Ochrana zdroje informací

I ochranu zdroje řadíme mezi "derivát svobody projevu", tedy jako její nedomyslitelnou součást, která umožnuje fungující trh idejí a informací a tvoří tak základ moderní demokratické společnosti.

 

 

 

Podle Evropského soudu pro lidská práva (Goodwin v. Spojené království 1996) je:

"[o]chrana novinářských zdrojů [...] jednou ze základních podmínek svobody tisku, která se odráží v zákonech a v profesních kodexech několika smluvních států a je potvrzena v řadě mezinárodních dokumentů o ochraně svobod novinářů [...] Bez takové ochrany mohou být zdroje odrazeny od pomoci tisku při informování veřejnosti o záležitostech veřejného významu. V důsledku toho jeho životně důležitá veřejná role strážce ("hlídacího psa") může být zničena a schopnost tisku poskytnout přesné a spolehlivé informace může být nepříznivě ovlivněna. S ohledem na důležitost ochrany novinářských zdrojů pro svobodu tisku v demokratické společnosti a potenciálně zmrazující efekt, který příkaz k prozrazení zdroje má na výkon této svobody, nemůže být takové opatření slučitelné s čl. 10 Úmluvy, pokud není ospravedlněno převažujícím požadavkem ve veřejném zájmu."

K tomu připojuje Ústavní soud ČR (I. ÚS 394/03):

"Obecně je třeba uvést, že svobodný tisk závisí na svobodném toku informací od sdělovacích prostředků k čtenářům a od čtenářů ke sdělovacím prostředkům. Novináři v celém světě, ať již pracují pro místní nebo národní noviny, nebo pro národní nebo mezinárodní televizní společnosti, běžně závisí na ne-novinářích kvůli přísunu informací o otázkách veřejného zájmu. Někteří jednotlivci (dále zmiňovaní jako zdroje) poskytují tajné nebo citlivé informace, spoléhajíce se na žurnalisty, že je poskytnou národnímu nebo mezinárodnímu publiku, aby dosáhli publicity a podnítili veřejnou diskusi. V mnoha případech je anonymita zdroje předběžnou podmínkou, na základě níž je informace poskytována od zdroje k novináři; to může být motivováno např. strachem z prozrazení, který by mohl nepříznivě ovlivnit fyzickou bezpečnost nebo jistotu pracovního místa informátora. Se zřetelem k tomu novináři nezřídka argumentují, že mají právo odmítnout prozradit jak jméno svého zdroje, tak i povahu informace, která je jim důvěrně předána; tato argumentace je používána nejen ve vztahu k informaci psané, ale i k jiným dokumentům a materiálům, včetně fotografií. Novináři tvrdí, že bez prostředků k ochraně jejich důvěrných zdrojů by byla značně omezena jejich schopnost klást překážky např. korupci státních úředníků, popř. vykonávat investigativní žurnalistiku vůbec."

Jako obecný rámec (zahraniční) lze pro srovnání použít i rozhodnutí litevského Ústavní soudu (36/2000). Či Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R (2000) 7

 

Z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva můžeme dále vybrat tato rozhodnutí:

 Roemen a Schmitt proti Lucembursku (2003),

 Ermst a další proti Belgii (2003) a

 de Haes a Gijjsels proti Belgii (1997).

Nejvyšší soud USA

 

Zajímavé je zvláštní pojetí redakčního tajemství v poněkud obráceném pojetí - kdy redakce nesmí uveřejnit některé údaje, které jí byly poskytnuty, lze nalézt v § 13 odst. 2 zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích