NEROVNOST A CHUDOBA Přinejmenším ze dvou důvodu není a nemůže byt úkolem této knihy přinést uceleny obraz dnešního stavu teorie sociální stratifikace. Jednak v ní jde jen o specificky aspekt sociální stratifikace, jednak je to téma samo o sobě příliš obsáhlé. Teoretické konstrukce, empirické výzkumy i politické spory, které se ho přímo či nepřímo dotýkají, jsou v sociologii nejfrekventovanější. Jedna z posledních reprezentativních čítanek textů na toto téma, redigovaná Davidem Gruskym (1994). přináší na 750 stranách statě (často jen fragmenty rozsáhlejších statí) několika desítek autorů a téma zdaleka nevyčerpáva. Pokud chceme diskutovat o chudobě, musíme ovšem v každém případě problém sociální stratifikace a s ním i problém nerovnosti alespoň zmínit. Bez nerovnosti by nebylo chudoby. Snad proto bývají chudoba a nerovnost často (částečně oprávněně a částečně neoprávněně) zaměňovány. Velké téma sociologické teorie „ Kdyby na opuštěném ostrově .spolu žilo pět Udí, je možné, že by to při zachování vztahů rovnosti zvládli. Větší množství lidí by to snad zvládlo za předpokladu, že společně strávený čas nebude dlouhý. Nerovnost různě/to druhu se objeví, jakmile je lidská komunita tvořena více než hrstkou lidi a když dosáhne dlouhodobějšího trváni Nejlepší myslitelé se dlouhodobě zabývají otázkou proč tomu tak je, zda je tomu tak opravdu a zda by se na tom nedalo něco změnit." (Peter Berger: Kapitalistická revoluce. Archa, Bratislava 1993, str. 76) Sociální nerovnost, jako jeden z aspektů sociální stratifikace, patří mezi velká témata sociologického myšlení od samotného zrodu rócirP' logie jako vědy. Podle Dahrendorfa (1970:4) byla historicky první otázka, kterou si sociologie položila, tato: „Proč existuje nerovnost mezi lidmi? Jaké jsou její příčiny ? Mule být zmenšena nebo dokonce odstraněna? Nebo ji musíme akceptovat jako nezbytnou součást struktury lidské'společnosti?" Sociologie chápe sociální nerovnost dvěma , tradičními způsoby. Buď ji bere jako nezbytný důsledek společenské-^ ho života, nebo ji považuje nikoliv za logický obecný atribut spoleqr nosti, ale za důsledek jejího určitého uspořádám?7 Nero v n os t v tomto 14 pojetí není imanentné vlastní společnusti jako takové, ale jen společnostem určitého typu. Například podle marxismu je sociální nerovnost charakteristickým rysem třídních společností. Je především nerovností majetku a vzniká na základě instituce soukromého vlastnictví výrobních prostředků, která staví hrstku jejich vlastníků proti většině těch, kdo vlastní jen svoji pracovní sílu. Sociální nerovnost se realizuje v mnoha sférách sociálního života. Základními typy nerovnosti jsou nerovnost třídní a statusová, v nejrigidnéjší formě nerovnost kastovní. S nimi souvisejí nerovnosti v příjmech a m merku fbohntstvf). a také v moci, privilegiích a pres-tiži (statusipj Sociální stratifikace pak není nic jiného než strukturova-\ ná nerovnost celých sociálních kategorií, skupin či tříd na zákla- j dě zmíněných kritérií. INejde jen o nerovnost v získáváni zdrojů, ale i ve způsobu jejich užití, projevující se jako nerovnost životních stylů a životních šancí (možnosti a schopnosti těžit z příležitostí, které daná společnost svým občanům nabízí). Tyto nerovnosti mohou být z různých hledisek chápány jako podnět k rozvoji sociálních hnutí a hnací motor historie, jako způsob kontroly obyvatelstva či jako fatální důsledek a nutná podmínka fungování společenských systémů. Nezanedbatelné nejsou ani nerovnosti podle pohlaví, etnického původu, ale i řada dalších. Diskuse o nerovnosti a rovnosti přirozeně nacházíme již v protoso-ciologickém myšlení hluboko v lidské historii. Ať se jednalo o nerovnost materiálních podmínek, o nerovnost osudu či o nerovnost moci. V raných etapách vývoje tohoto myšlení je při vysvětlování nerovnosti akcent kladen spíše na funkcionální diferenciaci - různost a nerovnost postavení je připodobňována různosti orgánů v lidském těle, symbolizující společnost. Křesťanská Evropa akceptovala stavovskou nerovnost na zemi, kde byla hierarchie společnosti dána principem reprezentace, kdy moc a privilegia každého byla odvozena z moci a privilegií toho, koho reprezentoval (královská od Boha, šlechtická od krále). Nerovnost byla ve středověké společnosti založena více na stavovských výsadách než na vlastnictví a byla považována za výraz a součást božílio řádu. Šlo tehdy spíše o nerovnost původu než o nerovnost majetku a příjmu. Hlavní výhody sociální stratifikace, totiž privilegia, moc a prestiž, byly do velké míry určeny při narození a fixovány jako legální nerovnosti. Na rozdíl od moderní společnosti, kdy je možno postoupit ve stratifikačním žebříčku díky majetku a způsobu spotřeby o příče! nahoru, ve stavovské společnosti majetek sám o sobě nestačil. 15 Spotřeba zde byla statusové omezena, proto se velké majetky snažily o nobilitách V tomto ohledu tedy. podle Bergera (1993:76). ..teprve industrializace uvolnila tradiční hierarchické struktury a dynamizovala mezilidské vztahy". Třídní stratifikace, která v jejím průběhu postupně nahradila všechny dřívější formy stratifikace, se od stavovské liší svým původem, ale i možnostmi, které před lidmi otevírá. Pozice v ní již není „fatálně" dána při narození, ale odvozuje se od úlohy a úspěšnosti jedince v procesu práce, produkce a obchodu. To umožňuje mobilitu v pozicích jak uvnitř jednotlivých tříd, tak i mezi třídami. Tak jak se tato sociální struktura dynamizovala, dynamizovalo se i myšlení o ní. „Přirozenost řádu" byla zpochybněna. Nerovnost: přirozenost, motor dějin Či velká nespravedlnost? Jeden z prvních, kdo v novověké sociální teorii pregnantně spojil rovnost a nerovnost s vlastnictvím statků, byl ideový předchůdce Velké francouzské revoluce Jean Jacques Rousseau '(I712-I778). Stalo se tak v jeho útlém svazku pojmenovaném „Pojednání o, původu a príčinách, nerovnosti mezi lidmi'f který napsal v letech 1753-1754. V pojetí Jeana Jacqua Rousseaua je nerovnost produktem civilizačního vývoje^ nikoliv přirozeným stavem lidstva."1 Touha po blahobytu vedla k rozvoji společenských vztahů, ale také k tomu, že v jejich rámci každý usiloval o svůj prospěch. Konkurence a soupeření na jedné, rozpor zájmů na druhé straně a vždy skryté přání získávat pro sebe na újmu druhých, to jsou pro Rousseaua první následky vlastnictví a nerozlučný průvodce rodící se nerovnosti. Ať již jde o nerovnost stavovskou, třídnici individuální. „Nežli byly vynalezeny reprezentativní znaky bohatství, mohlo se zakládat jen na poznatcích a dobytku, které by]y jedinými skutečnými statky, jež lidé mohli mít. Tehdy, když dědictví se zvětšila počtem a rozlohou, až pokrývala celou zemi a vzájemně se dotýkala, takže jedni mohli zvětšit své jen na úkor dru- J Rousseau ovsem nebyl první, kdo přišel s představou prvotního přirozeného řádu, v němž není sociálních nerovností. Idea zlatého věku se objevuje již ve starověkém Řecku. Platón ve svých Zákonech (1961:77) hovoří o minulosti, v níž lidé nebyli chudí, a o tom, že ve společnosti, kde nesídlí ani bohatství, ani chudoba, se jistě vyvíjely nejušlechtilejší mravy. Neboť tam nevznikaly ani zpupnost, ani nespravedlnost, aní řevnivost a závist. 