25 2 Froměny hranic v moderní společnosti: \ marginality k niarginalizaci, od inkluzivní k exkluzivní Lenka Sedláková Shifting Boundaries in Modem Society: From Marginality towards Marginalisa-tion,from Inclusive Society towards an Exclusive One Abstract: This article focuses on the marginality concept and. its shift towards marsinalisation and the social exclusion concept. It searches for broader connections in the development of West European societies from inclusive societies of the post-war period to late modernity of these days. Cultural individualisathn, pluraiisation, globalisation, and structural changes of the labour market and of the welfare state are seen as the most important factors in this context. Marginality and social exclusion are also analysed in relation to the hypothesis of the end of the „work society" and to the modern idea of citizenship. Bez ohledu na to, zda budeme dnešní dobu charakterizovat jako dobu pozdní modernity, nebo jako dobu již postmoderní, můžeme v realitě společnosti sledovat proměny, které vypovídají o významných posunech jejího fungování. Jedné z nich je věnován následující text: totiž proměně utváření a vnímání hranic, jimiž je společnost vymezována či rozdělována. Centrálním tématem této práce je marginal - člověk, stojící na hranici či okraji společnosti, a také marginal jako svorník souvisejících sociologických konceptů, které jsou kolem něho rozvíjeny a z nichž snad nejvýznamnější je koncept sociální exkluze. „Margo": proměna hranice v okraj Slovo „margo", z něhož je pojmenování konceptu marginality odvozeno, má v řečtině dva významy: „hranice" a „okraj". Tyto dva významy nacházejí odraz i v sociologii - genealogie konceptu ukazuje, jak se marginal z člověka žijícího mezi dvěma světy přeměňuje v člověka žijícího na okraji společnosti. Koncepce marginality, jak ji do sociologie přinesl E. Park koncem 20. let, se nesla v duchu chápání „margo" jako hranice, oddělující různé kulturní světy, a marginálů jako jedinců, kteří v těchto dvou světech participují. Marginal, pro něhož můžeme použít synonymum „kulturní hybrid", byl člověk trpící rozpory mezi hodnotami kultury, z níž pochází a v níž byl socializován, a kultury, ve které nyní žije. Meziváleční badatelé zkoumali židy opustivší ghetto či migranty a jejich potomky. Marginalita v tomto pojetí pojmenovává stinnou stránku procesu emancipace lidí z tradičních vazeb a jejich začleňování do individualizované modernity. Zajímavým způsobem pracoval s Parkovým konceptem marginality v 50. letech David Riesman. Do té doby reflektovanou marginalitu označil jako marginaiitu 26 „otevřenou", aby popsal marginalitu „skrytou". Zatímco první forma zahrnuji lidi, zakotvené institucionálně ve dvou kulturách, kteří nej častej i zjedné kultur pocházejí a do jiné se včleňují, „skrytý" marginal představuje specifický psycho sociální charakter, zapadající do celku Riesmanových úvah o individualismu i rostoucí vnějškové orientaci moderního člověka. Problém „skryté" marginalia spočívá v nesouladu identity subjektivně pociťované s identitou, očekávanou oko lim. Marginal se tam, kde žije, necítí být mezi svými. Podle Riesmana jde o dů sledek vnějškové orientace moderního člověka. Lidé jsou si lépe než dříve vědo mi individuálních rozdílů, zdokonalují se ve své schopnosti reflexe, jsou citliv jak vůči svým vnitřním pohnutkám, tak vůči požadavkům, které na ně klade jejicl sociální okolí. Riesrnan v polemice s předchozími sociálními vědci obrací svoi pozornost na druhou stránku marginality, totiž na její líc: analyzuje, jak schopnos reflexe a sebereflexe umožňuje hlubší vhled do sociálních vztahu, otvírá možnost lepší orientace a tím i racionálního jednání a rozhodování, usnadňuje sociálu mobilitu. Marginálové, kteří svých možností využívají, ať už se po žebříčku sociální stratifikace pohybují vzhůru, či dolů, by podle něj neměli být stigrnatizován jako „vykořenění" či „vrtkaví": součástí zrání každého člověka přece je potřeb: hledat ve světě lidi sobě blízké" (Riesrnan 1954). Od 60. let prochází koncept marginality dvojí proměnou: jednak původně kulturně založený koncept přesouvá svou pozornost k ekonomickým stránkám života, jednak „margo" již není chápáno jako hranice mezi dvěma životními světy, ale jako okraj společnosti. Spolu s těmito významovými posuny i samo slovo „mar-ginaíita" ustupuje pro nové pojetí výstižnějšímu „marginalizace", koncept marginality ztrácí svoji svébytnost a postupně se oba výrazy jako zaměnitelné stávají součástí konceptu sociální exkluze, vznikajícího v 80. letech. Tato proměna úzce souvisí s fenoménem nové chudoby, který se vynořil koncem 70. let a povážlivě narušil představy o integrující roli kapitalistické ekonomiky a trhu práce. Vyšlo najevo, že zvyšování výkonu ekonomiky a akumulace bohatství společností nedokáže zabránit rostoucímu počtu lidí na okraji (Webster 1996, dle Keller 1995).J Zhroutila se naděje, že poválečná moderní průmyslová společnost bude schopna vstřebávat stále širší vrstvy obyvatelstva. Rozhodující role však ekonomice a trhu práce zůstala přisouzena: právě ekonomické postavení lidí je chápáno jako primární a určující i pro sociální a kulturní situaci lidí na okraji. Vzniknuvší pojem „marginalizace" odráží myšlenku, že člověk je odsouván na okraj procesem probíhajícím ve společnosti bez vlastního vlivu. Ne on, nýbrž struktura fungování společnosti je zodpovědná za jeho životní situaci. „Margo" se mění z „hranice" v „okraj". A zatímco „margo" jako „hranice" připouštěla, že se za ní nachází jiný svět, možná hodný zkoumání a respektování, „margo" jako „okraj" už s alternativami nepočítá; marginal je člověk balancující mezi dvěma světy, marginalizovaný zkrátka nepatří nikam.4 " „Já sám cítím, že jistá nejasnost, neuspořádanost a meníivost postojů je součástí dobrého života." 27 (MiiKTpt sociální exkluze jako výraz nových stratifikaěních mechanismů ílní vyloučení je nedílnou součástí fungování každé společnosti. Má tedy . torjj a svoji škálu podob, v nichž se v minulosti vyskytovalo. Zevrubně se " abvvá Petr Mareš ve stati „Marginalizace, sociální vyloučení" v tomto sbor-"^Tai Moje stať se naproti tomu omezuje na historický i geografický rámec, němž koncept sociální exkluze vznikl, tedy 80. léta minulého století v západních společnostech. Jejím cílem je vystihnout ty aspekty sociálního vyloupení které jsou pro současnost charakteristické a zároveň historicky nové. Sociální vyloučení ve starším pojetí charakterizuje Velký sociologický slovník' ide o „mechanismus nebo strategii, pomocí nichž jedna skupina ochraňuje svá privilegia a výhody tím, že uzavře jiným skupinám přístup ke zdrojům, k pozicím, odměnám a možnostem, a to na základě mocensky sankcionovaného prohlášení těchto skupin za nežádoucí nebo nevhodné" (294-5). Současná debata se však věnuje novým sociálním procesům, které mají jinou povahu, než popisuje citovaná slovníková definice: nejsou to mocí artikulovaná prohlášení, jež vylučují, nýbrž nerovnosti a mechanismy skryté. Výstižně to charakterizuje Marada: ...moderní společnost, jež se prezentuje jako společnost rovných, má v sobě zabudované mechanismy, které určité skupině efektivně znemožňují podíl na příležitostech, jež se jinak deklarují za otevřené. Princip demaskovaní, odhalování nerovností, jež nám zůstávají skryty pod rétorikou, symboly či institucionálním (například právním) zajištěním formální rovnosti, anebo které jednoduše nechceme vidět - to je ústřední myšlenkový vzorec, který stojí v základu současné diskuse o sociální exkluzi" (Marada 2000: 10). Koncept sociální exkluze v mnohých rysech čerpá z konceptu marginality; charakteristika vyloučených zdědila mnohé znaky života marginálii. Důvod zavedení nového pojmu vystihuje Keller: „Hovořit o marginalitě mělo smysl v situaci, kdy problémové skupiny obyvatelstva existovaly ve štěrbinách a trhlinách, Čili na okraji společnosti. V těchto dobách se stále ještě očekávalo, že marginální budou do společnosti zpětně integrováni, jakmile daná společnosti zbohatne natolik, že bohatství bude moci překapávat až do nejnižších pater sociální pyramidy" (Keller 1995: 157). Exkluze ztrácí nádech okrajovosti, a tedy nevýznamnosti. Právě v tomto bodě oceňuje tento koncept i Strobel: exkluze je chápána jako „systematický proces marginalizace a izolace, který ovlivňuje jak jedince, talc sociální skupiny" (Rabušic 2000: 70 reprodukuje