220
221
Československé národní zájmy z pohledu roku 1992
JIŘÍ VALENTA
Tato kniha reprezentuje pouhý počátek diskuse o národních zájmech a demokratických ideálech a jejich vztahu k zahraniční politice. V československu je to první publikace svého druhu; nemůže tedy být i přes veškerou péči bez dílčích nedostatků. Omezený rozsah také nedovolil zabývat se celou problematikou tvorby zahraniční politiky, zvláště" její institucionální koordinací, což by se mělo stát předmětem další vědecké práce.
Kniha ukazuje, že krizová situace ve střední a východní Evropě společně s eeopo-litickými a ekonomickými změnami v Německu i vlastní krize federace v Československu samém činí diskusi o národních zájmech zvláSť důležitou, a to o to více, že úsilí o „návrat do Evropy" může být úspěšné jen při jisté vnitrní i zahraničněpolitické úrovni státu. I proto bude nutné, aby se Československá zahraniční politika vyvarovala některých chyb minulosti nastíněných dále a soustředila se především na uplatňování základních zájmů, z nichž základní si dala za cíl postihnout tato kniha.
Čtenář jistě postřehl, že předložený sborník má analytický ráz a je souborem monografických studií, v nichž autoři nevyjadřují většinou oficiální stanoviska, ale svůj názor, za nějž odpovídají. Nicméně jisté shrnutí, byť neoficiální, je přece jen nutné.
POLISTOPADOVÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA
Polistopadová zahraniční politika stála při svém zrodu před krajně těžkým úkolem. Tradice skutečné, neodvozované, nevnucované, nezávislé a samostatné Československé politiky byla přervána na 40 let a vše bylo třeba doslova přes noc vydupávat ze země. Výchozí představy z disentu, Často krásné, snivé a aplaudované, se ve střetu s realitou světové zahraniCní politiky ukázaly nejednou jako problematické, vyžadující střízlivé korektury i zaučení do nezbytné rutinní práce. Navíc se objevila i určitá nejednotnost tvorby zahraničněpolitické linie (Kancelář prezidenta republiky - FMZV -FMZO - orgány jednotlivých republik), vyplývající jak z dobře míněné iniciativnosti, tak z přílišných ambicí i z nedostatečné koordinace.
Situaci komplikovaly hluboké procesy, které otřásly světem, Evropou a zvláště Evropou středovýchodní a jež vedly k hledání v často až hektickém tempu, a to nejenom v diplomacii československé, mnohdy začínající či obnovované, aie i ve zkušených diplomaciích. Z toho všeho samozřejmě pramení i při počátečním aplauzu na nově otevřené scéně potíže s koncepcí, denní spěch a některé chyby.
Rozpad komunistického impéria vytvořil předpoklady pro úspěšné rozhodování o obraně československých základních zájmů. Československu se jako prvnímu státu podařilo dosáhnout úplného odsunu sovětských vojsk ze svého území (1991) a velice
aktivně participovalo na zrušení totalitárních mezinárodních struktur - Varšavského paklu a Rady vzájemné hospodářské pomoci - a tím plně obnovilo nezávislost a suverenitu státu. Vyrovnání se SSSR sice začalo už za Gorbačovovy éry, dovršeno však bylo až s Jelciuovým „nástupnickým Ruskem" podepsáním nové československo--ruské smlouvy v dubnu 1992.
Československu se po dlouhém období nesamostatnosti podařilo učinit první krok k vyrovnání se se sjednoceným Německem, a to dík československo-německé smlouvě, uzavřené v březnu 1992 a v dubnu 1992 ratifikované Federálním shromážděním.
Mezitím se ČSFR začala úspěšně začleňovat do dalších evropských struktur. Stala se členem Rady Evropy, přidruženým členem Evropských společenství, uspořádala své vztahy s ESVO a navázala intenzívní styk s NATO, včetně členství v nově zřízené Severoatlantické radě pro spolupráci (NACC). Aktivně se také podílí na rozvíjení helsinského procesu a jeho institucionalizaci. Z iniciativy ČSFR začal v Praze pracovat sekretariát KB SE. Československo se aktivně podílí na práci v subregionáluích sdruženích - v Hexagonále a trojce. Hexagonála může (byť omezeně) ČSFR pomoci zejména v ekonomické oblasti - při řešení životně důležitých energetických zdrojů, při rozšíření ropovodu Adria a podporou pro dalSí projekty, jako je ropovod Ingoldstadt-Litvínov. Hexagonála a především trojka mohou přispět ke stabilizaci střední Evropy a k jejímu přimknutí k západoevropským integračním procesům bezpečnoslním, politickým, ekonomickým a kulturním. Tento integrační trend a zvláště Československá politika dobrých vztahů se sousedy i snaha o vyvážení vlivu z různých „azimutu" byly naplněny celou řadou smluv, ať už dříve zmíněných, či smluv bilaterálních - vedle již uvedené smlouvy s Německem a s Ruskem též smlouvy s Francií, s Itálií, s Rakouskem ald.
■■ Zájmy ČSFR v rozvojových zemích nejsou sice existenční, ale přesto jsou ekonomicky důležité. Více méně neúspěšná byla zatím snaha o alespoň dílčí splacení úvěrů a zciní bývalých partnerů (Libye, Sýrie, Irák), zatímco změna orientace na ekonomic-ky a politicky perspektivní státy v jednotlivých oblastech je z hlediska zahraniční politiky úspěšnější.
