Helena Brunnerová (414981) Úvod do sociální antropologie 20.12.2012 Přístup J. Frazera, E. Evanse-Pritcharda, V. Turnera a M. Harnera, ke studiu náboženství Náboženství je jedním z důležitých prvků téměř každé kultury a ovlivňuje jak jednotlivce, jejich vnímání světa a roli v něm, tak celou společnost. Proto se náboženství stalo tématem výzkumu mnohých antropologů. V této eseji chci představit přístup J. Frazera, E. Evanse-Pritcharda, V. Turnera a M. Harnera k jeho studiu. Seřadila jsem je chronologicky, protože doba, v níž se náboženstvím zabývali, hraje v jejich pojetí neopominutelnou roli. James Frazer byl žákem Edwarda Tylora a stejně jako on byl evolucionistou, což se výrazně projevilo i v jeho pohledu na náboženství [Eriksen 2008]. Frazer strávil několik let v Mexiku, nikdy však neprováděl podrobný terénní výzkum a opíral svoji práci o literaturu a zážitky objevitelů, misionářů, či obchodníků [Bowie 2006]. Nejvýznamnějším Frazerovým dílem se stala kniha Zlatá ratolest, která je svým obsahem a stylem zaměřena nejenom na odborníky. Díky tomu dosáhla značné popularity[1]^1 i přes řadu kritiky [Beard 1992]. Zlatá ratolest je název, pro který Frazer našel inspiraci v jedné ze scén z Vergiliovy Aeneis a ze zobrazení oné události malířem J. M. W. Turnerem. Jak podotýká Mary Beard, Zlatá ratolest „poskytovala čtenářům metaforickou cestu do neznáma” [ibid.: 221]. Dílo v sobě spojuje Frazerovy znalosti nejenom z antropologie, ale i historie a folkloru a jeho cílem je vytvoření univerzální teorie magie, náboženství a společnosti [Bowie 2006]. Frazerovy argumenty byly často kritizovány pro svoji rozporuplnost, chyby a špatnou interpretaci dat, na nichž byly založeny. Některé scény ze Zlaté ratolesti jsou dokonce ze značné části autorovým výmyslem [Beard, 1992]. Přesto však ovlivnila řadu antropologů a sociologů (například Bronisława Malinowskeho či Emila Durkheima) a pro svoji formu byla oceňována i mezi umělci. Inspiraci v ní nalezli básníci W. B. Yeatse, D. H. Lawrence, T. S. Eliot či jeden z nejvýznamnějších autorů prózy 20. století James Joyce [Beard 1992; Vickery 1957]. Evans-Pritchard začínal svoji kariéru jako zastánce strukturálního funkcionalismu, později se však ve svých názorech rozešel s jeho dalším britským zastáncem Alfredem Radcliffe-Brownem a odmítl hledání přírodních zákonů společnosti s tím, že antropologie by se měla utvářet jako společenská věda [Eriksen 2008]. Evans-Pritchard kritizoval své předchůdce, mj. Jamese Frazera, pro jejich přístup ke zkoumání náboženství – spoléhali v podstatě výhradně na informace od lidí, kteří sice pobývali v jiných kulturách, ale neměli vědecký přístup. Zpravidla vybírali z života místních jenom to, co je zaujalo a navíc se střetávali s jazykovou bariérou.[2]^2 Jejich informace byly proto značně zkreslené. Evans-Pritchard kritizuje i Frazerovu komparativní metodu, kterou vnímá spíše jako způsob deformování reality. Ve své knize Theories of Primitive Religion dokonce označuje Frazerovu Zlatou ratolest za „karikaturu” smýšlení „primitivních” lidí [Evans-Pritchard 1965: 8]. Nesouhlasil ani s redukcí náboženství na rituály a jiné snadno pozorovatelné náboženské projevy. Sám přikládal stejnou důležitost v jeho pochopení i znalosti postojů lidí, kteří ho praktikují, jejich pojetí víry i poznání jejich kultury, s níž je náboženství úzce spjato [ibid.]