mezi globálními silami překonat výlučnost a ideologii vlastní identity. Nebo spíše každý jedinec musí ve změnách, kterými prochází představy o „jeho" íárodě, najít prostředky, jak z něj vystoupit, aby mohl komunikovat ;■■ jedinci z jiných národů, jež mají stejné zájmy a, alespoň částečně, st ijnou budoucnost jako on. Přeložila Marie Černá 238 Benedict Anderson 1. ÚVDD Možná si toho zatím mnoho lidí nevšimlo, ale v historii marxismu a marxistických hnutí nastává zásadní změna. Jejími nejviditelnějšími známkami jsou nedávné války mezi Vietnamem, Kambodžou a Čínou. Tyto války mají světově historický význam, protože jsou prvními, které byly rozpoutány mezi režimy, jejichž nezávislost a revoluční pověst jsou nezpochybnitelné, a protože žádná z válčících stran neučinila víc než jen zcela formální pokus ospravedlnit krveprolití z nějaké jasnější marxistické teoretické perspektivy. Zatímco střety na čínsko-sovět-ských hranicích, k nimž došlo v roce 1969, a sovětskou vojenskou intervenci v Německu (1953), Maďarsku (1956), Československu (1968) a Afghánistánu (1980) bylo stále možno interpretovat-v závisiosti na vkusu - jako „socialistický imperialismus", „obranu socialismu'' atd., myslím, že nikdo vážně nevěří tomu, že by se takový slovník mohl uplatnit při popisu toho, co se stalo v Indočíně. * Přeloženo z anglického originálu Imagined Communities. Revidované vydání. Verso (NewLeft Books), London-New York, 1991, kap. 1 a 2, s. 1-36. Copyright© Benedict Anderson 1983, 1991. Vydáno se svolením nakladatelství Verso, NewLeft Books Ltd., London. " Klíčovým termínem pro Andersonovo pojetí národa je termín „imagined communities". Tento termín je mnohoznačný a autor záměrně vyvolává v čtenáři jisté napětí, poněvadž „imagined" může znamenat cosi pomyslného, pouhou představu. Ve skutečnosti ovšem má tento termín u Andersana jiný význam: národ se může stát národemteprve tehdy, když s^a_ždý^Jeho příslušníků je schopen představit, že je příslušníkem pospolitosti sjidmi, které nikdy osobně nepoznal a nepozná a kteří žijí na teritoriu, které si může rovněž pouze představovat. Překlad do Češtiny jetedy velmi obtížný, poněvadž v češtině „imaginární" označuje pouze něco po- 239 Představovala-! vietnamská invaze do Kambodže a následná okupace této země v prosil ci 1978 alednu 1979 první rozsáhlou konvenční válku, již vedl jeden revc luční marxistický režim proti jinému,1 pak byl únorový útok Číny na \j Letnám pouze rychlým potvrzením precedentu. Snad jen někdo zcela kjrajně důvěřivý by si troufl vsadit na to, že na sklonku tohoto století bujiou SSSR a ČLR - o menších socialistických státech nemluvě - v přípa dě nějakého významnějšího mezinárodního konfliktu nutně stát či bojoi rat na stejné straně. Kdo si může být jistý, že se do sebe jednoho dne nep^ istí Jugoslávie a Albánie? Rozmanité skupiny, které volají po stažení Ru ié armády ze základen ve východní Evropě, by si měly uvědomit, do jakí míry její zkrušující přítomnost od roku 1945 zamezuje ozbrojeným konf iktům mezi marxistickými režimy v této oblasti. Smyslem tako\ ých úvah je zdůraznit fakt, že od druhé světové války se každá uspi šná revoluce vymezuje nacionálne - Čínská lidová republika, Vietn; mská socialistická republika atd. -, a tím se pevně usazuje v územn ím a sociálním prostoru zděděném z predrevoluční minulosti. Naop; Je to, že Sovětský svaz sdílí se Spojeným královstvím Velké Británie a ř everního Irska onu zvláštní charakteristiku, že odmítl mít ve svém p< jmenování národnost, svědčí o tom, že je stejně tak dědicem předna ;ionálních dynastických států 19. století jako předchůdcem interna, cionalistického řádu 21. století.2 inyslného, reálně ni pospolitostí, nýbrž { a nehodí se jako ná; 1 Tuto formulaci vol Aby nedošlo k příp; byla výsledkem sráí pravděpodobně už i hranice, s nimiž zača ňovaly a vyvrcholily předchozích najezdi kých teritorií a ani pí v prosinci roku 197Í P. Heder ve stati „Trn The Third Indochina and Vietnam", Bulle s. 2-9; a Laura Sum) Shame and Honour '' Jestliže někdo poc svazu rovnocenné, označovat: velkobri' existujícího. Národ není v Andersonově pojetí „vymyšlenou" «spojitostí myšlenou, ale tento termín není v Češtině obvyklý 2v knihy. (Pozn. ed.) m, jen abych zdůraznil rozsah a styl bojů, ne abych obviňoval, dnému nedorozumění, je třeba říci, že invaze v prosinci 1978 sk mezi partyzány těchto dvou revolučních hnutí, jež se táhly id roku 1971. Od dubna 1977 se intenzita a rozsah nájezdů na liKambodžané, které však Vietnamci promptně opětovali, stup-ve větším vietnamském vpádu v prosinci 1977. Žádný z těchto i však neměl za cíl svržení nepřátelského režimu Či okupaci vel->čet bojovníků nebyl srovnatelný s tím, kolik jich bylo nasazeno . Spory o příčiny této války s velkou pečlivostí sledují Stephen ; Kampuchean-Vietnamese Conflict", v David W. P. Elliott (red.), Conflict, s. 21-67; Anthony Barnett, „Inter-Communist Conflicts 'in of Concerned Asian Scholars, roc. 11, 4 (říjen-prosinec 1979), ners, „In Matters of War and Socialism Anthony Barnett would Campuchea Too Much", tamtéž, s. 10-18. lybuje o tom, že Spojené království je v této věci Sovětskému iť si odpoví na otázku, jakou národnost by jeho jméno mělo sko-irskou? 