Celá tato - alespoň letmo nastíněná - bilance umožňuje udělal závěr, že zakladatelské období zahraniční politiky po listopadu 1989 bylo úspěšné, možná nej ú spěšnější odvětví československé politiky vůbec. Nicméně je třeba se také zmínil o některých chybách, zvláště z prvopočátečního období. Nová vláda, ať už vzejde z voleb 6. června 1992 jakákoli, by se z nich měla poučit:
1) ČSFR se potřebuje vyvarovat všech aktivit mesianislického, globalistického a abstraktního charakteru. Ve svých počátcích se totiž zahraniční politika ČSFR řídila někdy utopickou tendencí sloganů. „Snění o Evropě" v prvotní fázi znamenalo také idealistické volání po bezblokové konfederáciu' Evropě nejen bez Varšavského paktu, ale i bez NATO. (Českoslovenští politici v letech 1989-1990 museli určitým způsobem respektovat fakt, že sovětská vojska byla stále ještě na československém území a politika Kremlu se měnila jenom pozvolna.) „Návrat do Evropy" byl, mimo jiné, pochopen jako členství v kterékoli - Iřeba i podružné - evropské organizaci a účast na mezinárodních konferencích. Ambiciózní tendence dělat „velmocenskou politiku" neodpovídají pozici ani možnostem ČSFR.
2) ČSFR by se měla podílet na takových iniciativách v bezpečnostní oblasti a v KBSE, jež se nepokoušejí duplikoval nebo nahradil dlouholeté a osvědčené existenční bezpečnostní struktury stavěné na NATO, které je jediné akceschopné a má potřebné meziuárodng právní postavení. KBSE je užitečný nástroj pro vzájemnou severoamericko-evropskou politickou spolupráci, ale — jak nás poučila jugoslávská i karabašská krize - není schopna předejít konfliktu ani jej zastavit; není tedy s to poskytnout svým členům bezpečnostní záruky.
Příkladem spomých iniciativ je československé zapojení do projektu Evropské
ĚĚĚĚ
222
223
konfederace, původně snad inspirovaného i některými Československými myšlenkami, který byl však francouzskou stranou zamýšlen právě jako paralelní bezpečnostní struktura k NATO. Jako takový byl nakonec vyhodnocen negativně ve Washingtonu i v Londýně.
Také příprava shromáždění o Evropské konfederaci v Praze vyčerpávala mnoho zdrojů a energie Československých diplomatů, přičemž nevedla k výrazným ziskům, jež by byly v souladu se základními československými zájmy.
3) ČSFR by se měla soustředit především na definováni existenčních zájmů - tj. např. na dlouhodobé vyrovnání s Německem, přičemž by se měla snažit kompenzovat silný německý vliv diverzifikací vazeb, především začleněním do evropských politických, bezpečnostních a ekonomických struktur a integračních seskupení, zvláStě do Evropských společenství a NATO.
4) Nové definování národních zájmů ČSFR by mělo zahrnout i „netradiční", ale mezinárodně i vnitřně nesmíme důležité aspekty, jakými je ve střednědobém výhledu globální otázka drog a imigračních vln i zanedbané problémy ekologické, jež vyžadují okamžité iniciativy, nutné k ochraně občanů ČSFR, ale i obyvatel sousedních zemí před vzájemnými vlivy a riziky (Německo, Polsko - tepelné elektrárny, Rakousko -jaderné elektrárny, Maďarsko - Gabčíkovo-Nagymáros).
NÁROKY ZAHRANIČNÍ POLITIKY VŮČI POLITICE VNITŘNÍ
Při posuzování loho, jak československá zahraniční politika zabezpečovala národní či státní zájmy, je třeba vidět, že jde také o vztah opačný: záležející na tom, jak vnitřní politika spravovala, spravuje a bude spravovat stát, aby diplomacie měla co obhajovat a aby to mohla činit s pevným zázemím. V tomto směru není situace nikterak snadná.
Původní polistopadové nadšení opadlo a šíří se skepse, která může přerůst snad až k jakémusi „polskému syndromu" (neúčast ve volbách, převaha pozitivního hodnocení „Jaruzelského převratu", sociální nespokojenost, rozklad vládní koalice apod.). Věřme, že poměry v Československu nedojdou tak daleko (ostatně ekonomická a sociální situace ani dříve, ani nyní tomu zatím neodpovídá); memento sociálně politické destrukce však nelze podceňovat. Klíč tkví v ekonomice; vždyr nejzávažněji! krizí nově se rodících demokracií je právě krize ekonomická. To je patrné i v Československu. Někteří ekonomové se domnívají, že československý hrubý domácí produkt poklesl v roce 1991 o více než 20 % a ne o 15 %, jak uvádějí vládní statistiky, a že rok 1992 bude znamenat další snížení nejméně o 23 %, ale spíše téměř o 30 % proti roku 1989. Je jisté, že cesia k tržní ekonomice a prosperitě bude daleko delší, než se předpokládalo, a může trvat i několik desetiletí.
Recese v Československu, která je negativně ovlivňována momentální recesí světovou a především východoevropskou, bude pravděpodobně pokračovat alespoň do roku 1995, možná však až do přelomu století. Tento negativní proces zcela jistě ovlivní i československou zahraniční politiku, jež, respektujíc ekonomickou situaci, bude omezena ve své principiální aktivitě.
Druhým faktorem, nejvíce ohrožujícím stabilitu státu a jeho pozici ve světě (s ekonomickou prosperitou či neprosperitou úzce svázaným), je všeobecně známá rozdílnost českých a slovenských národních zájmů, ilustrovaná i příspěvky vedoucích pracovníků Vládního výboru pro mezinárodní vztahy České republiky a ministerstva mezinárodních vztahů Slovenské republiky. Z odlišných historických zkušeností politických kultur a interpretací národních zájmů pramení, jak bylo ukázáno, rozdílné politické přístupy znejisfující současné uspořádání státu i.paralýza, jež blokuje mnoho
zahraničněpolitických i hospodářských iniciativ. Rozdíly v interpretaci národních zájmů a národních politik Čechů a Slováků ukazují, že ČSFR nejspíš stojí před radikálními změnami, které velmi pravděpodobně budou zdůrazňovat novou formu slovenské suverenity. Tato nejistota odrazuje zahraniční, zvláště severoamerické a japonské investory, kteří se přehnaně obávají snad až opakování jugoslávského konfliktu v jiné podobě. Zvažme tedy některé možné varianty budoucího vývoje:
Scénář nejradikálnější: osamostatnění Slovenska. To by zhoršilo politické, ekonomické i geopolitické nevýhody českých zemí vůči Německu, již dříve konstatované Masarykem (tehdy byla ovšem situace složitější ~ v ČSR Žilo před válkou asi tři milióny Němců). Avšak také pro Slováky by ztráta České části státu znamenala geopolitické a ekonomické oslabeni vůči početné maďarské menšině, což by v konečném důsledku mohlo znamenat při extrémním scénáři (dlouhá ekonomická recese) i zpochybnění slovensko-maďarské hranice, jež na rozdíl od hranice česko-německé není podložena staletou historickou tradicí.
