MUSIL, L: "Ráda bych Vám pomohía,aíe..." Dilemata práce s klienty v organizacích. Marek Zeman, Brno 2003 část první, KULTURA POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRÁCE Ivan Ulehla ve svém Umění pomáhat rozvíjí myšlenku, že pomáhající pracovník j.nenf nezaujatý, objektivní pozorovatel". Jeho práce s klientem je „velmi osobní" a prajejí úspech je důležité „zapojení " jeho „lidských kvalit do spolupráce s klienty". Veden touta představou poukazuje Ulehla na skutečnost, že pohled jednotlivých členů určitého pracovního týmu na klienty bude odlišný a" každý z nich bude klienta vnímat jinak. Doslova Fiká: „Pokoušet se o jednotný pohled je zavádějící, proti přirozenosti Člověka a v neprospěch klientů. " (Ulehla, 1999: 27-30.) Jsem přesvědčen, že Ulehla ve svých úvahách zaSeí příliš daleko a že jeho formulace jsou do určité míry zavádějící. Ne proto, že bych odmítal ideu zapojení lidských kvalit do vztahu s klienty a zpochybňovat bytostnou různorodost osobností pracovníků. Je tomu tak pralo, že se na přistup spolupracovníků k jejich klientům dívám z jiného úhlu. Na rozdíl od Ulehly je pro mě důležitá myšlenka, která jeho úvaze protiřečí: „Pohled Clenu práceschopného týmu je vždy do určité míry jednotný, snaha vyhnout se určité blízkosti hledisek by byla proti lidské přirozeností a pro prospěch klienta je rozhodující, jak se Členové týmu společně na klienty dívají n co tím sledují". Z tohoto hlediska ovlivňuje kvalitu nabízených služeb například to, že členové jednoho rýmu se mohou snažit do vztahu s klienty „zapojit své lidské kvality", zatímco členové jiného týmu se pokoušejí zaujmout pozici „objektivního pozorovatele", který se osobně neangažuje. To, co říká Ulehla, má smysl, chceme-H opustit tzv. diagnostický přístup, vjehož rámci je klient „objektivisticky zkoumán", a kultivujeme proto přistup alternativní. Ten je podle Ulehly (1999: 28) založen na snaze porozumět průběhu vzájemného dění mezi klientem a pracovníkem jako dvěma partnery. Já si ovsem kladu jiný cil. Snažím se pochopit, co sociální pracovníky spojuje do celku („organizace"), který s klienty pracuje pro něj charakteristickým způsobem — třeba právě „diagnosticky" nebo naopak „partnersky". Z tohoto hlediska je účelné zabývat se „kulturou", tedy tím, co způsobuje, že pohledy Clenu tohoto celku jsou si blízké. Abych pojem „kultura" osvětlil a Čtenáře blíže seznámil s tématem této knížky, budu se rozdílem mezi Úlehlovým a mým pohledem zabývat ve druhé kapitole podrobněji. Příklad amerických „dávkam", který popsal Blau (viz Úvod), ukazuje, že kultura určité organizace (pohled pracovníků na klienty a zněj plynoucí způsob práce s nimi), vzniká v procesu řešení dilemat. Pokud vime, z jakých dilemat vyplývají zvyklosti pracovníků určité organizace, lépe rozumíme smyslu jejich počínání, lépe chápeme, Čeho chtějí svou prací dosáhnout a čemu se naopak chtějí vyhnout. Pojmy „dilema" a jeho „řešení" jsou tedy důležitými nástroji porozumění kultuře určité organizace. Budu se jimi zabývat ve třetí kapitole. Ještě před tím, než se pustím do výkladu pojmů „kultura" a „dilema", v první kapitole uvedu, jak chápu termíny „sociální práce" n „služby sociální práce". ..Jejich kultuře je věnována celá lato knížka. kapitola 1 SLUŽBY SOCIÁLNÍ PRÁCE Pojem „služby sociální práce" vyjadřuje spojeni dvou skutečností. Za prvé faktu, že intervence sociální práce se v praxi zřídka odehrávají bez přispění jiných pomáhajících profesí. Za -druhé skutečnosti, že sociální práce má - navzdory svému propojení s jinými pomáhajícími obory - svoji specifickou doménu a osobité cíle. Tyto dvě okolnosti popíšu a pokusím se ukázat, že souvislost mezi propojením pomáhajících profesi a špecifičností sociální práce je pro tento obor a organizaci jeho činností podstatná. Sociální práce jako součást komplexu osobních sociálních služeb Chceme-lí porozumět tomu, jak sociální pracovníci napomáhají změně situace klienta1 j nestačí sledovat jejich bezprostřední působení na člověka v obtížné situací a na okolnosti jeho života. Je třeba věnovat pozornost Í činnostem, které sociální pracovník nevykonává. Je tomu tak ze dvou důvodů. Jednak proto, že sociální pracovník cíle své intervence často uskutečňuje pomoci služeb, které neposkytuje, ale zprostředkovává. Dále proto, že se sociální pracovník někdy podílí na realizaci záměrů jiných specialistů -soudců, lékařů apod. Sociální pracovníci se zabývají životními situacemi lidí a jimi poskytované služby bývají zpravidla tím lepši, čím více se jipi daří vidět situaci klienta v jejím celku. Mohou lépe než ostatní rozumět struktuře tohoto celku, těžko však mohou být specialisty na každou jeho dilčl část Mohou například rozpoznat, jak se klientova neuróza navzájem podmiňuje sjelio neschopností vyřešit konflikty s bývalou manželkou. Nemohou vsak současně být psychiatry a advokáty. Mohou s učiteli vyjednávat o tom, za jakých podmínek uplatní u žáka s postižením specifické výukové postupy, a mohou dotyčného žáka dlouhodobě provázet, nemohou ho však sami učit a ještě mu dělat osobního asistenta. Je tedy účelné rozlišovat mezí samotnou sociální prací a komplexem služeb, kterého jsou činností sociálních pracovníků součástí. Sociální pracovnici tento komplex buď sami uvádějí v život, nebo do něj dílčím způsobem přispívají. Budu jej označovat výrazem „služby sociální práce" a budu vycházet z předpokladu, že pochopení organizace služeb, 1 Termínem „klient" zde označuji osobu (připadne skupinu osob), na niž je bezprostředně zaměřena intervence. Termín „klient" zde nepoužívám pro označeni subjektu, který si intervenci vůči dané osobě - klientovi - „objednal". Pokud si například soud „objedná" šetřeni v domácnosti osamělé nulity, za klienlB budu považovat matku, ne soud. (Viz Píncus, Minahnn, 1976: 437-440.) část první, KULTURA POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRÁCE které poskytuji sociální pracovnicí, je podmíněno porozuměním vztahů mezi všemi účastníky tohoto komplexu. Pokud chci například pochopit, jaký je význam Činnosti sociální pracovnice, která působí v nemocnicí, pro pacienty a jejich blízké, nestačí zjistit, co, jak a proč je zvyklá při práci se svými klienty dělat. Potřebuji také vědět, co za svůj úkol považují lékaři a zdravotní sestry a čím jsou nebo nejsou ■odhodláni ke zvládnuti situace pacÍEntem přispívat oni. Na některých nemocničních odděleních může být například běžné, že lékař nepropustí pacienta v důchodovém věku, pokud sociální pracovnice nezajisti, aby měl v domácím prostředí přiměřenou péči. Na vedlejším odděleni se třeba ani nezeptají, jestli dědečkovi není na chodbě, kde Čeká na-sanitku, zima. O tom, Že se staříkova snacha během jeho pobytu v nemocnici odhodlala vzepřít manželovi a odešla z domku, kde spolu po ovdověni dědečka vsiclini žili, nemají na takovém oddělení ani tušení. Sociální pracovnice, která v rámci jedné nemocnice zajišťuje pacienty obou zmíněných oddělení, má v obou případech odlišný úkol. Odlišné jsou totiž nástrahy, které musí pacienti obou oddělení překonat, aby zvládli situaci po odchodu z nemocnice. A odlišné Jsdu také pracovní podmínky, za nicliž se jim sociální pracovnice pokusí pomoct tento úkol zvládnout V duchu uvedeného zde budu termínem „služby sociální práce" označovat konkrétní, v praxi existující komplexy činností, které při práci na konkrétním místě a s konkrétními klienty přispívají k realizaci záměrů sociálních pracovníků. Tyto činnosti jsou obvykle vykonávány pracovníky různých pomáhajících oborů, zaměstnanců organizaci nebo d obrovo Iníků. Na činnosti komplexů služeb sociální práce se mohou podílet psychologové, lékaři a psychiatři, právníci, pedagogové a vychovatelé, poradci různého zaměření, ošetřovatelé, pečovatelé nebo osobní asistenti, za určitých okolnosti také faráři, soudci, vyšetřovatelé nebo policisté. Pracovníky uvedených oborů zde vnímám jako účastníky komplexů „služeb sociální práce". Nemám ovšem v úmyslu je a jejich obory sociální práci podřazovat nebo jim upírat právo na smysluplnou funkci mimo služby sociální práce. Pouze si dovoluji nahlížet jejich činnost z hlediska toho, jak v praxi přispívají k naplňováni funkci a záměrů sociální práce. Stejně by bylo možné hovořit o „službách medicíny" nebo „službách psychologie" a ptát se, jak sociální práce a další obory přispívají k naplnění jejich účelu. Vymezeni „služeb sociálni prácie" je tedy věcí úhlu pohledu. Protože zde zkoumám organizaci činnosti sociálních pracovníků, kteří se bez spolupráce s dalšími obory neobejdou, dívám se na komplex pomáhajících služeb z hlediska cílů sociální práce. Pomáhající služby sociálních pracovníků, psychologů, lékařů a psychiatrů, právníků, pedagogů, vychovatelů, poradců, ošetřovatelů, pečovatelů a osobních asistentů můžeme zahrnout do obecnější kategorie „osobních sociálních služeb". Jsou to služby, které pracovníci uvedených oborů poskytují jako pomoc při zvládáni různých obtíží klientům bezprostředně, tváří v tvář. Jak jsem již uvedl, v praxi nebývají různé druhy těchto služeb poskytovány nezávisle na sobě. Jejich vzájemné doplňování bývá organizováno tak, že pracovnici jednoho z uvedených oborů koordinují z hlediska výkonu své profese činnost ostatních. Pracovníci některých oborů, například lékaři a psychiatri v nemocnicích, právníci v justici nebo psychologové v rodinných poradnách, se v úloze koordinátorů různých osobních sociálních služeb ocitají běžně. Pro pracovníky jiných oborů bývá íato úloha méně obvyklá. Tak je tomu v české společností i u sociálních pracovníků. Domnívám se, že je účelné zvažovat, zda by v určitých případech nebylo v zájmu klientů, aby koordinaci výkonu osobních sociálních služeb vykonávali sociální pracovníci. Termín „služby sociální práce" vyjadřuje také toto stanovisko. Kromě toho, že označuje sítě osobních sociálních služeb, které jsou regulovány z hlediska funkcí a cílů sociální práce, umožňuje také Mást otázku: „Jaké cíle by sledovaly ty komplexy osobních sociálních služeb, které dnes regulují pracovníci jiných oborů, kdyby na jejich činnost měli větší vliv sociální pracovníci1?" Nejde o to „kdo s koho". Jde o podíl na vlivu tam, kde by zdůrazněni hledisek sociální práce mohlo přispět k naplněni potřeb klientů, zájmů obce a veřejného blaha. Uvedená otázka je výzvou stávající praxi osobních sociálních služeb v České republice. Především je vsak výzvou samotným sociálním pracovníkům. Aby šiji mohli vůbec klást, musí si sami ujasnit, v čem spočívá jejich úloha, a přesvědčit celou společnost o tom, že je ta úloha důležitá a že ji dokážou kvalitně zastávat. Specializace na celek životní situace a potřeba spolupráce Vyvstává tedy otázka: „Co je sociálnf práce a film se liši od ostatních pomáhajících aborů7" V souladu s tradicemi sociální práce (viz Bartlett, 1970; Navrátil, Musil, 2000: 138-145) je podle mého názoru možné tento obor vymezil následovně. Společným znakem sociální práce a ostatních pomáhajících oborů je poskytování pomoci lidem v obtížných životních situacích. Na rozdíl od dalších pomáhajících oborů se sociální práce zabývá především interakcemi mezi člověkem a jeho sociálním prostředím. Její pomoc je zaměřena na dosahování rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí, v němž lidé uspokojuji svoje potřeby, a jejich schopnosti toto očekávání zvládat. Cílem sociálního pracovníka například může být pomoci Člověku s fyzickým postižením, který chce žít osaměle ve svém bytě, aby překonal omezení své soběstačnosti a svou nesamostatnosti přitom nenarušoval běžný život okolní společnosti (příbuzných, lidí v domě aj.) a neobtěžoval ji důsledlcy svého tělesného omezení. Stručně řečeno, žijeme ve společnosti, kde je uznávána zásada, že „každý má dost svých starosti" a okolí od člověka 5 postižením očekává, že tuto zásadu bude respektovat také. Pro člověka s postižením to může mít řadu duchovních (pocit izolace a vykořenění), psychických (stress) i ryze praktických důsledků (jak se vlastními silami dostat z postele do koupelny, jak sám přejet přes práh dole u dveří, kde vžit na adaptaci bytu ...). Sociálni pracovník mu pomáhá tyto důsledky pojmenovat a za přispění dalších pomáhajících pracovníků je překonávat. Od sociálních pracovníků, kteří jsou věrni posláni svého oboru, se očekává, že budou klientovi pomáhat překonávat nejrůzněji! překážky, jež mu bráni zvládat očekávání sociálního prostředí. Podpora rovnováhy mezi klientem a jeho1 sociálním prostředím je podmíněna zaměřením na komplex různorodých okolnosti, které ve svém souhrnu představují specindeou „životní situaci" klienta. Mezi tylo okolnosti patří jak charakteristiky jedinců nebo skupin, tak charakteristiky prostředí, ve kterém tito jedinci a skupiny žiji. Část první, KULTURA POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRÁCE Jedincům může ve zvládání životních situaci bránit jejich špatný zdravotní neba psychický stav, neobvyklá životní orientace a styl života, nedůvěra v instituci rodiny, raná nebo pozdní fáze životního cyklu, nízká kvalifikace, špatná finanční situace a mnohé dalši okolnosti. Překážkou zvládáni životni situace celou sociální skupinou mohou být třeba její nestandardní zvyky, těžko dosažitelné zájmy o cíle, nedůvěra členů skupiny k některým institucím společnosti, chabá vnitřní organizace skupiny, omezená schopnost jejích členů vyjednávat a další. Na straně sociálního prostředí mohou být překážkou zvládáni životni situace třeba napjaté rodinné nebo sousedské vztahy, netolerance obyvatel obce 1c odlišnostem všeho druhu, špatné ekonomické poměry ve společnosti a špatná situace na lokálním trhu práce, ZDSlnrnlé zákony, malá aktivita místních nevládních organizaci, nepříznivá demografická struktura obce, krajně úsporný nebo naopak příliš „dajný" systém sociálni pomoci a mnohé další. Tam, kde je sociální práce dobře ustaveným a relativně vyhraněným oborem, zajímají uvedené okolnosti všedního života jedinců a skupin sociální pracovníky proto, že jim umožňují porozumět nesnázím, které vyplývají z interakce mezi osobou klienta a jeho sociálním prostředním. Pro sociální práci je totiž typické, že lidem pomáhá zvládat obtížné životní situace tím, že působí na vztahy mezi vlastnostmi klientů a vlastnostmi sociálního proslředl, ve kterém klienti uspokojuji svá potřeby. (Podrobněji viz Bartlelt, 1970; Navrátil, Musil, 2000: 138-145.) Sociální práce se tím liší od většiny pomáhajících oborů3. S určitou opatrností"1 (ze říci, že se většina pomáhajících profesí prednostné (ne vždy výhradně) zabývá některou z dílčích překážek zvládán! životni situace člověkem. Například medicína se většinou zabývá zdravotním stavem pacienta a snaží se napravovat selhání jeho tělesných funkcí. Psychiatrie je v dnešním pojetí specializována převážně na kompenzaci poruch nervové soustavy. Psychologie se zabývá hlavně těmi překážkami zvládání běžných životních 5ÍUincl, které vyvěrají z nesouladu mezi vývojem nebo aktivitou různých složek osobnosti klienta. V systému slátniho sociálního zabezpečení působí řadn úřadů, které jsou převážně (ne vždy však zcela) specializovány na kompenzaci finančních nesnází lidí. Pečovatelky-zajišťují pro lidi s postižením neba pro seniory převážně fyzickou péči, méně ' Vlívy sociálního prostredí bývají předmětem pozornosti některých představitelů dnlsícli pomáhajících oborů. To se týltd napríklad medicíny, psychiatrie neba psychologie. Tyta tendence většinou zásadně neovlivňuji běžnou pomáhajíc! praxí těchto oborů. PfcsiD lze říci, že jejích pozornost se někdy zaměřuje na problémy, které se nacházejí nn pomezi mezi nimi, sociální procl a sociální politikou. Nejdále v lonito směru jde sociální psychologie, pro niž je interakce mezi osobnosti a sociálním mikro-prostFcdini tradičně předmětem ústředního zájmu. 