Kapitola III. ži stejně tak jako v demokratických státech obecně uznávané právní principy. Pokud jde o tzv. sekundární právo komunitami (dnes EU), jde o obecně závazné právní akty vydávané k tomu oprávněnými orgány EU, dříve ES, tj. nařízení (jsou pro členské státy přímo závazné na územích členských států), směrnice (jsou závazné pro členské státy zprostředkovaně, tj. členské státy je musí implementovat do svého právního řádu), rozhodnutí (zavazují adresáta - v praxi však mívají někdy i nařízení formu rozhodnutí a naopak; z této skutečnosti vyvodil Evropský soudní dvůr, že obsah právního aktu ES je zásadní pro určení, jak má být právní akt kvalifikován.14 Z hlediska ústavněsoudní komparatistiky jde o soudní výrok zajisté správný, avšak ojedinělý, neboť cosi vypovídá o formální kvalitě soudem interpretovaných právních aktů. Ustavně- Pokud zkoumáme „právní řád" EU z hlediska ústavněprávní kom-právní paratistiky, je třeba konstatovat, že v jeho praktické funkci (právo EU kompara- ve vztahu k právním řádům členských států) nacházíme mnohé shod-tistika né rysy s právním řádem typického federativního státu. Rozhodující a právní je zde zejména skutečnost, že také obecně závazné normativní akty řád Evrop- sekundárních právních předpisů EU jsou zásadně nadány (včetně roz-ské unie hodnutí Evropského soudního dvora) vyšší právní silou než ústavní právo členských států EU, a to s výjimkou těch ustanovení ústav členských států EU, která jsou označována jako nezměnitelná a nedotknutelná (viz např. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu k Maastrichtské smlouvě15). Pro postupnou ústavní přeměnu EU ve federatívni stát není tato skutečnost závažnou brzdou, neboť nezměnitelnými ustanoveními ústav členských států EU jsou ustanovení o základech demokratického zřízení a především ustanovení o základních lidských a občanských právech, která již dnes tvoří společné hodnoty všech členských států Evropské unie. 14 16, 17/1962 Confederation Nationale des Producteurs des Fruits et Legumes v Rada ministrů (1962) SbSd 471. 15 BVerf GE 89, 155; Srov. k tomu Steinberger, H., Anmerkungen zum Maastricht -Urteil des Bundesverfassungsgericht (in Kommelhof, P., Kirchof, P., ed., Der Statenverbund der Europäische Union, Heidelberg 1994), str. 25 n.; Lecheler, H., 52 Das Subsidiaritätsprincip, Berlin 1993, str. 46 n. Pojem demokratické ústavnosti ve srovnávacím pojetí Vytváření Evropské ústavnosti není možné pojímat pouze z hledisek právních, ale je zde nutné a zároveň zcela samozřejmé uplatnění hledisek politologických, sociologických, etnologických a dalších. Jde o jev multidimenzionální, vyžadující plynulý postupný evoluční vývoj, kde nelze příliš uplatňovat politickomocenské tlaky a výsledky těchto tlaků prosazovat s nevhodným urychlením prostřednictvím překotného navrhování právních změn. V procesu sjednocující se Evropy vystupuje nejvíce do popředí princip konsensuality, který ve vývoji demokratického uspořádání je nutno zvláště zdůrazňovat. Postupná federalizace Evropy je možná jen tehdy, bude-li k tomu dostatečný vnitřní souhlas občanů všech členských států EU. Tento vnitřní souhlas se bude kvalitativně vyvíjet po několik generací. Pouze mnohagenerační vývoj umožní, aby zanikly pocity křivd, skrytého nepřátelství, xenofóbie, pocity méněcennosti, či naopak nadřazenosti, které brání kultivovanému evropanství. Bude k tomu rovněž třeba rozsáhlých nadnárodních samoregulačních ekonomických, sociálních a ekologických změn, také vyžadujících vnitřní konsensus občanů. Multidimenzionální charakter vytváření Evropské unie 3. Teorie vládnutí (governance) a její pojetí ústavnosti a demokracie Teorie procesu vládnutí (governance) se explozivně rozšířila koncem druhé poloviny devadesátých let 20. století, i když politický i vědecký koncept procesu vládnutí se sporadicky objevuje v teoretickém (Jean Leča) a politickém myšlení (Willy Brandt) koncem let osmdesátých. Koncept procesu vládnutí je reakcí na zaostávání vývoje ústavních systémů (včetně forem vlád) a mezinárodněprávních institucí řešit soudobé potřeby globalizující se společnosti. 