brát vážně. - Intelekt je u převážné většiny lidí těžkopádný, temný a skřípavý stroj, který se nesnadno uvádí do chodu: chtějí-H s tímto strojem pracovat a dobře myslet, říkají tomu „brát věc vážně", ach, jak nepříjemné pro ně musíbýt dobré myšlení! Ta milá bestie člověk ztratí nejspíš pokaždé, když dobře myslí, dobrou náladu; stává se „vážnou"! A „kde je radost a smích, nestojí myšlení za nic": - tak zní předsudek této vážné bestie vůči veškeré „radostné vědě". - Budiž! Ukažme tedy, že je to předsudek!
» 328. « /      Škodit hlouposti. - Víra, že egoismus vůbec je zavrženíhodný, tak tvrdošíjně a s takovým přesvědčením hlásaná, zajisté egoismus poškodila {ve prospěch, jak nepřestanu opakovat, stád-
I   nich instinktů]), zejména tím, že jej připravila o dobré svědomí a velela právě v nem hledat vlastní zdroj veškerého neštěstí. I     „Tvé sobectví je nejhorším zlem tvého života" - kázalo se po tisíciletí: tím bylo, jak řečeno, sobectví poškozeno a zbaveno značné části ducha, veselí, vynalézavosti, krásy; sobectví tím zhloup-
\ lo, zošklivělo a otrávilo se! - Filosofický starověk viděl naproti tomu hlavní zdroj zla v něčem jiném: počínaje Sokratem myslitelé neúnavně kázali: „Vaše bezmyšlenkovitost a hloupost, vaše žití podle pravidel, vaše přejímání názoru souseda je důvodem, proč tak zřídka dosáhnete štěstí - my, myslitelé, jsme jakožto myslitelé nejšťastnější." Nerozhodujme, zda mělo toto kázání proti hlouposti za sebou lepší důvody než ono kázání proti so-
Radostná  věda        187
bectví; jisté je ale tolik, že připravilo hloupost o dobré svědomí: - tito filosofové hlouposti uškodili.
» 329. «
Volný CCIS ü ZClhálkci. - Ve způsobu, jakým se Američané ženou za zlatem, je jakási indiánská, indiánské krvi vlastní divokost: a jejich bezdechý spěch v práci - nejvlastnější neřest Nového světa - začíná už svou nakažlivostí šířit ve staré Evropě neklid a naprosto podivnou bezduchost. Člověk se už stydí za klid; dlouhé uvažování působí bezmála výčitky svědomí. Myslíme s hodinkami v ruce, jako se obědvá s očima upřenýma do burzovního listu - žijeme jako někdo, kdo by ustavičně mohl cosi „zmeškat". „Radši něco dělat, než nedělat nic" - i tato zásada je smyčkou vloženou na hrdlo veškerého vzdělání a veškerého vyššího vkusu. A stejně jako tímto spěchem pracujících viditelně hynou všechny formy, hyne i cit pro samu formu i zrak a sluch pro melodii pohybů. Důkazem toho je neomalená zřetel-nost, vyžadovaná všude, ve všech situacích, kde chce člověk být k lidem poctivý, ve styku s přáteli, ženami, příbuznými, dětmi, učiteli, žáky, vůdci a knížaty, - nezbývá už času ani sil na obřady, na závaznost plnou oklik, na jakýkoli esprit zábavy a vůbec na veškeré otium. Neboť život v honbě za ziskem nutí ustavičně vydávat ze sebe ducha až do vyčerpání, v neustálém přetvařování nebo přelstívání nebo předhánění: největší ctností je nyní udělat něco za kratší dobu než druhý. A tak jen vzácně nastávají hodiny povolené poctivosti: v nich je ale člověk unaven a nechce být jen „nenucený", nýbrž jak dlouhý tak široký se natáhnout a rozvalit. V souladu s tímto sklonem se nyní píší také dopisy; jejich styl a duch vždy bude vlastním „znamením doby". Pokud ještě existuje potěšení ze společnosti a z umění, pak je to potěšení, jaké si dopřejí upracovaní a umoření otroci. Ach ta skromnost v „radosti" u našich vzdělanců i nevzdělanců! Ach tato rostoucí podezíravost vůči veškeré radosti! Práce má stále
188        Friedrich  Nietzsche
více veškeré dobré svědomí na své straně: sklon k radosti se už nazývá „potřebou zotavení" a začíná se sám za sebe stydět. „Člověk to dluží svému zdraví" - tak se hájíme, přistihnou-li nás na výletě. Ano, brzy by to mohlo dospět tak daleko, že by člověk sklonu k vita contemplativa (to jest k procházkám s myšlenkami a přáteli) podléhal s pohrdáním k sobě samému a se špatným svědomím. - Nuže! Kdysi tomu bylo naopak: špatné svědomí provázelo práci. Člověk z dobrého rodu skrýval svou práci, nutila-li ho k ní nouze. Otrok pracoval tížen pocitem, že dělá cosi opovrženíhodného: - „dělání" samo bylo čímsi opovržení-hodným. „Zdrojem vznešenosti a cti jsou jen otium a bellum": tak zněl hlas antického předsudku!
