200        Friedrich  Nietzsche
Kniha pátá
My nebojácní
»«
Carcasse, tu trembles? Tu tremblerais bien davantage, si tu savais, oů je te měně. Turenne
» 343. «
Jak je to s naším veselím. - Největší událost novější doby, - že „bůh je mrtev", že víra v křesťanského boha se stala nevěrohodnou - počíná už vrhat na Evropu své první stíny. Přinejmenším několika málo lidem, jejichž oko, jejichž podezření v očích je dost silné a dost citlivé na tuto podívanou, se teď zdá, že právě zašlo nějaké slunce, že se jakási stará hluboká důvěra zvrátila v pochybnost: nás starý svět jim musí připadat každým dnem zšeřelejší, nedůvěřivější, cizejší, „starší". V zásadě však můžeme říci: ta událost sama je příliš velká, příliš odlehlá, příliš vzdálená chápavosti mnohých, než abychom mohli prohlásit, že třeba jen zpráva o ní už dorazila; natož pak, že by již mnozí věděli, co se tu vlastně udalo - a co všechno, když je tato víra podlomena, se nyní musí zhroutit, protože to na ní stálo, opíralo se
Radostná   věda        201
o ni, bylo do ní vrostlé: například celá naše evropská morálka. Tato ohromná lavina boření, ničení, zániku, převratu, jež nás teď čeká: kdo by z ní již dnes uhodl tolik, aby se mohl stát učitelem a hlasatelem této nesmírné logiky hrůzy, prorokem zšeření a zatmění Slunce, jaké Země ještě asi nepoznala?... Dokonce my, rození hadači hádanek, kteří jako bychom čekali na horách postaveni mezi dnešek a zítřek, vpjati do rozporu mezi dneškem a zítřkem, my prvorozené a předčasné děti nadcházejícího století, jimž by se vlastně stíny, které za okamžik zahalí Evropu, měly ukazovat už nyní: čím to je, že dokonce i my hledíme vstříc tomuto postupujícímu zatmění bez opravdové účasti, především bez starosti a úzkosti o sebe? Snad jsme ještě příliš ovlivněni nejbližšími důsledky této události - a tyto nejbližší důsledky, její důsledky pro nás, nejsou navzdory všemu očekávání vůbec smutné a zarmucující, podobají se spíše jakémusi novému, těžko popsatelnému druhu světla, štěstí, ulehčení, rozveselení, povzbuzení, červánků... Vskutku, my, filosofové a „svobodní duchové", cítíme při zprávě, že „starý bůh je mrtev", jak na nás dopadá záře nových červánků; srdce nám při tom překypuje vděkem, údivem, tušením, očekáváním, - konečně je náš obzor zase volný, byť ne jasný, konečně smějí naše lodě zase vyplout, vstříc jakémukoli nebezpečí, a poznávající se zase může odvážit všeho; moře, naše moře se tu zase prostírá otevřené, možná ještě nikdy neexistovalo tak „otevřené moře". -
» 344. « V jakém smyslu jsme i my ještě zbožní. - Ve vědě nemá přesvědčení domovské právo, říká se s dobrými důvody: teprve když se přesvědčení odhodlá sestoupit ke skromnosti hypotézy, předběžného, zkusmého stanoviska, regulativní fikce, smí mu být povolen přístup a dokonce přiznána jistá hodnota v rámci říše poznání, - ovšem s výhradou, že bude podléhat policejnímu dohledu, policii nedůvěry. - Neznamená to však, přes-
202       Friedrich Nietzsche
něji vzato: teprve až přesvědčení přestane být přesvědčením, smí vstoupit do oblasti vědy? Neměl by výcvik vědeckého ducha začít tím, že si už nedovolíme žádná přesvědčení?... Nejspíš tomu tak je: zbývá jen otázka, zda už tu nemusí, aby tento výcvik mohl vůbec začít, jisté přesvědčení být, a síce tak panovačné a bezpodmínečné, Že všechna ostatní přesvědčení pohltí. Vidíme tedy, že i věda spočívá na víře a že neexistuje žádná věda „bez předpokladů". Už předem musí být kladně zodpovězena otázka, zda je zapotřebí pravdy, ba musí být zodpovězena natolik kladně, že bude vyjadřovat větu, víru, přesvědčení,, ničeho není třeba víc než pravdy, a ve vztahu k ní má vše ostatní jen druhořadou hodnotu". - Tato bezpodmínečná vůle k pravdě: co je to? Je to vůle nenechat se oklamat? Je to vůle neklamat? I tímto posledním způsobem bychom totiž vůli k pravdě mohli interpretovat: za předpokladu, že do zobecněného „nechci klamat" zahrneme i jednotlivý případ „nechci klamat sám sebe". Ale proč neklamat? Ale proč se nenechat oklamat? - Všimněme si, že důvody pro to první pocházejí ze zcela odlišné oblasti než důvody pro to druhé: nechceme se nechat klamat, neboť se domníváme, že být klamán je škodlivé, nebezpečné, osudové, - v tomto smyslu by věda byla dlouhodobou chytrostí, opatrností, užitečností, proti níž by se však dalo snadno namítnout: jakže? je vůle nenechat se oklamat vskutku méně škodlivá, méně nebezpečná, méně osudová: co víte předem o charakteru bytí, abyste mohli rozhodnout, zda je výhodnější bezpodmínečná nedůvěra či bezpodmínečná důvěra? Pokud by však mělo být nutné obojí, mnoho důvěry a zároveň mnoho nedůvěry: odkud by pak mohla věda čerpat svou nepodmíněnou víru, přesvědčení, na němž spočívá, že pravda je důležitější než cokoli jiného, i než každé jiné přesvědčení? Právě toto přesvědčení by nemohlo vzniknout, kdyby jak pravda, tak nepravda neustále osvědčovaly svou prospěšnost: a tak tomu také jest. Tedy - nepopiratelně existující víra ve vědu nemohla vzniknout z takovéhoto utilitaristického kalkulu, vznikla
f
í
Radostná věda       203
spíše navzdory tomu, že jí je neprospěšnost a nebezpečnost „vůle k pravdě", k „pravdě za každou cenu" neustále dokazována. „Za každou cenu": ano, tomu velmi dobře rozumíme, když jsme nejprve na tento oltář přinášeli a poté utráceli jednu víru za druhou! - Takže „vůle k pravdě" znamená nikoli „nechci se dát oklamat", nýbrž - není jiné volby - „nechci klamat, ani sebe ne": - a tím jsme se octli na půdě morálky. Vždyť ptejme se důkladně: „A proč nechceš klamat?" zejména kdyby se mělo zdát, - a ono se zdá! - že život je založen na zdání, myslím tím na omylu, klamu, přetvářce, zaslepení, sebeklamu, a že naopak skutečně velká forma života vznikla vždy na straně těch nejméně skrupulózních POLYTROPOI. Uvedené předsevzetí bychom snad s trochou shovívavosti mohli chápat jako donkichotství a drobné poblouznění; mohlo by však být i něčím horším, totiž životu nebezpečným ničivým principem... „Vůle k pravdě" - to by mohla být skrytá vůle k smrti. - Otázka: proč věda? tak poukazuje zpět k problému morálnímu: k čemu vůbec morálka, když život, příroda, historie jsou „nemorální"? Nelze pochybovat o tom, že pravdivý člověk, v tom opovážlivém a posledním smyslu, jak jej předpokládá víra ve vědu, přitaká jinému světu, než je svět života, přírody a historie; a pokud přitaká tomuto „jinému světu", jakže? nemusí právě tím jeho protějšek, tento svět, náš svět - popírat?... Avšak jistě jste už pochopili, kam mířím; k tomu, že naše víra ve vědu stále ještě spočívá na víře metafyzické, - že i my, dnešní lidé poznání, my bezbožní a antime-tafyzikové, bereme i svůj oheň ještě z požáru, jejž zažehla víra stará tisíciletí, ona křesťanská víra, která byla i vírou Platónovou, že bůh je pravda, že pravda je božská... Ale což jestli bude právě toto stále nevěrohodnější, jestli se už nic neukáže jako božské, leda snad omyl, slepota, lež, - jestli se bůh sám ukáže jako naše nejdelší lež? -
204        Friedrich  Nietzsche
Radostná  věda       205
» 345.«
Morálka jako problém, - Nedostatek osobitosti se nám mstí všude; oslabená, řídká, vyhaslá, sebe sama popírající a zapírající osobnost se už nehodí k žádné dobré věci, - ze všeho nejméně pak k filosofii. „Nesobeckost" nemá cenu v nebi ani na zemi; všechny velké problémy vyžadují velkou lásku a té jsou schopni jen silní, celiství, jistí duchové, kteří pevně spočívají sami v sobě. Je obrovský rozdíl, staví-li se myslitel k problémům osobně, spatřuje-li v nich svůj osud, svou potřebu a své nejvyšší štěstí, nebo naopak „neosobně": to znamená, umí-li je jen ohledávat a uchopovat tykadly chladné, zvědavé myšlenky. V druhém případě z toho nic nevzejde, to lze zaručit: neboť velké problémy, za předpokladu, že se vůbec dají uchopit, se nenechají žábami a slabochy udržet, takový je odjakživa jejich vkus, - ostatně vkus, jejž sdílejí se všemi pořádnými ženami. - Jak je tedy možné, že jsem ještě nepotkal nikoho, ani v knihách ne, kdo by se k morálce v této pozici postavil jako osoba, kdo by znal morálku jako problém a tento problém jako svou osobní potřebu, svá muka, svou rozkoš a vášeň? Morálka dosud zjevně nebyla vůbec problémem; byla spíš právě tím, v čem se po všech sporech, rozporech a nedůvěře spolu všichni shodli, posvěcené místo míru, kde si myslitelé odpočali i od sebe sama, kde se nadechli a ožili. Nevidím nikoho, kdo by se odvážil provést kritiku hodnotových soudů morálky; postrádám v tomto bodě dokonce i experimenty vědecké zvědavosti, zhýčkané pokusné obrazivosti psychologů a historiků, která problémy snadno předjímá a chytá v letu, aniž by přesně věděla, co tu zachytila. Našel jsem stěží několik skrovných pokusů o historii vývoje těchto pocitů a hodnocení (což je něco jiného než jejich kritika a už úplně něco jiného než historie etických systémů): v jednom případě jsem učinil vše pro to, abych povzbudil sklon a nadání pro tento druh historie - zbytečně, jak se mi dnes zdá. Historikové morálky (zejména Angličané) za mnoho nestojí: obvykle jsou ještě sami bezelstně oddáni příkazům určité morálky a tvoří, aniž
by to věděli, její heroldy a družinu; kupříkladu onou stále tak upřímně opakovanou lidovou pověrou křesťanské Evropy, že charakteristickým rysem morálního jednání je nesobeckost, sebezapírání, sebeobětování nebo soucit a lítost. Obvyklou chybou jejich předpokladů je, že hájí tezi o jakémsi konsensu národů, alespoň civilizovaných, v jistých zásadách morálky a dovozují z toho jejich bezpodmínečnou závaznost i pro tebe a pro mne; nebo naopak, jakmile se jim ukáže pravda, že u různých národů jsou morální hodnocení nutně různá, usuzují z toho, že veškerá morálka je nezávazná: obojí je stejně velká dě-tinskost. Chybou bystřejších z nich je, že odhalují a kritizují zřejmě pošetilá mínění určitého národa o jeho morálce, nebo mínění lidí o veškeré lidské morálce, rovněž o jejím původu, náboženských sankcích, o pověře zvané svobodná vůle a podobně, domnívajíce se, že právě tím provedli kritiku této morálky samé. Avšak hodnota přikázání „učiníš to a to" je čímsi docela odlišným, nezávislým na takových míněních o přikázání i na pleveli omylu, jímž je snad zarostlé: stejně jistě, jako je hodnota léku pro nemocného dokonale nezávislá na tom, zda pacient uvažuje o lékařství vědecky nebo jako stará bába. Morálka by dokonce mohla vyrůstat z omylu: a rovněž toto poznání by se problému její hodnoty ani nedotklo. - Nikdo tedy dosud nezkoumal hodnotu onoho nejslavnějšího léku, nazývaného morálkou: k tomu je na prvním místě třeba, aby tato hodnota byla už jednou - zproblematizována. Nuže vzhůru! Právě to je naším dílem.
» 346. «
Náš otazník. - Vy tomu nerozumíte? Opravdu, bude namáhavé nám porozumět. Hledáme slova, hledáme snad i uši. Kdo tedy jsme? Kdybychom se chtěli nazvat starším výrazem prostě bezbožníky nebo nevěřícími nebo třeba imoralisty, zdaleka bychom si nemysleli, že jsme tím dostatečně vystiženi: jsme všechno to trojí ve stadiu příliš pozdním, než aby bylo možné pocho-

206       Friedrich Nietzsche
pit, než abyste vy mohli pochopit, vážení zvědavci, jak přitom člověku je. Nikoli! už ne s hořkostí a vášní toho, kdo se vytrhl z pout, kdo si ještě i ze své nevíry musí přitesat víru, účel, mu-čednictví! Jsme zakaleni v názoru, a v něm chladní a tvrdí, že dění světa veskrze není božské, ba dokonce ani podle lidské míry rozumné, milosrdné nebo spravedlivé: my víme, že svět, v němž žijeme, je nebožský, nemorální, „nelidský", - příliš dlouho jsme si jej vykládali falešně a lživě, avšak podle přání a vůle naší úcty, to jest podle jisté potřeby. Neboť člověk je zvíře uctívající! Ale je také zvíře nedůvěřivé: a že svět nemá tu hodnotu, již !'                       jsme mu ve své víře přikládali, je asi to nejjistější, čeho se naše
nedůvěra nakonec dobrala. Kolik nedůvěry, tolik filosofie. Stře-žíme se ovšem toho, abychom řekli, že je méně hodnotný: připadá nám dnes přímo směšné, že by si člověk chtěl osobovat vynalezení hodnot, jež by měly převyšovat hodnotu skutečného světa,
- právě odtud jsme se vrátili jako od přepjatého zbloudění lidské ješitnosti a nerozumnosti, jež po dlouhou dobu nebylo jako takové prohlédnuto. Svůj poslední výraz našlo v moderním pesimismu, starší, silnější pak v učení Buddhově; ale i křesťanství je obsahuje, pochybněji sice a dvojznačněji, proto však nikoli méně svůdně. Celá ta atituda „člověk vůči světu", člověk jako princip „popírající svět", člověk jako hodnotové měřítko věcí, jako soudce světů, jenž nakonec klade na své vážky bytí samo a shledává je příliš lehkým - uvědomili jsme si nehorázný nevkus této atitudy a zprotivila se nám - smějeme se už, když vedle sebe najdeme „člověk a svět", oddělené jen sublimní domýšlivostí slůvka „a"! Co to však znamená? Nepostoupili jsme tím právě, jakožto smějící se, jen o další krok v pohrdání člověkem? A tedy i v pesimismu, v pohrdání bytím nám poznatelným? Nezmocnilo se nás právě tím podezření o protikladu, protikladu světa, v němž jsme se doposud cítili se svým uctíváním doma
- kvůli němuž jsme možná vydrželi žít -, a světa jiného, jímž jsme my sami: neúprosné, zásadní, nejnižší podezření vůči sobě samým, jež se nás Evropanů zmocňuje stále více, stále hůře a jež
Radostná   věda        207
by snadno mohlo budoucí pokolení postavit před strašlivé buď -anebo: „buď se zbavíte svého uctívání, nebo - sebe samal" To druhé by byl nihilismus; avšak nebylo by i to první - nihilismus? - Takový je náš otazník.
