Manuál pro efektivní interdisciplinární spolupráci
v případech domácího násilí
OD DOBRÉHO ÚMYSLU
K DOBRÉ SPOLUPRÁCI
OD DOBRÉHO ÚMYSLU K DOBRÉ SPOLUPRÁCI
Manuál pro efektivní interdisciplinární spolupráci v případech domácího násilí
© ROSA, 2006. Kopírování a rozmnožování této publikace je možné pouze se souhlasem autorek
a o.s. ROSA.
Text české části manuálu: PhDr. Branislava Vargová, Marie Vavroňová
Překlad anglické části manuálu: PhDr. Branislava Vargová, Mgr. Dana Pokorná
Odborná pomoc: PhDr. Petra Švecová
Grafické zpracování a tisk: Sondy, s.r.o.
Publikace byla vydána za podpory Nadace Open Society Fund Praha
2
OBSAH
ÚVOD K ČESKÉMU VYDÁNÍ MANUÁLU
OD DOBRÉHO ÚMYSLU
K DOBRÉ SPOLUPRÁCI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .5
SLOVNÍČEK POJMŮ POUŽÍVANÝCH V MANUÁLU
OD DOBRÉHO ÚMYSLU K DOBRÉ SPOLUPRÁCI . .5
TEORETICKÁ ČÁST
1. DYNAMIKA DOMÁCÍHO NÁSILÍ . . . . . . . . . . . . . . .7
1.1. CYKLUS NÁSILÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7
1.2. MÝTY O DOMÁCÍM NÁSILÍ . . . . . . . . . . . . . . . .7
2. PROFIL OBĚTI A PACHATELE . . . . . . . . . . . . . . .9
2.1. CHARAKTERISTIKA OBĚTI
DOMÁCÍHO NÁSILÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9
2.2. CHARAKTERISTIKA PACHATELE
DOMÁCÍHO NÁSILÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .10
3. DĚTI, SVĚDCI DOMÁCÍHO NÁSILÍ . . . . . . . . . . . .11
3.1. DŮSLEDKY PARTNERSKÉHO
NÁSILÍ NA DĚTI, JEHO SVĚDKY . . . . . . . . . .11
3.2. DOPORUČENÍ PRO VYTVOŘENÍ PRAVIDEL
KONTAKTU DÍTĚTE S NÁSILNÝM RODIČEM
V PŘÍPADECH DOMÁCÍHO NÁSILÍ . . . . . . . . .12
4. STUDIE A STATISTIKY DOMÁCÍHO NÁSILÍ . . . . .13
4.1. STUDIE REPREZENTATIVNÍHO VZORKU
Z CELÉ POPULACE V ČESKÉ REPUBLICE . .13
4.2. STUDIE ZALOŽENÉ
NA ROZBORU KLINICKÝCH ÚDAJŮ . . . . . . . .13
4.2.1. Statistiky o.s. ROSA . . . . . . . . . . . . . . .13
4.2.2. Policejní statistiky . . . . . . . . . . . . . . . . .15
4.2.3. Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .15
5. PRÁVNÍ NORMY TÝKAJÍCÍ SE
DOMÁCÍHO NÁSILÍ V ČESKÉ REPUBLICE . . . . .15
5.1. TRESTNÍ ZÁKON . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .16
5.2. ZÁKON č. 135/2006 Sb., KTERÝM SE MĚNÍ
NĚKTERÉ ZÁKONY V OBLASTI OCHRANY
PŘED DOMÁCÍM NÁSILÍM . . . . . . . . . . . . . . .17
5.2.1. Oprávnění rozhodnout o vykázání ze společného
obydlí a zákazu vstupu do něj .17
5.2.2. Intervenční centra . . . . . . . . . . . . . . . . .17
EMPIRICKÁ ČÁST
6. MOŽNOSTI A MEZE INTERVENCE
JEDNOTLIVÝCH PROFESÍ V PŘÍPADECH
DOMÁCÍHO NÁSILÍ V ČESKÉ REPUBLICE . . . . .19
6.1. POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY . . . . . . . . . . . . .19
6.2. ORGÁNY SOCIÁLNĚ–PRÁVNÍ
OCHRANY DĚTÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .20
6.3. ZDRAVOTNÍCI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .21
6.4. INTERVENČNÍ CENTRA . . . . . . . . . . . . . . . . .21
6.5. SPECIALIZOVANÁ PORADENSKÁ CENTRA
PRO OBĚTI DOMÁCÍHO NÁSILÍ . . . . . . . . . . .21
6.6. ODDĚLENÍ PŘESTUPKŮ . . . . . . . . . . . . . . . .22
7. PODMÍNKY PRO INTERDISCIPLINÁRNÍ
SPOLUPRÁCI V ČESKÉ REPUBLICE . . . . . . . . .22
8. MODEL INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE
V PRAZE 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .24
8.1. PŘÍPRAVA PROJEKTU . . . . . . . . . . . . . . . . . .24
8.2. CÍLE PROJEKTU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .24
8.3. FINANČNÍ ZAJIŠTĚNÍ
A PODPORA PROJEKTU . . . . . . . . . . . . . . . .24
8.4. KOORDINACE PROJEKTU . . . . . . . . . . . . . . .24
8.5. PARTNEŘI PROJEKTU . . . . . . . . . . . . . . . . . .24
8.6. PŮSOBNOST PROJEKTU . . . . . . . . . . . . . . .24
8.7. NÁPLŇ PRÁCE INTERDISCIPLINÁRNÍHO
TÝMU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .25
9. VÝSLEDKY INTERDISCIPLINÁRNÍ
SPOLUPRÁCE V PRAZE 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . .25
10. MODELOVÝ PŘÍKLAD SPOLUPRÁCE . . . . . . . .27
LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .28
PŘÍLOHY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .28
PRAKTICKÁ ČÁST
1. ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .30
2.TEORETICKÉ POZADÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .32
2.1. PREVALENCE NÁSILÍ NA ŽENÁCH
A DĚTECH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .32
2.2. NÁKLADY SPOJENÉ S PROBLEMATIKOU
DOMÁCÍHO NÁSILÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .32
2.3. DEFINICE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .33
2.4. MEZINÁRODNÍ ZÁVAZKY V OBLASTI
PREVENCE NÁSILÍ NA ŽENÁCH . . . . . . . . . .33
2.4.1. Organizace spojených národů . . . . . . . .33
2.4.2. Evropská úmluva o dodržování lidských
práv a Rada Evropy . . . . . . . . . . . . . . . .34
2.4.3. Evropská unie a násilí na ženách . . . . .34
2.5. PODPORA A PRÁVNÍ OCHRANA OBĚTÍ
DOMÁCÍHO NÁSILÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .35
2.6. OD NULOVÉ REAKCE K „INTERVENČNÍM
SYSTÉMŮM“ – ROZVOJ
INTERDISCIPLINÁRNÍCH PŘÍSTUPŮ
V EVROPĚ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .36
3. ÚVOD DO PROBLÉMU: KLÍČOVÉ OTÁZKY
ŘEŠENÍ PROBLEMATIKY NÁSILÍ
NA ŽENÁCH A DĚTECH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .36
3.1. PROČ POTŘEBUJEME NĚCO VĚDĚT
O FORMÁCH A DŮSLEDCÍCH DOMÁCÍHO
NÁSILÍ? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .36
3.2. FORMY NÁSILÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .37
3.2.1. Fyzické násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .37
3.2.2. Pychické násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . .37
3.2.3. Sexuální násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .37
3.2.4. Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .37
3.3. MECHANISMY NÁSILNÉHO VZTAHU:
KONTROLA A MOC . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .38
3.4. OBZVLÁŠTĚ OHROŽENÉ SKUPINY . . . . . . . .38
3.5. DŮSLEDKY DOMÁCÍHO NÁSILÍ NA DĚTI,
JEHO SVĚDKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .38
3.6. DŮSLEDKY PROŽITÉHO NÁSILÍ
NA OBĚŤ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .38
3.7. STOCKHOLMSKÝ SYNDROM . . . . . . . . . . . .39
3
3.8. STRATEGIE JAK PŘEŽÍT NÁSILNÝ VZTAH . .39
3.9. RIZIKOVÉ FAKTORY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .39
3.10. PROČ OBĚŤ NEODEJDE Z NÁSILNÉHO
VZTAHU? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .41
3.11. DOMÁCÍ NÁSILÍ JE STÁLE TABU . . . . . . . . .42
3.12. VYSOKÁ PRAVDĚPODOBNOST
OPAKOVANÉ VIKTIMIZACE A MANIPULACE
OBĚTI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .42
3.13. MÝTY A PŘEDSUDKY BRÁNÍCÍ EFEKTIVNÍM
ZÁSAHŮM PROTI NÁSILÍ V RODINĚ . . . . . .43
3.14. NULOVÁ TOLERANCE: JASNÝ POSTOJ
K PACHATELŮM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .43
4. POTŘEBY OBĚTI DOMÁCÍHO NÁSILÍ
A PRINCIPY POSKYTOVÁNÍ POMOCI . . . . . . . . .44
5. SÍŤ SPECIALIZOVANÝCH ŽENSKÝCH CENTER
JAKO ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLAD EFEKTIVNÍ
INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE . . . . . . . . .46
5.1. KOMPLEXNÍ SLUŽBY PRO OBĚTI JAKO
NEZBYTNÁ PODMÍNKA PRO ÚSPĚŠNOU
INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCI . . . . . . .46
5.2. UKAZATELÉ „DOBRÉ PRAXE“
PŘI ZAJIŠŤOVÁNÍ SLUŽEB PRO OBĚTI
DOMÁCÍHO NÁSILÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .47
5.3. ALTERNATIVY K DOMÁCÍMU NÁSILÍ:
BEZPEČNÝ DOMOV A SKUTEČNÁ ŠANCE
OPUSTIT NÁSILNÉHO PARTNERA . . . . . . . .47
6. ZÁKLADNÍ STANDARDY POSKYTOVANÝCH
SLUŽEB . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .48
7. STANDARDY PRO JEDNOTLIVÉ INSTITUCE
A ORGANIZACE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .50
7.1. ŽENSKÉ NEZISKOVÉ ORGANIZACE:
PODPOŮRNÉ A PORADENSKÉ SLUŽBY . . . .50
7.2. ZDRAVOTNICTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .52
7.3. ODDĚLENÍ SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANY
DĚTÍ A JINÉ INSTITUCE
HÁJÍCÍ ZÁJMY DĚTÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .53
7.4. POLICIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .54
7.5. TRESTNÍ SOUDY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .55
7.6. CIVILNÍ SOUDY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .55
7.7. CIZINECKÁ POLICIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . .56
7.8. PRÁCE S PACHATELI DOMÁCÍHO NÁSILÍ . . .56
7.9. SOCIÁLNÍ, HUMANITNÍ
A BYTOVÉ ODBORY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .57
7.10. PROGRAMY ZVYŠUJÍCÍ
ZAMĚSTNANOST A OPATŘENÍ PODPORUJÍCÍ
ROVNOST MUŽŮ A ŽEN . . . . . . . . . . . . . . . .57
7.11. STANDARDY PRO MĚSTSKÉ A KRAJSKÉ
ÚŘADY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .57
7.12. PŘÍKLAD HODNOCENÍ VLÁDNÍCH AKTIVIT
V OBLASTI DOMÁCÍHO NÁSILÍ . . . . . . . . . .57
8. VYHODNOCENÍ NEBEZPEČÍ
A BEZPEČNOSTNÍ PLÁN . . . . . . . . . . . . . . . . . . .58
8.1. VYHODNOCENÍ NEBEZPEČÍ . . . . . . . . . . . . .58
8.2. BEZPEČNOSTNÍ PLÁN . . . . . . . . . . . . . . . . . .58
9. INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE –
TEORETICKÉ POZADÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .59
10. KOHO ZAPOJIT? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .60
10.1. KTERÉ INSTITUCE BY MĚLY
BÝT ZAPOJENY? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .60
10.2. KLÍČOVÉ INSTITUCE
INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE . . . . .61
11. JAK ZAPOJIT OBĚTI? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .61
12. ZÁKLADNÍ PRVKY EFEKTIVNÍ
INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE . . . . . . . .64
12.1. DŮLEŽITOST DEFINICÍ . . . . . . . . . . . . . . . .64
12.2. VIZE A DLOUHODOBÉ CÍLE . . . . . . . . . . . . .64
12.3. PRINCIPY SPOLUPRÁCE . . . . . . . . . . . . . . .65
12.4. CÍLE A ÚKOLY INTERDISCIPLINÁRNÍCH
INICIATIV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .65
13. PROCES SPOLUPRÁCE KROK ZA KROKEM . .66
13.1. ZAČÍNÁME . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .66
13.2. VEDENÍ A KOORDINACE . . . . . . . . . . . . . . .67
13.3. VYTVOŘENÍ STRUKTURY SETKÁNÍ . . . . . .67
13.4. PRACUJEME SPOLEČNĚ:
PRINCIPY A METODY . . . . . . . . . . . . . . . . . .67
13.5. CÍLE, POSTUPY A AKČNÍ PLÁNY . . . . . . . .68
13.6. ZVIDITELNĚTE SVOU PRÁCI A ÚSILÍ . . . . .68
13.7. EVALUACE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .68
13.8. ZDROJE A FINANCOVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . .69
14. MODELY INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE 69
14.1. MODELY SPOLUPRÁCE . . . . . . . . . . . . . . . .70
15. PROBLÉMY A MOŽNÁ ŘEŠENÍ . . . . . . . . . . . . .71
15.1. OTEVŘENOST, NASLOUCHÁNÍ
A VZÁJEMNÉ UČENÍ SE . . . . . . . . . . . . . . . .71
15.2. NEFORMÁLNÍ SPOLEČNÉ AKTIVITY . . . . . .71
15.3. PODPORA A POSÍLENÍ . . . . . . . . . . . . . . . .72
15.4. OTÁZKY ROVNÉHO PŘÍSTUPU . . . . . . . . . .72
15.5. ROLE ŽENSKÝCH NEZISKOVÝCH
ORGANIZACÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .72
15.6. OCHOTA KE ZMĚNĚ . . . . . . . . . . . . . . . . . . .72
16. EVALUACE A BEZPEČNOSTNÍ AUDITY . . . . . .73
16.1. EVALUACE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .73
16.2. BEZPEČNOSTNÍ AUDITY . . . . . . . . . . . . . . .73
LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .74
PŘÍLOHY
Příloha - Cvičení 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .78
Příloha – Cvičení 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .78
Příloha – Cvičení 3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .78
Příloha – Cvičení 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .79
Příloha – Cvičení 5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .79
Příloha – Směrnice a doporučení . . . . . . . . . . . . . . . .80
Příloha – Vyhodnocení rizika a bezpečnostní plán 1 . .82
Příloha – Vyhodnocení rizika a bezpečnostní plán 2 . .83
Příloha – Modely a příklady spolupráce . . . . . . . . . . .84
Příloha – Další zdroje a odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . .87
Příloha – Kontaktní adresy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .87
4
ÚVOD K ČESKÉMU VYDÁNÍ MANUÁLU
OD DOBRÉHO ÚMYSLU K DOBRÉ SPOLUPRÁCI
Tento manuál vznikl v rámci projektu interdisciplinární spolupráce Od dobrého úmyslu k dobré spolupráci,
který je realizován za podpory Nadace Open Society Fund od ledna 2006 na území Městské
části Praha 4.
Manuál se skládá ze tří částí.V teoretické části se seznámíte s problematikou domácího násilí z pohledu
teorie dynamiky násilí v blízkých vztazích, s profilem oběti a pachatele, vlivem násilí na děti, které
jsou jeho svědky, statistickými šetřeními, která byla provedena v České republice a přehledem legislativních
opatření v této oblasti.
Kapitoly empirické části manuálu popisují průběh a výsledky práce interdisciplinárního týmu na Praze
4, možnosti a meze jednotlivých institucí a monitoring případů domácího násilí za období od ledna do
konce listopadu 2006.
Třetí, praktická část manuálu je překladem Manuálu pro efektivní interdisciplinární spolupráci v případech
domácího násilí, který byl vytvořen v rámci projektu Bridging Gaps v programu DAPHNE. Více
informací o tomto projektu najdete v praktické části tohoto manuálu.
SLOVNÍČEK POJMŮ POUŽÍVANÝCH V MANUÁLU
OD DOBRÉHO ÚMYSLU K DOBRÉ SPOLUPRÁCI
Domácí násilí – obecná definice zahrnuje všechny formy násilí kteréhokoliv člena domácnosti vůči
jinému členovi domácnosti (zahrnuje tedy partnerské i mezigenerační násilí). V rámci tohoto manuálu
se budeme zabývat zejména partnerským násilím. Pro tyto účely budeme vycházet z následující definice
domácího násilí:
„K domácímu násilí dochází na základě zneužívání moci a kontroly jednou osobou (nejčastěji mužem)
nad jinou osobou (obvykle ženou) v kontextu intimního vztahu. Násilí může nabývat mnoha podob,
např. fyzické násilí, psychické násilí a citové vydírání, ekonomickou kontrolu a izolaci oběti, případně
omezování jejího pohybu.“
Oběť/osoba ohrožená – tyto dva pojmy jsou v manuálu používány rovnocenně.Vycházíme z toho, že
v případech partnerského násilí se oběťmi stávají častěji ženy (95 %) a pro zjednodušení práce s textem
bývá do role oběti stavěna žena. Jsme si vědomy tohoto omezení a nepopíráme fakt, že i muži se
stávají oběťmi partnerského násilí.
Pachatel domácího násilí – osoba, která se dopouští některé z forem domácího násilí (psychického,
fyzického, sexuálního či ekonomického násilí). Z důvodu usnadnění práce s textem užíváme při
označování pachatele domácího násilí mužského rodu, i když jsme si vědomy, že domácího násilí se
mohou dopouštět i ženy.
Sekundární viktimizace – oběť násilného činu se na základě této životní zkušenosti stává znovu či
opakovaně obětí (Hartl P., Hartlová H., 2000).
Interdisciplinární spolupráce – spolupráce několika různých institucí a organizací, v textu někdy
označována i jako víceoborová spolupráce.
Azylový dům pro oběti domácího násilí – forma sociální služby, která je specializována na pomoc
obětem domácího násilí a kromě ubytování splňuje i další standardy práce s oběťmi násilí (jako např.
utajená adresa, specializované poradenství pro oběti i děti, které byly svědky násilí, vypracování a aktualizace
bezpečnostního plánu atd…).
Gender – sociální konstrukt, který vyjadřuje, že vlastnosti a chování spojované s obrazem muže
a ženy jsou formovány kulturou a společností (Čermáková a kol., 1998).
5
TEORETICKÁ ČÁST
1. DYNAMIKA
DOMÁCÍHO NÁSILÍ
Domácí násilí se nevyskytuje jako ojedinělý akt, ale jedná
se o dlouhodobý způsob chování jedné osoby vůči druhé
osobě. Domácí násilí začíná často verbální agresí, která
později přerůstá ve fyzické násilí. Pachatel oběť netýrá
neustále, násilné incidenty jsou prokládány obdobími klidu.
Mezi obětí a pachatelem násilí se vytváří zvláštní pouto
vzájemné závislosti, které nedovoluje ani jedné straně
nerovný vztah opustit.
Douglas (1991) zjistil, že v případech partnerského násilí
k sobě partneři v počátečních stadiích cyklu násilí cítí vzájemné
pozitivní emoce. S postupem času se vzorce násilného
chování ustálí a jeho intenzita se zvyšuje. Stále častější
násilné incidenty narušují vztah a jeho pozitivní
aspekty se vytrácejí. Poté se podle Douglase násilí stává
„záměrným, promyšleným a nebezpečným“ a chvíle, kdy
oběť neprožívá trestání, kritizování, sledování a omezování,
jsou stále vzácnější. Násilná osoba se stává panovačnou
a silně kontrolující a snaží se izolovat oběť od rodiny
a přátel (Kantor and Jasinski, 1997).
1.1. Cyklus násilí
Předpoklad, že k domácímu násilí dochází v určitém cyklu,
vyslovila jako první L. Walker (1979).Tato teorie vychází
ze zjištění, že k násilí nedochází permanentně a ochota
obětí zůstat v násilném vztahu je udržována cyklickým
střídáním jednotlivých fází násilí, které zahrnují i relativně
klidná období. Teorie vysvětluje proces viktimizace oběti
i vznik a rozvoj chování označovaného jako naučená bez-
mocnost.
Cyklus násilí se skládá ze tří oddělených a odlišných fází:
Fáze narůstání tenze – zahrnuje mírné incidenty
(verbální agresi – kritizování, nadávky, facky apod.),
u oběti se zvyšuje napětí a strach z možného násilí
a oběť se snaží odvrátit budoucí eskalaci násilí.
Fáze násilí – relativně krátká fáze, která může trvat
několik minut, ale i hodin, v jejímž průběhu tenze
z předchozí fáze eskaluje v otevřené násilí a může mít
za následek zranění, případně až smrt.
Fáze „líbánek“, klidu – situace se uklidní, v průběhu
této fáze se násilník omlouvá, slibuje, že násilí se
už nebude opakovat, projevuje lítost nad svým chováním
(Walker, 1979).
V mnoha případech, i když se pachatel násilí omlouvá,
připisuje vinu za své násilné chování oběti s tím, že
pokud oběť změní své chování, násilí se už nebude opakovat.
Tato fáze může být v počátku trvání vztahu nejdelší,
ale v průběhu času se obvykle stává výrazně kratší, až
téměř vymizí velmi rychlým přechodem do fáze narůstání
tenze.
Neustálé střídání vlídného a milujícího chování s násilným
udržuje oběť ve vztahu a odrazuje ji od odchodu.
Na druhé straně střídání jednotlivých fází pachatele
násilí nemotivuje ke změně jeho chování. Přestože se
jednotlivé fáze střídají v cyklu, je obtížné předvídat
začátek a konec jednotlivých etap, zejména vzhledem
k jejich závislosti na mnoha situačních faktorech (Walker,
1979).
Obr. 1
Cyklus násilí. (převzato a upraveno:
http://www.law.indiana.edu/pop/domestic_violence/cycle.shtml).
Každou fázi cyklu násilí lze charakterizovat specifickým
chováním a prožíváním oběti i násilníka. Jejich přehled je
uveden v tabulce 1 na straně 8.
1.2. Mýty o domácím násilí
Přestože začíná být fenomén domácího násilí i v České
republice vnímán jako závažný celospolečenský problém,
ze zkušeností obětí i odborníků, kteří se touto problematikou
zabývají, jasně vyplývá, že ve společnosti stále přetrvává
řada mýtů, které znesnadňují pozici oběti a naopak
pomáhají pachatelům násilí.
Tyto rozšířené předsudky brání obětem, aby otevřeně
hovořily o tom, co prožívají, a vedou k jejich další viktimizaci.
Tvoří překážky při hledání a poskytování účinné
pomoci obětem, omlouvají a racionalizují násilné chování
pachatele a odvracejí pozornost od skutečného pro-
blému.
Mezi nejčastější mýty patří:
Domácí násilí se týká jen několika lidí…
Studie, které se zabývaly rozšířením jevu partnerského
násilí v celé populaci, se shodují, že se nejedná o jev, ke
kterému by docházelo výjimečně. Ve Velké Británii například
domácí násilí tvoří více než čtvrtinu všech ohlášených
trestných činů. 40-50 % zavražděných žen je zabito
vlastním partnerem či manželem. Podle Federal Buerau
of Investigation (1991) tvoří v USA partnerské násilí
hlavní příčinu zranění žen ve věku od 15 do 44 let, více
než dopravní nehody a přepadení dohromady. Podle
výzkumu Sociologického ústavu AVČR z roku 2003 má
zkušenost s některou z forem násilí ze strany svého
partnera 28 % žen v České republice, podle výzkumu
agentury STEM pro Bílý kruh bezpečí z roku 2006 přiznalo
osobní zkušenost s násilím v roli oběti 13 % dotázaných
(www.bkb.cz).
7
KAPITOLA 01
8
Tabulka 1 - Specifické projevy oběti a pachatele násilí v průběhu cyklu násilí. Upraveno podle Walker, 1979
K domácímu násilí dochází jen v nižších společenských
vrstvách…
Z odborných studií i z klinických zkušeností vyplývá, že
k partnerskému násilí dochází ve všech společenských
vrstvách bez ohledu na vzdělání, příjmy, bydliště (vesnice
či město), a mnoho pachatelů i obětí zastává významné
společenské postavení (lékaři, právníci, policisté, podnikatelé,
zastupitelé atd.) Na jeho výskyt nemají vliv věk,
náboženské vyznání ani rasa. Partnerské násilí se vyskytuje
jak v heterosexuálních, tak homosexuálních vztazích.
Dojem, že se násilí týká jen určitých vrstev, vznikl zřejmě
proto, že v některých skupinách společnosti se násilí utajuje
více než v jiných.
Domácí násilí jsou jen drobné neshody…
Základními charakteristikami partnerského násilí je dlouhodobé
trvání a opakování násilných incidentů. Ty se
v cyklu násilí střídají s fázemi klidu. Kromě psychického
teroru (zamykání v bytě, kontroly, příkazů, odpírání
potravy či spánku) a fyzického násilí (bití, škrcení, pálení)
domácí násilí zahrnuje i případy, které končí vážným
poraněním s doživotními následky či smrtí. Na základě
informací od 188 klientek o.s. ROSA z roku 2005 vyplynulo,
že 85 % z nich zažilo fyzické násilí ze strany svého
partnera, přičemž 44 žen bylo škrceno, 22 žen bylo bito
v těhotenství, 12 žen bylo ohrožováno nožem a 42 %
klientek zažilo sexuální násilí. (ROSA, 2006). Podle
Adamse (1989) tvoří 22-35 % žen, které jsou ošetřeny
na pohotovosti s vážným zraněním, oběti partnerského
násilí. Každá pátá žena, která byla napadena svým partnerem,
přiznala, že byla stejnou osobou napadena opa-
kovaně.
(http://www.cybergrrl.com/views/dv/book/myth.html).
Týrání je v řadě případů pravděpodobnou příčinou sebevražd
žen, kde nebyla stanovena příčina.
To není násilí, je to jen hádka…
Je nutné uvědomit si významný rozdíl mezi hádkou a násilím.
Při hádce se jedná o konflikt dvou stran, které jsou přibližně
stejně silné, vyrovnané. Většinou jde o konflikt
zájmů, přičemž každá strana se snaží prosadit své stanovisko.
Pokud je však mezi nimi nerovnost sil a moci (např.
jedna strana prosazuje své zájmy prostřednictvím zastrašování,
využívání fyzické převahy, zbraní nebo ekonomickou
převahou), už se nejedná o hádku, ta se mění v násilí
(Cviková a Juráňová, 2001).
Příčinou násilí je alkoholismus partnera…
Alkohol může působit jako stimulátor násilí, pod jeho vlivem
se odbourávají zábrany a agresivní impulsy se zesilují,
není ale příčinou násilí. Stav opilosti je často pachateli
násilí využíván jako omluva pro jejich agresivní chování.
Také pro některé ženy je mnohdy přijatelnější věřit
tomu, že jejich muž by se nechoval násilně, kdyby nepil.
Velmi traumatizující pro ně je, když k násilí dojde, i když
partner není opilý.
Ženy muže k násilí vyprovokovaly…
Pachatelé často tvrdí (a bohužel se s takovýmto obviněním
setkávají ženy i z úst policistů či pracovníků pomáhajících
profesí), že byli k násilí vyprovokováni. Takovýto
postoj ale legitimizuje násilné chování a zbavuje pachatele
odpovědnosti za jeho chování. Jako záminka k násilí
může posloužit cokoli: ženin názor, kontaktování rodiny či
přátel, připravené jídlo, chování dětí a jiné.
Jedním z mechanismů, kterým se ženy vyrovnávají s násilím,
je vytváření takových vzorců chování, které minimalizují
možnost eskalace násilí. Žádná záminka by neměla
sloužit jako omluva násilí. Pokud má agresor zlost na
někoho jiného, ve většině případů nikdy situaci neřešil
násilím. To, že se jedná o jeho ženu či partnerku, jej nelegitimizuje
k agresivnímu a majetnickému chování.
Situace není tak strašná, jinak by žena odešla…
Pro většinu lidí je nepochopitelné, proč oběť od svého
partnera neodejde. Tím, že ve vztahu zůstává, je jí připisovaná
odpovědnost za další násilné incidenty. Intenzita
a nebezpečnost násilí se zvyšují pozvolna, v průběhu
času. Oběť mezitím ztrácí vědomí hranic toho, co je pro ni
nebezpečné a ohrožující a začíná podceňovat vážnost
násilných incidentů.
Důvodů, proč oběť zůstává ve vztahu, je mnoho:
specifika dynamiky partnerského násilí;
oběť chce zachovat dětem úplnou rodinu;
náboženské, kulturní či tradiční tlaky, díky kterým si
žena myslí, že je její povinností udržet rodinu za
každou cenu;
má k partnerovi stále citový vztah, omlouvá ho
a chce věřit v jeho změnu;
je ekonomicky a sociálně závislá, nemá kam odejít;
sociální a právní systém reaguje necitlivě, neefektivně;
sociální izolace, nedostatek podpory z okolí;
strach a bezmoc – strach z fyzického napadení či
zabití (muž ženě často vyhrožuje, že pokud odejde
nebo o situaci někomu řekne, tak ji zabije);
násilí odchodem nemusí skončit, v době rozchodu či
rozvodu naopak často eskaluje. Studie ukazují, že
týraným ženám, které odcházejí od svého partnera,
hrozí vyšší riziko, že budou zabity než těm, které ve
vztahu zůstávají. Podle Hartové (1988) je toto procento
vyšší až o 75 %.
(http://www.cybergrrl.com/views/dv/book/myth.html).
2. PROFIL OBĚTI A PACHATELE
2.1. Charakteristika oběti domácího
násilí
Obecně se mohou stát obětí domácího násilí všichni členové
domácnosti: děti, ženy, senioři, muži. Co se týče
násilí mezi partnery, tvoří největší počet obětí ženy (95 %).
Termín oběť zcela neodpovídá charakteristice osob, které
9
KAPITOLA 02
mají vlastní zkušenost s domácím násilím. Vyvolává totiž
dojem pasivního přístupu a přijímání. Oběti však aktivně
vytvářejí strategie jak se vyhnout opakování a eskalaci
násilí. Přesněji by se tedy mělo hovořit o osobách, které
zažily či mají zkušenost s domácím násilím.
Prožívané násilí ovlivňuje oběť v mnoha oblastech života.
Kromě zdravotních potíží byl prokázán vliv násilí na
výkonnost v zaměstnání (Pence and Paymar, 1993), což
dále ohrožuje její ekonomickou situaci (vyšší riziko ztráty
zaměstnání). Snižuje se její sociální status (často musí
před násilím uprchnout do azylových domů, část obětí
končí bez domova) (Wiehe, 1998). Kromě výše zmíněných
vlivů má partnerské násilí výrazný dopad na psychiku
oběti. Výzkumy potvrzují, že u obětí se může rozvinout
řada emočních poruch a poruch chování.
Psychické důsledky prožitého násilí:
nízké sebevědomí a sebeúcta;
deprese;
pocity úzkosti;
nesoustředěnost;
rychlé střídání nálad;
poruchy spánku;
poruchy příjmu potravy;
pocity odpovědnosti za násilí, pocity viny, popírání
strachu a hněvu, který cítí;
pocity studu (oběti se dlouhou dobu snaží situaci
zvládat samy, vytěsnit násilí, přizpůsobit se, udělat
vše pro to, aby k násilí nedocházelo);
symptomy posttraumatické stresové poruchy (flashbacky,
noční můry, opětovné prožívání traumatizujících
zážitků);
pocity bezmoci;
sebevražedné myšlenky;
potíže s alkoholem;
věří v mýty o domácím násilí, oběti bývají přesvědčeny,
že selhaly, že násilí vyprovokovaly apod. (podílí
se na tom chování násilníka i postoj společnosti).
Při výzkumu mučení bylo zjištěno osm kategorií psychického
násilí, kterými je možné zlomit osobnost
člověka.
Izolace (oběť je zcela závislá na svém trýzniteli).
Omezování a vyčerpání (např. zavalování prací do
vyčerpání, kontroly, buzení v noci).
Znevažování a ponižování (např. „jsi hloupá, oškli-
vá…“).
Vyhrožování („najdu si tě všude, zničím tě…“).
Demonstrace moci (oběť musí o vše žádat, nesmí
o ničem ani o sobě rozhodovat…).
Vynucování triviálních činností (např. oběd musí
splňovat přesně daná kritéria).
Příležitostné projevy náklonnosti (snaha připoutat
k sobě oběť).
Zkreslené vnímání (patologickou žárlivost považuje
žena za projev lásky).
Oběti se často plně identifikují s pachatelem (viz Stockholmský
syndrom, kapitola 3.7. praktické části manuálu).
Dlouhotrvající „zajetí“ v násilném vztahu má někdy za
následek hluboké změny v prožívání a sebehodnocení
oběti.
Uzdravování obětí násilí je založené na jejich postupném
posilování, práci se zkreslenou realitou a sníženým sebevědomím.
Čím lépe žena rozumí cyklu násilí, tím lépe je
schopna ochránit sebe i děti. Je důležité podporovat oběti
v tom, aby dokázaly zacházet se svými emocemi, projevovat
je a aby byly schopny zpracovat své pocity viny. Při
práci s oběťmi násilí je vhodné zařadit i techniky práce
s tělem a tělesným prožíváním, jako např. focusing, bioenergetické
cvičení, ale i jóga a další.
2.2. Charakteristika pachatele
domácího násilí
Pachatelé domácího násilí používají manipulativní techniky,
jejichž cílem je udržet si kontrolu a moc nad životem
oběti. Pachatelé domácího násilí pocházejí z různých socioekonomických
i vzdělanostních vrstev. Nelze u nich diagnostikovat
jednotnou duševní poruchu, řada z nich však
vykazuje podobné rysy, jako např. nedostatek empatie či
tzv. „dvojí tvář“. Navenek obvykle vystupují jako sympatičtí,
velmi komunikativní lidé, vůči své partnerce (současné či
bývalé) jsou však násilní a bezohlední. Násilí se dopouštějí
především z pocitu, že mohou, nikoliv proto, že by trpěli
nějakou duševní poruchou. Řada pachatelů domácího
násilí má velmi rigidní představy o partnerském vztahu či
o rozdělení mužských a ženských rolí. Mnozí pachatelé
domácího násilí byli sami v dětství týráni nebo byli svědky
násilí vůči matce, zažívali citovou deprivaci, a je pravděpodobné,
že v rodinách, kde vyrůstali, byl nedostatek úcty
k ženám a dětem obecně. Jako děti se naučili, že za určitých
okolností je legitimní a potřebné užít násilí.
Při prevenci násilí, ale také v případech, kdy oběť hodlá
ukončit násilný vztah, je důležité identifikovat míru nebezpečnosti
pachatele a možnost eskalace násilí. Většina
užívaných kritérií byla vytvořena na základě praktických
zkušeností odborníků pracujících s oběťmi a pachateli
násilí v rodině, podobně jako následující Mederosovo
dělení (cit. z Appelt et al., 2000).
Majetnický, žárlivý pachatel domácího násilí:
netoleruje odloučení od partnerky;
je (patologicky) žárlivý;
má tendenci k iracionálnímu obviňování partnerky;
snaží se mít naprostou kontrolu a dohled nad part-
nerkou;
vyhrožuje zabitím partnerky či dětí, případně sebe-
vraždou;
pokračuje v zastrašování a vyhrožování i po odchodu
partnerky.
Sadistický pachatel domácího násilí:
je fascinován mocí a mstou;
má neurotické rysy osobnosti;
má potěšení ze zvláště krutých forem násilí, podobných
mučení;
jeho násilí často končí vážnými zraněními;
10
jeho útoky často přicházejí bez varování a jsou
nepředvídatelné;
jeho chování je vedeno touhou po odplatě a mstě;
obvykle nemá záznam v policejní databázi a okolí jej
považuje za bezúhonného a solidního člověka.
Extrémně nebezpečný pachatel domácího násilí:
má extrémně vysokou predispozici k násilnému cho-
vání;
je přecitlivělý v otázkách vlastní mužnosti;
cítí povinnost neustále prosazovat své názory
a zájmy;
je extrémně útočný, zvláště v kontaktu s autoritou;
bývá trestán za napadání a fyzické útoky i mimo
rodinu;
je krutý, když mu oběť odporuje nebo se brání.
Kritéria pro vyhodnocení nebezpečnosti násilného
partnera:
držení zbraně;
zneužívání alkoholu či drog;
žárlivost, slídění, špehování;
násilné chování vůči dalším členům domácnosti či
zvířatům;
násilné chování k okolí obecně;
zastrašování, vydírání.
Tyto tři typy obvykle neexistují v čisté podobě tak, jak
byly výše popsány, ale navzájem se překrývají a prolínají.
Ukazují však základní charakteristiky pachatelů
domácího násilí, mezi něž dále patří:
nepřejímání odpovědnosti za své chování;
obviňování partnerky za násilí, jehož se sami dopou-
štějí;
nízké sebevědomí;
zlehčování a podceňování násilí;
odlišné chování doma a na veřejnosti.
3. Děti, svědci domácího násilí
Domácí násilí bývá označováno za skrytou formu násilí,
protože se odehrává v domácnostech, za zavřenými
dveřmi. V těchto domácnostech ale vyrůstají děti, které
se stávají svědky násilí, a to až v 90 % případů (ROSA,
2005). Tyto děti vidí a slyší, jak mezi osobami, které mají
rády, dochází k násilí, jak na sebe křičí, uráží se, vyhro-
žují.
Cyklus domácího násilí ve smyslu opakování určitého způsobu
chování můžeme pozorovat nejen z hlediska opakování
se určitých fází v násilném vztahu, ale i z hlediska
mezigeneračního přenosu. Děti si v průběhu socializace
osvojují řadu postojů a způsobů chování nápodobou.
Pokud jsou svědky násilí v rodině, přebírají tento model
a aplikují ho ve svých vztazích k sourozencům, vrstevníkům
a později i do partnerského života a vůči vlastním
dětem.
Jak ukazují některé zahraniční výzkumy a studie (např.
Rivera and Widom, 1990; Bailey et al., 1997) mezi pachateli
a oběťmi šikany ve školách, stejně jako mezi mladistvými
delikventy a pachateli násilných trestných činů ve
věku mladších 18 let, tvoří velkou skupinu děti, které byly
přímými svědky násilí v rodině.
3.1. Důsledky partnerského násilí
na děti, jeho svědky
Podle některých autorů děti v rodinách s výskytem domácího
násilí trpí už jen tím, „že jsou“.Tyto děti prožívají emocionální
trauma, pocity strachu, viny a ztráty. Stávají se
subjekty a svědky odmítání, nestálosti, protikladného chování
a násilí. Mívají narušené vztahy s vrstevníky, protože
kvůli devastující zkušenosti, kterou si musely prožít, vnímají
a reagují na realitu zcela jinak. Stávají se z nich „malí
dospělí“, protože byli v dětském věku přinuceni zaujmout
roli dospělého. Na druhé straně se u nich často objevují
projevy již překonaných vývojových období a vzhledem
k věku neadekvátní a dětinské chování.
Děti, které jsou svědky domácího násilí, trpí stejnými obtížemi
a dlouhodobými problémy jako ty, které jsou samy
týrány. V rodinách, kde dochází k násilí mezi rodiči,
narůstá riziko přímého násilí na dětech (ať už v situacích,
kdy dítě matku brání, nebo v případech, kdy se stává cílenou
obětí násilí). Na prožité trauma děti reagují celou škálou
projevů. Konkrétní podoba ničivých důsledků je dána
kombinací celé řady faktorů. Můžeme mezi ně zahrnout:
věk a pohlaví dítěte;
míru brutality násilí, jehož byly děti svědky;
reakci okolí (podpora či netečnost);
počet útoků, jichž byly děti svědky;
nestabilní výchovné metody a tělesné tresty;
zkušenosti a možnosti vytvořit si pozitivní emocionální
vazbu na otce (Peled and Davis, 1995).
Projevy dětí, které byly svědky násilí, se podle některých
autorů1)
bez ohledu na věk shodují v několika charakteristikách:
základní metodou, kterou řeší problémy
je agrese, kterou užívají vůči svým vrstevníkům, dospělým,
zvířatům i věcem. Často se projevují verbální agresí.
Od násilných rodičů se učí nepřejímat odpovědnost
za své chování a obviňovat ze svých neúspěchů a chyb
okolí. Naopak přebírají zodpovědnost za násilí mezi
rodiči a pociťují pronikavé pocity viny. Bývají zmatené
ve svých pocitech vůči svým rodičům: násilného rodiče
mají zároveň rády a zároveň se ho bojí a nesnáší ho.
11
KAPITOLA 03
1)
Alessi, J. J. and Hearn, K. (1984)
Kvůli nerovnováze moci a kontroly mezi rodiči mohou
děti vnímat matky (oběti násilí) jako vrstevnice či sourozence
a mít vůči nim ochranitelské tendence. V této
specifické populaci se vyskytuje vysoká míra úzkostnosti,
která se obvykle projevuje kousáním nehtů, trháním
vlasů, somatizací pocitů, které se pak projevují
v podobě bolestí hlavy či staženého žaludku.
Projevy dětí, které opakovaně přihlížely či slyšely týrání
a ponižování své matky, lze rozdělit do několika oblastí.
Psychické projevy: pocity úzkosti, bezmoci (děti
nemohou násilí zabránit, ani matku ochránit, nemají
kam se schovat či utéci), poruchy koncentrace pozornosti,
které vedou ke zhoršení prospěchu, pronikavé
pocity ztráty, vzteku, smutku, zmatku, deprese, nízké
sebevědomí, suicidální tendence a sebeobviňování.
(Obzvláště menší děti si často myslí, že tatínek bije
maminku, protože ony něco provedly – neuklidily si
hračky, neposlechly, něco rozbily, apod. Není neobvyklé,
že si děti násilí vysvětlují v přímé souvislosti
se svými vlastnostmi a schopnostmi, které hodnotí příliš
kriticky kvůli nízkému sebevědomí. Výjimkou tedy
nejsou ani u malých dětí věty typu: „Nikdy jsem se
neměl/a narodit, tatínek by se pak nezlobil, nebil by
maminku“ apod.) „Mezi další projevy patří strach (čím
nejasněji se jeví situace, jež strach vyvolává, tím hrozivěji
ji dítě pociťuje a tím prudší jsou jeho pocity)“
(Šilarová, 2005). Děti mohou na prožité trauma reagovat
regresí, tj. návratem do předchozích, již překonaných
vývojových období. Příznakem takové reakce
bývá často noční pomočování, enkopréza, žvatlání,
pasivita a nadměrná přizpůsobivost, žádné projevy
přirozené dětské zvědavosti, dobrovolná izolace, noční
můry a děsivé sny.
Psychosomatické projevy: nespavost, zimomřivost,
bolesti břicha a hlavy, zvýšená nemocnost bez nalezené
specifické příčiny apod.
Projevy v chování: poruchy přizpůsobení, projevy verbální
i fyzické agrese vůči vrstevníkům i dospělým, útěky
z domova, porušování pravidel a nerespektování
hranic, vyrušování, dožadování se pozornosti, „věšení
se“ na jiné lidi.
Občanské sdružení ROSA poskytuje dětem, které jsou
svědky domácího násilí nejen přímou pomoc, ale věnuje se
také monitorování tohoto jevu. V roce 2004 prošlo Informačním
a poradenským centrem ROSA 191 klientek. 165
z nich mělo celkem 292 dětí. Svědky domácího násilí bylo
275 dětí (94 %). To je o 13 % více než v průzkumu o.s.
ROSA z roku 2003. Pouhých 17 dětí (6 %) podle výpovědí
matek nebylo svědky násilí. 7 dětí aktivně bránilo svou
napadenou matku a 4 chlapci (nejmladšímu bylo 5 let)
volali matce na pomoc policii a lékařskou pomoc (ROSA,
2005).
V roce 2005 prošlo Informačním a poradenským centrem
197 klientek, ke statistice byla využita data 188 žen.
Z tohoto počtu mělo 165 žen celkem 287 dětí. Svědky
domácího násilí bylo 270 z nich, tedy 94 % dětí. To je zcela
stejné procento jako v roce 2004. Nejen svědky, ale
i oběťmi domácího násilí se stalo 83 dětí, což je 29 % ze
všech dětí, tedy o 8 procent více než v loňském průzkumu.
(ROSA, 2006).
3.2. Doporučení pro vytvoření pravidel
kontaktu dítěte s násilným rodičem
v případech domácího násilí
Ze zahraničních zkušeností a doporučení (Saunders,
1998) vyplývá, že rozhodování o kontaktu dětí s rodičem,
který se dopouštěl domácího násilí, by mělo být založeno
na následujících obecných principech:
Kontakt dítěte a rodiče by měl být strukturován tak,
aby co nejvíce omezoval možnost přítomnosti dítěte
při násilí mezi rodiči.
V případě pokračujícího násilí nebo oprávněných
obav z násilného chování rodiče by měl být kontakt
omezen na co nejmenší míru, až zakázán.
Rodiče by neměli být nuceni k tomu, aby se setkávali,
trávili spolu čas či se společně účastnili terapeutických
sezení.
Kontakt dětí s rodičem, který se dopouštěl násilí by
měl probíhat (pokud nehrozí možnost dalšího násilí)
za přítomnosti supervizora (třetí osoby) na neutrálním
místě.
Kontakt bez supervizního dohledu by měl být umožněn
až poté, co násilný rodič absolvuje specializovaný proChování
Emoce Tělesné symptomy Kognitivní symptomy Sociální symptomy
Agresivita Úzkost Opožděný vývoj Potíže s koncentrací Nedostatek empatie
Výbuchy hněvu Deprese Nespavost Opožděný vývoj řeči Malé kontakty
Vztek Uzavření se Regrese Potíže s pamětí s vrstevníky
Nezralost Nízké Poruchy příjmu potravy Nedostatečně
Chození za školu sebevědomí Zpomalený vývoj sociální dovednosti
Delikventní chování Hněv motorických funkcí
Útěky z domova Psychosomatické
symptomy
12
Tab. 2 - Příznaky dětí, které byly vystaveny násilí v rodině.
gram pro pachatele domácího násilí a nedopouští se
násilí či výhrůžek po stanovenou dobu od ukončení programu.
Styk by měl být přerušen v případě, že dojde
k opakování násilného chování, dále když dítě vykazuje
vysokou míru stresu z uskutečňovaných kontaktů nebo
když násilný partner vyhrožuje násilím či únosem dítěte.
V případě, kdy je umožněn širší nebo nespecifikovaný
kontakt dítěte s násilným rodičem, je důležité stanovit
přesnou dobu, kdy může násilný partner telefonicky
kontaktovat bývalou partnerku, aby bylo zabráněno
pokračování psychického násilí a vyhrožování. Děti by
měly být seznámeny s bezpečnostním plánem, který by
jim umožnil zvýšit možnost vlastní ochrany a prevence
před násilím (Hart, 1990).
4. STUDIE A STATISTIKY
DOMÁCÍHO NÁSILÍ
Výzkum partnerského násilí má relativně krátkou historii.
V zahraničí začal v 70. letech zjišťováním vlastního výskytu
tohoto jevu ve společnosti. Od začátku se výzkumníci setkávali
se závažným problémem, který představoval samotný
sběr údajů. Byli jedni z prvních, kteří se snažili prolomit
bariéru mlčení a soukromí, ve kterém k násilí dochází.
Při výzkumu prevalence partnerského násilí byly používány
zejména dvě metody. První z nich zjišťovala častost
násilí mezi partnery na reprezentativním vzorku z celé
populace. Příkladem takovýchto šetření mohou být např.
National Crime Survey (U. S. Department of Justice,
1980), National Survey of Family Violence (Straus et al.,
1980; Straus and Gelles, 1986) nebo Canadian Urban
Victimization Survey (Solicitor General of Canada, 1985).
Kromě těchto studií, které se zaměřovaly na výskyt násilí
mezi partnery v celonárodním měřítku, vznikaly také studie
cílené na jednotlivá města nebo oblasti.
Druhou užívanou metodou bylo zkoumání klinických dat.
Tyto studie se zaměřily na klientelu sociálního systému,
nemocnic, policie a soudů. Některé z nich se zaměřily jen
na určité cílové skupiny jako např. univerzitní studenty,
těhotné ženy apod. (Dutton, 1998).
Výše zmíněné rozdělení přístupů ke studiu prevalence
partnerského násilí nám poslouží jako vhodný teoretický
rámec pro zpřehlednění jednotlivých studií.
4.1. Studie reprezentativního vzorku
z celé populace v České republice
V České republice proběhlo první reprezentativní šetření
v roce 2001. Toto šetření provedla pro Bílý kruh bezpečí
agentura STEM na 1720 respondentech starších 15 let.Tento
průzkum nerozlišoval pohlaví obětí a pachatelů domácího
násilí. Z průzkumu vyplynulo, že téměř dvě třetiny populace
(64 %) nesouhlasí s názorem, že se domácího násilí mohou
dopouštět lidé, kteří jsou známí svým slušným a společenským
chováním. Tři pětiny populace (61 %) znají případy
násilí mezi partnery z doslechu a více než čtvrtina (26 %) se
s ním setkala přímo, tedy jako svědek, oběť, případně v roli
násilníka (STEM pro Bílý kruh bezpečí, 2001).
V roce 2006 provedla pro Bílý kruh bezpečí a Philips Morris
ČR agentura STEM na vzorku 1690 respondentů starších
15 let opakovaný výzkum, ze kterého vyplývá, že se
13 % dotázaných stalo obětí domácího násilí. Nejčastěji
se jednalo o kombinaci psychického a fyzického násilí
(48 %), 18 % dotázaných přiznalo pouze fyzické násilí,
14 % respondentů uvedlo, že se stalo obětí sexuálního
násilí v rámci rodiny. O osobních zkušenostech s domácím
násilím bylo ochotno vypovídat 770 dotázaných, což je
45 % z celého vzorku (www.bkb.cz).
Další reprezentativní výzkum proběhl v ČR v roce 2003
v rámci Mezinárodního výzkumu násilí na ženách. Tento
výzkum provedl Sociologický ústav AV ČR a Filozofická
fakulta UK v Praze. Výsledky výzkumu, jehož vzorek tvořilo
1980 respondentek starších 18 let a který se zaměřoval
na zkušenost žen s partnerským násilím, ukazují, že
38 % žen v České republice zažilo během svého života
alespoň některou z forem násilí ze strany svého partnera
(současného nebo bývalého manžela/přítele).
Mezi nejčastěji uváděné typy násilného chování patří facka,
kopání, kousání, úder pěstí, vyhrožování fyzickým ublížením,
osahávání, strkání, pevné sevření, kroucení rukou,
tahání za vlasy – vyjma osahávání zmínilo zkušenost
s těmito formami násilí 20-25 % žen.
Co se týče fyzických zranění v souvislosti s násilnými incidenty
ze strany partnera, více než 90 % žen uvedlo modřiny,
27 % řezné rány, škrábnutí, popáleniny, 7 % zlomeniny,
poranění hlavy nebo mozku a jiná zranění. 41 % respondentek
uvedlo, že v průběhu incidentu cítily, že je jejich
život v ohrožení (Pikálková, 2004).
4.2. Studie založené na rozboru
klinických údajů
Většina těchto studií domácího násilí se zaměřila na
výzkum problematiky týraných žen a je založena na údajích
pocházejících z výpovědí žen, obětí partnerského
násilí, pracovnic azylových domů pro týrané ženy, v zahraničí
také na záznamech policie a zdravotnických zařízení.
4.2.1. Statistiky o.s. ROSA
V roce 2005 prošlo Informačním a poradenským centrem
ROSA 197 klientek, kterým bylo poskytnuto 621 hodinových
psychosociálních konzultací. Celkem 185 případů se
týkalo partnerského násilí, 3 případy mezigeneračního
násilí. Tyto ženy zažívaly násilí od svého partnera (manžela
či druha), přítele, otce, syna. Data devíti klientek
nebylo možné statisticky zpracovat, vzorek je tedy založen
na datech 188 žen.
Opakované statistiky potvrzují, že domácí násilí zažívají
lidé bez ohledu na své vzdělání či sociální postavení. Mezi
oběťmi domácího násilí jsou nejčastěji zastoupeny ženy
se středoškolským vzděláním (48 %), následují ženy
13
KAPITOLA 04
s vysokoškolským vzděláním (25,5 %). Muži, kteří se
dopouštějí násilí na svých partnerkách mají nejčastěji rovněž
středoškolské vzdělání (37,2 %), následují vysokoškoláci
(27,6 %) a vyučení ( 26,1 %).
Pokud jde o původní rodinu klientky/oběti domácího násilí,
pětina žen zažila rozvod rodičů, desetina žen měla
násilnického otce, že otec byl despotický, uvedlo 5,3 %
žen a otec byl agresivní alkoholik, uvedlo rovněž 5,3 %
žen. Násilí od svého otce přiznávají 2 % klientek. Dominantní
matku mělo 4,3 % žen, stejný počet klientek přiznalo
hádky mezi rodiči.
Pokud jde o původní rodinu násilného partnera, celých 17
procent partnerů dopouštějících se domácího násilí zažilo
rovněž násilí svého otce vůči jejich matce. Rozvod rodičů
zažilo 13,3 % násilných mužů, 11,7 % mělo despotického
otce, 10,6 % jich mělo otce agresivního alkoholika. Dominantní
a despotickou matku mělo 7,44 % partnerů, k matce
jako ke služce se chovalo 4,3 % otců násilných partnerů.
Násilí svého otce vůči sobě zažilo 4,8 % násilných partnerů.
Formy násilí na ženách
Domácí násilí má několik podob od psychického přes ekonomické,
sexuální až po fyzické. Z dat o.s. ROSA vyplývá,
že:
100 % klientek o.s. ROSA, obětí domácího násilí, má
zkušenost s psychickým násilím.
85,1 % žen, obětí domácího násilí, má zkušenost
s fyzickým násilím.
74,4 % žen, obětí domácího násilí, má zkušenost
s ekonomickým násilím.
42,5 % žen, obětí domácího násilí, má zkušenost se
sexuálním násilím.
Graf 1
Zkušenost žen s jednotlivými formami domácího násilí v letech
2003 až 2005 (ROSA, 2006).
Všechny ženy ze sociologické sondy se setkaly s psychickým
násilím. To má nejčastěji podobu ponižování,
zesměšňování, snižování a shazování (jsi blbá, nemožná,
neschopná, beze mě jsi nic, nic nedokážeš, nic neumíš,
jsi tupá, neschopná, nedokážeš ani…, neumíš to pořádně…).
Ženy se ale setkávají i s hrubými nadávkami, kontrolou,
omezováním (nesmí chodit k příbuzným, nesmí mít
přátele, některé nesmí chodit do práce, jejich cesta z práce
domů je kontrolována, je jim kontrolován telefon, spodní
prádlo, partner je sleduje, natáčí, odposlouchává telefon),
musí poslouchat příkazy a zákazy. Jejich partner jim
odepírá jídlo, spánek, vyhrožuje zabitím, sebevraždou,
únosem dětí. S ponižováním se setkalo v letošní sondě
94,7 % žen. Vydíráno a zastrašováno je 80,8 % žen. Výhrůžky
zabitím vyslovilo 53,2 % násilníků. Kontrolu, zákazy
a příkazy poznalo 53,2 % žen. Téměř polovina žen se
setkává s omezováním a izolací (49,5 %).
S fyzickým násilím se setkalo 85,1 % klientek, což je o 4,9
procenta méně než v roce 2004, ale o 15,1 procent více
než v roce 2003. Nejvíce žen se setkalo s opakovaným
fackováním (56,9 % žen), s bitím a ranami pěstmi 55,8 %
žen, 25 % žen bylo bito do hlavy a obličeje, hlavou o zeď
či nábytek. 11,7 % žen bylo bito v těhotenství, a to
v naprosté většině v posledním trimestru těhotenství. Nešlo
přitom jen o „facky“ ale i surové útoky včetně zkopání.
Škrceno bylo 23,4 % žen, zkopáno 25,5 %. Dalším ženám
byly trhány vlasy, byly tahány za vlasy, byly jim krouceny
ruce, byly polévány ledovou vodou nebo naopak vařící
tekutinou, byly jim zavírány prsty do dveří, byly svazovány,
jedna zažila pokus o upálení, další pálena žehličkou, jedna
topena, další zavřena v mrazáku.
