K. MARX A B. ENGELS - NĚMECKA IDEOLOGIE. SV. I z toho vysvítá, jak protismyslné je dosavadní pojetí dějin, které zanedbává skutečné vztahy a omezuje se na halasné akce potentátů.* Občanská společnost zahrnuje veškeré materiální styky individuí v rámci určitého stupně vývoje výrobních sil. Zahrnuje veškerý obchodní a průmyslový život na určitém stupni a v tomto smyslu přesahuje stát i národ, ačkoli se na druhé straně musí navenek zase uplatňovat jako národnost, ve vnitřním životě se musí organisovat jako stát. Název občanská společnost vznikl v osmnáctém století, kdy se vlastnické vztahy už vymanily ze starověké r-a středověké pospolitosti. Občanská společnost se jako taková vyvíjí | teprve s buržoasií; ale společenská organisace vyvíjející se bez-' prostředně z výroby a styků, která za všech dob tvoří základnu státu a celé ostatní idealistické nadstavby, byla stále označována týmž jménem. [2.] 0 PRODUKCI VĚDOMI V dosavadních dějinách je ovšem právě tak empirickým faktem, že jednotlivá individua upadala s rozšiřováním činnosti ve světodějnou činnost stále víc do područí moci, která jim byla cizí (v tomto tlaku viděli ovšem také útisk tak zvaného světového ducha atd.), moci, která se stávala stále mohutnější, až se nakonec projevuje v podobě světového trhu. Ale stejně je empiricky doloženo i to, že až komunistická revoluce (o tom později) zvrátí nynější stav společnosti, čili až bude — což je totéž — zrušeno soukromé vlastnictví, rozplyne se tím i tato síla, tak tajuplná pro německé teoretiky, a osvobození každého jednotlivého individua se pak uskuteční tou měrou, nakolik se dějiny úplně změní v dějiny světové. Z toho, co bylo řečeno výše, je jasné, ževskutečn^duchovní bohatství individua závisí úplně na bohatství jeho^kutečnjých vztahů. Teprve tím se jednotlivá individua osvobodí od různých nacionálních a lokálních zábran, dostanou se do praktického styku s produkcí celého světa (i s produkcí duchovní), a to jim umožní, aby nabyla schopnosti * Dále je v rukopise proskrtnuto: Dosud jsme především zkoumali jen jednu stránku lidské činnosti, zpracováváni přírody lidmi. Druhá stránka, zpracovávání lidí lidmi... Původ státu a poměr státu k občanské společnosti. 50 I. FEUERBACH užívat této všestranné produkce celého světa (všeho toho, co vytvořili lidé). Všestranná závislost, tato živelná forma světodějné sou-y ) činnosti individuí, bude touto komunistickou revolucí přeměněna I v kontrolu a vědomé ovládání těchto sil, které, ač vytvořeny vzá- / / jemným působením mezi lidmi, jim dosud imponovaly a ovládaly f M: je jako síly naprosto cizí. Tento názor je pak možno zase pojímat spekulativně idealisticky, tj. fantasticky, jako „sebevytváření rodu" („společnost jakožto subjekt"), což může vést k představě posloupné řady mezi sebou souvisících individuí jako jednoho jediného individua, které je vykonavatelem mystéria, jímž vytváří samo sebe. Ukazuje se tu, že individua se sice dělají navzájem, fysicky i duchovně, S ale nedělali sama sebe, ani v nesmyslu svatého Bruna, ani ve smyslu ) „Jedince", „hotového" muže. / ^ Toto pojetí dějin spočívá tedy v tom, že vykládá skutečný výrobní proces, a to na základě materiální výroby_bezprostrédhíHo života, a že formu styků, spjatou s tímto způsobem výroby a jím vytvořenou, tedy občanskou společnost na jejích různých stupních chápe jako základnu veškerých dějin a líčí ji jednak v její činnosti jako stát, jednak z ní vysvětluje všechny různé teoretické výtvory a formy vědomí, náboženství, filosofii, morálku atd. atd., a sleduje proces jejich vzniku na této základně, což potom samozřejmě také umožňuje znázornit věc v její celistvosti (a proto i vzájemné působení těchto různých stránek na sebe). Toto pojetí nehledá, jako idealistické pojetí dějin, v každém období nějakou kategorii, nýbrž zůstává neustále na půdě skutečných dějin, nevykládá praxi zjdej.er-vykládáideoyé výtvory z materiálníjpraxe, a dochází tak k závěru, že všechny formy a prodúStyvědomí je možno zrušit ne duchovní kritikou, ne tím, že je převedeme na „sebeuvědomění" nebo proměníme v „strašidlo", „přízraky", „vrtochy" atd., nýbrž jen praktickým převratem reálných společenských vztahů,_z nichž_tyto, idealistické tlachy vzešly — dochází také k závěru, že ne kritika, nýbrž_reyoj.uce: jejxybnou silou dějin i náboženství, filgsflfieľaSelEere-" ^ostatní teorie. Toto pojetí dějin ulazuje, že dějiny nekončí tím, že se mění v „sebeuvědomění" jako „duch z ducha", nýbrž že v nich je na každém stupni už napřed nějaký materiální výsledek, nějaký souhrn výrobních sil, historicky vytvořený vztah k přírodě a vzá- 51 K. MARX A B. ENGELS — NĚMECKÁ IDEOLOGIE. SV. I jemný vztah mezi individui, souhrn, který každé generaci předává generace předchozí, masa výrobních sil, kapitálů a okolností, které si sice nová generace na jedné straně přizpůsobuje, ale které této generaci zase předpisují její vlastní životní podmínky a dávají jí určitý vývoj, zvláštní charakter — že tedy okolnosti jsou vytvářeny f lidmi, stejně jako jsou lidé vytvářeni okolnostmi. Tento souhrn l vjTiA.mcJhsiL4^pitálů aforemjoj^nfchjstyků, kterépřejímalažcfé I individuum a každá generace jako něco daného, je reálný základ i toho, co si filosofové představovali jako „substanci" a „podstatu \ člověka", co oslavovali i potírali, reálný základ, kterému v jeho 1 účincích a vlivech na vývoj lidí ani v nejmenším nevadí, že se tito filosofové proti němu bouří v podobě „sebeuvědomění" a „Jedinců". Tyto životní podmínky, které tu každá generace nachází hotové, rozhodují také o tom, zda revoluční otřes, periodicky se opakující v dějinách, bude či nebude mít tolik síly, aby vyvrátil základnu všeho, co tu je, a nejsou-li dány tyto materiální prvky totálního převratu, totiž jednak dané výrobní síly, jednak nevytvo-řila-li se revoluční masa, která by se bouřila nejen proti jednotlivým podmínkám dosavadní společnosti, nýbrž proti samé dosavadní „produkci života", proti „celkové činnosti", na které byla tato společnost založena — pak je pro praktický vývoj úplně lhostejné, zda idea tohoto převratu byla vyslovena už stokrát — jak to dokazují dějiny komunismu. Celé dosavadní pojetí dějin tuto skutečnou základnu dějin bud úplně opomíjelo, nebo ji pokládalo jen za něco vedlejšího, co vůbec nesouvisí s průběhem dějin. Podle tohoto pojetí je nutno psát dějiny vždy podle měřítka, které je mimo ně; skutečná produkce života se jeví jako prehistorická, kdežto to, co je historické, se jeví jako něco odděleného od všedního života, jako něco mimo svět a nad světem. Tím je z dějin vyloučen vztah lidí k přírodě, a tak se vytváří protiklad mezi přírodou a dějinami. Pioto mohlo dosavadní pojetí vidět v dějinách jen politickou činnost po ten tatů ä náboženské, vůbec teoretické boje, a zejména při zkoum ä ni k ti z dé historické epochy muselo sdílet ilusi této ^<^Jy\JN[ějaká epocha si na příklad j o sobě myslí, že'j'FTlrčovanTčiste^jpolitickými" nebo „nábožen-I skými" pohnutkami, ačkoli „náboženství" i „politika" jsou jen l 52 I. FEUERBACH formy jejích skutečných pohnutek, a dějepisec této epochy přejímá ' toto mínění. „Domnění", „představa" těchto určitých lidí o jejich ; skutečné praxi se mění v jedině určující a aktivní sílu, která ovládá a určuje praxi těchto lidí. Jestliže primitivní forma dělby práce, jak se vyskytuje u Indů a Egypťanů, vyvolává ve státě a v náboženství těchto národů kastovnictví, myslí si historik, že kastovnictví je síla, která vytvořila tuto primitivní společenskou formu. Francouzi a Angličané se alespoň opírají o politickou ilusi, která je ještě tak nejblíže skutečnosti, ale Němci se pohybují v oblasti „čistého ducha" a náboženskou ilusi povyšují na hybnou sílu dějin. Hegelova filosofie dějin je poslední, k svému „nejčistšímu výrazutTlíovedený důsledek celého tohoto německého dějepisectví, ve kterém nejde o skutečné, ba ani o politické zájmy, nýbrž o čisté myšlenky, jež se ovšem i svatému Brunovi musí potom jevit jako řada „myšlenek", z nichž jedna požírá druhou a každá nakonec zaniká v „sebeuvědomění"; a tím spíše svatému Maxů Stirnerovi, který o skutečných dějinách neví vůbec nic, se tento historický průběh musel jevit jen jako historie o „rytířích", loupežnících a strašidlech, před jejichž zjeveními se samozřejmě může spasit jen s pomocí „bezbožnosti", „oproštěnosti od svátostí".* Toto pojetí je skutečně náboženské, z původního člověka, z něhož vycházejí celé dějiny, udělalo náboženského člověka a v tomto svém mylném domnění nahrazuje skutečnou produkci životních prostředků a samého života produkcí náboženských fantasií. Celé toto pojetí dějin i se svým rozkladem a z toho vyplývajícími rozpaky a pochybnostmi je pouze národní záležitost Němců a má jen lokální význam pro Německo, jako například důležitá, v poslední době často probíraná otázka: jak vlastně „dospět z říše boží do říše člověka", jako by tato „říše boží" někdy existovala jinde než ve fantasii a jako by ti učení pánové nebyli ustavičně žili, aniž to tuší, v „říši člověka", ke které ted hledají cestu, a jako by vědecká kratochvíle (nic víc to totiž není), pokoušející se vysvětlit kuriosnost těchto mlhavých teoretických výtvorů, nespočívala právě naopak v tom, že jejich vznik * Marxova poznámka na okraji: Tak zvané objektivní dějepisectví záleželo právě v tom, že pojímalo dějinné poměry odděleně od činnosti. Reakční charakter. 53 K. MARX A B. ENGELS - NĚMECKA IDEOLOGIE. SV. I lze odvodit ze skutečných pozemských vztahů. U těchhle Němců jde vůbec vždy o to, že proměňují nesmysl, na který narazili, v nějaký jiný výmysl, tj. že předpokládají, že celý tento nesmysl má vůbec nějaký zvláštní smysl, který je třeba vypátrat, kdežto ve skutečnosti jde jen o to, vysvětlit tyto teoretické fráze z existujících skutečných vztahů. Skutečného, praktického zrušení těchto frází, odstranění těchto představ z vědomí lidí se dosáhne, jak jsme si už řekli, změněnými okolnostmi, a ne teoretickými dedukcemi. Pro masu lidí, tj. pro proletariát, tyto teoretické představy neexistují, není je tedy třeba pro ně rušit, a pokud tato masa kdy nějaké teoretické představy měla, například náboženství, zrušily je už dávno okolnosti. Ze tyto otázky a tato řešení mají čistě národní charakter, projevuje se navíc i v tom, že tito teoretikové si docela vážně myslí, že snad smyšlenky, jako „Bohočlověk", „člověk" atd., vévodily jednotlivým epochám dějin — svatý Bruno dochází dokonce až k tvrzení, že prý jen „kritika a kritikové dělali dějiny" — a když se sami pustí dďhistorických konstrukcí, přeskakují v největším chvatu všechno, co bylo před nimi, a od „mongolství" přecházejí hned k dějinám vskutku „obsažným", totiž k historii „Hallische" a „Deutsche Jahrbücher"9 a k rozkladu hegelovské školy ve všeobecnou hádanici. Zapomíná se na všechny ostatní národy, na všechny skutečné události, theatrum mundi* se omezuje na knižní trh v Lipsku a na sváry mezi „Kritikou", „člověkem" a „Jedincem". Pokud se snad teorie někdy začne zabývat skutečně historickými thematy, jako například osmnáctým stoletím, podávají teoretikové jen dějiny představ odtržených od faktů a praktických procesů, na kterých jsou založeny, a i to jen s úmyslem vylíčit tuto dobu jako nedokonalý přípravný stupeň, jako ještě omezeného předchůdce opravdové historické doby, tj.