» 347. «
Věřící a jejich potřeba víry, - Kolik kdo potřebuje víry, aby prospíval, kolik čehosi „pevného", co nechce vidět rozkolísaně, protože se toho drží, - je ukazatelem jeho síly (nebo, přesněji řečeno, jeho slabosti). Křesťanství, jak se mi zdá, potřebují ve staré Evropě i dnes velmi mnozí, ba většina: proto také křesťanství stále ještě nachází víru. Neboť takový je člověk: určité dogma mu může být tisíckrát vyvráceno, - pokud je bude potřebovat, bude je také vždy znovu považovat za „pravdivé", - podle onoho slavného „důkazu síly", o němž mluví bible. Metafyziku potřebují už jen někteří; avšak i ona nespoutaná touha po jistotě, která se dnes v širokých masách uplatňuje pozitivisticko-vě-decky, touha, jež chce mít něco naprosto pevně (zatímco s odůvodňováním jistoty se pro žhavost této touhy zachází poněkud lehkovážněji a shovívavěji): ještě i to je touha po opoře, podpěře, zkrátka onen instinkt slabosti, který náboženství, metafyziky, přesvědčení všeho druhu sice nevytváří, ale - konzervuje. Všechny tyto pozitivistické systémy vskutku halí dým jakési pesimistické zachmuřenosti, cosi z únavy, fatalismu, zklamání, strachu z nového zklamání - nebo zase na odiv stavěná zloba, rozladění, rozhořčený anarchismus a jaké ještě existují symptomy či masky pocitu slabosti. Dokonce i náruživosť, s níž se naši nejchytřejší současníci ztrácejí do ubohých zákoutí a škvír, např. do vlastenčení (tak říkám tomu, co se ve Francii nazývá chauvi-nisme, v Německu „deutsch") nebo do pokoutních estetických vyznání po způsobu pařížského naturalismu (jenž z přírody vytahuje a obnažuje jen tu část, která vzbuzuje ošklivost a zároveň údiv - tuto část nazývají dnes rádi la verité vraie -) nebo do
208        Friedrich  Nietzsche
nihilismu podle petěrburského vzoru (to jest do víry v nevíru, až k mučednictví pro ni), ukazuje v první řadě vždy na potřebu víry, opory, páteře, podpěry... Víra je vždy nejvíce Žádoucí, nejnaléhavěji potřebná tam, kde se nedostává vůle: neboť vůle jakožto afekt povelu je rozhodujícím znamením sebejistoty a síly. To znamená, že čím méně kdo dokáže poroučet, tím větší je jeho žádost po někom, kdo poroučí, přísně poroučí, po bohu, knížeti, stavu, lékaři, zpovědníkovi, dogmatu, stranickém svědomí. Z toho by se možná dalo vyvodit, že u obou světových náboženství, buddhismu a křesťanství, bylo důvodem jejich vzniku a zejména jejich rychlého rozšíření nesmírné ochorení vůle. A tak tomu ve skutečnosti také bylo: obě náboženství přišla za situace, kdy se ochorením vůle vzedmula do nesmyslné výše nesmírná, se zoufalstvím hraničící Žádost po nějakém „musíš", obě náboženství se stala učiteli fanatismu v dobách ochabnutí vůle a poskytla tak bezpočtu slabých oporu, novou možnost chtít, požitek z chtění. Fanatismus je totiž jedinou „silou vůle", k níž lze přimět i slabé a nejisté, určitým druhem hypnózy celého smyslově intelektuálního systému ve prospěch přehnaného vyživování (hypertrofie) jediného stanoviska a pocitu, který nadále dominuje - křesťan jej nazývá svou vírou. Kde člověk dospěje k fundamentálnímu přesvědčení, že mu mustbýt poroučeno, stává se „věřícím"; a naopak je myslitelná chuť a síla k sebeurčení, svoboda vůle, při níž by duch dal vale každé víře, každému přání jistoty, neboť by už dosáhl umění držet se na lehkých lanech a možnostech a tančit dokonce i nad propastmi. Takový duch by byl svobodným duchem par excellence.
» 348. « O původu učenců. - Učenec v Evropě vyrůstá ze všech možných stavů a za všech společenských podmínek, jako rostlina, která nepotřebuje žádné specifické klima: proto patří, bytostně a nedobrovolně, k nositelům demokratické myšlenky. Ale
Radostná  věda       209
tento původ se vždycky prozradí. Pokud člověk poněkud vyškolí svůj pohled, aby v učené knize, ve vědeckém pojednání rozeznal a přistihl při činu učencovu intelektuální idiosynkrasii -a každý učenec má takovou idiosynkrasii - pak se mu za ní téměř vždy ukáže učencova „prehistorie", jeho rodina, zvláště pak její druhy povolání a řemesel. Kde se uplatňuje pocit „toto je nyní dokázáno, s tím jsem hotov", působí v krvi a v instinktu učence obvykle předek, který ze svého úhlu pohledu schvaluje „udělanou práci", - víra v důkaz je jen symptomem toho, co bylo v pracovitém pokolení odjakživa považováno za „dobrou práci". Příklad: synové registrátorů a kancelářských písařů všeho druhu, jejichž hlavním úkolem vždy bylo pořádat různorodý materiál, rozdělovat jej do přihrádek, vůbec schematizovat, projevují, stanou-li se učenci, sklon k tomu, aby považovali problém téměř za vyřešený, jestliže jej schematizovaíi. Existují filosofové, kteří jsou v podstatě jen schematické hlavy - pro ty se formální stránka otcovského řemesla stala obsahem. Talent klasifikovat, vytvářet tabulky kategorií cosi prozrazuje; člověk není beztrestně dítětem svých rodičů. Syn advokáta bude muset i jako badatel být advokátem: v první řadě chce ve své věci dostat za pravdu, ve druhé pak možná - pravdu mít. Syny protestantských duchovních a kantorů poznáme podle naivní jistoty, s níž jakožto učenci berou svou věc již za dokázanou, když ji teprve jen upřímně a vřele přednesli: jsou totiž důkladně zvyklí tomu, že se jim věří, - to patřilo u jejich otců k „řemeslu"! Žid je naopak, pro své obchodnické styky a pro minulost svého národa, právě tomu - že se mu věří - zvyklý nejméně: pohleďte jen z tohoto hlediska na židovské učence, - všichni si velmi mnoho slibují od logiky, to znamená od vynucení souhlasu prostřednictvím důvodů; vědí, že s ní musí zvítězit i tam, kde proti nim existuje rasový a třídní odpor, kde jim lidé věří neradi. Nic totiž není demokratičtější než logika: nezná žádnou úctyhodnost osoby a bere křivé nosy jako rovné. {Mimochodem: právě co se týče logizace, čistějších zvyklostí v myšlení, je Evropa Židům nemá-
210        Friedrich  Nietzsche
lo zavázána; na prvním místě Němci, jakožto rasa žalostně „de-raisonnable" jíž je ještě i dnes třeba vždy nejdříve „proprat hlavu". Všude, kde Židé získali vliv, učili přesněji rozlišovat, ostřeji vyvozovat, jasněji a čistěji psát: jejich úkolem bylo vždy přivést daný národ „k rozumu".)
» 349. «
Ještě jednou původ učenců. - Chtít zachovat sebe sama je výrazem nouzového stavu, výrazem omezení nejvlastnějšího a základního životního pudu, který má za cíl rozšíření moci a který při sledování této vůle velice často sebezachování zpochybní a obětuje. Je třeba vidět jako symptom, když jednotliví filosofové, jako například souchotinářský Spinoza, právě takzvaný pud sebezáchovy pokládali, museli pokládat za rozhodující: -byli to právě lidé v nouzi. Že se naše moderní přírodní vědy natolik zapletly se spinozovským dogmatem (naposledy a nejhruběji v darwinismu s jeho nepochopitelně jednostranným učením „boje o přežití" -), souvisí pravděpodobně s původem většiny přírodovědců: v tomto ohledu patří k „lidu", jejich předkové byli chudí a drobní lidé, kteří zakusili z přílišné blízkosti, jak je těžké obstát. Na celém anglickém darwinismu leží jakési anglické dusno z přelidnění, těžký vzduch nuzných a malých poměrů. Avšak jakožto přírodovědec by se měl člověk ze své lidské omezenosti vymanit: a v přírodě nepanuje nouzový stav, nýbrž přebytek, plýtvání, dokonce až do nesmyslných rozměrů. Boj o přežití je jen výjimka, dočasná restrikce životní vůle; velký i malý boj se všude točí kolem převahy, kolem růstu a rozšiřování, kolem moci, v souladu s vůlí k moci, která je právě vůlí Života.
» 350. « Ke cti homines religiosi - Boj proti církvi je zcela jistě
Radostná  veda       211
mezi jiným - neboť znamená mnohé - také bojem prostších, veselejších, přátelštějších, povrchnějších povah proti vládě těžších, hlubších, kontemplativnějších, to znamená zlu bližších a nedůvěřivějších lidí, kteří dlouze a podezřívavě hloubají o hodnotě bytí i o hodnotě vlastní: - proti nim se vzbouřil nízký instinkt lidu, jeho radost ze smyslů, jeho „dobré srdce". Celá římská církev spočívá na jižanské podezřívavosti vůči lidské povaze, jež je ze Severu vždy špatně chápána: tuto podezřívavost zdědil evropský Jih od hlubokého Orientu, prastaré tajuplné Asie a jejího rozjímání. Už protestantismus je lidovým povstáním ve prospěch bodrých, prostosrdečných, povrchních (Sever byl vždy dobromyslnější a plošší než Jih); ale teprve Francouzská revoluce vtiskla žezlo plně a slavnostně do ruky „dobrému člověku" (ovci, oslu, huse a všemu, co je nevyléčitelně ploché a ukřičené a zralé do blázince „moderních idejí").
» 351. «
Ke cti kněžských povah. - Mám za to, že tomu, co lid chápe jako moudrost (a kdo dnes není „lid"? -), onomu chytrému kravímu klidu ducha, oné zbožnosti a mírnosti venkovských farářů, která polehává na louce a vážně a s prežvykováním životu přihlíží, - právě tomu se filosofové cítili vždy nejvzdálenější, asi proto, že nebyli dostatečně „lidem" či venkovskými faráři. A zřejmě právě oni také nejpozději uvěří, že by lid mohl porozumět něčemu z toho, co je mu nejodlehlejší, z velké vášně poznávajícího, který žije, musí žít neustále v bouřkovém mraku nejvyšších problémů a nejtěžší odpovědnosti (tedy naprosto ne jako přihlížející, stojící mimo, netečný, sebejistý, objektivní...)-Vytvoří-li si lid svůj ideál „mudrce", uctívá zcela jiný druh člověka a má ovšem tisíckrát právo právě tomuto druhu lidí vzdávat hold nejlepšími slovy a poctami: jsou to ony mírné, vážně pros-tomyslné a cudné kněžské povahy a všechny s nimi spřízněné, - právě jim patří chvála projevovaná lidovou úctou k moudros-
212        Friedrich  Nietzsche
ti. A komu by měl také lid důvod prokazovat větší vděk než těmto mužům, kteří k němu patří a z něj vzešli, avšak jako zasvěcení, vyvolení, jeho blahu obětovaní- oni sami věří, že se obětovali bohu -, jimž beztrestně může vylít své srdce, u nichž se může zbavit svých tajností, svých starostí i horších věcí {- neboť člověk, který „se sdělí", zbaví se sám sebe; a kdo se „vyznal", zapomíná). Zde velí velká potřeba: i pro duševní odpad je totiž zapotřebí kanalizačních příkopů a čistých čisticích vod, je zapotřebí prudkých proudů lásky a silných, čistých, pokorných srdcí, ochotných obětovat se této službě neveřejné zdravotní péče -neboť je to oběť, kněz je a zůstane lidskou obětí... Lid vnímá takové obětované ztichlé vážné muže „víry" jako moudré, to jest jako ty, kteří se stali vědoucími, jako „jisté" v pozorování s vlastní nejistotou: a kdo by mu chtěl brát slovo a tuto úctu? - Ale na druhé straně je správné, že mezi filosofy platí ještě i kněz plným právem za „lid" a nikoli za vědoucího, především proto, že filosofové sami na žádné vědoucí nevěří a právě v této víře a pověře cítí už „lid". Byla to skromnost, jež v Řecku vynalezla slovo „filosof" a přenechala onu velkolepou zpupnost nazývat se moudrým hercům ducha, - skromnost takových kolosů pýchy a sebevědomí, jakými byli Pythagoras či Platón -.
» 352. «
V čem je morálka stěží postradatelná. - Nahý člověk obecně skýtá zahanbující pohled - mluvím o nás Evropanech (ani v nejmenším o Evropankách!). Myslím, že kdyby se rozjarená společnost záludným trikem nějakého kouzelníka spatřila u stolu náhle odkryta a vysvlečena, pak by se nejenom ztratilo veškeré veselí a zalekl i největší apetit - zdá se, že my Evropané naprosto nemůžeme postrádat maškarádu, jež se nazývá ošacením. A nemá snad převlek „morálních lidí", jejich zahalování v morální formule a pojmy slušnosti, celé to ohleduplné skrývání našeho jednání pod pojmy povinnost, ctnost, obecný smysl,

Radostná  věda       213
čest, sebezapírání, nemá to vše snad stejně dobré důvody? Ne že bych se domníval, že se tím má zahalit lidská zloba a podlost, zkrátka zlé divoké zvíře v nás; myslím naopak, že právě jako krotká zvěř poskytujeme zahanbující pohled a potřebujeme morální převlek, - že „niterný člověk" v Evropě není ani zdaleka dost zlý, aby se tak mohl „nechat vidět" (aby tím byl krásný -). Evropan se převléká do morálky, protože se stal nemocným, neduživým, zmrzačeným zvířetem, které má dobré důvody být „krotké", jelikož je jakýmsi nedochůdčetem, něčím polovičním, slabým, neohrabaným... Morální převlek tu za nutný nepokládá strašlivý dravec, nýbrž stádní zvíře se svou průměrností, úzkostí a znuděností sebou samým. Morálka Evropana vyšňořuje - přiznejme si to! - aby vyhlížel vznešeněji, významněji, úctyhodně-ji, „božštěji". -
» 353.«
O původu náboženství. - Originálním vynálezem zakladatelů náboženství je za prvé: že začnou prosazovat určitý způsob života a každodenních mravů, který působí jako disciplina voluntatis a zároveň zahání nudu; a za druhé: že potom interpretují právě tento život tak, aby byl ozářen nejvyšší hodnotou, takže se stává statkem, za nějž se bojuje a za určitých okolností i pokládá život. Druhý vynález má ovšem ve skutečnosti zásadnější význam, neboť první, totiž způsob života, byl už obvykle zde, avšak vedle ostatních způsobů života a bez vědomí toho, jaká hodnota v něm tkví. Význam, originalita zakladatele náboženství se obvykle projevuje tím, že jej opravdu spatří, že jej zvolí, že poprvé uhodne, k čemu může být použit, jak interpretován. Například Ježíš (nebo Pavel) se setkal s životem drobných lidí v římské provincii, životem skromným, ctnostným, malým: vyložil jej, vložil do něj nejvyšší smysl a nejvyšší hodnotu -a tím i odvahu každým jiným způsobem života pohrdat, tichý ochranný fanatismus, tajnou podzemní sebedůvěru, jež roste
.......■ ^————g—^Bg
viJJx-v::» '-"'í'«!-!   i'iu.jtuu—A^iKV J'*-J.», i.    »   ...      _        .     —.....
