život ve společnosti a při snaze zbavit se tohoto sLigmatizujícího handicapu (napr. při hledání zaměstnání). Plasticky to popsal Orwell (1996:17). podle kterého „samozřejmě nestojíte o to, aby se to (tj. pád do chudoby) rozkřiklo - musíte předstírat, že žijete docela normálně. Od počátku se zamotáváte do sítě lží, a i s nimi to těžko zvládáte". Vedle neuplatňování nároků je rizikem i nepriznávaní oprávnění -neuznání legitimních nároků chudých společností. Buď jako důsledek nižší kvality příslušných zákonů a prováděcích předpisů, nebo nižší kvality organizace sociální sítě - organizací a jedinců, kteří existenci a fungování této sociální sítě zajišťují. V legislativní rovině jde o nepřesnost kritérií pro přiznaní oprávnění, přílišnou volnost výkladu ponechanou osobám o oprávnění v jednotlivých případech rozhodujícím a o složitost a nespolehlivost procesů prověřování nároků na sociální dávku. V rovině sociální sítě jde většinou o osobní nedostatečnost projevující se jako nedostatečná kvalifikace osob rozhodujících o přiznání dávky a o její výši (o rozsahu oprávněných osob a o rozsahu oprávnění v individuálních případech), o předsudky těchto osob a o jejích rozhodování založené na stereotypech o klientech (včetně apriorního podezírání klientů ze snahy o podvod) a na základě nedostatečných informací. 174 KULTURA BÍDY A TŘÍDA DEKLASOVANÝCH ..V parížskych slumecb se totiž shromažďují výstřední lidé - lidé. kteří zůstali úplné sami. napůl zešíleli a vzdali se všech pokusů o normální a slušný život. Chudoba je osvobodila od běžných norem chovaní, stejné jako peníze osvobozují lidi od práce." {George Onvell: Na dně v Partii a v Londýně. Votohia, Olomouc 1996, str. 7) Marginalizace chudých a reakce na ni: kultura bídy a závislosti (od občana ke klientovi) V poválečné Evropě a USA byla chudoba dlouhou dobu mimo centrum pozornosti společnosti. Formování nové střední třídy a ekonomický růst, který rozšířil možnosti konzumního standardu střední třídy na široké vrstvy obyvatelstva, tomu napomáhaly. Znovuobjevena byla jako velké sociální téma v 60. letech našeho století. Současně se objevily i pokusy vysvětlit tehdejší růst chudoby a popsat prostředí chudých. Tyto pokusy se postupně staly podkladem pro strategie „války proti chudobě", stejně jako argumentem konzervativních politiků proti existenci sociálního státu. Sociální reformátoři v USA byli v 60. letech přesvědčeni, že přinejmenším v kulturní rovině je americká společnost homogenní — předpokládali, že všichni její Členové sdílejí společné hodnoty a aspirace.136 Pokud jsou někteří z nich chudí, je to proto, že nemají' dostatek příležitostí tyto hodnoty a aspirace (povýtce hodnoty a aspirace středních vrstev) najjnilTo je tzvjjiypotéza blokovaných pniežitostfj(ne-boli blocked opportunities), která byla ideovým podkladem velkých a velkoryse financovaných programů boje proti chudobě. Chudí lidé mohou sice akceptovat hodnotový systém středních vrstev a aspirovat na jejich způsob života-přinejmenším alespoň pro své iJÍ> Na toto upozorňoval již Marcuse v Jednorozměrném člověku, ovšem s tím rozdílem, že to nechápal jako výraz beztřídnosti společnosti, ale jako důsledek oprese - ideologického tlaku utlačovatelských tříd, kterým ekonomický růst umožňuje, alespoň ve sféře spotřeby, vnutit nižším třídám falešné potřeby, které slouží k jejich ovládnutí. 175 děli. Mohou však též na tento hodnotový systém a na aspirace s ním spojené, stejně jako na životní styl těchto vrstev, rezignovat, odmítnout ho^nebo ho vůbqc nepoznat. Tento předpoklad je obsažen v kon-ceptuj kultury bfdy''j (neboli culture of poverty), který formuloval americký~initropoiog/Oscar Lewis/j( 1961, i 966) na základě kulturně antropologických síuclíľ '"'clilKlörjya rodin v městských chudinských čtvrtích v Mexico City a v San Juanu. Lewis chápal chudobu spíše jako způsob života a životní strategii než jako pouhou ekonomickou de-privaci. Představovala pro něho způsob adaptace na pocit bezmoci, a zoufalství, které plynuly z nemožnosti být úspěšný podle kritérií, platných v širší společnosti.''7 K hlavnímu obsahu kultury bídy patří: - Chudí jsou svými životními podmínkami postaveni před odlišné životní pro-; biem) než nechudá populace. - Aby se s iémito problémy mohli vypořádat, vytvářejí si specifický životní styk. -Prostřednictvím kolektiuii \zjjemne interakce v relativním odloučení od prostředí nechudé populace se tento Životní styl stává společnou charakteristikou chudých.;.; Předstauije společně sdílené hodnoty, postoje a (vzorce) chování: specifický životní styl se stává (sub)kulturou. -V okamžiku, kdy se tato subkultura institucionahzuje, má tendenci sebe-; reprodukovat se. Její hodnoty, postoje a (vzorce) chování jsou generačně přenášeny z rodičů na jejich děti (děti jsou socializovány v kultuře bídy). - Tato kultura vytváří základní charakter a osobnost lidí, které jim umožňují přizpůsobit se životu v chudobě a přežít v jejím prostředí, ale současně je handicapují při pokusech z chudoby se vymanit. Takže zůstávají chudými, i když se střetávají s příležitostmi vymanit se z chudoby (nedokáží je ani využít, ani vyhledávat). K charakteristikájrj_zj2Ůsobu života v kultuře bídy patří, podle Lewi-se, neúprosný boj o živobytí. Opuštěnost, hlad, ekonomická nejistota TTTuimolľrjsuiTprĽ^ o d nTmfjevy tohoto života. Místo konvenčních sňatků je zde běžné nesezdané soužití, které lze bez formalit zrušit. Bydlení v malých, špatně vybavených a přeplněných bytech ztěžuje možnosti harmonického soužití. Mládež nedokončuje svou školní docházku, v jejímž průběhu si tak jako tak neosvojila hodnoty a konvence 137 Připomeňme si znovu v této souvislosti Mertonův pocit anomie, který plyne z toho, že anomická osoba není schopna legálním způsobem dosáhnout toho, co je v dané společnosti hodnotou. 176 hlavního proudu společnosti (ať již se týkají chování, či aspirací)..Pro kujyjľiLbidy jejiajjorriunitni úrovni charakteristická.nédnstntpřnjjjTnr--: ticipace v institticfclijájjšj^ úrovni rodiny jde o krátké dětství, předčasné sexuální zkušenosti, nemanželské soužití spojené s nestabilitou těchto svazků a vysoký podíl osamělých matek s dětmi. Na individuální rovině se jedná o silný pocit marginaJity a bezmocnosti, závislosti a inferiority. S lim je spojeno slabé ego. nedostatečná kontrola emocí a impulzu, orientace na přítomnost s neschopností plánovat a odkládat požitky,ljS sklon k fatalismu a vysoká tolerance k patologickému chování všeho druhu. To vše podporuje deiikvenci mladistvých, jejichž relaxace se omezuje na hospody a fotbalové stadióny. Tito lidé nepatří k žádným klubům, sdružením či občanským iniciativám širší společnosti. Kultura bídy je jT^j0]3,6,"},^}Y^3,rJĚĚÚÉy3í]Ý^J- Senerace na generaci jijuajicim zvláštní sociální a psychologické konsekvence pro své členy/V.tomto smyslu je samoobnovujícím se stavem (jako perpetuum