240 Eric Hobsbawm má naprosto pravdu, když tvrdí, že „marxistická hnutí a státy mají tendenci stát se nacionálními nejenom formou, ale i podstatou, což znamená, že se mění v hnutí nacionalistická. Nic nenasvědčuje tomu, že tento irgend nebude pokračovat."3 Tato tendence se navíc neomezuje jen na socialistický svět. Organizace spojených národů přijímá téměř každý rok nové členy. Řada „starých národů", které se kdysi pokládaly za plně konsolidované, se začíná uvnitř svých hranic potýkat se „subnacionalismy" - nacionalismy, které přirozeně sní o tom, že se jednoho krásného dne z této podřízené pozice vymaní. Realita je celkem jasná: tak dlouho prorokovaný „konec éry nacionalismu" není ani zdaleka na dohled. Národní identita je v politickém životě naší doby ve skutečnosti tou nejuniverzálnější legitimní hodnotou. I když fakty jsou jasné, jejich vysvětlení zůstává předmětem dlouhodobých sporů. Jak se obecně ukazuje, národ, národnost a nacionalismus je těžké definovat, natož analyzovat. V rozporu s nesmírným vlivem, který má nacionalismus na moderní svět, jsou přesvědčivé výsledky teoretického uchopení problému nacionalismu nápadně vzácné. Hugh Seton-Watson, autor zdaleka nejlepšího a nejucelenějšího anglického textu o nacionalismu a dědic obsáhlé tradice liberální historiografie a sociální vědy, smutně poznamenává; „Tak jsem donucen k závěru, že nelze podat žádnou .vědeckou definici' národa, přestože tento fenomén existoval a existuje."4 Autor průkopnické knihy The Break-up of Britain a dědic v podstatě stejně obsáhlé tradice marxistické historiografie a sociální vědy Tom Nairn upřímně uvádí: „Teorie nacionalismu představuje velký historický nezdar marxismu."5 Avšak i toto doznání je poněkud zavádějící, protože je lze chápat tak, jako by implikovalo politováníhodný výsledek dlouhodobé cílevědomé snahy o teoretické objasnění záležitosti. Přesnější by bylo říci, že se nacionalismus stal pro marxistickou teorii jakousi nepohodlnou anomálií&ž& právě z tohoto důvodu ho tato teorie do velké míry pomíjí, místo aby se s ním snažila vypořádat. Jak jinak 3ze vysvědit to, že Marx nevyložil klíčové adjektivum svého proslulého výroku z roku 1848: „Proletariát každé země se přirozeně musí nejprve vypořádat se svou vlastní bur- 3 Eric Hobsbawm, „Some Reflections on .The Break-up of Britain'", New Left Review 105 (zárí-říjen 1977), s. 13. J Viz jeho Nations and States, s. 5. Kurzíva dodána. ' Viz jeho „The Modern Janus", New Left Review 94 (listopad-prosinec 1975), s. 3. V nezměněné podobě je tento esej obsažen v knize The Break-up of Britain jako kapitola 9 (s. 329-363). 241 žoasií"?6 lak jinak vysvětlit, že se už víc než století užívá pojem „národní burzo, asie", aniž by se kdo vážně pokusil teoreticky zdůvodnit relevanci uvedeného adjektiva? Proč je toto rozčlenění buržoasie - která je světo^ ou třídou, pokud je definována z hlediska výrobních vztahů - teoretil ;ky významné? Cílem | této knihy je nabídnout jisté zkusmé návrhy na uspokojivější interpret aci „anomálie" nacionalismu. Marxismus i liberální teorie podle m: nit jevy" takříkají či - jak 1 říkal - n; kulturníl rozuměl: způsobe poskytuj se proká: sledkem rických s schopný íe v této věci zastydly v pozdně ptolemaiovské snaze „zachrá-mám za to, že je naléhavě třeba přeorientovat perspektivu : v kopernikovském duchu. Vycházím z toho, že národnost y někdo vzhledem k četným významům tohoto slova raději rodní identita je stejně jako nacionalismus určitým druhem lo artefaktu. K tomu, abychom těmto artefaktům správně po-, potřebujeme pečlivě zvážit, jak se historicky zrodily, jakým n se s postupem doby měnily jejich významy a proč dnes tak hlubokou, emocionálně založenou legitimitu. Pokusím :at, že vytvoření těchto artefaktů nakonci 18. století7 bylo vý-spontánní krystalizace složitého „křížení" nespojitých histo-1, ale že jakmile byly vytvořeny, staiy se „modulárními", tedy ni být více či méně vědomě přenášeny na velmi rozmanité sociální lerény, spojovat se a být spojovány se stejně širokou škálou politický! :h a ideologických konstelací. Dále se pokusím ukázat, proč tyto konlí rétní kulturní artefakty vzbuzují tak hlubokou oddanost. 11 Karl Mars a Friedrich Engels, The Communist Manifesto, v Selected Works, sv. I, s. 45. Citoví íno podle Českého překladu: Manifest komunistické stranyv Karel Marx a Bedřich Engels, Vybrané spisy, sv. 1, přel. L. Stolí, Svoboda, Praha, s. 37. Kurzíva dodána. VI :aždém teoretickém výkladu by mělo slovo „přirozeně" před nadšeným čtenářem z iblikat jako varovný signál. 7 Jak uvádí Aira Kemiläinen, dva „otcové zakladatelé" akademického studia nacionalismu E [ans Kohn a Carleton Hayes takové datování přesvědčivě zdůvodnili. Mysíím, že jejich závěry nikdo vážně nezpochybnil, nepočítáme-li nacionalistické ideology v j idnotlivých zemích. Kemiläinen také poznamenává, že slovo „nacionalismus" pře niklo do širšího užívání až na konci 19. století. V mnoha standardních slovnících : 9. století se například vůbec nevyskytovalo. Když Adam Smith rozvíjel své úvahy c bohatství „národů", nemyslel tímto slovem nic jiného než „společnosti" či „státy'. Aira Kemiläinen, Nationalism, s. 10, 33 a 48-49. 242 pDJmy a definice Než přistoupím k výše uvedeným otázkam, bude snad vhodné krátce se zamyslet nad pojmem „národ" a nabídnout jeho použitelnou definici. Teoretiky nacionalismu často uvádějí do rozpaků, ne-li přímo vyvádějí z míry, následující tři paradoxy: 1. Objektivní modernost národů v očích historiků versus jejich subjektivní starobylost v očích nacionalistu. 2. Formální univerzálnost národnosti jako socio-kulturního pojmu - každý Člověk v moderním světě může, měl by a bude „mít" nějakou národnost, tak jako „má" nějaké pohlaví- versus neodčinitelnápartikulárnost jejích konkrétních projevů (takže například „řecká" národnost je z definice sui generis). 