\doby boje německých filosofů v letech 1840—1844. Dřívější dějiny se tedy píší jen za tím účelem, aby se tím víc zaskvěla sláva nějaké nehistorické osoby a jejích fantasií, a tomuto účelu ovšem odpovídá, že se nechávají bez povšimnutí všechny skutečně historické události, dokonce i skutečně historické zásahy politiky do dějin, a místo toho se předkládá * — divadlo světa, zde ve smyslu: celý svět. (Pozn. red.) 54 I. FEUERBACH Vyprávění založené ne na studiu, nýbrž na konstrukcích a literárních klepech — jak to udělal svatý Bruno ve svých „Dějinách osmnáctého století"10, které už zatím upadly v zapomenutí. Tito nafoiikaní a chvástaví kramáři s myšlenkami, kteří si myslí, že jsou neskoriale povzneseni nad všechny nacionálni předsudky, jsou tedy v praxi ještě mnohem nacionálnejší než pivní šosáci, kteří blouzní o jednotě Německa. Činy jiných národů nejsou pro ně dějiny, žijí v Německu po němečku a pro Německo, z písně o Rýně11 dělají duchovní píseň a Elsaska a Lotrinska dobývají tím, že místo francouzského státu vykrádají francouzskou filosofii, místo francouzských provincií germanisují francouzské myšlenky. Pan Venedey je učiněný kosmopotita proti svatému Brunovi a svatému Maxovi, kteří v podobě svetovlády teorie hlásají svetovládu Německa. Tato analysa také ukazuje, jak velkého omylu se dopouští Feuerbach, když se označuje („Wigands Vierteljahrsschrift", 1845, "BdTSy^zär„obyčejného čloyěka" a na základě toho se prohlašuje za komunistu, mění toto označení v predikát člověka jako takového, a myslí si tedy, že slovo komunista, které v dnešním světě označuje přívržence určité revoluční strany, může zase změnit v pouhou kategorii. Z celé Feuerbachovy dedukce pokud jde o vzájemný vztah lidí vyplývá jen jedno, a to, žexlidé potřebují a vždy potřebovali jeden druhého. Chce lidem vštípit vědomí o této skutečnosti, chce tedy, stejně jako ostatní teoretikové, vytvořit jen správné vědomí o nějaké již existující skutečnosti, kdežto, skutečnému komunistovi jde o to, aby to, co existuje, zvrátil. Uznáváme ostatně, že Feuerbach tím, že se snaží vytvořit vědomí právě o této skutečnosti, dochází tak daleko, kam až vůbec může dojít tebretik, aniž přestává být teoretikem a filosofem. Je však charakteristické, že svatý Bruno a svatý Max ihned dosazují Feuerbachovu představu komunisty na místo skutečného komunisty; dělají to částečně už proto, aby i proti komunismu mohli bojovat jako proti „duchu z ducha", jako proti filosofické kategorii, jako proti rovnocennému soupeři — a svatý Bruno to dělá navíc i z pragmatických zájmů. Jako příklad toho, jak Feuerbach, stále ještě v souhlasu s našimi odpůrci, uznává a zároveň nepoznává to, co tu je, připomínáme místo z „Filosofie budoucnosti"13, kde vykládá, že bytí nějaké věci nebo člověka je 55 K, MARX A B. ENGELS - NĚMECKA IDEOLOGIE. SV. I zároveň jeho podstata, že určité vztahy existence, určitý způsob života a určitá činnost živočišného nebo lidského individua jsou to, v čem jeho „podstata" dochází uspokojení. Každá výjimka je tu výslovně pojata jako nešťastná náhoda, jako něco nenormálního, co nelze změnit. Jestliže tedy miliony proletářů nejsou ani dost málo spokojeny ve svých životních poměrech, jestliže jejich „bytí" [...] ve skutečnosti a projfrrflfcfealfeTzo materiahstu^^rogi:QmM-nistu, jde o to, revolucionovat existující svět, prakticky se chopit věcí, které tu byly už předtím, a změnit je. I když se u Feuerbacha takové názory občas objeví, nejsou nikdy víc než ojedinělá tušení a mají na všeobecný způsob jeho nazírání příliš nepatrný vliv, než aby se mohly považovat za víc než za zárodky schopné vývoje. Feuerbachovo „pojetí" smyslového světa se na jedné straně omezuje na pouhé nazírání tohoto světa a na druhé straně na pouhý cit, říká „člověk jako takový" místo „skuteční historičtí lidé", „člověk po výtce" je realiter** „Němec". V prvním případě, při nazírání smyslového světa, naráží nutně na věci, které jsou v rozporu s jeho vědomím i cítěním, které narušují jím předpokládanou harmonii všech částí smyslového světa a zejména člověka s přírodou.*** Aby je odstranil, musí se potom utéci k jakémusi dvojitému nazírání, mezi jakýmsi světským, obyčejným nazíráním, které postihuje u věcí jen to, co je „nabíledni", a vyšším, filosofickým nazíráním, které postihuje „pravou podstatu" věcí. Nevidí, že smyslový svět, který ho obklopuj e^není nic bezprostředně daného, co existuje od věčnosti, co je stále stejné, nýbrž zeje to produkt průmyslu a stavu společnosti, a to v tom smyslu, že je to produkt historický, výsledek činnosti mnoha generací, z nichž každá stála na ramenou předešlé, rozvíjela dál jeho průmysl i jeho styky, přizpůsobovala jeho sociální řád změněným potřebám. Dokonce i předměty nejjednodušší „smyslové jistoty" jsou mu dány jen společenským vývojem, průmyslem * Zde je v rukopise mezera. (Pozn. red.) ** — ve skutečnosti. (Pozn. red.) *** Marxova a Engelsovapoznámka: Chyba není v tom, že Feuerbach podřizuje to, co je nabíledni, totiž smyslové zdání, smyslové skutečnosti, kterou lze konstatovat přesnějším zkoumáním smyslových faktů, nýbrž v tom, že se nakonec nedovede vypořádat se smyslovostí, aniž by na ni pohlížel „očima", tj. „brýlemi" filosofa. 