mobile). „Jestliže se vytvoří, má tendenci přenášet se z generaci na generaci svým vlivem, který má na děti, jež v ní vyrůstají" (Lewis, 1966:50). Tyto děti v procesu socializace přijímají její hodnotový systém, postoje a nízké aspirace, což je handicapuje při vyhledávání a využívání jejich životních šancí. Typický příjemce sociální podpory žije v rodině, která skýtá jen malou pravděpodobnost, že zde budou dětem předány aktivní životní postoje. Tato rodina žije z podpor a z podpor budou žít i její děti. Celý systém podpor jen odrazuje od hledání práce, podporuje stav, kdy svobodné matky nehledají partnery, povzbuzuje k rozvodům a plození nemanželských dětí - tedy rozmnožuje domácnosti, které jsou pro příjem podpor typické. Koncept kultury bídy měl v USA dvojí interpretaci. Poskytl podporu výkladu o potřebě dát bezmocným, pasivním a závislým osobám vnější impulz a pomoci jim vymanit se ze začarovaného kruhu depri-vace a degradace, reprodukujícího se z generace na generaci. Na druhé straně však poskytl i argumenty konzervativním politikům pro ospravedlnění restriktivní sociální politiky (jejich názor převládl v americkém politickém životě v 80. letech v souvislosti s konceptem underclass, s přesvědčením, že sociální stát napomáhá destrukci občanské společnosti, neboť mění občany v klienty). 138 Zejména tyto kulturní rysy jsou chápány jako důležité faktory udržující osoby ve stavu chudoby. 177 V konzervativním diskursu se pojem kultura bídy stal eufemismem pro patoTogi c ké c h třvan ľčTiudýcti ajjnävys yet 1 o■ y án f je h o kořenů v du-HuTTnäsiciTeho určení.,undeserving poverty"- I když zdroje chudoby l?ÖTrra^[ö~^Hapany jako objektivní faktory (nezaměstnanost), rezonuje tento koncept v mnohém s tradičním morálním pohledem na chudobu. Kultura bídy se tak jeví jako morální status, jehož obsahem je závislost -^ kIierUeIisnius](ve vztahu k sociálnímu státu) - předávaná v procesu socializace z generace na generaci a vytvářející kulturní vzorce chování určitého okruhu osob. Slouží k označení těch, jejichž chování a hodnoty změnily jejich chudobu v uzavřeny a sebeobnovu-jící se svět závislosti na sociálním státu. Kritici tohoto pojetí ovšem upozorňují, že jde jen novou verzi staré představy zasloužené chudoby a o snahu svalovat růst chudoby na charakter chudých. Slouží k vydělení určité skupiny osob ze zbytku společnosti a ke stigmatizaci této skupiny. V mnohém tedy rezonuje s tradičním moralistickým pohledem na chudobu. Rozdělování chudých podle morálních kategorií představuje jeden z předsudku, přetrvávajících v historii diskuse o vztahu chudoby a sociálního státu. Daiší analogické předsudky předpokládají, že sociální stát ničí ochotu pracovat a rodinu jako sociální instituci (přebírá za ni totiž jisté odpovědnosti). V 80. letech přesvědčení o existenci specifické subpopulace relativně dlouhodobě chudých, sdílejících určité charakteristiky a uzamykajících se do kultury bídy, sílí. Autoři jako například Kenneth Auletta (1983) a Charles Murray (1984) rozvíjejí v souvislosti s konceptem kultury bídy koncept třídy deklasovaných (underclass). Je to konzervativní reakce na neúspěch sociálních programů, jež měly chudým poskytnout šanci, impulz zvnějšku (který požadovala hypotéza blokovaných příležitostí). Rozčarování z neúspěchu těchto programů bylo vše-obecné. Prezident Johnson například konstatoval: „Vyhlásili jsme válku chudobě a prohráli jsme ji." Konzervativci poukazovali