Strobela 1996).0 Rozšíření a obliba konceptu sociálního vyloučení pramení také z potřeby charakterizovat nově se formující stratifikační mechanismy, provázející poslední tri desetiletí vývoj vyspělých kapitalistických společností. Dosud užívaný koncept sociálních tříd totiž ztrácí schopnost vystihovat skutečnost: utvářejí se skupiny Udí, které není možné označit za příslušníky některé třídy - jako by totiž zcela vypadly ze sociální struktury. Společnost už není chápána jako hierarchie, ale spíše jako soustředné kružnice se soudržným středem (Marada 2000). Klíčovým problémem už není třídní rozvrstvení, daleko důležitější je, zda je člověk uvnitř, 28 stát základním rámcem pro sociální výzkum, politiku i práci příštího miléni (Littlewood 1999). Nicméně šíře významů a dimenzí sociální exkluze má za nú sledek její obtížnou defínovatelnost. Jak říká Silver: „...exkluze se ukazuje b\-velice vágním termínem..., je zatížena četnými ekonomickými, sociálními, poli tickými a kulturními konotacemi a dimenzemi ... je tak mnohoznačná, apeialivii multidimenzionální a pružná, že nabízí mnoho různých způsobů, jak ji definovat (Silver 1994 dle Littlewood 1999). Ekonomický základ sociální exkluze I přes reflexi více rozměrů situace lidí na okraji zůstává klíčovou charakterisii kou vyloučených jejich ekonomická pozice. Byla to především ekonomická re strukturalizace a z ní plynoucí dlouhodobá nezaměstnanost, co nastartovalo sou časné trendy polarizace a zapříčinilo proces sociální exkluze (Sirovátka 1997 Littlewood 1999). Jednotlivé formy sociálního vyloučení jsou analyzovány jei jako dimenze téhož procesu, zakořeněného v ekonomické sféře, nikoliv jako ně kolik samostatných způsobů exkluze probíhajících svými vlastními mechanisnn. Společnost je jako celek přirovnávána k trhu, přisuzují se jí stejné mechanism; fungování. Je přitom důležité především být uvnitř, až výrazně druhotná je otáz ka, jakou pozicí člověk zaujímá (Sirovátka 1997). Na okraji sociálního systému s< ocitají ti, kdo jsou vyloučeni z hlavního proudu produkční a reprodukční akti\ it; (ibid.). Také v dokumentech a na konferencích Evropské unie figuruje vztah soci ální exkluze jako kauzální (Littlewood 1999). A studie, které se postupně objevuj a zkoumají vztah mezi dlouhodobou nezaměstnaností, exkluzí z pracovního tíhu ; sociální exkluzí (Littlewood 3999), pouze pátrají po tom, jaké další faktory si musí přidat k nezaměstnanosti, aby se vyhrotila do sociální exkluze. Marginalizace a sociální vyloučení jsou v těchto intencích chápány jako ine chanismy fungování společností, jejichž nezamýšleným důsledkem je odsouván některých lidí a skupin na okraj. Jedná se přitom mnohdy o mechanismy slr\U našim očím a myslím, odsouvání lidí na okraj společnosti probíhá bez účasti něčí ho záměru a vůle, ba dokonce mnohdy bez povšimnutí zúčastněných. Až sociálu politika, jakožto garant fungování společnosti, definuje potřeby člověka a domysl jeho žebříček hodnot, aby získala měřítko, podle kterého může lidem pomáhat Může tak dojít i k paradoxu, kdy se samotní vyloučení o aspektech své poutová níhodné pozice, stejně jako o svých potřebách, dozvídají teprve od sociálníht pracovníka. Současná role marginality a marginalizace Vypadá to, že se koncept marginality jako svébytný fenomén (ve své původn podobě, kde je „margo" chápáno jako „hranice") ze sociologie vytratil V posunuté podobě „marginalizace" se stal pouze jedním z pojmů sloužících charakteristice sociální exkluze. Specifika jeho užívání spočívají ve dvou akcentech 1. důraz na dynamiku a postupnost procesu, kterým jsou lidé odsouváni na okra_ 29 které jsou sociální politikou i prací málo ovlivnitelné, nebo alespoň neo-."