Hodnocení: 3 body – není to špatné, ale trošinku to jde „vedle“: autor etnometodologickou reflexivitu nenabízí jako nějakou universální alternativu a zůstává nejasné, co tedy přesně tomu Lynchovi na těch různých podobách vadí (a proč ho zvlášť štvou ti „radikálové“) Eva Kotašková, 332998 Lynch, Michael. 2000. Against reflexivity as an academic virtue and source of privileged knowledge. Theory, Culture & Society, 17 (3): 26-54 Alternativní název: Nevyhnutelná reflexivita[ZK1] Autor se ve svém článku věnuje reflexivitě a nabízí alternativní, etnometodologickou koncepci reflexivity, která[ZK2] (na rozdíl od mnoha jiných přístupů) nestojí v opozici vůči nereflektivnímu protějšku. Problematizuje rozšířenou tendenci ztotožňovat reflexivitu s „radikálním“ teoretickým a kritickým programem, ovšem nemá přitom v úmyslu podporovat „nereflektivní“ objektivismus. Podle Lynche neexistuje jediná cesta k tomu být či nebýt reflexivní, reflexivita je totiž vztahová a kontextuální. Jinými slovy Lynch reflexivitu nahlíží nikoliv jako epistemologickou, morální či politickou, ale (po vzoru etnometodologického přístupu) jako nevyhnutelný prvek jednání a způsobu, kterým jsou konkrétní jednání vykonávána, jakým jim je dáván smysl a jak jsou začleňována do sociálních podmínek. Ve světě bez bohů nebo absolutna snaha o to být reflexivní nepřiblíží člověka k centrálnímu zdroji osvícení o nic více než snaha být objektivní. Není tedy možné být nereflexivní.[ZK3] Autor navíc narušuje předpoklad, že reflexivita něco dělá, nebo že být reflexivní transformuje předchozí „nereflexivní“ podmínky. To, co reflexivita, jakkoliv radikální, dělá (co hrozí odkrýt, co prozrazuje a koho posiluje) záleží na tom, kdo ji dělá, jak k ní přistupuje a co je vlastně pod praporem reflexivity uskutečněno. Výhody a výsledky reflexivity tak nejsou její inherentní součástí. V tomto smyslu tedy reflexivita obecně nenabízí žádnou záruku porozumění či odhalení. A ačkoliv je výsledkem reflexivity často nejednoznačnost zkoumaného problému, nemusí to nutně vypovídat o destruktivním charakteru reflexivity. I kritika totiž může přinést nové argumenty či perspektivy[ZK4] . ________________________________ [ZK1]V tomhle se ta Lynchova pointa úplně ztrácí, je to strašlivě obecné. A navíc zavádějící: Lynch výslovně to etnometodologické pojetí uvádí tak, že ho ostatním nevnucuje, jen aby ukázal, že se na to lze podívat i jinak. Nejde mu totiž ani tak o samotnou reflexivitu, jako o tu její „ctnostnost“ a exkluzivitu, která se jí dnes až příliš často připisuje. [ZK2]Viz předchozí komentář: ano, nabízí, ale bez iluzí, že by zrovna tahle koncepce byla pro všechny zajímavá či přijatelná. Zato jeho kritika reflexivity jako cesty k metodologické výlučnosti, je silná a mířená ke všem. [ZK3]Ano, z etnometodologického hlediska nikoli. Ale to je právě to hledisko, které Lynch zmiňuje spíš na okraj. [ZK4]Tohle je nakonec takový ústřel k dost vedlejšímu argumentu. Místo toho by bylo pěkné, kdybyste vysvětlila, proč vlastně Lynchovi vadí to ty podoby té radikální reflexivity, když vlastně rozumí jejich anti-objektivistickému rázu a sám ho sdílí.