30 Friedrich Nietzsche Kniha první »i.« Hlasatelé účelu bytí. - Ať se dívám na lidi pohledem dobrým či zlým, vždy shledávám, Že se věnují jen jednomu úkolu, všichni dohromady a každý zvlášť; konají to, co je na prospěch zachování lidského rodu. A to vpravdě nikoli z pocitu lásky k tomuto rodu, nýbrž prostě proto, že v nich není nic staršího, silnějšího, neúprosnějšího, nepřekonatelnějšího než tento instinkt, - protože právě tento instinkt je podstatou našeho druhu a stáda. I když s obvyklou krátkozrakostí dělíme většinou své bližní z pěti kroků hbitě a přehledně na lidi užitečné a Škodlivé, dobré a zlé, při úhrnném součtu, při delším přemýšlení o celku ztrácíme k tomuto přehlednému dělení důvěru a nakonec od něho upouštíme. I ten nejškodlivější člověk může být vždy ještě nejprospěšnější, totiž vzhledem k zachování druhu; neboť udržuje sám v sobě či - díky svému působení - v druhých ty pudy, bez nichž by lidstvo dávno ochablo nebo shnilo. Nenávist, škodolibost, chamtivost, panovačnost a co všechno se ještě iPCMÍfíllíMÍ' Radostná věda 31 nazývá zlým: to vše patří k podivuhodné ekonomii zachování druhu, k ekonomii jistě nákladné, rozhazovačné a v celku nanejvýš pošetilé: - která vsak průkazně náš rod dosud zachovala. Ani nevím, můj milý spolučloveČe a bližní, zdali vůbec můžeš žít v neprospěch druhu, tedy „nerozumně" a „špatně"; to, co snad mohlo druhu škodit, už nejspíš před mnoha tisíciletími vyhynulo a náleží teď k věcem, které nejsou možné již ani u boha. Poddej se svým nejlepším či nejhorším touhám a především: propadni zhoubě! - obojím budeš zřejmě stále ještě nějak podporovat lidstvo a prospívat mu a smíš si v tomto ohledu držet své chvalořečníky - a také posměváčky! Nikdy však nenajdeš člověka, který by se tobě, jednotlivci, uměl beze zbytku vysmát i pro to nejlepší, co v sobě máš, který by byl s to ukázat ti tvou nekonečně jepicí a žabí ubohost tak důkladně, aby to odpovídalo pravdě! Smát se sami sobě tak, jak by bylo třeba se smát, abychom se smáli z celé pravdy, - k tomu neměli dosud ani ti nejlepší dost smyslu pro pravdu a ti nejnadanější dost génia! Snad má i smích ještě budoucnost! Tehdy, až si lidstvo osvojí větu „druh je vším, jedinec neznamená nic" - a až bude každému kdykoli otevřen přístup k tomuto poslednímu osvobození, k této poslední nezodpovědnosti. Snad se potom spojí smích ; s moudrostí, snad bude potom existovat už jen „radostná věda". 1 Zatím je tomu však stále ještě úplně jinak, zatím si komedie bytí ještě „neuvědomila" sebe samu, zatím je stále ještě doba tragédie, doba morálek a náboženství. Co znamená, Že se objevují j stále noví zakladatelé morálek a náboženství, podněcovatelé \ boje za mravní hodnocení, učitelé výčitek svědomí a nábožen- j ských válek? Co znamenají tito hrdinové na této scéně? Neboť až dosud byli oni jejími hrdiny, a vše ostatní, někdy to jediné viditelné a zároveň příliš blízké, tyto hrdiny vždy jen připravovalo, ať už jako mašinérie a kulisa, nebo v roli důvěrníků a komorníků. (Básníci například byli vždy komorníky nějaké morálky.) Rozumí se samo sebou, že i tito tragédi působí v zájmu druhu, byť se sami domnívali, že pracují v zájmu boha a ja- 32 Friedrich Nietzsche ko jeho poslové. Také oni podporují život rodu, jelikož podporují víru v život. „Stojí za to žít" - volá každý z nich - „tento život má něco do sebe, život má Něco za sebou, pod sebou, mějte se na pozoru!" Onen pud, který vládne rovnou měrou v lidech nejvyšších i nejnižších, pud zachování druhu, vyráží čas od času na povrch v podobě rozumu a vášně ducha; má pak kolem sebe skvělou družinu důvodů a chce vší silou dosáhnout toho, aby se zapomnělo, že je v podstatě pudem, instinktem, pošetilostí, bez-důvodností. Život máme mít v lásce, protože'. Člověk má sobě a svému bližnímu prospívat, protože! A jak se ještě všechna tato ,máme' a .protože* jmenují a v budoucnu mohou jmenovat! Aby se to, co se děje nutně a vždy, samo od sebe a bez jakéhokoli účelu, jevilo od nynějška jako zaměřené na jistý účel a aby to člověk chápal jako projev rozumu a poslední přikázání, - proto přichází etický učitel, hlasatel účelu bytí; proto vynalézá druhé a jiné bytí a silou své nové mechaniky mění staré nízké bytí od jeho starých nízkých základů. Ano! on za Žádnou cenu nechce, abychom se bytí smáli, ani abychom se smáli sobě, - ani jemu; pro něj je jedinec vždy jedincem, něčím prvním a posledním a nesmírným, pro něj není druhu, není součtů, není nul. Jakkoli jsou jeho vynálezy a názory pošetilé a blouznivé, jakkoli zneuznává běh přírody a popírá její podmínky: - a všechny etiky byly dosud natolik pošetilé a nepřirozené, že by každá z nich přivedla lidstvo do záhuby, kdyby je doopravdy ovládla, -přesto pokaždé, když „hrdina" vstoupil na jeviště, objevilo se cosi nového, úděsný protiklad smíchu, hluboký otřes mnoha jednotlivců při myšlence: „ano, stojí za to Žít! ano, stojí za to, abych já žil!" - život a já a ty a my všichni jsme zase jednou načas nabyli navzájem na zajímavosti. - Nelze popřít, že v dlouhodobé perspektivě nad každým z těchto velkých hlasatelů účelu zvítězil smích a rozum a příroda: krátká tragédie se posléze vždy zvrátila a změnila ve věčnou komedii bytí a „nespočetné vlny smíchu" - řečeno s Aischylem - se musí nakonec převalit i přes největšího z těchto tragédů. Avšak i při všem korigujícím smí- Radostná věda 33 chu se lidská přirozenost ve svém celku tímto stále novým přílivem hlasatelů účelu bytí přece jen změnila, - má teď další potřebu, totiž právě potřebu stále nového objevování takových učitelů a učení o „účelu". Člověk se pozvolna stal fantastickým zvířetem, jež ke své existenci potřebuje oproti jiným zvířatům ještě jednu základní podmínku: člověk musí Čas od času věřit, že ví, proč existuje, jeho druh nemůže prospívat bez periodické důvěry v život! Bez víry v rozumnost života! A vždy znovu bude lidský rod čas od času vyhlašovat: „Existuje Něco, čemu se už absolutně nesmíme smáti" A nanejvýš opatrný přítel člověka k tomu přípoji: „Nejen smích a radostná moudrost, ale i tragično se vší svou vznešenou nerozumností patrí k prostředkům a nezbytnostem uchování druhu!" - A tudíž! Tudíž! Tudíž! Ach, rozumíte mi, bratři moji? Rozumíte tomuto novému zákonu přílivu a odlivu? I my máme svůj čas! » 2.« Intelektuální svědomí. - Stále znovu činím tutéž zkušenost a stejně stále se jí vzpírám, nechci uvěřit, přestože si na to lze takřka sáhnout; naprosté většině Udí chybí intelektuální svědomí; ba často jako by se mi zdálo, Že s požadavkem takového svědomí je člověk i v nejlidnatějších městech osamělý jak na poušti. Každý se na tebe podívá cizíma očima a dál užívá svých vah., nazývaje jedno dobrým, druhé zlým; nikdo se nezačervená, dáš-H mu znát, že jeho závaží nemají správnou váhu, - a nikoho to ani nepobouří: možná se tvým pochybám vysmějí. Chci tím říci: naprostá většina Udí nepokládá za opovrženíhodné věřit tomu či onomu a také podle toho žít, aniž si předtím uvědomili poslední a nejjistější důvody pro a proti a aniž se aspoň dodatečně snažili takové důvody najít, - a dokonce i nejnadanější mužové a nejušlechtilejší ženy patří k této „naprosté většině". Nač je mi však dobrosrdečnost, takt a génius, když Člověk s těmito ctnostmi strpí u sebe mdlý cit ve věření a posuzování, když mu 34 Friedrich Nietzsche touha po jistotě není nejniternější tužbou a nejhlubší potřebou, - tím, co odlišuje vyšší lidi od nižších! U některých zbožných lidí jsem narazil na nenávist k rozumu a byl jsem jim za to vděčný: tak se alespoň prozradilo špatné intelektuální svědomí! Avšak stát uprostřed této rerum concordia discors a celé té zázračné nejistoty a mnohoznačnosti bytí a nelézat se, netřást se žádostí a rozkoší tázání, nezmoci se vůči tomu, kdo se táže, dokonce ani na nenávist, snad nanejvýš na trochu posměchu - to pociťuji jako opovrženíhodné, a právě tento pocit hledám u každého ze yšeho. nejdřív: jakási pošetilostmi stale znovu namlouvá, že kaž- ;;:dýVčl:qvě;k;tento' pocit musí mít, jakožto člověk. Toť můj způsob . ...nespr'ayeilliy.osti. » 3. « Ušlechtilí a níZCÍ. - Nízkým povahám se všechny ušlechtilé, velkoduŠné city jeví jako neúčelné, a proto na prvním místě jako nevěrohodné: mrknou na vás, když něco takového slyší, jako by chtěli říci, „ona v tom jistě bude nějaká výhoda, všechno se prohlédnout nedá": - podezírají ušlechtilého člověka, Že se snaží získat výhodu uskokem. Jestliže se o nepřítomnosti sobeckých úmyslů a ziskuchtivosti přesvědčí naprosto jasně, pak je pro ně takový člověk jakýmsi bláznem: pohrdají jím a jeho radostí a smějí se lesku jeho očí-. „Jak se může někdo těšit ze své nevýhody, jak se může někdo s otevřenýma očima chtít v nevýhodě ocitnout! Ušlechtilé city jsou jistě spojeny s chorobou rozumu" - tak uvazují a tváří se přitom opovržlivě: stejně opovrhují radostí, kterou má pomatenec ze své fixní ideje. Nízká povaha se vyznačuje tím, že má neochvějně na zřeteli svůj prospěch a že je v ní toto účelové a prospěchářské myšlení dokonce silnější než nejsilnější pudy: nenechat se takovými pudy svést k neúčelnému jednání- toť její moudrost a její sebevědomí. Ve srovnání s ní je vyšší povaha nerozumnější: - neboť člověk Šlechetný, velkoduš-ný, obětavý vskutku podléhá svým pudům a ve vrcholných oka- Radostná věda 35 mžicích jeho rozum odpočívá. Zvíře, které s nasazením vlastního života chrání svá mláďata nebo v období říje následuje samičku třeba i ve smrti, nemyslí na nebezpečenství a smrt, také jeho rozum odpočívá, neboť je zcela opanováno rozkoší z potomstva nebo ze samičky a strachem z pozbytí této rozkoše: je hloupější