38
A. Okrajové kultury ochrany a přežití
K těmto okrajovým kulturám počítám ty, které svým Členům nabíz tou ochranu a sociální přežití. Jde například o kultury, do kterých se s mladí lidé, aby se společně oddávali zakázané konzumaci drog stranou ad rodičů a ostatních lidí, kteří jim „ztrpčují" život. Na základě rozhovorů se závislými mohu mimo jiné konstatovat, že jejich životy byly značné po znamenány absencí lidského uznám. Zdá se, že kultura narkomanů nabfó" uspokojivé mezilidské kontakty, je ale také plná rituálů a symbolů, jako je zvláštní nápadné oblečení a specifické společné aktivity.
Stejně tak sem patří ty skupiny, jejichž členové mají trochu nezvyk-" lé zájmy, jako např. sadomasochisti, pornodiváci a studenti, kteří vymýšlí „švindlovací" metody, neboť svým příslušníkům nabízí ochranu, a to především před prozrazením.
K tomuto typu kultur by bylo možné přiřadit i sekty, raději bych je ale zařadil mezi „okrajové kultury revoluce", protože se staví proti stávajícím řádům nebo je alespoň zpochybňují.
V této kapitole se hodlám zabývat městskými bezdomovci nebo také somráky, žebráky, nádražáky, vagabundy a „houmlesáky" a dále pak kulturou vězňů.
Všichni tito mají svůj příběh a jsou dobrým příkladem toho, jak mezi sebou lidé vytváří a udržují kontakty, aby za vzájemné podpory přežili.
39
'  Velkoměstští bezdomovci
hod
V případě vagabundů nebo Žebráků se jedná o lidi, většinou muže, kteří se z důvodu rezignace nebo osobních problémů (pobyty ve vězení nebo rodinné konflikty) snaží o navázání kontaktů s lidmi, kteří mají problémy podobné. Přitom se jim otevírá kultura, která, jak dokazuje její řeč, vychází
z velmi starých tradic.
Své výzkumy jsem mezi vídeňskými bezdomovci prováděl v letech 1978— 1980. Setkával jsem se s nimi na nádražích, v parcích a na veřejných prostranstvích, prostě všude, kde se potloukají, vedou silné řeči a popíjí pivo nebo kořalku. Můj zájem o ně se zrodil za mých studentských let, kdy jsem pracoval na vídeňském trhu. Jako řidič malého náklaďáku jsem rozvážel ovoce a zeleninu do jednotlivých hokynářství v okrajových čtvrtích. Při nakládce jsem se dostal do kontaktu s bezdomovci, kteří za pár šilinků pomáhali nosit zboží, aby si pak mohli koupit pivo. Tito lidé mě zaujali, protože říkali, že spávají na lavičkách v parku, v železničních vagónech nebo v opuštěných domech.
Po létech, kdy jsem dokončil studia a byl zaměstnán na sociologickém institutu, jsem následoval své staré přání a začal zkoumat žebráckou kulturu. Zdálo se mně to potřebné, protože do té doby se o kulturu těchto lidí nestarali ani sociální pracovníci, ani řádní sociologové. Mnozí sociologové v nich viděli pouhé symboly špatné kapitalistické společnosti, ve které, jako objekt vykořisťování neustále se opíjejíc, vegetují. Podle této úvahy by stačilo jen změnit společnost a žádní bezdomovci by neexistovali. Zdá se, že tomu věřili i v bývalých východních komunistických zemích. Aby z tohoto zdání učinili realitu, zavřeli prostě vagabundy do vězení. Proto také nebyli na východě nikdy vidět ztroskotanci a bezdomovci. Pak bylo možné s klidem a hrdě tvrdit, že takováto „ideální" společnost nezná žádné vagabundy a ztroskotance. Přesto existovali, jenom nebyli vidět. A tato kultura degradovaných a odstrčených žije dál.
40_______                                       __     A. Okrajové kultury ochrany a p)
Že jsou tito lidé opravdu příslušníky staré kultury jsem si uvědomil, jsem se jednoho vídeňského vagabunda zeptal, co bude dělat odpoledne, pověděl, že chce někomu „zatlačit na žebro" („Rippe eindrücken"). Vy jsem se a zeptal se ho, co to znamená. Vysvětlil mně, že má v úmysli prosit pár milých lidi o pemze na pivo. Vyvodil jsem z toho, že „zat na žebro" znamená tolik, co „žebrat", ale nenašel jsem žádný vztah „žebrem" (Rippe) a „žebráním" (betteln) (Fonetická souvislost je v če: zcela zřejmá. Možná jsme právě objevili původ slova „žebrota". - p.p.). jsem před hádankou. Odpověd na ni jsem našel v „Liber Vagatorunr', v né okolo roku 1500 pravděpodobně kriminálním úředníkem. Nalezneme kromě různých žebráckých a zlodějských triků také slovník řečí pods Dočetl jsem se v něm. že slovo „ripar" znamená „měšec", tedy „peněžei Jsem si jist, že v rámci kultury bezdomovců se ve větě „Rippe eine ken" předává slovo „ripar". Dle mého názoru to poukazuje na velmi st kulturu vagabundství.