3 Dále uvedené charakteristiky znničřčnl pomáhajících oborů nejsou vyčeTpnvnjicl n nelze je považovat za knlegorickě definice oblostí Činností, které se vzájemně vylučuji. Chápu je joko pokus o vymezení typických obíasti ziijiuu uvedených oborů, které se v názorech a činnosti jejích protagonistů projevují více nebo méně zřetelné. Konkrétu! pomáhajíc! pracovníci, školy nebo pomáhající organizace sc mohou teoreticky nebo vc své praxí do určité míry orientovat nn oblasti zájmu, které jsou typické pro dva nebo více pomáhajících oborů. Jinak řečeno, hranice mezi pomáhajícími obory nejsou kategorické a mezi typickými oblastmi jejich zájmu existuji rozsáhlé styčné obíasti. Názorným příkladem tohoto prolínání pomáhajících oborů je sociální psychologie, která sc svým zájmem o skupinový život dotýká sociologie ti která je svým zájmem d interakci mezi osobností c jejím sociálním mikro-prostřediitm blízká sociální práci. 16 „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." Často a většinou neformálně poskytují emocionální nebo duchovni podporu. Faráři se někdy slarají o různorodé nesaáze svých souvěrců, zpravidla jim vsak poskytují zejména služby duchovního (a nepřímo také duševního) rázu. A tak dále. Ve všech uvedených případech je obvyklé, že se pomáhající specialista zaměřuje na kompenzaci nebo nápravu některé z dílčích bariér zvládáni života jedincem nebo skupinou. Překážky, jež nejsou primárním předmětem j eIio odbornosti, bere sice v úvahu, zpravidla je však považuje za vnější faktorpotížf, které jsou předmětem jeho specializace, necítí se být povolán se jimi zabývat a někdy je dokonce považuje za nepodstatné. Lze očekávat, Že a pomoc při jejich zvládáni požádá jiného specialistu. Od tohoto zaméření na dílčí dimenze situace klienta se liší přestup sociálních pracovníků. Předmětem jejich intervence by měla být situace klienta jako celek. Sociální pracovník by měl rozpoznat všechny (zdravotní, psychiatrické, psychologické, ekonomické, kvalifikační, duchovní, hodnotové a kulturní, hygienické, vztahové a případně další) bariéry zvládání situace klientem a promýšlet souvislosti mezi nimi. Právě toto zaměření na vzájemnou podminěnost různorodých okolnosti klientova života vyvolává potřebu spolupráce s pracovníky jiných pomáhajících oborů. Těm jejich specializace umožňuje proniknout do hloubky a složitostí dílčích dimenzí životních situací a současné jim brání věnovat pozornost jejich celku. Sociální pracovník by se měl zabývat tímto celkem. Při překonávání dílčích částí celého komplexu překážek zvládáni životni situace se však on ani jeho klient neobejde bez spolupráce s jinými specialisty. (Musil, 1999.) Odsud plyne, že významnou součásti organizace intervencí sociální práce je znjíStění návaznosti cílů, vazeb a činností různých pomáhajících profesi. Rubem této skutečnosti je, že špatná koordinace činnosti různých pomáhajících oborů mívá pro realizací cílů sociální práce a pro její klienty neblahé a často fatální důsledky. Z uvedeného nutně nevyplývá, že všichni sociální pracovníci jsou nebo mají být naprostí „universalisté", tedy lidé, kteří do hloubky nerozumějí žádné z dílčích okolnosti životu a místo toho se zabývají výhradně vzlahy mezi nimi. Sociální práce se realizuje ve dvou základních podobách'1. Někteří sociální pracovníci se věnuji celé situaci svého klienta v tom smyslu, jole to bylo popsáno výše. Pak se zpravidla specializují na komplexnější pomoc určité cílové skupině3 (napF. seniorům, lidem s postižením, konzumentům omamných substanci, dětem se syndromem CAN npod.). Jini se specializuji na určitou dimenzi situace svých klientů (například na jejich rodinné vztahy, na jejich ekonomickou situaci nebo na sociálně právní ochranu jejich zájmů ...), snaží se A Toto rozlišení způsobů realizace základního cíle sociální práce vychází z poznatků sborníku textů o specializaci v sociálních službách, který vydali Booth, Martin, Mellote (1980). s Termín „cílová skupina" zde v souladu se zvyklostmi sociálnf práce používám v povšechném, ze sociologického hlediska poněkud matoucím významu. Sacíolagíe jasní odlisuje ■ „sociální kategorie" d „sociální skupiny". Terminem „sociální kategorie" označuje soubory lidí, kteří sice mají nějaký společný znak (např. včlc), nejsou však spojeni stálejšími vazbami a jako soubor jedinců nejsou vnitřně organizováni. Terminem „sociální skupina" označuje sociologie soubory lidí, které vykazuji znaky vnitřní organizace a jsou mezí sebou propojeny stálejšími vazbami. Termín „cílová skupina" tento důležitý rozdíl nepostihuje a označuje jak „sociální kategorie", tak „sociální skupiny",'pro něž je společné, že na ně (nebo na jejich jednotlivé členy) zaměřuji svou pozornost služby sociální práce. kapitola 1, SLUŽBY SOClALNj PRACE 17 čůst první, KULTURA POSKYTOVANÍ SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRÁCE však feSent predmetu své specializace vnímat jako podmíněné celkovou strukturou situace klienta (viz Musil, 2001). Mezi oběma uvedenými způsoby realizace hlavního cíle sociálni práce neexistuje ostrý předěl a v praxi dochází k jejích „prolínáni". Tak či onak, sociálním pracovníkům je společné, že předmětem jejich pozornosti je celková situace klienta, že se snaží pflmo nebo nepřímo přispět k tomu, aby klient zvládl širší škálu bariér, a že značnou část služeb, které klient potřebuje, zprostředkovávají a sami je přímo neposkytují. „Ráda bych Váni pomohla, nle ..." kapitola 2 ORGANIZACE A JE JI KULTURA Východiskem této kapitoly je známé rčenf: „Když dva dělají toléž, není to totéž." Toto lidové moudro napovídá, že zjistit, jak sociální pracovnici v rámci komplexů služeb sociální práce přistupují ke Idientům, neznamená toliko popsat, „co dělají". Je třeba také pochopit, „co tlm sleduji". Když dvě pracovnice naléhají na klienta, aby něco udělal, může to znamenat, že jedna se snaží povzbudit apatického člověka v akutní krizi, zatímco druhá se pokouší donutit „svéhlavého" klienta k něčemu, co je v rozporu 5 jeho názorem na život. Slovo „iailtura" nás upozorňuje, že odpověď na otázku: „Co tím sledují?", často nalezneme ve společných představách pracovníků jedné organizace o tom, jak a proč je dobré v tom či onom případě postupovat. Protože ústředním tématem této knížky jsou právě tyto „společné představy" o práci s klienty, význam termínu „kultura" vyložím podrobněji. „Kuituru" budu ehápat dvojím způsobem. Nejprve jako jednu z řady okolnosti, které ovlivňují přístup pomáhajících pracovníků ke Idientům. Potom jako vztahy, které spojujf pracovníky do akceschopného kolektivu. Podrobněji se budu věnovat druhému pohledu, který chápe kulturu jako soustavu vazeb mezí lidmi a jako předpoklad jejich spolupráce v organizaci. Popisu dva typy těchto vazeb - „ideologii" organizace a „pravidla jednání", která reguluji vztahy mezí lidmi v ní. Utváření ideologie i pravidel jednání souvisí s otázkou „hegemonie" a „moci" v organizaci. Těmto termínům se budu vc druhé části kapitoly věnovat, abych ukázal, do jaké míry může ideologii organizace a pravidla jednání jejich členů určovat dominantní elita a do jaké míry je její vltv omezen vlastním úsudkem ostatních pracovníku. Přestože všechny uvedené pojmy („organizace", „Iailtura", „ideologie", „pravidla jednání", „moc", „hegemonie") lze použít při popisu různých typů organizací, v této kapitole a v celé knížce se omezím na jejich význam pří zkoumání organizací služeb sociální práce. Co ovlivňuje pohled pomáhajících pracovníků na klienty? Ulehla se zabývá otázkou, co způsobuje, že některé typy chovám klienta jsou pro pomáhajícího pracovníka přijatelné a jiné ne. Zejména ho zajímá, proč se hranice „přijatelných" a „nepřijatelných" způsobů klienta u různých pracovníků liší nebo mění. Tvrdí, že rozdíly a posuny hranic mezí „přijatelným" a „nepřijatelným" vyvolává pět okolností. Momentální „rozpoloženi" pracovníka, sympatie mezi ním a klientem, fáze spolupráce s klientem, místo kontaktu a profesionalita pracovníka a změny jeho přístupu. kapitola 2, ORGANIZACE A JEJÍ KULTURA 19 část tfeli, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY Pokud se pracovník zaměří na politickou obhajobu zájmu některá početnější kategorie Idientíi, může ovlivnit politické rozhodování o systému sociální pomoci. Přitom se však může-dostat do konfliktu s požadavkem neutrality. Nesplní totiž očekáváni, že se jako pracovník agentury bude věnovat všem jedincům, kteří jej osobné vyhledali a chtějí pomocí při zvládáni svých psychosociálních problémů. Namísto toho „se může stát zástupcem klientů, Ideříjej přímo nevyhledali, přesto však pomoc se z\<íůdůním nepříznivých sociálních podmínek, které sdílejí se Širší kategorií lidí, potřebují'". (Bel!, Bel], 1982: 133.) Jínak řečeno: Soustredí-IÍ pracovník svojí pracovni energii a čas na politickou obhajobu zájmů určité kategorie znevýhodněných, může být, zvláště je-li státem placeným ÚFedníkem, kritizován za to, že zanedbává jiné kategorie občanů nebo konkrétní klienty. Pokud by kromě toho prosazoval zájmy „své" kategorie deprivovanýchjako účastník přímé politické akce, mohl by být napadán prD nekritické zaujetí dílčími zájmy a případně Í za nedostatečnou soudnost a neschopnost vnímat řešené problémy s odborným nadhledem. Těmto rizikům se pracovník agentury vyhne, pokud se soustředí na výse zmíněné technické provedení jedincí vyhledaných služeb. To ovšem znamená rezignovat na změnu tich zavedených pravidel, která mohou znevýhodňovat jeho klienty. Stojí to za námahu? Veřejné financováni tzv. „nultých ročníků" pro (zpravidla) romské dětí, pokusy integrovat žáky s menláliifm postižením do Škol, návrhy na legalizaci prodeje měldcých drog nebo třeba snahy o prosazení povinnosti provozovat'prostituci jako samostatnou výdělečnou činnost můžeme považovat za palaisy o reformu pravidel, která v české společností regulují přístup menšinových nebo na okraj vytlačených skupín k různým typům příležitostí. Přípravné třídy a integrace by mohla usnadnit přístup Romů a žáků s mentálním postižením ke vzdělání a potažmo ke kvalifikované práci nebo k všestrannější účastí na životě společností. Legalizace prodeje měkkých drog by tisícům lidí poskytla příležitost bez rizika a bez nutnosti komunikovat s podsvětím nakupovat běžně Itonzumovanou substanci. Provozování prostituce jako živnosti by pravděpodobně zlepšilo přístup prostitutek ke zdravotní péči, k ochraně před násilím a k uplatňování základních občanských práv. Ve všech uvedených případech by se také změnily šance společnosti ovlivňovat chováni, ltteré mnoho lidí vnímá jako problematické. Realizace všech uvedených námětů by ovšem také přinesla nová rizika. Někteří z nás by dali přednost vzniku nových příležitostí pra ty, komu jsou dosud upřeny. Jiní se spíše obávají rizik, které by uváděné změny mohly přinést Bez ohledu na tyto rozdíly se asi shodneme, že realizace podobných reforem se může jen těžko obejít bez zapojení sociálních pracovníků do politických vyjednávání v obci nebo do zákonodárné činnosti. Taková jednání (třeba s vedením úřadu práce o financování osobních asistentů tzv. „integrovaných žáků" ve školách) mají obvykle nejistý konec. Bývají také spojena s psychickým nepohodlím, dílčími neúspěchy a někdy se zklamáním. 1 hodně zapálený sociální pracovník si v takové situaci řekne: „Stojí nů tD zato? Nemám dost starostí se svými případy?" Podobně jako jíní jemu podobní řeší dilema mezi případovou prací a politickou akcí. Je otázka, zda v Českých organizacích služeb sociální práce existují ustálené postupy, jak se konfrontací s tímto dilematem vyhýbat jinak než rezignaci na vlastní politickou odpovědnost. 