Sociální exkluze a inkluze*
Petr Mareš
Social Exclusion and Social Inclusion
The following text refers about the concepts of "social exclusion and social inclusion", applying them on the Czech Republic. The concept of social exclusion has replaced - both in the discourse of European social science and the discourse of European social policy - an earlier concept of "poverty". Truly, victims of social exclusion are more likely to be poor and unemployed (exclusion from the labour market). They are more likely than others to live in depňved areas and in overcrowded housing. Nevertheless, they are chiefly confronted with limitation o f their personal freedom and barriers to their participation in the political, social and cultural life of society. There are three way of tackling the problem of social exclusion: preventing social exclusion, integrating the excluded (various forms of social inclusion) and fulfilling their basic rights (in health, employment, work income and education, mainly). Attention should be focused, simultaneously, on theproblem of social identity of the excluded and their attitude towards the majority society and its values.
Úvod
Sociální exkluze, sociálni inkluze a sociální koheze jsou třemi zaklínacími slovy, jež ovládly diskurs Evropské unie na přelomu tisíciletí. Není jistě náhodou, že existuje snaha převyprávět základní sociální problémy dnešní Evropy jazykem, v němž tyto koncepty hrají klíčovou roli.1 A to nejen v politickém diskursu, ale i na půdě akademické sociologie.2 Více než o „jen" nerovnostech a o chudobě se dnes v Evropě hovoří o sociální exkluzi, která fatálně odděluje nejchudší vrstvy od zbytku společnosti. Konstatuje se přitom, že chudí se stále častěji stávají předmětem despektu společnosti a čelí podezření, že jejich nepříznivá situace není ani tak důsledkem působení strukturálních faktorů, jako spíše jejich osobní nedostatečnosti. Představuje to znovu oživování moralistního přístupu k chudobě z období rané modernity, popsaného řadou autorů, mezi nimiž lze uvést například Fou-caulta (1993).3 Nejde ovšem jen o nový pohled na nerovnosti a chudobu ve společnosti.
*   Tato studie vznikla s podporou grantu GA ČR 403/03/1007.
1    Na summitech v Lisabonu (březen 2000), Nice (prosinec 2000} a Stockholmu {červen 2001} přijaly členské státy Evropské unie závazek podporovat dlouhodobě udržitelný ekonomický růst a zaměstnanost, jež by redukovaly riziko chudoby a sociální exkluze a {tím} posilovaly sociální kohezi. Tomu má napomoci i formulování společných cílů v této oblasti a koordinace úsilí o jejich realizaci, které nacházejí svůj výraz v Národních akčních plánech boje proti chudobě a sociální exkluzi.
2    Inkíuzi a exkluzi bv! například věnován kongres European Sociological Association na University of Essex
K ambicím tohoto převyprávění také patří snaha nahradit dosavadní konceptualizaci spi lečnosti na základě vertikálních nerovností (bohatství versus chudoba či privilegia versi deprivace v tradičních termínech tříd a sociální stratifikace - s akcentem na konflik konceptualizaci odvolávající se více na nerovnosti horizontální4 (separace versus partie pace neboli „out" versus „in" v kategoriích askriptivních statusů, jako jsou etnicita, vel rod - s akcentem na konsensus).
V pozadí této konceptualizace jsou obavy z toho, že nerovnosti mohou rozdělit spi lečnost, i obavy z nových zdrojů takovéhoto rozdělení. Sociální marginalizace a exklu; zejména na trhu práce informační společnosti založené na znalostech a lidském kapitál („knowledge society") patří nepochybně mezi nejsilnější impulsy obav ze segmentarizac a partikularizace společnosti (rozdělení společnosti na privilegované pracující a deprivi vane bez práce) a ze šíření anomie v ní. Stejně tak však vznik a šíření těchto obav podporu i prohlubující se radikální individualizace společnosti, spočívající ve vyvázání se jedinců 2 sociálních forem, jako jsou třída, stratifikace, ale i rodina a rodový status (Beck, 1992). 1 sice lidem otevírá velké pole svobody, ale současně je zbavuje i opory solidarity zmíněnýc kolektivit nebo alespoň tuto solidaritu oslabuje. Z představy této individualizace, jež rr za následek i pokles významu řady kolektivních aktérů (například odborů) či dokonc jejich zmizení, pramení také jeden ze současných legitimačních proudů sociálního stát jakožto jediného mechanismu schopného chránit jedince před civilizaci produkovanýn riziky jeho existence (Giddens 1994).5 Otevírá se tak diskuse o inkluzivních mechanismec a o integraci, o dosahování sociální koheze, která aspiruje na překonání diskuse o krizi si ciálního státu (Ploug and Kvist 1996).
Dalším významným impulsem vzniku zmíněných obav je stále rostoucí podíl imig-rantů z mimoevropských kultur do zemí Evropy. Tento proces je doprovázený neochotou majoritní společnosti jednotlivých evropských zemí imigranty integrovat i neochotou rostoucího počtu imigrantů integrovat se. Analogické je to i v případě emancipace různých etických minorit v Evropě již dlouhodobě usazených i v případě dalších subkultur. Společnost, která tak vzniká má často daleko k ideálnímu modelu multikulturální společnosti a nebezpečně sklouzává spíše k partikularismu jednotlivých kultur, tu majoritní nevyjímaje. Sílící proud imigrace do zemí Evropské unie přitom není z jejího hlediska jen důsledkem vnějších tlaků, zejména snahy imigrantů uniknout chudobě a nejistotě ve svých mateřských zemích. Je též důsledkem potřeby stárnoucích a rapidně početně se zmenšujících populací Evropy udržet takový počet ekonomicky aktivních osob, který by zabránil zhroucení sociálního státu a s ním i jejich vlastních sociálních jistot. Nejde však jen o to, že bude stále obtížnější udržet sociální soudržnost při rostoucí kulturní rozmanitosti v důsledku imigrace. Tato rozmanitost roste i emancipací různých subkultur uvnitř majoritních populací zemí Evropské unie, a to nejen subkultur etnických. Především je hodno zmínky,
zejména od destrukce pracovních vztahů a sociálního státu na nich založeného. Podle jiných názorů umožňují tyto koncepty nevýhody plynoucí z nerovností ve společnosti naopak vnímat ostřeji. Koncept sociální koheze je nejčastěji chápán jako usmíření systému organizace založené na trhu a tržních silách, svobodě příležitostí a podnikání se závazky k hodnotám vnitřní solidarity a vzájemné podpory, která zaručuje otevřený přístup k prospěchu a ochraně všem členům společnosti (Percy-Smith, 2000). 4    Růst váhy horizontálních nerovností je popisován jako pluraiizace nerovností.