3. „Politická" síla nacionalismů versus jejich filosofická chudoba až nekoherentnost Jinými slovy, nacionalismus na rozdíl od jiných -ismů nikdy nezrodil své velké myslitele - žádné Hobbese, Tocqueviíly, Marxe nebo Webery. V důsledku této „prázdnoty" se mezi kosmopolitními, polyglotními intelektuály snadno ujímá určitá blahosklonnost. Člověk může celkem rychle usoudit, tak jak to řekla Gertruda Steinová Oaklandovi, že „žádné tam tam není". Je příznačné, že i tak příznivě nakloněný badatel, jakým je Tom Nairn, je s to napsat: „.Nacionalismus' je patologie moderního historického vývoje, která je stejně nevyhnutelná jako ,neuróza'u jednotlivce, provází jí velmi podobnázásadní dvojznačnost, podobná latentní schopnost zvrhnout se v šílenství, vyrůstá z dilemat bezradnosti (která je pro společnosti ekvivalentem infantilismu), jimižje zatížena většina světa, a je v podstatě neléčitelná."8 Část problému spočívá v tom, že bezděčně tíhneme k tomu, hyposta-zovat existenci „Nacionalismu s velkým N" (tak trochu na způsob „Věku s velkým V") apotom „jej" klasifikovat j ako nějakou ideologii. (Všimněme si, že zatímco každý má nějaký věk, Věk je pouze analytickým výrazem.) Myslím, že by věci usnadnilo, kdybychom k němu přistupovali, jako by patřil do stejné kategorie jako „příbuzenství" a „náboženství", nikoli do té, v níž najdeme „liberalismus" nebo „fašismus". Na základě antropologického přístupu tedy navrhuji následující definici-närodä: je to pomyslné politické _společejasíyí_- .a..to. existující v představách jako společenství ze;.sarné.syé..pp._ds.ta.ty.vnějškQvě. ohra-ničenéa svrchované. Je £Of7^sjrc^protqžej)říslušm^ _&statníchjlejiůji^ 3 TheBreak-up of Britain, s. 359. 243 neuslyší .přesto y^ymysíi každého z.n^ Ječensty .9 Na toto představování naráží svým půvabně kousavým stylem í.enan, když píše: „Podstatou národa je, aby všichni sdíleli mnohé s. také aby všichni leccos zapomněli."10 Něco podobného poněkud z mrta prohlašuje Gellner: „Nacionalismus není probouzením národů < sebeuvědomění: vynalézá národy tam, kde neexistují."" Nedosta kern této formulace však je, že Gellner chce tak moc odhalit, jak se ns cionalismus skrývá za falešnými záminkami, že „vynalézání" připodol muje „výmyslu" a „lži" a ne „představování" a „vytváření". Tím vlas ně naznačuje, že existují „opravdová" společenství, která vypadají v uxtapozici s národy příznivěji. Ve skutečnosti jsou pomyslná yšechna spjojejřmst^ primitivních kultur, p.r.o..něž..j ejypický osobnLJcontaid:..Ca,možná.ani4£ineyy4miaj.elLSpole-čenství ji: třeba rozlišovat nikoli podle jejich falešnosti či opravdovosti, ale podlt toho, jakým způsobem se s nimi v představách pracuje. Jáv-ští vesnil ané vždy věděli, že jsou spojeni s lidmi, které nikdy neviděli, tyto vázl >y však byly kdysi vnímány partikularisticky - jevily se jako do neko lečna rozprostíratelné sítě příbuzenství a klientství. Slovo znamenající abstraktní pojem „společnost" jávský jazyk ještě zcela nedávno neměl. O francouzské aristokracii ancien regime dnes můžeme uv ižovat jako o třídě; takto však začala být pojímána až velmi pozdě.12 formální odpověď na otázku „Kdo je hrabě de X?" nezněla „přísluší ík aristokracie", nýbrž „pán z X", „strýc barona de Y" nebo „vazal vé rody de Z". Národ existuje.Y..predstavy i ten nej 'ětší, který může mít třeba miliardu obyvatel, má konečné, byť pružné hranice, za nimiž se nacházejí jiné národy. Žádný národ si o sobě n^ myslí, že se kryje s celým lidstvem. Ani ti největší mesianisté 3 Srov. Sete n-Watson, Nations and States, s. 5: „Jediné, co mě napadá, je, že národ existuje, pokud se významný počet lidí v nějakém společenství domnívá, že tvoří národ, neb o se chová tak, jako by tvořil národ." „Domnívat se" tu můžeme přeložit jako „předl tavovat si". In Ernest R< nan, „Qu'est-ce qu'une nation?", v CEuvres Completes, sv. 1, s. 892. Dodává: „Káži iý francouzský občan musel zapomenout bartolomejskou noc či masakry na jihu \ e 13. století. Nenajdeme ve Francii deset rodin, které by mohly prokázat francký pů /od..." Citováno podle českého překladu v této knize. 11 Ernest G< ilner, Thought and Change, s. 169. Kurzíva dodána. 12 Například Hobsbawm ji „ustavuje", když říká, že v roce 1789 představovala asi 400 000 lid! v populaci čítající 23 000 000 lidí. (Viz jeho The Age of Revolution, s. 78.) Byl by však tento statistický obraz aristokracie představitelný za ancien regime7. mezi nacionalisty nesní o dni, kdy se všichni příslušníci lidského rodu připojí k jejich národu, tak jak to bylo možné v určitých epochách, kdy například křesťané snili o zcela křesťanské planetě. Existuje v představách jako svrchovaný, protože koncepce národa se rodila v době,Jídjj3syícensM ajeyduce ni^^gitmútu„BQhem ustanovených hierarchicky .uspořádaných ..dynas.tický.ch. říší. Jelikož národy dospívaly v té fázi lidské historie, kdy se i ti nejoddanější vyznavači kteréhokoli univerzálního náboženství nevyhnutelně museli vyrovnávat s živoucím pluralismem takových náboženství a s přizpůsobováním ontologických tvrzení každé víry danému teritoriu, touží být svobodné, a jestliže se podřizují Bohu, pak přímo jemu. Zárukou asymbolem této svobodyje svrchovaný stát. A konečně, národ existuje v představáchjako společenství, protože _sé bez ohledu na to, k jaké nerovnosti a vykořisťování v národě docházejí, vždy pojímá jako hluboká horizontální sj)nzněnost._V konečném důsledku právě toto bratrství poslední dvě století umožňuje, aby tolik milionů lidí ochotně ne snad zabíjelo, ale umíralo kvůli tak omezeným představám. Tito mrtví nás stavějí přímo před ústřední problém, který přináší nacionalismus: jak to, že takové ubohé představy bez dlouhé historie (sotva víc než dvě století) mají za následek tak obrovské oběti? Domnívám se, že počátek odpovědi je nutno hledat v kulturních kořenech nacionalismu. 