Vývoj odpovědnosti ve světě
V prvním přiblížení můžeme odpovědnost v její právnicko-společenské formě, jak o ní obvykle uvažujeme, definovat jako morální vázanost, která osobě nedovoluje, aby se sama rozvíicla a nebrala přitom do jisté míry ohled na rozvoj všech ostatních kolem.
Řekl jsem, morální vázanost, a kdybychom podstatu a hodnotu této vázanosti důkladně rozebrali, vyvstal by před námi filosoficky tak často diskutovaný problém objektivního zakotvení povinnosti.
Chtěl bych zde krátce ukázat jako biolog, jak existence jistého „smyslu pro odpovědnost" v hloubi nás samých bezprostředně dostává plné oprávněni — nezávisle na všech metafyzických úvahách — jakmile přijmeme jako východisko jisté pojetí zkušenostní struktury světa, pojetí, které je ostatně den ze dne lépe ověřováno. Snadno se pak také upřesňují formy tohoto „smyslu" — není ostatně ničím jiným než reflektovaným výrazem primárního, a tedy „kategorického" rysu čehosi univerzálně daného.
I. Konvergence vesmíru a růst kosmické solidarity
Fyzikové a astronomové nás krok za krokem obeznamují s pojmem dynamických či tenzorových modalit, které strukturálně zasahují totalitu času a prostoru. Běžně se už mluví o zakřivení nebo o explozi vesmíru. — Proč se však nemluví o vesmíru, který se uspořádává — ovšem nejen geometricky a neohraničené jako krystal, ale organicky a centrované („synergicky") jako chemické, buněčné a zoologické částice, mezi něž patříme konečně i my sami. Dokážeme sice tento proud, který unáší kosmickou látku k fyzicky stále složitějším a psychicky zvnitřněnějším stavům, zjistit zatína
[150]
Výbor studií/
jen na jediném místě ve vesmíru, a to na naší Zemi. Přes všechnu omezenost této oblasti musíme však konstatovat, že je v ní tento jev tak zakořeněn a rozvíjí se tak pravidelně a mohutně, že jej musíme považovat  za projev  obecné, ne-li  vůbec  hlavní dis-
ozice vesmíru   kolem nás.   Souhrou náhod  a velkých   čísel  se
mota — je-li jí dostatečné množství a je-li dost dlouho ponechána sama sobě za příznivé teploty a při vhodném tlaku — nakonec vždy oživí, jako by tímto krajně nepravděpodobným směrem se statistickou nutností nacházela jedinou vyšší rovnováhu, která by ji uspokojila. Neznamená to, že soudíce podle našeho planetárního zrnka můžeme vesmír v jeho totalitě plným právem považovat za obrovský systém, sbíhající se organicky i psychicky do sebe sama?
Zkusme přijmout toto tvrzení. Především se nám okamžitě
ybaví tři pásma, do nichž se člení skutečnost kolem nás. Lidová moudrost o nich věděla odjakživa, ale jejich genetický význam a cena pro lidskou činnost se vyjasní jen tehdy, vezmeme-li na
omoč zcela určitou a velmi důraznou teorii vývoje.
Uplně vespod je daleko nejrozsáhlejší oblast, kde ještě nedostatečně semknuté kosmické prvky nevykazují žádných známek spontánnosti ani senzibility. Nad ní leží mnohem menší a lépe seskupená oblast živých, ale nereflektujících prvků. A ještě výš jako myslící a zřejmě ještě nedokončený vrcholek — Udstvo, stále ještě rostoucí na cestě k ultrahominizaci.
Tři velká pásmu uspořádanosti a tedy i míry vědomí prvků, z nichž se skládá svět. Ale také tři pásma možné neuspořádanosti a rozkladu individuací a zvětšením kosmického zla: pásmo čistě hmotného rozpadu, pásmo utrpení a pásmo viny. Konečně a hlavně jsou to dík přílivu vesmírné konvergence tři pásma solidarity: nej dolejší pásmo fyzikálních a chemických závislostí mezi neživými tělesy; pásmo „symbiotických" vztahů mezi živými organismy; konečně nejvyšší pásmo reflektované interakce lidských svobod.