16 h velí, lak ti přebyteční, kterým slabost nebo nedbalost zabránila získat také nějaký majetek, se stali chudými..." {.Ifan Jiictjiicx Rousseau: O původu nerovnosti mezi tuhni. Svoboda, 1'ralia 1949, sir. 72) Předpoklad, že přirozeným stavem mezi lidmi byla jejich rovnost a že nerovnost vnesl do společnosti až vznik soukromého vlastnictví, sdíleli, spolu s Rousseauem, i jiní autoři. Ne všichni však. tak jako on. považovali soukromé vlastnictví za negativní a destruktivní inovaci, která s sebou přinesla útisk. Zatímco jedna linie myšlení dále rozvíjí myšlenku, že soukromé vlastnictví (jako základna nerovnosti) vedlo k tomu, že „se pro zisk několika ctižádostivých podrobilo celé lidstvo práci, služebnosti a bídě", existuji i jiné výklady tohoto procesu. Existují přinejmenším konzervativní, liberální a socialistické výklady původu a úlohy nerovností ve společnosti. :V konx.cň'ativní tradici ße nemluví o přirozeném stavu rovnosti. Konzervativci akcentují svobodu jedince a různorodost společnosti5, které jsou založeny na individuálním a rodinném vlastnictví? Svoboda je v tomto pojetí neoddělitelně spojena s přirozeně existující diferenciací, mnohotvárností a rozmanitými příležitostmi. Základ nerovnosti" leží ve vrozených dispozicích'?To platí nejen o geneticky předávaných kvalitách, jako jsou intelekt, schopnosti a síla. ale i o sociálně předávaných kulturních a materiálních kvalitách, jejichž tvorba trvá často generace: viz různé teorie sociální dědičnosti, stejně tak jako teorie kulturního kapitálu, s níž přišel Bourdieu (1977). Většina forem rovnosti, respektive mechanismů používaných k dosažení této rovnosti, je v konzervativní tradici považována za přímé či nepřímé ohrožení svobody jedinců a skupin (pokusy kompenzovat nerovnosti znásilňují svobody všech zúčastněných). Jak shrnuje Nisbet (3993:69), „konzervatívci vystupovali od počátku proti přerozdělování, které z dlouhodor bého hlediska působí na různorodost a mnohotvárnost společností. Hierarchii toho či onoho druhu nikdo ne vy mýtí. To. co se přerozdělováním vymýtí, je jen společenská, psychologická a sociálně ekologická různorodost národa." Přirozeným základem řádu je, podle konzer-ľ vativců, stavovská nerovností'Rovnost neznamená nic jiného než narušení tohoto řádu. Řádu, který - „ať ho člověk schvaluje nebo ne - má nad sebou a který ve své nadřízené a spořádané hierarchii dosahuje stupeň po stupni až k samotným nebesům a k Bohu tvůrci". Snaha po rovnosti jde tedy proti božskému řádu a zákonu. 17 Snaha nastolit rovnost nikam nevede. Moc totiž, bez ohledu na to, je-li v rukou jedince, nějakého společenství či v rukou všeho lidu. zůstává stále opresivní mocí. Nisbet (1993) konstatuje:svůdná myšlenka, že rozšíření mocenské základny (rovností) automaticky omezí využívání moci, neboť lidé nebudou chtít tyranizovat sami sebe, vede jen k nové formě despotismu. V ní lid jako celek či jako prostá většina vnucuje svou tyranskou vůli menšinám, tvořivým elitám. „77, kteří se snaií o nivelizaci, nikdy nedosáhnou rovnosti, " zní Burku v výrok (in: Nisbet, 1993:67). Dosáhnou jen homogenity mas a sterilizace postavení a statusu doprovázené v konečné podobě novými nerovnostmi. Viz „nová třída", stranická nomenklatura v bývalých komunistických zemích, která svými privilegii představovala novy typ nerovnosti ve společnostech proklamované rovnosti. Plně ve smyslu proslaveného Orwell ova hesla z jeho ..Animal Farm" (Farmy zvířat): Totiž, že ..všechna zvířata jsou si rovna, aie některá jsou si rovnější" (Orwell, 1991:67). Liberalismus* je v zásadě rneri to kratičkou koncepcí, i když bereme v dvahu rozdílné konotace tohoto pojmu v Evropě a v USA (kde se někdy rozlišuje mezi ekonomickým liberalismem jako klasickým liberalismem a sociálním liberalismem). Ve spontánně* (ze hry tržních sil) vznikajícím řáduje nerovnost přirozená a z hlediska fungování společ-, nosti nutná: Cílem ekonomického systému je produkovat bohatství a cí-> lem sociálního systému je tuto produkci podporovat. Nerovnosti jsou/ jedním z nástrojů, které tuto podporu zajišťujn3 Regulují totiž poptávku a nabídku na trhu sociálních rolí (Davis. Moore, 1945) a jsou odrazem rozdílného významu sociálních rolí pro společnost na straně jedné a rozdílného výskytu osob vhodných pro jejich výkon na straně druhé. Strach z chudoby jako krajního důsledku nerovností je nástrojem sociální kontroly a motivací k výkonu (snaha vyhnout se chudobě). Z hlediska socialistické' tradice je nerovnost především výrazem nerovného přístupu ke zdrojům jako důsledku existence určitých privilegii nebo majetku. V marxistickém pojetí je založena na skutečnosti, že jedni (menšina) kontrolují prostředky produkce a druzí (většina) jen svoji pracovní sílu. Podle Marxe (1956) je pracující třída vykořisťována, protože vyrobila celý produkt, ale dostává jen jeho část - hodnotu 5 Rovnostárství je z tohoto hlediska dysfunkční: brání totiž, inovacím, podnikání a riskovaní, což jsou vlastnosti, které činí konkurenční systém efektivním (Dit?:, i 993), IS své pracovní síly, zatímco nadhodnotu (nad náklady živé i mrtvé práce) si přivlastňují kapitalisté (vlastníci výrobních prostředků). Společnost se tak dělí na třídy charakterizované mírou svého podílu na produkci a následně i životními podmínkami. Protichůdnost zájmů těchto tříd. neboli třídní konflikt, je hnací silou historického vývoje. Tato tradice má dogmatickou, neomarxistickou i nemarxistickou (nesocialistickou) linii. Dahrendorí (1959) ve svém kritickém období přesunul akcent nerovnosti z prostoru majetku (vlastnictví) do prostoru autority, Walierstein (1979) přenesl polaritu chudých a bohatých uvnitř společnosti na polaritu chudých a bohatých společností v globálním měřítku (průmyslově rozvinuté a rozvojové země). V případě nerovnosti či rovnosti často nešlo v historii jen o teoretické úvahy a disputace o jejich povaze či původu a úloze ve společnosti. Spolu s přítomností nerovnosti byla v každé společnosti přítomna i touha tuto nerovnost překonat. Tato snaha byla, spolu s otázkou sociální spravedlnosti, jednotícím obsahem řady sociálních hnutí, která 0 překonání nerovnosti usilovala. 1 když je třeba vzít v úvahu, že obsah pojmů rovnost a nerovnost nebyl ve všech těchto hnutích týž.ň Stopy idejí rovnosti jsou latentně přítomny i v evropském středověku. 1 když v křesťanství byla idea rovnosti spojena s posmrtným životem a královstvím nebeským, nevylučovalo to snahu řady hnutí o přenesení tohoto království na zem. Význam této rovnosti byl ovšem odlišný od významu, který nabyla v Evropě devatenáctého a dvacátého století, kdy si ji osvojovala velká modernistická sociální hnutí. Jedno z prvních. Francouzská revoluce, na konci osmnáctého století ve svém hesle spojila vzájemně ideje „rovnosti, volnosti a bratrství". Akcent na tu či onu složku této triády je dodnes přítomen v politickém diskursu, jako faktor diferencující živé společenské ideologie. Skrze svoje zasazení do kontextu otázek rovnosti a nerovnosti (spravedlnost) ve společnosti je i tak chudoba v úzkém vztahu k otázce sociální solidarity (bratrství) a svobody (volnosti). *"' Ne nadarmo je otázka nerovností a spravedlnosti (práv) stálou dvojicí. Například Hayek ve 40. letech našeho století vykládá citát z Tocquevilla pocházející ze 40. let minulého století, podle kterého demokracie hledá rovnost ve svobodě, zatímco socialismus hledá rovnost v omezování a v poslušnosti (Hayek, 1990a: 34). 19 Karel Marx (18!8-1883) f Nejvýznamnější pokus o výklad nerovnosti v terminologii vlastnických vztahů učinil v 19. století Karel Marx. Podle Marxe mají rozho5 dující vliv na strukturu každé společnosti charakteristiky jejího ekonomického systému a. vlastnických vztahu? Vlastnictví výrobních prostředků na jedné straně a absence tohoto vlastnictví na sírane druhé určují třídní polaritu společnosti, zatímco formy tohoto vlastnictví určují charakter jednotlivých epoch. Marx chápal lidskou historii jako souslednost historických epoch charakterizovaných vyhraněnými způsoby výroby a vyhraněnými ekonomickými, především vlastnickými vztahy. Otrokárska společnost (asijská a evropský starověk), feudalismus, kapitalismus a komunismus jsou těmito epochami. Historickou změnu, v níž staré formy společnosti (epochy) ustupují novým formám, je možno vysvětlit ekonomickými změnami. Primárně změnami ve způsobech materiální produkce a následně změnami ekonomických vztahů, zejména vztahů vlastnických. Klíčem k nerovnosti v distribuci bohatství, moci a prestiže byla Marxovi pozice různých skupin (vlastníků a nevlasíníků) daná určitými formami vlastnictví (půda, průmyslový kapitál, pracovní síla). Je to místo jedince v systému výroby a ekonomických vztahů, co ho řadí mezi ovládající nebo mezi ovládané. Společnost je pak chápána v bipolaritě tříd: otrokáři a otroci, feudálové-nevolníci, buržoazie-proletariát, která vyjadřuje základní nerovností v jednotlivých epochách vývoje společnosti. To vyústilo v ekonomickou interpretaci historie, v níž rodina, politické instituce, náboženství, stejné jako ideologie a postoje (tzv. nadstavba ve výkladu marxistické ideologie), jsou determinovány povahou organizace výroby a distribuce jejích produktů (tzv. základna v tomto výkladu). Každá společnost je charakterizována ekonomickou základnou (výrobní síly a výrobní vztahy) a sociální a kulturní nadstavbou. Výrobní vztahy generují třídní rozdíly a nerovnosti. V kapitalistické společnosti to znamená konkrétně rozdělení společnosti na dvě hlavní třídy: třídu vlastníků výrobních prostředků - buržoazii - a třídu nevlasíníků -proletariát. Z Marxovy teorie nadhodnoty a z jeho teorie mzdy plyne závěr o růstu nerovností mezi třídami, který vede zákonitě k progresivní pauperizaci dělnické třídy (absolutní zbídačování) a širokých vrstev obyvatelstva. Vztahy mezi třídami nabývají v konečném stadiu charakter třídního boje, který je hnacím principem vývoje kapitalistické společnosti, plné nerovností, k beztřídní společnosti bez nerovnosti. 