2. KULTURNÍ KOŘENY Snad žádné symboly nezarážejí v moderní kultuře nacionalismu víc než památníky padlým a hroby neznámých vojínů. Veřejné obřadné pocty, které se těmto památníkům vzdávají právě proto, že jsou buď záměrně prázdné, nebo že nikdo neví, kdo uvnitř leží, nemají v dřívějších dobách žádný precedent.13 K tomu, abychom si uvědomili sílu tohoto aspektu modernity, stačí si představit, jaká by byla obecná reakce na šťourala, který by „zjistil" jméno neznámého vojína nebo by trval na tom, aby byly do hrobu uloženy něčí skutečné ostatky. Svatokrádež zvláštního, moderního typu! Ač tyto hroby postrádají 13 Staří Řekové měli památníky padlým, které ale byiy určeny konkrétním, známým jedincům, jejichž těla nemohla být z toho či onoho důvodu řádně pohřbena. Tuto informaci mi poskytla má kolegyně z byzantských studií Judith Herrinová. 245 identifikovati :lné ostatky smrtelných těl a stopy nesmrtelných duší, jsou nicméniJ plné prízračných národních představ.14 (Proto má tolik různých nárcdů takové hroby, aniž pociťují jakoukoli potřebu upřesňovat národri ost jejich chybějících nájemníků. Co jiného by mohli být než Němci, Američané, Argentinci...?) Kulturní vjjznam takových památníků bude ještě jasnější, když se pokusíme představit si třeba hrob neznámého marxisty nebo památník padlým ij.berálům. Lze se tu ubránit pocitu čehosi absurdního? Důvod spoČíi/á v tom, že ani marxismus, ani liberalismus se smrtí a nesmrtelností příliš nezabývají- Mají-li smrt a nesmrtelnost místo v nacionalist xkých představách, ukazuje to na velkou spřízněnost s představan i náboženskými. A protože tato spřízněnost rozhodně není náhodná, bude snad užitečné začít zamyšlení nad kulturními kořeny nacic nalismu smrtí (jako poslední z celé škály osudových událostí). Zdá-li se zp ravidla, že způsob, jakým člověk zemře, může být naho-telnost je nevyhnutelná. Lidský život je plný takových ttnosti a náhody. Všichni jsme si vědomi nahodilosti i iti svého konkrétního genetického dědictví, pohlaví, eme, fyzických schopností, mateřského jazyka atd. Velkou přednosy' tradičních náboženských světonázorů (již je pochopitelně třeba odlišovat od jejich role v legitimizování určitých systémů nadvlády a vykořisťování) je to, že se zajímají o člověka v rámci univerza, člověka jako druhovou bytost a o nahodilost života. Neobyčejná schopnost bu idhismu, křesťanství či islámu přežít po tisíce let v řadě různých sociálních uspořádání svědčí o jejich imaginatívni odpovědi na zdrcující í řemena lidského utrpení - nemoci, tělesná postižení, zármutek, starí a smrt. Proč jsem se narodil slepý? Proč můj nejlepší '" Posuďme napiíklad tyto pozoruhodné tropy: 1. „Ta diouhá Šedá řada nás nikdy nezklamala. Kdy byste vy měli zklamat, zpod bílých křížů by povstal milion duchů v olivově hnědej khaki, modré i šedé a zahřměl by magickými slovy: Povinnost, čest, vlast." 2. „ívé hodnocení [Američana ve zbrani] jsem si utvořil před mnoha a mnoha lety na bojišti a nikdy jsem je nezměnil. Pokládal jsem ho tehdy a pokládám ho i dnes za jednu z nejušlechtilejších postav na světě; nejen za jeden z nejlepších vojenských charakterů, ale také z nejryzejších [sic]... Patří dějinám jako jeden z největších příkladů úspěšného vlastenectví [sic]. Patří potomkům jako ten, kdo budoucí genera moderní filipínské literatury. Byl to také jeden z prvních románů, ktt ré napsal „índio".52 Takto nádherně začíná:53 13 Díky této pí lyfonii se moderní román ostře odlišuje i od tak vynikajícího předchůdce, jako j: Petroniův Satyrikon. Jeho vyprávění postupuje popořadě. Když En-colpius naříkí nad nevěrností svého mladého milence, nepředvádí se nám zároveň Giton s Ascylt :m v posteli. 511 V této souv slosti stojí za to srovnat kterýkoli historický román s dokumenty či vyprávěním z doby, kterou popisuje. =l O ponoření! románu do homogenního, prázdného času nevypovídá nic lépe než absence úvoďiích genealogií, často sahajících až k počátku člověka, které jsou tak příznačným rysem starých kronik, legend a svatých knih. r,: Rizal napsal svůj román vkoloniálním jazyce (ve španělštině), který byl tehdy společným jazyke m etnicky pestrých euroasijských a domorodých elit. Vedle tohoto románu se také' loprvé objevil „nacionalistický" tisk, a to nejenom ve španělštině, ale i v takových „ stnických" jazycích, jako jsou tagalština a UokánŠtina. Viz Leopoldo Y. Yabcs, „The Modem Literature of the Philippines", s. 287-302, v Pierre-Bernard Lafont a Deny s Lombard (red.), Littératures Contemporaines de l'Asie du Sud-Est. :j José Rizal, Noli Me Tangere, Instituto Nacionál de História, Manila, 1978, s. 1; v mém překladu. V době prvního vydání Pomyslných společenství jsem španělsky neuměl, což n lě mimoděk přivedlo k tomu, abych se spoléhal na ukázkově zkomolený překlad L eona Marii Guerrera. 