Výsledkem útoků bylo 71 ošetření u lékaře. Ne všechny
klientky ale po útoku vyhledají lékaře. Nejčastějšími diagnózami
byly:
20x pohmožděniny, zhmožděniny, hematomy;
9x otřes mozku;
6x zlomený nos, tržné rány v obličeji, proražený bubínek;
3x zlomenina ruky, distorze krční páteře, zlomená žebra;
2x zlomený prst, zlomená klíční kost, vyražený zub, krvácení
do spodiny lebeční;
1x natržení plíce, zhmožděná páteř, rozseknutá noha,
nalomený obratel.
S ekonomickou kontrolou se setkalo 140 žen (74,4 %).
Cíleně málo peněz od partnera dostává 44,1 % žen. Žádné
peníze na chod domácnost nedostává 11,2 % žen.
Dalších 6,9 % žen si o peníze musí říkat, jsou jim přidělovány
po malých bankovkách a poté musí předložit vyúčto-
Početžen(%)
Početžen(%)
Početžen(%)Početžen(%)
Zkušenost žen s násilím
Sexuální násilí
Zkušenost žen s násilím
Fyzické násilí
Zkušenost žen s násilím
Ekonomické násilí
Zkušenost žen s násilím
Psychické násilí
14
vání. Zakázáno pracovat má 5,3 % žen. Ženy uvádějí, že
3,2 % partnerů si podrobně zapisuje veškeré její výdaje,
2,65 % žen musí posílat své peníze na účet svého manžela,
1,59 % žen nemá vlastní účet.
Sexuální násilí ve vztahu zažilo 80 žen (42,5 %). Nejčastěji
ženy uvádějí vynucený sex (36,7 %), dále pak nepříjemné
sexuální praktiky (18,6 %), dalších 5,32 % žen bylo
svým partnerem znásilněno, jedné je kontrolováno přirození
po každém příchodu domů, další byla nucena partnerem
k prostituci.
4.2.2. Policejní statistiky
Statistiky Policejního prezidia ČR jsou kategorizovány podle
jednotlivých trestných činů.Problematika domácího násilí není
specificky sledována, stejně jako se nesleduje, zda se obětí
stala žena či muž.Výskyt domácího násilí můžeme mimo jiné
zjišťovat např. v následujících kategoriích (viz tabulka 3):
Vraždy motivované osobními vztahy (v rámci této kategorie
se nerozlišuje vztah mezi obětí a pachatelem).
Týrání osoby blízké žijící ve společném obydlí –
§ 215a trestního zákona (v platnosti od 1. 6. 2004).
4.2.3. Shrnutí
V této části byl uveden přehled přístupů ke sběru dat
o výskytu partnerského násilí doprovázený ukázkou
výsledků několika výzkumných studií. Bez ohledu na zvolený
přístup sběru dat můžeme říci, že výskyt násilí mezi
partnery není výjimečnou událostí. Rozdílné výsledky
výzkumů často vedou k otázce, zda existuje genderová
rovnováha mezi pachateli partnerského násilí. Naopak
jiným odborníkům se kladení takové otázky zdá absurdní.
Při posuzování výsledků jednotlivých studií je třeba brát
v úvahu použitou definici partnerského násilí – zda zahrnovala
i formy psychického násilí či nikoliv, zda byli dotazováni
oba partneři a zda měli respondenti možnost výběru
jednotlivých forem násilí nebo byli jen dotázáni, jestli
jsou nebo nejsou obětí partnerského násilí. Tyto a řada
dalších faktorů totiž mohou značně ovlivnit konečné závěry
studie. Zajímavé by bylo zařadit při dotazování na
výskyt partnerského násilí také otázku, kdo iniciuje násilí
a kdo užívá násilí v sebeobraně. V rámci výzkumu partnerského
násilí je také třeba učinit jasný rozdíl mezi partnerskou
hádkou a násilím. Násilí je charakteristické svou
dlouhodobostí, opakovatelností, zvyšující se intenzitou
a nerovnováhou sil mezi obětí a násilníkem.
Množství autorů se shoduje na tom, že problematika partnerského
násilí není genderově neutrální a ženy se stávají
oběťmi partnerského násilí častěji než muži. Statistiky
potvrzují, že také muži se stávají oběťmi partnerského
násilí, jeho podoby však bývají odlišné a nevedou k tak
častým fyzickým zraněním.
5. PRÁVNÍ NORMY TÝKAJÍCÍ SE
DOMÁCÍHO NÁSILÍ
V ČESKÉ REPUBLICE
Ochrana oběti by měla být základem každé intervence
v případech domácího násilí. Legislativní opatření a možnosti
právní ochrany obětí dané země významným způsobem
ovlivňují efektivnost prevence opakování násilí v rodině
a pomoc a ochranu osobě ohrožené domácím násilím.
České právo nezná normativní definici domácího násilí.
Pojmenování tohoto závažného celospolečenského problému
v České republice zcela chybělo a na zavedení
tohoto pojmu mají zásluhu zejména nestátní neziskové
organizace, které se od začátku devadesátých let minulého
století začaly problémem domácího násilí zabývat.
Ochrana obětí domácího násilí je v českém právním systému
obecně zakotvena v rámci občanského práva, rodinného
práva, práva přestupkového a policejního a také
v trestním zákoně.
15
ROK 2006 (od 1. 1. do 30. 9.) Počet případů
Vraždy motivované osobními vztahy 70 (z toho vyšetřováno 63 mužů a 7 žen)
Týrání osoby blízké žijící ve společném obydlí § 215a 343 (z toho vyšetřováno 333 mužů a 10 žen)
ROK 2005
Počet případů
Vraždy motivované osobními vztahy 104 (z toho vyšetřováno 83 mužů a 21 žen)
Týrání osoby blízké žijící ve společném obydlí § 215a 421 (z toho vyšetřováno 408 mužů a 13 žen)
ROK 2004
Vraždy motivované osobními vztahy 120 ( z toho vyšetřováno 102 mužů a 18 žen)
Týrání osoby blízké žijící ve společném obydlí § 215a (od 1. 6. 2004) 161 ( z toho vyšetřováno 158 mužů a 3 ženy)
ROK 2003
Vraždy motivované osobními vztahy 106 (z toho vyšetřováno 92 mužů a 14 žen)
§ 215a trestního zákona nebyl v platnosti
KAPITOLA 05
Tabulka 3 - Statistika Policejního prezídia ČR (www.mvcr.cz)
5.1. Trestní zákon
§ 215a – Týrání osoby blízké žijící ve společném
domě nebo bytě
V prosinci 2003 byla přijata Poslaneckou sněmovnou Parlamentu
České republiky novela trestního zákona, která
vložením § 215a zavádí trestnost týrání osoby blízké žijící
ve společném domě nebo bytě, a to s účinností od 1. 6.
2004. Týráním je zde myšleno úmyslné zlé nakládání
s blízkou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti
a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje
jako těžké příkoří (může jít o bití, pálení či jiné tělesné
poškozování, ale i psychické a sexuální násilí, vydírání
nebo zneužívání, vyhrožování, nucení k ponižujícím úsluhám
nebo jiným činnostem, které týranou osobu neúměrně
fyzicky nebo psychicky zatěžují). Trvalost pachatelova
jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě
zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné
nebo delší dobu trvající stejně jako vznik následků
na zdraví.
Podle § 215a trestního zákona bude ten, kdo týrá osobu
blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném
bytě nebo domě, potrestán odnětím svobody až na tři
léta. Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel
potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť
surovým způsobem nebo na více osobách nebo pokračuje-li
v páchání takového činu po delší dobu.
Skutková podstata podle § 215a není zařazena ve výčtu
trestných činů podle § 163 trestního řádu, tzn. k zahájení
trestního stíhání podle § 215a není třeba souhlasu poškozené/ho
(oběti).
Pachatel domácího násilí se může v rámci rodiny
dopouštět těchto dalších trestných činů:
§ 197a Násilí proti skupině obyvatelů a proti jedno-
tlivci
Kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví
nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to
může vzbudit důvodnou obavu, může být potrestán odnětím
svobody až na jeden rok. Jinou těžkou újmou může být
např. i vyhrožování způsobením škody velkého rozsahu
nebo na věci vysoké umělecké hodnoty, ke které má navíc
poškozený citový vztah anebo vyhrožování usmrcením
nebo těžkou újmou na zdraví i osobě poškozenému blízké
apod. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého
pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Pokud je vyhrožování
doprovázeno chováním, které ilustruje odhodlání
pachatele vyhrůžky splnit (např. vyhrůžka usmrcením
nebo způsobením těžké újmy na zdraví doprovázená šermováním
nožem či pozvednutím jiné zbraně), lze dovodit,
že je způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Není třeba, aby
ten, jemuž je vyhrožováno, byl přítomen. Stačí, když je
vyhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem,
že pachatel si je vědom toho, že se poškozený o ní dozví
(např. prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem
apod.).
§ 213 Zanedbání povinné výživy
Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost
vyživovat nebo zaopatřovat jiného, může být potrestán
odnětím svobody až na tři léta. Jedná se o povinnost, která
vyplývá ze zákona o rodině.
§ 215 Týrání svěřené osoby
Toto ustanovení chrání osoby, které jsou vzhledem ke svému
věku nebo z jiných důvodů v péči nebo výchově jiných
osob. Poškozeným může být nejen dítě, ale i osoba zletilá,
která je pro stáří, nemoc, invaliditu, mentální retardaci
apod. odkázána na péči jiných osob. Týrání je zlé nakládání
se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm
hrubosti, krutosti, bezcitnosti, bezohlednosti, bolestivostí,
a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří.
Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově,
může být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až
osm let.
§ 221 - 222 Ublížení na zdraví
Za „ublížení na zdraví“ můžeme pokládat takový stav (onemocnění,
poranění), který porušením normálních tělesných
nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé
činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného
a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření,
i když nezanechává trvalé následky. Jedním z důležitých
kritérií při posuzování pojmu „ublížení na zdraví“ je pracovní
neschopnost, tedy stav, kdy je postižený dočasně
vyřazen z pracovního procesu. (Soudní praxe vychází
z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého,
popř. pracovní neschopnost musí trvat nejméně
sedm dní.) Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, může být
potrestán odnětím svobody až na osm let. Kdo jinému
úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, může být
potrestán odnětím svobody na dvě léta až dvanáct let.
§ 235 Vydírání
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního
násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoliv
ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti.
Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení
majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti,
směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života
apod. Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou
jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo
trpěl, může být potrestán odnětím svobody až na 12 let.
§ 241 Znásilnění
Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí nutí
ženu k souloži, nebo kdo k takovému činu zneužije její
bezbrannosti, může být potrestán odnětím svobody na
dvě léta až 15 let. Nezáleží na věku osoby ženského
pohlaví a vztahu k pachateli (za ženu v tomto smyslu je
třeba považovat i malé dítě i manželku). Za násilí se považuje
použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem
překonání nebo zamezení vážně míněného odporu ženy
a dosažení soulože proti její vůli. Pohrůžka bezprostředního
násilí je taková pohrůžka, z níž by bylo patrno, že násilí
bude použito okamžitě, nepodrobí-li se napadená vůli
útočníka.
Výše trestu u všech uvedených trestných činů závisí na
způsobeném následku a pohnutce jednání pachatele.
Další ustanovení trestního zákona vztahující se
k problematice domácího násilí:
§ 171/1,3 Maření výkonu úředního rozhodnutí
§ 185 Nedovolené ozbrojování
§ 202 Výtržnictví
§ 205 Ohrožování mravnosti
16
§ 216 Únos
§ 217 Ohrožování mravní výchovy mládeže
§ 219 Vražda
§ 231 Omezování osobní svobody
§ 232 Zbavení osobní svobody
§ 237 Útisk
§ 238 Porušování domoví svobody
§ 249 Neoprávněné užívání cizí věci
§ 249a Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu
nebo nebytovému prostoru
§ 257 Poškozování cizí věci
§ 242 Pohlavní zneužívání - zneužití osoby mladší
15 let
5.2. Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se
mění některé zákony v oblasti
ochrany před domácím násilím
Dne 14. března 2006 byl přijat zákon č. 135/2006 Sb., kterým
se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím
násilím. Modelem pro návrh tohoto zákona byl
rakouský zákon proti domácímu násilí, který zavedl
tzv. institut vykázání již v roce 1997. Zákon č.135/2006 od
1. 1. 2007 umožní v České republice vykázání pachatele
domácího násilí ze společně obývaného bytu či domu na
dobu 10 dnů. Předběžným opatřením bude možno požádat
o prodloužení této doby, a to maximálně na dobu jednoho
roku. Zároveň tento zákon počítá se zřízením tzv.
intervenčních center.
Zákonem 135/2006 se mění tyto zákony:
Zákon o Policii České republiky.
Občanský soudní řád.
Trestní zákon.
Zákon o sociálním zabezpečení .
Zákon o působnosti orgánů České republiky v sociálním
zabezpečení.
5.2.1. Oprávnění rozhodnout o vykázání ze společného
obydlí a zákazu vstupu do něj
Od 1. 1. 2007 získává Policie ČR nové oprávnění rozhodnout
o vykázání pachatele domácího násilí ze společného
obydlí a zákazu vstupu do něj.
Podle § 21a, odst. 1 zákona o Policii je policista oprávněn,
lze-li na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem
na předcházející útoky, důvodně předpokládat, že dojde
k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo
zvlášť závažnému útoku proti lidské důstojnosti, vykázat
z bytu nebo domu společně obývaného s ohroženou osobou
jakož i z jeho bezprostředního okolí toho, kdo je podezřelý
z takového jednání.Součástí vykázání je rovněž zákaz
návratu do vymezených prostor. Toto rozhodnutí je účinné
v okamžiku, kdy bylo prokazatelně sděleno osobě, proti
které směřuje. Osoba, proti níž vykázání směřuje (dále jen
,,vykázaná osoba“), je poté povinna neprodleně opustit
místo, na které se rozhodnutí o vykázání vztahuje.
Rozhodnutí o vykázání se vydává bez projednání věci
a z úřední povinnosti, přičemž souhlas ohrožené osoby se
nevyžaduje.
Rozhodnutí o vykázání se písemně vyhotoví do 24 hodin
od vstupu policisty do společného obydlí.Vyhotovené rozhodnutí
se v opise doručí vykázané osobě a ohrožené
osobě. Opis rozhodnutí o vykázání doručí policista do 24
hodin od jeho vydání spolu s opisem úředního záznamu
podle § 21a odst. 6 příslušnému intervenčnímu centru;
v případě, že ve společném obydlí, na které se rozhodnutí
o vykázání vztahuje, žije nezletilá osoba, doručí se opis
rozhodnutí o vykázání spolu s opisem úředního záznamu
ve stejné lhůtě též příslušnému orgánu sociálně-právní
ochrany dětí.
5.2.2. Intervenční centra
Model intervenčních center také vychází ze zkušeností ze
sousedního Rakouska. Důvodem pro zřizování intervenčních
center v Rakousku bylo poznání, že izolované intervence
jednotlivých institucí a organizací nejsou při ochraně
obětí a prevenci opakování násilí v rodině tak efektivní
jako koordinované a společné zásahy všech zainteresovaných
stran. Intervenční centra by měla poskytovat obětem
domácího násilí proaktivní služby, to znamená, že by
měla aktivně kontaktovat oběti a informovat je o jejich právech,
specializovaných centrech a možnostech pomoci.
Zřizování tzv. intervenčních center spadá pod novelu
zákona o sociálním zabezpečení. Podle § 74a, odstavce
1 tohoto zákona se osobám, které jsou ohroženy násilným
chováním ze strany osob blízkých nebo osob žijících
s nimi ve společném bytě nebo domě, poskytuje
bezprostřední individuální psychologická a sociální
pomoc ambulantní nebo azylové povahy. Těmto osobám
se rovněž zprostředkuje poskytnutí následné pomoci
zejména sociální, lékařské, psychologické a právní. Pro
poskytování pomoci těmto osobám se zřizují intervenční
centra.
Součástí pomoci podle odstavce 1 je i spolupráce a vzájemná
informovanost mezi orgány sociálně-právní ochrany
dětí, obcemi, orgány Policie České republiky a obecní
policie, nestátními a charitativními organizacemi. Intervenční
centra plní koordinační úlohu mezi zúčastněnými
institucemi při pomoci osobám ohroženým násilným chováním
a vyhodnocují vzájemnou spolupráci.
Plné znění zákona 135/2006 Sb. naleznete například na
www.rosa-os.cz
Přijetí zákona 135/2006 Sb. stejně jako zavedení
§ 215a trestního zákona jistě znamená krok k větší
ochraně obětí domácího násilí. Otázkou však zůstává
efektivní aplikace těchto právních instrumentů v praxi.
Ta si vyžaduje:
Průběžné a povinné školení pracovníků všech institucí
zasahujících a pomáhajících v případech domácího
násilí.
Monitoring případů domácího násilí všemi zainteresovanými
institucemi a organizacemi.
Evaluace efektivity zásahů v jednotlivých případech.
Interdisciplinární přístup a koordinaci aktivit jednotlivých
institucí.
17
EMPIRICKÁ ČÁST
6. Možnosti a meze intervence
jednotlivých profesí
v případech domácího násilí
v České republice
Články Všeobecné deklarace lidských práv, která byla
schválena OSN v roce 1948, vyjmenovávají práva, která
by měla být zajištěna všem občanům. V případech domácího
násilí dochází k ohrožení a porušování hned několika
základních práv:
Článek 3: Každý má právo na život, svobodu
a osobní bezpečnost.
Článek 5: Nikdo nesmí být podroben mučení, nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení či trestu.
Článek 12: Nikdo nesmí být vystaven svévolnému
narušení svého soukromí, rodiny, domova či korespondence,
ani útokům na svou čest a pověst. Každý
má nárok na právní ochranu před takovými útoky.
Jednotlivé členské státy OSN jsou povinny chránit
základní lidská práva svých občanů, a to nejen přijímáním
odpovídající legislativy, ale i dohlížením na efektivnost
implementace těchto zákonů v praxi.
6.1. Policie České republiky
Na policii se osoby ohrožené domácím násilím obracejí
zejména v situacích eskalace násilí a přímého ohrožení
(voláním na linku 158) a v situacích, kdy akutní ohrožení
násilím pominulo a oběť násilí chce podat na pachatele
trestní oznámení. Policie bývá přivolána k případům
domácího násilí nejen osobou ohroženou, ale i svědky
násilí (dětmi či jinými příbuznými), případně sousedy.
Úloha policie v případech domácího násilí spočívá zejména
v:
intervenci – poskytnutí ochrany oběti;
vyšetřování – shromažďování fakt a důkazů;
pomoci – zajištění řádné pomoci od jiných organizací.
Činnost Policie České republiky se řídí zákonem číslo
283/1991 Sb. V případech domácího násilí patří mimo
jiné podle § 2 tohoto zákona i následující úkoly policie:
Chránit bezpečnost osob a majetku.
Odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele.
Konat vyšetřování o trestných činech.
Odhalovat přestupky.
Vést evidenci a statistiky potřebné pro plnění svých
úkolů.
Na základě vyrozumění orgány Vězeňské služby
České republiky provádět úkony související s bezprostředním
pronásledováním osob, které uprchly
z výkonu vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobo-
dy.
Na Policii České republiky a policejní útvary má právo
obrátit se s žádostí o pomoc každý občan. Policie je
povinna pomoc poskytnout v rozsahu své působnosti
(§ 43 zákona o Policii). Policista je oprávněn v případech
domácího násilí přistoupit mimo jiné k následujícím
úkonům:
Zajištění osoby, která svým jednáním bezprostředně
ohrožuje svůj život a nebo život nebo zdraví jiných
osob nebo majetek
Oprávnění k omezení pohybu agresivních osob.
Oprávnění odebrat zbraň.
Oprávnění zakázat vstup na určená místa.
Oprávnění otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor.
Podle Metodického pokynu ředitele Úřadu služby
kriminální policie a vyšetřování policejního prezidenta
ČR, kterým se upravuje postup Policie ČR při
oznámení, prověřování a vyšetřování případů
domácího násilí ze dne 10. 9. 2004 je zasahující policista
povinen:
Řádně přijmout a úplně zdokumentovat oznámení
od volajícího.
Zajistit bezpečí na místě pro všechny zúčastněné,
oddělit od sebe oběť a pachatele.
Zdokumentovat všechny informace od oběti, pachatele
a svědků.
Popsat vzniklé škody, poškození zařízení atd.
Zajistit lékařské ošetření oběti.
Posoudit rizika hrozby opakování se násilí po odjezdu
policie.
Poskytnout základní informace, kam se může oběť
obrátit o další pomoc.
Pozornost policie musí být zaměřena na pomoc oběti
a zastavení dalšího násilí.
Od ledna 2007 se v souvislosti s pravomocemi
Policie České republiky mění zákonem 135/2006
zákon č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky
o Policii České republiky takto:
Oprávnění rozhodnout o vykázání ze společného
obydlí a zákazu vstupu do něj
§ 21a
(1) Lze-li na základě zjištěných skutečností, zejména
s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat,
že dojde k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví,
svobodě nebo zvlášť závažnému útoku proti lidské důstojnosti,
je policista oprávněn toho, kdo je podezřelý z takového
jednání, vykázat z bytu nebo domu společně obývaného
s ohroženou osobou (dále jen ,,společné obydlí“),
jakož i z jeho bezprostředního okolí. Součástí vykázání je
rovněž zákaz návratu do vymezených prostor. Toto rozhodnutí
je účinné v okamžiku, kdy bylo prokazatelně sděleno
osobě, proti které směřuje. Osoba, proti níž vykázání
19
KAPITOLA 06
směřuje (dále jen ,,vykázaná osoba"), je poté povinna
neprodleně opustit místo, na které se rozhodnutí o vykázání
vztahuje.
(2) Není-li ten, vůči komu směřuje opatření podle
odstavce 1, v době policejního zákroku přítomen ve společném
obydlí, je policista takové osobě oprávněn zakázat
vstup do společného obydlí, jakož i do jeho bezprostředního
okolí, a to i v době jeho nepřítomnosti. Toto rozhodnutí
je účinné v okamžiku, kdy se o něm osoba, proti které
směřuje, dozví. Osoba, které byl zakázán vstup do společného
obydlí, poté nesmí vstupovat na místo, na které
se toto rozhodnutí vztahuje.
(3) Rozhodne-li policista o vykázání osoby ze společného
obydlí nebo o zákazu vstupu do něj podle odstavce
1 nebo 2 (dále jen ,,vykázání“), vždy specifikuje prostor,
na který se tato omezení vztahují, a stanoví rozsah
bezprostředního okolí společného obydlí. O takto stanoveném
prostoru je policista vykázanou osobu povinen poučit.
Územní rozsah vykázání se určí podle míry požadavku
účinné preventivní ochrany osoby ohrožené útokem
podle odstavce 1 (dále jen „ohrožená osoba“).
(4) Pokud je vykázání spojeno s ohrožením provozu
objektu nebo znemožněním výkonu zaměstnání vykázané
osoby podle zvláštního zákona,8f)
je o této skutečnosti
třeba bezodkladně vyrozumět zaměstnavatele nebo
provozovatele objektu, který přijme příslušná opatření
k náhradnímu zajištění provozu objektu.
(5) Při provádění úkonů souvisejících s vydáním
rozhodnutí o vykázání je policista povinen zajistit přítomnost
nezúčastněné osoby, ledaže hrozí nebezpečí z pro-
dlení.
(6) O provedených úkonech a opatřeních sepíše
policista neprodleně úřední záznam.
§ 21b
(1) Rozhodnutí o vykázání se vydává bez projednání
věci a z úřední povinnosti, přičemž souhlas ohrožené
osoby se nevyžaduje.
(2) Rozhodnutí o vykázání se písemně vyhotoví do
24 hodin od vstupu policisty do společného obydlí. Vyhotovené
rozhodnutí se v opise doručí vykázané osobě
a ohrožené osobě. Opis rozhodnutí o vykázání doručí policista
do 24 hodin od jeho vydání spolu s opisem úředního
záznamu podle § 21a odst. 6 příslušnému intervenčnímu
centru;8g)
v případě, že ve společném obydlí, na které se
rozhodnutí o vykázání vztahuje, žije nezletilá osoba, doručí
se opis rozhodnutí o vykázání spolu s opisem úředního
záznamu ve stejné lhůtě též příslušnému orgánu sociálně-právní
ochrany dětí.
(3) Opravným prostředkem proti rozhodnutí o vykázání
je odvolání, které nemá odkladný účinek.
(4) Při vydání rozhodnutí o vykázání se postupuje,
nestanoví-li tento zákon jinak, podle správního řádu.
§ 21c
(1) Rozhodne-li policista o vykázání, vyzve vykázanou
osobu, aby mu vydala všechny klíče od společného
obydlí, které drží, a vykázaná osoba je povinna klíče vydat.
Policista zároveň poučí vykázanou osobu o následcích
neuposlechnutí takové výzvy8h)
. Policista je dále povinen
umožnit vykázané osobě, aby si nejpozději při výkonu rozhodnutí
o vykázání vzala ze společného obydlí výlučně
věci sloužící její osobní potřebě, osobní cennosti a dokumenty,
a ve lhůtě do 24 hodin od výkonu rozhodnutí
o vykázání pak další osobní věci a věci nezbytné pro její
podnikání nebo výkon povolání.
(2) Vykázané osobě poskytne policista informace
o možnostech jejího dalšího ubytování a v souvislosti s tím
i nezbytnou součinnost. Policista je povinen vykázanou
osobu poučit o jejím právním postavení, o jejích právech
a povinnostech a o dalším možném postupu ve věci. Za
tímto účelem policista vyžádá od vykázané osoby adresu
pro doručování.
(3) Ohroženou osobu poučí policista o možnosti
podání návrhu na vydání předběžného opatření podle
občanského soudního řádu8i)
a o možnosti využití psychologických,
sociálních nebo jiných služeb v oblasti pomoci
obětem násilí. Policista poučí ohroženou osobu i o následcích
vyplývajících z uvedení vědomě nepravdivých údajů,
k nimž policista při rozhodování o vykázání přihlíží. Je-li
toho třeba, přivolá policista ohrožené osobě nezbytnou
lékařskou pomoc.
§ 21d
(1) Vykázání, o kterém bylo rozhodnuto podle
§ 21a odst. 1 nebo 2, trvá po dobu 10 dnů ode dne vydání
rozhodnutí. Tuto dobu nelze zkrátit ani se souhlasem
ohrožené osoby.
(2) Podáním návrhu na vydání předběžného opatření
podle občanského soudního řádu v průběhu vykázání
se lhůta uvedená v odstavci 1 prodlužuje až do pravomocného
rozhodnutí soudu o tomto návrhu.
(3) Policista je povinen ve lhůtě do 3 dnů od vydání
rozhodnutí o vykázání provést kontrolu, zda rozhodnutí
o vykázání dodržuje vykázaná osoba i ohrožená osoba.
O provedené kontrole sepíše policista úřední záznam.
Pro efektivní implementaci nové pravomoci vykázání
pachatele domácího násilí však prozatím chybí dostatečné
proškolení policistů a zejména databáze a možnost
přístupu policistů do databáze, ve které by byly
vedeny záznamy o zásazích policie v případech domácího
násilí a na základě které by zasahující policista
mohl vyhodnotit strategii zásahu a možnost vykázání
s ohledem na předcházející útoky.
6.2. Orgány sociálně-právní ochrany
dětí
Na oddělení sociálně-právní ochrany dětí se oběti domácího
násilí obracejí zejména v situacích, kdy se násilí
v rodině už rozvinulo, a to v situacích, kdy jsou ohroženy
nezletilé děti (jako svědci násilí mezi rodiči) nebo v případech,
kdy se oběť rozhodne násilný vztah ukončit a hledá
možnosti azylového ubytování, žádá o úpravu poměrů
k nezletilým dětem nebo se ocitla v sociální nouzi. Není
neobvyklé, že oběti násilí se na oddělení sociálně-právní
ochrany dětí obracejí v první fázi spíše se zástupnými problémy,
neidentifikují se s rolí obětí, případně se stydí
o násilí hovořit a jako primární problém uvádí jiné důvody.
Úloha sociálních pracovnic je při identifikaci a prevenci
pokračování násilí v rodině zásadní. Proto je důležité, aby
byly pracovnice oddělení sociálně-právní ochrany dětí
20
proškoleny v metodách práce s obětí a ve způsobech
identifikace domácího násilí.
Zákon 134/2006 Sb., který novelizuje Zákon o sociálněprávní
ochraně dětí v platnosti od 1. 6. 2006, rozšiřuje
mimo jiné v § 6 (přesně vymezuje okruh dětí na který
se orgán sociálně-právní ochrany zaměřuje) odst. 1
o písmeno g), kde se zaměřuje na děti, které jsou ohrožovány
násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými
za výchovu dítěte, popřípadě násilím mezi dalšími
fyzickými osobami. Od roku 2006 mohou sociální
pracovnice ze zákona utajit pobyt nezletilých dětí i osob,
které jsou ohroženy domácím násilím.
6.3. Zdravotníci
Lékaři a pracovníci zdravotnických zařízení mohou být
jedni z prvních, na koho se oběť domácího násilí obrátí,
a to zejména v situacích bezprostředně po útoku. Role
těchto pracovníků je tedy při identifikaci domácího násilí
a nabídnutí možností pomoci velmi důležitá. Oběti domácího
násilí mnohdy neudávají skutečné příčiny zranění, ale
ze strachu či studu uvádějí, že si zranění způsobily náhodou
či samy. Případy zranění způsobené v situacích
domácího násilí nejsou nijak ojedinělé. Během 3 měsíců
roku 2003 zaznamenala Všeobecná zdravotní pojišťovna
238 zranění žen. Z toho 110 přiznalo, že úraz byl způsoben
manželem či partnerem. Zbývající ženy pachatele
neuvedly (proFem, 2004).
Je důležité, aby se pracovníci zdravotnických zařízení
oběti zeptali na skutečné příčiny zranění a na to, kdo je
způsobil. Je důležité do zdravotnické dokumentace
přesně zaznamenat, jakým způsobem ke zranění došlo,
popsat rozsah a typ zranění (případně zranění zaznačit
do mapy těla), jakou dobu si léčení pravděpodobně
vyžádá, jaká způsobí poškozené osobě omezení.
V případě že se zdravotník setká s obětí domácího
násilí, je důležité, aby jí vysvětlil, že nikdo nemá právo
dopouštět se vůči ní násilí a že se může obrátit na
některé ze specializovaných poraden, na něž jí předá
kontakty.
Ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví České republiky
z dubna 2006 byla vydána metodická opatření pro
postup lékařů při poskytování péče osobám ohroženým
domácím násilím. Podle tohoto metodického
postupu by měli lékaři postupovat i v případě, že mají
pouze podezření na možný výskyt násilí v rodině.
Oznamovací povinnost mají lékaři pouze v případě zranění
dětí nebo osob, které byly z nějakého důvodu svěřeny
do péče jiné osoby, dospělou oběť domácího násilí by
však měli informovat i o možnosti právních kroků, které
může učinit (např. podat na pachatele domácího násilí
trestní oznámení).
6.4. Intervenční centra
Zákonem 135/2006 Sb. dochází ke změně zákona o sociálních
službách a zákona o působnosti orgánů České
republiky v sociálním zabezpečení. Krajské samosprávy
by měly zřizovat a spravovat tzv. intervenční centra.
Podle § 74a zákona o sociálních službách se osobám,
které jsou ohroženy násilným chováním ze strany osob
blízkých nebo osob žijících s nimi ve společném bytě
nebo domě, poskytuje bezprostřední individuální psychologická
a sociální pomoc ambulantní nebo azylové
povahy. Těmto osobám se rovněž zprostředkuje
poskytnutí následné pomoci zejména sociální, lékařské,
psychologické a právní. Pro poskytování pomoci
těmto osobám se zřizují intervenční centra. Součástí
pomoci je i spolupráce a vzájemná informovanost mezi
orgány sociálně-právní ochrany dětí, obcemi, orgány
Policie České republiky a obecní policie, nestátními
a charitativními organizacemi. Intervenční centra plní
koordinační úlohu mezi zúčastněnými institucemi při
pomoci osobám ohroženým násilným chováním
a vyhodnocují vzájemnou spolupráci.
Zaměstnanci intervenčních center jsou při pomoci osobám
ohroženým násilným chováním povinni zachovávat
mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se při výkonu
své činnosti dozvěděli. Sdělit takové skutečnosti
mohou jen se souhlasem osob, kterých se tyto údaje
týkají, nebo pro účely trestního řízení orgánům činným
v trestním řízení i bez takového souhlasu.
Podle § 74b se pomoc osobám ohroženým násilným
chováním poskytuje převážně na základě podnětu
doručeného intervenčnímu centru Policií České
republiky podle zvláštního právního předpisu; tímto
podnětem je opis rozhodnutí o vykázání nebo o zákazu
vstupu do společného obydlí a opis úředního záznamu
o provedených úkonech. Pomoc intervenčního
centra může být poskytnuta na základě žádosti osob
ohrožených násilným chováním i bez takového pod-
nětu.
Intervenční centrum je povinno kontaktovat osobu, která
byla v rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí
označena za osobu ohroženou násilným chováním,
a to ve lhůtě nejpozději do 48 hodin od doručení podnětu,
jinak vždy bezodkladně poté, co se dozví o ohrožení
osoby násilným chováním.
V rámci prvního kontaktu s osobou ohroženou násilným
chováním intervenční centrum zjišťuje, zda tato
osoba porozuměla všem informacím poskytnutým příslušníky
Policie České republiky a zda jí byla zajištěna
dostatečná ochrana a bezpečí. Dále pomoc zahrnuje
i následnou poradenskou činnost.
Intervenční centrum je povinno oznamovat příslušnému
krajskému úřadu počet osob ohrožených násilným
chováním, kterým byla poskytnuta pomoc.
6.5. Specializovaná poradenská centra
pro oběti domácího násilí
Ve většině případů poskytují specializované služby pro
oběti či osoby ohrožené domácím násilím nestátní neziskové
organizace. Jejich činnost a rozsah poskytovaných
služeb se velmi liší a je určována zejména stanovami
organizace, standardy poskytování sociálních služeb, které
byly vydány ministerstvem práce a sociálních věcí
a vnitřními standardy organizace.
Na specializované poradny se oběti obracejí ve všech
21
fázích rozvoje násilí v rodině. Z praxe poradenských center
můžeme rozlišit tyto typy prvních kontaktů:
Oběti v krizové situaci bezprostředně po napadení.
Oběti, které nechtějí ukončit vztah, ale chtějí ukončit
násilí (osoba je ohrožená násilím, ale neidentifikuje
se jako oběť, násilí v rodině podceňuje a chce poradit,
jak má změnit své chování, aby k násilným situacím
či ponižování nedocházelo).
Oběti, které zvažují odchod od násilného partnera.
Oběti, které se rozhodly ukončit násilný vztah, ale
hrozí jim riziko pokračování násilí.
Služby poskytované obětem domácího násilí mohou
mít ambulantní i pobytový charakter a dále se mohou
dělit na krizovou intervenci, poradenství a terapii. Oběti
domácího násilí by měly mít možnost vybrat si délku
i rozsah poskytovaných služeb.
Služby poskytované obětem by měly splňovat následující
základní charakteristiky:
Mlčenlivost.
Bezplatnost.
Stranící poradenství (ochrana oběti, neutrální postoj
je vůči oběti viktimizující).
Možnost užívání služby anonymně (kromě pobytu
v azylovém domě).
Bezpečí oběti musí být hlavní prioritou.
Vyhodnocení rizik opakování násilí.
Vypracování a aktualizace bezpečnostního plánu.
Spolupráce s dalšími institucemi a organizacemi.
Základními cíli specializovaných poradenských center
by mělo být:
Psychologická a sociálně-právní podpora oběti.
Zvýšení informovanosti oběti o jejích právech.
Zvýšení informovanosti oběti o možnostech řešení
její situace.
Podpora samostatnosti a možnosti volby.
6.6. Oddělení přestupků
Oddělení přestupků zpravidla není první institucí, na kterou
se oběť domácího násilí obrací, o násilném jednání se
oddělení dozvídá v naprosté většině případů ze spisů
nebo oznámení odevzdaných Policií ČR. Případů, kdy se
oběť na oddělení přestupků obrací z vlastní iniciativy, je
z celkového množství výrazná menšina.
V reakci na oznámení Policie České republiky, která
vyhodnotila chování osoby podezřelé z násilí v rodině jako
přestupek, však samo oddělení kontaktuje oběť, neboť většinou
jde o přestupek spáchaný mezi tzv. osobami blízkými
(manžel, druh), kdy lze přestupek projednat pouze na
návrh „postižené osoby“ (oběti) – oddělení proto oběti zasílá
vyrozumění o podmínkách projednávání návrhových
přestupků (aniž by nutně došlo k osobnímu kontaktu).
K osobnímu kontaktu dochází, pokud oběť z vlastní iniciativy
nebo v reakci na vyrozumění kontaktuje úřad (poradit
se, co to znamená, co dál) nebo až když oběť podáním
návrhu zahájí řízení a je následně předvolána v procesním
postavení navrhovatelky k ústnímu jednání (eventuálně
k doplnění či upřesnění návrhu). Není-li návrh podán do tří
měsíců od spáchání skutku (příp. od data, kdy se oběť
dozví o postoupení věci z trestního řízení), je věc odložena.
V případech kdy nejde o přestupek spáchaný mezi osobami
blízkými (ve smyslu zákona), projednává se přestupek
z úřední povinnosti – k ústnímu jednání je pak oběť
předvolána v procesním postavení svědkyně (dochází
tedy k osobnímu kontaktu), věc řešená z moci úřední však
může být ukončena i odložením (zcela bez účasti dotčených
osob a bez vyrozumění), dále v blokovém řízení
(kontaktován je pouze pachatel) nebo v příkazním řízení
(doručuje se pouze pachateli), tzn. bez účasti oběti.
Ke kontaktu s obětí může dojít též v případě, kdy je od ní
zjišťováno, zda v době spáchání přestupku existoval mezi
pachatelem a obětí vztah osob blízkých (jde-li o „přátele“,
„druha-družku“) a zda se tedy jedná o návrhový přestupek
nebo přestupek projednávaný z úřední povinnosti.
Většina případů domácího násilí se však děje mezi osobami
blízkými, kdy je delikt oznámen (zpravidla obětí) na
policii, oznámení je pak předáno na úřad a ten oběť vyrozumí
o nutnosti podat návrh (resp. o podmínkách projednávání
návrhových přestupků). Oběť většinou návrh na
projednání přestupku nepodá, čímž komunikace mezi
obětí a úřadem končí. Pachatel, nebyl-li předtím vyslechnut
policií, v takovém případě nikým kontaktován není.
Informace o institucích, které oběť vyhledala před kontaktem
oddělení přestupků, nejsou systematicky zjišťovány,
vyplynou spíše z vlastního rozhovoru s obětí. V případě
předání případu Policií České republiky je však zjevné, že
oběť je v kontaktu přinejmenším s druhou institucí.
Oddělení přestupků může „nabídnout“ přijetí oznámení
o přestupku, seznámení s předpokládaným průběhem
řízení a jeho úskalími, sepsání návrhu na projednání přestupku
a projednání přestupku. Závažnější věci může dát
oddělení k posouzení Obvodnímu státnímu zastupitelství,
zda nebyl spáchán trestný čin (zpravidla dle ust.
§ 215a TZ). V případě že jsou v rodině nebo přímo u projednávaného
deliktu přítomny děti, může oddělení informovat
OSPOD, tzn. odd. péče o děti. Oddělení též může
poskytnout kontakty na organizace, které mohou oběti
poskytnout podporu a pomoc.
7. Podmínky
pro interdisciplinární
spolupráci v České republice
Pod termínem interdisciplinární spolupráce můžeme najít
různé iniciativy, které se mohou lišit v délce svého trvání,
struktuře i cílech. Většinou vznikají „směrem zezdola“
a bývají přizpůsobeny lokálnímu kontextu.
22
KAPITOLA 07
Interdisciplinární přístup k problematice domácího násilí
se jeví jako dobrý nástroj a strategie pro zvýšení kvantity
řešených případů i kvality služeb poskytovaných obětem.
Potřeba interdisciplinárního přístupu vyplývá ze specifik
domácího násilí, kterými mimo jiné jsou:
Blízký vztah mezi obětí a pachatelem.
Závislost oběti na pachateli, která podporuje vznik
specifické vazby (viz Stockholmský syndrom).
Dynamika násilného vztahu (cyklus násilí).
Dlouhodobost a opakování násilí.
Izolace oběti (znesnadnění vyhledání pomoci).
Pokračování násilí i po ukončení vztahu.
Neochota/strach obětí hlásit případy domácího ná-
silí.
Děti, svědci domácího násilí.
Marianne Hester a Nicole Westermaland ve své studii
zaměřené na efektivitu intervencí zjistily, že „teorie
i praxe ukazuje, že domácí násilí je velmi komplexní jev,
který vyžaduje interdisciplinární přístup. Jinak řečeno,
nekoordinované a izolované intervence nejsou v případech
domácího násilí účinné. Přístupy, které měly největší
úspěšnost při snižování rizika opakování násilí,
kombinovaly intenzivní, proaktivní, celostní a individuálně
přizpůsobené formy pomoci a podpory“. (Hester,
Westermarland 2005:91).
Oběť domácího násilí hledající pomoc a ochranu se může
obrátit na několik institucí či organizací, které se touto problematikou
zabývají (police, zdravotníci, sociální pracovnice,
specializované poradny pro oběti domácího násilí, krizové
linky, azylové domy, soudy atd.). Na kterou z těchto
institucí se obrátí jako na první, závisí na několika faktorech:
Délka trvání násilí a jeho formy.
Aktuální situace oběti.
Ohrožení zdraví či života oběti případně dětí, které
jsou svědky násilí.
Předešlá zkušenost s fungováním instituce a důvěra/nedůvěra
v ni.
Taktiky a techniky násilného partnera/izolace oběti .
Dostupnost specializovaných poraden pro oběti
domácího násilí .
Informovanost oběti o dostupných zdrojích pomoci .
Představme si modelovou situaci oběti dlouhodobého
násilí, která byla opětovně napadena a rozhodla se
svou situaci řešit. Byla zraněna, ale policie nebyla
k násilnému incidentu přivolána. Dvě nezletilé děti byly
svědky napadení. Co by měla učinit pro to, aby zajistila
své bezpečí a minimalizovala možnost pokračování
násilí?
Jít k lékaři, nechat se ošetřit a sdělit, jak ke zranění
došlo.
Kontaktovat policii a sdělit jí, že dochází k domácímu
násilí.
Jsou-li v rodině nezletilé děti, informovat oddělení
sociálně-právní ochrany dětí o násilí, kterého se
dopouští partner a jehož jsou svědky i nezletilé děti
Zůstává-li s násilným partnerem, informovat sousedy
či známé o násilí v rodině.
Chce-li odejít, kontaktovat azylový dům a informovat
o tom, že chce odejít z důvodu násilí v rodině.
Vyhledat specializované centrum pro oběti domácího
násilí a svěřit se s násilím, kterého se dopouští
její partner.
Informovat školu/školku dětí o nebezpečí, které
vyplývá z chování násilného partnera.
Rozhodne-li se pro rozvod, kontaktovat advokáta
a povědět mu o násilí.
Dostavit se k soudu a hovořit o násilí, které prožila.
Zde vidíme, kolikrát musí oběť hovořit o své traumatické
zkušenosti a kolik aktivity musí vyvinout, zatímco
pachatel násilí nadále pokračuje v zastrašování
a vyhrožování a své násilné chování ve většině případů
zcela popírá.
Pro zajištění bezpečí oběti násilí a prevenci sekundární
viktimizace je tedy nezbytné, aby spolu klíčové instituce
a organizace komunikovaly a spolupracovaly. Jen tak je
možné zvýšit důvěru oběti v systém pomoci a zastavit
opakující se cyklus násilí v rodině.
Interdisciplinární aktivity jsou v České republice
v začátcích a byly iniciovány zejména nestátními neziskovými
organizacemi, které poskytují přímé služby
obětem domácího násilí. Podmínky pro jejich rozvoj
byly dány zvyšujícím se povědomím o domácím násilí
mezi širokou veřejností a snahou neziskových organizací
zvýšit kvalitu služeb pro oběti domácího násilí.
První aktivity neziskových organizací můžeme najít už
v roce 1998, kdy byl založen Koordinační kruh prevence
násilí na ženách. V roce 2002 vznikla v Poslanecké sněmovně
Parlamentu ČR Aliance proti domácímu násilí.
Aliance vznikla z iniciativy Bílého kruhu bezpečí a jednou
z jejích aktivit bylo vypracování návrhu zákona 135/2006
Sb (www.domacinasili.cz). V roce 2003 proběhlo v rámci
realizace Modelového mezioborového projektu k vytvoření
právního rámce a metodických postupů pro zavedení
interdisciplinárních týmů, spojujících zdravotní, sociální
a policejní pomoc při odhalování a stíhání případů domácího
násilí 6 kulatých stolů k této problematice. Odpovědným
ministerstvem bylo Ministerstvo vnitra ČR.
Neziskové organizace nadále rozvíjely spolupráci s místními
úřady a institucemi, a to zejména ve smyslu spolupráce
na jednotlivých projektech poskytování služeb obětem
domácího násilí, poskytování školení pro pracovníky
sociálních odborů, zdravotnických zařízení, policie a organizování
besed pro veřejnost.
V letech 2003 – 2004 realizoval Bílý kruh bezpečí Pilotní
projekt interdisciplinárního přístupu k řešení případů
domácího násilí na komunitní úrovni v Ostravě
(www.bkb.cz).
V roce 2006 začalo občanské sdružení ROSA realizovat
za podpory Nadace Open Society Fund projekt interdisciplinární
spolupráce na území Prahy 4.
Od ledna 2007 bude interdisciplinární spolupráce zakotvena
také podle zákona 135/2006 Sb. v rámci tzv. intervenčních
center.
23
Ze zahraniční zkušenosti vyplývá, že intervenční projekty
mají za cíl koordinovat spolupráci státních institucí, neziskových
organizací a místních aktivit a tím zlepšovat služby
poskytované obětem násilí. Tyto týmy řeší problematiku
domácího násilí jako celek tím, že zkvalitňují služby pro
oběti, shledávají pachatele odpovědným za násilí a zapojují
se do aktivit zvyšujících povědomí o dané problematice
a do preventivních kampaní.
Intervenční programy byly představeny na počátku 90. let
ve Velké Británii, posléze se rozšířily do Německa,
Rakouska a dalších zemí, které přijaly zákony podporující
ochranu obětí a akční plány pro boj proti násilí na ženách.
Jako model pro tyto intervenční programy v Evropě sloužil
Domestic Abuse Intervention Program (DAP) z Duluthu
z Minessoty, který byl vyvinut v 80. letech (Shepard a Pence
1999; Rösemann 1989).
Intervenční centra mají být dle zákona 135/2006 Sb. zřizována
kraji za účelem poskytování bezprostřední individuální
psychologické a sociální pomoci osobám ohroženým
násilným chováním ze strany osob blízkých nebo
osob žijících s nimi ve společném bytě či domě. Součástí
poskytované pomoci je i spolupráce a vzájemná informovanost
mezi orgány sociálně-právní ochrany dětí, obcemi,
orgány Policie ČR, obecní policií a nestátními a charitativními
organizacemi, přičemž intervenční centra mají plnit
koordinační funkci.
Jako hlavní problémy efektivní činnosti intervenčních center
v současné době vidíme nedostatečně rozvinutou síť
specializovaných center a azylových domů pro oběti
domácího násilí, stejně jako nedostatečné proškolení pracovníků
plánovaných intervenčních center.
8. MODEL
INTERDISCIPLINÁRNÍ
SPOLUPRÁCE V PRAZE 4
8.1. Příprava projektu
Projekt interdisciplinární spolupráce vznikl na základě
zkušenosti občanského sdružení ROSA s účastí na mezinárodním
projektu Bridging Gaps, který probíhal v letech
2005 a 2006. Koordinátorem projektu byla organizace
WAVE a účastnili se ho partneři z 11 zemí Evropské unie.
Cílem projektu bylo vytvořit doporučení pro interdisciplinární
spolupráci mezi neziskovými organizacemi poskytujícími
služby pro oběti domácího násilí a státními institucemi.
Překlad tohoto manuálu je součástí této publikace.
8.2. Cíle projektu
Ustanovit interdisciplinární tým proti domácímu násilí,
který by na lokální úrovni vytvářel strategie řešení
této problematiky tak, aby byla pomoc obětem
domácího násilí efektivnější a aby spolu všechny
zainteresované instituce pravidelně komunikovaly.
Zvýšit informovanost osob ohrožených domácím
násilím o možnostech řešení jejich situace.
Monitoring prevalence domácího násilí na území
městské části Prahy 4.
8.3. Finanční zajištění
a podpora projektu
Tento projekt mohl být realizován díky laskavé podpoře
Nadace Open Society Fund Praha. Finanční náklady
zahrnovaly náklady na setkávání týmu, práci koordinátorky,
překlad anglické verze Manuálu pro efektivní interdisciplinární
spolupráci v oblasti domácího násilí, tisk manuálu,
náklady na přípravu a tisk informačního letáku pro
oběti domácího násilí.
Projektu poskytl oficiální záštitu starosta Městské části
Praha 4 pan Bohumil Koukal.
8.4. Koordinace projektu
Projekt byl iniciován a koordinován občanským sdružením
ROSA, které od roku 1993 poskytuje podporu obětem
domácího násilí. Občanské sdružení ROSA provozuje
Informační a poradenské centrum pro ženy, oběti domácího
násilí, kde nabízí bezplatné komplexní psychosociální
a právní poradenství. Od roku 1998 zajišťuje ROSA také
provoz azylového domu pro oběti domácího násilí s utajenou
adresou a SOS linku, která je v provozu ve všední dny
od 9 do 18 hodin a je využívána ohroženými ženami
a jejich příbuznými z celé republiky. Setkávání interdisciplinárního
týmu se za o.s. ROSA účastní vedoucí azylového
domu a psycholožka.
8.5. Partneři projektu
Setkání interdisciplinárního týmu se účastní zástupci
Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha IV
Městská část Praha 4, Oddělení sociálně-právní
ochrany dětí
Městská část Praha 4, Oddělení přestupků
Městská část Praha 12, Oddělení sociálně-právní
ochrany dětí
Základní škola Mendíků Praha 4
Právnička
Psychiatrička
o.s. ROSA
8.6. Působnost projektu
Model interdisciplinární spolupráce byl realizován na území
Městské části Praha 4.Tato lokalita byla vybrána z toho
důvodu, že Informační a poradenské centrum pro oběti
domácího násilí se nachází právě v této lokalitě a Praha 4
je zároveň nejlidnatější městskou částí Prahy (136 000
obyvatel) a zahrnuje všechny typy zástavby (od vesnic
24
KAPITOLA 08
přes sídliště až po starou zástavbu blíže centru města).
Lokální přístup k problematice domácího násilí umožňuje
poskytovat efektivní a propojené služby pro oběti domácího
násilí v místě jejich bydliště.
8.7. Náplň práce interdisciplinárního
týmu
Na počátku spolupráce bylo potřeba vyjasnit si společné
cíle, definici domácího násilí, na které se shodnou všechny
zainteresované subjekty a základní pravidla spolupráce.
Definice domácího násilí
Obecná definice domácího násilí zahrnuje všechny formy
násilí kteréhokoliv člena domácnosti vůči jinému členovi
domácnosti (zahrnuje tedy jak týrání dětí, tak také partnerské
násilí a násilí na seniorech). Členové interdisciplinárního
týmu se shodli na tom, že se budou na počátku
spolupráce zaměřovat zejména na násilí páchané mezi
dospělými osobami (zejména na partnerské násilí). Pro
tyto účely se všichni členové týmu shodli na užívání následující
definice domácího násilí:
„K domácímu násilí dochází na základě zneužívání moci
a kontroly jednou osobou (nejčastěji mužem) nad jinou
osobou (obvykle ženou) v kontextu intimního vztahu. Násilí
může nabývat mnoha podob, např. fyzické násilí, psychické
násilí a citové vydírání, ekonomickou kontrolu a izolaci
oběti, případně omezování jejího pohybu.
Základní principy spolupráce interdisciplinárního
týmu
Násilí není nikdy soukromou záležitostí, ale je vždy
veřejným problémem. Proto by násilí odehrávající se
v soukromé sféře nemělo být podceňováno a nemělo
by s ním být zacházeno jako s méně nebezpečným.
Oběti domácího násilí mají právo na adekvátní
pomoc a podporu jednotlivých institucí a organizací.
Bezpečí obětí musí být prvořadým zájmem všech
koordinovaných intervencí.
Oběti nejsou odpovědné za násilí a pro násilí neexistuje
žádná omluva.
Instituce by se měly vyvarovat jakéhokoli obviňování
a diskriminace obětí.
Násilí musí být zastaveno a pachatel musí být veden
k odpovědnosti za své násilné chování.
Další činnosti interdisciplinárního týmu
Představení jednotlivých institucí
Vymezení možností a mezí intervencí v případech
domácího násilí
Strategie vyhodnocení nebezpečí pro opakování
násilí a vypracování bezpečnostního plánu
Příprava informačního letáku pro oběti domácího
násilí
Diskuze nad možnostmi vedení monitoringu případů
jednotlivými institucemi
Příprava na účinnost zákona 135/2006 a předávání
informací o osobách ohrožených násilím
Řešení modelových případů
Kooperace na konkrétních případech
9. VÝSLEDKY
INTERDISCIPLINÁRNÍ
SPOLUPRÁCE V PRAZE 4
Beseda o domácím násilí pro širokou veřejnost
Ve spolupráci se Základní školou Mendíků proběhla
beseda o problematice domácího násilí pro obyvatele
městské části Praha 4. Besedy se zúčastnily také učitelky
základní školy. Diskuze byla zaměřena na důsledky
domácího násilí na děti, jeho svědky a možnosti
včasné detekce domácího násilí pracovníky školy.
Školení pracovníků Městské části Praha 4, oddělení
přestupků a humanitního odboru
Po dohodě s personálním oddělením Městské části
Praha 4 proběhlo dvoudenní školení pracovníků oddělení
přestupků a humanitního odboru. Celkem bylo proškoleno
12 pracovníků. Školení bylo zaměřeno na zcitlivění
k problematice domácího násilí, identifikaci těchto
případů, vyhodnocení rizikových faktorů a vypracování
bezpečnostního plánu pro oběti násilí. Část
školení byla zaměřena také na seznámení se s novým
zákonem 135/2006, kterým se mění některé zákony
v oblasti domácího násilí.Výcvikový program byl sestaven
z teoretické a praktické části, která byla zaměřena
na rolové hry. Pro školení byl použit výcvikový manuál
VAWE (www.wave-network.org).
Školení Policie České republiky, Obvodní ředitelství
Praha IV
Po dohodě s vedoucím Odboru obecné kriminality
obvodního ředitelství Praha IV byly zorganizovány dvě
dvoudenní školení pro celkem 40 účastníků (kriminalisté,
vedoucí místních oddělení i řadoví policisté). Školení
bylo zaměřeno na zcitlivění k problematice domácího
násilí, identifikaci těchto případů, vyhodnocení rizikových
faktorů a vypracování bezpečnostního plánu
pro oběti násilí. Část školení byla věnována nové pravomoci
Police ČR vykázat pachatele domácího násilí
z bytu či domu na dobu 10 dnů. Při školení bylo využito
výcvikových manuálů VAWE a Open Society Institute
pro zásahy policie v případech domácího násilí.
Tisk informačního letáku pro oběti domácího násilí
V rámci projektu byl vydán informační materiál pro
oběti domácího násilí, který kromě základních informací
o domácím násilí a bezpečnostním plánu obsahuje
také informace o tom, co může osoba ohrožená násilím
v rodině požadovat od jednotlivých institucí. Na tex-
25
KAPITOLA 09
tu letáku se podílely všechny participující instituce.
Leták je distribuován skrze zástupce jednotlivých organizací
na jednotlivá oddělení tak, aby byl pro oběti co
nejdostupnější.
Mapování služeb poskytovaných na území Městské
části Praha 4
Součástí aktivit práce interdisciplinárního týmu bylo
zmapování služeb, které jsou v rámci spolupracujících
institucí v případech domácího násilí poskytovány.
Bylo zjištěno, že některé služby jsou poskytovány
vícero institucemi, mohou se však lišit ve formě, rozsahu
i definici služby. Přehled poskytovaných služeb je
uveden v následující tabulce, přičemž prázdná políčka
znamenají, že daná instituce službu neposkytuje,
A znamená, že služba je standardně poskytována,
V značí, že služba je poskytována pouze výjimečně.
