IT"
Příjemná noc
Ze sna slabě zasténala.
Seděl na pohovce u hlavy druhého lůžka a četl si v kuželi světla z lampičky. Pozvedl zrak. Lehce se zachvěla, potřásla hlavou, jako by se chtěla něčeho zbavit, otevřela oči a užasle se zahleděla na muže, jako kdyby ho snad viděla poprvé. Pak se mírně pousmála.
„Copak je, miláčku?"
„Nic, já nevím proč, ale cítím nějaký nepokoj, tíseň."
„Jsi asi unavená po cestě jako vždycky a nejspíš budeš mít trochu zvýšenou teplotu, nic si z toho nedělej, do rána to přejde."
Chvíli mlčela a stále na něj upřeně hleděla rozevřenýma očima. Pro ně, lidi z města, bylo ticho starého venkovského domu až příliš veliké. Byl to neproniknutelný blok ticha, zdálo se, že je v něm ukryto jakési očekávání, jako kdyby zdi, trámy, nábytek a vůbec všechno zatajilo dech.
Pak řekla pokojně.
„Carlo, není něco na zahradě?"
„Na zahradě?"
„Carlo, prosím tě, když jsi ještě vzhůru, podívej se, prosím tě, ven, mám takový pocit, že . . ."
„Že tam někdo je? To jsou mi nápady. Kdo by tak mohl být teď na zahradě? Zloději?" a zasmál se. „Myslíš, že nemají nic lepšího na práci než bloumat kolem takových starých barabizen, jako je naše?"
„Carlo, prosím tě, podívej se tam."
Vstal, otevřel okno i okenice, podíval se ven, zůstal ohromeně stát. Odpoledne byla bouřka a teď září světlo měsíce ve třetí čtvrti neuvěřitelně průzračným vzduchem a fantasticky osvětluje zahradu, nehybnou, pustou a tichou, protože cvrčkové a žáby jsou součástí toho ticha.
142
Byla to obyčejná zahrada s rovným trávníkem a pěšinou vysypanou bílými oblázky, vinoucí se dokola a paprskovitě se rozbíhající do všech stran; lemoval ji květinový záhon. Ale byla to zahrada jeho dětství, bolavý kousek jeho života, symbol ztraceného štěstí, a pokaždé, když v noci svítil' měsíc, jako by k němu promlouvala v horoucích anerozluš-titelných narážkách. Na východě se proti světlu tyčí černá ;          hradba habrů prořezaných do oblouků, na jihu roste nízký
zimostrázový plot, na severu jsou schůdky, které vedou k zelinářské zahrádce, a romantická stavba sýpky, na západě stojí dům. Všechno odpočívalo pohrouženo do sebe oním úžasným způsobem, jakým spí příroda za měsíčního svitu a který se ještě nikomu nepodařilo rozluštit. Ale jako vždycky ho podívaná naplnila hlubokým sžíravým zármutkem, snad kvůli té výrazné kráse, jíž se pravda může obdivovat, ale kterou nikdy nebude mít.
„Carlo," zvolala Maria z lůžka znepokojeně, když viděla, jak nehybně stojí a dívá se. „Kdo je tam?" Nechal okenice otevřené, zavřel okno a otočil se: ;,Nikdo, miláčku. Svítí nádherně měsíc. V životě jsem neviděl větší mír." Znovu vzal knihu a usedl na pohovku. Bylo jedenáct hodin deset minut. ■ „   Přesně v tom okamžiku se na jihovýchodním konci zahrady, ve stínů habrů, začalo trhavě nadzvedávat víko padacích dvířek ukrytých v trávě, odsunulo se stranou a uvolnilo vchod do chodbičky ztrácející se v podzemí. Zprudka odtud vylezl zavalitý černý tvor a zuřivou rychlostí začalpo-bťhat sem a tam.