214        Friedrich  Nietzsche
a roste a nakonec je připravena „přemoci svět" (to jest Řím a vyšší stavy v celé říši). A také Buddha nalezl v různých stavech a společenských stupních svého národa rozptýlený druh lidí, kteří jsou z lenosti dobří a dobromyslní (především neofen-zivní), kteří, taktéž z lenosti, žijí abstinentně, takřka bez potřeb: pochopil, že takový druh lidí nevyhnutelně, s celou vis inertiae, musí propadnout víře, jež slibuje zabránit návratu pozemských strastí (to znamená práce, jednání vůbec), - v tomto „pochopení" byl jeho génius. K zakladateli náboženství patří psychologická schopnost neomylně rozeznat určitý průměrný druh duší, které ještě nepoznaly svou sounáležitost. On je navzájem spojuje; založení náboženství se tak vždy stává dlouhou slavností vzájemného poznávání. -
» 354. « O „géniu druhu". -Problém vědomí (správněji: uvědomování si sebe) se nám ukáže teprve tehdy, když začneme chápat, jak dalece se bez vědomí můžeme obejít: a na počátek tohoto pochopení nás nyní staví fyziologie a vývojová teorie živočišných druhů (které potřebovaly tedy plná dvě staletí, aby dohnaly první vlaštovku Liebnizova podezření). Mohli bychom totiž myslet, cítit, chtít, vzpomínat, mohli bychom rovněž „jednat" v každém smyslu toho slova: a přesto by nám to vše nemuselo „vstoupit do vědomí" (jak se obrazně říká). Celý život by byl možný, aniž by se viděl jakoby v zrcadle: vždyť se ještě i nyní převažující část života u nás vskutku odehrává bez takového zrcadlení -, a to i našeho myslícího, cítícího, chtějícího života, ať to zní nějakému staršímu filosofovi jakkoli urážlivě. K čemu vůbec vědomí, je-li v tom hlavním přebytečné? - Nuže chcete-li dopřát sluchu mé odpovědi na tuto otázku a mé možná přehnané domněnce, zdá se mi, že jemnost a síla vědomí jsou vždy ve vztahu k lidské (nebo zvířecí) schopnosti se sdělovat a tato sdělovací schopnost zase v poměru k potřebě se sdělovat: tu vsak
Radostná  věda       215
nechápu tak, jako by právě ten jednotlivec, který je mistrem ve sdělování a ozřejmování svých potřeb, musel být zároveň i ve svých potřebách nejvíce odkázán na druhé. Avšak zdá se mi, že ve vztahu k celým rasám a rodovým liniím tomu tak je: kde nouze a potřeba po dlouhou dobu nutily lidi ke sdělování, k rychlému a přesnému vzájemnému dorozumění, vznikl nakonec nadbytek této síly a umění sdělovat, jakési jmění, jež se pozvolna nahromadilo a nyní čeká na dědice, jenž by je rozhazovačně vydával (- takzvaní umělci jsou těmito dědici, jakož i řečníci, kazatelé, spisovatelé; tedy lidé, kteří přijdou vždy na konci dlouhé linie, pokaždé „pozdě narození" v nejlepším smyslu slova, a jak řečeno, bytostně rozhazovační). Pokud je toto pozorování správné, lze postoupit k domněnce, že vědomí vůbec se vyvinulo jen pod tlakem potřeby se sdělovat, - že bylo od samého počátku nutné a prospěšné jen mezi Člověkem a člověkem (obzvlášť mezi poroučejícím a poslouchajícím), a že se vyvinulo také jen vzhledem ke stupni této prospěšnosti. Vědomí je vlastně jen spojovací síť mezi člověkem a člověkem, - jen jako taková síť se muselo vyvinout: poustevnický a divý člověk by je nepotřeboval. Že se nám naše činy, myšlenky, pocity, pohyby samy dostávají do vědomí - alespoň jejich Část -, je následkem strašlivé, dlouhé, člověka ovládající nutnosti: potřeboval jako nejohroženější zvíře pomoc, ochranu, potřeboval sobě rovné, musel svou nouzi vyjadřovat, umět se dorozumět - a k tomu všemu mel nejprve zapotřebí „vědomí", musel tedy sám „vědět", co mu chybí, „vědět", jak se cítí, „vědět", co si myslí. Neboť, opakuji ještě jednou: člověk, jako každý živoucí tvor, myslí neustále, ale nevito; uvědomované myslení je pouze jeho nejmenší částí, řekněme: nejpovrchnější, nejhorší částí: - neboť jedině toto vědomé myšlení se odbývá ve slovech, to jest ve sdělovacích znacích, čímž se původ vědomí sám odkrývá. Stručně řečeno, vývoj jazyka a vývoj vědomí (nikoli rozumu, nýbrž pouze jeho uvědomování si sebe sama) jdou ruku v ruce. Připočtěme k tomu, že mostem mezi člověkem a člověkem není jen řeč, nýbrž i pohled, stisk,
216       Friedrich Nietzsche
Radostná věda       217
gesto; uvědomování si našich vlastních smyslových dojmů, síla fixovat je a postavit jakoby mimo sebe, vzrůstala takovou měrou, jak rostla potřeba zprostředkovat je druhým pomocí znaků. Člověk vynalézající znaky je zároveň člověkem stále přesněji si vědomým sebe sama: teprve jako sociální zvíře se člověk naučil uvědomovat si sám sebe, - a stále ještě to činí, ba stále více. -Jak patrno, má myšlenka je tato: Že vědomí nepatří vlastně k individuální existenci člověka, nýbrž spíš k tomu, co je na něm povahy společenské a stádní; že vědomí je, jak z toho vyplývá, jemně vyvinuto také jen ve vztahu ke společenské a stádní prospěšnosti, a že tudíž každý z nás, při nejlepší vůli chápat sám sebe co možná individuálně, „znát sama sebe", si přece jen vždy uvědomí právě to, co je na něm ne-individuální, „průměrné", že naše myšlenka sama je charakterem vědomí - „géniem druhu", jenž v něm poroučí, - ustavičně jakoby majorizována a překládána zpět do stádní perspektivy. Veškeré naše jednání je v podstatě nesrovnatelným způsobem osobní, jedinečné, neomezeně individuální, o tom není pochyb; ale jakmile je přeložíme do vědomí, už se takovým nezdá... Toto je vlastní fenomenalismus a perspektivismus, jak mu rozumím já: povaha zvířecího vědomí s sebou nese, Že svět, který jsme si schopni uvědomit, je pouze svět povrchů a znaků, svět zobecněný, zjednodušený, - že vše, co se stává vědomým, se právě tím stává plochým, slabým, relativně hloupým, obecným znakem, stádním poznávacím znamením, že s veškerým uvědomováním je spojen zásadní úpadek, faleš, zpovrchnení a generalizace. Nakonec je rostoucí vědomí také nebezpečím; a kdo žije mezi nejuvědomělejšími Evropany, ten dokonce ví, že je to nemoc. Nezajímá mě tu, jak správně tušíte, protiklad subjektu a objektu: toto rozlišování přenechám teoretikům poznání, kteří uvízli v tenatech gramatiky {lidové metafyziky). A už vůbec nejde o protiklad „věci o sobě" a jevu: neboť ani zdaleka „nepoznáváme" tolik, abychom směli takto rozdělovat. Nemáme totiž žádný orgán pro poznání, pro „pravdu": „víme" (nebo věříme, nebo si namlouváme) právě tolik, ko-
lik může být užitečnév zájmu lidského stáda, druhu: a dokonce i to, co se zde nazývá „užitečností", není nakonec než víra, iluze a možná nejosudovější hloupost, která nás jednou zahubí.
» 355. «
Původ našeho pojmu „poznání". - Následující vysvětlení mám z ulice; zaslechl jsem kohosi z lidu, jak říká „poznal mě" -: musel jsem se ptát: co vlastně rozumí lid poznáním? co chce, chce-li „poznání"? Nic jiného než toto: cosi cizího má být převedeno na něco známého. A my filosofové - rozuměli jsme poznáním vlastně něco víc? Známé, to znamená: to, nač jsme zvyklí, takže se tomu už nedivíme, náš všední den, nějaké pravidlo, v němž vězíme, vůbec vše, v Čem se cítíme doma: - jakže? není naše potřeba poznání právě touto potřebou známého, vůlí objevit za vším cizím, neobvyklým, problematickým něco, co už nás nezneklidňuje? Není to snad instinkt strachu, jenž nám káže poznávat? Není snad jásot poznávajícího právě jásáním znovu nabytého pocitu jistoty?... Tento filosof mel za to, že svět „poznal", když jej převedl na „ideu": ach, nebylo to snad proto, že pro něho „idea" byla tak známá, tak obvyklá? protože se „ideje" o tolik méně bál? - Ach ta spokojenost poznávajících! Pohleďte jen z tohoto hlediska na jejich principy a na jejich řešení hádanek světa! Jakmile rozeznají na věcech, ve věcech, za věcmi něco, co je nám bohužel už velmi známé, například naši násobilku nebo naši logiku nebo naše chtění a toužení, jak jsou hned šťastni! Neboť „co je známé, je poznané": v tom se shodují. I ti nejobezřetnější z nich míní, že známé je alespoň snadněji pozna-telné než cizí; je například metodickou zásadou vycházet z „niterného světa", z „faktů vědomí", protože tento svět je nám prý známější! Omyl nad omyly! Známé je obvyklé; a obvyklé se dá nejhůře „poznat", to znamená spatřit jako problém, to znamená něco cizího, vzdáleného, „něco mimo nás"... Velká jistota přírodních věd v poměru k psychologii a kritice elementů vědomí -
—   VJ'ŕt—irlŕir-.ni  i   priwi'i ,i 4i'jílL>Mhl  '   .i-ĽL.     j
218        Friedrich  Nietzsche
k vědám nepřirozeným, dalo by se téměř říct - spočívá právě v tom, že jako objekt chápou to cizí: zatímco je rozporuplné a téměř protismyslné c/iŕz'ŕ vůbec ne-cizí chápat jako objekt...
» 356. «
V čem bude Evropa stále „ umělečtější". - Obstarávání života ještě i dnes vnucuje - v našem přechodném období, kdy toho tolik přestává nutit - téměř všem mužům v Evropě určitou roli, jejich takzvané povolání; několika z nich je přitom dopřána svoboda, zdánlivá svoboda, si tuto roli zvolit, většině je zvolena. Výsledek je dost podivný: téměř všichni Evropané se v pokročilejším věku se svou rolí zaměňují, stávají se sami oběťmi svého „dobrého hraní", sami zapomněli, jak silně je ovládala náhoda, nálada, zvůle, když se rozhodovalo o jejich „povolání" - a kolik jiných rolí snad mohli hrát: neboť nyní už je pozdě! Při bližším pohledu zjistíme, že se z role skutečně stal charakter, z umění přirozenost. Byly doby, kdy člověk se slepou důvěřivostí, ano se zbožností věřil ve své předurčení právě pro toto zaměstnání, pro tento způsob výdělku, a naprosto nepřipouštěl v této věci nějakou náhodu, roli či svévoli: stavy, cechy, dědičné výsady dokázaly pak s pomocí této víry vztyčit ony obry širokých společenských věží, jimiž se vyznačuje středověk a jimž rozhodně nelze upřít jedno: trvanlivost (a trvání je na Zemi hodnotou prvního řádu!). Ale existují i opačné doby, období ve vlastním smyslu demokratické, kde člověk tuto víru víc a víc ztrácí a do popředí vystupuje jakási troufalá víra, hledisko pravého opaku, víra athénská, již nejprve pozorujeme v epoše Periklově, víra dnešních Američanů, jež se stále více chce stát i vírou Evropanů: jednotlivec je pak přesvědčen, že dokáže v zásadě všechno, že se nejspíš vypořádá s každou rolí; každý sám se sebou experimentuje, improvizuje, znovu zkouší, s radostí zkouší; veškerá příroda přestává a stává se uměním... Řekové, jakmile vstoupili do této víry v roli - víry artistní, chcete-li -, prošli, jak známo, krok za
Radostná  věda       219
krokem zázračnou a ne v každém ohledu napodobeníhodnou proměnou: stali se skutečně herci; jako takoví okouzlovali, přemohli celý svět a nakonec i „přemožitele světa" (neboť nad Římem zvítězil Graeculus histrio a nikoli, jak obvykle říkají nevinní, řecká kultura...). Avšak čeho se obávám, nač si lze dnes už takřka sáhnout rukou, kdyby se někomu chtělo po tom sahat: my moderní lidé jsme už na úplně stejné cestě; a pokaždé, když člověk začne objevovat, jak dalece hraje roli a nakolik umí být hercem, se také hercem stává... Začne pak bujet nová flóra a fauna lidí, kteří v pevnějších, omezenějších epochách nemohou růst - nebo jsou ponecháni „dole", pod klatbou a podezřením bezectnosti -, vždy potom nastanou nejzajímavější a nejbláznivější období historie, v nichž „herci", všechny druhy herců, jsou opravdovými pány. A právě tím je stále silněji znevýhodňován, nakonec znemožněn jiný druh lidí, a to zejména velcí „stavitelé"; ochrnuje nyní stavební síla; ztrácí se odvaha rozvrhovat dlouhodobé plány; začíná se nedostávat oragnizátorských géniů: - kdo se teď ještě odváží pustit do děl, k jejichž završení je třeba počítat s tisíciletími? Vymírá právě ona základní víra, díky níž může člověk takto počítat, slibovat, předjímat budoucnost plánem a přinášet ji svému plánu v oběť, že totiž člověk má hodnotu, smysl jen potud, pokud je kamenem ve velké stavbě: k tomu musí být ovšem nejprve pevný, musí být „kamenem"... A především ne - hercem! Stručně řečeno - ach, ještě dlouho se to bude zamlčovat!*- co se od nynějška už nebude stavět, co se už nebude moci stavět, to je společnost ve starém smyslu slova; k této stavbě chybí vše, materiálem počínaje. Nikdo z nás není už materiálem ke stavbě společnosti: to je pravda, kterou je na čase vyslovit! Připadá mi lhostejné, že nejvíce krátkozraký, možná nejupřímnější, rozhodně však nejhlučnější druh lidí, jaký dnes existuje, naši páni socialisté, prozatím stále ještě věří, doufají, sní, především však vykřikují a píší zhruba pravý opak; jejich slovo pro budoucnost, „svobodná společnost", čteme přece už na všech stolech a na všech zdech. Svobodná spo-
220        Friedrich  Nietzsche
Radostná  věda       221
íečnost? Ano, ovšem! Víte však, pánové, z čeho se staví? Z dřevěného železa! Z onoho slavného dřevěného železa! A dokonce ani ne z dřevěného...
» 357. «
Ke starému problému: „co je německé?" - Spočítejme jen skutečné úspěchy filosofického myšlení, za něž lidstvo vděčí německým hlavám: lze je nějakým legitimním způsobem přičíst také celé rase? Smíme říci: jsou zároveň dílem „německé duse", nebo alespoň jejím symptomem, v tom smyslu, v němž jsme zvyklí brát Platónovu ideománii, jeho bezmála náboženské šílenství forem, také jako událost a produkt „řecké duše"? Nebo je pravý opak pravdou? Jsou snad ony úspěchy právě tak individuální, tak velkou výjimkou z ducha rasy, jako bylo například Goethovo pohanství s dobrým svědomím? Nebo jako je mezi Němci Bismarckův machiavellismus s dobrým svědomím, jeho takzvaná „reálná politika"? Neodporují snad dokonce naši filosofové potřebám „německé duše"? Zkrátka, byli němečtí filosofové vskutku - filosofičtí Němci? - Uvedu tři případy. Nejprve Liebnizův mimořádný názor, v němž měl pravdu nejen vůči Descartesovi, nýbrž vůči všem, kteří před ním filosofovali, - že uvědomělost je jen akcident představy, a nikoli její nutný a bytostný atribut, že tedy to, čemu říkáme vědomí, je jen stavem našeho duchovního a duševního světa (možná stavem chorobným) a zdaleka ne tímto světem samým: - je na této myšlence, jejíž hloubka podnes není vyčerpána, něco německého? Což existuje důvod k domněnce, že by na toto obrácení prvního zdání nepřišel snadno i filosof románský? - neboť tu jde o obrácení. Připomeňme si za druhé Kantův ohromný otazník, který vepsal za pojem „kauzality", - ne že by jako Hume zpochybnil jeho právo absolutně: začal spis opatrně vymezovat říši, v jejímž rámci má tento pojem vůbec smysl (a dodnes není toto vymezování hranic dokončeno). Vezměme si za třetí neslýchaný zásah Hege-
lův, jímž rozbil všechny logické zvyky a pohodlné návyky, když se odvážil učit, že druhové pojmy se vyvíjejí ze sebe navzájem: touto větou byli duchové Evropy nasměrováni k zatím poslednímu velkému vědeckému hnutí, k darwinismu - neboť bez Hege-la není Darwina. Je na této hegelovské inovaci, která teprve vnesla do vědy onen rozhodující pojem „vývoje", něco německého? - Ano, bezpochyby: ve všech třech případech cítíme, že cosi z nás samých bylo „odkryto" a uhodnuto a jsme za to vděční a zároveň jsme tím překvapeni, každá z těchto tří vět je myšlenkovou součástí německého sebepoznání, sebezkušenosti, se-beuchopení. „Náš niterný svět je mnohem bohatší, obsáhlejší, skrytější", tak cítíme s Liebnizem; jako Němci pochybujeme s Kantem o definitivní platnosti přírodovědeckých poznatků a vůbec o všem, co lze poznat causaliter: co se dá poznat, jako by tím už mělo menší cenu. My Němci jsme hegeliáni, i kdyby nikdy Hegela nebylo, jelikož (v protikladu ke všem latinským národům) vznikání a vývoji instinktivně přisuzujeme hlubší smysl a vyšší hodnotu než tomu, co „jest" - stěží věříme v oprávněnost pojmu „bytí" -; a také proto, že nejsme ochotni přiznat své lidské logice, že je logikou o sobě, jediným druhem logiky (raději bychom se chtěli přemluvit, že je jen speciálním případem a možná jedním z nejpodivnějších a nehloupějších -). Čtvrtou otázkou by bylo, zda i Schopenhauer se svým pesimismem, to znamená s problémem hodnoty bytí, musel být právě Němec. Nemyslím si to. Událost, po které se dal tento problém s jistotou očekávat, takže astronom duše by mohl vypočítat jeho den a hodinu, totiž zánik víry křesťanského Boha, vítězství vědy a ateismu, je celoevropskou událostí, na níž mají všechny rasy svůj podíl zásluh a cti. Naopak by se právě Němcům mělo přičíst - těm Němcům, jejichž současníkem byl Schopenhauer -, že toto vítězství atheismu nejdéle a nejnebezpečněji zdržovali; zejména Hegel byl zdržovatelem par excellence, svým grandiózním pokusem přesvědčit nás ještě na poslední chvíli pomocí našeho šestého smyslu, „smyslu historického", o božské povaze bytí.
tmmsm   .
222       Friedrich Nietzsche
Schopenhauer byl jako filosof první vědomý a nezlomný atheis-ta, jejž jsme my Němci měli. Zde mělo svůj zdroj jeho nepřátelství vůči Hegelovi. Zcela nebožský charakter bytí mu platil za cosi daného, hmatatelného, neoddiskutovatelného; pokaždé ztratil rozvahu filosofa a rozhořčil se, když viděl v tomto bodě někoho váhat a dělat okolky. V tom spočívá jeho celá poctivost: bezpodmínečný upřímný atheismus je právě předpokladem jeho problému, jako konečně a těžce vydobyté vítězství evropského svědomí, jako nejdůsažnější akt dvoutisícileté výchovy k pravdě, která si na konci zakazuje lež ve víře v boha... Je vidět, co vlastně nad křesťanským bohem zvítězilo: sama křesťanská moralita, stále přísněji chápaný pojem pravdivosti, zpovědnická jemnost křesťanského svědomí, přeložená a sublimovaná ve svědomí vědecké, v intelektuální čistotu za každou cenu. Pohlížet na přírodu, jako by byla důkazem dobroty a péče nějakého boha; interpretovat dějiny ve prospěch jakéhosi božského rozumu, jako trvalé svědectví mravního světového řádu a konečných mravních úmyslů; vykládat vlastní zážitky, jak je velice dlouho vykládali zbožní lidé, jako by bylo vše osudem, vše pokynem, vše vymyšleno a sesláno jen kvůli spáse duše: to už je pryč, to má svědomí proti sobě a každému citlivějšímu svědomí to platí za neslušné, nečestné, za Ihářství, zženštilost, slabošství, zbabělost, - touto přísností, pokud vůbec něčím, jsme právě dobří Evropané a dědici nejdelšího a nejstatečnějšího evropského sebepře-konávání. Jakmile takto odvrhneme křesťanskou interpretaci a odsoudíme její „smysl" jako falšování, ihned na nás strašlivě dolehne schopenhauerovská otázka: má bytí vůbec smysl? - otázka, jež bude potřebovat pár staletí, než bude plně a v celé své hloubi slyšena. Co odpověděl na tuto otázku Schopenhauer sám, bylo - budiž mi to prominuto - cosi ukvapeného, nezralého, jen rezignace, uvíznutí právě v těch křesťansko-asketických perspektivách morálky, jimž byla, spolu s vírou v boha, víra vypovězena. AvŠak otázku položil - jakožto dobrý Evropan, jak řečeno, a nikoli jako Němec. - Nebo snad Němci, alespoň způ-
Radostná věda       223
sobem, jakým se schopenhauerovské otázky ujali, dokázali svou niternou příslušnost a příbuznost, svou připravenost, svou potřebu jeho problému? Že se po Schopenhauerovi i v Německu - ostatně velíce pozdě! - o problému jím položeném přemýšlelo a psalo, jistě nepostačí, abychom rozhodli ve prospěch této užší příbuznosti; dokonce by se dalo poukázat na zvláštní neob-ratnost tohoto postschopenhauerovského pesimismu, - Němci se přitom zjevně nechovali jako ve svém živlu. Tím vůbec nenarážím na Eduarda von Hartmanna; naopak, ani dnes ještě nepominulo mé dávné podezření, že je pro nás příliš obratný, chci říci, že si možná jako zlomyslný čtverák nejenom od samého počátku z německého pesimismu tropil posměch, - že snad nakonec ve své závěti Němcům dokonce testamentárně „odkázal", jak dalece bylo možné si z nich samých v zakladatelském období dělat blázny. A já se ptám: máme snad Němcům přičíst ke cti toho starého bručouna Bahnsena, který po celý život s rozkoší kroužil kolem svého reálně dialektického marasmu a „osobní smůly", - je snad právě to německé? (doporučuji tímto jeho spisy témuž účelu, k jakému jsme je použil já, jako antipesimistic-ký pokrm, zejména pro jejich elegantia psychologies - lze s nimi podle mne pomoci i nejucpanějším tělům a myslím). Nebo bychom měli počítat k pravým Němcům takové diletanty a staré panny, jako je sladkobolný apoštol panenství Mainländer? Nakonec to snad bude Žid (- všichni Židé zesládnou, když moralizují). Ani Bahnsen, ani Mainländer, natož pak Eduard von Hartmann nejsou žádnou zárukou při otázce, zda Schopenhauerův pesimismus, jeho zděšený pohled do světa bez boha, hloupého, slepého, bláznivého a nejistého, jeho upřímné zděšení... zda to vše bylo nejen výjimečným případem mezi Němci, nýbrž německou událostí: zatímco vše, co jinak stojí v popředí, naše udatná politika, naše radostné vlastenčení, které velmi rozhodně pozoruje všechny věci z hlediska principu pramálo filosofického („Deutschland, Deutschland über Alles"), tedy sub specie speci-ei, totiž species německé, svědčí velmi zřetelně o opaku. Nikoli!
1-M-«nAl9Mnrb,lCl jJíHÍlľ..iwŕlJíttnlŕ*fcňíBJtffAJ, «...„tu.
224        Friedrich  Nietzsche
Němci dneška nejsou pesimisty! A Schopenhauer byl pesimista, říkám to znovu, jako dobrý Evropan a nikoli jako Němec-
» 358. « Selské povstání ducha. - Nám Evropanům se naskýtá pohled na nesmírný svět sutin, kde něco ještě ční do výše, mnohé alespoň stojí, zvětralé a ponuré, ale největší část už leží na zemi, velmi malebně - existovaly snad kdy krásnější trosky? - a zarostlé velkým i drobným plevelem. Tímto zaniklým městem je církev: vidíme náboženské společenství křesťanstva až do nejhlubších základů otřesené, - víra v boha se zhroutila, víra v křesťansko-asketický ideál právě bojuje svůj poslední boj. Tak dlouho a důkladně budované dílo jako křesťanství - byla to poslední stavba Římanů! - nemohlo samozřejmě zaniknout naráz; musely jím otřásat všechny druhy zemětřesení, všechny narušující, podrývající, podemílající a sžíravé druhy ducha. Co je však nejpodivuhodnější: ti, kdo se nejvíce snažili křesťanství udržet, se stali právě jeho největšími ničiteli, - Němci. Zdá se, že Němci nechápou podstatu církve. Nejsou k tomu dost duchovní? dost nedůvěřiví? V každém případě spočívá stavba církve na. ji-žanské svobodě a svobodomyslnosti ducha a také na jižanské podezíravosti vůči přírodě, člověku a duchu, - spočívá na docela jiné znalosti člověka, na docela jiné zkušenosti o člověku, než jakou má Sever. Lutherská reformace byla v celé své šíři zděšením prostoty nad něčím „mnohostranným", abychom mluvili opatrně, hrubým těžkopádným nedorozuměním, jemuž je třeba mnohé odpustit, - nechápala výraz vítězné církve a viděla jen korupci, nerozuměla vznešené skepsi, onomu luxusu skepse a tolerance, který si dopřává každá vítězná, sebejistá moc... Téměř zcela se dnes přehlíží, jak byl Luther ve všech kardinálních otázkách moci osudně krátkozraký, povrchní, neopatrný, především jako muž z lidu, jemuž scházelo jakékoli dědictví vládnoucí kasty, jakýkoli instinkt pro moc: takže jeho dílo, jeho vůle
Radostná  věda       225
k obnově onoho díla Římanů se bez jeho záměru a vědění staly jen počátkem díla zkázy. Rozvazoval, trhal s počestným rozhořčením tam, kde starý pavouk tkal nejpečlivěji a nejdéle. Vydal posvátné knihy každému, - a tak se nakonec dostaly do rukou filologům, to znamená ničitelům každé víry založené na knihách. Zničil pojem „církev", zavrhnuv víru v inspirovanost koncilů: neboť jen za předpokladu, že inspirující duch, který církev založil, v ní ještě žije, ještě staví, ještě pokračuje ve stavbě svého domu, uchovává si pojem „církev" svou sílu. Vrátil knězi pohlavní styk se ženou: ale tři čtvrtiny úcty, jíž je schopen lid, především žena z lidu, spočívá na víře, že člověk výjimečný v tomto bodě bude i v jiných bodech výjimkou, - právě zde má lidová víra v cosi nadlidského v Člověku, v zázrak, ve spásného boha v člověku, svého nejobratnějšího a nezáludnějšího advokáta. Luther musel knězi, jakmile mu dal ženu, odejmout zpověď, to bylo psychologicky správné: tak byl však v podstatě odstraněn sám křesťanský kněz, jehož nejhlubší prospěšnost tkvěla vždy v tom, že byl svatým uchem, mlčenlivou studnou, hrobem pro tajemství. „Každý sám sobě knězem" - za takovými hesly a jejich selskou prohnaností se u Luthera skrývala propastná nenávist vůči „vyššímu člověku" a vládě „vyššího člověka", jak jej pojímala církev: - rozbil ideál, jehož nebyl s to dosáhnout, zatímco se zdálo, že potírá a oškliví si úpadek tohoto ideálu. Ve skutečnosti zavrhl, tento nemožný mnich, vládu homines religiosi; sám tedy provedl v církevním společenském řádu to, co v občanském řádu tak nesnášenlivě potlačoval, - „selské povstání". - Co všechno pak z jeho reformace vyrostlo, dobré i zlé, a co dnes může být přibližně sečteno, - kdo by byl tak naivní, aby kvůli těmto důsledkům Luthera prostě chválil nebo káral? Není ničím vinen, nevěděl, co činí. Zpovrchnění evropského ducha, zejména na Severu, jeho zdobromyslnení, chcete-li to raději označit slovem morálky, učinilo lutherskou reformací mohutný krok kupředu, o tom není sporu; a na jejím základě rovněž rostla pohyblivost a neklid ducha, jeho žízeň po nezávislosti, jeho víra
226       Friedrich Nietzsche
v právo na svobodu, jeho „přirozenost". Chceme-li v tomto ohledu přiznat zásluhu, že připravovala a podporovala to, co dnes uctíváme jako „moderní vědu", pak musíme ovšem dodat, že má podíl i na degeneraci moderního učence, na jeho nedostatku úcty, studu a hloubky, na celé té naivní důvěřivosti a těžkopádnosti ve věcech poznání, zkrátka na onom plebejství ducha, které je vlastní oběma posledním staletím a jehož nás rozhodně nezbavil ani dosavadní pesimismus, - i „moderní ideje" patří ještě k tomuto selskému povstání Severu proti chladnějšímu, dvoj značnějšímu, nedůvěřivějšímu duchu Jihu, který si v křesťanské církvi postavil svůj největší pomník. Nezapomeňme nakonec, čím je církev, a sice v protikladu ke každému „státu": církev je především hierarchickou formou vlády, jež zajišťuje nejvyšší postavení duchovním lidem a natolik věří v moc duchovnosti, že se zříká všech hrubších násilných prostředků, -už tím je církev za všech okolností vznešenější institucí než stát.—
» 359. «
Pomsta na duchu a jiné pohnutky morálky. - Morálka - v kom má podle vás své nejnebezpečnější a nejzákeřnější přímluvce?... Hle, nevydařený člověk, který nemá dostatek ducha, aby se z něj mohl radovat, a má právě tolik vzdělání, aby to věděl; znuděný, přesycený, pohrdá sám sebou; trochou zděděného majetku byl bohužel připraven i o poslední útěchu, o „požehnání práce", sebezapomnění v „denní dřině"; člověk, který se za své bytí v podstatě stydí - možná chová navíc i pár drobných neřestí - a na druhé straně se nedokáže přemoci, aby se stále hůře nerozmazloval a nezvyšoval svou ješitnou popudli-vost knihami, na něž nemá právo, nebo duchovnější společností, než jakou dokáže strávit: takový skrz naskrz otrávený člověk - neboť na takto nevydařeného člověka působí duch jako jed, vzdělání jako jed, majetek jako jed, samota jako jed - dospívá nakonec k jakémusi habituálnímu stavu msty, vůle k pomstě...
