II.ÚS 435/01 ze dne 02.10.2001
U 35/24 SbNU 525
Právo na informace.
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a
JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti L. F., zastoupeného JUDr. J. B., proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 27.4.2001, sp. zn. 44 To 366/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
12.3.2001, sp. zn. 1 T /2000, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel odůvodňuje svůj návrh tvrzením, že skutek, za který byl pravomocně odsouzen (hanobení
národa, rasy a přesvědčení podle ust. § 198 odst. 1 písm. a) trestního zákona v jednočinném souběhu s trest.
činem podle § 198a odst. 1 trestního zákona), není trestným činem, a to zejména s ohledem na ustálenou
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen "Úmluva). Z právních závěrů rozsudků označeného soudu vyplývá, uvádí navrhovatel, že "právo na
svobodu projevu se vztahuje také na informace a myšlenky, které stát nebo část jeho obyvatel uráží, šokují nebo
ruší či znepokojují". Tento právní názor podle mínění navrhovatele posouvá dosavadní náhled na společenskou
nebezpečnost uveřejňování myšlenek, které se mohou setkat s nesouhlasem státu nebo části jeho obyvatel.
Trestní stíhání prý v takovém případě lze pokládat jednak za nepřiměřené a dále za zásah do práva na svobodu
projevu, které je zaručeno v čl. 17 Listiny.
Dále v předmětných rozhodnutích obecných soudů stěžovatel spatřuje i porušení procesních předpisů,
neboť údajně nebyla důsledně respektována presumpce neviny, stejně jako zásada "in dubio pro reo". Stěžovatel
se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno ust. § 20 odst. 1 trestního řádu, neboť nebylo údajně
konáno společné řízení proti stěžovateli a obviněnému P. S., a to přesto, že jejich trestné činy spolu souvisí.
K dokazování v trestním řízení stěžovatel uvádí, že v podstatě obecné soudy nerozlišovaly odpovědnost
stěžovatele, coby šéfredaktora a vydavatele deníku "Š.", ve kterém byl článek "Vražedná aliance" uveřejněn, od
odpovědnosti autora tohoto článku P. S. V trestním řízení prý rovněž nebylo prokázáno stěžovatelovo zavinění za
shora uvedený trestný čin, což spolu s údajně formálním způsobem provádění dokazování a nerespektování
právních závěrů rozsudků Evropského soudu pro lidská práva vedlo k protiústavnosti stížností napadených
rozhodnutí.
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 uznán vinným trestnými činy hanobení národa,
rasy a přesvědčení a podněcování k národnostní a rasové nenávisti, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v
trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 2 roků. Současně mu byl uložen trest
zákazu činnosti vydavatele a šéfredaktora deníků s celostátní, krajovou a okresní působností na dobu 5 let.
Shora označeného jednání se stěžovatel dopustil tím, že jako vydavatel a šéfredaktor deníku "Š." v čísle
ze dne 15.5.1999 rozhodl o zařazení a otištění článku nezávislého publicisty P. S. pod názvem "Vražedná
aliance", v němž autor obviňuje židy, Kosovské Albánce, přistěhovalce, cizince a národnostní menšiny na území
České republiky z negativního působení na politickou a ekonomickou sféru a vyvolává antipatie, intoleranci,
nepřátelství a nenávist vůči těmto osobám, když s obsahem článku stěžovatel souhlasil.
Jak vyplývá z rozhodnutí obou obecných soudů, byl v předmětném období stěžovatel šéfredaktorem,
vydavatelem i majitelem deníku "Š.". Podle zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných
sdělovacích prostředcích, ve znění pozdějších předpisů, odpovídá vydavatel plně za obsah jednotlivého vydání a
zejména za to, aby nebyly porušeny zákonem chráněné zájmy společnosti, občanů a organizací. Šéfredaktor a
Zdroj: NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu
vydavatel odpovídají za ochranu společnosti a občanů proti zneužití svobody tisku, jímž je uveřejnění informace,
která ohrožuje zákonem chráněné zájmy.
V daném případě se jednalo o článek na celé straně č. 7 deníku, na nějž byla již na první straně
uveřejněna výrazná upoutávka, který byl otištěn v plném znění, bez krácení nebo úprav a rovněž bez jakékoli
poznámky oznamující, že by se redakce od názorů v něm uveřejněným distancovala. Z těchto skutečností
dovodil soud, že stěžovatel pokládal článek za důležitý a obsah článku znal.
