Young, I., From Guilt to Solidarity: Sweatshops and Political
Responsibility. Dissent, Spring 2003, s. 39-45.
Young, I., Responsibility and Global Labor Justice. Journal
of Political Philosophy, 12, 2004, 4, s. 365-388.
106
Láska a zlato.
Globální řetězce péče1
Arlie Russell Hochschild
Vičky Diaz, čtyřiatřicetiletá matka pěti dětí, byla, předtím
než začala ve Spojených státech amerických pracovat
jako hospodyně v bohaté beverlyhillské rodině
jako chůva jejich dvouletého syna, učitelkou se středoškolským
vzděláním a cestovní agentkou na Filipínách.
V rozhovoru s Rhacel Parreňas Vičky uvedla: „Moje děti
... byly smutné kvůli mému odjezdu. Dodnes se mě
snaží přesvědčit, abych se vrátila domů. Nebyly naštvané,
když jsem odcházela, protože když jsem je opouštěla,
byly příliš malé. Můj manžel také nemohl být naštvaný,
protože věděl, že to je jediná možnost, jak mu
můžu skutečně pomoci vychovat naše děti, aby mohly
chodit do školy."
2
Ve své knize Servants of Globalization Parreňas vypráví
zneklidňující příběh, řečeno jejími slovy, „globalizace
mateřství". Rodina v Beverly Hills platí Vičky
(pseudonym, který jí dala Parreňas) 400 dolarů týdně,
Vičky pak platí 40 dolarů týdně domácí pomocnici, která
se stará o její rodinu na Filipínách. Takový život není
jednoduchý ani pro Vičky, ani pro její rodinu. „I když
1
Následující text byl přeložen z rozšířené verze článku „Love and
Gold", otištěného in: Ricciutelli, L./Miles, A./McFadden, M. (eds.),
Feminist Politics, Activism and Vision: Local and Global Challenges.
London - Toronto, Zed/Innana Books 2005.
2
Parreňas, R. S., Servants of Globalization: Women, Migration, and
Domestic Work. Stanford, Stanford University Press 2001, s. 87.
107
A-PDF Split DEMO : Purchase from www.A-PDF.com to remove the watermark
je to dobře placené místo, utápíte se v množství práce.
Když žehlíte oblečení, mohou vás kdykoli zavolat do
kuchyně, abyste umyla nádobí. Je to velmi deprimující.
Jediná věc, kterou můžete dělat, je věnovat svou lásku
[dvouletému americkému dítěti]. Při odloučení od
vlastních dětí je tím nejlepším, co mohu ve své situaci
udělat, věnovat svou lásku tomuto dítěti."
3
Vičky je součástí
globálního řetězce péče: sledu osobních propojení
mezi lidmi po celém světě, která jsou založena na placené
a neplacené pečovatelské práci.
4
Typický globál-
3
Tamtéž.
4
V roce 1997 jsem obdržela Fulbrightovo stipendium a půl roku
jsem žila v Trivandrumu ve státě Kerala v Indii, odkud mnoho mužů
a žen odchází pracovat do zahraničí, zejména do Perského zálivu.
Ale teprve až když jsem si přečetla dizertační práci Parreňas
o pečovatelkách (The globál servants: (im)migrant Filipina domestic
workers in Rome and Los Angeles. Disertační práce. Katedra etnických
studií Kalifornské university, Berkeley 1999), jsem začala
o lásce přemýšlet jako o formě zlata. Začala jsem vést rozhovory
s filipínskými a thajskými chůvami v Redwood City a San Jose v Kalifornii
a reflektovat tuto formu psychologického kolonialismu. Ovlivnil
mě také film Když máma přijede na Vánoce domů režisérky Nility
Vachani. Celkově až do nedávné doby nebylo odlivu péče věnováno
mnoho pozornosti, dokonce ani mezi akademiky a akademičkami,
kteří se věnují genderovým tématům. Co bylo napsáno o globalizaci,
je spíše zaměřeno na peníze, trh a mužskou práci. Výzkum o ženách
a rozvoji se naproti tomu soustředil na dopad programů strukturálního
přizpůsobení (požadavky Světové banky podmiňující půjčky,
která vyžadovala úsporná opatření) a materiálního strádání. Na
druhé straně většina výzkumů o pracujících ženách v USA a Evropě
se zaměřuje na izolovanou snahu dvou lidí zkombinovat práci a rodinu,
nebo na svobodné „supermatky", přičemž z tohoto obrazu byly
vyloučeny pečovatelky o děti. Naštěstí v poslední době byla provedena
řada výzkumů, na kterých tento článek staví. Např. Glenn, E. N.,
Issei, Nisei, War Bride: Three Generations of Japanese American
Women in Domestic Service. Philadelphia, Temple University Press
1986; táž, From servitude to service work: historical continuities
in the racial division of paid reproductive labor. Signs: Journal of
Women in Culture and Society, 18, 1991, 1, s. 1-43; táž/Chang, G./
Forcey, L. (eds.), Mothering: Ideology, Experience, and Agency. New
108
ní řetězec péče může fungovat následovně: starší sestra
z chudé rodiny ve třetím světě pečuje o své sourozence
(první spojení v řetězci), zatímco její matka pracuje
jako chůva pečující o děti chůvy, která odešla do
země prvního světa (druhé spojení), která následně
pečuje o děti v rodině v bohaté zemi (konečné propojení).
Každá část řetězce vyjadřuje neviditelnou ekologii
péče, jedna pečující závisí na druhé atd. Globální řetězec
péče může začít v chudé zemi a skončit v bohaté,
nebo může propojit venkovské a městské oblasti v rámci
jedné chudé země. Komplexnější verze začíná v chudé
zemi, vede do jiné nepatrně méně chudé země a propojuje
se v bohaté zemi.
