Ohzvliíšr hlizky, akr zároveň napjaty j ľ: po m ti r člověka k primátům, kteří jsou od nepamělí vnímáni jako zlovolná lidská karikatura, ukazující všechny naše „necivilizacotvorné" rysy - krátkozrakou nenechavost a chtivost, svárlivost. zlomyslnost ■i typické primáti „rozkramaření11 všeho a od bč h nutí pryč -přesní od hra nice ní lidí od primátů bylo dlouho otázkou: blíže v boxu Primáti a hranice UtístvL Zvířata hrají důležitou rolí i v rámci t z v. soeiomorfního modelování: každá společnost nahlíží n.íi živou přírodu takovou optikou, aby v ní nalehla Jako konstitutivní stejné principy, které jsou klíčové pro ni syru u; proto klasicky darwinistu u s náhíe „objevuje11 v přírodě princip konkurence a přežívání silnějších, tak Lypieký pro raný kap i-ta li s m us. Společnost tím získává na legitimite, nebot funguje podle „kosmických'1 principů. Klasicky darwinovská sýkorka či sysel se v podstatč chovají jako viktoriánští podnikatelé (blíže Komárek, 1989, 2Ů04, 2008b). Po Dawkinsově (1976) vystoupení se náhle ukáže, že v přírodě zuří „informační válka", nikoli nějaké množení a přežívání těl. Celý jev více vynikne na tvorech, kteří jsou nám vzdálenější a zaručeně sro včelstvo - Uienetivotk). Teprve se sociální diferenciací lidské společnosti, zhruba v antice, začalo být vnímáno centrální postavení královny, či podle tehdejší maěistieké společenské brnčepec krále (že se jedná o „matriar-eh á Iní" společenství, rozeznal ažSwammcrdam, 1669). Je velmi příznačné, že Plimus Starší viděl v trubcích otroky včel. Středověk viděl ve včeláth obraz idealizovaného států či klášterního spoleěenství. Krásným dokladem tohoto postoje je dílo do-i n i n i kái i a Th >n i áše / C..1el n 1 i n i p ré Bonům u niimrsatf; tlv apibtts, kde autor vypravuje víceméně srny í len č historky ze života včel jako mravní naučeni svým řádovým bratřím. Teprve industriálni společnost mohla dát vznik pohledu na včelstvo jakožto jakýsi kartel zajišťující druhu materiální převahu v konkurenci (3 nektar a pyl s jinými, samotářsky žijícími druhy včel. Nověji jsou velmi pozoruhodnými příklady sociomorťních projekcí v biologii třeba práce izraelského zoologa a evolučního biologa Amotze Z aha vi ho, nar. 1928 (například Zahav i, 1975, 1997). Je autorem tzv teorie htndikcpů, tj, teze, žc exces i v n i tvary těla ěi opeření zvířecích samců jsou signálem mimořádné vitality jedince, schopného s takovým znevýhodněním přežít, hezkého odrazu vzpomínky na ústrky v prostředí ghett, v nichž bylo přežív;u jeho předkům (i /.ahaviho oblíbený objekt sledování, timálie šedá - Turtioicles squamiceps -T je pozoruhodný kolektívne žijící, živící se, rozmnožující, ba i spící jitáček, čímsi bytostné připomínající zakladatele a obyvatele kibuců). Čím jsou nám tedy zvířata? V podstatě zrcadlem, v nčmž vždy hledáme a nalezneme to, co tam z těch či oněch důvodů nalézt chceme a co si podle svého vnitřního vyladění umíme vždy vyložit ve prospěch myšlenkové koneepee, jíž jsme se Z nějaké nezbadá[dně příčiny rozhodli věřil. i Prímäti a hranice lidství Ohraničeni lidského a mirriolidského v případě antropoidních opic a praíesních lovecko-sběračských etnik, zejména odlišných viíáží a poslav (aíriftí Pygimejové, MHpínSií a indonéšií negriti), nebylo v mi-nulosti snadné. Zprávy o obou typech bylostí se od samého počátku beznadějně proplétají a dá se říci, že se zcefa nevyjasňují až do samého počátku 19. století. V léto souvislou i je zajímavé, jak si pozdní 19. a 