260 Ke konci října pořádal Don Santiago de los Santos, všeobecně známý jako Capitan Tiago, slavnostní večeři. Přestože ji proti svému zvyku ohlásil teprve toho dne odpoledne, už se o ní mluvilo po celém Binondu, v jiných čtvrtích města, a dokonce i v [zdí obehnaném vnitřním městěj Intramuros. Capitan Tiago měl v té době pověst štědrého hostitele. Vědělo se, že jeho dům stejně jako jeho země nezavírá dveře před ničím s výjimkou obchodu a každé nové či troufalé myšlenky. Zpráva tak proběhla jako elektrický šok společenstvím příživníků, vyžírek a nezvaných hostů, které Bůh v Manile ve své nekonečné dobrotě stvořil a tak láskyplně rozmnožuje. Někteří sháněli leštidlo na boty, jiní hledali knoflíčky do límce a nákrčníky. Všichni do jednoho však měli plnou hlavu toho, jak by svého hostitele pozdravili s nezbytnou nenuceností, jež by vytvořila zdání dávného přátelství, či jak by se, bude-Ii třeba, omluvili, že nepřišli dříve. Večeře se podávala v domě na ulici Anloague. Jelikož si nepamatujeme, jaké měl číslo, popíšeme ho tak, aby se dal kdykoli rozpoznat - za předpokladu ovšem, že ho ještě nezničilo zemětřesení. Nedomníváme se, že by ho dal strhnout jeho majitel, protože takové dílo je obvykle ponecháno na Bohu či na Přírodě, která má navíc s naší vládou řadu smluv. Rozsáhlejší komentář jistě není zapotřebí. Mělo by stačit, když poznamenáme, že obraz (ve filipínské literatuře zcela nový) slavnostní večeře, o níž ve zcela odlišných Částech Manily v konkrétním měsíci konkrétního desetiletí debatují stovky bezejmenných lidí, kteří se navzájem neznají, hned od začátku vyvolává bezprostřední představu společenství. A ve větě o „domu na ulici Anloague", který „popíšeme tak, aby se dal kdykoli rozpoznat", jsme to my, filipínští čtenáři, kdo ho má rozpoznat. Samozřejmý přechod tohoto domu z „vnitřního" času románu do „vnějšího" času každodenního života [manilského] čtenáře podprahově potvrzuje pevnost jedinečného společenství zahrnujícího postavy, autora i čtenáře a postupujícího kalendářním časem.54 Všimněme si také tónu. Přestože Rizal nemá ani tu nejmatnější představu o osobní identitě svých čtenářů, obrací se k nim s ironickou důvěrností, jako by jejich vzájemné vztahy nebyly ani v nejmenší míře problematické." "' Všimněme si například, jak Rizal v jedné větě obratně přechází z minulého času „stvořil" (criô) do nám všem společného přítomného času „rozmnožuje" {multiplied}. " Druhou stranou anonymní skrytosti čtenářů byla a je autorova bezprostřední proslulost. Jak uvidíme, tato opozice skrytosti a proslulosti je zcela závislá na rozšíření tiskařského podnikání. Činorodí dominikáni vydali v Manile Doctrina Christiana už v roce 1593. Tisk ale po další staletí zůstal pod přísnou církevní kontrolou. Liberalizace začala teprve v 60. letech 19. století. Viz Bienvenido L. Lumbera, Tagalog Poetry 1570-1898, Tradition and Influences in its Development, s. 35, 93. 261 1\ W-- M--4.A s_.,'„J — ^^^ftU^^^^Cy ,a,X- ^.Mssí-t-i Nic v nás nevyvolá silnější pocit foucaultovských náhlých diskontinuit vědomí, než když vedle této knihy postavíme dřívější nejslavnější literární dílo, jehož autorem je „Indio" Francisco Balagtas (Baltazar) -knihu Pir. agdaanang Buhay ni Florante at ni Laura sa CahariangAlbania (Příbf h Floranta a Laury v království albánském), která poprvé vyšla tiskem roku 1861, přestože byla pravděpodobně napsána už v roce 1838.5G Nfíboť přestože Balagtas ještě žil, když se Rizal narodil, svět jeho největšíh ) díla je světu Rizalo vy knihy v každém základním ohledu cizí. Jeho rám :c - bájná středověká Albánie - je časově a prostorově zcela vzdálený Sinondu 80. let 19. století. Jeho hrdinové - Florante, křesťanský albán ský šlechtic, a jeho důvěrný přítel Aladin, muslimský (Aladin je „Moro') perský aristokrat - nám připomenou Filipínce pouze spojením křesťana a muslimského Mora. Zatímco Rizal svou španělskou prózu zar satirickér. čtyřverší zvýšil vzí aby se Če nejzvlášti víjejícíse medias n lerne protkává slovy z tagalštiny, aby dosáhl „realistického", o či nacionalistického účinku, Balagtas do svých tagalských bezděčně přimíchává španělské výrazy zkrátka proto, aby lešenost a zvučnost své dikce. Zatímco účelem Noli bylo, 1, verše z Florante at Laura se měly hlasitě zpívat. Ze všeho lější je, jak Balagtas zachází s časem. Jak uvádí Lumbera, „od~ iápletkanedodržuje chronologický pořádek. Příběh začíná in í/takže celý příběh se k nám dostává řadou promluv, jež slou- ží jako zt ětné záběry."" Téměř polovinu ze 399 čtyřverší představují popisy Fl )rantova dětství, jeho studentských let v Athénách a následných vale Čnických činů, o nichž hrdina hovoří s Aladinem.3H „Mluvený zpětný zá běr" byl pro Balagtase jedinou alternativou přímočarého, po-sloupnéh 3 vyprávění. Dozvídáme-lí se o „simultánních" minulostech Floranta i Aladina, spojují je jejich rozprávějící hlasy, nikoli epická struktura Jak vzdálená je tato technika technice románu: „Téhož jara, kdy Florante stále ještě studoval v Athénách, byl Aladin vypovězen ze dvora svého vladaře..." Balagtasovi se prakticky nikdy nestane, že by své protagonisty „situoval" do „společnosti" nebo že by o nich hovořil se svým publikem. Nehledě na medový tok tagalských mnohoslabič-ných slov., není na jeho textu ani mnoho „filipínského"." "Tamtéž, f. 115. "Tamtéž, s. 120. 58 Tato tečí nika je podobná technice Homérove, již tak obratně analyzoval Auerbach v Min lesřs, kap. 1 („Odysseova jizva"). ss „Paalam. Ubaniang pinamamayanan „Sbohem Albánie, dnes království ng casarr a, t, lupít, bangis caliluhan, zla, krutosti, surovosti a podvodu! 