VI    MAKRO METODY
V souvislosti s postupným převodem poskytování sociálních, služeb, do působnosti samosprávných územních celků je nezbytné počítat s přípravou určitých objektů, které budou pro zajištění jednotlivých typů služeb potřebné. Na základě analýzy a porovnaní všech údajů, s přihlédnutím k prognózám vývoje obyvatelstva bude nezbytné v závěrech doporučit i případné zabezpečení investiční činnosti tak, aby na předpokládaný nárůst potřeby pomoci určité sociální skupině bylo možno v potřebném rozsahu i předstihu reagovat.
V závěrech, by bylo vhodné zabývab se i problematikou dopravní obslužnosti. Praxe ukazuje na opodstatněnost komplexního řešení dopravní obslužnosti jednotlivých skupin obyvatel, např. skupiny těžce zdravotně postižených občanů, a to jinými způsoby, než je tomu dnes.
S ohledem na stávající praxi, která více či méně preferuje služby sociální péče před službami sociální intervence, bude nezbytné v závěrech analýzy věnovat zvýšenou pozornost právě těmto službám a přitom plně zužitkovat poznatky získané z vlastního šetření, doporučovaného v části této studie popisující shromažďování dat a údajů pro analýzu.
Závěry analýzy by měly obsahovat i pravidla pro komunikaci orgánů samosprávných územních celků s nestátními subjekty, které na území obce poskytují potřebné sociální služby. Je nezbytné, aby v rámci spolupráce mezi jednotlivými subjekty poskytujícími sociální služby byla identifikována tzv. bílá místa, tj. potřebné služby, které nikdo v daném území dosud neposkytuje.
Závěry dokumentu by rovněž měly obsahovat odpověď na otázku, do jaké míry sociální aktivity ovhvňují možnosti rozvoje územního celku a jaký mají vliv na uspokojování životních potřeb občanů. Nedílnou součástí musí být i odhad nákladů. Závěry rovněž mohou obsahovat formulace úkolů formou projektů s tenníny jejich realizace.
Literatura
Analýza výuojouých trendů a potřeb územní distribuce služeb sociální intervence. Grant Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, č. Gíf MF5V-Q1-44/99, nepublikovaná zpráva.
Kolektiv (1998): Demografie (nejen) pro demografa. SLON, Praha.
Niederla, P. a kol. (1997): Obce, města, regiony a sociální služby, Sodoklub, Praha.
Tomeš, I. (2001): Sociální politika - teorie a mezinárodní zkušenost. Druhé vydání, Sotíoithlb Praha,
Tomeš, I. (ed.) (2002): Sociální správa. Portál, Praha.
Vybavenost obcí, měst a regionů, službami sociální pomoci. (1997) Grantová studie MPSV ČR, Socioklub Praha.
Kapitola 17
Systémové projekty
Oldřich Matoušek
17.1   Systémové projekty jako součást makropraxe v sociální prácí
Významné iniciativy v sociální oblasti jsou buď opřeny o silnou vizi jednoho člověka Si malé slcupiny lidí (pak jsou jejich nositeli obvykle nestátní organizace), nebo vznikají z rozhodnutí státních správy či samosprávných orgánů. Tytyo orgány mohou reagovat na potřebu pociťovanou velkou částí občanů, kterou např. indilcují průzkumy veřejného mínění, nebo příslušný orgán státní správy, resp. územní samosprávy může sociální problémy zjišťovat sám, navrhovat a realizovat opatření, která je řeší, nebo se dokonce může pokoušet předcházet vzniku určitých problémů, jejichž závažnost veřejnost ještě nevnímá.
Tato kapitola se bude zabývat sociálními projekty, jejichž rozsah přesahuje maividuální a slcupinovou úroveň. Tím není řečeno, že projekt,-který reagoval na problém v malém měřítku, se nemůže stát zárodkem projektu širšího, jehož působnost je regionální, státní či mezmárodní. Pro projekty s širolcým záběrem používáme označení systémové projekty.
Systémové projekty jsou součástí tzv. makropraxe v sociální práci. Do makropraxe jsou počítány komplexnější úrovně oborové praxe, přesahující práci in-(hviduální a skupinovou. Jsou to obvykle:
■ řízení organizací;
■ kontaktní a koordinační práce s organizacemi;
■ projekty týkající se velkých místních společenství;
■ navrhování, řízení a hodnocení systému sociálních služeb;
■ iniciativy ovhvňující místní, regionální a státní sociální politiku.
VI MAKROMETODY
17      SYSTÉMOVÉ PROJEKTY
17.2  Systémová stránka individuálních a skupinových problémů
Každý případ, aa leterým se sociální pracovník setkává, má jak stránku oaobní, tak stránku slmpinovou, komunitní i stránku systémovou. Názornou ilustrací jsou následující příklady.
Sedmnáctiletý Jiří se třemi kamarády ukradl několik lahví alkoholu v supermarketu. Prodavačku, která se pokusila ho zadržet, při lom povalil na zem. Sociální pracovník stojící před úkolem navrhnout nejlspěí druh reakce na Jiřího čin, zjistí, že Jiří trpí od dětství syndromem hyperaktivlty, Icterý pro něj byl vellcým hendlkepem v základní škole i v učení; kromě toho má od puberty sklon ke zkratkovitým, agresivním reakcím. V radlně byly dlouhodobé problémy - oleo nadměrně pil, odstěhoval se pryč, když Jiřímu bylo 12 let, matica pak střídala partnery, ale Jiří se žádným z nich nenavázal užší vztah. Kromě těchto problémů nižší úrovně existují v Jiřího případě i problémy nadlndividuální: parta, s niž se Jiří kriminálního činu dopustil, vznikla v diagnostickém ústavu, do kterého byl před rokem poslán proto, že nechodil do učiliště.
Jana vyrůstala od narození v dětských domovech. Matka jl porodila jako svobodná, otcova totožnost byla úředně neznámá. V devatenácti letech Jana dětský domov opustila; bydlela v ubytovně, kde se seznámila s několika mladými ženami, které se živily jako tanečnice a striptérky. Jana a dvě další z těchto žen se rozhodly pracovat jako tanečnice v nočním podnilcu v zahraničí, kde byly okamžitě po příjezdu přinuceny k prostituci a začaly brát drogy. Po návratu do vlasti se Jana dostala do léčebného zařízení. V dětství byla citově deprivovaná nepřítomností rodičů a ústavní výchovou. K rizikovému způsobu života jl strhla kamarádka, která pro ni byla po opuštění ústavu jedinou blízkou osobou. Na makroúrovnl byl především problém v tom, že nebyla zvolena forma náhradní rodinné péče, která by se co nejvíce blížila rodině, a druhotně v tom, že pri přechodu z ústavního prostředí do běžného života Jana neměla přiměřenou oporu ve formě „domu na půl cesty" nebo podobného zařízení a dostala se do vlivu skupiny dívek, které jl přemluvily k rizikové práci v cizině.
17.3   Postoj pracovníka k systému
Sociální pracovník je v našich podmínkách, téměř vždy závislý buď na státu, nebo na nestátním právním subjektu, Icterý jeho Činnost financuje. Státní organizace poskytující sociální služby jsou součástí státní správy a prostředky čerpají z rozpočtu příslušného ministerstva. Většina tuzemských nestátních organizací také čerpá prostředky z příslušných resortních rozpočtů, příp. z roz-
počtu obcí. Organizace čerpající prostředky ze zdrojů nezávislých na státní správě a samosprávě (z nadací, z mezinaxodnícb programů) jsou závislé na grantové politice donátorů.
Přes tuto závislost by profesionál měl umět kriticky hodnotit systémový kontext vlastní práce, počínaje politikou nadnárodních organizací, přes politiku státních orgánů až k politice orgánů s regionální či místní působností. Kritické hodnocení vlastní organizace z hlediska zájmů zaměstnanců nedělá zaměstnancům problémy, ale Icrltické hodnocení vlastní organizace jako sy-Btému reagujícího na potřeby klientů je něco jiného - takové zhodnocení vyžaduje zcela jinou „optiku", než jakou je optika zaměstnance.
Výsledkem kritického hodnocení systémů nadřazených jednotlivé sociální službě (příp. jednotlivé organizaci) mohou být následující závěry:
■ Systém potřebu klienta vnímá jako oprávněnou a reaguje na ni nejlepším možným způsobem.
a Systém potřebu klienta vnímá j ako oprávněnou, ale reaguje nanizpůsobem pro klienta nepříznivým.
