Přednáška se nejprve vrátí ke specifickým právům žurnalistů. Tedy tzv. ochranou zdroje informací. Pak se dotkneme tzv. tiskového práva.

Ochrana zdroje informací

Rovněž ochranu zdroje, stejně jako například právo na informace, řadíme mezi "derivát svobody projevu", tedy bereme ji jako její nedomyslitelnou součást, která umožnuje fungující trh idejí a informací a tvoří tak základ moderní demokratické společnosti.
Podle Evropského soudu pro lidská práva (Goodwin v. Spojené království 1996) je:

"[o]chrana novinářských zdrojů [...] jednou ze základních podmínek svobody tisku, která se odráží v zákonech a v profesních kodexech několika smluvních států a je potvrzena v řadě mezinárodních dokumentů o ochraně svobod novinářů [...] Bez takové ochrany mohou být zdroje odrazeny od pomoci tisku při informování veřejnosti o záležitostech veřejného významu. V důsledku toho jeho životně důležitá veřejná role strážce ("hlídacího psa") může být zničena a schopnost tisku poskytnout přesné a spolehlivé informace může být nepříznivě ovlivněna. S ohledem na důležitost ochrany novinářských zdrojů pro svobodu tisku v demokratické společnosti a potenciálně zmrazující efekt, který příkaz k prozrazení zdroje má na výkon této svobody, nemůže být takové opatření slučitelné s čl. 10 Úmluvy, pokud není ospravedlněno převažujícím požadavkem ve veřejném zájmu."

 

K tomu připojuje Ústavní soud ČR (I. ÚS 394/03):

"Obecně je třeba uvést, že svobodný tisk závisí na svobodném toku informací od sdělovacích prostředků k čtenářům a od čtenářů ke sdělovacím prostředkům. Novináři v celém světě, ať již pracují pro místní nebo národní noviny, nebo pro národní nebo mezinárodní televizní společnosti, běžně závisí na ne-novinářích kvůli přísunu informací o otázkách veřejného zájmu. Někteří jednotlivci (dále zmiňovaní jako zdroje) poskytují tajné nebo citlivé informace, spoléhajíce se na žurnalisty, že je poskytnou národnímu nebo mezinárodnímu publiku, aby dosáhli publicity a podnítili veřejnou diskusi. V mnoha případech je anonymita zdroje předběžnou podmínkou, na základě níž je informace poskytována od zdroje k novináři; to může být motivováno např. strachem z prozrazení, který by mohl nepříznivě ovlivnit fyzickou bezpečnost nebo jistotu pracovního místa informátora. Se zřetelem k tomu novináři nezřídka argumentují, že mají právo odmítnout prozradit jak jméno svého zdroje, tak i povahu informace, která je jim důvěrně předána; tato argumentace je používána nejen ve vztahu k informaci psané, ale i k jiným dokumentům a materiálům, včetně fotografií. Novináři tvrdí, že bez prostředků k ochraně jejich důvěrných zdrojů by byla značně omezena jejich schopnost klást překážky např. korupci státních úředníků, popř. vykonávat investigativní žurnalistiku vůbec."

Jako obecný rámec (zahraniční) lze pro srovnání použít i rozhodnutí litevského Ústavní soudu (36/2000). Či Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R (2000) 7

Z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva můžeme dále vybrat tato rozhodnutí:

 Roemen a Schmitt proti Lucembursku (2003),

 Ermst a další proti Belgii (2003) a

 de Haes a Gijjsels proti Belgii (1997).

Nejvyšší soud USA

Tato přednáška je zaměřena na tiskové právo, tedy základní jnstituty spojené se zákonem č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku. Dotkli jsme se tak institutů "periodického tisku" a "vydavatele", jakož i evidence periodického tisku atp. Pojmy, se kterými operuje jak tiskový zákon, tak zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, jsou "právo na odpověď" a "dodatečné sdělení". Zvláštní místo si zaloužily například i tzv. obecní noviny (radniční listy atp.).

Základní právní regulaci v oblasti periodických publikací představuje zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších právních předpisů.

Dotkneme-li se základních pojmů tiskového zákona, je vhodné (vyjma definic) zjistit odpovědný subjekt. Zákon zde konstruuje odpovědnost vydavatele (§ 4 tiskového zákona, což opět není bezvýjimečné, a lze se setkat s některými výjimkami, jak dokládá např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 73/02. Další výjimku představuje § 5, kdy vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a inzerci. Toto potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 30 Cdo 993/2005. Každopádně je nutné identifikovat osobu vydavatele, což potvrzuje i NS ČR ve věci č.j. 30 Cdo 1364/2005.

Sporná se ukázala i evidence periodického tisku (§ 7) či institut poviných výtisků (§ 9). Ve věci evidence, případě Polska (kde je však periodický tisk registrován soudem), Evropský soud pro lidská práva  [rozhodnutí Gaweda proti Polsku (2002)]potvrdil, že odmítnutí registrace znamná zákaz publikace. Dále se vyjádřil k názvu periodického tisku:

"Název periodika není sdělení jako takové, protože jeho funkce je zejména identifikovat dané periodikum na tiskovém trhu pro současné a budoucí čtenáře. […] požadovat, aby název vyjadřoval pravdivé informace je […] nepatřičné z pohledu svobody projevu."

V záležitosti povinných výtisků, které může budit zdání vyvlastnění, je zajímavé rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (SRN), které aplikuje tento institut proporčně a předpokládá, že je nesprávné jej aplikovat v případě, že by náklady na povinné výtisky mohly být příliš vysoké vzhledem k povaze díla (v tomto případě neperiodické publikace). Viz rozhodnutí č.j. 1 Bvl 24/78.

Zajímavě se jeví také postavení tzv. obecních novin, jejich zvláštní povahu zdůraznil i Ústavní soud ve věci Pl. ÚS 73/04, kde konstatoval, že:

"Není sporu o tom, že tiskoviny, vydávané jako obecní zpravodaje, tím, že jsou v rukou veřejné moci, musí zachovávat korektnost a neutralitu."