$     Na iinŕm mfctč Hiffrlpir; ľ^Dnil nřinnmfná. *>p nnvv Rprkŕiv inrlivirtn.-ilícmm; nnnf tr->n(m inHiuirin.-ilicmpm   -ini
- budoucnosti bude nutné udržet integraci stále většího počtu a podílu starých osob. í to Ze V ůže stát zdrojem nového sociálního napětí a může ohrozit sociální kohezi společnosti, řktorem. který může v budoucnosti také nabývat na větším významu, je i volný pohyb nracovnfch sil na společném evropském pracovním trhu.
pro Českou republiku jsou otázky sociální exkluze a inkluze a s nimi i otázka sociální koheze nepochybně též aktuální. Především je třeba vzít v potaz fakt, že je dnes v zemi
"es půl milionu nezaměstnaných. Málokdo si přitom uvědomuje, že je to srovnatelné se cavern nezaměstnanosti v době hospodářské krize třicátých let minulého století, která se
tála synonymem materiálního strádání na pokraji fyzické existence.6 Z hlediska sociální soudržnosti nelze nepřipomenout, že prožitky této krize byly jedním z nepřehlédnutelných důvodu k posunu české společnosti po roce 1945 doleva. Argumentace tím, že reálný socialismus odstranil riziko nezaměstnanosti, byla též pro velkou část populace snad posledním připouštěným důvodem legitimity komunistického systému i v době, kdy se ostatní důvody jeho legitimity již zcela rozplynuly (nehledě na stále rostoucí nostalgii populace vystavené stále větší pravděpodobnosti nezaměstnanosti). Nezaměstnanost stále představuje nepřehlédnutelné riziko pro sociální kohezi společnosti. Nezávisle na tom, že je dnes materiální deprivace nezaměstnaných a jejich rodin výrazně nižší než ve třicátých létech.7 Nadále totiž nezaměstnanost provází silná psychická a sociální deprivace, která je dnes snad paradoxně, pro celkové větší bohatství společnosti, ještě hlubší než v minulosti. Čím větší se totiž zdá být výběr pro bohaté, tím méně snesitelný je život bez možnosti výběru (Bauman 2002). Proto také koncept sociální exkluze poskytuje barvitější popis situace nezaměstnaných než koncept chudoby (i když jejich chudoba není nepřehlédnutelná, je především relativní).
Ani problém ohrožení sociální koheze narůstajícím napětím mezi příslušníky etnických či jiných minorit a subkultur nelze v České republice vyloučit. Nehledě na to, že koheze je narušena již dnes, i když se to neprojevuje větší frekvencí konfliktů, ale spíše jen prohlubujícím se vzájemným odcizováním jednotlivých odlišných kultur (zejména majoritní populace a Rómů), popřípadě oboustranným odmítnutím vzájemného sblížení a soužití. Lpění české populace na homogenitě,8 která dosáhla v posledních desetiletích souhrou historických okolností i „vlastním přičiněním", ji ochuzuje o obohacující zkušenost danou prolínáním se s jinými kulturami a střety s nimi, takže si dnes v kontaktu s nimi v mnohém neví rady. Většina jejích příslušníků i jejích organizací má potřebu jednoduché univerzální civilizace {dané výlučně vlastními hodnotami a vzorci jednání). Příslušníci jiných etnik či národů - jiných kultur, jež zde zůstaly, nebo se zde postupně nově etablují, jsou silně stere-otypizováni s akcentem na to, co je od nás odlišuje. Míra sociální a kulturní distance české populace od konkrétního etnika je přímo úměrná jeho kulturní odlišnosti a má v mnoha ohledech povahu kulturního rasismu (Anthias 1995 či Glavanis 1999). Homogenita plodí strach a obavy z heterogenity a strach z heterogenity plodí homogenitu. Je to začarovaný kruh (Bauman 2000). Protože není důvodu očekávat, že se nám v blízké budoucnosti
6    V roce 1933 bylo v tehdejším Československu s přibližně 14,7 miliony obyvatel 750 tisíc nezaměstnaných, tedy 5,1 % z celé populace (Kříž, 1934). Na začátku roku 2004 to bylo v České republice s přibližně 10,3 miliony obyvatel 570 tisíc nezaměstnaných, tedy 5,5 % z celé populace.
7    Na rozdíl od období velké krize ve třicátých létech dnes není rodina závislá jen na jednom příjmu a sociální
eiAi Tiiiřrnin númnS inířřf n/-ir?nnni  na-7:imňcfn:irincií nnctiíam'im  ipriinrrim a  rnHinám 3 nnmnri iim  mnlinil
18
vyhnou migrační, proudy a emancipační snahy usedlých i usazujících se osob z i kulturních okruhů, a protože nejsme připraveni ani na ty nejjednodušší aktivity s se o jejich integraci do společnosti, můžeme již v blízké budoucnosti předpokládat z sociální problémy.
Vyloučení na základě etnického původu není jediným typem sociální exkluze, ! lze v České republice identifikovat. Vedle sociální distance, kterou má majoritní společná: k řadě subkultur, zde existuje sociální exkluze, jež má kořeny v postavení některých oso na trhu práce. Máme na mysli marginalizované pracovníky (pohybující se v nevýhodnýc podmínkách na sekundárním trhu práce) a zejména dlouhodobě nezaměstnané. Poů dlouhodobě nezaměstnaných i jejich podíl v celku nezaměstnaných v posledních iétec rostl (dnes představují asi polovinu všech nezaměstnaných). Stejně jako v jiných cvroj ských zemích se přitom i v České republice objevuje kumulace nezaměstnanosti v uičitýc typech domácností (jde o domácnosti, kde je evidováno mezi nezaměstnanými více osoi buď oba partneři, nebo jeden z nich spolu s jiným rodinným příslušníkem).
Koncept sociální exkíuze v diskursu EU
Co je vlastně dnes obsahem konceptu sociální exkluze9 v diskursu EU a jak sociáli exkluzi indikovat? Room (1995) rozebírá definici sociální exkluze zformulovanou Evror skou komisí (Commission of the European Communities) z roku 2003 a konstatuje, že tal definice klade důraz na to, že exkluze je mul ti faktorovým jevem co do svých příčin i s výt projevů (vyloučení z obvyklé směny, obvyklých aktivit a práv). Dále odkazuje na dynamii kou povahu procesů exkluze i na souvislosti sociální exkluze se selháním sociální politik Významné je též, že definice sociální exkluze je založena na myšlence práva jedince r základní životní standard (bydlení, vzdělání, zdraví, služby, práci) a na myšlence ich práva na participaci ve společnosti, a tak je spjata i s obecnějšími koncepty, jako jsou n< jedné straně lidská práva a na druhé straně občanství jakožto soubor oprávnění k určuýrr občanským, politickým a sociálním právům i jako soubor určitých povinností spojenýd s užíváním těchto práv.
Koncept sociální exkluze je v diskursu Evropské unie stále velmi úzce spojen skon ceptem chudoby, i když je, ve srovnání s ním, jeho význam mnohem širší. Také příčin; sociální exkluze jsou zde chápány šířeji než příčiny chudoby. Její riziko plyne zejména zt strukturálních změn v ekonomice a na trhu práce, či z rostoucí imigrace, která zvětším etnickou, kulturní a náboženskou diverzitu společnosti.10 Ve vztahu k chudobě znamenc použití konceptu sociální exkluze zejména přenesení důrazu z absolutní na relative chudobu a z příjmové chudoby na její multidimenzionální povahu spočívající současní v marginalizaci jedinců i kolektivit na trhu práce a v zaměstnání, v omezeném přístupu I« vzdělání a zdravotní péči, etc., a v neschopnosti uplatňovat svá práva a realizovat aktivu občanství.