v této souvislosti na dramatický růst sociálních výdajů, zcela neadekvátní současnému růstu sociálně patologických jevů, zejména mezi černošským obyvatelstvem. Murray (1984) přišel s novou variantou sociálního darwinismu a jeho argumentace poskytla legitimitu krácení sociálních programů a redukci sociálního státu. Právě v 80. letech pomohly ke zvolení prezidenta Reagana hlasy těchto Američanů, kteří si přáli, aby se zastavila inflace, akceleroval se stagnující ekonomický růst a omezily se federální výdaje a tím i rozpočtový deficit. Byli toho názoru, že právě tímto způsobem se i pro 178 chudé udělá více než různými nákladnými federálními programy, které byly rezidui „války proti chudobě" ze 60. let. Je třeba ovšem poznamenat, že jejich přání se vyplnilo: inflace i nezaměstnanost klesla, ekonomický růst akceleroval -jen postavení chudých zůstalo stejné. Dokonce nejen v relativním, ale i v absolutním slova smyslu. Konzervativní výklad kultury bi'dy_byi podiopjleln^ ideologizovaný koncept, jako personifikace nechuti bohatnoucích_střed-ních vrstev financovat stále ndjvkidnéjší_sgj^mlní sQÍkktritu_\;e společnos-ti. V tomto ohledu připomíná Joseph Heller, autor „Hlavy XX11", v roz-novoru pro časopis Respekt (9.-15. 6. 1997) konstatování svého hrdiny Yossariana. že teď patří ke střední sociální vrstvě, k té, co nechce platit větší daně proto, aby se zlepšily podmínky těch, kteří neplatí jádné. Jistou analogií konceptu kultury bídy je i: situační teorie chudoby ) s (Wilson, 1994, i996)/Podle ní je chudoba, jaTco ostatňTTaälsi aspek.- p .'ty ťridn'i"nerovnosti, nejen důsledkem nerovné distribuce ekonomie- 5 :' kých a politických privilegií a zdrojů, ale i důsledkem různého pristu- s' -+ :pu ke kultuře; OrjrojjJejDrij^ $ statuje, že chudí se někdy chovají odlišně nebo mají odlišný styl žívo^?"*1 ta a preference ne projo^žejnají odlišné hodnoty, ale proto, že jsou ' chudí. Jejich odlišnost od zbytku populace, zejména od středních tříd, ** je dána situací, v níž se nacházejí. Nemají jisté zaměstnání a obecně nemohou žít na standardní životní úrovni. Jsou si však vědomi dominantních hodnot společnosti a uznávají je, i když se učí akceptovat chování, které může být s těmito hodnotami v rozporu (je to jen „realistická" rezignace na některé hodnoty, které nemohou pro svoji chudobu dosáhnout).{Z hlediska teorie kultury bídy jsou vlastnosti chu-T"? dych příčinami jejich chudoby. Nikoliv z hlediska situační teorie^Jest- \ I Mize teorie kultury bídy'vidí jako podmínku odstranění chudoby zrně- \ ;;nu osobnostních charakteristik chudých, pro situační teorii je podmín-. o kou odstranění chudoby změna situace chudých (jejich osobnostní charakteristiky jim nebrání využít nabídnuté příležitosti). Třída deklasovaných: pauperismus a underclass V 70. letech inicioval časopis Time debatu o spojení městských ghett chudoby s drogami, těhotenstvím nezletilých, vysokým podílem svobodných matek, vysokou nezaměstnaností. Podle Time žije za hradbami ghett velká skupina neovladatelných, společnosti odcize- 179 iiych, ke společnosti nepřátelských osob i underclass j Z ní se rekrutuje neúměrně mnoho (s ohledem na její podíl v celku společnosti) drogově závislých osob, mladistvých delikventů, nezletilých matek1"', rozvrácených rodin, zločinců a osob žijících z dávek sociálního státu. Všimněme si. jak jsou osoby závislé na pomoci sociálního státu svým řazením nepřímo kriminalizovány. Podle