■8
9
Life z knihy "Čitias and Society89 fy$0 Hat t © B«isa9 ftew Xork, '3.957» Pr^ně publikováno t časopis© The rican Journal of Sociology^ vol. 44s červenec 19385 str. 1 - 24 K Wirthqva studis j© dn©s právem pokládána za klasickou, i kd5?2 jsou profei ai věcné výhradye J®h© zásluhou j©s že ukázal a® tos      město je Jakýmsi sociálním kontextem měnícím základní prvky sociální organizace* Wirth dokázal odvodil; se vzájsmíiéh© půaobsai tri. saakůj, které konstituují siesto* t j« s veBeákc poôtu obyvatel, Jejich velké hustoty s soeiálsí fňznQT®&m%% charakt®^ r i etické s?ysy způsobu Sirota ">?e aíšatěj včetně* sociálních vstah& i sociální patologie* Že  přitom poněkud precenil některé věci, napr* městskou asxomyiaitug rozklad aěstaké rodiny do shluku malých izolovaných rodin a význam sekun*> dárních organisael^ nemění nic n© tosaP že Jeho 5Xáia®& J® dosud zdrojem mnoha podnětných asy siensko
VELKOidŽSTO A DUŠEVNÍ ŽIVOT Georg Simmel
Nejzávažnější problémy moderního života vyplývají 3e snahy jednotlivce zachovat si samostatnost a individualitu své existence tváří v tvář nepřekonatelným sociálním silám, historickému dědictví, kulturním vlivům a technice života. Boj s přírodou, který člověk musel postoupit, aby uhájil svou tělesnou existenci, dosahuje v této moderní fázi svou poslední .formu. Osmnácté století žádalo od Člověka, aby se osvobodil ode všech historických pout, pokud Jde o stát, náboženství, morálku i hospodářství„ Povaha Člověka, povodně dobré a všem společná, se má vyvíjet bez překážek. Devatenácté století Žádalo kromě větSÍ svobody také funkční specializaci člověka a jeho,práce; tato specializace způsobuje, že se jeden člověk ód druhého liší, a že je každý co nejvíce nepostradatelný. V důsledku této spe- • cializace je každý člověk ovšem závislejěí na doplňkové činnosti všech ostatních lidí* Nietzsche říká, že rozvoj jednotlivce je podmíněn naprosto bezohledným bojem jednotlivců; socialismus z téhož důvodu věří v potlačení veškeré konkurence. Vždycky však přitom musíme počítat se základním motivem činnosti! člověk 3e brání tomu, aby byl nějakým sociálně technologickým mechanismem nivelizován a opotřebován. Při zkoumání vnitřního významu specificky moderního Života a jeho produktů se musíme snažit rozřešit rovnici, kterou struktura jako je velkoměsto klade mezi jednotlivce a superindividuél-ní obsah života. Takový výzkum musí odpovědět na otázku, jak se osobnost přizpůsobuje působení vnějších sil. A to bude dnes mým úkolem*
10
21
Psychologické základna velkoměstského typu osobnosti spočívá v zintensivnění nervových stimuluj což je dáno rychlými a nepřerušovanými směnami vnějších a vnitřních podnětů. Človék je tvor, který rozlišuje, Jeho mysl je podněcována rozdílem mezi okamžitým dojmem a mezi dojmem^ který předcházel, Trvalé dojmy, doj&yä které ss jen málo navzájem liší, dojmyf které jsou pravidelné a obvyklé e které ukazují pravidelné s obvyklé kontrasty - všechny čakové dojmy vyčerpávají naše vzdorní méně než rychlý sled měnících se obraxů;, ostrá diskontinuita dojmů obsažených v jediném pohledu a ne-očekávanost prudkých dojmů, Takové psychologické podmínky vytváří velkoměstoe Při každém prechásení ulices při tempu a mnohotvárnosti životas at už jde o jeho společenskou Si hospodářskou stránkuj Si o život v povolání, působí město - pokud jde o 3myalové základy duševního života - naprosto jinak ne£ malé město nebo vesnice. Velkoměsto vyžaduje od člověka jakožto rozlišujícího tvora jiný stupeň vědomí než život na venkově. Tam plyne životní rytmus i smyslový a duševní život pomalu, v rámci svyků a stejnoměrně.
