III
20. ledna 1997 to Bili Clinton znovu potvrdil ve své nástupní řeči: ,J\íinulé století bylo americké a příští jim bude ještě víc — Spojené státy se postaví do čela celého demokratického světa..." A přece ve stejném projevu prezident evokoval také model chátrající Ameriky, roztříštěné a zničené demokracie, která si musí dát pozor, aby nedospěla k obrovské politické katastrofě.
Takže amerikanizace světa, nebo nárůst nepokojů na způsob jakéhosi celoplanetárního pseudo-třetiho světa? A především, co je to americké století, co je Amerika?
Na tuto poslední otázku Ray D. Bradbury rád odpovídal: „Amerika, to je Rembrandt a Walt Disney". Když však chtěl Bili Gates (představitel ,get wired") před nedávnem utratit své skromné úspory, nekoupil si nějakého Rembrandta, nýbrž rukopis CodexLeicas-ferLeonarda da Vinciho... Možná proto, že Spojené
29
Paul Virilio
státy jsou více italské než holandské, německé, ruské, hispánské nebo dokonce WASP1. Jak každý ví, Amerika byla objevena ke konci 15. století florentským mořeplavcem Ametigem Vespuccim a Janovanem Kryštofem Kolumbem. Jiní Italové, jako například Janovan Leon Battista Alberti, zase obeznámili Západ s perspektivním vidinim.
Takže tbe ever changing skyline historického náporu na americký Západ je linie horizontu, úběžník italské renesance, a v nejužším smyslu slova perspektiva: doslova vidštskr^. Skutečným hrdinou americké utopie není ani cow-boy, ani voják, nýbrž pionýr, path-finder, ten, kdo nese své tělo tam, kam dopadl jeho pohled2.
Předtím, než „se žravostí v dějinách lidských migrací výjimečnou" zhltnul prostor, pionýr ho už zhltnul očima — v Americe všechno %pžíná a všechno konči chtivos-típohledu.
Historik Frederick J. Turner v roce 1894 napsal: „Americký vývoj byl neustálým znovuzaonáním pro-střeclnictvím kontinuálního vyvracení hranice. Z této neustálé obrody, z této tekutosti amerického života, vyvěrají převládající síly americké povahy [...] Hranice
1 White Angla-Saxon Protestant výraz používaný v USA pro anglosaské občany bílé rasy a protestantského vyznání, z nichž sestávají vládnoucí třídy země [pozn. překladatele],
2 Jedná se o výrok Gastona Rébuffata, jednoho z vynálezců „extrémního lezectví s umělými pomůckami".
30
Informatická bomba
je linie největší rychlosti faktické amerikani^ace [...] Poušť je pánem osady."
Ještě dnes si my, staří kontinentální Evropané, jen těžko představujeme stát ť mim, který by odmítnul veškerou stálou strategickou hodnotu své geografické lokalizace, národ, který by byl jen sérií virtuálních trajektorií uhánějících plnou parou k vylidněnému horizontu.
Rozměry amerického státu jsou od počátku nestabilní, jsou totiž spíše astronomické než politické: to proto, že Země je kulatá, objevila evropská flotila Nový Svět při cestě na západ, když směřovala do Japonska a Cíny.
Kvůli kulatosti planety nemůže být nikdy dosažena ani ever changing skyline pionýrů, neboť se bez přestání ztrácí a ustupuje tou měrou, jak se k ní postupuje... Je totiž jen vnadidlem, prchavou optickou iluzí, spíše trans-^jevem než zjevem.
Nikde a všude, tady i jinde, ani uvnitř, ani vně: Spojené státy jsou něčím, co až doposud nemělo jméno, něčím mimo starou osadu, národem off shore. Amerika nemá skutečný vztah ke staré diaspoře, ani k migraci starých nomádů - ti se totiž během svého rychlého postupu stepí často obraceli, aby poznali fyziognomii svého návratu. Je zemí ne-návratu, pouhé cesty tam - neblahou směsicí nekonečného běhu a idejí svobody, pokroku a modernosti.