než jindy, podobno šlechetnému a velkodušnému človeku. U Šlechetného člověka dosahují některé pocity rozkoše a odporu takové síly, že k nim intelekt musí mlčet nebo se dát do jejich služby: tehdy stoupne srdce do hlavy a mluví se pak o „vášni". (Tu a tam nastává jistě i opak a jakoby „obrácení vášně", například u Fontenella, jemuž kdosi položil jednou rüku'na srdce se slovy: „Drahý příteli, vy máte mozek i zde.") Nízký Člověk pohrdá U vznešeného právě nerozumností či odlišným rozumem vá& ■ ně, zvlášť když se takový nerozum zaměřuje na objekty, jejichž hodnota připadá nízkému člověku naprosto smyšlená a svévolná. Rozhořčuje ho ten, kdo podléhá vášni žaludku, ale přece jen chápe podnět, který se tu stává tyranem; naprosto však nechápe, jak může například dát někdo v sázku své zdraví a svou čest pro vášeň poznání. Vkus vyšší povahy se zaměřuje na výjimky, na věci, které člověka obvykle nechávají chladným a nemají v sobě jakoby žádnou sladkost; vyšší povaha má singulární míru hodnot. Nadto je většinou přesvědčena, že její Idiosynkrasie vkusu není singulární mírou hodnot, považuje své hodnoty a nehodnoty spis za hodnoty a nehodnoty obecně platné, a stává se tak nesrozumitelnou a nepraktickou. Jen velmi zřídka si vyšší povaha uchová tolik rozumu, aby všední lidi jako všední chápala a také s nimi tak jednala: většinou se domnívá, že její vášeň vskrytu sdílejí všichni, a je právě v této své víře plna žáru a výmluvnosti. Pokud takoví výjimeční lidé nepociťují samy sebe jako výjimky, jak by mohli kdy rozumět nízkým povahám a správně odhadnout, co je pravidlem! - a tak i oni hovoří o pošetilosti, neúcel-nosti a fantazírování lidstva, plni údivu nad tím, jak je svět bláznivý a proč se nechce hlásit k tomu, co „nejvíce potřebuje". -Toť věčná nespravedlivost šlechetných. 36 Friedrich Nietzsche » 4. « r Co uchovává druh. - Lidstvu zatím pomohli nejvíce ku-1 předu duchové vskutku silní a zlí; vždy znovu podněcovali usí-i nající vášně - každá spořádaná společnost vášně ukolébává -, vždy znovu probouzeli smysl pro soupeření, rozpory, rozkoš z nového, odvážného, nevyzkoušeného, nutili lidi stavět mínění proti mínění," vzory proti vzorům, Fonefvíce zbraněmi, poťá^e* ním hraničních kamenů, porušováním úcty: ale-také novými-náboženstvími a morálkami! V každém učiteli a kazateli nového je táž „zloba", která je zdrojem špatné pověsti dobyvatele, - i když se projevuje jemněji, neuvádí hned do pohybu svaly, i ;ayjiqzpůsobuje proto pověst tak špatnou! Nové je však za všech o^í>:líj:tístí zlé, neboť chce dobývat, porážet staré hraniční kame-^^íaré^ředměty úcty; a pouze staré je dobré! Dobří lidé }Š-atí-.^Ís^^''-.0-obě ti, kdo zaorávají staré myšlenky do hloubky a.&síj^ajf^-irich plody, oráči ducha. Ale každá půda se nako-ňee; V^yqeřpá a vždy znovu musí přijít rádlo zla. - Existuje nyní důkladně scestná morální nauka, jež dochází velkého ohlasu obzvláště v Anglii: podle ní jsou soudy „dobré" a „zlé" výsledkem nahromaděných zkušeností o „účelném" a „neúčelném"; dobrým podle ní nazýváme, co udržuje druh, zlým pak to, co druhu škodí. Avšak ve skutečnosti jsou zlé pudy právě tak vysoce účelné, pro drah prospěšné a nepostradatelné jako pudy dobré: - jen jejich funkce je odlišná. » 5. .«'■'..■"■ Bezpodmínečné povinnosti. - Všichni lidé, kteří cítí, že m^ř;^^^íe:bí těch nejsilnějších slov a zvuků, těch nejvýmluv-.hSjšÉěW^g&síia^poži aby vůbec působili, revoluční politici, socialisté, kazatelé pokání s křesťanstvím i bez něho, jimž všem nestačí mít úspěch jen poloviční: ti všichni mluví o „povinnostech", a to vždy o povinnostech s charakterem bežpodmíri6&-■íiosti-.^'^'ňiplTt.-bjr neměli právo na svůj velký patos: a to. oni - r~ amů ntii r"iT**"Tr irr * n" mm Radostná véda 37 velmi dobře vědí! Uchylují se tedy k filosofiím morálky, které káží nějaký kategorický imperativ, nebo přijmou řádný kus náboženství, jak to učinil třeba Mazzini. Jelikož chtějí, aby se jim bezpodmínečně důvěřovalo, potřebují nejprve bezpodmínečně důvěřovat sami sobě, na základě nějakého posledního, nepochybného a o sobě vznešeného přikázání, za jehož služebníky a nástroje by se rádi pokládali a vydávali. Zde máme nejpřirozenější a většinou velmi vlivné protivníky morální osvěty a skepse: jsou však vzácní. Naproti tomu existuje velmi početná skupina těchto protivníků všude tam, kde vlastní zájem radí k podřízenosti, zatímco pověst a Čest se zdají podřízenost zakazovat. Kdo se cítí zneuctěn při myšlence, že má být nástrojem nějakého knížete nebo nějaké strany či sekty, nebo snad dokonce peněžní moci, například jakožto potomek starého, hrdého rodu, avšak zároveň tímto nástrojem být chce či musí, před sebou i před veřejností, ten se neobejde bez patetických principů, které lze kdykoli brát do úst: - bez principů bezpodmínečné povinnosti, jimž se smí bez zahanbení podrobit, a to i veřejně. Veškerá jemnější servilita lpí pevně na kategorickém imperativu a je smrtelným nepřítelem těch, kdo chtějí povinnosti vzít její bezpodmínečný charakter: žádá si to od nich slušnost, a nejen slušnost. » 6. « Ztráta důstojnosti. - Přemýšlení ztratilo veškerou důstojnost formy, lidé se posmívají obřadnosti a slavnostním gestům přemýšlejícího a nesnesli by už moudrého muže starého stylu. Myslíme příliš rychle, cestou, za chůze, vprostřed všemožných činností, dokonce i když myslíme na věci nejvážnější; obejdeme se bez velkých příprav, ba i bez ticha: - jako kdybychom v hlavě nosili neustále běžící stroj, který pracuje i za nejnepříznivějších podmínek. .Dříve bylo na každém vidět, že chce zrovna přemýšlet - bylo to zřejmě něco výjimečného! -, Že se chce teď stát 38 Friedrich Nietzsche Radostná veda 39 moudřejším a chystá se k myšlence: člověk nasadil výraz jako k modlitbě a zastavil se; ano, stál dokonce bez pohnutí celé hodiny na ulici, když myšlenka „přišla" - na jedné či na obou nohou. Tak to bylo „věcí přiměřené a důstojné"! » 7. « Něco pro pracovité. ~ Kdo chce dnes učinit předmětem studia morální záležitosti, otevírá si obrovské pole práce. Všechny druhy vášní je třeba jednotlivě promyslet, jednotlivě sledovat v různých epochách, národech, ve velkých i malých jednotlivcích; veškerý jejich smysl i všechny způsoby, jak hodnotí a osvětlují věci, musí být odhaleny! Zatím nic z toho, co bytí propůjčovalo barvu, nemá dějiny: vždyť kde jsou dějiny lásky, lakoty, závisti, svědomí, piety, krutosti? Dokonce i srovnávací dějiny práva nebo alespoň trestu dosud zcela chybí. Stalo se už tématem výzkumu různé dělení dne, důsledky pravidelného členění Času pro práci, svátek a klid? Známe morální účinky potravin? Existuje filosofie výživy? (Rozruch, který stále znovu vzniká kolem otázky vegetariánství, dokazuje jasně, že takovou filosofii ještě nemáme!) Jsou již shromážděny zkušenosti o lidském soužití, např. zkušenosti z klášterů? Je už zpracována dialektika manželství a přátelství? A mravy učenců, obchodníků, umělců, řemeslníků, - nalezly už své myslitele? Tolik věcí je tu třeba promyslet! Vše, co lidé do nynějška chápali jako své „existenční podmínky", a veškerý rozum, náruŽivost a pověrčivost tohoto chápání - bylo to již beze zbytku prozkoumáno? Už jenom pozorování, jak různý je růst, jímž prošly a ještě by mohly projít lidské pudy v závislosti na různém morálním klimatu, by i nejpracovitějšímu Člověku dalo příliš mnoho práce; je zapotřebí celých pokolení a plánovitě spolupracujících pokolení učenců, aby se zde hlediska a materiál vyčerpaly. Totéž platí o prokazování důvodů pro různost morálního klimatu („proč tady svítí toto slunce základního morálního soudu a hlavní hodnotové míry ~ a tamhle opět jiné?"). A novou prací je pak zjišťování mylnosti všech těchto důvodů a zkoumání celé podstaty dosavadního morálního posuzování. Kdyby všechny tyto práce byly vykonány, vystoupila by do popředí otázka ze všech nejchoulostivější: zda je věda s to dávat cíle jednání, když dokázala, že je může brát a ničit - a pak by měl nastat čas experimentování, jež by uspokojilo každý druh heroismu, experimentování trvající celá staletí, které by mohlo zastínit všechny velké práce a oběti dosavadní historie. Věda dosud nepostavila své kyklopské stavby; Í k tomu nadejde čas. » 8. « Nevědomé ctnosti - Všechny vlastnosti člověka, jichž si je vědom - a zejména předpokládá-li jejich viditelnost a evident-nost i pro své okolí - podléhají úplně jiným vývojovým zákonitostem než vlastnosti, o nichž vůbec neví, nebo jen špatně, a které se pro svou nezbadatelnost skrývají i oku bedlivějšího pozorovatele a dokáží se schovat jakoby za ničím. Stejně je tomu s jemnými reliéfy na Šupinách plazů: bylo by omylem pokládat je za ozdobu nebo zbraň - jsou totiž viditelné teprve mikroskopem, tedy okem uměle velmi zaostřeným, jaké nemohou mít zvířata, pro něž by měly jako ozdoba čí zbraň platit! Naše viditelné morální kvality, zejména pak ty, v jejichž viditelnost věříme, se ubírají svou cestou, - a kvality neviditelné, naprosto stejnojmenné, které nám s ohledem na druhé nejsou ani ozdobou ani zbraní, se také ubírají svou cestou: pravděpodobně zcela jinou, a to s liniemi a detaily a reliéfy, které by možná potěšily nějakého boha s božským mikroskopem. Máme například píli, ctižádost, důvtip: celý svět o tom ví -, a kromě toho máme zřejmě ještě jednou svou píli, svou ctižádost, svůj důvtip; ale pro tyto naše plazí šupiny mikroskop ještě vynalezen nebyl! - A zde přá- 40 Friedrich Nietzsche tele instinktivní morality prohlásí: „Bravo! Alespoň nevědomé ctnosti považuje za možné, - s tím se spokojíme!" - Ach vy spokojení! » 9. « Naše erupce. - Bezpočet toho, co si lidstvo osvojilo na dřívějších stupních, avšak tak slabě a zárodečně, že to nikdo jako osvojené nedokázal vnímat, vyráží dlouho poté, snad po staletích, náhle na světlo: mezitím zesílilo a dozrálo. Některým epochám jako by ten čí onen talent, ta či ona ctnost úplně chyběly, stejně jako některým lidem: počkejme si však na vnuky a jejich děti, máme-li čas čekat, - vynesou nitro svých dědů na sluneční světlo, to nitro, o němž dědové sami ještě nic nevěděli. Často už syn prozradí svého otce: od té doby, co má syna, rozumí otec lépe sám sobě. Všichni v sobe máme skryté zahrady a setby; nebo, řečeno jiným přirovnáním, všichni jsme zvedající se vulkány, jejichž hodina erupce teprve přijde: - jak je blízká či vzdálená, to neví ovšem nikdo, ani „milý pán bůh". » 10. « Jistý druh atavismu. - Výjimečné lidi určité epochy chápu nejraději jako náhle se objevivŠí pozdní výhonky dávných kultur a jejich sil: jako určitý atavismus národa a jeho mentality: - tak je na nich alespoň něco srozumitelného] Teď se zdají cizí, vzácní, mimořádní: a kdo v sobě tyto síly cítí, musí je pěstovat, ctít, vzdělávat, hájit proti jinému, vzpírajícímu se světu: a tak se stane buď velkým Člověkem, nebo bláznem a podivínem, pokud ovšem nepropadne zavčas záhubě. Kdysi byly tyto vzácné vlastnosti obvyklé, a platily tudíž za nízké: nikoho ne vyznamenávaly. Snad byly i podporovány a předpokládány; bylo nemožné stát se díky nim velkým, a to už proto, že nehrozilo nebezpečí Radostná věda 41 propadnout kvůli nim šílenství a zůstat sám. Takové pozdní výhonky dávných pudů se rodí především u konzervativních rodů a kast národa, zatímco tam, kde se rasy, zvyky, hodnocení střídají příliš rychle, je výskyt podobného atavismu nepravděpodobný. Tempo znamená totiž u vývojových sil národů právě tolik co v hudbě; v našem případě je pro vývoj naprosto nezbytné andante jakožto tempo ducha vášnivého a pomalého: a právě takový je duch konzervativních rodů. » 11. « Vědomí. ~ Schopnost vědomí je posledním a nejpozdějsím vývojovým článkem organické říše, a tudíž také tím, co je v ní nejméně hotové a nejslabší. Z vědomí pramení nespočetné chyby, které způsobují, že zvíře, Člověk hyne dříve, než by bylo nutné, „mimo osud", jak praví Homér. Kdyby nebyl záchovný svazek instinktů tak nesmírně mocný, kdyby nesloužil celku jako regulátor - pak by muselo zvrácené souzení a fantazírování s otevřenýma očima, povrchnost a lehkověrnost, zkrátka právě vědomí přivést lidstvo do záhuby: či spise - bez onoho svazku by už lidstva dávno nebylo! Dokud není určitá funkce dotvořená a zralá, představuje pro organismus nebezpečí: je jen dobré, je--li tak dlouho pořádně tyranizována! Takže vědomí je řádně ty-ranizováno - a v neposlední radě tím, že jsme na ně hrdí! Myslíme si, že tady je jádro člověka; to, co trvá, co je věcné, poslední, nejpůvodnější! Pokládáme vědomí za pevně danou veličinu! Popíráme jeho růst, jeho intermitence! Chápeme je jako „jednotu organismu"! - Toto směšné přeceňování a nepochopení vědomí má jeden velmi pozitivní důsledek: zabránilo setím totiž jeho překotnému utváření. Jelikož se lidé domnívali, že vědomí už mají, nesnažili se příliš, aby ho dosáhli - a ani dnes tomu ještě není jinak! Stále ještě to je úplně nový a lidskému oku právě až nyní se vynořující, zatím stěží rozeznatelný úkol - přivtělit si vě- 42 Friedrich Nietzsche dění a učinit je instinktivním; úkol, který vidí jen ti, kdo pochopili, že doposud jsme si privtělili jen své omyly a že veškeré naše vědomí se vztahuje k omylům! » 12. « O Cíli Vědy. - Jakže? Posledním cílem vědy má být, aby člověku připravila co možná nejvíce libosti a co možná nejméně nelibosti? Co kdyby však libost a nelibost spolu byly svázány tak, že ten, kdo chce mít co nejvíce jedné, musí mít také co nejvíce té druhé, - a kdo chce poznat „nebeský jásot", musí být připraven i na „sklíčenost k smrtí"? A tak tomu zřejmě je! Stoiko-vé alespoň věřili, že se tak věci mají, a bylí zcela důslední, když toužili po co nejmenší libosti, aby se od života dočkali co nejméně nelibosti. (Když razili heslo „ctnostný je nejšťastnější", měli v něm jak vývěsní štít své školy pro široké masy, tak kasuistic-kou subtilnost pro subtilní.) I dnes stojíte před volbou: buď co nejméně nelibosti, krátce bezbolestnost - a v zásadě by poctiví socialisté a politikové všech stran neměli svým lidem slibovat více, - nebo co možná nejvíce nelibosti jako cenu za rostoucí hojnost vytříbených a dosud zřídka zakoušených rozkoší a radostí! Rozhodnete-li se pro to první, chcete-li tedy potlačit a zmírnit lidskou bolest, musíte pak potlačit a zmenšit i lidskou schopnost radosti. A vedou lze vskutku podporovat jeden i druhý cíl! Možná je zatím věda známější díky své schopnosti zbavit člověka jeho radostí a učinit ho chladnějším, sošnějším, stoičtějším. Ale mohla by být ještě objevena i jako velká nositelka bolesti! - A pak by se možná zároveň ukázala i její opačná síla, její nesmírná schopnost rozsvěcet nové hvězdné světy radosti! Radostná věda 43 » 13. « K učení o pocitu moci. - Prospíváním a ubližováním uplatňujeme svou moc nad druhými - a nic jiného pří tom nechceme! Ubližováním ji uplatňujeme vůči tem, jimž ji musíme dát teprve pocítit: neboť bolest je zde mnohem citelnějším prostředkem než rozkoš: - bolest se vždy táže po přičíně, zatímco rozkoš má sklon zastavit se u sebe a neohlížet se zpět. Dobrodiním a přízní uplatňujeme svou moc vůči těm, kteří jsou na nás už nějakým způsobem závislí (to jest, jsou zvyklí myslet na nás jako na svou příčinu); chceme rozšiřovat jejich moc, protože tak rozšiřujeme svou vlastní, anebo jim chceme ukázat, jak je výhodné být v naší moci - tak budou se svou situací spokojenější a proti nepřátelům naší moci nepřátelštější a bojovnější. Zda při prokazování dobrodiní nebo při ubližování přinášíme oběti, nemění výslednou hodnotu našeho jednání; dokonce i když nasadíme Život, jako mučedník pro svou církev, je to oběť přinesená naší touze po moci, nebo za účelem udržení našeho pocitu moci. Cítf-li zde někdo „jsem majitelem pravdy" - kolika majetku se nevzdá, aby zachránil tento pocit! Co všechno nehodí přes palubu, aby se udržel „nahoře", - to jest nad druhými, jimž se „pravdy" nedostává! Stav, ve kterém ubližujeme, je jistě málokdy tak příjemný, tak nezkalene příjemný, jako ten, v němž někomu prospíváme - je to znamení, že nám moc ještě chybí, nebo se tak prokazuje nevole nad touto chudobou, nese to s sebou nová nebezpečí a nové nejistoty pro náš již nabytý majetek moci a náš obzor se kalí vyhlídkou na pomstu, výsměch, trest, neúspěch. Jen pro lidi nejvíce vznětlivé a pocitu moci žádostivé může být přitažlivější vtisknout pečeť své moci tomu, kdo vzdoruje; tedy pro ty, které pohled na již podrobeného (jenž je předmětem našeho dobrodiní) obtěžuje a nudí. Záleží na tom, jak je kdo zvyklý svůj život kořenit; je věcí vkusu, chceme-li zvětšovat svou moc raději pomalu nebo náhle, jistě nebo nebezpečně a riskantně, -Člověk hledá to Či ono koření vždy podle svého temperamentu. 44 Friedrich Nietzsche Snadná kořist je hrdé povaze čímsi opovrženíhodným; takové povahy se cítí dobře teprve při pohledu na nepokořené lidi, kteří by se mohli stát jejich nepřáteli, a také při pohledu na všechny těžko dostupné statky; vůči trpícímu jsou často tvrdí, neboť ten jejich úsilí a pýchy není hoden, - s tím větší úctou se vsak chovají vůči sobě rovným, s nimiž bojovat a zápasit by bylo rozhodně ctí, kdyby se k tomu měla někdy naskytnout příležitost. Vlivem dobrého pocitu této perspektivy si lidé rytířské kasty zvykli ve vzájemném styku na vybranou zdvořilost. - Soucit je nejpříjemnějším pocitem pro ty, kdo jsou málo hrdí a nemají vyhlídek na velkolepé dobývání: pro ně je snadná kořist - a tou je každý trpící - něčím úchvatným. Soucit je proslulou ctností lehkých děv. » 14. « Co všechno se nazývá láskou. - Chtivost a láska: jak rozdílné pocity v nás probouzí každé z těchto slov! - a přece by mohlo jít o týž pud, jen dvakrát pojmenovaný, v prvním případě pejorativně ze stanoviska těch, kteří již mají, v nichž se pud poněkud zklidnil a kteří se teď o svoje „jmění" strachují; v druhém případě je pojmenován ze stanoviska neuspokojených, žíznících, a tudíž vynášen jakožto „dobrý". Naše láska k bližnímu i - není to honba za novým vlastnictvím? A právě tak naše láska i. k vědění, pravdě a vůbec celá ta honba za novinkami? Vše, co ! je staré a čím jsme si jisti, se nám postupně omrzí a my opět napřahujeme ruce; ani ta nejkrásnější krajina, v níž žijeme tři měsíce, si už nemůže být jista naší láskou, a naši chtivost láká nějaké vzdálené pobřeží: vlastnictví se většinou vlastněním zmenšuje. Naše radost z nás samých se chce udržet tak, že znovu a znovu proměňuje něco nového v nás samé, - a právě to znamená vlastnění. Být syt svého vlastnictví znamená: být syt sebe sama. (Je možné trpět i přebytkem - rovněž touha odhazo- mmsmmm»m Radostná veda 45 vat či rozdávat může se ozdobit čestným jménem „láska".) Vidí-me-li, jak někdo trpí, rádi využijeme nabízenou příležitost se ho zmocnit; tak jedná například soucitný dobrodinec, i on nazývá probuzenou žádost po novém majetku „láskou", a pociťuje přitom rozkoš, jako by mu kynul nějaký nový zisk. Nejzřetelněji se však projevuje jako touha po vlastnictví láska mezi pohlavími: mihijíď člověk chce. vytouženou bytost vlastmi bezpodmínečně ' a výlučně, chce mít stojně bezvýhradnou moc.nad jejfdusi i i nad jejím tělem, chce být milován jediný a přebývat a pano-\ vat v druhé duši jako to vůbec nejvyšší a nejžádoucnější. Uváží-me-íi, že toto vše neznamená nic jiného než upřít veškerému ostatnímu světu drahocenný statek, štěstí a slast: uvážíme-li, že milující hodlá ochudit všechny ostatní uchazeče a že by se chtěl stát drakem střežícím svůj zlatý poklad, jako ten nejbezohlednější a nejsobečtější ze všech „dobyvatelů" a kořistníků: uvážíme--li konečně, že milujícímu samému připadá celý ostatní svět nudný, bezbarvý, bezcenný a že je ochoten přinést každou oběť, narušit každý řád, potlačit každý zájem: musíme se opravdu divit, že tato divoká chtivost a nespravedlivost lásky mezi pohlavími byla po všechny věky tak opěvána a uctívána, ba že byl z té-, to lásky dokonce odvozen pojem lásky jako protiklad egoismu, i zatímco ona je snad tím nejpokrytějším výrazem egoismu. Takový úzus zjevně zavedli nemajetní a toužící, - za všech dob zřejmě velmi početní. Lidé, jimž bylo na tomto poli dopřáno mnoho majetku a nasycení, utrousili snad tu a tam slůvko o „běsnícím démonu", jako onen lásky nejvíce hodný a nejmilovanější Athéňan, Sofoklés: ale Erós se takovým rouhačům pokaždé jen smál, - byli to vždy právě jeho největší miláčci. - Občas se na zemi přece jen objeví jakési pokračování lásky, při němž ona chtivá tužba dvou osob po sobě navzájem ustoupí nové žádosti a chtivosti, totiž společné/nu vyššímu prahnutí po ideálu, který stojí nad nimi: ale kdo tuto lásku zná? Kdo ji zažil? Její pravé jméno je přátelství. 