Právě v této souvislosti lze pochopit rafinovaný charakter duševního života ve velkoměstě, porovnáme-li jej s malým městem, které spočívá spíš na hluboce prožívaných a emocionálních vztazích* Tyto vztahy jsou zakořeněny v podvědomých yrstvách vědomí a nejlépe se jim daří v stejnoměrném rytmu nepřerušovaných zvyklostí. Intelekt má však své ©isto v průhledných, uvědomělých^ vyšších vrstvách vědomí, je to naše nejpřizpůsobivšjší vnitřní síla. K tomu, aby se intelekt přizpůsobil změně a kontrastu některých jevů, není zapotřebí žádných šoků ani vnitřních přeměn; takovými přeměnami musí pro-
jít pouze   mysl konzervativního člověkas mé-li se přizpůsobit rytmu událostí v® velkoměstě,, Velkoměstský -typ Člověka - jichž je ovšem tísíee individuálních obrně - si tedy vyvinul ústrojí, chránící ho před hrozivými proudy a rozpory vnějšího prostředíř které by ho vykořenily 6 Reaguje hlavou místo srdcem. Tak se větší uvě-domělost stává psychickým prerogativem,, život ve velkoměstě tedy zdůrazňuje u člověka větší uvědosaělost a převahu inteligence*- Re&ke© 'na jevy typické pro velkoměsto se posunuje na ten orgán, který je nejméně citlivý a je zcela vzdálen hloubce osobnosti. Tak vidíme, že intelekt chrání subjektivní Život před obrovskou mocí života ve velkoměstě, rosvětruje se v mnoha směrech a po ji se s mnoha navséjem. oddělenými j@ľy0
Velkoměsto bylo vždy sídlem peněžního hospodářství Množství a koncentrace směn zde dává směnným prostředkům takový význam, jaký by nikdy nemohly asít při rozptýleném způsobu obchodování na venkově, Peněžní hospodářství a nadvláda intelektu jsou vnitřna spjaty, vyzná čují se totiž věcným postojem při jednáni s lidmi a při zacházení s věcmi, a v tomto postojí se Často formální spravedlnost pojí s nešetrnou tvrdostí. Intelektuálně rafinovaný člověk je lhostejný vůči jakémukoliv proje-> vu ryzí osobitosti, neboí z ní vyplývají vztahy a reakce, které nelze vyčerpat logickými postupy. Podobně se také neshoduje individualita jevů-s peněžním principem. Peníze se týkají jen toho, co mají všichni společné : peníze vyžadují směnnou hodnotu, všechnu kvalitu ■ a individualitu redukuji na otázkus kolik? Veškerá intimní citové vztahy mezi lidmi jsou založeny na jejich individualitěj kdežto v racionálních vztazích sg s člověkem počítá jako s číslem, jako s prvkem^ který je sám
12
13
o sobě lhostejný. Zajímavý je pouze objektivní měřitelný výkon. Tak počítá velkoměstský Člověk se svými obchodníky a zákazníky, 3 domácím personálem a často i s lidmi, s nimiž je nucen být ve společenském-styku, lyto znaky intelektuélnosti kontrastují s povahou malého okruhu lidí, ve kterém nevyhnutelná znalost individuality stejně nevyhnutelně způsobuje vřelejší ton v chování, způsob chování, který je něčím více než pouhým objektivním vyrovnáváním služeb a protislužeb, Y oblasti hospodářské psychologie cnalé skupiny lidí je důležité, že za primitivních podmínek slouží výroba zákazníkovi, který si objedná zboží, takže se výrobce e odběratel navzájem znají. Moderní velkoměsto je však téměř výhradně zásobováno výrobou určenou pro trh, čili pro naprosto neznámé zákazníky, kteří nikdy nepřijdou s výrobcem do osobního styku. Touto anonymitou získávají zájmy obou stran neúprosnou věcnost a intelektuálně vypočítavý hospodářský egoismus zúčastněných se nemusí obávat žádných úchylek způsobených nevypoSítatelnost lidských vztahů. Peněžní hospodářství ovládá velkoměsto : nahradilo poslední zbytky domácké výroby a přímou výměnu zboží, a den ode dne zmenšuje množství práce, kterou si zákazníci objednávají, Věcné stanovisko je zřejmě spjato tak úzce s peněžním hospodářstvím, které ve městě převládá, že nikdo již nemůže říci. zda intelektuálske mentalita napřed podpořila rozvoj peněžního hospodářství, či zda tomu bylo naopak. Velkoměstský způsob života je jistě ne júrodnější půdou pro tuto vzájemnost , což budu dokumentovat pouze citováním výroku nejproslulsjšího anglického historika: v průběhu celých dějin nebyl Londýn nikdy srdcem Anglie, ale často byl jejím intelektem a vždycky měšcem ns peníze*
