Hodnocení:  3 body – není to špatné, ale to nedorozumění ohledně entometodologie (které se týkalo
tentokrát skoro všech prací) jste prostě dotáhl o kousek dál, než bylo nutné, a tudíž jste o kousek
víc „schoval“ či potlačil ten hlavní Lynchův argument, o který šlo


Vágner David   UČO – 64094


Příprava 2


Lynch, Michael (2000): Against reflexivity as an academic virtue and source of privileged
knowledge. Theory, Culture & Society, 17 (3): 26-54


Alternativní název: Reflexivní obsese, aneb když reflexivita hypertrofuje [ZK1]


Lynch se v úvodu tohoto textu věnuje různým formám reflexivity, čímž poukazuje především na
skutečnost, že reflexivitu nelze pojímat jako jednotný koncept, ale že v sociálních vědách existuje
vícero reflexivit. Společným jmenovatelem různých reflexivit je ovšem schopnost zpětného pohledu v
tvorbě poznávání[ZK2] . Detailněji se následně věnuje dvěma formám a to reflexivitě radikální a
reflexivitě etnometodologické. Na konceptu reflexivity v její radikální podobě ukazuje, jak se
vymezuje vůči  jiným formám reflexivity, tak vůči snahám o objektivní poznání. Tím si dle Lynche
přisuzuje určitou vědeckou nadřazenost, činící tak ze sebe jediný správný vědecký přístup. To
znamená také, že se vymezuje vůči přístupům, které považuje za nereflexivní. [ZK3] Na
etnometodologické verzi reflexivity však Lynch ukazuje, jak je v tomto konceptu reflexivita vnitřně
přítomna. Každé lidské jednání je v etnometodologickém přístupu reflexivní a v takovém pohledu
nereflexivní být nelze. Pro Lynche to také znamená, že je bezúčelné snažit se reflexivní přístupy
vzájemně hodnotit, dle míry své „reflexivnosti“.  [ZK4]

________________________________

 [ZK1]Šlo by – ale trochu to evokuje, od čeho jsem se dnes na přednášce distancoval, totiž že s tou
reflexivitou se to dnes jakoby přehání, že je jí moc (přehání se to nejspíš s tím, jak často se o
ní mluví, ale jinak nejde ani tak o MÍRU reflexivity, jako spíš o to, co si skrze ní výzkumníci
nárokují).

 [ZK2]Co si pod tím představit?

 [ZK3]Ta nadřazenost ale vyplývá ještě z něčeho mnohem podstatnějšího, než že si „radikálové“
uzurpují ten pojem pro sebe. Tam jde spíš o to, že takový pojem reflexivity u sebe jako výzkumníka
předpokládá ne-reflexivitu u ostatních a tím udržuje tlustou čáru mezi badateli a jejich objekty
zkoumání, posiluje představu, že my a oni víme nějak jinak (my líp).

 [ZK4]Není moc jasné, jak to ti etnometodologové s reflexivitou myslí. Ale hlavně Lynch tu
etnometodologickou představu nenabízí jako alternativu, která by měla nahradit ostatní přístupy, a
už vůbec od ní otevřeně nedovozuje svou nespokojenost s tím, jak to s reflexivitou dnes chodí.
Jinak řečeno, on ostatním nevytýká, že nejsou etnometodologové.