Druhý scénář: konfederativní se dvěma právními subjekty a třemi ministerstvy zahraničních věcí připadá většině politiků a analytiků v ČSFR i v zahraničí jako nefunkční, a to zejména pokud jde o asociační proces s ES. Konfederativní Československo by bylo ve značné nevýhodě proti Polsku a Maďarsku.
Otázkou je, zda konfederativní či samostatné Slovensko bude schopné obhajovat své geopolitické zájmy například vůči Maďarsku, když politici nedokázali na bilaterální úrovni, tedy bez mezinárodní arbitráže, vyřešit ani problém vodního díla Gabčíkovo-Nagymáros (květen 1992) a již nyní jsou obviňováni maďarským tiskem, že chtějí revidovat Triauonskou smlouvu posunutím hranic na Dunaji. V každém případě je třeba se připravit na možnost, že konfederace bude mít dva národní ceiky s různými koncepcemi národních zájmů, jež mohou být nejenom obtížně harmonizovalelné, ale dokonce konfliktní.
Varianta třetí: „zlepšená federace". Přestože předvolební situace nasvědčuje spíše variantám předchozím, patrně nejlepší forma státoprávního uspořádání by byla ta, kterou by většina v obou národech cítila jako rovnocenně partnerskou, přičemž by jejím prostřednictvím byly realizovány někdy i rozdílné národní zájmy. To by například znamenalo, Že by česká strana dostatečně podporovala slovenské zájmy ve vztahu k Maďarsku (jak naznačuje stať o slovenských zájmech) a slovenská strana zájmy české ve vztahu k Německu, zvláště k Bavorsku.
Tato záležitost - úroveň státu jako předpoklad zahraniční politiky - má ještě jednu stránku: názor zahraničních partnerů, to, jak Československo vidí druzí. Všichni se snad bez výjimky domnívají, že by měl být zachován stát společný, a to jak v zájmu Čechů a Slováků, tak v zájmu stability střední Evropy (hráz východnímu rozkladu) i pro jeho snadnější vstup do evropských integrací. Poznatky a potřeby zahraniční politiky jsou tu jednoznačné. V zájmu uchování společného státu je ovšem i to, aby byl vytvořen funkční institucionální mechanismus rozhodování o zahraniční politice, který by při tvorbě koncepce zohledňoval jak zájmy celostátní, lak specifické zájmy slovenské a české a v němž by se nalezla vhodná míra i pole působnosti pro praktické aktivity všech těchto tří komponentů.
MOŽNÉ ALTERNATIVY BUDOUCÍHO VÝVOJE
Jak bylo v tomto sborníku řečeno, nachází se ČSFR pod vlivem dvou velkých historicky podmíněných tendencí - integrační a dezintegrační, prezentující se jakoby národně budilelská. Jak jsme už řekli, musí se vyrovnat s oběma, přičemž vyjasnění slovenské identity je patrně podmínkou pro úspěšné zapojení Československa do
m
224
225
moderního procesu integračního. Ovlivňují tyto tendence i československou zahraniční politiku?
Domníváme se, že ano a že na tuto determinantu lze reagovat různým způsobem: Buď příklonem k podpoře sebeurčovacího procesu, či jednostranným, snad až bezohledným „skokem" do západoevropské integrace a posléze vyváženým postupem, který by bral ohled na obé tendence. Postupem, jenž by pomáhal sebeurčovací tendence snad ne potlačovat, ale udržovat antagonismy v rozumných mezích a který by postupoval tempem optimálním pro Československo, ale i pro západní společenství.
Je zřejmé, že přednost dáváme třetí variantě. První by totiž napomáhala bezbřehé partikularizaci či snad až secesním požadavkům nejen národa, ale každé „Volks-gruppe" - s riziky nejen destabilizace, ale i váiek regulérních i neregulérních, jaké již zažíváme třeba v bývalé Jugoslávii a v některých následnických státech SSSR, nebo s riziky pokračujících konfliktů ve Španělsku, v Irsku a jinde.
Druhá varianta, tj. prostý a odvážný skok do integrace, má opčt dve" úskalí: jednak československou ekonomickou nepřipravenost (která by mohla mít důsledky východoněmeckého typu, leč bez ročního příspěvku 150 miliard DM!), jednak skutečnost, že samotný Západ připojení ČSFR podmiňuje tím, že její ekonomika i politika musí prokázat jistý stupeň své oprávněnosti k přijetí do integračních útvarů.
Je třeba se jistým způsobem osvědčit, nejenom deklarativně, ale i fakticky, nelze od „Evropy" jenom brát, ale i pro ni něco vykonat. To „něco" tkví právě v oné Iřetí varimi-tě. Kus této cesty již ČSFR vykonala, ovsem obávám se, že to hlavní ji teprve čeká.