46 Friedrich Nietzsche » 15. « Z dálky. - Tato hora propůjčuje celé krajině, jíž dominuje, po všech stránkách zvláštní půvab a význam: když si to řekneme posté, jsme vůči ní naplněni tak nerozumnou vděčností, že se domníváme, že ona, dárkyně tohoto půvabu, musí být sama tím nejpůvabnějším z celého kraje - a tak na ni vystoupíme a jsme zklamáni. Náhle je hora sama i celá krajina kolem nás a pod námi jakoby veškerého kouzla zbavena; zapomněli jsme, že mnohá velikost, stejně jako mnohé dobro, chce být viděna jen z určité distance; -a íožhodnl zdola, nikoli shora, - jedině tak působí. Možná znáš lidi ve své blízkostí, kteří sami na sebe mohou pohlížet jen z určité dálky, aby si připadali vůbec snesitelní nebo přitažliví a silní; od poznání sebe samých je třeba je odrazovat.' » 16. « O lávce. - Ve styku s osobami, které se stydí za své city, se člověk musí umět přetvařovat; pociťují prudkou nenávist vůči tomu, kdo je přistihne při něžném, nadšeném či vzedmutém citu, jako kdyby zahlédl jejich tajemství. Chceme-li jim v takových okamžicích pomoci, měli bychom je rozesmát nebo říci nějakou chladnou, žertovnou zlomyslnost - jejich cit při tom ztuhne a oni se opět ovládnou. Předkládám tu však poučení před příběhem. - Byli jsme si jednou v životě tak blízcí, že se zdálo, jako by našemu přátelství a bratrství už nic nepřekáželo, a ležela mezi námi už jen krátká lávka. Právě když ses na ni chystal vstoupit, zeptal jsem se tě: „Chceš ke mně přes tu lávku?" - Ale tu jsi už nechtěl; a když jsem prosil ještě jednou, mlčel jsi. Od té doby byly mezi nás vrženy hory a dravé proudy a vůbec vše, co dělí a odcizuje, a i kdybychom k sobě chtěli, už bychom nemohli! Vzpomeneš-Ii si však nyní na tu krátkou lávku, pak nemáš slov, - jen vzlyky a údiv. Radostná věda 47 » 17. « Motivovat SVOU nouzi. - Z chudé ctnosti nemůžeme ovšem žádným trikem udělat bohatou a překypující, leč můžeme její nouzi krásně vyložit jako nutnost, takže nám pohled na ni už nepůsobí bolest a my se kvůli ní nemusíme tvářit na osud vyčítavě. Tak postupuje chytrý zahradník, který slabý pramínek ve své záhradě vloží do rukou nymfě, a tíni nouzi motivuje: -a kdo by neměl jako oji zapotřebí nyilif! » 18.« Antická hrdost - Chybí nám antický odstín vznešenosti, protože našemu citu chybí antický otřoJc -Řek urozeného původu nalézal mezi svou výší a onou poslední nízkostí tolik mezistupňů a tak nesmírnou vzdálenost, že na otroka stěží dohlédl: dokonce ani Platón jej už úplně neviděl. Jinak je tomu s námi, kteří jsme již přivykli učení o rovnosti lidí, byť nikoli rovnosti samé. Bytost, jež nemůže rozhodovat o sobě samé a nemá volný čas, - to není pro náš zrak ještě nic opovrženíhodného; možná je příliš mnoho takového otroctví v každém z nás v souladu s podmínkami našeho společenského rádu a naší Činnosti, které se od základů liší od řádu a činnosti starých Řeků. Řecký filosof procházel životem s tajným pocitem, že existuje mnohem více otroků, než se obecně míní - totiž, Že otrokem je každý, kdo není filosofem; překypoval hrdostí, když uvážil, že k těmto jeho otrokům patří i ti nejmocnější pod sluncem. Také tato hrdost je nám cizí a nedostupná; dokonce ani v příměru nemá pro nás slovo „otrok" svou plnou sílu. » 19. « Zlo. ~ Zkoumejte život těch nejlepších a neplodnějších lidí i národů a ptejte se, zda strom, který má hrdě růst do výše, mů- N 48 Friedrich Nietzsche že postrádat nečas a bouři: zda vnější nepřízeň a odpor, některé druhy nenávisti, žárlivosti, svéhlavosti, nedůvěry, tvrdosti, chtivosti a násilí nepatří k prospěšným podmínkám, bez nichž by velký růst i ve ctnosti byl sotva možný? Jed, který slabší povahu zahubí, je pro silného posilou - a ten mu také neříká jed. » 20,« Důstojnost pošetilostí, - Ještě několik tisíciletí ve dráze posledního století! - a ve všem, co člověk koná, se stane zjevnou nejvyšší chytrost: ale právě tím přijde chytrost o veškerou svou důstojnost. Být chytrý bude pak sice nutné, ale zároveň tak obyčejné a nízké, že citlivější vkus bude tuto nutnost pociťovat jako nízkost. A právě tak jako by tyranie pravdy a vědy dokázala vysoko vystupňovat cenu lži, mohla by tyranie chytrosti vyprovokovat novou odrůdu ušlechtilosti. Být ušíechtílý by pak možná znamenalo: mít v Hlavě-pošetilosti. » 21. « Hlasatelům nezištnosti. - Ctnosti člověka nazýváme dobrými nikoli vzhledem k účinkům, které mají pro něj samotného, nýbrž vzhledem k účinkům, jež od nich očekáváme pro sebe a pro společnost: - lidé byli odedávna při chválení ctností velíce málo „nezištní", velice málo „nesobečtí"! Jinak by totiž muselo být zřejmé, že ctnosti (jako píle, poslušnost, cudnost, zbožnost, spravedlivost) svým vlastníkům většinou škodí, jako pudy, které v nich vládnou příliš prudce a žádostivě a které se vůbec nechtějí nechat udržovat rozumem v rovnováze s ostatními pudy. Jestliže máš ctnost, skutečnou, celou ctnost (a nejenom jakési puzení k ctnosti!) - pak jsi její obětí. Avšak soused práve proto tvou ctnost chválí! Lidé chválí pilného, přestože touto pílí ;ppško?uJe;:$ý#j iZ^fc .^e^ Radostná věda 49 „Pro velký celek společnosti je ztráta i nejlepších jedinců jen malou obětí! Je zlé, že je zapotřebí oběti! Daleko horší by vsak bylo, kdyby jednotlivec smýšlel jinak a záleželo by mu více na zachování a rozvíjení sebe sama než na práci ve službách společnosti!" A tak tohoto mladíka litují nikoli kvůli němu samému, ale proto, že společnost touto smrtí přišla o oddaný a vůči sobe samému bezohledný nástroj - o takzvaného „dobrého člověka". Možná, Že se vezme rovněž v úvahu, zda by nebylo pro společnost užitečnější, kdyby pracoval méně bezohledně vůči sobě samému a déle se zachoval, ano, výhodnost takového jednání může být uznána, ale jako větší a trvalejší výhoda se oceňuje, že byla přinesena oběť a že se opět jednou viditelně stvrdila mentalita obětního zvířete. U ctností, jež jsou chváleny, se tedy vlastně chválí jednou jejich instrumentální povaha a potom slepý pud vládnoucí v každé ctnosti, který se nenechá omezit celkovou výhodností pro individuum, zkrátka: nerozum ctnosti, díky němuž se jednotlivá bytost nechává proměnit ve funkci celku. Chvála ctností je chválou něčeho, co je soukromě Škodlivé - je chválou pudů, které člověka zbavují jeho nejušlechtilejšího ego-ismu a síly k nejvyšší péči o sebe sama. - Zajisté: při výchove a vštěpování ctnostných návyků vynášíme řadu těch účinků ctnosti, které předvádějí ctnost a soukromou výhodnost jako spřízněné - a taková spřízněnost vskutku existuje! Například zaslepená píle, tato typická ctnost nástroje, se líčí jako cesta k bohatství a cti a jako nejúčinnější protijed na nudu a vášně: ale zamlčuje se její nebezpečí, její nejvyšší nebezpečnost. Výchova postupuje vesměs takto: snaží se jednotlivce přimět řadou svodů a výhod k takovému způsobu myslenia jednání, který -jakmile se stane zvykem, pudem a vášní - vládne v jednotlivci a nad ním proti jeho nejvlastnějšímu prospěchu, ale „ke všeobecnému blahu". Jak Často jsem svědkem toho, že zaslepená píle dopomáhá sice k bohatství a cti, ale zároveň zbavuje orgány jemnosti, díky níž lze vůbec mít z bohatství a cti požitek, a také toho, že onen hlavní prostředek proti nudě a vášním součas- •Jčáiľái . 