Environmentálne laděné knihy a časopisecké články o životním způsobu se nejčastěji věnují kritice konzumní společnosti. Pokud hledají východiska, většinou je formulují v „sollen" perspektivě,* jak se trefně říká v němčině. Nedozvíme se, co je, ale co by mělo být. Takové texty bývají označovány jako utopické. Není to přesné.
Teoretikové utopických žánrů upozorňují na rozdíl mezi utopií a „dokonalým morálním společenstvím" (Davis 1975). Zatímco utopie jsou postaveny na změnách v organizaci a fungování společenského systému, všeobecná harmonie dokonalého morálního společenství spočívá na osobním přerodu jeho členů, především na omezení osobních tužeb jedinců. Ve studiích zamýšlejících se nad možnými řešeními civilizačních a environmentálních otázek najdeme jak přístupy utopické, tak přístupy dokonalého morálního společenství. Tam, kde autoři uvažují o řešeních spočívajících v ekologicky příznivém životním stylu, mají většinou na mysli právě osobní konverzi a její další šířeni zdola, nikoli změny makrosociologické a politické povahy. Přímo nebo nepřímo apelují na jednotlivce, aby opustili konzumní životní způsob a zvolili odlišnou podobu života.
V záplavě textů psaných v „sollen" perspektivě lze přece jen najít sdělení o tom, jak vypadá ekologicky příznivý životní způsob, přesněji, životní styly2 v realitě. To je i tématem této knížky. Stručně se zmíním, co autoři píší o „zelených" komunitách a připomenu výsledky svého výzkumu pestrých a zelených z roku 1992. Zamyslím se nad jednou holandskou případovou studií a upozorním na některé stránky knihy Davida Brookse „Bobos" o životním
1 Řekne-li se. že nějaký text či výrok má „sollen" perspektivu, chce se naznačit, že se jedná o normativní orienlaci k tomu, co má oýt, nikoli k tomu, co je Německé slovo „sollen" je způsobové sloveso a znamená „míti", ve smyslu „míti za povinnost".
2 0 terminologickém rozdílu mezi životním způsobem a životními styly jsem krátce pojednala v úvodu, v poznámce 5.
147
3 Sociologie nedůsledně rozlišuje mezi komunami a komunitami. Komuna bývá chápána jako „společenství lidí, kteří se rozhodli žít alternativním způsobem života, jenž zpochybňuje hodnoty a životni styl převažující ve společnosti" (Velký sociologický slovník: 507). „Komunita" je chápána siřeji.
4  Komunilní život měl tyto výhody od pradávna. Svatý Basilius ve 4. století n. I. podporoval cenobitismus (řecky koinos = společný, bios ■ život), a odmítal anachoretismus, poustevnictví jednotlivců (řecky anakhôrein - stáhnout se do ústrani). Zdálo se mu, že nechávalo obyčejné duše na pospas nebezpečím plynoucím z osamocení, aniž by měly možnost opřít se o poslušnost vůči autoritě a uchýlit se k jejím radám. Další nevýhodou bylo, že anachoreta se musel zabývat starostmi o materiální přežití (Dictionnaire 1910:501).
5 Autoři v knize uvádějí i řadu interne-tových stránek a e-mailových adres dalších komun, které mohou být užitečné jak pro empirického sociologa, tak pro zájemce o inspiraci a o případné kontakty.
6 Zkratka „permakultura" je odvozena od slov „permanent agriculture", která naznačují omezováni zemědělských zásahů do přírody, zejména do půdy. Vyhraněný směr permakullury napodobuje lesní ekosystémy, úrodu získává sběrem. Obrazně a v širším slova smyslu bývá jako permakultura označován radikální typ ekologicky příznivého způsobu života.
7  LETS je dnes již zažitá zkratka pro Local Exchange Trade System.
8 Jak opět nevzpomenout na Lva Niko-lajeviče Tolstého, „světce své doby", který „nechce viděti peněz, snaží se podle možnosti jich nebrati do rukou a nikdy jich nemá při sobě" (Merežkov-skij 1921:64).
stylu amerických elit, která se ekologicky příznivého způsobu života dotýká jen velmi volně.