■■": ané (nejčastěji sféra ekonomiky). Oiliiilvluzekexkluzi \ ■' teŠní společnosti vnímáme vylučování některých lidí z ní jako problém i ■ i aktuální Nabízí se tu však otázka, zda jde opravdu o problém tak sou-časný a bezprecedentní. Jak situace vypadala v minulosti a kdy nastal obrat? Youn«* (1999) nachází, pojmenovává a charakterizuje dva protiklady: inkhizivní společnost Zlatého věku po druhé světové válce, a společnost exkluzivní, jež se zrodila (spolu s pozdní modernitou) v revolucích a společenských změnách konce 60 let a následujících let 70. Zlatý věk přinášel lidem (především středním třídám ale lze říci, že celé společnosti, včetně vrstev nejnižších) více hmotného bohatství a jistoty. Rodina jako soukromá sféra a sféra konzumace souzněla ve svém fundování s mechanismy tržního hospodářství a práce jako sféry produkce. „Byla to éra inkluze, bohatství a konformity... Byl to svět jednoty, s hodnotami soustředěnými kolem práce a rodiny" (Young 1999: 3). Stále větší a větší množství lidí dokázala společnost zahrnovat jako své - rovnoprávné - občany, a to především díky své schopnosti naplňovat jejich sociálních práva, k nimž patří zaměstnání, příjem, zdravotní péče a bydlení. (Ibid.) Dnešní svět se v debatách o sociální exkluzi jeví docela jinak, rozpadá se na „společnost" a „okraj". Vzniká představa integrovaného celku, který pro své vlastní fungování obětuje některé své potenciální Členy a ze svého celku je vyřadí. Young charakterizuje toto pojetí „mnohých sociálních vědců" (1999: 19) následovně: struktura společnosti už neodpovídá představě hierarchické pyramidy jako teorie tříd, obsahuje pouze střed -jádro - a okraj. Tyto dvě části jsou od sebe odděleny tzv. „cordon sanitaire", ztělesňujícím spolehlivé mechanismy, vytvářející neprostupnou bariéru. Jde v nich o širokou škálu metod: od přímého uzavírání soukromých území a plánování územního členění měst až po nenápadné působení trhu; infrastruktura poskytovaná v územích, kde žijí „lidé z jádra", je pro ty na okrají finančně nepřístupná. Typologii lidí a jejich životů v jádru vs. na okraji vyjadřuje Young poněkud zjednodušeně, zato však jasně: zatímco jádro je spojeno s prací na plný úvazek, jistotou životních osudů, všeprostupující vlídnou sociální kontrolou a stabilní rodinou, lidé na okraji jsou bez práce nebo pracují v rámci sekundárního pracovního trhu, jejich životy jsou nejisté a ohrožené kriminalitou, a jejich rodiny nefungují. Lidé na okraji jsou obětními beránky společnosti: ona je nechce znovu při vtělit» ba naopak, chce je držet odloučené, na okraji (Young 1999: 19-20). Tento zjednodušený obraz Young vytváří, aby s ním vzápětí polemizoval. Podle něj totiž marginalizace a exkluze představuje klíčový mechanismus, na jehož principu pozdně moderní společnost funguje. Neexistuje žádná integrovaná společnost, která záměrně vylučuje, struktura pozdně moderní společnosti se jako celek utváří prostřednictvím exkluzivních mechanismů. Jak fungují, objasňuje Youna prostřednictvím analvzv dvou nroměn snolečností: iednak náshimi 30 Kulturní individualizace: pluralizace a nejistota „V porovnánŕ'se zlatým věkem industriálni společnosti máme stále silnější požadavky na to, abychom žili, jak chceme." Takto poněkud lapidárně - ale přitom výstižně - charakterizuje proces individualizace Konopásek (1993: 205-9 dle Musil 1996). Konec konformismu modernity přinesl prostor pro tvořivost a svobodu. Mezi konkrétní jevy, které tyto kulturní změny provázejí, patří rostoucí konzumerismus, pluralita možností výběru, důraz na okamžitost, hédonismus a sebe-realizaci. Roste kultura vysokých očekávání jak materiálních, tak sebe-realizačních (Young 1999). Pozdní modernita znamená možnost volby zároveň s nutností volit. Člověk má možnost zacházet se svým životem podle vlastních rozhodnutí, sám vybírá sociální sítě, ve kterých bude žít, sám je vytváří a udržuje. Jeho život je jeho vlastním dílem - jeho svobodou i jeho odpovědností. Široká, téměř bezbřehá možnost volit přináší obrovskou nejistotu, nutí člověka ke zvýšené sebereflexi, ke zpochybňování hodnot dříve nezpochybňovaných, k odmítání tradice, jež spolu s dnes zavrhovaným omezením přinášela i ontologickou jistotu (Giddens 1991:70-88). Také Beck analyzuje, jak se život mění, individualizuje; lidé ztrácejí skupinovou soudržnost, zaměřují se na sebe sama. Vzdělání kultivuje schopnosti reflexe i sebereflexe a vytváří potenciál, kterého lidé využívají k tvorbě svých životních drah. Následná zvýšená mobilita horizontální i vertikální zesiluje konkurenci a probouzí soutěživost na horizontálních úrovních. A jako se mění celý život, také nerovnost dostává jinou podobu a reprodukuje se novými mechanismy. Pozdní