26
A – Ano, službu poskytujeme standardně; A“ – Zákonné poučení; A“1 – Na místě činu ze zákona o PČR; A“2 – Procesní forma; V –
Službu poskytujeme ve výjimečných případech; V“1 – Je-li to třeba k objasnění věci (procesní forma); Z – Zprostředkování; – Běžně
poskytujeme nutné učební pomůcky; – Mimoškolní aktivity (kroužky v odpoledních hodinách pro sociálně slabé zdarma).
Tabulka 4 - Služby poskytované na území Městské části Praha 4
Monitoring výskytu domácího násilí na území
Prahy 4
Od ledna 2006 probíhal monitoring případů domácího
násilí, které řešily jednotlivé instituce zapojené do projektu.
V následující tabulce jsou prezentovány výsledky
monitoringu od ledna do konce listopadu 2006. Instituce
v běžné praxi monitorují různé množství informací
o daném případu.Vysvětlivky k jednotlivým číslům jsou
uvedeny pod tabulkou.
Policie České republiky vede statistiky o trestných
činech. Případy domácího násilí mohou být klasifikovány
jako různé trestné činy (viz kapitola 5 Legislativa v České
republice). V tabulce jsou uvedeny pouze ty případy
domácího násilí, které byly vyšetřovány na území Obvodního
ředitelství Praha IV (pokrývá území městských částí
Praha 4 a Praha 10) jako týrání osoby blízké pod §
215a trestního zákona. Toto číslo nepostihuje všechny
případy domácího násilí, které byly trestně stíhané, ale
u jiných skutkových podstat není zřejmé, zda se jednalo
o násilí mezi blízkými osobami, ani další statistické znaky,
a proto tato data nelze v monitoringu použít.
Oddělení sociálně-právní ochrany dětí v Praze 4
identifikovalo v období od ledna do konce listopadu
2006 18 případů domácího násilí. Další statistické údaje
nejsou k dispozici.
Oddělení přestupků v Praze 4 řešilo v daném období
55 případů přestupků, které byly identifikovány jako
domácí násilí. Přestupkové oddělení zjišťuje v případech
domácího násilí několik ukazatelů: pohlaví oběti
i pachatele, vztah mezi nimi, přítomnost dětí v rodině,
předání informací a kontaktů na pomáhající organizace,
recidiva atd. Ne u všech případů lze získat všechny
sledované údaje. Z monitoringu provedeného pracovníky
přestupkového oddělení vyplývá, že z 55 případů
se obětí násilí staly ženy v 52 případech, ve
dvou případech se stal obětí muž a v jednom případě
dítě. Ve 43 případech byl pachatelem domácího násilí
současný nebo bývalý manžel či partner, ve 4 případech
syn, ve 2 případech dcera, v 1 případě vnuk,
v 1 případě se násilí dopouštěli společně dcera, vnučka
a zeť a v 1 případě matka a otec. Z celkového
počtu 55 případů zjistilo oddělení přestupků, že
k násilí v rodině dochází opakovaně (či je opakovaně
řešilo) v 16 případech. V 18 případech byly děti prokazatelně
svědky násilí, v dalších případech nebyla
přítomnost dětí u incidentu zcela jasně prokazatelná.
Psychiatrická ambulance poskytla opakovanou podporu
a pomoc 13 ženám, obětem domácího násilí. Příčinou
zhoršeného psychického stavu bylo právě prožité
trauma.
Občanské sdružení ROSA navštívilo od ledna do
listopadu 2006 46 žen, obětí domácího násilí, které
mají trvalé bydliště na území Prahy 4. Z celkového
počtu klientek, které do konce listopadu vyhledaly služby
Informačního a poradenského centra (N=204), to je
23 %. Těmto ženám bylo poskytnuto celkem 232 hodinových
konzultací.
Setkání interdisciplinárního týmu se zástupci dalších
neziskových organizací pracujících v oblasti domácího
násilí a diskuze nad zkušenostmi s interdisciplinární
spoluprací.
Další výsledky spolupráce
Posílení důvěry jednotlivých organizací a institucí
k činnosti ostatních partnerů.
Zvýšení povědomí o problematice
domácího násilí na jednotlivých
pracovištích.
Snazší spolupráce a předávání osob ohrožených
násilím v rodině.
Navázání spolupráce mezi přestupkovým a humanitním
odborem, větší sdílení informací.
Využívání možností konzultace po telefonu (mezi
pracovníky jednotlivých institucí).
Usnadnění oběti kontaktovat jiné potřebné instituce
(telefonický kontakt mezi institucemi za přítomnosti
klientky).
10. MODELOVÝ
PŘÍKLAD SPOLUPRÁCE
Na telefonickou krizovou linku o.s. ROSA se obrátila žena
s žádostí o pomoc. Kontakt na krizovou linku žena získala
na oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Jednalo se
o 29letou vdanou ženu, manželství trvalo 5 let. S manželem
má dvě děti, kterým jsou 3 roky a 8 let. Vzhledem
k riziku opakování násilí i psychickému stavu klientky jí byl
nabídnut akutní termín. V průběhu telefonického hovoru
byla klientka poučena o základních možnostech jak reagovat
v případě, kdyby hrozilo další napadení, a byly jí
předány kontakty na krizová centra, kam se může obrátit
v případě ohrožení 24 hodin denně.
Cílem první intervence bylo zajištění bezpečí pro ženu
a děti. Na vstupní konzultaci byla probrána historie násilí ve
vztahu a vyhodnoceny rizikové faktory. Z konzultace a vyplněného
specializovaného dotazníku vyplynulo, že k prvnímu
napadení došlo po svatbě, poté opakovně. Psychické
násilí mělo podobu nadávek, ponižování, zamykání, izolace.
Fyzické násilí mělo podobu fackování, bití pěstmi, kopání,
tlučení hlavy o zeď, topení ve vaně. Paní byla opakovaně
vážně zraněna (krvácení do dutiny břišní, natržená slezina,
27
POLICIE ČR OSPOD P4 PŘESTUP. ODD. PSYCHIATRIE ROSA, o.s.
9 18 55 13 46
KAPITOLA 10
Tabulka 5 - Monitoring případů domácího násilí na území
Městské části Praha 4 za období leden-listopad 2006
28
otřes mozku, potrat, bezvědomí, modřiny, podlitiny). Klientka
byla se zraněními opakovaně hospitalizována, většinu
napadení však nikdy na policii nehlásila.
V rámci spolupráce interdisciplinárního týmu byl případ (se
souhlasem klientky) předán vedoucímu odboru obecné kriminality,
který zajistili šetření případu a doprovod ženy policií
do bytu pro osobní věci. Pro zajištění bezpečí ženy
i nezletilých dětí bylo nutné umístit klientku na utajený pobyt
v azylovém domě.Vzhledem k tomu že trvalé bydliště oběti
bylo v blízkosti azylu o.s. ROSA a utajení jejího pobytu by
mohlo být ohroženo, zajistili jsme příjem matky i s dětmi
v jiném azylovém domě. Ve spolupráci s ředitelkou základní
školy jsme zajistili individuální studijní plán pro staršího
syna tak, aby mohl být realizován bezpečnostní plán.
LITERATURA
Appelt, B., Kaselitz, V., Logar, R. (2000). Training programme.
Sensitization and training of professionals on
violence against women. Vienna, VAWE.
Bailey, S. L., Flewelling, R. L., Rosenbaum, D. P.
(1997). Characteristics of students who bring weapons
to school. Journal of Adolescent Health 20, 261-270.
COLPI (2003). Domestic violence. Netherlands, Open
Society Institute.
Cviková, J., Juráňová, J. (Eds.) (2001). Piata žena. Aspekty
násila páchaného na ženách. Bratislava, Aspekt.
Čermáková a kol. (1998). Česká situace 1998. Praha,
LionNet.
Eth, S., & Pynoos, R. S. (1994). Children who witness
the homicide of a parent. Psychiatry, 57(4), 287-306.
Hart, B. J. (1990). Safety planning for children: Strategizing
for unsupervised visits with batterers [On-line].
Unpublished manuscript, Pennsylvania Coalition Against
Domestic Violence. Available:
http://www.mincava.umn.edu/hart/safetyp.htm
Hartl, P., Hartlová,H. (2000). Psychologický slovník.
Praha, Portál.
Hester, M. Westermarland, N. (2005). Tackling Domestic
Violence, Home Office, London.
Kantor, G. K., Jasinski, J. L. (1997). Dynamics of partner
violence and types of abuse an abusers. Family
research laboratory, University of New Hapshire, USA.
Peled, E. and Davis, D. (1995). Groupwork with children
of battered women. New York, Sage Publications.
Pence, E. and Paymar, M. (1993). Education groups for
men who barter, The Duluth model. NewYork, Springer
Publishing Company.
Pikálková, S. (2004). Mezinárodní výzkum násilí na
ženách: k prvním výsledkům šetření v České republice.
Praha, Sociologický ústav AV ČR.
proFem (2004). Domácí násilí, právní minimum pro
lékaře. Praha, proFem.
Rivera, B. and Widom, C. S. (1990). Childhood victimization
and violent offending. Violent Victim, 5, 19-35.
ROSA (2002). Výroční zpráva občanského sdružení
ROSA. Praha, Informační a poradenské centrum ROSA.
ROSA (2006). Ženy a jejich děti – oběti domácího násilí.
Praha, Informační a poradenské centrum ROSA.
Rivera, B. and Widom, C. S. (1990). Childhood victimization
and violent offending. Violent Victim, 5, 19-35.
Saunders, D. (1998). Child Custody and Visitation
Decisions in Domestic Violence Cases: Legal Trends,
Research Findings, and Recommendations University
of Michigan.
Shepard, M., Pence, E. (1999). Coordinating Comunity
Response to Domestic Violence. Thousand Oaks, Lon-
don.
STEM pro občanské sdružení Bílý kruh bezpečí a Phillip
Morris ČR, a.s. (2001).Domácí násilí. Praha, Bílý
kruh bezpečí.
STEM pro občanské sdružení Bílý kruh bezpečí a Phillip
Morris ČR, a.s. (2006).Domácí násilí II. Praha, Bílý
kruh bezpečí.
Straus, M. A. (1980). A sociological perspective on the
causes of family violence. In: Green, M. (Ed.): Violence
and the family. Colorado, Westview Press.
Šilarová, E. (2005). Reakce dětí, svědků domácího
násilí. Přednáška pro o.s. ROSA.
Vargová, B. (2005). Násilí vůči ženám v partnerských
vztazích: Jeho důsledky pro trvání vztahu a na prožívání
u dětí. Nepublikovaná rigorózní práce, Univerzita
Karlova, Praha.
Voňková, J., Huňková, M. a kol. (2004). Domácí násilí
v českém právu z pohledu žen. Praha, proFem.
Walker, L. E. (1979). The battered woman. New York,
Harper and Row.
PŘÍLOHY
Kontakty na specializované poradny pro oběti domácího
násilí
V době dokončování tohoto manuálu ještě nebyly známy
kontakty na organizace a instituce, které by měly od ledna
2007 plnit funkci intervenčních center. Z toho důvodu
zde uvádíme pouze kontakty na neziskové organizace,
které poskytují pomoc obětem domácího násilí a na které
se můžete obrátit i v případě, že budete potřebovat získat
kontakt na poradnu či centrum (v budoucnu i intervenční
centrum), které je v blízkosti vašeho bydliště či pracoviště.
Výčet organizací není úplný.
ROSA – Informační a poradenské centrum pro oběti
domácího násilí
Tel. 241 432 466, SOS linka 602 246 102 (Po-Pá 9-18 hod.)
info@rosa-os.cz , www.rosa-os.cz
Psychosociální centrum Acorus
Non stop linka 283 82 772
acorus@atlas.cz, www,acorus.cz
DONA linka, non stop 251 511 313
Liga lidských práv
Tel. 545 245 996, SOS linka 737 834 345 (Po-Pá od 8:30
do 22:00)
domacinasili@lip.cz, www.lip.cz
Magdalenium
Non stop linka 776 718 459
Magdalenium2@volny.cz, www.magdalenium.cz
Magdala
SOS linka 737 234 078, www.magdala.cz
PRAKTICKÁ ČÁST
PŘEKLAD MANUÁLU
PRO EFEKTIVNÍ
INTERDISCIPLINÁRNÍ
SPOLUPRÁCI V PŘÍPADECH
DOMÁCÍHO NÁSILÍ
Editor: WAVE Coordination Office/Austrian Women’s
Shelter Network, Bacherplatz 10/4, A-1050 Vienna,
Austria, Tel.: +43/1/548 27 20, Fax.: +43/1/548 27 20 27,
office@wave-network.org; www.wave-network.org
Autor: Rosa Logar (projektová manažerka WAVE
a Domestic Violence Intervention Centre, Vídeň) s přispěním
Ute Rösemann, Maria Rösslhumer, Alina
Zacha
Projekt „Bridging Gaps – Models of Coordination between
women’s NGO’s and state authorities“(„Přemostění
propastí – Modely spolupráce ženských neziskových
organizací a státních instucí“) byl zpracován
v rámci programu Evropské komise DAPHNE (2004-
1/157/WYC).
Projektové manažerky a koordinátorky:
Rosa Logar (projektová manažerka WAVE a Domestic
Violence Intervention Centre, Vídeň), Maria Pohn-Weidinger
(WAVE office, project coordinator), Maria Rösslhumer
(WAVE, project and financial manager),Martina K. Steiner
(WAVE office, project coordinator), Alina Zachar (WAVE
office, project coordinator)
Partneři projektu:
Branislava Vargová (Občanské sdružení ROSA, Česká
republika), Sirje Otstavel (Womenęs Shelter of Tartu,
Estonsko), Heike Herold (Interventionsprojekt CORA,
Rostock, Německo), Ute Rösemann (Frauenberatungsstelle
Gladbeck e.V, Německo), Judit Herman (NANE Womenęs
Rights Association, Maďarsko), Lilija Vasilauskiene
(Vilnius Womenęs House, Litva), Spela Veselic
(Drustvo SOS Telefon, Slovinsko), Nowakowska Urszula
(Centrum Praw Kobiet, Polsko)
Další partneři projektu:
Jytte Mejnholt (L.O.K.K. National Organisation of crises
centres, Dánsko), Jana Oleárniková (Fenestra, Slovenská
republika), Maria Ullmann (BMI Federal Ministry for the
Interior, Rakousko), Germaine Watine (FNSF Fédération
Nationale de Solidarité Femmes, Francie)
Projekt byl podpořen:
European Commission, Daphne Programme 2004
Austrian Federal Ministry for Social Security and Generations
and Consumer Protection
Chief Executive Office Vienna – International Relations
(MD-AB)
Chief Executive Office Vienna – Department of
Women’s Affairs (MA 57) Municipality of Vienna
Grafické zpracování a design: Eveline Wiebach
Edice anglického originálu: Ute Rösemann
Dobrovolné přispění: Jean Datta
Místo a rok vydání: Vídeň 2006
1. ÚVOD
„Násilí na ženách je asi nejhanebnějším porušováním lidských
práv. Nezná žádné geografické, kulturní ani majetkové
hranice. Dokud pokračuje, nemůžeme říci, že
bychom učinili skutečný pokrok směrem k rovnosti, rozvoji
a míru.“
Kofi Annan, předseda Organizace spojených národů2)
Domácí násilí stále představuje závažný problém ve
všech zemích Evropské unie a denně postihuje tisíce
občanů, zejména žen a dětí.
V zemích západní Evropy začaly v 70. letech vznikat
díky úsilí ženského hnutí první projekty a služby zaměřené
na podporu žen a dětí, obětí domácího násilí.
Postupem času se do těchto aktivit začaly stále více
zapojovat i nejrůznější státní instituce a orgány. V 90.
letech se po pádu totalitního režimu začal rozvíjet tento
typ služeb i v zemích bývalé východní Evropy. Řada
z těchto zemí je v současnosti členy Evropské unie.
V některých zemích již byly přijaty zákony zajišťující
ochranu oběti a prevenci opakování násilí v rodině.
V žádné zemi Evropské unie však neexistuje dostatečně
rozvinutá síť služeb poskytujících pomoc a podporu
obětem domácího násilí, které by byly dostupné všem
obětem. Situace je neuspokojivá zvláště v nových členských
zemích EU, kde neexistuje dostatečný počet
specializovaných azylových domů pro ženy, oběti
domácího násilí (viz např. stížnost CEDAW versus
Maďarsko.3)
Důsledkem chybějící sítě služeb v dalších
zemích je např. velmi obtížná situace žen, rozhodujících
se opustit násilného partnera (nemají jinou
dostupnou alternativu řešení své situace než zůstat
s násilníkem). V mnoha evropských zemích ještě stále
nejsou standardem efektivní zákony chránící oběť
a i v případě jejich přijetí je úspěšnost jejich prosazování
v praxi velmi diskutabilní a nenaplňuje jejich hlavní
poslání, kterým je ochrana oběti před násilím.
Zvláště obtížnou pozici mají zejména ženy - imigrantky,
jejichž povolení k pobytu je v mnoha zemích vázáno na
partnera, který se vůči nim dopouští násilí. Členské
státy Evropské unie by měly zajistit právo na pobyt
a zaměstnání pro všechny ženy, které se staly obětí
domácího násilí nezávisle na jejich manželovi,
a poskytnout jim tak skutečnou šanci na nový život bez
násilí.
30
KAPITOLA 01
2)
http://www.un.org/womenwatch/daw/followup/sessi
3)
http://www.un.org/womenwatch/daw/cedaw/committee.htm
(June 23, 2006)
V řadě evropských zemí můžeme vidět neutuchající entuziasmus
a aktivitu ženských organizací při řešení problému
násilí na ženách. Také v nových členských zemích EU
založily ženy, odhodlané změnit situaci v této oblasti,
organizace, které poskytují specializované služby
a pomoc ženám, obětem domácího násilí. Bohužel,
v mnoha zemích bývalého východního bloku se tyto organizace
musí potýkat s velkým nedostatkem finančních
zdrojů pro udržení jejich činnosti.
Přestože již bylo dosaženo v oblasti eliminace násilí na
ženách a dětech mnoha změn, je zde stále řada úkolů,
které musí být splněny, abychom mohli říci, že jsme
dosáhli „skutečného pokroku směrem k rovnosti, rozvoji
a míru,“ jak nastínil Kofi Annan ve svém prohlášení.
O tomto manuálu
Obsah tohoto manuálu byl vytvořen v rámci projektu
BRIDGING GAPS, který byl uskutečněn díky podpoře
programu DAPHNE a byl realizován organizací WAVE
od dubna 2005 do března 2006. Vychází z příspěvků
partnerských organizací z 11 evropských zemí a zkušenosti
mnoha odborníků z dané oblasti, kteří se mimo
jiné podílejí také na výzkumném projektu Evropské
komise „Coordinated Action on Human Rights Violations”
(CAHRV). Vzhledem k časovému omezení projektu
nebylo možné do něj zahrnout všechny projekty
interdisciplinární spolupráce, které vznikly v posledních
desetiletích. Přesto editorky tohoto manuálu věří, že
výměna zkušeností a nápadů bude v rámci Evropy
pokračovat i do budoucna a že tyto aktivity přispějí ke
společnému cíli všech partnerů, tedy eliminaci všech
forem násilí.
Jak naznačuje název tohoto manuálu, samotný dobrý
úmysl nestačí, aby bylo domácí násilí na ženách
a dětech efektivně potlačeno: je potřeba rozvíjet efektivní
spolupráci mezi všemi institucemi a organizacemi,
jimž řešení tohoto problému přísluší. Domácí násilí je
závažný problém, který negativně ovlivňuje životy
nejen jednotlivců, ale celé společnosti. Ženy a děti jsou
soustavně zabíjeny a vážně zraňovány, a to zejména
v období, kdy se snaží opustit násilného partnera či
otce. Jedním z cílů tohoto manuálu je proto soustředit
se na zajištění bezpečí pro ženy a děti, oběti násilí.
Všechny instituce zapojené do řešení problematiky
domácího násilí, zejména policie a soudní systém, mají
odpovědnost chránit je, zabránit opakování dalšího
násilí a současně poskytovat efektivní služby, které
povedou k zásahu proti pachateli.
Abychom mohli účinně zabránit opakovanému násilí, je
v případech domácího násilí nezbytné, aby byly všechny
zásahy dobře koordinovány. Jsou-li totiž aktivity jednotlivých
institucí izolované, nejsou dostatečně účinné.
Tento manuál chce proto přispět k rozvoji nových
a zlepšení stávajících interdisciplinárních aktivit
a poskytnout základní informace o dané problematice,
stejně jako konkrétní rady a doporučení.
Kapitola 2 obsahuje teoretické informace o prevalenci,
důsledcích a definicích násilí, včetně přehledu mezinárodních
dokumentů, právních a sociálních intervencí,
které byly vyvinuty v oblasti boje proti násilí na ženách
a dětech v evropských zemích. Kapitola 3 nabízí detailní
informace o základních otázkách a předpokladech
práce s problematikou domácího násilí a slouží tak jako
důležitý teoretický základ pro poskytování služeb obětem
násilí. Nepochopíme-li kořeny problému, nemůžeme
jej ani úspěšně řešit. Kapitola 4 se proto snaží
objasnit potřeby oběti domácího násilí a principy
poskytování pomoci, abychom předcházeli jejich další
traumatizaci.
Kapitola 5 přináší přehled služeb, jejichž zajištění je
nezbytným předpokladem pro interdisciplinární přístup
k dané problematice. Pokud totiž chybí základní služby
podporující oběť násilí, může být interdisciplinární spolupráce
neúčinná a do jisté míry zbytečná. Pokud např.
lékař odhalí případ domácího násilí, ale nemůže oběť
odkázat na specializované centrum, kde by jí bylo
nabídnuto poradenství a podpora, je preventivní práce
v zásadě nemožná. Kapitola 6 popisuje základní standardy
přístupu k problematice násilí v rodině pro
všechny zapojené instituce. Pokud totiž jednotlivé instituce
nesplňují základní standardy přístupu k oběti
a problému jako takovému, znesnadňuje to i vlastní
spolupráci s ostatními organizacemi. Nemáme-li např.
jasně definovány postupy a metody práce s násilím na
ženách a dětech, bude reakce jednotlivých pracovníků
naší instituce nejednotná a odlišná. To se projeví i ve
spolupráci s dalšími institucemi. Kapitola 7 obsahuje
specifické postupy a doporučení pro instituce, které
sehrávají v prevenci násilí klíčovou roli. Kapitola 8 se
zabývá základními otázkami prevence násilí, zejména
pak vyhodnocováním nebezpečí a vypracováním bezpečnostního
plánu. Otázka bezpečnostního plánu se
prolíná i dalšími částmi tohoto manuálu. Velká pozornost
je věnována této otázce proto, že většina obětí je
vystavena riziku opakování násilí a že úspěšnost intervence
je podmíněna zohledněním důležitosti zajištění
bezpečnosti oběti. Kapitola 9 přináší základní teoretické
informace o interdisciplinární spolupráci. Kapitola 10
se zabývá otázkou, které instituce a organizace by
měly být zapojeny v interdisciplinární spolupráci,
a kapitola 11 se soustředí na účast klíčových účastníků
této spolupráce, samotných obětí. Význam přispění
obětí do procesu interdisciplinární spolupráce bývá
totiž mnoha institucemi zanedbáván a podceňován.
Kapitoly 12 a 13 nabízejí praktické informace o zakládání
a organizaci interdisciplinární spolupráce, kapitola
14 poté přináší konkrétní modely spolupráce. Interdisciplinární
spolupráce není jednoduchým úkolem,
jelikož se v jeho procesu setkávají odborníci z odlišných
profesí, přístupů a kulturních pozadí a očekává
se, že budou kooperovat. S ohledem na tuto skutečnost
je obtížné vyhnout se problémům a konfliktům a je
potřeba naučit se spolu efektivně hovořit a pracovat.
Abychom mohli zajistit efektivitu a úspěšnost naší spolupráce,
je nezbytné její průběžné vyhodnocování.Touto
otázkou se zabývá poslední kapitola manuálu.
Modely a doporučení uvedené v tomto manuálu jsou zalo-
31
žené na výzkumu a praktických zkušenostech a autorky
se snažily podat co nejucelenější přehled příkladů interdisciplinární
spolupráce. Doporučení jsou v mnoha případech
prezentována v podobě seznamů. Tento způsob byl
zvolen proto, aby bylo možno přizpůsobit manuál každodennímu
použití a umožnit srovnání doporučení uvedených
v manuálu s praxí zavedenou v jednotlivých institucích.
Interdisciplinární přístup v oblasti domácího násilí je
stále „ve vývoji“ a jedná se o relativně novou oblast. Neexistuje
tedy žádná magická formulka, která by fungovala
a zajistila úspěšnost tohoto přístupu v boji proti domácímu
násilí.VAWE jako editor manuálu i autorky manuálu budou
vděčné za jakékoli podněty, komentáře a doporučení.
Poděkování
Rády bychom poděkovaly Evropské komisi, všem partnerům
projektu a přidruženým partnerům projektu, stejně
jako všem osobám a institucím, které přímo i nepřímo
podpořily tento projekt.
2. TEORETICKÉ POZADÍ
2.1. Prevalence násilí na ženách
a dětech
Jak ukazuje mezinárodní studie Světové zdravotnické
organizace o násilí na ženách (Study on Women’s Health
and Domestic Violence against Women, 2005), domov
není pro mnoho žen po celém světě bezpečným útočištěm.
Ženám hrozí větší riziko, že se stanou obětí násilí ve
svých domovech než na jakémkoliv jiném místě. Násilí má
vždy vliv i na děti žen, které jsou mu vystaveny. Ve všech
případech násilí mezi rodiči jsou děti viktimizovány tím, že
jsou svědky násilí, že slyší, jak jejich matky pláčí, tím, že
vidí zranění, které utrpěly, tím, že vidí otce, jak bije matku
nebo jí vyhrožuje zabitím. V mnoha případech se děti stávají
i přímými oběťmi násilí. Proto je důležité si uvědomit,
že násilní manželé či partneři jsou zároveň i násilnými
otci; děti žijící s násilnými otci nejsou v bezpečí a násilí
často pokračuje i po odloučení partnerů (Hester/Radford
1998; Eriksson et al 2005). Ženy a jejich děti tvoří největší
skupinu obětí domácího násilí. Podle statistik vídeňské
policie jsou v 95 % případů intervence v situacích domácího
násilí oběťmi právě ženy a děti, přibližně 95 % pachatelů
domácího násilí tvoří jejich mužští rodinní příslušníci,
nečastěji manželé nebo partneři (Wiener Interventionsstelle
gegen Gewalt in der Familie 1995).
Vzhledem k tomu že případy násilí, které se dostanou na
veřejnost, jsou jen špičkou ledovce, mohli jsme dlouhou
dobu skutečný počet případů domácího násilí pouze
odhadovat. V uplynulém desetiletí byl rozsah násilí v rodině
poodhalen reprezentativními výzkumy, které byly prováděny
v několika evropských zemích. První reprezentativní
studií byl německý výzkum, zahrnující 10 000 respondentek.
Ukázal, že v průměru každá čtvrtá žena (tj.
25 %) zažila fyzické či sexuální násilí ze strany svého partnera
(Federal Ministry for Family Affairs, Senior Citizens,
Women and Youth 2004). Podle šetření provedeného ve
Velké Británii v rámci British Crime Survey se alespoň jednou
v životě stalo obětí fyzického násilí či výhrůžek fyzickým
násilím 21 % žen (Walby/Allen 2004). Ve finské studii
(Heiskanen/Piispa 1998), zaměřené na výskyt partnerského
násilí, bylo zjištěno, že 20 % žen žijících ve vztahu
zažilo násilí ze strany svého partnera.
Metodologie pro provádění mezinárodního a srovnávacího
výzkumu o domácím násilí a násilí v intimních vztazích je
v současné době vyvíjena v rámci výzkumného projektu
CAHRV (Co-ordination Action on Human RightsViolations.4)
Výzkumný tým se ve své zprávě shoduje na tom, že
„navzdory metodologickým rozdílům mezi jednotlivými
studiemi je míra fyzického, sexuálního i psychického násilí
mužů vůči ženám velmi vysoká ve všech zemích“ (Martinez/Schröttle
et al 2006).
V mnoha zemích však stále chybí řada statistik a sběr dat
je neúplný, což ztěžuje efektivní vyhodnocení celého problému,
jakož i predikci budoucího vývoje a stanovení cílů
k jeho řešení. Sběr dat společně s kvalitativním výzkumem
a analýzou násilí na ženách a jejich dětech může být
také formou prevence a intervence.
Odborníci v hloubkové studii o všech formách násilí na
ženách vypracované pro OSN uvedli, že takovéto výzkumy
a sběr dat „musí být prováděny s ohledem na pozdější aktivity:
získané pohledy by měly sloužit jako základna a důležitý
nástroj pro rozvoj a uplatňování konkrétních postupů
v boji proti domácímu násilí, stejně jako základna pro podporu
a pomoc obětem násilí“. (United Nations/ Division for
the Advancement of Women 2005). V této zprávě uvádějí
autoři řadu doporučení pro efektivní sběr dat. 5)
2.2. Náklady spojené s problematikou
domácího násilí
Kromě toho, že násilí způsobuje obětem nesmírné utrpení,
má za následek také značné výdaje, které postihují
oběti, ale i celou společnost (Walby 2004, Světová zdravotnická
organizace 2004). Walby (2004) ve své studii
uvádí, že náklady spojené s problematikou domácího
násilí jsou v Anglii a Walesu odhadovány ročně na 23 miliard
liber.
32
KAPITOLA 02
4)
CAHRV (Co-ordination Action on Human Rights Violations),
6th
Framework Programme of the European Commission,
Project No. 506348,
http://www.cahrv.uni-osnabrueck.de/reddot/190.htm
5)
United Nations/Division for the Advancement of Women: Violence
against women: a statistical overview, challenges and
gaps in data collection and methodology and approaches for
overcoming them, Expert Group Meeting 11-14 April, 2005,
Geneva. Report:
http://www.un.org/womenwatch/daw/egm/vaw-stat-
2005/index.html
2.3. Definice
Jasná a komplexní definice násilí na ženách je nezbytným
předpokladem pro vypracování efektivní intervence
a její realizaci. Jednou z překážek při vytváření účinných
opatření proti násilí na ženách je tendence přehlížet genderovou
podstatu problému a používání generalizujících
termínů jako „násilí v rodině“ či „domácí násilí“. Aby prevence
násilí mohla být úspěšná, je nezbytné pojmenovat
příčiny násilí na ženách a věnovat pozornost specifikům
historického a sociálního kontextu problému. Definice
OSN obsažená v Deklaraci o eliminaci násilí na ženách
(1993) i dalších dokumentech OSN by měla sloužit jako
základ pro preventivní opatření:
„Termínem „násilí na ženách“ je míněn každý projev
rodově podmíněného násilí, který má, nebo by mohl mít
za následek tělesnou, sexuální nebo psychickou újmu
nebo utrpení žen, včetně hrozby takovými činy, zastrašování
a úmyslného omezování svobody, a to jak ve veřejném
tak soukromém životě...“
Termín násilí na ženách by měl zahrnovat tyto faktory,
neměl by ale na ně být omezen:
a) Fyzické, sexuální a psychické násilí, ke kterému
dochází v rodinách, včetně bití, sexuálního zneužívání
dívek, znásilnění v manželství, ženské
obřízky a dalších tradičních praktik zraňujících
a ohrožujících ženy, násilí mimo partnerský vztah
a násilí spojené s vykořisťováním.
b) Fyzické, sexuální a psychické násilí, které se
vyskytuje obecně ve společnosti, včetně znásilnění,
sexuálního zneužívání, sexuálního harašení
a zastrašování v zaměstnání, vzdělávacích institucích
či kdekoliv jinde, obchodování se ženami
a nucená prostituce.
c) Fyzické, sexuální a psychické násilí páchané či
přehlížené státem, kdekoliv se vyskytne.
Co se týče příčin násilí na ženách, Deklarace OSN říká:
„… násilí na ženách je manifestací historicky nerovného
rozložení rolí mezi muži a ženami, které vedlo k dominanci
mužů nad ženami, diskriminaci žen a k zamezení plného
rozvoje žen…“
Tato definice jasně poukazuje na jednu z příčin násilí na
ženách: nerovné rozložení moci mezi muži a ženami.
Zvláště zranitelnou skupinou jsou pak zejména děti, právě
kvůli jejich závislosti na rodičích.
2.4. Mezinárodní závazky v oblasti
prevence násilí na ženách
Násilí na dětech a ženách, k němuž dochází v mnoha
rodinách, není soukromou záležitostí, ale veřejným a politickým
problémem. Násilné chování je porušováním lidských
práv a jednotlivé země jsou vázány mezinárodními
i národními zákony k jejich ochraně. Jsou povinny s největší
pečlivostí dbát na prevenci, stíhání a trestání všech
projevů násilí na ženách bez ohledu na to, kdo se jich
dopouští (Světová zdravotnická organizace, 2005). Některé
důležité mezinárodní dokumenty postihující násilí vůči
ženám a dětem jsou zmíněny zde.
2.4.1. Organizace spojených národů
Deklarace OSN o Eliminaci násilí na ženách (1993) říká:
„Státy by měly násilí na ženách odsoudit a neměly by
uplatňovat žádné zvyky, tradice ani náboženské ohledy,
skrze které by se vyhýbaly povinnosti eliminace násilí.
Všechny státy by měly neodkladně používat všechny
vhodné a dostupné prostředky k eliminaci násilí na
ženách a jeho ukončení. Za tímto účelem by měly:
a) zvážit (kde tak ještě neučinily) ratifikaci nebo přistoupení
ke Konvenci o eliminaci všech forem diskriminace
žen;
b) vyhnout se páchání jakékoli formy násilí na
ženách;
c) vytrvale prosazovat metody vedoucí k efektivní
prevenci, vyšetřování a v souladu s národními
zákony i k potrestání všech forem násilí na
ženách, ať jsou již tyto činy spáchány jednotlivci,
či státem…“ (Organizace spojených národů 1993,
článek 4).
Právně závazná Úmluva OSN o právech dítěte (1989)
ustanovuje ve svém článku 19 povinnost státních institucí
chránit děti před všemi formami fyzického, psychického či
sexuálního násilí, včetně dalších forem násilí, jako je např.
zanedbávání. Doporučení obsažená v Konvenci OSN
o eliminaci všech forem diskriminace žen (OSN, CEDAW,
1979) zavazují členské země prosazovat efektivní opatření
k ukončení všech forem násilí a diskriminace žen. Úmluva
CEDAW značně posílena prostřednictvím tzv. Optional
Protocol (Organizace spojených národů 1999), který
umožňuje jednotlivým ženám, stejně jako např. ženským
neziskovým organizacím podávat k této komisi stížnosti
na nedodržování Úmluvy o eliminaci všech forem diskriminace
žen. V roce 2003 podala stížnost k CEDAW komisi
např. paní A. T. z Maďarska, která se stala obětí domácího
násilí ze strany svého manžela s tvrzením, že maďarský
stát porušil její práva tím, že nebyl schopen zajistit její
dostatečnou ochranu před dalším násilím a poskytnout jí
adekvátní podporu a pomoc (OSN 2005). Ve svém rozhodnutí
dospěla CEDAW komise k závěru, že maďarský
stát skutečně porušil práva paní A. T. a vyzvala jej k okamžitým
krokům, které by vedly k ochraně paní A.T. a jejích
dvou dětí, stejně jako dalších žen v podobné situaci
(Organizace spojených národů 2005, CEDAW decision).
Problematika násilí na ženách byla zahrnuta jako jeden
z 12 zásadních bodů, které vyžadují okamžité řešení, v tzv.
Pekingské akční platformě, která vznikla jako programový
dokument pro implementaci výsledků 5. světové konference
o ženách uspořádané v roce 1995 v Pekingu. Podle něj
je „násilí na ženách překážkou k dosažení cílů rovnosti,
rozvoje a míru“ a státy by měly přijmout seznam opatření,
která povedou k eliminaci všech forem násilí na ženách
(Organizace spojených národů 1996, Pekingská deklarace
a platforma pro akci, BPFA).V prohlášení ministrů pro genderovovou
rovnost (Lucembursko, únor 2005) byla znovu
zdůrazněna potřeba implementace platformy pro akci
a nezbytnost prevence všech forem genderově podmíněného
násilí. Všechny členské státy EU by se proto měly
zapojit do realizace Pekingské platformy pro akci a zvýšit
své dosavadní úsilí (Lucembursko, únor 2005).
33
2.4.2. Evropská úmluva o dodržování lidských práv
a Rada Evropy
Evropská úmluva o dodržování lidských práv (Rada
Evropy, 1950) zaručuje všem lidem právo na život, zdraví
a svobodu a zakazuje mučení a jiné formy nehumánního
či ponižujícího zacházení. Tato klíčová úmluva zavazuje
signatářské země, aby aktivně činily kroky proti
násilí na ženách a dětech a chránily je před dalším násilím.
Paní M. C. z Bulharska podala žalobu k Evropskému
soudu pro lidská práva za neposkytnutí efektivní ochrany
proti znásilnění a sexuálnímu násilí, jelikož dle bulharského
práva byly postihovány pouze ty případy znásilnění,
kdy se oběť aktivně bránila. Evropský soud pro lidská
práva rozhodl, že podle článků 3 a 8 Úmluvy o lidských
právech mají členské státy povinnost jednak přijímat
takové zákony, které by postihovaly případy sexuálního
násilí, ale také je aplikovat v praxi prostřednictvím
důsledného vyšetřování a trestního řízení, a že v tomto
případě bulharský stát pochybil (Evropský soud pro lidská
práva 2003).
Rada Evropy vydala celou řadu důležitých doporučení
zaměřených na problematiku násilí na ženách a domácího
násilí. V doporučení Rady Evropy Rec.(2002)5 zaměřeném
na ochranu žen před násilím se jednotlivým členským
státům doporučuje, aby:
„I. Přezkoumaly legislativu platnou v dané zemi s ohledem
na:
a) zajištění veškeré podpory a ochrany lidských práv
a základních svobod;
b) zavedení takových opatření, které by zajistily
naplňování ekonomických a sociálních práv žen;
c) zajištění, aby byla všechna opatření koordinována
na celonárodní úrovni a zaměřena na potřeby
obětí a aby se na procesu zavádění těchto opatření
do praxe podílely státní i neziskové organi-
zace;
d) podporu neziskových organizací, které jsou aktivní
v boji proti násilí na ženách, a zavedení pravidelné
spolupráci s těmito organizacemi, včetně
logistické a finanční podpory;
II. Uznaly odpovědnost státu zajistit prevenci, vyšetřování
a trestní stíhání všech násilných činů stejně jako ochranu
oběti bez ohledu na to, zda se jich dopouští jednotlivec
nebo státní instituce;
III. Uznaly, že mužské násilí na ženách je závažný strukturální
a společenský problém, který je založen na nerovnoměrném
rozdělení moci mezi muži a ženami, a posilovaly
aktivní participaci mužů v projektech zaměřených na
boj proti mužskému násilí na ženách;
IV. Podpořily všechny relevantní organizace a instituce
pracující s problematikou násilí na ženách (policie, zdravotnická
a sociální zařízení), aby spolupracovaly na vytváření
a naplňování střednědobých a dlouhodobých akčních
plánů, které by vedly k posílení a ochraně oběti;
V. Podporovaly výzkum, sběr dat a spolupráci na národní
a mezinárodní úrovni;
VI. Podporovaly výzkumná centra a vzdělávací programy
(včetně univerzit), které se zabývají otázkami rovnosti
mužů a žen, obzvláště pak otázkou násilí na
ženách;
VII. Podporovaly komunikaci a spolupráci mezi vědeckými
a výzkumnými centry, neziskovými organizacemi, politickými
představiteli a institucemi v oblasti zákonodárné,
zdravotnictví a vzdělávání s cílem vytvořit koordinované
přístupy k problematice domácího násilí;
VIII. Přijaly a prosazovaly opatření popsané v příloze tohoto
doporučení, přičemž by jednotlivá opatření přizpůsobily
kontextu situace v dané zemi a v souladu s tímto cílem
formulovaly národní akční plán proti násilí na ženách;
IX. Pravidelně informovaly Radu Evropy o krocích v souladu
s tímto doporučením.“ (Rada Evropy 2002).
Na třetím summitu představitelů členských zemí Rady
Evropy, který se konal ve Varšavě (16.-17. 5. 2005), přijala
Rada Evropy akční plán, jenž zahrnuje také realizaci
pan-evropské kampaně proti násilí na ženách, která byla
spuštěna koncem roku 2006.
V roce 2006 byla ustanovena komise složená z osmi
mezinárodně uznávaných odborníků v problematice násilí
na ženách. Úkolem této komise bude vyhodnocovat průběh
kampaně na národních úrovních a její výsledky
v celoevropském měřítku, jejím cílem poté bude identifikovat
mezery v pomoci obětem násilí a zavést opatření
k překlenutí těchto nedostatků.
2.4.3. Evropská unie a násilí na ženách
V Amsterodamské dohodě byla rovnost mezi ženami
a muži ustanovena jako jeden ze základních cílů všech
postupů Evropské unie. Současný vývoj směřuje k rozšíření
mandátu Evropské unie na poli rovnosti mužů a žen
(Walby, 2003). Opatření proti násilí a sexuálnímu harašení
na pracovištích se již stala součástí mandátu EU
a jsou regulována příslušnými právními opatřeními.
Podobně již existují také směrnice týkající se obchodování
se ženami. V oblasti domácího násilí zatím nebyla
přijata opatření, která by byla závazná pro členské
země, ale aktivity EU v boji proti násilí na ženách
a dětech se rozrůstají. Od poloviny devadesátých let
minulého století začala Evropská unie zavádět některé
iniciativy, jako např. program DAPHNE či kampaň „nulová
tolerance“, která je zaměřena na násilí na ženách
v zemích Evropské unie (1999).Tyto iniciativy ukazují, že
problematika násilí na ženách a dětech nabývá v Evropské
unii na významu. Přestože iniciativy v oblasti násilí
na ženách neexistují žádné závazné zákony6)
a regulace,
současný rozvoj naznačuje, že tato problematika
bude projednávána i v budoucnu. Důležitým a právně
závazným nástrojem Evropské unie, týkajícím se problematiky
žen a dětí, obětí domácího násilí je rámcové rozhodnutí
Rady Evropy o postavení obětí v trestním řízení
(2001), které stanovuje minimální práva oběti.7)
34
6)
i.e. Recommendations, promotion of best practice models and
transfer of know-how within the framework of community programmes
such as DAPHNE.
7)
European Union (2001): Council Framework Decision of 15
March 2001 on the standing of victims in criminal proceedings.
Official Journal L 82, 22 March 2001.
V únoru 2006 přijal Evropský parlament Rezoluci o současné
situaci v oblasti boje proti násilí na ženách a budoucích
krocích.
Tato rezoluce doporučuje Komisi a členským státům EU
v oblasti mužského násilí na ženách:
a) považovat násilí na ženách za porušování lidských
práv, odrážející nerovné postavení mužů
a žen, a přijmout účinné postupy v boji proti tomuto
násilí, včetně efektivních metod prevence
a postihů;
b) přijmout rámcový program pro spolupráci mezi
vládními a nevládními organizacemi s cílem rozvíjet
postupy a strategie boje proti domácímu
násilí;
c) formulovat strategii nulové tolerance ke všem formám
násilí na ženách (Evropský parlament,
2006).
Tato rezoluce vyzývá členské státy, aby učinily vhodná
opatření, která by vedla k zajištění lepší ochrany a širší
pomoci obětem i všem, kdo jsou v ohrožení, že se mohou
stát obětí násilí na ženách. Mezi jinými jsou to tato opat-
ření:
rozpoznání důležitosti služeb, které poskytují pomoc
a podporu obětem násilí (ženám i dětem) v jejich
úsilí stát se finančně a psychicky nezávislé na
pachateli;
přijetí proaktivních, preventivních i trestných strategií
vůči pachatelům násilí na ženách s cílem omezit
možnosti recidivy, poskytovat poradenské služby
pro pachatele (které jsou poskytovány na základě
jejich vlastní iniciativy, nebo na základě soudního
příkazu, vždy však s ohledem na adekvátní odhad
rizika, že násilí může pokračovat) tak, aby bylo
zajištěno bezpečí žen a dětí, které jsou násilím
ohroženy;
v případě rozchodu či rozvodu poskytnout oběti
násilí a dětem veškerou nezbytnou pomoc, včetně
přechodného bydlení;
přistupovat k ženám, které se staly obětí genderově
podmíněného násilí, jako ke skupině, která by měla
mít prioritní nárok na sociální bydlení;
zajistit financování dostatečnému počtu bezpečných
azylových domů pro ženy, oběti domácího násilí;
zřídit specifické programy, které zvýší možnost obětí
domácího násilí získat zaměstnání, zpřístupnit jim
trh práce a tím jim umožnit větší finanční nezávis-
lost;
zřizovat služby a centra pro děti žen, které se staly
oběťmi domácího násilí;
poskytovat sociálně-psychologické poradenství pro
děti, které se staly svědky domácího násilí;
poskytovat dostatečnou ochranu imigrantkám,
zejména svobodným matkám a jejich dětem, které
často nemají dostatek prostředků či znalostí, aby
se mohly účinně bránit proti domácímu násilí
v členských zemích EU (Evropský parlament,
2006).
Je patrné, že mezinárodní společenství v minulých desetiletích
pracovalo intenzivně na potírání násilí na ženách
a dětech. Zatímco právní pohled je jasný a dostatečný,
často chybí efektivní implementace těchto zákonů na
národních úrovních. Pro nadcházející léta je tedy nejdůležitějším
úkolem spojení úsilí a zlepšení implementace
těchto mezinárodních právních norem.
2.5. Podpora a právní ochrana obětí
domácího násilí
V západní Evropě se násilí na ženách stalo společenskou
otázkou díky ženskému hnutí v 70. letech minulého století.
V roce 1971 byl v Londýně otevřen první azyl pro ženy
(Logar et al 1995; Hanmer/Itzen 2000; Hagemann 2002).
Během 70. a 80. let, zvláště v zemích severní a západní
Evropy, založily ženské organizace velké množství azylových
domů pro ženy. Počátkem 90. let byl v Záhřebu, ještě
v době komunistického režimu, otevřen první azylový
dům pro ženy (Verein Autonome Österreichische Frauenhäuser
2004). V některých zemích, např. v Německu či
Velké Británii, byly azylové domy schopny vytvořit síť
pomoci ženám, obětem domácího násilí, zatímco v dalších
zemích, zvláště nových členských státech Evropské
unie, ale také v jižních evropských zemích, jako Řecko
nebo Portugalsko, jsou azylové domy pro oběti domácího
násilí zřizovány jen místy.
Od 70. let 20. století se pomoc a služby pro ženy a děti,
které se staly oběťmi mužského násilí, rozšířily a neustále
se zlepšují téměř ve všech zemích Evropské unie. Azylové
domy, poradenské služby a regionální či celorepublikové
telefonní linky existují již v mnoha zemích EU. I přesto
v žádné z nich nejsou poskytované služby dostatečně
komplexní a rozsáhlé. Situace je zvláště nejistá v nových
členských státech, v nichž specializované azylové domy
pro ženy-oběti domácího násilí téměř neexistují, nebo je
jich málo. Služby pro oběti násilí nejsou dostatečné ani
v dalších zemích, zvláště v jižní Evropě. Ženy pak často
neopouštějí násilné partnery, protože zde pro ně neexistuje
žádná jiná alternativa.
Pekingský akční plán OSN (1996) požaduje, aby členské
státy „poskytovaly dostatek financí na provoz azylových
domů a dalších služeb pro dívky a ženy, které se staly
oběťmi násilí, a stejně tak i lékařské, psychologické
a další poradenské služby a bezplatnou nebo finančně
dostupnou právní pomoc, kde to je potřebné, právě tak
jako vhodnou pomoc při hledání možností k zajištění
životních prostředků“. Vlády jsou také vyzývány, aby zřídily
„jazykově a kulturně přístupné služby pro přistěhovalkyně,
a to i pro ženy, které migrují za prací a staly se
obětí genderově podmíněného násilí“. Pekingský akční
plán dále požaduje aby státy „podporovaly aktivity ženských
organizací a nevládních organizace po celém světě
s cílem zvýšit povědomí o problematice násilí na
ženách a přispět tak k jeho eliminaci“. (BPFA, para. 125).
Ve své závěrečné zprávě Rada Evropy doporučuje, aby
kapacita specializovaných azylových domů pro oběti
domácího násilí splňovala požadavek jednoho místa na
7 500 obyvatel (Council of Europe/Group of Specialists for
35
Combating Violence against Women 1997). V roce 1987
doporučovala Komise Evropského parlamentu pro ženská
práva dostupnost 1 místo na 10 000 obyvatel.
V posledních letech se v několika zemích zlepšila i právní
ochrana obětí domácího násilí, např. prostřednictvím
nástrojů, jako jsou soudní zákazy přiblížení či posílení
pravomoci policie vykázat násilného partnera z domu
(Federal Ministry for Family Affairs, Senior Citizens,
Women and Youth BMFSF 2004; Logar 2005; Humphreys/Carte
et al 2006). I přesto v mnoha členských zemích
chybí adekvátní právní úprava ochrany obětí či efektivní
aplikace existujících zákonů v praxi. (United Nations/Division
for the Advancement of Women 2005; Council of
Europe/Equality Division Directorate General of Human
Rights 2006).
2.6. Od nulové reakce k „intervenčním
systémům“ – rozvoj
interdisciplinárních přístupů
v Evropě
Ušli jsme dlouhou cestu od dob, kdy bylo domácí násilí
vnímáno jako soukromá záležitost a kdy policie ani
soudní systém na tento problém „nereagovali“, až po
současnost, kdy tato otázka začíná být vnímána jako
veřejná záležitost a politický problém a kdy začínají být
za ochranu obětí odpovědné i státní instituce. Protože se
ukázalo, že jsou-li intervence různých institucí nepropojené,
jsou méně efektivní, vznikají programy zahrnující
interdisciplinární spolupráci. Tento vývoj jde bezpochyby
ruku v ruce s tím, že v některých zemích či regionech
stále přetrvává starý způsob řešení problematiky násilí
na ženách a dětech a to vytváří velmi nesourodou situaci
nejen mezi jednotlivými zeměmi, ale i v rámci daných
zemí. Situace se nepochybně zlepšila pro mnoho obětí
násilí, ale nikoliv pro všechny z nich. Mnoho zemí se stále
potýká s nedostatečným poskytováním kvalitních služeb
pro oběti, které by byly dostupné pro ženy ze všech
regionů a oblastí.
Ve Spojených státech amerických vznikla na začátku 80.
let 20. století řada interdisciplinárních iniciativ, které jsou
známé jako tzv. coordinated community response (Shepard/Pence
1999). Termín interdisciplinární spolupráce
(v originále „multi-agency work“) se objevil ve Velké Británii,
zemi s nejdelší tradicí v této oblasti v Evropě.
V posledních deseti až patnácti letech byly zorganizovány
stovky veřejných i odborných diskuzí na téma násilí
na ženách a dětech (Hague/Malos 1996; Humphreys et
al 2002). Není náhodou, že právě země jako Velká Británie,
Německo či Rakousko, které mají bohaté a dlouhodobé
zkušenosti s poskytováním služeb pro ženy, jsou
jedny z prvních, které poskytují i tyto nové služby. Bylo to
právě ženské hnutí proti násilí, které usilovalo o silnější
zapojení a odpovědnost státní moci a státních institucí do
boje a prevence násilí na ženách a dětech.
3. ÚVOD DO PROBLÉMU:
KLÍČOVÉ OTÁZKY ŘEŠENÍ
PROBLEMATIKY NÁSILÍ NA
ŽENÁCH A DĚTECH
Za účelem poskytování kvalitních služeb pro ženy a děti,
které se staly oběťmi domácího násilí, musí všechny instituce,
které jsou v této oblasti zainteresovány, sjednotit
svůj pohled a přístup k tomuto problému. Sjednocení
pojmů a dosažení základní znalosti problému je nezbytné
také pro interdisciplinární spolupráci, zvláště v oblasti
odhadování rizika pokračování násilí a vytváření bezpečnostního
plánu pro oběť. Podcenění nebezpečnosti
pachatele domácího násilí se pro oběti může stát osudovým.
Bohužel je stále mnoho žen a dětí, obětí domácího
násilí, které jsou zabity svými partnery či otci, přestože
instituce věděly o předchozích násilných incidentech
a výhrůžkách, které poukazovaly na nebezpečí, ve kterém
se oběti nacházely. Tyto signály však často nejsou brány
vážně. Například 1. září 2003 byla ve Vídni na cestě domů
zavražděna svým manželem paní Fatima. Chtěla se rozvést,
protože jí manžel opakovaně vyhrožoval zabitím.
Hlásila na policii každé napadení i všechny výhrůžky. Státní
zástupce však nereagoval, nebral její oznámení vážně
a nezadržel jejího manžela. Můžeme toho ale udělat víc!
Můžeme zabránit dalšímu násilí na ženách a dětech,
pokud se naučíme rozpoznávat signály ukazující na
nebezpečí dalšího násilí, budeme-li naslouchat obětem
a bude-li naší prioritou ochrana a bezpečí oběti.
Následující kapitola se bude zabývat důležitými otázkami
prevence násilí na ženách a dětech.
3.1. Proč potřebujeme něco vědět
o formách a důsledcích domácího
násilí?
Pokud byste byli obětí domácího násilí, zjistili byste, jak
těžké je o této zkušenosti hovořit. Styděli byste se
a nechtěli nikomu říci o tom, co jste zažili, nebo byste se
zmínili pouze o tom, co je skutečně viditelné, např. modřiny
a oděrky, ale ne o dalších formách násilí, např. o sexuálním
zneužívání. Mají-li intervenující instituce poskytovat
účinnou pomoc, je nezbytné, aby věděly, jaké podoby
může násilí mít, jaká je dynamika násilného vztahu a jaké
jsou jeho důsledky pro oběť.
Profesionálové, kteří pracují s problematikou násilí, by
měli také vědět, jak může násilí zasáhnout je samotné:
pachatelé domácího násilí velmi často podávají trestní
36
KAPITOLA 03
oznámení na pracovníky různých institucí, zastrašují je
a vyhrožují jim. V případech domácího násilí nejsou výjimkou
ani útoky a násilí vůči zasahujícím policistům nebo
zaměstnankyním azylových domů pro oběti.
Příklad: V jednom azylovém domě pro ženy v Rakousku
pachatel domácího násilí zastřelil zasahujícího policistu
poté, co vyhrožoval uložením bomby v budově azylu. Policie
evakuovala celý azylový dům a prohledala jej. Pachatel
se zřejmě dostal do prostorů azylu zadním vchodem
a počkal, až policie prohlásí dům za bezpečný. V tu chvíli
zaútočil nabitou zbraní na policistu, kterého zastřelil
a vážně postřelil svou ženu i syna.
Bohužel, takovéto scény nejsou neobvyklé, což poukazuje
na to, jak velmi důležité je vědět, jaké jsou formy násilí,
dynamika násilného vztahu a které rizikové faktory je nutno
zohlednit. Pachatel násilí se snaží paralyzovat všechny
instituce, které se snaží oběti pomoci, a zabránit jim
v efektivní ochraně oběti. Proto je nezbytné hovořit
o možných důsledcích násilí, jinak by se z nás mohli stát
„bezmocní pomáhající.“
3.2. Formy násilí
Domácí násilí na ženách a dětech nesestává z ojedinělých
násilných činů. Jedná se o vzorec fyzického, psychického,
sexuálního a ekonomického násilného chování.
3.2.1. Fyzické násilí
Fyzické násilí často vede od facek a bití k zabití, pokusu
o vraždu až vraždě.
Zahrnuje mnoho forem týrání, jako např. strkání, kopání,
bití, tahání za vlasy, pálení, vyhazování z okna, týrání za
pomocí různých předmětů, ohrožování zbraní atd. Může
vést ke zraněním, jako jsou modřiny, podlitiny, tržné rány,
vybití zubů, zlomeniny či řezné rány, které mohou být životu
nebezpečné a vést k trvalým následkům. Mnoho žen je
svými partnery týráno i v těhotenství, což může vést
k porodním komplikacím či potratu. Zranění v důsledku
týrání se často nacházejí v oblasti hlavy, krku, hrudníku,
prsou a podbřišku.