56 I. FEUERBACH a obchodními styky. Třešeň, jako téměř všechny ovocné stromy, byla, jak známo, přenesena do našeho pásma teprve před několika staletími obchodem, a byla tedy dána Feuerbachově „smyslové jistotě" teprve prostřednictvím této činnosti určité společnosti v určité době. V tomto pojetí věcí, jaké skutečně jsou a jak se skutečně udaly, se ostatně, jak ještě zřetelněji ukážeme v dalším výkladu, každý hlubokomyslný filosofický problém docela prostě mění v empirický fakt. Například důležitá otázka vztahu^čloyěka^k přírodě (anebo dokonce, jak říká Bruno [str. 110]14, „protikladů v přírodě a v dějinách", jako by to byly dvě od sebe oddělené „věci", jako by člověk neměl vždy co dělat s historickou přírodou a přirozenou historií), otázka, z níž vznikla všechna ta „nezbadatelně vznešená díla" o „substanci" a „sebeuvědomění", odpadne sama sebou, dojde-li se k poznání, že tolik velebená „jednota člověka s přírodou" existo- \ \ vála v průmyslu odjakživa a že v každé epoše vypadala jinak, podle toho, zda se průmysl více nebo méně rozvíjel, stejně jako „boj" člověka s přírodou, dokud se jeho výrobní síly nerozvíjely na příslušné základně. Průmysl a obchod, výroba a směna životních, potřeb podmiňují rozdělení, rozčlenění různých společenských tříd a jsou jimi zase podmiňovány co do způsobujakjsou provozovány— tak vidí Feuerbach například v Manchesteru továrny a stroje, kde před sto lety bylo vidět jen kolovraty a tkalcovské stavy, nebo objevuje v Gampagna di Roma jen pastviny a bažiny, kde by byl za časů Augustových našel vinice a vily římských kapitalistu. Feuerbach hovoří zejména o nazírání přírodní vědy, zmiňuje se o tajemstvích, která může odhalit jen oko fysika a chemika; ale kde by byla přírodní věda bez průmyslu a obchodu? Vždyť i této i/Cd^ ,,čj^téJlpřírodirLvědě_dáy:á^účel i materiál teprve obchod a průmysl, ^ smyslová činnost lidí. Tato činnost, tato ustavičná smyslová práce a tvorba, tato produkce, je základnou celého smyslového světa, jak dnes existuje, tou měrou, že kdyby byla přerušena třeba jen na rok, shledal by Feuerbach obrovskou změnu nejen v přírodním světě, nýbrž velmi brzy by postrádal i celý svět lidí a svoji vlastní nazírací schopnost, ba i svou vlastní existenci. Priorita vnější přírody zůstává přitom ovšem zachována; to všechno se ovšem nedá aplikovat na 57 K. MARX A B. ENGELS - NĚMECKÁ IDEOLOGIE. SV. I prvotní lidi, které stvořila generatio aequivoca*; ale toto rozlišování má smysl jen potud, pokud bereme v úvahu člověka, který se už odlišuje od přírody. Ostatně tato příroda, která existovala před lidskými dějinami, není přece příroda, ve které žije Feuerbach, je to příroda, která dnes už nikde neexistuje, leda snad na jednotlivých australských korálových ostrovech vzniklých v novější době, která tedy neexistuje ani pro Feuerbacha. Feuerbach má ovšem proti „čistým" materialistům velkou přednost; chápe, že j člověk je „smyslový předmět"; ale nehledě k tomu, že ho pojímá jen jako „smyšloyý^ředmět", nejako „smyslovou činnost", protože ani zde nepřekračuje rámec teufíé, nepojímá lidi v jejich dané společenské souvislosti, v životních podmínkách, v jakých dnes žijí a které z nich udělaly to, co jsou — nikdy nedochází ke skutečně existujícím, činným lidem, nýbrž zastavuje se u abstrakta „člověk" a zmůže se jen na to, že uznává „skutečného, individuálního člověka z masa a krve" jen v citu, tj. nezná jiné „lidské vztahy" „člověka k člověku" než lásku a přátelství, a to ještě idealisované. Nekritisuje vůbec nynější životní vztahy. Ne-dospívá tedy nikdy k tomu, aby pojal smyslový svět jako veškerou živou smyslovou činnost individuí tvořících tento svět, a proto je nucen, vidí-li například místo zdravých lidí hromadu krtičnatých, zedřených a souchotinářských hladových chudáků, hledat útočiště ve „vyšším nazírání" a v pomyslném „vyrovnávání v rodu", musí tedy upadnout zpátky do idealismu právě tam, kde komunistický materialista vidí nutnost a zároveň podmínku přetvoření průmyslu i společenské struktury. Pokud je Feuerbach materialistou, nenacházíme u něho dějiny, a pokud se zabývá dějinami, není materialistou. Mezi materialismem a dějinami zeje u něho propast, což ostatně vysvítá už z toho, co bylo řečeno.** Dějiny nejsou nic jiného než sled jednotlivých generací, z nichž * —prvotní plození; nepohlavní vznik organických bytostí z organických i neorganických látek. (Pozn. red.) ** Dále je v rukopise proskrtnuto: A jestliže se tu přece jen blíže zabýváme dějinami, pak je to proto, že Němci jsou zvyklí představovat si při slovech dějiny a dějinný všechno možné, jen ne to, co je skutečné; skvělou ukázkou toho je zejména „kazatelsky výmluvný" svatý Bruno. 58 I. FEUERBACH každá těží z materiálu, kapitálů, výrobních sil, které jí odkázaly všechny předchozí generace, pokračuje tedy jednak za úplně změněných okolností v tradiční činnosti, jednak úplně změněnou činností modifikuje staré okolnosti, což se dá ovšem spekulativně 4- i zkomolit v tom smyslu, že z pozdějších dějin se dělá účel, k němuž ,e^<^. směřovaly dřívější dějiny, například se tvrdí, že účelem objevení i, Ameriky bylo, aby přispělo k vypuknutí francouzské revoluce, a tak se potom dějinám určují jejich zvláštní účely a stává se z nich „osoba vedle jiných osob" (jako jsou: „Sebeuvědomění, Kritika, Jedinec" atd.), zatímco to, co je označováno slovy „určení", „účel", „zárodek", „idea" dřívějších dějin, není nic víc než abstrakce pozdějších dějin, abstrakce aktivního vlivu, jakým dřívější dějiny působí na dějiny pozdější. Gím víc se pak během tohoto vývoje rozšiřují jednotlivé "okruhy, které na sebe navzájem působí, čím víc prvotní isolovanost jednotlivých národností mizí díky vyspělému způsobu výroby, rozvinutým stykům a tedy i díky živelně vznikající dělbějpráce mezi různými národy, tím víc se dějiny stávají světovými dějinami, takže je-li j například v Anglii vynalezen stroj, který v Indii a v Gíně připraví I nesčetné dělníky o obživu a způsobí převrat celé formy existence I těchto říší, stává se tento vynález světodějným faktem; anebo že ( i cukr a káva prokázaly v devatenáctém století svůj světodějný vý- < / znám tím, že nedostatek těchto výrobků, způsobený Napoleonovým kontinentálním systémem15, přiměl Němce k povstání proti Napoleonovi, a stal se tak reálnou základnou slavných osvobozovacích válek z roku 1813. Z toho plyne, že tato přeměna dějin ve světové dějiny není snad pouhý abstraktní čin „sebeuvědomění", světového ducha nebo jiného takového metafysického přízraku, nýbrž úplně materiální, empiricky prokazatelný čin, takový čin, o kterém každé individuum podává důkaz celým svým jednáním, tím, jak jí, pije a jak se obléká. .Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími i myšlenkami, tj. třída, která je vládnoucí materiální sílou společnosti, : je zároveň její vládnoucí duchovní silou. Protože vládnoucí třída má k disposici prostředky materiální produkce, disponuje zároveň prostředky duchovní produkce, takže si tím zároveň zpravidla podři- 59 K. MARX A B. ENGELS - NĚMECKÁ IDEOLOGIE, SV. I zuje myšlenky těch, kterým chybějí prostředky duchovní produkce. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů, jsou to vládnoucí materiální vztahy pojaté jako myšlenky; je to tedy výraz vztahů, které právě z jedné třídy dělají třídu vládnoucí, tedy myšlenky jejího panství. Individua, z nichž se skládá vládnoucí třída, mají mimo jiné i vědomí, a proto myslí; pokud tedy vládnou jako třída a pokud určují v celém rozsahu určitou epochu dějin, je samozřejmé, že to činí se vším všudy, že tedy mimo jiné vládnou i jako myslící, jako tvůrci myšlenek, že řídí produkci a distribuci myšlenek své epochy; že tedy jejich myšlenky jsou vládnoucími myšlenkami epochy. Např. v době |,av zemi, kde o vládu bojuje královská moc, aristokracie a buržoasie, ; kde je tedy vláda rozdělena, ukazuje se jako vládnoucí myšlenka ;| doktrína o rozdělení mocí, která je pak prohlašována za „věčný i I zákon". Dělba práce, o které jsme už dříve (str. 45—47) zjistili, že je to jedna z hlavních sil dosavadních dějin, se pak projevuje ,i u vládnoucí třídy jako dělba mezi^dušeyj^a^hmotnjQU-pxací, takže l^íLirCrp/pyt uvnitř této třídy vystupuje jedna část jako myslitelé této třídy ti W**JLo (aktivní tvořiví, konceptivní ideologové této třídy, kteří si za hlavní f Aitft*\ pramen obživy zvolili vytváření a rozvíjení iluse této třídy o sobě ) samé), kdežto druzí mají k těmto myšlenkám a ilusím spíše trpný a receptivní postoj, protože jsou aktivními členy této třídy ve skutečnosti a mají méně času k tomu, aby si vytvářeli sami o sobě iluse a myšlenky. V rámci této třídy se z tohoto jejího rozštěpení může vyvinout dokonce určitá protikladnost a nepřátelství mezi těmito dvěma částmi, ale tato protikladnost sama sebou přestává, jakmile dojde k praktické kolisi, kdy je ohrožena sama třída, a tehdy ovšem mizí i zdání, že snad vládnoucí myšlenky nejsou myšlenkami vládnoucí třídy a že mají moc odlišnou od moci této třídy. Existence revolučních myšlenek v určité epoše předpokládá už existenci revoluční třídy, o jejíchž předpokladech bylo už dříve (str. 46—49) řečeno, co bylo třeba. Jestliže při zkoumání průběhu dějin oddělíme myšlenky vládnoucí třídy od vládnoucí třídy, osamostatníme-li je, zjistíme-li pouze, že v určitém údobí vládly ty či ony myšlenky, a nevšímáme 60 I. FEUERBACH si přitom podmínek produkce těchto myšlenek a jejich producentů, pomineme-li tedy základ těchto myšlenek, totiž individua a světové poměry, můžeme pak například říci, že po dobu, kdy vládla aristokracie, vládly pojmy čest, věrnost atd., za vlády buržoasie pojmy! svoboda, rovnost atd. Sama vládnoucí třída si to většinou myslí.i Toto pojetí dějin, které je společné všem dějepiscům zejména od osmnáctého století, musí nevyhnutelně narazit najev, že vládnou^ stále abstraktnější myšlenky, tj. myšlenky, které na sebe stále víc áj/t > "berou formy blJečhosti. Každá nová třída, která nastoupí na místo "" "Ja. -třídy, jež vládla před ní, je totiž nucena již proto, aby dosáhla "* njrt"~9tí^ svého cíle, vyjiáygt jvůj_zájem za společný zájem všech čl_enů spo- /^-t'i lečnosti, což znamená v oBlasti myšlení: musí svým myšlenkám i .-A. o-rí p 7: dát formu obecnosti, musí je vydávat za jedině rozumné, všeobecně J J platné myšlenky. Revolucionující třída, už proto, že stojí proti nějaké třídě, vystupuje hned od začátku ne jako třída, nýbrž jako c představitelka celé společnosti, předstupuje před společnost jako celá její masa stojící proti jediné, vládnoucí třídě.* Může takto vystupovat proto, že zpočátku její zájem skutečně ještě souvisí se společným zájmem všech ostatních nevládnoucích tříd, a to proto, že se pod tlakem dosavadních poměrů ještě nemohl vyvinout ve zvláštní zájem zvláštní třídy. Proto má z jejího vítězství prospěch i mnoho jednotlivců z ostatních tříd, které nedosáhly moci, ale jen potud, pokud jim umožňuje, aby se povznesli do vládnoucí třídy. Když francouzská buržoasie svrhla vládu aristokracie, umožnila tím mnoha proletářům, aby se povznesli nad-proletariát, ale jen potud, pokud se z nich stali buržoové. Proto každá nová třída uskutečňuje svou vládu jen na širší základně, než jakou měla vláda třídy, která vládla do té doby, později se však vyvíjí tím ostřejší a hlubší protiklad mezi nevládnoucí třídou a třídou, která teď vládne. Obojím je podmíněno to, že boj vedený proti této nové vládnoucí třídě směřuje zase k rozhodnější, radikálnější negaci dosavadních společenských poměrů, než jak to bylo možné u všech dosavadních tříd usilujících o vládu. * Marxova poznámka ría okraji: Obecnost odpovídá 1. třídě contra stavu, 2. konkurenci, světovým stykům atd., 3. velké početnosti vládnoucí třídy, 4. ilusi společných zájmů. Zpočátku je tato iluse pravdivá, 5. omylu ideologů a dělbě práce. 