konzervativců deklasovaní nejsou jen chudí. Jsou to chudí s chováním, které má sebedestruktívní charakter. Jsou adaptovaní na prostředí vzájemného násilí a jsou závislí na dávkách sociálního státu. Lze mezi ně zařadit všechny, kdo v myslích příslušníků hlavního proudu společnosti budí podezření, že se řídí heslem, které ve své knize ..Memoirs of a Beatnik" (Čas beatniků) vyjádřila Diane di Prima: „Žijte z podpory, vykašlete se na práci, zůstaňte doma, fetujte a šukejte" (Í996:S0). Vhodnou strategií boje proti chudobě proto není rozvíjet programy sociálního státu, ale naopak omezit je a tím donutit deklasované pracovat, spoléhat se na sebe a převzít více odpovědnosti za svůj osud.1""1 Debata o underclass je jen jinou \erzi starší debaty o pauperizaci a pauperech z 19. století. Tehd> Marx spojoval pauperizaci s existencí relativního přelidnění- s existenci rezervní armády pracovních sil, jejíž životní úroveň kiesá pod průměrnou normální úroveň dělnické třídy. Třída pauperizovaných se neustále doplňuje z přebytečných průmyslových i zemědělských dělníků. Ať již tím. že ztrácejí zaměstnání, nebo tím, že jsou jejich mzdy stlačovány pod průměr tak, jak klesá jejich p o třeba.-Jádrem pauperizovaných jsou (pomineme-Ii spolu s Mar-. xem tuláky, zločince, prostitutky - zkrátka lumpenproletariát) zejména tri kategorie osob: 1. práce schopné nezaměstnané osoby, 2, sirotci a děti pauperů, 3. lidé zchátralí a neschopní práce.- Do určité míry se třída deklasovaných stala v SO. letech prominentním problémem díky diskusi o strategii sociálního státu v boji proti chudobě. Zatímco klasický sociální stát v USA přistupoval k chudým l3'' Nárůst počtu nezletilých matek mezi chudými v USA jedni vysvětlují jejich nezodpovědností, jiní kalkuiem (dítě dá ženě bez perspektiv status a prostřednictvím dávek sociáiní pomoci i obživu), další nevědomostí dívek, které jsou iak nevzdělaná, že „ani nevědí, že sex má něco společného s rozením dělí". I4" Podle obecné víry deklasovaní nemají žádnou motivaci k tomu být zaměstnaní, odmítají odpovědnost za svou vlastní existenci a za následky svého jednání. Murray (1984) například konstatuje, že mezi deklasovanými zaměstnání a sociální odpovědnost nemají žádnou hodnotu. 180 vždy jako k jedincům a zdůrazňoval osobní incentivy. válka proti chudobě se v 60. letech opírala o programy rekonstrukce a reorganizace komunit. Pro odpůrce klasického liberálního státu je underclass důsledkem minulého dluhu společnosti v investicích do vzdělávacích institucí v komunitách chudých a v investicích do lidského kapitálu uvnitř těchto komunit. To je příčinou kultury bídy. která se zde šíří. Tento přístup obrátil pozornost na otázky sociální dezorganiznce komunit, v nichž žijí chudí. 1 když populace těchto komunit byla různorodá, začalo se o jejich příslušnících hovořit jako o reálné existující skupině či třídě - underclass. ___..........._ f Underclass vymezil taxativně ve své stejnojmenné knize lAuletta (19S3), podle kterého se jedná o relativně stálou minoritu mezi chudý- . mi, kterou lze roztřídit do Čtyř kategorií: í (•-"basivní chudé; žijící dlouhodobě z dávek sociálního státu, ('-ttiostilní pouliční kriminálníky (často drogově závislé a mladistvé), kteří terorizují obyvatele měst, /^pasáky, dealery a ostatní existence, jež si vydělávají na své živobytí ; v šedé a černé ekonomice; i když se jen zřídka dopouštějí násilných činů, /^traumatizované alkoholiky, bezdomovce