» 330. «
Chvála. - Myslitel nepotřebuje chválu ani potlesk, za předpokladu ovšem, že si je jist svým vlastním potleskem: toho se však vzdát nemůže. Existují snad lidé, kteří by mohli postrádat i tento a vůbec každý druh chvály? Pochybuji: dokonce i na adresu toho nejmoudřejšího praví Tacitus, jenž jistě není po-mlouvacem moudrých, quando etiam sapientibus gloriae cupido novissima exuitur - což u něj znamená: nikdy.
» 331. « Raději hluchý než ohlušený. ~ Kdysi chtěl být člověk vyhlášený: to už nyní nestačí, protože trh se příliš zvětšil, - teď musí být vykřičený. Výsledkem je, že i dobrá hrdla se překřikují a nejlepší zboží nabízejí chraplavé hlasy; bez jarmarečního křiku a chrapotu není už dnes žádného génia. - To je ovšem špatná doba pro myslitele: musí se učit nacházet své ticho mezi dvojím hlukem a tak dlouho se stavět hluchým, až se hluchým stane. Dokud se tomu nenaučí, je arci v nebezpečí, že jej zahubí netrpělivost a bolesti hlavy.
Radostná věda        189
» 332. «
Zlá hodina. ~ Asi každý filosof zažil zlou hodinu, kdy si myslel: co na mně záleží, když lidé nevěří také mým špatným argumentům! - A pak kolem něj přelétne jakýsi škodolibý ptáček a švitoří: „Co na tobě záleží? Co na tobě záleží?"
» 333. «
Co Znamená poznávat, - Non ridere, non lugere, neque detestari, sed intelligere! praví Spinoza, tak proste a vznešeně, jak je jeho stylem. Avšak: co je toto intelligere v posledním základě jiného než forma, v níž můžeme cítit právě ono trojí najednou? Výsledek různých a navzájem si odporujících puzení k výsměchu, nářku, zatracování? Než je možné poznání, musí nejprve každý z těchto pudů přednést svůj jednostranný názor na věc či událost; poté nastává boj těchto jednostranností a teprve z něj občas vznikne střed, uklidnění, smíření na všech třech stranách, jakési spravedlivé řešení a smlouva: neboť díky spravedlnosti a smlouvě mohou všechny tyto pudy obhájit své bytí a také navzájem své právo. Jelikož nám do vědomí proniknou jen poslední scény smíření a konečná zúčtování tohoto dlouhého procesu, domníváme se, Že intelligere je něco smířlivého, spravedlivého, dobrého, něco pudům bytostně protikladného; zatímco jde jen o určité chování pudů k sobě navzájem. Nesmírně dlouhou dobu bylo vědomé myšlení pokládáno za myšlení vůbec: teprve nyní nám vysvitá pravda, Že největší část našeho duchovního působení probíhá bez našeho vědomí a cítění; myslím však, že pudy, které tu spolu bojují, nejspíš velmi dobře umějí navzájem se citelně zasáhnout a ublížit si -: možná, že právě zde má původ ono náhlé hluboké vyčerpání, jež zasahuje všechny myslitele (je to vyčerpání na bitevním poli). Ano, možná se v našem zápolícím nitru skrývá mnohý Heroismus, avšak jistě nic božského, na-věky-v-sobě-spočívajícího, jak se domníval Spinoza. Vědomé myšlení, a zejména myšlení filosofa, je tím nejme-
190        Friedrich  Nietzsche
ně silným, a tudíž i relativně nejmírnějším a nejklidnějším způsobem myšlení: a tak se může právě filosof nejsnáze mýlit o povaze poznání.