20 Max Weber (1864-1920)? (_ j-o^cltil jfUU?) Také Max Weber považoval vlastnictví za důležité pro uspořádání společnosti. Stejně jako Marx i Weber předpokládal, že skupiny sdílející určité ekonomické vlastnosti a charakterizované podobným vlastnictvím (pozicí na trhu) mohou vytvářet společenství zájmů a na základě svých společných zájmů i kolektivně jednat. Oproti Marxovi však rozšiřuje obsah léto kategorie mimo rámec vlastnictví kapitálu a výrobních prostředků. Zatímco Marx považoval distribuci vlastnictví (postavení v procesu produkce) za klíčovou a statusovou distribuci jen za odvozenou od distribuce vlastnické, Weber je chápal obě jako rovnocenné. Základní osou pro uspořádání společnosti mu byly/ovšem vztahy autority, které se nemusely s vlastmckvmi vztahy krýtrDe facto chápal statusovou dislribuci7j(distribuci prestiže)!;ako hlavní formu:/ sociální nerovnosti. Konec koncu, třídní nerovnost je dána nejen majetkem, ale i rozdíly v příjmu, v sociálních jistotách, v příležitostech pro mobilitu mezi pracovníky různých profesí. 1 když ekonomické třídy vstupují do kolektivních akcí, aby prosadily nebo bránily své třídní zájmy, nejde o integrované sociální skupiny. Na rozdíl od tříd slatusové skupiny obvykle komunitami jsou. Oproti čistě ekonomicky určené třídní situaci je stalusová situace určena sociálním oceněním (Weber, 1925:179). Status je obvykle vyjádřen životním stylem, očekávaným od těch, kdo (na základě wehow \ jejich kon\en cích) patří do dané slatusové skupiny S jisty m zjednodušením můžeme říci, že třídy jsou stratifikovány podle swch \ztahu k produkci a zpuso bu nabývání statků, zatímco slatusové skupiny jsou stratifikovány na zá- $ klade své spotřeby, reprezentované specifickým životním stylem/ V jedné statusové skupině se spolu mohou ocitnout majetní i nemajetní. Weber nepředpokládal, že ekonomická nerovnost, politická nerovnost a nerovnost statusové prestiže jsou nezbytné konzistentní. Vztahy mezi nimi považoval naopak za komplexní. Rozdílná schopnost osob i skupin vnutit svoji vůli ostatním (neboli rozdíly v moci) je, podle Webera, významným zdrojem nerovnosti sama o sobě/ Statusová nerovnost se ovšem vztahuje především k sociálnímu ocenění či prestiži 7 Kdy jedinci, sdílející společné určitý status, vytvářejí statusové skupiny, mající charakteristické vzory jednání, styl životu, sociální vztahy a odstup od těch. kdo jsou mimo konkrétní statusovou skupinu. s Moc je ve Weberově pojetí chápána jako možnost jednotlivce nebo skupiny lidí uplatnit svou vlastní vůli v jednaní i proti odporu ostatních. Ekonomická moc ne- založené na základě některého z faktoru, jako jsou povolaní, zdroj a vyše přijmu, bohatství, sociální původ, vzdělání, způsob řeči. místo bydliště, příbuzenství ap. Prestiž sdílená statusovými skupinami může byt spojena s jejich ekonomickou (třídní) situací, ale může být na ní také nezávislá. Jedinci se mohou navzájem považovat za statusově rovné, i když nesdílejí stejnou třídní situaci, nebo - a to je častější -mohou pociťovat statusovou nerovnost i vůči příslušníkům své vlastní třídy.y Ekonomická privilegia a vysoký status obvykle dávají velkou sociální a politickou moc a vysokou prestiž, nemusí tomu však tak byt vždy. Nejenže pouhé vlastnictví není tou pravou vstupenkou do statu-sové skupiny, ale tyto se mohou bránit všem parvenu, kteří se domáhají vstupu do nich na základě svého majetku a stylu života, jejž tento majetek umožňuje. j*~. Weber rozlišoval ětyři determinaníjwociálnílio statusu, a to za prvé životní styl či způsob života, za drulieMbrmální kultivaci schopností, postojů a aktivit, zíriřetí sociální původ a za čtvrftrprestíž povolání,1" respektive čtyři stratifikační systémy:" 3. systém vlastnictví?z něhož vznikají vlastnické třídy (nahoře jsou osoby žijící z přijmu z majetku a na dně osoby postrádající majetek, eventuálně osoby, které samy, jsou majetekem jiných); 2. systém ekonomické moci, z něhož vznikají třídy ve smyslu postavení svých členů na trhu (nahoře bankéři a dq-le dělníci); 3. implicitní systém ve smyslu bohatství a vzdělání, z ně-, hož vznikají sociální třídy vymezené jakožto pozice, mezi nimiž seje- _ dinci svobodně intra i intergeneračně pohybují; 4. „systém statusový" (nahoře jsou osoby, které jsou charakterizovány akceptovaným život-, ním stylem, jsou dobře vzdělané a obsazují pozice s vysokou sociální „, prestiží)." Weberovo rozlišení mezi sociální a politickou nerovností na jedné straně a nerovností statusovou na straně druhé bylo rozpracováno v další sociologické analýze nerovnosti a stratifikace. Runciman (1966) poukázal na to, že vztah mezi nerovností a implikacemi tohoto vztahu pro pocit sociální spravedlnosti je odlišný v každé ze tří dimenzí soci- musí být totožná s mocí jako takovou, naopak, může byt konsekvencí moci pramenící z jiných zdrojů. " Připomeneme si to později v souvislosti s konceptem relativní chudoby a s názorem, který měl na chudobu německý sociolog z přelomu minulého a tohoto století, Georg Simmei (I85S-I918), podle kterého má každá sociální vrstva své chudé. IU Podle Webera však v žádné dané společnosti neexistuje úpiný konsensus o tom, které atributy určují status. 2*> ální nerovnosti: v nerovnosti třídní, slatusové i v nerovnosti moci. Například v USA jsou, podie něho, nerovnosti mezi třídami větší než v Evropě. Lidé v inferiorní třídní situaci se zde však cítí méně nerovní v rovině statusu než například ve Velké Británii, kde jsou statusové rozdíly hluboce zakořeněné a zřetelně viditelné. Nerovnost a stratifikace11 Sociologická analýza popisuje příčiny a důsledky nerovnosti primárně v terminologii sociální organizace a sociální struktury (sociální pozice, sociální role. sociální status). Dává tomuto způsobu popisu přednost před popisem těchto příčin a důsledků prostřednictvím charakteristiky individuálních vlastností jedinců (nedostatek talentu a schopností, lenost...) či faktorů jejich situace (smůla. osud...). Chápe přitom nerovnost jakoŕ' 1. nerovné vztahy prvků sociální struktury: pozic, rolí a statusůf 2. nerovnost jedinců, kteří se v sociální struktuře pohybujr(to, jakjsou jedinci zařazováni do systému sociální stratifikace ve vztahu k ostatním jedincům a ve společnosti jako celku), a nerovnost celých sociál-' nich kategorií a skupin7(tříd, vrstev, sociálních skupin). V prvním případe jde o vlastnost sociálního sysíému;rTen má tendenci své sociální pozice, z nichž každá je spojena s určitou mocí a prestiží, hierarchicky uspořádat. V druhém případe to znamená, že? nerovnost jedinců a sociálních skupin plyne více z povahy jimi aktuálně zastávané pozice než z jejich osobních vlastnostíTObě hlediska se ovšem kombinují, neboť určité pozice umožňují větší kultivaci lidského kapitálu než jiné. Rovnost či nerovnost mohou být sdíleny na základě připsaného, ale dnes častějí získaného statusu.12 " Tradiční sociologie chápe koncept sociální struktury jako stabilní systém vzorů sociálních vztahů, přičemž jeho jádrem jsou koncepty sociální role a sociální pozice, rozvinuté Lintonem, Parsonsem a Mertonem. V tomto pohledu je sociální struktura společnosti specifikována jako: 1. soubor organizovaných sociálních rolí a pozic; 2. soubor institucionalizovaných vztahů mezi páry rolí a mezi širšími subsystémy rolí; 3. složení populace s ohledem na sociální role a jejich subsystémy. 