50 Friedrich Nietzsche ně otupuje smysly a Činí ducha necitlivým vůči novým vznětům. (Nejpilnější ze všech věků - ten náš - nedokáže z množství své píle a svých peněz udělat nic než zase jenom nové peníze a novou píli: vydávat vyžaduje totiž víc génia než získávat! - Nuže, budeme mít své „vnuky"!) Má-li výchova úspěch, pak je každá jednotlivcova ctnost veřejným prospěchem a soukromou nevýhodou, poškozením vzhledem k nejvyššímu soukromému cíli, -pravděpodobně jedním z druhů duchovně-smyslového zakrnění, nebo dokonce předčasným zánikem: přezkoumejme postupně z tohoto hlediska ctnost poslušnosti, cudnosti, zbožné úcty, spravedlivosti. Chvála nezištného, obětavého, ctnostného - tedy toho, kdo nevynakladá svou sílu a svůj rozum cele na své zachování, rozvíjení, povznesení, posílení a rozšíření moci, nýbrž žije ve vztahu k sobě skromně a bezmyšlenkovitě, ba možná i lhostejně či ironicky, - tato chvála rozhodně nevytryskla z ducha nezištnosti! Náš „bližní" chválí nezištnost, protože skrze ni získává výhody. Kdyby náš bližní sám uvažoval „nezištně", pak by ono vydávání síly, ono poškozování ve s z>«/prospěch odmítl, působil by proti vzniku takových sklonů, a především by svou nezištnost projevil právě tím, že by je nenazýval dobrýmu - Zde je naznačen základní rozpor morálky, které se právě nyní dostává velkého uznání: motivy této morálky jsou v rozporu s jejím principeml To, čím se chce tato morálka dokázat, sama vyvrací svým morálním kritériem! Nemá-li věta „buď odříkavý a obětuj se" být v rozporu se svou vlastní morálkou, smí ji vyhlásit jen taková bytost, která by se tím sama zříkala své výhody a možná by se v souladu s požadovaným obětováním jednotlivce sama vedla do záhuby. Jakmile však náš bližní (nebo společnost) doporučuje altruismus kvůli užitku, aplikuje právě úplně opačnou větu „hledej výhodu i na úkor všeho ostatního", a káže tedy jedním dechem povinnost i její protiklad! Radostná věda 51 » 22. « ĽOľdre du jour pour le roi. - Den začíná: začněme na tento den organizovat záležitosti a slavnosti našeho nejmilostivějšího pána, který teď ještě ráčí odpočívat. Jeho Výsost má dnes Špatné počasí: vystříháme se toho, nazývat je špatným; o počasí se nebude mluvit - ale všechny záležitosti pojmeme dnes poněkud slavnostněji a svátky svátečnějí, než by jinak bylo zapotřebí. Jeho Výsost bude možná dokonce nemocna: k snídani předložíme poslední dobrou novinu z večera, příjezd pana von Montaigne, jenž dovede tak příjemně žertovat o své nemoci, -trpí na kameny. Přijmeme několik osob (osob! - co by asi řekl ten starý nafouklý žabák, který mezi nimi bude, kdyby to slovo slyšel! „Já nejsem žádná osoba," řekl by, „nýbrž vždy věc sama.") - a audience bude trvat déle, než je komukoli příjemné: dostatečný to důvod k vyprávění o onom básníku, který si napsal na dveře: „Kdo tudy vstupuje, prokazuje mi čest; kdo tak nečiní -potěšení." - Tomu se říká pronést nezdvořilost věru zdvořile! A možná má tento básník za svou osobu plné právo být nezdvořilý: praví se, že jeho verše jsou lepší než veršotepec. Nechť jich tedy ještě hodně vyrobí a sám ať se pokud možno stáhne před světem do ústraní, vždyť to je přece smyslem jeho způsobného nezpůsobu! Kníže je naopak vždy cennější než jeho „verš", dokonce i když - vsak co to děláme? My si tu povídáme a celý dvůr se domnívá, že už pracujeme a lámeme si hlavu: žádné světlo neuvidíte rozsvícené dříve než v našem okně. - Slyš! Nebyl to zvon? K čertu! Den a dění začíná a my neznáme jeho dráhu! Budeme tedy muset improvizovat, - celý svět improvizuje svůj den. Udělejme to jednou jako celý svět! - A tak zmizel můj podivuhodný ranní sen, zahnán zřejmě tvrdými údery věžních hodin, které právě se vší důležitostí, jež jim je vlastní, zvěstovaly pátou hodinu. Zdá se mi, že se bůh snů chtěl tentokrát vysmát mým zvyklostem, - je mým zvykem začínat den tak, že jej upravuji a činím snesitelným pro sebe, a možná jsem při tom často postupoval příliš formálně, jako podle protokolu pro prince. 52 Friedrich Nietzsche » 23. « Známky Úpadku. - Všimněme si některých známek těch stavů společnosti, jež jsou čas od času nezbytné a bývají označovány slovem „úpadek". ZaČne-íi někde společnost upadat, převládne pestrá paleta pověr a dosavadní všeobecná víra národa ztratí barvu i moc: pověra je totiž postoj svobodného ducha druhého řádu - kdo se jí oddá, volí jisté, jemu samému vyhovující formy a formule a přiznává si právo volby. Pověrčivý je ve srovnání se zbožným vždy mnohem více „osobou" a pověrčivá společnost bude taková, v níž už nalezneme mnoho individuí a také potěšení z individuality. Z tohoto hlediska se pověra jeví vůči víře vždy jako pokrok a jako znamení toho, že se intelekt stává nezávislejším a domáhá se svého práva. Na úpadek pak naříkají vyznavači starého náboženství a staré zbožnosti, - oni také doposud určovali jazykový úzus a dokonce i u těch nejsvobodnějších duchů pověru zle pomluvili. Musíme pochopit, že pověra je symptomem osvícenosti. ~ Za druhé je společnost, v níž se rozmáhá úpadek, obviňována z ochablosti: a vskutku, válka a potěšení z války v ní pozbývá na ceně, zatímco životní pohodlí je vyhledáváno stejně náruživě jako kdysi válečnické a gymnastické pocty. Ale obvykle přehlížíme, že ona stará energie a vášeň lidu, která nalézala tak skvělý projev ve válce a bojových hrách, se dnes proměnila v nespočetné soukromé vášně a stala se jen méně zjevnou; ano, možná je za stavů „úpadku" moc a síla právě spotřebovávané energie lidu větší než kdy jindy a individuum ji vydává tak marnotratně, jak dříve nemohlo, - nebylo na to tehdy ještě dosti bohaté! A tak jsou to právě časy „ochablosti", kdy tragédie kráčí domy a uličkami, kdy se rodí velká láska a velká nenávist a plamen poznání oslnivě vyŠlehuje k nebesům. - Za třetí se o takových časech úpadku říkává, jakoby na odškodněnou za obvinění z pověry a ochablosti, že jsou mírnější a že teď ve srovnání se starším a silnějším obdobím víry výrazně ubývá krutosti. Ale ani s touto chválou nemohu souhlasit, stejně jako s oněmi výtkami: připouštím jen tolik, Že se krutost dnes zjem- itot"—nTTrr""------ti-------------------'------------ Radostná věda 53 ňuje a že její starší formy už neodpovídají vkusu; ale zraňování a mučení slovem i pohledem dosahuje v čase úpadku nejvyšší dokonalosti, - teprve teď vzniká zlovůle a potěšení ze zla. Lidé úpadku jsou vtipní a pomlouvační; vědí, že jsou i jiné druhy vraždy než dýkou a přepadením, - vědí také, že se věří všemu, co bylo pochváleno. - Za Čtvrté: když „upadají mravy", vynořují se nejprve ty bytosti, které nazýváme tyrany: jsou to předchůdci a jakoby první raná individua. Ještě krátká chvíle: a tento plod plodů visí zralý a žlutý na stromě společenství, - a jen kvůli těmto plodům vyrostl tento strom! Jakmile úpadek dosáhne svého vrcholu a zápas všech druhů tyranů rovněž, objeví se vždy césar, tyran závěrečný, který ukončí znavené zápolení o samovládu, nechávaje únavu pracovat pro sebe. Za jeho doby je obvykle individuum nejzralejší, a „kultura" tudíž nejvyšší a nejplodnější, ale nikoli kvůli němu a díky němu: ačkoli vrcholní představitelé kultury svému césarovi s oblibou pochlebují tím, že se vydávají za jeho dílo. Pravda však je, že potřebují klid zvenčí, poněvadž mají vlastní neklid a práci v sobě. V těchto dobách kvete také úplatnost a zrádnost: neboť láska k právě objevenému ego je teď daleko mocnější než láska ke staré, opotřebované, mluvením rozmělněné „vlasti"; a potřeba pojistit se nějak proti strašlivým výkyvům štěstí otevírá i ušlechtilejší ruce, jakmile někdo mocný či bohatý projeví ochotu nasypat do nich zlato. Budoucnost je teď velmi nejistá: žije se tedy pro dnešek: je to stav duše, při němž všichni svůdci mají snadnou hru, - člověk se totiž nechává svést a uplatit také jen „pro dnešek" a vyhrazuje si budoucnost a ctnost! Individua, jsoucí vpravdě o sobe a pro sebe, se jak známo starají více o okamžik než jejich protějšky, lidé stádní, protože pokládají sama sebe za stejně nevy-počitatelná jako budoucnost; právě tak ráda se spojují s lidmi moci, protože o sobe vědí, Že jsou schopna takových jednání a řešení, která u mas nemohou počítat s porozuměním ani s milostí, - ale tyran nebo césar chápe právo individua i s jeho výstřelky a má zájem přimlouvat se za smělejší soukromou mo- 54 Friedrich Nietzsche rálku a sám jí vycházet vstříc. Neboť si o sobě myslí, a chce, aby si o něm ostatní mysleli to, co kdysi vyslovil svým klasickým způsobem Napoleon: „Mám právo odpovědět na vše, z čeho mne kdo obviňuje, věčným ,To jsem já'. Stojím stranou celého světa, od nikoho nepřijímám podmínky. Chci, aby se lidé podřídili i mým fantaziím a brali jako samozřejmost, oddám-li se těm Či oněm rozptýlením." To pravil Napoleon jednou své manželce, když důvodně zpochybňovala manželskou věrnost svého muže. - Časy úpadku jsou ty, v nichž jablka padají ze stromu: mám na mysli individua, nesoucí semena budoucnosti, původce duchovní kolonizace a nové tvorby státních a společenských svazků. Úpadek je jen hanlivé slovo pro podzimní čas národa. » 24. « RŮZná nespokojenost. - Slabí a jakoby ženští nespokojenci jsou vynalézaví ve zkrášlování a prohlubování života; silní nespokojenci - jakoby mužské osoby mezi nimi, abychom u toho obrazu zůstali - ve zlepšování a zajišťování života. První projevují svou slabost a ženskosť tím, že se rádi nechají načas oklamat a berou zavděk trochou opojení a vytržení, ale v celku nedosáhnou nikdy uspokojení a nevyléčitelností své nespokojenosti trpí; navíc podporují všechny, kdo dokáží vytvářet opojné a narkotické útechy, a proto nevrazí na ty, kdo si lékaře cení více nežli kněze, - a tím skutečné stavy nouze jen prodlužujů Kdyby v Evropě nebylo od dob středověku velké množství nespokojenců tohoto druhu, zřejmě by vůbec nevznikla ona slavná evropská schopnost neustálé proměny: neboť nároky silných nespokojenců jsou příliš hrubé a v podstatě příliš nenáročné, než aby nemohly být konečně jednou ukojeny. Čína je příkladem země, kde nespokojenost ve velkém a schopnost proměny odumřela už před mnoha staletími; a socialisté a modloslužebníci státu v Evropě by to svými opatřeními ke zlepšení a zajištění Radostná věda 55 života mohli snadno dovést až k čínskému stavu a k čínskému „štěstí", za předpokladu, že by zde nejprve dokázali vymýtit onu chorobnější, křehčí, ženštější a zatím ještě hojně se vyskytující nespokojenost a romantiku. Evropa, toť nemocný, který své nevyléčitelností a věčným proměnám svého utrpení dluží nejvyšší dík; tyto neustále nové situace, tato neustále nová nebezpečí, bolesti a prostředky řešení vytvořily nakonec intelektuální vnímavost, která je téměř stejně významná jako genialita, a rozhodně je matkou veškerého génia. » 25. « Není předurčen k poznání. - Existuje - a vůbec ne zřídka - jistá hloupá pokora, a komu je tato pokora vlastní, ten se jednou provždy nehodí na učedníka poznání. Totiž: v okamžiku, kdy člověk tohoto typu spatří něco nápadného, otočí se jako na pate a řekne si: „To ses zmýlil! Kdes nechal smysly? To přece nemůže být pravda!" - a potom, místo aby ještě jednou zbystřil zrak a napjal sluch, ustrašeně se nápadné věci vyhne a snaží se na ni co nejrychleji zapomenout. Jeho vnitřní kánon totiž zní: „Nechci vidět nic, co odporuje obvyklému mínění o věcech! Jsem snad já od toho, abych objevoval nové pravdy? I těch starých je už příliš mnoho." » 26. « Co znamená Život? - Život - to znamená: neustále odvrho-vat něco, co chce zemřít; život - to znamená: být krutý a neúprosný vůči všemu, co na nás, a nejen na nás, slábne a stárne. Život - to tedy znamená: nechovat úctu k umírajícím, trpícím a starým? Být neustále vrahem? - A přece starý Mojžíš řekl: „Nezabiješ!" 