■ Systém potřebu klienta nevnímá jako oprávněnou, a proto na ni nereaguje.
Prvnítyp hodnocení nebude vnašich podmínkách častý z důvodů, které jsou nasnadě: Jak zákony, resp. jiné normy, tak organizace poskytující sociální služby přežívají z časů státního socialismu, jehož soriálni doktrína některé problémy nechtěla znát vůbec a jiné řešila tradičními způsoby, aniž se zabývala důsledky pro jednotlivé klienty. Vytváření velkých, soukromí nerespektujících kolektivů v ústavních zařízeních, vytlačování jakkoli hendikepovanýcb Udí mimo okruh „normální společnosti", neúcta ke ldientům, kteří nebyli považováni za plnohodnotné lidské bytosti, necitlivost k jejich radividuálním potřebám - to byly principy, jež sice nikdo nemohl veřejně hájit, ale které ve skutečnosti pronikaly soustavou sorialních služeb. Organizaci sociálních služeb, způsob práce v nich i přístup ke ldientům nebylo možné změnit z roku na rok. Potřeba systémových změn je proto dnes u nás vysoká.
Při popisu interakce mezi profesionály a mstitučmmi systémy, v nichž profesionálové působí, je možné role aktérů jednoduše dělit na ty, kteří služby poskytují, a na ty, kteří vznášejí požadavky. Například Kabele (1993) v tomto duchu odlišuje „stranu řešitelů problému" a „stranu nárokovatelů":
Najpočetnejší skupinu strany nárokovatelů tvoří zpravidla jednotlivci vystaveni obtížím, které aa daných okolnosti nemohou zvládat na očekávaná úrovni (tj. prvotní řešitelé). Stranu řešitelů představuji obvykle instituce legitimované politickou potřebou nadindividuálních Tešení problémů (služebností), které se ovšem také přirozeně zajímají o svou vlastni prosperitu, ^elegitimnl" zájmy institucí a „nekonečné množství" nárolců zpohodlněných nárokovatelů, přenáÉejicích na instituce odpovědnost, staví obě strany do protichůdné pozice. (Kabele, 1993)
Takové dělení rolí má význam zejména v koncepční diskusi o principech sociální politiky. Pro popis situace sociálního pracovníka se hodí málo, neboť sociální pracovník může být současně řešitelem problému - v případech, ve
310
311
Spektrum možností při volbě citové skupiny sl ukážeme na príkladu romských dětí, které se bez podpory neudrží na standardní vzdělávací dráze odpovídající jejich nadání.
Projekt podpory romských děti na vzdělávací dráze by mohl zahrnovat nesledující skupiny:
A děti před vstupem do základní školy (ZŠ);
B děti, ktoré jsou ve zvláštní škole (ZvŠ), ale vlastně tam nepatří;
C děti, které jsou na prvním stupni ZŠ, nemají dostatečný sociální kapitál k dosažení nejvyššlho možného vzdělání;
D děti, které Jsou na druhém stupni ZŠ a nemají dostatečný sociální kapitál k dosažení najvyššího možného vzdělání;
E děti, které opakuji ročníky v ZŠ (je to podmnožina skupiny D);
F děti, které po ukončení ZŠ v 9. ročníku nenastoupily do učení ani do další školy;
G děti v učilištích, které majf předpoklady pro vyšší typ vzdělání;
H děti na středních školách, které mají předpoklady pro vyšší typ vzdělání.
Je^zřejmé, že i při širokém rozsahu systémového projektu nebude možné všechny výše vypočítaná skupiny podpořit najednou - bude nutné mezi nimi stanovit priority.
Akční systém
Akční systém zahrnuje všechny předpokládané aktéry změny (jeho jádrem jsou ti, leda řídí proces řešení problému).
Akčnf systém pro systémový projekt podporující romské děti na vzdělávací dráze na principu tutorstvl (kdy Jeden pomáhající dobrovolník vytvorí pár s jedním klientem} by mohl zahrnovat:
= expertní skupinu, která zpracuje metodiku projektu;
b expertní skupinu monitorující průběh projektu formou akčního výzkumu;
« skupinu lektorů, která zaškolí pedagogy;
n zaškolené pedagogy a organizátory praxí vyšších odborných škol a univerzit;
b  studenty těchto ŠkDl, kteří budou v projektu pracovat jako dobrovolníci;
o  zainteresované Učitele škol, kam docházejí romské děti;
b radiče romských dětí;
h romské děti - přímé účastníky projektu;
b  romské děti - kandidáty na účast v projektu;
o zástupce zainteresovaných romských organizací;
*  zástupce potenciálních donátorů;
pokračování
pokračování n média;
b zástupce zainteresovaných ministerstev a dalších orgánů státní správy, příp. samosprávy.