Sociální exkluze je definována jako stav, kdy jedinec nebo kolektivita neparticipuu plně na ekonomickém, politickém a sociálním životě společnosti, anebo kdy jejich přístuj
9    I když sociální exkluzí nelze redukovat na exkluzi ekonomickou, představují nepochybně ekonomické faki její klíčové aspekty (Percv-Smith 20001. Ca cp túro awnhn nni.ii i—-—.. -—■"-• - "         .....
19
■   u a ostatním zdrojům jim neumožňuje dosáhnout životní standard, který je
'ován ve společnosti, v níž žijí, za přijatelný, a dosáhnout i té míry participace na
í sDolečnosti, která je v ní pro její plnoprávné členy považována za žádoucí. V této
■i nemají ti, kdo jsou oběťmi sociální exkluze, často přístup ani k základní právům.
Inf exkluze je koncept, jenž zahrnuje nezaměstnanost, diskriminaci, sociální izolaci,
^Teriáíní deprivaci a chudobu, sociální utrpení a mizérii všech forem (Bourdieu 1993).
nHward a Kohli (2001) vidí atraktivnost konceptu sociální exkluze v tom, že tyto formy
ciálního utrpení a mizérii chápe nejen jako sociální problémy, ale i jako základní so-
alní vztah přináležitosti. Často se proto sociální exkluze ztotožňuje se sociální izolací
(dobrovolnou, ale zejména nedobrovolnou).11 Ta však sice sociální exkluzi zahrnuje, ale
neomezuje se na ni. Barry (1998) například rozlišuje mezi sociální izolací jakožto „nepar-
ticipací" a sociální exkíuzí jakožto zvláštním případem sociální izolace člověka či skupiny
v důsledku okolností, nad nimiž nemají kontrolu.
Existuje řada pokusů o vymezení jednotlivých dimenzí sociální exkluze, což souvisí též se snahou najít soubor indikátorů umožňující identifikovat vylučované.12 Percy-Smith (2000) uvádí dimenzi ekonomickou (dlouhodobá nezaměstnanost,13 nízký příjem a příjmová chudoba...), dimenzi sociální (rozbití tradiční domácnosti a rozpady manželství, bezdomovec-tví, kriminalita, nechtěná těhotenství nezletilých...), dimenzi politickou (nízkou účast ve volbách, upírání politických práv, neschopnost participace...), dimenzi komunitní (devastované prostředí a obydlí, nedostupnost služeb, kolaps podpůrných sítí...), dimenzi individuální (fyzický nebo mentální handicap či nemoc, chybějící vzdělání a kvalifikace, ztráta sebevědomí a sebeúcty...), dimenzi prostorovou (koncentrace vyloučených v oblastech s kumulací rizikových vlivů, jako je kriminalita, a bez odpovídající kvality života: špatné životní prostředí, nedostatečná dopravní dostupnost a infrastruktura, nekvalitní občanská vybavenost včetně Školství a zdravotnictví...) a dimenzi skupinovou (koncentrace uvedených charakteristik vyloučení v určitých konkrétních sociálních skupinách). Jak je zřejmé, prolínají se ve výše uvedeném výčtu dimenze různé úrovně, vlastnosti osob s charakteristikami jejich životního prostředí, ale i se sociálními procesy.
Klíčovou se dnes jeví sociální exkíuze na trhu práce, zejména postavení šance a příslušníků etnických minorit. Je to problém, s kterým zápasí většina průmyslově rozvinutých
11  Podle Kronauera (1999} je například marginalizace na trhu práce spojena nejen s chudobou, ale stále více i se sociální izolací.
12  I na akademické půdě se vede čilá debata o indikaci sociální exkluze a konstruují se různé soubory indikátorů k jejímu měření. Tyto indikátory se často prolínají s indikátory chudoby, zejména chudoby konceptualizované jako materiální, psychická a sociální deprivace. Jedním z takových pokusů bylo i setření Sociální situace domácností, realizované Českým statistickým úřadem v roce 2001, které bylo opřeno o European Community Household Panel. Jde zejména o 15 indikátoru, které mají monitorovat životní situaci a podmínky života chudých. Chudoba je primárně vymezena peněžními indikátory jakožto peněžní chudoba. Další indikátory zjišťují například sebepercepci vlastní finanční situace (potíže s uspokojováním potřeb a zpožďování se s pravidelnými platbami, jako jsou nájemné, splátky půjček apod. v důsledku nedostatečného příjmu), deprivaci v běžném konzumu (absence masa ve stravě, nemožnost pořídit si nové oblečení nebo financovat dovolenou) či ve vybavenosti domácnosti (chybějící určité zboží dlouhodobé spotřeby jako barevný televizor, telefon, PC, auto apod.), nedostatky bytu (absence základní vybavenosti jako koupelna či záchod v bytě, přeplněnost bytu nebo jeho spatný stav (vlhkost, tmavost apod.), ale také zdravotní potíže, zejména takového rázu, jež omezují pracovní i další životní aktivity, či sociální izolací (frekvenci kontaktu s příbuznými a přáteli a míru členství v různých sousedských
zemí. Již v osmdesátých létech minulého století sklidil Wilson (1980) skeptickou odf na své tvrzení, že se rasa stává v USA relativně méně významnou pro úspěch na trhu p než třídní původ, i když zde nadále zůstává významnou příčinou marginalizace.14 Jak statuje Carter (2003), zůstává konstantní součástí životní zkušenosti příslušníků etnic] minorit nadále diskriminace (přímá čí nepřímá stanovením podmínek, jež většina z nesplňuje) při hledání zaměstnání.
Ve vztahu k etnickým skupinám je také na místě připomenout Foucaultovo (1 konstatování, že jedinci mohou být utlačováni státem a jeho aparátem prostřednictvím identifikace určitých segmentů populace a jejich „označování" například jako asociálních, nepřizpůsobivých, což opravňuje jejich kontrolu (Hawtin and Kettle 2000). Foucault měl na mysli především chudé či odlišné (sexuálně) subkultury majoritní populace. Týká se to ovšem stejně tak i příslušníků odlišných etnik. K sociální exkluzi dochází i symbolicky a mnohdy je právě symbolické vyloučení počátkem vyloučení sociálního a fyzického nebo je přinejmenším legitimuje.15 Kolektivní identita je postavena na zvýraznění vzájemné podobnosti a odlišnosti od jiných, členství v dané kolektivitě je symbolicky potvrzováno (podobnost), či odmítáno (odlišnost) a kolektivita je symbolicky konstruována a pomocí symbolů je i stvrzována. Vylučování je spojeno se stigmatizaci vylučovaných jako odlišných, deviantních či cizích. Příkladem je rozlišování mezi „deserving" a „undeserving" chudými v různých historických obdobích (Gans 1995 a další). V tomto symbolickém označení jsou vyjádřeny jak míra solidarity s vyloučenými, tak názor na to, kdo je za jejich vyloučení primárně odpovědný. Symbolickému vylučování se v České společnosti věnuje malá pozornost, i když i zde je jedním z nejvýznamnějších prostředku vylučování. Demonstruje to soustavně, i když možná neintencionálně, budovaný obraz Rómů v masmédiích jako „cizinců", Je o nich informováno primárně v kontextu problémů, které působí majoritní společnosti, Čí v lepším případě jako o pasivních obětech násilí. Kampaně kolem jejich migrace zdůrazňují jejich nezakotvenost v České republice. Před kamerou se akcentuje jejich odlišnost a stereotypní podoba (špatná čeština, zdůrazněná emocionalita, zanedbanost prostředí etc.).
