Hodnocení: 1 bod – 2 body automaticky dolů za pozdní odevzdání; zamotáváte se do toho: je zřejmé, že jste to četla, že jste se s tím nějak poprala, ale srozumitelné je to málo Iveta Plavinová LATOUR, Bruno (1999): Pandora's hope: Essays on the reality of science studies. Cambridge: Harvard University Press, kapitoly 4 a 5 (113-173). Kapitola 4: a) Věda jako napomáhání k existenci: Lidští a ne-lidští aktéři v badatelském procesu b) Vědecká činnost znamená připravování podmínek pro vyjevení [ZK1] nové entity. To vyžaduje nejprve aktivitu lidského aktéra, který usiluje o lepší ohraničení „mlhavě“ se vynořujícího objektu. Postihnutí vlastností zkoumaného je později vystřídáno pozorováním [ZK2] efektů, jež má jako samostatný aktér až do momentu, kdy je možné aktérovi připsat nezávislý status substance[ZK3] . Tento proces zahrnující množství aktérů – lidí, věcí, institucí, organizací aj. - se vyznačuje jejich vzájemnou proměnou[ZK4] . Praxe badatele tedy není, na rozdíl od představ naivního realismu, odhalováním skutečnosti nezávislé na lidských představách a pasivně čekající na osvětlení, ani pouhou konstrukcí lidských aktérů. Je mnohem spíše „artikulací“ - systematickou praxí s cílem zviditelnit nezávislou existenci zkoumaného. Latour spojuje oba epistemologické náhledy: V první – konstruktivistické fázi je hybatelem lidský aktér, realistický obrat přichází se „zplnomocněním“ nového jsoucna[ZK5] . Kapitola 5: a) Ztracená historie věcí b) Dějinnost se netýká pouze lidských aktérů. Také věci, objekty, formule mají svoje dějiny. Nejsou ahistorickými veličinami, jejichž existence či pravá podstata se s různým stupněm pravdivosti odráží ve vědění. Teprve institucionalizace vytrhává věci z jejich historie a zpětně utváří dojem, že tu byly vždy, nezávisle na lidských aktérech.[ZK6] Existence aktérů-objektů je relativní. Namísto bytí na jedné straně a nebytí na straně druhé se jednotlivé entity prosazují odstupňovaně, v závislosti na jejich sepětí s dalšími aktéry a na pevnosti těchto spojení. ________________________________ [ZK1]Dávejte pozor, aby se Vám nehromadila ta podstatná jména slovesná – připravování-vyjevení. Už jedno takové slovo dokáže větu udělat ošklivou. [ZK2]Podobně: postihnutí-pozorování. [ZK3]Téhle větě jakž-takž rozumím jen proto, že text docela dobře sám znám. [ZK4]Není tomu rozumět. Jakou proměnou? Jak to, že ze začátku píšete o tom, jak je nejprve třeba aktivity lidského aktéra, a teď zase že tento proces zahrnuje množství aktérů? … Nedává to dohromady moc smysl. [ZK5]Podstatné je, že tohle není nějaký Latourův výmysl; Latour ukazuje, jak je tohle bezprostředně patrné v textech samotného Pasteura. On vlastně předvádí, jak vědec sám (např. Pasteur) je ve svých vlastních výpovědích chvíli „konstruktivistou“, a pak zase „realistou“. Což je pozoruhodné s ohledem na to, kterak se konstruktivismus a realismus typicky berou jako neslučitelná stanoviska. [ZK6]Ano, ale s tou institucionalizací je to ještě trochu jinak. A vlastně naopak. Protože právě tehdy, když nahlédneme tu institucionalizaci, tak si právě naopak můžeme uvědomit ten historický rozměr přírodních jsoucen. Proto to Latour tou institucionalizací nazývá – používá pojem ze sociálních věd, aby naznačil, v jakém smyslu jsou tyhle věci součástí historické, kolektivně utvářené minulosti.