modernita staví problém vytváření identity před každého jednotlivce zvlášť. Také sociálním rizikům čelí každý sám. V nové stratifikaci běží o to, do jaké míry a jak obratně se člověk dokáže se všudypřítomnou nejistotou vyrovnávat. Sociálně stratifikační mechanismy nezanikají, pouze se znejasňují; nerovnost neustupuje, jen se proměňuje a zastírá (Beck 1992). Lidé se cítí znepokojení a nejistí ve světě, na jehož neprůhledných vazbách jsou závislí. Lékem na nejistotu se může stát sociální skupina - a je lékem o to účinnějším, oč pevněji určuje pozici Člověka v ní a oč výlučnej i se vůči nebezpečnému a nejistému okolnímu světu staví. Právě tady se otevřel velký prostor pro utváření mnoha Subkultur, které svým členům poskytují zázemí pro utváření sociální identity. Jednotné společenské normy se rozpadají, proto neexistuje záruka, že tvořící se subkultury nebudou omezovat jedna druhou a že jejich normy nebudou směřovat k boji jedné proti druhé. Naopak, soudržnost a identita skupiny se vytvářejí nejen na základě solidarity mezi členy skupiny, ale také vymezováním se vůči jiným skupinám. Upevňování skupinových hodnot znamená odmítání hodnot jiných skupin. Odlišování a odmítání musí mít navíc o to ostřejší podobu, o co bližší a pravděpodobnější je setkávání dotyčných skupin v sociálním prostoru (Young 1999). Svět vzájemně znepřátelených subkultur, používajících vůči sobě navzájem exkluzivních mechanismů, se jeví jako přirozený důsledek obrany jednotlivců Příklad exkluzivního mechanismu - morální panika Věk individualizace s sebou přinesl nový nástroj sociální kontroly - masová i i-L Normy už nejsou utvářeny a předávány v rodinách, církvi ani prostřednic- m' U 'tl'ikii absolutistického státu, nýbrž jsou formovány skrze masová média. T-'ÍN forma sociální kontroly se mění. Dříve šlo o autoritu, založenou buď na ■ '- ií-h vztazích, nebo na socializací vštípeném řádu morálních hodnot, naproti ' dnešní sociální a technologická změna oslabila mnoho tradičních, intim- '*h interpersonálních vztahů a převedla je do roviny abstraktních nebo expert- '-h sdělení"' (Volek 2000: 101). Jak ovšem upozorňuje Giddens: „... tato víra > nove abstraktní1 a důvěru oslabující mechanismy není pro velkou část populace psychicky uspokojující" (Giddens 1989: 279). Media 90. let dosvědčují svoji přizpůsobivost a schopnost reagovat na potřebu snolečnusti vyrovnávat se s nejistotou: přinášejí nový fenomén - morální paniku \ která se wmyká jejich dosavadní expertní a informativní linii. Užívané argumenty ztrácejí povahu objektivních zjištění, která mají sloužit příjemcům jako podklad pro hodnocení, mění se ve vyhrocenou morální kritiku a výzvy. „Vypjatá scnzitivila morálních panik vede k rychlé identifikaci nepřítele, označení obětních beránku a vytváří tak prostor pro sociální exkluzi" (Volek 2000: 110). Morální paniky hrají jednak roli „sociálně kompenzačních mechanismů obecně sílícího pocitu bazálni nejistoty" (Volek 2000: 110), jednak jejich prostřednictvím proti sobě bojují různé sociální skupiny o uhájení svých hodnot (ibid.: 98). A kdo je iniciátorem a účastníkem morálních panik? Ve světle Youngova rozboru exkluzivní společnosti dospíváme k hypotéze, že morální paniky vedoucí kcxklu/J těží vždy z těch sociálních skupin, které jsou vylučovaným obětem v sociálním prostoru nejblíže. Čím blíže k sobě dvě sociální skupiny stojí v sociálním prostoru, čím větší část životního prostoru sdílejí, tím pociťují palčivější potřebu odlišit se a druhou skupinu morálně odsoudit (Young 1999). Proměny ekonomiky: nastává konec „společnosti práce"? Moderní kapitalistická společnost se do podoby, jak ji známe dnes, rozvinula po druhú světové válce. V samotných základech jejího fungování nalézáme inklu-zivní -schopnost trhu práce a sociálního státu (Vobruba 1999). Prudký ekonomický růst. který se v poválečném období projevil prakticky v celé západní Evropě, po-skuoval širokou nabídku pracovních míst i prostředky pro sociální politiku státu. Právě v Léto době se práce na plný úvazek stala určujícím zdrojem příjmu i sociálního "TĹ-iTu morální paniky se v sociálních včelách objevilo už v 70. letech. Co nás ovšem opravňuje ji pu\:i/.