. Evans-Pritchard prováděl rozsáhlý terénní výzkum, zejména v jižním Súdánu u kmenů Nuerů a Azande. Kladl důraz na začlenění do dané společnosti, proto například po vzoru Azandů, jejichž život je ovládán magií a čarodějnictvím, používal po nějakou dobu pro svá rozhodnutí jejich způsob věštění [Bowie 2006]. Snažil se jejich víru v nadpřirozené síly nejenom popsat, ale i pochopit, dát jí logiku. Ani on se však nevyhnul kritice, že jeho vlastní pohled je etnocentrický. Ačkoliv uváděl, že antropologovi nepřísluší hodnocení existence či neexistence nadpřirozených bytostí [Evans-Pritchard 1965], sám se ho dopouštěl [Eriksen 2008]. Victor Turner také vycházel ze strukturálního funkcionalismu a později ho opustil, aby směřoval spíše k symbolické analýze a psychologické antropologii [Eriksen 2008]. Jeho práce byla inspirovaná přístupem Maxe Gluckmana k sociální organizaci a navazovala na van Gennepův modelu přechodových rituálů [Deflem 1991]. Turner se zaměřoval převážně na praktikování víry a jeho hlavními tématy se stala liminální fáze rituálu a symboly. Jako Evans-Pritchard, i Turner považoval začlenění do dané společnosti za nezbytné. Za nejvýznamnější se považuje jeho výzkum mezi jihoafrickými kmeny, zejména kmene Ndembu [Sullivan 1984]. Přikládal značný význam kultuře, s níž je dané náboženství spjato; rituály i symboly dále dělil a popisoval a zabýval se jejich vlivem na společnost. Později přešel od analýzy kmenových společností ke společnostem industriálním a hledal v nich stejné znaky. Například klášterní život ve Františkánském řádu označil za institucionalizovanou liminalitu, v níž je přechod chápán jako permanentní stav, v němž mniši akceptují povinnosti a postavení charakteristické pro tuto fázi, jakými jsou homogenita, absence majetku, stejné oblečení, sexuální abstinence, nesobeckost, přijetí utrpení [Turner 1969]. Znaky liminality a communitas nacházel i v hnutí hippies či v křesťanských rituálech, obřadech a na poutích. Právě křesťanská víra však ovlivnila jeho pozdější díla, která byla kritizována za nedostatečně podložená a motivovaná autorovým subjektivním pohledem na svět [Deflem 1991]. Michael Harner se zabývá šamanismem, a stejně jako Frazer své poznatky zobecňuje a snaží se o vytvoření univerzální podoby šamanismu, která by byla nezávislá na specifickém kulturním kontextu [Miles 2006]. Harner ve své práci vychází ze zkušeností ze svého pobytu v Amazonii u Conibo a Jivaro Indiánů v 60. a 70. letech. V těchto kmenech prošel výukou šamanismu, které se věnuje v knihách The Jívaro: People of the Sacred Waterfalls a Cesta šamana. Harner poukazuje na podobnost šamanských praktik po celém světě a je přesvědčený, že v každém člověku se ukrývají šamanistické schopnosti a že i kdokoliv z industrializovaného světa je v sobě může objevit [Harner 1982]. Z tohoto důvodu založil The Foundation of Shamanic Studies, která mimo jiné nabízí zájemcům výuku šamanismu, a i jeho knihy jsou, podobně jako Frazerova Zlatá ratolest, psané pro širokou veřejnost. Harner je za svůj přístup šamanismu často kritizován. Jak říká Robert Murphy, Cesta šamana není ani kniha o šamanismu, ani antropologická studie a poukazuje na to, že Harner nešel amazonské kmeny studovat, ale spíše se chtěl od nich sám něco naučit [Murphy 1981]. Harner tvrdí, že je důležité zaměřit se na podobnosti šamanistických praktik, nikoliv na rozdíly, a přebírá pouze techniky, jejichž použití je přijatelné v rámci jeho vlastní kultury.