Ekologicky příznivý způsob života v komunách
Lidé si spojují ekologicky příznivý životní způsob s radikálními komunitami, komunami.3 Není to náhodné a je to koneckonců i výstižné. V těchto skupinách se daří žít ekologickými ctnostmi zřetelným a nerozmělněným způsobem. Jejich členové se navzájem posilují. Nejsou vystaveni každodenní konfrontaci s životem většinové společnosti, jejím pochybovačným řečem a vlastním obavám z naivity. Existuje ještě jeden důvod, proč mohou být radikální varianty ekologicky příznivého života lépe realizovány ve skupinovém životě. Mohou tam být zmírňovány ekonomické svízele alternativních forem výroby a spotřeby, které bývají pro jednotlivce nepřekonatelné.J
Tato knížka se nicméně komunám nevěnuje. Ne snad proto, že se v České republice dají spočítat na prstech jedné ruky. Důvodem nejsou ani pochybnosti, které obecně chovám vůči komunitarismu. Příčina tkví v tom, že komu-nitní formy ekologicky příznivého života bývají příliš vzdáleny kategorii ekologického luxusu, jak za chvíli ukážu.
Omezím se jenom na heslovitý náznak, který má ilustrovat šíři a rozdílnost environmentálne příznivých životních forem komun. Dobrý, jakkoli neúplný obraz nám dává knížka Waltera a Dorothy Schwarzových (1998) s charakteristickým názvem „Living Lightly: Travels in Post--Consumer Society". Kniha není zobecňující sociologic-
148
kou charakteristikou, ale sérií případových studií osmnácti komun, žijících v různých částech světa.5
Jaké typy ekologicky příznivého života tito autoři popisují: dobrovolnou jednoduchost založenou na minimalizaci spotřeby hmotných statků v Seattlu, sdílení bytu a jeho vybavení v USA a v Kanadě, squattery v Londýně, lesní kolektivity v odlehlých částech Velké Británie, soběstačné komuny v Austrálii, společenství založená na různých formách ekologického zemědělství i na přísném samozásobitelském ve-ganství. Věnují se permakulturním6 vesničkám, komunám vědomě rozvíjejícím tradici alternativ šedesátých a sedmdesátých let, skupinám orientovaným na tzv. ekologické stavby a na biofilní technologie. Zajímají se o komunitní pokusy revitalizovat bývalá městská průmyslová centra, o kroužky soustředěné kolem alternativních škol, o dnešní luddisty oponující počítačové kultuře, ale také o skupiny, které naopak v en-vironmentálních snahách spoléhají na moc internetu.
Jak plyne z naznačených příkladů kolektivního ekologicky příznivého života, významnou větev představují formy, které spočívají na odchodu z měst na venkov. Právě jim je věnována kniha J. Jacoba „New Pioneers: The Back-to-the-Land Movement and the Search for a Sustainable Future" (1997). Jiným zdrojem poznatků o místních společenstvích může být kniha Richarda Douthwaita „Short Circuit: Strenghtening Local Economies for Security in an Unstable World" (1996). Autor se v ní pokusil popsat komuny především z ekonomického hlediska. Mezi nimi mají zvláštní význam ty, jejichž existence je postavena na systému LETS,7 na výměně zboží a služeb, které nabízejí jednotliví členové. Skupiny LETS nepoužívají oficiální měnu.8 některé mají více či méně sofistikovanou měnu vlastní. LETS bývá státem tolerován, jakkoliv většinou nepřináší daně. Při své marginální povaze hraje totiž ve velké ekonomice zanedbatelnou úlohu.
V jaké míře odpovídá život zelených komun ekologickému luxusu? Zdá se, že v nevelké. Mohou být pohlceny prací na obživě v primitivních podmínkách do té míry, že jim nezbývá energie a čas k pěstování nemateriálních hodn-ot, byť se o ně snaží. Další překážkou, pro niž jsou komuny ekologickému luxusu relativně vzdálené, je jejich snaha o vyhraněnost způsobu života. Tím, Že vylučují kompromisy
149
9 Ortodoxie bývá i příčinou králkého života komun. Jejich velkou bolestí je neúspěch v generačním předávání životního způsobu.