I když tento soubor aktérů vypadá jako již dostatečně obsáhlý, je možné, že v něm ještě některé články chybějí. Například diskuse v expertních skupinách ukážou, že pro získáni počítačové gramotnosti je nutné, aby děti měly přístup k počítačům. Pratože se nedá předpokládat, že by počítače koupily rodiny, je Iřeba zvážit, na kterém místě a za jaleych podmínek budou děti mít k počítačům přístup. Tato úvaha může vyústit v požadavek zahrnutí další skupiny studentů či jiných lidi, kteří by např. ve školách nebo v kamunitních centrech umožňovali dětem přístup k počítačům a školili je v příslušných dovednostech. Tutorský princip (jeden na jednoho) se může ukázat jako nedostatečný, kombinace s formou skupinové práca může pro dosažení stanoveného cíle být jeho nutným doplněním.
17.5   Definice problému,
jeho rozsahu a naléhavosti
í
Každý člověk, nejen ten, kdo denně naslouchá klientům sociálních služeb a ko-| legům zaměstnaných v těchto službách, ale i ten, kdo čte noviny nebo sleduje
'       . televizi, je neustále zaplavován množstvím informací o „problémech". V tomto kvantu je pro něj nesnadné rozpoznat, jak jsou jednotlivé problémy vážné, jak i jsou naléhavé a zejména na které úrovni jsou řešitelné, pokud vůbec řešitelné
}' jsou. Pro informacemi zahlceného současníka jsou popisy problémů spíše všu-í dypřítomnou kulisou než něčím, čím by se trápil; vlivem jejích množství má
i; aklon vnímat je jako šum. Není zvyklý a nich kriticky uvažovat. Často mu
' připadá nad jeho síly jakkoli mezi nimi rozlišovat, zvláště jde-h o problémy ji-
i ného druhu, nežli jsou starosti jeho soukromého mikrosveta nebo zcela bezpro-
;■. střední záležitosti pracovní. Politické rozhodování je mu vzdálené, i ovlivňování !■ vlastní komunity nebo způsobu práce vlastní organizaci je pro něj podnikem
: příliš náročným. V naší zemi, kde jsou lidé z doznívající totalitární minulosti
stále ovKvňováni „naučenou bezmocností", to platí více než v zemích se silněj-; šími demokratickými tradicemi, ale i tam je leckde pociťována jako problém
nízká angažovanost občanů ve věcech veřejných a systémových.
Dalším nešvarem znemožňujícím kvalifikovaný, uvážený postup při řešení systémových problémů, je tendence k přijímání rychlých rozhodnutí, aniž je předtím problém správně ohraničen, aniž jsou dobře zmapovány potřebné souvislosti a předvídány důsledky přijatých opatření. Pokud je problém osobami, jež mají pravomoc rozhodovat, uznán za zralý k řešení, přistupuje se Často k jeho řešení bez dlouhých příprav, někdy jen na základě dojmů a pocitů.
314
V! MAKROMETODY
17    SYSTÉMOVÉ PROJEKTY
V našich podmínkách se více „hasí požáry", než aby se koncepčně pracovalo. Analytická fáze řešani problémů se pomíjí nebo se odbude, příp. jen naznačí. Horizont osobní zkušenosti a z ní odvozených, postojů, z něhož se při tom vychází, není dostatečnou platformou pro posuzování vážnějších problémů jakkoli velikého společenství lidí. Přesto se s argumentací opřenou o náhodnou osobní zkušenost lze u nás běžně setkat i při přijímání nejzávažnejších politických rozhodnutí, např, při parlamentních debatách o návrhu nových zákonů.