„Základním kursem" musí přitom zůstat směr do vyspělé Evropy a snaha stabilizovat Evropu jako celek (tedy i tu nevyspělou). Tady se objevuje celá řada jednotlivých otázek a úkolů. Především bude nutné dále posilovat zapojování ČSFR do západoevropských bezpečnostních, politických i ekonomických struktur, přičemž především vytváření dlouhodobého strategického vztahu s NATO, vedeným Spojenými státy, patří k základním československým zájmům. Proto je pro ČSFR blízké britské pojetí bezpečnosti, které trvá na přítomnosti USA v NATO a v Evropě. Z dalších členů NATO je třeba navázat užší vztahy zejména se stály, jako je Nizozemsko či Belgie nebo Itálie, které také vítají přítomnost USA v Evropě. Měla by nám být sympatická i britská koncepce Evropské unie, odmítající federální uspořádání Evropy, jež by nepochybně vedlo k posílení centralistické, byrokratické moci „evropského aparátu" snad více, než koncepce francouzská či německá.
V každém případě bychom měli podporovat dlouhodobou přítomnost USA (a Kanady) v Evropě, čemuž bude odpovídat i další úsilí o sblížení s NATO, jež - právě vzhledem k roli USA - bude zřejmě základem bezpečnostních nástrojů i v případě sjednocování s bezpečnostními iniciativami evropské provenience (ZEU, KBSE).
Při cestě do integračních uskupení se lze opírat o smluvní závazek Německa, že bude loto přijeli podporovat. Jen u toho vSak Československá zahraniční politika zůstávat nemůže. Měla by bedlivě sledovat, jaký kurs v integračních otázkách „nabere" po volbách Francie a též Itálie, a včas z toho vyvodit závěry i praktické kroky. Totéž lze už nyní dělat v případě Velké Británie, jejíž pojetí (v němž se zjevně bude uplatňovat tradiční britská snaha, aby na evropském kontinentě nepřevážil jednostranný vliv jedné mocnosti) by mohlo československým snahám vyhovovat i napomáhat.
Orientace československé zahraniční politiky na vstup do západoevropských integračních struktur - jakkoli důsledná a cílová - by neměla podlehnout snaze o problematický úspěch jednostranného, samostatného kroku. Je zájmem ČSFR i zájmem, který dávají najevo zahraniční parmeři jako zejména USA, aby o daný cíl usilovala ve středoevropském partnerství s Polskem a s Maďarskem, využívajíce i možností širší kooperace s dalšími státy, zejména s Rakouskem, které má s našimi zeměmi společné hranice, intenzívní obchodní vztahy i historické a kulturní dědictví.
Přes řadu problémů západoevropského integračního procesuje základním zájmem ČSFR vytvořit v ekonomice takové podmínky, aby se na tento proces mohla napojit (jde o cíl dlouhodobý, velmi náročný pro ekonomiku i legislativu) a využíval jeho předností, jako je rozsáhlý trh, či propracovaný měnový, finanční a informační mechanismus. První kroky už byly učiněny podpisem asociačních dohod s ES a ESVO.
Praze by hodně pomohlo, kdyby se českoslovenští politici poučili o technice lobby a o zvláštnostech Washingtonu (viz masarykovská inspirace). I američtí úředníci zdůrazňují, že východoevropští politici musejí pracovat na tom, aby identifikovali své přirozené partnery v exekutivě a měli cit pro důležité skupiny v Kongresu, předevaím pro ty, jež mají zájem o americký vliv ve světě. Oceňována je také znalost a stručnost v diskusích.
Ve snaze získávat sympatii pro Československo v Americe by bylo možná užitečné více využít morální kredit prezidenta Václava Havla a připravit jeho návštěvu v dalších regionech Spojených států. V zájmových teritoriích je nezbymé co nejkvalit-nější týmové obsazení zastupitelských úřadů.
Základem posílení ekonomických vazeb se západními partnery, zvláště se Spojenými státy, s Velkou Británií a s Francií je vyřešení státoprávního uspořádaní československého státu a kompetencí jeho republik. Prvotním úkolem je změnit zahraniční image ČSFR jako politicky nestabilní „druhé Jugoslávie". Dokončení legislativního zabezpečení tržní ekonomiky pak přispěje k ekonomické zajímavosti ČSFR (pro zahraniční kapitál bylo zatím zajímavější již déle otevřené Maďarsko). Je oboustranně nedostatečné, že obchod s USA, s nejvčtší světovou velmocí, s takovým ekonomickým a vědeckotechnickým potenciálem je řádově nižší, než s ostatními státy.
Američtí úředníci varují před euforií o demokratizaci střední Evropy. Tato euforie je krátkodobá, byť to byla právě ona, která umožnila čelným československým představitelům navštívit Washington, a to dokonce častěji, než se podařilo některým dlouholetým spojencům USA. Američtí antiizolacionističtí činitelé vysoce oceňují československou a polskou podporu NATO, stejně jako účast československého speciálního praporu na Američany vedeném vojenském zásahu OSN, kterým bylo dosaženo osvobození Kuvajtu.
V případě trojky se československá politika musí vyvarovat dvou extrémů. První, interpretovaný stoupenci „rázného skoku" do bohaté západní integrace, vidí trojku (a natož pak východnější trh) jako „společenství chudých" a tvrdí, že politika spolupráce je založena na pochybné doktríně rozvoje tohoto společenství a není nezbytným předstupněm k evropským strukturám. Druhý extrém, jehož nositeli byli někteří „středoevropsky" orientovaní politici a diplomaté, přeceňoval možnosti trojky.
Význam trojky leží někde mezi těmito extrémy; může sloužit jako zájmové regionální seskupení tří států a čtyř národů. Společným zájmem je prevence konfliktů, ekonomická i vojenská kooperace a zejména zájem o integraci do západních společenství. Českoslovenští politici a diplomaté by neměli být zklamáni či překvapeni, že zahraniční politika každého člena trojky je výsledkem jeho vlaslních zájmů, což vyplývá z tradičního, nacionálni optikou nahlíženého pojetí vlastních zájmů i historických rozporů, z neutěšené ekonomické, sociální i politické situace těchto postkomunistických států a z vidiny výhod, které by rychlé individuální proklouznutí „k plným mísám ES" mohlo každému z nich poskytnout. Všechny tylo faktory limitující možnosti vzájemné spolupráce jistě nelze podceňovat.