10 Navštívili jsme (já jako tazatelka. ka-meraman-dokumentarista Ivan Stříteský nebo jindy Aleš Záboj) 44 domácností, vybraných podle typologického kritéria. Mluvili jsme se 70 osobami. Za rodinnou domácnost odpovídaly nejéas-těji rodinné páry, případně i dospělé děli. Tato íorma se ukázala jako metodologicky přínosná, protože v komunikaci mezi členy domácnosti vycházely najevo důležité skutečnosti, které by se přímým dolazem zjišťovaly nesnadno; motivace, sociální role apod. Důležitou složkou výzkumu bylo přímé pozorován: domácnosti, jejího vybaveni, případně i jejího chodu.
11  Pestři měli všichni aspoň střední školu, muži byli nejčastěji absolventy vysokých škol.
12  To je v zajímavé shodě s idejemi E. F. Schumacher a dalších klasiků en-vironmenlálniho myšlení.
s konzumentstvím, vydělují se z majoritní společnosti a z jejího hodnotového rámce.9 Skromný způsob života zelených komun bohužel jen zřídka a pomíjivě inspiruje k nápodobě.
Komunity důsledně usilující o ekologicky příznivý život odcházejí často na okraj společnosti, a to i ve fyzickém, zejména však sociálním smyslu; uzavírají se do své skupiny. I když časem poznají, že bez spolupráce s okolím a bez podílu na moci se jejich cíle nedají uskutečnit, už se jim integrace nedaří. Většinová společnost je vinou své neznalosti a předsudků i na základě kulturní a hodnotové odlišnosti sligmatizuje a onálepkuje - „jsou divní" - a vytlačí je ze svého komunikačního pole. O to víc jsou marginalizované alternativní skupiny přitažlivé pro novináře obrazových týdeníků.
Pestří v roce 1992, ještě o skromnosti a chudobě
Jako „pestré" jsem pojmenovala lidi, které jsem poznala díky sociologickému výzkumu dobrovolné skromnosti.10 Na tomto místě jen stručně shrnu jeho poznatky, obsáh-leji publikované v roce 1994 v knížce „Pestří a zelení".
Základním rysem - a výběrovým kritériem - souboru pestrých byla nízká spotřeba hmotných statků, která nebyla vynucena vnějšími okolnostmi. Pestří mohli vydělávat, nakupovat a spotřebovávat vice, museli by však vykonávat zaměstnání, v němž nebyli spokojeni, které neodpovídalo jejich představám o smysluplné práci. Vzděláním k němu připraveni byli," ale raději se věnovali ménč pla-
150
cené práci, která jim připadala zajímavá a užitečná, nápadně často práci řemeslné.12 Častý byl zejména útěk od technického vzdělání. Podobné rozhodnutí udělaly i ženy; oželely druhý příjem rodiny a zůstaly s dětmi doma. Takové změny přivedly domácnosti pestrých na hranici existenčního minima.
Nešlo jen o charakter profese; mít vyšší příjmy by zejména v podmínkách odlehlých malých sídel znamenalo obětovat výdělku čas a zájmy, účast v místním divadelním souboru, amatérské malování, vedení skautského oddílu nebo neplacené starostování v obci. Základem postoje pestrých bylo tedy luxusní sebeomezení; před výdělkem a před nakupováním dali přednost jiným stránkám života. Zjistili přitom, že chytrým hospodařením se dá vyjít s málem. „S tím, co máme, se dá žít. Co potřebujeme, to máme - člověk se přizpůsobí tomu, co má," zněla v roce 1992 typická odpověď.
Pestří byli tehdy vesměs mladí lidé, většinou měli třicet až pětatřicet roků. Ve srovnání s moderní českou rodinou žili ve velké domácnosti, měli větší počet dětí a žili vícegeneračně, se starými rodiči.
Většina pestrých bydlela na vesnici. Ne však bez výjimky. Část z lidí v našem souboru žila v malém nebo i velkém městě, někteří na panelákovém sídlišti. Je pravda, že mnozí z pestrých odešli z města na venkov; také proto, že chtěli luxus zdravého prostředí dopřát dětem. Nešlo však o únik do tiché samoty před rušným světem, před veřejným životem a zlou politikou. I kdyby to tak někteří z nich zpočátku chápali, sotva se ve svém bydlišti porozhlédli, stali se středem politického, kulturního a vůbec občanského dění v obci.
