Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií fss.gif Esej Seminář k Úvodu do sociální antropologie „Zhodnoť a srovnej přístup M. Harnera, J. Frazera, V. Turnera a E. Evanse-Pritcharda ke studiu náboženství.“ Tereza Koláříková, 407217 V Brně dne 28. 12. 2012 Definice náboženství není zcela jednoznačná a v jednotlivých kulturách tento pojem obsahuje odlišné jevy. Mezi náboženství můžeme zařadit i tabu, rituály, šamanismus, totemismus, animismus či magii a kouzelnictví. V následujících řádcích jsem se zaměřila na přístup k náboženství čtyř antropologů, Jamese G. Frazera, Victora W. Turnera, E. E. Evans-Pritcharda a Michaela J. Harnera, jejichž názory se krom pár prolnutí rozbíhají. Mohli bychom to popsat tak, že každý z těchto antropologů se zaměřuje na jinou část velkého celku, kterým náboženství je. Střetává se zde tedy magie v podání Frazera, Turnerův pohled na rituály, Evans-Pritchardovy zkušenosti s čarodějnictvím, a šamanismus slovy šamana Harnera. Skot James George Frazer, zastánce evolucionistické antropologie, který se zabýval především mýty, rituály, totemismem a náboženstvím, tvrdí, že náboženství je druhým stupněm vývoje, kterému předchází magie. Dle něj na sebe dvě věci i na dálku působí a je mezi nimi jistý vnitřní soulad. Frazer jej nazývá sympatetickou magií a rozděluje ji na dva druhy, homeopatickou a kontaktní. Při užití homeopatické magie jde o zákon podobnosti (je také nazývána imitativní), čili výsledek se rovná příčině. Tuto teorii vysvětluje na příkladu rybářů, kteří nemohou chytit rybu, tak jednoho z nich vhodí do řeky a poté vyloví, čímž se snaží vyvolat podobný případ, jen s rybou. Kontaktní magie spočívá, jak je podle názvu zřejmé, v doteku dvou předmětů, které jsou propojeny i po jejich oddělení. Její možné použití – získat předmět či část těla nepřítele (často vlasy či nehty) a skrz ně jej zranit – je známé po celém světě. Magické návody a rituály Frazer dělí na pozitivní – kouzla, která přináší pomoc a užitek; a negativní – tabu. Skrze magii se může kouzelník snažit naklonit si živly a bohy, ne však žádostí o pomoc, ale svými činy, o kterých doufá, že budou přírodou napodobeny. Takto autor také definuje svůj přístup k náboženství, které „sestává ze dvou prvků, teoretického a praktického, totiž z víry v existenci sil nadřazených člověku a z pokusu usmiřovat je a činit jim potěšení.“[1] Věřící člověk by tedy neměl zůstávat jen u slov, ale přeměnit je i na skutky. Mnoho kultur (např. Melanésané) mají právě skrze obřady a rituály propojenou magii a náboženství. Třetím stupněm vývoje je podle Frazera věda, jejíž podstata je magii velmi podobná, jelikož obě pracují s neměnnými a předpověditelnými pravidly přírody. Ale „magie je nutně nesprávná a neplodná, vždyť kdyby mohla někdy být pravdivá a plodná, nebyla by už magií, ale vědou.“[2] (J. Frazer) Na rozdíl od Frazera, Brit Edward Evan Evans-Pritchard se velmi aktivně zapojil do terénního výzkumu a pobýval mezi obyvateli kmene Azandů a Nuerů, na jejichž kultury se stal odborníkem. Evans-Pritchardovy studie se zabývají čarodějnictvím (jež lze také pod pojmem náboženství chápat), ve které věří Azandové, přestože se nikdo z nich za čaroděje nepovažuje. Znamená pro ně zlou magii, kterou mohou vinit za všechna neštěstí, co se jim přihodila, kromě vlastní neschopnosti či nešikovnosti. Nakonec je vina seslaného kouzla svalena na člena kmene, jehož chování se odchyluje od normy. Dotyčný si tak své deviantní chování uvědomí a může se pokusit jej změnit. E. E. Evans-Pritchard se také zaměřuje na primitivní náboženství, která nejsou o nic méně důležitá, než ta velká, jelikož jsou jejich součástí i přes to, že jsou vzdálená a často izolovaná. Náboženství se podle něj musí zkoumat jako celek, ne po jeho částech. James Frazer ve svých studiích sleduje vývoj magie v náboženství a vědu, kterou k magii opět přirovnává. Můžeme sledovat spojitost Frazerovy magie a Evans-Pritchardova čarodějnictví, i rozpor, pokud bychom vědu (podle Frazera podobnou magii) přiradili či připodobnili k čarodějnictví. Victor W. Turner se ve svých studiích zabývá rituály, které jsou součástí každé kultury. Převážně zmiňuje přechodové rituály („rites de pasage“) a zdůrazňuje rozdíl mezi „stavem“ a „přechodem“. Přechodový rituál je složen ze tří částí – odloučení, pomezí či přechod a přijetí (nazývané také regenerace) do nového společenského statusu nebo skupiny. Odloučení i přijetí je jistý „stav“, kdy jedinec má určité postavení, práva a povinnosti podle etických norem. Během přechodného (liminárního) období je dotyčný člověk či skupina bez postavení, moci i majetku. Liminarita je často přirovnávána ke smrti či pobytu v děloze, bisexualitě, k zatmění slunce či měsíce, přesto že jeho vlastnosti nejsou jasné. (V. Soukup) Jedinec je na pomezí a nikam nepatří a postrádá rysy předchozího ani nastávajícího stavu, dokud se nedostane do třetí fáze a nezačlení se do své nové společenské role. Přesto, že přechodné rituály jsou vnímány jako posvátná událost, jejich součástí je i ponižování směřované na osobu v liminární fázi, která to se samozřejmostí pasivně přijímá (příkladem mohou být Ndembuové ze Zambie – jejichž náčelník je při prahové fázi urážen ostatními členy komunity); dotyčný je také bez oblečení nebo oděn jen v několika cárech, může být také maskován jako zrůda. Chování se i k vysoce postavenému představiteli jako k otrokovi má za cíl zničit jeho minulý stav a posílit jeho osobnost, aby dokázal zvládnout požadavky přicházející s novým stavem. Přechodový rituál by mohl být dle Turnera také vysvětlován jako střídání se dvou lidských modelů, kdy v prvním je „společnost strukturovaným, diferencovaným a často hierarchickým systémem politicko-právně-hospodářských pozic, které mají různé druhy hodnocení a rozdělují lidi podle kritéria „více“ nebo „méně“,“[3] a v druhém je nestrukturní a nediferenciované communitas či společenství jedinců, kteří jsou si vzájemně rovni. (Turner, 2004) V náboženství můžeme objevit mnoho podobných rysů, ale každá kultura se formovala a specializovala jiným směrem. Často se ale v náboženství objevuje změna „přechodu“ na „stav“ – věřící je na světě poutníkem, cestovatelem, cizincem. (V. Soukup) Nejaktivněji ke studiu svého zaměření zřejmě přistupuje zastánce šamanismu a neošamanismu, Michael Harner, který po té, co pobýval u kmene Jívaro v Ekvádoru a v Peru se sám stal šamanem a nadále jej šíří i skrze jím založenou šamanskou školu. Osobou, jež ovládá šamanské umění se dle Harnera může stát každý (šamanem může být i zvíře či věc). Šaman pomocí drog, které k šamanismu neodmyslitelně patří, se dostane do transu a je schopen komunikace s duchy. Stále rostoucí zájem o šamanismus si Harner vysvětluje nedostatečnou funkčností lékařské technologie, která nutí lidi zajímat se jiné a nové způsoby léčby. (M. Harner, 2010) Náboženství jako jeden velký celek obsahuje spoustu možností pro snahy jej definovat z různých pohledů ovlivněných dobou i lokalitou. Každý z výše zmíněných antropologů se povětšinou zaměřil na jednu oblast, která v určitých kulturách lze být za součást náboženství považována. Popsala jsem hlavní objekty zájmů jejich studií s náboženstvím spojených, přesto univerzálně platná definice či struktura z nich vzniknout nemohla. Osobně jsem se nejvíce ztotožnila s názory Victora Turnera, nejspíš z důvodu, že rituály jsou v našem životě velmi běžné, na rozdíl od vzdálených, přesto velmi zajímavých praktik šamanismu a čarodějnictví. Bibliografie: Bowie, Finona. Antropologie náboženství. Rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví. Praha: Portál. 2008 Frazer, James George. Zlatá ratolest: Magie, mýty, náboženství. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1994.632 s. Harner, Michael J. Cesta šamana: jak probudit svůj vnitřní potenciál. Praha: DharmaGaia, 2010. 204 s. Religio; sv. 5. Harner, Michael. The way of Shaman. New York: HarperCollins. 1990 Horyna, Břetislav a Pavlincová, Helena. Dějiny religionistiky: antologie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2001. 462 s. Soukup, Václav. Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha: Univerzita Karlova. 1994. 225 s. Soukup, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál. 1. vyd. 2000. 229 s. Turner, Victor Witter. Průběh rituálu. Brno: Computer press. 2004. 1. vyd. ________________________________ [1] J. G. Frazer, 1994, str. 50 [2] J. G. Frazer, 1994, str. 50 [3] V. W. Turner, 2004, str. 97