Hodnocení: 1 bod – dneska se to tedy opravdu nepovedlo, nejsem si jist, nakolik jste tomu věnoval dostatek času (zásadní nedorozumění, míjíte ty důležité věci) Matěj Plesník 333412 Latour, Bruno. 1999. Pandora's hope: Essays on the reality of science studies. Cambridge: Harvard University Press, kapitola 4 (113-144). Alternativní název: O vzniku poznání vzájemnou interakcí mezi vědcem a jeho okolím[ZK1] . V této kapitole autor polemizuje s obvyklou představou o vytváření vědeckého poznání jako jakési výslednice působení dvou protikladných sil – poctivé pozorování a racionální zkoumání reality proti osobním předsudkům a různým iracionálním dispozicím vědce.[ZK2] Místo toho na příkladu Louise Pasteura a jeho objevu, že mléčné kvašení způsobují mikroorganismy, tj. kvasinky, ukazuje, že nezaujaté zkoumání a osobní zainteresovanost vědce jsou neoddělitelné, ba co víc, jedno bez druhého nemůže existovat. Zpochybňuje představu vědce jako „všemohoucí“ bytosti manipulující s mrtvou hmotou, místo toho výzkumníka vnímá jako jednoho z aktérů procesu objevování – nakonec kvasinky tady byly vždy, ty nikdo nevynalezl[ZK3] , a tak k jejich objevu byla nutná existence příznivé konstelace celé řady okolností. Podobně jako v kapitole o „pedofilovi“ i zde Latour ukazuje, že poznání nevzniká náhlým přechodem mezi hmotou a jazykem, ale prostřednictvím správného artikulování propozic (tj. vědeckých předpokladů nebo návrhů).[ZK4] Latour, Bruno. 1999. Pandora's hope: Essays on the reality of science studies. Cambridge: Harvard University Press, kapitola 5 (145-173). Alternativní název: O vývoji vědeckých fenoménů jako historických skutečností. Tato kapitola navazuje na kapitolu předchozí, autor se zde zaměřuje na Pasteurem zkoumané mikroorganismy jako na fenomén s vlastní historií. Uvádí to na příkladu vědeckého sporu mezi Pasteurem a Pouchetem ohledně existence bakterií rozptýlených ve vzduchu. Oba vědci byli zastánci odlišných paradigmat, oba také tato paradigmata zastávali z různých, často velmi odlišných důvodů, které nutně nemusely přímo souviset s vědeckým laboratorním zkoumáním (včetně politiky, náboženství atd.). Pasteurova „verze reality“ nakonec zvítězila, protože na rozdíl od té Pouchetovy se ukázala být prokazatelnou a prakticky funkční[ZK5] . Latour ukazuje, že čas, a tedy i vědecký vývoj, není jen otázkou lineární progrese, ale také sedimentace, kdy jedna věc navazuje na druhou – všechny věci existují samy pro sebe, ale pro nás „vznikají“ až se svým objevením, a v tomto smyslu mají svou vlastní historii[ZK6] . ________________________________ [ZK1]To není úplně pěkná a jasná formulace, i když tuším, kam míříte. Navíc příliš nevyniká, co je na celé věci pozoruhodného – málokterý vědec by nesouhlasil, že vlastně pořád nějak interaguje s okolím. Ani to slovo „vzájemnou“ to už moc nespraví. [ZK2]Nerozumím, co myslíte. A opět, málokdo by něco namítal, že osobní zainteresovanost je u vědce nedůležitá. To by se tu Latour dost vlamoval do otevřených dveří, pokud by tohle měla být hlavní pointa. [ZK3]No to právě takhle neříká. Naopak se takovému přístupu výrazně brání. Koneckonců ta následující kapitola o tom je. [ZK4]Nojo, ale to by chtělo nějak vysvětlit či náznakem předvést, co se tím myslí. [ZK5]No to není moc přesné. To je to nejkonvenčnější vysvětlení – že se Pasteurova verze ukázala být prokazatelnou, a tak zvítězila. Takhle řečeno, to by byl Latourův příspěvek hodně banální. [ZK6]Sedimentace může také mít povahu lineární progrese. Nevím, jak to myslíte. A to, že věci mají svou historii (což jste popřel ve shrnutí hlavní myšlenky předchozí kapitoly), je jen jedna půlka argumentu, sama o sobě nesmyslná. Podstata Latourova přístupu spočívá v tom, že tuhle půlku propojuje s půlkou druhou, která je jen zdánlivě v rozporu: totiž s tím, že logika vědeckého objevu tyhle věci zároveň historie zbavuje, takže se stávají universálními fakty (bez historie), jako třeba zrovna ty kvasinky.