Jak vlastně vypadal v roce 1992 každodenní život pestrých? Není snadné jej ve stručnosti charakterizovat. Nechci-li opakovat, co jsem napsala jinde, nezbývá mi, než zájemce odkázat na mou knihu. V ni se lze dočíst, jak pestří dokáží vyjít s malými příjmy. Píši tam o vybavení jejich domácností, o tom, že mají v oblibě věci z druhé ruky, o jejich vztahu k bicyklu a k automobilu a o překvapivém užívání počítače. Čtenář se dozví, jak se pestří stravují, jak tráví dovolené, jaký mají vztah ke sportu, ale i k restauracím, kavárnám a hospodám, o postoji žen k módě a leccos dalšího.
151
13 Elgin uvádí, že 55 % i jeho respondentů, žijících v „dobrovolné jednoduchosti", praktikuje některou i forem náboženských meditací východního typu. zejména zen buddhísmus. K tradičním náboženským konfesím křesťanským se přihlásilo pouhých 20 % (Elgin 1993: 79-80).
14 O teoriích a výzkumech na toto téma jsem se zmínila ve II. kapitole v pojednání o blahobytu.
15 Pojem „sekundární chudoba" chce vyjádřit, le domácnost může upadnout do bídy i tím, že neumí hospodařil. Empiricky je lo častéjši případ, než se na první pohled zdá.
V životním způsobu pestrých hrála v roce 1992 důležitou roli náboženská víra. Byla pozoruhodně otevřená jiným křesťanským konfesím, někdy i širším duchovním vlivům. V souboru jsme však našli méně vlivů ne-křesťan-ských náboženství, než by se dalo čekat podle obecných představ i na základě literatury o alternativních životních stylech.13 Duchovní dimenze pestrých byla i jedním ze zdrojů pocitu šťastné existence, který nepřímo vanul z jejich odpovědí, ale k němuž se mnozí přiznali i výslovně.
Pestří by mohli vlastně sloužit jako další doklad antropologům, sociologům a psychologům zabývajícím se dimenzemi subjektivní lidské spokojenosti, řečeno prostě lidského štěstí." Svou existencí a postoji znovu potvrzují, že pro pocit spokojenosti se životem není rozhodující výše příjmů, ale spíš psychologické dispozice osobnosti, dobré sociální vztahy, zejména v rodině a v manželství, pocit se-beuplatnění (Brekke - Howarth 2003). Splynutí pracovní činnosti s osobním zájmem a dobrovolnická práce pro ostatní lidí byly, a předběhnu-li, zůstaly nejvýznamnějším rysem mých respondentů.
Bylo by možné označit životní způsob pestrých, jak jsme jej poznali v roce 1992, jako ekologický luxus? Našemu vymezení odpovídal sebeomezujícími prvky, ale chyběl v něm tehdy environmentálni záměr. Pestří zmenšovali ekologickou stopu nepřímo; byli tak zabráni do politických, kulturních a altruistických aktivit, zeje nebavilo trávit čas nakupováním. Koneckonců při způsobu existence, který si zvolili, na ne ani neměli peníze. Že jejich chování mělo povahu ekologických ctností, pestrým „došlo až jednu chvíli později", jak se vyjádřil jeden z respon-
152
dentů. V roce 1992 se zdálo, že pro některé pestré bude tato „chvíle" impulzem k budoucím ekologicky příznivým změnám domácího hospodaření, k promýšlení struktury spotřeby a k přijetí domácích biofilních technologií. Kladla jsem si tehdy otázku, zda se u některých z nich skromnost dobrovolná promění ve skromnost záměrnou.
Životní způsob pestrých nás znovu přivádí k úvahám o vztahu mezi skromností a chudobou a případně mezi chudobou a bídou, kterým jsme se věnovali ve II. kapitole. Sociologie chápe chudobu jako nedobrovolný stav, jako bídu. Používá různá kritéria a předpokládá mezi nimi těsnou vzájemnou spjatost: 1. nízký peněžní příjem, 2. malé vlastnictví nemovitých a movitých předmětů, 3. malý objem nákupů, 4. malý objem spotřeby, 5. přítomnost tzv. sekundární chudoby,15 6. pocit deprivace, 7. sociální vyloučení, 8. nízký sociální status, 9. žádný podíl na moci. Výzkum dobrovolné skromnosti v roce 1992 ukázal, že v realitě tyto charakteristiky držet pohromadě nemusejí.
Na základě kritéria nízkých příjmů, podle malého objemu spotřeby a určitě na základě malého objemu nákupů byli pestří v roce 1992 chudí lidé. Byli však často vlastníky nemovitostí a množství převážně zděděných předmětů. Počínaje pátou dimenzí však život pestrých sociologickému modelu chudoby přímo odporoval. Především: pestří byli dokonalým protikladem sekundárně chudých. Díky otevřenosti informacím, díky organizačním schopnostem a ovšem diky celodenní přítomnosti ženy dokázaly jejich domácnosti vyjít s nízkými příjmy. Zvládaly umění „nic nevyhazovat", pěstovaly ovoce a zeleninu, zavařovaly, uměly opravit oděvy, nábytek a další zařízení. Jejich spotřeba byla tedy do značné míry založena na neformální domácí ekonomice.
Především však skromní lidé v mém souboru neodpovídali sociologickým kritériím chudoby z hlediska dobrovolnosti a z hlediska mezilidských vztahů. O pocitu deprivace, sociálním vyloučení, o nízkém sociálním statusu, typických průvodcích bídy, nemůže být u pestrých řeč: byli pevně zapojeni do rodinných, přátelských i občanských vazeb. Pestří měli i relativně značný podíl na moci: často zastávali funkce v místních zastupitelstvech a podíleli se na obnově kulturního a společenského života v lokální komunitě.
153
16  S Inglehartovými teoriemi Jšem diskutovala v knize „Pestfi a zeleni" (19941,
17 Presnôji bychom mSll hovoi mátu v počtu osol) postmaterialismus proklamujicich, Inglehart totiž
véry opirá o slovní vyjádřeni dotázaných osolí. Výzkumník životního způsobu poučený historickou analýzou by měl být obezřetný. C. Campbell 11987) ukazuje, že hodnota skrornnosli byla v Holandsku proklamována i v minulosti - odtud naše představa o pověstné holandské šetrnosti. Bohatí Ho; I rn však bez ('hledu na kalvinislickou doktrínu a asketickou rétoriku skrytí! utráceli v Interiérech svých domů
18  Studie byla typologický zaměřená a byla realizována pomocí hloubkových Interview, Neusilovala o statisticky reprezentatívni vyjádřeni, Spokojila se výzkumným souborem z hlediska zvyklostí českých šetřeni povážlivě malým: Čítal deset domácnosti, vyhledaných metodou „sněhové koule".
19 Proto je tak důležité, jak životní úroveň chápeme, jaký jí dáváme obsah.
2U Výraznou variabilitu alternativních životních stylu popsali v americkýi h ď máonoslech také Elgin (1998, i vyd. 1981)aRichins - Scott(1992).Jety-pri pestré
Ekologický luxus holandských doktorů, co s ušetřenými penězi?
Ekologický luxus je abstraktním, ideálním typem a životni realita se k němu pouze více či méně přibližuje. Věnujme se nyní životnímu stylu, který se ekologickému luxusu blíží výrazně; zároveň však na příkladu holandských doktorů znovu pozorujme, jak fatálně jsou nakonec do ekonomického soukolí spotřeby a výroby, drtícího přírodní ekosystémy, vpletení i ti, kdož se snaží žit skromně.
Sociology W. Aartsovou a C. Schmidta, působící na univerzitě v Amsterodamu, přivedlo patrně k zájmu o omezení konzumu v domácnostech Inglehartovo zjištěni (Inglehart 1977. 1990),"' že jejich země má primát v počtu postmaterialisticky orientovaných lidi.17 Na počátku devadesátých let hledali v Holandsku domácnosti, o nichž se dá spolehlivě říci, že vědomě snižují spotřebu (Aarts 1993, Schmidt 1993).'8
Jejich výzkum se zaměřil na vyšší příjmové kategorie obyvatelstva, na lidi, kteří nejsou k nízké spotřebě ekonomicky nuceni. Aartsová vychází z předpokladu, že „lidé se mohou rozhodnout mít méně, jen pokud měli víc". Má tedy optimističtější názor než brněnský výtvarník Rostislav Pospíšil, který přirovnal růst životní úrovně k rohalce, ozubenému kolu zajištěnému proti zpětnému otáčení: jakmile jednou svůj standard zvýšíme, už nejsme ochotni jej snižovat.19
Na druhé straně: Aartsová při sestavování vzorku ignorovala možnost, že by lidé žili skromně, aniž by absolvovali stadium nadbytku. Přitom právě to je šance, která je klíčová vzhledem k siření ekologicky příznivého života do většinové populace a případně i do chudších zemi.
15-1
V souboru Wilmy Aartsové byli převážné lidé středního věku, mezi třicátým a padesátým rokem, kteři měli vysokoškolské vzděláni, lékaři, architekti, právnici. Říkejme jim „holandští doktoři".
Navzdory vysokým příjmům byla asi v polovině domácností celková spotřeba nižší než v průměrných holandských domácnostech. Výrazné sebeomezení se týkalo zejména těch dimenzí konzumu, které jsou ekologicky zřetelně a pověstně riskantní - spotřeby energie, četnosti nákupů, užívání automobilu. V některých případech však šlo sníženi spotřeby ruku v ruce s nadspotřebou v jiných sférách spotřeby. K. tomu se vrátim.
Spotřební vzorce byly v rámci výzkumného souboru nápadně variabilní.2" Domácnosti se navzájem lišily mírou, strukturou a stářím změn ve spotřebě. Některé stojí teprve na prahu výraznějšího snížení spotřeby; respondenti zatím hovoří spíš o předsevzetích a do souboru spadají jen tím, že se dokáží zříci snadno oželitelných předmětů - např. výrobků z tropického dřeva nebo užívání monočlánku. Většina dotázaných klade důraz na neformální zařízení bytu a na styl oblečení. Netrpí neofilií; mají rádi věci z druhé ruky, „dědi" zejména dětské oblečení a hračky, nakupují i v second-hand obchodech. Jeden dotázaný poznamenal: „Lidé, zvlášť ti chudší, si myslí, že by měli dětem koupit všechno nové, jinak se jim zdá, že se o ně dost nestarají. Zdá se jim, že péče spočívá v předmětech."
Radikálnější' dotázaní se vzdávají auta, ale někdy i vlastnictví domu a bydleni ve velkých bytech, sdílejí případně byt a vybavení (auta, pračky, mrazničky a další aparatury) s jinými domácnostmi. Jedna z rodin si záměrně pronajala byt v „integrovaném" domě, kde bydlí vedle handicapovaných lidi.
Růst nechuti k automobilismu je zřetelný. Ncautomobilistě si pochvalují, že jsou osvobozeni od složitého výběru při nákupu auta, nemusejí hlídat vhodný čas pro jeho prodej, staral se o opravy, platit daně a pojištěni. Jeden manželský pár. který nechce mít vlastní auto a raději si je dvakrát týdně půjčuje, se dohodl, že bude platit navíc za každý kilometr jízdy ujetý nad určitou mezi. Jiný majitel auta záměrně vozidlo garážuje na druhém konci Amsterodamu.
155
756050
21  Misers
22 Je zajímavé, že výzkumnici ekologicky příznivého životního stylu ve Spojených státech se o možnosti života bez auta vůbec nezmiňuji. Píši jenom o tom, že jejich respondenti voli „ekologicky zdravé" automobily s malou spotřebou, dlouhověké, zčásti recyklo-vatelné a bezpečné (Ray - Anderson 2000: 36).
23 To je nápadný rozdíl oproti spontánnějšímu přístupu pestrých.
24   „Peny-wise and pound-foolish". V překladu jsem si pomohla výrokem svého slováckého dědečka.
Některé domácnosti se snaží o omezeni spotřeby ve všech sledovaných dimenzích. Dva nejvyhraněnější případy souboru charakterizuje W. Aartsová jako „skrblíky".21 Už před lety prodali auto a nastěhovali se do malých bytů. Hledají nejlevnější a nejekonomičtější způsoby, jak vytápět byt, vařit, šatit se, prát. Zpochybňují holandskou zvyklost věnovat květiny a dárky vůbec. A zjišťují, že jsou schopni omezovat spotřebu víc a víc.