[3]^3 Řada antropologů však upozorňuje na to, že šamanismus má řadu podob a definic a není možné oddělit ho od kultury, v níž se praktikuje [Miles 2006]. Mezi všemi čtyřmi představiteli existuje v přístupu k náboženství řada podobností i rozdílů. Kromě Frazera všichni kladli důraz na terénní výzkum, což jim zajistilo spolehlivější data, nikoliv však méně kontroverzní závěry. To souvisí zejména s jejich přístupem ke vztahu mezi náboženstvím a kulturou. Zatím co hledání stejných struktur u kmenových společností a industriálních je v podání Evanse-Pritcharda korektní, Frazerovo a Harnerovo zobecňováním náboženských praktik a učení a jejich vytržení z kulturního kontextu způsobilo, že jejich díla jsou sice často považována za přínosná, ale nikoliv vědecká. Náboženství dodnes zůstává pojmem, ke kterému se váže mnoho definic a přístupů a jehož výzkum není vždy motivován pouze zájmem o porozumění této prastaré složky kultury, ale také osobním přesvědčením a snahou o jeho obhajobu. To odráží i díla zabývající se danou problematikou –ne vždy se pohybují mezi hranicemi vědy, ale i hluboko za nimi. Použitá Literatura Beard, M. 1992. „Frazer, Leach, and Virgil: The Popularity (and Unpopularity) of the Golden Bough.” Comparative Studies in Society and History 34 (2): 203-224. Bowie, F. 2006. The anthropology of religion: an introduction. Oxford: Blackwell. Eriksen, T. H. 2008. Sociální a kulturní antropologie: příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. Praha: Portál. Evans-Pritchard, E. E. 1965. Theories of Primitive Religion. Oxford: Clarendon Press. Deflem, M. 1991. „Ritual, Anti-Structure, and Religion: A Discussion of Victor Turner's Processual Symbolic Analysis.” Journal for the Scientific Study of Religion 30 (1): 1-25. Harner, M. 1982. The Way of the Shaman: A Guide to Power and Healing. New York: Bantam Books. Leinweber, D. W. 1999. „Religion and Power in Gibbon and Frazer.” Fides et Historia 31 (1): 94-122. Miles C. J. 2006. „Journey into the Niether-Neither: Austin Osman Spare and the Construction of a Shamanic Identity.” The Pomegranate 8 (1): 54-83. Murphy, R. 1981. „The Way of the Shaman: A Guide to Power and Healing by Michael Harner.” American Anthropologist 83 (3): 714-717. Sullivan, L. E. 1984. „Victor W. Turner (1920-1983).” History of Religions 24 (2): 160-163. Turner, V. 1969. The Ritual Process: Structure and Anti-Structure. New York: Aldine de Gruyter. Vickery, J.B. 1957. „The Golden Bough and Modern Poetry.” The Journal of Aesthetics and Art Criticism 15 (3): 271-288. [4]1Zlatá ratolest vyšla poprvé v roce 1890, poté byla ještě Frazerem několikrát upravena a doplněna. Dnes je nejčtenější verzí vydání z roku 1922 [Leinweber 1999]. [5]2Evans-Pritchard poznamenává, že „mluvit určitým jazykem ještě neznamená rozumět mu” [Evans-Pritchard 1965]. Je třeba důkladně poznat danou kulturu, aby člověk pochopil skutečný význam slov. [6]3Například k dosažení transu nepoužívá na rozdíl od Jívaro a Conibo Indiánů látky pozměňující vědomí, ale bubnování, což je technika, kterou používají někteří severoameričtí Indiáni, a zcela opomíjí vztah šamanismu a sexu [Miles 2006].