(i\;it /a nový fenomén 90. let, je její velké rozšíření a kvalitativní proměna. ' YnuriĽ dá\á do souvislosti například kriminalitu se stále rostoucími požadavky na tvrdost trestů. IVidí, /v. uhě strany této polarity vycházejí z procesu proměny pracovního trhu. Na jednom pólu nájdenie dewanty, tj. lidi, kterým jsou odepřeny zdroje, poskytované pracovním trhem, a přitom JM>u jim «,;,11;; nabízeny produkty jako potenciálním konzumentům. Druhý pól, na kterém stojí bojovníci /j [inSné právo, tvoří lidé na pracovním trhu participující, nicméně stále ohrožení možností 32 postavení člověka, a tedy centrální hodnotou celé společnosti. Dodnes se od odvíjejí nejen principy fungování institucí státu (např. daňového a sociálního sy tému), ale také způsob uvažování lidí, jejich každodenní chování i mezilidsl vztahy (Vobruba 1999). Ekonomické a společenské změny, otřásající západními společnostmi od ko ce 60. let, přinesly v 70. a 80. letech debatu o alternativách industriálne kapitalí tického způsobu produkce. Dosavadní způsob fungování ekonomiky se stal te čem dvojí kritiky: z hlediska kvality i z hlediska kvantity (Vobruba 1999). Kvalitativní kritika upozorňovala jak na nevyhovující pracovní podmínky, ti především na vznik nových hodnot a měřítek, které ekonomické systémy nebere v úvahu - šlo především o hlediska šetrnosti vůči přírodě a kvality živo v obecném smyslu. Tito kritici předvídali posun hodnot lidí od materiálnu k nemateriálním a důraz na seberealizaci ve volnočasových aktivitách. Očekává že lidé budou upřednostňovat svoji koncepci „autentických potřeb", kladom důraz nikoliv na bohatství, ale na celkovou kvalitu života (Vobruba 1999). Že t nebudou považovat práci za centrální hodnotu svého života, nýbrž ji budou vyi žívat instrumentálně (Kooten 1999). Konzervativnější křídlo kvantitativní kritiky vycházelo s durkheimovskér chápání práce jako jediného tmelu pluralitní společnosti a žádalo od státu restru] turalizační zásahy, zajišťující více dobré práce. I výzkumy dokazují, že práce jediná instituce, v níž se spojují tři důležité aspekty - práce je nutnou povinnosi nese a předává hodnoty a slouží jako nástroj sociální soudržnosti (Glorieux 1999 Glorieux z toho dovozuje, že konec „společnosti práce", jak je dnes líčen rnnt hými sociálními vědci, je pouhou iluzí. Současnost je stále organizována kolei instituce práce (jako plné zaměstnanosti), problém spočívá v tom, že existující ti práce nedokáže očekávání lidí a jejich potřeby naplňovat - není již schopen int( grovat všechny členy společnosti - vyloučených je stále více. (ibid.) Liberálnější pohled neoklasických ekonomů naproti tomu situaci interpretov« jako příležitost a svobodu a zkonstruoval koncept „duální ekonomie", v něrr spatřoval řešení. Lidé podle něj zformují svoji výdělečnou strategii tak, že bud složena z příjmů ve formálním i neformálním sektoru. Vzroste svoboda každéh člověka v nakládání s časem (Vobruba 1999). Posledních pětadvacet let vývoje západních společností situaci dále kompliki je, neboť se ukazuje, že přímá úměra mezi ekonomickým růstem a zamestnanos pozbývá platnosti. Faktem zůstává, že globalizace a restrukturalizace zapříčinil významné strukturální proměny pracovního trhu. Zvyšuje se jak zamestnanos tak nezaměstnanost. Vysvětlení spočívá v nárůstu flexibility práce a částečnýc úvazku (Vobruba 1999). Kooten v tomto trendu vidí řešení (Kooten, 1999) . n druhé straně však zůstává faktem, že pro lidi bez kvalifikace je pracovních přílez tostí stále méně a jsou stále nejistější (Vobruba 1999). Kooten dovozuje užitečnost částečných úvazků a flexibility Dráče také z annlvzv nmtnvfnf ž>n n; 33 iba k celé akademické debatě až lakonicky konstatuje, že v době po éře sti plné zaměstnanosti, již žijeme, lidé že se s nastiňovanými problémy *F"i*~-"Dotýkají a nalézají strategie, jak jim čelit. Jen sociální vědy zatím o těchto 16 * h strategiích nic nevědí. Ve vzduchu stále zůstává viset palčivá otázka: co n°hradí práci na plný úvazek v její inkluzivní funkci? (Vobruba 1999.) Proměny sociálního státu: od garanta blahobytu k nástroji sociálního vyloučení Poválečný stát, který ve svých rukou koncentroval moc ekonomickou, politickou i sociální, byl vnímán jako garant