^ Prvním nutným krokem při definování problému je určení skupinové příslušnosti problému. Jinými slovy: Nejdříve je třeba zvážit, kdo problém nastolil a potom je třeba zabývat se tím, jalc by tutéž věc posuzovaly jiné skupiny, o kterých se dá předpokládat, že Be jich také týká. Přitom může vyjít najevo, že ne všechny sloipiny, jichž se problém týká, ho definují stejným způsobem. Navíc se může ukázat, že některé problémem dotčené skupiny ani nemají reprezentaci, která by její hledisko formulovala a konfrontovala ho s pohledy jmými. Příkladem sltupin, které nemají reprezentaci a nedokážou lobbovat ve prospěch svých zájmů, jsou rodiny s nízkými příjmy, lidé žijící bez domova, mladiství opouštějící po dlouhém pobytu ústavní zařízení a vězni. Někdy problém identifiloije skupina, která k němu má geograficky i politicky daleko, kdežto skupiny, jichž se problém přímo týká, jej zatím takto nepociťují. Ilustruje to následující příklad.
Romské děti v ČR začínají vzdělávání velmi často ve zvláštních školách. To je odděluje od dětí „bílé většiny" a velmi to zužuje možnosti pokračování ve vzdělávací dráze po ukončení základní školy. Na tuto skutečnost jako na závažný problém poukazují mezinárodní i domácí organizace zabývající se lidskými právy. Vlivnými domácími politiky to jako vážný problém vnímána není. Romové sami nemají vlivnou politickou reprezentaci. Ani žádná z existujících romských organizaci - s výjimkou jedné menší nadace - tento problém nepociťuje jako prioriiní. Názory rodičů romských dětí se pohybují od schvalování stávajícího stavu až po kritiku. Nebyly však nikdy systematicky zkoumány a nevyústily v organizovanou kampaň. Učitelé ze zvláštních škol tvrdí ústy svých předáků, že jejich třídy jsou menší a umožňují intenzivnější pedagogickou práci se žáky. Reprezentanti učitelů základních škol se přiklánějí k názoru, že běžné školy nejsou připraveny zvládnout příliv romských dětí. Nestačily by prý vyhovět zvláštním polřebám tělo populace dětí.
Dalším krokem by mělo být získání věrohodných údajů dokumentujících rozsah a vážnost problému. Oficiální statistiky u nás takové údaje v některých případech poskytují, v jiných nikoli. Například ze žádného zdroje nelze zjistit, kolik Romů v CE. žije. Odhaduje se, že k romské národnosti se při posledním sčítání lidu v roce 2001 přihlásila asi desetina u nás žijících Eomů. Z tohoto důvodu je nesnadné zjistit, kolik romských dětí dochází do jakých druhů škol.
Není-li v silách iniciátorů systémové změny uskutečnit průzkum na reprezentativním populačním vzorku, měli by se aspoň pokusit o empirickou Bondu, které by popsala typické podoby problému a kvalifikovaně se pokusila odhadnout jeho rozsah a zejména další vývoj. Jednou z možností, jalc sociální ■ '. .     problém popsat, je podat popis situace skupiny lidí, která je v podstatných ry-l        sech srovnatelná s cílovou skupinou, ale která daným problémem z nějakého J-        jasně určitelného důvodu netrpí. (Je možné např. srovnat osudy dvou skupin stejně nadaných romských dětí se stejným rodinným zázemím, z nichž jedna navštěvuje základní školu a druhá zvláštní školu.)
Průřezová data, zachycující stav problému v jednom okamžiku, nejsou skoro nikdy dostačující základnou pro definici problému a pro zvážení efelrtivní strategie jeho řešení. Dynamiků problému je možné popisovat i podle šetření starších, provedených jinými subjekty, samozřejmě s lcriticlcým přezkoumáním po-!'.        užitých. metDd a z nich pravděpodobně vyplývajících chyb. Data poskytující představu o problému a jeho vývoji jsou nutná zejména pro posouzení rozsahu I,        a naléhavosti problému. Bez takových údajů ani u nás v blízké budoucnosti i nebude možné zdůvodňovat, že problém je zralý k řešení. Dá se totiž předpo-
i kládat, že všichni, kdo budou nárokovat systémové změny, budou podobnými
j údaji disponovat, jako jimi dnes disponují dobře organizované zájmové sku-
! ■ piny v západních zemích. Věrohodná data jsou tam nutnou podmínkou vstupu
I problému do soutěže o pozornost veřejnosti, médií a politiků.