Takové globální řetězce péče jsou nyní na vzestupu. Po
nějakou dobu se nadějní a vysoce vzdělaní profesionálové
ze špatně vybavených nemocnic, zbídačených škol,
zastaralých bank a jiných pracovních míst ve třetím světě
stěhují za lepšími příležitostmi a vyšší mzdou do prvního
světa. S tím, jak se bohaté státy stávají bohatšími
York, Routledge 1994; Hondagneu-Sotelo, P., Gendered Transitions:
Mexican Experiences of Immigration. Berkeley, University of California
Press 1994; táž/Avila, E., I'm here, but I'm there: the meaning
of Latina transnational motherhood. Gender and Society, 11, 1997,
5, s. 548-571; Hondagneu-Sotelo, P., Doméstica: Immigrant Workers
Cleaning and Caring in the Shadow of Affluence. Berkeley, University
of California Press 2001; Chang, G., Disposable Domestic: Immigrant
Women Workers in the Global Economy. Cambridge, Mass.,
South End Press 2000; Momsen, J. H., Gender, Migration and Domestic
Service. London, Routledge 1999; Romero, M., Maid in the
U.S.A. New York, Routledge 1992; táž, Life as the maid's daughter:
an exploration of the everyday boundaries of race, class, and gender.
In: Romero, M./Hondagneu-Sotelo, P/Ortiz, V. (eds.), Challenging
Fronteras: Structuring Latina and Latino Lives in the U.S. New
York, Routledge 1997, s. 195-209. Viz také Hochschild, A., The nanny
chain. American Prospect, 3. January 2000; Ehrenreich, BVHochschild,
A. (eds.), Global Woman: Nannies, Maids and Sex Workers in
the New Economy. New York, Metropolitan Press 2003. Ráda bych
poděkovala výzkumné asistentce Bonnie Kwan.
109
a chudé chudšími, tento jednosměrný proud talentovaných
a školených lidí neustále zvětšuje trhlinu. Jde
o odliv mozků. Dnes ale navíc vzrůstá paralelní, skrytější
a trýznivější trend, když ženy, které normálně pečují
o mladé, starší a nemocné ve své vlastní zemi, odcházejí
pečovat o mladé, starší a nemocné do bohatých států, ať
jako služky, chůvy nebo pomocnice v zařízeních denní
péče či v pečovatelských domech. Jde o odliv péče.
Pohyb pečovatelek z globálního Jihu na Sever není
zcela nový. Důvodů pro nárůst rozsahu i rychlosti je ale
mnoho. Jedním z nich je rostoucí rozpor mezi globálními
bohatými a chudými. Od 40. let 20. století se propast
mezi globálním Severem a Jihem zvětšuje. Například
v roce 1960 státy na Severu byly dvacetkrát bohatší
než státy na Jihu. Do roku 1980 se tato trhlina více
než zdvojnásobila a Sever byl šestačtyřicetkrát bohatší
než Jih. Podle studie Rozvojového programu Spojených
národů na tom bylo - v absolutním vyjádření - ve skutečnosti
60 zemí hůře v roce 1999 než v roce 1980.
5
Nadnárodní
korporace jsou tudíž alfou i omegou tohoto globálního
systému. William Greider
6
poukazuje na fakt,
že 500 největších korporací (168 v Evropě, 157 v USA
a 119 v Japonsku) za posledních 20 let sedminásobné
zvýšilo svůj prodej. Přesto, že nadnárodní korporace
vytvářejí pracovní místa v chudých zemích, stávají
se jedním z motorů těchto rostoucích nerovností, neboť
vytlačují z podnikání drobné podniky a farmy.
Výsledkem této polarizace je, že střední třída ve třetím
světě vydělává méně než chudí v prvním světě.
Domácí pracovnice, se kterými Rhacel Parreňas vedla
rozhovory, vydělávaly předtím, než migrovaly z Filipín
do Spojených států amerických a do Itálie, v prů-
5
Viz New York Times z 1. září 2001, s. A8.
6
Greider, W., One World, Ready or Not: The Manic Logic of Global
Capitalism. New York, Simon and Schuster 1997.
110
měru 176 dolarů za měsíc, často jako učitelky, ošetřovatelky,
administrativní pracovnice a sekretářky. Když
ale vykonávají méně kvalifikovanou práci - i když o nic
méně náročnou - a pracují jako služky, chůvy a pečovatelky,
mohou si měsíčně vydělat 200 dolarů v Singapuru,
410 dolarů v Hongkongu, 700 dolarů v Itálii
nebo 1400 dolarů v Los Angeles. Jiný příklad nabízí
výjimečný dokument „Když máma přijede na Vánoce
domů". Josephine Perera z Colomba na Srí Laňce,
která ukončila školu po pěti třídách, může vydělat
30 dolarů měsíčně se stravou a ubytováním jako služka
v domácnosti, nebo 30 dolarů měsíčně jako prodavačka
v obchodě, a to bez stravy a ubytování. Ale jako chůva
v Athénách může vydělat, s ubytováním a stravou,
500 dolarů měsíčně. Při nedostatku veřejného a strukturálního
řešení propasti mezi bohatým Severem a chudým
Jihem překlenují ženy jako Vičky Diaz a Josephine
Perera tuto propast soukromě tím, že odcházejí z Jihu
na Sever - za vysokých emocionálních nákladů.
Ačkoli mezera mezi bohatými a chudými se ve světovém
měřítku zvětšuje, svět samotný - jeho kapitál,
kulturní obrazy, konzumní vkus a národy - je integrovanější.
Díky rozšíření západních a zejména amerických
filmů a televizních programů dnes lidé z chudého
Jihu vědí mnohem více o bohatém Severu, než ví bohatý
Sever o nich. Ale dozvídají se jenom o tom, co bohatý
Sever má. Díky globální televizi je Jih ve skutečnosti
denně vystavován materiálnímu striptýzu.
Rostoucí nerovnosti a lákadlo západní prosperity přispěly
k tomu, co Stephen Castles a Mark Miller nazývají
„globalizace migrace".
7
Jak pro muže, tak i pro ženy se
migrace stala soukromým řešením veřejného problému.
7
Castles, S./Miller, M. J., The Age of Migration: International Population
Movements in the Modern World. New York - London, The
Guildford Press 1998, s. 8. Viz také Zlotnik, H., Trends of interna-
111
Od roku 1945 a zejména od poloviny 80. let 20. století
malé, avšak stále rostoucí procento světové populace
migruje. Počet zemí, z nichž odcházejí a do nichž přicházejí,
se stále zvyšuje. Přestože migrace není v žádném
případě nevyhnutelný proces, Castles a Miller pozorují,
že „objemově migrace v současnosti roste ve všech
hlavních regionech".