důstojného životního standardu. Ekonomický rozmach, založený na masové zaměstnanosti, umožňoval slibný postup v naplňování demokratických ideji rovnosti. Sociální práva občanu, stále silněji reflektovaná, mohla být díky bohatému a štědrému sociálnímu státu v rostoucí míře naplňována. Od 70. let však spolu s nezaměstnaností rostou požadavky na výdaje sociálního státu a vysychají jeho zdroje. Na tomto procesu se podílí nejen zpomalení či zastavení ekonomického růstu, ale také globalizace - nadnárodní peníze se ocitají mimo kontrolu jednotlivých států (Musil 1996). Sociální stát to přimělo k adaptaci: vytvořil koncept „welfare mix", v němž se snaží opírat záruky blahobytu í o jiné instituce - rodina, soukromé podniky, neziskové organizace (ibid.). Dokáže snižovat výdaje tak, aby to neohrozilo jeho politickou existenci - voliči se stále těší poměrně dobrému sociálnímu zabezpečení. Je tu ovšem přece jeden háček: „...populace těch, kdo žijí na okraji nebo mimo trh práce, jsou na tom ... hůře" (Klein 1993: 12-13 dle Musil 1996: 26). Jak ukazují výzkumy, výdaje ve prospěch marginálních kategorií jsou z výdajů sociálního státu ty nejméně populární (Musil 1996). Nejenže sociální politika ztrácí schopnost začleňovat občany do společnosti, v mnohých případech se dokonce sama stává nástrojem sociálního vyloučení -právě tím, že se snaží lidem na okraji pomoci. Pod záštitou hodnot rovnosti a sociální solidarity jim poskytuje prostředky, aby mohli žít na určité životní úrovni. Ukazuje se ale, že tato pomoc má dvě úskalí: na jedné straně je provázena stigmatizací jejích příjemců, na druhé straně přebírá za lidi část odpovědnosti za jejich životy. Tyto dvě stinné stránky sociální politiky se navíc symbioticky doplňují: čím je solidarita silnější a garantovaná životní úroveň vyšší, tím větší jistotu a menší odpovědnost lidem vkládá do rukou, tím méně jsou lidé motivováni, aby se o sebe postarali sami; čím nižší je hranice potřebnosti a situace člověka závisí na jeho vlastní iniciativě, tím výraznější stigmatizace potřebné postihuje. Sociální exkluze jako plod ideje občanství i jeho hrozba Koncept občanství, založený na ideji rovnosti všech lidí, leží v samé podstatě moderní společnosti; tvoří její tmel a umožňuje vnímat ji jako jednotný celek. Sociální exkluze má vypovídat právě o tom, že někteří lidé jsou z tohoto celku \r 4-__j:x„.'___i„x—„^: i-^i^ ^,,,,1-,. „ „<~í,If, ,„,t-,,Ai-at-,, u;< tifikace (Marshall 1992). Moderní společnost je společnost občanů, statut člen; společnosti je spjat se statusem občana - rovnost občanů zaručují občanská práva Vyloučení ze společnosti je pak totéž jako vyloučení z občanských prihli tomuto závěru víceméně dospívá diskuse sociálních vědců 90. Set - sociálne vyloučení jsou stále více ztotožňováni s těmi, pro něž občanská práva buď ne.pl a tila, nebojím byla odepřena (Atkinson 2000). Ideově je občanství založeno na rovnosti lidských bytostí. Je to právě člověk lidský život a jeho kvalita, co získává v moderní společnosti posvátnost a spole s ní také vrcholný politický status (Beck 1992 dle Marada 2000). Vrcholnou pníi tickou autoritu požívají ústavní listiny práv a svobod (ibid.). Prakticky se víal rovnost realizuje politickými prostředky pouze jako rovnost občanů, kde „občanství je status udělený plným členům společnosti" (Marshall 1992: IS) A konkrétním obsahem abstraktního slova „společnost" je stát. Lidská práva zii stávají pouhou iluzí bez jeho orgánu zajišťujících občanům možnost svých lid ských práv využívat. Aby tak občané mohli činit, musí být ochotni státnímu dozo ru podléhat (Giddens 1991). Přestože jsou práva reálně garantována jen občanům, v ideovém a pojetí sc je jich škála stále rozšiřuje. Dopad na sociální vyloučení vystihuje Marada: „...