» 334.« Musíme se učit milovat. - V hudbě je tomu takto: nejprve se musíme určitou figuru a melodii vůbec naučit slyšet, rozeznat, odlišit, musíme ji izolovat a ohraničit jakožto svébytný život; poté je třeba vynaložit námahu a dobrou vůli, abychom ji vůbec snesli navzdory její cizotě, je třeba obracet se s trpělivostí k jejímu vzhledu a výrazu, se smířlivostí k jejím zvláštnostem: - až konečně přijde okamžik, kdy jí přivykneme, kdy ji očekáváme, kdy tušíme, že by nám scházela, kdyby zde nebyla; a od té chvíle působí svým tlakem a svým kouzlem stále dál a neskončí, dokud se nestaneme jejími pokornými a okouzlenými milenci, kteří od světa nechtějí už nic lepšího, než ji a opět ji. -Tak se nám však nevede jen v hudbě: všechny věci, které teď milujeme, jsme se právě takto naučili milovat. Nakonec jsme vždy za svou dobrou vůli, za svou trpělivost, slušnost, mírnost vůči cizímu odměněni - tím, že ono cizí pozvolna odhazuje své závoje a představuje se nám jako nová nevýslovná krása: - to je jeho dík za naši pohostinnost. I ten, kdo miluje sám sebe, se to naučil tímto způsobem: není jiné cesty. I lásce se člověk musí učit.
» 335. «
At Žije fyzika! - Kolik lidí umí vskutku pozorovat! A z těch nemnohých, kteří to umějí - kolik jich pozoruje sebe sama! „Každý je pro sebe sama tím nejvzdálenějším!" - to vědí ke své nelibosti všichni, kdo zkoumají ledví; a výrok „poznej sám sebe!" je, z úst boha a na adresu lidí, bezmála zlomyslnost. Že je však stav sebepozorování opravdu zoufalý, o tom nesvědčí nic
Radostná véda        191
jasněji než způsob, jakým téměř každý mluví o podstatě morálního jednání, ten rychlý, ochotný, přesvědčený, výmluvný způsob, s jeho osobitým pohledem, úsměvem, s jeho úslužnou horlivostí! Jako by ti chtěli říci: „Ale můj milý, právě to je můj obor! Obracíš se zde se svou otázkou na někoho, kdo ti může dát odpověď: náhodou nejsem v ničem moudřejší než v tomto. Tedy: když člověk usoudí ,tak je to správné', když pak učiní závěr ,pro-to se to musí stáť, a potom učiní, co takto poznal jako správné a označil za nutné, - je podstata jeho jednání morálnu" Ale příteli, vždyť ty mluvíš o třech jednáních místo o jednom: například i tvé usuzování „tak je to správné" je jednáním, - nemůže už samo usuzování probíhat morálním a nemorálním způsobem? Prac pokládáš toto a právě toto za správné? - „Protože mi to říká mé svědomí; svědomí nikdy nemluví nemorálně, samo teprve přece určuje, co má být morální!" - Ale proč posloucháš řeč svého svědomí? A do jaké míry máš právo považovat takový soud za pravdivý a neklamný? Takováto víra - už nepodléhá žádnému svědomí? Což nevíš nic o intelektuálním svědomí? O svědomí za „svědomím"? Tvůj soud „tak je to správné" má svou prehistorii v tvých pudech, sklonech, antipatiích, zkušenostech a ne-zkušenostech; „jak zde toto svědomí vzniklo?" musíš se ptát a potom ještě: „Co mne vlastně nutí, abych mu věnoval sluch?" Můžeš jeho povel poslechnout jako dobrý voják, jenž slyší rozkaz svého velitele. Nebo jako žena, která miluje toho, kdo rozkazuje. Nebo jako podlézavý zbabělec, který se rozkazujícího bojí. Nebo jako hlupák, který poslouchá, protože nemá co namítnout. Zkrátka, své svědomí můžeš poslechnout tisícerým způsobem. Že však slyšíš tento či onen soud jako řeč svědomí, Že tudíž pociťuješ něco jako správné, může mít příčinu v tom, že jsi o sobě nikdy nepřemýšlel a slepě jsi přijímal, co ti bylo od dětství označováno za správné: nebo v tom, že se ti dosud dostávalo chleba a cti díky tomu, co nazýváš svou povinností, - něco ti platí za „správné", protože se ti to zdá tvou „existenční podmínkou" ( a že máš právo na existenci, se ti zdá