31
Paul Virilio
Přesto byl na závěr své slavné analýzy Turner nucen konstatovat: „Pět set let po objevení Ameriky jsme dosáhli západní hranice a právě teď tak docházíme ke konci prvního období našich dějin."
Zdá se, že futuristická perspektiva dějin Spojených států se dovršuje, zastavuje na hranicích kontinentu, před horizontem Pacifiku.
V předvečer onoho amerického století, o kterém mluvil Bili Clinton ve své nástupní řeči, tedy Spojené státy zůstaly o hladu — ani ne tak po územích, jako po trajektoriích, po rozvinutí své bulimie pohybu, po jeho pokračování, aby i nadále byly americkými! j
Jednou se ptali Frandse Forda Coppoly, proč špat- I ná americká kinematografie prese všechno i nadále nechává snít lidi na celém světě. „Nejsou to filmy, j které nechávají snít, to Amerika se stala jakýmsi velkým Hollywoodem", opáčil italsko-americký režisér.
Takto existuji filmy, které nás vábí do nich vstoupit, neboť máme %a to, %ejsou tro/dime?i%ionální...
Už na konci XIX. století bratři Lumiěrové ukázali, když posílali filmaře-reportéry do všech koutů světa, že kinematograf je náhražkou lidského, zraku a že si pohrává nejenom s časem (díky iluzi retinální perzis- i tence), ale také se vzdálenostmi a dimenzemi reálného j prostoru. Kinematografie se tak fakticky stala novou j
! í
1
32 I
Informatická bomba
energií schopnou vozit váš pohled, dokonce i když se nehýbete.
„Mluvit je třeba hlavně k očím!" řeld Bonaparte. Představme si, jaký prospěch by Amerika perspektivy — pro kterou „zastavení znamená smrť' - mohla získat z této techniky falešného políbu právě ve chvíli, kdy se porouchala ever changing Skyline, jež byla motorem její pseudo-demokracie...
Prezident William McKinley to vyhlásil na začátku svého mandátu: „Americký lid se nechce vracet zpět!"
Řešení se samo nabízí - lež za lež, iluze za iluzi, motor za motor, proč tedy ne?
Jelikož už neexistuje horizont, ke kterému se hnát, vynalezne se falešný, náhradní horizont.
Americký lid bude spokojen, nebude se vracet zpět, bude pokračovat v pohybu za ním.
„Amerika mě zvolila, protože souhlasí s tím, že se stane mdustriákiím národem," prohlásil ještě McKinley.
„Druhá část amerických dějin" nezačíná jen na východě kontinentu - v detroitských strojních závodech, kde kolem roku 1914 začíná u Forda účinně fungovat pásová výroba —, ale také na západě, kde si jistý pan Wilcox ve státě Kalifornie v roce 1903 nechává zaregistrovat pozemek se 700 obyvateli, který madame
33
Paul Virilio
Wilcox ihned pokřtí Hollywood, protože „cesmína nosí štěstí", jak říká.
Na vzdálené periferii Los Angeles bude tedy americký národ „jinými prostředky" pokračovat ve svém nekonečném běhu, ve své cestě bez návratu: westerny, trail-movies, road-movies, grotesky, muzikály, ba i nej novější produkce, například seriál Speed, celá kinematografie zrychlení schopná dát ještě větší rychlost oné „autentické amerikanizaci".
I když americká kinematografie nemohla být svého času znárodněna jako ta sovětská, neznamená to, že by Hollywood nežil pod vysokým politickým a ideologickým dohledem: počínaje WiĽem Haysem, carem cenzury dvacátých let, přes všemocný risk Williama Randolpha Hearsta, vysoké policejní představitele, vlivné příslušníky armády, občanské a náboženské ligy atd., až po neblahá padesátá léta, černé roky mac-carthysmu.
Když se v roce 1936 Blaisu Cendrarsovi nikoli bez námahy podaří proniknout do studií-pevností americké průmyslové kinematografie, ucítí tam mystifikaci, stejně jako v celé zemi: „Jaký skvělý žert!" napíše, „jenže koho zde chtějí klamat, v této demokracii, ne--li svrchovaný lid?"