Například československý vztah s Maďarskem je - mnohem více než vztah s Polskem - zatížen zejména historicky a etnicky. V Maďarsku se nyní odehrává renesance národního povědomí s historickým návratem k „trianonskéinu šoku", při němž v roce 1919 Maďary zcela dominované Uhersko ztratilo dvě třetiny území. Některé výroky maďarských politiků, do jisté míry zpochybňujíc! existující hranice s jugoslávskou
Hl
226
Vojvodinou a s ČSFR (Slovenskem) vyvolávají obavy. Maďarska politika vůči etnickým Slovákům, považovaným na tomto'území za asimilanly (z možná a?, 500 000 obyvatel po válce se dnes ke slovenské národnosti a mateřskému jazyku oficiálne hlási pouhých 25 000 až 30 000 a neoficiálne se poCet Slováků odhaduje asi na 100 000), jakož i maďarská podpora sedmisettisícové menšiny na jižním Slovensku je systematická a účinná. Na druhé straně však musí Československo být schopné řešit postavení maďarské menšiny na úrovni mezinárodních úmluv či závazků, na bázi smířlivosti a samozřejmě s předpokladem (s požadavkem) maďarské reciprocity vfter tamní slovenské ínenSině. Analogicky by ČSFR měla věcně, nikoli prestižně a zpolitizované umět vyřešit i kauzu GabČíkovo-Nagymaros.
Rozporů v trojce je dost a dost. Přesto je třeba se maximálně snažit o jejich překonání - v zájmu vlastním, v zájmu vstupu do vyspělé Evropy a v zájmu stabilizace oné Evropy, jež leží na východ od té první. Spolupráce v trojce by mohla být dobrou „Školou" pro širší integraci. , , v-, ,
Další prioritu československé zahraniční politiky bude - podobně jako dnes - tvořit vývoj vztahu k nej většímu sousedu - ke Spolkové republice Nemecko. Nemecký kapitál tvoří 85 % objemu zahraničních investic v ČSFR v posledních dvou letech. Sjednocení Německa zmenilo geopoliíickou situaci v Evropě, částečně i nezávisle na úmyslech a přáních nčmeckých politiků. Někteří evropští politici a analytici (ve Francii, v Anglii, v Itálii a v Polsku) se domnívají, že německým sjednocením byla narušena rovnováha dvou hlavních aktérů integračního procesu - Francie a Německa, což pravděpodobně bude muset Velká Británie kompenzovat aktivní politikou. Dominantní postavení Německa by ještč zesílilo, kdyby došlo k další, pro ČSFR nežádoucí redukci amerického vlivu v Evropě v podmínkách možného začátku krize identity ve Francii, odrážející změny v rovnováze sil v Evropě, á narůstání problémů s imigrací (což se zdá být v kontrastu s německým nacházením vlastní identity během sjednoce-
ni)'Rozdělení ČSFR na dva suverénní státy by ještě více posílilo hegemouní pozici Německa v Evropě. A tato pozice nebyla pro československé zájmy nikdy v minulosti příznivou. V tomto případe se objevuje nebezpečí, že by se tento region mohl stát podobnou sférou zájmů, jakou má Francie v severní Africe.
Předchozí diskuse o Německu může být charakterizována jako pesimistická. Pravděpodobnější je však optimistický scénář, jenž by měl být uveden dvěma poznámkami: . „  , . „
1) Masarykovo geopolitické dělení střední Evropy mezi Rusko a Německo už nereflektuje novou mocenskou skutečnost. Střední Evropa se stále bude nacházet mezi dlouhodobě konfliktním Východem a integrující se demokratickou Evropou.
2) Masarykova typologie, rozlišující mezi demokratickým Západem (anglosaské zemč, Francie) a autokrativním Německem, již samozřejmé neplatí pro dnešní Německo, v němž za posledních 40 let došlo k výraznému hospodářskému i pohlickému posunu a k integraci do západní sféry demokracie (v prvních letech uskutečňovanému s pomocí anglo-americké a francouzské vojenské a politické moci). Většina Německa (jeho východ bude po určitou dobu problémem, vždyť se potýká s dědictvím po jednom z nejortodoxnějších komunistických režimů) už není Německem z Masarykových či Benešových časů: zemí, vedenou militaristickým Pruskem, s mladou demokratickou kulturou Výmarské republiky, či totalitním státem z let 1933-1945.
Představa, že evropská integrace již záhy překoná úzké národní zájmy, je nereálná. Německo a Československo, i když maji národní zájmy různé, jsou nyní spojeny stejnými demokratickými ideály. A zde může dnešní demokratické Německo v mnohém sloužit, pro ČSFR jako příklad. SRN je dlouhodobě velmi náročný partner, pro něhož f což je i pro praxi československé zahraniční politiky neméně důležité) nebudou vzta-
227
hy s Československem nikdy hrát prioritní roli. Německo si ve vztahu k ČSFR přirozeně udrží ekonomickou převahu. Ale bylo by mylné se domníval, žc převažující německý kapitál automaticky znamená dominantní politický vliv, vždyť jeho velká část je ve skutečnosti kapitálem mezinárodním.
Politika ČSFR vůči Německu by měla především spočívat v celonárodním dialogu a usmíření (a to nejen na vládní úrovni, např. Ústav mezinárodních vztahů organizoval první pokus o takový dialog mezi členy Federálního shromáždění ČSFR a.Bundestagu už v létě minulého roku). Takové vyrovnání proběhlo po druhé světové válce mezi Francií a Německem na regionální úrovni v pohraničních oblastech, zdola i shora. Proces národního usmíření musí vést k ukončení historického řetězu napáchaných křivd, minulosti stále se vzdalující.