192       Friedrich Nietzsche
nesporné!). Pevnost tvého morálního úsudku by přece mohla být důkazem tvé osobní ubohosti, tvé neosobnosti, tvá „morální síla" by mohla mít zdroj ve tvé umíněnosti - nebo ve tvé neschopnosti vidět nové ideály! A stručně řečeno: kdybys jemněji myslel, lépe pozoroval a více se učil, za žádných okolností bys už tuto svou „povinnost" a toto své „svědomí" nenazval povinností a svědomím: poznání způsobu, jak vůbec morální soudy vznikaly, by ti tato patetická slova zprotivilo, - stejně jako ti jsou už protivná jiná patetická slova, například „hřích", „spása duše", „vykoupení". - A nemluv mi teď o kategorickém imperativu, příteli! - toto slůvko lechtá mé ucho a já se musím smát, navzdory tvé tak vážné přítomnosti: vzpomínám na starého Kanta, jenž za to, že lstivě získal „věc o sobě" - také velmi směšná věc! - byl preisten „kategorickým imperativem" a s ním v srdci opět zabloudil zpět k „bohu", „duši", „svobodě" a „nesmrtelnosti", podobně jako liška, jež zabloudí zpět do své klece: - a přitom to byla právě jeho síla a chytrost, které tuto klec prolomilyl - Jakže? Ty obdivuješ kategorický imperativ v sobě? „Pevnost" svého takzvaného morálního úsudku? „Bezpodmínečnost" pocitu „tak jako já, musí v té věci soudit každý"? Obdivuj v té věci spíš své sobectvu A zaslepení, malichernost a nenáročnost svého sobectví! Je totiž sobectví pociťovat svůj soud jako všeobecný zákon; a je to zaslepené, malicherné a nenáročné sobectví, neboť prozrazuje, že jsi ještě neodhalil sám sebe, nevytvořil sám sobě žádný vlastní, nejvlastnější ideál: - ten by totiž nikdy nemohl být ideálem někoho jiného, natož pak všech, všech! — Kdo ještě soudí „tak by měl v tomto případě jednat každý", neušel v sebe-poznání ani pět kroků: jinak by věděl, že neexistují, ani nemohou existovat stejná jednání, - že každé dokonalé jednání bylo vykonáno zcela jedinečným a neopakovatelným způsobem a že tomu tak bude i s každým budoucím jednáním, - že všechny předpisy pro jednání se vztahují jen na hrubou vnější stránku (včetně nejniternějších a nejjemnějších předpisů všech dosavad-
Radostná věda        193
nich morálek), - že se jimi sice dá docílit zdání rovnosti, ale právě jen zdání, - že každé jednání je a zůstává, i při bližším přihlédnutí a ohlédnutí, neproniknutelnou věcí, - že naše domněnky o „dobru", „ušlechtilosti", „velikosti" nemohou být naším jednáním nikdy dokázány, protože každé jednání je nepo-znatelné, - že naše mínění, hodnocení a desky hodnot patří k nejmocnějším pákám v soukolí našeho jednání, avšak pro každý jednotlivý případ že je zákon jejich mechaniky neprokaza-telný. Omezme se tedy na očištění svých mínění a hodnocení a na vytvoření nových vlastních desek hodnot - nad „morální hodnotou svého jednání" však už nehloubejme! Ano, přátelé! Je už na čase s odporem odmítnout veškeré morální žvanění jedněch o druhých! Vykonávat morální soud by se mělo příčit našemu vkusu! Přenechme toto žvanění a tento špatný vkus těm, kteří nemají na