V některých zdánlivě bezvýznamných rysech, které jsou na povrchu života, ae tytéž psychické směry charakteristicky sjednocují. Mysl moderního Člověka je stále více a více Vypočítavá. Vypočtená přesnost v praktickém životě, kterou přivodilo peněžní hospodářství; odpovídá ideálu přírodních vědí. přeměnit svět na aritmetický problém označit každou část světa matematickými vzorci. Pouze peněžní hospodářství mohlo vyplnit život tak mnoha lidí vážením, počítáním a číselným hodnocením, snížením kvalitativních hodnot na hodnoty kvantitativní . Početní povaha peněz vyvolala vznik nové přesnostis určitosti v definici totožností i rozdílů; v uspořádání vztahů Životních prvků zavládla jednomyslnost ~ stejně jako se toto zpřesnění projevilo navenek vSe-obecným rozšířením používání kapesních hodinek,, Podmínky života ve velkoměstě jsou však zároveň příôinou i důsledkem tohoto rysu. Vztahy a záležitosti typického obyvatele velkoměsta jsou obvykle tak rozmanité a složité, že by se celé jejich stavba bez největší přesnosti , pokud jde o dodržování slibů a poskytování služeb, zřítila a vsnikl by neřešitelný chaos. Tato nutnost je vyvolána především nakupením mnoha lidí s velmi odlišnými sejmy, kteří musí svá vztahy a činnost 2s£lenit do vysoce složitého organismu,. Kdyby se všechny hodiny a hodinky v Berlíně najednou začaly buč předcházet nebo zpožcfovat, třeba jen o hod inu, znamenalo by ta na dlouhou dobu narušení všeho hospodářského Života a komunikací ve městě. Krosně toho by zdániivě pouze vnější faktor, jako jsou dlouhé vzdálenosti, způsobil sbytečné čekání, nedodržení všech schůzek, a tedy další nepříjemnou časovou ztrátu. Proto je technika života ve velkoměstě nepředstavitelná bez co nej-
1
14
15
přesněj§ího vfile&ění všech Činností a vzájemných vztahů do stálého s neosobního časového rozvrhu* Z toho opět vidíme, že z každého bodu na povrchu existence můžeme spustit sondu do hlubiny vědomí, takže nejbanálnější vnější životní okolnosti jsou spjaty ae zásadními zrně-. nami, které se týkají životního stylu a významu života.
Složitá a rozsáhlá existence ve velkoměstě nám vnucuje v živoť? přesnost, vypočítatelnost a exaktnost, a tyto rysy nejsou jen v nejužším spojení s peněžním hospodářstvím a intelektuálskou povahou tohoto způsobu života, Tyto znaky musí rovně ž zabarvit životní obsah a přispět k odstranění těch iracionálních; instinktivních, suverénních rysů a podnětů, které směřují k tomu určovat způsob života zevnitř místo přijímat všeobecné a přesně schématizované životní formy zvenku. I když suverénní typy osobností, vyznačující se iracionálními podněty, mohou ve městě existovat^ jsou nicméně protikladem typického života ve velkém městě. Proto lze pochopit, proč lidé jako Ruskin a Nietzsche vášnivě nenáviděli velkoměsto. Nacházeli totiž životní hodnoty pouze v neechessatisované existenci, kterou nelae definovat přesně stejně pro všechny, 2 téhož zdroje nenávisti vůči velkoměstu pramenila.i jejich nenávist vůči peněž~ nímu hospodářství a intelektuálismu moderního života. Tytéž faktory, které takto splynuly v naprostou přesnost životní formy, splynuly též ve vysoce neosobní strukturu, a na druhé straně podporovaly vznik velmi osobní subjektívnosti, Neexistuje patrně Žádný.jiný psychický jev, který by byl tak bezvýhradně vyhrazen velkoměstu, jako je blaseovaný postoj, Blaseovaný postoj je především výsledkem rychle 3e měnících a velmi koncentrovaných protichůdných nervových podnětů.