262 Roku 1816, sedmdesát let předtím, než byl napsán román Noli, napsal José Joaquin Fernandez de Lizardi román nazvaný El Periquillo Sarniento (Neposedný papoušek), evidentně první latinsko americké dílo tohoto žánru. Jak říká jeden kritik, tento text je „hrozivou obžalobou španělské správy v Mexiku, jejímiž nejnápadnějšími charakteristikami jsou nevědomost, pověrčivost a korupce".60 Základní formu tohoto „nacionalistického" románu naznačuje následující popis jeho obsahu:sl Od začátku naň [na hrdinu, Neposedného papouška] působí špatné vlivy - nevzdělané služebné mu vštěpují pověry, matka ustupuje jeho vrtochům, učitelé nemají buď nadání, nebo schopnost ho ukáznit. A i když jeho otec je inteligentní člověk, který chce, aby se syn raději věnoval užitečné živnosti, než aby rozšiřoval řady právníků a příživníků, nakonec zvítězí Periquillova příliš milující matka a pošle syna na univerzitu, a tak se postará o to, aby se naučil jen pedantské nesmysly... Periquillo zůstane navzdory mnoha setkáním s dobrými a moudrými lidmi nenapravitelně nepoučený. Není ochoten pracovat a brát cokoli vážně a postupně se stává knězem, hazardním hráčem, zlodějem, učedníkem v lékárně, doktorem, úředníkem v provinčním městě... Tyto epizody autorovi umožňují popisovat nemocnice, vězení, odlehlé vesnice, kláštery, a přitom zdůrazňovat jednu hlavní věc - že španělská vláda a vzdělávací systém podporují příživnictvi a lenost... Periquillova dobrodružství ho několikrát přivedou mezi Indiány a černochy... V tom, jak se osamělý hrdina pohybuje sociologickou krajinou, která je tak ustálená, že svět uvnitř románu splývá se světem venku, opět vidíme působit „národní představivost". Pikareskní tour ďhorison - nemocnice, vězení, odlehlé vesnice, kláštery, Indiáni, Černoši -nicméně není tour du monde. Horizont je jasně ohraničený: je to horizont koloniálního Mexika. O této sociologické kompaktnosti nás nic neujišťuje více než sled plurálů. Právě ony tkají sociální prostor plný srovnatelných věznic, z nichž žádná nemá sama o sobě zvláštní acong tangulan mo, i, cusa mang pinatay Já, tvůj obránce, jehož právě zabíjíš, so iyo, i, malaqui ang panghihinayang." však pláču nad osudem, jenž tě stihl." Tato slavná strofa se někdy interpretuje jako zastřené vyjádření filipínského patriotismu, Lumbera ale přesvědčivě dokládá, že taková interpretace je anachronismem. Tagalog Poetry, s. 125. Tyto verše přeložil Lumbera, já jsem mírně pozměnil jeho tagalský text tak, aby odpovídal vydání básně z roku 1973, vycházejícímu z tisku z roku 1861. 60 Jean Franco, An Introduction to Spanish-American Literature, s. 34. 61 Tamtéž, s. 35-36. Kurzíva dodána. 263 iležitost a jež všech ntují utlačovatelski znice z Bible. Ty n olečnost. Každá je agicky osamocena. A. konečně, abycho )u do jisté míry „e\ )dívejme se na úvc lož autorem je osi sta a nacionalista íkracování v roce lí lo 7 hodin, sobota vece n. Dnes ale nikdo nikdt odenním dešti mokré 3 pracovníky v obchodech ekávání volna a zábav : kvůii letargii, již zavii amání. Opuštěné byl; jstředky všeho druhu, ísknutí biče, jak drožka vozy. marang byl opuštěný, altovou cestu. Východ ratanové pohovce leže ěv a jindy zase úsměvy i. Obratu několik stráni žerného pocitu. Z niče OSPERITA izný tulák onemocněl nepřízni počasí zemře iy (svou simultánní, oddělenou existencí) repre-)u povahu této kolonie.62 (Postavme proti tomu :jsou nikdy pojímány jako typické pro tu či onu stejně jako ta, v níž Jan Křtitel okouzlil Salome, n vyloučili možnost, že rámce, které studujeme, ropské", protože Rizal a Lizardi psali španělsky, d příběhu Semarang Hitam (Černý Semarang), idem pronásledovaný mladý indonéský komu-/las Marco Karto dikromo° a který vycházel na 24:« -, mladí lidé v Semarangu v sobotu večer vždycky chodili nebyl. Všichni zůstali doma, protože cesty byly po silném . velmi kluzké. a na úřadech bylo sobotní ráno časem očekávám -' při večerních procházkách po městě -, dnes večer se ilo Špatné počasí a blátivé cesty v kamponzích, dočkali hlavní silnice, jež byly obvykle přecpané dopravními i chodníky, jinak se hemžící lidmi. Tu a tam se ozvalo ŕ poháněl koně kupředu, či klapot kopyt koňů táhnoucích ivědo řad plynových lamp padalo přímo dolů na zářící ií vítr chvílemi jasné světlo plynových lamp ztlumil... I miadý muž a četl noviny. Byl zcela zaujat. Jeho chvilkový byly jistou známkou toho, jak hluboce ho to, co čte, zají-k v naději, že snad najde něco, co mu odpomůže od jeho io nic narazil na článek nazvaný: akové putování osamoi lu raných (proti-)kolon yo krátké závratné kar .oniální úřady v Boven ;tě, který se nacházel h ie. Roku 1932 tam po i irco Kartodikromo (c. 1 itemporaines de l'Asie. ircova života najde čter ■n in Java, 1912-1926, k de o překlad Paula Tic irco Kartodikromo (c. L na kraji cesty. ;eného hrdiny odolnou sociální krajinou je příznačné pro iálních románů. iéře radikálního novináře internovali Marca holandské ! Digul, jednom z nejstarších koncentračních táborů na iluboko ve vnitrozemských bažinách západní Nové Gui-j.esti letech věznění zemřel. Henri Chambert-Loir, „Mas 390-1932) ou L'Education Politique", s. 208, v Littératures íu Sud-Est. Vynikající nejnovější a vyčerpávající přehled iářvTakashiShiraishi, An Age in Motion: Popular Radica-ap. 2-5 a 8. 'cella z jeho Three Early Indonesian Short Stories by Mas )90~1932), s. 7. Kurzíva dodána. 4 Mladíkem tato stručná zpráva pohnula. Přesně si uměl představit, jak ten ubožák trpěl, když ležel u cesty a umíral... V jednom okamžiku pocítil, že se v něm prudce rozlévá hněv. V jiném ucítil lítost. V dalším se jeho hněv obrátil, proti tomuto společenskému systému, který na jedné straně přinesl takovou bídu, a na druhé dopřál bohatství malé skupině lidí. Opět se tu tak jako v románě El Periquillo Samiento ocitáme ve světě plurálů: obchodů, úřadů, povozů, kampongů a plynových lamp. Tak jako v případě románu Noli jsme my, indonéští čtenáři, vrženi přímo do kalendářního času a známé krajiny; je docela dobře možné, že někteří z nás někdy šli po „blátivých" cestách Semarangu. A opět je tu. osamocený hrdina postaven vedle sociokrajiny popsané v pečlivě vykreslených, obecných detailech. Je tu ale také něco nového - hrdina, který není nikdy označen jménem a o němž se často mluví jako o „našem mladém muži". Neuvědomovanou „upřímnost" tohoto zájmena potvrzuje sama neobratnost a literární naivnost textu. Ani Marco, ani jeho čtenáři vůbec nepochybují o