čin-více práv se přizná každému, tím vetší šance každý má dostat se mezi vyloučené' (Marada 2000). Jako nabývají mnoha rozměrů sociální práva, získává mnohc rozměrů také sociální exkluze. A s každou další reflexí některé z dimenzí sociáln exkluze vyplouvá na povrch další náznak o nedosažitelnosti občanské ideje rovnosti. Strobeí v tom vidí závažný politický signál: hroutí se demokratická společ nost, neboť ideály, na kterých stojí, se nestaly skutečností (Rabušic 2000). Vždy t co je to za společnost sobě rovných občanů, když je jejich právně zaručená rovnost stále méně dosažitelná? Globalizační proměny občanství Obrovskou výzvou je pro občanství globalizace; suverenita státu jako dosavadního garanta občanství se hroutí jednak vlivem ekonomických nadnárodnícľ mechanismů, jednak pod tlakem mezinárodních závazků. V mezinárodních institucích navíc zdaleka neběží jen o vztahy mezi státy jako svébytnými jednotkami pod kontrolu se dostávají i povinnosti státu vůči jeho vlastním občanům (dodržování lidských práv i práv menšin) (Cohen 1999). Pozdní modernita proto podle Cohenové vyžaduje pluralitní pojetí občanství, rozprostřeného do různých úroui: a garantovaného různými institucemi. Univerzalizovaná lidská práva vytvářejíc: globální kulturu mají být garantována supranárodními institucemi, stát má uplatňovat politický princip založený na co nejširší demokratické participaci, a zdrojem sociální identity se mají stát regionální politická uskupení (ibid.) V podobném duchu píše Goodin o Evropské unii: má fungovat jako „sysiém mnoha překrývajících se ,suverenit' se spoustou různých úrovní a míst, kam se může člověk obracet se svými žádostmi a prosbami" (2000: 37). Zdůrazňuje, že bychom měli „jasně usilovat o svět s mnohonásobným, překrývajícím se Člen- 35 -1'sné inkluze společnosti resp. státu: „Vše, co potřebujeme, musíme získat od ^m1 nebo od těch, které k tomu stát legitimizuje" (2000:36). Vyloučení S aednotlivých občanských práv se tak kumuluje. Naopak navrhovaná garance Z"f'v různými institucemi umožňuje snazší inkíuzi: základní lidská práva jim za-pn-í instituce, stojící vysoko nad politickými a kulturními zájmy, (samo)správa olitická je zahrne jako individua a pocit přináležitostí a solidarity jim poskytne lokální komunita (Cohen 1999). Je však takové rozptýlení identity realizovatelné? Může být člověk rozdělen na několik segmentů a každou ze svých potřeb (vnímaných jako právo) uspokojovat v iiné sféře? Mohou vedle sebe v jedné politické společnosti žít sociální skupiny s různými (a mnohdy protichůdnými) kulturami a hodnotami? V hledání odpovědí na tyto otázky může významně pomoci Marešův postřeh, že koncept inkluze se vztahuje pouze k lidem jako k individuím, a nikoliv jako ke členům sociálních skupin (Mareš 2000). Realizace rozptýleného modelu občanských práv je možná pouze za předpokladu plné individualizace společnosti. Tolerance mezi sociálními skupinami je dosažitelná pouze v případě, že jejich členové sami sebe vnímají v první řadě jako individua, a nikoliv jako členy skupin. Je zajímavé uvážit, jakou roli může v tomto kontextu sehrát již nepoužívaný koncept marginality. Riesmanův marginal jako člověk na hranici mezi dvěma světy, mezi dvěma kulturami, mezi dvěma sociálními systémy se nám tu totiž jeví jako modelový typ obyvatele pluralitního světa. Závěr Podíváme-Ii se na dnešní společnost ve světle srovnání se společností po druhé světové válce, můžeme lépe nahlédnout problémy, kterým dnešní svět čelí. Protiklad modernity a její pozdní podoby spolu s protikladem marginality versus mar-gínalizace pomáhá vystihnout významné posuny ve vnímání hranic, jež v současné společnosti probíhají mezi lidmi. Koncept marginality se rodí (ve 20. letech minulého století), aby charakterizoval stinnou stránku emancipace člověka z tradičních vazeb do světa modernity, založeného na ideálech rovnosti lidí jako občanů a nivelizujícího jejich životní podmínky. Všímá si, jak emancipaci provází život na hranici mezi sociálními ;ubsvěty, plný psychické rozpolcenosti, nejistoty a ztráty pevně zakotvené identity. Marginalita v době vrcholící modernity v podobě inkluzivní společnosti po iruhé světové válce představuje rub svobody a Široké možnosti voleb, odraz ros-".oucího důrazu na vnímání (včetně sebepojetí) Člověka jako individua, je nutnou součást životního údělu moderního emancipovaného člověka. V této době je do-:"ninujícím společenským procesem integrace stále širších vrstev lidí do celistvé společnosti občanů. Úsilí o rovnost lidí se přesouvá od požadavků garance rov-íých práv politických a osobních k požadavkům rovnosti sociálních podmínek