Kontakt se žebráky, mluvícími prastarou řečí, jsem poprvé navázs vídeňském Západním nádraží, když jsem se mezi ně zamíchal v místn stauraci. Tato nádražní restaurace s pultovými stoly, u kterých se pije ^jívu na stojáka, je oblíbeným místem žebráků. Tady potkávají kolegy, získávají pro život důležité informace, jako například, kde se dá trochu komfortněji přenocovat, a také jsou zde, dokud se chovají civilizovaně, chráněni před rozmary počasí. Skoro každý den jsem s nimi postával a naslouchal jejich konverzaci. Nebyl jsem v převleku, ani jsem se jim nesnažil přizpůsobit vědomě ošuntělým oblečením. Možná ve mně viděli „normálního" občana, který po rodinné hádce nebo něčem podobném potřebuje společnost lidí, kterým se vede podobně špatně, a proto teď hledá útěchu u piva na Západním nádraží.
Po několika dnech jsem se seznámil s jedním přátelským žebrákem, který měl za sebou skoro 15 let vězení. Rád pil a vyprávěl veselé historky, kterými bavil ostatní, kteří mu za to, když to nebyli také žebráci, občas zaplatili pivo. Nakonec jsem mu řekl, že se jako sociolog zajímám o jeho život a život jeho přátel a chci o nich něco napsat. Otevřeně jsem mu tedy
41
^^gWStísdomovcL
j-ri své úmysly- Nadchlo ho to a nabídl mně svoji pomoc. Ne však proto,
mu moie výzkumné záměry zdály tak výtečné, ale proto, že ve mé
•A'] akceptovatelného chlapíka, se kterým rád rozmlouval a popíjel pivo.
rrlpžité bylo, že jsem se nechoval jako velký učenec, který vede moudré řeči
-Spchno ví nejlíp, ale jako někdo, kdo má pochopení pro život lidí, jako ■  on a nesnaží se je polepšovat. Nejdůležitější zásadou u výzkumů toho-
flriihu je pokorný přístup a srdce otevřené problémům studovaných lidí. ,T rádném případě není správné hrát roU sociálního pracovníka nebo misi-ináře. Na to poukážu ještě jednou v poslední kapitole knihy. Každopádně e nrně podařilo získat mezi tuláky a bezdomovci přátele, což byla pro moji tudii obrovská výhoda.
Velký problém jsem však měl já, protože na jedné straně mně sice tito ebráci otevřeli svůj svět, na straně druhé však chtěli poznat můj život na «niverzitě- Zdálo se mně proto fér umožnit jim navštěvovat mě na institutu. ,lél jsem při tom sice nějaké mrzutosti se svými kolegy, ale zde se jimi nechci .odrobněji zabývat.
Kultura a životni prostředí městských bezdomovců
Okrajová kultura vagabundů, žebráků, tuláků nebo městských bezdomovců sahá daleko do středověku (k tomu viz mj.: Kopečný, 1980). Jejich triky a taktiky byly popsány již v „Liber Vagatorum", „Knize vagabundů". Podobně je tomu i s jejich řečí, zvanou řeč podsvětí nebo „Rotwelsch", kterou lze vysledovat až do 13. století.
Typickým znakem kariéry dnešních, vagabundů - nebo žebráků - je většinou pobyt ve vězení nebo jiná rána osudu, jejímž následkem se stali outsidery a následně alkoholiky.
Nesou stigma vyvrženců a v anonymitě velkoměsta hledají ochranu před sociální kontrolou. Zde se setkávají s lidmi s podobným osudem.
Žebrák se chce stáhnout do skupiny Udí, o nichž ví, že ho do určité
42         ^________________________A. Okrajové kultxiry ochrany a yi&ui
míry akceptuje. Velkoměsto mu nabízí tu sociální svobodu, kterou v^uice nabídnout nemůže.
V zásadě určuje kariéru žebráka proces dvojitého selhání. Je ztroskotancem v „normálním" světě, často však také i v kriminální činnosti (k torny blíže Girtler, 1980).