8
Mezinárodní organizace pro migraci
odhadla, že v roce 1994 se přestěhovalo, legálně
nebo nelegálně, z jedné země do druhé 120 milionů lidí,
což představuje asi 2 % světové populace.
9
Z toho 15 až
23 milionů tvoří uprchlíci a žadatelé o azyl. Někteří se
přestěhovali za rodinnými příslušníky, kteří emigrovali
dříve, ale většina odešla za prací.
Polovinu všech dnes migrujících osob navíc tvoří ženy.
Ze Srí Lanky pracuje v zahraničí každý desátý dospělý,
většinou ženy (toto číslo ale nezahrnuje navrátivší
se). Castles a Miller to vysvětlují takto: „Ženy hrají stále
větší roli ve všech regionech a u všech typů migrace.
V minulosti vévodili pracovní migraci a četným uprchlickým
vlnám muži, ženy byly často zastoupeny v kategorii
sloučení rodiny. Od 60. let převládají v pracovní migraci
ženy. Dnes tvoří ženská pracovní síla většinu v různých
migračních vlnách, například z Kapverdských ostrovů
do Itálie, z Filipín na Střední východ a z Thajska
do Japonska."
10
Mnoho z těchto žen migruje za účelem
vykonávání domácích prací.
11
Poptávka po domácích pomocnicích
vzrůstá jak v rozvinutých zemích, odkud se
tional migration since 1965: what existing data reveal. International
Migration, 37, 1999, 1, s. 22-61.
8
Castles, S./Miller, M. J., The Age of Migration: International Population
Movements in the Modem World, cd., s. 5.
9
Tamtéž.
10
Tamtéž, s. 9.
11
Viz také Technické sympózium o mezinárodní migraci a rozvoji,
Valné shromáždění Organizace Spojených národů, zvláštní zasedám
u příležitosti mezinárodní konference o populaci a rozvoji, Haag, Ni-
112
donedávna téměř vytratila, tak v rychle rostoucích ekonomikách,
jakými jsou ekonomiky Hongkongu a Singapuru,
kde, jak píše Castles a Miller, „služebné z řad migrantek
- z Filipín, Indonésie, Thajska, Koreje a Srí Lanky
- umožňují ženám ze států s rychlejším ekonomickým
růstem přijmout nové pracovní příležitosti".
12
V placeném zaměstnání dnes pracuje mnohem více
žen ze střední třídy než v minulosti. Například v roce
1950 ve Spojených státech amerických pracovalo pouze
15% matek s dětmi do 6 let, zatímco dnes pracuje
65% z nich. Celkově pracuje 72% všech Američanek.
Většina z nich dnes pracuje také více hodin, více měsíců
v roce a více let, tudíž nutně potřebují pomoc s péčí
o rodinu.
13
Babičky a sestry, které mohly před třiceti
lety zůstat doma a pečovat o děti pracujících příbuzných,
dnes samy pracují. Tak jako mohou babičky ze
zemí třetího světa vykonávat placenou pečovatelskou
práci v zahraničí, stejně tak pracuje také více babiček
z bohatého Severu - další důvod, proč rodiny v prvním
světě hledají péči mimo rodinu.
Ženy, které chtějí uspět v profesionálním zaměstnání
a manažerských funkcích v prvním světě, čelí také
silnému tlaku v práci. Většina profesí je dnes založena
na dobře známém, mužském vzorci: dělat profesionální
práci, soutěžit se spolupracovníky, získat uznání
v práci, vybudovat si reputaci dokud jsi mladý, šetřit
vzácným časem a minimalizovat práci v rodině tím,
že najdete někoho jiného, kdo to udělá. V minulosti byl
profesionálem muž a „někým jiným" byla manželka. Dohlížela
na rodinu, flexibilní, předindustriální instituzozemí,
29. června - 2. července 1998, Shrnutí, s. 2; dále Migrant
News, 2, November 1998, s. 2.
12
Tamtéž, s. xi.
13
Hochschild, A. R., The Time Bind: When Work Becomes Home and
Home Becomes Work. New York, Metropolitan Books 1997.
113
ci týkající se těch lidských zkušeností, které pracující
vyloučili: porodu, výchovy dítěte, nemoci, smrti. „Pečovatelský
průmysl", který se v současnosti vyvíjí, na sebe
vzal tradiční roli manželky a vytvořil zcela reálnou
poptávku po ženách z řad migrantek.
Ale pokud ženy ze střední třídy v prvním světě budují
kariéru založenou na mužském modelu, tedy vyžadující
dlouhou pracovní dobu v namáhavém zaměstnání,
jejich chůvy a ostatní domácí pomocnice trpí do značné
míry znásobenou verzí téhož. Dvě ženy pracující za
mzdu, to nezní špatně. Ale dvě pracující matky, které se
vydají ze všech svých sil v zaměstnání, to zní zvráceně.
Nakonec jsou obě ženy - ta z prvního i ta ze třetího světa
- pouze malými hráčkami v mnohem větší ekonomické
hře, jejíž pravidla nevymyslely.
Dopad těchto globálních pravidel zasáhl mnoho z těch,
kteří nemají téměř žádný hlas. Mnoho, ne-li většina
migrujících žen, má děti. Průměrný věk žen migrujících
do Spojených států amerických je 29 let a většina
z nich pochází ze zemí, například z Mexika, kde je ženská
identita soustředěna kolem mateřství a kde je vysoká
míra porodnosti. Často s sebou migrující ženy, zejména
pokud nemají doklady, nemohou své děti vzít. Takže
se většina matek snaží ponechat je v péči babiček, tet,
otců, zhruba v tomto pořadí. Sirotčinec je poslední možností.
Některé chůvy, které pracují v bohatých zemích,
samy najímají doma na péči o vlastní děti chůvy, buď
placené pečovatelky na plný úvazek, nebo placenou pomoc
ženské příbuzné, která se o děti stará. Například
Carmen Roquillo odešla z Filipín do Říma jako služka
architekta a svobodné matky dvou dětí. Doma zanechala
manžela, dvě dospívající děti - a služku.
14
Ať už je ale volba těchto žen jakákoli, většina z nich
14 p a r r e n a s , R. S., Servants of Globalization: Women, Migration, and
Domestic Work, c.d.