12 Již Linton (1936) rozlišoval připsaný status, daný narozením - pohlaví, věk, příbuzenské vztahy, sociální třída - bez vztahu ke schopnostem jedince, a status dosažený na základě schopností a úsilí daného jedince. 23 V klasické teorii .stratifikace, odvozené z premis strukturálního funkcionalismu, jsou bohatství a chudoba (stejně jako kategorie třída) kategoriemi sociálních pozic a jsou spojeny s otázkou sociálních odměn a sociálních zdrojů. Koncept sociální nerovnosti je chápán jako nerovnost v distribuci statku a privilegií, odvozená z rozdílných sociálních pozic. Jde o důsledek a vyraz nerovnosti v prístupu k sociálním zdrojům, které jedinci a sociální skupiny získávají ve vzájemné interakci jako směnitelné odměny (peníze, prestiž, moc). Svalasíoga (1965) konstatuje, že rozdílnost rozlišování stavu, ať již mezi jedinci nebo mezi pozicemi, se zdá byt univerzální a bývá odvozována z různých příčin. Může jít o příčiny biologické či rasové - v čisté či odvozené podobě -. jako je tomu u sociálního darwinismu. nebo o příčiny sociální. Akcent na určité příčiny nerovnosti má často ideologické pozadí, ať již jde o třídní antagonismy a vykorisťovaní u marxistické ideologie nebo o sociální funkce při dosahování rovnováhy společnosti jako systému u strukturálních funkcionalistů. Z pohledu funkcionalistů je nerovnost nezbytná pro naplnění různých sociálních pozic (nerovnost je zde primárně spojována s dělbou práce -je dána postavením pozice či jedince v systému dělby práce), li Parsonse jsou sociální rozdíly a nerovnost chápány jako důsledek společností sdíleného hodnocení přínosu pozic a sociálních rolí (a způsobu jejich výkonu) pro fungování společenského systému. Ne všechny sociální pozice jsou stejně důležité, ne všechny sociální role jsou příjemné. Nicméně všechny pozice musí být obsazeny a všechny role vykonávány/Cíleni nerovnosti těchto pozic je proto motivovat prospěj chem, který přinášejí; i. schopnější členy "společnosti, aby zastávali r důležitější a obtížnější pozice; 2. držitele sociálních rolf k jejich výkqŕ nu, bez ohledu na význam a obtížnost těchto rolí. Přitom nerovnost založená ve stratifikaci vede v nejširším pojetí k trojímu prospěchu: 1. privilegiuHve smyslu přístupu k materiálním hodnotám a službám); 2. mocí ftj. podle Maxe Webera šanci dosáhnout svého i přes odpor druhých); 3. prestiží (v obvyklém smyslu slova). Jestliže v pojetí funkcionalistů je nerovnost nevyhnutelnou podmínkou stability či dokonce existence společnosti (je přirozeným důsledkem hodnotového konsensu společnosti na jedné straně a rozdílů mezi jedinci na straně druhé), pro paradigma považující za konstitutivní proces společnosti sociální konflikt je nerovnost podmínkou změn uvnitř společnosti i společnosti samé. Je důsledkem boje mezi jedinci, skupinami a třídami uvnitř společností o statky, privilegia, odměny, které jsou nedostatkové (přirozeným důsledkem donucení poražených vítězi1-1). Podle Dahrendorfa. můžeme v každé situaci odlišit dvě třídy,-Ty. kdo mají jen obecná (občanská) základní práva, a ty, kdo nad ni7 mi dominují (mají nad nimi moc). Systém nerovností, který je nazýván sociální stratifikací, je pouze sekundárním důsledkem sociální struktury moci/ Pokusem vybudovat teorii nerovnosti spojením prvků konzervativ-' ní funkcionalistické a radikální konfliktogenní teorie je tzv. koncept' distributivních systémů, který do sociologie vnesl Lenski (1966). Svoji analýzu založil na předpokladech, že: 1. lidé jsou sociální bytosti: 2. když jsou nuceni volit, dávají přednost svým zájmům před zájmy ostatních; 3. objekty, o něž usilují, jsou vzácné'(je po nich větší poptávka, než je jejich nabídka). Podle Lenského existují tri typy individuálních zájmů a cílu: 1. potrava a zdraví; 2. komfort; 3. spása a láska/Navíc existují instrumentální cíle/jako jsou peníze, vzdělání, pozice, které mohou sloužit k do-sazení těchto cílůrSoctální zájmy a cíle jsou zájmy a cíli dominantních" skupin a třídt- V málo diferencované a technologicky primitivní společnosti byly služby a statky distribuovány podle potřeb, s rozvojem průmyslové společnosti determinuje distribuci a alokaci sociálních odměn stále více moc. Ve shodě s konfliktogenní teorií vidí Lenski distribuci sociálních odměn jako funkci distribuce moci a nejako distribuci odměn za uspokojování potřeb společnosti. Společně s funkcionalisty vidí insti-tucionalizované formy moci v průmyslových společnostech jako formy nahrazující nepokryté a brutální násilí. Nelze zde nevzpomenout C. W. Millse, podle něhož je v americké společnosti status spjat s mocí (hovoří o mocenské elitě) - řídí se podle velkých hierarchií v celostátním měřítku: velkých průmyslových korporací, vojenské byrokracie a politických stran. „Dnešní elita je podmíněna často těžce dosažitelnou jednotou moci hospodářské, vojenské a politické" (Mills, 1966). 13 Ne nadarmo se v úvahách o rozpadu říše reálného socialismu a o situaci v postkomunistických zemích objevuje rozlišování mezi těmi, kdo změnami získali (winners), a těmi, kdo změnami ztratili (loosers). 25 Individualizace nerovnosti v postindustriální společnosti ..Hybnou sílu v iřídní společnosti lze obecně vyjádřit výrokem .mám li laď, Mechanismus, uvádějící clo pohybu rizikovou společnost, lze shrnout do konstatování .mám obavy*. Společně .sdílené potřeby byly zaměněny společné sdílenou úzkostí." (Ulrich Beck: Risk Society. Towards a New Modernity. Sage, London 1992, p. 49) S tŕm. jak se dnes změnila struktura mocí a bohatství a struktura chudoby jako jejího protikladu, korespondují i některé nové koncepty rovnosti a nerovností v dnešní společnosti. Beck (1992) konstatuje, že pro současnou společnost průmyslově rozvinutých zemi je charakteristické, že se v nich sociální formy průmyslové společnosti - třídy, stratifikace, rodina a status odvozený z pohlaví - rozvoinily, a došlo tak k individualizaci osudu Člověka. Jedinci se vyvažují ze sociálních forem průmyslové společnosti (třídy, rodiny, statusu daného pohlavím), stejné jako se v procesu reformace vyvažovali z vlivu církve. Lidé byli vytrženi z třídních vazeb a ztratili podporu svých tradičních sociálních sítí. Musejí se dnes spoléhat sami na sebe, plánovat a prožívat svůj život se všemi jeho riziky, příležitostmi a rozpory bez opory širších sociálních skupin. Nikoliv třída, sociální kategorie či skupina, ale jedinec sám se stává reprodukční jednotkou sociálního bytí. Vzniká něco jako (v marxistické terminologii) kapitalismus bez tříd s individualizovanými sociálními nerovnostmi. Vztahy nerovnosti přetrvávají. Jsou však redefinované v diskursu individualizace sociálního rizika (úzkost, osobní neadekvátnost, konflikty, neurózy, viny...). Co se týče společenského postavení, životní úrovně a s nimi spojeného životního stylu, znamená to spíše jejich individuální diferenciace než diferenciace založené na příslušnosti k sociálním vrstvám a skupinám (diference mezi těmito vrstvami a skupinami). 