Obsah a charakter předmětného článku byl zhodnocen znaleckým posudkem Ústavu soudobých dějin
Akademie věd ČR a k dodržení novinářské etiky se vyjádřila i Etická komise Syndikátu novinářů. Dle závěrů
znaleckého posudku je článek zpracován na velmi nízké žurnalistické, jazykové a stylistické úrovni. Přesto je
však způsobilý vyvolat nebo alespoň podpořit u části čtenářů rasovou, etnickou, národnostní intoleranci a
nenávist. V průběhu řízení byl proveden důkaz trestním spisem téhož soudu, sp. zn. 25 T 108/2000, obž. P. S. z
něhož vyplynulo, že autor článku byl pravomocně odsouzen za spáchání trestných činů dle ust. § 198 odst. 1 a §
198a odst. 1 trestního zákona.
Usnesením Městského soudu v Praze bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu
odmítnuto jako nedůvodné, dle ust. § 256 trestního řádu.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Základní námitkou stěžovatele vůči rozhodnutím obecných soudů v dané právní věci je údajné porušení
čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Obě práva zaručená shora uvedenými články Listiny a Úmluvy jsou si rovna
ovšem s tím, že jak obsah, tak i forma vyjádřených názorů, myšlenek či informací musí podléhat nutným
omezením, vyjadřujícím zájem demokratické společnosti na zachování obecně uznávaných pravidel slušnosti a
respektování zákonných práv jednotlivců.
Právo na informace, jakož i právo tyto informace svobodně sdělovat, je tedy jednoznačným spojením
práva a současně povinnosti (či odpovědnosti) zejména tisku, pravdivě, vyváženě a korektně informovat o
otázkách důležitého veřejného zájmu.
Ústavní soud souhlasí s právními závěry Evropského soudu pro lidská práva, když tento zdůrazňuje
nezastupitelnou roli tisku v demokratické společnosti, jako "hlídacího psa", současně však připomíná i
odpovědnost novináře za překročení především etických a morálních norem svého povolání. V takovém případě
musí existovat zákonná sankce, která odpovídá jak svojí přiměřeností, tak i naléhavé společenské potřebě
ochrany důležitých veřejných zájmů sledovanému legitimnímu cíli.
Z obsahu návrhu je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, se kterými se již ve svých
rozhodnutích vypořádaly obecné soudy. Jak ve svém rozhodnutí zdůraznil odvolací soud, souvislost trestních
věcí stěžovatele a autora článku nelze podřadit jak pod subjektivní (více trestných činů téhož pachatele), tak i
pod objektivní souvislost (spolupachatelství, účastenství nebo jiná forma trestné součinnosti více pachatelů),
neboť, jak uváděl i stěžovatel v trestním řízení, s autorem článku se nezná, osobně se nikdy nesetkal a spojuje je
pouze článek, tedy prostředek páchání trestné činnosti, když žádná plánovaná součinnost mezi nimi dohodnuta
nebyla. Z uvedeného je tedy zřejmé, že v trestní věci stěžovatele nemohlo dojít k porušení ust. § 20 odst. 1
trestního řádu. Toto ustanovení má na mysli ekonomičnost a účelnost provedeného řízení, které nemůže mít vliv
na respektování presumpce neviny či porušení zásady "in dubio pro reo".
Trestní odpovědnost stěžovatele za spáchání shora označených trestných činů byla v průběhu řízení
jasně prokázána, když o uveřejnění předmětného článku ve svém periodiku rozhodoval sám a na vlastní
odpovědnost.
Skutkové podstaty trestných činů dle ust. § 198 a § 198a trestního zákona plně odpovídají
mezinárodním normám a závazkům České republiky v oblasti ochrany základních lidských práv a svobod.
Závěrem považuje Ústavní soud za nutné znovu zdůraznit, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy a rovněž čl. 17 odst.
4 Listiny uvádějí omezení těchto svobod zákonem jako nezbytnost demokratické společnosti, jež slouží k
ochraně jejích zájmů.
Ze všech shora uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti
účastníků řízení návrh ve smyslu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
II.ÚS 435/01 ze dne 02.10.2001 str. 3
odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. října 2001
Zdroj: NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu