Hodnocení: 3 body – shrnul jste to skutečně po svém a docela dobře – jen jste, jako řada ostatních,
přecenil tu etnometodologickou ilustraci (a tím také oslabil to, co je podle Lynche na reflexivitě,
zejména na té radikální, tak sporné)


Adam Staveník

256321


     LYNCH, Michael (2000): Against reflexivity as an academic virtue and source of privileged
                        knowledge. Theory, Culture & Society, 17 (3): 26-54


Lynch ve svém textu ukazuje, že v akademickém světě existuje mnoho pohledů na to, co je to
reflexivita a v jakých kontextech je užívána. S reflexivitou je nakládáno jako s paprskem, který
lze ovládat a který buďto kriticky znemožní svůj objekt, nebo ho naopak učiní silnějším[ZK1] .
Reflexivita je tak používána jako metodologická pomůcka, která má odhalit skryté alternativy nebo
epistemologické limity dané práce. Později se ale Lynch dostává k etnometodologii, v jejímž pojetí
je reflexivita všudypřítomná a doslova nezajímavá. V předchozích případech totiž být reflexivní
znamenalo změnu oproti předchozímu nereflexivnímu stavu a nyní toto rozdělení ztratilo smysl. Pokud
je reflexivita, jak tvrdí Lynch spolu s etnometodology, všudypřítomná, není součástí snahy o
objektivní konání o nic méně než vědomá snaha být reflexivním v jakémkoliv z jejích pojetí.
Reflexivita tak nenese žádnou záruku vhledu nebo osvícení a dopady jejího použití závisí především
na tom, jak je použita a kým je přijímána. [ZK2]


Alternativní název:

Reflexivita v akademickém prostředí

aneb za všední a obyčejnou reflexivitu[ZK3]
________________________________

 [ZK1]Koho, svůj objekt? Co to znamená? Jak? Čím?

 [ZK2]Ano, lze to tak říct. Problém je v tom, že tu etnometodologii nechce ostatním vnutit jako tu
správnou alternativu za ostatní pojetí reflexivity. On její perspektivu užívá jen jako příklad, aby
ukázal či vysvětlil, co mu vadí na tom, jak se typicky dnes s reflexivitou zachází. A ona podle něj
nejen nic (sama o sobě) nezaručuje, ale je vyloženě problematická: tím, jak pod pláštíkem
distancování se od objektivismu pokračuje v tom, co se ve jménu metodologie dělá už dlouho – totiž
vyděluje výzkumníky oproti ostatním jakožto nositele nějakého zvláštního vědění.

 [ZK3]No on se Lynch za obyčejnou reflexivitu moc nepřimlouvá (viz výše)