tom, ke komu odkazuje. Jestliže v humorně vystavěných evropských románech 18. a 19. století metafora „nás hrdina" pouze podtrhuje autorovu hru s (kterýmkoli) Čtenářem, Marcův „náš mladý muž", zejména ve své novosti, znamená mladého muže, který patří ke kolektivitě indonéský mluvících čtenářů, a implicitně tak k zárodečnému indonéskému „pomyslnému společenství". Všimněme si, že Marco necítí potřebu toto společenství jmenovitě specifikovat - už zde zkrátka je. (I kdyby se k jeho čtenářům připojili vícejazyční holandští cenzoři, byli by z těchto „našinců" vyloučeni, což je zřejmé z faktu, že hněv mladého muže se obrací proti „tomuto", nikoli našemu společenskému systému.) Pomyslné společenství konečně potvrzuje i zdvojenost našeho čtení - neboť čteme o tom, co čte náš mladý muž. Nenachází na kraji blátivé semarangské cesty mrtvolu nuzného tuláka, ale představuje si ji na základě článku v novinách.65 Ani v nejmenším se navíc nestará o to, kdo ten mrtvý tulák konkrétně byl - uvažuje o osobě, která něco reprezentuje, nikoli o osobním životě. '" Roku 1924 vydal Marcův blízký přítel a politický spojenec román nazvaný Rasa Merdika [Cítit se svobodný/Pocit svobody]. Chambert-Loir o hrdinovi tohoto románu (který nesprávně připisuje Marcovi) píše, že „nemá představu o významu slova .socialismus', přesto však cítí hluboké zneklidnění tváří v tvář společenskému zřízení, které ho obklopuje, a potřebu rozšířit si horizont pomocí dvou metod -cestování a četby". („Mas Marco", s. 208. Kurzíva dodána.) Neposedný papoušek se přesunul na Jávu a do 20. století. 265 Je príhodné, noviny - teď i a budeme pří literární konv řekněme na t ky o sovětský] převrat v Irák projev. Proč j\ vzájem spojuj přihodila nez; či o tom, co d tění (pozdějš: zápasem) dok Toto p o mys jů. Prvním je tu poskytuje znak - neust; času.S(i V ráme to poznáme? J celé měsíce z< nepředstavují všechny jeho Mali se někde ho výstupu v; Druhý zdro jakožto forme mezi vydání n vyrobilo více: 1600 se počet že v příběhu Semarang Hitam se uvnitř fikce objevují ;e totiž na noviny jako na kulturní produkt zaměříme kvapeni jejich ohromnou Aktivností. Jaká je základní ;nce novin? Podíváme-li se na typickou titulní stranu, tulní stranu The New York Times, najdeme tam člán-;h disidentech, o hladomoru v Mali, hrůznou vraždu, j, objevení vzácné fosilie v Zimbabwe a Mitterrandův ou tyto události postaveny takto vedle sebe? Co je na-2? Nikoli pouhý rozmar. Přesto se většina z nich zjevně visle na sobě, aniž jejich protagonisté o sobě navzájem ílají ostatní, věděli. Svévolnost jejich začlenění a umís- vydání nahradí Mitterranda vítězným baseballovým ádá, že spojení mezi nimi je pomyslné, né spojení vychází ze dvou nepřímo souvisejících zdro-jednoduše kalendářní koincidence. Nezbytnou vazbu latum v záhlaví novin, jejich nejdůležitější jednotíivý úe postupující odměřování homogenního, prázdného i tohoto času se „svět" vytrvale vleče dopředu. Z Čeho estliže po dvou dnech zpráv o hladomoru zmizí Mali na stránek The New York Times, čtenáři si ani na okamžik že zmizelo Mali jako takové nebo že hladomor skosil občany. Románová forma novin je ujistí, že „postava" tam venku tiše přesunuje dále v očekávání svého příští -ápletce. imaginárního spojení spočívá ve vztahu mezi novinami u knihy a trhem. Odhaduje se, že za více než čtyřicet let Gutenbergovy Bible a koncem 15. století se v Evropě lež 20 000 000 tištěných svazků.67 Od roku 1500 do roku vyrobených knih zvýšil na 150 000 000 až 200 000 000.'* m Číst noviny je ji iko číst román, jehož autor se vzdal jakékoli myšlenky na souvislou zápletku. 67 Febvre a Martin, The Coming of the Book, s. 186. Šlo nejméně o 35 000 titulu, které byly vydány v nejméně 236 městech. Už v roce 1480 existovala tiskařská výroba ve více než 110 mě.tech, z nichž 50 bylo v dnešní Itálii, 30 v Německu, 9 ve Francii, po 8 v Holandsk '.i a Španělsku, po 5 v Belgii a Švýcarsku, 4 v Anglii, 2 v Čechách a 1 v Polsku. „Od tol io roku lze, pokud jde o Evropu, říci, že se začala všeobecně užívat tištěná kniha" (s 182). bä Tamtéž, s. 262. Autoři k tomu uvádějí, že v 16. století už byly knihy snadno dostupné každému, kd< > uměl číst. 266 „Velmi záhy... začaly tiskárny vypadat spíše jako moderní dílny a přestaly připomínat pracovní místnosti středověkých klášterů. Fust a Schoeffer už v roce 1455 vedli podnik zařízený na standardizovanou produkci a o dvacet let později působily velké tiskárenské firmy všude po celé [sic] Evropě."69 Kniha byla v dosti zvláštním smyslu první masově vyráběnou průmyslovou komoditou moderního stylu.70 Jaký smysl mám na mysli, vyjde najevo, srovnáme-li knihu s jinými raně průmyslovými produkty, jako jsou textilní výrobky, cihly nebo cukr. Tyto komodity se totiž ménkvantitativně (v librách, fůrách či kusech). Libra cukru je zkrátka určité množství, vhodná dávka, nikoli předmět sám o sobě. Kniha je však - a v tom předznamenává dnešní zboží dlouhodobé spotřeby - nezaměnitelný, sám o sobě stojící předmět, který lze přesně reprodukovat ve velkém měřítku.71 Jedna libra cukru přechází v jinou; každá kniha má svou vlastní poustevnickou soběstačnost. (Není divu, že v městských centrech, jakým byla například Paříž, byly už v 16. století běžnou věcí knihovny, osobní sbírky masově produkovaného zboží.)72 V této perspektivě jsou noviny pouze „extrémní formou" knihy, knihou, která se prodává v obrovském počtu, má však jen velmi pomíjivou oblibu. Mohli bychom říci: jednodenní bestseller.73 Zastaralost novin druhého dne poté, co vyšly - je zvláštní, že jedna z prvních 63 Velké antverpské nakladatelství Planün mělo pod sebou na začátku 16. století 24 tiskáren s více než 100 dělníky v každé dílně. Tamtéž, s. 125. ™ To je jedno dobře podložené tvrzení mezi fantaziemi Marshalla McLuhana v knize Gutenberg Galaxy (s. 125). Mohli bychom dodat, že jesdiže knižní trh zastínily trhy s jinými komoditami, jeho strategická role v šíření idejí mu nicméně dodávala zásadní význam pro rozvoj moderní Evropy. 