Z toho, co bylo uvedeno, plynou také hlavní cíle boje proti sociální exkluzi, mezi něž Evropská unie řadí rozvoj inkluzivního trhu práce a podporu zaměstnání jako právo a příležitost pro všechny, garanci adekvátního příjmu jakožto zdroje důstojného života, zajištění rovných šancí na vzdělání, podporu rodinné solidarity a ochranu práv dítěte v rodině, zajištění dobrého bydlení a rovného přístupu k veřejným službám (zdravotnictví, veřejná doprava, kultura, právo či sociální péče) či regeneraci deprivovaných územních lokalit10 (Council of the European Union 2001 a Commission of the European Union 2003). Důraz je přitom kladen na problémy, které vznikají v souvislosti s kumulací rizikových faktorů a s jejich vzájemným provázáním a také s akumulací nevýhod v životních cyklech a s jejich intergeneračním přenosem: jedním z přínosů konceptu sociální exkluze je, že lépe umožňuje temporalizaci chudoby (Leisering and Leibfried 1999).
14  I v USÁ ovšem existují značné rozdíly mezi pozicí různých ras a etnických minorit na pracovním trhu (Afro--američany, Hispánií, lidmi původem z karibské oblasti, Asie...).
15  Ilustrativní je sociální vylučování Židů v Německu třicátých let, které vyústilo v holocaust.
16  Rizikem je, že tato regenerace může nabývat formu gentrifikace, zejména ve větších městech. Jde sice Často o oblasti, v nichž se koncentrovalo obyvatelstvo s vysokou mírou rizika chudoby a sociálního vyloučení, ale tito lidé z regenerace neprofitujf. Naopak, gentrifikace je wtlačuie z obnovované oblasti rin iinvrh rienrivnv,i-
21
■ nroti sociální exkluzi není motivován jen soucitem s osudem jejich obětí. Na jedné s ie tato motivace ryze pragmatická. Na druhé straně je tato motivace ideologické ,    je totiž reakcí na to, že sociální exkluze zpochybňuje základní koncepty, kolem .v -e budována moderní evropská společnost. Především ruší rovnost příležitostí, čímž ' brožován akceptovaný model sociální spravedlnosti, který je na této rovnosti založen, mená znemožnění efektivní participace (Barry 1998), čímž je zpochybňován koncept "ktivního občanství. Většinou se konstatuje, že sociální exkluze představuje především nerovnost v přístupu ke vzdělání a nerovnost v možnostech participovat na politických společenských aktivitách, a tak i v možnostech ovlivňovat svůj vlastní osud (redukce životních šancí) na lokální i širší společenské úrovni. Ale představuje také přímo či nepřímo nerovnost postavení na trhu práce. Vezmeme-li v úvahu výše uvedené, je zřejmé, že se to v České republice týká zejména Rómů, ale (alespoň potenciálně) i všech „cizinců" (imig-rantů a zahraničních pracovníků).
Sociální koheze
V rámci Evropské unie jsou koncepty sociální exkluze a sociální inkluze spojovány s otázkami sociální koheze.17 Sociální koheze se v tomto pojetí vztahuje k harmonizaci systému založeného na trhu, svobodě podnikání a rovnosti příležitostí s ohledem na hodnoty vnitřní solidarity a vzájemné podpory, zaručující podporu a ochranu všem členům společnosti [Geeds 1998). Má jak ekonomickou, tak i sociální či morální hodnotu a její narušení vede nejen k ekonomickým ztrátám (náklady na odstraňování důsledků poklesu sociální koheze či ztráta ekonomické výkonnosti tímto poklesem způsobených), ale i ke ztrátám sociálním a morálním. Sociální koheze je vnímána jako určitá podoba sociálního smíru, dosahovaná vyrovnáváním rozdílů (diferencí) a minimalizací rizika sociálního vyloučení. Usilování o sociální kohezi je i výrazem snahy budovat identitu občanů Evropské unie. Koncept vyjadřuje snahu sladit a smířit systém založený na tržních silách a svobodě podnikání se závazky plynoucími z hodnoty solidarity a vzájemné podpory, které by zajistily otevřený přístup k blahobytu a ochraně všem členům společnosti (Percy-Smith 2000). Sociální koheze je tedy založena na odstraňování či alespoň zmírňování nerovností, přinejmenším těch, které jsou považovány za nepřiměřené či nelegitimní, a vyžaduje jistou míru redistribuce, která by zajistila přiblížení životní úrovně deprivovaných osob, kolektivit Či území standardním podmínkám.
Je to spíše systémové a konsensuální pojetí sociální integrace a koheze, jak je charakteristické například pro strukturální funkcionalismus (jako objektivní a seberegulující se systém sociálních institucí a rolí, jež svou povahou využívá jedince ke své vlastní stabilizaci).18 Integrace je chápána jako vzájemné přizpůsobení se jednotek a subsystémů s ohledem na
17  Percy-Smith (2000) konstatovala, že jde o jeden z hlavních cílů Evropské unie, vedle ekonomické koheze dosáhnout i koheze sociální. Room (1995) s tímto cílem spojuje instituci Evropských strukturálních fondů.
18  Obsah, jež bývá tomuto konceptu přisuzován, závisí na povaze širších paradigmatických či - chcete-li - ideologických systémech, v nichž je používán. Pojetí koheze v sociálně demokratické tradici je poněkud odlišné od pojetí, jež nacházíme v tradici konzervativní či tradici liberalistické. Konzervativní pojetí sociální koheze je založeno na síle tradicí a institucí legitimizovaných svou vlastní existencí a společnost je v něm vnímána jako
22
jejich přínos projungování systému jako celku a tak v konečném kroku pro stabili tucionaiizované kultury. Sociální koheze je sítí sociálních vztahů vzájemných povii očekávání, vzorců generalizované směny a sociálních sankcí uvnitř společenství I 2000). Sociálně kohezivní společnost je v tomto pojetí neanomická a konsensuáln žení sociální koheze je vnímáno zejména jako důsledek diferenciace společnosti mezi kvalitou života jednotlivých segmentů společnosti: zejména marginalizovaný loučených ve srovnání s hlavním proudem společnosti). Cestou k sociální kohezi dosahování konsensu zmenšování sociálních diferencí (dohoda usnadňovaná sho jmů).20 Levitas (1998) odkazuje na podobnost tohoto pojetí sociální koheze s Durl vým chápáním sociálního řádu, sociální integrace, solidarity a sociální koheze: or solidarita opírající se o vzájemnou funkcionální závislost a morální individualism Čemž sociální integrace je kombinací integrace prostřednictvím (placené) práce a integrace prostřednictvím sdílených hodnot, norem a povinností.
