ČONG ČCHOL
Čápem jsem byl, jenž letěl vysoko, tam, k oblakům bílým, k modru oblohy...
Ach, proč jen slétl jsem, já nebohý,
na zemi, k lidem — jak se tu ted motám!
Ta dlouhá pera z křídel vyrvali mi — a nevzlétnu už mezi lidmi zlými...
94
NEZNÁMY
Motýle, poleŕ do zelených lesů, pôjd, otakárku s křídly tygřími,
až s večerem se ticho napřímí, usneme spolu ve vonícím vřesu.
A nebudem-li chtít spát na těch místech, usneme třeba na rozpjatých listech.
99