20. století vytvořila a hluboce prožívala problematiku bytosti stojící přesně na rozhraní mezi lidským a zvířecím - „sněžného inužď yetliho (ruský zoolog A. V. Chachlov, jinak střízlivý pracovník muzea v Irkutskú, neváhal tento ^díuh" v roce 1911 i vědecky popsat), V této souvislosti je vcelku lhostejně, zda se četné zprávy o tomto fenoménu týkaji néjaké rťřálně existující bytosti (jak známo, ukázalo se, ze údajné lálesné pozůstatky náležely bud běžnému člověku našeho typu či nějakému známému zvířeti\. nebo ne, Lin-né (1758} ve svém díle- Systema naturao kromě člověka moudrého {Horno sapiens) uvádí ještě člověka divokého - Horno fenss, který nemluví, a cituje zde především v lite ratu f e tradované případy dětí 254 / Ochlupení bližní tím jsme si navzájem? / 255 UŮKfi v pDdtinl Ch. E. Hd|i|iNij1»0j odchovaných vlky fil J inak vyrostlých izolovaně od lidské společnosti. Dále zmiňuje druh zvaný Homo nociurous (v jiných vydáních tež Homo pygmaeus), což je v zásadě ozvána cestovateiských zprav o orangutanech, jimž ovsem pričíta myšleni a řeč, život v jeskyních a noční aktivitu. Zdá se, že spojování archaických či dáivno minulých lidských společenství s jeskyněmi a podzemními prostorami je prastará archetypal ní představa, jen malo závislá na pozdějších Jeskynních nálezech paleolitických památek. Termínu „pygmej" bylo slfídavě používáno jak pro lovecké kmeny ekvatoriální Afriky, lak pro antropnidni opice, jak je pěkně zachyceno v Tysonovů popisu anatomie šimpanze (Tyson, 1699; Morris - Morrisová, 196S), Celé 17. a 18, století zobrazovalo lldoopy v zásadu a lidskými proporcemi . a nezřídka s nejakým nástrojem, nejčastěji hoií Či kyjom, v ruce. Tento způsob nazírání na ně se valné nemění ani tehdy, když sa pozorováním prvních živých importovaných exemplářů ukáže, že postrádají dva základní lidské atributy, tj. řeč a „rozumnost", a svým duševním obzorem se zásadné neliší od jiných opic či člověku jinak blízkých řvířat, například mimořádné inteligentního psa. Úspěšný chov importovaných lidoopů alespoň po několik měsíců se zdařil například s orangutan y v Nizozemsku (první exemplář byl přivezen v roce 1776 do zvěřince prince Oranžského v Het Loo u Haagu J. Tehdy se vlastná definitivně ukázalo, ze se jedná o „zvířata", nikoli snad lidi, a některé exempláře bylý J podrobně pil vány (Camper, 1782). Teprve konec 18. století s definitivní platnosti přinesl tu i.__________ _i_______ _......._. .._— 256 / UcimuiTii bližní DÉlwEtní jtiiiiáni pomáEiiiji při ski líni 1lkn {slnniii!tj|Míká íresia, asi 15. stnfefp př. lír. j hranici mezí človňkem a lidoopy, jak je chápána í dnes (například B lumen bach, 179S). Ještě krátce předtím se ovšem francouzští encyklopedisté vážně zaobírají myšlenkou budoucího zcivilizování opic n možností naučit jo řeči, morálce a dobrým způsobům. Počínaje počátkem 19. století se tato mlsijné-osvétová činnost, rozšířená i o misii technologickou, už p|ánu|o pouze pro „zaostalá" lidská elnika v dnešním slova smyslu. Primáti jako skupina byli vždy pro evidentní podobnost s ciovľi-kem v morfologii I gestíce střodem pozornosti, v" evropských kontextech byíy opice od antiky až po r;jný novovňk chápaný Jako lidská karikatura, jako zvíře přes svou vysokou manipulativni inteligenci odpudivé a zavrženíhodné, pravý výsměch lidství. V opicích byl tradičně spatřován „animální" aspekt dřímající i v člověku - chlípnost a smystnost, lstivost, krutost a ziovůle, pod k ničení, iravost a rn!s-nosl, chtivost