K největším problémům ještě aktivního vagabunda a chytrého flákače patří hledání odpovídajícího noclehu. Nemálo žebráků upřednostňuje tajný opuštěný dům před ubytovnou charity. V těchto domovech totiž podléhají neustálé kontrole ze strany pracovníků charity i policie.
Život městských bezdomovců se mimo jiné vyznačuje vyhledáváním klášterů, podávajících slavnou klášterní polévku (viz níže), lokálů, ve kterých lze navázat uspokojivé sociální kontakty, a konečně zdrojů alkoholu.
S kulturou vagabundů je tradičně spojen kladný vztahu k alkoholu. V kariéře žebráka má zpočátku symbolickou funkci při navazování kontaktů. Závislost na něm se však časem zvětšuje a končívá bídně.
Přežití a výzkum mezi žebráky a drobnýnú kriminálníky - rozdíl bývá jen malý - vyžaduje hlubokou znalost řeči podsvětí, zvané Rotwelsch (viz příloha). Pro podtržení jejího významu uvádím krátkou příhodu. Stál jsem s jedním drobným kriminálníČkem u piva v restauraci na Západním nádraží. Když jeden policista poprosil jiného žebráka, aby ho následoval, poznamenal můj soused, že „doplápolal". Když jsem se ho zeptal, co to znamená, rozčarovaně se na mě podíval a prohlásil. „Ty k nám nepatříš!". Později jsem se dozvěděl, že „doplápolat" znamená „být zapsaný v registru hledaných osob". Tento zážitek posílil můj úmysl zabývat se hlouběji řečí podsvětí (víz mze).
Pro žebráka představují problém orgány veřejné bezpečnosti, tedy policisté. Ti v něm vidí někoho, kdo se vůči nim musí chovat dostatečně poníženě a uctivě, protože proti nim nemůže podnikat žádné kroky. Policistovo sebevědomí v kontaktu se žebrákem, stoupá. V tomto smyslu mně jeden policista tvrdil, že raději koná službu ve 2. vídeňském okrsku, protože tam potkává jen žebráky a šlapky, kteří se k němu chovají přátelsky. Zato v Grinzingu,
ycfrnměstgtí bezdomovci
43
ii1
oblesní to čtvrti, má co do činem s opilými ministerskými a dvorními rady, kteří mu mohou ztrpčit život.
Žebráci, dokud nepropadnou alkoholu, ví moc dobře, jak se mají k policistům chovat, aby s nimi neměli velké problémy. Jednou jsem byl svědkem toho jak dva policisté odváděli žebráka z opuštěného domti, kde chtěl přenocovat, k autu, aby vysílačkou zkontrolovali jeho nacionále, protože u sebe neměl žádné doldady.
Když Šli k autu, vytáhl ten žebrák z kabátu starou špinavou kravatu a uvázal si ji pres všemi barvami zářící košili. Jeden z policistů se ho zeptal, proč to dělá a on odpověděl: „Vždycky když jdu na úřad, beru si kravatu." Tento respekt, žebrákem chytře předvedený, na policisty zapůsobil a ti ho nechali ua pokoji.
Po negativních zkušenostech s policisty na ně žebráci tajně nadávají, jak to učinil v mé přítomnosti jeden starý vagabund: „Já ty policajty nemůžu vystát ... ať dou do prdele. Postav ho k jarně, von tam bude stát tři dny s krumpáčem v ruce a pak se zeptá, co má dělat.
Před dvěma týdnama mě jeden policajt říká: ,Běž, tady nemůžeš spat.' Zato sem seděl 48 hodin na cele. A to všechno jenom proto, že sem trošku pospával na Západním nádraží. Jednou mně zas jeden řeld, ať vokamžitě vypadnu, nebo že na mě pošle svýho čolda . . . policajti sou nuly. Dyž je vidím, tak hnedka začnu vidět rudě. Sou na mě jak červená hadra na býka. Takže když vidím modrou, vidím rudě ..."
Toto líčení dokazuje policistovo více méně svévolné chovám k žebrákovi, ale taky to, že žebrák si z něj dělá potají legraci, aby zdůraznil vlastní kvality. Vyčítá mu, že nemá ani ponětí o práci.
Žebrák se v uvedeném případě odvolává na práci jako na celospolečensky uznávanou hodnotu, aby policistu degradoval, i když sám k ní má také značný odstup. Tím policistovi bere právo na znevažování své osoby, neboť sám taky nepracuje.
44______________________________     A. Okrajové kultury ochrany a pře?ir
Zbožnost ve světě dávných a dnešních vagabundů
Zbožnost dnešních žebráků vychází ze staré tradice kočovných národů jež sahá až do 12. a 13. století. Jednotlivé triky se používají již po staletí Proto mně budiž dovolen krátký historický exkurz.