114
naléhavě pociťuje odloučení, svěřují se badatelkám, které
s nimi vedou rozhovory, s pocity viny a výčitek svědomí.
Jedna migrující matka, která zanechala své dvouměsíční
dítě v péči příbuzné, řekla: „První dva roky jsem
myslela, že se zblázním. Musíte mi věřit, když říkám, že
to bylo, jako bych měla těžké psychické problémy. Často
jsem se přistihla, jak zírám do prázdna a myslím na své
dítě."
16
Můžeme rovněž citovat jinou migrující chůvu,
která se slzami v očích říkala: „Když jsem znovu viděla
své děti, pomyslela jsem si, děti rostou i bez své matky.
Nejmladší jsem opustila, když jí bylo jen pět let. Už jí
bylo devět, když jsem se s ní znovu viděla, ale ona pořád
chtěla, abych ji nosila."
16
Překvapivě však na Severu zůstává více migrujících
žen než migrujících mužů. Tím, že zůstávají, jsou
i nadále odloučeny od svých dětí, což je volba, která
sebou pro mnohé z nich nese hluboký zármutek. Ale
jakkoli trpí tyto matky, jejich děti trpí více. A je jich
mnoho. Odhadem 30 % filipínských dětí - okolo 8 milionů
- žije v domácnostech, kde alespoň jeden z rodičů
odešel pracovat do zámoří. Děti v podobné situaci žijí
v Africe, Indii, na Srí Laňce, v Latinské Americe a ve
státech bývalého Sovětského svazu.
Jak se těmto dětem žije? Podle průzkumu, který provedlo
s více než 700 dětmi v roce 1996 Scalabriniho centrum
pro migraci v Manile, ne příliš dobře. Ve srovnání
s ostatními spolužáky se děti migrantů cítily častěji
nemocné, častěji vyjadřovaly vztek, zmatení a apatii
a ve škole měly horší výsledky. Jiná studie této skupiny
dětí zachycuje sklon k delikvenci a sebevraždě.
17
Když
byly tyto děti dotázány, jestli by emigrovaly, až vyros-
16
Tamtéž, s. 123.
16
Tamtéž, s. 154.
17
Frank, R., High-paying nanny positions puncture fabric of family
life in developing nations. Wall Street Journal z 18. prosince 2001.
115
tou, a nechaly své děti v péči někoho jiného, jejich odpověď
zněla ne.
S ohledem na tato fakta si musíme uvědomit probíhající
nespravedlnost mezi citovou deprivací těchto dětí
a nadbytkem citů, kterému se těší jejich vrstevníci
z prvního světa. Sau-Ling Wong ve své studii místních
nebělošských žen, které pracují jako domácí pomocnice,
ukazuje, že čas a energie, které tyto ženy věnují dětem
svých zaměstnavatelů, jde na úkor jejich vlastních
dětí.
18
Nejedná se ale pouze o čas a energii, nýbrž také
o lásku.
Je to pouze čas a energie, které jsou „odčerpávány",
nebo je to i láska? V určitém smyslu jsou čas a energie
zdroji jako nerostné suroviny, které jsou dobývány ze
země. Chůva nemůže být na dvou místech najednou, její
den má pouze určitý počet hodin. Čím více času a energie
dává dítěti, které je placena mít ráda, tím méně
času a energie může dát svým vlastním dětem. Ale je
láska jako taková rovněž zdrojem? A pokud je zdrojem,
mohou mít děti „právo" na lásku? Úmluva o právech
dítěte Organizace spojených národů naznačuje, že láska
je zdroj. Úmluva přiznává všem dětem právo na to,
aby vyrůstaly v „atmosféře štěstí, lásky a pochopení".
19
Ale jestliže je láska zdrojem, je zdrojem obnovitelným.
Neboť čím více milujeme a jsme milováni, tím více
jsme schopni milovat. Množství lásky není jednou pro-
18
Wong, S. C, Diverted mothering: representation of caregivers of
color in the age of ,multiculturalism'. In: Nakano Glenn E./Chang,
G./Forcey L. R. (eds.), Mothering: Ideology, Experience and Agency.
New York, Routledge 1994, s. 22-61.
19
Znění úmluvy je dostupné na http://stopdetskepraci.cz/download/
pdf/documents_2.pdf. Úmluva o právech dítěte navazuje na Deklaraci
práv dítěte, která byla podepsána Valným shromážděním OSN
v roce 1959. Úmluva byla Českou a Slovenskou Federativní Republikou
podepsána v New Yorku 30. září 1990 a do českého právního
řádu implementována zákonem č. 104/1991 Sb.; pozn. překl.
116
vždy dané stejným způsobem jako u materiálních zdrojů.
Láska vytváří stále více lásky. Proto tady mluvíme
o „globálním přemísťování srdcí", které v následujících
letech ovlivní životy mnoha lidí.
Ale jak máme rozumět tomu, že láska se „těží" na
Jihu a dováží se na Sever? Můžeme navázat na Freuda,
podle kterého „nebereme" nebo „nedáváme" city,
ale spíše je vytěsňujeme nebo přesměrováváme. Je to
podvědomý proces, při němž se nezbavujeme citů lásky
či nenávisti, ale nacházíme pro ně nový objekt - v případě
sexuálních citů hledáme vhodnější objekt než
ten původní, kterým byl podle Freuda rodič opačného
pohlaví. Zatímco Freud aplikuje myšlenku vytěsnění
v rámci nukleární rodiny, pouze nepatrné rozvinutí této
myšlenky povede k její aplikaci na vztah, jakým je
vztah chůvy a dítěte zaměstnavatele.
Někteří zaměstnavatelé popisují lásku chůvy k jejich
dítěti jako výsledek její citověji založené kultury, která
převládá ve třetím světě díky vřelejším rodinným
vazbám, silnějšímu komunitnímu životu a dlouhé tradici
trpělivé mateřské lásky k dětem. Mnoho takových
zaměstnavatelů implicitně doufá, že najmutím chůvy
vyplní „původní kulturou" chudé země svou vlastní vyprázdněnou
kulturu péče bohaté země. Dovážejí tak
výhody „rodinných hodnot" třetího světa. Následující
vyjádření mi poskytl ředitel sdružení mateřských školek,
se kterým jsem vedla rozhovor v San Francisku:
„Může to znít divně, ale pedagogické asistentky z Mexika
a Guatemaly, které najímáme, umějí lépe vyjadřovat
lásku k dětem než bílí rodiče ze střední třídy. Jsou uvolněnější,
trpělivější a veselejší. Více si to s dětmi užívají.