1BO „Ráda bycli Vám pomohla, ale ..." lcanitnln 14 l ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ Pro sociální pracovníky bylo vždy charakteristické, že lidem pomáhali překonaví životní nesnáze posilováním jejich schopnosti zvládat očekávání sociálního prostřed Dělali to a dělají v principu třemi způsoby. Bud' se snaž! klientům pomoci, aby s přizpůsobili očekávání okolí, nebo se snaží změnit sociální prostředí, aby se v něm klien mohli lépe orientovat a prosazovat, nebo kladou důraz na obojí současně.' Stoupeni lěchtD tří přístupů mívají natolik rozdílné představy, že se zdá být nemožné'spojit jejic pohledy do jednoho, uceleného pojetí společenské úlohy služeb sociální práce. Pokud i někomu takové spojení daří koncipovat teoreticky, realizace jeho návrhů zpravidla nará: na praktické překážky v životě organizací. Pro sociální pracovníky proto nikdy nebyí snadné pomáhat při zvládání očekávání prostředí po svém a vyhnout se přitom kritit nebo vlastním pochybnostem. V předcházející kapitole jsem se snažil zdůvodnit svoje přesvědčeni, že „případ" nutí není totéž co „osobnost" a že „prostředí'" není nutně totéž co „sociální řád" (viz schén číslo 7). Za součást „případu" je možné považovat jak osobnost klienta, tak sociál prostředí, ve kterém klient Žije. Za součást „sociálního prostředí" klienta je moži považovat nejen instituce typu „morálka", „mocenská elita", „globální trh", „demokracii ňi „byrokracie", jejichž vliv předurčuje osudy statisíců, ale také osobní vztahy klien s blízkými a sousedy Si prostředí jeho domácnosti. Pokud práci s případem redukujen na prácis osobností a práci s prostředím omezujeme na reformu sociálního řádu', ztrácín schopnost odlišit dvě dilemata. Dilema mezi případovou a reformní prací, o němž by feě ve třinácté kapitole, a dilema mezi působením na klienta a na jeho prostředí, u které] se zastavím nyní. Pojednání o dilematu mezi prací s klientem a prací se sociálním prostředím uvei výkladem pojmů „životní situace", „sociální fungování", „klient" a „prostřed Roztřídím a popíšu různorodá pojetí pomoci se zvládáním očekáváni sociálního prostřd Nakonec ukážu, v jakých podobách zaregistroval dilema mezi působením na klienta a prostředí výzkum kultury služeb sociální práce. „Životní situace", „lelient" ii „prostředí" Bartíettová se před padesáti lety pokusila rozpoznat „společný základ" různý specializací v sociální práci. Konstatovala, že sociální práce se v Americe původ vyvíjela odděleně v několika nezávislých' „sektorech" - v rámci pomoci dětem, a rodina lidem s mentálním postižením, vězňům a dále .ve zdravotnictví, ve školství a v kónte: kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTREDÍ ) casccrett, uiitAiĽuiWi-rt j^iLCivirtirt. a JĽJiun luiůcni jvadu v um rwi^uvniKi služeb, které nabízely .obce. Podle Bartlettové se pracovníci všech uvedených kategorii pří práci s klientem zaměřují na „problémy, kferé plynou z klíčových životních situací". Jsou to například situace, které provázejí zlomové události životního cyklu (sňatek, narození děti, rozvod, smrt), traumatizujlcí události jakými jsou onemocnění, neúspěch, návrat z výkonu trestu apod. Toto zaměření je všem uvedeným kategoriím pracovníků společné bez ohledu na rozdíly v jejich specializaci. (Bartlett, 1970: 22-26.) Problémy, které ryto události lidem přinášejí, chápou sociální pracovníci bez rozdílu své specializace jako „životni úkoly" nebo „životni problémy", leteré je rřeba nějak „zvládnout". To znamená „vypořádat se se situacemi", které lidé prožívají jako „tlaky svého sociálního prostředí". Sociální pracovnici se tedy podle Bartlettové zabývají rovnováhou mezi „schopnosti lidi z\>ládat" na jedné straně a „požadavky prostředí" na druhé straně. V této souvislosti jsou pro sociální práci zásadní následující otázky: „Nejsou požadavky prostředí neúměrně? Není schopnost Udí zvládal tyto požadavky nedostatečná? Polatdzde neexistuje rovnováha, jak je mažné přispět k jejímu dosaženi? " (Bartlett, 1970: 93-101.) Své myšlenky BartlettDvá systematicky rozpracovala pomocí pojmů „Člověk v situaci", „životní situace" a „sociální fungování" (Navrátil, Musil, 2000: 139-142). V souladu s jejími názory můžeme „životní situaci" chápat jako výsledek interakce mezi „člověkem" a jeho „prostředím". V tomto rámci člověka charakterizuje jeho schopnost zvládat očekávání prostředí. Sociální pracovník se v této souvislosti ptá, jak nejrůznější vlastnosti jeho klientu tuto schopnost ovlivňuji. „Prostředí" má podle Bartlettové dvě charalcteristilcy. Je to, za prvé, vše, co společnost od člověka „očekává". Za druhé je to „podpora", kterou společnost člověku poskytuje, aby mohl její očekávání zvládat. Sociální pracovník se v této souvislostí ptá, zda jsou □čekávání prostředí úměrná schopnostem iidf a zda podpora, kterou prostředí poskytuje, odpovídá náročnosti očekáváni nebo schopnostem člověltn. Termín „sociální fungováni" soustřeďuje pozornost na otázku, zda a proč charakterizují životní situaci korikrétního člověka dva typy nerovnováh. Za prvé nerovnováha mezi očekáváním prostředí a schopností je zvládať3. Za druhé nerovnováha mezi náročností požadavků prostředí a podporou, kterou toto prostředí Člověku při jejich zvládání poskytuje. Sociální pracovník má dva úkoly. Měl by rozpoznat, proč a do jaké míry je sociální fungováni Člověka ohroženo některou ze zmíněných nerovnováh a v návaznosti na to mu pomoci získat, obnovit nebo udržet jeho sociální fungování. Pomoc sociálního pracovníka přitom spočívá v poskytnuti impulsu letákové změně G3 Tenlo typ nerovnováhy může mlt dvě základní podoby. V prvním případě je nerovnováha způsobena tím, že osoba (nebo skupina osob) není schopna zvládnout legitimní očekávání prostředí (například submisivnl a neprůbojný otec ztrácí v důsledku dlouiiodobýcli neshod s manželkou schopnost respektovat sexuální tofni vůči své dceři). Ve druhém případě je nerovnováha důsledkem, skutečnosti, že prostředí uplatňuje vůči jedinci neho skupině osob nelegitimní očekáváni (například Gyn nlkoholika není spolužáky přijat do party proto, že s nimi odmítá chodit na pivo). Které očekávání je považováno za legitimní a které ne přitom závisí na hodnotové a morální orientaci sociálního pracovníka, jeho klienta nebo případné dalších zainteresovaných osob. 'v., klienta nebo prostredí, která pDsili rovnováhu mezi tím, cd prostředí od klienta očekává, V a tím, co je Idient schopen zvládnout. - Význam myšlenek Bartlettové pro pojetí intervence v sociální práci je možné r ilustrovat na příkladu malého Roma ve škole. Je běžné očekávat, že romské dítě nebude zvládat požadavky učitele o bude mít škaredé známky. Palcud vyjdu z pojmu „sociální fungování", mám několik možností, jak mu pomoci. Mohu ho podněcovat k tomu, aby si uvědomil, co se po něm chce, a přizpůsobil se požadavkům Školy. Polcud by to nestačilo, mohu mu poskytnout nestandardní podporu a zajistit mu doučováni, aby „přestal zaostávat". Třetí možnost je, že se pokusím přesvědčit učitelku, aby přechodně snížila nároky na školní výkon, byla alespoň zpočátku tolerantnější k nepravidelnostem v chování dezorientovaného žáčka a umožnila mu v takto upraveném prostředí „naskočil do pomaleji se rozjíždějícího vláčku". Podmínkou uplatněni všech tří uvedených možností ovsem je, že jako sociální pracovník věřím, že můj Idient může nárokům školy vůbec dostát. Já tomu třeba uvěřím, ne tak ovsem všichni učitelé a rodiče malého Roma. Jako sociální pracovník bych tedy nejprve musel prosadit zásadnější změnu prostředí a přesvědčit ředitele, učitelský sbor a rodiče, že malí Romové mohou s určitou podporou nároky školy zvládat a že není třeba je rovnou posílat do „zvláštní školy". Ani to by ovšem nemuselo stačit. Mému klientovi by navzdory výše uvedeným intervencím mohlo s přibývající pubertou začít vadit, že po něm ve škole chtějí něco, co on vlastně nepotřebuje a o co se nikoho neprosil. Abych tomu předešel, musei bych se pokusit prostředí školy změnit zásadnějším způsobem a zeptat se učitelů, zda by st kromě zarputilého uplatňování svých nároků na detaily školní znalosti neměli položit otázku, co vlastně romské dSti potřebují, aby pořád neměly pocit, že jim nikdo nerozumí. Ve škole by mi na tuhle Dtázku asi odpověděli, že „osnovy jsou osnovy" a s reformou by bylo třeba jít někam na ministerstvo. Slo by o změnu pojetí funkce äkoly a zásadní inovaci kultury „základky", do niž můj pubertálně laxní a životních perspektiv prostý Rom dochází stále méně pravidelně. Taková inovace by se neobešla bez rozhodnutí ústavních orgánů, dabrozdání úřadů o změn obsahu vzdělávání učitelů. Politikové by se jistě začali ptát, co tomu řeknou jejich voliči ... a tak dále. Jak je vidět na uvedeném příkladu, čtyři základní typy intervence do životní situace, totiž přizpůsobení se klienta prostředí, přizpůsobení očekávání prostředí možnostem klienta, přizpůsobení podpory nárokům prostředí a přizpůsobeni podpory potřebám klienta, mohou mít značně různorodou podobu. Za klienta mohu považovat jedince, jeho rodinu, určitým znakem (třeba špatným prospěchem) vymezenou sociální kategorii nebo sociální (třeba menšinovou) skupinu s její specifickou kulturou a pozici ve společnosti. Očekávání prostředí mohu ponechat obsahově nezměněny a pouze zvyšovat nebo omezovat toleranci k odchylkám, mohu je však také měnít obsahově a posouvat jejich funkci a smysl. Podpora se může zaměřit na zdokonalování schopností a možností jedince nebo celé skupiny, může však také spočívat ve změně zaběhaných stereotypů a pravidel, která regulují, očekávání prostředí. Možnosti kombinovat různorodě pojaté změny klienta nebo prostředí- jsou tedy značné. Pokusím se popsat ty z nich, které našly během dvacátého století uplatněni v životě organizací služeb sociální práce. 182 „Ráda dych Vátn pomoliJň; ale ..." . ■ kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 183 Část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY Jak dosáhnout rovnováhy mezi klienty a prostředím? Různá pojetí významu změny klienta o změny prostředí pro zlepšen! sociálního fungování je možně rozdělit do tří kategorii padle toho, ke kterému z „paradigmat" M sociální práce maji nejblíže. Navrátil (1998; viz též Navrátil, Musil, 2000; 143-145) rozlišuje v sociální práci tři tzv. „maláparadigmata"~„terapeutické", „reformní" a "poradenské". Tasemúno jiné liší právě svým důrazem na změnu klienta nebo změnu prostředí. „Terapeutické paradigma" zdůrazňuje změnu klienta. Za příčinu nesnází v sociálním fungování považuje deficity jeho osobností. Zvládání očekávání prostředí lze podle tohoto názoru podporovat posilováním duševního zdraví klientů, jejich vnitrní rovnováhy, rozvojem a uskutečněním jejích osobnosti. Za klíčový nástroj dosahováni těchto cílů je považován vztah pracovníka a klienta a vzájemně obohacující komunikace mezi nimi. Změnu prostředí považuje za rozhodující prostředek posílení sociálního fungování tzv. „reformní paradigma". Jeho stoupenci vidí příčinu nerovnováhy mezi klientem a prostředím y útlaku znevýhodněných, v nerovnosti a v maci elity, která svým zájmům přizpůsobuje společenské instituce, včetně sociálních služeb. Klient je z tohoto hlediska vnímán jako Clen znevýhodněné skupiny. Za rozhodující charakteristilty jeho situace jsou povazovány neuspokojivé životní podmínky a elitou zmanipulované ideologické představy klienta a celé jeho 'sociální vrstvy. Za předpoklad lepšího sociálního fungování klientů se povazuje přizpůsobení instituci, které ovládá elita, zájmům znevýhodněných. No této zrněné sociálního prostředí, které je ztotožněno s řádem celé společnosti, by se měli klienti za pomoci sociálních pracovníků aktivně podíleta díky tomu lépe chápat zdroje útlaku, jemuž jsou ve společnosti vystavení. Třetí, tzv. „poradenské" paradigma se zaměřuje jak na změnu klienta, tak na změnu prostředí. Jeho zastánci vidí příčinu Spatného sociálního fungování jak v individuální neschopnosti klientů využít existující možnosti, tak v omezené schopnosti prostředí, to je zejména organizací sociálních služeb, vstřícně reagovat na potřeby klientů a na jejich potíže, a poskytnout lak klientům přiměřenou podporu. Za klienty jsou považování jedincí a skupiny, jejichž život závisí na podiňfnkách v obci. V jejím rámci je proto třeba -měnit prostředí zprastfedkováním informací, přiměřených zdrojů a-služeb, a umožnit tak zdokonalení osobních předpokladů sociálního fungování' na straně klienta. Důležitá je především zpětná vazba mezi skupinami klientů a organizacemi, které v obci poskytují sociální služby. Organizace by se měly pružně měnit a přizpůsobovat se potřebám klientů. 61 Termín „paradigma" zavedl Kulin (1981) pro označení vnitřně sourodých soustav hodnot, hledisek, pojmů, predstav a pastupů, které vyjadřují určitá tradice nebo způsoby vědeckáhu myšlení a výkladu světa. Různá paradigmata představuji zásadně odlišný způsob výldadu o DdlSšný obraz světa. Jsou tedy nesouměřitelná. Vsociální práci aplikoval pqjem „paradigma" Payne-(1991), včeské sociální práci Navrátil (1998). Paradigmata sociální práce se dosti lisí obsahem. Není však jisté, zda jsou „nesouměřitelná" z lilediska způsobů poznávání a výstavby argumentů a částečně fnké z hlediska metod intervence. Pnync (1991) a Navrátil (1998) proto hovoří o tzv. „malýchparadigmatech ". 