Z toho, jak se zdá, pramení rovněž původní vznik velkoměstské intelektuálnosti* Proto také hloupí lidé, kteří nežijí intelektuálně, nej3ou blaseovaní, Život, který je ustavičným honem za zábavou, způsobuje u Člověka blaseovaný postoj, protože dráždí nervy na najvyšší míru tak dlouho, že nervy nakonec přestanou vůbec rea-
Stejně tak se stává, Že neškodnější, avšak rychle se střídající a protichůdné 'dojmy vyvolají u Člověka prudké reakce, nervy se brutálně drásají až se spotřebuje i' poslední rezerva a zůstane-li Člověk v temže prostředí^ nemá čas nabrat novou sílu, Z toho pak plyne neschopnost reagovat na nové vjemy s příslušnou energií Tak vzniká blaseovaný postoj, patrný vlastně u každého velkoměstského dítěte, jestliže je porovnáme s dětmi z klidnějšího a méně proměnlivého prostředí„
K tomuto fyziologickému zdroji velkoměstského bia™ seovaného postoje se pojí jiný zdroj, vyplývající z peněžního hospodářství. Podstatou blaseovaného postoje je otupování bystrosti^ To neznamená, Že se předměty nevnímají, jako je tomu u přihlouplých lidí, ale že se význam a odlišné hodnoty věcí, a tedy i věci samé považují za nedůležité. Věci připadají blaseovanému člověku všechny stejné, všední, šedés žádný předmět nezasluhuje, aby se mu před jiným dávala přednost. Tento způsob je věrným subjektivním odrazem zcela internalizováného peněžního hospodářství. Tím, že peníze poskytují za mnoho velmi různých věcí vždy jeden a týž ekvivalent, stávají se strašlivým nivelizátorem, protože vyjadřují všechny kvalitativní rozdíly mezi věcmi termínem "kolik"? Peníze, bezbarvé a lhostejné peníze se stávají společným jmenovatelem všech hodnot, vyhlodávají ne-
nevratně jádro-věcí, jejich individualitu, jejich specifické hodnoty a neporovnatelnost. Všechny věci plynou se 3tejnou specifickou váhou ve stále takoucíni proudu p«něz. Všechny věci leží ve stejné úrovni a liší se navzájem pouze tím, jak velkou plochu přikrývají, V jednotlivých případech je toto zbarvení, nebo spíš odbarvení věcí, jejich zhodnocením v penězích nepatrně malé. Avšak jde-li o vztah bohatých lidí k předmětům, které je možno za penise koupits pas u£ je výhradně pekuniární hodnocení vecí velmi- zřetsiné. k čemuž snad přispívá i celkový charakter, kterj mentalita soudobé veřejnosti všude na světě těmto věcem přisuzuje0 Ve velkých městech^ která jsou hlavními sídly peněžních směn? vystupuje kupní síla věcí mnohé© více do popředí než v menších místech, Proto se teieé zrodil blaseovaný postoj napřed ve velkoměstech,: V blaseovaném postoji podněcuje koncentrace lidí a věcí nervovou soustavu jednotlivce k nejvyššímu výkonu až dosáhne svého maxima. Pouhým kvantitativnía zintenzívněním stejných podmiňujících činitelů se tento výkon přeměňuje v opak a objeví se jako blaseovaný postoj* Při tomto postoji odmítají nervy reagovat na své podněty, a tím je dána poslední možnost přizpůsobit se ob- ■ sahu a formám života ve velkoměstě* Sebezáchově některých osobností se kupuje 2a cenu znehodnocení celého objektivního světa, znehodnocení, které nakonec nevyhnutelně vtáhne vlastní osobnost člověka do pocitu stejné bezcennosti.
S tímto způsobem existence se člověk musí vyrovnat zcela sám, kdežto jeho sebezáchova ve velkém městě na něm žádá stejně negativní chování i ve směru sociálním. Tento'mentální postoj obyvatel velkoměsta k sobě
navzájem můžeme formálně označit jako rezervovanost. Kdyby měl ve velkoměstě pokračovat ustavičný styk jeho nespočetných obyvatel, a kdyby měl být doprovázen týmž. počtem vnitřních reakcí jako v malém městečku, kde člověk zná téměř všechny lidi, které potkává a k nimž mé většinou pozitivní vztah, byl by Člověk zcela rozštěpen a upadl by do nepředstavitelného duševního stavu. Naše rezervovanosť je způsobena částečně tímto psychologickým faktem a částečně nedůvěrou, kterou lidé maji při styku s riskantními složkami života ve velkoměstě. V důsledku této rezervovanosti často neznáme osobně ani lidi, kteří jsou celé léta našimi sousedy, a právě tato rezervovanost způsobuje, že v očích občanů % malého města vypadáme chladní a bezcitní. Jestliže se však nemýlím, není příčinou této vnější rezervovanosti pouze lhostejnost, ale častěji než si to uvědomujeme, je to mírná averze, vzájemné odcizení a odpor, z něhož v okamžiku bližšího styku vzniká nenávist a boj.
