MUSIL, L.; "Ráda bych Vám pomohia,ale..." Dilemata práce s klienty v organizacích, Marek Zeman, Brno 2003 část prvni, KULTURA POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRÁCE Ivan Ulehla ve svém Umění pomáhat rozvíjí myšlenku, že pomáhající pracovník j.nenf nezaujatý', objektivní pozorovatel". Jeho práce s klientem je „velmi osobni" a pro.její úspech je důležité „zapojeni" \e\\a „lidslcých kvalit da spolupráce s klienty". Veden touto představou poukazuje Ulehla na skutečnost, že pohled jednotlivých Sienu určitého pracovního týmu na klienty bude odlišný a' každý z nich bude klienta vnímat jinak. Doslova fiká: „Pokoušet se o jednotný pohled je zavádějící, proti přirozenosti Člověka a v neprospěch klientů. " (Ulehla, 1999: 27-30.) Jsem přesvědčen, že Ulehla ve svých úvahách znSeí příliš daleko a že jeho formulace jsou do určité míry zavádějící. Ne proto, že bych odmflal ideu zapojeni lidslcých kvalit do vztahu s klienty a zpochybňoval bytostnou různorodost osobností pracovníků. Je tomu tak pralo, že se na přístup spolupracovníků k jejich klientům dívám z jiného úhlu. Na rozdíl od Ulehly je pro mě důležitá myšlenka, která jeho úvaze protiřečí: „Pohled členů práceschopného týmu je vždy do určité míry jednotný, snaha vyhnout se určité blízkosti hledisek by byla proti lidské přirozenosti a pro prospěch klienta je rozhodující, jak se členové týmu společně na klienty dívají a co Um sledují". Z tohoto hlediska ovlivňuje kvalitu nabízených služeb například to, že členové jednoho týmu se mohou snažit do vztahu s klienty „zapojit své lidské kvality", zatímco členové jiného týmu se pokoušejí zaujmout pozici „objektivního pozorovatele", který se osobně neangažuje. To, co říká Ulehla, má smysl, chceme-H opustit tzv. diagnostický přístup, vjehož rámci je klient „objektivisticky zkoumán", a kultivujeme proto přístup alternativní. Ten je podle Ulehly (1999: 28) založen na snaze porozumět průběhu vzájemného doni mezi klientem a pracovníkem jako dvěma partnery. Já si ovšem kladu jiný cíl. Snažím se pochopit, co sociální pracovníky spojuje do celku („organizace"), který s klienty pracuje pro něj charakteristickým způsobem — třeba právě „diagnosticky" nebo naopak „partnersky". Z tohoto hlediska je účelné zabývat se „kulturou", tedy tím, co způsobuje, že pohledy ělenů tohoto celku jsou si blízké. Abych pojem „kultura" osvětlil a Čtenáře blíže seznámil s tématem této knížky, budu se rozdílem mezi Úlehlovým a mým pohledem zabývat ve druhé kapitole podrobněji. Příklad amerických „dávkařu", který popsal Blau (viz Úvod), ukazuje, že Icultura určité organizace (pohled pracovníků na klienty a zněj plynoucí způsob práce s nimi), vzniká vprocEsu řešeni dilemat. Polcud vime, zjalcých dilemat vyplývají zvyklosti pracovníků určité organizace, lépe rozumíme smyslu jejich počínání, lépe chápeme, Čeho chtějí svou prací dosáhnout a čemu se naopak chtějí vyhnout Pojmy „dilema" a jeho „řešení" jsou tedy důležitými náslrojřporozumění kultuře určité organizace. Budu se jimi zabývat ve třetí kapitole. Ještě před tím, než se pustím do výkladu pojmů „kultura" a „dilema", v první kapitole uvedu, jak chápu termíny „sociální práce" a „služby sociální práce". Jejich kultuře je věnována celá lato knížka. kapitola 1 SLUŽBY SOCIÁLNÍ PRÁCE Pojem „služby sociální práce" vyjadřuje spojeni dvou skutečností. Za prvé faktu, že intervence sociální práce se v praxí zřídka odehrávají bez přispění jiných pomáhajících profesí. Za druhé skutečnosti, že sociální práce má - navzdory svému propojení s jinými pomáhajícími obory - svoji specifickou doménu a osobité cíle. Tyto dvě okolnosti popíšu a pokusím se ukázat, že souvislost mezi propojením pomáhajících profesí a specifičností sociální práce je pro tento obor a organizaci jeho činností podstatná. Sociální práce jalco součást komplexu osobních sociálních služeb Chceme-lí porozumět tomu, jak sociální pracovníci napomáhají změně situace klienta1 j nestačí sledovat jejich bezprostřední působeni na Člověka v obtížné situaci a na okolnosti jeho života. Je třeba věnovat pozornost Í činnostem, které sociální pracovník nevykonává. Je tomu talc ze dvou důvodů. Jednak proto, že sociální pracovník cíle své intervence často uslcutečňuje pomocí služeb, které neposkytuje, ale zprostředkovává. Dále proto, že se sociální pracovník někdy podílí na realizaci záměrů jiných specialistů -soudců, lékařů apod. Sociální pracovníci se zabývají životními situacemi lidí a jimi poskytované služby bývají zpravidla tím lepší, čím více se jiní daří vidět situaci klienta v jejím celku. Mohou lépe než ostatní rozumět struktuře tohoto celku, těžko vsak mohou být specialisty na každou jeho dílčí část Mohou například rozpoznat, jak se klientova neuróza navzájem podmiňuje s jeho neschopností vyřešit konflikty s bývalou manželkou. Nemohou však současně být psychiatry a advokáty. Mohou s učiteli vyjednávat o tom, za jakých podmínek uplatní u žáka s postižením specifické výukové postupy, a mohou dotyčného žáka dlouhodobě provázet, nemohou ho však sami učit a ještě mu dělat osobního asistenta. Je tedy účelné rozlišovat mezi samotnou sociální prací a komplexem služeb, kterého jsou činnosti sociálních pracovníků součástí. Sociální pracovnici tento komplex buď sami uvádějí v život, nebo do něj dílčím způsobem přispívají. Budu jej označovat výrazem „služby sociální práce" a budu vycházet z předpokladu, že pochopení organizace služeb, 1 Termínem „klient" zde označuji osobu (případně skupinu osob), na niž je bezprostředně zaměřena intervence. Termín „klient" zde nepoužívám pro označení subjektu, který si intervenci vůči dané osobě - klientovi - „objednal". Polcud si například soud „objedná" šetření v domácnosti osamělé mulity, za klienta budu považovat maticu, ne soud. (Viz Pincus, Minalmn, 1976: 437-440.) část první, KULTURA POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRÁCE které poskytují sociální pracovnicí, je podmíněno porozuměním vztahu mezí všemi účastníky tohoto komplexu. Pokud chci například pochopit, jaký je význam činnosti sociální pracovnice, která působí v nemocnici, pro pacienty a jejich blízké, nestačí zjistit, co.jakapročje zvyklá při práci se svými Idienty dělat. Pob'ebuji také vědět, co za svůj úkol považují lékaři a zdravotní sestry a čím jsou nebo nejsou 'odhodláni ke zvládnuti situace pacientem přispívat oni. Na některých nemocničních odděleních může být například běžné, že lékař nepropustí pacienta v důchodovém věku, pokud sociální pracovnice nezajisti, aby měl v domácím prostředí přiměřenou péči. Na vedlejším oddělení se třeba ani nezeptají, jestli dědečkovi není na chodbě, kde ceká na-sanitku, zima. O tom, že se staříkova snacha během jeho pobytu v nemocnící odhodlala vzepřít manželovi a odešla z domku, kde spolu po ovdovění dědečka všichni žili, nemají na takovém oddělení ani tušení. Sociální pracovnice, která v rámci jedné nemocnice zajišťuje pacienty obou zmíněných oddělení, má v obou případech odlišný úkol. Odlišné jsou totiž nástrahy, které musí pacienti obou oddělení překonat, aby zvládli situací po odchodu z nemocnice. A odlišné jsou také pracovní podmínky, za nichž hb jim sociální pracovnice pokusí pomocí tento úkol zvládnout V duchu uvedeného zde budu terminem „služby sociální práce" označovat konkrétní, v praxi existující komplexy činností, které při práci na konkrétním místě a s konkrétními Idienty přispívají k realizaci záměrů sociálních pracovníků. Tyto činnosti jsou obvykle vykonávány pracovníky různých pomáhajících oborů, zamSstnanců organizací nebo dobrovolníků. Na činnosti komplexů služeb sociální práce se mohou podílet psychologové, lékaři a psychiatři, právníci, pedagogové a vychovatelé, poradci různého zaměření, ošetřovatelé, pečovatelé nebo osobní asistenti, za určitých okolností také faráři, soudci, vyšetřovatelé nebo policisté. Pracovníky uvedených oborů zde vnímám jako účastníky komplexu „služeb sociální práce". Nemám ovšem v úmyslu je a jejich obory sociální prácí podřazovat nebo jim upírat právo na smysluplnou funkci mimo služby sociální práce. Pouze si dovoluji nahlížet jejich činnost z hlediska toho, jak v praxi přispívají k naplňování funkci a záměrů sociální práce. Stejně by bylo možné hovořit o „službách medicíny" nebo „službách psychologie" a ptát se, jak sociální práce a další obory přispívají k naplnění jejich účelu. Vymezení „služeb sociální prácie" je tedy věcí úhlu pohledu. Protože zde zkoumám organizaci činnosti sociálních pracovníků, kteří se bez spolupráce s dalšími obory neobejdou, dívám se na komplex pomáhajících služeb z hlediska cílů sociální práce. Pomáhající služby sociálních pracovníků, psychologů, lékařů a psychiatrů, právníků, pedagogů, vychovatelů, poradců, ošetřovatelů, pečovatelů a osobních asistentů můžeme zahrnout do obecnější kategorie „osobních sociálních služeb". Jsou to služby, které pracovnici uvedených oborů poskytují jako pomoc při zvládáni různých obtíží klientům bezprostředně, tváří v tvář. Jak jsem již uvedl, v praxi nebývají různé druhy těchto služeb poskytovány nezávisle na sobě. Jejich vzájemné doplňování bývá organizováno talc, že pracovnici jednoho z uvedených aborů koordinují z hlediska výkonu své profese činnost ostatních. Pracovníci některých oborů, například lékaři a psychiatři v nemocnicích, právníci v justici nebo psychologové v rodinných poradnách, se v úloze koordinátorů různých osobních sociálních služeb ocitají běžně. Pro pracovníky jiných oborů bývá tato úloha méně obvyklá. Talc je tomu v české společnosti i u sociálních pracovníku. Domnívám se, že je účelné zvažovat, zda by v určitých případech nebylo v zájmu klientů, aby koordinaci výkonu osobních sociálních služeb vykonávali sociální pracovnici. Termín „služby sociální práce" vyjadřuje také toto stanovisko. Kromě toho, že označuje sítě osobních sociálních služeb, které jsou regulovány z hlediska funkci a cílů sociální práce, umožňuje také klást otázku: „Jaké cíle by sledovaly ty komplexy osobních sociálních služeb, které dnes regulují pracovníci jiných oborů, kdyby na jejich činnost měli větší vliv sociální pracovníci?" Nejde o to „kdo s koho". Jde o podíl na vlivu tam, kde by zdůraznění hledisek sociální práce mohlo přispět k naplněni potřeb klientů, zájmů obce a verejného blaha. Uvedená otázka je výzvou stávající praxi osobních sociálních služeb v České republice, především je však výzvou samotným sociálním pracovníkům. Aby si ji mohli vůbec klást, musí si sami ujasnit, v Čem' spočívá jejich úloha, a přesvědčit celou společnost o tom, zeje ta úloha důležitá a zeji dokážou kvalitně zastávat. Specializace na celek životní situace a potřeba spolupráce Vyvstává tedy otázka: „Co je sociální práce a čím se líší od ostatních pomáhajících oborů7" V souladu s tradicemi sociální práce (viz Bartlett, 1970; Navrátil, Musil, 2000: 138-145) je podle mého názoru možné tento obor vymezil následovně. Společným znakem sociální práce a ostatních pomáhajících oborů je poskytování pomocí lidem v obtížných životních situacích. Na rozdíl od dalších pomáhajících oborů se sociální práce zabývá především interakcemi mezi člověkem a jeho sociálním prostředím. Její pomoc je zaměřena na dosahování rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí, v němž lidé uspokojuji svoje potřeby, a jejich schopností toto očekávání zvládat. Cílem sociálního pracovníka napříldad může být pomoci člověku s fyzickým postižením, který chce žit osaměle ve svém byte, aby překonal omezení své soběstačnosti a svou nesamostatnosti přitom nenarušoval běžný život okolní společnosti (príbuzných, lidí v domě aj.) a neobtěžoval ji důsledky svého tělesného omezení. Stručně řečeno, žijeme ve společnosti, kde je uznávána zásada, že „každý má dost svých starosti" a okolí od člověka s postižením očekává, že tuto zásadu bude respektovat také. Pro člověka s postižením to může mít řadu duchovních (pocit izolace a vykořenění), psychických (stress) i ryze praktických důsledků (jak se vlastními silami dostat z postele do koupelny, jak sám přejet přes práh dole u dveří, kde vzít na adaptaci bytu ...). Sociální pracovník mu pomáhá tyto důsledky pojmenovat a za přispění dalších pomáhajících pracovníků je překonávat. Od sociálních pracovníků, kteří jsou věrni poslání svého oboru, se očekává, že budou klientovi pomáhat překonávat nejrůznější překážky, jež mu brání zvládat očekávání sociálního prostředí. Podpora rovnováhy mezi klientem a jeho1 sociálním prostředím je podmíněna zaměřením na komplex různorodých okolnosti, které ve svém souhrnu představují specifickou „životni situaci" klienta. Mezi tylo okolnosti patří jak charakteristiky jedinců nebo skupin, tak charakteristiky prostředí, ve kterém tito jedinci a skupiny žiji. Část první, KULTURA POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB SOCIÁLNÍ FRAGE Jedincům může ve zvládáni životních situaci bránit jejich špatný zdravotní nebo psychiclcý slav, neobvyklá životni orientace a styl života, nedůvěra v instituci rodiny, raná nebo pozdní fáze životního cyklu, nízká kvalifikace, špatná Finanční situace a mnohé další okolností. Prekážkou zvládání životní situace celou sociální skupinou mohou být třeba její nestandardní zvyky, těžko dosažitelné zájmy a cíle, nedůvěra členů skupiny k některým institucím společnosti, chabá vnitřní organizace skupiny, omezená schopnost jejích členů vyjednávat a další. Na straně sociálního prostředí mohou být překážkou zvládáni životni situace tfeba napjaté rodinné nebo sousedské vztahy, ne tolerance obyvatel obce k odlišnostem všeho druhu, špatné ekonomické poměry ve společnosti a Spatná situace na lokálním trhu práce, zastaralé zákony, malá aktivita místních nevládních organizací, nepříznivá demografická struktura obce, krajně úsporný nebo naopak příliš „dajný" systém sociální pomoci a mnohé dalŠi. Tam, kde je sociální práce dobře ustaveným a relativně vyhraněným oborem, zajímají uvedené okolnosti všedního žívala jedinců a skupin sociální pracovníky proto, že jim umožňují porozumět nesnázím, které vyplývají z interakce mezi osobou klienta a jeho sociálním prostředním. Pro sociální práci je totiž typické, že lidem pomáhá zvládat obtížné životní situace tím, že působí na vztahy mezi vlastnostmi klientů a vlastnostmi sociálního prostředí, ve kterém klienti uspokojují své potřeby. (Podrobněji viz Bartlett, 1970; Navrátil, Musil, 2000: 138-145.) Sociální práce se tím liší od většiny pomáhajících oborů1. S určitou opatrností lze fíci, že se většina pomáhajících profesi přednostně (ne vždy výhradně) zabývá některou z dílčích překážek zvládání životni situace Člověkem. Například medicína se většinou zabývá zdravotním stavem pacienta a snaží se napravovat selhaní