3.2.2. Pychické násilí
Zahrnuje:
izolaci;
výhrůžky, zastrašování, šikanu;
obtěžování, pronásledování, vzbuzování strachu;
donucování, užívání moci;
urážky, ponižování, pomlouvání;
ekonomické násilí, zneužívání závislého postavení
oběti;
ničení osobních věcí oběti, jejího majetku, týrání
domácích zvířat atd.
Příklady:
Obtěžování, pronásledování, vzbuzování strachu jsou
častými formami psychického násilí. Obvykle zahrnují prohlášení
typu: „Jestli mě opustíš, stejně tě zabiju“, „Zabiju
celou tvoji rodinu, jestli zavoláš policii“, „Jestli o tom někomu
řekneš, draze za to zaplatíš,“ „Odvezu ti děti a už je
nikdy neuvidíš“, „Stejně ti nikdo nebude věřit“ apod. Aby
pachatelé násilí získali to, co chtějí, vyhrožují často ublížením
třetí osobě (dítěti, příbuzným) či týráním nebo zabitím
domácích zvířat. Strach vzbuzený výhrůžkami
a zastrašováním je někdy natolik silný, že pachatel ani
nemusí použít fyzického násilí. Výsledkem je, že oběť žije
v permanentním strachu.
Kontrola, obtěžování a psychický teror zahrnují např.
opakované noční telefonáty, výhrůžné dopisy, špehování,
pronásledování a obtěžování v zaměstnání. Tyto formy
násilí bývají souhrnně označovány jako slídění (stalking).
Bývají používány jak v době trvání vztahu (s cílem udržet
si kontrolu nad obětí), tak také v období rozchodu nebo po
odchodu. Oběti bývají často pronásledovány a zastrašovány
ještě dlouho poté, co násilný vztah ukončily.
Urážky, ponižování, pomlouvání mají za cíl zničit sebevědomí
a rovnováhu oběti. Postupem času tak žena začne
ztrácet víru sama v sebe, ve své schopnosti, svou cenu
a její identita se stává narušenou. Přestává věřit, že jako
osoba má svá práva a že za sebe může rozhodovat sama.
Tento druh násilí zahrnuje vyžadování vykonávání triviálních
či ponižujících činností nebo zraňující poznámky
a komentáře na její vzhled či chování. Takovými typickými
komentáři jsou např. prohlášení, že žena je blázen či hysterka,
že je zmatená a není schopná se o sebe postarat,
případně jí partner vyhrožuje sebevraždou. Tyto věci říkají
násilní partneři proto, aby odvedli pozornost od svého
chování a prezentovali ženu jako hlavní problém.
Ekonomické násilí se vztahuje k nerovnému přístupu
k užívání a kontrole rodinných příjmů. To může např. znamenat,
že násilný partner nepřispívá na chod domácnosti,
vymezuje ženě minimální prostředky, se kterými může
nakládat, případně žena musí vyúčtovávat a odůvodnit
nákup jakékoli položky.
Izolace je hlavní strategií, kterou násilní partneři užívají,
aby si udrželi kontrolu a moc nad obětí, aby ji oslabili
a zabránili jí ve vyhledání pomoci. Typickými metodami
izolace jsou zákazy stýkat se s rodinou či přáteli, zamykání,
zákazy opouštět dům či byt bez dohledu partnera,
zákaz používat telefon, odebírání mobilního telefonu, auta
apod.
3.2.3. Sexuální násilí
Sexuálním násilím je míněno jakékoli sexuální chování či
sexuální praktiky, k nimž je žena nucena nebo které jsou
na ní proti její vůli prováděny. Sexuální násilí je násilím,
nikoli důsledkem sexuálního vzrušení, které již nelze kontrolovat.
Příklady sexuálního násilí jsou: znásilnění (vaginální,
orální i anální), penetrace různými předměty, nucení
vykonávat sexuální praktiky, které žena vnímá jako
ponižující, či nucení sledovat pornografii.
3.2.4. Shrnutí
Je velmi obtížné hovořit o zkušenosti s násilím, zejména
sexuálním. Instituce poskytující pomoc obětem si musí být
vědomy, že nemohou očekávat přílišnou ochotu a otevřenost
obětí hovořit o prožitých formách násilí či o detailech.
K obětem násilí musíme přistupovat citlivě, s pochopením
a ujistit je, že kroky, které dělají, aby zastavily násilí, jsou
v jejich vlastním zájmu, a také je povzbudit, aby o násilí
hovořily.To však vyžaduje důvěru obětí.Ty by tak měly být
ujištěny, že informace, které sdělí, nebudou použity proti
nim nebo jinak zneužity.
37
3.3. Mechanismy násilného vztahu:
Kontrola a moc
Pachatelé používají ve většině případů vícero forem
násilí: fyzické a sexuální násilí mají také psychické
důsledky. Fyzické násilí zanechává stopy v podobě zranění,
což by mohlo pachatele prozradit. Proto násilní
partneři často používají takové formy násilí, které nejsou
pro okolí tak viditelné, např. bijí ženu mokrým či vlhkým
ručníkem nebo ženu bijí do oblasti břicha či částí těla,
které jsou zakryty oblečením, aby nezanechali stopy.Velmi
častou strategií je užívání násilí v situacích, kdy
nejsou přítomni žádní svědkové. Pachatel pak své násilné
chování popírá a uvádí např., že si oběť způsobila zranění
sama.
V některých násilných vztazích pachatel neužívá fyzického
násilí. Zejména v těchto případech bývá pro oběť velmi
obtížné týrání prokázat. V některých případech upustili
násilní partneři od fyzického násilí poté, co je vyšetřovala
policie, nebo poté, co se zúčastnili terapeutického programu
pro pachatele násilí, ale i nadále pokračovali v násilí
psychickém.
Ve většině případů není násilí na ženách a dětech izolovaným
útokem, ale jedná se o dlouhodobou strategii
s cílem udržet si kontrolu a vliv nad obětí tak, aby byla
v podřízeném postavení vůči pachateli a nemohla ze vztahu
uniknout.
Domácí násilí na ženách a dětech je charakterizováno
vztahem moci a násilí s různou mírou intenzity. Proto je
velmi důležité přistupovat ke každému případu individuálně
a zohlednit formy a strategie, které pachatel používá,
jakou míru kontroly a moci si násilník udržuje a jaké možnosti
má oběť k dispozici, aby z násilného vztahu mohla
bezpečně odejít (má-li vůbec nějaké).
3.4. Obzvláště ohrožené skupiny
V kontextu násilí v rodině jsou některé ženy zvláště ohroženy
opakovaným násilím, např. starší či handicapované
ženy, které jsou závislé na pachateli a které mají jen
malou či žádnou možnost žít samostatný život. V mnoha
zemích jsou bytová problematika a nízké příjmy žen hlavním
důvodem, proč jsou ženy i po rozvodu nuceny dále žít
s násilným partnerem a násilí dále snášet. Další ohroženou
skupinou jsou ženy, jejichž pobyt v zemi je vázán na
svazek s partnerem. V těchto případech často násilníci
zastrašují své partnerky, že je udají na policii, pokud jim ve
všem nevyhoví. Imigrantky, které kvůli izolaci často neznají
jazyk země, v níž s partnerem žijí, policii samy ani přivolat
nemohou: neznají telefonní čísla, bojí se, že by jim
nikdo nerozuměl či se jejich případem nezabýval. Chudoba
a závislé postavení jsou v případech domácího násilí
jedny z nejrizikovějších faktorů.
3.5. Důsledky domácího násilí na děti,
jeho svědky
Děti žen, které se staly oběťmi, jsou násilím zasaženy, ať
už přímo, či nepřímo. Násilní partneři se často chovají
násilně i ke svým dětem (Hester/Radford 1998; Eriksson
et al 2005).Výzkumy i praxe ukazují, že pravděpodobnost,
že se někdo stane pachatelem či obětí násilí se zvyšuje,
pokud byl jako dítě svědkem násilí v rodině.
Násilí vůči matkám v sobě zahrnuje i násilí vůči jejich
dětem, stejně jako se může násilí přenést po odchodu
ženy z násilného vztahu více na děti (Haller 2002). Násilný
partner se může na dětech mstít za to, že jej partnerka
opustila, podobně jako tomu bylo v případě dívky, která
byla zabita svým otcem v rakouské provincii Styria. Otec
se nikdy před tím nechoval násilně vůči svým dětem, ale
týral svou partnerku. O víkendu, kdy byl soudně určen
styk otce s dětmi, otec dívku utopil v jezeře před zraky
jejího bratra.
Násilní partneři selhávají i jako otcové a dříve, než je
určen jejich styk s dětmi, by měli prokázat možnost svého
pozitivního vlivu na děti. Styk by měl být povolen pouze
v případě, kdy je zajištěno bezpečí a vhodná péče o děti.
Práva otců na styk s dětmi by měla být podpořena pouze
v případě, že prokážou, že jejich problém s násilím byl
úspěšně léčen, a nikdy by neměla být prosazována proti
vůli dětí.
Výzkumy ukázaly, že násilí může být předáváno v rámci
několika generací (Appelt/Höllriegl/Logar 2001). U dětí,
které byly jako děti svědky domácího násilí, vzrůstá riziko,
že se stanou pachateli (chlapci) či oběťmi (dívky). Všechny
tyto děti potřebují pomoc a podporu, aby se mohly
vyrovnat s prožitým traumatem a nově své zážitky inte-
grovat.
3.6. Důsledky prožitého násilí na oběť
Žít v násilném vztahu znamená neustálý strach a nebezpečí.
I když není přítomno fyzické násilí, oběti se necítí
v bezpečí. „Připadala jsem si polapená v malém světě
plném brutality a nikdo nám nepřišel na pomoc.“ Takto
popsala svůj život mladá dívka, která vyrůstala s násilným
otcem.
Domácí násilí ovlivňuje životy žen a dětí mnoha způsoby:
Jsou izolovány od příbuzných a přátel.
Trpí emočními a psychickými potížemi jako úzkost,
deprese, snížené sebevědomí.
Může dojít ke zhoršení zdravotního stavu.
Často nastane ztráta příjmů či zaměstnání.
Násilí může vést i ke smrti.
Prožité násilí znamená traumatickou zkušenost (Herman
1992). Trauma je zhoršováno tím, že násilí je pácháno
blízkou osobou, členem rodiny. Vzhledem k tomu že oběť
je na pachateli v mnoha ohledech závislá, cítí se mu být
vydána na milost či nemilost, až je postupně zničeno její
sebevědomí. Hrůza z prožitého násilí přetrvává a často
bývá prožívána i několik let po odchodu od násilného partnera.
V případech brutálního násilí mohou oběti týrání
trpět jeho důsledky po celý život a proces „uzdravení“ je
velmi obtížný a náročný.
Jak je vidět, prožité násilí zanechává hluboké „jizvy“ jak
v tělesném, tak duševním zdraví oběti.Ty mají často pocit,
že jim nikdo nemůže pomoci, že z dané situace není úniku,
„poddávají se svému osudu“ a mohou být depresivní.
Velmi časté jsou také myšlenky na sebevraždu, sebevražedné
pokusy či dokončené sebevraždy.
38
Obětem bývají předepisovány léky na úzkostné poruchy či
deprese, ale skutečná příčina jejich obtíží zůstává skryta.
Aby se vyrovnaly se svými strachy a úzkostmi, mohou
začít užívat ilegální drogy či alkohol, což opět vede
k závislosti a jejich dalšímu oslabení (Logar 2003).
3.7. Stockholmský syndrom
Psycholožky Dee Graham a Edna Rawlings zjistily, že
reakce a chování týraných žen jsou normálními reakcemi
na traumatický zážitek (Graham/Rawlings/Rimini 1988).Ve
svém výzkumu, jehož vzorek tvořilo 400 žen, obětí násilí,
si všimly reakcí, které odpovídají tzv. Stockholmskému
syndromu.Ten byl poprvé popsán v roce 1974, když byli ve
Stockholmu zajati 4 lidé jako rukojmí a drženi bankovními
lupiči po dobu 6 dnů. V průběhu této doby se vytvořil mezi
zajatci a únosci specifický vztah a oběti začaly vnímat policisty
jako nepřátele a své únosce bránily.
Stockholmský syndrom se rozvine v případě, že jsou splněny
následující předpoklady:
Život oběti je v ohrožení.
Oběť nemůže uniknout a nebo se domnívá, že únik
není možný.
Oběť je izolována od okolí.
Pachatel projevuje oběti přechodně jistou míru
náklonnosti či laskavosti.
V takovém případě má oběť tendenci vytvořit si s pachatelem
jistou emoční vazbu. Pokud pachatel projeví svou
přátelskou, milou tvář, i když by to bylo jen na několik
okamžiků, oběť má novou naději, že není tak zlý, že se
možná změní a že by mu měla dát ještě jednu šanci. Dee
Graham a Edna Rawlings zjistily, že Stockholmský syndrom
se nevytváří jen u týraných žen a zajatců, ale
i u týraných dětí, vězňů z koncentračních či pracovních
táborů, členů sekt, válečných zajatců a politických vězňů.
Aby přežili, začínají se po určitém čase identifikovat
s agresorem.
Ženy, které se staly obětí násilí v partnerském vztahu, reagují
na násilí jako kdokoli jiný. Nevytvářejí si žádné speciální
způsoby, jak se s násilím vyrovnat, jak jej přežít.
Reagují stejně jako kdokoli jiný, kdo se stal obětí násilí
a nevidí ze své situace cestu ven.
3.8. Strategie jak přežít násilný vztah
Ženy a děti, které se staly oběťmi domácího násilí, nejsou
jen pouhými pasivními objekty.Vytvářejí si celou řadu strategií,
jak se vyhnout násilí a jak uklidnit situaci, která by
mohla eskalovat v násilí. Tyto strategie v nebezpečných
situacích zahrnují pasivní chování, úslužné chování, plnění
přání a požadavků partnera, vyhýbání se mu, uklidňování.
Žena tak například v noci vaří manželovi jídlo, když
se vrátí opilý, neodmlouvá mu, ale přikyvuje mu, že má ve
všem pravdu, neschází se svými známými či příbuznými,
pokud jí to partner nedovolí apod.
Tyto obranné strategie jsou velmi efektivní v situacích, kdy
hrozí akutní nebezpečí násilí. I přesto nebývá jejich snaha
často uznána a jsou obviňovány za to, že se nebrání
dostatečně, nebo že si naopak násilí přibarvují. Je velmi
důležité, abychom si byli vědomi strategií a technik, které
používají násilní partneři, a co nejvíce se snažili podpořit
oběť v jejích vlastních rozhodnutích.
Jak již bylo popsáno dříve, typickou strategií násilníků je
izolace a zabránění oběti ve vyhledání pomoci. K tomu,
aby jí zabránili hovořit o prožitém násilí, používají často
výhrůžky a sílu. Proto ženy a děti, které jsou oběťmi,
vyhledávají pomoc tajně a v případě, že partner zjistí, že
vyhledaly pomoc v nějakém centru či poradně, může násilí
eskalovat. Centra pro oběti domácího násilí i další instituce
si musí uvědomovat, že jejich pomoc a asistence
můžou ženu v budoucnu ohrozit, a proto musí zajistit opatření,
kterými by pokračování násilí či jeho eskalaci mohli
zamezit.
Některé oběti se brání vůči násilí fyzicky. Tato forma obrany
může být úspěšná, může ale také vést ke stupňování
násilí. Oběti násilí obvykle používají takové strategie, které
jim pomáhají zabránit vzniku násilných situací. V některých
případech však mohou pro přežití použít také aktivnější
formy obrany, např. je-li žena škrcena či brutálně
bita. Sebeobranu však násilní partneři vnímají jako projev
agrese vůči sobě samým. Částečně je to dáno tím, že se
chtějí vyhnout odpovědnosti a případnému trestu, částečně
se chtějí zbavit viny za své chování. Proto je velmi důležité,
zvláště pro profese jako státní zástupce či soudce,
být objektivní, velmi podrobně prozkoumat všechna fakta
a okolnosti a zajistit chronologický popis událostí.
V extrémních případech může dlouholetá oběť domácího
násilí, která nevidí možnou cestu jak násilí zastavit,
pachatele těžce zranit, či dokonce zabít. Stává se také, že
dospívající chlapci, kteří byli dlouhodobě svědky násilí vůči
svým matkám, mohou zabít své násilné otce, protože je
nenapadá jiný způsob jak týrání ukončit. Je velmi důležité
předcházet takovýmto extrémním případům eskalace
násilí v rodině, přičemž rozhodující je ukázat oběti, že existuje
cesta ven a že může najít ve svém okolí pomoc
a podporu.
3.9. Rizikové faktory
Jak jsme si již mohli všimnout, v případech domácího
násilí existuje vysoké riziko opakování násilných incidentů,
přičemž případy ojedinělých útoků jsou spíše výjimečné.
V období rozchodu či rozvodu se riziko dalšího násilí
zvyšuje: většina vražd, pokusů o vraždu a závažných zranění
je spáchána v době, kdy se oběť pokouší násilného
partnera opustit. Z tohoto pohledu je tedy paradoxně bezpečnější
v násilném vztahu zůstat než jej opustit. Podle
kanadské studie, která se zabývala vraždami žen spáchaných
jejich rodinnými příslušníky, jsou ženy, které se
nacházejí v procesu opouštění svého partnera, nejohroženější
skupinou a výrazně se zvyšuje riziko, že budou
svými partnery zavražděny (Crawford/Gartner 1992).
Oběti by měly být příslušnými organizacemi a institucemi
informovány, že se nacházejí ve velmi rizikové situaci a že
by měly dodržovat jistá bezpečnostní opatření (viz Kapitola
8).
Domácí násilí musí být bráno velmi vážně a musíme se
pokusit zabránit možnému opakování násilí veškerými
možnými prostředky.V případech, kdy je pachatel shledán
39
jako velmi nebezpečný, bývá jeho zadržení jedinou možností
prevence dalšího brutálního násilí. V následující části
se budeme zabývat faktory, které byly v rámci mezinárodní
studie identifikovány jako rizikové a jejichž přítomnost
ukazuje na vysokou míru nebezpečí (Gondolf 2001;
Robinson 2004; Humphreys et al 2005). Čím více rizikových
faktorů je přítomno v daném případě, tím vyšší je riziko,
že dojde k opakování či nárůstu násilí.
Předchozí násilné chování vůči partnerce, dětem či
jiným členům rodiny
Historie, formy a modely násilí, které pachatel užívá, jsou
důležitým indikátorem jeho dalšího možného chování. Je
tedy velmi důležité zjistit, zda se již v minulosti dopustil
násilného chování, stejně jako zda již existují policejní záznamy
o takovém chování.
Rozchod či rozvod jsou období zvýšeného rizika opakování
násilí
Jak již bylo zmíněno, domácí násilí velmi často eskaluje
v období, kdy oběť chce opustit nebo opouští svého partnera.
Tato fáze proto musí být vnímána jako rizikovější
sama o sobě.
Závažnost a častost násilí
Důležitou roli při vyhodnocování nebezpečí násilného
partnera má také závažnost násilí, kterého se dopustil,
a jeho frekvence. Za velmi brutální činy zde považujeme
např. použití zbraně nebo různých objektů ke zranění oběti,
či škrcení. Pachatel, který se brutálního násilí dopouští
často, je zvláště nebezpečný.
Násilí vůči předchozím partnerkám či jiným rodinným
příslušníkům
Násilí páchané vůči bývalým partnerkám nebo jiným členům
domácnosti také poukazuje na vyšší nebezpečnost
pachatele.
Násilí páchané jinými členy rodiny
Násilí páchané rodinnými příslušníky pachatele je dalším
rizikovým faktorem. V takovýchto případech je pro oběť
zvláště obtížné ukončit násilný vztah, jelikož do kontroly
oběti je obvykle zapojena celá rodina, která jí znemožňuje
kontakt s okolím a možnost vyhledat pomoc.
Násilí páchané mimo rodinu
Většina pachatelů domácího násilí se takto chová pouze
doma, za zavřenými dveřmi. Najdou se však i výjimky, které
poukazují na obecnou tendenci některých pachatelů
uchylovat se k násilí.Tito pachatelé mají tendenci napadat
také zaměstnankyně azylových domů, center pro oběti
nebo pracovníky různých institucí. Zvláštní pozornost si
proto vyžaduje také vypracování bezpečnostního plánu
pro azylové domy a jednotlivé instituce.
Držení a užívání zbraně
Pokud pachatel drží zbraň (ať již legálně, či nelegálně),
zvyšuje se tím riziko ozbrojeného násilí. To je obzvláště
vysoké, pokud již v předchozích případech násilí zbraň
použil nebo jejím užitím vyhrožoval. Pachatelům domácího
násilí by proto mělo být povolení k držení zbraně odebráno.
Jako jistou formu zbraně mohou někteří násilníci
používat také speciální techniky bojových umění nebo
speciálně vycvičená bojová plemena psů.
Závislost na alkoholu či drogách
Přestože drogy ani alkohol nejsou příčinou násilí, mohou
tyto látky u osob, které inklinují k násilnému chování, snížit
jeho práh a tím přispět k eskalaci násilí.
Výhrůžky a zastrašování
Vyhrožování by mělo být vždy bráno vážně a nemělo by
být podceňováno. Pachatelovy výhrůžky vyjadřují jeho
záměry a plány a často poukazují na formy násilí, které
chce v budoucnu použít. Není správné předpokládat, že
osoby, které „jenom“ vyhrožují, nejsou nebezpečné a že to
jsou lidově řečeno pouze „psi, kteří štěkají, ale nekoušou“.
Praxe ukazuje, že závažným formám násilí obvykle předchází
vyhrožování. Proto jsou výhrůžky důležitým indikátorem
nebezpečí pachatele násilí.
Vyhrožování zabitím
Vyhrožování zabitím je velmi traumatizující a musí být
vždy bráno vážně. V mnoha případech domácího násilí
byly oběti opakovaně zastrašovány, že je partner zabije.
Vyhrožování sebevraždou, deprese
Vyhrožování sebevraždou by mělo také být bráno vždy
velmi vážně. Existuje mnoho případů, kdy pachatel zabil
sebe i svou partnerku nebo jiného člena domácnosti.
Pokud pachatel násilí vyhrožuje sebevraždou, měl by být
vždy kontaktován lékař, který by měl odhadnout riziko
toho, že pachatel ublíží sobě nebo svému okolí. Přestože
pachatelé používají vyhrožování sebevraždou jako nástroj
citového vydírání, nikdy nemůžeme říci, zda své výhrůžky
skutečně nesplní.
Deprese může být dalším rizikovým faktorem ukazujícím
na nebezpečí pachatele. Depresivní fáze jsou charakteristické
tunelovitým viděním, kdy jedinec nevidí žádnou alternativu,
zdá se mu, že nic nepovede ke změně. V takovémto
stavu může násilí eskalovat.
Extrémní žárlivost až posedlost
Pachatelé, kteří se dopustí vážného zranění nebo zabití
svých partnerek, bývají často posedlí touhou partnerku
vlastnit. Bývají extrémně žárliví a v jistém smyslu vnímají
každého muže, který se objeví v blízkosti jejich partnerky,
jako rivala. Své partnerky neustále kontrolují a monitorují
a nepřetržitě je obviňují z nevěry. To může být obzvláště
nebezpečné, protože tito lidé mohou ztrácet kontakt s rea-
litou.
Extrémně patriarchální postoj
Extrémně patriarchální postoj může být jedním z rizikových
faktorů při vyhodnocování nebezpečí násilného partnera.
Typickým postojem je v tomto kontextu např. názor,
že mladá žena či dívka by neměla vést nezávislý život, ale
měla by uctívat svého otce, protože on je hlavou rodiny.
Takovýto postoj může také znamenat, že dívka je nucena
se vdát, vzít si partnera vybraného rodiči nebo je odrazována
od rozvodu.
Velmi nebezpečný je v tomto kontextu fakt, že ženy se stávají
oběťmi násilí, nebo jsou dokonce zabity proto, že
odmítají uposlechnout tato pravidla, nebo proto, že pošpinily
jméno rodiny.
Pronásledování, psychický teror
Mnoho násilných partnerů se neumí vyrovnat se ztrátou
40
partnerky a snaží se jejímu odchodu zabránit všemi prostředky
včetně užití násilí. Někteří pachatelé pokračují
v násilném chování i po rozchodu a zastrašují své bývalé
partnerky po mnoho let.
Ohrožení dětí
V období okolo rozchodu a rozvodu jsou velmi zranitelnou
a ohroženou skupinou také děti. Pachatel je podobně jako
ženu vnímá jako svůj majetek. Soudy často nutí děti, které
byly svědky násilí, se s násilnými otci stýkat a stává se,
že v době návštěv může dojít k násilnému chování vůči
dětem. Agrese pachatele vůči oběti se může rozšířit i na
děti - jejich týrání či vražda bývají formou pomsty. Proto by
měl bezpečnostní plán vždy zohledňovat i situaci dětí
a otcové, kteří se dopouštěli násilí, by neměli mít umožněn
styk s dětmi dokud neprokážou, že úspěšně zvládli svůj
problém s násilným chováním.
Porušení zákazu přiblížení či vykázání
Pokud pachatel poruší zákaz přiblížení či kontaktování
oběti nebo vykázání ze společného bytu či domu, je to
také ukazatel zvýšení rizika, že násilí bude pokračovat
a narůstat. Pachatel tím totiž ukazuje, že neakceptuje
nařízení, které mu bylo vydáno, a že nemíní své chování
měnit.
Možné příčiny eskalace násilí
Měli bychom si uvědomit, že určité situace mohou vést
k eskalaci násilí. Často je násilí spuštěno nějakou změnou
ve vztahu (např. když žena nastoupí do zaměstnání nebo
ho změní proti vůli partnera, když vyhledá odbornou
pomoc, požádá o rozvod nebo když muž obdrží předvolání
k soudu apod.). Proto je velmi důležité zvážit, které situace
by mohly zapříčinit eskalaci násilí a podniknout adekvátní
kroky k jeho prevenci.
Odhad nebezpečí provedený obětí násilí
Edward Gondorf (2002) ve své studii zjišťující riziko opakování
útoků v kontextu domácího násilí zjistil, že důležitým
indikátorem možnosti opakování násilí je vlastní
odhad oběti. Studie ukázala vysokou míru korelace mezi
odhadem oběti na jedné straně a skutečným výskytem
dalšího násilí na straně druhé. Pro bezpečí oběti je velmi
důležité, aby byla dotázána na svůj vlastní odhad možného
vývoje násilí, a její názor musí být brán velmi vážně.
Strach oběti před dalším násilím by neměl být nikdy podceňován,
minimalizován či označován za projev hysterie.
Systematický odhad nebezpečí by měl být standardním
postupem ve všech případech domácího násilí. Poté by
měl být vytvořen individuální bezpečnostní plán, který by
měl být pravidelně aktualizován.
3.10. Proč oběť neodejde
z násilného vztahu?
Problematika domácího násilí je ve společnosti bohužel
stále opředena řadou mýtů a předsudků. Tendence obviňovat
za násilí oběť je nejen typickou strategií násilníků jak
omluvit vlastní násilné chování, ale také postojem hojně
rozšířeným mezi širokou, ale i odbornou veřejností či
představiteli různých institucí. Velmi často kladenou otázkou
je: „Proč od něj tedy neodejde?“ a „Proč se k němu
vrátila, když už od něj odešla?“ Tyto otázky nebývají kladeny
jen z důvodu snahy porozumět situaci oběti, ale často
obsahují implicitní výčitku či předsudek, např. že „oběti
se násilí líbí“ nebo „to není tak hrozné, jak říká“. Proto je
velmi důležité pochopit, že oběť nikdy nezůstává ve vztahu
kvůli násilí, ale i přes něj. Každá situace je jedinečná
a je důležité vnímat postavení každé oběti individuálně
a citlivě. Cílem každé intervence by mělo být pochopení
a podpora oběti. Následující odstavce vyjmenovávají
některé typické důvody, proč oběti setrvávají v násilných
vztazích a dlouhodobě násilí snášejí. Jeden z hlavních
důvodů, specifická emoční vazba mezi pachatelem a obětí
násilí (Stockholmský syndrom), byl popsán výše.
Rozchod je náročný proces, který si vyžaduje čas
Rozchod s partnerem je obtížný proces pro každého
z nás a vyžaduje si svůj čas. Manželství a rodina jsou
pojmy, které mají velkou společenskou hodnotu, a rozhodnutí
ukončit vztah není jednoduché. Zvažujete plusy
a minusy vztahu, snažíte se vztah zachovat. Čím více
pojítek pár spojuje (děti, společný majetek apod.), tím je
těžší vztah ukončit. Ženy jsou sociálně a kulturně vedeny
k tomu, aby mnohé zvládly a přetrpěly. V rodinách, kde
hrají důležitou roli tradiční patriarchální hodnoty, mají
ženy jen velmi málo svobody k rozhodnutí opustit svého
partnera a žít nezávislý život. Proto je proces, kdy ženy,
které prožily násilí ve vztahu, své partnery opouštějí
a opět se k nim vracejí, zcela normální. Ženy jsou často
také pod silným tlakem své či partnerovy rodiny a jsou
tlačeny k tomu, aby mu daly ještě jednu šanci. V mnoha
případech dojde k definitivnímu rozchodu až po několika
pokusech násilného partnera opustit, v momentě, kdy již
selhalo několik pokusů a žena nevěří ve sliby, že se partner
změní.
Touha ukončit násilí, nikoli vztah
Mnoho týraných žen si přeje, aby se jejich partneři nechovali
násilně, ale nechtějí je opustit. Je to oprávněné přání,
které by mělo být respektováno. Každá žena má právo se
sama rozhodnout, zda chce či nechce setrvávat v určitém
vztahu. Je to osobní rozhodnutí, které by mělo být přijato
jejím okolím i institucemi, které jsou zaangažovány. Pokud
se oběť rozhodne, že prozatím chce ve vztahu zůstat,
nemusí to znamenat, že jí násilí vyhovuje. Důležité je, aby
všechny zapojené instituce poskytovaly ženě podporu,
aby získala na situaci náhled, a podíleli se na prevenci
dalšího násilí. Cílem aktivit jednotlivých institucí i mezioborové
spolupráce v takovémto případě není požadovat
od oběti, aby násilný vztah ukončila, ale zapojit se do boje
proti pokračování a eskalaci násilí.
Nedostatek prostředků a možností
Nedostatek prostředků a omezené možnosti bydlení jsou
důležitými důvody, proč ženy zůstávají v násilných vztazích.
Rozchod může znamenat, že žena přijde o práci,
nebo že děti musí měnit školu či školku. V mnoha zemích
je pro matky samoživitelky s nízkými příjmy těžké najít
samostatné bydlení. Ne všechny země mají dostatek specializovaných
azylových domů pro ženy, oběti domácího
násilí. Ženy také nemají v mnoha případech přístup
k finanční podpoře a pomoci, která by jim umožnila vrátit
se na pracovní trh. Řada otců také neplatí na své děti
výživné.
41
Strach z dalšího násilí: rozchod je velmi rizikové
období
Důležitou roli v rozhodování o trvání vztahu hraje strach
z dalšího násilí. Jak již bylo popsáno výše, období rozchodu
a rozvodu je jedním z nejnebezpečnějších pro výskyt
velmi brutálního násilí. Rozchod obvykle neznamená
konec násilí, ale vede k jeho dalšímu nárůstu. Pracovníci
pomáhajících profesí by měli mít tento fakt na paměti
a neměli by bez předchozího zjištění všech rizikových faktorů
ženě doporučovat: „Prostě od něj odejděte.“ Neexistuje
žádný jednoduchý způsob jak odejít z násilného vztahu.
V průběhu separační fáze žena potřebuje posílení,
podporu a zajištění bezpečí v co nejvyšší míře.
Pocit zodpovědnosti vůči rodině
Mnoho obětí je i přes svou obtížnou situaci až překvapivě
silných a schopných zvládat každodenní problémy
a zajišťovat chod domácnosti, přestože ve vztahu zaujímají
podřízenou roli. Ženy se cítí odpovědné za své rodiny,
děti a také za manžela. Proto se snaží zlepšit současnou
situaci a motivovat partnera, aby se změnil. Dalo
by se říci, že do jisté míry hrají pro své partnery také roli
sociálních pracovnic. Nejsou pouze oběťmi, jejich role je
také posilovat vazby mezi jednotlivými členy rodiny
a zajišťovat pohodu pro všechny členy domácnosti.
Výsledkem je, že tyto ženy se nacházejí v situaci, která je
paradoxní hned v několika ohledech: jako oběti by se
měly postavit násilí a vše nahlásit na policii, jako manželky
by měly být loajální vůči svým mužům a vyhýbat se
negativním důsledkům. Měly by bránit své děti před násilím,
ale také umožnit a zajistit kontakt dětí s otcem. Ve
skutečnosti čelí ze strany rodiny i společnosti protichůdným
požadavkům, které nemohou splnit, a to je uvrhává
do beznadějného dilematu.
Důsledky prožitého násilí
Jak již bylo naznačeno, násilí zanechává hluboké stopy
na psychickém i fyzickém zdraví obětí. Psychiatrička a psychoterapeutka
Judith Herman ve své knize Trauma a uzdravení
(1992) zdůrazňuje, že oběti násilí potřebují intenzivní
pomoc a podporu, aby se mohly uzdravit z prožitého traumatu.
Lidé, kteří prožili násilí, se mohou začít uzdravovat až
tehdy, když jsou v bezpečí a již nejsou vystaveni násilí. Proto
je prvním a nejdůležitějším cílem jakékoli intervence zajistit
oběti prostředí ochrany a bezpečí.
Nedostatečná nebo neadekvátní pomoc
Nedostatek pomoci nebo její nepřiměřenost jsou častým
důvodem, proč oběti v násilném vztahu setrvávají nebo se
do něj vrací. Často také neví, kde pomoc vyhledat, nebo
již mají frustrující zkušenost z předchozích pokusů. Jak
ukazuje studie ze Spojených států amerických, i přes to
(byť často zoufale) oběti pomoc hledají: 85 % žen, které
byly později svými partnery zabity, minimálně jednou kontaktovalo
policii (Sherman a Berk, 1984).
Existuje mnohem více důvodů, proč ženy zůstávají v násilném
vztahu, než ty, které již byly zmíněny. Důvody pro
setrvání jsou v každém případě rozdílné a je důležité jim
porozumět a respektovat je. Oběti by samozřejmě měly
být zároveň povzbuzeny vědomím, že existuje řešení celé
situace a že nemusí násilí dál snášet. Podstatné je uvědomit
si, že odchod si vždy vyžaduje velké množství odvahy
a připravenosti nést rizika a že je pravděpodobné, že
budou čelit dalším sociálním problémům. Aby se mohly
vymanit z násilného vtahu, je pro tyto ženy a jejich děti
velmi důležitá efektivní a intenzivní podpora okolí.
3.11. Domácí násilí je stále tabu
Charakteristickým rysem násilí v rodině je, že mezi pachatelem
a obětí existuje velmi blízký vztah a že oba mohou
mít tendenci popírat, co se ve skutečnosti děje. V kontextu
domácího násilí je normální, že se oběť chová jako
pachatelův „komplic“. Je to velmi specifická situace, kterou
by měli brát v potaz jak zasahující a vyšetřující policisté,
tak státní zástupci a soudci. Reakce obětí domácího
násilí se totiž může v mnoha aspektech lišit od jejich zkušeností
s násilím páchaným mezi neznámými lidmi. Na
rozdíl od oběti, která byla napadena neznámým pachatelem
a která je většinou ochotna ohlásit napadení na policii
a podat svědectví, od oběti domácího násilí nelze
vzhledem k blízkému vztahu k pachateli očekávat, že
bude připravena spolupracovat s policií či soudem.
Ve společnosti stále přetrvává tabu podat trestní oznámení
na člena rodiny. Představme si, že bychom byli zbiti
a zraněni svým bratrem nebo sestrou. Šli bychom na policii
a podali trestní oznámení? S největší pravděpodobností
bychom se snažili problém vyřešit sami a pouze v případě,
že by násilí pokračovalo, bychom se možná obrátili
na přátele nebo širší rodinu. Britská studie ukazuje, že
pouze 50 % obětí se s napadením někomu svěří a pouhých
9 % jej nahlásí na policii (Mirrlees-Black 1999:54).
Výsledkem silného pocitu loajality a strachu z dalšího
násilí je, že oběti často nevěnují pozornost zajištění vlastní
bezpečnosti. Zabývají se tím, co je v zájmu pachatele
a rodiny, a to jim zabírá tolik prostoru a energie, že jen
minimálně věnují pozornost svým potřebám. Znovu tedy
vidíme, že vytvoření bezpečnostního plánu a posílení oběti,
aby se zabývala potřebou ochránit se, jsou důležitými
strategiemi poskytování efektivní pomoci obětem domácího
násilí.
3.12. Vysoká pravděpodobnost
opakované viktimizace
a manipulace oběti
Nesmíme zapomínat na vysokou míru pravděpodobnosti
opakování násilí v rodině. Tato pravděpodobnost je tím
vyšší, čím menší byly negativní důsledky či nepřítomnost
trestu za předchozí násilné činy. Pachatelé se nepřestanou
chovat násilně sami od sebe: ve většině případů jsou
pro prevenci dalšího násilí nezbytné intervence a sankce
zvenčí.
Dalším typickým znakem domácího násilí je, že pachatel
má velmi snadný přístup k oběti: ve většině případů s ní
přímo bydlí. S ohledem na to je riziko reviktimizace zvláště
vysoké. Pro oběti domácího násilí je mnohem obtížnější
chránit se a vyhnout se pachateli než pro oběti jiných
druhů násilí. Ženy jsou často nuceny zůstat v kontaktu
s pachatelem i po rozvodu, protože pachatel/otec má právo
na styk se svými dětmi a žena mu je musí předávat
(případně se kontaktu do jisté míry účastnit).
42
Pachatel domácího násilí má také řadu možností jak ovlivnit
oběť, zabránit jí v oznámení násilí nebo ji přinutit její
výpověď změnit nebo stáhnout oznámení. V trestním řízení
je oběť většinou jediným svědkem a nátlak na ni ze strany
partnera nebo širší rodiny bývá masivní.
Blízký vztah mezi obětí a pachatelem má za následek, že
pro oběť je velmi obtížné činit jakékoli kroky proti pachateli,
např. zavolat policii. To posiluje pachatelovu pozici
a snižuje pravděpodobnost jeho potrestání. Pachatelé
využívají moci, kterou mají nad obětí, a tím jí zabrání ve
vyhledání pomoci. Skrze nátlak a přesvědčování nutí oběť
stáhnout nebo odmítnout výpověď. Pro oběť je pak velmi
těžké tomuto nátlaku nepodlehnout, obzvlášť pokud
s pachatelem stále bydlí.
Pachatelé domácího násilí často využívají své oběti jako
jakési „nárazníky“ mezi nimi a institucemi s cílem vyhnout
se sankcím. Oběti mohou mít tendenci chovat se a vypovídat
ve prospěch pachatele (viz Stockholmský syndrom).To
se však může ve výsledku obrátit proti nim, protože jsou
pak považovány za nedůvěryhodné, případně se vystavují
nebezpečí trestního stíhání za křivou výpověď.Toto chování
oběti bývá považováno za paradoxní či masochistické,
protože nejsou rozpoznávány a pochopeny základní strategie
chování pachatele vůči oběti. Spíše se předpokládá,
že oběť se takto nesmyslně chová sama o sobě, a bývá na
ni pohlíženo jako na duševně nemocnou. Jakmile je ale
vzata v potaz motivace a zájem pachatele, chování oběti
začíná dávat smysl i vnějšímu pozorovateli.
Pokud násilí zůstává soukromou záležitostí, nabízí to
pachateli možnost zabránit v účinných intervencích, zlehčovat
důsledky násilí nebo prohlašovat, že se přeci
nechová násilně na veřejnosti. Proto je pro každou zemi
zásadní přijmout a aplikovat efektivní zákony proti domácímu
násilí, které zajistí ochranu oběti a umožní policii
a soudům intervenci a ochranu obětí v jejich vlastních
domovech. Zákony proti domácímu násilí, které byly přijaty
např. v Rakousku či Německu, jsou dobrými příklady
toho, jak umožnit policii vykázat násilného pachatele
z domu či bytu (viz Přílohy, Modely a příklady spolupráce).
Důležité také je, aby policie a státní zastupitelství velmi
pečlivě vedly statistiky a sbíraly všechny důkazy, protože
oběť nemusí být ochotna svědčit u soudu nebo její výpověď
nemusí poskytnout dostatek důkazů.
3.13. Mýty a předsudky bránící
efektivním zásahům proti násilí
v rodině
Předsudky vůči obětem domácího násilí jsou ve společnosti
stále velmi rozšířené a nabývají mnoha podob.Typickými
příklady jsou např. tvrzení, že oběť se chovala tak, že
násilí vyprovokovala, že si za násilí může sama, že si vše
vymyslela, aby se svému muži pomstila atd. Oběti jsou
obviňovány, že snášejí násilí řadu let a situaci neřeší, že
násilí nikdy nehlásily na policii, nebo jsou kritizovány za
opak: že volaly policii „příliš brzy“, že se vlastně tolik neděje
apod. Domácí násilí je stále vnímáno širokou veřejností,
ale i státními institucemi jako méně závažné a méně
nebezpečné než násilí na ulicích. Počet případů, které
jsou překvalifikovány na přestupky, je velmi vysoký.
Rakouská studie např. ukazuje, že pouze každé sedmé
trestní oznámení vede k rozsudku (Haller 2002).
Ženy, které přežily násilí, jsou často obviňovány, že si
násilí vymýšlí, aby vylepšily svou situaci při rozvodu, a je
k nim přistupováno s velkou nedůvěrou. Takovýto přístup
však pomáhá pachatelům. Proto bychom se měli soustředit
spíše na fakta než podléhat předsudkům. Neexistují
žádné studie ani důkazy, které by ukazovaly, že by falešná
obvinění byla v případech domácího násilí častá nebo
častější než v jiných případech. Naopak existuje spíše
pravděpodobnost, že případ domácího násilí nebude na
policii vůbec ohlášen a že oběť nikomu neřekne, co prožila,
nebo neřekne úplně všechno (Schröttle 2004).
Důsledkem přetrvávajících předsudků je, že pracovníci
příslušných institucí selhávají v pochopení skutečné situace
oběti a přehlížejí nebo zanedbávají důležitá fakta,
zvláště ve vztahu k vyhodnocení rizikových faktorů ukazujících
na nebezpečnost pachatele násilí. Proto je velmi
důležité, aby pracovníci pomáhajících profesí poznali
a reflektovali své vlastní postoje a předsudky vztahující se
k problematice domácího násilí.
3.14. Nulová tolerance:
Jasný postoj k pachatelům
Pachatelé domácího násilí nejsou obvykle okolím snadno
identifikováni.Většina z nich má dvojí tvář: násilně se chová
pouze doma, na veřejnosti působí nenápadně a často
velmi přátelsky a mile. Pokud přemýšlíme o násilnících,
obvykle si nejdříve vybavíme obrázek brutálního muže
nebo „typického“ kriminálníka. Pachatelé domácího násilí,
kteří více odpovídají této představě, jsou stíháni častěji
než ti, kteří působí klidně, vyrovnaně, jsou výřeční a společenští.
Pachatelé domácího násilí se však vyskytují ve
všech společenských vrstvách, zastávají všechny druhy
postů a zaměstnání, většina z nich nikdy nebyla obviněna
ani nemá předchozí záznam v trestním rejstříku.
Muži, kteří se doma dopouštějí násilí na svých partnerkách
a dětech, často zastávají tradiční roli muže jako pána
domu, který má poslední slovo a může nakládat se svou
ženou a svými dětmi jak on chce. Mnoho pachatelů domácího
násilí si neuvědomuje, že to, jak se chovají, je špatné.
Naopak mají pocit, že jsou v právu a obviňují oběť,
společnost nebo zákony za přestupky a trestné činy, jichž
se dopustili.
Domácí násilí bylo po dlouhou dobu považováno za soukromou
záležitost a soukromí rodiny poskytovalo pachateli
ochranu před trestním stíháním. Intervence státních
institucí je proto zásadní, aby si pachatel uvědomil, že
násilí nebude tolerováno a bude mít negativní důsledky.
Efektivní zákony na ochranu obětí a podpora a služby pro
oběti jsou nezbytné pro eliminaci násilí.
Základní principy boje proti násilí by měly zohledňovat
následující fakta:
Domácí násilí je trestný čin a nesmí být tolerováno.
Domácí násilí je neospravedlnitelné, neexistuje žádná
omluva pro násilí.
Za násilí je odpovědný pachatel a musí za své chování
nést následky.
43
4. POTŘEBY OBĚTI DOMÁCÍHO
NÁSILÍ A PRINCIPY
POSKYTOVÁNÍ POMOCI
Ženy, které přežily násilí, potřebují informace a přístup
k podpoře a pomoci: bezpečné bydlení, ochranu, právní,
sociální a finanční pomoc, psychologickou a zdravotnickou
podporu. K překonání traumatické zkušenosti je
potřeba jak krizová, tak dlouhodobá pomoc. Stejně tak
jsou důležité kvantitativní standardy (služby přístupné
všem obětem ve všech částech země) i kvalitativní standardy
(bezpečnostní opatření a odborná, specializovaná
pomoc). Ženy a děti potřebují více než jen „střechu nad
hlavou“ (WAVE 2002): kvalitní služby a profesionální,
odbornou pomoc.V rámci jiného projektu DAPHNE vytvořilo
WAVE standardy a doporučení pro zakládání a provozování
specializovaných azylových domů jako základní
službu pro ženy a děti, oběti domácího násilí (WAVE
2004).
Pracovnice ženských center, které mají dlouhodobou zkušenost
s podporou obětí násilí, identifikovaly principy, které
mohou být při poskytování pomoci aplikovány všemi
institucemi, které se touto problematikou zabývají. Mezi
důležité standardy patří:
Ukončení a prevence násilí
Společným cílem všech institucí musí být okamžité ukončení
aktuálního násilí a prevence jeho opakování. Role
mnoha institucí je také v primárně preventivních aktivitách,
jako jsou kampaně zaměřené na zvýšení povědomí
o domácím násilí nebo preventivní programy na školách.
Vzhledem k tomu že velká část případů domácího násilí
není nikdy nahlášena a řešena, dalším důležitým cílem
spolupráce je zvýšení počtu oznámených případů a podpora
obětí při vyhledání specializované pomoci.
Dlouhodobá podpora pro oběti domácího násilí
Zastavení násilí a jeho prevence si vyžadují dlouhodobé
poradenství a podporu. Krizová intervence není v těchto
případech dostatečná. Dlouhodobá pomoc by měla být
obětem přístupna po celou dobu, kdy mohou být ohroženy
opakováním násilí, a dokud ony samy cítí, že takovouto
pomoc potřebují.
Odpovědnost pachatele za násilí
Jedním z klíčových úkolů je, aby pachatelé byli shledáni
za násilí zodpovědní, nesli následky za své chování
a všechny násilné činy byly potrestány. Vlastní trest však
nestačí. Musí existovat prevence dalšího násilného chování
a tlak na to, aby své chování změnili. Vzhledem k tomu
že mnoho násilníků není ochotno účastnit se terapeutických
programů dobrovolně, musí být přijaty zákonné prostředky,
které by jim účast v těchto programech ukládaly.
Programy podporující oběti násilí musí být nedílnou součástí
programů pro pachatele (Logar/Rösemann/Zürcher
2002; Dobash 2000; Gondolf 2001).
Principy a standardy pomoci:
Obhajoba práv oběti
Odsouzení násilí znamená přijetí jasného postoje
a odsouzení násilí na ženách ve všech jeho formách
(„Neexistuje žádná omluva pro násilí“). Tendence zachovávat
neutrální postoj zvyšuje riziko tolerance násilí. Je
nutné vždy jasně formulovat, že za násilí je odpovědný
pachatel.
Oběti násilí potřebují služby, které by jim pomohly hájit
jejich práva a poskytovaly jim dlouhodobou podporu při
celém procesu odpoutání se od násilného partnera. Aktivity
jednotlivých institucí přitom musejí být koordinovány.
Ochrana a bezpečí
Pro ženy, které přežily násilí, je nejdůležitější zajistit jejich
bezpečí. To by mělo být hlavním cílem všech služeb
poskytovaných různými institucemi.
Bezplatnost služeb
Služby pro ženy a děti, oběti domácího násilí, by měly být
poskytovány bezplatně, zvláště ženám s minimálním či
žádným příjmem. Cílem by mělo být zajištění pomoci pro
všechny ohrožené ženy a děti bez ohledu na jejich ekonomickou
a sociální situaci.
Posílení
Oběti domácího násilí mají traumatickou zkušenost vlastní
bezmoci a naopak absolutní moci pachatele, kterému je
oběť vydána na pospas. Cílem všech intervencí by proto
mělo být překonání těchto pocitů a posílení žen a dětí do
té míry, aby mohly vést samostatný a plnohodnotný život
bez násilí. Neměly by být označovány za nemocné či
nepřizpůsobivé, protože přidělení takovýchto „nálepek“
může vést k dalšímu oslabení jejich pozice. Oslabení je
častým důsledkem prožitého násilí. To zanechává šrámy
nejen na těle, ale také na duši a sebevědomí. Někteří
odborníci mylně přistupují k oslabení obětí jako k jejich
charakteristickému rysu a označují oběti za nositelky
patologie. Důležité však je pohlížet na tyto ženy jako na
možný zdroj změny a také jako na odborníky na jejich
vlastní životy. Potřebují podporu v tom, aby mohly svůj
život pevně uchopit do vlastních rukou a pochopit, jak
došlo k tomu, že jejich partner nad nimi získal takovou
moc a kontrolu. Pochopení mechanismů násilného vztahu
pomůže ženám a dětem vyvinout účinné strategie jak se
násilí bránit. Konečným cílem je žít život bez násilí.
Právo na sebeurčení
Je důležité respektovat právo ženy rozhodovat o svém
životě (viz „Posílení“). Rodina, přátelé i odborníci velmi
často ženě radí a říkají, co má dělat. Někteří si myslí, že
by měla od násilného partnera odejít, jiní doporučují dát
mu ještě jednu šanci. Bohužel se stává, že jsou pak zklamáni
a někdy i naštváni, když jejich rady neuposlechne.
Takovéto rady však mohou vytvářet na ženu ještě větší
tlak a nebývají příliš efektivní. Měli bychom ženu spíše
podpořit v tom, že má právo se rozhodnout a že její roz-
44
KAPITOLA 04
hodnutí bude respektováno. Cílem intervence je ukončit
násilí, nikoli ukončit vztah. Právo na sebeurčení je důležitým
principem práce s obětí násilí. Jak dlouho chce žena
zůstat v azylu, zda chce od partnera odejít, nebo s ním
zůstat, je čistě a pouze na ní.
Snadný přístup k službám a proaktivní podpora
Novodobé výzkumy a praxe ukazují, že ženy a děti, oběti
domácího násilí, potřebují proaktivní pomoc a podporu
(Federal Ministry for Family Affairs, Senior Citizens,
Women and Youth 2004; Logar 2005). Vyhledání pomoci
může být obtížný proces, v jehož průběhu oběť často kontaktuje
několik institucí, než se jí dostane skutečné podpory
a pomoci. Služby pro oběti by měly být snadno
dostupné a známé. Je úkolem společnosti nabídnout
pomoc obětem násilí, nikoli úkolem oběti hledat či dožadovat
se pomoci.
Pomoc a podpora pro děti
Jak již bylo zmíněno, děti svědci násilí jsou vždy jeho
oběťmi, ať přímými, nebo nepřímými. Bohužel jsou často
zapomenutými, tichými oběťmi, protože pouze velmi málo
institucí si je vědomo jejich specifickým potřeb. V mnoha
specializovaných azylových domech pro ženy se služby
pro jejich děti staly integrální součástí nabízených služeb.
Poradenství a podpora pro děti by měla být poskytována
paralelně s podporu pro ženy, jako jakýsi balíček služeb.
To pomůže také posílit vztah mezi matkou a dítětem
a podpoří nenásilné vzorce chování v rámci rodiny, která
je často jediným zdrojem opory a jistoty dětí.
Rozmanitost
Rozmanitost a různorodost žen by měla být nejen respektována,
ale také vnímána jako něco hodnotného, co by
mělo být podporováno. Služby musí být ženám a dětem
poskytovány bez ohledu na národnost, rasu, etnickou příslušnost,
společenskou třídu, věk, handicap, náboženství,
kulturu, sexuální orientaci atd. Služby by měly být přístupné
všem obětem a musí zohledňovat speciální potřeby
žen.
Mlčenlivost a anonymita
Pro ochranu práv ženy a zachování její důvěry je nezbytné,
aby se sama mohla rozhodnout, jaké informace o ní
mohou být poskytnuty dalším institucím a organizacím.
Azylové domy a poradenská centra by neměla poskytovat
žádné informace bez ženina souhlasu.Výjimky mohou být
učiněny pouze v případech, kdy je ohrožen její život, nebo
když jsou v nebezpečí nezletilé děti (např. sebevražedné
pokusy, akutní nebezpečí ze strany násilníka, týrání dětí).
Žena by také měla mít právo na podporu a poradenství,
aniž by musela odhalit svou identitu.
Ženy pomáhají ženám a specializované služby
Týrané ženy velmi trpí tím, že jsou zneužívány a ovládány
svými partnery. Proto je pro ně velmi důležité, aby jim byly
služby a podpora poskytovány ženskými poradkyněmi,
které jsou vyškolené v této problematice. Princip ženské
pomoci ženám se proto stal hlavním konceptem práce
ženských organizací. Oběti násilí totiž trpí tím, že jsou
v oslabené pozici a ztrácejí důvěru ve své vlastní schopnosti
a sílu. Ženské organizace poskytující služby obětem
proto využívají takový model práce, který jim umožní uvědomit
si jejich schopnost vést vlastní aktivní život a sama
o sobě rozhodovat. Tento princip se odráží také ve struktuře
azylových domů a ženských krizových center a krizových
linek, kde ženy nejen pracují a poskytují služby, ale
také je řídí. Takováto struktura pomáhá ženám a dětem
přehodnotit a překonat stereotypy o rozdělení ženských
a mužských rolí a posiluje je. Instituce, jako jsou azylové
domy pro bezdomovce, domy pro lidi řešící bytové problémy
či nespecializované azylové domy, nejsou vhodné
a nemohou poskytnout obětem domácího násilí dostatečnou
podporu (WAVE 2004).
Služby a instituce, kde dominují muži, jako např. policie,
by měly začít zaměstnávat více žen a zajistit, aby ženy,
oběti násilí, byly v kontaktu s vyškolenou policistkou (viz
kapitola 6). Policie a státní zastupitelství byli velmi úspěšní
v řešení tohoto problému zavedením specializovaných
jednotek, kde kontakt s obětí zajišťovaly ženy (byť ne
výhradně).V některých zemích již policie a soudní systém
přišli s doporučením, že žena, která se stane obětí násilí,
má právo být vyslýchána policistkou.
Zodpovědnost
Při poskytování služeb pro oběti musíme mít na paměti
odpovědnost k uživatelkám a uživatelům služeb, organizaci
a jejím členům a k společnosti obecně. Aktivity
a vedení služeb musí být transparentní a srozumitelné.
Zapojení uživatelek/uživatelů služeb
Poskytování služeb by mělo být strukturováno demokraticky,
s možností zapojit jejich uživatelky/uživatele do
poskytování a hodnocení služeb (Hague/Mullender/Aris
2003, viz kapitola 11). Zapojení uživatelek/uživatelů, klientek/klientů
či pacientek/pacientů je z hlediska moderních
konceptů dodržování kvality poskytovaných služeb zásadním
principem. Není na ně pohlíženo jen jako na pouhé
objekty intervence, ale jsou vnímáni jako důležití partneři,
jejichž názor na kvalitu poskytovaných služeb je pro organizaci
rozhodující (European Foundation for Quality
Management 1999-2003). Zapojení žen a dětí je zvláště
důležité v azylových domech a jiných typech zařízení, ve
kterých ženy a děti po určitou dobu pobývají. Azylové
domy pro ženy by neměly být institucemi, v nichž jsou
životy žen ovládány a kontrolovány. Ženy a děti by měly
být začleněny do procesu rozhodování.