Tito profesionální rodiče jsou pod časovým tlakem a plni
obav, jak rozvinout talent svého dítěte. Říkám rodičům,
že se mohou skutečně učit od Latinoameričanek a Filipínek,
jak mít děti rád." Když byl ředitel dotázán, proč
by měly mít angloamerické matky natolik odlišný vztah
117
k dětem, než mají filipínské pedagogické asistentky, vyslovil
toto mínění: „Filipínky jsou vychovávány v uvolněnějším
a láskyplnějším prostředí. Nejsou tak bohaté
jako my, ale nejsou pod takovým časovým tlakem, tak
materialistické a tak úzkostlivé. Jejich kultura je láskyplnější
a více orientována na rodinu." Jedna matka,
americká právnická, vyjádřila podobný pohled: „Carmen
si to s mým synem užívá. Nedělá si starosti s tím,
jestli... se učí písmenka nebo jestli bude chodit do dobré
školky. Užívá si jenom jeho. A s ustaranými a zaměstnanými
rodiči, jako jsme my, je to vlastně přesně to, co
Thomas potřebuje. Miluji svého syna více než kohokoli
na světě. Ale v tomto období je pro něho Carmen lepší."
Chůvy z Filipín, se kterými jsem v Kalifornii hovořila,
ale podávaly velmi odlišný obrázek lásky, kterou
věnují svým svěřencům z prvního světa. Není zde nic
takového jako dovoz šťastného mateřství z rolnických
rodin, ale jde o lásku, která zčásti vznikla na americkém
pobřeží pod vlivem americké ideologie pouta matky
a dítěte a která je dále rozvíjena osamělostí a steskem
po jejich vlastních dětech. Pokud je láska vzácným
zdrojem, není jednoduše vyvážena ze třetího světa do
světa prvního, spíše za svou existenci vděčí příznačné
kulturní alchymii, která se vyskytuje v zemi, kam je do­
vážena.
Podle Marie Gutierrez, která pečuje o osmiměsíční dítě
dvou zaměstnaných profesionálů (právník a lékařka,
kteří se narodili na Filipínách, ale nyní žijí v San Jose
v Kalifornii), osamělost a dlouhá pracovní doba podporují
lásku k dítěti jejích zaměstnavatelů. Maria mi řekla:
„Mám ráda Annu víc než své dvě vlastní děti. Ano,
víc! Je to zvláštní, já vím. Ale mám čas být s ní. Jsem
za to placená. Jsem tu sama. Pracuji deset hodin denně
a mám jeden den volna. Neznám v domě žádné sousedy.
A proto mi toto dítě dává to, co potřebuji."
Nejen to, dítěti svých zaměstnavatelů může poskyt-
118
nout jiný druh pozornosti a péče, než může dát svým
vlastním dětem. „Jsem trpělivější," vysvětluje, „uvolněnější.
Kladu to dítě na první místo. Své děti vychovávám
tak, jak mě vychovala moje matka."
Zeptala jsem se jí, jak ji její matka vychovala, a ona
mi odpověděla: „Moje matka vyrůstala v rodině farmáře.
Byl to těžký život. Nebyla na mě vřelá. Nehladila mě
a neříkala: ,Miluji tě.' Nemyslela si, že by to měla dělat.
Než jsem se narodila, přišla o čtyři děti - dvě nedonosila
a dvě zemřely jako batolata. Myslím, že se bála
mě milovat, když jsem byla dítě, protože si myslela, že
můžu taky zemřít. A potom mě postavila do role ,malé
matky', která se starala o své mladší bratry a sestry.
Neměla jsem čas si hrát."
Naštěstí se o Marii starala starší žena ze sousedství,
dávala jí najíst a povídala si s ní v noci, když byla nemocná.
Maria pociťovala bližší vztah k této ženě a jejím
příbuzným než ke svým biologickým tetám, sestřenicím
a bratrancům. V určitém ohledu byla neformálně
adoptována - což byla podle jejího popisu běžná praxe
na filipínském venkově, a dokonce v některých městech
v 60. a 70. letech minulého století.
V určitém smyslu Maria zažila předmoderní dětství,
které bylo poznamenáno vysokou dětskou úmrtností,
dětskou prací a nedostatkem citlivosti a které bylo zasazeno
do kultury silných rodinných závazků a podpory
společenství. Toto bylo dětství připomínající Francii
15. století, tak jak ji popsal Philippe Ariěs v knize
Centuries ofChildhood
20
před romantizací dítěte a před
moderní ideologií silného mateřského pouta.
21
Cit nebyl
to hlavní, tím byl závazek.
20
Aries, P., Centuries of Childhood: A Social History of Family Life.
New York, Vintage Books 1962.
21
Hays, S., The Cultural Contradictions of Motherhood. New Haven,
Yale University Press 1996.
119
Závazek Marii k jejím vlastním dětem, kterým bylo
12 a 13 let, když odešla do zahraničí, s sebou nese
znaky této výchovy. Přes všechen vztek a slzy posílá
Maria domů peníze a telefonuje, ať se děje, co se děje.
Závazek tu stále je, na citech musí pracovat. Když
dnes volá domů, říká k tomu: „Říkám své dceři: ,Miluji
tě.' Napoprvé to znělo falešně. Ale po nějaké době se
to stalo čímsi přirozeným. A dnes mi to říká taky. Je to
zvláštní, ale myslím, že jsem se naučila, že je v pořádku
to říkat, když jsem ve Spojených státech americ­
kých."