I Sama fakta získaná více nebo méně systematickým průzkumem však ne-
! stačí na to, aby problém začal být považován za významný nebo aby se stal
! v soutěži s jinými problémy prioritou. Problém musí jednak vstoupit do širo-
kého povědomí veřejnosti (mj. musí být opakovaně prezentován v masových sdělovacích prostředcích) a navíc se k němu musejí začít vyjadřovat osoby vybavené neformální autoritou i osoby vybavené formální pravomocí nutnou k řešení aspoň některých aspektů problémů. Je třeba počítat s tím, že vlivné osoby nebudou mít na problém stejný názor.
Definice problému by konečně měla zahrnovat i popis celkového cíle, k němuž plánovaná změna směřuje. Celkový cíl by měl být objektivizova-telný. Pokud by vytyčeným cílem projektu mělo být např. zlepšení kvality života klientů, bude těžké konstatovat, kdy bylo cíle dosažena. Bude-li však kvalita života definována j ako soubor jednoznačně indilcovatelných kritérií, příp. měřitelných cílů nižší úrovně, pak bude možné říci, zda se vize systémové změny naplnila, nebo ne.
17.6  Kontexty plánované změny
Výše již bylo naznačena, že historický vývoj prohlénm je významným kontextem, jehož znalost je nutnou podmínkou dobrého pochopení povahy problému. Jinak by definice problému i z ní vycházející strategická rozhodnutí mohly být zbytečným opakováním postupů, jež se už v minulosti ukázaly jako slepá ulička.
316
317
VI MAKROMĚTODÝ
Odezvy na publikování problému ukáží, na jaké překážky bude. realizace problému narážet. Je pravděpodobné, že překážky, které budou řešitelé problému překonávat v současností, jsou jen novými verzemi překážek, s nimiž se setkali jejich předcbůdci, pokud problém identifikovali již v minulosti a pokusili se něco s ním dělat.
Dalším kontextem, kterýbymělbýt při přípravě systémového projektu zmapován, jsou instituční vazby a kompetence. Jako příklad uvádím tabulku sestavenou týmem projektu PROMĚNA (Svobodová a kol., 2002a). Projekt usiluje o zlepšení situace dětí vyrůstajících v naší republice bez podpory rodiny, zatím většinou v ústavních zařízeních. Cílem projektuje přechod k neústavním formám péče.
Systémový projekt by měl počítat s platnou národní i mezinárodní legislativou. V návrhu systémové změny je nutné na tyto právní normy odkázat, příp. klíčové pasáže z nich citovat a komentovat. V řadě případů lze pro změnu nepříznivé situace klienta, jež bývá spojena s tradiční praxí a s platnou legislativou, použít jako argumentů ustanovení mezinárodních právních norem.
U nás často užívaným argumentem pro nutnost systémových změn jsou příklady dobré praxe z jiných zemí. Jiné země však mají odlišné tradice, jiné zdroje (ekonomické i neekonomické — např. procento lidí je ochotno angažovat se v sociálních službách jako dobrovolníci), jiný právní systém, jiné způsoby vzdělávání personálu a kvalifikační předpoklady pro práci, v některých případech existují i značné odlišnosti v klientele sociálních služeb. Zejména problémy etnických menšin jsou místně velmi specifické. Praxe vyzkoušená v jiných zemích proto nemůže být ničím více než inspirací; věrné okopírování systému služeb vzniklého v odlišných podmínkách se zdařit nemůže.
Samozřejmostí by mělo být shromáždění informací o problému z vědeckých článků, monografií a přehledových prací týkajících se řešeného problému nebo problémů bezprostředně s ním souvisejících. Tyto informace je nutné kriticky zhodnotit, např. ták, že expertní skupina odpovědná za metodiku řešení zformuluje vlastní stanovisko reagující na aldniální odbornou diskusi. Je totiž pravděpodobné, že při literární rešerši budou nalezena rozdílná stanoviska odborných autorit, s nimiž je lépe vypořádat se před započetím projektu. Výstupem kritického hodnocení odborné literatury by měla být konzistentní teorie vysvětlující příčiny problému. Tato teorie pale bude využita jako vodítko při řešení problému.