26 TYPY NEROVNOSTI Podle Bergera (1993:76) není snadné určit, co reálně znamená tvrzení, že „ve společnosti X je vysoká míra rovnosti", aleje doceia jasné, co znamenají slova, že „společnost X má vyrovnanější příjmovou distribuci, aleje v ní menší rovnost v politické participaci oproti společnosti Y". Předpokládá to zajímat se nikoliv o abstraktní nerovnost, ale o konkrétní nerovnosti. Jde především o příjmovou nerovnost, nerovnost bohatství, nerovnost ve schopnostech a nerovnost na trhu práce (teorie lidského kapitálu), nerovnost ve vzdělání a v přístupu ke vzdělání (teorie kulturního kapitálu a socioltngvistika), nerovnost sta-tusovou - o symbolické vyjádření nerovnosti, nerovnost v privilegiích a síle sdílených sociálních sítí (teorie sociálního kapitálu) a o nerovnost v rozdělení vlivu a moci (teorie politického kapitálu). Příjmová nerovnost, nerovnost bohatství Nejviditelnějšími formami nerovnosti jsou nerovnost bohatství a příjmu. Příjmem rozumíme peněžní částku, kterou jedinec získává s určitou periodicitou za nějaké své aktivity, dnes obvykle realizované na trhu práce nebo v nějaké souvislosti s tímto trhem práce. Může to být mzda, ale i renta, podíl na zisku, dividenda či jiné platby (i dávky sociální podpory či dávky sociální pomoci). Majetek je pak suma všech materiálních (někdy i nemateriálních) hodnot, k nimž má jedinec vlastnické právo. Distribuce bohatství ve společnosti je evident-nější než distribuce příjmu. Ve skutečnosti však je velmi obtížné získat přesné informace o tom, jaký majetek je v držení jednotlivých osob či rodin, zatímco údaje o příjmech jsou přece jen dostupnější. Nerovnosti v příjmech jsou dány sociální pozicí, ale mohou se jevit i jako nerovnosti dané etnickou příslušností, pohlavím, věkem a profesí. V těchto ohledech mohou být důsledkem diskriminace. Ať již přímé (nižší mzda za stejnou práci) či nepřímé (alokace na nevýhodný sekundární trh práce).M Příjmy se mohou diferencovat i v závislosti na regionu, na typu a velikosti sídla (vyšší v hlavním městě a nižší v ma- 14 Trh práce je považován za segmentarizovaný. Oproti primárnímu trhu práce jsou na sekundárním trhu dosahovány obecně nižší příjmy, zaměstnání je zde méně jisté, práce nekvalifikovaná a nezajímavá, bez možnosti postupu. Prostupnost mezi primárním a sekundárním trhem práce je přitom pro jedince minimální. 27 lých sídlech a ve venkovských oblastech). Nerovnost v příjmech může byt dána také velikostí rodin a počtem osob s vlastním příjmem v rodině (příjem je nutno vztáhnout na hlavu). Svou roli hrají i forma přijmu a jeho stabilita. Příjem jedince i rodiny může variovat v čase v závislosti na ekonomickém cyklu, životním cyklu (stadiu rodiny), pohybu cen a inflaci, změnách velikosti rodiny ap. Stejně tak na něj mohou působit incidenty jako nemoc, rozvod, změna pracovního místa či jeho ztráta v nezaměstnanosti, ztráty na burze ap. Časový rozměr změn implikuje otázku příjmové mobility či naopak stability příjmových skupin. Část populace se přesouvá mezi příjmovými kategoriemi, a to formou pohybu jedinců i pohybem profesních či jiných skupin. Analogicky je to i s chudobou. Jedinci i rodiny se stávají chudými a bohatými, respektive chudými a bohatými zůstávají, na základě stability a změn svých příjmů. Mohou se však stát chudými i při stabilních příjmech, jestliže se celkově ve společnosti zvýší príjmy nebo výdaje. Analogicky vliv na počet chudých a nechudých mají i úpravy, které se týkají hranice chudoby. O těchto otázkách budeme diskutovat v kapitolách o konceptech chudoby a o jejím měření. V moderní společnosti bývají rozdíly v příjmech rozloženy tak, že se od průměru neodpichujíani tak nejchudší, jako spise nejbohatší?Metaforou tohoto charakteru distribuce nerovnosti je například tzv. „Pochod trpaslíků", na němž Pen (1971) ilustruje v populární formě rozložení příjmů ve Velké Británii. Představuje ho alegoricky hodinový pochod lidí, jejichž výška je symbolem jejich relativního místa v distribuci zdrojů společnosti. V této alegorii převážnou část hodiny pochodují trpaslíci (podprůměrné příjmy) a teprve 12 minut před koncem pochodu se objevují lidé průměrné výšky (tedy průměrného příjmu). V průběhu těchto posledních 12 minut pak výška osob pochodujících dramaticky rychle roste, ale obři, neboli osoby s vysoce nadprůměrnými příjmy, v této hodinové přehlídce defilují pouze několik málo desítek sekund. Známou reprezentací míry nerovnosti v distribuci příjmu je tzv. Lo~ renzova křivka, popřípadě její číselný ekvivalent v podobě Giniho koeficietu. Lorenznva křivka vzniká porovnáváním kumulativní distribuce populace vůči-kumulativní distribuci jejích příjmů.!5 Bývá používána pro vyjádření reálné n Tak jako lze určit ve společnosti rozložení příjmů, lze v ní určit (i když obtížněji) i rozložení bohatství. Lorenzovu křivku lze proto konstruoval i pro distribuci bohatství ve společnosti. 28 Graf 1: Pochod trpaslíků i průměr / ^—v- -------1-----------1-------- minuty —1---------H---------- Pramen: Pen, J.: Parade of Dwarfs (and a few Gigants). In: Preston, T. S. (ed.): income Distribution. Penguin, Harmondsworth 1971. distribuce příjmů v určité zernyv porovnání se stavem ideální rovnosti v distribuci (hypotetickou distribucí zcela identických a tedy rovných příjmů). Sestává se ze dvou částí: - Přímky odpovídající hypotetické situaci, v níž by byly všechny příjmy (podíl bohatství) ve společnosti stejné (distribuovány rovnoměrně - například 20 % populace by získalo 20 % celkových příjmů, 40 % populace by získalo 40 % celkových příjmů, 60 % populace by získalo 60 % celkových příjmů atd.). - Vlastní křivky pod úrovní této hypotetické přímky, neboť ve skutečnosti není distribuce příjmu nikdy rovnoměrná. Tak například 20 % jednotek může získat pouze 5% souhrnu příjmů, 40% jednotek může získat pouze 20 % souhrnu příjmů ap. (viz předcházející „Pochod trpaslíků). Závislost mezi empirickou kumulativní distribucí příjmů (bohatství) a kumulativním podílem populace na nich má proto charakter křivky prověšené pod přímkou vyjadřující hypotetickou situaci rovnosti příjmů. Průběh Lorenzovy křivky, nebolí její prověšení pod hypotetickou přímkou rovnosti, reprezentuje nerovnost distribuce ve společnosti. 29 Graf 2: Lorenzova krivka pro distribuci příjmů potiti příjmů kři vka skutečné příjmové distribuce podíl osob s prijmem menším jako X Pramen: Atkinson, A. B.: The Economics of inequality. Oxford University Press, Oxford 19S3 (In: Alcock, P.: Understanding Poverty. Macmillan, Houndsmills 1993, p. 111). Čím je křivka prověšenějšT, tím je rozsah nerovnosti v dané společnost ti (v daném období) většř. Její pomocí ize proto porovnávat rozsah nerovnosti v různých zemích (nikoliv nerovnost těchto zemí) nebo rozsah nerovnosti v jedné zemi v různých obdobích. Vedle Lorenzovy křivky se k těmto účelům používá i tzv. Ginibo koeficient; Giniho koeficient je podíl plochy mezi Lorenzovou křivkou, hypotetickou přímkou a celkovou plochou pod hypotetickou přímkou rovnosti. Z toho plyne rozsah koeficientu, který je prakticky vždy nižší než 1. Čím je tento koeficient vyšší, tím větší rozsah nerovnosti ve společnosti existuje - společnosti s Giniho koeficientem 0,4 mají menší rozsah nerovností než společnosti s Giniho koeficientem 0,6. Giniho koeficient je velmi jednoduchou mírou. Nerozlišuje mezi různými typy nerovnosti, jako to činí Lorenzova křivka (země s různou Lorenzovou křivkou mohou mít totožné Giniho koeficienty). To poněkud diskvalifikuje tuto míru pro porovnávaní rozsahu nerovnosti v různých zemích. Nerovnost v bohatstvfge pro koncept chudoby stejně významná, ne-li významnější, jako nerovnost v příjmech. Bohatství vzniká akumula- 30 cí příjmů všeho druhu nebo dědictvím (příjem vzniká dědictvím jen ve výjimečných případech) a může nabývat různých forem. Mohou to být peněžní kapitál, úspory, hmotný majetek, pojistky, zboží různého typu, patentová práva, autorská práva. Sociální status, prestiž a moc. které jsou s bohatstvím spojeny, často závisejí na způsobu, jakým bylo vytvořeno. Tak jak jsou nerovnoměrně rozloženy příjmy, je nerovnoměrně rozloženo i bohatství. A to nejen kvantitativně (viz zmíněný „pochod trpaslíků"), ale i kvalitativně. Majetek méně bohatých má většinou i méně výhodný charakter. Jedná se o domy (většinou nevhodné pro hypotéky, nebo naopak hypotékami silně zatížené), automobily (koupené na splátky či z druhé ruky) a běžné konzumní zboží (pračky, televizory). Většinou také nemá tento majetek charakter kapitálu a není proto schopen generovat nové příjmy a nové bohatství. Nerovnost ve spotřebě a životním stylu? Příjmy a majetek mohou být investovány do životního standardu, do kultivace lidského kapitálu vlastníka a osob na něm závislých či jemu blízkých, do budoucích příjmů jakožto investice do výroby, do cenných papírů či do důchodového pojištění, do dobročinnosti a podpory aktivit jiných osob či organizací ap. Užití bohatství (příjmu) je spojeno zejména se sociální, ekonomickou a politickou mocí a vlivem, ale také se životní úrovní a životním stylem. To souvisí do značné míry s rozhodnutím vlastníků bohatství (příjemců příjmů), jak je užít (uložit je, půjčit je, umístitje na kapitálovém trhu, konzumovat je ap.). Nerovnost v příjmech a ve vlastnictví jde ruku v ruce s nerovností ve spotřebě, i když jen část příjmů (bohatství) je přímo konzumována.lň NeJ rovnost ve spotřebě spočívá ve ztíženém přístupu chudých ke statkům.:■ a službám, ale i v tom, že pro nejchudší vrstvy jsou některé služby ne- v bo statky zcela nedostupné? Můžeme uvažovat o třech rozdílných aspektech nerovnosti ve spotřebě, a to o: lf' Konzum má často manifestační charakter, jak to popsal Thorstein Veblen (1S57-1929) ve své Teorii ztihúlčivč třídy (The Theory of the Leisure Class). Na rozdíl od přeSomu století, kdy Veblen svůj koncept zahálčivé třídy vytvořil (1899), postihuje dnes tento manifestační charakter konzum stále širších vrstev. 