56 Friedrich Nietzsche Radostná véda 57 » 27. « Odříkavý. - Co dělá odříkavý Člověk? Usiluje o vyšší svět, chce dolétnout dále a výše než všichni lidé přitakaví, - odhazuje mnoho věcí, jež by ztížily jeho let, a je mezi tím leccos, co pro něj není bezcenné, co mu není nemilé: obětuje to své touze po výšinách. A právě toto obětování a odhazování je jediné, co je na něm vidět: podle toho byl nazván odříkavým, a jako takový stojí před námi, zahalen ve svou kápi, jako duse žíněné košile. S tímto dojmem, jímž na nás působí, je však velmi spokojen: chce před námi totiž skrýt svou žádost, svou pýchu, svůj úmysl vyletět nad nás. -Ano! Je chytřejší, než jsme mysleli, a tak zdvořilý vůči nám - tenhle pritakávač! Neboť je jím stejně jako my, i ve svém odříkání. » 28. « Škodit tím nejlepším V nás. - Naše silné stránky nás občas ženou tak daleko kupředu, že nemůžeme už snést své slabiny a hyneme kvůli nim: tento konec i předvídáme a přesto nechceme nic měnit. I stáváme se tvrdými vůči tomu v nás, co chce být ušetřeno, a naše velikost je také naše nemilosrdnost. -Takový prožitek, který musíme nakonec zaplatit životem, je podobenstvím pro celkové působení velkých lidí na ostatní a svou dobu: - právě tím, co je v nich nejlepší, co umí jen oni, uvádějí do záhuby mnoho slabých, nejistých, vyvíjejících se a toužících, a tím jsou škodliví. Může dokonce nastat případ, že v celkovém pohledu jenom škodí, protože to nejlepší z nich přijmou a vpijí do sebe pouze ti, kteří pak jako po příliš silném nápoji ztratí rozum a pud sebezáchovy: jsou tak opojeni, že si na všech těch scestích, kam je jejich opojení vžene, polámou údy. » 29. « PHlhávači. - Když ve Francii začali napadat, a tudíž také hájit Aristotelovy jednotky, bylo zase jednou vidět, co vídáme tak často, ale jen neradi: - vymýšlely se lživé důvody, díky nimž by mohly ony zákony obstát, pouze aby nebylo třeba si přiznat, že si lidé na vládu těchto zákonů zvykli a nechtějí už nic měnit. Tak se to dělá v rámci každé vládnoucí morálky a každého náboženství a odjakživa se to tak dělalo: důvody a intence nějakého zvyku jsou k němu vždy přilhávány až tehdy, když někdo začne zvyk popírat a ptát se po jeho důvodech a intencích. V tom tkví velká nepoctivost konzervativců všech dob: - jsou to přilhávači. » 30. « KomedianstVÍ slavných. - Slavní mužové, kteří svou slávu potřebují, jako například všichni politikové, si už své spojence a přátele nikdy nevybírají bez postranních myšlenek: od jednoho chtějí kousek lesku a odlesku jeho ctnosti, od druhého za-strašující působení jistých pochybných vlastností, jimiž je každému znám, dalšímu ukradnou pověst jeho zahalečství, jeho vylehávání na slunci, protože jejich vlastním účelům vyhovuje, aby občas platili za nepozorné a líné: - tím se zakryje, že sedí na číhané: potřebují mít poblíž a takřka jako své právě přítomné Já hned blouznivce, hned znalce, hned hloubavce, hned pedanta, ale stejně rychle je zase nepotřebují! A tak jejich nejbližší okolí a jejich vnější stránky neustále odumírají, zatímco se zdá, že se všechno do tohoto okolí tlačí a chce se stát jejich „charakterem": v tom se podobají velkým městům. Jejich pověst se ustavičně proměňuje, stejně jako jejich charakter, neboť jejich měnící se prostředky tuto změnu vyžadují a vystavují hned jednu, hned zas druhou skutečnou či vybásnenou vlastnost na odiv a na jeviště: jejich přátelé a spojenci patří, jak řečeno, k těmto 58 Friedrich Nietzsche jevištním vlastnostem. Naproti tomu to, co chtějí, musí zde stát tím pevněji a nezlomněji a dodaleka zářit, - ale i to občas potřebuje svou komedii a jevištní předvedení, » 31. « Obchod a Šlechta - Prodávat a kupovat teď platí za cosi obecného, jako umění číst a psát; každý je v tom zaučen, byť není obchodníkem, a každý den se v této technice ještě cvičí: stejně jako kdysi, za věků divočejšího lidstva, byl každý lovcem a dennodenně se cvičil v technice lovu. Tehdy byl čímsi všeobecným lov: ale tak jako se lov stal nakonec privilegiem mocných a vznešených, a ztratil svůj charakter všednosti a všeobecnosti - neboť přestal být nutný a stal se věcí rozmaru a luxusu: - tak by tomu mohlo být někdy v budoucnu i s prodejem a koupí. Je možné si představit takový stav společnosti, že se neprodává a nekupuje a nezbytnost této techniky se postupně zcela vytratí: snad si pak jednotlivci, kteří se zákonu obecného stavu tolik nepodřizují, dopřejí prodávání a kupování jako luxus citu. Teprve potom by obchod nabyl vznešenosti a šlechta by se mu možná věnovala právě tak ráda, jako se dosud věnovala válce a politice: naopak hodnocení politiky by se pak mohlo zcela změnit. Již nyní přestává být politika řemeslem šlechtice: a není vyloučeno, že by jednoho dne mohla být považována za věc tak obecnou, že by se stejně jako veškerá stranická a spotřební literatura uváděla v rubrice „prostituce ducha". » 32. « Nežádoucí učedníci. - Co si mám s těmito dvěma mladíky počít! zvolal s nelibostí filosof, který „kazil" mládež, jako ji kdysi kazíval Sokrates, - jsou to pro me nevítaní žáci. Jeden nedokáže říci „ne" a druhý říká na všechno „tak i tak". Kdyby přijali mé učení, pak by první příliš trpěl, neboť můj způsob myšlení Radostná věda 59 vyžaduje duši válečníka, odhodlání ubližovat, rozkoš z odmítání, tvrdou kůži, - utrápily by ho otevřené i vnitřní rány. A druhý by si z každé věci, již zastává, vybral jen prostřednost a tak by z ní prostřednost učinil, - takového učedníka přeji svému nepříteli. » 33. « Po přednášce. - „Abych vám dokázal, že člověk patří v podstatě k zvířatům dobrým, připomněl bych vám, že byl dlouho neobyčejně lehkověrný. Teprve teď, velmi pozdě a po obrovském sebepřemáhání, se stal zvířetem nedůvěřivým, ~ ano! člověk je dnes více zlý než kdy dřív." - Já to však nechápu: proč by měl být člověk nyní více nedůvěřivý a zlý? - „Protože teď má vědu, - má jí zapotřebí!" » 34. « História abscondita. - Každý velký člověk má sílu, která působí i zpět: celá historie je kvůli němu opět kladena na váhy a tisícero tajemství minulosti vylézá ze svých skrýší - hřát se v jeho slunci. Vůbec se nedá dohlédnout, co všechno ještě bude jednou historií. Možná je minulost stále ještě v podstatě neobjevena! Je zapotřebí ještě tolika zpětně působících sil! » 35. « Kacířství a Čarodějnictví. - Myslet jinak, než je zvykem -to není ani tak následkem lepšího intelektu, jako spíše následkem silných, zlých sklonů, oddělujících, izolujících, vzpurných, škodolibých, zlomyslných sklonů. Kacířství je pendant čarodějnictví, a stejně jako ono není zdaleka něčím neškodným Či o sobě úctyhodným. Kacíři a čarodějnice jsou dva druhy zlých lidí: je jim společné, že se jako zlí také pociťují, ale zároveň mají ne- 60 Friedrich Nietzsche překonatelnou rozkoš z napadání a poškozování toho, co vládne (lidí Či mínění). Z reformace, jakéhosi zdvojení středověkého ducha v době, kdy už neměl dobré svědomí, se jich zrodilo nejvíc. » 36. « Poslední slova. - Vzpomenete si možná, že císař Augustus, onen strašlivý člověk, který se dokázal právě tak ovládat a uměl právě tak mlčet jako nějaký moudrý Sokrates, svým posledním slovem na sebe cosi prozradil: poprvé odložil masku, když dal na srozuměnou, že nosil masku a hrál komedii, - hrál otce vlasti a ztělesněnou moudrost na trůně, hrál je dobře až k iluzi! Plau-dite, amici, comoedia finita est! - Myšlenka umírajícího Nerona: qualis artifex pereo! byla také myšlenkou umírajícího Augusta: histrionská ješitnost! Histrionská žvanivost! A pravý opak umírajícího Sokrata! - Ale Tiberius zemřel mlčky, tento nejtrýzně-nější ze všech sebetrýznitelů, - ten byl vskutku ryzí, a nikoli herec! Co asi tomu táhlo naposled hlavou! Možná toto: „Život - to je dlouhá smrt. Já blázen, že jsem tolika lidem ukrátil život! Byl jsme snad já stvořen k dobročinnosti? Měl jsem jím dát spíš věčný život: mohl jsem vidět jejich věčné umírání. Na to jsem měl přece tak dobré oči: qualis spectator pereo!" Když se zdálo, že se mu po dlouhém boji se smrtí přece jen vracejí síly, pokládali za vhodné udusit ho polštářem, - zemřel dvojí smrtí. » 37. « Tři omyly. - V posledních staletích lidé podporovali vědu zčásti proto, že si od ní slibovali největší pomoc pro pochopení boží dobroty a moudrostí - to je hlavní motiv v duši velkých Angličanů (jako byl Newton) -, zčásti proto, že věřili v absolutní užitečnost poznání, zejména v nejtěsnější svazek morálky, vědění a štěstí - hlavní motiv v duši velkých Francouzů (jako