Život dávných bezdomovců a jejich zbožnost známe z Části z jejich písní které se mj. dochovaly ve sbírce „Carmina Burana", nalezené v roce 1803 v klášteře Benedikt beuern.
Tyto písně jsou pro naše téma důležitým pramenem. Některé ze skladatelů tuláckych písní dokonce známe. Byli to například primas Hugo Orleánsky, Walter Chatillonský a konečně nejznámější z nich, Archipoeta. Psal písně o lásce, hrách a víně. Nemiloval tvrdou přísnost, ale sladké šprýmy.
Pro tyto bezpochyby vzdělané tuláky pocházející z univerzit byla typická tvorba v latině, jež byla ve středověku světovou řečí. Mezi putujícími vaganty tehdy nebyli jen nezaměstnám teologové a zpustH studenti, nýbrž lidé ze všech sociálních vrstev, jak se zpívá v takzvané „Hymně vagantůLl:
„Ordo procul dubio    „Unsern Bund muß man mit Fug   „Náš spolek právem
secta vocitatur           zu den Orden zählen                      náleží mezi řády,
quam diversi generis   den die Leute jeder Art (!)             neb všichni lidé vstupujíc v učj.
populus sectatur."      sich zum Eintritt wählen."             nedbají své stavy."
(Langosch, 1984, s. 127)                                                   (p.p.)
Pijácké a hráčské písně vagantů jsou plné ztřeštěnosfci a radosti ze života. Často v nich zaznívá jasná, někdy až hořká kritika tehdejší církve a především duchovních, kteří pro sebe hromadí benefice a jiným je upírají. Zdá se, že vaganti nemohh být ve skutečnosti zbožní. Jejich život se odehrával na cestách a jejich jedinou starostí byl, jak písně dokazují, příští okamžik, ve kterém, jak doufali, přijde víno a íáska. Za pomoci různých zbožných triku si uměli zpestřovat život.
Tak například o Archipoetovi se vypráví, že se pro nemoc odebral do bonnského kláštera. Nikdo nic nenamítal, protože působil jako zbožný muž.
h v^ojněstštL^?domovd
45
který
ŕ o vstup do kláštera pokorně prosí. Když se uzdravil, údajně se smí-
zahodil svou mníšskou kutnu (na uvedeném místě, s. 19). Archipoeta, který ve většině písní není zbožný ani trochu, mění názor zbožnost v prosebných písních duchovním, od kterých očekává jídlo, pití nocleh. Jako příklad nechť slouží toto prosebné kázání:
„Virí dígni fáma perpetua
přece vestra ccmplector genua; ne recedani hinc manu vaca fiat pro me collecta mutual... prestet vobis creator Eloy caritatis iechitum olei, spel vinum frunientum fidei et post mortem advitam provehí!"
..Herren, würdig
des Rühmens ewiglich
euere Knie
umschlingend bitte ich:
Seid zur Sammlung
für mich bei euch bereit,
daß ich nimmer
mil leeren Händen scheid',!...
Gott der Schöpfer
beschenk euch mit dem Krug,
der de.* Öles
der Liebe voll genug,
schenk der Hoffnung
Wein und des Glaubens Brot,
schenk den Einzug
ins Leben nach dem Tod!"
„Páni věčné
chvály hodní,
nehodný vaše kolena
objímajíc prosí:
Buďte připraveni
vždy mne podpořit,
bych se nemusel nikdy
s prázdnýma rukama loučit!.
Bůh pastýř
nechť vás obdaruje
džbánkem oleje,
jež plný lásky je,
daruje vám
víno naděje a chléb víry,
obdaří vás životem
i po smrtí!"
(p.p.)
Archipoeta se zde vydává za bohabojného muže. Prosí o požehnám pro své mecenáše, od kterých očekává prospěch. Vagant se umí v pravý okamžik před zámožným duchovním presentovat jako bohabojný nebo nešťastný člověk, kterého neblahé řízem osudu svedlo od studia, popř. správné cesty.
Zbožnost určovala podobně i život klasických žebráků, jak je nám znám z pozdějších dob. Malé světy jejich triků vyrůstaly v blízkosti tržišť a především kostelů.
Existovala zde šance, jak využitím zbožnosti návštěvníků kostela popř. poutníků získat rozličné dary.
Také v „Liber vagatorum" najdeme doklady těchto žebráckých triků:
Zbožné jednám uměli chytře používat takzvaní „Krofzere". Píše se o nich,
46
A. Okrajové kultury ochrany ^
že se vydávali za bývalé katy, kteří „se chtějí odvrátit od svých hříchu a cly se za své hříchy kát a žít bohabojně ..." (Hoffmann von Fallersieben, Igj s. 75). Také takzvaní „Schlepper" („tahači") používali zbožnou strata Vydávali se za kněze a v doprovodu žáka chodili po domech. Žale, který n( pytel, vyhlašoval, že přichází posvěcená osoba. Údajný kněz pale vyprá\ že byl vysvěcen v nějakém kostele. V tom kostele prý nemají žádný oltá ubrus, modlitební knížky atd. Za toho, kdo by mu pro kostel dal nějaký d by prý odsloužil několik mší (na uvedeném místě, s. 85).
V „Liber Vagatorum" najdeme i obecný popis žebráků, kteří měli něj; náboženské vědomosti, často to byli mladí studenti, zvaní „Kammesiere Jejich charakteristickou vlastností bylo, že všem vykládali, že přichází z 3 ma, chtějí se stát kazateli nebo jsou jinak „svatí". Od „zbožnéch ludí" o kávají „pomoc almužnou". „Žádajú" o „len na chórovó košulu . . . , iti peníz" aby mohlí být vysvěceni (na uvedeném místě, s. S7).
Cech žebráků a vagautů uměl tedy velice dobře používat různé zbožaé finty a na veřejných místech využívat zbožnosti jiných. K tomu se vztahuje i lilášem z 18. století, ve kterém je popisován jeden žebrák, který velmi dovedně vystupoval jako duchovní: „ Jeden zbožný vagabund, velectěný Gas- -sner, se uchýlil do Švábska a začal tam vymítat ďábla a konat zázraky .., Gassnerova zbožná pověst se šířila dál a dál . . . poutníci pěší, koňmo i na kárách plnili silnice do Ellwangenu . .. Krčmáři, řezníci, pekaři a pošťáci nemohli toho zázrakotvůrce vynachváliť... V okruhu půl míle od Ellwangenu zastavovali člověka na každém kroku: všichni žebráci, tuláci, zloději a kapsáři - obvyklý doprovod tvůrců zázraků - se tam koncentrovali a pod pláštíkem náboženství (!) úspěšně provozovali své živnosti ..." (cit. z Kopečný, 1980, s. 74 a n.)
Mistrovské náboženské kousky vynesly potulnému duchovnímu kejkkn obdiv a pemze. Takové kousky se provádí dodnes.
U kočovných národů, kejklířů a žebráků se vyvinula specifická kultura zbožnosti, jejímž cílem je zbavit peněz zbožné občany a to zvláště ve městech. Na tuto barvitou kulturu poukazuje také jisty SchätTer ve své knize o zločinnosti ve Švábsku. Také on zdůrazňuje, že těmto Údem nejde o upřún-
tíStští_bMdomoyci_
47
elisiozitu, ale o zajištění vlastní existence. Pod titulem „O zbožnosti
točincůaPíšemJ':
, Vlastní zločinecký spolek je kompletně katolický . . . intolerance
» v není věcí zločinců. Je jim jedno, jakého náboženství jsou jejich bratři, i "^ vítán luterán, protestant i Žid, hlavně když je znalý v oboru . . . 'boť o náboženství v jejich případě vůbec nejde . . . Celá jejich zbožnost ■stává z několika nazpaměť naučených formulí, kterým ani nerozumí . . . tito zločinci víc vědět ani nepotřebují. Mohou velmi dobře pěstovat svoje iQieslo, i když do náboženských věcí nevidí ani trochu . . .
Vlastní náboženské smýšlení a jednání od nich nelze očekávat, neboť jsou ^slučitelné s jejich zločinectvím . . . většina z nich náboženství navenek ;tívá a praktikuje; ale vždy jen do té míry . . . do které se snáší s jejich odějským řemeslem a slouží ke klidnému, bezpečnému a šťastnému pro-'dění téhož . . . Navštěvují - Často tak pilně jako jiní křesťané, veřejné bohoslužby a čelíají na chvíli, které se říká pobožnost . . . Během pobožnosti čekají na příležitost, jak něco ukořistit, rozhlížeje se okolo jako špióni: 0 velkých svátcích, kdy jsou kostely plné a přijde opravdu každý, přijdou si i oni pro svoji kořist. Se stejným úmyslem, se účastní i poutí a procesí . . . Často jdou přímo z loupeže ke zpovědi a už dopředu ví, kam se vloupou hned po rozhřešení. Ano, dělají si z náboženství nástroj a pomocníka při svých zlodějnách'1, (Schäffer, 1793, s. 279 a n.).
Pro zločince 18. století, jali je popsal Schäffer, jsou náboženství a zbožnost důležité především proto, že jsou spojeny se společenskými událostmi - jako jsou církevní svátky - při kterých mohou pohodlně vykonávat svoje zločinecké řemeslo, popř. žebrat. Od odpovídajících rehgiózm'ch magických rituálů si slibují magickou nebeskou podporu při svých odvážných podnicích.
Význam zbožnosti je zřejmý i ve staré Rotwelsch. Tato zbožná, popř. religiózní tradice starých vagantů, kejklířů a zločinců žije dál v činech profesionálních podvodníků a městských vagabundů. Podvodný trik specializovaných zločinců0 spočívá dnes v tom, že se vy-
5 Tito specialisté by vlastně měli patřit k „Okrajové kultuře ilegálního obchodu"
j.-^s
48     __________________________________A. Okrajové kultury ochrany ,
dávají za církevní agitátory a navštěvují především staré lidi v jejích se slovy: „Blahopřejeme Váni k narozeninám, přicházíme z evangelic ve". Adresy svých obětí, které při kávě za použití „toaletního tríki si můžu umýt ruce?) oberou o peníze a šeky, najdou v protestantsk kevních plátcích v rubrice „Gratulujeme" (Der Spiegel, 10. 4. 19S9, Vydávají se za zbožné zástupce náboženské obce a podvody provádí váným způsobem. Také pro městské bezdomovce a další lidi žijící z i k nimž dnes patří i závislí na drogách, mají různé zbožné aktivit význam pro alespoň částečně pohodlné přežití.
Jak jsem se již zmínil, patří k životu bezdomovců „klášterní polev Vídni a jiných velkoměstech existují kláštery a další náboženské in jako jsou nemocnice a útulky vedené řádovými sestrami, které pra' většinou v poledne, rozdávají bezdomovcům jídlo, takzvanou „klášfct lévku". Párkrát jsem žebráky k těmto institucím doprovázel. S rozd klášterní polévky jsou mnohdy spojeny zvláštní rituály. V ženském k kde se starají o přestárlé, jsem s žebráky čekal mezi vchodovými a vľ skleněnými dveřmi, které byly z bezpečnostních důvodů zamčené. K«uCWlc se objevila sestra s velkým hrncem. Na její vyzvání jsme se pomodlili, .Pak nám do nachystaných prázdných plechovek rozdělili jídlo, směs rajčatové polévky, krupicové kaše a jablečného štrůdlu.
Bezdomovci u sebe většinou nosí lžíce. Když ne, navždy si je vypůjčí od sester. Během podávání „klášterní polévky" dávají žebráci najevo svojí spokojenost a snaží se na řádové sestry působit zbožně a odevzdané. Pokud nezazenou hlad jednou „klášterní polévkou", ihned odtáhnou najít další klášter, kde se chovají podobně zbožné, aby si mohli vychutnat další pokrm. Ke zbožnosti chce bezdomovce přimět i jedna řádová sestra, která pro ně zřídila domov. Dostanou v něm levný nocleh a pravidelnou stravu. Požaduje se od nich dodržování pořádku, Idid a občasná účast na náboženských obřadech, která tato sestra pořádá. Od žebráků, kteří si tímto způsobem
(3. typ), ale poukazuji na ně už teď, nebol? určitým způsobem pokračují v tradicí dávných žebráků.
šsí-3-—
_yeíkoměstšlb^toovd
49
., 2ařídit klidný život, se očekává, že se budou chovat zbožně alespoň
řed bí. 7božnost je spojena i s tradičními zločineckými značkami. Od středověkou známa známem, která upozorňují na to, jak se má žebrák chovat, , uez problémů došel almužny, Tato znamení najdeme i dnes na dve-rh u zvonků a pod. Mohou například upozorňovat na to, že v domě bydlí olicista nebo, že tam číhá „zlý pes".
Ke starým zločineckým značkám patří kříž, kterým žebráci svým kolenu rach' předstírat zbožnost, aby získali pemze a jiné dary (Kopečný, na vedeném místě, s. 163).
Pro život Žebráka jsou náramně důležitá svatá místa, například před ;body do kostelů. Určitá místa, jak jsem mohl zjistit, si pro sebe vychyt-Jí žebráci rezervovali. Kolegové, kteří se k nim chtějí přidat nebo zabrat jich místa, musí počítat s tím, že budou vyhnáni nebo jinak sankciono-leí. Obvyklý je i tým žebráků, kteří žebrají společně. Když dva žebrají, etí dává pozor na policisty a kostelníky. Žebrám je dobře organizováno a pokračuje v nejlepší tradici. Známé byly i cechy žebráků, které působily ještě v dobách po poslední válce. Tyto žebrácké cechy prý vybíraly zprostředkovatelské provize za místa u božích stánků.
Jeden vídeňský policista roku 1919 napsal, že nájemné za dobrá místa bylo vypláceno i kostelníkům, a: „Pochopitelně takové místo bezohledně brání. Cizí žebrák si nesmí dovolit postavit se tam .neoprávněně'. Postaví se proti němu každý, i v blízkosti kostela ,odolávající' žebrák" (Tartaruga, 1919, s. 35). Umem žebrajícího u dveří do kostela spočívá v tom, že za použití určitých triků na sebe jako na nuzné, ale zbožné individuum upozorňuje návštěvníky kostela. Aby se mu to povedlo, drží před sebou například tabulku, na které je napsáno asi toto: „Jsem propuštěný z vězení, nezaměstnaný, raára rodinu s dětmi a prosím o zbožnou almužnu."
Poukaz na vězení má ostatně také dlouhou tradici. Již v „Liber Vagato-rum" ze 16. století se píše něco velmi podobného o jedné kategorii žebráků, takzvaných „sokolnících": „Jsou lidé, kteří vezmou mast, kterou si umí sami udělat, a namažou si ji okolo zápěstí, takže to vypadá, jako by byli
50           __________________________A. Okrajové kultury ochrany a
v okovech, a ruku si pálí zavěsí na pásku" (Hoffmann von Fallersler uvedeném místě, s. 71).
Žebrák se vydává za propuštěného vězně a apeluje na soucitní zbožného návštěvníka kostela.
Také „tuctové žebrácky", jak je psáno v „Líber Vagatorum", po-kostel pro své účely. Využívaly církevní zvyk, podle kterého nebyla povolena návštěva církve čtyřicet dní po porodu. Předstíraly, že jsou šestinedělky, přičemž se zakrývaly prostěradlem. Tak zastavovaly náv ky a prosily o almužnu. Aby zamezila těmto podvodným aktivitám, rada města Norimberku nařízení, podle kterého bude povoleno žebr; kostelem (!) jen těm žebračkárn, které schválí porodní báby (Jütte s. 88).
Existovaly však také žebrácky, jak vypráví „Liber Vagatorum", které předstíraly těhotenství tak, že si na břicho přivázaly staré šaty nebo polštáí,-Například o ženě jednoho hledaného zločince jménem Martin von Leyptzig se v magdeburském zatykači z roku 1540 píše: „Dělá velice břicho a postává před kostely" (na uvedeném místě, s. 89).
Jde tedy o to, vzbudit ve zbožném věřícím, spěchajícím do kostela, soucit s nešťastným člověkem. Po otevření hranic v roce 1989 se uvedené triky znovu objevily v západní Evropě v podobné formě, používané žebrajícími lidmi z Východu.
Prastaré jsou také všechny triky, při kterých se o zbožnou almužnu prosí za pomoci protéz a berel, popřípadě předstírám zranění a neduhů. Mnohé ženy se umí dodnes velmi chytře prezentovat jako mnoha dětmi obdařené, těhotné a v hořké chudobě žijící bytosti. Dárci almužny je zprostředkováván pocit, že udělal zbožný čin pro člověka těžce stíženého osudem a tato zbožnost mu napomůže k obzvláštnímu požehnám.
V tomto smyslu je třeba interpretovat i historku, o které píše citovaný vídeňský policista:
„Jedna žebrácká se s pěkným krucifixem stavěla před zastavárny. Stávala tam dlouho a se zbožnou zamceností si utírala slzami zalité oči. Zeptal-li se jí Člověk na důvod jejího hoře, odpověděla smutně: 'To je to poslední, co mne
I Bylo to moje štěstí, můj talisman! Ted ho musím zastavit, aby můj
hv nemocný muž neumřel hlady!' Každý jí samozřejmě nabídl podporu,
vděčně a ruku líbajíc přijala. Pak se vzdálila - k další zastáváme"
Iľtaruga, 1919, s. 48).
\íísta před kostely slouží profesionálním žebrákům, popř. bezdomovcům důležitá působiště, na kterých mohou demonstrovat svou zbožnost, aby nudili soucit skutečně zbožných a Štědrých lidí. Zdá se mně proto důležité ozornit na tuto starou tradici, typickou pro uvedené okrajové kultury.
^ará kultura cti městských bezdomovců
Dnešní městští bezdomovci, vídeňští žebráci, dále předávají prastarou řeč triky a taktiky snesitelného přežití o žebrácké holi. Dokazuje to i již zmíněná „Carmina Burana". Nepracovat bylo již pro dávné vaganty otázkou
cti.
Cítili se nadřazení usedlé kultuře pracujících lidí a dělali si z ní legraci.
Docházelo u nich k vyjadřování odstupu od tělesné práce, který je některými žebráky zdůrazňován i dnes, aby sami sobě dodali alespoň náznak
důstojnosti.
Kultura vagantů, kterou jsem výše v krátkosti popsal, se traduje až do
dnešních dnů.
Potomkové vagantů, žebráci a městští bezdomovci, přispívají dnes se svými lahvemi piva a psy k barvitosti pěších zón a ví také, co je to čest. Obzvláště důrazným způsobem to demonstroval jeden žebrající městský bezdomovec, se kterým jsem se seznámil: měl vedle sebe cedulku s obvyklou prosbou o milodar, pod kterou stál hrdý podpis „Baron silnic".
Aby se žebrák a bezdomovec vyrovnal se stigmatem líného, a proto neplnohodnotného Člověka, obrátí toto negativní stigma a interpretuje ho pozitivně. Děje se tak tím, že se vůči okolí prezentuje například jako někdo, kdo s určitou hrdostí práci odmítá. Dělá si z práce legraci, ironizuje ji. Kdo tuto ironizaci práce dobře ovládá, může počítat i s trochou respektu ze strany
52                ___________________________A. Okrajové kultury ochrany a
svých kolegů, získá tedy úctu. V tomto smyslu mně odpověděl jedt domovec, když jsem se ho zeptal, kde hodlá pracovat: „U firmy Taj A když jsem se zeptal, co to znamená, doplnil: „Sem tam si pučím." , lenocha se zde tedy stává věcí cti (srov. Girtler, 1980).
Závěr
Dle mých výzkumů vykazuje výše popsaný svět velkoměstských vagabundů následující znaky:
1. Žebráci vyhledávají, většinou po odsouzení k placení peněžitých dávek, po pobytu ve vězení nebo důsledkem jiných ran osudu, anonymitu a tůn i ochranu velkoměsta. Mohou se zde schovat, aniž by byli obtěžováni lidmi, kteří jim vytýkají jejich minulost.
2.  Kontakt s lidmi, které stihl podobný osud, jim napomáhá k získání určité sebejistoty, s níž je možné se spokojit.
3.  A konečně jde o zvláštní, velmi starou kulturu, ve které se městští bezdomovci učí taktikám každodenního přežití.
-čzim;
53
,elé věznic
Zájem o městské bezdomovce, zločince a prostitutky mě také přivedl , kontaktu s několika vězni, kteří sedí nebo seděli v rakouských vězeních. Vlhnoto jsem napsal samostatnou práci o jednom bývalém velkém vídeňském zločinci (Girtler, 1983). Její podstatná část se týká jeho života ve vězení a přísné vězeňské hierarchie. Tento muž, pocházející z prostředí vídeňského podsvětí, konkrétně z oblasti ilegálního hazardu, se velmi dobře naučil, jak ve vězení přežít. Potkal se tam s jedním ze šéfů vídeňského podsvětí a stal se jeho tělesným strážcem, v černá pokračoval i po propuštění. Ve vězení se můj přítel osvědčil - během našich rozhovorů se z nás stali přátelé - neváhal použít násilí proti lidem, kteří mezi zločinci nepožívali vysokého respektu, jako například pedofilové. S jedním musel ke své zlosti sdílet celu. Aby mu demonstroval své pohrdání, přikázal mu jako trest za jeho činy spát pod postelí místo na ní.
Tahle a podobné historky mě zaujaly do té míry, že jsem se rozhodl zabývat se tématem vězení hlouběji. O všedních dnech ve vězení jsem se hodně dozvěděl z dopisů, které mně psali inteligentní vrah, moudrý lupič, podvodník a starý zloděj z povolám. Z těchto dopisů jsem vypozoroval, že existuje něco jako kultura vězňů, která má své tradice a nabízí jednotlivci, je-li akceptován, možnost ochrany.
Život ve vězení
Vězení je totální institucí v tom smyslu, že zde žijící člověk podléhá absolutní kontrole a jeho svoboda pohybu je zásadné omezena. Tento systém nutí vězně ke způsobu života, který je naprosto odlišný od jejich zvyklostí. Existuje pro ně jen velmi omezená možnost kontaktu s okolním světem. Mnoho argumentů mluví pro průzkum těchto zařízení také z hlediska kul-