Příběh Marii upozorňuje na jeden paradox. Na jedné
straně první svět získává lásku z třetího světa. Ale
to, co získává, je částečně vytvářeno a shromážděno až
zde: volný čas, peníze, ideologie dítěte, hluboké osamění
a touha po vlastních dětech. V případě Marii spolu
vytvářejí lásku, kterou ona věnuje dítěti svých zaměstnavatelů,
vlivy předmoderního dětství na Filipínách,
postmoderni ideologie mateřství a dítěte ve Spojených
státech amerických a osamění plynoucí z migrace. Tato
láska je také výsledkem osvobození chůvy od časového
tlaku a obav o vzdělání, které cítí rodiče ve společnosti,
v níž chybí síť sociálního zabezpečení. Z tohoto hlediska
láska, kterou Maria věnuje jako chůva své svěřenkyni,
není zmrzačena vlivem americké verze pozdního kapi­
talismu.
Pokud je toto vše pravda - pokud je láska něčím, co je
alespoň částečně vytvářeno podmínkami, za kterých je
poskytována -, je pak Mariina láska k dítěti z prvního
světa skutečně získávána na úkor jejích dětí ve třetím
světě? Rozhodně ano, protože její děti byly zbaveny její
každodenní přítomnosti, a tím i každodenního vyjádření
její lásky. I když toto přemístění uskutečňuje sama
chůva, ona i její děti trpí velkou ztrátou. Jedna mladá
dívka z Dominikánské republiky, kterou matka opustila
mezi 12 a 14 rokem, to vyjádřila takto: „Pořád se ptám:
120
.Nemohly jsme odjet společně?' A dnes je mi 33 a myslím
si, že to byly dva roky, které už nikdy nemůžeme
prožít znovu. Jsou ztraceny." Takováto odloučení jsou
daní globalizace.
Zaměstnavatelé na Severu o tom však překvapivě vědí
velmi málo. Láska mexické chůvy k dítěti jejího amerického
zaměstnavatele je věcí o sobě. Je jedinečná
a soukromá - můžeme dokonce říci, že je fetišizována.
Marx mluvil o fetišizaci věcí, nikoli citů. Mohl by poukázat
na to, jak dnes děláme fetiš například ze SUV
vozů - vidíme věc nezávisle na jejím kontextu. Přehlížíme
lidi, kteří sbírají přírodní latex z kaučukovníku, dělníky
u pásu, kteří šroubují obruče pneumatik atd. Ale
stejným způsobem, jakým mentálně oddělujeme naši
představu objektu od lidské práce, tak také nevědomky
oddělujeme lásku mezi chůvou a dítětem od globálního
kapitalistického řádu lásky, ke kterému rozhodně
náleží.
Srovnání s odčerpáváním zdrojů ze třetího světa nás
vede zpět k imperialismu v jeho nejzákladnější podobě:
těžba zlata, vývoz slonoviny a kaučuku z Jihu na
Sever v 19. století. Otevřeně nátlakový, mužský imperialismus,
který setrvává dodnes, měl vždy svou paralelu
v nenápadném imperialismu, ve kterém hrály ústřední
roli ženy. S tím, jak se láska a péče staly „novým zlatem",
získává v současnosti ženský prvek na významu.
Ať už v důsledku úmrtí nebo odchodu rodičů za to platí
děti třetího světa.
V klasické formě imperialismu 19. století plundroval
Sever přírodní zdroje Jihu. Jeho hlavními protagonisty
byli prakticky všichni muži: cestovatelé, králové, misionáři,
vojáci a místní muži, kteří byli zbraněmi donuceni
sbírat latex z kaučukovníku a podobně. Evropské státy
daly těmto aktivitám legitimitu a podpořily je ideologií:
„břemenem bílých můžu" v Británii a civilizační
misí ve Francii. Obě ideologie samozřejmě kladly důraz
121
na přínos kolonizace pro kolonizované a některé kolonizované
zařadily na seznam aktivních spolupracovníků,
a dokonce vykonavatelů koloniálních pravidel.
Imperialismus 19. století byl fyzicky brutálnější než
ten dnešní, ale byl také mnohem zřejmější. Dnes Sever
neodčerpává lásku z Jihu násilím: neexistují už koloniální
správci, okupační armády nebo lodě dovážející
zbraně do kolonií. Místo toho jsme svědky neškodných
scén, kdy ženy ze třetího světa tlačí kočárek, kdy starší
pečovatelky trpělivě doprovázejí starší klienty na procházce
nebo s nimi sedí na lavičce v parcích prvního
světa.
Donucení dnes funguje odlišně. Zatímco obchod se
sexem a někdy i domácími službami je násilně vynucený,
nový citový imperialismus není ve většině případů
otázkou zbraní a násilí. Migrace žen jakožto pomocnic
v domácnosti je dobrovolná. Zeny však k této volbě
sahají v důsledku ekonomických tlaků, které jsou jim
vnuceny. Zející propast mezi bohatými a chudými zeměmi
je sama o sobě formou donucení, která nutí matky ze
třetího světa kvůli nedostatku pracovních příležitostí
blíže jejich domovu hledat práci v prvním světě. Pod vlivem
převládající ideologie volného trhuje migrace vnímána
jako „osobní volba", přičemž problémy, které migrace
způsobuje, jsou nahlíženy jako „osobní" problémy.
Jejich základem je však globální sociální logika, a proto
tyto problémy nejsou jednoduše „osobní".
Tato sociální logika nevytváří břemeno bílých mužů,
ale břemeno nebílých dětí. Abychom zjistili, jak tyto
děti skutečně žijí, je potřeba provést mnohem důkladnější
výzkum dětí, které byly zanechány v zemi původu.
Potřebujeme vědět, jak tyto děti vyrůstají a co se s nimi
děje, když vyrostou a samy mají děti. Zdánlivé důkazy
totiž přispívají k představě, že dcery žen, které své děti
zanechaly doma a odešly za prací, když samy vyrostou
a mají děti, také odcházejí za prací bez svých dětí.
122
Jaká by tedy měla být reakce na tyto procesy? Napadají
mě tři možné přístupy. Prvním je, že všechny ženy
mají zůstat doma a pečovat o své děti a rodiny. Problémem
Vičky tedy není to, že odešla do zahraničí, ale že
zanedbala svou tradiční roli matky. Druhým přístupem
může být popření existence tohoto problému: odliv
péče je nevyhnutelným důsledkem globalizace, která je
sama o sobě pro svět přínosná. Nabídka práce se pouze
setkala s poptávkou. Trh funguje a představuje tu
nejlepší možnost. První přístup tedy odsuzuje globální
migraci, druhý ji oslavuje.