Situace by se pro ČSFR jistě změnila, kdyby integrace Evropy byla zpomalena-či přerušena nepředvídanými okolnostmi nebo třeba už indikovanými nacionalistickými vlnami v Německu, ale i ve Francii a v Itálii. Žádný československý politik si ledy nemůže dovolit nepočítat s různými variantami vývoje také v československo-němec-kéiti vztahu.
Nová českosíovensko-nemccká smlouva představuje důležitý, kvalitativně zcela nový krok k dlouhodobému usmíření obou zemí. Minulostí se mohla zabýval jen do té míry, do které byly obě strany schopny společné výpovědi. To, co ve smlouvě chybí nebo není vyjádřeno ideálním způsobem, není jen projevem omezenosti možností diplomacie, ale především výrazem toho, s čím se zde, ale i v Německu ještě všichni nedokázali vyrovnat.
Německá strana nemá v ČSFR existenční zájmy (jediné reálné nebezpečí existenčního charakteru jsou pro Německo problémy ekologické), proto lze při pevnějším přístupu v budoucích jednáních očekávat větší respektování československých základních zájmů Německem. V tomto sme™ bude rozhodující efektivní československá diplomacie, jež by se více než doposud mohla opírat o podporu výzkumných pracovišť a germanistických studií a dále o intenzívní konzultace s partnery v NATO, zvláště s USA a s Velkou Británií, a se sousedním Polskem. Další problémy budou řešit pokračující jednání s Německem, při nichž je třeba si uvědomit, že Němci respektují více realistický než moralistický jednací přistup. Měla by laké docenil styky s konkrétními státy západní Evropy, zejména s Velkou Británií, s Francií a s Itálií, jež budou vyvažovat rychlý růst hegemonické role Německa. Podobnou snahu asi budou mít USA, jež nicméně stále vidí svět globálně a také snad pro přemíru úkolů přicházejí v praxi s řešením pozdě a ne vždy zcela přesně.
Jinými slovy - diverzifikace vztahů ČSFR k západnímu světu je nutná. I když se Československu podaří realizovat politiku usmíření s Německem a ono začne hrál integrující roli, ČSFR se musí vyvarovat jednostranných vazeb na německou, ale i kteroukoli jinou velmoc v Evropě, vazeb, jež se v minulosti ukázaly osudnými, a to jak v případě předválečné Francie a Velké Británie, tak Sovětského svazu.
Dalším základním zájmem ČSFR je udržování a kultivování perspektivních nejenom ekonomických vztahů s oběma mocnostmi na východě - s Ruskem a s Ukrajinou (Pokud jde o zájmy ČSFR, jsou republiky na jihu bývalého SSSR až za Balkánem, pobaltskými republikami, Běloruskem a Moldávií.) Československá zahraniční politika se musí vyvarovat předchozích chyb, hlavně pak jednostranné orientace například na Rusko nebo na Ukrajinu. Je třeba důkladněji sledovat pokračující konflikty na východě a jejich nebezpečí pro ČSFR. O podpoře nově vznikajících demokratických sil (z ekonomických důvodů často jen symbolické) není třeba diskutovat,
S rozpadem Sovětského svazu vznikla na východě nová situace. Oslabením Ruska teorie kompenzace německého vlivu ruským na čas ztratila své opodstauiění. Krátkodobě a střednědobě se ČSFR může spoléhat jenom na integraci s demokratickým
228
Západem, vedeným Spojenými státy. Rusko se pravděpodobně časem, lak jako několikrát v minulosti, slané opět skutečnou velmocí. Ale i tehdy bude jeho vliv ve střední Evropě limitován. Stejnč jako před druhou světovou válkou už nebude bezprostředním sousedem ČSFR, jímž je nezávislá Ukrajina, důležitá pro federaci a zejména pro Slovensko - jako obchodní partner, ale i jako zdroj možného bezpečnostního nebo alespoň imigračního ohrožení. Bezprostředné je reálné nebezpečí pronikání mafií z bývalého Sovětského svazu k nám; střednědobým rizikem jsou drogy a potenciální masová imigrace.
Dřívější uejvětší nebezpečí z Východu - aC už vojenské intervence, či velmocenského tlaku - na delší dobu nehrozí. S příchodem Borise Jelcina a Andreje Kozyreva vedlo nové definování ruských národních zájmů k sledování nové politiky podpory celého Východu směrem ke vstupu do západních integračních seskupení. Současné ekonomické nebezpečí z východu má pro ČSFR nejenom podobu ohrožení odbytu, ale předevSím možnost vyřazení energetických zdrojů, v nichž je na Rusku zatím maximálně závislá, navíc při velmi Spatných těžebních i dopravních podmínkách. Pokračování ruských dodávek ropy je (zatím) existenčním zájmem ČSFR. Také z těchto důvodů bylo důležité ukončit diskusi o majetkovém vypořádání mezi ČSFR a nástupnickými zeměmi Sovětského.svazu. Jako prvá byla uzavřena smlouva o přátelství a spolupráci s Ruskem (i když i k ní se objevují výhrady).
Českoslovenští politici se dopustili taktické chyby, když před pučem a ani po něm nepodporovali dostatečně B. Jelcina. Stejně jako američtí politici se i českoslovenští představitelé domnívali, že ještě i po puči bude pokračovat koordinace procesů v SSSR jako v jediném celku, v němž by měl M. Gorbačov důvěru světa. Jeho vláda však skončila krátce po puči. Přitom se Dubčekem inspirovaná Jelcinova návštěva v ČSFR v květnu roku 1991 (připravená s pomocí Českého Vládního výboru pro mezinárodní vztahy) mohla stát první příležitostí Československa vyjádřit sympatie a podporu této perspektivní osobnosti. Bohužel v parlamentě jeStě převládla ruská xenofóbie a význam „Jelcinova fenoménu" pro budoucnost středu Evropy nebyl doceněn. ČSFR přitom sehrála pozitivní roli v popoře M. Gorbačova i B. Jelcina, a to během puče jak v Praze, tak třeba v USA, kde se ministr J. Dienstbier snažil přiblížit československé obavy z výsledku puče váhajícím americkým politikům.