184 „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." Navzdory značným rozdílům spojuji uvedená paradigmata některé podobnosti. Terapeutické a poradenské paradigma spojuje zájem o individuální přizpůsobeni se klienta prostředí. U poradenského a reformního paradigmatu nalézáme důraz na změny sociálního prostTedí obce nebo Širších, nadlokálních zájmových komunit Tato orientace na změny prostředí většího dosahu vnáší do radikálního i poradenského paradigmatu potřebu vyjednávat s politiky v znshipitelslcýcli sborech, na úřadech nebo v orgánech nevládních organizací. Abychom si o smyslu těchto obecných úvah udělali jasnější představu, budeme se nyní zabývat těmi přístupy k využiti změny klienta nebo změny prostředí, které v minulostí byly nebo stále jsou praktikovány v organizacích služeb sociální práce. Literatura umožňuje rozlišit jedenáct takových přístupů. Ty můžeme v souladu s vymezením tří paradigmat sociální práce předběžně rozdělit do tří kategorii. Za prvé jsou to přístupy, které se snaží vytvářet podmínlcy pro změnu klienta - jedince. Do druhé kategorie patří přístupy, které usilují o změnu služeb nebo poměrů v obci. Třetí kategorii tvoří prístupy, které se zabývají změnou působeni programu sociální politiky a způsobů uspokojování potřeb cílových populací sociálních služeb na fungování celé společnosti. Vytváření podmínek pro změnu klienta - jedince V literatuře jsem našel čtyři pojetí intervence, která shodně usilují o změnu klienta -jedince. Do této kategorie je možné zařadit přístupy tzv. „dobročinných návštěvníků" a "případových poradců", „sociólně-behaviorálnl přístup" a „podvratnou, radikální případovou práci". Tato pojetí intervence se liší tím, co je na jedinci zajímá. „Dobročinní návštěvníci" a „případoví poradci" považuji klienta za člověka, kterému stav osobnosti („nedostatečná morální vyspělost" nebo „nedostatek náhledu na sebe sama") znemožňuje dostát očekávání prostředí. „Sociálně-behaviorálni přístup" a „podvratná, radikální případová práce" chápou klienta jako osobu, která se potýká s málo vstřícným (v radikální verzi omezujícím) systémem služeb. „Dobročinní návštěvníci " Označení „dobročinní návštěvníci" je volným překladem výrazu „friendly visítors". Byli to laičtí pracovníci americké Charity Organization Society (Společnosti charitativních organizací), kteří ve druhé polovině i 9. století považovali problémy 3 morálkou za důsledek působení městského prostředí na dělnictvo. Za své klienty považovali demoralizované, a proto chudé obyvatele dělnických předměstí. Podle „dobrovolných návštěvníků" byla příčinou závislosti městské chudiny nestřídraost, lenost, lhostejnost a jiné vady charalrteru. Ty mohly naplno propuknout proto, Že ve velkých městech zeslabí morální vliv sousedství a přestal působit příklad přičinlivých a lépe situovaných sousedů. Tento deficit prostředí chtěli „dobročinní návštěvníci", příslušníci střední třídy, nahradit příkladem své osobni morality. Osobními kontakty s chudými rodinami („návštěvami") se pokoušeli podnítit kapitola i4, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 185 část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH KisSliM kaljuv ymi riwvuu vinuvi morální regeneraci obyvatel dělnických, předměstí a zachránit tak město „před zlem paiipetisfíiit a třídního antagonismu" (Lubove, 1968: 5,12—18). „Případové poradenství" „Prípadoví poradci" jsou profesionální terapeuti, kteří se začali v amerických organizacích prosazovat od dvacátých let minulého staletí. Soustředili se na psychické nesnáze jedinců. „Prostředí", se kterým se jedinec potýká, zredukovali na „okolní sociální realitu", vjejíž reakcích se jedinec nevyzná proto, že nerozumí sám sobě. Očekávání okolí proto chápe jako překážku uskutečnění své osobnosti. „Případoví pracovnici" vycházejí z předpokladu, že jedinec pochopí a zvládne reakce, svého okolí, pokud porozumí psychickým pohnutkám svého chováni a získá na ně „ náhled". Za příčinou potíží v sociálním fungováni jedince považují hlubší deficit jeho osobnosti. Jedinec si uvědomuje jen jeho příznaky a považuje je za „problém". Je proto třeba, aby lépe porozuměl sám sobě, odhalil „slcutečně", hlubší psychické příčiny svého chování (své „skutečné já"). Jen tak může pochopit, proč jej okolí nepřijímá, a přizpůsobil své postoje potřebám okolní sociální reality. Za nástroj léto zmfiny se v případovém poradenství považuje vztah s poradcem, jeho kontrolovaná empatie a akceptace klienta. (North, 1972: 63-69.) Od svých pocátitů nalézá „případové poradenství" uplatněni v rámci strategií „finančních svazu obcí" (Lubove, 1968: 203), o kterých bude řeč níže, v souvislosti se snahami měnit systémy služeb v obci. „So áo-behaviorální přístup k případové práci" „Sociálně-behaviorální přístup" se rozšířil v amerických veřejných agenturách před první světovou válkou (Abel, 1994). Zastánci tohoto pojetí intervence považují zn hlavní rys „prostředí" málo vstřícný, nepřehledný a neproniknutelný systém služeb, v němž se dezorientovaný klient nedokáže prosadit. Sociálni pracovník proto klienta provází systémem, snaží se posílit jeho sebedůvěru a soběstačnost, zprostředkovává mu materiální pomoc a podporuje ho při jednání s úřady66. Pokud to prospívá orientaci klientů v systému, pracovník své zkušenosti poskytuje tvůrcům programů sociální politiky. (Abel, 1994; Briar, 1976: 407-411; Briar, Briar, 1982; Hanlan, 1970: 43-45.) fiS Z podobného přístupu jako „dobročinní haslé" dnes v České republice vychází programy typu LATA a PĚtP. (Program PětP, převzatý z anglosaského prostředí, je přímým dědicem (rodiče „dobročinných hostí".) V rámci těchto programů tvoři dobrovolníci n jedinci ohroženi rizikovým jednáním dvojice kamarádu. Předpokládá se, že „problémoví" jedinci potřebuji najít nerizikové vzory zvládáni svých životních obtíži a že lépe socializovaní dobrovolnici je mohou svým kamarádům zprostředkovat. ss „Socio-behaviorální přístup" je svým zaměřením na orientaci v systému služeb n přistup k materiální pomoci podobný českému sociálně-právnímu poradenství, které se dnes uplatňuje například v probační službě, v práci sociálních kurátoru, občanském poradenství nebo v práci s rodinou a dětmi. „Sociálně-behaviroáíní" přístup je ovšem poněkud komplexnější tím, že klade větší důraz na povzbuzeni sebedůvěry a soběstačnosti klienta a snaží se využívat zkušenosti z případové práce pří tvorbě sociálních zákonů a programů. 136 „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." Případová studie dopisů sociální pracovnice (Julie Latíiorp) ajejí klientícy (paní C.) Z roku 1915 dokládá, Že zatímco paní C. „je dožadovala reforem, které by zlepšily status chudých žen jako skupiny", „Latharp se soustředila na individuálni problémy paní C.". Mimo jiné našla způsob, jak ekonomicky podpořit její záměr opatřit si pozemek a pěstovat na něm potraviny pro své dětí. Důraz na prácí s případem paní Lathorp nebránil v tom, aby zkušenosti z případu pant C. využila v rámci „úspěšně legislativní kampaně". (Abel, 1994:10-14.) Přístup podobný pojetí Julie Lathorp se v sedmdesátých letech 20. století stal východiskem pokusu řasit „ krizi" případové intervence, literou vyvolala radikálni kritika terapeutického pojetí sociální práce (Briar, 1976). Toto pojetí změny klienta nalézá uplatnění v rámci maáehi „integrace služeb" (Pauley, 1971: 143-145), o kterém se zmíním níže, v souvislosti se snahami o změny systému služeb v obci. „Podvratná, radikálni případová práce" „Podvratná, radikální případová práce" se zaríaía objevovat v sedmdesátých letech 20. století v Americe. Má podobnou logiku jako „saciálnS-behaviorálm"' přístup, jejím protagonistům vŠnk tolik nejde o provázení klienta. Usiluji spíše o změnu praxe „byrokratické" (rozuměj „konformní", „elitě sloužící") organizace, ve které působí a která podle nich přispívá k potížím klienta. Tím je jedinec, jehož osobní zdroje nestačí na zvládání potíží, protože prostředí (včetně organizace, kde pracuje sociální pracovník) jej znevýhodňuje a kontroluje, namísto aby mu vyšlo vstříc. Radikální sociální pracovníci se nechtějí dostat do otevřeného konfliktu se svým zaměstnavatelem. Působí na osoby, očekávání, pravidla a opatření, která klienta omezují. Pokoušejí se měnit strategií své organizace zevnitř a pomáhají tak Idientúm využívat jejich osobní zdroje při změně okolností vlastního života (Rein, 1976: 472; Laan, 1998:40). Podle Adamse (1982: 57—58) se „podvratná případová práce" stává součásti „antiopresivni práce se znevýhodněnými", která bude předmětem pozornosti v následující podkapitole. Změna systému služeb v obci Přístupů, které se zaměřují na zlepšení systému služeb v obci, jsem nasel pět Všechny se opírají o principy komunimí práce a za klienty nepovažují jedince, nýbrž „cílové populace" - kategorie nebo skupiny obyvatel obce. Historickými předchůdci tohoto pojetí intervence byli angličtí a američtí „obyvatelé středisek terénní práce" („settlement workers") z přelomu 19. a 20. atoletf (Davies, 1982; Popple, 1996: 9-11) a „finanční svazy obcí", které vznikaly v Americe od roku 1920 (Lubove, 1968: 183-202). Další koratmitne ladené přístupy - „integrace služeb", „komunitní péče" a „antiopresivni práce se znevýhodněnými" - přinesla nová vlna zájmu o nad-individuálně pojatou intervenci, která začala v šedesátých letech minulého století a trvá dodnes. „Settlement movement" Cílem „hnutí obyvatel středisek terénní práce", které je z literatury známo pod označením „settlement movement", bylo zlepšovat životní podmínky a možnosti zbídačených obyvatel kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 187 část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ RABOVÝMI PRACOVNÍKY dělnických Čtvrti průmyslových mest a ochraňovat tak demokracii, která hb zdála být ohrožena konflikty s dělníky. Výchozí ideou hnuti bylo ochraňovat určitou celospolečenskou,' hodnotu (v tomto případě demolancii) zpřístupněním příležitostí Členům některé znevýhodněné skupiny (v tomto případě zbídačeným dělrnlaim z průmyslových předměstí)67./ Podle „obyvatel středisek terénní práce" byly příčinou konfliktů s dělníky podrrúiiky, života dělnických předměstí. Rozpad sousedství, nečistota, nedostatek možností vzdělání a rozvoje dětí nebo zkorumpovaní místní politici a úředníci omezovali šance obyvatel-a vyvolávali nespokojenost. Tyto podmínky bylo podle terénních pracovníků třeba osobně poznat a měnit je. Sociální pracovnicí proto zakládali svá střediska přímo v dělnických, čtvrtích-a žili v nich. Na zálcladě osobni zkušenosti pak organizovali osvětové akce: a kampaně za zlepšeni hygienické situace dělnických předměstí. Pouštěli se do reforem,: které byly zaměřeny na regulací práce dětí a žen, rozvoj veřejné dopravy, bydlení, budování : sportovišť a škol a poskytování zdravotní péče. Ačkoliv to původně nezamýšleli, postupně se zapojovali do místního politického života. (Davies, 1982, Popple, 1996: 9-11.) „Antiopresivnipráce se znevýhodněnými" Podobnou logiku jako „hnutí obyvatel středisek terénní práce" sleduji zejména od šedesátých let 20. století stoupenci „antiopresivni práce se znevýhodněnými". Literatura, popisuje její příklady z Anglie, USA, Brazílie a Kanady. (Adsms, 1982: 61-62; Bok, 198B: 397-399; Morrissey, 1990: 193-204; Dominelli, 1991: 198-199; Mullaly, 1993: 156-160, 183; Musil, Navrátil, 1999.) Za hrozbu nepovažují protagonisté antiopresivni práce'nespokojenost průmyslového dělnictva, ale soustředění mocí v rukou elity, která své vlivné postavení v politickém systému západní společnosti zneužívá pro své dílčí, zejména ekonomické zájmy. Za své ' klienty považují „znevýhodněné" — lidí, kteří jsou na zálcladě své skupinové odlišnosti (pohlaví, rasy, víry, sexuální orientace aj.) a za pomoci předsudků obviňování z narušování řádu a v důsledku toho zbavováni vlivu na své životní podmínky. Pomoc znevýhodněným je podle antiopresivniho přístupu o to obtížnější, že ideologické působení elity vyvolává u znevýhodněných sklon obviňovat za své potíže sebe samé. Tento sklon často podporují sociální pracovníci, kteří sdílí předsudky vůči menšinám a působí v elitou ovládaných veřejných službách. Jako odpůrci rosové, radové6", etnické, náboženské, sexuální59 nebo jiné stigmatizace -a diskriminace považují zastánci antiopresivniho přístupu za ohroženu hodnotu rovnost. Ve snaze ji podporovat oponuji předsudkům a mocenským. praktikám elity. Chtějí 67 Na podobné myšlence ochrany demokracie, rovnosti a občanských práv rozšiřováním .příležitostí obyvatel problémových romských komunit je v současné době založen Český projekt „romské terénní práce" (viz Musil, 2002). 69 Terminem „rodová stigmatizace a diskriminácii" označuji kolektivní znevýhodňováni odlišných lidi založené na jejich příslušnosti k mužskému nebo ženskému rodu . Termín „rod" používám jako český ekvivalent anglického „gender", který označuje rozdíly kulturní orientace a sociálního postavení, jež provázejí biologické rozdíly mezi příslušníky mužského o ženského pohlaví. 69 Terminem „sexuální stigmatizace a dialatminace" označuji kolektivní znevýhodňováni odlišných lid! založené nn jejich inklinaci k heterosexuální, bisexuálni nebo homosexuálu! orientaci. 188 „Rádu bych Vám pomohla, ale ..." spomáhat znevýhodněným, aby získávali vliv na podmínky svého života. Organizuji 3;syépomocné aktivity, jež maji znevýhodněným umožnil spolurozhodovat o sabô samých ;jí".a o podmínkách života v obci, porozumět institucionálním příčinám-svých potíži ■"; n uspokojovat vlastní potřeby. Autoři antiapresívních teorií považují tuto činnost za odbornou součást činností -j. politického hnutí radikální sociální politiky (Mullaly, 1993: 1B5; Adams, 1982: 64), o které pojednává následující podkapitola. „Finančnísvazy obci" „Finanční svazy obc[" sleduji jiné principy než „linutí obyvatel středisek terénní práce" n stoupenci „antiopresivni'práce se znevýhodněnými". Za problém považují konkurenci o přízeň sponzorů, která vede fc rivalitě agentur služeb sociální práce. Ty . sledují své dílčí zájmy a v obci vytvářejf rozdrobený, ŠpHtně koordinovaný systém služeb. Důsledkem je neúčelné využívání zdrojů, neodůvodněné poskytování stejných služeb více organizacemi a prostředí, které nepřispívá k uspokojení potřeb obyvatel obce. „Finanční svazy" ■ jsou koordinačními orgány obcí, které začaly vznikat v USA ve dvacátých letech minulého stalet!. Na zálcladě pověřeni obecních autorit a sponzorů rozhodují o využití všech darů a dotací, které se v obci podaří nashromáždit Jejich úkolem je zajistit efektivní koordinací specializovaných agentur sociální pomoci a rovnováhu mezi potřebami obyvatel obce a zdroji, které jsou k dispozici. „Finanční svazy" také zajišťují kontrolu standardu odborností v obci poskytovaných služeb. (Lubove, 1968: 183-202.) „integrace služeb" Logika „finančních svazů obcí" je blízká principům historicky mladších přístupů kzaj/íťovóní komunálních služeb, které bývají označovány termíny „integrace služeb" a "komunitní péče". Ty kladou důraz na efektivnost, feterou chápou jako lepší uspokojováni potřeb určité cílové populace (multiproblémových rodin, seniorů, lidí s postižením) při stejném nebo křesajícím objemu využitých zdrojů. Snahy o „integroci služeb" se objevuji od sedmdesátých let 20. století. Vycházejí z kritiky roztříštěnosti služeb dílčích organizací, které jsou v rámci obce pověřeny uplatňováním odlišných zákonů. Úzká specializace a Špatná koordinace těchto organizací působí potíže při uspokojování multiproblérnových klientů a vede k plýtváni zdroji poskytovatelů. Poskytnuti zdrojů a služeb jednoho programu, které není v důsledku specializace agentur provázeno poslcytnutím zdrojů a služeb jiného programu, nevede k dořešení komplexní situace klienta. Protože nevedla ke zvládnutí situace klientem, výdaje na ně byly neúčelné. Příkladem budiž zajišíčnl rekvalifikace n pracovního místa osamělé matce, které není provázeno poslcytnutím péče o její děti během pracovní doby. Integrace má v obci zajistit přizpůsobení služeb potřebám klientů a efektivnější užití zdrojů. Může mít různé, podoby. .Adtriinistrativm integrace" spočívá v ustaveni jedné-organizace, která poskytuje komplexní služby, neba v zavedení pravidelné spolupráce různých agentur. „Správní integrace" je založena no ustavení komisí, které sledují součinnost různých služeb. Důležitou formou správní integrace je sjednocení rozpočtů, které