!
Radostná věda       227
co má podle vás zapotřebí, bezpodmínečně zapotřebí, aby si sám pro sebe dodal zdání převahy nad duchovnějšími lidmi, aby si připravil rozkoš z dokonané pomsty, alespoň ve své představě? Vždy je to morálnost, na to se můžete spolehnout, vždy jsou to velká slova morálky, rámus spravedlivosti, moudrosti, svatosti, ctnosti, vždy je to stoicismus gesta (- jak dobře stoicismus skryje, co člověk nemá\...), vždy plášť chytrého mlčení, družnosti, mírnosti, a jak se všechny ty idealistické pláště nazývají, pod nimiž kolem nás chodí ti, kdo sebou nevyléčitelně opovrhují, i nevyléčitelně ješitní. Nerozumějte mi špatně: z takových rozených nepřátel ducha vznikne občas onen zvláštní exemplář lidství, který je lidem uctíván pod jménem světce či mudrce; z takových lidí pocházejí oni netvoři morálky, kteří dělají hluk a dějiny, - třeba svatý Augustin k nim patří. Strach z ducha, pomsta na duchu - ach, jak často se už staly tyto hnací neřesti kořenem ctností! Ano, staly se ctnostíl - A ptejme se, mezi námi, zda dokonce i nárok filosofů na moudrost, který byl tu a tam na Zemi vznesen, nejbláznivější a nejneskromnější ze všech nároků, - nesloužil dosud vždy, v Indii jako v Řecku, především jako úkryt? Občas možná se zřetelem na výchovu, který světí tolik lží, jako jemný ohled na lidi budoucí, rostoucí, na učedníky, kteří musí být vírou v osobu {nějakým omylem) často obhajováni proti sobe samým... Častěji však jako úkryt filosofa, do nějž se utíká kvůli únavě, stáří, vystřízlivění, zatvrzení, jako pocit blízkého konce, chytrost onoho instinktu, jejž cítí zvířata před smrtí, - uchylují se do ústraní, ztichnou, zvolí samotu, zalezou do slují, stanou se moudrými... Jakže? Moudrost úkrytem filosofa před - duchem? -
» 360. «
Dva druhy příčin, jež bývají zaměňovány. - Jako jeden z mých nejpodstatnějších kroků a pokroků se mi jeví toto: naučil jsem se rozlišovat příčinu jednání od příčiny takového a ta-
228        Friedrich  Nietzsche
kového jednání, jednání tímto směrem, za tímto účelem. První druh příčiny je určité kvantum nahromaděné síly, jež čeká, aby bylo nějak, k něčemu spotřebováno; druhý druh je naproti tomu něco vzhledem k této síle zcela zanedbatelného, většinou drobná náhoda, díky níž je teď ono kvantum jedním a zcela určitým způsobem „spuštěno": jako zápalka vedle sudu prachu. K těmto drobným náhodám a zápalkám počítám všechny takzvané „účely" a rovněž všechna ještě takzvanější „životní povolání": jsou relativně libovolná, nahodilá, téměř lhostejná ve srovnání s nesmírným kvantem síly, jež naléhá, jak řečeno, aby bylo nějak spotřebováno. Obvykle se na to lidé dívají jinak: zvykli si podle prastarého omylu vidět právě v cíli {účelu, povolání atd.) hnací sílu, - ale to je jen síla dirigující, zaměňuje se tu kormidelník a pára. A není to vždy dokonce ani kormidelník, dirigující síla... Neslouží „cíl" či „účel" až příliš často jako zkrášlující záminka, dodatečné sebezaslepení ješitnosti, která si nechce přiznat, Že loď sleduje proud, v němž se náhodou octla? Že „chce" tam, protože tam - musí? Že má zajisté směr, ale vůbec nemá - kormidelníka? - Potřebujeme ještě kritiku pojmu „účel".
» 361.«
O problému herce. - Problém herce mne zneklidňoval nejdéle; nebyl jsem si jist (a nejsem občas ani dnes), zda nám teprve on neumožní přiblížit se nebezpečnému pojmu „umělec" -pojmu, s nímž se dosud zacházelo s neomluvitelnou blahovůlí. Faleš s dobrým svědomím; rozkoš z přetvářky propuknuvší jako živel, jenž odsunuje, zaplavuje a někdy přímo odstraňuje takzvaný „charakter"; niterná žádost po roli a masce, po zdání; přemíra přizpůsobivých schopností každého druhu, které už nedokáže uspokojit služba nejbližšímu, nejužšímu užitku: to vše možná není jen herec o sobě?... Takový instinkt se asi nejsnadněji utvářel u rodin nižšího lidu, které se musely v životě prosazovat pod
Radostná  věda       229
proměnlivým tlakem a jhem, v hluboké závislosti, které se vždy musely přizpůsobovat, pružně se zařizovat podle okolností, vždy znovu se jinak tvářit a přetvařovat, které byly schopné postupně pustit plášť po každém větru a posléze se tak bezmála v plášť proměnily, jako mistři onoho ztělesněného a vtěleného umění věčné hry na schovávanou, jež se u zvířat nazývá mimikry: až se nakonec veškerá tato schopnost, hromaděná z pokolení na pokolení, stává panovačnou, nerozumnou, nespoutanou, naučí se jako instinkt poroučet jiným instinktům a zplodí herce, „umělce" (nejprve šaška, lháře, hloupého Honzu, blázna, klauna i klasického sluhu, Gila Blase: neboť v takových typech máme prehistorii umělce a často dokonce i „génia"). Také ve vyšších společenských podmínkách vyrůstá pod podobným tlakem podobný druh lidí: jenže tam je většinou herecký instinkt ještě držen jakž takž na uzdě jiným instinktem, například u „diplomata", - věřil bych ostatně, že by se dobrý diplomat mohl stát kdykoli dobrým jevištním hercem, za předpokladu ovšem, že by se jím „mohl stát". Pokud jde o Židy, národ v umění přizpůsobivosti vskutku vynikající, nabízí se, sledujeme-li tuto myšlenkovou linii dále, vidět v nich od samého počátku jakoby světodějné místo k pěstování herců, opravdovou hereckou líheň; a vskutku je na Čase otázka: který dobrý herec dnes není- Žid? Rovněž Žid jako rozený literát, jako skutečný vládce nad evropským tiskem vykonává svou moc na základě svých hereckých schopností: neboť literát je bytostně herec, - hraje totiž „znalce", „odborníka". - A konečně ženy: vzpomeňme na celou historii žen, - nemusí snad být především a povýtce herečkami? Vyslechněme si jen lékaře, kteří ženy hypnotizovali; a nakonec, milujme je - nechme se jimi „hypnotizovat"! Co přitom vždy vyjde najevo? Že se přetvářky nevzdávají, dokonce ani když se -vzdávají... Žena je tak artistní...
*^Wiläi^!LJ>AtJ*^a!Mii^iAňiZllíXLtŽl-~i.-A.^ _ — ,
230       Friedrich Nietzsche
» 362. « Naše Víra ve zmužnění Evropy. - Je zásluhou Napoleonovou (a vůbec ne Francouzské revoluce, která si kladla za cíl „bratrství" mezi národy a všeobecnou květnatou srdečnost), že teď může po sobě následovat několik válečných staletí, jež v historii nemají obdoby, zkrátka, že jsme vstoupili do klasického věku války, učené a zároveň lidové války v největším měřítku (vzhledem k prostředkům, talentům, disciplíně), na niž budou všechna následující tisíciletí hledět zpět se závistí a úctou jako na příklad dokonalosti: - neboť nacionálni hnutí, z něhož tato válečná sláva vyroste, je jen obranným šokem vyvolaným Napoleonem a bez Napoleona by ho nebylo. Právě jemu bude tudíž možné jednou přičíst k dobru, že v Evropě vládne opět muž nad obchodníkem a filistrem; snad dokonce i nad „ženou", již rozmazlilo křesťanství a blouznivý duch osmnáctého století a ještě více „moderní ideje". Napoleon, který v moderních idejích a přímo v civilizaci viděl cosi jako osobního nepřítele, se tímto nepřátelstvím osvědčil jako jeden z největších pokračovatelů renesance: pozvedl znovu celý kus antické podstaty, možná ten rozhodující, pevný kus žuly. A kdo ví, zda tento kus antické podstaty nakonec zas neovládne nacionálni hnutí a nebude se muset stát i v kladném smyslu dědicem a pokračovatelem Napoleonovým: - ten chtěl, jak víme, jednotnou Evropu, a tu jakožto vládkyni Země. -
» 363. «
Každé pohlaví má o lásce své vlastní předsudky. -Jakkoli jsem ochoten přistoupit na předsudek monogamie, přece nikdy nepřipustím, že by se u muže a ženy dalo mluvit o stejných právech v lásce: ta prostě neexistují. Příčina je v tom, že muž a žena rozumějí láskou každý něco jiného, - a patří k podmínkám lásky u obou pohlaví, že jedno u druhého nepředpokládá týž pojem „lásky". Co rozumí láskou žena, je jasné: dokona-
Radostná  věda       231
lou oddanost (nejen oddání se) těla i duše, bez jakéhokoli ohledu, jakékoli výhrady, spíše se studem a strachem před myšlenkou na oddanost, jež by byla spojena s klauzulemi či podmínkami. Pro tuto naprostou nepřítomnost podmínek je její láska právě vírou: žádnou jinou Žena nemá. - MuŽ, míluje-li ženu, chce od ní právě tuto lásku, a je proto sám za svou osobu nanejvýš vzdálen základnímu předpokladu ženské lásky; pokud však existují i muži, jimž touha dokonale se oddat není cizí, nuže, pak to právě nejsou - muži. Muž, který miluje jako žena, se stává otrokem; avšak žena, jež miluje jako žena, se stává dokonalejší ženou... Vášeň ženy s jejím bezpodmínečným zřeknutím se vlastních práv přímo předpokládá, že na druhé straně nebude stejný pathos, stejná vůle k odříkání: neboť kdyby se oba z lásky zřekli sami sebe, pak by vzniklo - nu, sám nevím co, snad prázdný prostor? - Žena chce být brána, přijímána jako vlastnictví, chce splynout s pojmem „vlastnictví", být „vlastněna"; a chce tedy někoho, kdo bere, kdo se nedává a sám sebe nevzdává, kdo má být naopak učiněn spíše bohatším „sebou" - množstvím síly, štěstí, víry, jímž mu žena dává sebe samu. Žena se odevzdává, muž dostává - myslím, Že tento přírodní protiklad žádnými sociálními smlouvami, ani tou nejlepší vůlí k spravedlivosti nepřekonáme: byť bylo žádoucí nestavět si ustavičně před oči tvrdost, hrůzu, záhadnost, nemorálnost tohoto antagonismu. Neboť láska, celá, velká, plně myšlená, je přírodou a jako příroda navěky čímsi „nemorálním". - Věrnost je v důsledku toho obsažena v lásce ženy, plyne z její definice; u muže může snadno vzniknout následkem jeho lásky, třeba jako vděk nebo jako idiosynkrasie vkusu a takzvaná spřízněnost volbou, ale nepatří k podstatě jeho lásky, - a to tak málo, že by se u muže dalo s určitým právem hovořit o jakési přirozené konkurenci lásky a věrnosti; láska je u něj právě vůlí vlastnit, a nikoli zříkáním a dáváním; vůle vlastnit však s vlastněním pokaždé konci... Jemnější a podezřívavější mužská touha vlastnit si toto „vlastnění" přiznává málokdy a pozdě, což jeho lásce propůjčuje trvání;
■*im&8BBmtäitmri ?ismStä*ii*l±*'iiMWiuA*fai M....L. .