Vedle systémového pojetí sociální integrace a koheze jako objektivního a se íujícího se systému sociálních institucí a rolí, jež svou povahou využívá jedince vlastní stabilizaci, však existuje i pojetí sociální integrace a koheze jakožto výsledku aktivity (spojené s konceptem aktivního občanství). Tak je tomu například u Eliase něhož je koheze založena na paměti, sdílených hodnotách a na dlouhodobých int] nebo přátelských vztazích, na interakci založené na implicitních a často nereflekto^ zvyklostech. Nebo u Habermase, kde jde o výsledek komunikativního jednání, dosanovai konsensu o integraci pomocí komunikace o strukturaci světa ve významových symboled orientovaná k jejich vzájemnému porozumění. Na rozdíl od systémového pojetí jde u R bermase (1998) o akci založenou na implicitní shodě při interpretaci situací, cílů jednán morálních imperativů a vědomí vlastní identity a na rozdíl od Eliase je akcent spíše než r vlastní akci položen na její reflexi.2'
Podporou sociální koheze je tedy v diskursu Evropské unie integrace jedinců i jedno íivých segmentů společnosti do celku společnosti. V případě etnických minorit se ovšei vynořuje otázka zda zajistit sociální kohezi universálním občanstvím (asimilací), net muitikulturalismem. Liberální tradice požaduje řídit se univerzálními principy, které : vztahují na všechny občany. Kritika ze strany multikulturalismu to ovšem vnímá jako vm cování standardů majoritní společnosti minoritám a požaduje ochranu identity minorit. Je zřejmé, že skutečně majoritní populace (veřejnost i její politická reprezentace - státní c gány i samospráva) si integraci jiných etnik a subkultur vykládá jako jejich asimilaci. Mís vytváření společného kulturního kapitálu je zde snaha přimět „jiné" ke sdílení vlastnit
19   Kohezivní jsou ty společnosti, v nichž lidé cítí k sobě vzájemnou odpovědnost a sociální koheze je oslabován především sociální exlduzí, jejíž existence generuje nejistotu a oslabuje vědomí vzájemných povinností.
20  Je však zmenšování sociálních diferencí nutně provázeno přibližováním zájmů? Sociální koheze se nedc sáhuje jen překonáváním sociálních diferenciací {to může být někdy i naopak), ale také legitimizací těchíi diferencí. Otázka zda snížit roli jež je přisuzována bohatství a nerovnosti jako zdrojům napětí ve společnosl nivelizací v příjmech a majetku, nebo jejich legitimizací, může být zodpovězena různě). Sociální koheze Iz1 popřípadě také dosáhnout činnostmi a procesy, které s diferenciací společnosti nemají {aiespoň ne přímo} ni společného.
21   Habermasův koncept diskursívní demokracie vyžadující stálou a rozmanitou souhru mezi mnohostí veřej ných sfér vynořujících se napříč občanskou společností a široké spektrum formálních poiiiických institucí.
22  Liberalismus nvnf nir/Afíiiio iiHríant i.^it^i^"—.i-----—i-_j  ---■*      -   ■
23
kapitálu. Rizikem pro etnické minority pak je, že mohou být vyloučeny z par-[jlturníno ^turním špitálu majoritní společnosti, aniž by dostaly prostor pro uplatnění :ipacena ^astního iÍUiturního kapitálu. Otázka: jak mohou být integrovány v celku rozvije ^_^ ky přitom ztratily jistou míru autonomie, která je považována za nutný ' H ^aďsociální integrace ve funkcionálně diferencované společnosti, je nepochybně :eí?-°23 Koncept sociální koheze je ovšem obecně rozporný i v jiném ohledu. Sociální °h! ' menších celků může celkovou kohezi stejně tak zesilovat jako oslabovat a naopak. 3 hování koheze v měřítku celé společnosti může být osudné pro kohezi jejích dílčích . mentu Snaha o kohezi ve větších celcích oslabuje a ničí kohezi v malých sociálních Hnátkách, jako jsou rodina, sousedství, sociální sítě jednotlivců, církve nebo dobrovolná Imžení občanské společnosti.
ikluze a její vztah k exkfuzi
Podle oficiální formulace představuje v diskursu Evropské unie sociální inkluze „proces, erý zabezpečuje, že všichni, kdo jsou vystaveni riziku chudoby a sociálního vyloučení dostane příležitosti a zdrojů nezbytných k plné participaci na ekonomickém, sociálním kulturním životě společnosti a životní úrovně považované, ve společnosti kde žijí, za andardní. Proces, který jim tak zajistí jejich podíl na rozhodování ovlivňujícím jejich život i schopnost uplatňovat svá základní práva" (Commission of the European Union 2003: 9).24 Nepovšimnuta by neměla zůstat občanská dimenze inkluze, která představuje aktivní občanskou participaci. Podle Giddense (2001: 89) označuje pojem inkluze ve svém nejširším významu „občanství, občanská práva a povinnosti, kterými by měli disponovat všichni Členové společnosti nejen formálně, ale i fakticky".25 Má to dvojí rozměr. Jednak je stále většina občanských, politických a zejména sociálních práv (a s tím i přístup k veřejným službám a právní ochraně, ale i k možnosti ovlivňovat politický a občanský život státu, regionu či obce) vázána na občanství národního státu či Evropské unie.26 Jednak je takto předpoklad inkluze založen na podmínce aktivního občanství.
Woodward a Kohli (2001) rozlišují tři základní dimenze sociální inkluze, které korespondují s třemi sociálními subsystémy, tvořícími portfolio zdrojů blahobytu a sociální participace. Jedná se o inlíluzi politickou, ekonomickou a občanskou.27 Politická dimenze inkluze se na individuální úrovni týká zejména občanských práv a politické participace jedinců a menších kolektivit a expanduje do polohy jejich sociálních práv (Marshall, 1950),
23 Neméně složitá jako otázka, jak může sociální celek udržet svoji integritu, je-!i složen z dílčích částí (jak najít rovnováhu mezi principem obecnosti a principem jedinečnosti a jak mezi nimi zprostředkovat a jak najít způsob instítucionalizace tohoto zprostředkování). Složitosti tohoto problému si povšiml jíž Simmel (Nedďelman 2001).
l'\ Pojetí exkluze a inkluze i jejich vzájemného vztahu Často koresponduje s širšími ideologickými předpoklady. V kontextu liberálního myšlení je lépe pochopitelný koncept inkluze odmítajíc! při začleňování jedinců do společnosti roli státu (Goodin 1996), zatímco v sociálně demokratickém kontextu se s ní naopak nejen počítá, ale považuje se za centrální (Giddens 2001).
25 Koncept občanství je více rovnostářský než koncept inkluze (Goodin 1996), neboť soustřeďuje pozornost na společně sdílené charakteristiky, zatímco koncept inkluze soustřeďuje pozornost na rozdělení společnosti mezi „insiders" a „outsiders" a nevěnuje pozornost vztahům mezi centrem a periferií.
24
v kolektivní rovině jde o národní stát. Ekonomická dimenze inkluze je dnes prakticky zována prostřednictvím pracovního trhu (sociální práva jsou většinou podmíněna za ním na něm - občanství společnosti práce) a sociálního státu (sociální práva jsou vět realizována v jeho kontextu). Občanská dimenze představuje na jedné straně parti na komunitním životě a rozhodování dotýkající se vlastní každodennosti a na druhé: šanci uplatnění sociálních práv mimo sféru národního státu (třetí sektor). Řada autor oprávněně vyvozuje z faktu multidimenzionální povahy sociální exkluze požadavel. i inkluzivní polika byla holistická a aby též umožňovala participaci těch, kterých se - , prostředně týká.