71 Důležitější než měřítko je tu princip. Náklady byly až do 19. století poměrně malé. Dokonce i Lutherova Bible, která byla neobyčejným bestsellerem, měla v pivním vydání pouze 4 000 výtisků. Neobvykle vysoký náklad prvního vydání Diderotovy Encyclopédie nečinil více než 4 250 výtisku. V18. století představoval průměrný náklad méně než 2 000 výtisků. Febvre a Martin, The Coming of the Book, s. 218-220. Od jiných výrobků dlouhodobé spotřeby se kniha zároveň vždy odlišovala svým zásadně omezeným trhem. České auto si může koupit každý, kdo má peníze; české knihy si však budou kupovat jenom čeští čtenáři. Význam tohoto rozdílu posoudíme níže. 72 Benátský vydavatel Aldus navíc už na konci 15. století jako první zavedl přenosné „kapesní vydání". 73 Jak je patrné z případu knihy Semarang Hitam, tyto dva druhy bestselleru bývaly spojeny těsněji než dnes. Také Dickens publikoval své populární romány na pokračování v široce čtených novinách. 267 masově vyrá! >ěných komodit měla být takovou předzvěstí morálního zastarávání předmětů dlouhodobé spotřeby, jež je s nimi neodmyslitelně spojeny -, je nicméně důvodem pro neobyčejný masový obřad: téměř přesní- se časově shodující spotřebu („představování si") novin jakožto fikcej Víme, že určitá ranní a večerní vydání se budou drtivou většinou spotřebovávat mezi tou a tou hodinou a pouze dnes, ne zítra. (S cukrem je tomu jinak, jeho užívání pokračuje v neodměřovaném průběžném í oku; cukr se může zkazit, nezastará ale.) Význam tohoto masového obřadu - Hegel postřehl, že noviny slouží modernímu člověku jako na iražka ranní modlitby - je paradoxní. Provádí se v tichém soukromí, v skrytých zákrutech mozku.74 Každý z komunikantů si je však dobře -\edom, že obřad, který vykonává, zároveň opakují tisíce (či miliony) j mých, jejichž existencí si je jist, přestože o jejich identitě nemá ani ne;menší představu. Tento obřad se navíc neustále v denních či půld( nních intervalech opakuje po celý kalendářní rok. Lze si snad předsts vit sugestivnější symbol sekulárního, historicky odměřovaného pomyslného společenství?" Když čtenář novin pozoruje, jak jeho sousedi v metru, u holiče či v místě bydliště konzumují přesné repliky jeho ! istu, zároveň ho to průběžně znovuujišťuje o tom, že svět jeho předsta / viditelně vyrůstá z každodenního života. Jak tomu bylo u Noli Me Tc ngere, fikce tiše a neustále prosakuje do reality a vytváří ono pozorul odné přesvědčení o společenství v anonymitě, které je charakteristi ;kým znakem moderních národů. Než přejdeme k diskusi o specifických počátcích nacionalismu, může být uži tečné zrekapitulovat zatím nabídnuté hlavní teze. V podstatě jsem třídil, že_aama.mj?Jnos^ ''' „Tiskoviny p soustředěni v ž blikům." Elizat on Western Soi 1968), s. 42. "' Když Nairn pí traktním politi* skutečnou třídí v neosobní kok The Break-up o by?) je však vzá hledat v každoc jvzbudily tichou oddanost věcem, jejichž stoupenci nemohli být ídné jednotlivé farnosti a které oslovovaly neviditelné vzdálené pu-eth L. Eisenstein, „Some Conjectures about the Impact of Printing :iety and Thought", journal of Modern History roc. 40, č. 1 (březen se o vztahu mezi materiální anarchií společností střední třídy a abs-:kým řádem státu, uvádí, že „mechanismus reprezentace proměnil ti nerovnost v abstraktní egalitářství občanů, individuální egoismus ktivní vůlí a to, co by jinak bylo zmatkem, v novou legitimitu státu". fBritain, s. 24. O tom není pochyb. Mechanismus reprezentace (volený a pohyblivý svátek. Vytváření neosobní vůle je podle mne lepší enních pravidelnostech představ člověka. 268 a' ky,jepry_e když..- a]am,.kde_-,tri základní kulturní koncepce, jež byly všechny velmi sta^ ] ní z nich byla představa,že jrrcitv £§anýjaz^yiabízív^adní přístup / k ojQ.tologic_k_é__p_raydě, ..a_to._.pro.t.o,_ž.e. je.její. neoddělitelnou součástí. Právě tato představa uvedla v život velká transkontinentální společenství křesťanství, islámské ummy a ostatní. Druhou bylo přesvědčení, že společnost je přirozeně organizována kolem nadřízených center (a jim je také podřízena) - tj. kolem monarchů a v podřízenosti monarchům, kteří jsou osobami oddělenými od jiných lidí a vládnou na základě určité podoby kosmologického (božího) řízení. Lidská loajalita byla nutně hierarchická a dostředivá, protože vládce byl stejně jako á telné, původ světa a lidí v zásadě stejný. Tyto představy společně zasazovaly lidský život pevně do samé podstaty věcí, dávaly jistý význam každodenním osudovým událostem spojeným s existencí (především smrti, ztrátám a služebnosti) a nabízely různé způsoby vykoupení. Pomalý, nerovnoměrný ústup těchto navzájem spojených jistot, který nastal - nejdříve v západní Evropě a později i jinde -pojJ vlivem ekonomické změny, objevů (sociálních^i vědeckých) a rozvoje stáie rychlejší komunikace, vrazil mezi kosmologii a historii ostrý klín. Není tedy divu, že _se_začal hledat, možno-li to tak říci, nový způsob, jímž by ses bratrství, moc a čas daly smysluplně spojit dohromady. Tomuto Medání snad nic nenapomohlo víc a snad nic víc nepřispělo k jeho úspjíchu jako tiskařské podnikání, které umožnilo, aby rychle se zvětšující množstvTTídí o sdbTuvažovalo a k jiným se vztahovalo naprosto _ novým způsobem. Přeložila Jana Ogrocká 269