Mnich, kterého píchla včela
Vždyť klobouček má bonzovský
Vždyť oděn bývá ve svůj hábit tmavý Kam to šel dnes, tak bez čapky?
Žihadlo dostal do své holé hlavy Že by snad svatou jeho leb...
a sprosté tváře jeho služebnice... Proklatá včela! Spletla to
A nikdo už ten omyl nenapraví
V humorné lidové slovesnosti vystupují služebnice v pagodách občas jako souložnice buddhistických mnichů — bonzů. Sprosté tváře (zadnice) evokují choulostivou situaci, při níž zřejmě k osudové nehodě (píchnutí včely) došlo.
jeskyně Huong Tich
Kdo jen dal malebnost tak vzácnou tomu kraji? Půvabná prasklina zve příchozí v svou hloub Buddhovi stoupenci se dovnitř prodírají Ostatní alespoň tam dychtí nahlédnout
Voda tu skapává do ticha s vlhkých stěn
Veslař hřbet prohýbá    Člun, kam má, hladce vplaví
Ten koutek zarostlý sem přivábil už davy
Že i sám Stvořitel je možná zneklidněn
leskyně Huang Tich bývá ztotožňována s jeskyní v hoře téhož jména, nalézající se v okrese My Dúc v dnešní provincii Hä Tay. Je zasvěcena kultu bohyně-bódhisattvy Kuan-jin (viet. Quán Am), (de o hlavní, nejvýše položenou jeskyni u Voňavé pagody (chůa Huöng) v téže provincii. Na tom však tolik nezáleží. Čtenáře jistě spíše zaujme „půvabná prasklina" zvoucí „ve svou hloub" (2. verš), která jako všechny jeskyně splývá u HXH s představou intimní partie ženského těla. Další erotické narážky stvrzují svůdnou atmosféru místa: „vlhké stěny" (5. verš), „koutek zarostlý" (7. verš), „prohýbající se veslař" (6. verš), ale i „člun", který „hladce" vklouzne dovnitř (6. verš) — v tradiční básnické symbolice vyjadřuje loďka či Člun mužský pól. (Zvolené slovo „člun" vyjadřuje ovšem lépe maskulinní povahu.) Horlivost zanícených vyznavačů bohyně je v tomto kontextu zjevně dvojznačná.
89
Podzimní krajina
Kapky deště zvučně kapou na listy a na banány Obraz prostý, působivý   Věru dílo hodné mistra: Bujné věkovité stromy s košatými korunami Poklidná a tichá řeka zvolna teče v dálná místa
Přiopilá z hor a řek, jak bych až téměř do dna pila Na procházce s těžkou brašnou plnou samých
nových básní Ta podzimní krajina by člověka tak okouzlila Kdo ji spatří, kochá se jí, bezděky se zmámen zasní
Básnička je překvapivě prosta obvyklých poťouchlostí, jimiž HXH vyniká v jiných textech. (Literární teoretičku Tran Khai Thanh Thuy to vede k polovičním pochybám, zda autorkou je opravdu slavná básnířka.) Jde o poetické vyznání, úžas básnířky nad přirozenou krásou prosté krajinné scenerie. Samozřejmě že s horami a řekami nepopila (5. verš), ani nenese žádnou brašnu s papíry popsanými poesií (6. verš) — přesto se cítí jako omámená a síla básnické inspirace čerpané v přírodě jako by ji zavalila. Na to se ani nedostává slov. Mistrem byl nejen ten, kdo tu krajinu stvořil, ale byl by jím i ten, kdo by ji svedl náležitě popsat Či vykreslit (2. verš).
103