Radostna veda byl Voltaire) -, zčásti proto, že ve vědě mohli vidět a milovat cosi nesobeckého, neškodného, soběstačného, vpravdě nevinného, na čem se vůbec nepodílejí zlé pudy člověka - hlavní motiv v duši Spinozově, který se jakožto poznávající cítil božsky: -vedly je tedy tři omyly. » 38. « Výbušnost. - Uvážíme-li, jak výbušná je síla mladých mužů, ležící zatím ladem, nepřekvapí nás, když je vidíme rozhodovat se tak lehkovážně a málo vybíravě pro tu či onu věc: podněcuje je pohled na zápal, který kolem věci panuje, pohled jakoby na hořící doutnák, - nikoli věc sama. Rafinovanější svůdci jim proto umějí poskytnout vyhlídku na výbuch a odůvodňování své věci nechávají stranou: důvody na tyto sudy prachu neplatí! » 39. « Změněný vkus. - Změna všeobecného vkusu je důležitější než změna názorů; názory se vším dokazováním, vyvracením a celou intelektuální maškarádou jsou jen symptomy změněného vkusu a rozhodně nejsou tím, zač jsou ještě tak často považovány, jeho příčinami. Jak se mění všeobecný vkus? Tím, že jednotlivci, lidé mocní a vlivní, beze studu vysloví své hoc est ri-diculum, hoc est absurdum, tedy soud svého vkusu a svého hnusu a tyransky jej prosazují: - na mnohé tak vykonávají nátlak, z něhož se pozvolna stává zvyk ještě většího množství a nakonec potřeba všech. Že však tito jednotlivci jinak cítí, že mají jinou „chuť", je obvykle způsobeno zvláštností jejich způsobu života, stravy, trávení, možná větším nebo menším dílem anorganické soli v jejich krvi a mozku, zkrátka jejich fysis: mají ale odvahu se ke své fysis hlásit a naslouchat i nejjemnějším tónům jejích požadavků: jejich estetické a morální soudy jsou právě takovéto „nejjemnější tóny" fysis. Friedrich Nietzsche » 40. « O nedostatku vznešené formy. - Vojáci a vojevůdci se k sobě stále ještě chovají mnohem lépe než dělníci a zaměstnavatelé. Přinejmenším prozatím jakákoli vojensky založená kultura výrazně převyšuje celou takzvanou kulturu industriálni: ta je ve své nynější podobě vůbec nejnižší formou bytí, jaká doposud existovala. Zde působí prostě zákon nouze: člověk chce žít a musí se prodávat, ale pohrdá tím, kdo této nouze využívá a dělníka si kupuje. Je zvláštní, že podřídit se mocným, strach nahánějícím, ano strašlivým osobám, tyranům a vojevůdcům není zdaleka tak trapné jako podřizovat se neznámým a nezajímavým osobám, jakými jsou všechny veličiny průmyslu: v zaměstnavateli vidí dělník obvykle jen lstivého, vysávajícího, s veškerou nouzí spekulujícího lidského psa, jehož jméno, podoba, mravy a pověst mu jsou naprosto lhostejné. Fabrikantům a obchodním velkopodnikatelům zřejmě doposud příliš chyběly všechny formy a znaky vyšší rasy, jimiž se osoby teprve stávají zajímavými; kdyby se v jejich pohledu a gestu zračila vznešenost rodové šlechty, nevznikl by možná masový socialismus. Neboť masy jsou v podstatě svolné k otroctví všeho druhu, za předpokladu, že vyšší člověk nad nimi se jako vyšší, jako k rozkazování zrazený neustále legitimuje - vznešenou formou! I ten nejprostší muž cítí, že vznešenost nelze improvizovat a že v ní má ctít plod dlouhých časů, - avšak nepřítomnost vyšší formy a pověstná vulgárnost fabrikanta s rudýma, tučnýma rukama jej přivádějí na myšlenku, že zde jednoho nad druhého pozvedla jen náhoda a Štěstí: nuže dobrá, uzavírá pro sebe, zkusme také my jednou náhodu a štěstí! Hoďme jednou kostky! - a socialismus začíná. » 41. « Proti lítosti. - Myslitel spatřuje ve svých vlastních počinech pokusy a otázky, jak si zjednat v něčem jasno: úspěch a neú- Radostná véda 63 spěch jsou pro něho na prvním místě odpověďmi. Aby se však zlobil nebo dokonce pociťoval lítost, že se něco nedaří - to přenechává těm, kteří jednají, protože jim tak bylo poručeno, a kteří musí očekávat výprask, když milostivý pán není s výsledkem spokojen. » 42. « Práce a dlouhá chvíle. - Hledat práci kvůli výdělku -v tom jsou si teď v civilizovaných zemích skoro všichni lidé rovni; pro všechny je práce prostředkem, a nikoli cílem; proto nejsou ve volbě práce příliš vybíraví, hlavně aby z ní plynul dostatečný zisk. Existují však i vzácnější lidé, kteří raději zahynou, než aby pracovali bez požitku z práce: lidé vybíraví, těžko uspo-kojitelní, které nezajímá vysoký zisk, pokud sama práce není ziskem nad zisky. K tomuto vzácnějšímu druhu lidí patří umělci a vyznavači kontemplace všeho druhu, a dokonce i zahaleči, kteří tráví život na lovu, na cestách nebo v milostných aférách či dobrodružstvích. Ti všichni chtějí práci i útrapy, pokud patří k požitku, včetně práce nejtěžší a nejtvrdší, musí-li to být. Jinak se vsak vyznačují odhodlanou leností, i kdyby tato lenost měla být spojena se zchudnutím, zneuctěním, ohrožením zdraví a života. Nebojí se ani tak dlouhé chvíle jako práce bez požitku: ano, potřebují velice mnoho dlouhé chvíle, má-li se jim jejich práce dařit. Pro myslitele a všechny vynalézavé duchy je dlouhá chvíle nepříjemným „bezvětřím" duše, které předchází šťastné plavbě a veselým větrům; musí ji snést, musí vyčkat, až u něho zapůsobí: - a právě toho nejsou slabší povahy schopny u sebe dosáhnout! Zahánět všemi způsoby dlouhou chvíli je nízké: stejně jako je nízké pracovat bez požitku. Asiaté možná předčí Evropany tím, že jsou schopni delšího, hlubšího klidu; dokonce i jejich narkotika působí pomalu a vyžadují trpělivost, v protikladu k odpudivé náhlosti evropského jedu, alkoholu. 64 Friedrich Nietzsche » 43. « Co prozrazují zákony. - Je na velkém omylu ten, kdo studuje trestní právo národa, jako by bylo výrazem jeho charakteru; zákony neprozrazují to, čím národ jest, nýbrž to, co mu připadá cizí, podivné, nestvůrné, cizokrajné. Zákony se vztahují na výjimky z mravnosti mravů; a nejtvrdší tresty postihují to, co je v souladu s mravy sousedního národa. Napřfldad pro Vahabity existují jen dva smrtelné hříchy; mít jiného boha než vahabítské-ho a - kouřit (označuje se to u nich za „hanebný způsob pití"). „A jak je tomu s vraždou a cizoložstvím?" - ptal se udiveně Angličan, který se tyto věci dověděl. „Nu, bůh je milostivý a milosrdný!" - odvětil starý náčelník. - Staří Římané si zase představovali, že žena může smrtelně zhřešit jen dvojím způsobem: cizoložstvím, a kromě toho - pitím vína. Starý Cato se domníval, že líbání mezi příbuznými se stalo obyčejem jen proto, aby byly ženy v tomto bodě pod kontrolou; polibek tedy znamená: je z ní cítit víno? A ženy přistižené při víně byly skutečně trestány smrtí: a jistě nejen proto, že ženy pod vlivem vína občas úplně zapomínají říkat ne; Římané se především obávali orgiastické a dionýské síly, jež v době, kdy víno bylo v Evropě ještě novinkou, ženy evropského jihu čas od času přemáhala, obávali se jí jako obludné cizokrajnosti, která rozvrací základy římského cítění; znamenala pro ně zradu Říma, oddanost cizímu. » 44. « i Víra V motivy- - Jistě je důležité znát motivy, podle nichž i lidstvo dosud skutečně jednalo: avšak víra v ty Či ony motivy, tedy to, co si lidstvo dodnes jako vlastní pohnutky svého konání podsouvalo a namlouvalo, je pro poznávajícího něčím ještě podstatnějším. Vnitřní štěstí nebo utrpení lidí záviselo totíŽ na víře v ty či ony motivy, - a nikoli na tom, co bylo motivem skutečným! Skutečné motivy jsou zajímavé až na druhém místě. SS Radostná věda 65 » 45. « EpikUTOS. ~ Ano, jsem hrdý na to, že Epikurův charakter pociťuji jinak než možná kdokoli druhý, a při všem, co od něj slyším a čtu, vychutnávám štěstí pozdního odpoledne starověku: -vidím, jak jeho zrak hledí na širé belavé moře, přes pobřežní skaliska vyhřátá sluncem, v jehož světle si hrají velcí i malí Živočichové, jistě a klidně jako toto světlo i onen zrak. Takové štěstí mohl vynalézt jen člověk, který bez ustání trpěl - štěstí zraku, před nímž se ztišilo moře bytí, a jenž se nemůže dosyta vynadívat na jeho povrch a na tuto pestrou, něžnou, rozechvělou pleť moře: nikdy předtím neexistovala taková skromnost rozkoše. » 46. « Náš údiv. - Jakési hluboké a základní štěstí tkví v tom, že věda objevuje věci, které odolávají a které stále znovu skýtají základ pro nová zkoumání; - vždyť by tomu mohlo být i jinak! Ano, jsme natolik přesvědčeni o nejistotě a fantastičnosti našich soudů a o věčné změně všech lidských zákonů a pojmů, že nás vlastně udivuje, jak velice jsou výsledky vědy odolné! Dříve se nevědělo o proměnnosti všeho lidského, zvyk mravnosti udržoval víru, že celý vnitřní život člověka je věčnými pouty přikován k železné nutnosti: možná tehdy pociťovali lidé podobnou slast údivu při vyprávění pohádek a čarodějných příběhů. Zá-zračnost Šla neobyčejně k duhu těm, kteří už museli být pravidlem a věčností občas přesyceni. Ztratit tak jednou půdu pod nohama! Vznášet se! Bláznit! Šílet! - to patřilo k ráji a blažen-ství dřívějších dob: zatímco naše štěstí se podobá tomu, jež pociťuje ztroskotanec, který vystoupil na břeh a oběma nohama se staví na starou pevnou zemi - s údivem, že se nekymácí. 