Celá vnitřní organizace rozsáhlých vzájemných styků 3počívé na velmi složité hierarchii sympatii, lhostejnosti a averzí zběžné i velmi trvalé povahy. Sféra lhostejnosti není v této hierarchii tak velká, jak by se mohlo na první pohled zdát* Naše psychické aktivita dosud reaguje na téměř každý dojem někoho jiného zřetelným pocitem. Bezděčný, plynulý a měnící se charakter tohoto dojmu má zdánlivě za následek lhostejný stav. Ve skutečnosti by byla tato lhostejnost stejně nepřirozená, jako by bylo nesnesitelné rozšíření nekritických vzájemných sympatii* Před tímto typickým nebezpečím velkoměsta, před lhostejností na jedné straně a nekritickými sympatiemi na druhé straně nás chrání antipatie. Latentní antipatie a přípravné stadium praktic-
3
18
kého antagonismu končí v rezervovanosti a v averzi, bez nichž by tento způsob života nemohl existovat. Rozsah s směs tohoto životního styluf rytmus jeho vzniku a zániku, formy, jimiž se uskutečňuje - to vše i s jednotícími motivy v užáím slova smyslu, tvoří neoddělitelný celek velkoměstského životního stylu. To., co 38 ve velkoměstském Životním stylu objevuje přímo jako disccia-ce, je ve skutečnosti pouze jednou z elementárních forem jeho socializace.
Tato j^ezervovanost podbarvená 3 kry tou averzí se objevuje opět jako pláštík všeobecnějšího duševního jevu velkoměsta: zaručuje jednotlivci takový druh a takový rozsah osobní svobody^ který nemá obdoby za žádných jiných podmínek. Velkoměsto ae vrací k jedná velké vývojové tendenci společenského života jako takového, k jedné z několika mála tendencí, pro kterou lze stanovit celkem váeobecně platný vzorec. Nejranějěí rásse sociálních formaci, jak je nacházíme v historické i.v současné sociální struktuře, je tato: poměrně malý okruh lidí pevně uzavřený proti sousedním, cizíffij nebo nějakým způsobem nepřátelským okruhům jiných lidí. Tento okruh je však velmi úzce sklouben a poskytuje svým jednotlivým členům pouze úzké pole pro rcsvinutí jejich vynikajících vlastností a pro volny pohyb* Tak začínají politické a příbuzenské 3kupiny, politické strany a náboženské spolky. Sebezáchova aiadýeh. spole-- čenství vyžaduje zřízení velmi přísných hranic a ústreď ní jednotu* Proto nemohou dovolit individuální svobodu a rozvoj„
Z tohoto stadia pokračuje společenský vývoj zéro-ven dvěma a přece si odpovídajícími směry. Jakmile skupina začne růst - číselně, prostorově a pokud jde
0 význam v životě - uvolňuje se zároveň i její vnitřní jednota a její puvodn?   přísné oddělení od ostatních
se rovněž zmírňuje v důsledku vzájemných vztahů a styků. Zéroverí získává jednotlivec mnohem větší svobodu pohybu než při původníaa žárlivém omezování. Jednotlivec získává rovněž zvláštní individualitu, která je při rozděleni pracovních příležitostí ve zvětšené skupině nutná a může se lépe uplatnit, Stát, křesťanství, cechy, politické strany a nespočetné množství jiných skupin, se vytvořilo podle této zásady, i když všeobecné schéma bylo v jednotlivých případech obměňováno podle zvláštních podmínek^
Zdá se, že toto schéma lze zřetelné rozeznat i při vývoji osobnosti v životě města. Život malého mesta v antice i ve středověku kladl zábrany vůči pohybu a vztahům jednotlivce se světem venku, a kladl zábrany
1 proti nezávislosti a diferenciaci jednotlivce samého. Tyto zábrany byly takové, že by v nich moderní Člověk nemohl dýchat- Také dnes cítí obyvatel velkoměsta, který se octne na malém tsěatě, určitá omezení, která jsou co do druhu těmto bývalým zábranám podobnáa Ôím menäí je okruh, tvořící naše prostředí, a Čím omezenější jsou na§e vztahy vůči ostatním lidem, které pomáhají odstraňovat zábrany jednotlivců, tím úzkostlivěji si tento mely okruh chrání své cíle, svůj životní*apůsob, vyhlídky jednotlivců a tím rychleji by kvantitat tativní specializace prolomila rámec celého tohoto okruhu.
Zdá se, že antická   poliš měli směru charakter malého města* Ustavičné ohrožení její existence ze strany nepřátel zblízka i zdaleka mělo za následek přísnou soudržnost v politickém i vojenském
20
21
směru, hlídání jednoho občana druhým, žárlivost celku .. . vůči jednotlivci, jehož osobní život byl potlačen do té míry, že se mohl vyžít jen tím, že se ve své vlastní domácnosti choval jako despota. Nesmírný vzruch a pohyb, jedinečnou barvitost života v Athénách můžeme snad pochopit jen tak, že lidé, kteří byli výraznými osobnostmi, bojovali ustavičně proti vnitřnímu i vnějšímu tlaku odosobňujícího malého města. Tím vznikalo napjaté ovzduší, kde byly slabší osobnosti potlačeny a silnější povahy byly podněcovány, aby 3e projevily co ne jprudSíjr. způsobem. Právě proto kvetl v Athénách takzvaný Hvše~ obecně lidský charakter" jako stupeň intelektuálního vývoje našeho rodu.