232
Friedrich  Nietzsche
v tomto smyslu je dokonce možné, že po oddání láska ještě roste, - muž jen nesnadno přiznává, že by mu žena neměla už co „oddat". -
» 364. «
Řeč poustevníkova. - Umění styku s lidmi spočívá bytostně na obratnosti (jež předpokládá dlouhý cvik), s níž přijmeme a pozřeme jídlo tam, kde nedůvěřujeme kuchyni. Přicházíme-li ke stolu s hladem jako vlk, jde všechno snadno („nejhorší společnost tě nechá pocítit-", jak praví Mefistofeles); ale člověk tento hlad nemá, zrovna když ho potřebuje! Ach, jak těžké je strávit své bližní! První zásada: povzbudit svou odvahu jako při neštěstí, statečně se chopit díla, sám sebe přitom obdivovat, zatnout zuby a překonat svůj odpor, spolknout svou ošklivost. Druhá zásada: svého bližního „vylepšit", například chválou, takže se z něj začnou řinout krůpěje Štěstí nad sebou samým; nebo uchopit cípek jeho dobrých či „zajímavých" vlastností a zatáhnout, až je venku celá ctnost a člověk může bližního zahalit do jejích záhybů. Třetí zásada: sebehypnóza. Objekt styku fixovat jako skleněný knoflík, dokud nepřestaneme pociťovat rozkoš i nechuť a nepozorovaně neusneme, neztuhneme, nezaujmeme pevné držení: osvědčený domácí prostředek z manželství a přátelství, bohatě vyzkoušený, pro svou nepostradatelnost vychvalovaný, ale vědecky ještě neformulovaný. Jeho lidové označení je -trpělivost. -
» 365. «
Ještě jedna promluva poustevníkova. - I my se stýkáme s „lidmi", i my skromně oblékáme šat, ve kterém (jakožto který) nás znají, ctí, vyhledávají, a vydáváme se v něm do společnosti, to jest mezi převlečené, kteří se tak nechtějí nazývat; i my si počínáme jako všechny chytré masky a každou zvěda-
Radostná věda       233
vost, jež se netýká našeho „šatu", vykazujeme zdvořile za dveře. Existují však ještě jiné způsoby a triky, jak se „pohybovat" mezi lidmi: například jako strašidlo, - což lze vřele doporučit, chce-me-li se jich záhy zbavit nebo je postrašit. Zkouška: sáhnou po nás a nic neuchopí. To je vyděsí. Nebo: přijdeme zavřenými dveřmi. Nebo: když jsou všechna světla zhasnuta. Nebo: poté, co jsme již zemřeli. To je umělecký kousek posthumních lidí par excellence. („A co si také myslíte?" pravil kdysi jeden takový netrpělivě, „že bychom snad měli sílu vydržet tuto cizotu, tento chlad, toto hrobové ticho kolem, celou tuto podzemní skrytou, němou, neobjevenou samotu, jež se u nás nazývá životem a stejně dobře by se mohla nazývat smrtí, kdybychom nevěděli, co se z nás stane, - že teprve po smrti dospějeme ke svému životu a ožijeme, ano! velice ožijeme! my posthumní lidé!" -)
» 366. «
Nad učenou knihou. - Nepatříme k těm, které napadají myšlenky až mezi knihami, z podnětu knih - naším zvykem je myslet ve volné přírodě, při chůzi, skoku, výstupu, tanci, nejra-ději na osamělých horách nebo v těsné blízkosti moře, tam, kde se dokonce i cesty zamýšlejí. Naše první otázky po hodnotě knihy, Člověka a hudby znějí: „umí chodit? ba co víc, umí tančit?"... Čteme jen zřídka, avšak o nic hůře - ach, jak rychle uhodneme, jak kdo ke svým myšlenkám přišel, zda vsedě, nad kalamářem, se zmáčknutým břichem, hlavou skloněnou nad papír: ach, jak rychle jsme také s jeho knihou hotovi! Skřípnutá střeva se prozradí, na to se můžete spolehnout, stejně jako se prozradí zvětralý vzduch, nízký strop, úzká světnice. - Takové jsem měl pocity, když jsem právě zaklapl počestnou učenou knihu, s vděkem, velkým vděkem, ale i s úlevou... Kniha učence je téměř vždy i nějak tíživá, shrbená: vždy se někde projeví „odborník", jeho horlivost, jeho vážnost, jeho zloba, jeho přeceňování kouta, v němž sedí a snuje svá vlákna, jeho hrb, - každý odborník má
234        Friedrich Nietzsche
Radostná věda       235
svůj hrb. Kniha učence vždy odráží i zkřivenou duši: každé řemeslo křiví. Pohleďme jen na své přátele z mládí, kteří už ovládli svou vědu: ach, nastal vždy také pravý opak! Oni sami jsou jí teď navždy ovládáni a posedlí! Vrostlí do svého kouta, zmáčknutí k nepoznání, nesvobodní, připraveni o svou rovnováhu, vyhublí a hranatí všude, jen na jediném miste nevšedně kulatí, -Člověk je pohnut a mlčí, když se s nimi takto shledá. Každé řemeslo, dokonce i tehdy, má-li zlaté dno, má nad sebou rovněž olověný strop, který víc a víc tlačí na duši, až je podivně zkřivená a zkroucená. Na tom nelze nic změnit. Nikdo přece nevěří, že bychom se mohli tomuto znetvoření vyhnout nějakými kouzly výchovy. Každý druh mistrovství se na zemi draze platí a možná se tu platí příliš draze všechno; Člověk je mužem svého oboru za cenu, že je i obětí svého oboru. Avšak vy byste to chtěli mít jinak - „íaciněji", především pohodlněji - že ano, páni současníci? Budiž! Ale dostanete pak okamžitě něco jiného, místo řemeslníka a mistra dostanete literáta, obratného, „ohebného" literáta, jemuž ovšem hrb chybí - když nepočítáme ten, který dělá před vámi, jako příručí ducha a „nositel" vzdělání -, literáta, který vlastně není nic, ale téměř vše „reprezentuje", který hraje a „zastupuje" znalce, který se ve vší skromnosti uvoluje, aby byl na jeho místě placen, ctěn, oslavován. - Nikoli, moji učení přátelé! Žehnám vám ještě i za váš hrb! A za to, že stejně jako já pohrdáte literáty a příživníky vzdělání. A že neumíte s duchem obchodovat! A máte jen taková mínění, která nelze vyjádřit v penězích! A že nazastupujete nic, čím nejstel Že vaší jedinou vůlí je stát se mistry svého řemesla, v úctě před každým druhem mistrovství a schopnosti, s naprosto bezohledným odmítáním všeho zdánlivého, polovičatého, vyšňořeného, virtuos-ního, demagogického, hereckého in litteris et artibus - všeho toho, co se před vámi nemůže vykázat bezpodmínečnou pocti-vostíkázně a předchozího výcviku! (Dokonce ani génius takový nedostatek nepřekoná, třeba jej dokáže velmi dobře skrývat: to pochopíme, když někdy zblízka přihlížíme našim nejnadanějším
malířům a hudebníkům, - kteří si jako takoví všichni, téměř bez výjimky, dokáží lstivým vynalézáním manýr, nouzových pomůcek, dokonce i principů osvojit uměle a dodatečně zdání oné poctivosti, solidnosti Školení a kultury, aniž by tím ovšem oklamali samí sebe, aniž by tím natrvalo umlčeli své vlastní špatné svědomí. Neboť, víte to přece? všichni velcí moderní umělci trpí špatným svědomím...)
» 367. «
Co je třeba u uměleckých děl rozlišovat nejdříve. -Vše, co je myšleno, básněno, malováno, komponováno, dokonce i staveno a vzděláváno, patří buď k umění monologickému, nebo k umění před svědky. K druhému je třeba počítat i ono zdánlivě monologické umění, které v sobě obsahuje víru v boha, celou lyriku modlitby: neboť pro zbožného ještě neexistuje žádná samota, - k tomuto vynálezu jsme dospěli teprve my, my bezbožní. Neznám hlubšího rozdílu v celkové optice umělce než toto: zda hledí z pozice svědka na své rodící se dílo (na „sebe"), nebo zda „zapomněl na svět", což je podstata každého monologického umění, - toto umění spočívá na zapomnění, je hudbou zapomínání.
» 368. «
Promluva cynikova. - Mé námitky proti Wagnerově hudbě jsou námitky fyziologické: proč bych je měl zahalovat do estetických formulí? Mým „faktem" je, že se mi nesnadno dýchá, jakmile na mne začne tato hudba působit; že se na ni vzápětí rozzlobí moje noha a vzbouří se - má potřebu taktu, tance, pochodu a požaduje od hudby především potěšení obsažené v dobrém chození, vykračování, skoku a tanci. - Ale neprotestuje i můj žaludek? mé srdce? můj krevní oběh? mé útroby? Nezačínám při ní nepozorovaně chraptět? - A tak se sám sebe ptám; co vlastně
236        Friedrich  Nietzsche
chce mé tělo od hudby vůbec? Myslím, že chce odlehčení: jako by smělé, rozpustilé, sebejisté rytmy měly urychlovat všechny animální funkce; jako by kovový, olověný život měl být pozlacen zlatistými, dobrými, něžnými harmoniemi. Má těžkomyslnost si chce odpočinout ve skrýších a propastech dokonalosti: k tomu potřebuji hudbu. Co je mi po dramatu! Po křečích jeho mravních extází, v nichž nachází své zadostiučinění „lid"! Po celém tom kejklířství hercovy gestikulace!... Není těžké uhodnout, že mé ustrojení je bytostně antiteatrální, - zatímco Wagner byl naopak bytostně člověk divadla a herec, nejnadšenější mimoman, jaký kdy existoval, ještě i jako hudebník!... Ostatně: jestliže Wagne-rovou teorií bylo, že „drama je účelem, hudba vždy jen jeho prostředkem", bylo naproti tomu jeho praxí, od počátku až do konce, že „atituda je účelem a drama i hudba vždy jen jejím prostředkem". Hudba je prostředkem zvýraznění, zesílení, zni-ternění dramatického gesta a herecké názornosti; a wagnerovské drama jen příležitostí k mnoha dramatickým atitudám! Měl, vedle jiných instinktů, rozkazovacné instinkty velkého herce, ve všem a všude: jak už řečeno, i jako hudebník. - Právě toto jsem kdysi, ne bez námahy, objasňoval jednomu řádnému wagneriá-novi; a měl jsem důvody, abych k tomu ještě dodal „buďte přece sám k sobě trosku poctivější: vždyť nejsme na divadle! V divadle je člověk poctivý jen jako masa; jako jednotlivec lže, obelhává se. Necháváme samy sebe doma, když jdeme do divadla, vzdáváme se práva na vlastní jazyk a volbu, svého vkusu, dokonce i své statečnosti, kterou ve svých vlastních čtyřech stěnách máme a užíváme vůči bohu i člověku. Do divadla si nikdo nepřináší nejjemnější smysly svého umění, ani umělec, který pro divadlo pracuje: tady jsme lidem, publikem, stádem, ženou, farizejem, hlasujícím dobytkem, demokratem, bližním, spolučlově-kern, tady podléhá ještě i nejosobnější svědomí nivelizujícímu kouzlu, .velkého poctu', tady působí hloupost jako nakažlivá neřest, tady vládne ,souseď, tady se stáváme sousedy..." (Zapomněl jsem povědět, co mi můj osvícený wagnerián na ty fyziolo-
Radostná  věda       237
gické námitky odvětil: „Vy tedy vlastně nejste pro naši hudbu jen dostatečně zdráv?" -)
» 369. «
Naše rozdvojenost - Neměli bychom si přiznat, my umělci, že v nás existuje povážlivý rozpor, že nás vkus a na druhé straně naše tvůrčí síla jsou jaksi podivně samostatné, mají různé způsoby existence a růstu, - chci říci zcela odlišné stupně a tempa stáří, mladosti, zralosti, vetchosti a tlení? Takže je například možné, aby hudebník po celý život tvořil věci, které tomu, co oceňuje, vychutnává, preferuje jeho zhýčkané ucho a srdce posluchače, odporují: - a nemusí o tomto rozporu ani vědět! Člověk může, jak o tom svědčí téměř naprosto pravidelná zkušenost, svým vkusem snadno přerůst vkus své síly, dokonce aniž by tím tato síla byla ochromena a omezena v tvorbě; může však dojít i k něčemu opačnému, - a právě na to bych chtěl zaměřit pozornost umělců. Kdo bez ustání tvoří, lidská „matka" ve velkém smyslu toho slova, člověk, který neví a neslyší už o ničem krom těhotenství a Šestinedělí svého ducha, který nemá vůbec čas sebe a své dílo promýšlet, srovnávat, který už také není ochoten zdokonalovat svůj vkus a prostě naň zapomene, totiž nechá ho stát, ležet nebo padnout, - možná, Že takový Člověk nakonec zplodí díla, na něž svým úsudkem už dávno nestačí: takže o nich a o sobe říká hlouposti, - říká a myslí. U plodných umělců se mi to zdá být téměř normálním stavem, - nikdo nezná dítě hůře než jeho rodiče ~ a platí to dokonce, abych uvedl ohromující příklad, o celém řeckém básnickém a uměleckém světě: nikdy „nevěděl", co činí...
» 370. «
Co je romantiku? - Možná si vzpomenete, alespoň někteří z mých přátel, že jsem na počátku mířil k modernímu světu zatížen několika pořádnými omyly a značným přeceňováním
238        Friedrich Nietzsche
a rozhodně jako někdo, kdo doufá. Chápal jsem - kdo ví, na základě jakých osobních zkušeností? filosofický pesimismus devatenáctého století, jako by byl symptomem vyšší myšlenkové síly, opovážlivější statečnosti, vítěznější plnosti Života, než jaké byly vlastní osmnáctému století, věku Huma, Kanta, Condillaca a senzualistů: takže se mi tragické poznání jevilo jako nejvlastnější luxus naší kultury, jako její nejdrahocennější, nejvznešenější, nejnebezpečnější druh rozhazovačnosti, přesto však, pro její nesmírné bohatství, jako luxus dovolený. A podobně jsem si po svém vysvětlil i německou hudbu jako výraz dionýské mohutnosti německé duše: věřil jsem, že v ní slyším zemětřesení, jímž se uvolňuje jakási od pradávna hromaděná prasíla, - lhostejná vůči tomu, zda se přitom vše, co se jinak nazývá kulturou, nezačne otřásat. Jak patrno, neviděl jsem tehdy na filosofickém pesimismu ani na německé hudbě to, co tvoří jejich charakter ~ jejích romantičnost. Co je romantika? Na každé umění, na každou filosofii lze hledět jako na léčivé a pomocné prostředky ve službách rostoucího, zápasícího života: vždy předpokládají utrpení a trpící. Avšak existují dva druhy trpících, jednak ti, kdo trpí přemíro« života, kdo vyžadují dionýské umění a rovněž tragické nazírání a poznání života, - a potom ti, kdo trpí chudobou života, kdo v umění a poznání hledají klid, ticho, nepohnuté more, vykoupení od sebe sama, nebo na druhé straně opojení, křeč, otupení, šílenství. Dvojité potřebě těchto druhých vyhovuje veškerá romantika v umění i v poznatcích, jim vyhovoval (a vyhovuje) právě tak Schopenhauer jako Richard Wagner, abych uvedl nejslavnější a nejvýslovnější romantiky, které jsem tehdy špatně pochopil- ostatně nikoliv jejich neprospěch, jak mi lze spravedlivě přiznat. Kdo překypuje plností života, dionýský bůh a Člověk, může si dovolit nejen pohled na vše strašlivé a problematické, nýbrž i strašlivý čin a jakýkoli luxus zkázy, rozkladu, záporu; zlé, nesmyslné a ošklivé se u něho jeví jako přípustné, v důsledku přemíry tvořivých, oplodňujících sil, které jsou s to proměnit každou poušť v bující, úrodnou zemi. Naopak člověk nejvíce tr-
ií adostná  véda       239
pící a život postrádající by nejvíce potřeboval mír, pokoj, dobrotu, v myšlení i v jednání, pokud možná boha, který by byl ve vlastním smyslu bohem nemocných, „spasitelem"; a také logiku, pojmovou srozumitelnost bytí - neboť logika uklidňuje, dodává důvěry -, zkrátka jakousi teplou, před strachem chránící malost a sevřenost v optimistických horizontech. Takto jsem se postupně učil chápat Epikura, tedy opak dionýského pesimisty, a dále „křesťana", který je ve skutečnosti jen jistým druhem epi-kurejce a stejně jako on bytostným romantikem, - a můj pohled se stále více bystřil pro nejtěžší a nejzáludnější formu zpětného úsudku, v níž se nejčastěji chybuje - pro úsudek z díla na původce, z činu na toho, kdo jej koná, z ideálu na toho, kdo jej má zapotřebí, z každého způsobu myšlení a hodnocení na potřebu, jež jej skrytě určuje. - Vůči veškerým estetickým hodnotám užívám teď tohoto hlavního rozlišení: v každém jednotlivém případě se ptám „tvořil zde hlad, nebo nadbytek?" Zpočátku by se nabízelo spíše jiné rozlišení - jež je daleko očividnější - totiž zaměření na to, zda příčinou tvorby je touha po strnuti, zvěčnění, po bytí, nebo touha po ničení, změně, novosti, budoucnosti, dění. Avšak oba druhy touhy se při bližším přihlédnutí ukazují stále ještě jako dvojznačné; lze je totiž vyložit právě podle předchozího a - jak se mi zdá - právem preferovaného schématu. Žádost po ničení, změně, dění může být výrazem neobyčejně bohaté, budoucností těhotné síly (mým termínem pro to je, jak známo, slovo „dionýský"), ale může to být i nenávist nevydařeného, strádajícího, ošizeného, který ničí, ničit musí, protože ho vše trvající, ba veškeré trvání, veškeré bytí pobuřuje a dráždí -prohlédněme si jen, abychom tomuto afektu porozuměli, zblízka naše anarchisty. Vůle zvěčňovat vyžaduje rovněž dvojí interpretaci. Může pocházet jednak z vděku a lásky:-uměnítohoto původu bude vždy umění oslavné, u Rubense nejspíš dithyrambic-ké, u Hafise blaženě výsměšné, u Goetha světlé a dobrotivé, a bude ozařovat všechny věci homérskym světlem a gloriolou. Může však být také tyranskou vůlí Člověka těžce zkoušeného,
MMKAifafib^ldUUbdlJ^                                              ___------
240        Friedrich  Nietzsche
bojujícího, mučeného, který by chtěl to zcela osobní, jedinečné, těsné, tedy vlastní idiosynkrasii svého utrpení učinit závazným zákonem a nutností a který se na všech věcech jakoby mstí tím, že jim vtiskuje, vnucuje, vpaluje svůj obraz, obraz svých muk. Toto poslední je romantický pesimismus ve své nejvýraznější podobě, ať už jako Schopenhauerova filosofie vůle Či jako Wagne-rova hudba: - romantický pesimismus, poslední velká událost v osudu naší kultury. (Že může existovat ještě i docela jiný pesimismus, klasický - tato předtucha a vize patří ke mně, neodlu-čitelně, jako mé proprium a ipsissimum: jen slovo „klasický" se příčí mému sluchu, je příliš opotřebované, zakulacené a nezřetelné. Nazývám onen pesimismus budoucnosti ~ neboť on přichází! já jej vidím přicházet! - pesimismem dionýským.)