1. Globalizace znamená, že veškeré závažné společenské procesy se stávají v důsledku stále intenzivnější propojenosti společenského dění celosvětovými. Vzájemně se podmiňují jejich příčiny i následky.16 Společenský pohyb se tak dostává do nové fáze interakce s pohybem přírodním, přírodní evolucí, neboť - a to si mnohdy málokdy Mendes, C, Development, modernization, globalization: the contemporary construction of subjectivity; (in L. E. Soares, ed., Cultural Pluralism. Identity and Globalization, UNESCO, ISSC, EDUCAM, Rio de Janeiro 1999, str. 29-72). 53 Kapitola III. ve společenských vědách uvědomujeme, přírodní procesy byly globálními vždy, dávno předtím, než to člověk poznal. Tzv. přírodní globální problémy současnosti, o nichž se dnes často mluví a s nimiž dosavadní panující politické systémy dosud nebyly a nejsou schopny nic udělat (neboť hodnota responzivnosti i responzibility je v nich dosud potlačena hodnotou svobodného trhu), jako je poškozování atmosféry, likvidace deštných pralesů, oteplování ovzduší, rapidní úbytek biodiversity hrozící bezprostředně její úplnou ztrátou, jsou přírodními problémy globálně vyvolanými lidstvem, nikoliv přírodou samou. Globalizace Globalizace společenských procesů je umožněna nesmírným společen- zdokonalením informační technologie - především v tom je její po-ských zitivum. Tento faktor vyvolává informační propojenost a informační procesů proniknutelnost. Informační propojenost je jev z hlediska technologického pokroku snadno pochopitelný, poznatelný a z hlediska jeho vlivu na společenské útvary kdekoliv na světě snadno identifikovatelný. Mnohafak- Globalizace je jevem mnohafaktorovým. Má své dimenze ekono-torovost mické, technologické, informační, politické, kulturní, státní, ekologic-globalizace ké, sociální, zdravotní, psychické, kriminologické a mnohé další. Ve zkrácené podobě můžeme říci, že zahrnuje všechny jevy spojené s tím, že z uzavřených komunit, jakými dosud jednotlivé státy byly, se stávají v evolučním procesu globalizace komunity otevřené, především komunitám vzdálenostně i kulturně nejbližším, tj. komunitám v rámci regionu.17 Globalizace 2. Předmětem našeho zájmu není globalizace vůbec v celém širo-politické kém spektru jejích dopadů, ale globalizace politické a ústavní státní a ústavní a právní kultury. Je přitom samozřejmé, že též na globalizaci politic-kultury ké a ústavní kultury všechny ostatní aspekty globalizace výrazně působí. Politickou a ústavní kulturou rozumíme modelové, občany státu vnitřně akceptovane' vztahy občanů, občanské' společnosti a státu a rovněž občany vnitřně akceptovane modely politického a ústavního systému vytvořené na základě hodnot uznávaných danou společností. A tu se setkáváme s jevem, který v této oblasti globalizace převládá, a tím je regionalizace. Politická a ústavní kultura se stává globální 17 Robertson, R., Values and Globalization: communitarianism and globality (in L. 54 E. Soares, op. cit.), str. 73-97. Pojem demokratické ústavnosti ve srovnávacím pojetí tím, že ve své první a relativně dlouho trvající fázi není celosvětovou, Regionální tedy globální v pravém slova smyslu, ale stává se politickou a ústavní politická kulturou regionální, která stále větším množstvím politických, stát- a ústavní nich, právních a kulturních faktorů spojuje určitý světový region, kultura Položme si otázku: pokračuje globalizace především ekonomická, technologická, informační, ekologická atd. stejně rychle jako globalizace ústavní a politické kultury? Naše odpověď zní nikoliv. Kde hledat důvody této odlišnosti? Podle našeho názoru vyplývají ze všeobecného zpožďování ústavního a politického systému, jakož i systémů nadstátních ve srovnání s vývojem ekonomiky a technologií (srov. explozivní vývoj nadnárodních společností vymykajících se možnostem státní kontroly). Pohlédneme-li na politické a ústavní systémy, zjišťujeme, že jejich vývoj byl ve srovnání s vývojem shora uvedených oblastí zcela zanedbatelný. Zaměříme se na region evropský, kde je nutno rozlišit státy vyspělé a tzv. posttotalitní demokracie. Vidíme, že změn v ústavním