Kontrola a moc násilného partnera a otce by neměla být
nahrazena mocí instituce. S mocí musíme nakládat velmi
opatrně: jistá pravidla a řád jsou nezbytné, ale jejich cílem
by mělo být vymezení jistých hranic a doporučení, aniž by
ženě ukládaly příliš mnoho limitů a omezovaly její osobní
svobody. 8)
Standardy rovných příležitostí
Mužské násilí na ženách odráží historicky nerovné rozdělení
moci mezi muži a ženami a také přetrvávající genderové
vztahy ve společnosti a politice. Jedná se tedy o sociálně-politický
problém, který je ve společnosti hluboce
zakořeněn. Spolupráce různých institucí by tedy měla při-
45
8)
Modely a způsoby zakládání demokratických struktur v ženských
azylových domech viz WAVE 2004 nebo publikaci Azylový
dům není jen střecha nad hlavou (ROSA, 2004).
spět i ke zvýšení povědomí o sociálním, historickém, kulturním
a politickém pozadí, které tuto formu násilí neustále
udržuje při životě.
Interdisciplinární přístup by měl také vytvořit prostor, aby
ženy a děti mohly vyjádřit své potřeby a zapojit se do boje
proti násilí. Rovnost mezi muži a ženami a genderový
mainstreeming by měly být důležitými cíli pro všechny
zapojené instituce, což by mělo přispět ke zvýšení důvěryhodnosti
organizace respektující a podporující ženská
práva.
5. SÍŤ SPECIALIZOVANÝCH
ŽENSKÝCH CENTER JAKO
ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLAD
EFEKTIVNÍ
INTERDISCIPLINÁRNÍ
SPOLUPRÁCE
5.1. Komplexní služby pro oběti jako
nezbytná podmínka pro úspěšnou
interdisciplinární spolupráci
Nezbytným předpokladem pro efektivní interdisciplinární
spolupráci je existence adekvátních služeb pro oběti násilí
ve všech regionech země. Vezměme srovnání z jiné
oblasti: například by v regionu fungovala velmi dobrá
záchranná služba, ale nebyla by tam jediná nemocnice,
kam by bylo možné zraněné či nemocné osoby převézt.
V takovém případě by cíl poskytnout adekvátní zdravotnickou
službu nemohl být naplněn. Podobně, v naléhavých
případech domácího násilí, nemůže policie zajistit
bezpečí žen a dětí před akutním nebezpečím, pokud
v regionu neexistuje specializovaný azylový dům pro
ženy, oběti domácího násilí. Nemá-li policie k dispozici
dostatek výjezdních skupin nebo dostatek aut, jejich
pomoc může přijít příliš pozdě.
Dalším předpokladem pro úspěšnou intervenci a efektivní
spolupráci v případech domácího násilí je zajištění financování
všech institucí a služeb poskytujících pomoc
a ochranu obětem. Zatímco jsou komplexní služby policie
a zdravotnické péče poskytovány ve všech členských
zemích EU pro všechny občany (i když jejich kvalita
a účinnost v jednotlivých zemích se může lišit a je potřeba
vyvíjet úsilí pro jejich udržení a zlepšení), řada zemí
neustále postrádá adekvátní a komplexní služby pro oběti
domácího násilí. To představuje velkou překážku při
poskytování efektivní intervence: školení pro zdravotnický
personál a záchranáře o domácím násilí může být účinné
jen ve velmi omezené míře, pokud nebudou mít k dispozici
dostatečnou síť návazných pomáhajících organizací,
kam by mohli oběť odkázat.
Odchod z násilného vztahu je velmi obtížný a nebezpečný.
Zajištění bezpečného bydlení v ženských azylových
domech je proto v každé společnosti nezbytným
úkolem. Zákony zajišťující oběti násilí ochranu jsou
nezbytné, ale je nutno poznamenat, že neznamenají
řešení a pomoc pro všechny oběti. Zkušenost s rakouským
zákonem proti domácímu násilí9)
ukazuje, že počet
žen, které hledají pomoc ve specializovaných azylových
domech od vydání tohoto zákona, nijak neklesl. Proto je
potřeba si uvědomit, že je nutné pro oběti zajistit obojí,
jak kvalitní a efektivní zákony, tak i bezpečné bydlení
(Logar 2005).10)
Rozmístění specializovaných azylových domů po území
celé republiky je důležitým indikátorem dobré praxe.
Podle doporučení Rady Evropy by mělo být k dispozici
1 místo ve specializovaném azylovém domě pro ženy,
oběti domácího násilí na 7 500 obyvatel a minimálním
standardem by mělo být jedno takovéto místo na 10 000
obyvatel (Kelly 2000). Tyto specializované azylové domy
by měly poskytovat komplexní pomoc a splňovat standardy
bezpečnosti, jelikož násilí se nezastaví před jejich
dveřmi. Evropská síť WAVE vytvořila standardy kvality
pro azylové domy pro oběti domácího násilí (WAVE
2004).
Jedním z klíčových kritérií dobré praxe je usnadnění přístupu
k systému pomoci. Důležitým krokem je v tomto
směru zřízení celorepublikových a regionálních telefonních
linek, dostupných 24 hodin denně. Hovory by měly
být bezplatné, protože jak se ukazuje z praxe, ženy často
nemají přístup k financím nebo nemají dostatek peněz na
telefonní hovory.Takovéto linky pro oběti násilí ulehčují přístup
k systému pomoci, jelikož ženy mohou obdržet
základní informace o jejich možnostech a právech
a zůstat přitom v anonymitě.
Pro ženy, které zažily násilí, by měla být přístupná také
dlouhodobá podpora a pomoc. V některých případech
může takováto pomoc trvat i rok či déle. Podle Judith Herman
(1992) se může trauma plynoucí z násilí začít „hojit“
až v momentě, kdy může žena zažít pocit bezpečí. Po
odchodu z násilného vztahu mohou ženy prožívat psychické
krize a deprese. Proto je důležité, aby měly ženy
i jejich děti přístup k dlouhodobé podpoře a poradenství či
terapii.
Vzhledem k tomu že násilí vždy (ať přímo, či nepřímo)
ovlivňuje i děti, jeho svědky, potřebují i ony co nejširší
paletu péče a podpory. Pokud chceme předejít mezigeneračnímu
přenosu násilných vzorců a předcházet dlouhodobým
negativním důsledkům násilí v rodině, musí mít
všechny děti ohrožené násilím v rodině přístup ke krizové
intervenci i terapii.
46
KAPITOLA 05
9)
Tento zákon umožňuje vykázání pachatele násilí z domu či
bytu (pozn. překladatelky)
10)
WAVE: women against violence in europe,
http://www.wave-network.org/
Imigrantky by měly mít přístup k poradenství a terapii
v jejich vlastním (mateřském) jazyce nebo v jazyce, kterým
hovoří nejplynuleji. Legislativa by měla zajistit vydávání
povolení k pobytu nezávisle na manželovi a možnost
získání pracovního povolení a sociální podpory v nouzi.
Oběti domácího násilí, které nemají povolení k pobytu
nebo dlouhodobému pobytu, vykazují tendenci případy
násilí na policii nehlásit.Vystavily by se tím totiž riziku vrácení
do jejich vlasti, zatímco pachatel násilí obvykle vyvázne
bez jakéhokoli trestu. Ženy by v těchto situacích neměly
být posílány zpět do jejich země, ale mělo by jim být
zajištěno povolení k pobytu nebo azyl, např. z humanitárních
důvodů.
Pro ukončení násilí je také nezbytné pracovat s pachatelem.
Programy pro pachatele jsou jednou z forem intervence
a měly by být integrovány jako součást celkového
intervenčního schématu a propojeny s právní ochranou
a podporou oběti (Gondolf 2002; Logar/Rösemann/Zürcher,
2002).
Prioritou programů pro pachatele ale musí zůstávat potřeby
a bezpečí oběti a tyto programy musí velmi úzce spolupracovat
s organizacemi poskytujícími podporu pro oběti.
Každá země/region by měla/l poskytovat komplexní síť
pomoci pro ženy a děti, oběti domácího násilí.
5.2. Ukazatelé „dobré praxe“
při zajišťování služeb pro oběti
domácího násilí
Nejméně jedna bezplatná celostátní krizová linka
(závisí na velikosti země) poskytující služby 24 hodin
denně v několika jazycích.
Dostatečný počet míst ve specializovaných azylových
domech pro ženy, oběti domácího násilí (minimálně
1 místo na 10 000 obyvatel), dostupných 24
hodiny denně ve všech částech země, možnost zajistit
přepravu ženy do azylu.
Adekvátní bezpečnostní standardy v azylových
domech.
Síť poradenských a intervenčních center pokrývající
celou republiku (1 centrum na 50 000 obyvatel).
Proaktivní přístup: pokud násilí v rodině vyjde najevo,
oběť musí být aktivně kontaktována ženskou
organizací, která poskytuje pomoc obětem, nebo
intervenčním centrem a musí jí být nabídnuta
pomoc.
Dostupnost všech služeb.
Adekvátní pomoc pro různé specifické skupiny žen
(imigrantky, postižené ženy, etnické menšily apod.).
Komplexní pomoc pro děti, svědky násilí.
Poradny a služby pro ženy by měly být provozovány
zkušenými, nezávislými ženskými neziskovými
organizacemi ve spolupráci se státními institu-
cemi.
Zajištění dostatečného financování ženských organizací
státem.
Služby poskytované obětem by měly být bezplatné.
Další opatření
Účinná legislativa pro prevenci násilí a ochranu obě-
tí.
Všechny formy násilí by měly být postižitelné ze
zákona.
Právo na bezplatnou právní pomoc.
Všechny instituce by měly ve svém přístupu zohledňovat
specifickou situaci oběti a přistupovat k nim
s pochopením.
Programy pachatele, které budou efektivní, zdůrazňující
bezpečí oběti a jejich cílem bude ukončení
násilí.
5.3. Alternativy k domácímu násilí:
Bezpečný domov a skutečná šance
opustit násilného partnera
Pro vymanění se z násilného vztahu nestačí oběti nabídnout
pouze poradenství nebo možnost vznést obvinění.Ty,
které přežily násilí, potřebují také praktickou pomoc
a finanční podporu. Např. ve Velké Británii v Cardiff
Women’s Safety Unit nabízejí svým klientkám konkrétní
pomoc: služba Homesafe Agency byla zřízena za účelem
zajistit pro oběti násilí bezpečnější domov, např. instalací
bezpečnostních zámků nebo zajištěním policejních doprovodů
v nebezpečných situacích. Výzkum ukázal, že oběti
považují tyto formy pomoci za velmi důležité, že zvyšují
jejich bezpečnost a jsou účinnou prevencí další viktimizace
(Robinson 2005).
Ženy, které naleznou dočasné útočiště a bezpečí v azylových
domech, mají často problém získat další bydlení.
Proto by měly mít ženy a děti nárok na finanční a sociální
podporu, která by jim umožnila opustit násilného partnera
a otce a žít plnohodnotný život bez násilí.
Komplexní ekonomická i sociální podpora a pomoc pro
oběti domácího násilí by měla kromě jiného zahrnovat:
Finanční pomoc a podporu bez zbytečných administrativních
odkladů a průtahů.
Finanční podporu na instalaci bezpečnostních zaří-
zení.
Programy pro bydlení.
Podporu v osamostatňování ženy (vzdělávací
a rekvalifikační programy, znovuzačlenění na trh
práce).
Bezplatnou právní pomoc při podávání návrhů
v oblasti ochrany oběti (předběžná opatření, zákaz
přiblížení, vykázání pachatele atd.) a podporu
v občanských i trestních soudních sporech.
Pro ženy – imigrantky zajištění práv na povolení
k pobytu nezávisle na jejich manželovi, včetně zajištění
pracovního povolení.
Přidělení povolení k pobytu na základě humanitárních
důvodů pro ty ženy, které se staly obětí násilí
a nemají v pořádku všechny doklady, upuštění od
deportace.
Zajištění politického azylu pro ženy, které by byly ve
své zemi vystaveny násilí.
47
6. ZÁKLADNÍ STANDARDY
POSKYTOVANÝCH SLUŽEB
Vyhledání pomoci je pro oběti násilí velmi obtížné. Německá
studie zaměřená na výskyt násilí na ženách zjistila, že
pomoc mimo rodinu vyhledalo pouhých 11 % obětí domácího
násilí (Federal Ministry for Family Affairs, Senior Citizens,
Women and Youth 2004). Pro prolomení cyklu násilí
je tedy nezbytné:
a) kontaktovat větší počet obětí a aktivně jim nabízet
pomoc,
b) zvýšit počet nahlášených případů a efektivně využívat
všechny právní prostředky, které umožňují prevenci
a zastavení násilí.
Oběti násilí v mnoha případech nevyhledají specializovanou
pomoc a pokud tak učiní, často nepojmenují svůj problém
nebo se nesvěří se všemi formami násilí. Velmi často
přicházejí hledat pomoc do různých organizací se
zástupnými problémy. Mnoho institucí vlastně každý den
pracuje s oběťmi násilí, aniž by si toho byly vědomy. Pokud
si však toto uvědomují a pokud jsou jejich intervence citlivé
a podporují oběť, mohou hrát velkou roli v odhalování
případů domácího násilí a sloužit jako „vstupní brána“ ke
specializovaným organizacím. Řada studií ukazuje, že
zařazení otázek na násilí v rodině jako běžnou součást
rozhovoru byla velmi účinná zejména ve zdravotnictví
a sociálních službách (Hester/Westermarland 2005:viii).
Pro odhalování případů domácího násilí a poskytování
další podpory obětem je dále nezbytné specializované
školení a interdisciplinární spolupráce.
Zajištění kvality poskytovaných služeb
Garance kvality poskytovaných služeb je úkolem managementu
organizace a vyžaduje neustálé plánování, realizaci,
hodnocení a zlepšování. To by mělo být součástí
systému managementu kvality každé organizace (European
Foundation for Quality Management 1999-2003).
Organizace a instituce musí mít jasné směrnice a postupy
při práci s obětí domácího násilí. Management by měl zajistit
dostatečný výcvik a školení pracovníků tak, aby byli
schopni nabídnout oběti kvalitní služby.
Klíčové instituce
Instituce, které se zabývají problematikou domácího násilí
a jejichž úkolem je v těchto případech zasahovat, řešit je
a poskytovat služby (např. policie, oddělení sociálně-právní
ochrany dětí, státní zastupitelství, soudy), by pak měly
mít ještě propracovanější strategii pro případy násilí, stejně
jako jasné pokyny jak v těchto případech nejlépe reagovat,
jak podpořit a ochránit oběť a zastavit násilí. Výzkumy
ukazují, že instituce, které ustavily specializované
jednotky a oddělení pro boj s domácím násilí a přizpůsobily
intervence podle individuálních případů byly úspěšnější
v prevenci opětovné viktimizace oběti a v poskytování
efektivní pomoci těm, které násilí přežily (Hester/Westermarland
2005; Vallely et al 2005; Humphreys et al
2005).
Základní standardy práce s obětí by měly zahrnovat:
Uvědomění problému
Zaměstnanci všech institucí, které mohou být v kontaktu
s obětí domácího násilí (zdravotníci, sociální
pracovnice, bytové odbory, školy apod.), by měli být
seznámeni s podstatou a rozšířením tohoto problému
i důležitostí jeho řešení, a to prostřednictvím
doporučení a standardů dané instituce. Stejně tak
by se měli dozvědět o možnosti výskytu tohoto jevu
v životech klientek, které využívají služby dané instituce,
i když jej přímo nepojmenují.
Instituce by si měly uvědomit, že i jejich vlastní
zaměstnanci mohou mít zkušenost s problematikou
domácího násilí ve svém osobním životě, a to jak
v roli oběti, tak i pachatele.
Instituce by se měly snažit o vytvoření bezpečného
prostředí, které by klientkám/klientům/obětem dodalo
odvahu násilí ohlásit.
Instituce by měly být dostupné, podporovat všechny
klientky/klienty a brát v potaz speciální potřeby různých
skupin (např. etnických menšin, zdravotně
postižených apod.).
V čekárnách by měly být přístupné informační materiály
a letáčky s čísly na krizové linky pro ženy, oběti
domácího násilí, aby si je mohly vzít s sebou pro
sebe nebo ženu z jejich okolí, o níž vědí, že potřebuje
pomoc. Ty by jim zároveň ukazovaly, že daná
instituce si je vědoma tohoto problému a chce se
podílet na jeho řešení.
Tyto letáčky by měly být přístupné také na dámských
toaletách, protože oběti si někdy netroufají
vzít si letáčky na veřejnosti.
Stanovení cílů, vize
Součástí psaných standardů každé instituce by
mělo být odsouzení všech forem násilí vůči ženám
a dětem.
Všechny organizace pomáhající obětem násilí by se
měly řídit principy vzájemného respektu, rovnosti
a partnerství, které by měly prolínat vztahy mezi
muži a ženami, rodiči a dětmi a mezi lidmi obecně.
Je důležité, aby byli všichni zaměstnanci podporováni
ve sdílení těchto principů a vizí.
Genderová rovnost stejně jako respekt k rozdílnostem
by měly být součástí standardů kvality.
Doporučení pro standardy
Bezpečí oběti musí být v případech domácího násilí
hlavní prioritou všech intervencí.
Všechny organizace a instituce podílející se na řešení
tohoto problému by měly mít jasná pravidla
a standardy práce s obětí domácího násilí.
48
KAPITOLA 06
Tato pravidla a standardy by měly mít písemnou formu
a všichni zaměstnanci by měli být seznámeni jak
s těmito pravidly, tak s postupy jejich implementace
v každodenní práci.
Doporučení pro případy domácího násilí by měla být
součástí obecných standardů kvality služeb jednotlivých
institucí.
Standardy by měly obsahovat zásadu, že klientky/klienti
by měly/i být informovány/i o všech
postupech, intervencích a typech služeb, které
jsou jim danou institucí nabízeny. S informacemi
získanými od klientek/klientů by mělo být nakládáno
jako s důvěrnými, organizace poskytující služby
obětem by měly být mlčenlivé, s výjimkou případů
akutního ohrožení života a situací vymezených
zákonem.
Vyhodnocení nebezpečí a sestavení bezpečnostního
plánu by mělo být standardním postupem v každé
instituci a organizaci poskytující pomoc obětem
(viz kapitola 8).
Výpovědi, sdělení obětí i záznamy o zranění by měly
být pečlivě zaznamenány, uschovány a pokud je to
potřeba, měly by být pořízeny i fotografické snímky
zranění.
Vedení případu, prevence opakování násilí a další
doporučení
Oběti domácího násilí potřebují dlouhodobou pomoc
a podporu. Proto by instituce a organizace měly zajistit
možnost dlouhodobého kontaktu s obětí, případně
jí doporučit a předat kontakt na specializované
organizace, které takovýto typ služeb poskytují,
jako např. poradny pro ženy, oběti násilí.
Instituce by měly být odpovědné za koordinaci
pomoci s jinými organizacemi a za předávání informací,
např. o rizikových faktorech. Tato aktivita by
neměla být ponechávána oběti.
Spolupráce a jasná pravidla předávání informací
mezi institucemi a organizacemi by měly zajistit, aby
byly oběti nasměrovány na typ pomoci, který
v daném momentu nejvíce potřebují a aby se vyhnuly
frustraci a zklamání z odmítnutí nebo neprofesionálního
přístupu. Pro oběť může být velmi pozitivní,
pokud první kontakt mezi sebou navážou jednotlivé
instituce.
Hlavním cílem sdílení a předávání informací
o klientce by mělo být zvýšení a zajištění jejího
bezpečí.
Pro zvýšení důvěry oběti v jednotlivé instituce by
mělo být zajištěno, aby nebyly nuceny jednat při
opakovaných kontaktech s různými zaměstnanci
(kromě služeb krizové intervence).
Vedení případu by proto mělo příslušet jedné osobě,
která by byla odpovědná za podporu a pomoc pro
danou klientku.
Bezpečnost zaměstnanců
Velmi důležité je také zajištění bezpečnosti pracovníků
jednotlivých institucí a bezpečnostní plán by
měl být obsažen v běžné praxi (např. co dělat v případě,
že se objeví pachatel násilí, jak se zachovat
v případě, že zaměstnanci jsou ohroženi nebo
napadeni apod.).
Pomoc, podpora a informace o domácím násilí by
měly být přístupné všem zaměstnancům, kteří jsou
sami obětí násilí.
Instituce by měly mít připraveny také doporučení
a postupy pro případ, že se jejich zaměstnanec stane
pachatelem domácího násilí (je velmi problematické,
aby s oběťmi násilí pracoval někdo, kdo se ho
doma sám dopouští).
Školení zaměstnanců
Všichni zaměstnanci, kteří se mohou dostat do kontaktu
s obětí násilí, by měli být dostatečně proškoleni
v dané problematice (minimálně by mělo jít
o dvoudenní školení).
Školení v problematice domácího násilí by měla být
součástí povinného vzdělávání všech pomáhajících
profesí.
Klíčové instituce (policie, soudy, sociální odbory) by
měly mít specializované jednotky a zaměstnance,
kteří by prošli intenzivním školením (minimálně
dvoutýdenním).
Řízení zajištění bezpečnosti a podpory pro oběti
Implementace, monitoring a vyhodnocení toho, jak
jsou naplňovány a dodržovány standardy, je úkolem
vedení institucí.
Pro poskytování kvalitních služeb je nezbytné zajištění
vhodných podmínek pro zaměstnance (čas,
prostory pro rozhovor s obětí, letáčky, informace
o dalších organizacích apod.).
Vedení by mělo pravidelně monitorovat a vyhodnocovat
vedení jednotlivých případů a poskytovat
zaměstnancům zajišťujícím poradenství a podporu
pro oběti zpětnou vazbu.
Klíčové instituce by měly mít specializované jednotky
či jednotlivce pro případy domácího násilí.
Za implementaci standardů a postupů by měla být
odpovědná osoba/oddělení (např. poradce pro otázky
rovnosti mužů a žen nebo poradce v oblasti prevence
násilí).
Standardy kvality
Standardy kvality pro případy práce s problematikou
domácího násilí by měly být definovány vedením
organizace/instituce ve spolupráci s interními
a externími odborníky na danou problematiku.
Kontrola kvality a její zlepšování: pro zajištění stabilních
výsledků a zlepšování standardů kvality by
měly být formulovány konkrétní cíle s jasnými ukazateli
dosahování těchto cílů.
Zajištění kvality: pravidelná evaluace výsledků by
měla přispět ke zvyšování standardů kvality.
Klientka/klient jako partner
Pravidelně by měly být zjišťovány názory klientek/klientů
na kvalitu služeb (např. prostřednictvím dotazníků,
rozhovorů atd., viz kapitola 11).
49
Organizace a instituce by měly být otevřené vůči
zpětné vazbě ze strany uživatelek/uživatelů služeb,
a to i když je negativní či kritická, a měly by hodnocení
podporovat (např. anonymními dotazníky
apod.).
Uživatelky/uživatelé služeb by měli být informováni
o tom, komu mohou adresovat případné stížnosti.
Spolupráce a koordinace
Součástí práce každé instituce a organizace by
měla být spolupráce s dalšími institucemi, které se
zabývají problematikou domácího násilí.
Interdisciplinární spolupráce by měla být podporována
z hlediska financí i materiálního zázemí, ale i ve
smyslu času a uvolňování pověřených osob.
Setkávání interdisciplinárních týmů a mezioborové
spolupráce by se měli účastnit pracovníci, kteří mají
jisté rozhodovací pravomoci a jsou v daných institucích
a organizacích ve vedoucích pozicích.
Dokumentace a hodnocení
Pro zlepšování kvality služeb pro oběti domácího
násilí je nezbytný průběžný sběr dat a zpracovávání
statistik.
Interní vyhodnocování práce s klientkami by mělo
být prováděno v pravidelných intervalech.
Externí evaluace, bezpečnostní audity a výzkum
jsou důležitou a nezbytnou součástí strategie rozvoje
a zlepšování intervencí a služeb.
Doporučení pro klíčové instituce
Klíčové instituce, jako policie, státní zastupitelství,
soudy, sociální odbory, zdravotníci a specializované
poradny pro oběti domácího násilí, sehrávají
v ochraně obětí, prevenci dalšího násilí a postihování
pachatele nejdůležitější roli. Proto potřebují pro
případy domácího násilí jasné a standardizované
postupy. Ty by měly obsahovat:
Specializované policejní jednotky pro případy domácího
násilí.
Specializované státní zástupce a soudy.
Efektivní zákony pro ochranu oběti (např. zákaz přiblížení,
možnost vykázat pachatele z bytu, ochrana
práv oběti v trestním řízení apod.).
Komplexní a vyčerpávající doporučení a instrukce.
Podrobné školení a výcvik zaměstnanců (minimálně
dva týdny).
Monitoring intervencí prováděný vedením instituce.
Standardy kvality a kontrola kvality.
Externí hodnocení a bezpečnostní audity.
Instituce z pohledu oběti
Chcete-li získat představu o tom, jak je vaše instituce či
organizace vnímána obětí domácího násilí, můžete si
vyzkoušet užitečné cvičení. Představte si, že jste se
stal/a obětí násilí a hledáte pomoc u své instituce/organizace.
Čeho byste si všímal/a? (popis tohoto cvičení naleznete
v příloze).
Více informací o intervencích, které jsou citlivé vůči obětem,
najdete v příloze Vstupní pohovor.
7. STANDARDY
PRO JEDNOTLIVÉ
INSTITUCE A ORGANIZACE
V předešlé kapitole jsme hovořili o tom, že všechny
instituce a organizace, na které by se mohla obrátit oběť
domácího násilí s žádostí o pomoc by měly mít vypracovány
základní standardy práce s touto problematikou.
Ty instituce, které sehrávají důležitou a nepostradatelnou
roli při řešení problematiky domácího násilí (např.
specializované poradny a azylové domy, policie, zdravotníci,
soudní systém, programy pro pachatele apod.)
musí mít vypracované specifické standardy odpovídající
jejich roli, úkolům a posláním.Tyto instituce by také měly
spolupracovat s ostatními složkami, které jsou v systému
pomoci oběti klíčové a koordinovat s nimi své intervence.
Standardy a doporučení pro spolupráci najdete
v kapitole 14.
V několika posledních letech byly vypracovány i mezinárodní
standardy a doporučení (viz např. Council of Europe
1997; Humphreys et al. 2000; Tayler Browne 2001; WAVE
2004; United Nations/ Division for the Advancement of
Women 2005; Hester/Westermarland 2005). V této kapitole
uvádíme některá doporučení specificky zaměřená na
jednotlivé typy institucí a organizací. Bohužel není v možnostech
tohoto manuálu postihnout kompletně všechny
typy institucí, které by mohly být součástí interdisciplinární
spolupráce a proto se soustředíme zejména na ty z nich,
které sehrávají v oblasti prevence opakovaného násilí na
ženách a dětech stěžejní roli a mají specifickou odpovědnost
při ochraně a podpoře obětí.
7.1. Ženské neziskové organizace:
Podpůrné a poradenské služby
Ženská poradenská a konzultační centra sehrávají nezaměnitelnou
roli v poskytování komplexní podpory a pomoci
obětem domácího násilí a jsou blíže popsány v kapitole
5 (Síť specializovaných ženských center jako základní
předpoklad efektivní interdisciplinární spolupráce). Jak
bylo popsáno v předchozích kapitolách, aby mohly ženy
a děti, oběti domácího násilí, přerušit cyklus násilí, potřebují
podporu a pomoc zvenčí. Pro tento typ služeb se často
používá termín advocacy, který může vyjadřovat řadu
různých aktivit: zastupování zájmů obětí domácího násilí,
podporu a posílení k tomu, aby byly tyto ženy schopny
hájit svá práva samy, poskytování informací a poradenských
služeb, stejně jako proaktivní a intenzivní podporu
přizpůsobenou jejich konkrétní situaci (Parmar/Smapson/Diamond
2005). Zjištění z výzkumů i praxe ukazují, že
50
KAPITOLA 07
pro skutečně efektivní pomoc oběti je potřeba kombinovat
aktivity vedoucí k posílení práv oběti, zajistit její bezpečí
a nabídnout jí individuálně zaměřenou pomoc a podporu,
která bude zahrnovat i emoční posílení. Právě takováto
kombinace totiž umožní obětem domácího násilí dosáhnout
právní ochrany, ale zároveň je posílí v tom, aby získaly
důvěru samy v sebe, překonaly trauma z prožitého
násilí a mohly žít plnohodnotný život bez strachu a násilí
(Hester/Westermarland 2005). Výzkumy také ukazují, že
ženy, které obdržely proaktivní, intenzivní a komplexní
podporu, projevovaly více spokojenosti s poskytovanými
službami. Byly také připravené a ochotné častěji hlásit případy
domácího násilí na policii a podniknout právní kroky
(v oblasti rodinného, občanského i trestního práva),
vedoucí k nápravě jejich situace (Parmar/Sampson/Diamond
2005).
V posledních deseti letech byla založena téměř ve všech
zemích Evropy řada ženských poradenských center, které
nabízejí komplexní poradenství, odpovídající potřebám
obětí násilí. V rámci své činnosti vytvořily doporučení
a standardy pro poskytování těchto služeb tak, aby se
předcházelo sekundární traumatizaci (WAVE 2002b;
WAVE 2004).
Standardy služeb poskytovaných ženskými
organizacemi:
Poradenství „šité na míru“ potřebám oběti.
Vztah založený na důvěře a empatii.
Komplexní, intenzivní a v případě potřeby i dlouhodobá
podpora a pomoc.
Proaktivní přístup (udržování kontaktu s obětí,
návštěvy oběti, pokud se dostane do krizové situace,
posílení pocitu, že v tom není sama a někomu na
ní záleží apod.).
Emocionální podpora a pochopení strachu a obav
oběti.
Průběžné vyhodnocování rizik a příprava bezpečnostního
plánu společně s obětí.
Praktická pomoc a asistence (finance, zaměstnání,
bydlení, bezpečnost apod.).
Komplexní pomoc ve vztahu k dětem.
Podpora oběti v získávání náhledu na její situaci
a opatrné nabourávání postojů, které vedou k tomu,
že žena zůstává v násilném vztahu, a které ji brzdí
od plnohodnotného prožívání života bez násilí.
Udržování rovnováhy mezi posilováním žen k tomu,
aby učinily právní kroky (např. podaly trestní oznámení,
požádat o rozvod apod.), a tím, aby je organizace
netlačila do něčeho, co samy nechtějí nebo na
co nejsou připraveny.
Podpora a posílení žen žít nezávislé životy bez ná-
silí.
Respektování jejich rozhodnutí.
Podpora obětí zapojit se do procesu vyhodnocování
kvality poskytovaných služeb.
Úzká spolupráce s dalšími institucemi a organizacemi
s cílem motivovat je k větší podpoře obětí domácího
násilí.
Poskytování komplexních služeb obětem domácího násilí
je velmi náročný úkol a je nezbytné, aby pracovnice těchto
center průběžně procházely školeními a výcviky a měly
sestavený individuální plán dalšího vzdělávání. Práce
s traumatem, které prožívají oběti násilí, je velmi zátěžová
a stres i vlastní trauma se mohou přenášet na pracovnice
poradenských center. Supervize, emoční podpora a solidarita
týmu jsou nezbytné pro zachování energie a předcházení
pocitům deprese a vyhoření. K udržení „pozitivního
ducha“ přispívá i pozitivní zpětná vazba ze strany
klientek.
Služby pro imigrantky a ženy z etnických menšin
Poradenství pro oběti domácího násilí by mělo zahrnovat
také adekvátní služby pro oběti - imigrantky a příslušnice
etnických menšin a mělo by zohledňovat specifika jejich
situace, včetně možné zkušenosti s projevy rasismu.
Služby by měly být poskytované v různých jazycích, případně
nabízet možnost překladu (Parmar/Sampson/Diamon
2005a).
Ženy s tělesným postižením
Opatření zajišťující asistenci a podporu pro ženy s nějakou
formou postižení by měly zahrnovat bezprahový přístup,
v azylových domech i poradnách možnost přijetí ženy na
vozíku, informační materiály speciálně upravené pro ženy
se zrakovým či sluchovým postižením a poradenství,
zaměřené na specifické potřeby žen s těmito typy postižení.
K dispozici by měl být i personál speciálně vyškolený
pro práci s ženami s mentálním postižením.
Standardy azylových domů pro ženy, oběti násilí
a krizové linky
Výše zmíněné standardy jsou platné také pro specializované
azylové domy a krizové linky.V azylových domech je
však obzvláště důležité zajistit dostatečná bezpečnostní
opatření, která by chránila jak oběti, tak i pracovnice.
Násilní partneři se velmi často pokoušejí vypátrat místo
pobytu svých žen a dětí a přesvědčit je (či je v některých
případech násilím donutit), aby se vrátily domů, nebo se
jim pomstít za to, že si „dovolily“ je opustit. Proto je velmi
důležité, aby specializované azylové domy byly bezpečným
místem a byly vybavené bezpečnostními dveřmi,
mřížemi a poplašným systémem. Azylové domy pro ženy,
oběti domácího násilí, by neměly být hierarchizované instituce
s příliš přísnými a striktními pravidly. Kontrola a moc,
kterou měl nad ženou její partner, by neměla být nahrazena
kontrolou a mocí instituce. Je také nutno odlišovat specializované
azylové domy pro oběti, které nabízejí komplexní
a specifickou podporu a pomoc od jiných typů azylových
domů, které řeší i celou řadu dalších problematik
(bytové otázky apod.). Ty jsou do značné míry limitované
svým širokým zaměřením a nemohou ve většině případů
splňovat standardy požadované pro azylové domy pro
oběti domácího násilí (včetně standardu zajištění bezpečnosti,
ochrany před pachatelem násilí apod.).
Všechny služby i azylové domy pro oběti domácího násilí
by měly být strukturovány demokraticky, posilovat postavení
žen, obětí násilí a podporovat ženy, aby se zapojily do
procesu rozhodování o poskytovaných službách.Tak např.
v řadě azylových domů se ženy setkávají jednou týdně
a na těchto schůzkách se podílejí na rozhodování o pravi-
51
dlech a otázkách týkajících se života v azylovém domě. Síť
WAVE11)
vytvořila standardy a doporučení pro zakládání
azylových domů pro ženy, oběti domácího násilí, a jejich
provoz. Manuál je možno stáhnout v šesti jazycích (angličtina,
němčina, italština, finština a maďarština) na internetových
stránkách WAVE (viz přílohy).12)
Nevhodnost párové a rodinné terapie a mediace v případech
násilí ve vztahu
Párová a rodinná terapie obdobně jako mediace nejsou
vhodnými přístupy a metodami práce v případech, kdy ve
vztahu dochází k násilí, protože kladou příliš malý důraz
na nerovnost moci mezi pachatelem a obětí a neberou
v potaz otázku zastrašování oběti. Domácí násilí není problém,
který by pramenil ze vztahu, případně z problémů
v komunikaci, ale je zapříčiněn osobou, která se dopouští
násilí. Práce na ukončení násilí by se proto měla týkat
pachatele, oběti by mělo být poskytnuto specializované
poradenství a podpora pro překonání traumatické zkuše-
nosti.
Role ženských neziskových organizací poskytujících
podporu pro oběti násilí v interdisciplinární spolu-
práci
Ženské neziskové organizace poskytující komplexní služby
pro oběti domácího násilí představují základní
a nezbytný typ služeb v oblasti prevence násilí. Tak jako
pacienti s určitým onemocněním potřebují odborného
lékaře, který by jim pomohl, potřebují i oběti násilí specializovaný
typ služeb, který jim pomůže vyrovnat se s náročnou
životní situací a zkušeností, naučí je, jak se ochránit
a zajistit si větší bezpečí, překonávat různé negativní
důsledky, které s sebou násilí přináší a pomůže jim připravit
se na plnohodnotný život bez násilí. Jiné typy institucí,
poskytujících služby v širším rozsahu (sociální odbory,
zdravotníci apod.), sehrávají při řešení problému domácího
násilí velmi důležitou roli, ale nemohou samy o sobě
poskytnout komplexní pomoc. Organizace nabízející specializované
služby pro oběti domácího násilí jsou proto
hlavním místem, kam mohou ostatní instituce odesílat
oběti pro odborné a komplexní poradenství a pomoc,
a měly by být dostupné ve všech regionech země (viz
kapitola 5).
7.2. Zdravotnictví
Domácí násilí vážně narušuje fyzické i duševní zdraví oběti
a má i negativní vliv na její prožívání sebe sama a duševní
pohodu (Gloor/Meier 2004; World Health Organization
2002, 2005). Reprezentativní výzkum provedený
v Německu ukazuje, že zdravotnictví je velmi často první
institucí, kde oběť domácího násilí požádá o pomoc
(Federal Ministry for Family Affairs, Senior Citizens,
Women and Youth BMFSFJ 2004). Oběti často vyhledají
zdravotnickou pomoc i s obtížemi, které s násilím nesouvisí
(např. pravidelné kontroly v těhotenství apod.). Zdravotnická
zařízení proto mají jedinečnou šanci identifikovat
problém domácího násilí a iniciovat další pomoc. Tento
potenciál však často není využíván, ať už z důvodu nedostatečné
informovanosti zdravotnického personálu,
neznalosti jak reagovat na tyto případy nebo nedostatku
kontaktů na organizace poskytující komplexní pomoc.
Pokud oběť vyhledá ošetření, ne vždy přizná skutečný
důvod svých zranění a zdravotních problémů. Často se
stydí nebo má strach hovořit o násilí, kterého se na ní
dopouští blízká osoba. V řadě případů ji do nemocnice
doprovází násilný partner, který se jí snaží zabránit říci
pravdu. Někdy se zdravotníci mohou cítit nejistí zeptat se
na násilí přímo, např. mají-li podezření, ale oběť jej sama
otevřeně nepřizná. Zpráva vydaná British Home Office
uvádí vyjádření jedné z obětí, která popisuje její návštěvu
u obvodního lékaře:
„Řekla jsem mu, že jsem upadla. … Nezeptal se mě na
žádné podrobnosti. Řekla jsem, že jsem upadla a jeho
pohled jasně říkal ,no, myslím že to tak docela nebylo, ale
když jinak nedáte…‘ Pamatuji si, jak jsem tam seděla
a říkala si ,zeptej se mě, zeptej se mě, no tak, udělej to,
prosím,’ ale on se nezeptal. Protože se mě nezeptal, nic
jsem neřekla.“ (Home Office 2004:1).
Jestliže se u pacientky objeví symptomy, jejichž příčinou by
mohlo být partnerské/domácí násilí, zdravotníci by se měli
vždy přímo a citlivě dotázat na původ zranění. Způsob
dotazování by měl být empatický, oběť by neměla být obviňována.
Zdravotníci se na násilí neptají přímo, protože je
jim to nepříjemné nebo proto, že nevědí, jak se zeptat šetrně,
aniž by vyvolali obrannou reakci pacientky. Dalším
důvodem je také domněnka, že oběť si nepřeje o násilí
hovořit, pokud sama nezačne. Výzkumy mezi pacienty
však ukazují, že oběti i ti, kdo násilí ve vztahu nikdy nezažili,
spíše oceňují, když se zdravotníci na možnost výskytu
násilí ve vztahu zeptají, a nehodnotí tento typ otázek negativně
(Taket/Beringer/Irvine/Garfield 2004).Ve zdravotnictví
existuje bohatá diskuze na téma způsobu dotazování na
násilí v rodině. Ann Taket a její spolupracovníci nabízejí dvě
základní metody, ze kterých můžeme vycházet:
Rutinní dotazování
Znamená přímé dotazování se na zkušenost s násilím ve
vztahu každé ženy, která vyhledá lékařskou pomoc a to
bez ohledu na přítomnost podezřelých okolností nebo
podezření na násilí.
Selektivní dotazování
Přímé dotazování na násilí ve vztahu pouze v případech,
kdy existuje podezření, že tyto příčiny vedly ke zranění
a kdy jsou přítomny specifické symptomy.
Seznam možných znaků/symptomů domácího násilí
V následující části uvádíme ne zcela vyčerpávající
seznam možných projevů týrání, převzato podle Ann
Taket (2004:2):
Fyzické symptomy
Potíže spojené se stresem, bolesti hlavy, problémy
se zažíváním apod.
Sexuálně přenosná onemocnění, vaginální infekce
nebo jiné gynekologické problémy, potrat (či předcházející
potraty).
Opakovaná přerušení těhotenství, narození mrtvého
dítěte.
52
11)
Women Against Violence in Europe
12
) Organizace ROSA vytvořila manuál doporučení v českém
jazyce a je k dispozici pod názvem Azylový dům není jen
střecha nad hlavou v o.s. ROSA
Předčasný porod.
Nízká porodní váha dítěte.
Fraktury zárodku.
Modřiny na těle, zejména na prsou a břiše.
Zranění na obličeji, hlavě nebo krku.
Mnohočetná zranění v různých stadiích hojení.
Popáleniny – cigaretové popáleniny a spáleniny ze
svazování.
Ztráta vlasů (odpovídající trhání a tahání za vlasy).
Neobjasněná zranění nebo zranění která neodpovídají
udaným příčinám.
Nevysvětlené „nehody“, které utrpěly děti.
Symptomy v chování
Pacientka se chová ustrašeně, vyhýbavě, rozpačitě.
Partner odpovídá za ženu.
Zneužití alkoholu, drog (např. uklidňujících prostředků
apod.).
Poruchy příjmu potravy.
Časté užívání léků na tišení bolesti.
Neurčité symptomy a okolnosti.
Psychické symptomy
Deprese, úzkost, panické ataky.
Sebepoškozování.
Pokusy o sebevraždu.
Ann Taket (2004) doporučuje, aby bylo selektivní dotazování
běžnou praxí ve všech zdravotnických zařízeních.
Některé základní zdravotnické služby by měly provádět
rutinní/běžné dotazování všech pacientek bez rozdílu
(např. gynekologie, pohotovost apod.). Výzkumy v této
oblasti totiž ukazují, že v např. v těhotenství vzrůstá riziko
(prvního) fyzického napadení.
Rutinní dotazování má několik výhod:
Poskytuje všem ženám bez rozdílu informace, co je
to domácí násilí (nejen fyzické), a rozšiřuje myšlenku,
že násilné chování je neakceptovatelné.
Přispívá tedy ke zvyšování obecného povědomí
o této problematice a k šíření důležitých informací
(ženy pak mohou předat tyto informace svým známým
či kamarádkám, které mohou mít problém
s násilím ve vztahu).
Pomáhá snižovat pocit stigmatizace spojený se zneužíváním
a tabu, která obestírají tento problém .
Přináší obětem jasnou zprávu, že nejsou jediné, kdo
zažívá něco takového, že násilí je nepřijatelné a jeho
oběti si zaslouží pomoc.
Doporučení pro zdravotníky
Zaměstnanci zdravotnických zařízení by měli:
Rozpoznávat signály a symptomy násilí.
Zabezpečit soukromí při rozhovoru s pacientkou.
Dotazovat se na násilí (otázky na násilí jako součást
běžné praxe nebo předkládání specializovaných
dotazníků).
Citlivě přistupovat a zacházet s fyzickými, psychickými
a emočními traumaty, včetně možných psychosomatických
onemocnění nebo jiných potíží pramenících
z prožitého násilí.
Zajistit pomoc a podporu.
Zajistit, že nebezpečí bude vyhodnoceno a bude
vypracován bezpečnostní plán (např. podpořit oběť,
aby se nevracela do společného bytu k násilnému
partnerovi, pokud se nachází v nebezpečné situaci,
pomoci najít jí i dětem bezpečné místo, kam by mohly
odejít apod.).
Důsledně dokumentovat zranění a další symptomy
(včetně případného pořízení fotografií).
Sběr a zajištění důkazů, které mohou být vyžádány
z důvodu forenzní analýzy.
Zajistit důvěrnost sdělení, a pokud to není možné
z určitého právního závazku, měla by o tom být oběť
dopředu informována.
Poskytnutí informací o dostupných službách a možné
pomoci, kontaktování je na organizace poskytující
pomoc obětem násilí (např. kontakty na poradenská
centra, azylové domy apod.).
Doporučení pro management zdravotnických služeb
Vypracujte jasná doporučení a metody práce s obětí
domácího násilí, která budou zahrnovat i způsoby
její podpory.
Zaveďte systém dotazování se na násilí ve
vztahu/rodině (alespoň selektivní dotazování by
mělo být standardem ve všech zdravotnických zaří-
zeních).
Zajistěte pro pracovníky specializované školení (viz kapitola
6), detailní doporučení pro dobrou praxi najdete
v manuálu pro zdravotníky, který vydal např. Department
of Health ve Velké Británii (2005).
Modely spolupráce
Zdravotnická zařízení by měla úzce spolupracovat s ženskými
organizacemi nabízejícími odbornou pomoc obětem
domácího násilí a definovat jasný způsob předávání klientek
a informací. Velká zdravotnická zařízení, jako např.
nemocnice, někdy mají oddělení specializovaná na tuto
problematiku, která poskytují socio-psychologickou podporu
a pomoc obětem násilí. Jistou formou interdisciplinární
pomoci může být i nabízení těchto specializovaných
služeb v ordinaci lékaře (např. jednou týdně), což může
být velmi užitečné např. na venkově nebo v jiných těžko
dostupných oblastech.
7.3. Oddělení sociálně-právní ochrany
dětí a jiné instituce hájící zájmy
dětí
Domácí násilí má negativní vliv nejen na přímé oběti (ve
většině případů ženy), ale i na děti, jeho svědky. Muži se
často dopouštějí násilí i vůči svým dětem, ale i v případech,
kdy nejsou děti samy přímo vystaveny násilí, musí
být násilí vůči jejich matkám vnímáno jako násilí vůči nim
samotným, které v mnoha směrech negativně ovlivňuje
jejich zdravý vývoj (Mullender et al. 2002; Jaffe/Lemon/
Poisson 2003; Eriksson/Hester/Keskinen/Pringle 2005;
Humphreys/Stanley 2006).
53
Teoretické výzkumy i praxe ukazují, že násilí vůči dětem
(a ženám) nekončí ani po odchodu matky od násilného
otce, naopak může dojít k jeho eskalaci. Proto je potřeba
zajistit ochranu dětí před dalším násilím a poskytovat jim
podporu a pomoc v průběhu všech fází separačního procesu
(soudy o svěřování dětí do péče jednoho z rodičů,
kontakt dětí s druhým rodičem apod.), ale i po něm. A to
až do doby, než se podaří překonat traumatizující zkušenost
a znovu nastolit pocit jistoty a důvěry. Děti by nikdy
neměly být nuceny ke kontaktu s násilným rodičem. Klid,
bezpečí a zdravý vývoj by měl mít přednost před právem
rodiče na kontakt s dítětem.
Konvence o právech dítěte (OSN, 1989) zaručuje všem
dětem právo na ochranu před násilím a zároveň uvádí, že
dítě má právo na kontakt s oběma rodiči, což v sobě zahrnuje
také právo kontakt nechtít (jinak by se nejednalo
o právo, ale o povinnost). Přítomnost při násilí (přímá
i nepřímá) děti zraňuje, vyvolává v nich pocity nejistoty,
strachu a viny. Násilní otcové se sami svým násilným chováním
„diskvalifikují“ z plnohodnotné otcovské role a než
jim bude umožněno se s dětmi stýkat, měli by dokázat, že
se změnili (a že se nechovají násilně).
Vyhodnocení nebezpečí, ve kterém se děti nacházejí,
a vypracování bezpečnostního plánu pro děti a jejich
matku by mělo být běžnou součástí práce orgánů sociálně-právní
ochrany dětí a dalších institucí pracujících s dětmi.
Podle Audrey Mullender (2004:3) zastávají profesionálové
pracující s dětmi, včetně učitelů, sociálních pracovnic,
psychologů, lékařů atd., velmi důležitou roli při odhalování
případů domácího násilí a měli by na to být patřičně připraveni
a postupovat velmi citlivě a ohleduplně.
Profesionálové pracující s dětmi by měli:
Najít bezpečný a citlivý způsob, jak se dítěte zeptat
co se děje, když si všimnou jakýchkoli symptomů
násilí (na dítěti nebo v rodině).
Vnímat násilí v rodině jako častou příčinu různých
problémů, které děti trápí.
Dát dětem možnost otevřeně hovořit.
Věřit jim to, co říkají.
Znát kontakty na centra, kde nabídnou pomoc
dětem i jejich matkám, které jsou vystaveny domácímu
násilí. Měli by je podpořit v tom, aby specializovanou
pomoc vyhledaly.
Oddělení sociálně-právní ochrany dětí a další instituce
mají ze zákona povinnost chránit děti, svědky domácího
násilí, a činit právní kroky k zajištění jejich bezpečí. Proto
by měli mít vypracované jasné standardy postupu práce
s obětí a její podpory, ochrany a podpory dětí a snažit se,
aby pachatelé násilí byli vedeni k odpovědnosti za své
chování.
Doporučení pro pracovnice oddělení sociálně-právní
ochrany by měla obsahovat následující body:
Bezpečí pro děti a jejich matky musí být na prvním
místě všech intervencí.
Vztah mezi dětmi a nenásilným rodičem by měl být
posilován, protože pro děti, které byly vystaveny
násilí, to často znamená jedinou jistotu. Posílení dětí
a posílení jejich matek je tudíž paralelním procesem.
Děti by nikdy neměly být nuceny stýkat se s násilným rodičem,
pokud by to znamenalo jejich ohrožení nebo ohrožení
rodiče, který se stal obětí násilí (většinou matky).
Násilní rodiče by měli za své chování nést odpovědnost
(právní i morální), a pokud se chtějí se svými dětmi stýkat,
měli by nejdříve své chování změnit (tj. zastavit násilí,
absolvovat programy pro pachatele násilí apod.).
7.4. Policie
Do prevence domácího násilí se v posledních dvaceti
letech zapojila v mnoha evropských zemích velmi aktivně
i policie. Tento posun je patrný už i v nových členských
zemích Evropské unie. Policie se stává institucí, která se
nejčastěji zapojuje do projektů interdisciplinární spolupráce
a také aplikuje řadu nových postupů a změn. Přesto
však není řada zásahů policie uspokojující a v mnoha
zemích je ještě potřeba přijmout řadu opatření, včetně
intenzivního školení policistů. Oběti domácího násilí se
stále setkávají s nevlídným a odmítavým přístupem a často
musí čelit podceňování násilí ze strany policie. Domácí
násilí bývá ještě vnímáno jako „soukromá záležitost“
a není řešeno „dokud neteče krev“. Oběti, které mají zkušenost
s takovými „nezásahy“, pak ve většině případů
policii znovu nekontaktují, nebo ji přivolají příliš pozdě.
To představuje vážnou překážku prevence násilí v rodině
a napomáhá pachatelům pokračovat v páchání trestné činnosti
bez potrestání. Důvěra oběti v policii a aktivní intervence
jsou proto základními faktory efektivní prevence kriminality
v oblasti domácího násilí. Policie poskytuje své
služby všem občanům ve všech regionech 24 hodin denně
a je snadno dostupná přes nouzové číslo (158). Nejdůležitější
rolí policie je zastavení násilí, ochrana oběti a prevence
dalšího násilí. Aby mohla efektivně vykonávat všechny
tyto úkoly, musí mít policie dostatečné pravomoci, např.
moci v naléhavých případech vstoupit do bytu či domu,
zadržet nebo vykázat pachatele násilí z bytu (viz model
spolupráce v Rakousku a Německu v přílohách).Další důležitou
rolí policie je pečlivě a důsledně vyšetřovat všechny
případy násilí v rodině a zajistit všechny dostupné důkazy.
Policie by měla mít vypracovány jasné standardy a doporučení
pro případy domácího násilí i pro přístup k oběti.
Pro zvýšení efektivity policejních zásahů byly v několika
zemích ustanoveny specializované jednotky pro vyšetřování
těchto případů. Ochrana před násilím a efektivní
vyšetřování jsou úkolem pro policejní management a měly
by být organizovány ve směru „ze shora dolů“. Jako příklad
můžeme uvést strategii London Metropolitan Police
(Londýnské metropolitní policie) „Enough is enough“
(„Dost je dost“, kontakt viz přílohy).
ACPO - The Association of Chief Police Officers (Asociace
policejních důstojníků) vydala dokument „Doporučení
pro vyšetřování případů domácího násilí“ („Guidance on
Investigating Domestic Violence“), který poskytuje doporučení
pro případy domácího násilí, která se týkají průběhu
zásahu, taktiky i strategií.
Podle ACPO jsou priority policie při řešení domácího
násilí následující:
Ochránit život dospělých i dětí, kteří jsou ohroženi
násilím v rodině.
54
Vyšetřit všechny nahlášené případy domácího násilí.
Napomoci efektivnímu zásahu tak, aby byli pachatelé
domácího násilí za své chování trestně stíháni.
Přijmout proaktivní interdisciplinární přístup k prevenci
a potlačování domácího násilí (National Centre
for Policing Excellence 2004:5).
Nejnovějším přístupem na poli domácího násilí je aplikace
nástrojů, které slouží k identifikaci obětí, u nichž hrozí nejvyšší
riziko opakování násilí a další viktimizace, včetně
vážných ublížení na zdraví až smrti oběti (viz Multi-Agency
Risk Assessment Conferences – MARACS).
Londýnská metropolitní policie vyvinula na základě interdisciplinární
spolupráce s dalšími organizacemi a institucemi
a na základě dat ze studie London multi-agency
murder reviews and serious sexual and physical assaults
model vyhodnocování nebezpečí nazvaný SPECSS. Tento
třístupňový model zahrnuje:
1. Prvotní kontakt
2. Vyhodnocení nebezpečí
3. Intervenci vedoucí k prevenci vyhodnocených rizikových
faktorů (Humphreys et al. 2005).
V Rakousku se velmi dobře osvědčily následující prvky
obsažené v zákoně proti domácímu násilí (Austrian Protection
Against Violence Bill, viz přílohy):
Všechna práva a povinnosti policie jsou jasně specifikovány
v zákoně (Police Security Bill).
Na tísňová volání musí policie reagovat okamžitě,
tyto případy mají nejvyšší prioritu.
Policie má možnost a povinnost vstoupit do bytu,
a to i přes nesouhlas pachatele násilí.
Ochrana a bezpečí oběti jsou hlavním cílem inter-
vence.
Vykázání pachatele a zákaz přiblížení jsou velmi
efektivní nástroje, které umožňují policii ochránit
oběť před dalším násilím, a měly by být používány.
Používání zákazů přiblížení a vykázání pachatele je
detailně popsáno zákonem, včetně jejich trvání,
a není závislé na rozhodnutí jednotlivých policistů
v individuálních případech.
V případě že je člověk ohrožen na životě, zdraví
nebo svobodě, policie musí vydat příkaz k vykázání
nebo zákaz přiblížení.
Policie musí monitorovat dodržování zákazů přiblížení
i vykázání z bytu.
Oběť je zbavena břemene souhlasit s vydáním příkazu
na vykázání nebo zákazu přiblížení.
Oběť i pachatel mají zákonné právo na informace,
tyto informace jim předává policie při intervenci.
Spolupráce policie a soudů, intervenčních center
a oddělení péče o děti je integrována v systému
pomoci, a tudíž nezávisí na vůli jednotlivce.
Policie je povinna stíhat jakýkoli trestný čin (ze záko-
na).
Pečlivé vyšetřování a hodnocení důkazů je povinné
stejně jako dokumentace všech zásahů.
Občané mají právo podat stížnost na policejní
postup u nezávislého soudu (Logar 2005).
7.5. Trestní soudy
Jak bylo zmíněno v kapitole 3, u obětí domácího násilí se
objevují specifické překážky podat na pachatele trestní
oznámení a účastnit se trestního řízení. Stud, tabu „udat“
člena rodiny na policii nebo strach z odplaty a dalšího
násilí brání obětem ohlásit násilí a vypovídat na policii
a u soudu. Abychom mohli stíhat a potrestat případy násilí
v rodině, musíme brát v potaz dynamiku násilného vztahu.
Oběti, kterým je poskytnuta specializovaná pomoc
a podpora, jsou připravenější a ochotnější svědčit a spolupracovat
s policií i trestním senátem (Hester/Westermarland
2005). Soudní řízení je pro oběť velmi stresující
záležitost a hrozí vysoká míra sekundární traumatizace.
Proto by soudní systém měl do praxe zavádět takové
postupy, které by redukovaly viktimizaci oběti.
Příklady dobré praxe:
Všechny formy násilí na ženách by měly být trestné
(včetně znásilnění v manželství).
Projevy násilí by neměly podléhat nižším trestům,
pokud k nim dochází v rodině, naopak by to měla být
přitěžující okolnost.
Za iniciaci trestního stíhání vůči pachateli domácího
násilí by měl nést odpovědnost stát, ne oběť domácího
násilí.
Násilí na ženách by mělo být efektivně trestáno
(s důrazem na pečlivé vyšetřování a sběr důkazů).
V průběhu trestního řízení by měla být aplikována
všechna dostupná opatření pro ochranu oběti a prevenci
dalšího násilí.