jeho tělesných funkci. Psychiatrie je v dnešním pojetí specializována převážně na kompenzaci poruch nervové soustavy. Psychologie se zabývá hlavně těmi překážkami zvládání běžných životních situací, které vyvěrají z nesouladu mezi vývojem nebo aktivitou různých složek osobnosti klienta. V systému státního sociálního zabezpečení působí řada úřadů, které jsou převážně (ne vždy však zcela) specializovány na kompenzaci finančních, nesnází lidí. Pečovatelky- zajišťuji pro lidi s postižením nebo pro seniory převážně fyzickou péčí, méně 2 Vlivy sociálního prostředí bývají předmětem pozornosti některých představitelů dalších pomáhajících oborů. To se týká například medicíny, psychiatrie nebo psychologie. Tylo tendence většinou zásadně neovlivňuji běžnou pomáhající praxi těchto oborů. PFestD lze říci, že jcjicli pozornost se někdy zaměřuje na problémy, které se nacházejí na pomezi mezi nimi, sociální procí a sociální politikou. Nejdále v lomto směru jde sociální psychologie, pro niž je interakce mezí osobnosti a sociálním mlkro-prostředlm tradičně předmětem ústředního zájmu. ' Dále uvedené charakteristiky zaměřeni pomáhajících oborů nejsou vyčerpávající a nelze je považovat za kategorické definice oblastí činnosti, které se vzájemně vylučuji. Chápu je jako pokus o vymezeni typických oblasti zájmu uvedených oborů, které se v názorech a činností jejich protagonistů projevují více nebo méně zřetelně. Konkrétní pomáhající pracovníci, školy nebo pomáhající organizace se mohou teoreticky nebo ve své praxi do určité míry orientovat na oblasti zájmu, které jsou typické pra dva nebo více pomáhajících oborů. Jinak řečeno, hranice mezi pomáhajícími obory nejsou kategorické a mezi typickými oblastmi jejich zájmu existují rozsáhlé styčné oblasti. Názorným příkladem tohoto prolínání pomáhajících oborů je sociální psychologie, která se svým zájmem o skupinový život dotýká sociologie a která je svým zájmem d interakcí mezi osobností a jejím sociálním mikro-prostřcdiiím blízká sociální práci. Často a většinou neformálně poskytují emocionální nebo duchovní podporu. Faráři se někdy starají o různorodé nesnáze svých souvěrců, zpravidla jim však poskytuji zejména služby duchovního (a nepřímo talcé duševního) rázu. A talc dále. Ve všech uvedených případech je obvyklé, že se pomáhající specialista zaměřuje na kompenzaci nebo nápravu některé z dílcích bariér zvládání života jedincem nebo skupinou. Překážky, jež nejsou primárním předmětem jeho odborností, bere sice v úvahu, zpravidla je však považuje za vnější faktor potíži, které jsou předmětem jeho specializace, necítí se být povolán se jimi zabývat a někdy je dokonce považuje za nepodstatné. Lze očekávat, že o pomoc při jejich zvládáni požádá jiného specialistu. Od tohoto zaměření na dílčí dimenze situace klienta se liší průstup sociálních pracovníků. Předmětem jejich intervence by měla být situace klienta jako celek. Sociální pracovník by měl rozpoznat všechny (zdravotní, psychiatrické, psychologické, ekonomické, kvalifikační, duchovní, hodnotové a kulturní, hygienické, vztahové a případně další) bariéry zvládáni situace klientem a promýšlet souvislostí mezí nimi. Právě toto zaměření na vzájemnou podmíněnost různorodých okolností klientova života vyvolává potřebu spolupráce s pracovníky jiných pomáhajících oborů. Těm jejich specializace umožňuje proniknout do hloubky a složitosti dílčích dimenzí životních situací a současně jim brání věnovat pozornost jejích celku. Sociální pracovník by se měl zabývat tímto celkem. Při překonávání dílčích částí celého komplexu překážek zvládání životní sirunce se však on ani jeho klient neobejde bez spolupráce s jinými specialisty. (Musil, 1999.) Odsud plyne, že významnou soufiástl organizace intervencí sociální práce je zajištění návaznosti cílů, vazeb a činností různých pomáhajících profesi. Rubem této skutečnosti je, Že špatná koordinace činnosti různých pomáhajících oborů mívá pro realizací cílů sociální práce a pro jej! klienty neblahé a často fatální důsledky. Z uvedeného nutně nevyplývá, že všichni sociální pracovníci jsou nebo mají být naprostí „universalisté", tedy lidé, kteří do hloubky nerozumej! žádné z dílčích okolností života a místo toho se zabývají výhradně vztahy mezi nimi. Sociální práce se realizuje ve dvou základních podobách'1. Někteří sociální pracovníci se věnují celé situaci svého klienta v tom smyslu, jak to bylo popsáno výše. Pak se zpravidla specializují na komplexnější pomoc určité cílové skupině5 (např. seniorům, lidem s postižením, konzumentům omamných substanci, dětem se syndromem CAN apod.). Jiní sc specializují na určitou dimenzi situace svých klientů (například na jejich rodinné vztahy, na jejich ekonomickou situaci nebo na sociálně právní ochranu jejich zájmů ...), snaží se * Toto rozlišeni způsobů realizace základního cíle sociální práce vychází z poznatků sborníku textů o specializaci v sociálních službách, který vydali Booth, Martin, Mellote (1980). 5 Termín „cílová skupina" zde v souladu se zvyklostmi sociální práce používám v povšechném, ze sociologického hlediska poněkud matoucím významu. Sociologie jasně odlisuje * „sociální kategorie" o „sociální skupiny". Terminem „sociální kategorie" označuje soubory lidí, kteří sice mají nějaký společný znak (např. věk), nejsou však spojeni stálejšími vazbami a jako soubor jedinců nejsou vnitřně organizováni. Terminem „sociální skupina" označuje sociologie soubory Ildl, které vykazuji znaky vnitřní organizace a jsou mezí sebou propojeny stálejšími vazbami. Termín „cílová skupina" tento důležitý rozdil nepostihuje a označuje jak „sociální kategorie", tak „sociální skupiny'Ypro niž je společné, Že na ně (nebD na jejich jednotlivé členy) zaměřuji svou pozornost služby sociální práce. 17 16 „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." kapitola 1, SLUŽBY SOCIÁLNÍ PRACE část první, KULTURA POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRÁCE však Tešení předmětu své specializace vnímat jako podmíněné celkovou stridcturou situace klienta (viz Musil, 2001). Mezi oběma uvedenými způsoby realizace hlavního cíle sociální práce neexistuje ostrý předěl a v praxi dochází k jejich „prolínání". Tak či onak, sociálním pracovníkům je společné, že předmětem jejich pozornosti je celková situace klienta, že se snaží přímo nebo nepřímo přispět k tomu, aby klient zvládl Širší Skálu bariér, a že značnou část služeb, které ícíient potřebuje, zprostředkovávají a sami je přímo neposkytují. 15 „Ráda bych Varn pomohla, tile ..." kapitola 2 ORGANIZACE A JEJÍ KULTURA Východiskem této kapitoly je známé rčení: „Když dva dělají totéž, není to totéž." Toto lidové moudro napovídá, že zjistit, jak sociální pracovníci v rámci komplexů služeb sociální práce přistupují ke klientům, neznamená toliko popsat, „co dělají". Je třeba také pochopit, „co tím sledují". Když dvě pracovnice naléhají na klienta, aby něco udělal, může to znamenat, že jedna se snaží povzbudit apatického člověka v akutní krizi, zatímco druhá se pokouší donutit „svéhlavého" Idienta k něčemu, co je v rozporu s jeho názorem na život. Slovo „kultura" nás upozorňuje, že odpověď na otázku: „Co tím sledují?", často nalezneme ve společných představách pracovníků jedné organizace o tom, jak a proE je dobré v tom či onom případě postupovat. Protože ústředním tématem této knížky jsou právě tyto „společné představy" o práci s klienty, význam termínu „kultura" vyložím podrobněji. „Kulturu" budu chápat dvojím způsobem. Nejprve jako jednu z řady okolností, které ovlivňují přístup pomáhajících pracovníků ke klientům. Potom jako vztahy, které spojují pracovníky do akceschopného kolektivu. Podrobněji se budu věnovat druhému pohledu, který chápe kulturu jako soustavu vazeb mezí lidmi a jako předpoklad jejich spolupráce v organizaci. Popisu dva typy těchto vazeb - „ideologii" organizace a „pravidla jednání", která regulují vztahy mezi lidmi v ní. Utváření ideologie i pravidel jednání souvisí s otázkou „hegemonie" a „moci" v organizaci. Těmto terminům se budu ve druhé části kapitoly věnovat, abych ukázal, do jaké míry může ideologii organizace a pravidla jednání jejich členů určovat dominantní elita a do jaké míry je její vliv omezen vlastním úsudkem ostatních pracovníků. Přestože všechny uvedené pojmy („organizace", „lailtura", „ideologie", „pravidla jednání", „moc", „hegemonie") lze použít při popisu různých typů organizací, v této kapitole a v celé knížce se omezím na jejich význam při zkoumání organizací služeb sociální práce. Co ovlivňuje pohled pomáhajících pracovníků na klienty? Ulehla se zabývá otázkou, co způsobuje, že některé typy chováni klienta jsou pro pomáhajícího pracovníka přijatelné a jiné ne. Zejména ho zajímá, proč se hranice „přijatelných" a „nepřijatebiých" způsobů klienta u různých pracovníků liší nebo mění. Tvrdí, že rozdíly a posuny hranic mezí „přijatelným" a „nepřijatelným" vyvolává pět okolností. Momentální „rozpoloženi" pracovníka, sympatie mezi ním a klientem, fáze Spolupráce s klientem, místo kontaktu a profesionalita pracovníka a změny jeho přístupu. kapitolo 2, ORGANIZACE A JEJÍ KULTURA 19 Část třeli, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY Pokud se pracovník zaměří na politickou obhajobu zájmů některá početnejší kategorie klientů, může ovlivnit politické rozhodování o systému sociáluf pomoci. Přitom se však může-dostat do konfliktu s požadavkem neutrality. Nesplní totiž očekáváni, že se jako pracovník agentury bude věnovat všem jedincům, kteří jej osobně vyhledali a chtějí pomoci při zvládáni svých psychosociálních problémů. Namísto toho „se může stát zástupcem klientů, Měří jej přímo nevyhledali, přesto všalepomoc se zvládáním nepříznivých sociálních podmínek které sdílejí se Širší kategorií lidi, potřebují". (Bell, Bell, 1982: 133.) Jinak řečeno: Soustředí-li pracovník svoji pracovní energii a čas na politickou obhajobu zájmů urOité kategorie znevýhodněných, může být, zvláště je-li státem placeným Úředníkem, kritizován za ta, že zanedbává jiné kategorie občanů nebo konkrétní klienty. Pokud by kromě toho prosazoval zájmy „své" kategorie deprivovaných jako účastník přímě politické akce, mohl by být napadán pro nekritické zaujetí dílčími zájmy a případně Í za nedostatečnou soudnost a neschopnost vnímat řešené problémy s odborným nadhledem. Těmto rizikům se pracovník agentury vyhne, pokud se soustředí na výše zmíněné technické provedení jedinci vyhledaných služeb. To ovšem znamená rezignovat na změnu těch zavedených pravidel, která mohou znevýhodňovat jeho klienty. Stojí to za námahu? Veřejné financováni tzv. „nultých ročníků" pro (zpravidla) romské děti, pokusy integrovat žáky s mentálním postižením do škol, návrhy na legalizaci prodeje měkkých drog nebo třeba snahy o prosazení povinností provozovat'prostituci jako samostatnou výdělečnou činnost můžeme považovat za pokusy o reformu pravidel, která v České společností regulují přístup menšinových nebo na okraj vytlačených skupin k různým typům příležitostí. Přípravné třídy a integrace by mohla usnadnit přistup Rómů a žáků s mentálním postižením ke vzdělání a potažmo ke kvalifikované práci nebo k všestrannější účasti na životě společností. Legalizace prodeje měkkých drog by tisícům lidí poskytla příležitost bez rizika a bez nutnosti komunikovat s podsvětím nakupovat běžně konzumovanou substanci. Provozování prostituce jako živnosti by pravděpodobně zlepšilo přístup prostitutek ke zdravotní péči, k ochraně před násilím a k uplatňování základních občanských práv. Ve všech uvedených případech by se také změnily šance společnosti ovlivňovat chování, které mnoho lidí vnímá jako problematické. Realizace všech uvedených námětů by ovšem také přinesla nová rizika. Někteří znáš by dali přednost vzniku nových příležitostí pra ty, komu jsou dosud upřeny. Jiní se spíše obávají rizik, které by uváděné změny mohly přinést. Bez ohledu na tyto rozdíly se asi shodneme, že realizace podobných reforem se může jen těžko obejít bez zapojení sociálních pracovníku do politických vyjednávání v obci nebo do zákonodárné činnosti. Taková jednání (třeba s vedením úřadu práce o financování osobních asistentů tzv. „integrovaných žáků" ve školách) mají obvykle nejistý konec Bývají také spojena s psychickým nepohodlím, dílčími neúspěchy a někdy se zklamáním. 1 hodně zapálený sociální pracovník si v takové situaci řekne: „Stojí mi to zato? Nemám dost starostí se svými případy?" Podobně jako jiní jemu podobní řeší dilema mezi případovou prací a politickou akcí. Je otázka, zda v českých organizacích služeb sociální práce existují ustálené postupy, jak se konfrontaci s tímto dilematem vyhýbat jinak než rezignací na vlastní politickou odpovědnost. 