61 K. MARX A B. ENGELS - NĚMECKÁ IDEOLOGIE. SV. I Celé toto zdání, že snad vláda určité třídy je jen vláda jistých myšlenek, se ovšem samo zhroutí, jakmile vláda tříd přestane být vůbec formou společenského řádu, jakmile už tedy nebude zapotřebí vydávat nějaký zvláštní zájem za zájem obecný anebo „obecné" za vládnoucí. Jakmile se jednou vládnoucí myšlenky oddělí od vládnoucích individuí a především od vztahů, které vznikají z daného stupně způsobu výroby, a jakmile se tak dojde k závěru, že v dějinách vždycky vládnou myšlenky, je velmi snadné abstrahovat si z těchto různých myšlenek „myšlenku jako takovou", ideu atd. jako to, co vládne dějinami, a pojímat tedy všechny tyto jednotlivé myšlenky a pojmy jako „sebeurčení" pojmu jako takového, který se vyvíjí v dějinách. Pak^TTa^*pnrózěné, že všechny vztahy lidí je možno odvodit z pojmu člověka, z člověka v představě, z podstaty člověka, z člověka jako takového. To dělala spekulativní filosofie. Hegel sám na konci „Filosofie dějin"18 přiznává, že „zkoumal proces vývoje samotného pojmu" a že v dějinách zpodobnil „vpravdě skutečnou theodiceu" (str. 446). Nyní je možné se vrátit opět k producentům „pojmu", theologům, ideologům a filosofům, a potom se dojde k závěru, že filosofové, myslitelé jako takoví, vládli odjakživa v dějinách — tento závěr ostatně, jak vidíme, vyslovil už i Hegel. Celý ten trik, jak v dějinách prokázat^svrchova^nos^ducha (hierarchie u Stirnera), se tedy omezuje na tyto tři_júkonyj čís. 1. Myšlenky těch, kdo vládnou z empirických důvodů, za empirických podmínek a jako materiální individua, musí ideologové oddělit od těchto vládnoucích individuí, a tím uznat vládu myšlenek či ilusí v dějinách. Čís. 2. Do této vlády myšlenek se musí vnést nějaký řád, prokázat mezi myšlenkami, které jedna po druhé vládly, nějakou mystickou souvislost, a to se provádí tak, že se tyto myšlenky pojímají jako „sebeurčení pojmu" (to je možné proto, že tyto myšlenky spolu skutečně souvisí prostřednictvím své empirické základny, a také proto, že jsou-li pojaty jako pouhé myšlenky, stávají se z nich seberozlišení, rozdíly vytvořené myšlením). čís. 3. Aby se odstranilo mystické vzezření tohoto „sebe sama určujícího pojmu", přeměňuje se v jakousi osobu — v „sebeuvědo- 62 I. FEUERBACH mění" — anebo, aby to vypadalo hezky materialisticky, v řadu osob representuj í cích v dějinách „pojem", v „myslitele", ve „filosofy", v ideology, kteří jsou zase pojati jako výrobci dějin, jako „rada strážců", jako ti, kteří vládnou.* Tím odstraňují z dějin beze zbytku všechny materialistické prvky a mohou pak bez obav popustit uzdu svému spekulativnímu oři. V obyčejném životě dovede každý shopkeeper** velmi dobře rozlišovat mezi tím, zač se někdo vydává, a tím, co skutečnějej-ale naše dějepisectví k tomuto triviálnímu poznání ještě nedospělo. Každé epoše na slovo věří, co sama o sobě říká a co si o sobě myslí. Je třeba vysvětlit tuto historickou metodu, která vládla v Německu, a proč vládla především v Německu, a to ze souvislosti s ilusí ideologů vůbec, například s ilusemi právníků, politiků (včetně praktických státníků) z dogmatického blouznění a překrucování těchto chlapíků; tato iluse docela prostě vyplývá z jejich postavení v praktickém životě, z jejich zaměstnání a z dělby práce. [B. SKUTEČNÁ ZÁKLADNA IDEOLOGIE] [i.] styky A výrobní síla Největší dělbou hmotné a duševní práce je odloučení města a venkova. Protiklad mezi městem a venkovem začíná s přechodem od barbarství k civilisaci, od kmenového zřízení ke státu, od místní omezenosti k národu, a prostupuje celé dějiny civilisace až do našich dnů (Anti-corn-law-league17). S městem je zároveň dána nutnost, administrativy, policie, daní atd., zkrátka obecního zřízení, a tím vůbec politik^Zde se poprvé objevilo rozdělení obyvatelstva na dvě velké třídy, které je založeno přímo na dělbě práce a na výrobních nástrojích."Město znamená už fakt koncentrace obyvatelstva, výrobních nástrojů, kapitálu, požitků, potřeb, kdežto venkov ukazuje fakt úplně opačný, isolovanost a rozdrobenost. Protiklad mezi městem a venkovem * Marxova poznámka na okraji: člověk jako takový — „myslící lidský duch". ** — kramář. (Pozn. red.) 63 K. MARX A B. ENGELS - NEMECKÁ IDEOLOGIE. SV. I může existovat jen v rámci soukromého vlastnictví. Je to nejkřiklavější výraz podřízenosti individua dělbě práce, určité činnosti, která mu byla vnucena, podřízenosti, která z jedněch dělá omezené městské živočichy, z druhých omezené venkovské živočichy, a dennodenně znovu a znovu plodí protiklad jejich zájmů. Práce tuje zase to hlavní, je to moc nad individui, a dokud tato moc existuje, musí 1 existovat soukromé vlastnictví. Zrušení protikladu mezi městem v a venkovem je jedna z prvních podmínek pospolitosti, je to pódií minka, která zase závisí na množství materiálních předpokladů a kterou pouhá vůle nemůže splnit, jak vidí každý na první pohled. (Tyto podmínky je třeba ještě vyložit.) Odloučení města od venkova je také možno chápat jako odloučení kapitálu od pozemkového vlastnictví, jako počátek kapitála existujícího a vyvíjejícího se nezávisle na pozemkovém vlastnictví, onoho vlastnictví, jehož jedinou základnou je práce a směna. Ve městech, která do středověku nepřešla hotová z dřívějších dějin, nýbrž vytvořila se nově z osvobozených nevolníků, byla pro každého jeho zvláštní práce jediným ylastnictYÍm.