Tak se ocitáme přímo ve středu našeho problému — s možností jej také obecně řešit.
Aniž bychom upadali  do diskurzivních subtilností — ukáží
[151]
nám totiž prostá intuice a koherence, že altruismus moralistů je jen polidštěnou formou základní vazby mezi částicemi, tvořícími na všech úrovních látku vesmíru, který se s průběhem času nejen kondenzuje, ale také koncentruje. Můžeme proto říci, že kořeny odpovědnosti jdou až Lam, kde začíná čas a prostor; že její geneze je koextenzívní totalitě času i prostoru.
Z tohoto hlediska není vývoj odpovědnosti v prvním přiblížení nic jiného než určitá stránka kosmogeneze. Nebo přesněji ■— je to právě kosmogeneze sama, pozorovaná a měřená nikoli — jak jsme zvyklí — stupněm organické komplexnosti nebo psychického napětí, ale stupněm vzájemného ovlivňování částic, který plynule roste, jak se v konvergentním prostředí postupně hromadí jejich množství.
Pole, co toto vidíme a uznáváme, rozeberme současný stav a pravděpodobnou budoucnost celého fenoménu trochu podrobněji. Chci říci — ne už sledováním velikých a trochu mlhavých linií celého vesmíru, ale v přesně vymezené oblasti, dané lidskou skupinou. V této oblasti se teď pokusíme rozeznat, prostřednictvím jakých mechanismů a s jakou rychlostí pokračuje — ruku v ruce s pokroky antropogenezc — předvídaný růst solidarity v reflektující mase stržené a stále těsněji vtahované vírem sil socializace.
II. Planetární stlačování a růst lidské odpovědnosti
Nejpozoruhodnější aspekt myslící vrstvy naší Země (noosfčry), který se v této chvíli pozornému oku nabízí, je její neobyčejné a stále pokračující stlačování. Je to jistě v prvé řadě důsledek nesmírně rychlého růstu populace; ale ještě víc důsledek zesíleného vlivu jednoho specifičtěji lidského činitele: myslím změny v akčním rádiu jednotlivce.
Člověk nemusí být velký učenec, aby přišel na to, že čím je něco v přírodě „živější", tím to také rozšiřuje svůj životní prostor. Tento proces je dobře patrný už na historii obratlovců. S překro-
[152]
I
Výbor studií/
. .cením prahu reflexe pak nabývá úžasného rozsahu. Lze však říci, že teprve dnes, kdy civilizace vstupuje do fáze ne pouhé diferenciace a expanze, ale soustřeďování a totalizace, nastává plný rozmach šířky, hloubky a (mohu-H to tak nazvat) i objemu tohoto děje.
Především růst do šířky. Množství přehrad (pomalé a obtížné komunikace, národnostní, politické i hospodářské bariéry atd.) rozdělovalo kdysi masu lidstva natolik, že každá vlna, která se na povrchu objevila, byla jimi vzápětí utlumena. Průměrný vliv jednotlivého člověka v tomto nezajímavém a jaksi nepropustném prostředí nesahal obvykle dál než do vzdálenosti několika kilometrů. Není však pro nás dnes při možnostech úžasně rychlé zejména letecké dopravy a v době rozhlasu a televize fyzická přítomnost kdekoli otázkou několika hodin a slovní či vizuální styk s kýmkoli na zemském povrchu otázkou zlomku vteřiny?
Za druhé růst do hloubky. Mám na mysli zejména nejnovější pokroky, jichž dosáhla věda ve všech svých formách ve směru všestranného (atomárního, chemického, biologického i psychického) ovládnutí vlastních pružin naší organické a mentální struktury. Člověk už opustil elementární stádium, kdy mohl svého protivníka jen rozumově přesvědčovat, svádět půvabem nebo donutit násilím. Dnes odkryl zarážející moc se zevnitř uměle rozkládat a opět stavět — ať už chirurgicky, injekcí narkotických a hormonálních látek či systematickým vytvářením individuálních a kolektivních psychóz. Tato možnost se může zdát otřesná — ale bylo by dětinstvím si představovat, že jí můžeme trvale uniknout, je-li opravdu uskutečnitelná.