Vedle podpory demokratizace Ruska by ČSFR neměla zapomínat na dalSí republiky na východě, i.když v této oblasti jsou možnosti Československa omezené. Například snaha KBSE o urovnání konfliktu v Náhorním Karabacmi je jistě chvályhodná, ale promítá se v nijak nedostatečná institucionální vybavenost KBSE, tak mizivé finanční možnosti ČSFR v prestižním postavení předsedy konference.
ČSFR nemá důvod akcentovat středoasijské a kavkazské republiky, tím méně se vázat na republiky, které se mohou v teritoriálních i politických vztazích měnit. Vývoj v nich se vSak musí „ostře sledovat", neboť může vést k vytvoření velkého muslimského regionu, dokonce snad fundamentalistického ražení.
Pokud jde o rozvojové a další země ve světě, měl by pokračovat přesun politiky od bývalých „ideologických spojenců" až teroristického ražení k ekonomicky zajímavým partnerům. Proto se politika ČSFR musí vyvaroval:
a) vojenských dodávek do zemí v konfliktních oblastech, zejména do těch, jež podporují mezinárodní terorismus nebo hrubě porušují lidská práva;
b) přerušení podpory opozice s demokratickými ideály v zemích s autoritativními režimy.
Je nezbymé urychleně uskutečnil konverzi zbrojní výroby tak, aby vojenská výroba byla (v souladu s novou obrannou koncepcí) omezena. Eventuální vývoz těžkých zbraní je třeba co nejpečlivěji zvažovat.
Jak je nastíněno ve stati Martina Palouše, snažila se československá politika v roz-
223
vojových zemích od roku 1989 přejít k budování vazeb s ekonomicky prosperujícími státy a regionálními politickými aktéry. Přitom se snažila být vyváženější. Markantní změna je patrná v politice ke Kubě a ke Střednímu východu.
Pokud jde o Kubu, navázat ministr J. Dienstbier neformální kontakty s demokratickou kubánskou opozicí v Miami a federální vláda se už v prosinci 1991 rozhodla zruSit zastupování kubánského režimu ve Washingtonu velvyslanectvím ČSFR. Prezident V. Havel i předseda FS A. Dubček přijali dvě delegace kubánských exilových představitelů (jejíchž návštěvu v Československu organizoval Ústav mezinárodních vztahů). To byly ukázky nové, i když poněkud symbolické zahraniční politiky, akceptující demokratické principy.
Na Středním východě se podařilo výrazně zlepšit vztahy s Izraelem, mimo jiné díky morální podpoře prezidenta Václava Havla. (Prezident Havel a ministr zahraničních věcí J. Dienstbier spolu s vedením Ústavu mezinárodních vztahů zaštítili první transport sovětských Židů přes Prahu do Izraele, Financovaný americkým filantropem Stanfordem Ziffem a podpořený osobní účastí vlivného předsedy zahraničního výboru Kongresu USA Dante S. Fascella a dalších osobností, což vyvolalo nemalou odezvu v Americe.) V tradicích Masarykových ministr J. Dienstbier v době srpnového puče uveřejnil i prohlášení na podporu židovské emigrace ze Sovětského svazu, jež se tehdv zdála nutnou.
Československo se postavilo proti Saddámově agresi v Kuvajtu a připojilo se k sankcím vůči vývozu terorismu z Lybie. Bylo to poprvé po sedmdesáti letech cd intervence proti bolševikům na Sibiři a po čtyřiceti letech od účasli zahraničního vojska v druhé světové válce, kdy se československá jednotka zúčastnila společné vojenské akce s ostatními demokraciemi. Tato humanistická tendence pokračuje i nasazením Československého praporu v mírových sborech OSN v Jugoslávii a připravováno® účastí na akci OSN v Kambodži.
ČSFR se bohužel nepodařilo „kapitalizovat" svoje akce na Středním vychodí-Ekonomické vztahy se výrazně nezlepšily ani s Kuvajtem, ani se Saúdskou Arábií, so však neznamená, že by se v těchto snahách nemělo pokračovat.
Zásadní chyby se ale ČSFR dopustila ve své politice vývozu zbraní do této oblsšá-Pod tlakem toho, co Jmi Wanner ve své stati nazývá „vnitropolitickým diktátem" koal: c ľ slovenského zbrojního průmyslu, slovenských politiků, ministerstva zahraÄ-ního obchodu a organizací zahraničního obchodu - rozhodli českoslovenští odpov&M činitelé o vývozu dvou set tanků do Sýrie. Tento omyl by! mimo jiné založen nac&jls-né spekulaci, že se Sýrie stává1 po válce v Perském zálivu „přátelštějším s\Mtm~ a navíc že bude schopna splatil své pohledávky ČSFR. Tato analýza se ukázala Milnou, mimo jiné naprosto ignorovala skutečnost, že Sýrie, podobně jako Lybie, paáps-ruje terorismus. Československá politika vývozu zbraní byla navíc exemplárně psÄf-řována po německém - z konkurenčních důvodů? - demonstrativním zadržení H@ék, převážející tanky. Konečně prodej zbraní do Sýrie vedl k podpoře mylného presvSáEe-ní ve zbrojním průmyslu, že nikoli konverze, ale naopak takové transakce budoa pokračovat. Ostatně konverze by neměla znamenat naprostou likvidaci českosIowea&&-ho zbrojního průmyslu, ale především výrazné snížení výroby útočných zbraní jt^Mm a koncentrování se na výrobu zbraní lehkých, v jejichž produkci mělo Čcskoslošeete vždy výbornou pověst, společně s modernizací, jež se přizpůsobí potřebám oäragf země, a s přechodem na nové formy, štandartní pro NATO.