Potvrzujeme totiž skutečnou i historickou platnost tohoto spojení t nejrozšířenější a nejvšeobecnější obsah a formy života jsou velmi úzce spjaty s velmi individuálními formami. Mají společné přípravné stadium, to znamená, že nacházejí svého nepřítele v úzkých formacích a skupinách, jejichž udržení vytlačuje oba uvedené jevy do stavu obrany proti expanzi a všeobecnosti venku a proti volně se pohybující osobnosti uvnitř* Stejně jako ve feudální době "svobodný™ byl člověk stojící pod ochranou zákona zfimš, to znamená zákona nejvštšího sociálního okruhu a nesvobodný byl ten člověk, který své právo bral pouze od úzkého okruhu feudální společnosti a byl tedy vyloučen z většího sociálního okruhu, také dnes je velkoměstský člověk "svobodný" v duchovním i přeneseném smyslu na rozdíl od malichernosti a předsudků, které člověka omezují v malém městě.
Vzájemnou rezervovanost a lhostejnost a podmínky intelektuálního života velkých okruhů nepociťuje jednotlivec nikdy silněji jako útok na svou nezávislost
než v hustém davu velkoměsta. Je to tím, že tělesné bií kost a úzký prostor činí duševní vzdálenosti ještě vidi tělnějšími* Druhou stránkou této svobody je, že se za určitých okolností necítíme nikde tak osamělí a ztracení jako ve velkoměstském davu, protože zde stejně jako jinde není rozhodně nutné, aby se svoboda člověka odrážela v jeho citovém životě jako pohoda„
Velkoměsto se nestalo sídlem svobody člověka jen proto, že je velké rozlohou'a že v něm bydlí pohromadě mnoho lidí a v důsledku všeobecné historické korelace mezi zvětšováním okruhu a osobní vnitřní a vnější svobodou. Právě přestoupením tohoto viditelného prostoru se každé dané město 3tává sídlem kosmopolitismu. Horizont města se rozšiřuje podobným způsobem jako bohatství: určité čá3t majetku vzrůstá téměř automaticky a stále rychleji. Jakmile bylo dosaženo určité hranice, rostou hospodářské, osobní a intelektuální vztahy městských obyvatel geometrickou řadou a stejně rostě také intelektuální převaha města nad okolním zázemím. Každý postup v dynamické expansi se stává stupněm ne snad pro stejnou, ale pro novou a větší, expanzi. Z. každé nitky, vycházející z města. venf rostou jakoby samovolně další nitky, stejně jako uvnitř města přináší bezpracný důchod z pozemka majitelům automaticky stéle větší zisky pouze v důsledku růstu komunikací.
V tomto bodě se kvantitativní pohled na život mění přímo v kvalitativní.povahové rysy. Životní sféra malého města je v podstatě uzavřená a soběstačná. Právě pro velkoměsto je příznačné, že jeho vnitřní život ve vlnách přetéká do Široké národní nebo mezinárodní oblas ti. Výmar není příkladem opaku, protože jeho význam se točil kolem slavných osobností a zemřel s nimis
22
kdežto velkoměsto je charakterizováno právě naprostou nezávislostí í na těch nejvýznamnějších jednotlivých osobšcho To je druhá stránka nezávislosti a cena, kterou jednotlivec platí za nezávislost, jíž ve.velkoměstě užívá„
NejvýznamnějŠí charakteristikou metropole je tato funkční extenze za fyzické hranice, která zas dodává Životu ve velkoměstě váhu, důležitost a odpovědnosti Slovek nekončí tam, kde končí jeho tělo nebo oblast jeho bezprostřední Činnosti, Oblast působnosti člověka je dána spíš součtem účinkůř které z něho vycházejí Časově i prostorově. Stejným způsobem se i město skládá se všech svých vlivů, které sahají za jeho bezprostřední hranice. Pouze tato oblast je skutečným rozsahem města, káe je vyjádřena jeho existence. Z toho vyplývá-, Že individuální svobodu, která je logickým a historickým doplněním takové extenze, nelze chápat pouze v záporném smyslu jako pouhou svobodu pohybu a odstranění předsudků a malicherností. Podstatné jej že se zvláštnost a neporovnatelnost, která je nakonec dána každému člověku, vyjádří tím, že si člověk vypracuje svůj způsob života. Jestliže ae řídíme zákony své vlastní povahy - a to je konec konců svoboda - bude to zřejmé a přesvědčivé pro nás i pro ostatní pouze tehdy, když se výraz této-povahy liSÍ od výrazu ostatních lidí. Pouze naše nezaměnitelnost dokazuje, že náš životní způsob nebyl zastíněn ostatními»
