Tiskové právo
Tato přednáška je zaměřena na tiskové právo, tedy základní jnstituty spojené se zákonem č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku. Dotkli jsme se tak institutů "periodického tisku" a "vydavatele", jakož i evidence periodického tisku atp. Pojmy, se kterými operuje jak tiskový zákon, tak zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, jsou "právo na odpověď" a "dodatečné sdělení". Zvláštní místo si zaloužily například i tzv. obecní noviny (radniční listy atp.).
S prezentací přednášky se můžete seznámit zde. K prohlížení v rámci této osnovy se vydejte tudy.
Základní právní regulaci v oblasti představuje zákon č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích, ve znění pozdějších právních předpisů a zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších právních předpisů.
Dotkneme-li se základních pojmů tiskového zákona, je vhodné (vyjma definic) zjistit odpovědný subjekt. Zákon zde konstruuje odpovědnost vydavatele (§ 4 tiskového zákona, což opět není bezvýjimečné, a lze se setkat s některými výjimkami, jak dokládá např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 73/02. Další výjimku představuje § 5, kdy vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a inzerci. Toto potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 30 Cdo 993/2005. Každopádně je nutné identifikovat osobu vydavatele, což potvrzuje i NS ČR ve věci č.j. 30 Cdo 1364/2005.
Sporná se ukázala i evidence periodického tisku (§ 7) či institut poviných výtisků (§ 9). Ve věci evidence, případě Polska (kde je však periodický tisk registrován soudem), Evropský soud pro lidská práva [rozhodnutí Gaweda proti Polsku (2002)]potvrdil, že odmítnutí registrace znamná zákaz publikace. Dále se vyjádřil k názvu periodického tisku:
"Název periodika není sdělení jako takové, protože jeho funkce je zejména identifikovat dané periodikum na tiskovém trhu pro současné a budoucí čtenáře. […] požadovat, aby název vyjadřoval pravdivé informace je […] nepatřičné z pohledu svobody projevu."
V záležitosti povinných výtisků, které může budit zdání vyvlastnění, je zajímavé rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (SRN), které aplikuje tento institut proporčně a předpokládá, že je nesprávné jej aplikovat v případě, že by náklady na povinné výtisky mohly být příliš vysoké vzhledem k povaze díla (v tomto případě neperiodické publikace). Viz rozhodnutí č.j. 1 Bvl 24/78.
Dalšími výraznými prvky tiskového zákona jsou právo na odpověď a dodatečné sdělení.
K právu na odpověď je relevantní např. rozhodnutí NS ČR ve věci 30 Cdo 861/2005. Dalším zajímavým dokumentem je REZOLUCE (74) 26 Výboru ministrů Rady Evropy, O PRÁVU NA ODPOVĚĎ. POSTAVENÍ JEDNOTLIVCE VE VZTAHU K TISKU.
 |
| Ve světle uvedeného rozhodnutí ÚS se hlavní článek tohoto vydání periodické publiakce jeví ne zcela v pořádku. |
Zajímavě se jeví také postavení tzv. obecních novin, jejich zvláštní povahu zdůraznil i Ústavní soud ve věci Pl. ÚS 73/04, kde konstatoval, že:
"Není sporu o tom, že tiskoviny, vydávané jako obecní zpravodaje, tím, že jsou v rukou veřejné moci, musí zachovávat korektnost a neutralitu."
K dalšímu studiu práva periodických publikací lze použít i některá další rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, např.:
Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku (1999),
News Verlags GmbH & CoKG proti Rakousku (2000),
Sunday Times proti Spojenému Království (1991),