práci nic než vléci minulost ještě kousek dál časem a kteří sami nikdy nejsou přítomností, - těm mnohým tedy, té naprosté většině! My se však chceme stát těmi, jimiž jsme, -novými, jedinečnými, nesrovnatelnými, kteří si sami stanoví zákon, a sami sebe tvoří! A k tomu potřebujeme být těmi nejvnímavějšími sledovateli a objeviteli všeho, co je ve světě zákonité a nutné: musíme být fyziky, abychom mohli být v onom smyslu tvůrci, - zatímco všechna hodnocení a všechny ideály byly doposud postaveny na neznalosti fyziky nebo na rozporu s ní. A proto: Ať žije fyzika! a ještě více to, co nás k ní nutí, - naše poctivost!
» 336. «
Lakota přírody. ~ Proč byla příroda k člověku tak skoupá, že jej nenechala svítit, jednoho více, druhého méně, podle jeho vnitřní plnosti světla? Proč nejsou velcí lidé při svém vzniku a zániku tak krásně viditelní jako slunce? Oč nedvojznačnější by byl veškerý život mezi lidmi!
194        Friedrich  Nietzsche
» 337. «
Budoucí „lidskost". - Pohlédnu-li očima vzdáleného věku zpět na věk náš, pak nenacházím na současném člověku nic zvláštnějšího než jeho podivnou ctnost a nemoc nazývanou „historický smysl". Je to počátek něčeho v dějinách naprosto nového a cizího: dejme tomuto zárodku několik staletí a víc a mohla by z něj nakonec vyrůst pozoruhodná rostlina s právě tak pozoruhodnou vůní, díky níž by se na naší staré Zemi bydlelo příjemněji než dosud. My přítomní právě počínáme tvořit řetěz budoucího, velmi mocného citu, článek za článkem, - a sotva víme, co činíme. Bezmála se nám zdá, jako by nešlo o nový cit, nýbrž o mizení všech starých citů: - historický smysl je něco ještě velmi chudého a chladného a mnozí jsou jím přepadeni jako mrazem a dále z něj chřadnou a chladnou. Jiným se jeví jako známka pomalu se blížícího stáří a naši planetu považují za melancholického pacienta, který ve snaze zapomenout na přítomnost sepisuje historii svého mládí. A opravdu, taková je barva tohoto nového pocitu: kdo dokáže procítit historii lidí v celku jako svou vlastní historii, vnímá v jakémsi nesmírném zobecnění veškerý zármutek nemocného, jenž myslí na zdraví, starce, jenž myslí na sen mládí, milujícího, jemuž uloupili milenku, mučedníka, jemuž se hroutí ideál, zármutek hrdiny za soumraku po bitvě, která nic nerozhodla, a přece mu způsobila zranění a připravila ho o přítele -; ale nést tuto nesmírnou sumu zármutku všeho druhu, umět ji nést, a přece být stále hrdinou, jenž při rozbřesku druhého dne bitvy zdraví červánky a své štěstí, jako člověk s horizontem mnoha tisíciletí před sebou a za sebou, jako dědic veškeré vznešenosti všeho minulého ducha a dědic zavázaný, jako nejušlechtilejší ze všech dávných šlechticů a zároveň první výhonek nové šlechty, jíž podobnou ještě žádná doba neviděla ani nevysnila: toto vše vzít na svou duši, to nejstarší, nejnovější, ztráty, naděje, zisky, vítězství lidstva: toto vše mít konečně v jedné duši a stlačit v jeden pocit: - z toho by přece muselo vzejít štěstí, jaké člověk dosud nepoznal, - božské
Radostná  věda        195
štěstí plné moci a lásky, plné slz a smíchu, štěstí, které jako večerní slunce ustavičně rozdává a sype do moře své nevyčerpatelné bohatství a které se jako ono cítí teprve tehdy nejbohatší, když i ten nejchudší rybář vesluje zlatým veslem! Tento božský pocit by se pak nazýval - lidskost!
» 338. «
Vůle k Utrpení a soucitní lidé. - Prospívá vám samým, že jste především lidé soucitní? A prospívá trpícím, jste-li takoví? Nechme prozatím první otázku nezodpovězenu. - To, čím nejhlouběji a nejosobněji trpíme, je téměř všem ostatním nesrozumitelné a nepřístupné: v tom jsme bližnímu skryti, i kdyby s námi jedl z jednoho talíře. A všude, kde si našeho utrpení všimnou, vyloží si je plose; patří k podstatě soucitného rozpoložení, že zbavuje cizí utrpení jeho vlastního, osobního rázu: -naši „dobrodinci" umenšují naši hodnotu a vůli víc než naši nepřátelé. U většiny dobrých skutků, jež se prokazují nešťastným, je cosi pobuřujícího na intelektuální lehkovážnosti, s níž si tu soucitný hraje na osud: neví nic o všech vnitřních souvislostech a vazbách, jež neštěstí pro mne nebo pro tebe znamená! Celková ekonomie mé duse a její vyvažování „neštěstím", vytrysknutí nových zdrojů a potřeb, zarůstání starých ran, zavrhování celých minulostí - to vše, co může být s neštěstím spjato, milému soucitnému člověku starost nedělá: chce pomoci a nemyslí na to, že existuje osobní nutnost neštěstí, že mně i tobě jsou hrůzy strádání, ztráty, půlnoci, dobrodružství, riskantní činy a omyly právě tak nezbytné jako jejich opak, ba dokonce, abych se vyjádřil mysticky, že stezka k vlastním nebesům vede vždy rozkoší vlastních pekel. Nikoli, o tom netuší nic: „náboženství soucitu a spolutrpění" (či „srdce") káže pomáhat a lidé se domnívají, že nejlépe pomohou tehdy, když pomohou nejrychleji! Jestliže vy, přívrženci tohoto náboženství, vskutku chováte totéž smýšlení jako vůči svým bližním i vůči sobě samým, jestliže nechcete na
196        Friedrich  Nietzsche
sobě nechat své vlastní utrpení ani hodinu a všemu možnému neštěstí se už zdálky vyhýbáte, jestliže utrpení a strast vůbec pociťujete jako zlé, nenáviděníhodné, ke zničení určené: nuže, pak máte v srdci kromě svého náboženství soucitu ještě i jiné náboženství, jež je možná matkou prvního: - náboženství pohodlí. Ach, jak málo víte o štěstí člověka, vy pohodlní a dobromyslní! - neboť štěstí a neštěstí jsou sourozenci a dvojčata, jež společně rostou, nebo, jako u vás, společně - zakrníl Vraťme se však zpět k první otázce. - Jak je jenom možné setrvat na své cestě! Ustavičně nás jakýsi křik strhuje stranou; naše oko jen málokdy vidí něco, u Čeho není nutné okamžitě zanechat svých vlastních záležitostí a přiskočit. Vím dobře: je na sto slušných a chvályhodných způsobů, jak se ztratit ze své cesty, a jsou to způsoby věru nanejvýš „morální"! Ba podle názoru nynějších kazatelů morálky soucitu je morální právě to a nic jiného: -ztratit se takto ze své cesty a přiskočit bližnímu na pomoc. A stejně tak jistě vím: stačí, abych se vystavil pohledu na skutečnou nouzi, a už také jsem ztracen! A kdyby se na mne obrátil trpící přítel: „Hleď, zakrátko zemřu; slib mi, že zemřeš se mnou." - slíbil bych to, stejně jako by mne pohled na onen horský nárů-dek bojujících za svobodu přiměl nabídnout mu svou ruku a svůj život: - abychom jednou z dobrých důvodů volili špatné příklady. Ano, ve všem, co vzbuzuje soucit a volá o pomoc, se dokonce tají pokušení: neboť naše „vlastní cesta" je věc příliš tvrdá a náročná a příliš vzdálená lásce a vděku druhých, neopouštíme ji vůbec neradi, ji a své nejvlastnější svědomí, a uchylujeme se pod svědomí druhých a do nitra milého chrámu „náboženství soucitu a spolutrpění". Jakmile dnes někde vypukne válka, vypukne tím vždy právě u těch nejšlechetnějších z národa také radost, arci utajovaná: s nadšením se vrhají vstříc novému nebezpečenství smrti, protože se domnívají, že v obětování se za vlast našli konečně ono dlouho hledané svolení - svolení vyhnout se svému cíli: - válka je jim oklikou k sebevraždě, ale
Radostná věda       197
oklikou s dobrým svědomím. Amám-li zde něco zamlčet, pak přece jen nechci zamlčet svou morálku, jež mi praví: žij vskrytu, abys mohl žít sobě! Žij v nevědomosti o tom, co se tvému věku zdá nejdůležitější! Vlož mezi sebe a dnešek kůži alespoň tří staletí! A pokřik dneška, hluk válek a revolucí, nechť ti zní jako šepot! Také ty budeš chtít pomoci: ale jen těm, jejichž nouzi zcela rozumíš, protože mají stejné trápení a stejnou naději jako ty
- svým přátelům: a jen tím způsobem, jakým pomáháš sám sobě:
- chci je činit odvážnějšími, vytrvalejšími, prostšími, radostnějšími! Chci je učit tomu, co nyní chápou jen nemnozí, a oni kazatelé spolutrpění nejméně: - spoluradostü
» 339. «
Vita femina. - Uzřít nejvyšší krásu nějakého díla - k tomu nestačí veškeré vědění a veškerá dobrá vůle; je zapotřebí nanejvýš vzácných šťastných náhod, aby nám jednou mračný závoj poodkryl tyto vrcholky a rozzářilo se na nich slunce. Nejenže musíme stát právě na místě, odkud jedině je lze zahlédnout: sama naše duše musí stáhnout závoj z jejich výšin a musí mít zapotřebí vnějšího výrazu a podobenství, jako by potřebovala oporu a zároveň se plně ovládala. Toto vše se ale setká tak zřídka, že bych takřka věřil, že nejvyšší výšiny všeho dobra, ať už je to dílo, čin, člověk, příroda, zůstávaly dosud pro většinu, ba i pro ty nejlepší něčím skrytým a zahaleným: - co se nám však odhalí, odhalí se námfednou\ - Řekové se správně modlili: „Dvakrát a třikrát vše krásné!" Ano, měli dobrý důvod oslovovat bohy, neboť nebožská skutečnost nám krásu nedává buď vůbec, nebo jedenkrát! Chci říci, že svět je pln krásných věcí, a přece je chudý, velice chudý na krásné okamžiky a na odhalení těchto věcí. Ale možná je právě v tom nejsilnější kouzlo života: spočívá na něm zlatem protkaný závoj krásných možností, mnohoslibný, vzdorný, ostýchavý, výsměšný, soucitný, svůdný. Ano, život je žena!
198        Friedrick Nietzsche
» 340. «
Umírající Sokrates. - Obdivuji Sokratovu zmužilost a moudrost ve všem, co učinil, řekl - a neřekl. Tento výsměšný a zamilovaný zlomyslník a krysař Athén, který přiměl i nejbujnější mladíky k chvění a k slzám, byl nejenom nejmoudřejším mluvkou, jaký kdy existoval: byl právě tak velký v mlčení. Přál bych si, aby byl i v posledním okamžiku svého života setrval v mlčení, - možná by pak patřil do ještě vyššího řádu duchů. Ať už to byla smrt či jed, zbožnost nebo zlomyslnost - něco mu v onen okamžik rozvázalo jazyk a on řekl: „Ach Kritóne, dlužím Asklepiovi kohouta." Tato směšná a strašlivá „poslední slova" znamenají pro toho, kdo má uši: „Ach Kritóne, život je nemoci" Jak je to možné! Muž jako on, který žil vesele a všem na očích jako voják, - byl pesimista! On se na život jen přívětivě tvářil a po všechna ta léta skrýval svůj poslední soud, svůj nejniternější pocit! Sokrates, Sokrates trpěl životem}. A ještě se za to pomstil - oněmi jemnými, hroznými, zbožnými a blasfemickými slovy! Musel se i Sokrates ještě mstít? Chyběl snad v jeho přebohaté ctnosti grán velkorysosti? - Ach přátelé! Musíme překonat ještě i Řeky!
» 341. «
Největší Zátěž. - Co kdyby se jednoho dne nebo jedné noci vplížil do tvé nejosamělejší samoty nějaký démon a řekl ti: „Tento život, jak jej teď žiješ a jaks jej žil, budeš muset žít ještě jednou a ještě nespočetněkrát; a nebude v něm nic nového, nýbrž musí se ti navracet každá bolest a každá rozkoš a každý nápad a vzdech a vše, co bylo ve tvém životě nevýslovně malé i velké, a všechno ve stejném pořadí a sledu - a také tento pavouk a toto měsíční světlo mezi stromy a také tento okamžik a já sám. Věčné přesýpací hodiny bytí se stále znovu obracejí - a ty s nimi, zrnko prachu!" - Nevrhl by ses na zem, neskřípal zuby a neproklínal démona, jenž by takto mluvil? Nebo jsi jednou
Radostná věda       199
zažil tak úžasný okamžik, v němž bys mu odpověděl: „Tys bůh a já nikdy neslyšel nic božštějšího!" Kdyby se tě ona myšlenka zmocnila, pak by proměnila tvé bytí a snad by tě i rozdrtila; nikdy neumlkající otázka: „Chceš to ještě jednou a ještě nespočetněkrát?" by ležela na tvém jednání jako největší zátěž! Neboť jak dobrým by ses musel sobě samému i životu stát, abys již po ničem netoužil víc než po tomto posledním věčném stvrzení a zpečetění? -
» 342.«
Incipit tragoedia. - Když Zarathustra dovršil třicátý rok, opustil svůj domov a jezero Urmi a odešel do hor. Zde se kochal svým duchem a svou samotou a po deset let se jich nenabažil. Konečně se však proměnilo jeho srdce, - a jednoho jitra vstal s ranními červánky, předstoupil před slunce a takto k němu promluvil: „Ty veliká hvězdo! Čím by bylo tvé štěstí, kdybys neměla těch, jimž svítíš! Po deset let jsi přicházela sem nahoru k mé jeskyni: přesytila by ses svého světla i této cesty, nebýt mne, mého orla a mého hada; leč my tě každé ráno očekávali, odnímali ti tvůj přebytek a žehnali ti za něj. Hleď! Jsem přesycen své moudrosti, jako včela, jež nasbírala příliš mnoho medu, mám zapotřebí rukou, jez se natahují, chtěl bych rozdávat a rozdělovat, dokud se moudří mezi lidmi nepotěší zas jednou svým bláznovstvím a chudí zase svým bohatstvím. Proto musím sestoupit do hloubi: jako ty sestupuješ navečer, když odcházíš za moře a neseš světlo ještě i do podsvětí, ty hvězdo přebohatá! -musím stejně jako ty zaniknout; západem to nazývají lidé, k nimž chci dolů. Žehnej mi tedy, ty klidné oko, jež i na přílišné štěstí dokážeš hledět bez závisti! Poháru žehnej, který chce přetéci, aby se voda z něj zlatistě řinula a na všechny strany nesla odlesk tvé slasti! Hleď! Tento pohár se chce opět vyprázdnit a Zarathustra chce se opět stát člověkem." Tak začal Zara-thustrův zánik.