čerpají zdroje z odlišných programů. K „případové integraci" dochází na úrovni práce kapitola í;příjemcům dávek sociální pomoci (zejména starým lidem) výhodně poskytovat jr prostředky na úliradu nezávislých ústavních služeb. Úřad sociálního zabezpečení za tímto účelem zmírnil pravidla ověřování výše příjmu těch žadatelů o dávky sociální pomoci, kteří žili v soukromých ústavních zařízeních. ' Vláda považovala podporu soukromé a občanské péče za dobrou vSc, neodhadla však důsledky její realizace. Dotace plateb za nezávislou ústavní péči odčerpávaly nečekaně velkou část státního rozpočtu. Počet nezávislých ústavních zařízení podle očekávání vzrostl. Stalo se to ale v době, kdy se místní úřady s obtížemi snažily rozšiřovat škálu obecních služeb domácí j ústavní péče. Obcím se nedostávalo finančních prostředků a ukázalo se, že úsporný systém „komunitní péče" tento problém nevyřešil. Růst poptávky po síužhách nezávislých ústavních zařízení snahu obol hatil. Pohlcoval zdroje a snižoval poptávku po obecních službách domácí péče. Počet lídt umísténých v nezávislé ústavní péči rostl, přesto, že záměrem veřejných Činitelů bylo udržet lidi vjejich domácím prostředí a poskytovat ústavní péči jen těm, kteří to opravdu potřebují. Navíc vznikla kategorie lidf, Ictcří sice potřebovali ústavní péči, ale nemohli si ji koupit, protože nezískali k tomuto účelu přidělované, příjmově testované dávky. Sektor sociálního zabezpečení se však touto otázkou nezabýval a soustředil se pouze na ověřování výše příjmu žadatelů. Základem řeáení, které Hill popisuje, bylo výše charakterizované zvažování vlivu „subsystému" sociálních služeb na další „subsystémy" a instituce společnosti. Revizní komise vlády popsala ve své zprávě z roku 1986 vývoj nezávislých ústavních služeb jako „zvrácený důsledek politiky sociálni/to zabezpečeni, který' obraci snahy a dosaženi správně rovnováhy mezi ústavní a komunitní péči naruby". V reakci na výsledky monitoringu předložila vláda v roce 1989 tzv. Bílou listinu, nazvanou „Zájem a péči lidem "ia. Ta obsahovala plán reformy, která měl vzniklou situaci řešit z hlediska dopadu změn do celé řady oblasti života společnosti. Usilovala o zabezpečeni kontroly vývoje Tí] Originální název Bílé listiny z roku 1990 zni „Caringfor Peopte". Anglické „cnraie" smicnsm znamená „pečovat" í „projevovat zájem a starostlivost". CeStina neumožňuje vyjádřit jedním sloven souvislost mezi „soustředěním pozornosti na člověka" a „pečovatelskou službou - Slovní nricku kterou v této souvislosti použila britská vláda, je tedy obtížné elegantně převést-do českého jazyka. kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 19 __________■ - » iinou r 111JVI výdaju při další podpoře nezávislého sektoru, o celkovou racionalizaci, tržní orientaDi a lepší plánování sociální péče, o zajištěni spolupráce zdravotní a sociální péče, o účast uživatelů na rozhodování a o vstřícnost systému vůči přáním spotřebitelů. V roce 199Q. vstoupil v platnost zákon, který určil místním úřadům povinnost posoudit potřebu péče-u všech žadatelů o veřejně financované služby, rozhodnout, zda je ústavní péče nutná, či zda by místo ní neměla být poskytnuta domácí péče, rozhodnout, kdo tuto péči poskytne, a.najmout odpovídající služby od nezávislých nebo obecních poskytovatelů. „Radikální sociálni politika" Zastánci „radikální sociální politiky" odmítají existující společenský řád. Cílovou, populaci stávajících služeb chápou jako oběť mocenského útlaku a všímají si především toho, že vládnoucí elila využívá systém sociální pomocí jako nástroj uchovávání svých privilegovaných možnost), na úkor šanci a práv cílové populace. Sociálni politika státu je z tohoto hlediska nástrojem kontroly chudých. Vyžaduje od nich posíušnosĚ vůči požadavkům tržní a výkonové společnosti a výměnou, nabízí nedůstojné sociální zabezpečeni. Lidé, kteří v důsledku svého znevýhodnění nemohou podat očekávaný tržní výkon jsou tímto způsobem nuceni, aby se smířili s omezeními, která pro ně plynou z toho, že - ne vlastní vinou - nedokážou uspokojit očekávání tržní a výkonové společnosti. Aby napravili tento, podle nich nespravedlivý způsob distribuce příležitostí, navrhuji zastánci „radikální sociální politiky" změnu mocenských poměrů. Tu má podle nich vyvolat celonárodní politické hnutí za práva znevýhodněných. Jeho cílem je zpochybnit výkonová očekávání, která znevýhodňují uživatele veřejných služeb, rozložit stávající systém sociálního zabezpečení a nahradit jej novým systémem. Ten by měl uznat přinos všech, ledy i těch, kdo nemohou v důsledku znevýhodnění podávat ve společnosti očekávaný výkon, a mají proto omezen přístup na trh. Nový systém by jim měl přiznat nárok na důstojné sociální zabezpečeni. Sociální pracovníci by se měli stát účastníky politického hnuti za práva znevýhodněných. 1C naplněni jeho cílů by měli mimo jiné přispívat svou antiopresívnl praxí a zmocňováním klientů v obcích k účasti na radikální reformě. (Rein, 1976: 460-461, 464, 475-477; Adama, 1982: 63-64; Wagner, 1989; Morrissey, 1990: 191-193; Mullnly, 1993: 184-200; Laan, 1998a: 38-40.) Ukázkou pokusu o rozsáhlou, exislujicí řád Ddmitnjlci změnu prostředí chudých klientů je pokus o radikální reformu amerického systému sociální pomoci, který byl vletech 1967 až 1973 cílem Národního hnuti za sociální práva (NWRO). Podle Morrissey (1990: 192-193) přijala tato organizace příjemců dávek sociální pomocí, komunitnich pracovníků a radikálních náboženských vůdců pián nahrazeni „netolerovatelného" (Rein, 1976; 476) systému sociální pomoci. Autory lohoto plánu byly učitelé sociální práce Richard Cloward a Frances Piven, kteří jej pod názvem „ Strategie ukončeni chudoby " začali Šířit v roce 1966. Piven a Cloward zjistili, že vedle každého příjemce dávek sociální pomoci existuje další oprávnená osoba, která zatím nepobírá dávky. Navrhli, aby hnuti za sociální práva podněcovalo liromadný vstup těchto osob do systému sociální pomoci. Mělo tak dojít k prudkému vzestupu počtu příjemců dávek, který měl způsobit administrativní a finanční selháni místních a štátnicu agenlur sociální pomoci. To mělo na místní úrovni vyvolat politické napětí a rozpad schémat financováni veřejné pomoci. NWRO chtělo využit tento okamžik zmatku, navrhnout a na federální úrovni prosazovat reformu systému sociálni pomoci. Jejím cílem by mělo být odstranění chudoby zavedením zákonem garantovaného ročního příjmu, který by byl financován federální vládou. (Morrissey, 1990: 191-192.) -Stoupenci „Strategie ukončení chudoby" Šest let úspěšné pomáhali oprávněným osobám podávat žádosti o přiznáni dávek a v případě potřeby organizovali nátlakové akce („obléháni úřadů") s cílem dosáhnout jejich kladné vyřízení. NWRO přesto svého konečného cíle nikdy nedosáhla a v roce 1973 ukončila svou činnost. (Morrissey, 1990:192-193.) ■Ímí malých paradigmat? Shmu-h" vše uvedené, mohu konstatovat, že jsem v literatuře nalezl jedenáct v minulosti nebo dnes praktikovaných pojetí změny klienta nebo změny jeho sociálního prostředí. Těchto jedenáct pojetí je možné Členit podle dvou hledisek. Z hlediska velikosti „cílového systému" intervence je možné rozlišit pojetí zaměřená na změnu jedince, zmenu systému služeb v obci, nebo na změnu působeni systému sociálních služeb na celou společnost. Z hlediska postoje ke stávajícímu řádu a k tomu, co prostředí očekává od klientů, je možné všech jedenáct přístupů rozdělit na tzv. „konformní" pojetí, která akceptuji daný sociální řád a chtějí jej zdokonalovat, a pojetí „radikální", která řád společnosti odmítají a chtějí jej nahrazovat. Zdá se, že na základě tohoto dvojího rozčlenění lze v sociální práci hovořit o šesti typech přístupů („malých paradignat") ke změně klienta a změně prostředí. Závažnějgl je podle mě zjištěni, že přístupy zaměřené na jedince, systém služeb v obci a na působení aystému sociálních služeb ve společností mají jeden společný rys — všechny tři jsou vnitřně rozděleny na „konformní" a „radikální" pojetí. „Není to příznak skutečnosti, že v rámci sociální práce existuji dvě těžko slučitelná paradigmata — radikální a konformní? Dilemata s touto otázkou spojená jsou složitá a odpověď není jednoznačná. Dilema šedesátých let Šedesátá léta 20. století byla pro sociální práci uzlovým bodem. Organizace zaměřené na změnu jedince, na změnu koniunimího prostředí nebo na nápravu systému redistribuce sociálního zabezpečení do té doby v různých zemích buď existovaly vedle sebe, nebo převládaly jedna nad druhou. Zastánci odlišných pojetí sociální práce mezi sebou diskutovali, rozdíly mezi nimi se ale nestávaly zdrojem zásadních konfliktů. Šedesátá léta přinesla střet. Sociální pracovníci, kteří pracovali s případem, byli napadeni tvrzením, že zproblémů, které vyvolalo sociální prostředí, dělají problémy jedinců n ty navíc přesvědčují, že si za své potíže mohou sami a že se mají přizpůsobit prostředí, které jejich problémy vyvolalo. Dilema, zda má sociální práce přizpůsobovat klicnla prostředí, jehož očekáváni jako jedinec nezvládá, či zdaje úkolem sociální práce měnit sociální systém, který problémy jedince vyvolal, zahořelo s plnou silou. Od něho se pak odvíjela dilemata další. Ukázalo se, že „antiopresivní práce" a organizování svépomoci znevýhodněných nemusí nutně vést k emancipaci zbídačených a k přizpůsobování systému služeb jejich 192 „Ráda bych Vám pomohla, nle . kapitola 14. ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 193 potřebám. Mezi radikály vzniklo podezření, že svépomoc deklasovaných je možné použít jako nástroj stabilizace zavedeného pořádku a způsob kontroly deviantů. Kritika „integrace služeb" a „kormmitnl péče" zase vedla kpochybnostem, zda snaha zapojit klienty do rozhodováni o struktuře nabízených služeb není toliko deklarací politilců a expertu, kteří ve skutečnosti chtějí jen u jen uspořit náklady. Pro řadové pracovníky v obcích v této souvislosti vznikla otázka, zda mají řešení případů přizpůsobovat potřebám klientů, nebo zdrojům, které jsou pro uspokojeni jejich potřeb k dispozici. Řešení těchto dilemat v mnohém předznamenalo vývoj sociální práce v poslední třetině dvacátého staletí. Postupně je proto rozeberu. Přizpůsobení jedince versus změna sociálního systému Dilema mezi přizpůsobováním klienta prostředí n snahou o změnu prostředí, ve kterém se klientovi nedostává příležitostí, je jedním z ústředních témat výzkumu organizací služeb sociální práce od šedesátých let 20. století. Dříve se o něm jako o dilematu příliš nemluvilo. V Americe, kde se o daném tématu píše nejvíce, považovali „obyvatelé středisek terénní práce" i „pftpadovl pracovníci" až do dvacátých let 20. staletí za úkol sociální prácE „vyhledávat a účinně ovlivňovat ty organizované síly zla, tj> dílčí příčiny nesoběstačnosti a t)> netolerovatelně životni podmínit)1, /cferé je vymykají kontrole jedinců, ohrožují je a velmi často ničí". Organizace, které zastávaly toto stanovisko, se lišily pouze v tom, zda chtěly měnit prostředí jedince nebo Životní podmínky větalch skupin lidí (Wilensky, Lebeaux, 1967: 326). Zastánci případové práce, která byla později označena jako „sacíálně-behavíorálni", dávali přednost změnám prostředí jedince (Lubove, 1965: 22-54; Abel, 1994). „Obyvatel středisek terénní práce" chtěli působit na životní podmínky obyvatel celých dělnických čtvrtí (Davies, 1982). Hlasy těch, kdo problémy jedinců považovali za výsledek působení neosobních, sociálních a ekonomiclcých sil, později zeslábly. Volání po reformách sociálních služeb a po celkové změně životních podmínek chudých bylo od dvacátých let až do roku 1960 ojedinělé. Sociální pracovníci chtěli svému oboru dát profesionální status a po roce 1920 mezi nimi převládlo přesvědčeni, že cesta k tomuto cíli vede skrze využití psychiatrie a psychologie, technickou zdatnost a individuální vztah pracovníka s klientem. Problémy jedinců začaly být považovány za výsledek nevědomých a jedincem nezvládaných impulsů jeho osobnosti. Jejich řešení mělo podle „ídiniclcých sociálních pracovníků" spoělvat v práci jedince s jedincem, v individuálním zvládání vlastní osobnosti a v osobním hledání cesty jedince k uspokojování požadavků, které na něj kladlo prostředí. Zavádění programů státem garantovaného hmotného zajištění, které bylo v Americe od třicátých let vymezeno zákonem, oddělilo poskytování lunotné pomoci od nemateriáíních, individualizovanějších služeb. Terapeuticky záměrem pomáhající pracovníci se už nemuseli zabývat „dávkařinou" a mohli se věnovat tzv. „klinické praxi". (Lubove, 1965: 85-156; Wilensky, Lebeaux, 1967: 325-330; Reisch, Wencour, 1986: 76-79.) Pro klinické pracovníky již sociální realita „nespočívala ve vnějším prostředí, ale v emociálním a intelelctuálnim vnímáni tohoto prostředí jedincem. " (Lubove, 1965: 88-89.) rl ■.Občasné výzvy, aby „se sociální reforma [...] znovu stala součástí profesionálního * pňiyšleni" a aby sociální práce znovu přijala odpovědnost za „zdokonaleni instituci' ~sociálnipomoci", ve své době nevzbudily Širší pozornost"(Wilensky, Lebeaux, 1967: ^ 32.T}- „líliniclcý přístup" jednoznačně převládal a dilema trápilo jen několik pamětníků. ■ »"í r.1 Šedesátá léta přinesla do prosperující Ameriky znovuobjevení chudoby, hnutí •ť.:občanských práv, výčttícy svědomí bílé střední třídy a vládou vyhlášený „boj ■ ■?. s'.chudobou". Ten vycházel z představy, že paradox chudoby vnejbohaiší společnosti ■ světa zavinil nespravedlivý „systém". (Murray, 1998: 35-53.) Ujala se představa, že i'příčinou chudoby je chybně nastavené sociální prostředí. Klinická sociální práce, která Evé klienty uěila, jak dostát jeho požadavkům, se ocitla mezi viníky „strukturální ■ chudoby". Její kritici postavili sociální pracovníky před dilema: buď zůstaneme . profesionální součásti bludného kruhu a budeme nadále chudé „klinicky" učit zvládat ■ standardy tržního chování, které je předem odsuzuji k dalšímu živořeni, nebo tyto . požadavky aktivně odmítneme a budeme ve společnosti prosazovat nová pravidla dělby 7 moci, příležitostí a sociálního zabezpečení. MySlenka, že příčinou přetrvávání chudoby v bohaté společnosti je „systém" a že jím napáchané křivdy může odstranit reforma sociálního zabezpečení, dala bílým Američanům naději, že účasti na reformě uleví svému špatnému svědomí. S praktickým ■ provedením této myšlenky vsak měli nesnáze. Reforma mčfa nastolit rovný přístup všech □bSanú k příležitostem, a vyžadovala proto přehodnocení dosavadních předsttiv o přístupu k chudým. Dilema, které v této souvislosti vyvstalo pojmenoval Wilensky jako střet mezi zavedeným, „rezíduá/nim" a nově se prosazujícím, „institucionálním" pojetím sociální pomoci (Wilensky, Lebeaux, 1967: 138-140). Američtí sociální pracovníci byli zvykli na „reziduálni" přístup. Zjejich hlediska by měia sociální pomoc vstupovat do hry až po selhání „normálních " způsobů zabezpečení - rodiny a trhu. Pokud tyto „přirozené " způsoby zabezpečení nefungují (např. rodina se rozpadla, ekonomická deprese dala zaniknout pracovním příležitostem ntp.), veřejná agentura by míla přechodně poskytnout omezenou, nouzovou výpomoc. Účelem této krizové pomoci, která má být poskytována jen pokud znovu nezačne fungovat „normálni" zabezpečení, je obnovit „normální" fungováni jedince a rodiny na trhu. Úkolem takto pojaté intervence je pomocí jedinci, aby se přizpůsobil obvyklým, žádoucím způsobům chování na trhu. V rámci reziduálního pojed neměla reforma, která by přiznala právo na důstojnější zabezpečení těm, kdo na trhu neobstály, smysl. Reziduálni přístup mčl proto být nahrazen „institucionálním" pojetím. V jeho rámcí není neschopnost klienta samostatně uspokojil vlastni potřeby považována za projev jeho osobního selhání nebo přechodného nedostatku jinak dohře fungujících institucí. Namísto toho se nesoběslačnost chápe jako produkt nedokonale fungujícího „systému". Veřejná pomoc jedinci v jeho nesnázích je z tohoto hlediska „normální" a ne pouze přechodnou funkci agentur sociální pomoci. Jejich úkolem je hledat a odstraňovat ty chyby ve fungování moderních institucí (zejména systému sociálního zabezpečení), které nesnáze jedinců a jejich skupin vyvolaly. Úkolem sociálního pracovníka přestává být podpora jedince při jeho adaptaci no trhu. Sociální pracovník by měl působit především na „systém", které je chápán jako původce potíží klienta. 194 „Ráda bych Vám pomohla, ale . kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 195 -----------■ iimxi\jT.l_UVlNlICY Vládni program „boje a chudobou" vyšel v šedesátých letech z "msu^cionálrdhn" pojetí. Za původce zla byl označen „systém". Radikální sociální pracovnici proto vnímali „reziduálni" sociální pomoc jako nástroj uchovávání chudoby chudých. To ovšeoi neznamená, žc v organizacích služeb sociální práce rázem institucionální ■ pojetí' převládalo. Sociální pracovníci je nepřijali ani zdaleka jednoznačně, a kultura' jejich organizaci mu proto vzdorovala.. Výzkum ukázal, že z tisícovky dotázaných Členů americké asociace sociálních pracovníků fNASW) dalo v roce 1968 40% dotázaných přednost „insti^ucion□lnľm^,, výkladu a souhlasilo s názorem, že chudoba je důsledkem „ odporu mocných zájmových skupin proti řešeni tohoto problému". Celých 26% ovšem přitakalo „rEziduálnímu'' výkladu, podle kterého „chudi nejsou dost motivovaní k tomu, aby lyuííli existující možnosti". (Reeser, Epstein, 1987: 613-615.) Převažující důraz na „systémový" výklad chudoby by se měl projevit příklonem většiny k „institucionálně" pojaté pomoci. Tento předpoklad se ale nenaplnil. Polovina dotázaných dávala přednost „reziduálnímu" pojetí práce s klientem („pomáhat jedincům ze všech sociálních tříd přizpůsobit se prostředí'?) a polovina schvalovala „institucionální" řešeni („uslaitečnit sociální změnu ve prospěch chudých") (Reeser, Epstein, 1987: 614, 618). Většina zasEánců institucionálních opatřeni navíc preferovala nekonfliktní techniky změny „systému" (např. spolupráci na vypracování studií, komunikaci s veřejnými činiteli) a pouze menší část z nich byla nakloněna myšlence, že by sociální pracovnici měli podporovat skupinové protesty a podílet se na organizování demonstrací (Reeser, Epstein, 1987: 613, 618). Uvedená data napovídají, že zastánci inslitucionálnlch řešeni se v organizacích setkávali se stoupenci zaběhaných, reziduálních výkladů a postupů. Navíc se ještě museli dohadovat mezi sebou, zda při prosazování institucionálně pojatých změn postupovat rndikúlné, nebo na. Inštitucionálna zaméřeni pomáhajíc! pracovnici, proto museli v Šedesátých a sedmdesátých letech ve svých organizacích řeSit nejedno dilema. Američtí sociální pracovníci neměli lehké rozhodování ani později. Reziduálni klima mnoha veřejných agentur še totiž dostalo do konfliktu s oficiálním postojem jejich profesního sdružení. NASW prohlásila v roce 1972 „pollticlcou odpovědnost" za „součást profesionálni funkce sociálního pracovníka" a vyzvala své Členy k účasti na politických aktivitách k tomuto účelu založených profesních sítí a koalic (Alexander, 1982: 21—22). Většina sociálních pracovníků se přesto držela reziduálni, individualistické praxe. V osmdesátých letech sice mezi rúmi přibylo stoupenců institucionálního výkladu chudoby, zřetelně však ubylo zastánců změny „systému" a v praxi převládl sklon podporovat snahu jedinců přizpůsobit se očekáváni prostředí. Polcud v roce 1968 volila sociální změnu ve prospěch chudých asi polovina dotázaných členů NASW, v roce 1984 to bylo o 15% méně. K reziduálni pomoci se v roce 1984 přikláněly dvě třetiny dotázaných. (Reeser, Epstein, 1987: 615, 618.) Komunito! přístup ztrácel v sociální práci pozici a „privátní praxe v sociální práci, hlavně v oblasti klinické sociální práce, výrazně vzrostla " (Reisch, Wenocur, 19B6: 85). V roce 1986 ukázal výzkum 176 pracovníků 12 městských agentur, že sociální pracovnici vnímali naprostou většinu potíží svých klientů (70%) jako důsledek nerovnováhy jejich osobnosti v oblasti chování, poznání nebo emocí. Za důsledek problémů v sociálním prostřed! označili pracovnici nesnáze klientů pouze u desetiny 196 Jládn bych Vám pomohla, nJe ..." Iffešených situací. Výzkumníci porovnali tento pohled s tím, jak stejné situace ^interpretovalo šest „mimořádně uznávaných a zkušených" Ělenů panelu expertů. Ti [poznačili nesnáze klientů za důsledek nesnází jejich osobnosti pouze v necelé polovině g/případů, charakteristiky prostředí však za příčinu potíží klientů označili ve více než 20% Ifijprípadů. Na základe" toho autorky výzkumu konstatovali, že problémy prostředí bývají ve jP> výkladu situací klientů „zastíněny " zájmem sociálních pracovníků o problémy osobnosti. | (Rosen, Livne, 1992: 88-90.) SnBhy o propojení a komplexní využiti poznatků o osobnosti s poznatky o prostředí klientů nenalezli mnoho následovníků. Jak jsem již uvedl, Bartlettová spojila „osobnost" n „prostředí" ve svém konceptu „jedince v situaci" (Bartlett, 1970). Gilbert a Spetch navrhovali vzděláváni pro odborníky „úplnéprofese", kteří by byli kvalifikováni jak pro „poskytování přímých služeb " a případovou práci, tak v oblasti „ institucionální zrněny " a "politiky sociální pomoci" (Gilbert, Spetch, 1976). NASW apelovala na odpovědnost svých členů za změny lécíi faktorů prostředí, leteré mohou být příčinou životních nesnázi klientů (Mahaffey, Hanka, 1983). Vše mamo. Praxe amerických organizací se do značné míry přidržela „reziduálni" doktríny a nadále učí klienty, jak se přizpůsobit standardům n prostředí americké společnosti. Dilema „neúplných profesí" Střet „reziduálního" a „institucionálního" přístupu přesto zanechal v praxi sociální práce zřetelnou stopu. Nastolil totiž dilema „dvou neúplných profesí". Schwartz v této souvislosti v roce 1969 napsal: „Dilema psychična se sociálnem se vklínilo tak hluboko, až se některým učitelům sociálni práce zazdalo, že společnost by byla nejlépe obsloužena, kdyby vznikl, dvoukolejný' systém vzdělávání v sociální práci. Toto uspořádání by v rámci oboru vytvořilo dvě široké specializace: , techniky', kteří by se věnovali úkolům praxe, terapie a psychologické teorii; a , plánovače', kteří by byli zběhlí v teoriích a strategiích sociální politiky a sociální akce." Tyto „jen zpola oprávněně profese" by podle Schwartze byly „živoucím symbolem schizofrenie vyvolané nepochopením vazeb mezi osobním trápením jedinců a verejnými problémy. Vytmřit oddělené , úřady'pro osobni a veřejně problémy by znamenalo instilucionalizovat právě to zlo, která má být odstraněno. , Klinikové' by se obrnili před jakýmkoliv dalším tlakem na ta, aby vahou své zkušenosti s trápením lidí působili na proces tvorby veřejně politiky; a , sociálni plánovači' by se uvolnili zpotit reality a praxe a ponechám sami sobě by Střihli vzor své expertizy ne podle úskalí a trápení lidi, nýbrž padle svých chytrých a spekulativních nápadů [,..] Plánovač bez zkušenosti s klientem by byl při i\>orbě programů stejně povrchni jako klinik kterému by při práci s lidmi nevadilo, že se nepokusil ovlivnit tvorbu příslušných programů. " (Schwartz, 1969: 34-36.) Když Gilbert a Spetch tato slova citovali v.roce 1976, jejich mysl byla neplněna skepsí. Báli se „hluboce zakořeněné představy lidí v oboru, že k rozvinuti závazleů oblasti tvorby sociální politiky by mohlo dojit na úkor závazleů v oblasti poskytováni služeb" (Gilbert, Spetch, 1976: 332-333). Výše citovaná data z výzkumů jim dala částečně zapravdu. Ale pouze částečně. Polcud totiž provedeme bilanci nových farem praxe, které se objevily po roce 1970, zjistíme, že kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 197 caat irtjii, jiwticuiuui uu-l,i.u lh...-----------•--------------- se vesměs opíraj! o principy komunitni práce. Ty se od sedmdesátých let začaly uplatňovat nejen v rámci „antiopresivnl praxe", ale staly ae také oporou vládních a komunálních reforem, které jsou založeny na logice „integrace služeb" a „komunita!. péči". Tyto inovace se odklánějí jak od psychologizující práce sjedincem, tak od spekulativních projektů radikálního osvobozeni zbídačených mas. Antiopresivnl i vládami podporované, radikální i konformní komunální reformy v sobě nesou jak zájem o potřeby konkrétních jedinců a jejich skupin, tak snahu o programovou reformu místních služeb. Lze je tedy chápat jako projekty „úplné profese", práce odborníků, kteří - někdy ve snaze prosadit nestandardní hodnoty a zájmy, jindy se snahou ochránit zaběhané pořádky - znají cestu k problémům jedinců a současně dokážou koncipovat programovou změnu. Pokud někdo pochopil předcházející odstavec jako jásavou ódu na splynutí klinické praxe se systémovou změnou v komunitni práci, ať rychle vystřízliví. Spojeni principů případové práce s tvorbou komunálních programů totiž plodí nová a obtížná dilemata. Ta se teď pokusím popsat. Svépomoc znevýhodněných - náprava sociální dezorganizace, nebo nástroj radikální reformy Rein (1976: 473-479) upozorňuje, že organizování svépomoci znevýhodněných v obcí může sice vést ke zpochybněni zavedených pravidel distribuce příležitostí, může vsak také sloužit kontrole odchylek odzavedených pravidel jednání a napomáhat tak disloiminnci71. Rein vychází z předpokladů radikální sociální práce. Podle ni je podmínkou odstranění nerovnosti změna mocenských poměrů a změna společenských očekáváni, o něž se opírají privilegia elity (Rein, 1976: 479-481). Uplatnit tuto představu vltomunitní práci se znevýhodněnými není podle něj jednoduché, protože „ teorie sociálni změny je možné použit buď jako nástroj přijeti, nebo jako prostředek odmítnutí zavedených standardů chováni" (Rein, 1976: 468). Odsud plyne, že práce se svépomocnou komunitou znevýhodněných sama o sobě nemusí vést k radikálním změnám (Rein, 1976: 461). KomuniLní pracovnicí, kteří chtějí usilovat o nahrazeni znevýhodňujících podmínek a služeb, se proto potýkají s tím, že výsledkem jejich práce někdy bývá přijetí stávajících poměrů klienty. Antiopresivnf komunitni práce se znevýhodněnými se podle Reinn prosazuje ve společnosti, kde po desetiletí převládal důraz na „komunitni socioterapii" (Rein, 1976: 475). Ta se sice opírá o spolupráci s společenstvím znevýhodněných, je však nástrojem konformity a ukázňovónl, stejně jako klinická práce s případem. Sociální akce a komunitni organizace je od dob „hnutí obyvatel středisek terénní práce", přes známé Disloiminace je v rámci radikálního pohledu na sociální práci považována za neodmyslitelnou charakteristiku jakéhokoliv zavedeného stavu věci. Zastánci radikálního pohledu neuvažují o možnosti, že by zavedené pořádky nutně nemusely obsahovat disltrimínující pravidla ncbD že by soustavná dislcrimiiiace mahla být výsledkem radikální změny. 198 „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." % projekty 30. až 50. let72 až po současnost , spojována se snahou využít organizovanou {. 'svépomoc jako nástroj změny osobnosti a omezení laiminality a delikvence. Radikálni í- komunitni pracovníci proto musí čelit očekáváni, Že zapojením znevýhodněných do svépomocné sociální akce podpoří přizpůsobivost „dezorganizované" komunity, ve které žijí „narušené" osobnosti a menšiny. Ty by spodporou komunitni socioterapie měly , vyhovět zavedeným očekáváním. Tomuto „dosaženi poddajnosti pomoci sociálni akce" podle Reina slouží od Šedesátých let také snahy vytvořit a do Čela znevýhodněných komunit prosadit „domorodou", černošskou střední třídu, která by své vlastni chudé ' kontrolovala účinněji než zvenčí přicházející, „koloniálni" pomoc bílých. (Rein, 1976: 473^175.) Rein tvrdí, že terapeuticky pojatá komunitni akce působí jako nastroj „poddajnosti" proto, zeje „sociální akcí bez politického hnuti, jež je silou změny". Pokud není součásti Širšího politického hnutí, nemůže se stát výzvou zavedeným standardům chování a pokusem o nahrazení existujících institucí. Teprve celospolečenská změna je podmínkou nastolení rovnosti příležitostí. Komunitni svépomoc jí může napomoci, pokud podpoří radikální reformu moci a sociální politiky. „Antiopresivnl" a „socioterapeutický" přístup se liší tím, jak odpovídají na otázku, zda komunitni pracovnici maji využívat práci se znevýhodněnými jako nástroj zapojeni Idientú do procesu změny mocenských poměrů a radikální politické akce národního dosahu. „Antiopresivnl" komunitni práce přispívá k realizaci cílů „radikální sociální politiky", „socioterapie" nikoliv. (Rein, 1976: 474-479.) Výzkum ukazuje, že v praxi spiše převládají konformní účinky komunitni práce a Že radikálních cílů nebývá dosaženo (Rein, 1976: 477; Hasenfeld, 1983: 82; Bole, 1988: 406; Morrissey, 1990: 203). Ani radikální postupy komunitni praxe, například stávky při placení nájemného (Hasenfeld, 1983: 80-81), obléhání úřadů neochotných projednat žádosti o podporu (Morrissey, 1990: 192, 200) nebo demonstrace za úpravu výše a typu dávek (Hasenfeld, 1983: 81; Morrissey, 1990: 200-201), zpravidla nevedou kpolitické radikalizaci klientů. Jejich výsledkem někdy bývá přijeti (kooptace) zástupců klientů do existujících komisí a rad, následná změna jejich vyjednávači pozice a ulpění jejich pozornosti na místní problematice (Hasenfeld, 983: 78-79; Rein, 1976: 475). Dílčí úspěchy nátlakových akci měly Často za následek pokles členské základny radikálních hnuti. Žadatelé, jejichž nároky byly diky svépomocné akci uznány, linutí prostě opouštěli. (Morrissey, 1990: 192.) I hejradikálnějgí komunitni pracovníci proto Často zjistili, že socioterapeutický účinek jejich práce převládá nad příspěvkem ke změně mocenských ■poměrů a pravidel distribuce příležitostí ve společnosti. V literatuře jsou popsána dvě řešení tohoto dilematu. Zprostředkovatelé dohod mezi obecními autoritami a chudými První způsob úniku před dilematem mezi „sociálně-terapeulielcými" účinky a "antiopresivně" míněnými cíli komunitni práce zaznamenal výzkum tzv. „Agentur 71 Rein uvádí následující projekty: „Chicago Area Project" z roku 1930 vedený Cliffordera Shawem a Henry McKayem, projekt university New York, který ve 40. letech vedl ve Východním Harlemu Rudolph Wittenberg a „Gang Project", který organizoval Úřad práce s mládeži v New Yorku v 50. letech (Rein, 1976:473-475). kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ ^ hm lícu, o i iuhľuíuiva DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY komunitni akce". Tyto agentury vznikly v USA v šedesátých letech 20. století jako místai. strediska „boje s chudobou". Hasenfeld zkoumala Agentury komunitni akce koncem Šedesátých let (Hasenfeld, 19B3: 402-403), Bok v roce 1987 .(Bok, 1988). Obraz, který předkládají, je navzdory časovému odstupu obou výzkumů dosti podobný. Oba autoři konstatuji, že operační cíle Agentur komunimí práce se dosti značné liší od jejich - původně zamýšlených funkci. Podle Zákona o ekonomických příležitostech z roku 1964 bylo jejich účelem zpřístupnil chudým klientům těžko dostupné příležitosti (zejména pracovní výcvik, vzděláni, pracovní postup, bydleni, zdravotní služby, poradenství aj.) a zvýšit pružnost komunálních služeb při jejich poskytování. Za tímto úěelem měly Agentury komuuitnf akce obhajovat zájmy klientů a zmocňovat jejich skupiny a zástupce k účasti na rozhodováni o podmínkách vlastního života. Podle Hasenfeld (1983: 86-87) i Boka (1988: 402-403) se Agentury nezaměfily ani tak na kolektivní obhajobu zájmu chudých sociální akcí, ale spiše jim začaly služby a dávky poskytovat nebo zprostředkovávat. Místo, aby v zájmu uspokojení potřeb klientů, iniciovaly vznik nových služeb, Agentury jim podle standardních podmínek přidělovaly zdroje z federálních a státních programů. Sociální akce se stala spíše okrajovou záležitostí a Agentury se soustředily na individuální pomoc chudým. Představitelé chudých byli často kooptovaní existujícím systémem komisi a rad a Agentury komunitni akce působily jako standardní úřady sociální pomocí. Lišily se od nich těsnější vazbou a otevřenějšími vztahy s chudou částí obyvatel obce (Hasenfled, 1983: 86; Bok, 1988: 406). To obecním a státním činitelům umožňovalo, aby se na Agentury komunitni akce obraceli, když bylo tfeba zprostředkovat řešení problémů s některou ze skupín chudých (Bok, 1988: 406). Za těchto okolnosti dotazovaní představitelé Agentur komunitni akce „nepovažovali konfrontační sociální akci za nutnou, protože veřejní činitelé nebyli antagonističtí" (Bok, 1988: 404). Hasenfeld ani Bok nehovoří o příčinách rozdílů mezi deklarovanc-u „ontiopresivní" a faktickou „sociálně-terapeutickou" funkcí Agentur komunitni akce. Lze se však domnívat, že jejich pracovníci ze svých organizací udělali „zprostředkovatelny státní individualizované pomocí" pod tlakem očekávání obecních autorit a sponzorů. Ti od nich, jak výše říká Rein, pravděpodobně požadovali změnu a přizpůsobení se chudých klientů a ne tlak na radikální změnu dostupnosti příležitostí chudým. Agentury sociální akce tomuto tlaku příliš nevzdorovaly. Přesto však začaty v systému komunálních síužeh, do něhož záhy „zapadly", plnit specifickou úlohu. Na rozdíl Dd běžných úřadů sociální pomoci totiž udržovaly kontakty s chudými klienty. Díky tomu se mohly stát „nárazníkem" mezi obcí a chudými, pokud v jejich vztazích nastaly problémy. Dokázaly vyhovět tradičnímu očekáváním, že budou napravovat sociální dezargantzaci, a současně pomáhaly chudým, aby se stali účastníky jednání o problémech obce. Staly se „úřady individuální pomoci a zprostředkovateli dohod mezi obecními autoritami a chudými". I neúspěšná sociální akce učí chudé, jak manit okolnosti svého života Druhé řešení dilematu mezi „socioterapeuticlcýra" a „antiopresívním" působením svépomoci znevýhodněných vzniklo jako reakce na neúspěchy při dosahování celospolečenských cílů radilcálních aktivistů. Těm jejich nezdary pomáhala zvládat myšlenka, „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." f; že i účast na neúspěšném pokusu o naplnění dalekosáhlejších cílů zmocňuje klienty k tomu, i:'oby dokázali individuálně měnit okolnosti svého života (Morrissey, 1990: 203). if: Tuto myšlenku teoreticky zdůvodnili v sedmdesátých letech 20. století Spetch a Rein. ■i; Radikální přistupy kritizovali za přílišný důraz na „ determinismus prostředí", tedy za tot že ■} „hledají všechny problémy a všechna zlo v , systému', ve , struktuře' nebo v , mocenské '.. elitě'". Tento jednostranný pohled podle nich živí představu, že „není nic, co by bylo 'třeba změnit v našich klientech nebo v nás samých ", „nic, co bychom se museli učit" (Spetch, 1976: 496, 498). „Polaid vezmeme v úvahu pouze změnu sociálních podmínek, opomíjíme ''i proces intervence, diky kterému měnící se svět svolává individuální změnu [...] Pohtd ■ člověk organizuje přeměnu svého světa, mění sám sebe " (Rein, 1976: 466,467). Mnozí radikálové tuto myšlenku sice přijali, poehyhno'stí se vlak přesto nezbavili (viz Mutlaly, 1993: 156-163). Pokud totiž někdo přijme představu, že všechno zlo je zakořeněno „v systému", těžko se smiřuje s faktem, že moc i elitou ovládané nástroje socializace (hlavně škola a média) zůstávají stále ve stejných rukou. Jako každá jiná, . i logika „determinismu prostředí" je neúprosná. Kdo ji přijal, těžko se zbavuje dojmu, že „změna sebe sama" není dostatečným výsledkem účasti na reformě a že spokojení se b lakovou individuální změnou svádí k podceňování vlivu mocenské elity, oslabuje důraz na nezbytnost prolomit mocenské překážky rovnosti a pootevírá pomyslná dvířka „obviňováni obětí" dislcrimřnace z toho, že si za svůj osud mohou sami. Zmítáni těmito pochybnostmi se bojovníci za práva znevýhodněných museli nějak vyrovnat se zjištěním, že jejich klientům často stačí úřední uznání žádosti o dávku a že systém sociální pomoci, který prosazuje poslušnost vůči trhu, se jim nedaří zásadně změnit. Smysl své práce proto hledali v úvahách, ve kterých jsou sociólnS-terapeutické účinky sociální akce na klienty pojednány jazykem antiopresivního přístupu. Jako příklad takových úvah uvádím citáty žen, které bilancují desetiletou historii své organizace bojovnic za sociální práva žen73: Tato organizace „nikdy neuskutečnila své hlavní cíle". Nepodařilo sejí dosáhnout, aby společnost uznala, že „ matka pobírající dávky sociálni pomoci,- je žena, Itíerá vykonává důležitou sociální roli. za kterou si zaslouží přiměřenou kompenzaci". Nicméně, ženy, které se podílely na akcích organizace „ byly zmocněny, aby dokázaly v rámci s)>stěmu sociálni pomoci jednat jalco obhájci svých práv a měnit podmínky vlastního života ". „Jejich vědomí se, polatdjde o otázky sociálních práv a zvláště práv žen, probudilo. " „Získaly sebevědomí a sebedůvěru." Také na jejich děti, „které je často provázely do středislm, udělal vý>kan rolí, jež jejich matky zastávaly, značný dojem, a vzbudil v nich respekt". Členitý organizace „se zapojily do politických akcí způsobem, fáeiý dalece překračoval pouhou účast nebo neúčast ve volbách ". (Morrissey, 1990:203-204.) 73 Jedné se o „The DowntDwn Welfare Advocate Center" (Střediska obhajoby sociálních práv vDowntownu), ženskou radikální organizaci, která působila vletech 1974 až 1985 na newyorském Manhattanu (Morrissey, 1990). kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 201 -uiA-tvrt uiL,atYiftinn. Jnn^tl itcadivt itAJJU V ľ Ml l'KACU VNIECY Rozhodování z hlediska potřeb klienta a z hlediska dostupných zdrojů Přístupy, které jsou výše označeny jako „integrace služeb" a „komunitní péče", mají dva' společné rysy. Za prvé, postoj jejich stoupenců k moderní společnosti a k očekáváním, kíeri-lato společnost uplatňuje vůči klientům sociální práce, je spiše akceptující než odmítající.. Oba přístupy jsou spíše konFormní než radikální. Projevuje se to zejména tím, jak chápou' „participaci", neboli účast klientů na rozhodováni o poskytovaných službách. Na rozdíl od stoupenců „antiopresivního" přístupu, příliš nezdůrazňuji, že by klienti mohli své požadavky uplatňovat mocenskými prostředky, o nátlakových akcích ani nemluva. „ Účast klientů na rozhodováni" spojují buď sjejich koupěschopnosti a rozSiřovárrim nabídky na trhu se službami (Lart, Means, 1993: 108-1Q9, 123-126; Craig, Gíendinning, 1993: 172), nebo s očekáváním, že sociální pracovník {„manažer péče") bude přihlížet ke klientovu vymezení neuspokojených potřeb (Tennant, Bayley 1984; 134; Baldwín, 2000: 33, 65-66). Stručně řečeno, v rámci snah o „integraci služeb" nebo „komunitní péči" nejde o politickou1 participaci klientů, ale spiše o ůCast na trhu nebo o podíl na rozhodováni expertů, kteří maji ze zákona a z titulu své odbornosti stejné „poslední slovo". Politická participace se sice připouští jako jedna z možností (Lart, Means, 1993: 108-109), existuji však pochybnosti, zda byla už pří formulaci příslušných zákonů míněna vážně (Craig, Gíendinning, 1993: ISO; Baldwin, 2000: 64-77; Milí, 2000: 167). Druhým společným rysem „integrace služeb" a „komunitní péce" je nesoulad mezi dvěma klíčovými cíli těchto přístupů. Služby podle nich maji ve zvýšené míře „vj'c/iózeí vstříc potřebám klienti}" a zapojovat je do rozhodování a současně mají být „efektivnější při vytiživání zdrojů" čili „neĎýť tak drahé" (Baldwin, 2000: 25-30, 65; viz též Waldfogel, 1997: 467, 480)". Pro pracovníky místních systémů „integrace služeb" a „komunitní péče" to v praxi často znamená obtížné rozhodování. Pokud se snoží rozpoznat všechny neuspokojené potřeby klientů a pokud berou vážně jejich představy o tom, co je třeba zajistit, snadno dospějí k závěru, že situaci klientů není možné pomoci peněz a služeb, kterých se v obci nedostává, uspokojivě řešit. í proti své vůli pale mohou stát před nepříjemnou volbou. Buď trpně přihlížet, jak se kvalita života klienta, jemuž nedokázali poskytnout potřebnou péči, zhoršuje. Nebo se pokusit potrebné služby nějak zajistit a riskovat, Že „se nevejdou do rozpočtu". Jinak řečeno, musí se rozhodovat, zda se při vymezování plánu péče řídit potřebami klientů {„rozhodováni z hlediska potřeb") nebo rozsahem a kvalitou zdrojů, 7,1 Souběžný důraz na vstřícnost vůči potřebám klientů i na úspory nákladů je charakteristický pro anglosaské reformy komunálních služeb. Tuto dvojí orientaci nesdílí například japonská analogie systému „komunitní péče", zavedená „Zákonem o pojištěni pečovatelské služby", platným od dubna 2000. Tímto zákonem zavedený systém domácí péče mé a s anglosaskými modely společný důraz na povinnost obec zajistit management a plánování péče a také důraz na nákup služeb obci od různých dodavatelů. Liší se tlm, že deklaruje zaměření na úspory nákladů, o participaci klientů vůbec nehovoř! a oprávněné klienty otevřeně odrazuje od využívání Časti toho, na cd maji nárok. Klienti jsou totiž povinni uhradit desetinu nákladů na služby, což platí i v případě, že chtějí využít jen služby, na něž maji nárok podle plánu péče, stanoveného v souladu s podmínkami zákona. (Fukasawa, 2000.) 202 „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." jf které jsou. k dispozici [„rozhodováni s hlediska zdrojů"), (Craig, Gíendinning, 1993: 172* iBaldwin, 200: 40-41, 47, 56-58). 'Toto dilema vzniklo jakD rje zcela zamýšlený důsledek snahy politiků využít principy ,|'komunitní práce jako nástroje úsporné politiky sociálních služeb. Komunitně laděné X' reformy politiky sociálních služeb vycházejí od sedmdesátých let z představy, že domácí péče a komplexně pojaté služby v obci, spolupráce mezi místními organizacemi n zapojováni neformálních, dobrovolných pečovatelů do systému komunálních služeb 'jsou „levnou alternativou" státem poskytované péče (Muuday, 1984). Její realizace vyvolnili značné nároky na aktivizuci a koordinaci celé řady místních aktérů. Bylo tedy nutné zvýšit samostatnost obcí, které měly komunitní reorganizaci poskytování služeb na svém území zajišťovat. Zákonodárci přenesli odpovědnost za poskytování služeb na obecní úřady a určili jim povinnost zajistit snadno dostupné, vstřícné, komplexní a pružně reagující služby. Decentralizace odpovědností ovšem nebyla provázena odpovídající decentralizací rozhodováni o výdajích na sociální služby. To zůstalo v zájmu kontroly nákladů v rukou představitelů státní moci. Obce tak získaly povinnost zajistit lepší služby a pravomoc organizovat jejich poskytování, nezískali však kontrolu nad potřebnými zdroji. Výsledkem bylo, že stát „neustavit s obcemi skutečné partnerství, ale přenesl na ně břímě své odpovědnosti" (Tennant, Bayley, 1984: 135). Pravomoc se pro obce a jejich sociální pracovníky stala pasti. I když jim zákonodárci nepřidělili potřebné zdroje, pra představitele obcí nebylo jednoduché si na to stěžovat. Odpověď na jejich případné námitky byla totiž předem dána logikou reformy, která zní: „Dostali jste pravomoci potřebné k tomu, abyste potřeby občanů mohli uspokojovat s jejích účastí a levnějším způsobem. Pokud jste tok neučinili, je to důsledek vaší neschopnosti využít udělené pravomoci a potenciál komunitní organizace, zajistit lepší koordinaci dříve roztříštěných služeb a mobilizovat místní, neformální zdroje". Výzkumy konstatují, že napětí mezi snahou reagovat na potřeby obyvatel komunity a nutnost! přizpůsobovat tuto reakci omezeným zdrojům jsou pro manažery komunitní péče denním chlebem. Jejich autoři se shoduji v mínění, že žádoucí a ohrožené je rozhodování podle potřeb klientů. LíSI se však v názoru na to, kdo je původcem tohoto ohrožení. Někteří se snaží doložit, že jsou to sociální pracovníci, kdo nedostatečně využívají místní zdroje a sami tak prohlubuji napStí mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů (Sainsbury, 1980; Baldwin, 2000). Jiní autoři považuji sociální pracovníky za oběti rozporů vládni politiky a přiěinu hledají spise v nesouladu cílů příslušných vládních reforem (Tennant a Bayley, 1984). První uvedený, výklad prezentuje Sainsbury (1980), autor výzkumu integrace služeb zlet 1975 a 1976. V Anglii a ve Walesu vstoupil vdubnu 1971 vpiatnost „Zákon o sociálních službách mistnich úřadů", který integroval služby sociální práce, jež byly dřivé poskytovány Šesti specializovanými organizacemi. Vznikly místní „Úřady sociálních služeb", které od té doby poskytují různé typy osobních sociálních služeb jak rodinám s dětmi, tak seniorům i lidem 5 postižením. (Tennant, Bayley, 1984: 131-I32.) Dřívější specialisté na pomoc různým cílovým populacím se stali zaměstnanci integrovaných Úřadů sociálních služeb a měli poskytovat universální služby různorodé kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 203 i eáat tfcti, s i ka liiUlCKA DILEMATA A JBJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY klientele. Sainsbury chtěl zjistit, jak se za těchto okolnosti vyvíjí náplň práce;! a specializace sociálních pracovníků. Dvanáct měsíců sledoval na Úřadu sociálních služeb v Sneffieldu padesát tři případů dlouhodobé pi'áce s rodinou (Sainsbury, 1980: 62-63). Pracovníků, kteří měli tyto', případy na starosti, se mimo jiné ptal, zda sc některým klientům nedostalo přiměřených služeb a co k tomu vedlo. Nejčastěji uváděným důvodem byl nedostatek „zdrojů", („nedostatek času ", nedostatek kvalifikace, „nepřiměřené zdroje ageníiny". (Sainsbury, 1980: 66.) Velkou část případů tedy pracovníci řešili svědomím nesouladu mezi' potřebami klientů a zdroji, které měli k dispozici. Při výkladu těchto zjištěni si Sainsbury všímá hlavně omezených schopnosti'' pracovníků. Zřetelně se to projevuje v tom, jak komentuje jejich stížnosti na „nedostatek ■ času". Říká, Že „ otázka , času' je složitá; někteří pracovnici považují nedostatek času spiše za důsledek konflildních pracovnich požadavků než za následek absolutního-nedostatku personálu; ně/cteri dávají tento problém do souvislosti s bezúčelnasti — beicilým, Časové náročným potýkáním se s případem; ně/aeři považuji tento problém za ■ otázhi nepřiměřené úrovně personálu. Avšak [...] využiti dobrovolníků nebo pomocného personálu nebylo výrazné a v rámci zkoumaných případů ho časem ubývalo; pracovnici si na to nestěžovali, a my jsme proto začali uváděný nedostatek času považovat spíše za projev pocitu profesionální nepřiměřenosti a nejistoty, než za problém o sobě [...] těžko si představit, jak by větší nmožsŕi'í Času mohlo napravit problém bezúčelnosti [.." (Sainsbury, 1980: 65.) Sainsbury tedy považuje za hlavní nedostadtový zdroj kvalifikaci pracovníků a jejích nedostatečnou způsobilost poskytnout komplexní služby integrovaného úřadu. Ať už je jeho výklad přiměřený stavu věci v Shefficldu nebo ne, pozoruhodné je, že Sainsburyho ■ komentář zjištěných nedostadců věrně kopíruje výše popsanou „logiku reformy": Problémem podle něj není nedostatek peněz na služby, ale neschopnost pracovníků využít prostor, který jim reforma dala, pro úspornější a potřebám klientů přiměřenější, integrovanou a tudíž složitější práci. Jiní autoři vidi věc jinak a příčiny napětí mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů nacházejí v nepřiměřené rozpočtové politice státu. Tato odlišnost má ideologické pozadí75. Teruiíint a Bayley (1984: 135-136) konstatují, že politická levice vnímá „komunitní péci" jako „způsob demolaatizace veřejných sociálních služeb", zatímco politická pravice ji chápe jako „lacinější péči". Současně varují před riziky pravicového přístupu, což Iíe chápat jako projev jejich levicového vidění. S tím sduvísI fakt, že Tennant a Bayley nepovažují dilema rozhodování podle potřeb a podle zdrojů za důsledek selháni místních pracovníků a jeho příčiny hledají v rozporech sociální politiky pravicové vlády osmdesátých let. Rozdíl pohledu uvedených aulorů může být do určité míry důsledkem odlišné politické a ekonomické situace v době obou výzkumů. Výzkum Sainsburyho v Sneffieldu proběhl v polovině sedmdesátých let, v době, kdy politika „škrtů" ještě nebyla na poradu dne. Experiment v Jiznlm Yorksluru, který popisuji Tennnnt a Bayley, se odehrál o deset let později kdy již hvla v chodu vládní politika úspor. 204 ,,Ráda bych Vámpomolila, ale ..." Tennant a Bayley popisují experiment, který od roku 19B0 probíhal v Jižním Yorkfíhiru, hornické obci se sedmi tisícovkami obyvatel. Účelem experimentu bylo vyzkoušet práci v „týmu pracovníků nižných agentur" a „místních skupin", spojující „vmalě obci" poskytovatele formálních (statutárních) služeb s neformálními pečovateli (Tennant, Bayley 1984: 136). Východiskem experimentu byla pravidelná setkáni sociálních pracovníků a místního zdravotnického personálu s pracovníky bytového a školského úřadu. Ta se od roku 1980 konala každé dva týdny a během jednoho roku vyvolala změnu. „Sdíleni informaci a spolupráce na jednotlivých případech se stala niíiiioii". Intervence „začínala v rannější fázi vzniktt problému " a předmětem intervence se stávalo „vztahová síť klienta" (Tennant, Bayley 1984: 137—138). Služby byly „dostupnější" a diky tomu po nich „stoupla poptávka" (Tennant, Bayley 1984: 140). Případy, které dříve hlásili pracovnici statutárních služeb, „začal hlásit převážně neformální sektor". Díky tomu stoupl hlavně počet „hlášeni potřeby finanční a hmotně pomoci a pomacipro senioiy. " (Tennant, Bayley 1984: 139.) Problémy vznikaly proto, že „ místní sociální pracovník by! pro lidi v obci dostupnější, aniž by se r\>ýš'ú rozpočet, kteiý měl [...] k dispozici". Spokojenost s JEho službami sice celkově vzrostla, současně se však objevila „mnohem dramatičtější nespokojenost" těch lidi, kteří Žádali finanční nebo materiální pomoc. Mnoha z nich totiž nebylo možné v rámci původního rozpočtu vyhovět. (Tennant, Bayley 1984: 141.) Diky lepší spolupráci místního sociálního pracovníka s dalšími statutárními i dobrovolnými subjekty bylo možné pružněji vyjadřovat poptávku. Na zatdadS taho se dařilo lépe uspokojovat potřeby dětí a seniorů (Tennant, Bayley 1984: 139-140). Rovněž lidé, kteří měli hmotné potíže, vyjadřovali díky experimentu snáze své žádosti o pomoc. Nevedlo Id však ke zlepšení a naopak to vyvolalo napětí. Rozpočtová politika totiž neposkytovala zdroje, které by nové žádosti pomohly uspokojit Celkově převládají výzkumy, které jsou založeny na představě, že zlepšování služeb se může Dplrat výhradně o lepší využiti místních zdrojů. Jejich ouIdFí si kladou otázku: „Jak tento úkol zvládají místní prncovníci7" (Hadley, McGralh, 1984; Waldfogel, 1997; Baldwin, 2000: 31-58). Popisují tři způsoby, jimiž se pracovníci místních úřadů vypořádali s napětím mezi rozhodováním z hlediska potřeb a rozhodováním podle zdrojů. První řešeni spočívá v rezignaci na komunitní uvažování. Pracovníci se danému dilematu vyhýbají diky tomu, že se nezabývají celkovou bilancí potřeb a zdrojů v obci, pozornost soustřeďuji na řešeni individuálních případů a v úvahu berou pouze ťy potřeby klientů, o nichž ví, že je možné je běžně dostupnými službami uspokojit. Druhé řešení spočívá v rezignaci na uspokojeni určité časti ldientů a ve výběru klientů a potřeb, které „se vejdou" do obecního rozpočtu. Třetí řešení je založeno na snaze uspořit zdroje zajištěním kvalitní, ale lacinější alternativy některé ze služeb a na využití takto ušetřených zdrojů pro spuštění dalších inovací. Rezignace na komunitní prístup a zpochybnĚníparticipace klientů Výzkum praxe sedmnácti „manažerů péče", kteří vmce 1994 působili ve dvou anglických obcích, ukázal, že dilematu mezi rozhodováním podle potřeb a padle zdrojů sc lze úspěšně vyhýbat ignorováním otázek vývoje služeb v obcí. Úkolem manažerů péče, kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 205 které zkoumal Baldwin (2000: 31—58), bylo posuzovat potřeby žadatelů o služby pr0 seniory a dospělé s postižením a vypracovávat pro ně „plány peče". Baldwin zjistil, že pří této práci jsou manažeři nuceni „spojovat praxi soustředěnou na uživatele se zvažováním omezených zdrojů". Ukázalo se, že na výsledky posuzování potřeb „silně působí" představy manažerů péče o tom, jaké zdroje jsou pro uspokojení zjištěných potřeb k dispozici. Manažeři do plánů péěe neuváděly ty potřeby, pro něž podle nich nebyly k dispozici odpovídající služby. Dalo by se soudit, že si manažeři péče zvykli dané dilema zvládat rozhodováním podle nedostatečných zdrojů. Baldwin se ovšem nepřiklonil k takto přímočaré interpretaci svého zjištění. Podle něj_ manažerům péče nebránily na všechny zjištěné potřeby přiměřeně reagovat zdroje omezené úsporami, ale jejich vlastní nezájem o dotváření skladby dostupných služeb podle potřeb obyvatel obce. Tvrdil, že manažeři péěe se „zabývají jen individuální prací s případem", opomíjejí „management nedostatkových zdrojů" v obci, „málo se zajímají o strategické plánováni" a „nechápou štrukturálni vlivy na posilováni služeb a nezajímají se o ně". Dokonce ani — v rozporu s požadavkem nadřízených — nevyplňují formulář hlášení o chybějících službách, který je jim běžně k dispozici. Výsledkem je, že z hlediska individuálních případů jsou velmi znepokojeni nedostatkem rozvoje některých zdrojů. Toto znepokojení je však nevede k hledání možnosti mčnit situaci v komunitě jako celku. Nezajímají se o potenciálně využitelné zdroje a namísto toho přizpůsobuji plány péče svým znalostem o aktuálně dostupných* zdrojích. (Baldwin, 2000: 47, 50.) Protože jsou přesvědčeni, že některé potřeby žadatelů není možné uspokojit, „rutinně a vědomě" klientům nepředávají kopie dokumentů o svém posouzení potřeb a plánu péče. Zdůvodňují to jednak Um, že u uživatelů služeb nechtějí vzbuzovat očekáváni, o nichž ví, Že nebudou uspokojena, a dále tím, že klienti „tomu nerozumí" a „nemajízájem se na posuzování vlastních potřeb podílet". (Baldwin, 2000: 40-41, 50-51.) Podle vzoru „rodičovské analogie" (viz kapitola sedmá) poukazují na problémy stařecké demence a dalších mentálních obtíží a tomuto svému zdůvodněni upřímně věří. Neuvědomují si, že je uplatňují stereotypně a že „infanlilizoce" klientů může být v nSttterých případech neoprávněná. Baldwin (2000: 46-47) zdůrazňuje, že uvedené pojetí případového managementu „podrývá " politiku „komunitní péče" a že manažeři péče si to neuvědomují. Lze dodat, že zjejich Idediska je tento postup pochopitelný. Baldwinem zkoumaní manažeři svým jednáním nesledovali záměry politiky vlády a profesionálních zapálenců pro „komunitní péči". Spíše se potřebovali zbavit nepříjemného pocitu, že se ve snaze udržet pracovní zátěž v přijatelných mezích nepokoušejí zajistit potřeby, které by z čistě lidského, profesního nebo úředního hlediska asi zajistit měli. Kdyby si to, co se jim pokusil nanést Baldwin uvědomovali, tohoto pocitu by se zbavovali jen stěží. Kouzlo racionalizací, Icteré zdůrazňuji, že „některé služby stejně nejsou dostupné" a „klienti tomu nerozumí a ani nechtějí rozumět" a „nemá smysl v nich vzbuzovat plané naděje", je právě v tom, že odvádějí pozornost od důsledků nedostatečné realizace očekáváni politiky „komunitní péče" a umožňují si to všechno neuvědomovat. 206 „Ráda bych Vám pomalila, ale ..." Rezignace na uspokojení Části potřeb jako předpoklad pokračování reformy Rovněž druhé řešení dilematu mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů spočívá v rezignaci na uspokojeni některých potřeb klientů. Důvodem jejich neuspokojení však v tomto případě - na rozdíl od řešení popsaného Baldwinem — není bezděčné upuštění od IcDmunitního přístupu, ale naopak jeho bezvýhradné přijetí. Toto, z hlediska zastánců „integrace služeb" a „komunitní péče" zdánlivě správné řešení, popisuje případová studie poskytování domácí péče „oblastním týmem " v anglickém Normantonu z let 1979—1981 (Hadley, McGrath, 1984). Na práci oblastního týmu měl podle studie rozhodující vliv jeho vedoucí Cooper, který byl nespokojen s „přílišnou roztříštěnosti" týmu. Ten byl původně ■ rozdělen do tři kategorií terénních pracovníků, z nichž pouze „okrskoví pracovníci" byli vůzkem kontaktu s obyvateli a organizacemi „ohsku". Jejich úkolem bylo znát Dlcrsek. Případy, které nezvládli sami, měli předávat oblastnímu týmu, kde je převzali „sociálni pracovnici" a „domácí pečovatelé". Cooper měl pocit, že tým je v důsledku rozděleni do tří kategorií příliš roztříštěný a že zejména sociální pracovníci nejsou účinně spojeni 5 komunitou. Proto okrsky rozdělil na menší „rajony" a pokusil se všechny tři specializace „integrovat" v jejich rámci. (Hadley, McGrath, 1984: 34.) Chtěl, aby všichni pracovníci působili ve svém „rajonu" a mohli v něm „poznat jak potřebně, tak ty, kdo jsou ochotni a schopni jim pomoci". Tento přístup měl podle Coopera přinést čtyři výhody: 1. lepši znalost zranitelných lidi, existujících sítí podpory a také lepší znalost pracovníků obyvateli „rajonu", 2. dostupnější pomoc pro místní obyvatele, 3. mobilizaci širší škály místních zdrojů (účelnější využití personálu a přijetí Širších rolí pracovníky, dostupnější pomoc neformálním pečovatelům, lepší kontakty s místními organizacemi a podněcování dabrovolnické pomoci) a 4. lepší pracovní uspokojení personálu týmu. (Hadley, McGrath, 1984: 35-36.) Tým, který od raku 1976 pracoval podle těchto zásad, byl v průběhu roku 1979 nucen „zvládnout šlerty v nákladech na služby, které byly reakci místních * úřadu na šla-ty provedené národní vládou " (Hadley, McGrath, 1984: 165). Reakce týmu byla směsí „zloby a nevole " s věcnou diskusi o způsobu řešení vzniklé situace. Cooper „přišel s tím, že nemá cenu pokoušet se odporoval rozhodmríí y