a mentálně postižené. ^-"lAuIettovö schéma underclass krimináli zuj e, jako ostatně značná* ;Část užších vymezení této kategorie osob fje to více Marxův lumpenproletariát než jeho paupeři). Ne všichni, kdo tento pojem používají, však činí podobně. Širší pojetí underclass vychází z toho, že sociální třída je definována svým vztahem k ekonomické moci, nikoliv svou kulturou (jako je tomu v užším pojetí underclass). Lidé zůstávají příslušníky různých sociálních tříd i přes existenci mezitřídní mobility a přes rostoucí stírání rozdílů mezi kulturami různých tříd. Podle tohoto pojetí mohou k underclass patřit i osoby pohybující se na sekundárním trhu práce, který je charakterizován nízkou stabilitou zaměstnání, nízkou úrovní mezd a vysokým podílem práce na částečný úvazek. Underclass se rekrutuje z osob, které majjjiedp^atečnoukva-lifikaci a vzdělání, mají zkušenost s dlouhodobou nezaměstnaností ne -bo se drží mimo trh práce a jsou spojeny s kriminálními aktivitami^či nelegálníekonomikou.;Oproti Aulettovi, jehož výše uvedený výčet, příslušníků underclass sleduje linii sociální patologie, uvádí Jencks. (1993) jejich širší určení, když konstatuje, že underclass bývá vyme-v ; zena: v ISi říj mem (zbídačelá underclass), ^-■jzdroji příjmu (underclass mimo hlavní profesní system), Qkulturními dovednostmi (underclass z hlediska vzdělání), í3m°*"áJními normami (násilnícka underclass). Podle užšfliojkulturního) vymezení je underclass t-ŕídou osob, kler á se nachází v sociální stratifikaci na dně společnosti, pod dvěma třída-mi pracujících.1^1 Jde o členy společnosti, jimž jsou sociaTmňT^uotěm vypláceny dávky sociální pomoci. Tvoří ji dlouhodobí klienti sociální/ . ho státu: osoby a domácnosti trvale (a jak tvrdí kritici sociálního státu i programově) závislé na jeho dávkách. Jde o ty. kdo si tuto závislost zabudovali do své životní strategie, stejně jako o osoby chycené do pasti chudoby - do systému, který jejich chudobu a závislost neustále obnovuje. Diskuse o závislosti deklasovaných se Často točí kolem klasického problému morálního hazardu, který představuje, podle krajně liberalis-tického stanoviska, sociální stát. Ten totiž, podle ^Murraye (1984), umožnil, že se chudým vyplatí chovat se způsobem, který je sice z krátkodobého pohledu pro ně výhodný, ale v dlouhodobé perspektivě jde o chování destruktivní. Aktivity sociálního státu mají nezamýš-. leny důsledek: čím více se snaží chudým pomoci, tím více jich produkují. Murray ovšem jen formuloval pregnantně to, co jinak vyjadřovali i další autoři (např. Gilder, I9S1 a další). Dobrými úmysly společnosti je jen dlážděna cesta do pekel. Sociální programy, místo aby chudým pomáhaly, doposud vždy jen podporovaly kulturu bídy. Především ničily vůli chudých tvrdě pracovat a udržovat stabilní rodiny,142 a tím jen prohlubovaly propast mezi chudými a zbytkem společnosti. Příslušníci underclass, v tomto úzkém pojetí, se vzdali svého občanství a stali se klienty sociálního státu, A nejen to, změnili tímto aktem své hodnoty a aspirace a vytvořili tak subkulturu odlišnou od kultury hlavního proudu společnosti (spojení konceptu underclass a konceptu 141 Tak ji vymezuje Runciman (1990), jeden z těch, kdo do novodobé diskuse pojem underclass vnesli. |J2 Systém podpor svobodným matkám je například činěn spoluzodpovedným za růst jejich počtu, neboť nejen umožnil důstojnější existenci těm ženám, které se jimi staly bez své vůle, ale