Města jsou především sídlem největší hospodářské dělby práce. Tím dochází i k tak extrémním jevům, jako je v Paříži výnosné zaměstnání "quatorziěme", což jsou lidé, kteří jsou v době oběda pečlivě oblečeni a připraven :    ■'■ S--V phy mohli být rychle zavoláni, kdyby se
a
stalo, že by některá společnost u stolu.pozůstávala ze třinácti osob. Když město roste, dochází k stále větší a.větší dělbě práce. Město poskytuje "prostor", který svou velikostí může absorbovat velmi pestrou škálu služeb. Zároveň je jednotlivec nucen v důsledku koncentrace lidí a jejich soutěžení o získání zákazníků specializovat se v takové funkci, aby nemohl být snadno nahrazen někým jiným. Je příznačné^ že život ve velkoměstě změnil boj s přírodou za získání živobytí v boj za zisk, který již není dán přírodou, ale jinými lidmi. Specializace totiž nevyplývá pouze s tohoto soutěžení o zisk, ale i z toho, že se prodávající musí stále snažit vyvolat u získávaného zákazníka nové a rozmanité potřeby. Máme-li najít zdroj příjmů, který ještě není vyčerpán a máme-li najít funkci, kterou nelze snadno nahradit, je třeba, aby naše služby byly specializované. Tento proces podporuje diferenciaci, vytřibenost a obohacení lidských potřeb, což vede zas k větším osobním rozdílům mezi lidmi.
To vše tvoří přechod k individualizaci duševních
a psychických rysôs k nimž dává město příležitost úměrně k_své velikosti. Existuje celá řada zřejmých příčin tohoto procesu. Především se člověk musí vypořádat s obtížemi spojenými s prosazováním své osobnosti v rozměrech velkoměstského života.'Tam, kde kvantitativní vzrůst důležitosti a vydané energie dosahuje svého limitu, uchyluje se Člověk ke kvalitativní diferenciaci, aby přilákal pozornost sociálního okruhu tím, že útočí na citlivost lidí vůči rozdílům. A konečně svádí velkoměsto člověka k tomu, aby přijal různé propagující podivnůstky, jako jsou speciálně velkoměstské výstřední manýry, rosmary a puntičkářství. Význam těchto výstřed-
24
25
ností naprosto nespočívá v obsahu takového chování, ale spíš v tom Mbýt jiný" nebo se nápadným způsobem odlišovat a tÍH na sebe upoutávat pozornost* Pro mnoho lidí je to jediný způsob, jak si uchovat určitou 3ebeúctu a pocit, že zaujímají určité postavení: je to způsob nepřímý, prostřednictvím jiných lidí* V temže smyslu působí : zdánlivě bezvýznamný faktor, jehož nahromaděný vliv je však patrný* Mám zde na mysli krátkost a zběžnosi styku mezi lidmi ve velkoměstě porovnáváme-li se společenským stykem v malém městě. Snaha vypada_t informované, soustředěně a zvláší osobitě je mnohem častější při zběžných stycích obyvatel velkoměsta než v ovzduší, kde člověku Častý a dlouho trvající styk a ostatními lidmi zaručuje, že jeho obraz v očích druhých obyvatel bude jasný.
Zdá se však, že nejzávažnější důvod, proč velkoměsto ponouká Člověka k projevu co nejindividuélnější existence, spočívá v něčem jinéms vývoj moderní kultury. je~charakterizován převahou takzvaného "objektivního ducha" nad "subjektivním duchem". To znamená, že v řeči i v zákonech, ve výrobních postupech i v umění, ve vědě i v předmětech, které nás obklopují v našem domácím prostředí, je určitý duch,Jednotlivec ve svém intelektuálním vývoji sleduje růst tohoto ducha velmi nedokonale a ze stéle vzrůstající vzdálenosti- Vezmeme-li například v úvahu nesmírný objem kultury vtělené za posledních sto let do věcí a znalos_tí, institucí a zařízení zpříjemňujících Život, a porovnéme-li to s kulturním pokrokem jednotlivců v téže době - alespoň ve vyšších společenských skupinách - ukéže se nesmírný nepoměr růstu mezi nimi. Pokud jde o spirituélnosts jemnost a idealismus kultury jednotlivců, vidíme, Že je
někdy kultura dokonce na ústupu.