A konečně růst objemu. Tím chci vyjádřit situaci, k níž se každý z nás dík progresivní totalizaci noosféry chtě nechtě velmi rychle blíží: totiž že může strhnout jediným gestem — k záchraně či k záhubě — stále větší „dávky" lidských bytostí. Nechám-li stranou myslitele, šířící své zápalné myšlenky tiskem, pomysleme na kapitána velké moderní lodi, pilota obrovského letadla nebo na pohyb ruky pouštějící atomovou pumu...
Připomínám znovu, že hlavní a specifickou událostí naší biologické éry je v její počáteční fázi právě paroxysmální stlačování,
[153]
proniknutí   a   stmelení   lidské   masy   v   planetárním   sevření.
Je to situace jistě nebezpečná a obtížná, protože před nás staví celý svět nových životních problémů, jako je výživa, hygiena a nervové uvolnění pro množství lidí promísených a natlačených až k zalknutí.
Často se však zapomíná, že obsahuje také úžasnou dynamiku, která může z mnoha utrpení a chyb vydat pronikavou duchovní energii; první symptomy můžeme už ostatně pozorovat.
Vraťme se však k vlastnímu předmětu těchto stránek: v každém případě je to nesporný zdroj růstu odpovědnosti. Protože nejen vědomí a zlo, ale také solidarita jsou, jak jsme již řekli, oněmi třemi veličinami, jejichž intenzita (i když ne množství — v případě zla) spolu s místním i celkovým uspořádáním konvergentního systému nutně roste.
Nestačí sama tato skutečnost za základ nové pozemské etiky?
Byla snad kdysi doba, kdy se jednotlivci mohli snažit o zdokonalení a naplnění každý sám pro sebe a izolovaně. Nic naplat, toto období je nenávratně pryč. Měli bychom si konečně přiznat, že ještě nikdy v dějinách nebyl člověk samým základem své bytosti do té míry aktivně i pasivně vázán na hodnotu a vyspělost všech lidí kolem sebe jako právě dnes. A všechno nasvědčuje tomu, že se tento režim vzájemné závislosti bude v příštích stoletích jen dále zdůrazňovat.
Bude tedy jistá forma zobecněné ultraodpovědnosti, která zasáhne a posílí celou škálu ctností a chyb, nakonec tím nejvýraznějším morálním rysem ultralidstva, k němuž — ať již chceme či nechceme — kosmicky nutně míříme.
[154]
ry r      v
Zaver
Odpovědnost právní a odpovědnost biologická
Mají-lí předchozí úvahy jistou platnost, je jasné, že se odpovědnost ve světě uznaně konvergentní povahy automaticky a bezprostředně univerzalizuje a zintenzívňuje, nabývajíc rozměrů a rytmu samotné kosmické evoluce. Nemusím snad proto ani zdůrazňovat, že se zároveň „zorganičťuje".
V statické přírodě aristotclské či platónské si hmota a duch nutně zůstávají do jisté míry ontologický vnější, což bylo vždy podporou používání abstraktních a právních pojmů k vyjadřování psychických vztahů mezi lidskými bytostmi. Svět těl a odděleně od něj svět duší. Kolika lidí se lze ještě dnes dotknout, mluvíme-li o fyzické realitě mentálního jevu nebo o podstatně biologické povaze morálních a společenských zákonů! — Právě z takového rozškatulkování a fádnosti nám pomáhá nový pohled na svět jako stálý vývoj. V lůně ne už kosmu — ale kosmogeneze, obíhá přes prahy materializace, vitalizace a reflexe jediná energie a ustavuje se jediná solidarita. Celý vesmír se odzdola nahoru ultrazfyzičťujc, a to ne tak, že by se (v pejorativním filosofickém slova smyslu) materializoval — nýbrž naopak, protože se spiritualizuje. Říkám výslovně: celý vesmír; tedy i účinky solidarity — neméně než vše ostatní.