V neposlední řadě je žádoucí zmapovat ekonomické aspekty problému, který má být systémově řešen. Podaří-li se předUadatelům projektu dokázat, že navrhovaná varianta je
b levnější než stávající systém, přičemž kvalita předpokládané služby je vyšší nebo stejná jako dříve, nebo
■ stejně nákladná jako stávající systém, ale kvalita služeb je výrazně vyšší;
pale naděje na akceptaci navrhovaného řešení stoupá. Kromě zlepšení situace klientů je vždy třeba zvažovat i efekt navrhované změny pro celý stát, resp.
17    SYSTÉMOVĚ PROJEKTY
n:
o
c
■u
0
cl
cd u m E 'S
XI
T3
cc
■5 .B " S
S a .m £ c E
š "B
O. (!)
n
■S N
•2 "S S H
2» ta
m -u
■S -oj
Q í
■ Q
01
tj -oj
> — B
~ V. ~°
:g T! o)
f "1
c p N I  a. I
•ta
CJ -5£
E J!,
•m
■s
■g 3 .E c
j= s.
g! C
br e-
E a o o
-—Ľ »m
ra
>U g
'g ÉL J= c
0 oj
'£ S
s 5
u o
01 ý (0 S; 01 o
.a s.
b-;§
S 3 ■S a Ľ 2 _
log
■ra >E 9-8
'•g e
D D.
™ 1
m oj ? ä
D rn
o . t Q- -a : rr q) ii 'm
■n! "55
« =5 c o
I I
41] U
5= O
R °
n ^
ca d
a, -ja
71
c ■ra
í; j; o
"UČ
S'í »
tn
"S
-E _S =S
Q
ra
— m u.
> »i d
Tí <" -D
c c o
I E »
'3 3 E
a á -o)
'■g V s
■E 1 — to
> o
O .0)
a "5-ä
£ g N
JS S N
t/i uí .
O -3 I
n tr
D 2
N
3
CD jd
1 JZ f ls
in a.
tn ; •xs
•o)
u* -ta !   I 'U
3
•T3
f í
n
c E >__
9-"S
ä?
o. O
c'.s
9 D.
o & S-s
"č -2.
ta
: ja ä
N N N
I I
-31 O
pro jiný subjekt, který se na financování systému podUí. V ideálním případě by navrhovaná změna měla byt jednak méně nákladná než dosavadní systém, jednak by pro klienta měla vytvářet podmínky příznivější, než jaké má za stávajícího stavu. Přesvědčivým argumentem může být také kalkulace nákladů, které bude muset stát nebo nějaký jiný subjekt vynaložit, pokud se systémová změna neuskuteční. Také sám proces změny obvykle vyžaduje určité náklady, které by tým řídící změny měl znát předem a znát i zdroje, z nichž budou hrazeny.
Jako příklad ekonomické rozvahy zde opět poslouží data z projektu PROMĚNA. Níže citovaná pasáž uvádí náklady na stávající systém náhradní rodinné páce, který má být projektem změněn. Podtrhuje se zde rozdíl mezi nákladností ústavní péče a relativně malými náklady na péči pěstounskou, která je pro klienta nesrovnatelně lepší.
Údaje o financováni náhradní péče v ČR (rok 2000)
b Celkové'náklady na náhradní péči činily více než 2,5 miliardy korun (0,04% výdajů státního rozpočtu).
m MŠMT ČR vynaložilo na ústavni výchovu 1,8 miliardy korun (69,7% celkových nákladů na veškerou náhradní péči organizovanou na území CR). m  Průměrné náklady (všech typů péče MŠMT ČR) na jedno dítšle a jeden rok pobytu v ústavu činily 249 207 Kč (započítán NIV, kapitálové výdaje a vlastní příjmy).
■ MPSV ČR vynaložilo na dávky pěstounské péče 0,34 miliardy korun (13 % celkových nákladů na veškerou náhradní péčí organizovanou na území CR).
■ Průměrné náklady na jedno dítě v pěstounské péči a rok činily 56 500 Kč.
■ MZ ČR a další složky státní správy vynaložily na kojenecké ústavy 0,45 mliiardy korun (17,4% celkových nákladů na veškerou náhradní péči organizovanou na územi ČR).
a  Průměrné náklady na pohyl ditěte v kojeneckém ústavu a rok činily 247 917 Kč.