^ kromě malého kapitálu, který si přinesl s sebou a který se skládal téměř jen z nejnutnějšího řemeslnického nářadí. Řemeslníkům konkurovali uprchlí ■7 nevolníci, přicházející neustále do města; venkov vedl nepřetržitou L" válku proti městům, a proto bylo třeba, aby města měla organiso-vanou vojenskou moc; řemeslníky spojovalo společné vlastnictví k určité práci; potřebovali společné budovy, kde by prodávali své zboží, neboť tehdy byl Řemeslník zároveň commercant*, a z toho plynulo, že nepovolaní byli z těchto budov vyloučeni; zájmy jed-] notlivých řemesel byly protikladné; bylo nutno chránit práci, které se s námahou vyučili; celá země byla organisována feudálně; a to všechno byly příčiny, proč se pracovníci jednotlivých řemesel sdružovali v cechy. Není třeba, abychom se tu dále zabývali rozmanitými obměnami cechovního zřízení, ke kterým dochází pozdějším historickým vývojem. Po celý středověk utíkali nevolníci ustavičně do měst. Tito nevolníci, pronásledovaní na venkově svými pány, přicházeli do měst jednotlivě a setkávali se tam s organisovanou obcí, proti které byli bezmocní a v níž se museli smířit s takovým * — obchodníkem. (Pozn. red.) 64 I. FEUERBACH postavením, jaké jim určila potřeba jejich práce a zájem jejich organisovaných městských konkurentů. Tito dělníci, přicházející jednotlivě, nemohli nikdy dosáhnout nějaké moci; buď měla jejich práce svůj cech, bylo k ní třeba vyučení, a potom si je podrobili cechovní mistři a organisovalije podle svých zájmů; anebo kjejich práci nebylo třeba vyučení, nebyla to tedy práce cechovní, nýbrž nádenická, a potom se nikdy nemohli organisovat, zůstávali neorga-nisovanou chátrou. Z potřeby nádenické práce ve městech vznikla r chátra. Táto města tvořila opravdové „spolky", vzniklé z bezprostřední potřeby, ze starosti o ochranu vlastnictví a ze snahy znásobit výrobní prostředky i prostředky obrany jednotlivých členů. Chátra v těchto městech byla úplně bezmocná, protože se skládala z individuí navzájem si cizích, která přicházela do města každé zvlášť a stála tedy neorganisována proti organisované moci vyzbrojené pro případ války a žárlivě je střežící. Tovaryši a učňové byli v každém řemesle organisováni tak, jak to nejlépe vyhovovalo zájmu mistrů; k_rrůstiůrn..mjělLpatriarc poměr, a tento poměr dával mistrům dvojnásobnou moc, jednak proto, že měli přímý vliv na celý život tovaryšů, jednak proto, že pro tovaryše pracující u téhož mistra byl tento poměr skutečným poutem, které je spojovalo proti tovaryšům ostatních mistrů a oddělovalo je od nich; a konečně spojoval tovaryše s existujícím řádem už jejich zájem, aby se sami stali mistry. Jestliže se tedy chátra přece jen zmohla alespoň na vzpoury proti celému městskému řádu, i když při její bezmocnosti zůstávaly bez jakéhokoli účinku, nedokázali tovaryši nic jiného, než že se tu a tam v rámci jednotlivých cechů vzepřeli, a to už patřilo k existenci cechovního zřízení. Velká povstání středověku vycházela vždy z venkpva,._ale ta byla rovněž naprosto bezúspěšná" právě pro roztříštěnost a z toho plynoucí zaostalost rolníků. Dělba_jDráce byla ve městech mezi jednotlivými cechy ještě [úplně živelná] a mezi jělInoTlívými^pracovníky uvnitř cechů nebyla provedena vůbec. Každý pracovník musel být zběhlý v celé řadě prací, musel umět udělat všechno, co se dalo udělat s jeho nářadím; omezené styky a nepatrné spojení mezi jednotlivými městy, nedostatek obyvatelstva a omezenost potřeb nedovolovaly, aby se 5 Martí-Engels 3 65 K. MARX A B. ENGELS - NEMECKA XDEOLOGIE. SV. I dělba práce dále rozvíjela, a proto musel každý, kdo se chtěl stát mistrem, ovládat celé své řemeslo. Proto se u středověkých řemeslníku j ešte"setkáváme se zajtriem o jejich speciální práci a o zručnost v této práci; z tohoto zájmu se mohl vyvinout i jistý omezený smysl pro umění. Ale proto byl také každý středověký řemeslník ' upíně pohlcen svou prací, měl k ní vztah* dobrodušné otrocké služebnostia byl v jejím područí mnohem víc než moderní dělník, '■ kterému je jeho práce lhostejná. Kapitál v těchto městech byl kapitál samorostlý a skládal se z obydlí, z řemeslnického nářadí a z přirozeně vzniklého dědičného zákaznictva, a protože styky byly nevyvinuté a chyběl oběh, nebylo možno tento kapitál realisovat, takže ho vždy musel dědit syn po otci. Tento kapitál nebylo možno odhadnout v penězích, jako je tomu u moderního kapitálu, u něhož je lhostejné, je-li uložen v té či oné věci; byl to .kapitál přímo squyisící_s určitou prací majitele, naprosto neoddělitelný tra této práce, a v tom smyslu tedy kapitál stawmskL___ Dalším rozšířením dělby práce bylo _oddělení výroby a styků, vytvoření zvláštní třídy obchodníků; ve městech dochovaných z dřívějších dob (mimo jiné i s Židy) existovalo toto rozdělení už dříve, a v nově zakládaných městech k němu docházelo velmi brzy. Tak byla dána možnost obchodního spojení přesahujícího nejbližší okruh; uskutečňování této možnosti záviselo na tom, jaké byly v té době dopravní prostředky, v jakém stavu byla veřejná bezpečnost na venkově, podmíněná politickými poměry (po celý středověk putovali, jak známo, obchodníci od města k městu s ozbrojenými karavanami), a na tom, zda v oblastech dostupných stykům byly, podle stupně kultury, primitivnější nebo vyvinutější potřeby. Jakmile se obchodní styky konstituují ve zvláštní třídu, jakmile obchodníci rozšíří obchod za hranice nejbližšího okolí města, dochází ihned k vzájemnému působení mezi výrobou a styky. Města navazují mezi sebou spojení, z jednoho města do druhého se přenášejí nové nástroje, a dělba mezi výrobou a styky vyvolává brzy novou dělbu výroby mezi jednotlivými městy, z nichž každé brzy provozuje převážně jedno průmyslové odvětví. Pozvolna začíná mizet počáteční omezenost na nejbližší okolí. 