JNemýlím-li se, spočívá právě v tom ona radikální a tentokrát už subjektivní proměna, zasahující nyní vědomí, jež jsme si mohli dosud o lidské odpovědnosti udělat. Nejenže rozsah vlivu jednoho člověka na ostatní vzrostl tak náhlým skokem, že z toho i ty nejpovrchnější a nejsobečtější začíná přecházet smích; dík evoluční hodnotě, jíž vnitřní společenské uspořádání lidstva nabývá, objevuje se i samotná látka této obvodové činnosti člověka jako něco neobyčejně trvalého, o čemž svědčí neúprosná determinova-nost následků, jež tato činnost vyvolává.
Dokud jsme se domnívali, že před sebou máme — ať již je uznáváme nebo překračujeme — pouhé víceméně libo volně člověkem vyhlášené příkazy, jimiž se mají řídit ti druzí — mohli jsme
[155]
také počítat s tím, že jim lze nějak uklouznout nebo je porušit. Ale od chvíle, kdy námi otřáslo zjištění, že to, do čeho nás sociali-zace pozvolna vplétá, nejsou pouhé konvence, ale síť organických vazeb — od té chvíle si začínáme uvědomovat pravou velikost a skutečnou vážnost lidského údělu.
S právními předpisy se lze totiž nakonec vždy dohodnout nějakým kompromisem — ale organický zákon, je-li porušen, neodpouští nikomu.
(1950)
Co je život ?
(Odpověď na anketu)
Domnívám se, že se dík soustředěnému úsilí fyziky, chemie, biologie a planetární historie začíná na tuto otázku rýsovat odpověď, kterou bych rád shrnul do těchto tří zjištění:
I.  — Můžeme obecně říci, že se dnes život (definovaný svými hlavními znaky asimilace, reprodukce, dědičnosti a vědomí) vědě již nejeví jako fyzikálně chemická anomálie, ale jako extrémní forma, jíž za určitých podmínek (příznivá teplota, doslalečné trvání transformace atd.) nabývá zcela obecná — i když obvykle skrytá — vlastnost veškeré kosmické látky. To znamená, že se nám život jeví jako něco, co je ve vesmíru odedávna pod tlakem, co se, jakmile jen může a kde jen může, také rodí, a co se tam, kde se to už jednou objevilo, v nesmírných rozlohách času a prostoru jak jen může zintenzívňuje.
II.  — Přesněji řečeno je život pro vědu stále více specifickým účinkem korpuskulárního růstu složitosti, spojeného s výstavbou neobyčejně velkých a složitých částic. Přes četné kritické prahy probíhá totiž křivka, vedoucí od velkých molekul k mnohobuněčným organismům, bez nejmenšího přerušení — a právě ve směru této křivky se (ze hry náhod a statistických zákonů) vynořují „vitální" účinky, jako indetermmovanost, samouspořádání a vědomí.
III.  — Na základě toho si lze položit otázku: je mezi tímto tajemným proudem, který unáší svět ke stále komplexnějším a zvnitřněnějším stavům, a tím druhým (daleko známějším a pro-bádančjším), který strhuje týž svět ke stavům stále jednodušším a zvnějšněnějším, nějaký vztah? A jaký? JNemají tyto dva procesy (život a entropie) kvantitativně, řekli bychom, tak nestejné závažnosti — ve skutečnosti týž objem, nespadají do téhož řádu a nejsou si vposledku nějakým  způsobem komplementární? A je-li
[157]


tomu tak, jak si máme představit konečnou rovnováhu celého fenoménu? Tato poslední otázka začíná možná pro vědu zítřka konkretizovat a formulovat základní hádanku vesmíru.
(1950)