» 371. «
My nesrozumitelní. - Naříkali jsme si snad někdy, že nás lidé nechápou, překrucují, zaměňují, pomlouvají, Špatně slyší a neposlouchají? Ale právě to je náš úděl - a ještě dlouho bude! řekněme, abychom byli skromní, do roku 1901 -, je to také naše vyznamenání; nevážili bychom si dost sebe samých, kdybychom si přáli něco jiného. Zaměňují nás - to proto, že sami rosteme, ustavičně se proměňujeme, odíráme starou kůru, každé jaro ještě svlékáme kůži, jsme stále mladší, stále budoucnější, vyŠŠí, silnější, ženeme stále mocněji kořeny do hloubky - do zla -, objímajíce zároveň stále laskavěji, stále vstřícněji nebe a vsávajíce do sebe stále žíznivěji všemi svými větvemi a listy jeho světlo. Rosteme jak stromy - tomu lze jen těžko porozumět, jako veškerému životu! - nejen na jednom místě, nýbrž všude, ne jedním směrem, nýbrž právě tak vzhůru a ven jako dovnitř a dolů, -naše síla proudí zároveň do kmene, větví i do kořenů, není už vůbec na nás konat něco jednotlivého, být ještě něčím jednotlivým... Takový je náš úděl, jak řečeno: rosteme do výše; a dokonce i tehdy, kdyby se nám to mělo stát osudným - neboť bydlíme
Radostná  věda       241
stále blíže bleskům! - nuže dobrá, nebudeme si proto tohoto osudu vážit méně, zůstane tím, co nesdílíme, nechceme sdělovat, osudem výšin, naším osudem...
» 372.«
Proč nejsme idealisty. - Kdysi cítili filosofové strach před smysly: a my - odnaučili jsme se snad této bázni až příliš dobře? Jsme dnes všichni senzualisty, my současní a budoucí ve filosofii, nikoli teoreticky, ale v praxi, prakticky... Dřívější filosofové se naproti tomu domnívali, že by je smysly vylákaly z jejich světa, z chladné říše „idejí", na nebezpečný jižní ostrov: kde by, jak se obávali, dokonce i jejich ctnosti filosofů roztály jak sníh na slunci. „Vosk v uších" byl tehdy takřka podmínkou filosofování; pravý filosof už neslyšel život, který je hudbou, popíral hudbu života, - je dávnou pověrou filosofů, že veškerá hudba je hudbou Sirén. - Chtělo by se nám dnes soudit právě opačně {což by o sobě mohlo být zrovna tak nesprávné): totiž že ideje s celým tím jejich chladným, anemickým zdáním, a nejen navzdory tomuto zdání, jsou horší svůdkyně než smysly, ~ žily vždy z „krve" filosofa, vysávaly vždy jeho smysly, ba, chcete-li nám věřit, i jeho „srdce". Tito staří filosofové byli bez srdce: filosofování byl vždy jakýsi druh vampyrismu. Necítíte u takových postav, jakou byl ještě Spinoza, cosi hluboce záhadného a hrozivého? Nevidíte podívanou, jež se zde odehrává, to ustavičné vyhledání -, stále idealističtěji vykládané ztrácení smyslovosti? Netušíte v pozadí dlouho skrytého krvežíznivého upíra, jenž začíná u smyslů, a nakonec zůstanou jemu i za ním jen chrastící kosti? - míním kategorie, formule, slova (neboť, s prominutím, co zbylo ze Spi-nozy, amor intellectualis dei, je chrastění kostí, nic víc! co je amor, co deus, když v nich není jediné kapky krve?...) In summa: veškerý filosofický idealismus byl dosud něco jako choroba, pokud nebyl, jako v případě Platónově, opatrností překypujícího a nebezpečného zdraví, strachem z příliš mocných smyslů,
242       Friedrich  Nietzsche
chytrostí chytrého sokratika. - Možná nejsme my moderní lidé jen dost zdrávi, abychom Platónův Idealismus potřebovali? A smyslů se neobáváme, jelikož —
» 373.«
„Věda" jako předsudek. - Ze zákonů hierarchie vyplývá, že učenci, pokud přísluší ke střednímu duchovnímu stavu, nemohou skutečně velké problémy a otazníky vůbec zahlédnout: navíc ani jejich odvaha, ani jejich pohled nesahají až tam, -a především, jejich potřeba, která z nich činí badatele, jejich niterné předjímání a přání, aby věc byla taková a taková, jejich obavy a naděje dosáhnou příliš záhy klidu, uspokojení. Co například u pedantického Angličana Herberta Spencera vzbudí svého druhu nadšení a přiměje ho vést čáru naděje, horizontu žádoucnosti, ono definitivní smíření „egoismu a altriusmu", o němž stále bájí, to působí našinci takřka nevolnost: - lidstvo se spencerovskými perspektivami jako perspektivami nejzazšími by nám připadalo opovrženíhodné, hodné zničení! Ale již fakt, že musí pociťovat jako nejvyšší naději něco, co pro druhé je a smí být jedině odpudivou možností, je problém, který by Spencer nebyl s to předvídat... Stejně je tomu i s vírou, s níž se nyní spokojuje tolik materialistických přírodovědců, s vírou ve svět, který má mít svůj ekvivalent a svou míru v lidském myšlení, v lidských hodnotových pojmech, s vírou ve „svět pravdy", do nějž by člověk nakonec dokázal proniknout svým malým neohrabaným lidským rozumem - jakže? chceme si opravdu nechat takto ponížit bytí na počtárske cvičení zápecních matematiků? Především je nesmíme chtít zbavit mnohoznačného charakteru: toho si žádá dobrý vkus, pánové, vkus úcty ke všemu, co překračuje váš obzor! Že by měla být v právu jediná interpretace světa, jež opravňuje vaši existenci, u níž lze vědecky zkoumat a postupovat ve vašem smyslu {- máte na mysli vlastně mechanisticky?), taková interpretace, která nepřipouští nic než počítá-
Radostná  věda       243
ní, vážení, vidění a uchopování, to je velká neomalenost a naivita, pokud to ovšem není duševní nemoc, idiocie. Není naopak velmi pravděpodobné, že právě to, co je na bytí nejvíce povrchní a vnější, - to nejzjevnější, smyslům přístupná kůže, se dá uchopit jako první? ba možná, že se nedá uchopit nic jiného? „Vědecká" interpretace světa, jak jí rozumíte vy, by tedy stále ještě mohla být jedou z nejhloupějších, to znamená smyslem nejchudších interpretací světa: právě to chci říci do ucha a do svědomí pánům mechanikům, kteří se dnes s oblibou pletou mezi filosofy a naprosto vážně se domnívají, že mechanika je nauka o prvních a posledních zákonech, na nichž musí být jako na pevném základě zbudováno veškeré bytí. Ale svět bytostně mechanický by byl svět bytostně nesmyslný] Pokud by se ovšem hodnota hudby necenila podle toho, co z ní lze vyčíslit, spočítat, zachytit ve vzorcích - jak absurdní by bylo takovéto „vědecké" hodnocení hudby! Čemu bychom z ní porozuměli, co bychom z ní pochopili, poznali! Nic, vskutku nic z toho, čím je vlastně „hudbou"!...
» 374. «
Naše nové,, nekonečno ". - Jak hluboko sahá perspektivis-tický charakter bytí, nebo zda má bytí vůbec ještě jiný charakter, zda se bytí bez výkladu, beze „smyslu" nestane právě „nesmyslem", zda není na druhé straně veškeré bytí esenciálně vykládající- to se nedá arci zjistit ani nejpilnější a nejsvědomitější analýzou, ani přísným přezkoumáním vlastních sil intelektu: jelikož lidský intelekt musí i při takové analýze vidět sám sebe ve svých perspektivních formách a pouze v nich. Nemůžeme vidět za roh svého kouta: je to beznadějná zvědavost chtít vědět, jaké jiné druhy intelektu a perspektiv by ještě mohly existovat: například, zda nějaké bytosti mohou vnímat čas směrem zpět či střídavě dopředu a zpět (z toho by vyplýval jiný směr života a jiný pojem příčiny a následku). Myslím však, že jsme dnes alespoň
244        Friedrich  Nietzsche
vzdálení té směšné neskromnosti, abychom ze svého kouta vyhlašovali, že výhradně z tohoto kouta lze mít perspektivy. Svět se pro nás stal spíše ještě jednou „nekonečným": neboť nemůžeme odmítnout možnost, že zahrnuje nekonečné množství interpretací. Ještě jednou nás jímá velká hrůza - ale kdo by měl chuť tento nesmírný neznámý svět hned zase starým způsobem zbož-Štit? A uctívat potom toto neznámé jako „někoho"neznámého? Ach, toto neznámé obsahuje příliš mnoho nebožských možností interpretace, v jeho interpretacích je příliš mnoho ďábelského, hloupého, pomateného - i naše vlastní, lidská, příliš lidská interpretace, kterou známe...
» 375.«
Proč se jevíme jako epikurejci. - Jsme opatrní, my moderní lidé, vůči posledním přesvědčením; naše nedůvěra číhá na okouzlování a přelstívání svědomí, které se skrývá v každé silné víře, v každém bezpodmínečném Ano a Ne: jak to vysvětlit? Možná v tom lze z velké části vidět opatrnost „dítěte, jež se spálilo", zklamaného idealisty, z jiné a lepší části pak také jásavou zvědavost člověka, který stál dosud v koutě a kterého jeho kout uváděl v zoufalství a nyní těká a rozplývá se v opačném prostředí, v neomezeném prostoru, ve „volností o sobe". Tím se vytváří bezmála epikurejská náklonnost k poznání, která se nehodlá jen tak lehce vzdát problematického charakteru věcí; a také odpor vůči velkým slovům a gestům morálky, vkus, který odmítá všechny neohrabané, neotesané protiklady a je si s hrdostí vědom své obratnosti ve výhradách. Neboť právě to je zdrojem naší hrdosti, toto lehké přitahování otěží v bouřlivém trysku za jistotou, toto sebeovládání jezdce při nejdivočejších jízdách: stejně jako dřív máme totiž pod sebou ohnivé koně, a zaváháme-li, pak to rozhodně není nebezpečí, jez nás k zaváhání přimělo...
Radostná  věda       245
» 376. «
Naše pomalé časy. - Takto pociťují všichni umělci a lidé „děl", tedy mateřský druh člověka: domnívají se u každého životního úseku - který je vždy useknut dílem -, že už jsou u samého cíle, kdykoli by odevzdaně přijali smrt, s pocitem: „jsme k tomu zralí". To není výraz únavy - spíš výraz jakési podzimní slunnosti a mírnosti, kterou dílo samo, jeho uzrálost pokaždé zanechává ve svém původci. Tehdy se zpomaluje tempo života a houstne jako med - až k dlouhým fermatám, až k víře v jednu dlouhou fermatu.,.
» 377. «
My bez domova. - Mezi dnešními Evropany nechybějí lidé, kteří mají právo užívat titul bezdomovec ve smyslu vyznamenání a pocty, a právě jim budiž výslovně kladena na srdce má tajná moudrost a gaya scienza! Neboť jejich úděl je tvrdý, jejich naděje nejistá a vynalézt pro ně útěchu je umění - ale co plátno! Jak bychom my, děti budoucnosti, vůbec svedli být doma v tomto dnešku! Nejsme nakloněni ani těm ideálům, s nimiž by se někdo mohl dokonce i v tomto křehkém a rozlomeném věku přechodu cítit doma; co se vsak týče jeho „realit", nevěříme, že by měly trvání. Led, který dnes ještě nese, je už velmi tenký: vane teplý vítr a my sami, bezdomovci, jsme tím, co láme ledy i jiné příliš tenké „reality"... Nic „nekonzervujeme", nechceme také zpět do žádné minulostí, naprosto nejsme „liberální", nepracujeme pro „pokrok", nemusíme si teprve ucpávat uši před budoucími sirénami trhu - jejich zpěv, tedy „rovná práva", „svobodná společnost", „už žádní páni ani otroci", nás neláká! - nepovažujeme vůbec za žádoucí, aby na zemi byla ustavena říše spravedlnosti a svornosti (protože by to za všech okolností byla říše nejhlubšího průměru a počínštění), máme radost ze všech, kteří stejně jako my milují nebezpečí, válku, dobrodružství, kte-
246        Friedrich  Nietzsche
Radostná véda       247
rise nedají odbýt, polapit, ukonejšit, vyklestit, počítáme se k dobyvatelům, uvažujeme o nutností nových uspořádání i nového otroctví - neboť ke každému posílení a povýšení typu „člověk" patří i nový druh zotročení - není-liž pravda? s tím vsím se přece stěží můžeme cítit doma ve věku, který si s oblibou osobuje čest být nejlidštějším, nejmírnějším, nejspravedlivějším věkem, jaký kdy pod sluncem existoval? Dost na tom, že máme právě při těchto krásných slovech tím ošklivější postranní myšlenky! Že v nich vidíme jen výraz - a také maškarádu - hlubokého oslabení, únavy, stáří, ubývající síly! Co je nám po tom, jakými pozlátky vyzdobí nemocný svou slabost! Může ji stavět na odiv jako ctnost - nikdo přece nepochybuje o tom, že slabost činí člověka mírným, ach tak mírným, tak spravedlivým, tak neofenzivním, tak „lidským"! - „Náboženství soucitu", k němuž by nás chtěli přemluvit - ach, jak dobře známe ty hysterické panáčky a paničky, kteří právě dnes potřebují toto náboženství jako závoj a parádu! Nejsme žádní humanitáři; nikdy bychom si nedovolili mluvit o své „lásce k lidstvu" - k tomu není našinec dost hercem! Nebo ne dost saint-simonistou, ne dost Francouzem. Člověk musí být zatížen galskou přemírou erotické vzrušivosti a zamilované netrpělivosti, aby se mohl upřímně blížit s milostným zápalem dokonce i lidstvu... Lidstvu! Existovala kdy škaredější stařena? {- leda že snad „pravda": otázka pro filosofy). Ne, my lidstvo nemilujeme; na druhé straně nejsme však zdaleka dost „němečtí", jak se dnes slovu „německý" běžně rozumí, abychom se zastávali nacionalismu a rasové nenávisti, abychom mohli mít potěšení z národnostní prašiviny srdce a otravy krve, kvůli nímž se teď v Evropě ohraničuje, uzavírá jeden národ před druhým jako v karanténě. K tomu jsme příliš nezaujatí, příliš zlomyslní, příliš zhýčkaní, také příliš dobře informovaní, příliš „zcestovalí": dáváme mnohem více přednost životu na horách, stranou, „nečasově", v minulých nebo nadcházejících staletích, jen abychom si ušetřili němý vztek, k němuž bychom byli odsouzeni jako očití svědci politiky, která německého ducha pustoší
tím, že jej činí ješitným, a krom toho je politikou malou: - nepotřebuje snad svůj vlastní výtvor, jestliže se nemá hned zase rozpadnout, zasadit mezi dvě smrtelné nenávisti? není přímo nucena chtít zvěčnění malých evropských států?... My bezdomovci jsme jakožto „moderní lidé" svou rasou a původem příliš různorodí a pomíchaní, a tudíž sotva v pokušení, abychom se účastnili onoho prolhaného rasového sebeobdivování a nemravu, jenž se dnes v Německu vystavuje jako známka německého smýšlení a jenž u národa s „historickým smyslem" působí dvojnásob falešným a neslušným dojmem. Jsme, jedním slovem -a mělo by to být naše čestné slovo! - dobří Evropané, dědici Evropy, bohatí, bohatstvím zahrnutí, ale rovněž přebohatě zavázaní dědicové několika tisíciletí evropského ducha: jako takoví jsme odrostli i křesťanství a zavrhli je, právě proto, že jsme vyrostli z něj, že naši předkové byli křesťany bezohledné křesťanské poctivosti, kteří své víre dobrovolně obětovali statky i krev, stav i vlast. My - činíme totéž. A proč? Pro svou nevíru? pro jakoukoli nevíru? ne, vy to víte lépe, přátelé! Skryté Ano ve vás je silnější než všechna Ne a všechna Snad, jimiž trpíte spolu se svou dobou; a musíte-li na moře, vy cestovatelé, pak í vás k tomu nutí- viral...
