Hodnocení: 2 body – chce to psát (a možná i uvažovat;-) jednodušeji; hodně se zamotáváte do takových těch nejobecnějších „teoretických předpokladů“ a pak uniká/nezbývá místo na to podstatné a specifické Robert Osman 22. 10. 2012 LATOUR, Bruno (1999): Pandora's hope: Essays on the reality of science studies. Cambridge: Harvard University Press. str. 113-173 Jak se věc stala živým organismem: příklad mléčných kvasinek Kapitola pojednává o procesu objevení mléčných kvasnic. Latour tak zde využívá Pasteurova objevu jako příkladu oživení [ZK1] věci. Nemyslím, že Latourovi jde o to, aby postavil věc na stejnou úroveň s živým organismem, aby tvrdil, že věci jsou živé, spíše chce udržet tuto ontologickou diferenci, ale s tím, že věci přizná její svébytnost, autonomii, aktivitu[ZK2] . Příklad s mléčným kvašením se tak jeví jako velmi příhodný, už jen proto, že před Pasteurem kvasinky jako živé organismy [DEL: neexistovali :DEL] [INS: neexistovaly :INS] a kvašení bylo vysvětlováno chemickou reakcí, spolu s ním se „zrodily“ a následně již existovaly vždy jako živé[ZK3] . Tedy jinými slovy je kapitola o příkladu jak se z věci (pěna na okraji sklenice) stane organismus (kvasinky). Toto „stání se“ sebou však nese otázky: jak se to stane, kdo to udělá, kdy a kde se to objeví. Latour tento proces opět spojuje s „cirkulující referencí“ z předchozích kapitol, kdy nelze říci, že před Pasteurem bylo kvašení vysvětlováno špatně a po něm je již správně, ale vždy tzv. cirkuluje kolem fenoménu kvašení. Vztahování se k fenoménu - jako je mléčné kvašení - je ovlivněno způsoby vytváření faktů. K tomu aby mohla být věc pochopena jako autonomní, svébytná a aktivní je podle Latoura nutné redefinovat status experimentu, skrze nějž jsou fakta vytvářena. Poukazuje na „zdánlivý“ rozpor zacházení s experimentálně vytvářenými poznatky, kdy na jedné straně experimentálně ověřená fakta nemohou uniknout pochybnosti konstrukce v umělých podmínkách laboratoří, na druhou stranu však věci hovoří sami za sebe. Latour navrhuje pojímat základní vědeckou metodu experimentu jako událost, jako svébytný jev, před níž ani po ní není možné stanovit všechny vstupní a výstupní parametry, není to pouze jejich rekombinace, není v ní nic stabilního, neměnného, ale naopak v rámci ní jsou proměňovány všechny její součásti. [ZK4] Objevení mléčných kvasinek tak proměnilo jak samotné kvasinky, tak i Pasteura. Toto má poměrně dalekosáhlé důsledky, které rozmělňují spor mezi konstruktivisty a realisty, když ukazuje, že vytvoření kvasnic v laboratorním prostředí neznamená, že samy kvasnice neměly na tomto objevu žádný podíl, ale ani to neznamená, že na tom neměl žádný podíl Pasteur a podmínky jeho laboratoře, pouze to znamená, že se pro nás staly kvasnice viditelnými, poznatelnými a tedy i existujícími - jako živé organismy[ZK5] . Jak věc získala svou vlastní historii[ZK6] Pokud [DEL: se :DEL] v předchozí kapitole Latour přiznává věci aktivitu, pak ji v této přiznává její historicitu. Kapitola se točí okolo otázky, zda existovaly kvasnice před Pasteurem. Odpověď na tuto otázku je opět zamotaná v pojetí experimentu, faktu a věci. Pokud pojímáme experiment v jeho původním pojetí a fakt jako platný a neměnný, pak věc těžko může mít vlastní historii. Snaží [ZK7] se tedy vynalézt způsob jak překlenout propast mezi dualitami světa a jazyka a zároveň ahistorického objektu a historického subjektu. Za tímto účelem si vypůjčuje Whiteheadův termín propozice (propositions), u níž nejde jako u faktu o její pravdivost, ale daleko spíše o její „zajímavost“. Propozicí může být téměř cokoliv: Pasteur, kyselina mléčná, laboratoř, dalo by se říci „vše, co vstupuje do hry“. Otázku, kterou to automaticky otevírá[INS: , :INS] je, co není propozice, co do hry nevstupuje[ZK8] . Podstatným rozlišením v této kapitole pak je, že zatímco stálý a neměnný fakt historicitu věci neumožňuje, pojetí propozice ano. Mezi propozicemi poté mohou vznikat v čase proměnlivé vztahy (artikulace), které jsou v čase stabilizovány pomocí nejrůznějších institucí.[ZK9] ________________________________ [ZK1]Nejsem si jist, zda tam ta životnost je nějak obecněji podstatná. Podobně by to vypadalo i pro objekty neživé přírody. I tam by docházelo k něčemu podobnému, totiž že by daná jsoucna začínal promlouvat během experimentů stále více „za sebe“… aha, vy to hned vzápětí sama asi také říkáte – ale moc tedy nerozumím, jakou ontologickou diferenci chce udržet… [ZK2]Latour spíš ukazuje, jak tu svébytnost, autonomii a aktivitu pomáhá budovat Pasteur (který se zároveň coby tvůrčí činitel stahuje do pozadí). [ZK3]To trochu předbíháte do té kapitoly 5, ne? [ZK4]Pište jednodušeji, Roberte, v kratších, přehlednějších větách. Dost by to pomohlo celému textu. I výše jsem se trochu ztrácel. [ZK5]Celé by to mělo být výrazně kratší a hlavně jednodušší. [ZK6]No, ono je to vlastně úplně naopak. Latour vlastně popisuje, kterak prostřednictvím vědeckého Pasteurova snažení kvasinky svou (viditelnou, zřejmou) historii ZTRATILY – a staly se ahistorickým faktem… Já vím, že míříte spíš asi na to, že Latour nás učí tuhle historii pořád nějak vidět a rekonstruovat, ale s ohledem na to, co popisuje (Pasteurův objev) je tenhle alternativní název silně matoucí. [ZK7]Kdo, co? Věc? Asi ne, asi Latour, ale pak je to špatně vystavěné, formulované. [ZK8]Bylo by lepší, kdybyste se tak nesoustředil na pojmosloví a spíš se spoléhal na slova vlastní. Ono to ten krátký text pak strašně zatěžkává, snižuje to srozumitelnost. A taky odvádí od podstaty věci – žádá si to vysvětlení, které není jednoduché na tak malém prostoru uspokojivě poskytnout. [ZK9]Tohle by chtělo nějak lépe, zřetelněji postihnout. A nejde tam zdaleka jen o nějakou stabilizaci v čase. Daleko podstatnější je to, čemu Latour v tomhle textu říká retrofitting, tedy jakási zpětná rekonstrukce. Díky ní se právě historicita věcí potlačuje a ty pak existují jako vždy a všude existující jsoucna.