Uvěříme-li Turnérově analýze, když mluví o onom „působení liranice", které vytváň individualismus, a o oné
Informatická bomba
„americké poušti, která ničí komplexní společnosti a ve prospěch rodin" (přeživších skupin?) tíhne k an-tisodálnímu, pak musí industriálni kinematografie tím, že až k predávkovaní zmnožuje falešné působení hranice, fatálním způsobem plodit sociální zhroucení a všeobecné politické ztroskotání, jaké zaznamenáváme dnes, na konci „amerického století".
S velkým Hollywoodem dvacátých let vlastně začala post-industriální éra, katastrofa odreálnění světa. Zatímco pro tehdejší vedoucí představitele už byl běh na západ jen mlhavým westernem, šálivou hranicí, k Pacifiku dál masově pádili velmi reální přistěhovalci oklamaní touto optickou iluzí.
A to v míře tak veliké, že se na začádcu třicátých let kalifornský stát bude muset izolovat od zbytku Unie, aby nebyl zatopen lidskou záplavou. Obklopí se blokádou, na hranice s Oregonem, Arizonou a Montanou budou dohlížet tři policejní divize. A nesmíme opomenout monstrózní policejní razie a brutální vyhošťování Mexičanů, kteří „přišli ujídat chléb americkým nezaměstnaným". Valchováni a bez lítosti in-ternováni byli nuzáci, vandráci, barevní, osamocené ženy, opuštěné děti, nemocní, potenciálně nakažliví... zdravotní se mísilo se sociálním a rasovým.
Velkolepá doba, kdy v roce 1929, po wallstreet-ském krachu, žilo padesát procent americké populace ve stavu blízkém chudobě, čtyřicet procent se
34
35
Paul Virilio
Informatická bomba
spokojovalo s minimem hygieny a kdy bylo napočítáno mezi 18 a 28 milióny nezaměstnaných. Spojené státy podle všeho zažijí ještě jednu ze svých „růstových krizí", tentokrát jsou však hotovy zavléct do marasmu celou planetu, která se jim stala příliš malou.
Brzy nastoupí vláda technokratů, New Deal s Fran-klinem Delano Rooseveltem, přezdívaným „nový Mojžíš", protože „svůj lid zachránil z pouště chudoby"... Než ho v lednu roku 1943 v Casablance zapojí do totální války.
je nový kontinent, Kyber je náhradní realita, Kyber musí být odrazem společností individuí, Kyber je univerzální, nemá představitele ani vedení, atd.3"
Bili Gates byl velmi šťastný, že mohl svůj Codex vystavit v Paříži, v Musée du Luxembourg. Mezi slavnými Vinciho futtmásmy najdeme popis konce světa záplavou vod... Vod nebo vln, starý italský mistr se možná trochu zmýlil.
„Kdo nemiluje televizi, nemiluje Amerikul" tvrdil Ber-lusconi během své památné italské volební kampaně. Už včera se dalo říct totéž o lidech, kteří nemilují film, a dnes o těch, kteří nemilují internet nebo budoucí informační dálnice, o lidech, kteří nepovažují za dobré slepé'se přidat k blouznění metafyziku tech-nokultury.
„Je to pravda," říká nám jistý guru Západu, „vstupem do Kyber necháváme část populace jejímu osudu, jenže technoje naším osudem, svoboda, kterou nám dávají technologicky vyspělá zařízení, znamená moci říci ano jejich potenciálu."
Nyní se však nabízí otázka, zda-li máme svobodu říci ne tomuto „ještě američtějšímu století", které se ohlašuje, ne nihilistické řeči, kterou Amerika perspektivy a trans-zjevů už šest set let neustále omílá... „Kyber
3 Z výroků sebraných na Salonu konce tisíciletí (Sa/an du Milia) v Cannes 1996-1997 - zejména z výroků Johna Perry Barlowi, prezidenta Electronic Frontier Fondation.
36
37