Mládě kobylky luční bylo přimknuto ke stonku rostlinky a blaženě si spalo, jemné zelené bříško se mu půvabně za-chvívalo v rytmu dýchání. Klepeta pavouka z podzemní chodbičky se mu zuřivě zabořila do hrudi a sápala ho na kusy. Tělíčko se zkroutilo, dlouhé zadní nožky se vymrštily, ale jenom jednou. Odporné drápky už odtrhly hlavičku a nyní se nořily do bříška. Z trhlin vytryskly břišní šťávy, které začal ukrutník lačně sát.                                      _ . Plně zaujat démonickým požitkem z jídla si včas nevšiml
143
"T
W


obrovského temného stínu, který se za mm přikradl. Chlamst. Pavouk stále ještě svíral ve spárech svou obět, když navždy zmizel ve chřtánu ropuchy. Ale v zahradě panoval božský, poetický klid. Jedovaté žihadlo se zabodlo do měkké tkané hlemýždě, který měl namířeno k zeleninovým záhonkům. Podarilo se mu urazit ještě dva centimetry, hlava se mu točila, pak si uvědomil, že ho noha přestala poslouchat, a pochopil, ze ie s ním konec. Ačkoli se mu vědomí zamlžovalo, ucítil čelisti útočící larvy, jak z něj trhají kusy masa, jak hloubi strašlivé propasti do jeho krásného, silného a pružného tela, na které byl tak pyšný.               .....        ,,.o  ,
V posledním záchvěvu potupne agome sijeste stihl se zábleskem útěchy všimnout, že zlořečenou larvu zachytil do svých spárů pavouk slíďák a v mžiku ji rozsápal.
O malý kousek dál panuje něžná idyla. Svatojansky brouček s blikavou lampičkou rozsvícenou naplno krouží kolem světélka jedné vábné světlušky roztoužené spočívající na listu. Má, anebo nemá? Slétne vedle ní, zlehka ji po-mad1,onaSenechá.Kdyžiehovzrušenívrchoh%zapomene
jakým peklem je trávník za měsíční noci. Ve chvíli, kdy svou družku objímá, mu střevlík zlatitý naraz a bez milosti vyrve všechny útroby, roztrhne ho od hlavy az k pate. Jeste mu bliká světélko s otázkou - mám, anebo nemam - a kořistník ho už má napůl v sobě
O necelý metr dál zatím došlo k divokému zapasu. Byla to však otázka vteřin. Cosi obrovského se bleskové a měkce sneslo z výše. Ropucha, táž ropucha jako P^d chvíli ucítila na zádech osudné škubnutí, pokusila se obrátit. Ale to už se vznáší vzduchem ve spárech jedné vysloužile sovy
^Atena pohled není nic vidět. Všude v zahradě panuje božský, poetický klid.
Smrtelný hodokvas započal s padajiam soumrakem. Nyní běsnění vrcholí. A bude pokračovat až do svítání. Všude samé krveprolití, samá řež, samá muka. Skalpely se non do lebek, chápadla přerážejí nohy, strhávají kůži a prohraba-
144
vají se v útrobách, klepeta vyštipují šupiny, sídla probodá-vají, zuby drtí, žihadla očkují jed a omamující prostředky, vlákna uvězňují, šťávy rozleptávají a rozpouštějí své otroky zaživa. Od těch nejmenších obyvatel mechů, vířníků, žel-vušek, měňavek, svalovek, po larvy, pavouky, střevlíky, stonožky a dál a dál až po slepýše, štíry, ropuchy, krtky, výry, nekonečná armáda pouličních zabijáků se vrhá do krvavých jatek a krutě vraždí, mučí, sápe, čtvrtí, hltá. Jako kdyby ve velkém městě každou noc vycházely z brlohů desítky tisíců po zuby ozbrojených krvelačných katů, kteří by vnikali do domů a podřezávali lidi ve spánku.
Tamhle dole znenadání utichne cvrčci Caruso, byl zmasakrován krtkem. U keřů živého plotu zhasne světélko svatojánského broučka, byl rozcupován střevlíkem. S táhlým vzlykem zanikne kuňkáni žáby, byla udušena užovkou. A motýlek už nebude tlouct křídly o osvětlenou okenní tabulku; s křídly surově poničenými se svíjí uvězněný v žaludku netopýra. Hrůza, děs, muka, agónie, smrt, takový je pro tisíce a tisíce božích stvoření noční spánek zahrady o velikosti třicet krát dvacet metrů.
A totéž se děje v lukách a polích kolem, a stejně tak i na horách, které se ve svitu měsíce blyští skelnými odlesky, jsou bledé a tajemné. A na celém povrchu zemském je to všude stejné, jakmile padne noc: hubení, ničení, řež. A jakmile se noc rozplyne a objeví se slunce, započne jiné krve-prolévání s jinými pouličními vrahy a stejnou krutostí. Tak tomu bylo od nepaměti a tak tomu bude i nadále, až do skonání světa.
Maria se převaluje na lůžku a cosi nesrozumitelného si přerývaně mumlá. Pak znovu poděšeně otevírá oči dokořán.