180 „Ráda bych Viím pomohla, ale ..." kapitolu 14 ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ Pro sociální pracovníky bylo vždy charakteristické, že lidem pomáhali překonaví životní nesnáze posilováním jejích schopnosti zvládat očekávání sociálního prostřed Dělali to a dělají v principu třemi způsoby. Buď ae snaží klientům pomoci, aby s přizpůsobili očekávání okolí, nebo se snaží změnit sociální prostředí, aby se v nem ldíen mohli lépe orientovat a prosazovat, nebo kladou důraz na obojí současně.' Stoupeni těchto tří přístupů mívají natolik rozdílné představy, že se zdá být nemožné 'spojit jejic pohledy do jednoho, uceleného pojetí společenské úlohy služeb sociální práce. Pokud [ někomu takové spojení daří koncipovat teoreticky, realizace jeho návrhu zpravidla naráj na praktické překážky v životě organizací. Pro sociální pracovnilcy .proto nikdy neby! snadné pomáhat při zvládání očekávání prostředí po svém a vyhnout se přitom krith nebo vlastním pochybnostem. V předcházející kapitole jsem se snažil zdůvodnit svoje přesvědčení, že „případ" nutí není totéž co „osobnost" a že „prostředí" není nutně totéž co „sociální řád" (viz sehen číslo 7). Za součást „případu" je možné považovat jak osobnost klienta, talc sociál prostředí, ve kterém klient žije. Za součást „sociálního prostředí" klienta je moži považovat nejen instituce typu „morálka", „mocenská elita", „globální trh", „demokracii Či „byrokracie", jejichž vliv předurčuje osudy statisíců, ale také osobní vztahy idien s blízkými a sousedy či prostředí jeho domácnosti. Pokud práci s případem redukujen na prácis osobnosti a práci s prostředím omezujeme na reformu sociálního řádu, ztrácín schopnost odlišit dvě dilemata. Dilema mezi případovou a reformní prací, o němž b\ řeč ve třinácté kapitole, a dilema mezi působením na klienta a na jeho prostředí, u které] se zastavím nyní. Pojednáni o dilematu mezi prací s klientem a prací se sociálním prostředím uve> výkladem pojmů „životní situace", „sociální fungování", „klient" a „prostřed Roztřídím a popíšu různorodá pojetí pomoci se zvládáním očekáváni sociálního prostřd Nakonec ukážu, v jakých podobách zaregistroval dilema mezi působením na klienta a prostředí výzkum kultury služeb sociální práce. „Životní situace", „klient" á „prostředí" Bartlettová se před padesáti lety pokusila rozpoznat „společný základ" různý specializací v sociální prácí. Konstatovala, žb sociální práce se v Americe původ vyvíjela odděleně v několika nezávislých' „sektorech" - v rámci pomoci dětem, a rodina lidem s mentálním postižením, vězňům a dále .ve zdravotnictví, ve školství a v konte: kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 1 cast neu, oiitrt.tuutuľvAL/iiatiivt/iirt. a JĽJiuniuiuĽni t\j\u\j\ ilvu rruv^uviNirvi služeb, které nabízely .obce. Podle Bartlettové se pracovníci všech uvedených kategorii pří práci 3 klientem zaměřuji na „problémy, které plynou z klíčových životních situací". Jsou to například situace, které provázejí zlomové události životního cyklu (sňatek, narození dětí, rozvod, smrt), traumatizující události jakými jsou onemocnění, neúspěch, návrat z výkonu trestu apod. Toto zaměření je všem uvedeným kategoriím pracovníků společné bez ohledu na rozdíly v jejich specializaci. (Bartlett, 1970: 22-26.) Problémy, které tyto události lidem přinášejí, chápou sociálni pracovnici bez rozdílu své specializace jako „životni úkoly" nebo „životni problémy", které je třeba nějak „zvládnout". To znamená „vypořádat se se situacemi", které lidé prožívají jako „tlalcy svého sociálního prostředí". Sociální pracovnici se tedy podle Bartlettové zabývají rovnováhou mezi „schopnosti lidi zvládat" na jedné straně a „požadavky prostředí" na druhé straně. V této souvislosti jsou pro sociální práci zásadní následující otázky: „Nejsou požadavlcy prostředí neúměrné? Není schopnost lidi zvládat tyto požadavky nedostatečná? Pokud zde neexistuje rovnováha, jak je možné přispět k jejímu dosaženi? " (Bartlett, 1970: 93-101.) Své myšlenky Bartlettové systematicky rozpracovala pomoci pojmů „člověk v situaci", „životní situace" a „sociální fungováni" (Navrátil, Musil, 2000: 139-142). V souladu s jejími názory můžeme „životní situaci" chápat jako výsledek interakce mezi „člověkem" a jeho „prostředím". V tomto rámci Člověka charakterizuje jeho schopnost zvládat očekávání prostředí. Sociální pracovník se v této souvislosti ptá, jak nejrůznější vlastnosti jeho klientů tuto schopnost ovlivňuji. . „Prostředí" má podle Bartlettové dvě charakteristiky. Je to, za prvé, vše, co společnost od člověka „očekává". Za druhé je to „podpora", kterou společnost člověku poskytuje, aby mohl její očekávání zvládat. Sociální pracovník se v této souvislosti ptá, zda jsou očekávám" prostředí úměrná schopnostem lidí a zda podpora, kterou prostředí poskytuje, odpovídá náročnosti očekáváni nebo schopnostem člověka. Termín „sociální fungování" soustřeďuje pozornost na otázku, zda a proč charakterizují životní situaci konkrétního člověka dva typy nerovnováh. Za prvé nerovnováha mezi očekáváním prostředí a schopností je zvládat03. Za druhé nerovnovalia mezi náročností požadavků prostředí a podporou, kterou toto prostředí člověku pri jejich zvládání poskytuje. Sociální pracovník má dva úkoly. Měl by rozpoznat, proč a do jaké míry je sociální fungování člověka ohroženo nčlrterou ze zmíněných nerovnováh a v návaznosti na to mu pomoci získat, obnovit nebo udržet jeho sociální fungováni. Pomoc sociálního pracovníka přitom spočívá v poskytnuti impulsu letákové změně G3 Tento typ nerovnováhy může mít dvě základní podoby. V prvním připndé je nerovnováha způsobeno tím, že osoba (nebo skupám osob) není schopna zvládnout legitimní očekávání prostředí (například submisivnl a neprůbojný otec ztrácí v důsledku dlouhodobých neshod s manželkou schopnost respektovat sexuální tabu vůči své dceři). Ve druhém případě je nerovnováha düsledlcßm skutečnosti, že prostředí uplatňuje vůči jedinci nebo skupině osob nelegitimní očekávání (například syn alkoholika není spolužálty přijat do party proto, že s nimi odmítá chodit na pivo). Které očekávání je považováno za legitimní a které ne přitom závis! na hodnotové a morální orieataci sociálního pracovníka, jeho klienta nebo případně dalších zainteresovaných osob. 182 „Ráda bych Vám pomohla; ale ..." klienta nebo prostředí, která posílí rovnováhu mezi tím, co prostředí od klienta očekává, a tím, co je klient schopen zvládnout. Význam myšlenek Bartlettové pro pojeti intervence v sociální práci je možné ilustrovat na příkladu malého Roma ve škole. Je běžné očekávat, že romské dítě nebude zvládat požadavlcy učitele a bude mít Škaredé známky. Pokud vyjdu z pojmu „sociální fungováni", mám několik možností, jak mu pomoci. Mohu ho podněcovat k tomu, aby si uvědomil, co se po něm chce, a přizpůsobil se požadavkům Školy. Pokud by to nestačilo, mohu mu poskytnout nestandardní podporu a zajistit mu doučování, aby „přestal zaostávat". Třetí možnost je, že se pokusím přesvědčit učitelku, aby přechodně snížila nároky na školní výkon, byla alespoň zpočátku tolerantnější k nepravidelnostem v chování dezorientovaného žáčka a umožnila mu v takto upraveném prostředí „naskočil do pomaleji se rozjíždějí čího vláčku". Podmínkou uplatněni všech tří uvedených možností ovsem je, že jako sociální pracovník věřím, že můj klient může nárokům školy vůbec dostát. Já tomu třeba uvěřím, ne tak ovšem všichni učitelé a rodiče malého Roma. Jako sociální pracovník bych tedy nejprve musel prosadit zásadnější změnu prostředí a přesvědčit ředitele, učitelský sbot a rodiče, že malí Rómové mohou s určitou podporou nároky školy zvládat a že není třeba je rovnou posílat do „zvláštní školy". Ani to by ovSem nemuselo stačit. Mému klientovi by navzdory výše uvedeným intervencím mohlo s přibývající pubertou začít vadit, že po něm ve škole chtějí něco, co on vlastně nepotřebuje a o co se nikoho neprosil. Abych tomu předešel, musel bych se pokusit prostředí školy změnit zásadnějším způsobem a zeptat se učitelů, zda by si kromě zarputilého uplatňováni svých nároků na detaily školní znalosti neměli položit otázku, co vlastně romské děti potřebují, aby pořád neměly pocit, že jim nikdo nerozumí. Ve škole by mi na tuhle otázku asi odpověděli, Že „osnovy jsou osnovy" a s reformou by bylo třeba jít někam na ministerstvo. Slo by o změnu pojetí funkce Školy a zásadní inovaci kultury „základky", do níž můj pubertálně laxní a životních perspektiv prostý Rom dochází stále méně pravidelně. Taková inovace by se neobešla bez rozhodnutí ústavních orgánů, dobrozdání úřadů a změn obsahu vzděláváni učitelů. Politikové by se jistě začali ptát, co tomu řeknou jejich voliči ... atak dále. Jak je vidět na uvedeném příkladu, čtyři základní typy intervence do životní situace, totiž přizpůsobení se klienta prostředí, přizpůsobení očekáváni prostředí možnostem klienta, přizpůsobení podpory nárokům prostředí a přizpůsobení podpory potřebám klienta, mohou mít značně různorodou podobu. Za klienta mohu považovat jedince, jeho rodinu, určitým znakem (třeba spatným prospěchem) vymezenou sociální kategorii nebo sociální (třeba menšinovou) skupinu s její specifickou kulturou a pozici ve společnosti. Očekáváni prostředí mohu ponechat obsahově nezměněny a pouze zvyšovat nebo omezovat toleranci k odchylkám, mohu je však také měnit obsahově a posouvat jejich funkci a smysl. Podpora se může zaměřit na zdokonalování schopností a možností jedince nebo celé skupiny, může však také spočívat ve změně zaběhaných stereotypů a pravidel, která regulují.očekávání prostředí. Možnosti kombinovat různorodě pojaté změny klienta nebo prostředí- jsou tedy značné. Pokusím se popsat ty z nich, které našly během dvacátého století uplatněni v životě organizací služeb sociální práce. kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚN A PROSTŘEDÍ 183 Část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY Jak dosáhnout rovnováhy mezi klienty a prostředím? Různá pojetí významu změny klienta a zrněny prostředí pro zlepšeni sociálního fungováni je možně rozdělit do tří kategorii podle toho, ke kterému z „paradigmat" 6azů obcí" (Lubove, 1968: 203), o kterých bude řeč níže, v souvislosti se snahami měnit systémy služeb v obci. „Socío-behaviorúlní přístup k případové práci" „Sociálně-behaviorální přístup" ae rozšířil v amerických veřejných agenturách před první světovou válkou (Abel, 1994). Zastánci tohoto pojetí intervence považují za hlavní rys „prostředí" málo vstřícný, nepřehledný a neproniknutelný systém služeb, v němž se dezorientovaný klient nedokáže prosadit. Sociální pracovník proto klienta prováži systémem, snaží se posílit jeho sebedůvěru a soběstačnost, zprostředkovává mu materiální pomoc a podporuje ho při jednání s úřady65. Pokud to prospívá orientaci klientů v systému, pracovník své zkušenosti poskytuje tvůrcům programů sociální politiky. (Abel, 1994; Briar, 1976: 407-411; Briar, Briar, 1982; Hanlan, 1970: 43-45.) fiS Z podobného přístupu jako „dobročinní haslé" dnes v České republice vychází programy typu LATA a PĚtP. (Program PětP, převzatý z anglosaského prostředí, je přímým dědicem tradicE „dobročinných hosti".) V rámci těchto programů tvoří dobrovolníci a jedinci ohroženi rizikovým jednáním dvojice kamarádů. Předpoldádá se, že „problémoví" jedinci potřebují najit neriziltDvé vzory zvládáni svých Životních obtíži a že lépe socializovaní dobrovolníci je mohou svým kamarádům zprostředkovat. 66 „Socio-behavíorální přístup" je svým zaměřením na orientaci v systému služeb n přístup k materiální pomoci podobný českému sociálně-právnimu poradenství, které se dnes uplatňuje například v probacní službě, v práci sociálních kurátorů, občanském poradenství nebo v práci S rodinou a dětmi. „Sociálné-hehaviroálnl" přistup je ovšem poněkud komplexnější tím, že Idade větši důraz na povzbuzeni sebedůvěry a soběstačnosti klienta a snaží se využívat zkušenosti z případové práce pří tvorbě sociálních zákonů a programů. 186 „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." Případová studie dopisů sociální pracovnice (Julie Lathorp) a její klientky (paní C.) zroku 1915 dokládá, Že zatímco paní C. „je dožadovala reforem, které by zlepšily status chudých žen jako shtpiny", „Latharp se soustředila na individuálni problémy paní C". Mimo jiné našla způsob, jak ekonomicky podpořit její záměr opatřit si pozemek a pěstovat na něm potraviny pro své děti. Důraz na práci s případem paní Lathorp nebránil v tom, aby zkušenosti z případu paní C. využila v rámci „úspěšné legislativní kampani". {Ahcl, 1994: 10-14.) Přistup podobný pojetí Julie Lathorp se v sedmdesátých letech 20. století stal východiskem pokusu řešit „/tmi" případové intervence, kterou vyvolala radikální kritika terapeutického pojetí sociální práce (Briar, 1976). Toío pojetí změny klienta nalézá uplatnění v rámci modelu „integrace služeb" (Pauley, 1971: 143-145), o kterém se zmíním níže, v souvislosti se snahami o změny systému služeb v obci. „Podvratná, radikální případová práca" „Podvratná, radikální případová práce" se začala objevovat v sedmdesátých letech 20. století v Americe. Má podobnou logiku jako „sociáínS-behaviorálnl" přístup, jejím protagonistům vsak tolik nejde o provázení ídienta. Usilují spíše o změnu praxe „byrokratické" (rozuměj „konformní", „elitě sloužící") organizace, ve které působí a která podle nich přispívá k potížím Ídienta. Tfm je jedinec, jehož osobní zdroje nestačí na zvládání potíží, protože prostředí (včetně organizace, kde pracuje sociální pracovník) jej znevýhodňuje a kontroluje, namísto aby mu vyšlo vstříc. Radikální sociální pracovnici se nechtěj! dostat do otevřeného konfliktu se svým zaměstnavatelem. Působí na osoby, očekávání, pravidla a opatření, která ídienta omezují. Pokoušejí se měnit strategii své organizace zevnitř a pomáhají talc klientům využívat jejich osobní zdroje při změně okolností vlastního života (Rein, 1976:472; Laan, 1998:40). Podle Adamse (1982: 57—58) se „podvratná případová práce" stává součástí „antiopresivni práce se znevýhodněnými", která bude předmětem pozorností v následující podkapitole. Zin č n a systému služeb v obci Přístupů, které se zaměřují na zlepšení systému služeb v obci, jsem našel pět Všechny se opírají o principy komunitni práce a za klienty nepovažuji jedince, nýbrž „cílové populace" - kategorie nebo skupiny obyvatel obce. Historickými předchůdci tohoto pojetí intervence byli angličtí a američtí „obyvatelé středisek terénní práce" („settlement workers") z přelomu 19. a 20. století (Davies, 1982; Popple, 1996: 9-11) a „finanční svazy obcí", které vznikaly v Americe od roku 1920 (Lubove, 1968: 183-202). Další komunitně laděné přístupy — „integrace služeb", „komunitni péče" a „antiopresivni práce se znevýhodněnými" - přinesla nová vlna zájmu o nad-individuálně pojatou intervenci, která začala v šedesátých letech minulého století a trvá dodnes. „Settlement movement" Cílem „hnuti obyvatel středisek terénní práce", které je z literatury známo pod označením „settlement movement", bylo zlepšovat životní podmínky a možnosti zbídačených obyvatel kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 187 část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY 3 dělnických Čtvrtí průmyslových mest a ochraňovat talc demokracii, která se zdála být -:; ohrožena konílilcty s dělníky. Výchozí ideou hnutí bylo ochraňovat určitou celospolečenskou/.-'.: hodnotu (v tomto případě demolcracii) zpřístupněním příležitostí členům některé;" znevýhodněné skupiny (v tomto případě zbídačeným dělnonim z průmyslových předměstí)67, / Podle „obyvatel středisek terénní práce" byly příčinou konfliktů s dělníky podmínky. / života dělnických předměstí. Rozpad sousedství, nečistota, nedostatek možností vzdělání, ; a rozvoje děti nebo zkorumpovaní místní politici a úředníci orriezovali šance obyvatel* a vyvolávali nespokojenost. Tyto podmínky bylo podle terénních pracovníků třeba osobně poznat a měnit je. Sociální pracovníci proto zakládali svá střediska přímo v dělnických- ' čtvrtích-a žili v nich. Na základě osobní zkušenosti pak organizovali osvětové akce: a kampaně za zlepšeni hygienické situace dělnických předměstí. Pouštěli se do reforem,: které byly zaměřeny na regulaci práce dětí a žen, rozvoj veřejné dopravy, bydlení, budování : sportovišť a Skol a poskytování zdravotní péče. Ačkoliv to původně nezamýšleli, postupně se zapojovali do místního politického života. (Davies, 1982, Popple, 1996: 9-11.) „Antiopresivnipráce se znevýhodněnými" Podobnou logiku jako „hnutí obyvatel středisek terénni práce" sledují zejména od šedesátých let 20. století stoupenci „antiopresivni práce se znevýhodněnými". Literatura popisuje její příklady z Anglie, USA, Brazílie a Kanady. (Adams, 1982: 61-62; Bole, 1988: 397-399; Morrissey, 1990: 193-204; Dominelli, 1991: 198-199; Mulialy, 1993: 156-160,183; Musil, Navrátil, 1999.) Za hrozbu nepovažují protagonisté antiopresivni práce'nespokojenost průmyslového dělnictva, ale soustředění moci v rukou elity, která své vlivné postavení v politickém systému západní společnosti zneužívá pro své dílčí, zejména ekonomické zájmy. Za své ' klienty považují „znevýhodněné" — lidí, kteří jsou na základě své skupinové odlišností (polilavl, rasy, víry, sexuální orientace aj.) a za pomoci předsudku obviňování z narušování řádu a v důsledku toho zbavováni vlivu na své životní podmínky. Pomoc znevýhodněným je podle antiopresivniho přístupu o to obtížnější, že ideologické působení elity vyvolává u znevýhodněných sklon obviňovat za své potíže sebe samé. Tento sklon často podporují sociální pracovníci, kteří sdílí předsudky vůči menšinám a působí v elitou ovládaných veřejných službách. Jako odpůrci rasové, rodové6", etnické, náboženské, sexuální69 nebo jiné stigmatizace a diskriminace považují zastánci antiopresivniho přístupu za ohroženu hodnotu rovnost. Ve snaze ji podporovat oponuji předsudkům a mocenským. praktikám elity. Chtějí 67 Na podobné myšlence ochrany demokracie, rovnosti a občanských práv rozšiřováním .příležitostí obyvatel problémových romských komunit je v současné době založen český projekt „romské terénní práce" (viz Musil, 2Q02). 69 Termínem „rodová stigmatizace a diskriminace" označuji kolektivní znevýhodňování odlišných lidi založené na jejich příslušnosti k mužskému nebo ženskému rodu . Termín „rod" používám jako český ekvivalent anglického „gender", který označuje rozdíly kulturní orientace a sociálního postaveni, jež provázejí biologické rozdíly mezi příslušníky mužského a ženského pohlaví. 69 Termínem „sexuální stigmatizace a diskrirninace" označuji kolektivní znevýhodňovaní odlišných lidi založené nu jejich inldinaci k hcterosexuälnl, bisexuálni nebo homosexuální orientaci. iaR „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." j; i spomáhat znevýhodněným, aby získávali vliv na podmínky svého Života. Organizují ^5Yépomocné aktivity, jež mají znevýhodněným umožnit spolurozhodovat o eobs samých %á o podmínkách života v obci, porozumět mstttucionálním příčinám-svých potíži ■-/ b uspokojovat vlastní potřeby. '-. Autoři antiopresivnich teorii považují tuto činnost za odbornou součást činnosti politického hnutí radikální sociální politiky (Mulialy, 1993: 185; Adams, 1982: 64), o které pojednává následující podkapitola. „finančnísvazy obcí" „Finanční svazy obcí" sledují jiné principy než „hnuti obyvatel středisek terénní práce" a stoupenci „antiopresivni ■ práce se znevýhodněnými". Za problém považují konkurenci o přízeň sponzorů, která vede k rivalitě agentur služeb sociální práce. Ty sledují své dílčí zájmy a v obci vytvářejí rozdrobený, spatně koordinovaný systém služeb. Důsledkem je neúčelné využívání zdrojů, neodůvodněné poskytování stejných služeb více organizacemi a prostředí, které nepřispívá k uspokojeni potřeb obyvatel obce. „Finanční svazy". jsou koordinačními orgány obcí, které začaly vznikat v USA ve dvacátých letech minulého století. Na základě pověření obecních autorit a sponzorů rozhodují o využití všech darů a dotací, které se v obci podaří nashromáždit Jejich úkolem je zajistit efektivní koordinací specializovaných agentur sociální pomoci a rovnováhu mezi potřebami obyvatel obce a zdroji, které jsou k dispozici, „Finanční svazy" také zajišťuj! kontrolu standardu odbornosti v obci poslcytovaných služeb. (Lubove, 1968: 183-202.) „Integrace služeb" Logika „finančních svazů obci" je blízká principům historicky mladších přístupů k zajišťování komunálních služeb, které bývají označovány termíny „integrace služeb" a "komunitnl péče". Ty kladou důraz na efektivnost, kterou chápou jako lepší uspokojováni potřeb určité cílové populace (multíproblémových rodin, seniorů, lidí s postižením) při stejném nebo klesajícím objemu využitých zdrojů. Snahy o „integraci služeb" se objevuji od sedmdesátých let 20. století. Vycházejí z kritiky roztříštěnosti služeb dílčích organizací, které jsou v rámci obce pověřeny uplatňováním odlišných zákonů. Úzká specializace a Špatná koordinace těchto organizaci působí potíže při uspokojování multiproblémových klientů a vede k plýtvání zdroji poskytovatelů. Poskytnutí zdrojů a služeb jednoho programu, které není v důsledku specializace agentur provázeno poskytnutím zdrojů a služeb jiného programu, nevede k dořešení komplexní situace klienta. Protože nevedlo ke zvládnutí situace klientem, výdaje na ně byly neúčelné. Příkladem budiž zajištěni rekvalifikace a pracovního místa osamělé matce, které není provázeno poslcytnutím péče o její děti během pracovní doby. Integrace má v obci zajistit přizpůsobení služeb potřebám klientů a efektivnější užití zdrojů. Múze mít různé, podoby. ..Administrativní integrace" spočívá v ustaveni jedné" organizace, která poskytuje komplexní služby, nebo v zavedení pravidelné spolupráce různých agentur. „Správní integrace" je založena na ustavení komisí, které sledují součinnost různých služeb. Důležitou formou správní integrace je sjednocení rozpočtů, které čerpají zdroje z odlišných programu. K „případové integraci" dochází na úrovni práce 1B9 kapitola 14, ZMĚNAICLIENTA.NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ baai iif iit u iivn-iuuiuiu-i uu-íĽirinin r*, jujiuli ivuujjíil ivnuu v i i* j i j. ivri^u v 1>|J\V " "p s klientem. Spočívá v ustavení role universálnllio pracovníka, který vykonává Širší škáljjíí funkci. Znáradu formou tohoto typu integrace je tzv. „případový management". (Pauleýí-1971; Booth, Martin, Melotte, 1980; Randall, 1981: 129,170,184; Waldfbgel, 1997.) • \; „Integrace služeb" se v praxi prosazovala s podporou vládních reforem (WaIdfogélí;; 1997: 464-467; Pauley, 1971: 140-141; Randall, 1981: 129, 170, 184), "které popisuje-1 další podkapitola. a „Komunitnípéče" Příklady „komunitní pece" jsou popsány například v Anglii a v Japonsku (Baldwin, 2000: 21-25; Craig, Glendinning, 1993; Fukasawa, 2000). Objevuji se od osmdesátých let minulého století. ' ■; Výchozím principem je snaha ušetřit zdroje nahrazením nákladné ústavní péče komunálními službami, které jsou financovány z omezených místních rozpočtů. K úspoře ruá docházet díky tomu, že pobyt seniorů a lidi s postižením v domácím prostředí umožňuje zapojení méně nákladných neformálních, dobrovolných a nestátních služeb do domácí péče. ,! Úsporné poskytováni kvalitnejších služeb má zajišťovat „případový manažer". Teň individuálne posuzuje potřeby uživatelů, plánuje pro nS.služby a zajišťuje podporu těm',' kdo o ne neformálně a dobrovolně pečují. Úkolem případového manažera má být také plánování a zajišťování nových služeb, pokud jejich zavedení vyžadují neuspokojené potřeby některé cílové populace. Předpokládá se, že případový manažer bude schopen' potřebné služby zajistit s využitím místních, hlavně neformálních a dobrovolných zdrojů,' bez nároků na další výdaje veřejných rozpočtů. Podobně jako „integrace služeb" se „komunitní péče" v praxi prosazovala s podporou vládních reforem (Baldwin, 2000: 23-25; Fukasawa, 2000), o nichž hovoří další podkapitola. Změna politiky sociální c Ji služeb jako nástroj změny společnosti Do třetí kategorie jsem zařadil přístupy, které se zabývají celospolečenskou aměnou prostředí. První z nich označím terminem „architekti vládních reforem", druhý termínem „radikálni sociální politika". Podobně jako zastánci změny služeb v rámci obce také protagonisté těchto přístupů zahrnují klienty do cílových kategorii uživatelů služeb. Tyto kategorie vymezují podle toho, jak způsob uspokojování jejich potřeb sociálními službami ovlivňuje celou společnost. V tom se oba přístupy shoduji. Liší se tím, jalc chápou celospolečenské účinky uspokojováni potřeb cílových populací a jak koncipují změny politiky sociálních služeb, které vyplývají z jejich hodnocení. „Architekti vládních reforem" Na rozdíl od stoupenců „radikální sociální politiky" „architekti vládních reforem" akceptuji stávající sociální řád a očekávání společnosti vůči uživatelům sociálních služeb. Cílové populace i sociální služby chápou jako „subsystémy" společnosti a sledují účinky způsobu uspokojování potřeb těchto populací na další, zejména ekonomické a politické 190 „Ráda bych Vom pomohla, ale ..." 1 Itfubsystémy" společnosti. Zpravidla v rámci vládní zakázky monitorují činnost I íforganizací služeb sociální práce. Pokud zjisti, že potřeby některé kategorie uživatelů | fpSjsou systémem služeb adekvátně uspokojovány a že způsob jejich uspokojování není 5 pihkční z hlediska dalších institucí společnosti, navrhují celonárodní změny cílů politiky | I&Qciálních služeb, způsobu redístribuce zdrojů a typů služeb pro danou cílovou populaci. Iiíyto změny plánuji tak, aby jejich realizace umožňovala omezit negativní dopady % posílit přínosy fungování sociálních služeb pro politické, ekonomické, případně i další Instituce společnosti. (Hanlan, WW'- 47-49; Hill, 1990: 21-39, 42-48, 60-61; Murray, |j99B: 25-57; Baldwin, 2000: 23-25.) ti-: Nejzřetelnější příklady tohoto přístupu k rozsáhlé změně sociálního prostředí klientů ^nacházíme v Británii. Hill (2000: 166-168) například popisuje, jak tam na přelomu ' ^;a0: a 90. let dvacátého století řešili potíže se zajištěním péěe pro dospělé osoby — seniory &a lidi s postižením. Íi',yV Počátkem osmdesátých let v Británii prudce vzrostl počet „nezávislých" (soukromých .-' '•i'a' občanských) zařízeni ústavní péče. Jejich rozmach umožnila vláda tím, že začala - ívpříjemcům dávek sociální pomoci (zejména starým lidem) výhodně poskytovat : jr prostředky na úhradu nezávislých ústavních služeb. Úřad sociálního zabezpečeni za tímto jí- účelem zmírnil pravidla ověřování výše přijmu těch žadatelů o dávky sociální pomoci, !;": kteří žili v soukromých ústavních zařízeních. I- '' Vláda považovala podporu soukromé a občanské péče za dobrou věc, neodhadla však ľ důsledky její realizace. Dotace plateb za nezávislou ústavní péči odčerpávaly nečekaně velkou Část státního rozpočtu. Počet nezávislých ústavních zařízeni podle očekávání vzrostl. Stalo se to ale v době, kdy se místní úřady s obtížemi snažily rozšiřovat škálu obecních . alužeb domácí i ústavní péče. Obcím se nedostávalo finančních prostředků a ukázalo se, že úsporný systém „komunitní péče" tento problém nevyřešil. Růst poptávky po službách nezávislých ústavních zařízení snahu obol hatil. Pohlcoval zdroje a snižoval poptávku po obecních službách domácí péííe. Počet lidi umístěných v nezávislé ústavní péči rostl, přesto, že záměrem veřejných činitelů bylo udržet lidi vjejich domácím prostředí a poskytovat ústavní péči jen těm, kteří to opravdu potřebují. Navíc vznikla kategorie lidf, kteří sice potřebovali ústavní péci, ale nemohli si ji koupit, protože nezískali k tomuto účelu přidělované, příjmově testované dávky. Sektor sociálního zabezpečení se však touto otázkou nezabýval a soustředil se pouze na ověřování výše přijmu žadatelů. Základem řešení, které Hill popisuje, bylo výše charakterizované zvažováni vlivu „subsystému" sociálních služeb na další „subsystémy" a instituce společnosti. Revizní ' komise vlády popsala ve své zprávě z roku 1986 vývoj nezávislých ústavních služeb jako „zvrácený důsledek politiky sociálního zabezpečeni, který obrací siiahy o dosaženi správné rovnováhy mezi ústavní a komunitní péčí naruby". "Vreakci na výsledky monitoringu předložila vláda v roce 1989 tzv. Bílou listinu, nazvanou „Zájem a pěč\ lidem"10. Ta obsahovala plán reformy, která měl vzniklou situaci řešit z hlediska dopadu změn do celé řady oblastí života společnosti. Usilovala o zabezpečeni kontroly vývoje 711 Originální název Bílé listiny zrolcu 1990 zni „Caring for People". Anglické „coring" současní znamená „pečovat" i „projevovat zájem a starostlivost". Češtinu neumožňuje vyjádřit jedním sloven souvislost mezi „soustředěním pozornosti na člověka" a „pečovatelskou službou". Slovní hříčku kterou v této souvislosti použila britská vláda, je tedy obtížné eleganlné převést.do českého jazyka. kapitolu 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 19 I výdajů pri další podpoře nezávislého sektoru, o celkovou racionalizaci, tržní orientaci -'.-; a lepší plánování sociální péče, o zajištění spolupráce zdravotní a sociálni péče, o účasti-"" uživatelů na rozhodováni a o vstřícnost systému vůči přáním spotřebitelů. V roce 199Q.-vstoupil v platnost zákon, který určil místním úřadům povinnost posoudit potřebu péče- : u všech žadatelů o veřejně financované služby, rozhodnout, zda je ústavní péče nutná, či zda by místo ní neměla být poskytnuta domácí péče, rozhodnout, kdo tuto péči poskytne, a .najmout odpovídající služby od nezávislých nebo obecních poskytovatelů. „Radiltáln i sociálni politika " Zastánci „radikální sociální politiky" odmítají existující společenský rád. Cílovou. populaci stávajících služeb chápou jako oběť mocenského útlaku a všímají si především toho, že vládnoucí elita využívá systém sociální pomoci jako nástroj uchovávání svých privilegovaných možností, na úkor šancí a práv cílové populace. Sociální politika státu je z tohoto hlediska nástrojem kontroly chudých. Vyžaduje od nich poslušnost vůči požadavkům tržní a výkonové společnosti a výměnou nabízí nedůstojné sociální zabezpečení. Lidé, kteří v důsledku svého znevýhodnění nemohou podat očekávaný tržní výkon jsou tímto způsobem nuceni, aby se smířili s omezeními, která pro ně plynou z toho, že—ne vlastní vinou - nedokážou uspokojit očekávání tržní a výkonové společnosti. Aby napravili tento, podle nich nespravedlivý způsob distribuce příležitostí, navrhují zastánci „radikální sociální politiky" změnu mocenských poměrů. Tu má podle nich vyvolat celonárodní politické hnutí za práva znevýhodněných. Jeho cílem je zpochybnit výkonová očekávání, která znevýhodňují uživatele veřejných služeb, rozložit stávajíc! systém sociálního zabezpečení a nahradit jej novým systémem. Ten by měl uznat přínos všech, tedy i těch, kdo nemohou v důsledku znevýhodnění podávat ve společnosti očekávaný výkon, a mají proto omezen přístup na trh. Nový systém by jim měl přiznat nárok na důstojné sociální zabezpečeni. Sociální pracovníci by se měli stát účastníky politického hnutí za práva znevýhodněných. K naplnění jeho cílů by měli mimo jiné přispívat svou antiopresívnl praxí a zmocňováním klientů v obcích k účasti na radikální reformě. (Rein, 1976: 460-451, 464, 475-477; Adams, 1982: 63-64; Wagner, 1989; Morrissey, 1990: 191-193; Mullaly, 1993: 184-200; Laan, 1998a: 38-40.) Ukázkou pokusu o rozsáhlou, existující řád odmítající změnu prostředí chudých klientů je pokus o radikální reformu amerického systému sociální pomoci, který byl vletech 1967 až 1973 cílem Národního hnuti za sociální práva (NWRO). Podle Morrissey (1990: 192-193) přijala tato organizace příjemců dávek sociální pomoci, komunitních pracovníků a radikálních náboženských vůdců pián nahrazení „netolerovatelného" (Rein, 1976: 476) systému sociální pomoci. Autory tohoto plánu byly učitelé sociální práce Richard Cloward a Frances Piven, kteří jej pod názvem „Strategie ukončeni chudoby" začali Šířit v roce 1966. Piven a Cloward zjistili, že vedle každého příjemce dávek sociální pomoci existuje další oprávněná osoba, která zatím nepobírá dávky. Navrhli, aby hnutí za sociální práva podněcovalo hromadný vstup těchto osob do systému sociálni pomoci. Mělo tak dojít k prudkému vzestupu počtu příjemců dávek, který měl způsobit administrativní a finanční selhání místních a státních agentur sociální pomoci. To mělo na místní úrovní vyvolat 192 „Ráda bych Vám pomohlo, nie ..." /.' politické napětí a rozpad schémat financováni veřejné pomocí. NWRO chtělo využít tento '•■ okamžik zmatku, navrhnout a na federálni úrovni prosazovat reformu systému sociální r: pomoci. Jejím cílem by mělo být odstranění chudoby zavedením zákonem garantovaného ročního přijmu, který by byl financován federální vládou. (Morrissey, 1990:191-192.) - Stoupenci „Strategie ukončení chudoby" šest let úspěšně pomáhali oprávněným osobám podávat žádosti o přiznání dávek a v případě potřeby organizovali nátlakové akce („obléháni úřadů") s cílem dosáhnout jejich kladné vyřízení. NWRO přesto svého konečného cíle nikdy nedosáhla a v roce 1973 ukončila svou činnost. (Morrissey, 1990:192-193.) Šasi malých paradigmat? Shmu-lÍ vše' uvedené, mohu konstatovat, že jsem v literatuře nalezl jedenáct v minulosti nebo dnes praktikovaných pojetí změny klienta nebo změny jeho sociálního prostředí. Těchto jedenáct pojetí je možné členit podle dvou hledisek. Z hlediska velikosti „cílového Bystému" intervence je možné rozlišit pojetí zaměřená na změnu jedince, změnu systému služeb v obci, nebo na změnu působení systému sociálních služeb na celou společnost. Z hlediska postoje ke stávajícímu řádu a k tomu, co prostředí očekává od Idientů, je možné všech jedenáct přístupů rozdělit na tzv. „konformní" pojetí, která akceptují daný sociální řád a chtějí jej zdokonalovat, a pojetí „radikální", která řád společnosti odmítají a chtějí jej nahrazovat. Zdá se, že na základě tohoto dvojího rozčleněni lze v sociální prácí hovořit o Šesti typech přístupů („malých paradignat") ke změně klienta a změně prostředí. Závažnější je podle mě zjištění, že přístupy zaměřené na jedince, systém služeb v obci a na působení systému sociálních služeb-ve společnosti mají jeden společný rys — všechny tři jsou vnitřně rozděleny na „konformní" a „radikální" pojetí. „Není to příznak skutečnosti, že v rámci sociální práce existují dvě těžko slučitelná paradigmata - radikální a konformní? Dilemata s touto otázkou spojená jsou složitá a odpověď není jednoznačná. Dilema šedesátých let Šedesátá léta 20. století byla pro sociální práci uzlovým bodem. Organizace zaměřené na změnu jedince, na změnu komunitního prostředí nebo na nápravu systému redistribute sociálního zabezpečení do té doby v různých zemích buď existovaly vedle sebe, nebo převládaly jedna nad druhou. Zastánci odlišných pojetí sociální práce mezi sebou diskutovali, rozdíly mezi nimi se ale nestávaly zdrojem zásadních konfliktů. Šedesátá léta přinesla střet. Sociální pracovníci, kteří pracovali s případem, byli napadeni tvrzením, že z problémů, které vyvolalo sociální prostředí, dělají problémy jedinců a ty navíc přesvědčují, že si za své potíže mohou sami a že se mají přizpůsobit prostředí, které jejich problémy vyvolalo. Dilema, zda má sociální práce přizpůsobovat klienta prostředí, jehož očekávání jako jedinec nezvládá, či zda je úkolem sociální práce měnit sociálni systém, který problémy jedince vyvolal, zahořelo s plnou silou. Od něho se pak odvíjela dilemata další. Ukázalo se, že „antiopresivni práce" a organizování svépomoci znevýhodněných nemusí nutně vést k emancipaci zbídačených a k přizpůsobování systému služeb jejich kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 193 potřebám. Mezi radikály vzniklo podezření, že svépomoc deldasovaných je možné pou^t jako nástroj stabilizace zavedeného pořádku a způsob kontroly deviantů. Kritika „integrace služeb" a „komunitnl péče" zase vedla k pochybnostem, zda snaha zapojit klienty do rozhodování o struktuře nabízených služeb není toliko deklaraci politiků a expertu, kteří ve skutečnosti chtějí jen a jen uspořit náklady. Pro řadové pracovníky v obcích v této souvislosti vznikla otázka, zda mají řešení případu přizpůsobovat potřebám klientů, nebo zdrojům, které jsou pro uspokojení jejich potřeb k dispozici. Řešení těchto dilemat v mnohém předznamenalo vývoj sociální práce v poslední třetině dvacátého století. Postupně je proto rozeberu. Přizpůsobení jedince versus změna sociálního systému Dilema mezi přizpůsobováním klienta prostředí a snahou o změnu prostředí, ve kterém se klientovi nedostává příležitostí, je jedním z ústředních témat výzkumu organizaci služeb sociální práce od šedesátých let 20. století. Dříve se o něm jako o dilematu příliš nemluvilo. V Americe, kde ae o daném tématu píše nejvíce, považovali „obyvatelé středisek terénní práce" Í „prípadoví pracovníci" až do dvacátých let 20. století za úkol sociální práce „vyhledávat a účinně ovlivňovat ty organizovaně síly zla, ty dílci příčiny nesoběstačnosti a ty netolerovaielně životni podmínky, Itíeré se vymykají kontrole jedinců, ohrožuji je a velmi často ničí". Organizace, které zastávaly toto stanovisko, se lišily pouze v tom, zda chtěly měnit prostředí jedince nebo životní podmínky větších, skupin lidí (Wilensky, Lebeaux, 1967: 326). Zastánci případové práce, která byla později označena jako „a o ciálně-behavíorální", dávali přednost změnám prostředí jedince (Lubove, 1965: 22-54; Abel, 1994). „Obyvatel středisek terénní práce" chtěli působit na životni podmínky obyvatel celých dělnických čtvrtí (Davies, 1982). Hlasy těch, kdo problémy jedinců považovali za výsledek působení neosobních, sociálních a ekonomických sil, později zeslábly. Volání po reformách sociálních služeb a po celkové změně životních podmínek chudých bylo od dvacátých let až do roku 1960 ojedinělé. Sociální pracovnici chtěli svému oboru dát profesionální status a po roce 1920 mezi nimi převládlo přesvědčení, že cesta k tomuto cíli vede skrze využití psychiatrie a psychologie, technickou zdatnost a individuální vztah pracovníka s klientem. Problémy jedinců začaly být považovány za výsledek nevědomých a jedincem nezvládaných impulsů jeho osobnosti. Jejích řešení mělo podle „Idínických sociálních pracovníků" spočívat v práci jedince s jedincem, v individuálním zvládání vlastní osobnosti a v osobním hledáni cesty jedince k uspokojování požadavku, které na něj kladlo prostředí. Zavádění programů státem garantovaného hmotného zajištěni, které bylo v Americe od třicátých let vymezeno zákonem, oddělilo poskytování limotné pomoci od nemateriálnfch, individualizovanějších služeb. Terapeuticky zaměření pomáhající pracovníci se už nemuseli 2abývat „dávkaŕinou" a mohli se věnovat tzv. „klinické praxi". (Lubove, 1965: 85-156; Wilensky, Lebeaux, 1967: 325-330; Reisch, Wencour, 1986: 76-79.) Pro klinické pracovníky již sociální realita „nespočívala ve vnějším prostředí, als v emociálnim a intelelduálním vnímám tohoto prostředí jedincem." (Lubove, 1965: 88-89.) l|i .Občasné výzvy, aby „se sociální reforma [...] znovu stala součástí profesionálního f myšlení" a aby sociální práce znovu přijala odpovědnost za „zdokonalení institucí tsociáhtípomoci", ve své době nevzbudily širší pozornost"(Wilensky, Lebeaux, 1967: 327). „Klinický přístup" jednoznačně převládal a dilema trápilo jen několik pamětníků. [ Šedesátá léta přinesla do prosperující Ameriky znovuobjevení chudoby, hnuti občanských práv, výčitky svědomí bílé střední třídy a vládou vyhlášený „boj s chudobou". Ten vycházel z představy, že paradox chudoby v nejbohatší společnosti ŠVŠta zavinil nespravedlivý „systém". (Murray, 1998: 35-53.) Ujala se představa, že příčinou chudoby je chybně nastaveně sociální prostředí. Klinická sociální práce, která své klienty učila, jak dostát jeho požadavkům, se ocitla mezi viníky „strukturální chudoby". Její kritici postavili sociální pracovníky před dilema: buď zůstaneme profesionální součástí bludného kruhu a budeme nadále chudé „klinicky" učit zvládat -standardy tržního chování, které je předem odsuzují k dalšímu živoření, nebo tyto požadavky aktivně odmítneme a budeme ve společnosti prosazovat nová pravidla dělby moci, příležitostí a sociálního zabezpečení. ' Myšlenka, že příčinou přetrvávání chudoby v bohaté společnosti je „systém" a že jím napáchané křivdy může odstranit reforma sociálního zabezpečení, dala bílým Ameriěanům naději, že účastí na reformě uleví svému špatnému svědomí. S praktickým ■ provedením této myšlenky však měli nesnáze. Reforma měla nastolit rovný přístup všech občanů k příležitostem, a vyžadovala proto přehodnoceni dosavadních představ o přístupu k chudým. Dilema, které v této souvislosti vyvstalo pojmenoval Wilensky jako střet mezi zavedeným, „reziduálnlm" a nově se prosazujícím, „institucionálním" pojetím sociální pomoci (Wilensky, Lebeaux, 1967: 138-140). Američtí sociální pracovníci byli zvyklí na „reziduálni" přístup. Z jejich hlediska by měla sociální pomoc vstupovat do hry až po selhání „normálních " způsobu zabezpečení - rodiny a trhu. Pokud tyto „přirozeně" způsoby zabezpečení nefungují (např. rodina se rozpadla, ekonomická deprese dala zaniknout pracovním příležitostem atp.), veřejná agentura by měla přechodně poskytnout omezenou, nouzovou výpomoc. Účelem této krizové pomoci, která má být poskytována jen pokud znovu nezačne fungovat „normální" zabezpečení, je obnovit „normální" fungování jedince a rodiny na trhu. Úkolem takto pojaté intervence je pomocí jedinci, aby se přizpůsobil obvyklým, žádoucím způsobům chování na trhu. V rámci reziduálniho pojetí neměla reforma, která by přiznala právo na důstojnější zabezpečení těm, kdo na trhu neobstály, smysl. Reziduálni přistup měl proto být nahrazen „institucionálním" pojetím. V jeho rámci není neschopnost klienta samostatně uspokojit vlastni potřeby považována za projev jeho osobního selhání nebo přechodného nedostatku jinak dobře fungujících institucí. Namísto toho se nesobčstačnost chápe jako produkt nedokonale fungujícího „systému". Veřejná pomoc jedinci v jeho nesnázích je z tohoto hlediska „normální" a ne pouze přechodnou funkci agentur sociální pomoci. Jejich úkolem je hledat a odstraňovat ty chyby ve fungování moderních institucí (zejména systému sociálního zabezpečení), které nesnáze jedinců a jejich skupin vyvolaly. Úkolem sociálního pracovníka přestává být podpora jedince při jeho adaptací na trhu. Sociální pracovník by měl působit především na „systém", které je chápán jako původce potíží klienta. 194 „Ráda bych Vám pomolün, ale kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 195 -----------------~—• ii»uii\nuuvwJiCY Vládni program „boje a chudobou" vyšel v šedesátých letech z "institucionálního" pojetí. Za původce zla byl označen „systém". Radikální sociální pracovníci proto vníma]! „reziduálni" sociální pomoc jako nástroj uchovávání chudoby chudých. To ovšem neznamená, že v organizacích služeb sociální práce rázem institucionální, pojetí' převládalo. Sociální pracovníci je nepřijali ani zdaleka jednoznačně, a kultura' jejich organizací mu proto vzdorovala.. Výzkum ukázal, že z tisícovky dotázaných Členů americké asociace sociálních pracovníků (NASW) dalo v roce 1968 40% dotázaných přednost „institucionálnímu" výkladu a souhlasilo s názorem, že chudoba je důsledkem „odporu mocných zájmových skupin proti řešení tohoto problému". Celých 26% ovšem přitakalo „reziduálnímu". výkladu, podle kterého „chudí nejsou dost motivovaní k tomu, aby lyužili existující možnosti". (Reeser, Epstein, 1987: 613-615.) Převažující důraz na „systémový" výklad chudoby by se měl projevit příklonem většiny k „institucionálně" pojaté pomoci. Tento předpoklad se ale nenaplnil. Polovina dotázaných dávala přednost „reziduálnímu" pojetí práce s klientem {„pomáhat jedincům ze všech sociálních tříd přizpůsobit se prostředí'') a polovina schvalovala „institucionální" řešení („ uslaitečnit sociální změnu ve prospěch chudých") (Reeser, Epstein, 1987: 614, 618). Většina zastánců institucionálních opatřeni navíc preferovala nekonfliktní techniky změny „systému" (napr. spolupráci na vypracování studií, komunikaci s veřejnými činiteli) a pouze menší část z nich byla nakloněna myšlence, že by sociální pracovníci měli podporovat skupinové protesty a podílet se na organizováni demonstrací (Reeser, Epstein, 1987: 613, 618). Uvedená data napovídají, že zastánci institucionálních řešení se v organizacích setkávali se stoupenci zaběhaných, reziduálních výkladů a postupů. Navíc se jegtě museli dohadovat mezi sebou, zda při prosazování institucionálně pojatých změn postupovat radikálna, nebo ne. Inštitucionálna zamořeni pomáhající pracovnici, proto mugEÜ v Šedesátých a sedmdesátých letech ve svých organizacích řeSit nejedno dilema. Američtí sociální pracovníci neměli lehké rozhodování ani později. Reziduálni klima mnoha veřejných agentur se totiž dostalo do konfliktu s oficiálním postojem jejich profesního sdružení. NASW prohlásila v roce 1972 „politiclcou odpovědnost" za „součást profesionální funkce sociálního pracovníka" a vyzvala své členy k účasti na politických aktivitách k tomuto účelu založených profesních sítí a koalic (Alexander, 1982: 21-22). Většina sociálních pracovníků se přesto držela reziduálni, individualistické praxe. V osmdesátých letech sice mezi nimi přibylo stoupenců institucionálního výkladu chudoby, zřetelně však ubylo zastánců změny „systému" a v praxi převládl sklon podporovat snahu jedinců přizpůsobit se očekávám" prostředí. Pokud v roce 1968 volila sociální změnu ve prospěch chudých asi polovina dotázaných členů NASW, v roce 19H4 to bylo o 15% méně. K reziduálni pomoci se v roce 1984 přikláněly dvě třetiny dotázaných. (Reeser, Epstein, 1987: 615, 618.) Komunitni přistup ztrácel v sociální práci pozici a „privátní praxe v sociální práci, hlavně v oblasti klinické sociální práce, výrazná vzrostla " (Reisch, Wenocur, 1986: 85). V roce 1986 ukázal výzkum 176 pracovníku 12 městských agentur, že sociální pracovnici vnímali naprostou většinu potíží svých Iciientů (70%) jako důsledek nerovnováhy jejich osobnosti v oblasti chování, poznání nebo emocí. Za důsledek problémů v sociálním prostředí označili pracovnici nesnáze klientů pouze u desetiny 196 „Ráda bych Vám pomohla, nie ..." ||íe§ených situaci. Výzkumníci porovnali tento pohled s tím, jak stejné situace ||interpretovalo šest „mimořádně uznávaných a zkušených" členů panelu expertu. Ti SnznaSili nesnáze Iciientů za důsledek nesnází jejich osobnosti pouze v necelé polovině ? případů, charakteristiky prostředí však za příčinu potíží klientů označili ve více než 20% !';případu. Na základe1 toho autority výzkumu konstatovali, za problémy prostředí bývají ve ^výkladu situací klientů „zastíněny" zájmem sociálních pracovníků o problémy osobnosti. Š (Rosen, Livne, 1992: 88-90.) Ü ■ Snahy- o propojení a komplexní využití poznatků o osobnosti s poznatky o prostředí I; klientů nenalezli mnoho následovníků. Jak jsem již uvedl, Bartlettová spojila „osobnost" I; a „prostředí" ve svém konceptu „jedince v situaci" (Bnrtlett, 1970). Gilbert a Spetch |! navrhovali vzdělávání pro odborníky „ úplné profese ", kteří by byli kvalifikováni jak pro fl „poskytování přímých služeb " a případovou práci, tak v oblasti „ institucionální změny " i a "politiky sociální pomoci" (Gilbert, Spetch, 1976). NASW apelovala na odpovědnost % svých členů za změny těch faktorů prostředí, které mohou být příčinou životních nesnází Ü klientů (Mahaffey, Hanks, 1983). Vše mamo. Praxe amerických organizací se do značné í míry přidržela „reziduálni" doktríny a nadále učí klienty, jak se přizpůsobit standardům -: a prostředí americké společnosti. r Dilema „neúplných profesí" Střet „reziduálnlho" a „institucionálního" přístupu přesto zanechal v praxi sociální \ práce zřetelnou stopu. Nastolil totiž dilema „dvou neúplných profesí". Schwartz v této souvislostí v roce 1969 napsal: „Dilema psychična se sociálnem se vklínilo tak hluboko, až se některým učitelům sociální práce zazdalo, že společnost by byla nejlépe obsloužena, kdyby vznikl, dvoukolejný' systém vzděláván! v sociální práci. Toto uspořádáni by v rámci oboru vytvořilo dvě široké specializace: , techniky', kteři by se věnovali úkolům praxe, terapie a psychologické teorii; a , plánovače', kteří by byli zběhlí v teoriích a strategiích sociální palitílcy a sociální akce." Tyto „jen zpola oprávněně profese" by podle Schwartze byly „živoucím symbolem schizofrenie vyvolané nepochopením vazeb mezi osobním trápením jedinců a veřejnými problémy. Vytvořit oddělené , úřady' pro osobní a veřejně problémy by znamenalo instiíucionalizovat právě to zlo, která má být odstraněno., Klinikové' by se obrnili před jakýmkoliv dalším tlakem na to, aby vahou své zlaišenosti s trápením lidí působili na proces tvorby veřejně politiky; a , sociální plánovači' by se uvolnili z pout reality a praxe a ponecháni sami sobě by střihli vzor své expertizy ne padle úskalí a trápení lidi, nýbrž podle svých chytrých a spehdativnich nápadů [...] Plánovač bez zlaišenosti s klientem by byl při tvorbě programů stejně povrchni jako klinik kterému by při práci s lidmi nevadilo, že se nepokusil ovlivnit tvorbu příslušných programu." (Schwartz, 1969: 34—36.) Když Gilbert a Spetch tato slova citovali v.roce 1976, jejich mysl byla neplněna skepsí. Báli se „ hluboce zakořeněně představy lidí v oboru, že k rozvinuti závoz/ní oblasti tvorby sociálni politiky 'by mohlo dojít na úkor závažím v oblasti poskytováni služeb " (Gilbert, Spetch, 1976: 332-333). Výše citovaná data z výzkumu jim dala částečně zapravdu. Ale pouze částečně. Pokud totiž provedeme bilanci nových forem praxe, které se objevily po roce 1970, zjistíme, že kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 197 cast Iren, a i iv« t nuicivj-i un-ui se vesměs opírají o principy komunito! práce. Ty se od sedmdesátých let začaly uplatňovat nejen v rámci „antiopresivní praxe", ale 'staly se také oporou vládních; a komunálních reforem, které jsou založeny na logice „integrace služeb" a „komunita! < péči". Tyto inovace se odklánějí jak od psychologizující práce sjedincem, tak od spekulativních projektů radikálního osvobození zbídačených mas. Antiopreaívní i vládami podporované, radikální i konformní komunální reformy v sobě nesou jak zájem o potřeby konkrétních jedinců a jejich skupin, tak snahu o programovou reformu místních služeb. Lze je tedy chápat jako projekty „úplné profese", práce odborníku, kteří - někdy ve snaze prosadit nestandardní hodnoty a zájmy, jindy se snahou ochránit zaběhané porádlcy - znají cestu k problémům jedinců a současně dokážou koncipovat programovou změnu. Pokud někdo pochopil předcházející odstavec jako jásavou ódu na splynutí klinické praxe se systémovou změnou vkomunitní práci, ať rychle vystřízliví. Spojen! principů případové práce s tvorbou komunálních programů totiž plodí nová a obtížná dilemata. Ta se teď pokusím popsat. Svépomoc znevýhodněných — náprava sociální dezorganizace, nebo nástroj radikální reformy Rein (1976: 473-479) upozorňuje, že organizování svépomoci znevýhodněných v obcí může sice vést ke zpochybněni zavedených pravidel distribuce příležitostí, může však také sloužit kontrole odchylek odzavedených pravidel jednání a napomáhat talc dislcriminaci71. Rein vychází z předpokladů radikální sociální práce. Podle ní je podmínkou odstranění nerovnosti změna mocenských poměrů a změna společenských očekávání, o něž se opírají privilegia elity (Rein, 1976: 479-481). Uplatnit tuto představu vkomunitní práci se znevýhodněnými není podle něj jednoduché, protože „teorie sociálni změny je možné použít buď jako nástroj přijeti, neho jako prostředek odmítnutí zavedených standardu chování" (Rein, 1976: 468). Odsud plyne, že práce se svépomocnou komunitou znevýhodněných sama o sobě nemusí vést k radikálním změnám (Rein, 1976: 461). Komunitu! pracovníci, kteří chtějí usilovat o nahrazení znevýhodňujících podmínek a služeb, se proto potýkají s tím, že výsledkem jejich práce někdy bývá přijetí stávajících poměrů klienty. Antiopresivní komunitní práce se znevýhodněnými se podle Reina prosazuje ve společnosti, kde po desetiletí převládal důraz na „komunitní socioterapii" (Rein, 1976: 475). Ta se sice opírá o spolupráci s společenstvím znevýhodněných, je však nástrojem konformity a ukázňování, stejně jako klinická práce s případem. Sociální akce a komunito! organizace je od dob „linutí obyvatel středisek terénní práce", přes známé Diskriminace je v rámci radikálního pohledu na sociální práci považována za neodmyslitelnou charakteristiku jakéhokoliv zavedeného stavu věcí. Zastánci radikálního pohledu neuvažuj! o možnosti, že by zavedené porádlcy nutně nemusely obsahovat disltrimínující pravidla nebo že by soustavná dislcriminace molüa být výsledkem radikální změny. 198 „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." t. projekty 30. až 50. let72 až po souěasnost , spojována se snahou využít organizovanou !-■ svépomoc jako nástroj změny osobnosti a omezení laiminality a delikvence. Radikální Ši komunitní pracovníci proto musí čelit očekáváni, Že zapojením znevýhodněných do -T svépomocné sociální akce podpoří přizpůsobivost „dezorganizované" komunity, ve které ■;.' žijí „narušeně" osobnosti a menšiny. Ty by spodporou komunitní socioterapie měly / vyhovět zavedeným očekáváním. Tomuto „dosaženi poddajnosti pomoci sociálni akce" i podle Reina slouží od Šedesátých let také snahy vytvořit a do čela znevýhodněných komunit prosadit „domorodou", černošskou střední třídu, která by své vlastni chudé i ' kontrolovala účinněji než zvenčí přicházející, „koloniální" pomoc bílých. (Rein, 1976: 473^75.) Rein tvrdí, že terapeuticky pojatá komunitní akce působ! jako nástroj „poddajnosti" proto, zeje „sociální akci bez politického hnutí, jež je silou změny". Pokud není součástí Širšího politického hnutí, nemůže se stát výzvou zavedeným standardům chování i a pokusem o nahrazení existujících institucí. Teprve celospolečenská změna je podmínkou nastolení rovnosti příležitostí. Komunitní svépomoc jí může napomoci, pokud podpoř! radikální reformu moci a sociální politiky. „Antiopresivní" a „socioterapeutický" přistup se liší tím, jak odpovídají na otázku, zda komunitní pracovnici mají využívat práci se znevýhodněnými jako nástroj zapojení Idientú do procesu změny mocenských poměrů a radikální politické akce národního dosahu. „Antiopresivní" komunitní práce přispívá k realizaci cílů „radikální sociální politiky", „socioterapie" nikoliv. (Rcin, 1976: 474-479.) Výzkum ukazuje, že v praxi spise převládají konformní účinky komunitní práce a že radikálních cílů nebývá dosaženo (Rein, 1976: 477; Haaenfeld, 1983: 82; Bole, 1988: 406; Morrissey, 1990: 203). Ani radikální postupy komunitní praxe, například stávky při placení nájemného (Hasenfeld, 1983: 80-81), obléhání úřadů neochotných projednat žádosti o podporu (Morrissey, 1990: 192, 200) nebo demonstrace za úpravu výše a typu dávek (Hasenfeld, 1983: 81; Morrissey, 1990: 200-201), zpravidla nevedou kpolitické radikalizaci klientů. Jejich výsledkem někdy bývá přijetí (kooptace) zástupců klientů do existujících komisí a rad, následná změna jejich vyjednávači pozice a ulpění jejich pozornosti na místní problematice (Hasenfeld, 983: 78-79; Rein, 1976: 475). Dílčí úspěchy nátlakových akcí měly Často za následek pokles členské základny radikálních hnutí. Žadatelé, jejichž nároky byly diky svépomocné akci uznány, linutí prostě opouštěli. (Morrissey, 1990: 192.) I hejradikálnějgí komunitní pracovnici proto Často zjistili, že socioterapeutický účinek jejich práce převládá nad příspěvkem ke změně mocenských ■poměrů a pravidel distribuce příležitostí ve spoleěnosti. V literatuře jsou popsána dvě řešení tohoto dilematu. Zprostředkovatelé dohod mezi obecními autoritami a chudými První způsob úniku před dilematem mezí „socíálně-terapeutickými" účinky a "antiopresivně" míněnými cíli komunitní práce zaznamenal výzkum tzv. „Agentur 72 Rein uvádí následující projekty: „Chicago Area Project" z roku 1930 vedený Cliffordem Shawem a Henry McKayem, projekt university New York, který ve 40. letech vedl ve Východním Harlermi Rudolph Wittenberg a „Gang Project", který organizoval Úrad práce s mládeži v New Yorku v 50. letech (Rein, 1976:473-475). kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMENA PROSTREDÍ 199 neu, j i nHi JiuiUVA LULHMATA A JEJICH ŘEŠENÍ RADOVÝMI PRACOVNÍKY koraunitní akce". Tyto agentury vznikly v USA v šedesátých letech 20. století j'ako místní. střediska „boje s chudobou". Hasenfeld zkoumala Agentury komunitni akce koncem Šedesátých let (Hasenfeld, 19B3: 402-403), Bok v roce 1987 .(Bok, 1988). Obraz, který předkládají, je navzdory časovému odstupu obou výzkumů dosti podobný. Oba autoři konstatuji, že operační cíle Agentur komunitni práce se dosti značně Uší od jejich. . původně zamýšlených funkcí. Podle Zákona o ekonomických příležitostech z roku 1964 bylo jejich účelem zpřístupnit chudým klientům těžko dostupné příležitosti (zejména pracovní výcvik, vzdělání, pracovni postup, bydlení, zdravotní služby, poradenství aj.) a zvýšit pružnost komunálních služeb při jejich poskytování. Za tímto účelem měly Agentury komunitnf akce obhajovat zájmy klientů a zmocňovat jejich skupiny a zástupce k účasti na rozhodováni o podmínkách vlastního života. Podle Hasenfeid (1983: 86-87) i Boka (1988: 402-403) se Agentury nezaměřily ani tak na kolektivní obhajobu zájmu chudých sociální akcí, ale spíše jim začaly služby a dávky poskytovat nebo zprostředkovávat. Místo, aby v zájmu uspokojeni potřeb klientu, iniciovaly vznik nových služeb, Agentury jim podle standardních podmínek přidělovaly zdroje z federálních a státních programu. Sociální akce se stala spíše okrajovou záležitostí a Agentury se soustředily na individuální pomoc chudým. Představitelé chudých byli často kooptovaní existujícím systémem komisí a rad a Agentury komunitni akce působily jako standardní úřady sociální pomoci. Lišily se od nich těsnější vazbou a otevřenějšími vztahy s chudou částí obyvatel obce (Hasenfled, 1983: 86; Bok, 1988: 406). To obecním a státním činitelům umožňovalo, aby se na Agentury komunitni akce obraceli, když bylo třeba zprostředkovat řešení problémů s některou ze skupin chudých (Bok, 1988: 406). Za těchto okolnosti dotazovaní představitelé Agentur komunitni akce „nepovažovali konfrontační sociální akci za nutnou, protože veřejní činitelé nebyli antagonističti" (Bok, 1988: 404). Hasenfeid ani Bok nehovoří o příčinách rozdílů mezi deklarovanou „antiopresivní" a faktickou „sociálně-terapeutickoii" funkcí Agentur komunitni akce. Lze se však domnívat, že jejích pracovníci ze svých organizací udělali „zprostředkovatelny státní individualizované pomoci" pod tlakem očekávání obecních autorit a sponzorů. Ti od nich, jak výše říká Rein, pravděpodobně požadovali změnu a přizpůsobeni se chudých klientů a ne tlak na radikální změnu dostupností příležitostí chudým. Agentury sociální akce tomuto tlaku příliš nevzdorovaly. Přesto však začaly v systému komunálních služeb, do něhož záhy „zapadly", plnit specifickou úlohu. Na rozdíl od běžných úřadů sociální pomoci totiž udržovaly kontakty s chudými Idienty. Dílcy tomu se mohly stát „nárazníkem" mezi obcí a chudými, pokud v jejich vztazích nastaly problémy. Dokázaly vyhovět tradičnímu očekáváním, že budou napravovat sociální dezorganizaci, a současně pomáhaly chudým, aby se stali účastníky jednání o problémech obce. Staly se „úřady individuální pomoci a zprostředkovateli dohod mezi obecními autoritami a chudými". J neúspěšná sociální akce učí chudé, jak manit okolnosti svého života Druhé řešeni dilematu mezi „socioterapeuticlcýra" a „antiopresivnimV působením svépomoci znevýhodněných vzniklo jako reakce na neúspěchy při dosahování celospolečenských cílů radikálních aktivistů. Těm jejich nezdary pomáhala zvládat myšlenka, 200 „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." f! že i účast na neúspěšném pokusu o naplněni dalekosáhlejších cílů zmocňuje Idienty 1c tomu, tahy dokázali individuálně měnit okolnosti svého života (Morrissey, 1990: 203). ť. Tuto myšlenku teoreticky zdůvodnili v sedmdesátých letech 20. století Spetch a Rem. ■i: Radikální přístupy kritizovali za přílišný důraz na „ determinismus prostředí", tedy za to, že ■; „hledají všechny problémy a všechna zlo v , systému', ve , struktuře' nebo v , mocenské ' elitě'". Tento jednostranný pohled podle nich živí představu, že „není nic, co by bylo 'třeba - změnit v našich klientech nebo v nás samých ", „nic, co bychom se museli učit" (Spetch, 1976: 496, 498). „Pohid vezmeme v úvahu pouze změna sociálních podmínek, opomíjíme ~'i proces intervence, diky kterému měnící se svět i^ivolává individuální změnu [...] Pohtd ■ člověk organizuje přeměnu svého světa, mění sám sebe" (Rein, 1976: 466,467). Mnozí radikálové tuto myšlenku sice přijali, pochybností se však přesto nezbavili (viz -■ Mullaly, 1993: 156-163). Pokud totiž někdo přijme představu, že všechno zlo je zakořeněno „v systému", těžko se smiřuje s faktem, že moc i elitou ovládané nástroje socializace (hlavně škola a média) zůstávají stále ve stejných rukou. Jako každá jiná, ; . i logika „determinismu prostředí" je neúprosná. Kdo ji přijal, těžko se zbavuje dojmu, že „změna sebe sama" není dostatečným výsledkem účasti na reformě a že spokojení se s takovou individuální změnou svádí k podceňovaní vlivu mocenské elity, oslabuje důraz na nezbytnost prolomit mocenské překážky rovnosti a pootevírá pomyslná dvířka „obviňování obětí" diskriminace z toho, že si za svůj osud mohou sami. Zmítáni těmito pochybnostmi se bojovníci za práva znevýhodněných museli nějak vyrovnat se zjištěním, že jejich klientům často stačí úřední uznání žádosti o dávku a že systém sociální pomoci, který prosazuje poslušnost vůči trhu, se jim nedaří zásadně změnit. Smysl své práce proto hledali v úvahách, ve kterých jsou sociálně-terapeutické účinky sociální akce na klienty pojednány jazykem antiopresivního přístupu. Jako příklad takových úvah uvádím citáty žen, které bilancují desetiletou historii své organizace bojovnic za sociální práva žen73: Tato organizace „nikdy neuskutečnila své hlavní cíle". Nepodařilo sejí dosáhnout, aby společnost uznala, že „matka pobírající dávky sociální pomoci,-je žena, leterá vykonává důležitou sociální roli, za kterou s i'zas louží přiměřenou kompenzaci". Nicméně, ženy, které se podílely na akcích organizace „ byly zmocněny, aby dokázaly v rámci systému sociální pomoci jednat jalw obhájci svých práv a měnit podmínky vlastního života ". „Jejich vědomí se, polaidjde o otázky sociálních práv a zvláště práv žen, probudilo. " „Získaly sebevědomí a sebedůvěru." Také na jejich děti, „které je často provázely do středislm, udělal rfhm rolí, jež jejich matky zastávaly, značný dojem, a vzbudil v nich respekt". Clenlcy organizace „se zapojily do politických akcí způsobem, který dalece překračoval pouhou účast nebo neúčast ve volbách". (Morrissey, 1990:203-204.) 73 Jedná se o „The Downtown Welfare Advocate Center" (Střediska obhajoby sociálních práv vDowntownu), ženskou radikální organizaci, která působila Vletech 1974 až 1985 na newyorském Manhattanu (Morrissey, 1990). kapitola 14, ZMĚNAKIIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 201 I LUL—IVi-V uiucivitxítx n. JxiJiuri ľmatim KAJJU v Y Ml l'KAUU VNIKY T Rozhodování z hlediska potřeb klienta a z hlediska dostupných zdroju/^ Prístupy, leteré j'sau výše označeny j'ako „integrace služeb" a „komunitní péče", mají dva> společné rysy. Za prvé, postoj jejích stoupenců k moderní společnosti a k očekáváním, která-lato společnost uplatňuje vůči klientům sociální práce, je spise akceptující než odmítající.. Oba přístupy jsou spíše konformní než radikální. Projevuje se to zejména tím, jak chápou-„participaci", neboli účast klientů na rozhodováni o poskytovaných službách. Na rozdíl od stoupenců „anüopresivnfho" přístupu, příliš nezdůrazňují, že by klienti mohli své. požadavky uplatňovat mocenslcými prostředky, o nátlakových akcích ani nemluva. „ Účast klientů na rozhodováni" spojují buď sjejich koupěschopností a rozšiřováním nabídky na trhu se službami (Lart, Means, 1993: 108-109, 123-126; Craig, Glendinning, 1993: 172),, nebo s očekáváním, že sociální pracovník („ manažer péče ") bude přihlížet ke klientovu vymezení neuspokojených potřeb (Tennant, Bayley 1984: 134; Baldwin, 2000: 33, 65-66). Stručně řečeno, v rámci snah o „integraci služeb" nebo „komunitní péči" nejde o politickou1 participaci klientů, ale spíše o účastná trhu nebo o podíl na rozhodování expertu, kteří mají ze zákona a ztilulu své odbornosti stejně „poslední slovo". Politická participace se sice připouští jako jedna z možností (Lart, Means, 1993: 108-109), existují vsak pochybnosti; zda byla-už při formulaci příslušných zákonů míněna vážně (Craig, Glendinning, 1993: ISO; Baldwin, 2000: 64-77; Hill, 2000: 167). Druhým společným rysem „integrace služeb" a „komunitní péče" je nesoulad mezi dvěma klíčovými cíli těchto přístupů. Služby podle nich mají ve zvýšené míře „vj'c/ióze/ vstříc potřebám klientů" a zapojovat je do rozhodováni a současné mají být „efektivnější při využívání zdrojů" čili „nebýt tak drahé" (Baldwin, 2000: 25-30, 65; viz též Waldfogel, 1997: 467, 4B0f. Pro pracovníky místních systémů „integrace služeb" a „komunitní péče" to v praxi často znamená obtížné rozhodování. Pokud se snaží rozpoznat všechny neuspokojené potřeby klientů a pokud berou vážně jejich představy o tom, co je třeba zajistit, snadno dospěji k závěru, že situaci klientů není možné pomocí peněz a služeb, kterých se v obci nedostává, uspokojivě řešit. I proti své vůli pale mohou stát před nepříjemnou volbou. Buď trpně přihlížet, jak se kvalita života klienta, jemuž nedokázali poskytnout potřebnou péči, zhoršuje. Nebo se pokusit potřebné služby nějak zajistit a riskovat, že „se nevejdou do rozpočtu". Jinak řečeno, musí se rozhodovat, zda se při vymezování plánu péče řídit potřebami klientů {„rozhodováni z hlediska potřeb") nebo rozsahem a kvalitou zdrojů, 7,1 Souběžný důraz na vstřícnost vůči potřebám klientů i na úspory nákladů je charakteristický pro anglosaské reformy komunálních služeb. Tuto dvojí orientaci nesdílí například japonská analogie systému „komunitní péče", zavedená „Zákonem o pojiSténl pečovatelské služby", platným od dubna 2000. Tímto zákonem zavedený systém domácí péče má a s anglosaskými modely společný důraz na povinnost obce zajistit management a plánování péče a také důraz na nákup služeb obci od různých dodavatelů. Liší se tím, že deklaruje zaměřeni na úspory nákladů, o participaci klientů vůbec nehovoří a oprávněné klienty otevřeně odrazuje od využívání Časti toho, na cd mají nárok. Klienti jsou totiž povinni uhradit desetinu náldadň na služby, což platf i v případě, že chtějí využít jen služby, na něž mají nárok podle plánu péče, stanoveného v souladu s podmínkami zákona. (Fukasawa, 2000.) 5U |!jcteréjsoukdispozici(,1roz/iocíování'z hlediska zdrojů"), (Craíg, Glendinning, 1993: 172-paldwin, 200: 40-41, 47, 56-58). ŠlL.'Tota dilema vzniklo jako ne zcela zamýšlený důsledek snahy politiků využit principy 1'icomunitní práce jako nástroje úsporné politiky sociálních služeb. Komunitně laděné Sí'reformy politiky sociálních služeb vycházejí od sedmdesátých let z představy, že domácí ífpéče a komplexně pojaté služby v obci, spolupráce mezi místními organizacemi | u zapojování neformálních, dobrovolných pečovatelů do systému komunálních služeb ^i'jsou „levnou alternativou" státem poskytované péče (Munday, 1984). Její realizace j-ú. vyvolala značné nároky na aktivizaci a koordinaci celé Fady místních aktérů. Bylo tedy i í- nutné zvýšit samostatnost obcí, které měly komunitní reorganizaci poskytování služeb na svém území zajišťovat. Zákonodárci přenesli odpovědnost za poskytování služeb na obecní úřady a určili jim povinnost zajistit snadno dostupné, vstřícné, komplexní a pružně reagující služby. Decentralizace odpovědnosti ovšem nebyla provázena odpovídající decentralizací rozhodování o výdajích na sociální služby. To zůstalo v zájmu kontroly nákladů v rukou představitelů státní moci. Obce tak získaly povinnost zajistit lepší služby a pravomoc organizovat jejich poskytování, nezískali však kontrolu nad potřebnými zdroji. Výsledkem bylo, že stát „neustavil s obcemi shitečné partnershň, ale přenesl na ně břimé s^>é odpovědnosti" (Tennant, Bayley, 1984: 135). Pravomoc se pro obce a jejich sociální pracovníky stala pastí. I když jim zákonodárci nepřidělili potřebné zdroje, pro představitele obcí nebylo jednoduché si na to stěžovat. Odpověď na jejich případné námitky byla totiž předem dána logikou reformy, která zni: „Dostali jste pravomoci potřebné k tomu, abyste potřeby občanů mohli uspokojovat sjejich účasti a levnějším způsobem. Pokud jste talc neučinili, je to důsledek vaši neschopnosti využít udělené pravomoci a potenciál komunitní organizace, zajistit lepší koordinaci dříve roztříštěných služeb a mobilizovat místní, neformální zdroje". Výzkumy konstatují, že napětí mezi snahou reagovat na potřeby obyvatel komunity a nutnosti přizpůsobovat tuto reakci omezeným zdrojům jsou-pro manažery komunitní péfie denním chlebem. Jejich autoři se shodují v míněni, že žádoucí a ohrožené je rozhodování podle potřeb klientů. LÍ2Í se vSak v názoru na to, kdo je původcem tohoto ohrožení. Někteří se snaží doložit, že jsou to sociální pracovníci, kdo nedostatečně využívají místní zdroje a sami tak prohlubuji napětí mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů (Sainsbury, 1980; Baldwin, 2000). Jiní autoři považují sociální pracovníky za obětí rozporů vládní politiky a příěinu hledají spise v nesouladu cílů příslušných vládních reforem (Tennant a Bayley, 1984). První uvedený, výklad prezentuje Sainsbury (1980), autor výzkumu integrace služeb z let 1975 a 1976. V Anglii a ve Walesu vstoupil v dubnu 1971 v platnost „Zákon o sociálních službách místních úřadů", který integroval služby sociální práce, jež byly ■ dříve poskytovány šesti specializovanými organizacemi. Vznikly místní „Úřady sociálních služeb", které od té doby poskytují různé typy osobních sociálních služeb jak rodinám s dětmi, tak seniorům i lidem s postižením. (Tennant, Bayley, 1984: 131-132.) Dřívější specialisté na pomoc různým cílovým populacím se stali zaměstnanci integrovaných Úřadů sociálních služeb a měli poskytovat universální služby různorodé 202 „Rádu bych Vám pomohla, ale ..." kapitola 14, ZMÉNAICLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 203 enat treu, siKAiüUlUtA DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY klientele. Samsbury chtěl zjistit, jak se za těchto okolností vyvíjí náplň práče;! a specializace sociálních pracovníků. Dvanáct měsíců sledoval na Úřadu sociálních služeb v Sheffieldu padesát tři případů dlouhodobé práce s rodinou (Sainsbury, 1980: 62—63). Pracovníků, kteří měli tyto;■ případy na starosti, se mimo jiné ptal, zda se některým klientům nedostalo přiměřených služeb a co ktomu vedlo. Nejčastěji uváděným důvodem byl nedostatek „zdrojů", {„nedostatek času", nedostatek kvalifikace, „nepřiměřené zdroje agentury". (Sainsbury, 1980: 66.) Velkou část případů tedy pracovníci řešili svědomím nesouladu mezi.: potřebami klientů a zdroji, které měli k dispozici. Při výkladu těchto zjištění si Sainsbury všímá hlavně omezených schopnosti'' pracovníků. Zřetelně se to projevuje v tom, jak komentuje jejich stížnosti na „nedostatek, oasu". Říká, že „otázka , Času'je složitá; někteří pracovníci považují nedostatek času spíše za důsledek konfliktních pracovních požadavků než za následek absolutního-nedostatku personálu; někteří dávají tento problém do souvislosti s besúčelnosti — bezcilým, časově náročným potýkáním se s případem; někteří považuji tento problém za '■ otázku nepřiměřeně úrovně personálu. Avšak [...] využití dobrovolníků nebo pomocného personálu nebylo výrazné a v rámci zkoumaných případů ho časem ubývalo; pracovnici si na to nestěžovali, a my jsme proto začali uváděný nedostatek času povazovat spíše za projev pocitu profesionální nepřiměřenosti a nejistoty, než za problém o sobě [...} těžko si představit, jak by větší množství Času mohlo napravit problém bezítčelnosti [...]." (Sainsbury, 1980: 65.) Sainsbury tedy považuje za hlavní nedostatkový zdroj kvalifikaci pracovníků a jejich nedostatečnou způsobilost poskytnout komplexní služby integrovaného úřadu. Ať už je jeho výklad přiměřený stavu věci v Sheffieldu nebo ne, pozoruhodné je, že Sainsburyho ■ komentář zjištěných nedostatků věrně kopíruje výše popsanou „logiku reformy": Problémem podle něj není nedostatek peněz na služby, ale neschopnost pracovníků využít prostor, který jim reforma dala, pro úspornější a potřebám klientů přiměřenější, integrovanou a tudíž složitější práci. Jiní autoři vidí věc jinak a příčiny napětí mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů nacházejí v nepřiměřené rozpočtové politice státu. Tato odlišnost má ideologické pozadí". Tennant a Bayley (1984: 135-136) konstatují, že politická levice vnímá „Icomunitní péči" jako „způsob demokratizace veřejných sociálních služeb", zatímco politická pravice ji chápe jako „lacinější péči". Současně varují před riziky pravicového přístupu, což lze chápat jako projev jejich levicového viděni. S tím souvisí fakt, že Tennant a Bayley nepovažují dilema rozhodování podle potřeb a podle zdrojů za důsledek selhání místních pracovníků a jeho příčiny hledají v rozporech sociální politiky pravicové vlády osmdesátých let. 75 Rozdíl pohledu uvedených autorů může být do určité míry důsledkem odlišné politické a ekonomické situace v době obou výzkumů. Výzkum Sainsburyho v Sheffieldu proběhl v polovině sedmdesátých let, v době, kdy politika „škrtů" ješté nebyla na poradu dne. Experiment v Jižním Yorlcshirü, který popisuji Tennant a Bayley, se odehrál o deset let později, kdy již byla v chodu vládní politika úspor. 204 ttRáda bych Vám pomoliío, als ..." Tennant a Bayley popisují experiment, který od roku 19B0 probíhal v Jižním Yorkehiru, hornické obci se sedmí tisícovkami obyvatel. Účelem experimentu bylo vyzkoušet práci v „týmu pracovníků různých agentur" a „místních skupin", spojující „vmalé obci" poskytovatele formálních (statutárních) služeb s neformálními pečovateli (Tennant, Bayley 1984: 136). Východiskem experimentu byla pravidelná setkání sociálních pracovníků a místního zdravotnického personálu s pracovníky bytového a školského úřadu. Ta se od roku 1980 konala každé dva týdny a během jednoho roku vyvolala změnu. „Sdíleni informaci a spolupráce na jednotlivých případech se stala rutinou ". Intervence „začínala v rannější fázi vzniku problému " a předmětem intervence se stávala „vztahová síť klienta" (Tennant, Bayley 1984: 137-138). Služby byly „dostupnější" a díky tomu po nich „stoupla poptávka" (Tennant, Bayley 1984: 140). Případy, které dříve hlásili pracovnici statutárních služeb, „začal hlásit převážně neformální sektor". Díky tomu stoupl hlavně počet „hlášeni potřeby finanční a hmotně pomoci a pomoci pro seniory. " (Tennant, Bayley 1984: 139.) Problémy vznikaly proto, že „ místní sociální pracovník byl pro lidi v obci dostupnější, aniž by se z\>ýšil rozpočet, který měl [...] k dispozici". Spokojenost s jeho službami sice celkově vzrostla, současně se však objevila „mnohem dramatičtější nespokojenost" těch lidi, kteří žádali finanční nebo materiální pomoc. Mnoha z nich totiž nebylo možné v rámci původního rozpočtu vyhovět. (Tennant, Bayley 1984: 141.) Díky lepší spolupráci místního sociálního pracovníka s dalSfmi statutárními í dobrovolnými subjekty bylo možné pružněji vyjadřovat poptávku. Na zakladá toho se dařilo lépe uspokojovat potřeby dětí a seniorů (Tennant, Bayley 1984: 139-140). Rovněž lidé, kteří měli hmotné potíže, vyjadřovali díky experimentu snáze své žádosti o pomoc. Nevedlo to však ke zlepšení a naopak to vyvolalo napěti, Rozpočtová politika totiž neposkytovala zdroje, které by nové žádosti pomohly uspokojit Celkově převládají výzkumy, které jsou založeny na představě, že zlepšování služeb se může opírat výhradně o lepší využíti místních zdrojů. Jejich autoři si Idadou otázku: „Jak tento úkol zvládají místní pracovníci?" (Hadley, McGralh, 1984; Waldfogel, 1997; Baldwin, 2000: 31-58). Popisuji tri způsoby, jimiž se pracovnici místních úřadu vypořádali s napětím mezi rozhodováním z hlediska potřeb a rozhodováním podle zdrojů. První řešení spočívá v rezignaci na Icomunitní uvažování. Pracovníci se danému dilematu vyhýbají díky tomu, že se nezabývají celkovou bilancí potřeb a zdrojů v obci, pozornost soustřeďuji na řešení individuálních případů a v úvahu herou pouze ty potřeby klientů, o nichž ví, že je možné je běžně dostupnými službami uspokojit. Druhé řešení spočívá v rezignaci na uspokojení určité části ldientů a ve výběru klientů a potřeb, které „se vejdou" do obecního rozpočtu. Třetí řešeni je založeno na snaze uspořit zdroje zajištěním kvalitní, ale lacinější alternativy některé ze služeb a na využiti takto ušetřených zdrojů pro spuštěni dalších inovací. Rezignace na Icomunitní přístup a zpochybnění participace ldientů Výzkum praxe sedmnácti „manažerů péče", kteří v roce 1994 působili ve dvou anglických obcích, ukázal, že dilematu mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů se lze úspěšně vyhýbat ignorováním otázek vývoje služeb v obci. Úkolem manažeru péče, kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 205 1 které zkoumal Baldwin (2000: 31-58), bylo posuzovat potřeby žadatelů o služby pro seniory a dospělé s postižením a vypracovávat pro ně „plány péče", Baldwin zjistil, že pří této práci jsou manažeři nuceni „spojovat praxi soustředěnou na uživatele se zvažováním omezených zdrojů". Ukázalo se, že na výsledky posuzováni potřeb „ji/ně působí" představy manažerů péče o tom, jaké zdroje jsou pro uspokojení zjištěných potřeb k dispozici. Manažeři do plánů péče neuváděly ty potřeby, pro něž podle nich nebyly k dispozici odpovídající služby. Dalo by se soudit, Že si manažeři péče zvykli dané dilema zvládat rozhodováním podle nedostatečných zdrojů. Baldwin se ovšem nepřiklonil k takto přímočaré interpretaci svého zjištěni. Podle něj_ manažerům péče nebránily na všechny zjištěné potřeby přiměřeně reagovat zdroje omezené úsporami, ale jejich vlastní nezájem o dotváření skladby dostupných služeb podle potřeb obyvatel obce. Tvrdil, že manažeři péče se „zabývají jen individuální prací s případem", opomíjejí „management nedostatkových zdrojů" vobci, „málo se zajímají o strategické plánováni" a „nechápou struldurálnl vlivy na poskytováni služeb a nezajímají se o ně". Dokonce ani-v rozporu s požadavkem nadřízených — nevyplňuji formulář hláŠEni o chybějících službách, který je jím běžně k dispozici. Výsledkem je, že z hlediska individuálních případů jsou velmi znepokojení nedostatkem rozvoje některých zdrojů. Toto znepokojení je však nevede k hledání možnosti měnit situaci v komunitě jako celku. Nezajímají se o potenciálně využitelné zdroje a namísto toho přizpůsobuji plány péče svým znalostem o aktuálně dostupných-zdrojích. (Baldwin, 2000: 47, 50.) Protože jsou přesvědčeni, že některé potřeby žadatelů není možné uspokojit, „rutinně a vědomě " klientům nepředávají kopie dokumentů o svém posouzení potřeb a plánu péče. Zdůvodňují to jednak tím, Že u uživatelů služeb nechtějí vzbuzovat očekávání, o nichž ví, že nebudou uspokojena, a dále tím, že klienti „tomu neraztimi" a „nemajízájem se na posuzování vlastních potřeb podílet". (Baldwin, 2000: 40-41, 50-51.) Podle vzoru „rodičovské analogie" (viz kapitola sedmá) poukazují na problémy stařecké demence a dalších mentálních obtíží a tomuto svému zdůvodněni upřímně věří. Neuvědomují si, že je uplatňují stereotypně a že „infantilízace" klientů může být v nělcterých případech neoprávněná. Baldwin (2000: 46-47) zdůrazňuje, že uvedené pojetí případového managementu „podrývá " politiku „komunitní péče" a že manažeři péče si to neuvědomují. Lze dodat, že zjejích hledisku je tento postup pochopitelný. Baldwinern zkoumaní manažeři svým jednáním nesledovali záměry politiky vlády a profesionálních zapálenců pro „komunitní péči". Spíše se potřebovali zbavit nepříjemného pocitu, že se ve snaze udržet pracovni zátěž v přijatelných mezích nepokoušejí zajistit potřeby, které by z čistě lidského, profesního nebo úředního hlediska asi zajistit měli. Kdyby si to, co se jim pokusil nanést Baldwin uvědomovali, tohoto pocitu by se zbavovali jen stěží. Kouzlo racionalizací, ícteré zdůrazňují, že „některé služby stejně nejsou dostupné" a „klienti tomu nerozumí a ani nechtějí rozumět" a „nemá smysl v nich vzbuzovat plané naděje", je právě v tom, že odvádějí pozornost od důsledků nedostatečné realizace očekávání politiky „komunitní péče" a umožňují si to všechno neuvědomovat. 206 „Rádu bych Vám pomohla, ale ..." h: § Rezignace na uspokojení Části potřeb jako předpoklad pokračováni reformy ř Rovněž druhé řešení dilematu mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů spočívá | b v rezignaci na uspokojení některých potřeb klientů. Důvodem jejich neuspokojení však í f v tomto případě - na rozdíl od řešení popsaného Baldwinern — není bezděčné upuštění od i ■• komunitního přístupu, ale naopak jeho bezvýhradné přijetí. Toto, z hlediska zastánců \ „integrace služeb" a „komunitní péče" zdánlivě správné řešení, popisuje případová studie . poskytování domáci péče „oblastním týmem " v anglickém Normantonu z let 1979—1981 i ■;" (Hadley, McGrath, 1984). i;' Na práci oblastního týmu měl podle studie rozhodující vliv jeho vedoucí Cooper, který ;. byl nespokojen s „přílišnou roztříštěností" týmu. Ten byl původně-rozdělen do tři jí kategorii terénních pracovníků, z nichž pouze „okrskoví pracovníci" byli vůzkem ' i kontaktu s obyvateli a organizacemi „olasku". Jejich úkolem bylo znát okrsek. Případy, ; které nezvládli samí, měli předávat oblastnímu týmu, kde je prevzali „sociálni í■ pracovníci" n „domácí pečovatelé". Cooper měl pocit, že tým je v důsledku rozdělení do i tří kategorii příliš roztříštěný a že zejména sociální pracovníci nejsou účinně spojeni ;. s komunitou. Proto okrsky rozdělil na menší „rajóny" a pokusil se všechny tri specializace „integrovat" v jejich rámci. (Hadley, McGrath, 19S4: 34.) : Chtěl, aby všichni pracovníci působili ve svém „rajónu" a mohli vněm „poznat jak potřebně, tak ty, kdo jsou ochotni a schopni jim pomoci". Tento přístup měl podle i Coopera přinést čtyři výhody: 1. lepši znalost zranitelných lidí, existujících sítí podpory a také lepši znalost pracovníků obyvateli „rajónu", 1. dostupnější pomoc pro místní obyvatele, 3. mobilizaci širší škály místních zdrojů (účelnější využití personálu a přijetí Širších rolí pracovníky, dostupnější pomoc neformálním pečovatelům, lepší kontakty s místními organizacemi a podněcováni dobrovoínické pomoci) a 4. lepší pracovní uspokojení personálu týmu. (Hadley, McGrath, 1984: 35-36.) Tým, který od roku 1976 pracoval podle těchto zásad, byl V průběhu roku 1979 nucen „zvládnout šlcrty v nákladech na služby, které byly reakcí místních • úřadů na škrty' provedené národní vládou " (Hadley, McGrath, 1984: 165). Reakce týmu byla směsí „zloby a nevole " s věcnou diskusí o způsobu řešení vzniklé situace. Cooper „přišel s tím, že nemá cenu pokoušet se odporovat rozhodnutí vyššího managementu a radních, a navrhl, aby tým raději věnoval energii rozvoji dalších zdrojů v komunitě". Pracovníci se shodli, že pouze „pokud se objeví evidentní nedostatky ve službách nebo stížnosti klientu, mělo by se to hlásit obecni radě". Krácení počtu hodin domácí pomoci bylo diskutováno na několika setkáních a nakonec pracovníci jednotlivých „rajónů" začali „systematical bilancovat potřeby svých klientů". Výsledkem byla „redukce", která vzešla z kolektivního „přehodnocení" potřeb velkého počtu uživatelů. (Hadley, McGrath, 1984: 166.) Za povšimnuti stojí dvojznačnost popsaného řešení konfliktu mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů. Cooper vyzval k "hledání nových zdrojů". Výsledkem však nebylo hledáni nových možnosti, ale kolektivní „přehodnoceni" a „redukce" uspokojovaných potřeb. Výzva vedoucího zněla: „V duchu komunitního přístupu hledejme nové možnosti!" Nevyslovený smysl tohoto sdělení byl však poněkud jiný: „Tam, kde to jde, proveďme nezbytnou redukci a zachovejme si tak možnost pracovat kapitola 14, ZMÉNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 207 cůat tfetl, ÍS'l'KA' Í'HUICKA DILEMATA A JEJICH IlESENl RADOVÝMIPRACOVNÍKY <í dále vůzkem kontaktu s obyvateli svých , rajónů'". Primární byla snaha uchovat preferovaný, nedávno zavedený model poskytování domácí péfie. Cooperovo provolávání-zásad „komunita! péče" přitom posloužilo jako zdůvodnění jejich opaku - kolektivního rozhodnutí padle zdrojů a vyloučení „zbytných" klientů a jejich potřeb. Tento můj výklad se neopírá pouze o konstatování rozporu mezí výzvou Coopera ke „hledání nových zdrojů" a způsobem jejího provedení. Svým oslavným komentárem, popsané události jej bezděky podpořili také autoři studie Hadley a McGrath. Podle nich: „Pod tíhou šfa-tů morálka na chvilku poklesla, ale komunítní iniciativa týmu nebyla zasažena [...] kombinace otevřeně diskuse Škrtů, účast na plánováni jejich provedení a příležitost hledat alternativy statutárního způsobu poskytování služeb zabránila prudkému narušeni morality, ke kterému ve stejně době došla u řady dalších oblastních týmů téhož obecního úřadu" (Hadley, McGrath, 1984: 166). Že došlo k omezení služeb pro klienty? Nevadí. Hlavně že nezesláblo odhodlání pokračovat v reformě. „Rajóny", které měly být nástrojem, se v očích nadšených badatelů (a pravděpodobně Í pracovníků zkoumaného týmu) staly účelem. V zápalu reformního nadšení si toho nikdo nevšiml. Úspora reformou Pokud jsou obě dosud popsaná řešení založena na dodatečném odůvodnění rozhodování podle zdrojů a na rezignaci na uspokojení části potřeb klientů, třetí řešení naznačuje, že spojení rozhodování podle potřeb klientů s úsporami zdrojů je možné. Waldfogel (1997: 474-479) popisuje jeden z amerických pokusů o „integraci služeb", tžv. „Marylandskou iniciativu pra reformu systému" zahájenou v roce 1989. Po zkušenostech s převážně neúspěšnou reformou z počátku sedmdesátých let, byl nový plán založen na tom, že „pracovníkům prvni linie a místním úřadům bylo povoleno experimentovat a stát dal najevo ochotu učit se pomocí monitoringu, to je, zdokonalovat své plány na základě zpětné vazby od místních aletérů ". Delegování pravomoci na obce a důraz na integraci služeb v rámci práce s případem umožnilo, aby reforma „spočívala v posilováni schopnosti místní komunity plánovat a dodávat služby a hledat modely případově práce zaměřené na rodinu ". Ani za těchto okolností se ovšem reforma neobešla bez potíží se zdroji. Zapojeni místních aktérů db společného plánování a poskytování služeb sice na místní úrovni umožnilo „překlenout bariéry mezi agenturami a pomáhalo řešit staré bitvy o klientelu a rozpočty". Přesto se však objevila „neochota jedné státní agentury účastnit se na financováni společného fondu ". Toliko „střídavé legislativní úspěchy" měly za následek, že stát nebyl pro svou iniciativu schopen vytvořit žádné zcela nové zdroje. Tyto potíže se hned na počátku reformy podařilo do určité mfry vyvážit výběrem cílové populace. Účelem prvních změn bylo, aby se diky lepší koordinaci služeb v obcích zamezilo „zbytečnému umisťování děti do náhradní rodinné péče" a aby se děti, které .byly v ústavní nebo jiné náhradní péči mimo území státu Maryland, mohly vrátit zpět. Pokles umístění do náhradní rodinné péče a zejména návrat dětí, jejichž pobyt mimo územ! státu byl značně nákladný, znamenal pro rozpočet sociálních služeb státu viditelné úspory. Ty umožnily vytvořit společný pobídkový fond, který poskytl prostředky na podporu snahy místních komunit najimaí nové preventivní služby. W 208 „Rádti bych Vám pomohla, ale ..." Představu o „službách na ochranu rodiny", které umožnily úsporu zdrojů, nabízí následující popis případu: „Matce se šesti dětmi byla doporučeno navštívit služby na ochranu rodiny v Baltimore City, protože měla nebezpečné a nepřiměřené bydleni. Dšti byly již dříve umístěny do pěstounské péče a úřad péče o děti zvažoval jejich opětovné umístěni. Namísto toho pomohl rodinný poradce rodině najít nový byt a využil účelově nepředurčené prostředky [nově zřízeného] fondu pro ochranu rodiny, aby zaplatil za stěhováni a nakoupil lednicím. Jakmile • byla zvládnuta krize s bydlením, poradce spolupracoval s matkou na řešení dalších naléhavých otázek, například na zajištění testu HIV pro ni a zprostředkováni terapeutického řešení její deprese. Rodinný poradce také využil své osobni konexe k tomu, aby nejstaršímu dítěti pomohl najít po ukončení školy práci." Rok po oficiálním uzavření případu udržoval poradce s rodinnou pravidelné kontaltty a „ matka si jej vážila za to, že ji pomohl uchránit děti před návratem do náhradní rodinně péče". (Waldfogel, 1997: 476.) Waldfogel bohužel podrobněji nepopisuje proces integrace a vzniku nových, preventivních služeb. Přesto se zdá, že ekonomicky účelná volba cílové populace a zapojení místních služeb do komplexnějšího Fesení jednotlivých případů skýtá Šanci na pokrytí dosud neuspokojených potřeb a na zajištění zdrojů pro další inovace systému služeb. Waldfogel nicméně upozorňuje na další problémy, které mohou snahy o integraci provázet. Říká, že „uvedené inovace mlstnlch.pragramů nemusí nutně ovlivnit způsob práce uvnitř dříve existujících systémů poskytování služeb. Není například jasně, zda střediska podpory rodiny a programy ochrany rodiny měly vMarylandu nějaký vliv na práci státního úřadu péče o děti." Tato otázka je podle nej důležitá, protože „většina dětí a rodin je i nadále klienty původního systému poskytováni služeb". (Waldfogel, 1997: 479-480.) topi.al.H.ZMĚNAICLIENTA.MBOZMĚMAPROSTiSEDi 209