Podle třetího přístupu, který zastávám, je láskyplná,
placená péče o děti s rozumnou pracovní dobou dobrá
věc. A globalizace sebou přináší nové příležitosti, jako
například přístup chůvy k dobrému platu. Zároveň
však zavádí novou bolestnou citovou skutečnost pro děti
ze třetího světa. Do úvah tudíž musíme zahrnout také
potřeby třetího světa, včetně potřeb dětí. Musíme vytvořit
globální etiku, která by odpovídala globální ekonomické
skutečnosti. Když si koupíme boty Nike, musíme
se ptát, jaký je plat a pracovní doba dělníků, kteří je ve
třetím světě vyrábějí. Podobné by to mělo být i v případě,
když Vičky pečuje o dvouleté dítě 10 tisíc kilometrů
od domova. Měli bychom chtít vědět, co se děje s jejími
vlastními dětmi.
Pokud vezmeme v úvahu tyto tři přístupy, co tedy
mohou podniknout lidé v prvním světě? Jednou z cest,
která se nabízí, by byla pomoc při rozvoji filipínské ekonomiky
a ekonomiky dalších zemí třetího světa, a to do
takové míry, aby jejich občané mohli stejné množství
peněž jako v zahraničí vydělat i doma. Změnili bychom
tak sociální logiku, která podporuje odliv péče. Takové
ženy jako Vičky by pak mohly podporovat své děti
díky výdělkům z práce, která by byla dostupná v jejich
zemi. Ačkoliv se evidentní postup nabízí jako ideální,
ne-li dokonce snadno dosažitelný, odborník na migra-
123
ci Douglas Massey
22
upozorňuje na některé neočekávané
problémy, přinejmenším v krátkodobém horizontu.
Podle něho tím, co nutí ženy jako Vičky odcházet za
prací do prvního světa, není nedostatečný rozvoj těchto
zemí, ale rozvoj samotný. Čím větší je procento žen pracujících
v lokálních manufakturách, tím vyšší je podle
něj možnost, že jedna, kterákoli z nich, odjede na první
výlet do zahraničí bez dokladů. Možná se tím rozšiřují
horizonty těchto žen. Možná potkávají jiné, které odjely
do zahraničí. Možná začínají chtít lepší práci a koupit
si více zboží. Ať už je ale původní motiv jakýkoliv,
stále platí, že čím více lidí z jedné komunity odchází do
zahraničí, tím pravděpodobnější je možnost, že člověk
odejde také.
Pokud tedy rozvoj vytváří migraci a pokud upřednostňujeme
určitý druh rozvoje, musíme nalézt humánnější
řešení migrace, kterou rozvoj podporuje. Ženám, které
odcházejí, aby unikly svým násilným manželům, by
pomohlo, kdyby se v jejich zemi začal problém domácího
násilí řešit na společenské úrovni, například zřízením
azylových domů. Pro jiné by bylo lepší, kdyby jim
byla usnadněna migrace společně s dětmi. V nejnutnějších
případech by měl zaměstnavatel chůvě platit pravidelné
návštěvy domova.
Elementárnějším řešením je samozřejmě zvýšení hodnocení
pečovatelské práce jako takové, aby za ni byl více
ohodnocen kdokoli, kdo ji vykonává. Péče by tudíž už
nebyla pouze „přechodným" zaměstnáním. A zde je pes
zakopán: hodnota práce kolem výchovy dítěte - vždy
nízká vzhledem k hodnotě jiných druhů práce - pod vlivem
globalizace ještě více klesla. Rodičům samozřejmě
na jejich dětech záleží, ale práci kolem výchovy dětí se
nedostává takového uznání obecně. Když ženy ze střed-
22
Massey, D. S., March of Folly: U.S. Immigration Policy after NAFTA.
The American Prospect, 9, 1998, 37.
124
nich tříd v domácnosti vykonávaly tuto práci na plný
úvazek jako neplacenou, tato práce byla oceňována jako
ikona střední třídy. Toto byla odvrácená strana jinak
omezeného kultu střední třídy, která vytvořila americký
ideál ženy, jenž převládal v 19. a na počátku 20. století.
Když se však neplacená práce výchovy dětí stala
placenou prací pečovatelek o děti, její tržní hodnota
poukázala na stále nízkou hodnotu pečovatelské práce
obecně a dále ji snížila.
Nízká hodnota pečovatelské práce ale neplyne ani
z její malé potřeby, ani z přirozenosti a snadnosti jejího
vykonávání. Klesající hodnota péče o děti spíše pramení
z kulturní politiky nerovnosti. Můžeme to srovnat
s klesající hodnotou základních plodin vzhledem k ceně
průmyslových výrobků na mezinárodním trhu. Ačkoli
jsou jednoznačně pro život potřebnější plodiny, jako je
bavlna a rýže, jejichž cena klesá, průmyslové výrobky
jsou oceňovány mnohem více. Stejně jako tržní hodnota
primárních produktů udržuje třetí svět na posledních
místech v mezinárodním srovnání, tak i nízká tržní
hodnota péče udržuje nízký status žen, které ji vykonávají
- a potažmo všech žen.
Jednou z možností, jak zvýšit hodnotu péče, je zapojit
do ní otce. Pokud by se muži na celém světě podíleli na
péči o rodinné příslušníky, péče by byla široce rozšířena
a nebyla by na dolní příčce třídního společenského
žebříčku. Například v Norsku mají všichni zaměstnaní
muži nárok na roční otcovskou dovolenou, po kterou je
jim vypláceno 90 % mzdy. Asi 80 % Norů si v současnosti
vybírá více než měsíc rodičovské dovolené. V tomto
směru je Norsko vzorem pro celý svět. Jsou to zejména
muži vyhýbající se péči, u kterých ve skutečnosti začíná
odliv péče.
Ve všech rozvinutých společnostech ženy pracují v placeném
zaměstnání. Podle Mezinárodní organizace práce
pracuje za mzdu polovina žen na světě ve věku 15 až
125
64 let. V letech 1960 až 1980 zaznamenalo 69 z 88 zemí
zařazených do výzkumu nárůst ženské pracovní síly. Od
50. let v USA podíl pracujících žen prudce stoupl, zůstal
vysoký ve Skandinávii a mírný ve Francii a v Německu.