nabídl řade žen mateřství bez manželství jako možnou Životní strategii. Vedlo to nejen k dramatickému nárůstu počtu svobodných matek, ale také k nárůstu těhotenství a mateřství nezletilých. Naopak, omezení podpor svobodným matkám vedlo k poklesu jejich počtu. & 182 kultury bídy). Výhody sociálního státu vedou nutně k rozšíření jevů, které jsou z hlediska hodnot hlavního proudu společnosti nežádoucí až deviantní. Murray (1984) považuje rostoucí americkou underclass za patologickou manifestaci kultury závislosti vytvořené sociálním státem. Jestliže totiž sociální stát zmírňuje podmínky lidí, kteří se dostali do obtížné situace, zvyšuje zároveň i pravděpodobnost, že se do těchto obtíží v budoucnosti opět dostanou. Ne všichni autoři považují pojem underclass za relevantní (podle některých tento pojem neoznačuje žádnou sociální skutečnost a je jen ideologickou konstrukcí). Ne všichni z těch, kdo ho používají, mají k underclass tak vyhraněně nepřátelský postoj, jejžjsme popsali. Wilson (1987) akceptuje konzervativní názor, že se v prostředí chudých Afroameričanů šíří antisociální a sebedestruktivní chování. Na rozdíl od Murraye či Auletty však toto chování nechápe jako důsledek osobních charakteristik či kulturně rasového typu. ale jako vedlejší důsledek ekonomických a demografických procesů. V prvním případě jde o pokles průmyslové výroby, což je provázeno poklesem poptávky po nekvalifikovaných a málo kvalifikovaných pracovnících. A takových je mezi etnickými menšinami značný podíl. V druhém případě jde o migraci, či lépe řečeno útěk středních vrstev z prostředí chudoby, což vede k horizontální diferenciaci, k prostorovému oddělení chudých od hlavního proudu společnosti a vytváření ghett a následně i kultury ghetta (ghetto culture). Jako faktory, které přispívají k udržování této kultury, Vyjjsgjuiyá.-^ 4LEÍ£J£^Í^VVS?-0U n^arn££tnanost a vysoký p odílnepro vdaných žen sdětmiJ^e zaměstnanost obecně, ale zejména mezi mladými obyvateli ghett, roste v důsledku jejich nízké kvalifikace a špatné kvalifikační struktury (structural unemployment hypothesis). Růst počtu svobodných matek s dětmi roste díky tomu, že se v ghettech zmenšuje sňatkový trh (marriage pool). Podle Wilsona zde muži Častěji umírají (v mnoha případech násilnou smrtí), řada z nich je ve vězení a většina je bez zaměstnání. Vysoká nezaměstnanost mužské populace snižuje atraktivitu sňatku (no marriageable hypothesis). Díky útěku středních vrstev z tohoto prostředí upadá v ghettech školství, síť obchodů, ale i zájem o potlačování kriminality. Koncentrace nezaměstnaných zde vede k tomu, že být bez práce nestigmatizu-je. Sociální sítě, jejichž prostřednictvím lze získat zaměstnání, se rozpadají nebo se omezují na stejně postižené (physical isolation hypothesis). Wilson věří, že sociální izolace, spolu s ekonomickou depri- IS3 rf£ ; vaď, jsou rozhodujícími faktory při vzniku a posilování kultury ghetta. Proto také odmítá koncept kultury bídy, který se mu jeví příliš fa-•' talistickýřS V jakém vztahu jsou obyvatelé ghett, označovaní jako underclass, k majoritní společnosti? Řada autoru upozorňuje na to, že projevy jejich nespokojenosti se životním standardem a pocuWnlómFzTvijta i'fÜT-jT vetší mSuspjsecharaicter nihilisticTce~vzpÓuryproUetabl ovane společnosti, jejím hodnotám a standardům chování než cíleného politické-^ ho protestu. Seabrook (Í9S7) konstatuje, že ve Velké Británii nejsou bohatí objektem zášti