Oběti by měly mít právo účastnit se trestního řízení,
klást otázky, přinášet důkazy a žádat náhradu škody
(v rámci trestního nebo občanského práva).
Oběti mají mít právo na bezplatné zastupování
a právní poradenství v průběhu trestního řízení.
Zvláštní pozornost musí být věnována bezpečí oběti
před, v průběhu a po výslechu u soudu, nemělo
by dojít ke konfrontaci oběti a pachatele (např. je
třeba zajistit oddělené místnosti pro čekání na
výslech apod.).
Oběti by měly mít právo na zvláštní ochranu
a zacházení i při výslechu a předkládání důkazů.
Soudci, státní zástupci a obhájci by měli projít školením
o zacházení s obětí násilí s cílem předejít
sekundární viktimizaci.
Oběti by neměly být nuceny k opakovaným výpovědím
(na policii, u soudu atd.).
Oběti mají mít zaručen přístup k informacím o svých
právech v trestním řízení (rámcové rozhodnutí Rady
Evropy).
Soudy a státní zastupitelství by měly ustanovit specializovaná
oddělní, která se by se zabývala problematikou
násilí na ženách (Logar 2005).
7.6. Civilní soudy
Aby mohly zákony skutečně chránit oběti před násilím, je
potřeba, aby nebyly pouze na papíře, ale byly důsledně
naplňovány i v praxi. Zákonná opatření musí jít ruku v ruce
55
s dostatečným množstvím dostupných služeb pro oběti
násilí a intervenčními centry koordinujícími aktivity ve prospěch
obětí (viz Federal Ministry for Family Affairs, Senior
Citizens, Women and Youth BMFSF 2004; Humphreys et
al. 2006; United Nations 2005; Council of Europe 2006).
Důsledná aplikace zákonů na ochranu obětí před násilím
je jedním z pilířů „dobré praxe“ a zahrnuje celou řadu strategií,
jako např.:
Co největší počet pracovníků z institucí, které zajišťují
aplikaci zákonů na ochranu obětí v praxi, by měl
projít školením a mít přístup k informacím o problematice
domácího násilí.
Školení by nemělo být zaměřeno jen na právní
aspekty, ale také na smysl a implementaci zákona.
Vypracování systému školení, který by prostupoval
celou institucí ve směru shora dolů (ve smyslu hie-
rarchie).
V rámci instituce by měly být vyškoleni školitelé pro
danou oblast.
Informace o aplikaci práva na ochranu oběti musí
být poskytovány také široké veřejnosti.
Základními prvky efektivní ochrany obětí jsou:
Jasně regulovaná ochranná nařízení, ochrana pro
všechny ženy/osoby žijící v rodinách a blízkých vzta-
zích.
Aplikace ochranných nařízení i v případech psychického
násilí a tzv. slídění.
Ochrana individuální sféry oběti (domov, zaměstnání,
školky, školy atd.) a zákaz kontaktovat oběť
(i telefonicky či písemně).
Rychlý přístup k ochranným mechanismům, právní
pomoc a podpora pro oběti.
Rychlé vydávání ochranných opatření, např. ve formě
předběžných opatření.
Efektivní aplikace ochranných opatření (např.
v Rakousku má policie právo zajistit dodržování
těchto opatření).
Úzká spolupráce soudů s policií a organizacemi
poskytujícími pomoc a ochranu oběti.
7.7. Cizinecká policie
Legislativa by měla zajistit, aby imigrantky dostávaly povolení
k trvalému pobytu nezávisle na manželovi a aby měly
přístup k pracovnímu povolení a sociální síti. Ženy, které
nemají legální povolení k pobytu a jsou vystaveny násilí
v partnerském vztahu, jsou zvláště ohroženou skupinou,
protože se bojí vyhledat jakoukoli pomoc, především ochranu
ze strany policie. Jsou totiž vystaveny riziku vyhoštění,
zatímco jejich partneři velmi často nejsou za své násilné
chování nijak postihováni. Ženy v takovéto situaci by neměly
být vyhoštěny, ale mělo by jim být zajištěno právo k trvalému
pobytu/azyl na základě humanitárních důvodů.
7.8. Práce s pachateli domácího násilí
K ukončení násilí je potřeba pracovat i s pachatelem
domácího násilí. Programy pro pachatele jsou jednou
z forem intervence, musí proto být integrovány do celkového
přístupu boje proti násilí, doplněné právní ochranou
a komplexní psychosociální podporou oběti (Gondolf
2001, in Logar/Rösemann/Zürcher 2002).
Potřeby a bezpečí oběti musí být hlavními prioritami programů
pro pachatele násilí. Ty musí být provozovány
v úzké spolupráci se službami podporujícími oběti.
Příklady:
Od roku 1999 provozují Men’s Counselling Service
a Vídeňské intervenční centrum program pro pachatele
domácího násilí jako společný projekt, splňující nároky
mezinárodních standardů.13)
Ve Velké Británii představuje jeden z příkladů projektů
práce pachateli domácího násilí organizace RESPECT.
Sdružuje individuálně pracující profesionály, školitele
a poradce, kteří pracují s pachateli násilí a jejich (bývalými)
partnerkami.
Filozofií RESPECTu je:
Domácí násilí je nepřijatelné a musí být řešeny
všechny jeho případy.
Mužské násilí vůči partnerkám a bývalým partnerkám
je projevem zneužívání moci a kontroly v kontextu
mužské dominance nad ženami.
Případy násilí v homosexuálních vztazích nebo případy
násilí žen vůči mužům nemají stejný základ
jako násilí mužů vůči ženám.
Pachatelé jsou odpovědni za násilí, kterého se
dopouštějí.
Pachatelé se mohou změnit.
Programy pro pachatele musí být integrovány do
systému pomoci obětem.
Každý, kdo je zasažen domácím násilím, má mít přístup
ke specializované pomoci.
Součástí práce s pachateli i oběťmi domácího násilí
musí být podpora alternativních, pozitivních a konstruktivních
modelů vztahů mezi lidmi.
Profesionálové pracují v oblasti domácího násilí by
se měli snažit aplikovat tyto principy i ve svém osobním
životě.
Hlavní cíle RESPECTu jsou:
Bezpečí žen a dětí zaujímá přední místo v práci
všech členů Respektu.
Podpora intervencí, které vedou k prevenci násilí
a týrání s cílem zajistit větší bezpečí pro osoby ohrožené
násilím.
Zajištění odpovídajících podmínek pro programy pro
pachatele domácího násilí s tím, že tyto programy
doprovázejí služby podporující a ochraňující oběť.
Antidiskriminační vztahy mezi členy RESPECTu,
model rovného vztahu mezi muži a ženami, jedinci
a institucemi.
Zajištění dalšího vzdělávání, vzájemné podpory
i výzkumné činnosti pro členy RESPECTu.
Umožnění sdílení informací a zkušeností mezi členy
RESPECTu.
56
13)
www.interventionstelle-wien.at
Spolupráce se všemi státními i nestátními organizacemi,
které jsou aktivní v oblasti domácího násilí,
s cílem vytvořit systém fungující v zájmu:
1. žen a dětí, které zažily domácí násilí;
2. pachatelů, kteří jsou motivováni změnit své postoje
a pracovat se svým násilným chováním;
3. pomáhajících pracovníků14)
.
7.9. Sociální, humanitní
a bytové odbory
Ženy, oběti domácího násilí, potřebují finanční pomoc,
která by jim umožnila odchod od násilného partnera
a ochranu před opakováním násilí. V případech, kdy je
žena nucena odejít do azylového domu nebo kdy je
pachateli zakázán vstup do společného obydlí, by žena
měla mít nárok na okamžitou sociální pomoc. V těchto
situacích se totiž ženy často ocitají bez prostředků (často
nemají přístup k žádným společným financím - viz ekonomické
násilí). Specializovanými azylovými domy by
pomoc neměla končit, ale měl by na ni navazovat fungující
systém zajištění dalšího bydlení. Oběti se do tíživé
situace nedostávají vlastní vinou, ale odchod z domova je
často jediný způsob jak ochránit zdraví a život sobě
i dětem.
7.10. Programy zvyšující zaměstnanost
a opatření podporující rovnost
mužů a žen
Ekonomická závislost a chudoba představují pro ženy
zvýšené riziko, že se stanou obětí násilí. Pro posílení
nezávislosti žen je potřeba celé škály rekvalifikačních
a vzdělávacích programů, které jsou zároveň důležitým
faktorem osobnostního rozvoje, posilují ženy v porozumění
jejich vlastní situaci i společenským podmínkám, což
jim umožní aktivně se zapojit i do procesů sociální změny.
Mezinárodní instituce i ženské neziskové organizace vnímají
násilí na ženách jako projev historicky podmíněné
nerovnosti mezi muži a ženami. Proto existuje důvod
domnívat se, že genderově podmíněné násilí bude existovat,
dokud bude existovat nerovné postavení mezi pohlavími.
Je potřeba zajistit opatření podporující rovnost mezi
muži a ženami a to i v kontextu ekonomického života
(obzvláště na trhu práce). Pro ženy je zásadní mít vlastní
příjem, který jim umožní žít život nezávislý na jejich partnerovi,
obzvláště pokud mají děti.
7.11. Standardy pro městské
a krajské úřady
Základním požadavkem v této oblasti je existence Národního
akčního plánu boje proti násilí na ženách. Na Páté
světové konferenci o ženách se členské státy OSN zavázaly
připravit a přijmout akční plány, jejichž prostřednictvím
by zajistily podporu a propagaci zájmů žen a boj proti
jejich diskriminaci (viz OSN 1996). Národní akční plán by
měl sloužit jako ukazatel politických priorit v oblasti dané
problematiky.
Ukazateli efektivní činnosti městských a krajských
úřadů a vlády jsou:
Jasně definovaná odpovědnost a kompetence jednotlivých
institucí na vládní, regionální a místní úrovni
v oblasti boje proti domácímu násilí.
Fungující oddělení specializované na problematiku
domácího násilí, jehož fungování je zajištěno z hlediska
lidských i finančních zdrojů.
Administrativní oddělení zajišťující genderový main-
streeming.
Národní akční plán boje proti násilí na ženách
a zajištění finančních zdrojů pro jeho naplňování.
Průběžné aktivity naplňující akční plán, jejich hodnocení
a aktualizace.
Úzká spolupráce s občanským sektorem, zejména
ženskými neziskovými organizacemi.
Dostatečná finanční podpora specializovaných azylových
domů pro ženy, oběti domácího násilí, a dalších
služeb podporujících a pomáhajících obětem, zajištění
efektivní sociální, psychologické, právní a ekonomické
pomoci všem ženám, které zažily některou
z forem domácího násilí, včetně podpory jejich dětí.
Přijetí ustanovení, která by zajišťovala efektivní právní
ochranu obětí domácího násilí a jejich realizaci
v praxi.
Systematický sběr dat v oblasti domácího násilí ve
všech relevantních oblastech.
Průběžné zvyšování povědomí o dané problematice
prostřednictvím mediálních kampaní.
Antidiskriminační opatření ochraňující ženy ve všech
sférách sociálního i politického života, genderový
mainstreeming.
Integrace vzdělávání v oblasti lidských práv do vzdělávacích
programů pro učitele.
Respektování a realizace mezinárodních standardů
pro lidská práva v praxi.
7.12. Příklad hodnocení vládních aktivit
v oblasti domácího násilí
Ve Velké Británii se spojilo více než 50 organizací v iniciativě
EVAW, End Violence Against Women (Ukončeme
násilí na ženách).Tato koalice upozorňuje a vyzývá vládu,
aby realizovala strategie ochrany žen před všemi formami
násilí. Tato koalice sdružuje organizace jako např. Amnesty
International UK, Women's Aid, azylové domy pro oběti
domácího násilí, Women's National Commission, Trade
Union Congress a mnoho dalších.
EVAW hodnotí pozitivně změny, které se v oblasti potlačování
násilí na ženách v poslední době ve Velké Británii
uskutečnily, včetně pilotního projektu soudů specializovaných
na případy domácího násilí, přijetí nových zákonů
chránících dívky před ženskou obřízkou, celkovou novelizaci
zákonů o sexuálních trestních činech a založení specializovaných
jednotek zabývajících se problematikou
nucených sňatků v rámci ministerstva zahraničních věcí.
EVAW ale zároveň poznamenává, že je stále ještě celá
řada věcí, které je potřeba zlepšit a zavést do praxe.V listopadu
2005 byla Women's National Commission (WNC)
57
14)
www.changeweb.org.uk/respect.htm (June 23, 2006)
publikována studie zaměřená na nezávislou analýzu aktivit
vlády v oblasti boje proti násilí na ženách („Making the Grade:
An independent analysis of Government violence against
women’s initiatives“).Tato zpráva analyzuje kroky vlády
v dané oblasti, dosažené úspěchy i změny, kterých je potřeba
dosáhnout (odkaz na tuto zprávu viz přílohy).
8. VYHODNOCENÍ NEBEZPEČÍ
A BEZPEČNOSTNÍ PLÁN
8.1. Vyhodnocení nebezpečí
Oběti domácího násilí neustále čelí riziku, že dojde k opakování
násilí. S pachatelem mají blízký vztah a často jsou
na něm závislé. Specifikem je, že pachatel má nad obětí
velký vliv a moc – nejen prostřednictvím výhrůžek či násilí,
ale také odvoláváním se na lásku a pocity odpovědnosti
za vztah a rodinu. Ukončení násilného vztahu je proto
v mnoha směrech velmi obtížné (viz kapitola 3).
Odborná literatura ukazuje, že:
Nejjednodušším a nejspolehlivějším ukazatelem
domácího násilí jsou předešlá napadení nebo opakovaná
viktimizace oběti.Čím vyšší je počet předchozích
útoků, tím pravděpodobnější je riziko dalšího násilí.
Druhým ukazatelem zvýšeného rizika násilí je
odchod či rozchod. To je také období, ve kterém
vyhledá pomoc nějaké instituce nejvíce obětí (Walby
and Myhill 2000).
Ženy a děti, které byly vystaveny opakovanému násilí,
jsou velmi těžce traumatizovány. Prvním krokem pro to,
aby mohly důsledky masivního traumatu překonat a „žít
dál“, je tedy zajištění jejich bezpečí a obnovení jejich vlastní
kontroly (Herman 1992).
Spolupráce různých institucí na lokální či regionální úrovni
je důležitým nástrojem ochrany obětí (Shepard/Pence
1999). V některých zemích, např. ve Velké Británii, vytvořili
speciální typ služeb pro skupiny zvláště ohrožené násilím,
jako jsou např. interdisciplinární setkávání pro vyhodnocování
nebezpečí násilí (MARACs) nebo speciální
modely intervence, jako např. Metropolitan Police Domestic
Violence Risk Assessment Model (Robinson 2005,
Humphreys et at 2005).
Amanda Robinson (2005:6f) identifikovala pět klíčových
způsobů zajištění a posílení bezpečnosti žen a dětí, které
jsou vystaveny domácímu násilí:
1. Zajištění průběžné komunikace mezi institucemi
a organizacemi, nezbytnost sdílení informací
Aby mohla být zajištěna efektivita práce interdisciplinárních
týmů, je nezbytné zajistit průběžné informování o krocích
jiných institucí.
2. Vyhodnocování rizikových faktorů
Instituce by měly pomáhat obětem pochopit, že jejich
vlastní vnímání rizika a ohrožení je velmi důležité, a pokud
se cítí ohrožené, neměly by tento strach podceňovat.
Vyhodnocení nebezpečí, že se násilí bude opakovat, je
důležitým nástrojem prevence a mělo by vést k identifikaci
možností jak zajistit bezpečí obětí.
3. Zpřístupnění služeb pro oběti
Snadný přístup ke specializovaným službám slouží jako
nástroj ochrany před dalším týráním. Studie ukazují, že
čím více má oběť ve svém okolí osob, které stojí na její
straně a podporují ji, tím více vzrůstají možnosti její ochrany
a bezpečí.
4. Uplatnění doporučení a standardů v praxi
Shepard a Pence (1999) zkoumali ve své studii způsoby,
které by zvýšily efektivitu víceoborové spolupráce, a zjistili,
že jedním z nejdůležitějších faktorů je zapojení a proškolení
pracovníků, kteří přicházejí do přímého kontaktu
s oběťmi
5. Odpovědnost za násilí musí nést pachatel
Pokud pachatelé násilí nebudou muset nést odpovědnost
za své chování, bude se neustále zvyšovat riziko opakování
násilí. Ukazuje se také, že spolupráce mezi soudy
a terapeutickými programy pro pachatele mají pozitivní
výsledky v prevenci vážného fyzického násilí (Shepard
a Pence 1999, Gondolf 2001).
8.2. Bezpečnostní plán
Nezbytnou součástí poskytovaných služeb musí být
vyhodnocování nebezpečí a bezpečností plán. Ten by měl
vycházet vždy z aktuální situace ženy a měl by být pravidelně
aktualizován. Systematické vyhodnocování nebezpečí
a vypracovávání bezpečnostních plánů se již stalo
běžnou součástí standardních služeb poskytovaných specializovanými
ženskými poradenskými centry (viz přílohy).
Tyto postupy by se měly stát běžnou součástí práce i dalších
institucí, např. policie, státních zastupitelství, soudů,
probačních služeb apod.
Doporučení/standardy
Bezpečí obětí musí být hlavním cílem všech intervencí
a jakékoli spolupráce mezi institucemi.
Intervence a spolupráce musí být průběžně monitorována
a vyhodnocována, aby byla zajištěna kvalita
a efektivita poskytovaných služeb.
Součástí standardů každé instituce by mělo být
zajištění bezpečnosti oběti.
Vyloučeny by měly být postupy, které by mohly bezpečí
oběti ohrozit.
Pro zajištění efektivní pomoci je nezbytné zajistit
bezpečnostní standardy pro vlastní zaměstnance.
Kontrolní seznam
Toto je krátký seznam, na kterém si můžete ověřit, jaké bezpečnostní
standardy splňuje vaše instituce či organizace:
Důležitým cílem poskytování služeb obětem domácího
násilí je jejich bezpečnost.
58
KAPITOLA 08
Pro zajištění bezpečí oběti jsou používány všechny
dostupné zákonné prostředky.
Oběti jsou v bezpečí, když přicházejí, zůstávají
i když opouštějí naši organizaci.
Vyhodnocení nebezpečí, které oběti hrozí, je u nás
běžným postupem.
Vyhodnocení nebezpečí je prováděno podle standardizovaných
postupů a doporučení.
Vypracování bezpečnostního plánu je povinné.
Pro vypracování bezpečnostního plánu jsou používány
standardizované seznamy a doporučení
Bezpečnostní plán je pravidelně aktualizován
Při plánování bezpečnosti zastáváme proaktivní přístup
a s obětí zůstáváme v kontaktu, abychom mohli
reagovat na její aktuální potřeby
Poskytujeme nebo zprostředkováváme praktickou
pomoc a podporu, např. instalaci bezpečnostních
zámků, poskytování mobilních telefonů, alarmů atd.
Poskytujeme nebo zprostředkováváme bezpečnostní
služby
Součástí vnitřních standardů je i zajištění bezpečnosti
našich zaměstnanců
9. INTERDISCIPLINÁRNÍ
SPOLUPRÁCE –
TEORETICKÉ POZADÍ
Koncem 60. a začátkem 70. let se v mnoha zemích začaly
aktivistky ženského hnutí zabývat problematikou násilí
na ženách a dětech. Postupně se tímto tématem začaly
zabývat také vlády různých zemí stejně jako mezinárodní
instituce, např. Organizace spojených národů nebo Rada
Evropy. V zemích, které mají tradici služeb pro ženy a děti
ohrožené násilím, se počátkem 90. let začaly rozvíjet programy
interdisciplinární (víceoborové) spolupráce. Ty jsou
založené na zjištění, že efektivní eliminace a prevence
násilí je možná pouze tehdy, pokud se do ní zapojí všechny
zainteresované instituce a organizace (Shepard a Pence
1999; Hague, Malos a Dear 1996; Gloor, Meier, Baeriswyl
a Büchler 2000; Seith 2003; Federal Ministry for
Family Affairs, Senior Citizens, Women and Youth
BMFSFJ 2004).
Od dob, kdy byla problematika domácího násilí vnímána
jako soukromá záležitost bez potřeby intervence z vnějšku,
se v současnosti setkáváme s komplexnějším přístupem,
který počítá s intervenčním přístupem, jenž zahrnuje
spolupráci různých institucí a propojuje jejich odpovědnost
za řešení případu.
V mnoha zemích však stále přetrvává starý přístup k této
problematice, a to způsobuje do jisté míry jen těžko srovnatelnou
situaci v jednotlivých zemích. Ta se zlepšila bezpochyby
pro řadu obětí, nikoli však pro všechny z nich.
Často se totiž setkávají s velmi protichůdnými reakcemi
různých institucí. Na jedné policejní stanici se např. mohou
setkat s velmi pozitivním přístupem a jinde mohou být za
násilí obviňovány a násilí může být bagatelizováno.
Marianne Hester a Nicole Westermaland ve své studii
zaměřené na efektivitu intervencí zjistily, že „teorie i praxe
ukazují, že domácí násilí je velmi komplexní jev, který
vyžaduje interdisciplinární přístup. Ten by měl zahrnovat
podporu a obhajobu práv oběti, stejně jako zapojení
soudního systému a dalších institucí. Jinak řečeno, nekoordinované
a izolované intervence nejsou v případech
domácího násilí účinné. Přístupy, které měly největší
úspěšnost při snižování rizika opakování násilí, kombinovaly
intenzivní, proaktivní, celostní a individuálně přizpůsobené
formy pomoci a podpory. Pro boj proti násilí je
však také nezbytné zahrnout dotazování na násilí v rodině
do každodenní praxe“. (Hester, Westermarland 2005:91).
Interdisciplinární přístup se jeví jako dobrý nástroj či strategie
pro zvýšení kvantity řešených případů i kvality služeb
poskytovaných obětem. Intervenční projekty mají za
cíl koordinovat spolupráci státních institucí, neziskových
organizací a místních aktivit a tím zlepšovat služby poskytované
obětem násilí.Tyto týmy řeší problematiku domácího
násilí jako celek tím, že zkvalitňují služby pro oběti,
shledávají pachatele odpovědným za násilí a zapojují se
do aktivit zvyšujících povědomí o dané problematice
a do preventivních kampaní.
Intervenční programy byly představeny na počátku 90. let
ve Velké Británii, posléze se rozšířily do Německa,
Rakouska a dalších zemí, které přijaly zákony podporující
ochranu obětí a akční plány boje proti násilí na ženách.
Jako model pro tyto intervenční programy v Evropě sloužil
Domestic Abuse Intervention Program (DAP) z Duluthu
(Minessota), který byl vyvinut v 80. letech (Shepard a Pence
1999; Rösemann 1989).
Pod termínem interdisciplinární spolupráce můžeme najít
v různých zemích a regionech různé iniciativy a zřejmě
nenajdeme dvě zcela totožné. Většinou vznikají „směrem
zezdola“ a bývají přizpůsobeny lokálnímu kontextu.
Mohou se lišit v délce svého trvání, struktuře i cílech. Neexistuje
jeden model, který by se dal aplikovat všude.
Modely tohoto druhu spolupráce ale mohou sloužit jako
inspirace pro nové iniciativy, které si z nich mohou vybrat
to, co by bylo aplikovatelné v kontextu daného regionu.
Cílem tohoto manuálu také není podat přesný návod, jak
by interdisciplinární spolupráce měla fungovat, ale spíše
nabídnout přehled různých přístupů s ohledem na jejich
výhody a možné nevýhody a na cíle, které by měly naplňovat
a pro které jsou naopak nevhodné.
Interdisciplinární přístupy nejsou účinné jaksi automaticky,
v některých případech nejsou ničím jiným než projevem
dobré vůle s minimálními praktickými výsledky
a nebo se z nich stanou místa, kde si lidé mohou spolu
popovídat.
Cílem autorek tohoto manuálu proto bylo pojmenovat
hlavní elementy, které určují efektivní a úspěšnou interdis-
59
KAPITOLA 09
ciplinární spolupráci a poukázat na některé modely tzv.
dobré praxe.
Některé indikátory úspěšné interdisciplinární spolupráce
(Hague/Malos/Dear 1996; Humphreys et al. 2000; Logar
2005) jsou zmíněny zde:
Vyškolené odbornice z ženských organizací poskytujících
služby pro oběti násilí sehrávají klíčovou roli.
Instituce zapojené do spolupráce jsou ochotné a kompetentní
provést určité změny ve své vlastní praxi.
Spolupráce není pouhým plánováním a hovořením
o problému, ale zahrnuje konkrétní akce, má formulovány
konkrétní cíle a konkrétní postupy potřebné
k jejich dosažení. Ty jsou ve svém průběhu monitorovány
a vyhodnocovány.
Každá z institucí přispívá personálním obsazením,
ale i finančními zdroji, které jsou nutné k implementaci
konkrétních plánů a stanovených cílů.
Interdisciplinární tým i instituce samy o sobě se snaží
propagovat v praxi rovnost mezi muži a ženami
(gender mainstreeming).
Interdisciplinární spolupráce vyžaduje také podporu
ze strany politické scény, včetně dostatečné finanční
podpory.
Zde uvádíme některé cíle interdisciplinární spolupráce:
Monitoring služeb a intervencí v oblasti domácího
násilí.
Identifikace nedostatků a chybějících služeb.
Koordinace poskytovaných služeb.
Vypracování doporučení a standardů.
Organizování školení.
Preventivní práce v rámci regionu.
Pro efektivní spolupráci je velmi důležité určení základních
cílů, hodnot a úkolů, stejně jako akčního plánu a jeho
implementace a evaluace. Detailnější informace o této
problematice naleznete v kapitolách 12 a 13.
10. KOHO ZAPOJIT?
V ideálním případě by měli být členy interdisciplinárního
týmu zástupci všech institucí a organizací, které se dostávají
do kontaktu s oběťmi domácího násilí a které jsou
povinny podílet se na zlepšování poskytovaných služeb
a prevenci násilí v rodině. Praxe však ukazuje, že získat
pro tento typ spolupráce všechny klíčové instituce není
jednoduché. Obzvláště obtížné se v mnoha zemích jeví
zapojení soudů a státních zástupců. Příkladem dobré praxe
je zřizování specializovaných státních zastupitelství
a trestních soudů právě pro případy domácího násilí, jak je
tomu např. v Estonsku, některých spolkových zemích
Německa a ve Velké Británii. Ze zkušeností se zakládáním
interdisciplinární spolupráce vyplývá, že pokud chceme
s takovouto aktivitou začít, není potřeba spolupracovat se
všemi institucemi hned od začátku. Naopak, příliš mnoho
členů týmu může být do jisté míry překážkou pro dosahování
prvních konkrétních cílů. Vzhledem k tomu že většina
těchto iniciativ nemá stabilní a dostatečné finanční zázemí
a nemá možnost ustanovit hned od začátku celkovou
organizační strukturu, zdá se jako výhodnější začít v menší
skupině, do které se v průběhu spolupráce přibírají noví
členové. Dalším důležitým mottem pro zakládání interdisciplinární
iniciativy je: „kdokoli se o problematiku zajímá, je
tou správnou osobou“. To znamená, že byste měli začít
s těmi institucemi a osobami, kterým skutečně záleží na
zlepšení situace obětí domácího násilí a kteří v tomto
směru skutečně chtějí zlepšit své služby.
Teoretický výzkum i praxe ukazují, že efektivita práce
interdisciplinárních týmů se zvyšuje, pokud se setkávání
interdisciplinárního týmu účastní pracovníci ve vedoucích
pozicích, kteří mohou alespoň do jisté míry ovlivnit implementaci
společných cílů na daném pracovišti, stejně jako
pracovníci, kteří jsou v přímém kontaktu s oběťmi. Ukázalo
se také, že členové, kteří neměli o problematiku skutečný
zájem, nebo byli na setkání vysláni nadřízenou osobou
(což byla jejich jediná motivace se setkání zúčastnit),
většinou „napáchali více škody“, než přispěli k dosažení
společně stanovených cílů.
Z těchto důvodů je možná lepší začít s menší skupinou
motivovaných členů a okruh účastníků rozšiřovat postupně
a pomalu.
Zaměstnanci jednotlivých institucí se dost často obměňují,
což může být jak výhodou, tak nevýhodou interdisciplinární
spolupráce: v případě motivovaného a aktivního člena
se může jednat o velkou ztrátu, ale v jiném případě to
může znamenat zapojení někoho nového, kdo se o problematiku
skutečně zajímá.
Jak již bylo zmíněno, výhodou může být zapojení managementu
instituce stejně jako osoby, která je v každodenním
kontaktu s přímou realitou oběti.
SHRNUTÍ
Začněte pomalu a v menší skupině.
Své aktivity rozšiřujte postupně, s ohledem na
dostupné zdroje.
Jednejte podle principu: „Kdo je pro věc zapálen, je
ten pravý/á.“
Průběžně hledejte zdroje a osoby, které by posílily
práci interdisciplinárního týmu
10.1. Které instituce by měly být
zapojeny?
Na interdisciplinárním přístupu by se měla podílet celá
řada organizací a institucí, a to jak státních, tak i neziskových.
Důležitým momentem tohoto typu spolupráce je
účast a zapojení ženských organizací, které poskytují
služby pro oběti násilí a dlouhodobě se snaží o zlepšení
jejich situace. Jsou velmi důležitými, nezbytnými organizacemi,
které by neměly chybět v žádné formě interdisciplinární
spolupráce a měly by v ní mít centrální a koordi-
60
KAPITOLA 10
nační roli. Důležité je zapojit také instituce, které se podílejí
na prevenci a zvyšování povědomí o násilí na ženách,
a místní orgány samosprávy. Interdisciplinární spolupráce
funguje nejlépe na lokální úrovni a při zapojení institucí,
které spolu mohou být a jsou v kontaktu v běžné praxi.
Důležitou poznámkou je, že ne všichni partneři se musí
setkávat ve stejnou dobu: na činnosti interdisciplinárního
týmu se mohou podílet i tzv. nepravidelní členové. Jinou
formou je ustanovení řídící komise, která se schází pravidelně,
přičemž ostatní členové týmu jsou přizváni, jen
když to vyžaduje náplň a cíl setkání týmu.
10.2. Klíčové instituce interdisciplinární
spolupráce
organizace poskytující služby pro oběti násilí (specializované
azylové domy pro ženy, oběti násilí, krizové
linky, krizová nebo poradenská centra atd.);
poradny a instituce pro imigrantky a národnostní
menšiny;
policie;
oddělení sociálně-právní ochrany dětí;
sociální a humanitární odbory;
bytové odbory;
cizinecká policie;
zdravotníci;
poradny a služby pro oběti násilí;
právníci;
programy a organizace pro děti;
soudci a zaměstnanci soudů;
státní zastupitelství;
probační služby;
odbory místní samosprávy (oddělení pro rovné příležitosti
mužů a žen, oddělení prevence kriminality
apod.);
školy a odbory školství;
ženské a místní organizace;
výzkumná a univerzitní centra, která se zabývají
danou problematikou;
zákonodárci;
ženy, které mají zkušenost s násilím, a jejich děti
jsou v celém procesu velmi důležitými osobami
a měli bychom neustále držet v patrnosti jejich klíčovou
roli v celém systému interdisciplinárního přístupu
(Hague/Mullender/Aris 2003, viz také kapitola
11).
V případě že budete připravovat veřejné kampaně zaměřené
na zvýšení povědomí o problematice domácího násilí,
je důležité do jejich přípravy i realizace zahrnout také
instituce a organizace jako např.:
nábožensky a kulturně zaměřené organizace;
nadace;
grantové agentury;
firmy a společnosti prosazující korporátní odpovědnost
firem apod.
11. JAK ZAPOJIT OBĚTI?
Nesmíme zapomínat ani na ty, kvůli kterým intervenční
projekty vznikají, tedy ženy, oběti násilí. Jsou totiž našimi
partnery a vzhledem k tomu, že jsou to právě ony, které
nakonec budou hodnotit účinnost a efektivitu poskytovaných
služeb, měly by sehrávat v celém procesu interdisciplinární
pomoci důležitou roli. Bohužel v současné době
ještě není „zapojování uživatelek a uživatelů služeb“ běžnou
praxí (Hague/ Mullender/ Aris 2003). Ženy, oběti násilí,
nebývají přizvány ke spolupráci v intervenčních týmech,
a to ani v případech, že i jejich vlastní profese by mohla
být práci týmu přínosná.
Účast a zapojení obětí by pro ně přitom mohlo znamenat
velké posílení, podporu a pomoc při překonávání traumatu
z prožitého násilí, nové spojení se světem i transformaci
jejich zkušenosti v pocit kompetence a vlastní hodnoty.
Ve skutečnosti se však oběti setkávají spíše s opačným
přístupem a často čelí sekundární viktimizaci a obviňování
za prožité násilí.Výsledkem je prohloubení pocitů bezmoci
a pocitů viny. Oběti domácího násilí a jejich děti totiž často
nejsou brány vážně, není jim dostatečně nasloucháno
a bývají stigmatizovány (Hague/Mullender/Aris 2003:80).
I samotní pracovníci pomáhajících profesí, kteří v průběhu
svého života zažili některou z forem násilí, se stydí o této
zkušenosti hovořit, protože řada z nich se setkala s negativní
reakcí lidí ze svého okolí. Erving Goffman (1963) definoval
koncept stigmatu, který popisuje, jak stigmatizace ze
strany okolí vede u oběti k pocitům „přeorganizování či přeměny“
a „zkaženosti“. Stigmatizace se projevuje např. ve
formě předsudků či stereotypů, jako např. „ona je divná“, „je
to slabá osobnost“, „musela násilí vyprovokovat“ apod.
Goffman dále popisuje, jak stigma ovlivňuje prožívání jedince
a vede ke stažení a izolaci od společnosti a k pocitům
zahanbení, viny a nepochopení. Stigmatizované osoby pak
často (oprávněně) vnímají, že okolí je nepřijímá, vyhýbá se
kontaktu s nimi a nejedná s nimi jako se sobě rovnými partnery
(Goffman, citováno v Hague/Mullender/Aris 2003:82).
Tento fenomén může být jednou z překážek, které brání
zapojení obětí násilí do procesu vytváření postupů a standardů
při potírání násilí, a důvodem, proč je toto zapojení
„uživatelek a uživatelů služeb“ tak málo rozvinuto. Abychom
předešli diskriminaci a porušování lidských práv
obětí násilí, musíme tento mechanizmus překonat a brát
v potaz skutečné potřeby obětí. Důležitým krokem je přestat
hovořit o obětech jako o „nich“, ale začít hovořit
o „nás“, protože i my sami můžeme být, a s velkou pravděpodobností
jsme v určité fázi našeho života byli, nebo
budeme, obětí násilí.
61
KAPITOLA 11
Současné koncepty standardů kvality kladou spokojenost
klientky/klienta do centra zájmu organizace či instituce
a stále více se názor cílových skupin a obyvatel zohledňuje
také v rámci komunitního plánování. Např. ve zdravotnictví
získávají svou důležitost a hlas také svépomocné
skupiny a organizace pacientů s různými typy onemocnění
a stále častěji vyjadřují svůj názor při plánování a rozvoji
služeb. Stejně tak organizace pracující v oblasti prevence
násilí by měly zvýšit svoje úsilí a více s oběťmi spolupracovat
a reflektovat jejich pocity a potřeby.
Jak již bylo řečeno, spoluúčast na hodnocení služeb nebo
spolupráce v interdisciplinárních projektech mohou být
pro oběti velmi posilující a podpůrné. „Základem všech
strategií pro zapojení obětí musí být to, že nasloucháte příběhu
týrané ženy s velkou úctou a respektem a prosazujete
její potřeby a názory bez vynášení hodnotících soudů.
Takovýto přístup pak oběť posílí sám o sobě“. (Hague/Mullender/Aris
2003:83).
Způsob zapojení oběti však musí být pečlivě naplánován
a zvážen. Musíme se vyhnout riziku diskriminace, zacházení
s obětí jako s objektem nebo nekompetentní osobou.
Nezbytným předpokladem pro dobrou spolupráci je pak
zajištění bezpečí, klidu, jistoty a respektu.
Činnost institucí i interdisciplinárních týmů by měla počítat
se začleněním a spoluúčastí obětí násilí na jejich fungování
a také počítat s určitými náklady, které si to vyžádá.
Ty by měly pokrýt přípravu, implementaci a evaluaci jednotlivých
kroků, ale také proplacení výdajů na účast obětí.
V tomto smyslu by měly být hrazeny minimálně náklady
na dopravu, hlídání dětí, případně náhrada za ušlou mzdu.
Pokud je to možné, měly by oběti obdržet také finanční
částku za svou účast a přispění, obzvláště pokud se
účastní setkání týmu opakovaně. Odborníci a partneři
spolupracující v interdisciplinárních týmech jsou obvykle
za svou účast a přispění placeni svými institucemi, alespoň
v rámci pracovní doby, a proto bychom neměli předpokládat,
že oběti se budou účastnit a podílet na práci
týmu zdarma. Jejich příspěvek by měl být hodnocen jako
odborná práce a nejen jako „vyprávění jejich příběhů“,
protože to by vedlo k jejich další diskriminaci.
Je také třeba mít na paměti, aby při výběru spolupracujících
žen byla brána v potaz jejich různorodost a aby byly
zastoupeny také ty, které jsou znevýhodněny, ať již kvůli
zdravotnímu handicapu, jazykové bariéře nebo z nějakého
jiného důvodu. Proto bychom měli počítat také s náklady
na přepravu nebo překlad.
Organizace i interdisciplinární programy by se měly
vyhnout zapojení žen z tak říkajíc kosmetických důvodů
(„měli bychom to udělat, budeme pak vypadat lépe“
apod.). Jak již bylo popsáno, zapojení uživatelek a uživatelů
služeb by mělo být plánováno s ohledem na bezpečí
oběti a každý kontakt s obětí by měl být prováděn
s respektem a úctou. Těmito principy by se pak měly řídit
individuální i společné aktivity všech zainteresovaných
institucí.
Gill Hague, Audrey Mullender a Rosemary Aris identifikovaly
tři znaky smysluplného a efektivního zapojení uživatelek/uživatelů
služeb:
Kreativita společných setkání, citlivá facilitace
a zohledňování otázek rovnosti a rozdílnosti.
Převedení výsledků diskuze do praxe a změna
dosavadních postupů.
Zavedení mechanismů kontroly a průběžného informování
o výsledcích Hague/Mullender/Aris 2003:95).
Abychom zabránili tomu, že společná setkávání nepovedou
k žádným konkrétním výsledkům, nebo že oběti násilí
budou zklamané, že jejich příspěvky nebyly zohledněny,
měli bychom vždy následovat tři výše zmíněná doporučení.
Velký význam má pečlivá příprava způsobu zapojení oběti.
Neměli bychom na oběť vyvíjet příliš velký tlak ani ji stavět
do zranitelné pozice. Proto pouhé pozvání oběti na
setkání interdisciplinárního týmu, kde bude konfrontována
se skupinou odborníků a profesionálů, nebývá šťastným
řešením (pokud oběť není již dostatečně posílena a připravena
na takové setkání).
Také projednávání jejího vlastního příběhu a hledání jeho
řešení klade na oběť příliš velkou zátěž. Prostor pro analýzy
individuálních případů poskytují spíše konzultační
centra nebo svépomocné skupiny.
Ženské organizace poskytující služby obětem domácího
násilí by měly být dlouhodobě podporovány, aby mohly
zajistit opakované konzultace a podporu pro oběti, ale
i jejich zapojení do procesu prevence násilí. Nejdelší tradici
v zapojování obětí do interdisciplinárních projektů má
Velká Británie. Dlouhodobou zkušenost mají také se
zakládáním poradních a monitorujících skupin. Některé
z nich jsou integrovány v tzv. fórech domácího násilí a jsou
pak označovány za fóra obětí domácího násilí, jako např.
Phoenix Group v rámci Westminster Domestic Violence
Forum v Londýně.15)
Členky tohoto fóra se aktivně podílejí
na vytváření preventivních programů a přípravě školení
v oblasti domácího násilí. Jedna z členek říká:
„Oběti násilí tam mají stejná práva i stejně důležitý hlas
jako jakýkoli jiný člen. Mohou přijít s jakýmkoli problémem
a všichni ostatní jim naslouchají. Tak například jsme se
zabývali potřebou zřídit krizovou linku. Tato otázka vzešla
přímo od obětí násilí a v současné době ji řešíme a nyní
připravujeme spuštění SOS linky pro oběti násilí.“ (Oběť
násilí, citováno v Hague/Mullender/Aris 2003:82).
SHRNUTÍ
Aby se členové interdisciplinárních týmů mohli cítit jako
„efektivní, přínosná a integrovaná součást poskytovaných
služeb, je potřeba pečlivě zvážit a zajistit financování práce
týmu a začlenit ji jako součást běžných nákladů jednotlivých
institucí (Hague/Mullender/Aris 2003:103). Řadu zajímavých
zjištění a doporučení pro zapojení obětí přináší výzkum Gill
Hagueové, Audrey Mullenderové a Rosemary Arisové:
Zapojení obětí
V této části budou prezentovány některé z metod a strategií
zapojení obětí do procesu zlepšování služeb. Jak již bylo
řečeno, ženské organizace poskytující poradenství pro oběti
násilí mají v procesu zapojování obětí do interdisciplinárních
projektů velmi důležitou roli. To by mělo být vnímáno
62
15)
http://www.westminsterdomesticviolenceforum.org.uk/ (June
27, 2006)
jako důležitá část jejich práce a přínos, nikoli jako něco, co
se děje jaksi mimochodem, prostě proto, že se dostávají do
každodenního kontaktu s oběťmi. Pokud má být zapojení
obětí do procesu bráno vážně a zodpovědně, musí být i tato
práce dostatečně financována a podporována a měla by se
stát centrálním bodem dalšího rozvoje služeb poskytovaných
těmito organizacemi. Neměli bychom očekávat, že
ženské neziskové organizace, které jsou většinou přetížené
poskytováním poradenství a dalších služeb, budou tuto činnost
vykonávat navíc a bez jakékoli podpory.
Doporučení pro zapojení obětí
Mějte na paměti, že oběti násilí se mohou vyskytovat
i v roli zaměstnankyň jednotlivých institucí
a organizací. Projevte jim respekt a úctu a oceňte
jejich přínos pro práci týmu.
Spolupracujte se svépomocnými skupinami pro
oběti násilí a přizvěte je ke spolupráci např. jako
konzultantky pro interdisciplinární spolupráci.
Podporujte zakládání svépomocných skupin.
Zakládejte poradní nebo monitorující skupiny v azylových
domech pro ženy i v rámci dalších poskytovaných
služeb.
Zakládejte poradní nebo monitorující skupiny jako
součást interdisciplinární spolupráce (překážkou
může být, že zakládání takovýchto skupin je dost
obtížné, a to i z hlediska nalezení obětí, které by byly
ochotné v takovýchto skupinách pracovat delší
dobu. Jistou formou řešení může být poskytnutí
finanční kompenzace obětem za poskytnuté odborné
rady a doporučení).
Zajistěte průběžnou spolupráci se svépomocnými skupinami
(např.požádejte spolupracující osoby ze svépomocné
skupiny, aby připomínkovaly návrhy různých
doporučení nebo informačních materiálů pro oběti).
Navštěvujete poradenská centra pro ženy, oběti násilí
(např. jeden nebo dva členové interdisciplinárního
týmu by mohli být přizváni na setkáni se ženami v azylovém
domě nebo v poradenském centru a vyslechnout
si jejich zkušenosti, potřeby a doporučení a pak
je přednést na setkání interdisciplinárního týmu).
Poskytněte podporu a informace ženám, které by se
chtěly zapojit.
Specifické problémy konzultujte se specializovanými
organizacemi (např. s organizacemi pro uprchlíky
apod.).
Vypracujte postup pravidelné integrace zkušenosti
a doporučení obětí násilí do postupů interdisciplinárních
týmů a rozvoje poskytovaných služeb.
Informujte spolupracující skupiny obětí o dosažených
výsledcích.
O výsledcích spolupráce interdisciplinárního týmu
informujte pravidelně ženy na skupinách a setkáních
v azylových domech.
Zaměstnejte odbornice a profesionálky, které se staly
obětí násilí, jako koordinátorky interdisciplinárních týmů.
Další způsoby zapojení obětí
Oběti by se měly podílet na hodnocení činnosti
všech zapojených institucí.
K vyhodnocování spokojenosti uživatelek/uživatelů
služeb (jako součást zajištění standardů kvality) by
měly být pravidelně používány dotazníky, přičemž
musí být zajištěna anonymita klientek/klientů.
Novým prostředkem pro získávání názorů obětí na
kvalitu poskytovaných služeb může být i internet.16)
K tomu můžeme využít např. online diskuze s ženami.
Tento prostředek zároveň zpřístupní problematiku
domácího násilí i ženám z venkova, pro které je
přístup k jiným formám informací velmi obtížný. I zde
je však potřeba dbát na bezpečí obětí. Pachatel totiž
může kontrolovat pohyb oběti po internetu, a proto
by stránky měly obsahovat upozornění na tuto možnost,
návod na vymazání historie a snadnou cestu
jak prohlížení ukončit.
Výsledky a odpovědi z dotazníků musí být integrovány
do průběžného procesu vytváření strategie
organizace a zvyšování kvality služeb.
Zapojení do výzkumných studií a hodnotících zpráv
Uživatelky/uživatelé služeb by měly/i být zapojeny/i
také do výzkumných studií, a to buď individuálně,
nebo v rámci pracovních skupin pracujících na vý-
zkumu.
Pracovní skupina pracující na výzkumu je zde chápána
jako skupina složená z obětí, která poskytuje
doporučení a odborné názory k výzkumu, členky
takovéto skupiny se nemusí navzájem znát, nemusí
se tedy jednat o svépomocné skupiny.
Tyto pracovní skupiny by měly být specializované,
např. pracovní skupina pro menšiny nebo pracovní
skupina pro ženy s nějakou formou handicapu apod.
Zapojení těchto pracovních skupin do výzkumu si
vyžaduje zapojení zkušeného odborníka, který by
zároveň mohl poskytnout obětem podporu a posílení.
Při sestavování pracovních skupin a zajišťování
jejich fungování musí být brány v potaz otázky bezpečnosti
obětí, zajištění hlídání dětí, překladu pro
cizinky stejně jako proplacení nákladů spojených
s účastí žen na výzkumu.
Výzkumné studie by měly být prováděny zkušenými
výzkumnými pracovníky nebo institucemi, které
jsou senzitivní k situaci oběti a k otázkám jejího
bezpečí.
Podpora práv obětí
Oběti domácího násilí by měly mít přístup k informacím,
jak mohou požadovat ochranu svých práv, včetně
kontaktu na ombudsmana a jiné instituce.
Poradkyně a organizace zabývající se otázkami práv
žen a práv obětí by měly posilovat a podporovat
ženy v tom, aby v případech, kdy státní instituce
dostatečně nehájí jejich práva, podávaly stížnosti na
tyto postupy, a to jak na úrovni národních, tak i mezinárodních
soudů.
63
16)
Internet je také stále častějším zdrojem informací o domácím
násilí jak pro oběti, tak i pro pracovníky pomáhajících profesí.
Viz např. stránky Women’s Aid England TheHideout for children
http://www.thehideout.org.uk/
12. ZÁKLADNÍ PRVKY
EFEKTIVNÍ
INTERDISCIPLINÁRNÍ
SPOLUPRÁCE
Interdisciplinární spolupráce je komplexní a stále se měnící
úsilí. Jak již bylo řečeno, je velmi variabilní a v podstatě
nenajdeme dva projekty, které by byly zcela totožné. Každý
si musí vybudovat vlastní strukturu a podobu. Přesto
však může být velmi užitečné poučit se ze zkušeností
jiných a tím se vyhnout některým nástrahám, které na nás
mohou čekat. V této kapitole se budeme věnovat několika
faktorům interdisciplinární spolupráce, které bychom měli
brát v úvahu při přípravě úspěšného a efektivního projektu.
12.1. Důležitost definicí
Pokud chceme pracovat s problematikou násilí na ženách
a dětech, je nezbytné najít společnou definici tohoto problému
(může se stát, že jednotlivé instituce a organizace
používají ve své praxi odlišné definice). Definice používaná
při interdisciplinární spolupráci by měla zahrnovat různorodost
forem domácího násilí a jeho genderovou podstatu.
Většina již fungujících interdisciplinárních projektů
se shodla na tom, že domácí násilí je genderově podmíněný
problém, většinu obětí tvoří ženy a děti a většinu
pachatelů muži (manželé, partneři, otcové).
Deklarace OSN o odstranění násilí na ženách z roku 1993
říká, že: „násilí na ženách je manifestací historicky nerovného
vztahu mezi muži a ženami, který vedl k dominanci
mužů, diskriminaci žen a zamezení naplnění potenciálu
žen“. Pokud není dostatečně brán v potaz historický a genderový
původ domácího násilí, ukazuje se, že vyvíjená
opatření pro prevenci násilí nebývají dostatečně efektivní.
Zde uvádíme některé příklady definicí domácího násilí:
Definice z Deklarace OSN o odstranění násilí na
ženách (1993)
„Pojem násilí na ženách znamená jakýkoli projev genderově
podmíněného násilí, které má nebo by mohlo mít za
následek fyzickou, sexuální nebo psychickou újmu nebo
utrpení žen, včetně vyhrožování takovýmto chováním,
nátlaku a omezování osobní svobody, které se odehrává
jak ve veřejném tak osobním životě.
Pojem násilí na ženách zahrnuje:17)
a) fyzické, sexuální a psychické násilí vyskytující se
v rodině, včetně bití, sexuálního zneužívání nezletilých
dívek, znásilnění v manželství, ženskou obřízku
a další tradiční způsoby, které jsou pro ženy zraňující
a škodlivé, násilí mimo manželský svazek a násilí
spojené s vykořisťováním;
b) fyzické, sexuální a psychické násilí vyskytující se
obecně ve společnosti, včetně znásilnění; sexuálního
zneužívání, sexuálního obtěžování a zastrašování
na pracovišti, ve školství a kdekoli jinde, obchodování
se ženami a nucené prostituce;
c) fyzické, sexuální a psychické násilí páchané nebo
přehlížené státem a státními institucemi, kdekoli
k němu dochází.
Ženy jsou v plné míře oprávněny k užívání plné ochrany lidských
práv a základních svobod v oblasti politiky, ekonomiky,
v sociální, kulturní, občanské i jakékoli další oblasti.“
Definice používaná v Bath and North East Somerset
Housing and Social Services
Domácí násilí obvykle zahrnuje vzorce fyzického, sexuálního
a psychického týrání a zastrašování a má tendenci se
v průběhu času stupňovat ve své frekvenci i brutalitě. Je
projevem zneužívání moci a kontroly jednoho partnera
nad druhým, většinou muže nad ženou, výjimečně ženy
nad mužem (v těchto případech bez mechanismu jakési
„společenské dohody“ tak, jak funguje u mužského násilí
na ženách). Dochází k němu i v homosexuálních vztazích.
Domácí násilí má hluboké negativní důsledky na jednotlivce,
rodinu i celou společnost. (Definice vytvořená Audrey
Mullender a Catherine Humphreys, 1998, citováno
z Humphreys et al. 2000:25.)
12.2. Vize a dlouhodobé cíle
Vybudování společné a jednotné vize je velmi důležitým
krokem pro jednotlivé instituce i pro interdisciplinární přístup.
Vize mohou být definovány v podobě dlouhodobých
cílů jako ideály, kterých by organizace a instituce v rámci
vzájemné spolupráce chtěly dosáhnout, jako „společné
sny“. Společná vize je velmi důležitou hnací silou, která
vytváří energii potřebnou k udržení spolupráce a překonání
nejrůznějších překážek.
Hlavní vizí v oblasti prevence násilí může být představa
světa, v němž si budou lidé rovni a kde bude projevován
respekt k odlišnostem různých lidí, světa, kde budou žít
muži a ženy, rodiče a děti a další členové rodiny jako rovnocenné
bytosti, kde budou vztahy v rodinách i společnosti
podmiňovány respektem k individualitě a zároveň
nezbytností projevovat si navzájem lásku a péči.
Inspirace společnými cíli a společnou vizí a odhodlání
k jejich naplnění jsou základem pro vybudování aktivní,
dynamické a úspěšné spolupráce mezi organizacemi
a institucemi. Rozvoj společných vizí a cílů je také nezbytnou
součástí budování hlavních cílů a poslání jednotlivých
organizací a měly by být uvedeny v jejich stanovách.
Krátkodobější cíle interdisciplinární spolupráce v oblasti
domácího násilí mohou vycházet z představy, jak by měla
společnost přistupovat k násilí páchanému na ženách
a dětech a jak by měly v ideálním případě vypadat koordinované
aktivity. Interdisciplinární přístup by se měl zabývat
procesem hledání ideálních přístupů, např. ve formě cvičení
založeného na případové studii s cílem nalézt ideální
64
KAPITOLA 12
17)
Pojem násilí na ženách zahrnuje výčet těchto forem násilí,
není však úplný, a tudíž bychom jím neměli být limitováni
řešení a intervenci interdisciplinárního týmu (viz přílohy,
sekce cvičení). Překvapivě může být velmi těžké popustit
svou fantazii a nechat dostatek prostoru pro kreativitu
a invenci a „nezajet do vyjetých kolejí“. Pokud se nám
podaří zapojit fantazii a kreativitu, můžeme přijít na velmi
inovativní přístupy a možnosti, jak řešit daný problém.
Nemůžeme uskutečnit pouze ty věci, které nevymyslíme!
Jinak řečeno: „Včerejší vize a sny jsou realitou dneška.“
12.3. Principy spolupráce
Spolupráce interdisciplinárního týmu by měla mít definovány
základní principy, kterými by se měli řídit všichni členové.
Společně s vizemi a cíli vytváří principy spolupráce
teoretický základ práce interdisciplinárního týmu a charakterizují
činnost týmu pro oběti i širokou veřejnost.
Příklady principů práce interdisciplinárních týmů
Násilí není soukromou záležitostí, ale vždy je veřejným
problémem. Proto by s domácím násilím nebo
násilím odehrávajícím se v soukromí nemělo být
zacházeno jako s méně nebezpečným a méně
závažným než s násilím odehrávajícím se na veřej-
nosti.
Oběti nenesou odpovědnost za násilí, kterého se na
nich někdo dopustil. Pro násilí neexistuje žádná
omluva.Všechny instituce a organizace by se ve své
práci měly vyhnout obviňování oběti.
Bezpečí obětí/uživatelek a uživatelů služeb musí být
na prvním místě jakýchkoli společných aktivit.
Oběti mají nárok na odbornou a specializovanou
podporu a pomoc od všech institucí a organizací,
které s oběťmi přicházejí do kontaktu.
Násilné chování musí být zastaveno a pachatel za
něj musí nést odpovědnost.
Další důležité principy podpory a pomoci obětem násilí
jsou uvedeny v kapitole 4.
12.4. Cíle a úkoly interdisciplinárních
iniciativ
Kromě vizí a dlouhodobých cílů potřebuje každá koordinovaná
aktivita i konkrétní a praktické cíle, kterých může
být dosaženo v průběhu trvání projektu nebo v rámci dané
spolupráce.
Každý interdsiciplinární tým si musí vytvořit vlastní program
a rámec úkolů, které mají být splněny. Zároveň by se
měl vyhnout opakování činností a kroků, které již provádí
v dané lokalitě někdo jiný. V takovém případě by se spíše
měl k těmto aktivitám připojit a dále je rozvíjet. Odbornost
a dlouhodobé zkušenosti ženských organizací, které
poskytují pomoc a podporu obětem násilí, by měly být brány
v potaz a měly by tvořit základ interdisciplinárních aktivit.
Tyto organizace totiž velmi dobře znají problematiku
domácího násilí, ale i situaci a potřeby obětí.
Gill Hague a Ellen Malos (1996) identifikovaly následující
úkoly interdisciplinární spolupráce:
Monitoring služeb pro oběti domácího násilí, identifikace
nedostatků v poskytovaných službách a snaha
o překonání těchto nedostatků.
Koordinace poskytovaných služeb.
Zlepšování současného stavu, vytváření strategií
boje proti domácímu násilí, vytváření metodiky
a standardů poskytování služeb.
Zajišťování školení v oblasti domácího násilí.
Zapojení do preventivních a vzdělávacích aktivit (včetně
rozvoje a přípravy programů pro pachatele násilí,
veřejných kampaní, informačních materiálů atd.).