Tato ne3ourodost je zřejmě důsledkem rostoucí dělby práce. Dělba práce vyžaduje totiž od jednotlivce mnohem jednostrannější výkon a jednostranný výkon jde velmi často na úkor osobnosti člověka. V každém případě je Člověk stále méně a méně schopen vyrovnat se s narůstající objektivní kulturou. Jedinec se redukuje na nepatrnou veličinu, snad méně ve svém vědomí než v praxi a ve všech skrytých citových stavech, které z této praxe vyplývají. Jednotlivec se stal pouhým kolečkem v obrovské organizaci věcí a sil, která mu rve z rukou všechen pokroky duchovní a jiné hodnoty, aby je přeměnila.z jejich subjektivní formy na formu čistě objektivního života. Je třeba pouze zdůraznit, že velkoměsto je pôvodní oblastí této kultury, která přerůstá všechen osobní život. V budovách a ve výchovných institucích, v zázračné technice, které překonává prostor a poskytuje veškeré pohodlí, ve vytváření života městské obce i ve viditelných státních institucích se poskytuje člověku tak ohromující množství vykrystalizovaných a neosobních dojmů, Že osobnost, lze-li to tak říci, nemůže pod tímto náporem obstát.
:      íís jedné straně se člověku Život nesmírně usnadňuje tím, že se mu ze všech stran nabízejí podněty, zájmy a možnosti, jak využít čas o vědomí. Unášejí člověka jako proud, takže sám vlastně ani nemusí plavat. Naproti tomu se však život stéle více a více skládá z těchto neosobních vjemů, které pozvolna nahrazují původní osobité zabarvení a osobní neporovnatelnost. Proto se sté-:vá, že člověk, aby si udržel své nejosobnější jádro, ;Sahá ke krajním prostředkům, které by mu dodaly jedinečnosti a zvláštnosti. Tuto "osobitost" přehánět musí.
4
26
aby se alespoň sám slyšels Atrofie individuální kultury v důsledku hypertrofie objektivní kultury je jedním z důvodů, proč zastánci extrémního' individualismu, především Nietzsche, zahrnují místo trpkou nenávistím Je to však také důvod, proč jsou tito hlasatelé ve městech tak vášnivě uctíváni a proč připadají obyvatelům velko- . města jako proroci, přinášející naplnění jejich nejméně splnitelných tužeb.
Hledáme-li historické místo těchto dvou forem individualismu, které jsou napájeny kvantitativním vztahem velkoměsta a hlavně individuální nezávislostí a samotnou individualitou, pak zaujímá velkoměsto zcela nové místo ve světové historii lidského ducha. Osmnácte století nachází jednotlivce v omezujících svazcích, které se již staly bezvýznamnými - jsou to svazky politické, agrární, cechovní a náboženské* To byla pouta, která člověku vnucovala nepřirozenou Životní formu a zastaralou a nespravedlivou nerovnost. V této situaci vznikl požadavek svobody a rovnosti, víra v plnou svobodu jednotlivce ve všech sociálních a intelektuálních vztazích, Svoboda, jak se domnívali, okamžitě způsobí, aby ušlechtilost, společná všem lidem, vystoupila do popředí, ušlechtilost, kterou příroda vložila do každého člověka a kterou společnost a historie pouze deformovaly. Vedle tohoto liberalistického ideálu osmnáctého století vystupuje v devatenáctém století jiný ideál daný jednak vlivem Goetha a romantismu a jednak ekonomickým rozdělením pracovních sil; jednotlivci osvobození od historických pout se nyní chtěli lišit od sebe navzájem. Nositelem hodnot v Člověku není již "obecný lidský tvor" v každém člověku, ale spíš jedinečnost a nenahraditelnost každého jednotlivce* Vnější i vnitř-
ní historie naSí doby se odehrává v ranci této snahy
a v měnících se zr=pletkéch těchto dvou definic i51ohy
jednotlivce v celé společnosti.
Funkcí velkoměstě je poskytnout arénu pro tento
zápas i konečný smír, protože ve velkoměstě jsou zvlášť ní podmínky, které se nám jeví jako příležitosti a podněty pro vývoj obou těchto historických rolí Člověka, Tak získávají tyto podmínky jedinečné místo s nesmírným množstvím významů pro vývoj psychické existence. Metropole se nám jeví jako jedna z těch velkých historických formací, kde se protichůdné životni proudy rozcházejí, a kde se stejným právem také navzájem spojují. Tento proces životních proudu, ač už se nás jejich individuální znaky dotýkají příjemně či nepříjemně, naprosto přesahuje sféru, pro kterou je vhodné zaujmout stanovisko soudce. Protože takové životní síly vrostly do kořeno i do koruny*celého historického životat "ke kterému my se svou pomíjivou existencí patříme jen jako malá část, není naším úkolem Žalovat či promíjet, ale jenom chápat.