a nevole chudých, ale modelem pro jejich aspirace. Nezanedbatelná část z nich se pokouší dosáhnout životního stylu středních vrstev, jímž jsou prosycena masmédia - ať již k tomu využívají legální či nelegální prostředky. Jiná část z nich je s nedostupností těchto vzorů smířena. Násilí, které je symptomem ghett, v nichž žijí, se většinou neobrací proti bohatým, spíše se vybíjí uvnitř těchto ghett, s relativně malými důsledky pro střední třídy. Dahrendorf (1992? upozorňuje, že třída deklasovaných neohrožuje^ .společnost ani tak rizikem nového třídního boje Či ..útokem na Westminsterskv pajác", jako nahlojdáváním.silě-SDoleéenskvdi hodnot _a vztahů, v nichž žijeme. Pokud společnost toleruje stav, kdy část populace, je vyloučena z mnoha oblastí společenské participace a jsou jí upřena mnohá základní práva, nemůže byt překvapena, že tyt^Jiodno-ty hlavního proudu společnosti zpochybňuje* O tomto problému se zmiňuje již Engels, který si kladl řečnickou otázku: „Třída, která musí nést všechny nevýhody sociálního řádu, aniž má něco z jeho výhod, třída, jíž tento sociální řád připadá pouze nepřátelský - od takové třídy se ještě žádá, aby tento sociální řád respektovala?" (Engels. 1950:130). Ve společnosti tak vznikají místa, kam společnost nedohlédne a kam řádní občané (ani policie) nechodí: tzv.jno go areas, 184 LNSTITUCIONALIZACE CHUDOBY V ČECHÁCH PO ROCE 1989 Výchozí stav Spoíu s bohatstvím se v české společnosti po roce 19S9 vynořila i chudoba. Výraz vynořila je zvolen úmyslně. Tak jako bohatství, ani chudoba v reálném socialismu nezmizela. Byia pouze díky redistribu-tivním mechanismům v nivelizované společnosti plošně méně vyhraněná a díky restriktivním mechanismům i méně viditelná. Vzniku chudoby, respektive rozšíření marginální skupiny skutečně chudých lidí, bránil v minulosti starý režim mnoha způsoby.143 Ve svých počátcích sice pauperizovai v rámci obecného přerozdělení početné skupiny velkých i malých vlastníků, na druhé straně však štědře rozdával a umožnil tak zejména nižším třídám zvýšení životní úrovně. Zejména šlo o masové dotace do těch sfér sociálního prostoru, odkud se tradičně rekrutuje největší podíl chudých a deprivovaných. Především do odvětví s vysokým podílem nekvalifikované práce: do hornictví, hutnictví, průmyslového stavebnictví a těžkého strojírenství, po kolektivizaci pak ve stále stoupající míře i do zemědělství, aby vyrovnal relativní kompetitivní nevýhody těchto odvětví. Dotace zde vytvářely a udržovaly nepřiměřeně velký počet pracovních míst (přezaměstnanost), udržovaly vysoké mzdy a intervenovaly do mzdových relací. Riziko chudoby pracovníků snižovaly i dotace do sociální infrastruktury těchto výrob (dopravy do zaměstnání, podnikových bytů atd.).IJ4 Vedle makrostrukturálních intervencí, subvencování infrastruktur a intervence do mzdových relací zadržoval socialistický stát vznik chudoby nepřímo i tím, že pomáhal zlepšovat situaci rodin s nízkými příjmy bezplatným zdravotnictvím a školstvím a masivními dotacemi cen základních potravin, bydlení (včetně velkorysého systému bezúročných a částečně i nenávratných půjček) a energií. Přímo pak intervenoval vel- 1J3 Jednal veden nejhrubším politickým pragmatismem, bez opory v ekonomické či .sociální teorii a bez veřejné reflexe v masmédiích. ,J4 Z intervencí do infrastruktury profitovali i potenciálně chudí z jiných odvětví, na než .se intervenční praktiky postupně fatálně rozšiřovaly. 185