Cíle a úkoly koordinované spolupráce
Cíle a úkoly koordinované spolupráce v různých oblastech
mohou zahrnovat:
Cíl: prevence násilí
Nejdůležitějším cílem jakékoli spolupráce je zvýšení
bezpečnosti a ochrany obětí.
Je známo, že domácí násilí je jeden z nejméně ohlašovaných
a řešených trestných činů. Důležitým
cílem je proto zvýšení počtu ohlášených případů.
Násilí na ženách a dětech bývá také nedostatečně
dokumentováno. Dalším cílem spolupráce by proto
mělo být vyvinutí nebo zdokonalení stávající dokumentace
a formulářů pro zaznamenávání případů
násilí a sběr statistických dat.
Oběti násilí se často zdráhají vyhledat pomoc ze
strachu z odmítnutí nebo bagatelizace problému, ze
studu, obav z nechtěných důsledků ohlášení nebo
kvůli špatným zkušenostem z minulosti. Dalším
cílem kooperace by proto mělo být zlepšení možností
přístupu žen ke službám pro oběti a širší
nabídka služeb.
Pachatelé domácího násilí jsou jen v mizivém
počtu případů nuceni nést odpovědnost za své
chování. Důležitým cílem je proto také zvýšení
počtu řešených případů a potrestaných pachatelů
(ať ve smyslu přestupkového řízení, podmínečného
odsouzení nebo trestu odnětí svobody).18)
Cíl: monitoring služeb, identifikace nedostatků
v poskytovaných službách a snaha o překonání
těchto nedostatků
Iniciovat nebo řešit na místní úrovni výzkumné projekty,
které by se zaměřovaly na potřeby obětí
domácího násilí.
Věnovat se také potřebám specifických skupin (oběti
z řad imigrantek, handicapovaných žen apod.).
Mapovat poskytované služby.
Identifikovat modely dobré praxe.
Identifikovat (kvalitativní i kvalitativní) nedostatky
v poskytovaných službách.
Zavádět projekty, které by překlenuly nedostatky
v poskytovaných službách a zakládat nové služby.
Cíl: koordinace poskytovaných služeb pro oběti násilí
Zlepšování dostupnosti služeb.
65
18)
V České republice zatím bohužel nefungují specializované
terapeutické skupiny pro pachatele domácího násilí jako jedna
z forem přenesení odpovědnosti a důsledků násilného
chování na pachatele
Tvorba a distribuce informačních materiálů (letáčky,
adresáře, internetové stránky apod.).
Propojení jednotlivých služeb.
Zlepšování komunikace a spolupráce mezi jednotlivými
organizacemi a institucemi.
Monitoring a zlepšování způsobů předávání klientek.
Organizování interdisciplinárních konferencí, setkání
umožňujících výměnu zkušeností a školení.
Cíl: vytváření doporučení a metodických pokynů
Formulace doporučení pro spolupráci v rámci víceoborové
spolupráce.
Zlepšování bezpečnostních standardů poskytovaných
služeb.
Odborná pomoc a vedení jednotlivých institucí
a organizací při tvorbě jejich vlastních standardů
a doporučení.
Cíl: školení
Zjistit rozsah provedených školení v rámci jednotlivých
institucí (kolik lidí bylo vyškoleno, kdy, jak dlouho
trvalo školení, jaká byla témata).
Vyhnout se opakování aktivit, při plánování školení
čerpat ze zkušeností organizací, které se školením
v problematice domácího násilí zabývají dlouhodobě.
Vytvořit podskupinu, která by zajišťovala školení.
Využívat kvalitní školicí manuály a programy, případně
vytvořit vlastní materiály.
Zorganizovat školení školitelů (zástupců různých
institucí a organizací).
Pomoc a podpora při tvorbě vzdělávacích programů
a plánu školení pro zaměstnance jednotlivých institucí.
Zaměřit školení na různé cílové skupiny (pracovníci
v přímém kontaktu s obětí, vedení apod.).
Školení by mělo obsahovat teoretické informace
o domácím násilí i praktické metody práce s obětí.
Zahrnout do školení také pohled obětí – jejich potřeby,
problémy, kterým čelí při kontaktu s institucemi
apod.
Školení by mělo zohledňovat kulturní, náboženské,
rasové a genderové otázky, stejně jako problematiku
handicapovaných obětí (čímž nechceme říct, že
by násilí mohlo být omluvitelné vzhledem ke kulturním
nebo náboženským podmínkám!).
Zajištění dlouhodobého interdisciplinárního školení
včetně zajištění finančních zdrojů pro školení.
Průběžná evaluace školení.
Cíl: preventivní činnost
Výroba informačních letáků pro oběti domácího
násilí (se zaměřením na specifické skupiny, tzn.
např. i letáky v cizím jazyce apod.).
Regionální kampaně proti domácímu násilí (můžeme
využít zkušenosti z úspěšných projektů, jako
byla např. kampaň Nulová tolerance, která proběhla
ve Skotsku). (odkaz viz přílohy)
Účast na mezinárodních kampaních, jako je např.
„16 akčních dnů proti násilí na ženách“ (odkaz viz
přílohy).
Pořádání výstav a kulturních akcí zaměřených na
problematiku násilí na ženách a dětech.
Spolupráce s preventivními programy na školách.
13. PROCES SPOLUPRÁCE
KROK ZA KROKEM
Jak již bylo zdůrazněno v předešlých kapitolách, spolupráce
mezi institucemi a organizacemi může nabývat
mnoha podob - od informačních sítí až po institucionalizované
týmy. Cílem interdisciplinární či mezioborové spolupráce
je jít nad rámec neformálních setkávání a dosáhnout
závaznějších forem spolupráce, jejichž výsledkem by
mělo být zavedení změn a zlepšení služeb poskytovaných
obětem domácího násilí. Interdisciplinární fóra a kulaté
stoly se již pořádají v mnoha zemích, a to na regionální
i celonárodní úrovni. Tato kapitola poskytuje informace
o tom, jak začít s interdisciplinární iniciativou, a zabývá se
také možnými strukturami a pracovními metodami mezioborových
týmů.
13.1. Začínáme
Mnoho interdisciplinárních iniciativ vzniklo z popudu ženských
neziskových organizací, které poskytují služby obětem
domácího násilí. To není nic překvapivého, jelikož
potřebu a tlak zlepšit postupy řešení případů násilí cítí nejpalčivěji
ti, kteří se ve své každodenní práci setkávají
s oběťmi násilí a pomáhají jim jejich situaci řešit. Většina
ženských neziskových organizací se však potýká s problémem
zajistit finance alespoň na poskytování základních
služeb pro oběti a jakákoli aktivita v rámci interdisciplinární
spolupráce je vnímána jako „luxus“. I přesto je řada ženských
neziskových organizací aktivní i v tomto směru, jelikož
si uvědomují, že skutečnou a efektivní pomoc obětem
zajistí pouze interdisciplinární přístup a zapojení všech
zainteresovaných státních i nestátních institucí. Jak již bylo
zmíněno v kapitole 10, je lepší začít interdisciplinární spolupráci
spíše s menším okruhem účastníků a plynule rozšiřovat
počet členů, úkoly i financování.
Nápady a doporučení do začátku:
Příprava
Sbírejte a zpracovávejte statistiky o výskytu násilí na
ženách a dětech ve vašem regionu, informace
o počtu klientek, které se obrátily na vaši či jiné
organizace, stejně jako výzkumy a studie o současném
stavu poskytovaných služeb a způsobech řešení
problému násilí v rodině.
Prostudujte a připravte si národní a mezinárodní
dokumenty, akční plány a další materiály, které
66
KAPITOLA 13
zavazují vládu na celorepublikové, regionální i lokální
úrovni poskytovat účinnou pomoc a ochranu obětem
domácího násilí (viz kapitola 2), a použijte tyto
dokumenty jako základ svých doporučení.
Mapování
Zamyslete se, se kterými institucemi a organizacemi
již úspěšně spolupracujete.
Naplánujte první setkání
Svolejte dvě až tři setkání a pozvěte na ně zástupce
institucí a organizací, které jste identifikovali jako
potenciální „spojence“. Cílem setkání by mělo být
založení mezioborové iniciativy ve vašem městě/
regionu.
Jmenujte malou pracovní nebo řídící skupinu, která
bude dále koordinovat vaše aktivity.
Stanovte si pravidelný rámec společných setkání.
Koho přizvat (viz kapitola 10)
S jakými aktivitami můžete začít?
Prvním cílem by mělo být navzájem se poznat
a podělit se o své zkušenosti s problematikou domácího
násilí.
Zorganizujte víceoborové školení, abyste navzájem
prohloubili své znalosti o činnosti jednotlivých institucí
a o vašich zkušenostech.
Zamyslete se, co jednotlivé instituce očekávají od
vzájemné spolupráce a proč jsou ochotné spolupra-
covat.
Pro první setkání identifikujte konkrétní cíle.
Identifikujte, jaké služby pro oběti v oblasti chybí.
Vytvořte společnou vizi, co byste chtěli dosáhnout,
a zamyslete se nad ideálním řešením případu domácího
násilí (viz cvičení v kapitole 12 a v přílohách).
13.2. Vedení a koordinace
Pro zajištění úspěšné a produktivní spolupráce je potřeba
jasně si vymezit roli vedoucího a koordinátora kontaktů
s ostatními organizacemi a jednotlivci. V některých případech
interdisciplinární spolupráce se jejich členové rozhodli
pro tzv. střídavé vedení, jinde jmenovali jednu organizaci,
která má za úkol zajistit koordinaci spolupráce. Bez
ohledu na to, jak vyřešíte tuto otázku, je důležité mít na
paměti, aby byla ohodnocena odbornost a zkušenosti
těch organizací, které jsou nejvíce zapojeny do pomoci
obětem (azylové domy pro oběti násilí, specializovaná
poradenská centra apod.)
V mnoha víceoborových projektech se osvědčilo, když
náplň setkání týmů i jejich koordinaci vedly odbornice
z ženských neziskových organizací, které mají bohaté
odborné i praktické zkušenosti s danou problematikou.
Pokud se setkávání mohou účastnit dvě pracovnice organizace
specializované na problematiku domácího násilí,
mohou pak být naplněny dvě důležité role – facilitace/koordinace
a vlastního přispění do dění v týmu. Přestože
to zejména pro menší neziskové organizace znamená
jistou zátěž, již v mnoha projektech se tento model
osvědčil. Příkladem může být projekt kulatých stolů
v Gladbecku v Německu (viz přílohy).
13.3. Vytvoření struktury setkání
Základ pracovního plánu
Lokální interdisciplinární iniciativy by měly mít vytvořenou
alespoň základní strukturu pracovních setkání. Zde najdete
seznam základních bodů, na které byste neměli zapo-
menout:
Organizace, která má na starost koordinaci, připraví
program setkání a vede jej.
Vytvoření mailing listu.
Pozvánky na setkání.
Pravidelnost setkávání (zpočátku bude možná
potřeba scházet se častěji, např. jednou za měsíc
nebo jednou za tři týdny, později, když spolupráce
dobře poběží, mohou stačit schůzky např. jednou za
dva měsíce. Četnost schůzek závisí na cílech projektu
a dostupných zdrojích).
Souhlas s pravidelnou účastí jednotlivých členů
(může být časově ohraničen, např. po dobu trvání
projektu apod.).
Vypracování a definice konkrétních cílů a kroků
vedoucích k jejich naplnění.
Zápisy z každého setkání a všech aktivit, rozesílání
zápisů všem členům týmu.
Hodnocení průběhu a výsledků spolupráce.
Průběžné hodnocení společných aktivit a výsledků
spolupráce je důležité i pro to, abychom zabránili proměně
setkání týmu na pouhé „mluvení a stěžování.“
Pracovní skupiny
Pokud se interdisciplinární spolupráce účastní větší množství
členů, může být obtížné zajistit, aby spolupráce byla
plodná, nikoho nenudila a byla motivující. Vhodnou metodou,
jak vyřešit tento problém, může být ustanovení pracovních
skupin. To může zajistit vyšší produktivitu práce
a předcházení frustrace z pocitu promarněného času.
Vodítkem pro rozdělení do pracovních skupin mohou být
různé specifické oblasti problematiky domácího násilí (např.
právní opatření na ochranu obětí, situace imigrantek a násilí,
důsledky násilí na děti, programy pro pachatele apod.)
nebo mohou tyto skupiny vznikat na základě konkrétních
úkolů (např. organizování konference nebo školení).
Řídící skupina
Pokud se činnost interdisciplinárního týmu rozšiřuje
a vytvářejí se různé pracovní skupiny, může být důležité
zformovat skupinu, která by řídila a koordinovala jednotlivé
aktivity. Ta by pak měla fungovat jako vedoucí článek
spolupráce jednotlivých institucí. Jejím úkolem může být
koordinace postupů práce a aktivit týmu, zajišťování
finančních prostředků na další aktivity nebo spolupráce
s dalšími iniciativami a projekty, ať už v dané zemi, nebo
na mezinárodní úrovni. Řídící skupina by neměla mít příliš
mnoho členů, ale měli bychom zajistit, aby v ní byly reprezentovány
organizace poskytující přímou pomoc obětem.
13.4. Pracujeme společně: Principy
a metody
Společný základ, respekt a dialog
Je důležité pojmenovat společný základ, z něhož
67
vycházíme a na kterém se shodnou všechny zapojené
instituce. Tuto základnu můžeme postupně rozšiřovat
(viz kapitola 12).
Nesmíme zapomenout pojmenovat také body, na
kterých se účastníci neshodnou, a odhalit příčiny
rozdílných postojů namísto přesvědčování a dohadů.
Je důležité respektovat názory a zkušenosti organizací,
které mají dlouhodobou zkušenost s prací
s oběťmi násilí.
Základ spolupráce by měl vycházet z antidiskriminačních
a antisexistických postojů.
Pozice každé instituce v procesu pomoci oběti by
měla být respektována.
Rozhodování
Za účelem překonání neformálního setkávání a přechodu
ke společným akcím je potřeba zamyslet se i nad procesem
rozhodování ve skupině. Zde jsou uvedené některé
faktory, které bychom měli zohlednit:
Společná rozhodnutí přispívají k budování identity
interdisciplinárního týmu.
Je potřeba vytvořit takovou metodu přijímání rozhodnutí,
která by byla schůdná a v rámci daných
možností uskutečnitelná.
Rozdíly v zastoupených institucích a organizacích
(např. malé organizace x velké organizace, „bohaté“
organizace x „chudé“ apod.) by se neměly odrážet
v procesu rozhodování a „váze“ hlasu dané organi-
zace.
Centrálním zájmem by měla být v procesu rozhodování
situace obětí násilí (jejich názory, potřeby
a zájmy, viz kapitola 11).
Pokud je to možné, rozhodnutí by měla být prováděna
na základě dohody či shody tak, aby se všechny
zastoupené organizace a instituce cítily respektovány
a zahrnuty do procesu.
Cílem činnosti interdisciplinárních týmů je zlepšování současné
situace, a proto by se rozhodovací proces neměl
zastavit na hledání minimálního společného jmenovatele
a tím pádem jisté shody. Účastníci by neměli blokovat progres
a aktivity vedoucí ke zlepšení situace obětí.
V zájmu budování důvěry jednotlivých členů v práci týmu
je dobré shodnout se na tom, že o práci týmu nebudou
jednotliví členové informovat média bez předešlé dohody
s ostatními členy (viz přílohy: Kulaté stoly v Gladbecku).
13.5. Cíle, postupy a akční plány
Abychom postoupili ze stadia hovoření o tom, co by se
mělo změnit, ke konkrétním akcím, je potřeba stanovit si
konkrétní cíle, kterých chceme dosáhnout (viz kapitola 12).
Akční plány, dohody podepsané všemi účastníky a vytvoření
závazné struktury práce představují důležitý základ pro
udržitelnost a funkčnost činnosti interdisciplinárního týmu.
Akční plány by měly obsahovat dlouhodobé i krátkodobé
cíle.Ty dlouhodobé jsou širší a popisují obecné vize a plány,
kterých by mělo být dosaženo, např. zlepšení kvality
služeb pro oběti domácího násilí. Tyto obecnější cíle by
pak měly být rozpracovány do konkrétních cílů a jasně
formulovány (např. zlepšení kvality služeb pro oběti domácího
násilí podporou založení specializovaného azylového
domu v regionu, tato podpora zahrnuje aktivity, které jsou
jmenovány níže a budou provedeny v následujících 3
měsících apod.)
Abychom mohli sledovat a vyhodnocovat naplňování konkrétních
cílů, musíme je formulovat velmi konkrétně a definovat
ukazatele, podle nichž budeme schopni určit úspěšnost
našich aktivit. Tyto ukazatele mohou být kvalitativní
nebo kvantitativní povahy. Pokud je cílem např. vytvoření
pravidel spolupráce mezi dvěmi institucemi, indikátorem
dosažení cíle může být existence psaných pravidel a jejich
aplikace v činnosti obou institucí do určitého data.
Je důležité, aby plánované cíle odpovídaly zdrojům a prostředkům
(finančním, infrastrukturním, personálním), které
máme k dispozici. Pečlivé a realistické plánování je
nezbytné, abychom se vyhnuli zklamání a frustraci, které
mohou vést i k ukončení mezioborové spolupráce.
Cíle, na nichž se tým shodne, by měly být formulovány v akčním
plánu, který by měl mít písemnou podobu a byl stvrzen
podpisy všech účastníků. Akční plán by měl obsahovat:
Společnou definici problému.
Poslání a cíle spolupráce.
Analýzu současného stavu a popis potřebných změn.
Globální a operační cíle.
Časový rámec.
Odpovědné instituce a osoby.
Zdroje určené na naplnění akčního plánu (personální,
finanční, materiální atd.).
Způsoby vyhodnocování.
13.6. Zviditelněte svou práci a úsilí
Nezapomínejte na to, že je důležité o činnosti interdisciplinárních
týmů informovat (oběti, širokou veřejnost,
média, jiné organizace pracující v dané oblasti). Můžete to
udělat například prostřednictvím:
Informačních letáčků.
Výročních zpráv.
Výzkumných a hodnotících zpráv.
Internetu atd.
13.7. Evaluace
Naplňování dohodnutých cílů a akčního plánu musí být
průběžně vyhodnocováno. Jako model pro jednotné
vyhodnocování nám může posloužit cyklus kontroly kvality.
Minimálně jednou ročně by se měl vyčlenit čas a prostor
pro vyhodnocení činností a aktivit, které se uskutečnily.
Doporučujeme najmout si na tento úkol externího
odborníka (viz kapitola 17).
Cyklus aktivit zaměřených na dosažení určitého cíle
Definujte obecné cíle.
Analyzujte současnou situaci v oblasti, ve které
chcete dosáhnout změnu, sbírejte data a informace.
Definujte konkrétní a realistický cíl(e).
Vytvořte akční plán vedoucí k dosažení cílů (strategie,
metody, zdroje a prostředky)
68
Definujte ukazatele, které chcete sledovat, a určete
podle nich, zda byly cíle dosaženy.
Analyzujte a vyhodnoťte výsledky (co fungovalo
a proč, co nefungovalo a proč, co je potřeba změnit
nebo zlepšit).
Učiňte kroky vedoucí ke zlepšení a znovu definujte
cíle.
13.8. Zdroje a financování
Interdisciplinární projekty se ukázaly jako velmi důležitý
nástroj v boji proti násilí, v jeho prevenci a ve zkvalitňování
poskytovaných služeb pro oběti (Federal Ministry for
Family Affairs, Senior Citizens, Women and Youth
BMFSFJ 2004; Hester/Westermarland 2005), ale úspěch
nemůže být dosažen bez patřičných zdrojů. Víceoborová
spolupráce neznamená scházet se a společensky si
popovídat, ale představuje činnost zaměřenou na dosahování
konkrétních cílů, zlepšování a změnu stávajících
struktur a vyvíjení nových aktivit.
Nedostatek finančních zdrojů bývá hlavním důvodem,
proč se započaté iniciativy nerozvíjejí nebo proč nevznikají
nové. Aby mohly interdisciplinární projekty dosahovat
udržitelných výsledků, je pro ně nezbytné zajistit financování.
Každá instituce a organizace by měla vyčlenit
finanční příspěvek, nebo alespoň zajistit uvolňování pracovníků
pro účast v interdisciplinárních projektech v rámci
jejich pracovní doby a umožnit jim plnění jednotlivých
úkolů.
Malé organizace, jako např. ženské neziskové organizace,
často čelí nedostatku zaměstnankyň a s obtížemi zajišťují
vlastní poradenskou činnost. Řadu aktivit vykonávají zcela
zdarma, na dobrovolnické bázi. Z těchto důvodů je pro
ně obtížné účastnit se víceoborových projektů. Tento fakt
by měl být brán v potaz při získávání finančních prostředků
a jejich rozdělování.
Základním standardem by měla být pravidelná finanční
podpora místních a krajských úřadů, která by pokrývala
alespoň koordinaci setkávání týmu a náklady na konkrétní
projekty či cíle. Jednotlivé instituce a organizace by pak
měly zajistit účast pověřené osoby a uplatňování dohodnutých
postupů a cílů v praxi. Ukázalo se, že pro velké
instituce, jako je např. policie nebo státní zastupitelství, je
z ekonomického hlediska i z hlediska efektivity prevence
násilí výhodné založit specializované týmy či oddělení
zabývající se problematikou domácího násilí (Hester/Westermarland
2005; Vallely et al. 2005).
Malé organizace, např. ženské neziskové organizace, by
měly být místními a krajskými úřady podporovány i dalšími
příspěvky, aby nemusely odčerpávat finance potřebné
ke své participaci v interdisciplinárních projektech ze
zdrojů určených na zajištění chodu organizace.
Finanční prostředky na podporu interdisciplinárních iniciativ
by neměly být brány z rozpočtu určeného pro podporu organizací
poskytujících služby a poradenství pro oběti násilí. To
by bylo kontraproduktivní, jelikož by to negativně ovlivnilo
kvalitu poskytovaných služeb i ochotu spolupracovat. Financování
by proto mělo pocházet z jiných zdrojů a fondů.
Minimální standardy podpory interdisciplinárních iniciativ:
Místní nebo krajské úřady by měly poskytovat
finanční zdroje, a to minimálně pro jednoho koordinátora
plus náklady na fungování projektu (prostory,
telefon, poštovné apod.).
Místní nebo krajské úřady by měly poskytnout prostory
pro setkávání interdisciplinárního týmu.
Interdisciplinární spolupráce by měla být součástí
pracovní náplně představitelů jednotlivých institucí
a měla by být zahrnuta jako psaná součást pracovní
smlouvy.
Velké instituce, např. policie nebo státní zastupitelství,
by měly zformovat specializované jednotky pro
boj s domácím násilím a představitelé těchto jednotek/oddělení
by se měli účastnit interdisciplinární
spolupráce.
Instituce by měly zajistit aplikaci dohodnutých
postupů a pravidel na jejich pracovištích.
Školení v oblasti domácího násilí by mělo být zahrnuto
do individuálních plánů vzdělávání jednotlivých
pracovníků.
14. MODELY
INTERDISCIPLINÁRNÍ
SPOLUPRÁCE
Již jsme zmínili, že neexistuje jeden model interdisciplinární
spolupráce, ale že aktivity tohoto typu se liší v lokálním
nebo regionálním kontextu i svým původem. Podíváme-li se
na tuto problematiku blíže, můžeme si všimnout některých
společných znaků i rozdílů, které jednotlivé programy od
sebe navzájem odlišují. Ve Spojených státech začaly vznikat
víceoborové projekty, známé jako tzv. coordinated community
response na počátku 80. let (Shepard/Pence 1999).
Termín víceoborová či interdisciplinární spolupráce („multiagency
work“) vznikl ve Velké Británii, zemi, která má
v Evropě v tomto směru nejdelší tradici a nejvíce zkušeností.
V posledních deseti až patnácti letech zde byly zorganizovány
stovky kulatých stolů a diskuzí zabývajících se
problematikou násilí na ženách a dětech (Hague/
Malos/Dear 1996; Humphreys a kol. 2002).
Ženské neziskové organizace se staly nedílnou součástí
občanské společnosti a mají důležitou úlohu v boji za společnost
bez násilí. Státní instituce by měly respektovat
jejich dlouholeté zkušenosti a odbornost v dané problematice,
podporovat jejich úsilí a spolupracovat s nimi.
V německy hovořících zemích (Rakousko, Německo, Švýcarsko)
se interdisciplinární přístup při řešení problematiky
domácího násilí začal rozvíjet v posledních pěti až deseti
69
KAPITOLA 14
letech a to zejména v kontextu zavádění nových právních
opatření vedoucích k větší ochraně obětí domácího násilí.
Bývají často nazývány jako Interventionsprojekte (intervenční
projekty) nebo Interventionsstellen (intervenční
centra nebo intervenční programy) (Gloor/Meier/Baeriswyl/Büchler
2000; Dearing/Haller 2000; Seith 2003; Federal
Ministry for Family Affairs, Senior Citizens, Women and
Youth BMFSFJ 2004; Logar 2000, 2005).
V Německu mají intervenční projekty (často nazývané
jako runde Tische – kulaté stoly) podobné cíle a zaměření
jako fóra o domácím násilí (domestic violence forums)
ve Velké Británii. Umožňují setkání představitelů různých
institucí „u jednoho stolu“ a nabízejí prostor pro diskuzi
a stanovení cílů, které by vedly ke zlepšení kvality a zvýšení
kvantity služeb pro oběti a koordinaci činností jednotlivých
institucí.
Snaha zlepšit a koordinovat aktivity v oblasti domácího
násilí přirozeně vedla k vytváření nového druhu víceoborových
služeb, jako jsou např. intervenční centra, a i mnoho
dalších forem interdisciplinární spolupráce je již v současné
době institucionalizováno. Charakteristické je, že
tyto nové služby překonávají zastaralý způsob (kdy různé
instituce postupovaly rozdílnými způsoby a nechávaly na
oběti, aby je kontaktovala a obcházela a často i předávala
informace z jedné instituce do jiné) a přinášejí koordinované
intervence (prostřednictvím budování intervenčních
systémů a řetězců, které zajišťují efektivnější ochranu
a podporu obětem násilí).
V současné době můžeme sledovat přeměnu modelů
víceoborové spolupráce z pouhého vytváření kontaktů
mezi dvěma či více organizacemi ve stabilizovanější formy
spolupráce, orientované na dosahování konkrétních cílů
(jako např. fóra, kulaté stoly a koordinované interdisciplinární
služby pro oběti násilí). Tato změna není lineární
nebo stejnoměrná.V jedné zemi, regionu nebo i v jednom
městě můžeme najít různé formy víceoborových aktivit,
které se nacházejí v různých stadiích rozvoje. Interdisciplinární
spolupráce v oblasti prevence domácího násilí je
v současné době ještě „v plenkách“, a přestože některé
země EU mají v této oblasti již několikaleté zkušenosti,
jiné země ještě téměř nezačaly.
V zemích s delší historií interdisciplinárních přístupů se
začínají rozvíjet projekty, nabízející „služby na míru“ různým
skupinám obětí, např. obětem patřícím k etnickým
menšinám, imigrantkám nebo obětem, kterým hrozí vysoká
míra další viktimizace. Ve Velké Británii byl odstartován
projekt MARACs (multi-agency risk-assessment conferences
– volně přeloženo jako setkání/zasedání odborníků
z více oborů, jehož cílem je vyhodnocení nebezpečí
a rizika dalšího násilí). Tento projekt funguje v několika
regionech Velké Británie a jeho cílem je ochrana obětí
obzvláště ohrožených reviktimizací. První výsledky těchto
projektů jsou slibné: výzkumy z Velké Británie a Německa
ukazují, že oběti jsou spokojenější s poskytovanými službami,
riziko reviktimizace je nižší a pachatelé jsou častěji
postihováni (Robinson 2005; Vallely et al 2005;
Hester/Westermarland 2005).
Další podobou víceoborové spolupráce mohou být společné
aktivity organizací a institucí směrem k politickým
představitelům na národní, regionální nebo místní úrovni.
Takovýchto aktivit vzniká celá řada a jejich činnost je nejefektivnější,
pokud se zaměří na uskutečňování konkrétních
cílů, např. národního akčního plánu v rámci určitého
časového období.
14.1. Modely spolupráce
Jak bylo popsáno výše, interdisciplinární spolupráce může
být rozdělena do následujících kategorií:
Networking a interdisciplinární spolupráce.
Interdisciplinární spolupráce na úrovni vytváření
doporučení.
Interdisciplinární služby.
V této části se budeme zabývat popisem různých modelů
spolupráce, které budou doplněny konkrétními příklady
z různých zemí.19)
Modely, kterými se zde budeme zabývat,
spadají do prvních dvou kategorií interdisciplinární
spolupráce tak, jak bylo popsáno výše.
NETWORKING
Networking je neformální způsob spolupráce několika
institucí a organizací a může být prvním krokem k institucionalizovanějším
formám spolupráce.
Je to dobrá strategie pro:
Vzájemné poznání.
Výměnu nápadů, informací a zkušeností.
Vzájemnou podporu a možnost učení se jeden od
druhého.
Identifikaci nedostatků v poskytovaných službách.
Zlepšování spolupráce.
Organizování školení a dalších aktivit.
Nebezpečí, které skrývá tato forma spolupráce, spočívá
v tom, že účastníci se nemusí dostat přes první fázi výměny
nápadů a zkušeností a že se z této aktivity stane pouze
prostor pro mluvení, bez konkrétních výsledků a výstupů.
Interdisciplinární spolupráce by neměla být aktivitou
sama pro sebe. Měli bychom se vyhýbat pseudoaktivitám,
které pouze předstírají, že se něco děje. Jsou ztrátou času
a mrháním prostředků a často vedou k pocitům frustrace
a ke stagnaci. Proto je důležité pravidelně vyhodnocovat
společné aktivity, monitorovat jejich úspěšnost a zlepšovat
i formy vlastní spolupráce.
DVOUSTRANNÁ SPOLUPRÁCE
Dvoustranná spolupráce může být velmi plodnou a efektivní
strategií. Může vycházet z rozhodnutí dvou organizací
nebo institucí úzce spolupracovat nebo vyvinout pro
oběti domácího násilí společné služby. Dvoustranná spolupráce
může být také prvním krokem k širší spolupráci
více organizací, nebo být formou spolupráce, která běží
paralelně s tou víceoborovu. Dvoustranné iniciativy mají
výhodu, že jsou méně komplexní a zahrnují menší počet
lidí, které se na nich podílejí. Pracovníci mohou otevřeněji
hodnotit vlastní praxi, protože velká fóra skýtají více prostou
pro obavy z „obviňování“ i pro přehazování chyb
70
19)
Bohužel nebylo v možnostech tohoto manuálu citovat všechny
modely dobré spolupráce. V přílohách pro zájemce uvádíme
alespoň kontakty na tyto iniciativy.
z jedné instituce na druhou.To pak může vést k obranným
reakcím a zablokovat celý proces spolupráce. Dvoustranná
spolupráce může přispět k vybudování vzájemné důvěry,
posílit tak pracovní vztahy a vytvořit pevný základ pro
tu víceoborovou. Poskytuje také více prostoru pro diskuzi,
kdy se něco nepodařilo nebo nevyšlo, vyhodnocení případů
a poučení z chyb. Také může být vhodným nástrojem
při vytváření metodiky práce s obětí násilí.
INTERDISCIPLINÁRNÍ FÓRA A KULATÉ STOLY
Interdisciplinární fóra představují další krok spolupráce
a mají závaznější formu než networking. Tyto iniciativy si
většinou stanovují cíle a pracovní programy a snaží se
prakticky zlepšit služby pro oběti a řešení případů domácího
násilí (viz kapitola 13).
ROZŠÍŘENÍ INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE
Interdisciplinární spolupráce v sobě zahrnuje také šíření
povědomí o problematice domácího násilí mezi odborníky
z dalších oborů a profesí. K účasti na kulatých stolech
bývají zváni odborníci z různých oborů a tím se povědomí
o problematice násilí na ženách a dětech šíří i do jiných
projektů (např. prevence kriminality, nízkoprahové projekty
pro děti a mládež apod.)
INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE NA POLITICKÉ
A VLÁDNÍ ÚROVNI
Interdisciplinární spolupráce má své významné místo i na
úrovni tvorby vládních doporučení, přípravy nových zákonů
a strategií boje proti násilí na ženách a dětech i preventivních
programů. Pak může mít podobu poradního orgánu
pro vládu nebo orgánu pro implementaci a vyhodnocování
plnění plánů. Politická vůle a finanční zdroje jsou pak
nezbytným předpokladem pro vytvoření efektivního orgánu,
který by skutečně dohlížel na implementaci konkrétních
cílů a neproměnil se v zástěrku předstírající aktivitu vlády
v oblasti boje proti násilí na ženách a dětech. Vlády mnoha
zemí totiž předkládají velmi oslnivé zprávy o pokroku
v této oblasti a poukazují na akční plány na národní i regionální
úrovni, ale situace skutečných obětí se ve většině
případů změnila k lepšímu jen minimálně. Ženské neziskové
organizace by měly být vždy zahrnuty do procesu vytváření
strategií boje proti násilí na regionální i celonárodní
úrovni a hodnocení jejich efektivity by se měly účastnit
zejména oběti domácího násilí (viz kapitola 11).
Příklady různých modelů spolupráce najdete v příloze.
15. PROBLÉMY
A MOŽNÁ ŘEŠENÍ
Úspěšná interdisciplinární spolupráce není sama o sobě
jednoduchým úkolem. Setkávají se zde organizace s různou
historií, strukturou, různě velké a s odlišným pozadím,
aby spojily svá úsilí a vytvořily či zlepšily služby poskytované
obětem domácího násilí. Rozdíly mezi nimi mohou
být inspirativní a motivující, zároveň ale mohou vytvářet
překážky pro efektivní spolupráci, a v některých případech
dokonce znamenat i její konec. Mezi konflikty, které
mohou způsobit problémy v kooperaci, například patří:
Rozdílné přístupy státních institucí (např. policie či
soudů) a ženských neziskových organizací k dané
problematice.
Nízká míra přijetí a ocenění práce ženských neziskových
organizací státními institucemi.
Předsudky neziskových organizací vůči policii,
soudnímu systému atd.
Nerovnováha moci mezi jednotlivými organizacemi
a institucemi.
Diskriminace, rasistické či sexistické postoje, nerov-
nost.
Rozdíly v kulturním pozadí jednotlivých institucí.
V další části kapitoly uvádíme několik návrhů jak překonat
překážky při interdisciplinární spolupráci.
15.1. Otevřenost, naslouchání
a vzájemné učení se
Abychom mohli efektivně spolupracovat, je nezbytné nejprve
se navzájem dobře poznat a učit od jiných organizací
a institucí. Předsudky a stereotypní postoje typu „všechny
feministky nenávidí muže“ nebo „všichni policajti jsou
agresivní a nechce jim nic řešit“ musejí být v rámci týmu
otevřeně diskutovány a překonány. Důležitým prvním krokem
interdisciplinární spolupráce je zájem dozvídat se
o práci jiných institucí a organizací, které jsou do řešení
případů domácího násilí zapojeny, obeznámit se s jejich
cíli, úkoly, kompetencemi i jejich strukturou. Stejně důležitá
je i ochota poskytovat jiným institucím informace
o vlastní organizaci a způsobech intervence v případech
domácího násilí.
Seznámení se s činností a strukturou jednotlivých institucí
je důležitým krokem, chceme-li se vyhnout zklamání
z nerealistických očekávání od vzájemné spolupráce, při
stanovování dosažitelných cílů a při optimálním využívání
potenciálu ke změně, který interdisciplinární spolupráce
má.
15.2. Neformální společné aktivity
Jak již bylo zmíněno, do interdisciplinární spolupráce jsou
zapojeni představitelé institucí se zcela odlišným pozadím
a strukturou. To může způsobovat napětí a různá nedorozumění,
přičemž na formálních setkáních není příliš času
ani prostoru, aby byly tyto odlišnosti diskutovány a zpra-
covány.
Proto může být přínosné nesetkávat se jen na pracovních
setkáních, ale organizovat i neformální diskuze, např. na
různých kulturních, společenských či jiných akcích. To
může být i dobrou metodou, jak se zbavit různých předsudků
a stereotypů a zjistit, že všichni jsme lidské bytosti
s různými zvyky, silnými i slabými stránkami.
Neformální společné aktivity mohou interdisciplinární spo-
71
KAPITOLA 15
lupráci stmelit, o čemž existuje celá řada konkrétních příkladů.
NANE, ženská neziskové organizace z Maďarska,
zorganizovala společný zahraniční výlet s partnery
z ministerstva spravedlnosti; odbornice z ženského krizového
centra v Estonsku pravidelně pořádají volnočasové
aktivity s kolegy z partnerských organizací; v Rakousku
zase při přípravě společného školení připravili pracovníci
policejního oddělení a odbornice z ženské neziskové
organizace večírek. Všechny tyto společné aktivity přinesly
v interdisciplinární spolupráci velký posun, protože
díky nim došlo k jakémusi prolomení ledů a ke zvýšení
vzájemného respektu k práci těch druhých.
15.3. Podpora a posílení
Nerovnoměrné rozdělení rolí může při spolupráci způsobovat
frustraci a problémy a tím pádem může znamenat
překážku při efektivním dosahování společných cílů.
V horším případě může dokonce vést ke zneužívání moci,
dominanci a prohloubení nerovného postavení. Proto je
velmi důležité citlivě zacházet s otázkami souvisejícími
s mocí, ale i s rozdílnými možnostmi ve finančních zdrojích.
Mezi organizacemi, které spolupracují v interdisciplinárních
aktivitách, v tomto ohledu často existují velké rozdíly.
Dobrovolnické, ženské a jiné neziskové organizace
jsou obvykle malé a potýkají se s nedostatkem finančních
zdrojů, který často ohrožuje jejich vlastní existenci. Státní
instituce, jako např. policie, státní zastupitelství, soudy
nebo zdravotní a sociální systém, mohou také čelit nedostatečnému
financování, většinou jsou ale již nějakým
způsobem zakotveny v systému a nemusejí každým
rokem doslova bojovat o přežití. Jejich činnost také není
z větší části založena na dobrovolnické práci, jako je tomu
u neziskových organizací.
Tyto rozdíly bychom měli brát v potaz, rozdělujeme-li úkoly
a zdroje mezi jednotlivé participující organizace. Interdisciplinární
iniciativy by měly hledat rovnováhu v rozdělení
moci a zdrojů v co nejširší míře a podporovat neziskové
organizace v jejich snaze zajistit odpovídající financování
za služby, které poskytují.
15.4. Otázky rovného přístupu
Diskriminační, sexistické či rasové předsudky mohou být
dalšími překážkami, které musí být v rámci interdisciplinární
spolupráce pojmenovány a překonány. Snaha
o dosažení rovného postavení mezi muži a ženami, stejně
jako mezi lidmi s rozdílnou kulturou, národností či etnickým
původem, musí být jedním z hlavních principů všech
spolupracujících organizací. Jakákoli diskriminace na
základě pohlaví, rasy, etnického původu, národnosti,
náboženství, sexuální orientace, věku nebo postižení musí
být eliminována, a to jak v rámci poskytovaných služeb,
tak v rámci struktury každé organizace. Otázky rovného
přístupu by měly být zohledňovány i v praxi a struktuře
interdisciplinární spolupráce. Organizace pracující s oběťmi
domácího násilí z řad imigrantek nebo etnických menšin
by neměly být odsouvány na okraj, naopak by měly být
zastoupeny na všech úrovních interdisciplinární spolupráce.
Zvláštní pozornost by měla být věnována integraci
skupin žen, které jsou zvláště ohroženy či marginalizovány.
Pomoci mohou např. poradní skupiny specializované
např. na cizinky, Romky nebo zdravotně postižené ženy.
Informační materiály by měly být přístupné všem ženám
bez rozdílu - měly by být tedy přeloženy do cizích jazyků
a upraveny pro ženy s různými formami postižení. Informace
o otázkách rovnosti a rovného přístupu by měly být
součástí každého školení o domácím násilí.
15.5. Role ženských neziskových
organizací
Jak již bylo zmíněno, ženské neziskové organizace sehrávají
v poskytování pomoci obětem domácího násilí nezastupitelnou
roli. V mnoha zemích to byly právě ony, kdo
,přinesl‘ otázku násilí na ženách a dětech na veřejnost,
založil iniciativy na jeho eliminaci a začal poskytovat podpůrné
služby pro oběti. Celá řada mezinárodních organizací
a institucí, jako je např. Organizace spojených národů,
Rada Evropy, Světová zdravotnická organizace,
Evropská unie a další, zdůraznily v mnoha dokumentech
důležitou roli ženských neziskových organizací jakožto
významných činitelů přispívajících ke změně v problematice
boje proti násil a vyzvaly národní vlády, aby k jednáním
přizvaly odbornice z ženských azylových domů, ženských
krizových center a dalších ženských iniciativ.
V těchto dokumentech byly vlády jednotlivých zemí vyzvány
k finanční podpoře těchto organizací.
V řadě zemí byla rozvinuta úzká spolupráce mezi ženskými
neziskovými organizacemi a státními institucemi, což
vedlo ke konkrétním výsledkům, například přijetí efektivních
právních opatření k prevenci násilí. Oběti násilí mají
často větší důvěru ke specializovaným neziskovým organizacím
než ke státním institucím, které jsou více byrokratické
a někdy mají tendenci oběti ,stigmatizovat‘. Proto
jsou ženské neziskové organizace při poskytování služeb
obětem násilí pro stát vhodným partnerem a jejich spolupráce
by měla být rozvíjena. Bohužel, ženské neziskové
organizace nejsou ve všech zemích a regionech Evropské
unie do této spolupráce zapojovány a v dostatečné míře
podporovány. V některých nových členských státech jsou
dokonce vnímány spíše jako nepřátelé než partneři.
Vzhledem ke krátké tradici neziskových organizací a jejich
významu pro demokratickou občanskou společnost ještě
nebyla ve všech státech plně uznána důležitá role ženských
organizací v oblasti boje proti násilí. Mnoho z nich
tak jen stěží získává finanční podporu z veřejných zdrojů
a musí se spoléhat na soukromé dárce a práci dobrovolníků.
Tato situace je jednou z hlavních překážek efektivní
prevence a eliminace násilí a musí být nutně překonána.
Vlády by proto měly podporovat a ocenit práci nezávislých
ženských neziskových organizací, podpořit je veškerými
možnými finančními prostředky a přizvat je k účasti na
všech rozhodovacích procesech vztahujících se k problematice
násilí na ženách.
15.6. Ochota ke změně
Řada organizací funguje na základě dlouhodobě rozvíjených
norem a struktur. Změny v takovýchto organizacích
postupují jen velmi pomalu a vyžadují vůli i motivaci na
všech úrovních, včetně managementu. Důležitým zdrojem
72
motivace k efektivní spolupráci je společná vize „lepšího
světa“, v němž mají oběti domácího násilí přístup k okamžité
a efektivní pomoci, pachatelé jsou vedeni k odpovědnosti
za své chování, patřičně potrestáni a počet případů
domácího násilí se snižuje. Interdisciplinární spolupráce
se podobá maratónu, který vyžaduje odhodlání,
energii a trpělivost. Eliminace násilí na ženách a dětech
však nemůže být na rozdíl od maratónského běhu dosažena
jednotlivcem, ale vyžaduje úsilí celé společnosti.
16. EVALUACE
A BEZPEČNOSTNÍ AUDITY
16.1. Evaluace
Interní a externí evaluace interdisciplinární práce je důležitým
nástrojem neustále se zlepšujících služeb pro oběti
domácího násilí. Interní evaluace může být provedena
např. expertem pozvaným z vnějšku, který jednou ročně
uskuteční evaluační seminář. Externí evaluace by měla
být provedena nezávislou organizací, jako jsou např. univerzity
nebo výzkumné instituty. Takovýchto institucí,
ochotných ke spolupráci, je však bohužel často nedostatek.
Cílem interdisciplinárních iniciativ by tak kromě jiného
mělo být lobování za financování výzkumu. Jako příklad
lze uvést Německo. Federální ministerstvo pro rodinné
záležitosti, seniory, ženy a mládež financovalo řadu
evaluačních výzkumných studií o nových zákonných
a sociálních opatřeních, aby tím zabránilo pokračování
násilí páchaného na ženách a dětech. Ministerstvo vnitra
Velké Británie má oddělení pro vědu, výzkum a statistiku,
které se také zabývá násilím na ženách a které přiděluje
kontrakty nezávislým výzkumníkům (odkazy viz příloha).
16.2. Bezpečnostní audity
Ellen Pence z Praxis International (viz příloha) přizpůsobila
metodu analýzy známou jako institucionální etnografie
tak, aby práce právních a sociálních institucí více odpovídala
potřebám žen a dětí. V oblasti domácího násilí se
použití této metody stalo známé pod jménem Audit bezpečnosti
a odpovědnosti. Ten používá novou metodu vnitro-organizační
práce, která:
se vyhýbá napětí mezi organizacemi, s nímž se v minulosti
setkali zakladatelé interdisciplinárních aktivit;
prohlubuje analýzu toho, jakým způsobem dochází
k vytváření závěrů v určité problematice;
rozvíjí konkrétní strukturální řešení některých opakujících
se problémů, s nimiž se setkávají pracovníci při práci
s oběťmi násilí.
Příklad
Když žena, oběť domácího násilí, zavolá o pomoc na číslo
112 (Evropské tísňové číslo), aktivuje tím reakci řady
institucí, které jsou odpovědné za veřejnou bezpečnost.
Během několika minut je její hovor zaznamenán tak, aby
na její situaci mohla instituce okamžitě reagovat. Její zážitek
se stane případem domácího napadení.
V průběhu následujících 24 hodin se jejím případem
zabývá řada lidí. Pocházejí z 5 různých organizací
a reprezentují 4 úrovně správy. Během následujícího roku
se počet organizací a lidí, kteří se zabývají jejím případem
a tedy i její bezpečností, více než zdvojnásobí. Do běhu
událostí, který byl aktivován jejím zavoláním, se postupně
zapojují operátoři tísňové linky, dispečeři, hlídkující policisté,
doktoři a sestry z pohotovosti, pracovnice azylových
domů, státní zástupci, sociální pracovnice oddělení
péče o děti, civilní, trestní a rodinní soudci, terapeuti, probační
úředníci, vězeňští dozorci, odborníci pracující s dětmi,
právní zástupci, facilitátoři podpůrných skupin z azylů
a další.
Během posledních 20 let řada států, regionů a obcí iniciovala
reformy trestního a civilního soudnictví tak, aby zvýšila
bezpečí oběti a činila pachatele odpovědnými za násilí,
kterého se dopouští. Měnily se zákony, byla sepsána
různá doporučení, revidovaly se postupy a organizovala
se školení.
Jsou dnes komunity pro oběti domácího násilí a jejich děti
bezpečnější? Jsou pachatelé hnáni k zodpovědnosti za
násilí a vyhrožování? Pomohly, nebo spíše uškodily naše
dobré záměry?
Bezpečnostní audity pomáhají odpovědět na tyto otázky
z hlediska žen, obětí domácího násilí, a jejich dětí. Zatímco
auditorský tým je nucen ptát se na otázky z hlediska
žen, samotný tým je tvořen z pracovníků různých institucí,
odborníků a advokátů.
Audit by měl vytvořit ucelený pohled na to, jak se v průběhu
řešení případu zážitek ženy uchová a zda bezpečí
oběti a odpovědnost pachatele za násilí jsou či nejsou
zahrnuty do běžné denní praxe profesionálů zabývajících
se případem. Protože audit je strukturován tak, aby reflektoval
momentální zkušenosti a pracovní funkce těch,
kteří intervenují v případech domácího násilí, angažuje
pracovníky k praktickému a užitečnému procesu změny.
Audit není revizí individuálního výkonu nebo efektivity, ale
zjišťuje, jak jsou pracovníci institucionálně, administrativně
i konceptuálně koordinováni, aby o případech přemýšleli
a jednali. Auditorský tým odkrývá systémy a ty vztahy
mezi systémy, které zajišťují bezpečnost.Tým prozkoumává
každý bod procesu vedení případu prostřednictvím
rozhovorů, pozorování, kontrolou dokumentace případu
a analýzou institucionálních směrnic, formulářů a pravidel,
které určují postup pracovníka. Týmové analýzy poskytují
směrnice ke specifickým změnám v technologii a zdrojích,
pravidlech a nařízeních, administrativních postupech,
systémových propojeních a školeních. Analýzy též, s ohledem
na bezpečnost oběti, popisují, jak instituce zacházejí
s faktory sociálního statutu, které ovlivňují bezpečnost
oběti a odpovědnost pachatele (například rasa, třída, drogová
závislost, zaměstnanost, vzdělání, imigrační status,
jazyk nebo sexuální orientace).
73
KAPITOLA 16
Otázky pro audit
Audity by měly klást otázky začínající příslovcem „jak…“.
Audit odhaluje, jak může rutinní institucionalizovaná práce
vyústit v neefektivní pomoc obětem násilí. Ptá se z hlediska
oběti, ale v centru zájmu nejsou jednotliví soudci, policisté
či sociální pracovníci, dokonce ani samotná oběť či
pachatel. Jedná se spíše o zpracování vedení případů
domácího násilí danou institucí. Audit pak začíná otázkami,
které zdůrazňují rozdíly mezi zkušeností oběti a standardy
práce jednotlivých institucí.
Příklady:
Jak intervence vaší instituce zajišťuje bezpečí oběti
domácího násilí a v čem ji může vystavovat riziku
opakování násilí?
Jak soudní systém zasahuje v případech, kdy oběť
použije násilí vůči pachateli? Snižují tyto intervence
riziko opakování násilí na obou stranách? Mohou
tyto intervence naopak přispět k opakování násilných
útoků?
Dochází k obviňování oběti za násilí např. v poradnách
pro oběti, na sociálních odborech či soudech?
Jaké má formy?
Zaměříme-li se na otázky typu jak/jakým způsobem se
něco děje, spíše než na otázky typu kdo co způsobil,
můžeme odhalit systémové chyby a problémy a dospět
tak k doporučením, která povedou k dlouhodobé změně.
Další informace o bezpečnostních auditech v oblasti
domácího násilí můžeme najít na internetových stránkách
firmy Praxis International (viz příloha).
LITERATURA
Appelt, Birgit / Höllriegl, Angelika / Logar, Rosa (2001):
Gewalt gegen Frauen und ihre Kinder, in: Bundesministerium
für Soziale Sicherheit und Generationen (Hg.):
Gewalt in der Familie. Gewaltbericht 2001.Von der Enttabuisierung
zur Professionalisierung, Wien, S. 377 – 502
Bundesministerium für Soziale Sicherheit und Generationen
(Hg.) (2001): Gewalt in der Familie Gewaltbericht 2001.
Von der Enttabuisierung zur Professionalisierung, Sien
CAHRV (Co-ordination Action on Human Rights Violations)
6th Framework Programme of the European Commission
2004-2007), Project No. 506348
http://www.cahrv.uni-osnabrueck.de/reddot/190.htm
(June 12, 2006)
Crawford M. / Gartner R.: Woman Killing. Initimate femicide
in Ontario 1974 - 1990. Bericht für das 'Women We
Honour Action Committee'. Ontario 1992
Council of Europe (1950): Convention for the Protection of
Human Rights and Fundamental FreedomsEuropean,
http://conventions.coe.int/Treaty/en/Treaties/Html/005.htm
(March 23, 2006)
Council of Europe/Group of Specialists for Combating Violence
against Women (EG-S-VL): Final Report of Activities
of the EG-S-VL including a Plan of Action for combating
violence against women, Strasbourg, June 1997
Council of Europe: The Protection of Women against Violence,
Recommendation Rec(2002)5 of the Committee of
Ministers to member States on the protection of women
against violence adoptes on 30 April 2002 and Explanatory
Memorandum, Strasbourg 2002,
http://www.coe.int/t/e/Human_Rights/Equality/ (March 23,
2006)
Council of Europe/Equality Division Directorate General of
Human Rights (2006): Draft Stocktaking study on the measures
and actions taken in Council of Europe member States
to combat violence against women; prepared by Prof.
Carol Hagemann-White et al., University of Osnabrück
Dackweiler, Regina-Maria / Schäfer, Reinhild (Hg.)
(2002): Gewalt-Verhältnisse. Feministische Perspektiven
auf Geschlecht und Gewalt Frankfurt am Main
Department of Health (2005): Responding to domestic
abuse: a handbook for health professionals, UKDepartment
of Health, London http://www.dh.gov.uk/Publication-
sAndStatistics/Publications/PublicationsPolicyAndGui-
dance/PublicationsPolicyAndGuidanceArticle/fs/en?CON
TENT_ID=4126161&chk=MeOJT5 (January 31, 2006)
Dearing, Albin / Haller, Birgitt (2000): Das österreichische
Gewaltschutzgesetz, Sien
Dobash, Emerson R. / Dobash, Russel, P / Cavanagh,
Kate / Lewis, Ruth (2000): Changing Violent Men, Thousand
Oaks/London/New Delhi
Eriksson, Maria / Hester, Marianne, Keskinen, Suvi /
Pringle, Keith (2005): Tackling Men’s Violence in Families.
Nordic issues and dilemmas, The Policy Press, Bristol
European Foundation of Quality Management (Ed.)
(1999-2003): Fundamental Concepts of Excellence, Brussels,
ISBN 90-5236-079-0,
http://www.efqm.org/Default.aspx?tabid=102; (January
30, 2006)
European Court of Human Rights (2003): Chamber Judgment
in the case of M.C. v. Bulgaria, 621/ (December4,
2003) http://www.echr.coe.int/Eng/Press/2003/dec/
ChamberjudgmentinthecaseofMCvBulgaria.htm; (June
12, 2006)
European Union (2001): Council Framework Decision of
15 March 2001 on the standing of victims in criminal proceedings.
Official Journal L 82, 22 March 2001
European Parliament - Committee on Women’s Rights:
Report on the need to establish a European Union wide
campaign for zero tolerance of violence against women,
16. Juli 1997
European Parliament (2006): European Parliament resolution
on the current situation in combating violence against
women and any future action (2004/2220(INI), adopted
2 February 2006, Brussels
http://www.europarl.eu.int/omk/sipade3?TYPE-
DOC=TA&REF=P6-TA-2006-
0038&MODE=SIP&L=EN&LSTDOC=N; (March 23, 2006)
Federal Ministry for Family Affairs, Senior Citizens,
Women and Youth BMFSFJ (2004): Health, Well-Being
and Personal Safety of Women in Germany. A Representative
Study of Violence against Women in Germany-Summary
of the central research results, Berlin
Graham / Rowlings / Rimini (1988): Survivors of terror.
Battered women, hostages and the Stockholm Syndro-
74
me.In: Yllö/Bogard (ed.): Feminist perspectives on wife
abuse. Sage publications
Goffman, Erving (1963); Stigma. Notes on the managment
of spoiled identity, New York:Prentice-Hall
Gondolf, W. Edward: Batterer Intervention Systems. Issues,
Outcomes and Recommendations, Thousand
Oaks/London/New Delhi 2001
Gloor, Daniela / Meier, Hanna / Baeriswyl, Pascale / Büchler,
Andrea (2000): Interventionsprojekte gegen Gewalt in
Ehe und Partnerschaft. Grundlagen und Evaluation zum
Pilotprojekt Halt-Gewalt, Bern/Stuttgart/Sien
Gloor Daniel / Meier, Hanna (2004): Frauen, Gesundheit
und Gewalt im sozialen Nahraum. Repräsentativbefragung
bei Patientinnen der Maternité Inselhof Triemli, Klinik
für Geburtshilfe und Gynäkologie, Studie herausgegeben
vom Büro für die Gleichstellung von Frau und Mann der
Stadt Zürich, Zürich
Hagemann-White, Carol: Gewalt im Geschlechterverhältnis
als Gegenstand sozialwissenschaftlicher Forschung
und Theoriebildung, in: Dackweiler, Regina-Maria /
Schäfer, Reinhild (Hg.) (2002): Gewalt-Verhältnisse. Feministische
Perspektiven auf Geschlecht und Gewalt Frankfurt
am Main, S. 29 - 52
Hague, Gill / Malos, Ellen / Dear, Wendy (1996): Multiagency
work and domestic violence, Bristol
Hague, Gill / Mullender, Audrey / Aris, Rosemary (2003):
In Anyone Listening? Accountability and womensurvivors
of domestic violence, Routledge, London
Heiskanen, Markku / Piispa, Minna (1998): Faith, Hope,
Battering. A Survey of Men’s Violence against Women in
Finland, Helsinky
Herman, Judith L. (1992):Trauma and Recovery.The aftermath
of violence – from domestic abuse to politicalterror.