„Carlo, kdybys věděl, jaký jsem měla strašný sen, zdálo se mi, že tady na zahradě někoho vraždí."
„No tak, miláčku, uklidni se, já už jdu taky spát."
„Carlo, nezlob se, ale já mám pořád takový divný pocit, já nevím, jako kdyby se venku na zahradě něco dělo."
„Co sis to vzala do hlavy?"
145
„Carlo, prosím tě, buď tak hodný a podívej se ven."
Potřásl hlavou a usmívá se. Vstane, otevře okno a dívá se.
Svět odpočívá v nezměrném pokoji, zaplaven měsíčním svitem. A znovu ten pocit okouzlení, a znovu ten tajemný sžíravý zármutek.
„Spi klidně, miláčku, není tu živá duše, v životě jsem neviděl takový mír."
Pět bratří
Kníže Caramasan se vracel z dlouhýclrcest, projížděl zrovna se svým doprovodem pouští a osrchvíli očekával, že se na obzoru obj eví bělostné věže jej» města, když tu spatří starého poustevníka, jak sedí nahýna velikém kameni. Byl tak vyzáblý, že mu pod kůží vystupovala celá kostra do nejmenších podrobností. A kolem něj byli shromážděni různí poutníci, někteří klečeliJiní stáli, povětšinou byli zahalení do kapuci, poněvadž secern přišli zbavit tíživých tajemství a styděli se ukazovaťívář.
Kníže byl zbožriy člověk a neopomněl nabídnout starci své služby. „Svaiy muži," pravil mu, „Hospodinbezpochyby zavedl méjfroky sem, aby ti pomohl nabrat sil. Nepotřebuješ po takovém dlouhém pokání vodu, aby ses napil, či jídlo či něco jiného?"                                                   ,
„Díky ti, kníže Caramasane," odvětil poustevník, „avšak z milosrdenství Páně jsem byl doposud ušetřen strádáni hladem a žízní. Ale abych ti dokázal svůj vděk, něco
146

ti prozradím: vidíš tam v dáli, směrem, jímž leží město, oblak prachu, který se vzdaluje?"
Caramasan se díval a nic neviděl.
„Tvůj zrak," řekl poustevník, „není dost ostrý. Ale teď není čas na zbytečné dohady. Ten prach víří Ubi^Murru, je to černokněžník, duch všeho zla, a cválá k tvéjíiu paláci. Před chvílí tudy projížděl a já Se ho optal: karryfak spěcháš, proklatče? A on nato: jedu do domu Caramasana, abych ho připravil o jeho pět synů. Stojí totiž psáno — jestliže se Ubu Murruovi poštěstí, aby přistihl ySéch pět bratří Cara-masanovýoh pohromadě, může si je/Odvést s sebou do pekla. Pokud však jeden z pěti chybí/nemá Ubu Murru nad nimi žádnou moc. A já vím, že skaneš všichni sešli, aby očekávali návrat otce, knížete ßaramasana. Tentokrát je dostanu. '             _            /
Tak mi to řekl Ubu/Murru," pokračoval poustevník, „protože ani zlý přede mnou nedokáže lhát. Ty teď, ctný kníže, vyskoč do sedla svého nejlepšího koně a pospěš si, jestliže chceš spajřit své syny naživu. Ubu Murru uhání cvalem, ty však musíš cválat rychleji. Pospěš za ním, předjeď ho, předstihni ho na prahu svého domu."
Vyděšený kníže Caramasan poděkoval poustevníkovi za varováními vskočii na hřbet svého nejzdatnějšího oře, per-ského/raníka, který byl tak rychlý, že ho pokřtili Milencova tŕŕuha. Opustil karavanu a ujížděl pryč mezi užaslými poutníky.
/Koník pobízený ostruhami znamenitě polykal obrovské pouštní vzdálenosti, ale po Ubu Murruovi nikde ani stopy. A kníže si už začínal zoufat, když se na samém obzoru objevil nepatrný sloupek prachu. „Honem, přidej, Milencova touho!" úpěnlivě zaprosil kníže; a koník ještě zrychlil běh, ačkoli měl pocit, že mu puká srdce. Ze sloupku se stal obláček, z obláčku mrak a konečně Caramasan spatřil Ubu Murrua zblízka — měl černou pleť, na koni jel bez sedla jako divoch a obrovská hříva rozježených vlasů mu vlála za hlavou jako prapor.
Osm kopyt cválajících vedle sebe bušilo v křečovitém bě-
147