■ Částka poskytovaná pěstounským rodinám zahrnuje příspěvek na potřeby dítěte a odměnu pěstouna. Další příspěvky jsou jednorázové (přijetí dítěte, nákup vozidla). Podle údajů podpůrných organizací je zřejmé, že dotace je spiše nízká. Zvlášlě rodiny, které maji v pěstounské péči více dětí, musejí řešit bytovou otázku a ekonomicky je výkon péče obtížný. V poměru k nákladům ústavní výchovy Je příspěvek extrémně nízký, výstupy jsou výrazně kvalitnější.
b Zařízení ústavni výchovy jsou ekonomicky významně zainteresovaná na počtu dětí. Přestože neposkytují standard kvality péče, Je v jejich zájmu počet dětí udržovat na co nejvysšl úrovni.
■ Následky ústavní výchovy se projevují v nízké nebo snížené schopnosti jedinců vyrostlých v ústavech zastávat své společenské role (občan, člen rodiny, pracovník, spotřebitel, vlastník). To s sebou přináší nutnost dalších investic do řešení následných problémů: sociální dávky, podpora v nezaměstnanosti, sociální služby (azylová zařízení, domy na půli cesty, krizová centra, denní centra, léčebny pro drogově závislé, náklady trestních řízení a pobytů ve vězeních a].).
Konečně je nutné podívat se na problém z perspektivy cílové skupiny. Cí-' lová skupina — tedy osoby, které ji věrohodně reprezentují — by měla prověřit záměry systémového projektu a zhodnotit jeho přijatelnost. Není přitom nutné, aby cílová skupina od počátku souhlasila s cíli i navrhovanými postupy, je však nutné, aby s touto skupinou byl o obojím veden dialog a aby stanoviska cílové skupiny byla v maximální možné míře respektována.
17.7  Strategie řešení
V zásadě jsou tři možnosti:
n První spočívá ve změně systému změnou zákona, resp. na něj navazujících právních norem. Od tohoto postupu se očekává plošná změna v chování všech poskytovatelů příslušných služeb. Změna legislativy je však Edlouhavý a kontroverzní proces. Vysoká politika je diktována zejména strarňclcými zájmy. Naději na úspěch má tedy ten, kdo svůj záměr dokáže se zájmy stran spojit a najít v nich sympatizanty. Takzvaný lobbing, tedy ovhvnování zákonodárců mimo parlamentní debaty, je v tomto případě nutností. Je žádoucí pokusit se již dopředu — např. podle záznamů parlamentních debat a hlasování — vytipovat zákonodárce, kteří by mohli systémovou změnu podpořit, a na druhé straně ty, u kterých je skoro jisté, že budou proti ní. Podobnou předpověďje možné udělat s ohledem na zainteresované státní i nestátní organizace. ■ Druhý postup bývá charakterizován jako cesta zdola nahoru. Žádoucí změna je provedena nejdříve v malém měřítku — např. v jedné organizaci — a pale je model postupně rozšiřován do dalších organizací. Ani v tomto případě však nedojde k šíření nového systému automaticky. Tak jako je při volbě první strategie nutné soustavně ovhvňovat zákonodárce a orgány státu, je v tomto případě nutné dlouhodobě a intenzivně ovlivňovat poskytovatele služeb. Příležitost k tomu je na odborných fórech, v odborném tisku, na půdě profesních organizací i při neformálních kontaktech s kolegy. Pokud se podaří model rozšířit, je žádoucí udržovat užší kontakt mezi nositeli inovací; ale neuzavírat se komunikaci s ostatními poskytovateli služeb téže klientele, n Třetí strategie, nepochybně nejméně účinná, spočívá ve vytvoření ideálního modelu jako koncepce, tedy pouze „na papíře" s předpokladem, že tento model bude poskytovateli péče, příp. správními orgány využit. U tohoto postupu hrozí, že koncepce skončí v kancelářích příslušných úřadů nebo v archivech příslušných zařízení. Tento postup je spíše než snahou o reálnou změnu intelektuálním cvičením, které má smysl ňapř. v rámci semináře na vysoké škole.
Efektivní strategie by měla postupovat po vytyčených krocích k celkovému cíli. Každý krok (etapa) může mít své cíle nižší úrovně, hlavní odpovědnou osobu a časový horizont, během něhož má být jednotlivých postupových cílů dosaženo.
1CM