Správná analýza společně s pochopením, že Československo nese alespoň nepSas odpovědnosl za dodávky Semtexu radikálním režimům, a s tím, že vývoz zbrassí livou otázkou, rozhodující do značné míry o tom, zda se ČSFR zapojí do civiiizeiaMĚ-ho demokratického světa, by měla převážit nad partikulárními obchodními z^jngi Například i prezident Walesa zrušil prodej polských tanků do Sýrie. V tomtossěběÍě
230
prezident Havel ukázal věrnější demokratickým ■principům než výkonní administrativa a pokračování zásilek do Sýrie odsoudil.
Vyváženou politiku začala ČSFR také provádět vůči Jihoafrické republice. JAR je dalSÍ zemí, kde československé ekonomické zájmy a podpora prodemokratických principů de Klerkovy politiky proti apartheidu přispívají v mezích možností k usmíření s Africkým národním kongresem, reprezentují racionální změnu a odklon od minulosti.
Československé zahraniční zájmy v zemích Latinské Ameriky a Asie jsou negativně ovlivňovány geografickou vzdáleností, problémy dopravy i neočekávanými zvraty v politice mnoha zemí. V případě Číny, kde ČSFR má značné ekonomické pohledávky, se někteří českoslovenští politici - jako například Marián Čalfa - obávala během zahraniční návštěvy v roce 1992 učinit gesto ve prospěch lidských práv, ačkoli FMZV připravilo informaci týkající se čínských politických vězňů, jež měla být předložena Čínské straně. Toto rozhodnutí bylo v rozporu s Československem deklarovanými demokratickými ideály. I Čína potřebuje ekonomickou spolupráci, ale z principiálního i perspektivního zájmového hlediska nelze zapomínat na opozici, protože k postupné liberalizaci tu patrně dojde. Je tedy třeba udržovat s Čínou i ekonomické vztahy i nee-motivní dialog, jak s oficiálními představiteli, lak se zástupci demokraticky smýšlejících sil. Vzhledem k hospodářským zájmům ČSFR v Číně i vzhledem k významu Číny vůbec musí být československá zahraniční politika velice promyšlená. Podobně jako v případě neoficiálních vztahů s kubánskou opozicí by mělo pokračovat budování vztahů s Tchaj-wanem, jež započalo misí dobré vůle paní Olgy Havlové.
Uvedli jsme směry, které by měla československá zahraniční politika rozvíjet. Bude ji však čekat úkol porozumět a formulovat svůj poměr vůči současným myšlenkovým i praktickopo litickým přesunům nejenom v euroatlantické dimenzi, ale i v muslimském světě. Je to jeden z nej náročnějších úkolů, který bude také jistě vyžadovat důkladné vědecké zázemí.
Na závěr je nutné zdůraznit, že dalším úkolem vědecké obce v ČSFR je pokračovat ve zpracovávání národních zájmů, a to nejenom v oblasti, o které pojednává tato kniha, ale i v dalSÍ, jíž se věnovala jen okrajově-jako j e OSN, UNF.SCO adaľší multilaterální organizace. DalSí výzkum se musí zaměřit na analýzu nástrojů tvorby zahra-niční politiky. Z diskuse v této knize je patrné, že jedním z nejpalčivějších problémů tvorby československé zahraniční politiky je její koordinace.
Zde je nutné se zamyslet nad tím, zda Rada obrany státu, jejíž předsedou je předseda vlády a zahrnuje ministry (ministra zahraničních věcí, obrany) je dostatečným orgánem pro koordinaci bezpečnostní a zahraniční politiky. Domnívám se, že by bylo zahodilo vytvořit vlastní koordinační orgán - jako je například Rada národní bezpečnosti v USA (prezident, ministerský předseda, ministři obrany, zahraničních věcí a financí, s národně-bezpečnosUiím koordinátorem pro zlepšení realizace zahraniční politiky). Poradními členy grémia by mohli v ČSFR být i ministři zahraničních věcí jednotlivých republik. Odděleně od tohoto orgánu by mohla působit jakási Rada expertů - seniorů, složená z vědců a diplomatů. Ta by podávala návrhy alternativních řešení a hodnotila by důležitá zahraničněpolitická řešení, tak aby se předcházelo chybám. Jak ukázala „tanková aféra", je zároveň třeba vyřešit česko-slovenské legislativní problémy a kompetenční spory a zamyslet se, zdaje existence ministerstva pro zahraniční obchod skutečně nuuiá. (Podle našeho názoru není.)
Bylo by prospěšné, aby nově zvolený parlament a jeho zahraniční výbory hrály daleko aktivnější roli (tak jako je tomu v zahraničí) při tvorbě zahraniční politiky. Mohly by například připravit „bearing" expertů při posuzování důležitých zahraničněpolitických rozhodnutí. Politické strany a jejich koalice by měly mít zpracovanou zahraničněpolitickou orientaci, stínové kabinety a zahraničněpolitické koncepce. Konečně, jestliže vláda a parlament chtějí realizovat zahraniční politiku, musejí mít
231
dostatečné prostředky pro vědecká pracoviště, která by vhodně napomáhala při formulování národních zájmů a upozorňovala na nebezpečí pro jejich realizace. Bez fundované vědecké práce a odvážné artikulace alternativních řešení, opírajících se o spolehlivou dokumentaci, se zahraniční politika demokratického státu zodpovědně dělat nedá. A o významu zahraniční politiky pro budoucnost stálu a vnitřní život jeho obyvatel nelze pochybovat.
f