nej různějších předmětů, pochoutek a cetek, myšleni jen na přítomnou chvíli, bez dlouhé perspektivy, pošotľost, pirvor-nosl a bláznovství. Pomysleme na Ennlovo Sitnis, qts&m slmills, tur-pissima bestia, nobis! (Jak Jen je nám opice, nejhanebnůjál hovado, podobna I) či Tortu llianovo Diabolus osí simia Dol (Ďábel Jest opici Boží). Jakkoliv byly opice v některých periodách evropských dě|ln Cim jsme si navzájem? / 257 CvnncBpImlii.i, člověk s psi hlavnú, nhlss puinruváiií pavliíniŕ (pudle I'.VI , oblíbenými domácími zvířaty a ve všech vděčnou atrakci kejkliř-ských produkcí a tržišť (to byli ostatné v mnohých periodách příslušníci mimoevropských etnik také), jojich pověsti to nijak nepřidalo. Desmond a Ramona Morrlsovi (1968) dokládají tuto symbolickou roli opic pro pudové, zejména sexuálni složky lidské psýchy na obsáhlém materiálu s mnoha dobovými karikaturami. Až do konce 18. stololí (například u G. Buífona, ozvy jsou i ve VoUalrové románu Candide) se předpokládali sexuální kontakty mimoevropských etnik, 258 / Ochlupení bližní hlavné v subsaharské Alrlce, s opicemi a někdy l jejich pravidelné míôenf a „hybridní" původ téchto národů. Mimoevropské národy si naopak zhusta vysvélluji původ opic, především lldoopú, „poklesnutím" a „zdivočením" lidí, přičemž motivem pro Jejich odchod do lesů a zapomenutí (namnoze jen úmyslné veřejné neužíváni) řeči je bud nějaké provinění, nebo přání, aby nemuseli pracovat (například Ma-lajci zastávali se vší vážnosti představu, že orangutani umějí mluvit, ale nečiní tak veřejné, nebot by pak museli platit dané - Wallace, 1869), Tento motiv „zdivočení" spojený s odchodem do lesů či pustin a obrůstáním srsti či mechy se zdá být univerzálně rozšířený a v některých aspektech není cizí ani evropskému myšleni (takto například porostl chlupy v poušti svatý poustevník OnulriJ). Lze říci, že Darwinova představa vývoje Slováka z nižších primálů pfedslavu-jo obrácení léto archetypalní představy o „zvrhnuli" či „degeneraci" lidi v opice. Darwinova descendonční předslava nemela v žádném dřívějším evropském myšlenkovém systému předobraz, naopak šla v tomto směru psychologicky jaksi „proti proudu", a proto také narazila na odpor natolik rozhořčený, že zdaleka nebyl úmorný reakci na zveřejněnou biologickou hypotézu. Pouhá strukturní analogie a blízké systematické zařazeni člověka a primátů předlím skandálem nebyly; tím se stala až představa descendencc. zcjménri Jejíhr; směru od primátů k lidem. Zato se pozoruhodně shoduje s archaickými představami o totemických zvířecích předcích: půvabná historka líčí spravedlivé rozhořčení melanéského náčelníka konce 19. století, který tamním misionářům vyčítal, že Jemu zakazují ve zvířecí předky věřit, ale sami si ty své potajmu (v nějaké rané dar-wínlslickó knize) prohlížejí. Akceptace Darwinových myšlenek pak rychle vedla k podstatnému zlepšení obrazu primátů v očích laicko i odborné veřejnosti, kdy se z odpudivých lidských karikatur béhem krátká doby slali zajímavými a sympatie budicími predmety pozorování a výzkumu, lidskými „mladšími bratry". Etologie aneb Mravosloví .... ........... . Řecké slovo ethos, značící mrav, zvyk, obyčej, obvyklý úzus lidského konání, bylo použito pilným slovotvúrcem Ernstem Haockelem k označeni biologického oboru, který se zabývá sledováním chováni a jednání zvířat ve smyslu německého Vorhattonsforschung. To je z jedné strany zcela oprávněné, protože sledováním „mravů" Cim jsme si navzájem? / 259