31 ^nerovnosti v absolutních částkách vydaných na koupi různých kategorií spotřebních položek (potraviny, oděv. dopravu, lékařská péče, vzdělání atd.), /^herovností v proporcích příjmu vydaného'na nákup rozdílných položek spotřeby, neboli v rozdílné struktuře spotřeby, f^ierovností v povaze, kvalitě, značkách a dalších aspektech konzumovaných položek/ Obvykle všechny tři aspekty nerovnosti spotřeby vzájemně souvisejí a jejich rozlišení je jen analytické. Není to ovšem pouze výše příjmů, která ovlivňuje úroveň a strukturu konzumu. Svůj vliv mají i profese či vzdělání (málo placený učitel může vydat na nákup knih více než dobře placený manažer), místo bydliště (venkovské rodiny s nízkým příjmem vydají proporcionálně méně na ošacení než analogické městské rodiny), etnická příslušnost, vzdělání, velikost rodiny, věk a věková struktura rodiny, osobní či skupinové standardy, hodnoty, vkus. Strukturu a úroveň konzumu však ovlivňují i společenské aspirace a snaha manifestovat určitý status (o tom, zda člověk vlastní starší automobil domácí značky nebo zahraniční automobil, nerozhoduje často jen velikost jeho příjmu). Vysoký příjem umožňuje v konzumní společnosti větší volnost rozhodování se v mnoha životních situacích, počínaje volbou bydlení a konče rozhodováním se o potratu. Handicap, který mají osoby s malým příjmem, se prohlubuje jejich vázaností na veřejnou dopravu, což je markantní zejména v zemích, kde je schopnost mobility podmínkou získání dobrého zaměstnání ěi dokonce získání zaměstnání jako takového. Nerovnost ve spotřebě se netyká jen hmotných statků, ale analogicky se týká i spotřeby statků nehmotných (zdravotní péče, rekreace, vzdělávání), respektive možnosti zaměnit příslušné veřejné služby za analogické kvalitnější služby placené. Protože tato změna často (například v případě vzdělání) zvyšuje kvalitu pracovní síly, můžeme hovořit o rnultiplikaci nerovnosti. Základní konsekvencí nerovnosti postavení a statusu, jakožto ne/ rovností v rámci sociální stratifikace, je nerovnost životních Šancí.;/ Postřehl to již Max Weber (in: Bendix, Lipset, 1953:63-75), když vymezil třídu jako souhrn osob sdílejících společně jednu či více determinant životních šancí (statky. Životní podmínky, životní zkušenosti). Životní šance člověka nebo jeho dětí ovlivňuje, v daném okamžiku Či v průběhu celého životního cyklu, především rozdílná struktura a úroveň jeho spotřeby, která se promítá do řady skutečnosti'. Do 32 životního stylu, do demografického chování (bereme si partnery či partnerky ze stejného sociálního prostředí), rozdílného pocitu identity (pozice v sociální struktuře je naší centrální identifikací), rozdílné nemocnosti a invalidity17, rozdílné úmrtnosti a očekávané délky života, rozdílného vědomí, postojů, stereotypu, politického přesvědčení. Významnou roli hraje dnes koncept životních šancí u Dahrendor-ťa (1990). Statusová nerovnost - symbolické vyjádřena Eisensíadt (197!) vytvořil pro popis a analýzu sociální struktury (sociálního řádu) konceptuálni rámec vycházející z tradice, ale přidal v něm důležitou dimenzi, a to tok a výměnu sociálních odměn a zdrojů. Klíčová myšlenka tohoto pojetí je v tom. že;sociální odměny, jako; jsou statky a služby, poslušnost, jež může být očekávána od ostatních,. (moc), a úcta, respektive prestiž, mají tři různé typy užití: 1. mohou " být konzumovány přímo; 2. mohou být použity k symbolické konzumaci; 3. mohou být použity pro dosažení něčeho jiného, to jest jako zdroj nebo jako prostředek směny.; Zajímá nás nyní druhý ze způsobů užití, který má za následek, že nerovnosti jsou obvykle i symbolicky vyjadřovány. Jako jeden z prvních to v sociologii plasticky popsal Thorstein Veblen (1S57-1929) ve své knize „The Theory of the Lesuire Class'1 (Teorie zahálčivé třídy) z roku 1S99. Luxus a komfort jsou výrazem vysokého statusu, a proto mohou nabývat rituálních forem. Proto také může být spotřeba přenesena těmi, jejichž status má symbolizovat, na jiné osoby. Veblen popisuje takový přenos v griinderském období kapitalismu. Ostentativní spotřeba žen podnikatelů tehdy vyjadřovala a posilovala status jejich podnikatelsky přičinlivých a konzumně skromných manželů. Tento přenos může být proveden i na jiné osoby, které vytvářejí širokou klientelu svých patronu (Keller, 1995). Symbolické vyjadřování statusu není doménou průmyslové civilizace, vyskytuje se ve všech vývojových etapách společnosti. Není 17 Postřehl to již G. B. Shaw, jehož sarkasmus, že „buřinky a deštníky zvyšují naději svých no.sitelů na zdraví a vysoký věk", se používá jako školní ilustrace falešné korelace. Byla to pochopitelně příslušnost těchto osob k vyšším vrstvám (a tedy zdravější způsob života), co působilo pozitivně na jejich zdraví, nikoliv deštníky a bufinky. pouhé znaky této příslušností. 33 to jen ostentativní spotřeba, ale dokonce i ostentativní plýtvání jako vrcholné gesto. Takovým světem gest byl feudalismus (Le Goff, 1965). Zejména v jeho raném období byla tato gesta vyhraněná: například ničení daru a získané kořisti a jejich okázalé projídání a propíjení při hostinách starých German ů. jak se o tom zmiňuje Tacitus (viz Gurevič. 1978). V pozdním feudalismu měla tato ostentativní spotřeba méně destruktivní průběh, aie zato větší rozsah, jak to popisuje sugestivně například Hyppoiyte Taine.1* Analogické jevy popisují i sociální a kulturní antropologové mezí tzv. přírodními národy, například Ruth Benedictová u kmene Kwakiutlů v Severní Americe (Benedict. 1934). Jsou to právě gesta, jež symbolizují určitý status. Vyznám symboliky statusu je vtělen do koncepce sociálního a symbolického kapitálu Bourdieu (1977), podle které se sociální postavení nemusí zakládat jen na výkonu, moci či majetku, ale například na rozsahu klientely a ritualizované prestiži. Taje často spojena právě s ŕitualizo vanou prestižní (často cílevědomě neproduktívni -prestiž plyne právě z této neproduktivnosti) spotřebou! V české sociologické produkci se těchto témat dotýkají například Možný (1991) a Keller (1995). Symboly nerovnosti se v průběhu historie mění. stejně jako se mění znalost této symboliky mezi lidmi. Jejich základní stratifikační smysl však zůstává, i když je dnes poněkud oslaben dostupností některých symbolů vyššího statusu i lidem mimo tento status. Dům, místo, na kterém dům stojí, značka auta (když auto samo o sobě sílu statusové-ho symbolu ztratilo), šatů či parfému a mnoho dalších věcí mohou na sebe vzít symbolickou roli. V zásadě mohou být statusovými symboly různé statky (od mobilního telefonu přes určité značky automobilů až po typ a umístění obydlí), aktivity (golf, tenis, jízda na koni), způsob chování (odráží určitou výchovu), členství v prestižních společnostech (různé uzavřené společenské kluby), vzdělání poskytované dětem (soukromé střední školy a prestižní univerzity), jazyk (v některých zemích je jazyk privilegovaných a neprivilegovaných výrazně odlišný). V masové společnosti jsou ovšem statusové symboly rozmělňovány a jejich výlučnost je ohrožována hromadnou produkcí levných napodo- li! Jen namátkou můžeme uvést hazard, kvetoucí na dvoře Ludvíka IV., jenž je analogií zmíněného ostentativního ničení kořisti. „V obyčejných dnech řádí hazardní hra pharaonů v saloně králově, .hraje se bezmezne'; za jediný večer vévoda Chatres ztratil osm tiších louisdorů" {Taine, 1906:144). 