Nápadným rysem snížené spotřeby u holandských doktorů, která odpovídá ekologickému luxusu, je její environmentálni motivace, uvědomělý a sofistikovaný charakter. Vytvářel se postupně. Holandští doktoři popisovali, jak se v průběhu let „učili". Získávali stále více informací o ekologicky negativních aspektech svého chování a jejich úsporné spotřební vzorce se upevňovaly a rozrůstaly. Někteří respondenti hovořili o tom, že v praktickém životě nejsou schopni držet krok se svým rostoucím zájmem o ekologická řešení a se svými předsevzetími: „Stále vlastním auto, ale jednoho dne s tím udělám konec." Vnější a vnitřní tlak není zatím dost silný, aby je přiměl k rozhodnutí: „Jsem na auto tak zvyklý, že si bez něho neumím život představit."22 Vše je usnadněno, má-li záměrně skromný Holanďan přáteie, členy rodiny, sousedy, kteří mají podobné postoje. Vzájemně se v nich utvrzují a tak snadněji odolávají spotřebním svodům.
Holandští záměrně skromní si uvědomují moc některých konzumních předmětů a dělají různá vnější opatření, aby jí unikli. Snaží se lákavé spotřební věci držet mimo přímý dosah. Kuřáci u sebe zásadně nemají cigarety, a pokud jim někdo cigaretu nabídne, vždy s ní odcházejí mimo
156
společnost, aby jim tak nechutnala. Televizor je dobře umístit v domě o poschodí výš; jeho spuštění vyžaduje víc námahy než ono „stisknutí knoflíku".
Skutečnost, že respondenti jsou vedeni ke změně způsobu života ekologickými důvody, se v rozhovorech projevovala i způsobem vyjadřování; při zdůvodňování svých zvyklostí používali holandští doktoři formulace převzaté z environmentálních debat v médiích. O ekologicky příznivých momentech svého chování a spotřeby dovedli snést celé série odborných argumentů. Oceňovali propagaci ekologických myšlenek a návodů, protože je inspiruje v uvědomělém výběru zboží a pomáhá jim formovat životní styl. Zmiňovali se, zeje pro ně vlastně zábava přemýšlet o své spotřebě a modifikovat ji, experimentovat.23 Vyjadřovali odpor k návykům, nechtějí být manipulováni reklamou a spotřebitelským klimatem. Holandští doktoři zdůrazňovali, že jim jde o svobodu založenou na sebekontrole.
Spolu s ekologicky cílenou změnou životního stylu mění holandští respondenti v jednom zátahu i „zotročující" návyky, například kouření, sledování televize. Jejich trénink v sebeomezováni je zaměřen nejen k prosperitě přírody, ale i k péči o tělesné a duševní zdraví a o estetiku těla. Jeden respondent dojíždí denně 50 km na kole; říká, že se tím vyhne ucpaným silnicím a zacvičí si. To mu ušetři čas o víkendu, kdy nemusí pěstovat jogging.
Když lidé vysokých příjmů žijí skromně, peníze jim přebývají. Co s nimi? Holandští doktoři je utrácejí ve specifických dimenzích spotřeby. Jeden respondent charakterizoval svůj způsob života: „sirku nadvakrát' - flašu najednúc".24 Chtěl tím říci, že v každodenním živote a v drobnostech peníze vydává opatrně, s rozvahou a promyšleně. „Jsem proti automatismu, podle nějž plovárna nebo kino vždycky pro děti znamená zmrzlinu nebo chipsy," řekl jiný a dodal, že peníze utrácí v ritualizova-nyc/i situacích.
To je pěkné vyjádření a pro ekologický luxus vlastně klíčové slovo. Co se pod ním skrývá? Dotázaní v holandském souboru uvádějí některé příklady: Chodí na večeře do drahých restaurantů, kde se vysoké ceny neplatí za objem jídla,-ale za vybranou kuchyni, za hudbu v lokálu a za způsob, jímž se jídlo servíruje. Pro ekologický luxus většiny holandských doktorů je typické, že po způsobu starého mecenášského pře-
157
25 W. Aartsová se nezmiňuje, že by její respondenti byli v ochraně přírody sami aktivní. Z toho usuzuji, že nejsou.
26   Ekologicky příznivý Snobismus bude jedním z témat Vlil kapitoly.
27  Tento způsob nadspotřeby nejde s environmentalem uvědoměním dohromady, jakkoli by se holandští doktoři ohradili poukazem na to, že provozuji měkký turismus. Sociálni a psychologický „holiday imperativ" v západních společnostech je tak mocný, že mu podléhají i ti, kteři jsou hrdí na svou odolnost vůči tlaku reklamy a veřejného míněni, na svou vnitřní svobodu a sebekontrolu. Totéž vyplývá z amerického výzkumu ekologicky příznivého života (Ray-Anderson 2000:37).