66 I. FEUERBACH Ve středověku byli měšťané každého města nuceni sdružovat se proti venkovské šlechtě, aby se jí ubránili; rozšiřování obchodu, zřizování komunikací vedlo jednotlivá města k tomu, že se seznamovala s jinými městy, která prosazovala tytéž zájmy v boji s týmž protivníkem. Z mnoha místních měšťanstev jednotlivých měst vznikala jen velmi pozvolnaJnáajněšťanů._Z životních podmínek jednotlivých měšťanů se v důsledku protikladu k existujícím vztahům a v důsledku způsobu práce, podmíněného těmito vztahy, zároveň stávaly podmínky, které jim všem byly společné a nezávislé na jednotlivém měšťanu. Měšťané vytvářeli tyto podmínky natolik, nakolik se vymanili z feudálního svazku, a byli vytvářeni těmito podmínkami natolik, nakolik byli podmíněni svým protikladem k feudálnímu zřízení, které tu bylo už před nimi. Když se vytvořilo spojení mezi jednotlivými městy, vyvíjely se z těchto společných podmínek podmínky třídní. Tytéž podmínky, týž protiklad, tytéž zájmy mus^eTy~vxeIErvyvolat všude i stejné mravy. Buiržoaáe_sarna_ se ponenáhlu, vyvíjí^teprve se svými podmínkami, podle dělby práce se zase štěpí na různé frakce a nakonec do sebe vstřebává všechny majetné třídy, které tu už byly* (formujíc zároveň většinu už předtím nemajetných a část dosud majetných tříd v novou třídu, proletariát), tou měrou, jak se všechno dřívější vlastnictví mění v průmyslový nebo obchodní kapitál. Jednotlivá individua tvoří třídu jen potud, pokud musí vést společný boj proti jiné třídě; jinak si navzájem konkurují jako nepřátelé. Na druhé straně se třída zase_ osamostatňuje vzhledem k individuím, takže ta se už dostávají do životních podmínek, které jsou jim předurčeny, třída jim určuje jejich životní postavení a tím i jejich osobní vývoj, individua jsou podřizována třídě. Je to týž jev jako podřízenost jednotlivých individuí dělbě práce a může být odstraněn jen zrušením soukromého vlastnictví a práce samé. Jak se z této podřízenosti individuí třídě zároveň vyvíjí podřízenost všem možným představám atd., naznačili jsme několikrát už předtím. Závisí jedině na rozšířenosti styků, zda pro další vývoj přijdou nebo nepřijdou nazmar výrobní síly, zejména vynálezy vytvořené * Marxova poznámka na okraji: Vstřebává nejprve pracovní odvětví, která přímo náleží státu, potom všechny -j-----[více nebo méně] ideologické stavy. 67 K. MARX A B, ENGELS - NĚMECKÁ IDEOLOGIE. SV. I v určitém místě. Dokud ještě neexistují styky přesahující bezprostřední sousedství, musí se ke každému vynálezu v každém místě dojít zvlášť, a stačí pouhá náhoda, třeba vpád barbarského národa nebo i obyčejná válka, aby se v zemi s vyvinutými výrobními silami a potřebami muselo začínat zase úplně od začátku. Na úsvitu jdějin bylo třeba k^Mý-vyíiál^ objevit vždy znovu a v každém místě zvlášť. Rozvinuté výrobní síly mohou i při poměrně velmi rozsáhlém obchodu snadno úplně zaniknout; to dokazují Féničané, jejichž vynálezy byly většinou na dlouhou dobu ztraceny, protože národ byl vyřazen z obchodu, země byla dobyta Alexandrem, a tak /, začala upadat. Právě tak například středověké malířství na skle. i Teprve když se styky staly světovými styky a jsou založeny na \ velkém průmyslu, když jsou do konkurenčního boje zapojeny vše-\ chny národy, je zajištěno trvání dosažených výrobních sil. 1 Dělba práce mezi různými městy vedla vzápětí ke vzniku manufaktur, výrobních odvětví, která už přerostla rámec cechovního zřízení. Historickým předpokladem prvního rozkvětu manufaktur — v Itálii a později ve Flandrech — byl s/tyk s cizími národy. V jiných zemích — např. v Anglii a ve Francii — se manufaktury zpočátku omezovaly na vnitřní trh. Předpokladem manufaktur — kromě toho, co jsme uvedli — byla již pokročilá koncentrace obyvatelstva — zejména na venkově — a kapitálu, který se začal shro-maždovat v rukou jednotlivců, jednak — přes všechny cechovní zákony — v ceších, jednak u obchodníků. Velmi brzy se ukázalo, že taková práce, která hned od začátku předpokládala stroj, i když ještě v úplně primitivní podobě, je nejvíc schopná vývoje. Tkalcovství, které do té doby provozovali na venkově rolníci vedle své práce, aby si opatřili potřebné ošacení, bylo první prací, kterou rozšíření styků popohnalo kupředu a vedlo k jejímu dalšímu rozvoji. Tkalcovství bylo první manufakturou a zůstalo manufakturou nejdůležitější. S růstem obyvatelstva se zvyšovala poptávka po látkách na šaty, akumulace a mobilisace samorostlého kapitálu, způsobená urychleným oběhem, vedla k potřebě přepychu, podporované vůbec pozvolným rozšiřováním obchodních styků — a to všechno dávalo tkalcovství kvantitativně i kvalitativně podnět, který je vymanil z dosavadní formy výroby. 68 I. FEUERBACH Rolníci dále tkaH a dosud tkají pro vlastní potřebu, ale vedle nich vznikala ve městech nová třída tkalců, jejichž tkaniny byly určeny pro celý domácí trh a většinou i pro zahraniční trhy. Tkakovstyí, práce, která vyžaduje většinou málo dovednosti a která se brzy rozdělila na nesčetná odvětví, se celou svou povahou vzpíralo poutům cechu. Proto se také tkalcovství provozovalo většinou na vesnicích a v městysích bez cechovní organisace, a z těch se ponenáhlu stávala města, a to brzy nejvíc kvetoucí města v každé zemi. S manufakturou provozovanou mimo cechovní organisaci se zároveň měnily i vlastnické vztahy. První pokrok proti samorost-lému stavovskému kapitálu byl vznik obchodníků, jejichž kapitál byl hned od počátku mobilním kapitálem, kapitálem v moderním smyslu, pokud to přichází v úvahu za tehdejších poměrů. Druhý krok vpřed znamenala manufaktura, která zase zmobilisovala spoustu samorostlého kapitálu a vůbec zvětšila masu mobilního kapitálu oproti mase samorostlého kapitálu. Manufaktura se zároveň stala útočištěm rolníků před cechy, které je vylučovaly nebojím špatně platily, tak jako dříve cechovní města poskytovala sedlákům útočiště před [venkovskou šlechtou, která je utiskovala]. Současně s počátkem manufaktur nastalo období tuláctví, způ-