34 beriin. Dnešní konzumní společnost1'' do určité míry symbolické vyjadřováni' nerovností zamlžuje, jak na to upozornil již Herbert Marcu-se ve své knize ,,One-Dimensional Man" (Jednorozměrný člověk) z roku 1964 (česky 1991). Podle jeho názoru masová produkce a s ní spojený masový konzum opticky vyrovnávají třídní rozdíly. Pro Marcusebo je ovšem fakt, ..že dělníkovi i jeho Šéfovi působí potěšeni sledovaní stejného televizního programu.,., ze je stenotypistka stejně atraktivně upravena jako dcera jejího zaměstnavatele, ze md černoch cadillaca a všichni čtou stejné noviny", mechanismem rafinované sociální kontroly, sloužící uchování dané nerovnosti. Ani masový konzum ovšem nerovnosti v symbolice spotřebv neodstranil. V této souvislosti také řada sociálně antropologických výzkumů z USA upozorňuje na snahu jednotlivých společenských vrstev konzumovat zboží, které je na trhu připraveno pro třídu ojeden stupeň vyšší. Logicky to končí v nejvyšších třídách, které již nemají referenční vyšší třídu, projevy ostentativní lhostejnosti k symbolickému vyjádření svého postavení prostřednictvím konzumu (je to rafinovaná symbolika, své výlučné postavení tito lidé symbolizují právě touto lhostejností). Nerovnost ve schopnostech, vzdělání a v přístupu-ke vzdělání (teorie lidského a kulturního kapitálu a sociolingvistika) Nerovnost příjmů, bohatství a moci (bezmoci) jako komplexní nerovnost jsou v dnešních průmyslově rozvinutých společnostech chápány jako nerovnost „par excellence". S ní spojená nerovnost v úrovni a obsahu spotřeby statků a služeb (životní úrovně a životního stylu), která je 7. hlediska určení chudoby podstatná, má však i další determinanty. Jedním z významných aspektů sociální nerovnosti je nerovnost ve vzdělání. Proto je často vzdělávání úzce chápáno jako prostředek zrovnoprávnění. ^Univerzální vzdělaní je považováno za významný nástroj spole-. w Termín konzumní společnost není prost hodnocení a má své terminologické ekvivalenty (masová, tržně orientovaná). Jejím charakteristickým rysem je. že se v ní rostoucí spotřeba stává hodnotou sama o sobě a nabývá až podoby kultu. Konzumní společnost je kritizována z řady pozic (jako ztráta kritické dimenze lidského myšlení - Marcuse, ochuzení duchovních kvalit - Fromm, ohrožení života na zemi - ekologická hnutí). Bližší vysvětlení viz např. Velký sociologický slovník. Karolinum, Praha 1996. 35 Čenského vzestupu, redukující nerovnost rozdělení bohatství a moci. neboť poskytuje mladým lidem dovednosti, schopnosti a znalosti potřebné k tomu, aby ve společenské struktuře zaujali hodnotnou pozici. Existují ovšem i názory, které vidí ve vzdělávacím systému většiny evropských a amerických zemí právě nástroj reprodukce nerovností. Podle některých autorů je moderní vzdělávací systém odpovědí na ekonomické potřeby průmyslového kapitalismu. Školy poskytují vzdělání a dovednosti potřebné pro průmysl a stejně tak vštěpují svým žákům respekt k autoritě a disciplínu, které z nich dělají použitelnou pracovní sílu. Reprodukují tak u dětí pocit společenské bezmoci a legitimizují nerovnost.20 Mechanismy, jimiž vzdělávání reprodukuje nerovnosti, jsou vysvětlová-, ny různě/NejČastěji tak. že školy, které navštěvují studenti z relativně privilegovaných rodin, zvyšují svoji kvalitu, zatímco kvalitu škol navštěvovaných dětmi z deprívovaných vrstev drží převaha těchto nekvalitních studentů u dna. Nejde jen o rozdílné materiální vybavení škol a různou kvalitu učitelů, ale i o kvalitu interakce učitele s žáky. o atmosféru spolupráce ve třídě. Ztížený přístup dětí z nižších tříd na elitní soukromé školy je odřezává od kvalitnějšího vzdělání, ale také od možnosti získat sociální kapitál. Herrenstein a Murray (1994), kteří opírají svoji představu o nerovnosti prostřednictvím vzdělání o předpoklad nerovnosti rozložení inteligence a studijních schopností (normální rozložení), považují studium na elitních školách za mechanismus sociální dědičnosti. Dostávají se na ně totiž opět převážně jen děti jejich absolventů. Blíže o tomto typu nerovnosti, stejně jako o dalších typech nerovností, referuje Jencks (1972). Nerovnost vzdělání a obecněji kulturního kapitálu se ovšem zakládá především v rodinách - a to nejen neschopností chudých rodin posílat své děti na kvalitní a tedy drahé školy. Nejen jejich neschopností poskytnout svým dětem poznatkové zázemia kulturní kapitál (knihovny, odebíraný tisk, návštěvy kulturních akcí, ale i možnost poradit dětem s učivem ap.), Podle Bernsteina(I95S, 1959, 1975) si děti z různých společenských vrstev vytvářejí již ve svém raném vývoji různé kódy a formy řeči, především odlišný způsob používání jazyka, odlíš- 2" Tolo poslání školy je i obsahem konceptu .skrytého curricula .škol (je to předávání určitých norem ani ne tak prostřednictvím obsahu výuky, jako spíše formou její organizace), se kterým přišel v 70. letech lllich. Spočívá v tendenci rozvíjet u žáků nekritickou akceptaci existujícího sociálního rádu. Sugeruje dětem, že mají v životě „znát .své místo" a nepřekročit jeho meze. 36 nou schopnost verbaíizuval myšlenky. Ty také ovlivňují jejich pozdější školní výsledky. Pro řeč dětí z nižších tříd je charakteristický omezený kód (restricted code) - jejich řeč obsahuje mnoho zamlčených předpokladů (mluvčí předpokládá, zeje ostatní znají li sdílejí). Je důsledkem života v silně familiární, sousedské kultuře, v níž jsou hodnoty a normy mlčky předpokládány, ale jen omezeně verbálně vyjadřovány. Chybí zde snaha vysvětlovat normy, hodnoty a vzorce jednání s nimi spojené. Sociální sankce se vztahují k reálnému chování. Jazyk je uzpůsobován spíše komunikaci o praktických záležitostech než diskusím o abstraktních ideách, procesech Či vztazích. Na rozdíl od toho je řeč dětí pocházejících ze středních vrstev charakterizována rozvinutým kódem (elaborated code), což znamená, že významy slov jsou individualizovány, aby vyhovovaly požadavkům jedinečných situací. Děti jsou lépe schopny zobecňovat a vyjadřovat abstraktní myšlenky. Bernstein nepovažuje restriktivní kód za inferiorní, ale v každém případě ho považuje za handicap při vzdělávání. Děti s restriktivním kódem řeči se obtížně vyrovnávají s neemocionálním a abstraktním jazykem výuky a obecnými principy školní disciplíny. Mnoho z toho, co učitelé říkají, je pro ně nesrozumitelné. Nerovnost na trhu práce: teorie lidského kapitálu a teorie sociálního kapitálu Nerovnost na trhu plyne zejména z rozdílného vlastnictví; Z marxistického hlediska je to nerovnost plynoucí ze skutečnosti, že menšina vlastní výrobní prostředky a většina jen svou pracovní sílu. V důsledku toho je nucena vlastníkům výrobních prostředků tuto svoji pracovní sílu prodávat. Ti si přivlastňují vyrobenou nadhodnotu, to jest produkci vyrobenou nad hodnotu pracovní síly (kterou dostávají pracovníci ve formě mzdy. aby byla zajištěna reprodukce jejich pracovní síly i reprodukce jejich rodin). Nerovné postavení osob na trhu práce pak plyne z jejich použitel- -nosti v produkci. ;Je to lidský kapitál? jehož velikost zařazuje jedince na trhu práce do výhodné či nevýhodné pozice a predestinuje ho k většímu či menšímu příjmu a k větší či menší jistotě zaměstnání a tím i k dalším věcem, které jsou s výší příjmu a jistotou zaměstnání spojeny. Lidský kapitál je spojován především se vzděláním? Nerovnost je také často spojena s diskriminací na trhu práce," ale 37 i s diskriminací obecně. Tato diskriminace se může tykat etnických skupin, žen. starých lidí. nekvalifikovaných osob ap. Nerovnost muže být dána jak přímou diskriminaci' těchto osob - odmítáním zaměstnat osoby určitých charakteristik, jejich nižšími mzdami, snahou bránit jim v přístupu na školy, omezit jejich možnosti čerpat ú verv ap.. tak i diskriminací nepřímou - prostřednictvím kulturního vyloučení nebo v jemnější formě ignorováním jejich kulturních handicapů a