systému zde nastalo v uplynulých padesáti letech nepatrně. V posttotalitních státech došlo do značné míry k návratu k ústavním systémům, které zde existovaly před nastolením totalitních systémů. Srovnáme-li futurologickou vědeckou literaturu z oblasti politologie a konstitucionalistiky, vydanou v průběhu padesátých až sedmdesátých let ve vyspělých demokratických státech, která předpovídala podstatné a žádoucí změny politických, ústavních a právních systémů, jejich modernizaci odpovídající současnému, rychlému, především ekonomickému, technologickému a populačnímu vývoji, zjistíme, že z těchto projektovaných změn se uskutečnilo nesmírně málo. Přitom zdaleka nešlo o změny nepodstatné, ale naopak velmi významné. Požadavek ústavních změn se začal prosazovat především v prů- Požadavek běhu konce padesátých až počátku sedmdesátých let (spojený s návr- ústavních hem realizace do roku 2000) v předních demokratických státech eu- změn roamerické oblasti. Klíčovou prognostickou prací zde byla kniha kolektivu vědců, ustaveného v rámci Komise pro rok 2000 americké Akademie umění a věd.18 Především v této knize, ale i v dílech ostatních autorů - konstitucionalistů, politologů a sociologů nejen v USA, Perloff, H. H., The Future of the U.S. Government, New York 1972. 55 Kapitola III. ale též v ostatních předních demokratických státech Evropy, byly v průběhu padesátých až počátku sedmdesátých let vysloveny myšlenky, na jejichž základě vznikly potom expertní studie konkrétních změn ústavního uspořádání. Tyto projekty se zcela shodovaly v jednom záměru: provést požadované změny do roku 2000. Jejich cílem bylo, aby uspořádání ústavní organizace státu postupovalo s explozivními globalizačními změnami ekonomickými, technologickými, ekologickými atd., to jest, aby zejména přední rozvinuté státy euro-amerického regionu byly schopné na tyto změny reagovat tak, aby jejich ústavní i zákonná organizace vyjadřovala nikoliv jen vysoký stupeň odpovědnosti (responzibility), ale též citlivosti a vnímavosti (responzivnosti) k probíhajícím změnám ve společnosti. Snahou zde bylo vytvořit státní moc, která tím, že vládne, neuskutečňuje pouze svou vůli na základě údajně geniálních, ale ve skutečnosti krátkodobých a krátkodechých, ať již socialistických, sociálně demokratických, liberálních či konzervativních teorií, aleje schopna se z procesu vládnutí - střetem s novými faktory a skutečnostmi - neustále pokorně učit, jak nejlépe plnit to, co je základním posláním demokratické státní moci - veřejnou službu společnosti, jak to již před více než třiceti lety vyjádřil profesor Karl W. Deutsch z Harvardovy univerzity. Naším úkolem zde není hodnotit, zda všechny zmíněné projekty tyto úkoly splňovaly, zda všechny byly domyšlené a plně schopné realizace - to vše bude možné posoudit až v delším časovém horizontu. Co však můžeme říci zcela jednoznačně, je to, že dnes ústavní systémy a formy vlády jimi upravené, stejně tak jako instituce mezinárodní jen s obtížemi a často s velkým zpožděním řeší to, co by v zájmu společnosti řešeno být mělo. V tom je důkaz dávno ověřený, že realizace každého poznání se opožďuje za bytím. Technologický a ekonomický rozvoj předstihl ústavní a mezinárodní (regionální) uspořádání. Proces Konkrétním impulzem pro formování konceptu procesu vládnutí rozhodová- byl, jak uvádí Jean Leča,19 často velmi obtížný proces rozhodování ní v Evrop- v Evropské unii, vyplývající z tranzitního charakteru institucionální-ské unii - ho řešení EU. impulz 19 Leča, J., La gouvernance de la France sous la Cinquiéme République: une perspective de sociologie comparative; De la Véme République ä République 56 ä l'Europe, Homage to Jean-Louis Quermonne, Paris 1996, str. 260. Pojem demokratické ústavnosti ve srovnávacím pojetí Za této situace a s ohledem na krizi soudobé státnosti zejména ve vztahu ke globalizující se ekonomice a možnostem řešení klíčových otázek světových regionů byla vytvořena z podnětu Willy Brandta Komise pro globální vládnutí (Commission on Global Governance), která v roce 1995 prezentovala veřejnosti definici globálního vládnutí jako poznávací kategorii řešení současných státních, nadstátních (mezivládních) i mezinárodních problémů. Podle její definice „je vládnutí souborem mnoha způsobů aktivit jednotlivců a institucí činných ve sféře veřejné i soukromé, jak řešit obecné záležitosti. Je to kontinuální proces, v němž jsou slaďovány konfliktní a protikladné zájmy tak, aby byla realizována efektivní spolupráce. Zahrnuje formální instituce a režimy zmocnené dosáhnout plnění, stejně tak jako neformální uspořádání, s nímž lidé a instituce buď souhlasí, nebo jsou přesvědčeni, zeje v jejich zájmu. Na globální úrovni proces vládnutí by měl být pojímán především jako mezivládní spolupráce, avšak je třeba zároveň pochopit, že zahrnuje rovněž součinnost nevládních organizací (NGO), občanských hnutia nadstátních (soukromých) korporací. Ve spolupráci se všemi těmito komponentami nesmírně rozšiřují svůj vliv globální masmédia"!.20 Ve státovědě a politické vědě a teorii mezinárodních vztahů se setkáváme od počátku devadesátých let sporadicky a od jejich konce relativně častěji s různými pojetími a definicemi procesu vládnutí. Výše uvedenou však považujeme za nejpřesnější a plně uplatnitelnou také na úrovni státní i regionální. Z této definice jednoznačně vyplývá pojetí konceptu vládnutí jako procesu, nikoli systému institucí. Instituce se procesu vládnutí účastní, ať již jde o instituce státní či soukromé, v konkrétních případech je však jejich účast velmi proměnlivá stejně tak jako význam jejich účasti. Tento koncept vládnutí nelze považovat za stabilizovanou formu vlády, ale za velmi proměnnou interakci veřejných a privátních faktorů. Proces vládnutí není založen na vztahu nadřízenosti a podřízenosti, ale na ovlivňování a negociaci. Je to faktické fungování veřejné moci s tím, že za veřejnou moc je považována ta moc, která prakticky Komise pro globální vládnutí Definice vládnutí Vládnutí jako interakční proces Ovlivňování a negociace 20 The commission on Global Governance, Our Global Neighbourhood, Oxford University Press 1995, str. 2-3. 57 Kapitola III. Teorie vládnutí a veřejná moc Koncept vládnutí na úrovni státní a mezinárodní Diverzifikovanost zájmů ve společnosti a teorie vládnutí 58 jako veřejná moc působí, nikoli která je upravena ústavou a zákony. Příčinu lze spatřovat v tom, že od počátku devadesátých let začala privátní sféra zaostávající státní a mezinárodní instituce natolik ovlivňovat, že praktické řešení mnoha otázek dříve náležejících státní moci a státy utvořeným mezinárodním institucím ve skutečnosti přešlo na privátní sektor. Privátní sektor tak získal mnohé atributy veřejné moci. Totéž platí o mezinárodních nevládních organizacích. Koncept vládnutí je tedy na úrovni státní tvořen heteroarchií 1. státních institucí, 2. privátních korporací a 3. mezinárodních nevládních organizací. Na úrovni globální je pak vládnutí heteroarchií 1. států, zejména velmocí, 2. mezinárodních organizací vytvářených státy, respektive mezinárodními organizacemi, jsou-li k tomu svým statutem zmocněny (OSN), 3. nadnárodními korporacemi a 4. vrcholnými orgány nevládních mezinárodních organizací. Pojetí procesu vládnutí vzniklo jako reakce na skutečnost, že globa-lizující se společnost (která se v první fázi globalizace regionalizuje) není schopna dosavadním vnitrostátním a mezinárodním institucionálním uspořádáním řešit naléhavé problémy a pokouší se o jejich řešení a usměrňování spoluprací států, nadnárodních společností a mezinárodních nevládních organizací. Eroze státní moci, vzrůstající propojenost světa (dnes zejména světových regionů) vede k odstraňování bariér mezi vnitrostátní a mezinárodní politikou. V tomto rámci proces vládnutí klade důraz na mnohostrannost a diverzifikovanost zájmů ve společnosti a na způsoby jejich řešení. Zahraničněpolitické problémy neřeší jen nebo ne především mezistátními aktivitami, ale negociačně interakčním procesem velmi heterogenních účastníků. Příkladem může být konference v Káhiře o populaci, v Rio de Janeiru o životním prostředí, v Pekingu o právech žen. Na těchto konferencích se mohlo vždy setkat více než 50 000 účastníků - odborníků, politiků, finančníků a podnikatelů. Zazněly zde nejrůznější názory a byla zde zahájena jednání se státními institucemi, mezinárodními institucemi, nadnárodními společnostmi a nevládními organizacemi. Zároveň tyto konference byly neprávem kritizovány z mnoha stran, že nepřinesly nic. Konference toho druhu ovšem může být vždy pouze počátkem jednání o důležitém problému (v rámci světového regionu či v měřítku globálním) a tím Pojem demokratické ústavnosti ve srovnávacím pojetí se také tyto konference staly. Zahájily tedy proces vládnutí směřující v dlouhodobé perspektivě k řešení globálních problémů. Příklad: Světová banka se začala až po konferenci v Riu vážně zabývat životním prostředím a ochranou přírody. Přistupujeme nyní k otázce, co je obsahem globálního procesu (dnes Obsah spíše regionálního procesu) vládnutí a jaké jsou z komparativního procesu hlediska především v evropském regionu jeho možnosti a zároveň vládnutí i limity v rozvoji politické kultury. Proces vládnutí zde zahrnuje především participaci, negociaci a koordinaci. Jeho klíčové instrumenty jsou projekty, partnerství a konsensus - především znalost procesu jak konsensu dosáhnout. Proto je proces vládnutí obrovskou výzvou pro politiky - pro jejich politickou kulturu. V konceptu procesu vládnutí se uplatní pouze politika schopná se učit ze složitého negociačního procesu, nikoli politika tvrdě prosazující - bez ohledu na kontext, v jehož rámci působí - názory a zájmy určitého uskupení, ať na úrovni státní, regionální či globální. Evropský - regionální proces vládnutí je tedy interakce procesů Evropský fragmentárních subsystémů, které se snaží nalézt cesty ke společné proces akci v celoevropském zájmu. Když se tak stane, dojde k vytvoření vládnutí nových subsystémů a nových procesních postupů, jejichž účelem je nabídnout nové způsoby přístupů k dané otázce, služby, způsoby koordinace s jinými subsystémy. Pružnost konceptu vládnutí je jeho předností a zároveň i nedostat- Flexibilita kern, neboť koncept vládnutí je procesem a systémem sice velmi fle- konceptu xibilním, ale zároveň velmi křehkým a zranitelným. vládnutí Koncepce procesu vládnutí vylučuje definitoricky jakoukoliv ideu centralizované organizace nebo kontroly. Prosazuje prolínání způsobů Vládnutí organizace a autorit vytvářejících rozhodnutí. Podle Oraná Younga21 jako proces vládnutí vyjadřuje celkový souhrn interakcí institucí (státních, souhrn mezinárodních), zákonů, stabilně dodržovaných procesů a standardů interakcí chování, které umožňují lidem formulovat své zájmy a přání a dovolují jim hledat způsoby jak uspokojivě tyto zájmy zajistit. Tímto způsobem jsou sice státy vtaženy do systému procesu vládnutí, avšak ve spojení (přičemž toto spojení - proces zčásti formalizovaný a zčásti Young, O. R., International Governance. Protecting the Environment in a Stateless Society, Ithaca 1994, str. 160. 59 Kapitola III. se vytvářející na základě zkušeností v podobě standardů chování) í dalšími články, jimiž j sou mezinárodní vládní organizace i nevládní mezinárodní organizace a nadnárodní korporace. Pokud jde o nadnárodní korporace, dostávají se v důsledku svého dynamického rozvoje a vzrůstu faktického vlivu stále více mimo dosah možné kontroly ostatních článků. Nové Koncept procesu vládnutí přináší nove' procesní techniky řešení procesní vnitrostátních regionálních i globálních problémů. Zavádí do života techniky ideu flexibilních nestandardních mechanismů směřujících k řešení. vládnutí Není modelem nějakého přesně stanoveného institucionálního řešení. Poskytuje prostor pro neformální výměnu názorů, negociace a reciproční regulace. V tomto směru je obrovským potenciálním zdrojem ústavní, právní a politické kultury. Ve srovnání s ústavními a mezinárodními institucemi nepůsobí proces vládnutí na základě mezinárodně-právních či ústavních nebo zákonných norem, ale podle flexibilních vzorů, které se v současnosti nacházejí ve stadiu formování a změn. Moderní mladá generace politiků, ústavních činitelů, pracovníků vládních i nevládních mezinárodních institucí, vysokých státních úředníků, podnikatelů, manažerů, ale i státních činitelů, kterým je blízká Politická teorie her a možno říci globální politická kultura počítačového věku, kultura se patrně stane rozhodujícím činitelem konceptu procesu vládnutí. počítačo- Podle Marie Claude Smouts „proces vládnutí se rodí z interakce frag-vého věku mentárních subsystémů, které se snaží integrovat za účelem kolektivních aktivit ve veřejném zájmu. Při uskutečňování tohoto cíle vytváří subsystémy, jejichž účelem je poskytnutí určité veřejné služby... Otázka koordinace působení těchto rozmanitých subsystémů, jakož i otázka, co se stane těm, kteří do tohoto procesu vládnutí zahrnuti nejsou, stejně tak jako otázka konečného cíle procesu vládnutí, zůstávají zatím nezodpovězeny. Flexibilita procesu vládnutí je jak jeho silnou, tak i slabou stránkou".22 Tranzitní Proces vládnutíJe cosi přechodného v období, kdy mezinárodní charakter instituce vytvořené po druhé světové válce stejně tak jako instituce procesu státní vytvořené na základě ústavních systémů, jejichž koncepty vznik-vládnutí ly v 18. a 19. a na počátku 20. století, zaostávají za současnými poža- 22 Smouts, M., The Proper Use of Governance in International Relations, 155 Inter-60 national Social Science Journal, UNESCO 1998, str. 87. Pojem demokratické ústavnosti ve srovnávacím pojetí dávky společnosti. Tento stav stagnace a určité krize institucionálního uspořádání jak na úrovni mezinárodní, tak i státní je z hlediska komparatistiky politických a ústavních systémů rozhodující společenskou výzvou současnosti, jejímž obsahem zdaleka nejsou negativa, ale pozitivní hledání řešení. Neustálá variabilita pokusů o řešení těchto problémů vytváří velké množství zkušeností z oblasti politické kultury, které mohou vést k vytvoření nových efektivních konceptů mezinárodních inštitúcia ústavních systémů. V tomto kontextu je nutno zmínit zejména velmi zasvěcené úvahy B. Jessopa, vyúsťující v návrhy zvažovat v důsledku křehkosti, nestabilnosti a možnosti selhávání současné podoby globálního procesu vládnutí vytvoření tzv. procesu meta--governance. Svým pojetím meta-governance podtrhuje Jessop význam úlohy státu a státních institucí v procesu vládnutí. Tuto úlohu státu a státních institucí však nelze srovnávat s tím, jaká byla státu a jeho orgánům přisuzována úloha dříve, koncept procesu vládnutí zůstává zachován v tom směru, že stát je pojímán jako primus inter pares. Působení státu je podle Jessopa podstatně méně hierarchické, méně centralizované a z hlediska charakteru působení méně dirigistické, než jak bylo pojímáno dříve. Zároveň přísluší státu (respektive státům v mezinárodním měřítku) koordinovat úlohu jednotlivých komponent procesu vládnutí, jejichž množství neustále vzrůstá a zároveň vzrůstá proměnlivost těchto komponent v tom směru, že některé z nich z procesu vládnutí odcházejí a jiné se opět do něho zařazují. Státu má náležet především funkce poznávací, jak slaďovat proces vládnutí, prosazovat pravidla chování v procesu vládnutí vycházející z negociace, působit jako mediator a vrcholná rozhodující instance, když dojde k selhání procesu vládnutí. Státy jsou v pojetí meta-governance znovu vráceny „do hry" jako nejvýznamnější složka procesu vládnutí, jejich postavení a funkce jsou však pojímány podstatně pružněji ve srovnání s pojetím státní moci, jaké bylo uplatňováno do konce let osmdesátých minulého století.23 Jessop, B., The Rise of Governance and the risks of failure: the case of economic development, 155 International Social Science Journal, UNESCO 1998 str. 42-45; Blahož, J., Political Culture and Globalization, International Federation of Social Science Organization Journal, 2002, str. 18 an. Negativa a pozitiva procesu vládnutí Úloha státu v procesu vládnutí 61 Kapitola III. Pojetí procesu vládnutí je výlučně pragmatické, směřuje k pochopení obsahu současných státních, mezinárodních, regionálních a globálních aktivit, které již nelze (ať již to konstatujeme s politováním či uspokojením) poměřovat pouze soudobými soubory norem ústavního a mezinárodního práva a na jejich základě působením ustavených institucí. Pragmatic- Pragmatické pojetí procesu vládnutí vyplývá především z té sku- ké pojetí tečnosti, že všichni autoři zabývající se konceptem procesu vládnutí procesu zdůrazňují, že při jeho analýze není předmětem zkoumání to, co by vládnutí mělo být, ale to, co jest. Zároveň analýza odkrývá, kde jsou pozitiva a negativa toho, co jest. Výzkum směřuje k tomu, aby se zjistila mocenská závislost ve vztazích mezi jednajícími subjekty v kolektivní akci, zejména vzájemná závislost a podmíněnost nadstátních a státních institucí, jakož i nadnárodních soukromých korporací. V centru zájmu teorie i praxe procesu vládnutí je autonomní sebeřízení jednotlivých subjektů působících v procesu vládnutí. Teorie i praxe procesu vládnutí si klade za úkol zjistit, jak nezávisle na státní moci používat mocenských nástrojů a zároveň zkoumá možnosti využívat nové státní nástroje k usměrňování společnosti k trvale udržitelnému rozvoji. Vytvoření konceptu procesu vládnutí a úsilí rozkrýt jeho obsah směřuje k pochopení vznikající nové politické a ústavní kultury. Přitom lze říci, že mnohé způsoby a standardy jednání objevující se v současném procesu vládnutí bude nutno zavrhnout, protože jsou vytvářeny metodou zkoušek a omylů a mnohdy jsou krátkozraké a zaměřené pouze na okamžité krátkodobé dosažení úspěchu, zisku či efektu, a proto je lze označit za nebezpečné. Naproti tomu jiné vytvářejí solidní základ regionální nebo globální politické a ústavní kultury. I když se zejména odborníkům z oblasti ústavního a mezinárodního práva nemusí líbit charakteristika procesu vládnutí jako „souboru regulačních mechanismů a pravidel, které působí efektivně, i když nejsou vybaveny formální autoritou" ,24 je touto charakteristikou vystižen nejpodstatnější rys konceptu procesu vládnutí. Znovu považujeme za nutné zdůraznit, že globalizace v oblasti státní a mezinárodní se v současnosti uskutečňuje v mnoha částech 24 Rosenau, J., Czempiel, eds., Governance Without Government: Order and Chan-62 ge in World Politics, Cambridge 1992, str. 5, 88. Pojem demokratické ústavnosti ve srovnávacím pojetí světa prostřednictvím regionalizace. Platí to především o Evropě. Od přijetí Maastrichtské smlouvy o Evropské unii z prosince 1992 lze říci, že Evropská unie získala mnohé znaky, které lze kvalifikovat jako federatívni. Tím nechceme říci, že EU je v současné době útvarem, který lze kvalifikovat jako bezprostředně vznikající federaci, nesporně však EU překročila rámec pouhého mezinárodního společenství směrem k federativnímu uspořádání. Současný stav vývoje ji však z hlediska známých forem státního uspořádání činí podle slov Jacquese Delorse těžko identifikovatelnou. Proces vládnutí klade mimořádný důraz na vědecké expertizy, kte- Úloha ré se stávají jedním z jeho velmi významných prostředků. Objevují vědecké se názory, že zejména sociální vědy, ale nejen ty, se právě prostřed- expertizy nictvím renomovaných expertů stávají jedním ze samostatných a re- v procesu lativně autonomních součástí procesu vládnutí. Zároveň je nutno si vládnutí položit otázku, o jakým způsobem pojaté sociální vědy tu jde. Ať již jde o expertizy právní, respektive mezinárodněprávní, mezinárodně-vztahové, politologické, sociologické, ekologické, přírodovědní, medicínské, pedagogické, psychologické atd., nemohou být z hlediska svého vlivu v procesu vládnutí pojímány pouze monodisciplinár-ně, ale multidisciplinárně a transdisciplinárně, což znamená, že od- Multidisci-borník, respektive tým odborníků, zpracovávající expertizu použitel- plinárnost nou v procesu vládnutí, nemůže být pouhým politologem, právníkem a transdisci-či sociologem, ale zároveň musí mít i nezbytné biologické, přírodo- plinárnost vědní a medicínské znalosti. Na nové úrovni a v nové vývojové fázi vědeckých se tak objevuje pojetí renezančního vědce všestranně vzdělaného, expertiz neboť úzce oborově vzdělaný specialista nebo dokonce skupina úzce vzdělaných specialistů nemohou efektivně působit v procesu vládnutí. Jedním z nejvýznamnějších faktorů procesu vládnutí je znalost souvislostí, respektive schopnost pochopení souvislostí. Velmi správně hodnotí ve své studii úlohu vědecké expertizy známý politolog Ali Kazancigil, který ukazuje jak pozitiva, tak limity vědeckých expertiz vstupujících do procesu rozhodování v rámci procesu vládnutí.25 Kazancigil, A., Governance and Science: Marketlike Modes of Managing Society and Producing Knowledge, 155 International Social Science Journal, UNESCO, 1998, str. 72-74. 63 Kapitola III. Zároveň podává zmiňovaný autor výstižnou charakteristiku postavení vědy v současné globalizující se společnosti.26 Globalizace společenskéhovědního výzkumu a zejména také srovnávacího ústavního práva a státovědy prochází nyní dvěma fázemi, které lze identifikovat jak v rámci jednotlivých vědních oborů, tak i při výzkumu jednotlivých témat. Jako weak globalization lze ozna-Fáze čit stav výzkumu, kdy jsou akceptovány vědecké hodnoty, metody vědeckého a přístupy, které jsou sdíleny v rámci určitého světového, např. euro-výzkumu amerického regionu, zatímco vědecký výzkum v ostatních regionech s výjimkou toho, který je rovněž založen na stejných hodnotách, metodách a přístupech, je opomíjen. Strong globalization (internacionalizace) pak znamená takový stav, kdy v rámci výzkumu jsou akceptovány hodnotové poznatky různých politických a ústavních kultur - tím se společenskovědní výzkum obohacuje v globálním měřítku. Bylo by žádoucí, aby výsledky takto pojatého výzkumu vstupovaly v podobě poradních vyjádření a expertiz do procesu vládnutí na úrovni státní i mezinárodní. Hodnotíme-li koncept procesu vládnutí jak z hlediska teoretického, tak praktického, pokud jde o demokracii a ústavnost, lze dospět Demokra- k následujícím vývodům. Demokracie v konceptu procesu vládnutí cie a teorie je co do své podstaty vlastně výrazně modifikovanou verzí Dahlovy vládnutí teorie polyarchie, kterou jsme se výše zabývali. Subjekty realizující proces vládnutí jsou rovněž elity, ovšem zčásti odlišné a s ještě větším deficitem demokracie. To znamená, že u některých komponent procesu vládnutí je jejich legitimita založená na přímé vůli občanů jen velmi zprostředkovaná, nebo neexistuje vůbec. Lze tuto skutečnost považovat za všeobecný ústup od rozvoje demokracie a naopak nastolování nedemokratických tendencí? Domníváme se, že nikoliv, neboť koncept procesu vládnutí je pouze tranzitním přechodným jevem, jakousi prozatímní výslednicí zkoušek a omylů, jak zajistit potřebnou regulaci společenského vývoje, který se neustále urychluje a předstihuje dosažené stupně demokratického ústavního vývoje a vývoje mezinárodního. Koncept procesu vládnutí se naopak může stát a patrně také stane explozivním spouštěčem demokratických 64 26 Kazancigil, A., op. cit., str. 77. Pojem demokratické ústavnosti ve srovnávacím pojetí změn. V těchto souvislostech bychom chtěli vyjádřit jednoznačný souhlas s názorem, který vyjádřil profesor Jean Leča, že pouze demokratická politika, a nikoli trhem kontrolovaný stát může vytvářet novou politickou a občanskou kultům.27 Totéž lze říci o soudobé ústavnosti a ústavních systémech, které právě tyto explozivní změny ve všech oblastech společenského života překonávají a vyzývají k adekvátní institucionální i procesní reakci. Bylo by však podle našeho názoru chybné z toho vyvozovat trvalé oslabování významu právní regulace, ústavnosti, ústavního práva a mezinárodního práva, ale je třeba se domnívat, že tato společenská výzva ve vztahu k dosavadnímu systému právní, ústavní a mezinárodněprávní regulace povede k jejich urychlenému zdokonalení v nedaleké budoucnosti, tj. k dosažení jak jejich daleko větší responzibility a responzivnosti k současným potřebám společenského vývoje, tak ke vzrůstu stupně jejich legitimity na úrovni státní, regionální i globální.28 Leča, J., op. cit., str. 340. Blahož, J., Political Culture and Globalization, op. cit., str. 22 n.; Hirst, P., From Statism to Pluralism, London 1997; Pascal, P., Luc, S., Globalization in Search aPuture, 160, ISSC Journal, UNESCO 1999, str. 165 n.; Stoker, C,Governance as Theory: Five Propositions, 155 ISSC Journal, UNESCO, 1998, str. 17 n. 65