» 378. «
„Opět průzrační". - My štědří a bohatí duchem, kteří tu stojíme jak otevřené studny na ulici a nemůžeme nikomu bránit, aby z nás čerpal; neumíme se bohužel bránit tam, kde bychom chtěli, nedokážeme docílit, aby nás nekalili, nešpinili, -aby do nás doba, v níž žijeme, neodhazovala to, co je v ní „nej-časovějšf', její špinaví ptáci své neřádstvo, chlapci své krámy, a vyčerpaní, opodál odpočívající poutníci svou malou i velkou bídu. Ale budeme dělat totéž, co jsme dělali vždy: cokoli do nás hází, přijmeme dolů, do své hloubi - neboť my jsme hlubocí, my nezapomínáme - a budeme opět průzrační...
IwanJ .  -**•    ■-■--J----.I1-1- M-   _'J    _
248        Friedrich  Nietzsche
» 379. «
Bláznovo intermezzo. - Tuto knihu nenapsal misantrop: za nenávist k lidem se dnes platí příliš draze. Nenávidět, jako se nenávidělo kdysi, timonsky, celistvě, bez výjimky, z plna srdce, z celé lásky nenávisti - k tomu je třeba vzdát se pohrdání: -a za kolik jemné radosti, za kolik trpělivosti, dokonce za kolik dobroty vděčíme právě svému pohrdání! Nadto jsme díky němu „vyvolenci boží": vytříbené pohrdání je naším vkusem a naší výsadou, naším uměním, možná ctností, nás nejmodernějších z moderních!... Nenávist naproti tomu staví naroveň, staví proti sobě, v nenávisti je čest, a konečně: v nenávisti je strach, velký, řádný díl strachu. My nebojácní, duchovnější lidé tohoto věku, známe však svou výhodu, takže právě jako duchovnější žijeme beze strachu z této doby. Těžko nás setnou, uvězní, vyženou; dokonce ani naše knihy nezakážou a nespálí. Tento věk miluje ducha, miluje nás a má nás zapotřebí, i kdybychom mu museli dát na srozuměnou, že jsme umělci v pohrdání; že nám každý styk s lidmi působí lehké mrazení; že se vší svou mírností, trpělivostí, laskavostí, zdvořilostí nedokážeme přesvědčit svůj nos, aby zanechal předsudku, který má proti blízkosti člověka; že milujeme přírodu, čím méně je lidská, a umění, kdyžje útěkem umělce před člověkem nebo výsměchem umělce člověku nebo výsměchem umělce sobě samému...
» 380. «
Promluva „poutníka". - Abychom jednou zahlédli svou evropskou morálnost z dálky, abychom ji porovnali s jinými, dřívějšími nebo budoucími morálnostmi, musíme učinit totéž, co činí poutník, když chce vědět, jak vysoké má město věže: město opustí. „Myšlenky o morálních předsudcích", pokud to nemají být předsudky o předsudcích, předpokládají postavení vně morálky, jakýsi prostor mimo dobro a zlo, k němuž je třeba vy-stoupit,vyšplhat, doletět, - a v daném případě rozhodně pro-
Radostná  věda       249
stor mimo naše dobro a zlo, svobodu od veškeré „Evropy", jíž třeba rozumět sumu rozkazujících hodnotových soudů, které nám přešly do těla a do krve. Že člověk chce právě kamsi ven, kamsi vzhůru, je možná malé bláznovství, nějaké podivínské, nerozumné „musíš" - neboť i my poznávající máme své idiosyn-krasie „nesvobodné vůle" -: otázkou je, zda člověk tam nahoru vskutku může. To může záviset na různých podmínkách, z nichž hlavní je otázka, jak jsme lehcí nebo jak těžcí, problém naší „specifické váhy". Člověk musí být velice lehký, aby svou vůli k poznání dokázal hnát až do takové dáli a jakoby nad svou dobu, aby jeho oči dokázaly přehlédnout tisíciletí a aby v nich mel navíc čisté nebe! Je třeba odpoutat se od mnohého, co právě nás Evropany dneška tiskne, tlačí, svírá, činí těžkými. Člověk takového prostoru mimo, který chce spatřit i nejvyšší měřítka hodnot své doby, potřebuje především tuto dobu v sobě samém „překonat" - to je zkouška jeho síly - a tedy nejen svou dobu, nýbrž i svou dosavadní nevoli a svůj odpor proti této době, svou bolest z této doby, svou nečasovost, svou romantiku...
» 381. «
K otázce srozumitelnosti. - Když člověk píše, nechce jen, aby mu lidé rozuměli, nýbrž stejně jistě také chce, aby mu nerozuměli. Není ještě vůbec žádnou námitkou proti nějaké knize, shledá-li ji někdo nesrozumitelnou: možná právě to měl pisatel v úmyslu, - nechtěl, aby mu rozuměl, „jen tak někdo". Každý vznešenější duch a vkus, chce-li se někomu sdělit, si též vybírá své posluchače; svou volbou staví zároveň před „ostatní" zábrany. Všechny vytříbenější zákony stylu mají svůj původ zde: stavějí zároveň hráz, vytvářejí distanci, zakazují „vstup", porozumění, jak řečeno, - zatímco otvírají uši těm, kteří jsou s námi svým sluchem spřízněni. A abych to řekl mezi námi a pro svůj případ, -nechci ani svou nevědomostí ani živostí svého temperamentu zabránit, abych byl srozumitelný vám, mí přátelé: ani svou živostí
250       Friedrich Nietzsche
tedy, jakkoli mne velice nutí, abych každé věci přišel na kloub rychle, chci-li toho vůbec dosáhnout. Neboť s hlubokými problémy zacházím stejně jako se studenou koupelí - rychle do ní, rychle z ní. Že tak nepronikneme do hloubky, dost hluboko dolů, je pověra neplavců, nepřátel studené vody; nemluví na základě zkušenosti. Ach! velký chlad činí rychlým! - a mimochodem: zůstane věc skutečně nepochopena a nepoznána jen proto, že ji uchopíme, zahlédneme, zblýskneme jen v letu? Je veskrze nutné na ni pevně usednout? sedět na nijako kvočna? Diu noctuque incubando, jak Newton říkal o sobe samém? Existují přinejmenším obzvlášť plaché a choulostivé pravdy, kterých se nezmocníme jinak než náhle, -které musíme překvapit, nebo se jich vzdát... A konečně má moje stručnost ještě jednu hodnotu: o takových otázkách, jaké mě zaměstnávají, musím mnohdy mluvit krátce, aby to bylo ještě kratčeji slyšeno. Imoralista musí totiž zabránit tomu, aby zkazil nevinnost, mám na mysli osly a staré panny obojího pohlaví, kteří ze života nemají nic než svou nevinnost; ba co víc, mé spisy by je měly nadchnout, povznést, povzbudit ke ctností. Neumím si na světě představit nic veselejšího než vidět staré osly nadšené a staré panny vzrušené sladkými pocity ctnosti: a „to jsem viděl" - tak pravil Zarathust-ra. Tolik ke stručnosti; horší je to s mou nevědomostí, kterou se netajím dokonce ani sám před sebou. Jsou hodiny, kdy se za ni stydím; jsou ovšem i hodiny, kdy se stydím za tento stud. Možná, že my filosofové máme dnes k vědění vesměs špatný vztah: věda roste a ti nejučenější z nás mají blízko k objevu, že vědí příliš málo. Ale bylo by ještě horší, kdyby tomu bylo jínak, - kdybychom věděli příliš mnoho; naším úkolem je a zůstává především to, abychom nezaměnili sami sebe. My jsme něco jiného než učenci: ačkoli se nelze vyhnout tomu, abychom mimo jiné byli i učení. Máme jiné potřeby, jiný růst, jiné trávení: potřebujeme víc, potřebujeme také méně. Kolik potravy potřebuje duch k životu, na to neexistuje žádný vzorec; je-li však jeho vkus zaměřen na nezávislost, na rychlý příchod a odchod, na putování,
Radostná  věda       251
možná na dobrodružství, na něž stačí jen ti nejrychlejší, pak žije raději svobodně o skromné stravě než nesvobodně a přecpaný. Nikoli tuk, nýbrž nejvyšší pružnost a sílu chce od své výživy dobrý tanečník, - a nevěděl bych, co by si měl filosofův duch přát víc než být dobrým tanečníkem. Tanec je totiž jeho ideál, též jeho umění, a nakonec i jeho jediná zbožnost, jeho „bohoslužba"...
» 382. «
Velké zdraví. - My noví, bezejmenní, těžko srozumitelní, my předčasní zrozenci budoucnosti jeste nedokázané - my potřebujeme k novému účelu také nový prostředek, totiž nové zdraví, silnější, chytřejší, houževnatější, smělejší, veselejší, než byla veškerá dosavadní zdraví. Člověk, jehož duše prahne po tom, aby obsáhla celý obzor dosavadních hodnot a žadoucností a aby obeplula všechna pobřeží tohoto ideového „Středomoří", který chce z dobrodružství nejvlastnější zkušenosti poznat, jak je na duchu dobyvateli a objeviteli ideálu, a také umělci, světci, zákonodárci, mudrci, učenci, zbožnému, prorokovi, božímu poustevníku starého stylu: takový člověk potřebuje ze všeho nejvíc jedno: velké zdraví - takové, které člověk nejen má, nýbrž neustále získává a musí získávat, protože se ho stále znovu vzdává, musí vzdávat!... A nyní, když jsme byli tak dlouho na svých cestách, my argonaute ideálu, snad odvážnější, než je rozumné, Často ztroskotavší a s nemálo škodami, avšak, jak řečeno, zdravější, než by chtěli nám dovolit, nebezpečně zdrávi, stále znovu zdrávi, - jako by se nám zdálo, že v odměnu za to máme před sebou zemi dosud neobjevenou, jejíž hranice ještě nikdo nezměřil, mimo všechny dosavadní země a zákoutí ideálu, svět tak nesmírně bohatý krásou, cizotou, problémy, plodností a božstvím, že naše zvědavost a naše žízeň po vlastnění jsou bez sebe - ano, že nás od nynějška už nic neuspokojí! Jak bychom se mohli, po takových výhledech a s tak mocným hladem ve svědomí a vě-
252       Friedrich Nietzsche
domí, ještě spokojit se současným Člověkem? Je to zlé: nutně však jeho nejdůstojnějším cílům a nadějím přihlížíme jen se špatně předstíranou vážností a možná už ani nepřihlížíme. Máme před sebou jiný ideál, zázračný, pokušitelský, plný nástrah, k němuž bychom nikoho nechtěli přemlouvat, protože nikomu tak snadno nepřiznáme právo na něj: ideál ducha, který si naivně, tedy spontánně a z překypující plnosti a síly hraje se vsím, co se dosud zvalo dobrým, nedotknutelným, božským; pro kterého by to nejvyšší, čím lid spořádaně měří hodnoty, znamenalo totéž co nebezpečí, úpadek, ponížení, nebo přinejmenším odpočinek, slepotu, dočasné sebezapomnění; ideál lid-sky-nadlidské blaženosti a blahovůle, který se bude zdát často nelidský, postaví-li se například vedle celé dosavadní pozemské vážnosti, vedle veškeré slavnostnosti v gestech, slovech, zvuku, pohledu, morálce a úkolu jako jejich nezáměrná vtělená parodie - a kterým, prese všecko, možná teprve začíná velká vážnost, píše se skutečný otazník, obrací se osud duše, dává se do pohybu rafije, počíná se tragédie...
» 383. « Epilog. - Ale když teď pomalu, velmi pomalu maluji nakonec tento temný otazník a chystám se připomenout svým Čtenářům ctnosti pravého čtení - ach, jak zapomenuté a neznámé ctností! -, slyším pojednou, že se kolem rozléhá zlomyslný, jarý, skřehotavý smích: sami duchové mé knihy mě přepadli, tahají mne za uši a volají k pořádku. „Už to nevydržíme" - volají na mne -: „pryč, pryč s touhle černou a ponurou muzikou. Což není kolem jasné dopoledne? A zelená měkká půda a trávník, říše tance? Existovala kdy vhodnější hodina pro radost? Kdo nám zazpívá píseň, dopolední píseň, tak slunnou, lehkou a vzletnou, že ani cvrčky nezaplaší, - že cvrčky spíše pozve, aby se přidali ke zpěvu, k tanci? A raději i prostoduché selské dudy než takové tajemné zvuky, taková zlověstná volání, hrobové hla-
Radostná véda       253
sy a syslí hvizdy, jimiž jste nás dosud ve své divočině častoval, vážený poustevníku a hudebníku budoucnosti! Ne! Dost těchto tónů! Zanotujme si příjemnější a radostnější!" - Líbí se vám to takto, mí netrpěliví přátelé? Nuže dobrá! Kdo by vám rád nevyhověl? Mé dudy již čekají, mé hrdlo též ~ bude znít asi poněkud drsněji, ale spokojte se s tím! zato jsme v horách. Co však uslyšíte, je alespoň nové; a pokud tomu neporozumíte, pokud nepochopíte pěvce, co na tom! To už je prostě „pěvcovo prokletí". Tím zřetelněji uslyšíte jeho hudbu a melodii, tím lépe budete také moci podle jeho píšťalky - tancovat. Chcete?...