neochotou pomocí jim tyto handicapy vyrovnat (viz situace Rómů v ČR). Nerovnost životních podmínek a její rizika "V rozvinuté moderní" společnosti je sociální produkce bohatství sy--; stematicky doprovázena sociální produkcí rizika. Beck (1992) v tomto smyslu hovoří o probíhající změně od logiky distribuce bohatství ve společnosti nedostatku k logice distribuce rizika ve společnosti pozdní modernity. Lapidárně řečeno, zatímco v industriálni společnosti bylo riziko spojeno zejména s tím, že značná část bude vyloučena z účas7 ti na užití vytvořeného bohatství, v budoucnosti existuje riziko, že celá společnost bude vystavena rizikům plynoucím z produkce tohoto . bohatství. Některé z těchto rizik jsou globálního charakteru, a proto proti nim bohatství nechrání. Beck (1992) konstatuje, že chudoba je hierarchická a smog je demokratický. Expanze rizika modernizace (ohrožení přírody, zdraví a zdrojů výživy) relativizuje sociální* rozdíly.;'To je však, alespoň v současnosti, pravdou zatím jen Částečnou. Bohatství dosud umožňuje vyhnout se určitým rizikům, o kterých Beck píše,-" tak jako na přelomu století bohatství umožnilo vyhnout se kousekvenerm tehdejší chudoby: epidemiím, kriminalitě, vzpourám a devastovanému prostredí, a to prostorovým oddělením se nejen bohatých, ale i středních vrstev od chudiny. 21 I když zdaleka ne všem a přestože budoucnost je chmurná i pro bohaté. Beck (1992) šije toho pochopitelně vědom. Jak píše, globální rozšíření rizika nesmí zastřít nové sociální nerovnosti v zátěži rizikem. Historie distribute rizika ukazuje, že bohatství a riziko se vždy koncentrovalo na opačných pólech sociální struktury: bohatství se akumulovalo na vrcholu stratifikační pyramidy, riziko na jejím dně (Beck, 1992). Chudoba riziko přitahovala, zatímco bohatství se z něho mohlo vykoupit. Možnosti a schopnosti (příjem, moc a vzdělání) vyhnout se riziku, vyrovnat se s ním, kompenzovat ho či odstranit byly v sociální struktuře společnosti nerovnoměrně (nerovně) distribuovány. 38 Horizontální stratifikace vedla ke koncentraci chudých nu určitá území, ke zhroucení či alespoň poklesu kvality infrastruktury těchto území a k pokračujícímu chátrání těchto území. Trh s pozemky a byty tlačil chudé do nevýhodných lokalit s často devastovaným životním (přírodním i sociálním) prostředím. Sídla a obytné zóny měst osídlené obyvatelstvem s nízkymi příjmy jsou obvykle blízko center průmyslové produkce a jsou permanentně atakovány znečišťováním ovzduší, vody či půdy. špínou a možnými úniky průmyslových škodlivin. Současně jsou zde lidé ohrožováni i sociálními riziky, jako jsou vvšší pravděpodobnost ztráty zaměstnání a menší šance je získat či pokles výdělků, kriminalita ap. Nejde jen o koncentraci chudých v oblastech s horšími životními podmínkami a zvýšeným rizikem. Nejen lidé. ale i oblasti, v kterých sídlí, mohou být klasifikovány jako bohaté či chudé. Je to otázka prostředků, které jsou v nich k dispozici pro jejich rozvoj (kvalita pracovní síiy, výše vybraných daní. kvalita infrastruktury, horší sociální vybavenost, neexistence sítě hromadné dopravy či její kolaps, jak to zažívají některé oblasti České republiky po omezení příslušných dotací ap.). Uvnitř regionů i uvnitř jednotlivých měst tak existují deprivované oblasti osídlené deprivovaným obyvatelstvem. Někdy se o nich hovoří jako o „kapsách chudoby". Nerovnost a chudoba Chudoba je velmi často spojována s nerovností. Výrobní a distribuční mechanismy v tržní ekonomice-(nízká produktivita práce, nerovný přístup k materiálním zdrojům, nerovný podíl na distribuci výsledků, provázející marginalizaci některých skupin obyvatelstva) pro-r dukují nejen bohatství, ale i chudobu ~ krajní výraz sociálních nerov- -ností (bipolarita bohatství a chudoby). I když jsou však oba fenomény vzájemně spjaty, jde o souvislost a ne o totožnost. Chudobu lze chápat •-' jako výraz extrémní nerovnosti, respektive jako distanci určité části .. populace nejen od bohatých, ale i od celého zbytku populace.'V současném světě se nerovnost i chudoba stále generují a roztržka mezi bohatstvím a chudobou narůstá jak v globálním (chudé a bohaté státy), tak i v národním měřítku (chudí a bohatí občané). Berger poznamenává, že „mocný a všeobecný rozvoj životní úrovně (rozumí se v kapitalismu), byť se vztahuje i na chudé, ještě neřeší ipso facto otázku odpovídajícího rozdělování majetků a příjmů. Muže se stát. že chudí poně- 39 kud zbohatnou, zatímco majetek bohatých vzroste ješfě více, takže relativní rozdíl mezi nimi se uchová, nebo se dokonce zvětšuje" (Berger. 1993: 69). Podle britského .statistického úřadu vzrosti v letech 1972-1992 podíl 20 r/r (dva horní deeiiy příjmového rozložení) nejzámožnějších Briiň na národním důchodu z 35 % na 43 %. přitom podíl iO % nej bohatšie h (horní deed příjmového rozložení) vzrosti dokonce o 62 %. Ve stejném období podíl 60 9r chudých (Šest spodních decilu příjmového rozložení) klesl ze 43 c/c na 34 vk a příjmy 10 % nejchudších (spodní deci! příjmového rozložení) klesly dokonce o 17 %. Podle amerických pramenu (Landis. 1992:160) kontroluje homrch 20 % populace 45 % národního bohatství, zatímco dolních 20 9c jen 5 c/c To vedlo Town-senda k tomu. že svoji zprávu o změnách životního standardu chudých a bohatých ve Velké Británii nazval ,.The Poor are Poorer" (Townsend, 1991). Někteří autoři (AJcock, 1993) považují za nejdůležitější rozdíl mezi oběma pojmy to. že nerovnost je deskriptívni pojem., (stav, jehož akceptovatelnost je věcí mínění), zatímco chudoba je pojem zatížený; hodnocením.-'Chudoba je primárně vztažena k sociálnímu a třídnímu statusu. Nepředstavuje vsak pouze extrémní třídní a s ta tušovou nerovnost určité skupiny obyvatelstva, ale i nerovnost společností neakceptovatelnou. I když je třeba poznamenat, že to, co je považováno za hranici akceptovatelnosti, může být v různých společnostech rozdílné a i v rámci jedné společnosti se může v historickém čase měnit. Stejně jako se mění í akcent společnosti i jednotlivých sociálních hnutí na rovnost či nerovnost. Idea rovnosti dominovala ve střední (prostřednictvím reálného socialismu) a částečně západní {prostřednictvím levicových hnutí) Evropě až do 70. let. Ve východní polovině Evropy našla vyraz v totalitních rovnostářskýcb státech, které své obyvatelstvo kontrolovaly prostřednictvím jejich nivelizovaného zaměstnaneckého statusu. Ve většině z nich byla jen malá možnost se z dosahu této sociální kontroly vymanit (například v bývalém socialistickém Československu byli de facto všichni zaměstnanci státu). V západní polovině Evropy se symbolem snahy o rovnost stal sociální stát. Alespoň v tom smyslu, že měl tlumit velké nerovnosti a podržet většinu popu-Iace nad hranicí chudoby. V 70. letech se objevila snaha znovu sociální nerovnost rehabilitovat (Thatcherová a Reagan). Ve společnosti založené na volné konkurenci měla být (nerovnost) odměnou za efektivnost. Schopní dělníci 40 a podnikatelé měli být automaticky odměněni. Stejně automaticky měli byt ostatní potrestáni pro svou neschopnost nebo netečnost. Legitimita existence nerovností, a to i velkých nerovností a tím i chudoby ve společnosti, měla být dána jejich motivační funkcí. Možnost dosáhnout individuálně velkého, ale i menšího bohatství a privilegií měla akcelerovat utlumený ekonomický růst a vést k dalšímu generování bohatství celé společnosti. V souvislosti s tím se vytvářel kulturní i jazykový diskurs. který si osvojily určité společenské vrstvy, včetně středních tříd. Pahl (1989) konstatuje, že tento jazykový diskurs22 koncentrovaný na individuální úspěch si osvojili zejména mladí příslušníci středních a vyšších vrstev a osoby na přístup do těchto vrstev aspirující (tzv. yuppies, kteří tak byli nazváni v odvolání se na hippies, kteří tvořili nejen jejich generační předchůdce, ale i hodnotový protiklad). 22 Stal se součástí a jádrem specifické kultury, kterou Pahl označuje jako „K-kultu-ru". v niž se lidé stávají pouhými čísly. Jsou symbolizovaní množstvím peněz, kterým disponují. Všechny hodnoty jsou vlastně převáděny do peněžního vyjádření. 41