Podle Lisabonského jednání Rady Evropy v roce 2000 je nejlepší ochranou proti sociáln-exkluzi zaměstnání a boj proti sociální exkluzi by měl být založen na vytváření podmínel ekonomického růstu a zaměstnanosti, na růstu lidského kapitálu (růst vzdělanosti a kvall fikace), na zlepšování zdraví a podmínek bydlení celé populace a na otevírání nových způ sobů participace ve společnosti. Placená práce má jako inkluzivní mechanismus v diskurs Evropské unie zvláště významnou úlohu (obecně většinu práv občanu představují práv „pracujících občanů"),28 neboť sociální politika zemí Evropské unie v podstatě chápe ne-zaměstnanost současně jako mechanismus produkující sociální exkluzi i jako její zákiadr formu. Evropská strategie pro inkluzi přijatá na summitu v Nice roku 2000 chápe stratég zaměstnanosti jako prvořadou pro boj se sociální exkluzi a chudobou a předpokládá syr-ergický efekt jejího uplatnění spolu se strategií sociální inkluze a využitím strukturálníc fondů.
Diskurs, o němž referujeme, se obecně soustřeďuje kolem přesvědčení o vzájemn souvislosti mezi sociální kohezí a ekonomickým růstem, v němž je placená práce (zaměs nání) jak centrálním prostředkem sociální integrace, tak i nástrojem sociální kontroly, a ru zaměstnanost je synonymem sociální exkluze. Inkluze a zaměstnanost jsou zde vzáiemn závislými veličinami, cíle inkluzivní politiky a politiky zaměstnanosti se prolínají a jciic nástroje se doplňují.29 Je to dáno tím, že placená práce byla a dosud je v moderní dob. nejen zdrojem příjmu (Špatná práce, respektíve ztráta práce odvozeně zdrojem chudoby ale i sociálního statusu a identity jedince i základní formou jeho vztahu se společnos (monopol placené práce na „smysluplnou práci"). Proto ztráta práce velmi často znamcr i ztrátu identity, sebevědomí a sebeúcty, znejistění vztahu ke společnosti a nejistotu post, vení v ní.
Politika inkluze na trhu práce může být opřena o řadu cílů, jako jsou rozvoj lidskóh kapitálu a zvyšování zaměstnatelností, a o podporu podnikavosti, zvyšování adaptabilit a flexibility (zaměřeno na osobní faktory exkluze) či podporu rovných příležitostí na pr. covním trhu všem (včetně příslušníků etnických skupin, žen, handicapovaným apod.) o boj proti diskriminaci či o podporu vzniku nových pracovních příležitostí (zaměřeno n< strukturální faktory sociální exkluze). Klást rovnítko mezi inkluzi a zaměstnáním je ovšen
28 Národní akční plány zaměstnanosti odvozené z Evropské strategie zaměstnanosti {European Emplo} Strategy} jsou postaveny na čtyřech cílech: zvyšování zaměstnatelností, rozvoji a podpoře podnikání, pórování adaptability a posilování rovných příležitostí. Machado a Viirokx (2001) upozorňují na dva pre Evropské unie a to INPART-Inclusion through Participation a SEDEC-Sociai Exclusion and the Developm European Citizenship, které berou práci jako základ sociální integrace, nicméně ukazují také význam o
25
pní nlacená práce pro všechny, ale dochází také k erozi tradičních cha-ne,eß tikv práce sporné. Je-li zaměstnanost chápána jako hlavní inkluzivní raCe a jakém základě se můžeme snažit o inlduzi těch, kdo nemají šanci za-
us skat?
skatf
jříklad problém Rómů, jejichž vylučování z trhu práce jen stvrzuje jejich kul-
ost Nejde jen o problém jejich diskriminace na základě jejich stereotypizace esooiehlivé, neloajální a k výkonu nemotivované pracovní síly, ale hlavně o jejich H'rao daný nízkým vzděláním a chybějící kvalifikací. Vyhlídky Rómů na trhu práce tak ■      oovzbudivé již s ohledem na obecný trend snižování potřeby nízkokvalifikované ' e a na vytlačování osob z pracovních míst, která odpovídají jejich kvalifikaci, osobami wŠŠí kvalifikací, než jaké je k výkonu práce na těchto místech zapotřebí. To zvyšuje vý-arn vzdělávání a přenáší zásadní řešení problému do další generace. Toto konstatování neznamená požadavek rezignace na řešení situace dnešních dospělých Rómů, ale chce u   zornit, £e j^2 dnes se rozhoduje o vzdálené budoucnosti jejich dětí. To, aby byla tato budoucnost perspektivní, vyžaduje velké změny v myšlení majoritní společnosti i samotných Rómů. Mnoho již bylo v této souvislosti také řečeno o instituci zvláštních škol, které romským dětem nejen uzavírají cestu k dalšímu vzdělání, ale neumožňují romským dětem a dětem z majoritní společnosti sdílet společné zkušenosti.
Zde je otevřené pole pro specifické uplatnění strategie sociálních investic (Giddens, 2001). Je-li za klíčový faktor inkluze považována zaměstnanost, musí být věnována velká pozornost nejen vytváření pracovních příležitostí, ale i zvyšování šancí na získání zaměstnání růstem kvality pracovní síly a lidského kapitálu zejména u těch, jimž se ho nedostává (obrana proti rozevírání se nůžek mezi požadavky stále rostoucího počtu pracovních míst na kvalifikaci a zaostávání kvalifikace stále většího počtu osob za těmito požadavky). Je otázkou diskuse, zda jsou na trhu práce žádoucí afirmativní akce, a pokud ano, jaký mají mít rozsah i obsah a zda skutečně představují podporu sociální změny. A jaké předpoklady musí být splněny pro jejich efektivitu. Například nábor příslušníků etnických minorit do řad policie je jistě žádoucí jak z hlediska bourání zažitých stereotypů,30 tak i zcela pragmaticky. Tito policisté mohou být v prostředí své etnické skupiny úspěšnější než jejich kolegové z majoritní společnosti. Může to být ovšem složité, nenachází-li se uvnitř této minority dostatečný počet vhodných kandidátů, splňujících standardní požadavky pro výkon daného povolání.
Levitas (1999) je ovšem oprávněně toho názoru, že redukce mechanismů inkluze na ty, které jsou spojeny s placenou prací, je ekonomizující simplifikací, která současně brání tomu, abychom práci porozuměli jako sociální aktivitě. Vedle inkluze skrze placenou práci je nasnadě i inkluze skrze jakýkoliv druh práce a skrze participaci na společenských aktivitách (na komunitní úrovni, ale i v širších společenských celcích). Machado a Viirokx (2001) jsou toho názoru, že inkluzivní společnost musí také uspokojit základní potřeby těch, kdo nemohou najít zaměstnání či nejsou schopni pracovat, a postavit před své členy větší rozmanitost životních cílů, včetně hodnoty jiných forem práce než jen práce placené. Rozlišují také mezi solidaristickým konceptem sociální inkluze (rovnost přístupu a potřeb) a konceptem sociální inkluze charakteristickým pro aktivní občanství (rovnost
Dnm^U Kl-
-B nriMniTi alp 7as tak moc to neznamená, vidíme-li většinu Rómů jen s krum-
26 J
participace)3' a akcentují přechod od rovnosti příležitostí k rovnosti participací nost vnímat občanství nejen jako soubor oprávnění (občanská práva) založen; paci na pracovním trhu, ale spojovat ho i s dalšími aktivitami, jež jsou formami na životě komunity i Širší společnosti.
f když je koncept sociální inkluze často vnímán jen jako opak sociální e> autorů zdůrazňuje, že jde o svébytný koncept, jehož existence není od konce exkluze beze zbytku odvozena (Woodward a Kohlí 2001). To totiž může pl funkcionální rovinu sociální integrace, kde vyloučení deviantních skupin sic lení inkluze - zvýšení soudržnosti a stability společnosti. Ve skutečnosti je m exkluzí a sociální inkluzf dynamický vztah. Procesy inkluze mohou být d exkluzí a vznikem nových hranic co se týče zdrojů, práv a identit. Inkluze je čitých dimenzích či prostředích může být doprovázena jejich exkluzí z jiných prostředí. Být „in" a „out" je součástí jednoho procesu - sociální exkluze a ink jemně proplétají. Nedelmannová (2001) proto doporučuje uvažovat nikoliv ex inkluze, ale spíše exkluze a inkluze.
Vedle sociální inkluze prostřednictvím placené práce (inkluze na pracovn akcentuje i inkluze do komunitního života prostřednictvím komunitních akt) z prubířských kamenů inkluze jak chudých, tak i příslušníků etnických mmo republice zejména Rómů) je totiž bydlení v nejširším slova smyslu (byt i jeho sedství). Pro většinu osob na okraji společnosti představuje zajištění adekvátn nepřiměřenou zátěž a příslušníky některých marginalizovaných skupin při' bydlení do začarovaného kruhu. Situování bydliště spolu s kvalitou bydlení { často koreluje) představuje silný faktor sociálního vyloučení (současně důslec i atribut). Ovlivňuje celkově zdraví, bezpečí, možnosti mobility, příležitosti k (zejména dětí), přístup k veřejným službám i jejich kvalitu a obecně životní šai Vylučovaní jsou vytlačováni současně nejen ze sociálního a symbolického, < kého prostředí kvalitnějších lokalit. Sousedskou nevraživostí, vysokými nájmy i soby jako například násilným stěhováním do holobytů (jako fatální neplatiči n Ocitají v deprivovaných městských zónách, z nichž „uprchlý" nejen střední, ale majoritní společnosti. Bydlení je, spolu s nezaměstnaností, jednou z nej tíživě sociální exkluze, přičemž jsou oba fenomény úzce spojeny. I v České republ zárodky menších či větších ghett (takovým ghettem se může stát i jediná budova - jak n zorně ukázala medialízovaná kauza Matiční ulice), v nichž jsou poměry zcela analogie] těm, které jsou popisovány jako modelové charakteristiky slumů (Willson 1987). Konce trace vyloučených a deprivovaných vytváří prostor pro šíření kultury bídy (Lewise 1966 ale i prostor pro Šíření fundamentalismu.
Ghetta velmi často vznikají na etnickém či kulturním základě, a to nejen proto, že já o základní bázi vylučování ve většině evropských společností. Může jít o vylučování přím (diskriminace) či nepřímé (v důsledku chudoby příslušníků etnických minorit - i u nás s sice decentně hovoří o neplatičích, neplatiči jsou však fatálně většinou Rómové). Ghet mohou být ovšem i produktem odlučování se: nenachází-li marginalizovaní solidaritu zi
31 Podle jejich názoru musf být v období konsiiiuovánf se informační společnosti a v období globalízace klasickj liberální koncept inkluze jako „rovnosti příležitostí", nahrazen právě „rovností participace". GiHdonc nnm uvažuje podobně, když tvrdí, že pokud íe ..rnvnnci nřei~~'~.....
celku, hledají ji mezi „vlastními". Sociální exkluze obecně a pro-F3Xly spoleciiasu_J^-cky p0Siiují vnitřní inkluzi a sociální kohezi vyloučených v ko-jrová exk^U?^ĚeIglíých vůči svému okolí. Dnes se to projevuje například v reislamizaci aaitách ?fP?ovalcü z muslimských zemí jako důsledek snahy jejich obyvatel obnovit umím* příst            ytateiném, destruktovaném a odcizeném světě (Kepel 1996), který je
on identitu v^_ k^turněí nepřijai,32 Podle Giddense (1994) je fundamentalismus jednou konoffiícKy ^ ^t jlodnotj aie j na erozi hodnot (obrana tradic)33 a neomezuje se nožnyen >boženstvf_ jako současné odmítnutí sdílet s majoritní společnost její hod-1 na normy a odmítnutí dialogu o nich je vždy nebezpečím pro společnost. ^a řtSiné zemí Evropské unie si toto riziko uvědomují a snaha působit na deprivované . ie součástí jejich základní strategie boje proti exkluzi. Terénní práce v komuni-•hfeofäe než práce s komunitami) je proto jedním ze základních způsobů, jak se země ' rjské unie snaží bránit sociální exkluzi. Velký důraz je přitom kladen na kvalitu sa-oráva jejich administrativ. Na schopnost, ale i ochotu úředníků akceptovat „jinakost" 'shiSníku minorit (odlišného od nechápavého povzdechu „proč nejsou jako my" u mno-ch českých úředníků, kteří přicházejí do častého kontaktu s Rómy). Stejně jako je klatí velký důraz na možnost minorit participovat na aktivitách komunit (včetně působení ámci jejich administrativ, posilovaného cíleným náborem příslušníku minorit do řad [icistů a úředníků).
věr: Sociální exkluze a inkluze a sociální stát
Spor o relevanci konceptů sociální exkluze a sociální inkluze pro výklad sociálních iblému a pro koncipování sociální politiky se týká obecnějšího chápání sociálních -ovností a někteří autoři považují přijetí těchto konceptů za opuštění akcentu na ver-ílní (třídní) nerovnosti výměnou za akcent na horizontální nerovnosti. Je to tedy také ir o hodnotu a povahu rovnosti v naší společnosti a o povahu sociální spravedlnosti. Ne larmo se Giddens (2001) v souvislosti s výkladem konceptu sociální inkluze pouští do emíky s klasickým meri to kratičkým modelem, omezujícím rovnost na pouhou rovnost ležitostí, a Levitas (1998) uvažuje o posunu myšlení od sociální spravedlnosti k sociální lezl34 Neznamená to ovšem ztotožnění inkluze s rovností dosahovanou redistribucí, i když v některých politických koncepcích či doktrínách sociálního státu tomu tak explicitně nebo skrytě je.
Inkluze představuje začlenění marginalizovaných jedinců, sociálních kategorií a různých typů kolektivit (etnik, subkultur apod.) do hlavního proudu společnosti, což by jim mělo umožnit těšit se nejen formálně, ale i fakticky ze všech občanských, politickým a zejména sociálních práv, v hlavním proudu společnosti sdílených. Sociální koheze je vnímána jako určitá podoba sociálního smíru, dosahovaná vyrovnáváním rozdílů (diferencí) a minimalizací
32 Zdaleka ovšem nejde jen o reakci na chudobu a nezaměstnanost. Kulturní odlišnost, izolace a pocit vykořeně-tiosíi mohou často představovat silnější motivaci růstu fundamentalismu než materiální deprivace a diskriminace.
.i3 Giddens [1994) vyjmenovává jako možné reakce uzemní segregaci, individuální vyřizování konfliktů, vzájemné nepřátelství kultur, koexistenci bez kontaktů či jen s omezenými kontakty, únik či dialog.
rizika sociálního vyloučení. Usilování o sociální kohezi je pak, mimo jiné, i výrazem í budovat identitu občanů Evropské unie. Zdá se ovšem, že tato nová konceptualizace, oj. ■ • o koncepty sociální exkluze, sociální inkluze a sociáíní koheze, není prosta zájmů. Nositel paradigmatu sociální koheze jsou především střední třídy, ať již to plyne z jejich patei naljs ticky pojatého vědomí odpovědnosti, nebo ze strachu o vlastní privilegia a osobní jistoty.
Vynořuje se ovšem i otázka, zda lze sociální kohezi považovat za absolutní hodnou bez odpovědi na to, jaký obsah má mít a jakými mechanismy jí má být dosaženo. Je ía!« otázkou, zda existují společné hodnoty a standardy, které jsou pro všechny akceptovatelný a zda lze překonat různost zájmů a potenciální konflikty na nich založené. Existuje cel; řada scénářů budoucího vývoje - až po ty katastrofické. Mnohé z nich však konstatují že navzdory snaze o separaci rozdílných kultur a prohlubování nepřátelství mezi nim směřuje vývoj k jejich koexistenci. Podle Baumana (2000) je pro tento vývoj charakteris tická tendence ke kulturní pluralitě spíše než k pluralitě kultur či dokonce kulturně dofi novaných komunit. Ať, podle něho, zvolíme kteroukoliv cestu k integraci, každá vychdz z rozmanitosti, vede přes rozmanitost a je nepravděpodobné, že v rozmanitosti nekončí Budoucnost lidstva závisí na naší schopnosti a ochotě naučit se žít v kulturní rozmanitosti Na tom, že neztotožníme inkluzi se stejností.
Literatura
Anthias, F. 1995. Cultural Racism or Racist Culture? Rethinking Racist Exclusion. Economy and Sod
ety, 24 (2). Barry, B. 1998. Social Exclusion, Social Isolation and the Distribution of Income. Case Paper 12. Lon
don: Centre for Analysis of Social Exclusion - London School of Economics. Bauman, Z. 2000. „What Does Means To Be Excluded: Living to Stay Apart or Together?" Pp. 73-38 ir
Social Inclusion - Possibilities and Tensions, ed. by P. Askons and A. Stewart. Houndmills: Palgrave Bauman, Z. 2002. Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta. Beck, U. 1992, Risk Society. London: Sage. Bourdieu, P. 1993. La Misere du Monde. Paris: Seuil.
Carter, J. 2003. Ethnicity, Exclusion and the Workplace. Houndmiiis: Palgrave Macmillan. Council of the European Union. 2001. Draft Joint Report on Social Inclusion. Brussels: Council of tin
European Union. Commission of the European Union. 2003. Joint Report on Social Inclusion. Brussels: Council oi tin
European Union. Foucault, M. 1982. „The Subject of Power". Critical Inquiry 8: 777-795. Foucault, M. 1993. Dějiny šílenství. Praha: Nakladatelství Lidových novin. Gans, H. J. 1995. The War against the Poor. The Underclass and Antipoverty Policy. New York: Bask
Books. Geeds, M. 1998. Local Partnership: A Successful Strategy for Social Cohesion. Dublin: European Foun
dation for Improvement of Living and Working Condition. Giddens, A. 1994. Beyond Left and Right. The Future of Radical Politics. Cambridge: Polity Press. Giddens, A. 2001. Třetí cesta. Praha: Mladá fronta.
niairanic    P   1 QQQ   "Barp   Racism ^nrl thp Pnlitirc nf Irlpntilv"   Pn    ZA-71 in  Pnttenr; nf Snrinl Tnflflim
J 1998. The Inclusion of the Others. Cambridge [Mass.): MIT Press. M and J. Kette. 2000. „Housing and Social Exclusion". Pp. 107-126 in Policy Responses to H3Wl"ľ lExciusion: Towards Inclusion? ed. by J. Percy-Smith. Buckingham: Open University Press.
0 G 1996. Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět. Brno: Atlantis. Kepe'   ŕ M 1999- Die Innen-Außen-Spaltung der Gesellschaft. Eine Verteidigung des Exklusions-Kr0"a .ffs gegen seinen mystifizierenden Gebrauch. In Soziale Ausgrenzungen: Gesichter des neuen Kapitalismus, ed. hy S. Herkommer. Hamburg: VSA.
K 1934- Tragický vývoj nezaměstnanosti u nás. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství. ■ erjng, L. and S. Leibfried [eds.). 1999. Time and Poverty in Western Welfare States. Cambridge:
Cambridge University Press.
vitas R- 1996. „The Concept of Social Exclusion and the New Durkheimian Hegemony." Critical
SocialPolicy. 16/2. í evitas R. 1998- ^ae Inclusive Society? Social Exclusion and New Labour. Houndmills: Macmillan. Levitas, R. 1999- Paper presented at a Conference "Defining and Measuring Poverty" to iaunch the
Townsend Centre for Internationa! Poverty Research. Bristol: University of Bristol, 1-2 July. Lewis, 0.1966. La Vida: A Puerto Rican Family in the Culture of Poverty - San Juan and New York.
New York: Random House. Machado, C. and J. Vilrokx. 2001. „Tackling Inequality and Exclusion: Towards a Dimension of Active
Citizenship Participation." Pp. 147-163 in Inclusion and Exclusion in European Societies, eds. by
A. Woodward and M. Kohli. London: Routledge. MareŠ, P. 2000. „Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení." Sociologický časopis, 36: 285-298. Mareš, P. 2002. „Marginalizace, sociální vyloučení." Pp. 10-24 in Menšiny a marginalizované skupiny
v ČR, ed. by T. Sirovátka. Brno: Masarykova Univerzita. Marshall, T. H. 1950. Citizenship and Social Class. Cambridge: Cambridge University Press. Nedelmann, B. 2001. „European Societies: Inclusions /Exclusions?" Pp. 21-36 in Inclusion and Exclusion in European Societies, eds. by A. Woodward and M. Kohli. London: Routledge. Percy-Smith, J. (ed.). 2000. Policy Responses to Social Exclusion. Towards Inclusion? Buckingham:
Open University Press. Ploug, N. and J. Kvist. 1996. Social Security in Europe: Development or Dismantlement? The Hague:
Kluwer Law International. Room, G. (ed.). 1995. Beyond the Threshold: The Measurement and Analysis of Social Exclusion.
Bristol: The Policy Press. Spicker, P. 2000. The Welfare State. A General Theory. London: Sage.
Wilson, W. J. 1980. The Declining Significance of Race. Chicago: University of Chicago Press. Willson, J. W. 1987. The Truly Disadvantaged: The Inner City, the Underclass and Public Policy. Chicago: University of Chicago Press. Woodward, A. and M. Kohíi. 2001. „European Societies: Inclusions/Exclusions?" Pp. 1-14 in Inclusion
and Exclusion in European Societies, eds. by Woodward, A. and M. Kohli. London: Routledge.