28 „Země je to, co vzdoruje světu budovanému lidskou prací," píše Václav Bělohradský {1991:98).
pychu finančně podporují environmentálni hnutí a konkrétní projekty ochrany přírody.25 Jeden z dotázaných nechal nákladně zrestauroval starý dům v Amsterodamu. Ritualizované situace jsou spojeny s nákladnými dovolenými, s návštěvami divadel, nejlépe operních premiér." Patří k nim nákup uměleckých předmětů a vůbec pěstování náročných koníčků. Tyto nemateriálni aktivity respondenti shledávají ekologicky neškodnými, „nezůstává po nich odpad, ale vzpomínky".
To není tak jisté. I když necháme stranou problematické dovolené,27 na ekologický luxus holandských doktorů, realizovaný v ritualizovaných situacích, číhá úskalí. Jejím nadspotřeba v oblastech, jejichž environmentálni rizika jsou nepřímá, často složitě zprostředkovaná, a tudíž nezřetelná. Vezměme si holandského doktora, který po návštěvě opery večeří v elegantním restaurantu, připusťme vegetariánském a vařícím z ekologicky nezávadných potravin: velkou sumou peněz z tohoto ekologického luxusu stejně přispěje k dalšímu roztáčení ekonomického koloběhu s nekontrolovatelnými riziky výroby, transportu a odpadu. Třeba prostřednictvím sopranistky, která si pořídí nový automobil a poletí na dovolenou do jižní Afriky. Nebo prostřednictvím vrchního číšníka, který za svůj plat a spropitné koupí ženě kožich a květiny letecky dopravené z Kolumbie. Důsledně vzato: I to, co máme za ekologicky příznivý životní způsob, a co jím relativně je, nese rizika; to, co nám imponuje jako ekologický luxus, pouze vsouvá do komplikovaného řetězce výroby a spotřeby další transakci.
158
Utráceni v ritualizovaných situacích je jistě příjemná, elegantní a efektní záležitost, schopná oslovit a inspirovat další. Je diskutabilní tehdy, není-li domyšlena do environmentálni koncovky, což není snadné. Holandští doktoři ji nedomysleli.
Skromný životní způsob, ke kterému vzhlížíme jako k následováníhodnému vzoru, má tedy svá úskalí. Východiskem ze zakletého koloběhu výroby, výdělku a spotřeby je méně vydělávat. Tak jak to vyřešili někteří pestří, když začátkem devadesátých let opustili své relativně výnosné zaměstnáni a odešli na venkov, kde si něco vypěstují a jinak se věnuji řemeslu, dětem a obci.
Méně vydělávat znamená většinou méně pracovat. V naši kultuře se o dobru plynoucím z lidské práce nepochybuje. Nepředpojaté přemýšlení o environmentálních souvislostech našeho života však k pochybnostem o lidské práci nutně vede. Ve II. kapitole jsme krátce nahlédli na dva provokativně negatívni pohledy na práci: Podle filozofujícího fyzika Alfreda Schůtzeho (1989) méně pracovat je žádoucí, protože práce, v důsledku druhého termodynamického zákona, ničí svět.28 Je pochopitelné i prostým rozumem a citem, že pracovat znamená ničit nedostižně důmyslné a krásné projevy přírody a přepracovávat je na podstatně primitivnější výrobky, které umí vytvořit člověk. A pokud bychom chtěli přát sluchu temnému náhledu, jimž na tento svět pohlíží George Bataille (1998, 1. vyd. 1947), práce na této planetě přispívá k akumulaci energie, jejíž přetlak, „prokletá část", vede k destrukcím a válkám.
Co však poradit tomu, koho zaměstnání těší a komu přináší pěkné peníze, tak jako holandským doktorům? Řídí-li se ústřední ekologickou ctností a žije skromně, neutrácí, peníze mu přebývají. Šetření není prosto environmentálne riskantních důsledků. Peněžní ústavy naše peníze investují za nás a roztáčejí mechanismus výroby a spotřeby, aniž bychom jej mohli ovlivnit.
Ekologický luxus v západních zemích může hledat přijatelné řešení.*v bankách, které garantují etickou zodpovědnost a „trvalou udržitelnost" svých investic. Etické fondy v roce 2002 spravovaly 15 miliard eur. Je to jednou tolik jako v předchozím
159
4