66 Friedrich Nietzsche » 47. « O potlačování Vášní - Když si člověk neustále zakazuje vyjádřit své vášně, jako by takové vyjádření bylo něčím, co je třeba přenechat „nízkým", hrubším, měšťáckým a sedláckým povahám, - když tedy nechce potlačit vášně samy, nýbrž jen jejich řeč a gesto: pak nicméně spolu s tím docílí právě toho, co nechce: potlačí vášně samy, přinejmenším je oslabí a pozmění: - velmi poučný příklad máme ve dvore Ludvíka Čtrnáctého a ve všem, co na něm bylo závislé. Následující věk, vychovaný v potlačování výrazu, už neměl vášně samy a jejich místo zaujala jen půvabná a plochá hra, - byl to věk poznamenaný neschopností neslušnosti: takže i urážky se přijímaly a vracely jen uctivými slovy. Možná je naše současnost v tomto ohledu nanejvýš podivuhodným opakem: vidím všude, v Životě i na divadle, a v neposlední řade ve všem napsaném, potěšení ze všech hrubších projevů a gest vášně: vyžaduje se teď jakási konvence vášnivosti, - jenom ne vášeň sama! Přesto tím právě jí nakonec dosáhneme a našim potomkům bude vlastní pravá divokost, a nikoli divokost a neurvalost forem. » 48. « Znalost nouze. - Možná, že se lidé a věky od sebe nejvíce liší odlišným stupněm znalosti, jejž mají o své nouzi: nouzi duše i těla. Ve vztahu k té druhé nouzi jsme my dnešní lidé možná vesměs, vzdor našim neduhům a neduživosti, z nedostatku hlubší zkušenosti sebe samých břídilové a fantastové zároveň: ve srovnání s věkem strachu - nejdelším ze všech věků -, kdy se jednotlivec musel sám bránit vůči násilí a musel z tohoto důvodu také sám být násilníkem. Tehdy procházel muž bohatou školou tělesných muk a odříkání a spatřoval i v jisté krutosti vůči sobe, v dobrovolně cvičném snášení bolesti prostředek, který je nutný pro jeho zachování; tehdy člověk vychovával své okolí ke snášení bolesti, rád bolest působil a také přihlížel tomu, jak se ii ■nmnimrii iirjuji mm iji *■■ . Radostná věda 67 nejstrašlivější věci tohoto druhu dějí druhým, aniž by měl jiný pocit než cit své vlastní jistoty. Co se však týče nouze duševní, u každého člověka nyní zkoumám, zda ji zná ze zkušenosti nebo z popisu; zda přece jen ještě nepovažuje za nutné tuto znalost předstírat, snad jako známku lepšího vzdělání, nebo zda na velké duševní bolesti v hloubi své duše vůbec nevěří a při zmínce o nich se mu vede podobně jako při řeči o velkém tělesném utrpení: vybaví se mu při ní jeho bolesti zubů nebo žaludku. Zdá se mi, že právě tak tomu dnes u většiny lidí vskutku jest. Obecný nezvyk na bolest obojí podoby a vzácnost pohledu na trpícího má však jeden důležitý důsledek: člověk dnes bolest nenávidí mnohem víc než dřívější lidé a mnohem hůř než kdy jindy ji pomlouvá, ano, existence bolesti už v podobě myšlenky je pro něho stěží snesitelná a předkládá ji celku bytí jako věc svědomí a výčitku. Vynoří-li se pesimistické filosofie, rozhodně to není příznak velkých a strašlivých stavů nouze; tyto otazníky nad hodnotou veškerého života vznikají v dobách, kdy velmi zjemnělé a usnadněné bytí pokládá už i nevyhnutelné komáří štípance na duši a na těle za příliš krvavé a zhoubné a z nedostatku skutečných zkušeností s bolestí by rádo, kdyby už mučivé obecné představy platily za utrpení nejvyššího řádu. - Jistěže existuje recept proti pesimistickým filosofiím a velké přecitlivělosti, která se mi zdá být tou nejvlastnější „nouzí přítomnosti": -ale možná zní tento recept příliš krutě a byl by počítán mezi příznaky, na jejichž základě se teď soudí: „Bytí je něco zlého." Nuže! Recept proti „nouzi" zní: nouze. » 49. « Velkorysost a příbuzné stavy. - Paradoxní jevy, jako náhlý chlad v chování spontánního člověka, humor melancholikův, či především velkorysost jakožto náhlé upuštění od pomsty nebo od ukojení závisti - se vyskytují u lidí, v nichž se rázem uvolňuje mocná vnitřní sila, u lidí náhlého nasycení a náhlého !. r i, i ii 68 Friedrich Nietzsche znechucení. Jejich uspokojení přichází tak rychle a tak silně, že mu jde okamžitě v patách omrzelost, odpor a útěk do opačného extrému: v tomto protikladu se uvolní citová křeč, u toho náhlým chladem, u druhého smíchem, u třetího slzami a sebeobětováním. Mně se velkorysý člověk jeví - alespoň ten druh velkorysého, který vždy působil největším dojmem - jako člověk extrémně pomstychtivý, jenž má nablízku uspokojení a vychutná je tak bohatě, důkladně a do poslední kapky už v představě, Že po rychlém přepjatém požitku následuje rychlé a obrovské znechucení, - takový člověk se nyní povznese „nad sebe", jak se říká, a odpustí svému nepříteli, ba dokonce mu žehná a ctí jej. Tímto znásilněním sama sebe, tímto výsměchem svému pudu pomsty, právě ještě tak mocnému, se však jen poddává novému pudu, který se ho nyní zmocnil (znechucení), a činí tak stejně netrpělivě a přepjatě, jako když krátce předtím ve své fantazii i předjal a jako by vyčerpal radost z pomsty. Ve velkorysosti je týž stupeň egoismu jako v pomstě, ale jde o jinou kvalitu egoismu. » 50. « Argument osamocení. - Výčitka svědomí je i u nejsvědomitějšího člověka slabá oproti pocitu: „To a ono je proti dobrému mravu tvé společnosti." Chladného pohledu či úšklebku těch, mezi nimiž a pro něž je člověk vychován, se ještě i ten nejsilnější obává. Čeho se tu vlastně obáváme? Osamocení! jakožto argumentu, který přemůže i nejlepší argumenty pro nějakou osobu či věc! - Tak z nás promlouvá instinkt stáda. » 51. « Smysl pro pravdu. - Chválím každou skepsi, na niž smím odpovědět: „Zkusme to!" Ale nechci už slyšet o žádných věcech ani otázkách, které nepřipouštějí experiment. To je hranice mého „smyslu pro pravdu": neboť tam ztratila svá práva zmužilost. . i ■\**^".r#**.riK^teŕiíÄí.:rAiŕJaŕ%Ä-_ ^tLoimsKĚbiaafvs&.šKiuixi*^/:--. Radostná věda 69 » 52. « | Co O nás vědí druzí. - Co sami o sobě víme a uchovává-j me v paměti, není pro štěstí našeho života tak rozhodující, jak j se domníváme. Jednoho dne se na nás zřítí to, co o nás vědí / (nebo se domnívají, že vědí) druzí- a my nyní poznáváme, že je I to mocnější. Se špatným svědomím se Člověk vypořádá snadněji f než se Špatnou pověstí. » 53. « Kde začíná dobro. - Kde slabý zrak už nedokáže pro přílišnou sublimnost rozeznat zlý pud jako takový, tam člověk klade říši dobra, a pocit, že nyní vstupuje do říše dobra, v něm probouzí zároveň všechny pudy, které byly zlými pudy ohroženy a omezeny, jako je pocit jistoty, pohody, blahovůle. Takže: čím tupější je oko, tím dále sahá dobro! Odtud to věčné veselí prostého lidu a dětí! Odtud zachmuřenost a špatnému svědomí podobný zármutek velkých myslitelů! » 54. « Vědomí zdání. - Jak podivuhodně a nově a zároveň jak strašně a ironicky se cítím se svým poznáním tváří v tvář veškerému bytí! Sám pro sebe jsem odhalil, že ve mně nadále básní, nadále miluje, nadále nenávidí, nadále soudí staré lidstvo i zvířectvo, ba veškerá pradávná minulost všeho pociťujícího bytí -a náhle jsem se vprostřed snu probudil, ale jen k vědomí, že právě sním a že musím snít dál, nemám-li zahynout: jako musí snít náměsíčník, aby se nezřítil dolů. Čím je mi teď „zdání"! Věru nikoli protikladem jakési substance, - co dokážu vypovědět o substanci než právě predikáty jejího zdání! A není věru ani neživou maskou, kterou bychom nějakému neznámému X mohli nasadit a zase snadno sejmout! Zdání je pro mě to, co vskutku působí a žije; jde přitom ve výsměchu sobě samému tak 1-! J' 70 Friedrich Nietzsche daleko, že mi dává pocítit, že tu není nic víc než zdání a bludné světlo a tanec duchů, - a že mezi všemi těmito snícími i já, „poznávající", tančím svůj tanec, Že i poznávající je prostředkem, jak pozemský tanec prodloužit, a patří tudíž k pořadatelům slavnosti bytí, a že ona vznešená důslednost a spojitost všech poznatků možná je a bude tím nejvyšším prostředkem, jak zachovat všeobecnost snění a všestranné dorozumění mezi všemi těmito snílky navzájem, a tím i trvání snu. » 55. « Poslední ušlechtilost. - Co činí Člověka „ušlechtilým"? Jistě ne to, že přináší oběti: oběti přináší i ten nejvýstřednější po-žitkář. Jistě ne to, že vůbec podléhá nějaké vášni; existují vášně opovrženíhodné. Jistě ne to, že koná něco pro druhé a nezištně: možná je právě u nejušlechtilejšího sobectví nejdůslednější. -Nýbrž že vášeň, jež se ušlechtilého zmocňuje, je zvláštní, aniž by on o této zvláštností věděl: užívání vzácného a ojedinělého měřítka a téměř pomatenost: pocit horka ve věcech, v nichž druzí cítí chlad: uhadování hodnot, pro něž ještě nebyla vynalezena váha: obětování na oltářích, které jsou zasvěceny neznámému bohu: statečnost bez snahy o poctu: soběstačnost, jež má nadbytek a rozdává se lidem i věcem. Dosud tedy spočívala ušlechtilost ve vzácnosti a v nevědění o této vzácnosti. Zvažme však, že při zachovávání této linie je všechno obvyklé, nejbližší a nepostradatelné, zkrátka to, co nejvíc udržuje rod, a vůbec bylo v lidstvu doposud pravidlem, posuzováno nespravedlivě a jako celek pomlouváno, ve prospěch výjimek. Stát se advokátem pravidla - to by snad mohla být poslední subtilní forma, v níž by se ušlechtilost na zemi zjevila. Radostná veda 71 » 56. « Žádost po Utrpení. - Když pomyslím na žádost po nějaké činnosti, jež neustále lechtá a popichuje miliony mladých Evropanů, kteří nemohou snést celou tu nudu ani samy sebe, pak chápu, že musí být žádostiví utrpení, aby ve svém utrpení nalezli věrohodný důvod k činnosti, k činu. Nouze je nutná! Odtud ten pokřik politiků, odtud to množství nepravdivých, vymyšlených, přehnaných „stavů nouze" všech možných tříd a slepá ochota v ně věřit. Tito mladí lidé vyžadují, aby zvenčí přišlo nebo se ukázalo ~ nikoli snad štěstí - ale neštěstí; a jejich fantazie se už předem zaměstnává tím, jak z něj uhníst nestvůru, aby mohli posléze s tímto strašidlem bojovat. Kdyby tito hledači nouze v sobě cítili sílu prospět sobě samým z nitra, udělat něco se sebou samými, pak by si též dokázali stvořit z nitra vlastní, svébytnou nouzi. Přicházeli by pak na věci vytříbenější a jejich uspokojení by mohlo znít jako dobrá hudba: zatímco teď naplňují svet svým křikem nouze, a tudíž až příliš často nejprve pocitem nouze1. Nevědí, co se sebou samými počít - a tak malují na zeď neštěstí druhých: vždy potřebují druhé! A stále znovu jiné druhé! - Odpusťte mi, přátelé, odvážil jsem se malovat na zeď své štěstí.