Pokud si přejeme rozvinuté země s lékařkami, političkami,
učitelkami, řidičkami a programátorkami, budeme
potřebovat kvalifikované lidi, kteří budou věnovat
jejich dětem láskyplnou péči. A neexistuje důvod, proč
by taková placená láskyplná péče neměla být dostupná
ve všech zemích. Může to být i tak, že osobou, která
bude takovou péči poskytovat, bude Vičky Diaz, pokud
ale její děti přijedou s ní nebo jim bude jinak zajištěna
péče, kterou potřebují. Znovu se vrátím k Úmluvě
o právech dítěte Organizace spojených národů, která
stanovuje, že „v zájmu plného a harmonického rozvoje
osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí,
v atmosféře štěstí, lásky a porozumění", článek 9 dále
stanovuje, že „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy,
zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů
proti jejich vůli, ledaže ... takové oddělení je potřebné
v zájmu dítěte".
23
Článek 9 tak stanovuje důležitý cíl
pro světový řád, Spojené státy americké a rovněž pro
feminismus. Říká se v něm, že musíme ocenit péči jako
náš nejvzácnější zdroj, všímat si, odkud pochází a kde
končí. Pro dnešní dny tudíž platí, že osobní je globální.
Seznam literatury
Aries, P., Centuries of Childhood: A Social History of Family
Life. New York, Vintage Books 1962.
Castles, S./Miller, M. J., The Age of Migration: International
Population Movements in the Modern World. New York London,
The Guilford Press 1998.
Úmluva o právech dítěte, c d .
126
Chang, G., Disposable Domestics: Immigrant Women Workers
in the Global Economy. Cambridge, Mass., South End
Press 2000.
Ehrenreich, B./Hochschild, A. (eds.), Global Woman:
Nannies, Maids and Sex Workers in the New Economy.
New York, Metropolitan Press 2003.
Frank, R., High-paying nanny positions puncture fabric
of family life in developing nations. Wall Street Journal,
December 18, 2001.
Glenn, E. N., Issei, Nisei, War Bride: Three Generations
of Japanese American Women in Domestic Service.
Philadelphia, Temple University Press 1986.
Glenn, E. N., From servitude to service work: historical
continuities in the racial division of paid reproductive
labor. Signs: Journal of Women in Culture and Society,
18, 1991, 1, s. 1-43.
Glenn, E. N./Chang, G./Forcey, L. (eds.), Mothering: Ideology,
Experience, and Agency. New York, Routledge 1994.
Grieder, W., One World, Ready or Not: The Manic Logic of
Global Capitalism. New York, Simon and Schuster 1997.
Hays, S., The Cultural Contradictions of Motherhood.
New Haven, Yale University Press 1996.
Hochschild, A., The Time Bind: When Work Becomes Home
and Home Becomes Work. New York, Metropolitan Books
1997.
Hochschild, A., The nanny chain. American Prospect,
3. January 2000.
New York Times z 1. září 2001, A8.
Hondagneu-Sotelo, P., Gendered Transitions: Mexican
Experiences of Immigration. Berkeley, University
of California Press 1994.
Hondagneu-Sotelo, P., Doméstica: Immigrant Workers
Cleaning and Caring in the Shadow of Affluence. Berkeley,
University of California Press 2001.
Hondagneu-Sotelo, P./Avila, E., I'm here, but I'm there:
the meanings of Latina transnational motherhood.
Gender and Society, 11, 1997, 5, s. 548-571.
Massey, D. S., March of Folly: U.S. Immigration Policy after
NAFTA. The American Prospect, 9, 1998, 37.
127
Momsen, J. H., Gender, Migration and Domestic Service.
London, Routledge 1999.
Parreflas, R. S., The global servants: (im)migrant Filipina
domestic workers in Rome and Los Angeles. Disertační
práce. Katedra etnických studií Kalifornské university,
Berkeley 1999.
Parreňas, R. S., Servants of Globalization: Women,
Migration, and Domestic Work. Stanford, Stanford
University Press 2001.
Romero, M., Life as the maid's daughter: an exploration
of the everyday boundaries of race, class, and gender.
In: Romero, M./Hondagneu-Sotelo, P./Ortiz, V. (eds.),
Challenging Fronteras: Structuring Latina and Latino
Lives in the U.S. New York, Routledge 1997.
Romero, M., Maid in the U.S.A. New York, Routledge 1992.
Úmluva o právech dítěte, 1989.
Wong, S. C, Diverted mothering: representation of caregivers
of color in the age of "multiculturalism". In: Nakano Glenn,
E./Chang, G./Forcey, L. R. (eds.), Mothering: Ideology,
Experience and Agency. New York, Routledge 1994.
Zlotnik, H., Trends of international migration since 1965:
what existing data reveal. International Migration, 37,
1999, 1, s. 22-61.
128
Proces globalizace
a střední vrstvy
Jan Keller
Na první pohled by se mohlo zdát, že problematika
globalizace a otázky aktuálního vývoje středních vrstev
představují natolik odlišné tematické okruhy, že by bylo
příliš násilné hledat mezi nimi nějakou bezprostřednější
vazbu.
Přesto se o to pokusím a budu přitom postupovat ve
dvou směrech. Perspektivy středních vrstev jsou, podle
mého názoru, s globalizací propojeny jednak prostřednictvím
instituce sociálního státu, jednak prostřednictvím
proměn, jimiž procházejí firmy v prostředí globalizované
konkurence. V prvním případě se tak středních
vrstev dotýkají proměny veřejného sektoru v rámci
takzvané modernizace sociálního státu, ve druhém
pak proměny klíčových soukromých subjektů činných
v ekonomické oblasti. Podívejme se nejprve na obě kauzální
řady podrobněji, abychom poté mohli formulovat
některé závěry týkající se perspektiv středních vrstev
z pohledu občanské společnosti.
1. Střední vrstvy pod tlakem modernizace
sociálního státu
V době svého největšího vzestupu, tedy během třiceti
let po druhé světové válce, fungoval sociální stát
v úzké symbióze se středními vrstvami. Tato konstela-
129