Hester, Marianne / Radford, Loraine (1998): From Periphery
to Centre: Domestic violence in Work with Abused
Children, Policy Press, Bristol
Hester, Marianne / Westermarland, Nicole (2005): Tackling
Domestic Violence: effective interventions and approaches,
Home Office Research Study 290, Home Office London
Home Office (Ed.) (2004):Tackling Domestic Violence: the
role of health professionals, Home Office Development
and Practice Report 2nd Edition, prepared by: Ann Taket,
London South Bank University/Faculty of Health and Social
Care, London
www.homeoffice.gov.uk/rds/pdfs04/dpr32.pdf (March 30,
2006)
Humphreys, Catherine / Hester, Marianne / Hague, Gill /
Mullender, Audrey / Abrahams, Hilary, Lowe, Pam (2000):
From good intentions to good practice, Mapping services
working with families where there is domestic violence,
The Policy Press, Bristo
Humphreys, Cathy / Thiara, Ravi K. / Regan, Linda /
Lovett, Jo / Kennedy, Lorna / Gibson, Andy (2005): Prevention
not prediction? A preliminary evaluation of the
Metropolitan Police Domestic Violence Risk Assessment
Model (SPECSS), Final Report, University of
Warwick/Centre for the Study of Safety and Wellbeing,
London Metropolitan University/Child and Women Abuse
Studies Unit
Humphreys, C. / Carter, R. et al. (2006): The justice system
as an arena for the protection of human rights for
women and children experiencing violence and abuse
http://www.cahrv.uni-osnabrueck.de/reddot/190.htm (April
12, 2006)
Humphreys, Cathy / Stanley, Nick (Ed.) (2006): Domestic
Violence and Child Protection, London: Jessica Kingsley
Publisher
Jaffe, P.G. / Lemon, N.K.D. / Poisson, S.E. (2003): Child
custody and domestic violence: A call for safety and
accountability, Thousand Oaks/CA/London/NewDehli:
Sage Publications
Logar; Rosa (1995): Gewalt gegen Frauen in der Familie,
hg. mit Renate Egger, Elfriede Fröschl, Lisa Lercher, und
Hermine Sieder, Verlag für Gesellschaftskritik Sien
Logar, Rosa (2000): Feministinnen und Staat gegen Männergewalt,
in: Schwarzer, Alice (Hg.): Man wird nicht als
Frauen geboren, Köln, S. 191 – 204
Logar, Rosa: Täter müssen gehen, Opfer können bleiben
– neue Wege der Gewaltprävention in Wien, in: Häupl,
Michael (Hg.) (2000): Das Neue und die Stadt, Wien, S.
85 – 108
Logar, Rosa: Gewalt an Frauen in Familien, in: Fröschl E.
/ Gruber Ch. (Hg.) (2000): Gender Aspekte in der sozialen
Arbeit, Wien, S. 175 – 200
Logar, Rosa / Rösemann, Ute / Zürcher, Urs (Hg.) (2002):
Gewalttätige Männer verändern (sich). Rahmenbedingungen
und Handbuch für ein soziales Trainingsprogramm,
Bern/Stuttgart/Sien
Logar, Rosa: Gewalt die Frauen süchtig macht?“ Annäherung
aus zwei Perspektiven. Die Perspektive der Gewaltschutzeinrichtung,
in: HeXenhaus Espelkamp (2003): EU
Daphne Projekte „Sucht als Über- Lebenschance? für
Frauen mit Gewalterfahrungen / Addiction as Chance of
Survival? for Women with Experience of Violence“,
Abschlussbericht S. 30 – 57
Logar, Rosa: The Austrian model of intervention in cases
of domestic violence”, paper for the UN Study on Violence
against women, presented at the United Nation Expert
Group Meeting „Violence against women: Good practice
in combating and eliminating violence against women” 17
– 20 May 2005, Vienna, Austria
http://www.un.org/womenwatch/daw/egm/vaw-gp-
2005/documents.html#EP (June 23, 2006)
Martinez, M. / Schröttle, M. et al. (2006): State of European
research on the prevalence of interpersonel violence
and its impact on health and human rights
http://www.cahrv.uni-osnabrueck.de/reddot/190.htm;
(April 12, 2006)
Ministerial Declaration of the Conference of Ministers of
Gender Equality (2005) (Luxembourg, 4 February 2005)
http://www.eu2005.lu/en/actualites/documents_travail/2005/02/04pekin-declmin/
(June 12, 2006)
Mirrlees-Black: Home Office Research Study, London
1999, Quelle: HORS 191 Domestic Violence: Findings
from a new British Crime Survey self-completion questi-
onnaire
http://www.homeoffice.gov.uk/rds/bcs1.html (January 30,
2006)
75
Mullender, Audrey (2004): Tackling Domestic Violence:
providing support for children who have witnessed
domestic violence, UK Home Office, London
http://www.homeoffice.gov.uk/rds/violencewomen.html
(January 31, 2006)
National Centre for Policing Excellence (Ed.) (2004): Guidance
on Investigating Domestic Violence, provided for
the Association of Chief of Police Officers, Hampshire/UK
www.acpo.police.uk
Parmar, Alpa / Sampson, Alice / Diamond, Alana (2005):
Tackling Domestic Violence: providing advocacy and support
to survivors of domestic violence, UK Home Office,
London
http://www.homeoffice.gov.uk/rds/violencewomen.html
(January 31, 2006)
Pence, Ellen: Moving womens’s safety from margins to the
centre of institutional response, in: Northern Ireland
Women’s Aid Federation: Prevention Protection Provision.
Effective Intervention in Domestic Violence, Report on
a conference held on 11 and 12 of June 1997, Belfast 1997
Robinson, Amanda L. (2004): Domestic violence
MARACs (Multi-Agency Risk Assessment Conferences)
for Very High-Risk Victims in Cardiff, Wales: A Process
and Outcome Evaluation, Cardiff University
http://www.crarg.org.uk/ (February 13, 2006)
Robinson, Amanda L. (2005): The Cardiff Women’s Safety
Unit: Understanding the Costs and Consequences of
Domestic Violence, Cardiff University
http://www.crarg.org.uk/ (February 13, 2006)
Rösemann, Ute (1989): Untersuchung zur Übertragbarkeit
des Amerikanischen Modells DAIP; Intervention gegen
Gewalt in der Familie; Forschungsprojekt des BuMiJFFG,
Selbstverlag, Gladbeck
Seith, Corinna (2003): Öffentliche Interventionen gegen
häusliche Gewalt. Zur Rolle von Polizei, Sozialdienst und
Frauenhäusern, Frankfurt/New York: Campus Verlag
Sherman L. / Berk R. (1984):The specific deterrent effects
of arrest for domestic assault. American sociological
review. Band 49.
Shepard, Melanie F. / Pence, Ellen L. (Eds.): Coordinating
Community Response to Domestic Violence – Lessons
from Duluth and Beyond, Thousand Oaks/London/New
Delhi 1999
Taket, Ann / Beringer, A. / Irvine, A. / Garfield, S. (2004):
Tackling Domestic Violence: exploring the healthservice
contribution, Home Office Online Report 52/04, London
http://www.homeoffice.gov.uk/rds/violencewomen.html
( June 17, 2006)
Taylor-Browne, Julie (Ed.) 2001: What Works in Reducing
Domestic Violence?, London
United Nations (1979): CEDAW (Convention on Elimination
of all Forms of Discrimination against Women) and its
recommendations
United Nations (1989): Convention on the Rights of the
Child; General Assembly resolution 44/25, adopted 20
November 1989, entry into force 2 September 1990, New
York,
http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/k2crc.htm (March 23,
2006)
United Nations (1993): Declaration on the elimination of
violence against women, New York/December
United Nations (1996): The Beijing Declaration and the
Platform for Action, Fourth World Conference on Women
Beijing, China 4-15 September 1995, New York
United Nations (1999): CEDAW Convention on Elimination
of all Forms of Discrimination against Women) Optional
Protocol
United Nation (2005): Committee on the Elimination of
Discrimination against Women, Decision on Communication
No 2/2003, Ms. A.T. v. Hungary, adopted at the thirtysecond
session on 26 January 2005,
http://www.un.org/womenwatch/daw/cedaw/protocol/decviews.htm
(June 12, 2006)
United Nations/Division for the Advancement of Women
(2005): Violence against women: a statistical overview,
challenges and gaps in data collection and methodology
and approaches for overcoming them, Expert Group Meeting
11-14 April, 2005, Geneva, Report
http://www.un.org/womenwatch/daw/egm/vaw-stat-
2005/index.html (June 12, 2006)
Vallely, Christine / Robinson, Amanda / Burton, Mandy /
Tregidga, Jasmin (2005): Evaluation of Domestic Violence
Pilot Sites at Caerphilly (Gwent) and Croydon 2004/2005,
Crown Prosection Service
Verein Autonome österreichische Frauenhäuser (Hg.)
(2004): 30 Jahre Frauenhausbewegung in Europa, Sien
Walby, Sylvia / Myhill, Andrew (2000): New survey methodologies
in researching violence against women, British
Journal of Criminology 41, 3, S. 502 – 522
Walby, Sylvia (2003): Globalization, Modernity and Difference,
Thousand Oaks/London/New Delhi
Walby, Sylvia (2004): The Costs of Domestic Violence,
Study of the Women & Equality Unit, London,
www.womenandequalityunit.gov.uk
Walby, Sylvia / Allen, Jonathan (2004): Domestic violence,
sexual assault and stalking: Findings from the British Crime
Survey, Home Office Study 276, London
WAVE-Network (Women against Violence Europe)
(2002): More than a roof over your head. A survey of Quality
Standards in European Women’s Refuges, Vinna
http://www.wavenetwork.org/start.asp?b=6&sub=14(April
30, 2005)
WAVE-Network (Women against Violence Europe)
(2004): Away from Violence. European Guidelines for Setting
up and Running a Women’s Refuge, Manual, Vinna
http://www.wave-network.org/start.asp?b=6&sub=14
(April 30, 2005)
Wiener Interventionsstelle gegen Gewalt in der Familie
2004, www.interventionsstelle-wien.at
World Health Organisation (2002): World report on violence
and health, Geneva, S. 91
World Health Organisation (2004): The economic dimensions
of interpersonal violence, Geneva,S. 19
World Health Organization (2005): WHO Multi-country
Study on Women’s Health and Domestic Violence against
Women, Geneva, ISBN 92 4 159351 2
Yllö, K. / Bograd M. (Ed.) (1988): Feminist perspectives on
wife abuse, Beverly Hills 1988
76
PŘÍLOHY
PŘÍLOHY – CVIČENÍ
PŘÍLOHY – DOPORUČENÍ
PŘÍLOHY – VYHODNOCOVÁNÍ
NEBEZPEČÍ
A BEZPEČNOSTNÍ PLÁN
PŘÍLOHY – MODELY A PŘÍKLADY
SPOLUPRÁCE
PŘÍLOHY – DALŠÍ ZDROJE A ODKAZY
PŘÍLOHY – KONTAKTNÍ ADRESY
Následující cvičení byla vytvořena v rámci projektu Bridging
Gaps. Mohou sloužit jako užitečné metody pro školení
či založení a zlepšení interdisciplinární spolupráce. Podporují
a vedou účastníky k tomu, aby se na problém
domácího násilí pohlíželo z perspektivy oběti. K poskytnutí
kvalitních služeb je nezbytné zaměřit se na potřeby
a zájmy klientek/klientů. Cvičení by měla být prováděna
vždy pod vedením facilitátora zkušeného v rolových hrách
a skupinové práci.
Příloha - Cvičení 1
NÁSILÍ V MÉ RODINĚ – CO DĚLAT?
Metoda: skupinová práce
Čas: cca 30 minut
Úkol:
Bydlíte v malém městě někde v Evropě. Vaše sestra se
svou rodinou bydlí nedaleko. Naneštěstí se její manželství
nevydařilo, její manžel se chová agresivně. Ona se stydí
o násilí hovořit, ale každý v rodině o tom ví.
Její manžel, váš švagr, je členem hasičského sboru ve
vašem obvodu a každý ho zná. Jednou, při velmi hrubém
incidentu, váš švagr napadne vaši sestru tak surově, že
jejich třináctiletý syn zavolá policii. Švagr je policií vykázán
z domu, je sepsáno hlášení a je zahájeno jeho stíhání.
Vaše sestra se bojí následků a chce, aby stíhání bylo
zastaveno.
Prodiskutujte tuto situaci s ohledem na následující
otázky:
Jak byste reagovali na tuto situaci? Jak byste se cítili?
Co byste dělali, abyste podpořili svou sestru?
Co si myslíte, že by sestře mohlo v této situaci pomoci (ze
strany rodiny)?
Co by nepomohlo a naopak ještě zhoršilo její situaci?
Jaká podpora zvenčí by byla užitečná?
Jaký druh podpory potřebuje syn vaší sestry?
Co dalšího by mělo být uděláno (kým a proč)?
Příloha – Cvičení 2
NÁVAZNOST INTERVENČNÍCH SLUŽEB – VIZE
IDEÁLNÍ INTERVENCE PRO PODPORU OBĚTÍ
A ZABRÁNĚNÍ DALŠÍMU NÁSILÍ
Metoda: skupinová práce
Čas: cca 60 minut
Prezentace: výsledky na flip chartu
Případová studie 1
Jednoho večera se na policejní stanici v malém městě
v Evropě objevila mladá dívka (Violeta). Plakala a sotva
mohla mluvit. Byly s ní její dvě děti, 8 a 6 let. Řekla policii,
že ji včera zbil její manžel Marko a vyhrožoval, že bití
bude pokračovat, až se vrátí z práce. Violeta měla podlitinu
na oku. Řekla policii, že nemá kam jít, a neví, co
dělat.
Úkoly
1. Vize:
Prodiskutujte situaci a navrhněte ideální a koordinované
postupy sloužící k:
a) Pomoci a podpoře Violety a jejích dvou dětí.
b) Zabránění dalších násilných činů Marka.
Napište své nápady na flip chart.
2. Plánování budoucnosti:
Která z diskutovaných opatření existují ve vaší zemi?
Mají všechny oběti k pomoci přístup?
Jaká opatření ve vaší zemi chybí?
Co byste nejurgentněji potřebovali (tedy jaké jsou prio-
rity)?
Co můžete společně udělat v blízké budoucnosti ke zlepšení
služeb a intervencí ve vašem městě (regionu, zemi)?
Příloha – Cvičení 3
NÁVAZNOST INTERVENČNÍCH SLUŽEB – VIZE
IDEÁLNÍ INTERDISCIPLINÁRNÍ INTERVENCE PRO
PODPORU OBĚTÍ A ZABRÁNĚNÍ DALŠÍMU NÁSILÍ
Metoda: skupinová práce (zástupci dvou nebo tří zemí
společně)
Čas: cca 60 minut
Prezentace: výsledky na flip chartu
Případová studie 2
Jednoho večera přijela Violeta se svým manželem Markem
do nemocnice. Violeta byla ve třetím měsíci těhotenství.
Začala krvácet, a proto se při hledání pomoci obrátila
na nemocnici. Měla podlitinu na oku a řekla lékaři, že
spadla ze schodů. Neodvážila se lékaři říci, že ji manžel
včera večer přinutil k sexu a že ji zbil, protože ona s ním
spát nechtěla. Violeta a Marko mají dvě děti, Rosu (8 let)
a Petra (6 let), které nechali doma u sousedů.
Úkoly
1. Vize:
Prodiskutujte situaci a navrhněte ideální a koordinované
postupy sloužící k:
78
a) Pomoci a podpoře Violety a jejích dvou dětí.
b) Zabránění dalších násilných činů Marka.
Napište své nápady na flip chart.
2. Plánování budoucnosti:
Která z identifikovaných opatření existují ve vaší zemi?
Mají všechny oběti přístup k pomoci?
Jaká opatření ve vaší zemi chybí?
Co byste nejurgentněji potřebovali (tedy jaké jsou prio-
rity)?
Co můžete udělat společně v blízké budoucnosti ke zlepšení
služeb a intervencí ve vašem městě (regionu, zemi)?
Příloha – Cvičení 4
ORGANIZACE SE DÍVÁ OČIMA UŽIVATELE
Metoda: skupinová práce
Čas: cca 45 minut
Dobrou metodou pro reflexi služeb poskytovaných obětem
domácího násilí vaší organizací by mohlo být následující
cvičení. Představte si, že jste obětí domácího násilí
hledající pomoc ve své vlastní organizaci.
Otázky k zodpovězení:
Jaké by to bylo? S čím byste se setkali?
Je jednoduché nalézt telefon a adresu? Jak probíhá
první kontakt?
Je jednoduché domluvit si schůzku?
Jak naleznete adresu? Je přístupná obětem s postiže-
ním?
Jak se vám líbí místo?
Kdo by otevřel dveře a jaké by bylo první setkání?
Je to místo bezpečné? Cítíte se vítáni?
Musíte čekat, a pokud ano, kde?
Můžete s sebou vzít děti, pohlídají vám je?
Jsou tu informační materiály, plakáty, letáky, které poukazují
na to, že organizace má povědomí o problému?
Kdo s vámi hovoří jako první? Jaké je prostředí?
Je tu překladatel (nebo rodilý mluvčí) jako poradce?
Mají na vás pracovníci dostatek času a prostoru bez
vyrušování?
Můžete mluvit s někým důvěrně tak, aby to nikdo jiný
neslyšel?
Pokouší se osoba, se kterou hovoříte, vyslechnout vás
s pochopením a bez předsudků?
Jaký druh pomoci je vám nabídnut? Jak konkrétní je
pomoc?
Byli byste schopni důvěřovat organizaci? Proč? Proč
ne?
Jste odkázáni na jiné organizace? Je to uspokojivé?
Pomohli vám najít kontakt? Uskutečnili kontakt za vás?
Byli byste spokojeni se službami obecně? Proč? Proč
ne?
Můžete vymyslet i další otázky.
Výsledky by měly být sepsány jako mapa pozitiv a negativ
v poskytování služeb a sloužit jako nástroj ke zlepšení
poskytování služeb.
Příloha – Cvičení 5
MĚSTO BEZ NÁSILÍ
Metoda: skupinová práce, hraní rolí
Čas: cca 50 – 60 minut (příprava 20 – 30 minut; rolové hry
- 30 minut)
Toto cvičení může sloužit jako příprava pro interdisciplinární
spolupráci nebo může být využito během interdisciplinárních
školicích aktivit, kde budou mít účastníci
možnost zkusit si „na vlastní kůži“ činnost, možnosti
a meze ostatních institucí, aby si lépe porozuměli, což je
nezbytným předpokladem k nalezení společných cílů
a řešení.
Situace
Ve městě bez násilí se prvně koná kulatý stůl týkající se
ochrany, opatření a prevence domácího násilí. První setkání
připravuje azylový dům pro ženy spolu se zástupcem
města z oddělení pro rovné příležitosti. Cílem prvního
setkání je navzájem se poznat a definovat obecné cíle
pro budoucí spolupráci. Azylový dům pro ženy pozve na
setkání dvě ženy ze svépomocné skupiny pro oběti. Jedna
z žen (cizinka) si s sebou jako překladatelku vezme
svou dospívající dceru.
Prostředí
Ve městě je jen jeden azylový dům pro ženy s malým
počtem míst a policie nemá žádné legální prostředky
k vykázání násilníka. Soudní zákaz přiblížení je v občanském
zákoníku ukotven, ale je jen zřídka uplatňován.
Účastníci kulatého stolu/role:
2 zaměstnankyně azylového domu pro ženy;
1 instruktor/pozorovatel;
2 ženy ze svépomocné skupiny a 1 dospívající dcera,
1 instruktor/pozorovatel;
1 představitel městského oddělení pro rovné příležitosti;
1 člen policejního sboru;
1 člen oddělení sociálně-právní ochrany dětí;
1 soudce z oblasti rodinného práva;
1 státní zástupce;
1 člen odboru státní sociální podpory;
1 osoba ze starostovy kanceláře;
1 obecný instruktor/pozorovatel;
Celkem = 15 osob.
Příprava
Představitelé zaměstnankyň azylového domu pro ženy
spolu se členem Oddělení pro rovné příležitosti připraví za
podpory instruktora rolovou hru. Během hry mají instruktoři
funkci pozorovatelů. Dvě ženy ze svépomocné skupiny
spolu s dospívající dcerou si své role připraví za podpory
instruktora/pozorovatele.
79
Zúčastnění by si měli vymyslet své vlastní charakteristiky
(jméno, věk, profesi, postavení, historii, potřeby, zkušenosti,
cíle pro setkání, skryté úmysl, atd.).
Reflexe
Po ukončení rolové hry by měl být vymezen alespoň dvouhodinový
prostor pro reflexi vedenou facilitátorem. Každý
účastník by měl dostat možnost reflektovat hraní role.
Zvláštní důraz by měl být zaměřen na účastníky, kteří hráli
oběti, protože jejich potřeby a zájmy jsou nejdůležitější
pro zlepšení služeb a intervencí.
Příloha – Směrnice a doporučení
VSTUPNÍ KONZULTACE – SMĚRNICE
PRO ORGANIZACE, KTERÉ SE NESPECIALIZUJÍ
NA DOMÁCÍ NÁSILÍ
Jestliže žena, která zažila domácí násilí, navštíví vaši
organizaci, pak je důležité udělat následující:
Atmosféra, zázemí
Poskytněte bezpečné a pohodlné místo ke konzul-
taci.
Jestliže žena přivede děti, mějte někoho, kdo je pohlídá,
nebo alespoň místnost, kde si mohou hrát (zajistěte
nějaké hračky, knihy nebo papíry a tužky, aby si děti
měly s čím hrát).
Dejte jí čas na uklidnění.
Nabídněte jí kávu, čaj nebo sklenici vody.
Poskytněte jí papírové kapesníčky.
Ujistěte se, že máte informační materiály o problematice
a letáčky organizací, které se na problematiku
specializují (ženské organizace), dostupné v několika
jazycích.
Mějte plakáty s čísly na krizové linky, abyste ukázali,
že o problematice víte a že klientka není jediná, kdo
má tento problém.
Objasnění toho, co můžete udělat
Najděte kompetentní osobu, která může s klientkou
hovořit.
Představte se jí.
Hovořte s ní s empatií a soucitem.
Řekněte jí, že je velmi dobře, že sem přišla.
Vyhněte se obviňujícím otázkám jako: „Proč jste nepřišla
dříve?“
Řekněte jí, že jí pomůžete nebo že jí pomůžete vyhledat
adekvátní pomoc.
Sdělte jí, že s veškerými informacemi budete nakládat
opatrně a důvěrně.
Pokud jí nemůžete zaručit důvěrnost, informujte klientku
o postupech, které musíte dodržet.
Povzbuďte ji, aby mluvila, ale sdělte jí, že s vámi hovořit
nemusí, například pokud by to vedlo k důsledkům,
které ona momentálně nechce (například policie
v mnoha zemích musí vyplnit formulář o podání vysvětlení
ve chvíli, kdy oběť násilí nahlásí).
Nechte ji svobodně se rozhodnout, zda s vámi chce
hovořit nebo ne a ukažte jí, že má na výběr (to je velice
důležité pro posílení obětí, jestliže jí něco vnutíte,
bude se cítit ještě více bezmocná).
Řekněte jí, že jí pomůžete vyhledat jinou organizaci
(ženské krizové centrum nebo azylový dům), aby jí
pomohla. Jestliže žena s vámi váhá mluvit, pomožte jí
kontaktovat tuto organizaci.
Porozumění situaci
Jestliže se oběť rozhodne s vámi hovořit:
Poslouchejte ji pozorně, dejte najevo svůj zájem.
Uznejte, že je obtížné mluvit o násilí, řekněte jí, že se
nemusí stydět, že to není její vina, že i jiné ženy jsou
ve stejné situaci, že pomoc existuje.
Uvědomte si, že mluvení o násilí může vyvolat trauma
a že oběť se může dostat do velkého stresu, buďte
proto velmi citliví a obezřetní.
Sdělte jí, že jí chcete pomoci, že není sama, dejte jí
naději a povzbuďte ji.
Řekněte jí, že máte čas, nemusí se cítit pod tlakem.
Ptejte se otevřenými otázkami, abyste jí pomohli hovořit
(např. Kdo vám to udělal?, Co se stalo včera?, Co
jste dělala potom?, Jak jste se cítila? atd.).
Vyhněte se uzavřeným otázkám, např. Zbil vás váš
manžel?, Chcete se rozvést? (Cílem je, abyste sami
porozuměli situaci a pomohli s porozuměním celé situaci
i klientce. Dalším krokem je zjistit potřeby klient-
ky.)
Vyhněte se kladení mnoha otázek a tomu, abyste byli
dotěrní či klientku „vyslýchali“.
Vyhněte se dotazování na detailní informace o násilí,
jestliže jste zatím nedosáhli důvěry a vhodného vztahu
pro pomoc nebo pokud vaše organizace nemůže tuto
pomoc nabídnout.
Při první konzultaci není nutné se dotazovat na
celou historii problému, ať se žena rozhodne, co
chce říci.
Cílem je porozumět její aktuální situaci, abyste byli
schopni poskytnout jí pomoc.
Dejte najevo pochopení a respekt ke způsobu, jakým
se žena rozhodla řešit situaci, zeptejte se jí, co doposud
dělala, aby se ochránila a změnila situaci.
Sdělte jí jasně, že násilí není její vina a že pro násilí
neexistuje žádná omluva. Současně se vyhněte negativním
poznámkám o násilném partnerovi.
Vyhněte se jakémukoliv obviňování oběti.
Nepoužívejte žádné obviňující otázky typu: Proč jste si
ho brala?, Proč jste se nerozvedla? nebo Proč jste
s ním měla děti? Toto jsou osobní rozhodnutí, která by
měla být respektována, navíc takovéto otázky nepo-
80
mohou. Naopak způsobují, že se jako osoba hledající
pomoc cítíme špatně (v takových situacích potřebujeme
být povzbuzeni a nikoliv snižováni).
Během konverzace občas opakujte to, co klientka říká,
abyste ji ujistili, že jí rozumíte.
Zjišťování okamžitých potřeb
Došlo-li k násilném útoku před krátkou dobou, zeptejte
se ženy, jestli ji něco bolí, nebo je-li zraněna.
Zeptejte se jí, zda potřebuje zdravotní pomoc a zajistěte
ji.
Pokuste se jí pomoct zjistit, co potřebuje právě teď.
Zásadní otázkou je, zda je pro ni bezpečné vrátit se
domů a co je nyní nutné udělat pro její vlastní bezpečí
a bezpečí jejích dětí.
Pokuste se zjistit, jak je situace nebezpečná pro ni
a pro její děti, jak velké je riziko, že ji násilný partner
opět napadne ještě ten den nebo v nejbližších dnech
(viz Přílohy, Vyhodnocování nebezpečí a bezpečnostní
plán).
Pokud se nemůže rozhodnout, zda chce odejít od
partnera nebo ne, sdělte jí, že nemusí spěchat, že
takové rozhodnutí potřebuje čas a že ona by si ho
měla nechat tolik, kolik potřebuje a využít podporu
a poradenství k tomu, aby se mohla jasně rozhod-
nout.
Řekněte jí, že v nebezpečných situacích může být pro
zajištění jejího bezpečí důležité dočasně od partnera
odejít.
Počítejte také s tím, že ženy mohou mít kvůli násilí
finanční problémy, žádný příjem, problém s pracovním
místem nebo vízy. Zjistěte, jaké další problémy takového
druhu může mít a informujte ji o jejích možnos-
tech.
Plánování bezpečí a informace
Plánování bezpečí by mělo být standardním postupem
v každé organizaci, na kterou se žena může obrátit
o pomoc:
Informujte klientku o možnostech právní ochrany
a o bezpečném ubytování v azylových domech pro
ženy.
V situaci akutního ohrožení jí pomozte iniciovat vydání
ochranného nařízení soudu (či omezujícího nařízení
vydávaného policií).
Pokud neexistují žádná taková nařízení nebo pokud je
násilník velmi nebezpečný, pomozte ženě a jejím
dětem najít ubytování v azylovém domě pro ženy.
Pokud neexistují ve vašem regionu žádné azylové
domy pro ženy nebo tam nejsou volná místa, pomozte
ženě najít jiné bezpečné ubytování (rodina, přátele,
jiné azylové domy).
Projděte s ní bezpečnostní plán (viz Přílohy, Vyhodnocování
nebezpečí a bezpečnostní plán) a ujistěte se,
že má informace o tísňových telefonních číslech, které
jí mohou příště pomoci.
Povzbuďte ji, aby zapojila děti do bezpečnostního
plánu.
Opatření na závěr
Sdělte klientce, jakou další pomoc nebo podporu jí
můžete poskytnout.
Dejte jí vizitku a sdělte jí, kdy a jak vás může zastih-
nout.
Pokud nejste specializovaná organizace (azylový
dům pro ženy, ženské krizové centrum, intervenční
centrum, krizová linka) zabývající se problémem násilí
na ženách a jejich dětech, poraďte jí, aby vyhledala
podporu takovéto organizace a pomozte jí se s ní
spojit.
Jestliže nabízíte další pomoc, domluvte se s klientkou,
jak budete postupovat, co pro ni uděláte a kdy se opět
uvidíte.
Jestliže je to možné, nabídněte jí konkrétní pomoc
a podporu při řešení problému, například zajištění
finančních dávek ze sociálního odboru místo toho,
abyste ji jen poslali do jiné organizace (pro lidi v krizi
je vyčerpávající a zahlcující vyřizovat vše osobně),
pomozte jí najít cestu v „džungli sociálního systému“
– což je úkol, který je dost obtížný, i když nejste ve
stresu, a to někdy i pro profesionály.
Povzbuďte ji, aby se starala o své fyzické a psychické
zdraví a aby dostala podporu a adekvátní ošetření,
informujte ji o možnostech.
Konkrétní pomoc ukáže oběti a jejím dětem, že se o ně
skutečně zajímáte a že to nejsou „jen řeči“, toto je velmi
důležitý krok pro znovuzískávání důvěry ve svět
a probuzení naděje, že je možné se přes problém pře-
nést.
Zodpovědnost, management služeb
Nenechávejte oběť samotnou, sdělte jí, že se cítíte
zodpovědní za to, že se jí dostane adekvátní pomoci
a že vás může opět kontaktovat, pokud se něco bude
špatného dít.
Spolupracujte s dalšími organizacemi a ujistěte se, že
se jí dostalo rychlé pomoci bez byrokracie.
Zeptejte se oběti, zda ji můžete opět kontaktovat, jak
a kdy.
Aktivně ji opět kontaktujte a nabídněte proaktivní
pomoc, zvláště pokud se nedostaví na konzultaci, kterou
jste si domluvili.
Převezměte zodpovědnost za management a koordinaci
poskytování služeb, alespoň dokud oběť nezačne
věřit jiné organizaci, například specializované organizaci,
která tuto zodpovědnost převezme.
81
Příloha – Vyhodnocení rizika
a bezpečnostní plán 1
VYHODNOCENÍ NEBEZPEČÍ
Během posledních desetiletí se ve výzkumu a praxi vyvinulo
několik nástrojů, které slouží k odhadnutí nebezpečnosti
pachatele domácího násilí. Bohužel však tyto nástroje
nejsou navrženy k přesnému měření nebo předpovědi
rizika. Spíše slouží k systematickému sbírání informací
a jejich porovnání s předchozími znalostmi a zkušenostmi,
aby bylo možno určit, zda existuje riziko vážného zranění
oběti. Při interdisciplinární spolupráci je důležité sdílet
informace a pracovat na koordinovaném vyhodnocení rizika.
Vyhodnocení rizika by mělo být provedeno ve spolupráci
s obětí násilí a jen tehdy, když se podaří vybudovat
vztah založený na důvěře a podpoře. Vždy by mělo být
doprovázeno bezpečnostním plánem.
BIG 26 (Duluth, Minnesota)
Program Intervence v případech domácího násilí (DAIP The
Domestic Abuse Intervention Program) v Duluthu ve
státě Minnesota, USA vyvinul 26 otázek k vyhodnocení
nebezpečnosti pachatele:
82
ano ne nevím
1. Stal se pachatel násilnějším, brutálnějším nebo nebezpečnějším?
2. Zranil vás někdy tak, že jste potřebovala zdravotnickou pomoc?
3. Pokoušel se vás někdy škrtit?
4. Zranil nebo zabil někdy vaše domácí zvíře?
5. Hrozil vám někdy, že vás uškrtí?
6. Znásilnil vás někdy?
7. Hrozil vám někdy zbraní? Pokud ano, jakou?
8. Je majetnický nebo extrémně žárlivý a sleduje vás či kontroluje?
9. Jsou jeho útoky častější?
10. Hrozil někdy tím, že spáchá sebevraždu, nebo se o to někdy pokusil?
11. Napadl vás někdy během těhotenství?
12. Odešla jste, nebo jste se pokusila od partnera odejít během posledních 12 měsíců?
13. Pokoušela jste se během posledních 12 měsíců vyhledat pomoc
(policie, poradenská centra, ženský azylový dům atd.)?
14. Byla jste izolována nebo vám bylo zabráněno vyhledat pomoc
(telefon, auto, rodina, přátelé atd.)?
15. Byl pachatel za posledních 12 měsíců pod výjimečným stresem (ztráta zaměstnání,
úmrtí někoho blízkého, finanční potíže apod.)?
16. Pije pachatel ve větší míře alkohol nebo má s alkoholem problém?
17. Měl někdy abstinenční příznaky/podstoupil někdy odvykací léčbu
kvůli závislosti na drogách nebo alkoholu?
18. Má pachatel zbraň, nosí ji u sebe, nebo má jiný přístup ke zbraním?
19. Myslíte, že by vás mohl vážně zranit nebo zbít?
20. Pokusila jste se pachatele nějakým způsobem ochránit (pokusila jste
se změnit výpověď na policii, nebo zaplatit kauci apod.)?
21. Byl sám pachatel zneužit nějakým členem své rodiny během dětství?
22. Byl pachatel svědkem týrání své matky?
23. Měl někdy pachatel kvůli incidentu výčitky svědomí, nebo ukázal lítost?
24. Spáchal nějaký jiný trestný čin (kromě domácího násilí)?
25. Zneužil někdy pachatel jiné lidi (mimo rodinu)?
26. Bere pachatel drogy (speed, kokain, crack atd.)?
Čím je vyšší počet odpovědí „ano“, tím vyšší je riziko zranění.
DALŠÍ NÁSTROJE PRO STANOVENÍ
NEBEZPEČÍ
NÁSTROJE PRO STANOVENÍ NEBEZPEČÍ OD
JACQUELYN C. CAMPBELL
Jacquelyn C. Campbell vytvořila podobné nástroje k určení
nebezpečí, které jsou ke stažení na webových stránkách.
Rovněž nabízí online školení pro vyhodnocení
nebezpečí eskalace domácího násilí.
http://www.dangerassessment.com/WebApplication1/
pages/da/
FORMULÁŘ PRO POČÁTEČNÍ ZJIŠTĚNÍ RIZIKA
Organizace ASSIST z města Glasgow ve Skotsku vyvinula
formulář určení rizika pro právníky, který můžete najít na
webových stránkách CAADA (Co-ordinated Action Against
Domestic Abuse).
http://www.crarg.org.uk/library_resources.html2
MODEL LONDÝNSKÉ METROPOLITNÍ POLICIE PRO
URČOVÁNÍ RIZIKA V PŘÍPADECH DOMÁCÍHO NÁSILÍ
Londýnská metropolitní policie připravila postup pro určování
rizika (SPECSS) pro své policejní sbory, které je
možné stáhnout na jejich webových stránkách.
www.met.police.uk/csu/pdfs/AppendixIII.pdf)
EVALUACE NÁSTROJŮ K VYHODNOCOVÁNÍ RIZIKA
Evaluace využití nástrojů k vyhodnocení rizika byla provedena
Univerzitou ve Warvicku a je ke stažení na webových
stránkách.
http://www2.warwick.ac.uk/fac/soc/shss/swell/research/
Příloha – Vyhodnocení rizika
a bezpečnostní plán 2
BEZPEČNOSTNÍ PLÁN
BEZPEČNOSTNÍ PLÁN PRO OBĚTI
Převzato z manuálu WAVE (2004) „Pryč od násilí“ (Away
from violence).
Následující body by měly být zohledněny při poskytování
pomoci obětem (a dětem obětí) domácího násilí.
Komu může říci o své situaci a komu může věřit (přátelé,
příbuzní, zaměstnavatel, učitelé ve škole atd.)?
Měla by si sbalit tašku s nejdůležitějšími věcmi a s věcmi
dětí, důležitými dokumenty a nechat ji u někoho,
komu může věřit. Připomeňte jí, že má mít vždy klíče
od domu/bytu a od auta u sebe, aby je nezapomněla
vzít s sebou.
Jestliže jsou v domě zbraně, zjistěte, zda je možné je
odstranit.
Co jí nejlépe pomůže v případě ohrožení?
Komu může v případě ohrožení zavolat?
Povzbuďte ji, ať zavolá policii v případě, že se násilí
bude opakovat. Jak může zavolat policii? Má mobilní
telefon? (Číslo na policii (158) může být vytočeno,
i když je telefon blokován nebo nemá dostatečný kredit,
112 je číslem tísňového volání ve všech zemích EU).
Může si domluvit signál s dětmi nebo sousedy, aby
zavolali policii, pokud ona sama nebude moci?
Pokud potřebuje okamžitě uniknout, kam může jít?
Pomozte jí projít několik míst, kam může odejít v případě
ohrožení. Napište adresy a telefonní čísla a řekněte
jí, ať je ukryje někde, kde je násilník nemůže najít.
Jestliže musí uniknout, jaké jsou únikové cesty?
Připomeňte jí, že během napadení je nejlepší se pokusit
utéct nebo někdy uklidnit útočníka: cokoliv, co
ochrání ji i děti
Když žena plánuje násilného partnera opustit:
Jak a kdy může nejbezpečněji odejít?
Má se jak přepravit, má peníze, místo, kam jít?
Ví, jak se dostat do nejbližšího azylového domu pro
ženy? Zná telefonní číslo? Poraďte jí, ať si ho zapíše
a ukryje někde, kde ho partner nenajde.
Co ona a ostatní mohou udělat pro to, aby ji partner
nenašel?
Komu ze své podpůrné sítě může věřit, že ji ochrání
a podpoří ji?
Jak bude bezpečně jezdit do/z práce nebo školy/
mateřské školy, aby vyzvedla děti?
Jaká právní opatření jí mohou pomoci, aby se cítila
bezpečněji?
Jaká opatření ohledně péče o děti a styku s dětmi by jí
pomohla ochránit sebe a své děti?
Může se domoci zákazu přiblížení, aby zamezila partnerovi
v tom, aby se k ní dostal nebo ji kontaktoval?
Pokud žena od násilného partnera odešla, proberte
s ní následující:
Zvýšení bezpečnostních opatření, jako je výměna
nebo instalace bezpečnostních zámků ve dveřích
a oknech.
Pokud je to možné, instalace lepšího bezpečnostního
systému (okenní mříže, zámky, lepší osvětlení, hasicí
přístroj atd.).
Informování dětí nebo rodiny (či přátel), aby zavolali
policii v nebezpečné situaci.
Informovat učitele ve škole a mateřské škole, kdo je
oprávněn děti vyzvedávat, a vytvořit další zvláštní
opatření k ochraně dětí.
Vybudování sociální sítě pro její podporu, například
zajištění podpůrných služeb pro ženy, požádat rodinu,
přátele, kolegy o podporu atd.
Obdržení omezovacího příkazu od policie/soudu,
pokud je to možné.
Bezpečnostní taška:
Poraďte klientce, ať má ve své bezpečnostní tašce následující
(pro případ, že by ona a děti potřebovaly uniknout):
Pasy, rodné listy sebe i dětí.
Oddací list.
Průkazy zdravotního pojištění a očkovací průkazy.
Imigrační dokumenty.
Řidičský průkaz, doklady od auta.
Doklady o rozvodu nebo právní dokumenty a důležité
smlouvy.
Telefonní čísla a adresy rodiny, přátel a místních služeb
Oblečení, osobní věci a věci dětí.
Klíče (dům, auto atd.).
Oblíbené hračky dětí, školní knihy atd.
BEZPEČNOSTNÍ PLÁN PRO INSTITUCE
Služby a instituce mohou úspěšně podpořit a ochránit
oběť jen tehdy, když se starají také o své vlastní bezpečí.
Co se týká policie, bezpečnostní opatření pro policisty je
obvykle každodenní rutinou. V sociálních a zdravotních
83
službách není bezpečí zaměstnanců vždy hlavním
bodem. Ochrana zaměstnanců a klientek/klientů od všech
druhů násilí, stejně jako jejich podpora, by měla být součástí
standardů každé organizace, která je součástí prevence
domácího násilí.
Bezpečnostní plán pro instituce byl vyvinut Intervenčním
centrem pro domácí násilí ve Vídni podle následujících
směrnic.
Kroky bezpečnostního plánu
1. Politika organizace
Musí existovat jasná politika ohledně výskytu násilí, obtěžování
nebo diskriminace a opatření pro plánování bezpečí.
To zahrnuje:
Vyvinutí bezpečnostního plánu pro podporu zaměstnanců
a klientek v případech násilí v psané podobě
(kdo je zodpovědný za podporu, o jaký druh podpory
jde…).
Všeobecný bezpečnostní plán v psané podobě, který
obsahuje instrukce co dělat v situaci ohrožení, poskytnutí
informací o bezpečnostním plánu.
Naplánování implementace bezpečnostního plánu na
všech úrovních.
2. Prevence násilí a implementace bezpečnostního
plánu
Technická bezpečnostní opatření (bezpečnostní dveře,
video, přímá linka na policii atd.).
Monitorování každodenních bezpečnostních opatření
(Např. kdo může vstupovat do organizace/instituce?
Kdy jsou dveře otevřené a kdy uzamčené? Kdo musí
přijmout jaká opatření?)
Pravidelná instruktáž nových zaměstnanců ohledně
bezpečnostních opatření na pracovišti.
Pravidelná kontrola bezpečnostních opatření, prodiskutování
opatření se všemi, jichž se týkají.
Včasný výstražný systém: v případě bezprostředního
ohrožení (např. násilník se dožaduje vstupu, vyhrožuje
či zastrašuje pracovníky pomáhající instituce).
3. Postup po výskytu násilí
Naplánujte, co se musí udělat bezprostředně po násilí:
Kdo udělá co a kdy (zavolá policii/vydá hlášení, využije
„zákaz organizace“ pro klientky, uspořádá bezpečnostní
schůzi atd.).
Podpořte přímo zasažené lidi (určete jejich potřeby,
připravte a užijte podpůrné prostředky atd.).
Určete potřeby ostatních zaměstnanců, připravte
a užijte podpůrné prostředky (např. supervize).
Proberte proces plánování bezpečí (co fungovalo, co
ne?).
Je-li to nutné, inovujte bezpečnostní plán.
Úvahy pro vytvoření bezpečnostního plánu
Jaké nebezpečné situace se mohou objevit v naší
instituci?
Jaké druhy násilí by se mohly objevit?
Od koho? Proti komu? Obzvláště kdy? Obzvláště kde?
Co potřebujeme/co musíme udělat v následujících
oblastech, abychom se vyhnuli nebezpečným situacím:
srozumitelnost
dohoda/pravidla
technické vybavení/podmínky
Bezpečnostní plán pro každodenní život: Kdo musí
udělat co a kdy? Bezpečnostní plán pro případ ohro-
žení.
Postup po násilí: jaké druhy podpory jsou pro zaměstnance
dostupné (např. právník, supervize, volno atd.)?
Jaké druhy podpory jsou dostupné pro zasažené klientky?
Jaké pro ostatní zaměstnance?
Kdo je odpovědný za to, co zahrnuje bezpečí? Kdo je
odpovědný za pokračující implementaci bezpečnostních
plánů? Jak je to zajištěno?
Příloha – Modely a příklady spolupráce
MODELY PREZENTOVANÉ NA WORKSHOPECH
PROJEKTU BRIDGING GAPS V RÁMCI PROGRAMU
DAPHNE: ZPRÁVY PRO PROJEKT BRIDGING GAPS
Kulatý stůl o domácím násilí v Gladbecku, Německo
Ženské poradenské centrum v Gladbecku je členem
celostátní asociace programů pro ženy v Severním Vestfálsku:
ta zahrnuje 53 poradenských programů pro ženy,
63 azylových domů pro ženy, 34 krizových linek pro znásilněné
ženy, dva azylové domy pro dívky a dva programy
pracující pro ženy a děti, které mají zkušenost se
zneužitím v dětství (Wildwasser). Na federální úrovni je
ženské poradenské centrum v Gladbecku členem Federální
asociace Poradenských programů pro ženy a Programů
krizových linek pro znásilněné. Ženy, které přijdou
do Ženského poradenského centra v Gladbecku,
hledají pomoc a podporu ve velmi odlišných oblastech:
domácí násilí, znásilnění, zneužití v dětství, šikana na
pracovišti, sledování a problémy spojené se strukturálním
násilím, jako je nezaměstnanost, otázka ubytování
atd.
Kulatý stůl o domácím násilí byl zahájen v roce 2002
Ženským poradenským centrem v Gladbecku, jako reakce
na zavedení nového civilního práva zahrnujícího ochranu
proti domácímu násilí. Účastníky tohoto kulatého stolu
jsou: městská administrativa – odbor státní sociální podpory,
odbor sociálně-právní ochrany dětí, migrační kancelář,
kancelář pro rovné příležitosti, soudní úředníci, státní
zastupitelství, policie, advokát, představitel místní asociace
lékařů, poradenský program charity a hosté z různých
oblastí.
První pracovní fáze: Během první pracovní fáze byl probrán
cíl kulatého stolu a obecná pravidla. Účastníci představili
svou profesionální kvalifikaci a seznámili se s prací
ostatních organizací. Co se týká spolupráce, byly analyzovány
body průniku mezi jednotlivými organizacemi,
stejně tak jako dohody o spolupráci mezi dotčenými orga-
nizacemi.
Druhá pracovní fáze: Byla provedena evaluace, aby se
zjistilo, zda se spolupráce dotýká potřeb obětí, zda byly
identifikovány a vyplněny mezery v poskytovaných službách,
zda byla iniciována nová spolupráce, např. zda byli
osloveni partneři, aby se připojili, a zda se prodiskutovala
nová témata (zdravotní systém, děti, násilníci atd.).
Nakonec se dosáhlo shody ohledně obecné prezentace
(žádná tisková prohlášení ve jménu skupiny bez předchozí
diskuze).
84
85
Pracovní postup: Čtyřikrát do roka proběhnou setkání,
která budou reflektovat na procesy a nové způsoby potírání
domácího násilí. Důraz bude kladen na intervenční
procesy a evaluaci toho, co pro oběti nejvíce funguje a co
ne. Mezi setkáními organizace úzce spolupracují.
Příklad: Jestliže policie obdrží oznámení o domácím násilí,
může násilníka vykázat z domu na deset dní. Policie
zašle data o ženě do Programu Ženského poradenského
centra v Galdbecku (ta musí dát souhlas, ale nemusí podepsat
písemné prohlášení). Jestliže jsou v domácnosti děti,
je informován odbor sociálně-právní ochrany dětí. Ženské
poradenské centrum v Gladbecku zavolá ženě během
následujících 24 hodin a nabídne jí schůzku v rozmezí
následujících 24 – 48 hodin. Jestliže nechce schůzku, jsou
jí telefonicky sděleny informace o jejích právech a o tom, co
může dělat (bezpečnostní plán). Dále jsou ženě zaslány
informační materiály ve čtyřech jazycích (němčině, angličtině,
turečtině a ruštině). Zjišťuje se, zda potřebuje doprovod
k soudu, aby vyplnila žádost o ochranná opatření.
U soudu jsou dva úředníci specializovaní na domácí násilí
(participují na kulatých stolech). Jestliže žena v době, kdy
žádá u soudu o ochranné opatření, zatím nekontaktovala
Ženské poradenské centrum, jsou jí předány informační
letáky a úředníci soudu ji povzbudí, aby centrum kontaktovala.
Stejný postup následuje na policejní stanici, sociálním
odboru atd. (u všech účastníků kulatého stolu). Tento
postup je efektivní, protože mnoho žen se cítí ztracených,
jsou–li v kontaktu s byrokracií samy. Některé ženy, které
nechtějí kontaktovat Ženské poradenské centrum na
počátku intervenčního procesu, přicházejí do programu
o týdny, někdy i měsíce později, jen aby hovořily o svých
zkušenostech a dostaly pomoc a podporu. Proces na
odboru sociálně-právní ochrany dětí: tento odbor současně
kontaktuje útočníka (ne matku, jak tomu bylo v těchto případech
dříve) a konfrontuje ho s jeho selháním, které
demonstroval tím, že bije matku dětí. Pracovníci odboru
rovněž kontaktují děti, aby zjistili míru jejich traumatizace.
PROVINČNÍ SPOLUPRÁCE MEZI STÁTNÍMI
INSTITUCEMI A NEVLÁDNÍMI ORGANIZACEMI
V MEKLENBURSKU – HORNÍM POMOŘANSKU,
NĚMECKO
Modelový projekt CORA probíhal v Rostocku od roku
1998 do roku 2001. V roce 2001 bylo založeno pět intervenčních
center, protože provinční akční plán
pro rok 2001 byl zaměřen na intervence ve
spojení s domácím násilím. Intervenční centra
jsou plně financována provincií, ale jsou
provozována nevládními organizacemi. Staly
se součástí existující policejní, soudní a místní
struktury. Došlo k pozměňovacím návrhům
v uplatnění provinčního práva a nařízení
Ministerstva vnitra. Současně byla naplánována
aktualizace Provinčního akčního plánu,
s novým zaměřením na násilí proti ženám
a dětem.
RAKOUSKÉ ZÁKONY TÝKAJÍCÍ SE DOMÁCÍHO
NÁSILÍ A MODEL INSTITUCIONALIZOVANÉ
SPOLUPRÁCE
Zahrnuje tři základní body:
1. Okamžité vykázání násilníka z domu na dobu 10 dnů,
až maximálně 20 dnů (policejní zákon - Sicherheitspolizeigesetz
§ 38a SPG – policejní omezující nařízení)
2. Zákaz přiblížení ve formě dočasného soudního příkazu
na dobu tří měsíců a déle (občanské právo – Exekutionsordnung
§ 382 EO)
3. Služby oběti: Intervenční centra s proaktivním přístupem
(policejní zákon – Sicherheitspolizeigesetz
§ 38a SPG).
Policejní omezující nařízení
Podmínky: Nebezpečný útok proti životu, zdraví nebo
svobodě osoby (preventivní).
Kdo je chráněn: Jakákoliv osoba žijící v domě/bytě, není
požadován rodinný vztah, vlastnictví domu/bytu nebo pronájem
není rozhodující.
Opatření (využitá policií bez konzultace s obětí): Okamžité
vykázání nebezpečné osoby.
Omezující nařízení: Vykázaná osoba se nesmí vrátit do
domu nebo jeho okolí po 10 dnů, jestliže si oběť zažádá
o zákaz přiblížení během 10 dnů, omezující nařízení platí
20 dnů, končí každopádně po uplynutí 20 dnů.
Postupy policie při užívání omezujícího nařízení:
Policie musí zúčastněné vyslechnout odděleně.
Policie musí odebrat nebezpečné osobě klíče od
domu.
Policie musí zúčastněné informovat o intervenci
a jejich právech.
Porušení nařízení je trestné pod pokutou až 380 eur.
Oběť nesmí vzít vykázanou osobu zpět do domu.
Policie musí kontrolovat dodržování příkazu během
tří dnů.
Ochranné opatření občanského soudu – dočasný
soudní zákaz:
Podmínky: Fyzické napadení, hrozba, chování, které vážně
poškozuje psychické zdraví.
Kdo je chráněn: Každá osoba, která žije nebo žila v rodině
nebo nějakém společenství.
Struktura spolupráce na regionální úrovni –
„Intervenční řetězec“
Interdisciplinární spolupráce byla iniciována na regionální úrovni.
Účastníky jsou policie, státní zastupitelství, OSPOD, azylové domy
pro ženy, intervenční centra, komisaři pro rovná práva, soudy. Diagram
ukazuje strukturu spolupráce.
Ochrana: Pachatel se nesmí přiblížit ke specifikované
lokalitě, jako je dům/byt, jeho okolí a další místa, jako pracoviště
ženy, mateřská škola atd. Zákaz styku se zvažuje
v případech, kdy platí policejní omezující nařízení, rozhodnout
se musí v rámci 20 dnů. Nařízení je platné po dobu
tří měsíců, a pokud je podána žádost o rozvod, tak do
konce rozvodového řízení nebo do konce jiného řízení.
Institucionalizovaná spolupráce:Tři hlavní aktéři:
1) Policie musí poslat zprávu:
Do místního intervenčního centra, ve všech případech,
během 24 hodin faxem.
Na odbor sociálně-právní ochrany dětí, a to ve všech
případech, jsou-li v rodině děti.
K soudu, jestliže oběť žádá o ochranné opatření,
nebo když pachatel ochranné opatření porušuje,
policie musí k soudu poslat též klíče.
2) Soud musí:
Informovat policii, jestliže oběť žádá o ochranné
opatření.
Nařídit policii uplatnit rozhodnutí, kdykoliv si to oběť
vyžádá.
Poslat rozhodnutí policii.
3) Intervenční centra mají:
Podporovat oběť a pomoci jí zažádat o ochranné
opatření.
Klást bezpečnost oběti na první místo.
Informovat policii, jestliže násilník porušuje ochranná
opatření (ale není to požadavkem).
Informovat policii, soud, státní zastupitelství a další
relevantní instituce o jakémkoliv ohrožení oběti
(v písemné podobě).
Podporovat a posilovat oběť, aby nahlásila násilí justičnímu
systému.
Úzká spolupráce mezi všemi aktéry je zásadní, aby byla
ochráněna oběť a zabránilo se dalšímu násilí (systém
intervencí). Jakýkoliv chybějící článek v řetězci intervencí
(např. v Rakousku, kriminální justiční systém) představuje
riziko pro oběť.
KRÁTKÝ POPIS DALŠÍCH MODELŮ SPOLUPRÁCE
PREZENTOVANÝCH PARTNERY BRIDGING GAPS
(další informace viz adresy partnerů v příloze)
ČESKÁ REPUBLIKA: PROJEKT „KOALICE
ORGANIZACÍ PROTI DOMÁCÍMU NÁSILÍ –
KOORDONA“
KOORDONA je koalice 12 nevládních organizací z různých
částí České republiky. Organizace začaly spolupracovat
při Kampani proti domácímu násilí na ženách v roce
2003. Ženská nezisková organizace ROSA koordinovala
kampaň a po ukončení kampaně se organizace rozhodly
pokračovat ve spolupráci. Pravidelně jednou za dva měsíce
probíhají schůzky. Kromě obecných setkání byly vytvořeny
pracovní skupiny, aby se oslovily různé cílové skupiny.
Koalice informuje sociální odbory o službách, které její
členové nabízejí, zapojuje se do mnoha aktivit a rovněž
lobbuje za lepší právní ochranu obětí a další otázky týkající
se podpory obětí. KOORDONA vytvořila webové stránky,
které informují o domácím násilí, cílech a práci koalice,
stejně jako o událostech a akcích.
ESTONSKO:
PROJEKT „ŠKOLENÍ A SPOLUPRÁCE STÁTNÍCH
ZÁSTUPCŮ A SOUDCŮ O NÁSILÍ NA ŽENÁCH“
Ženský azylový dům v Tartu ve spolupráci se státním
zastupitelstvím pro jižní region zahájil v roce 2005 projekt
interdisciplinárního školicího programu pro státní zástupce
a soudce. Programu se zúčastnili zástupci estonského
ministerstva sociálních věcí, nezisková organizace Centrum
pro sociální programy, univerzita v Turku, Open Society
Institute a policie. Kontakt mezi azylovým domem pro
ženy v Tartu a státním zastupitelstvím existoval již téměř
tři roky. Cílem bylo lépe informovat státní zástupce a soudce,
kteří často sehrávají klíčovou roli v řešení případů
domácího násilí, ale dříve neprošli téměř žádným školením.
Dosud proběhla dvě informativní a simulační školení,
další jsou plánována.
MAĎARSKO:
„DEVÁTÝ BUDAPEŠŤSKÝ OBVOD PROTI DOMÁCÍMU
NÁSILÍ“
Projekt koordinovaný organizací NANE je součástí projektu
Daphne II pro rok 2004. Jde o směs školení a propojení
poskytovatelů služeb, institucí a představitelů, kteří pravidelně
řeší případy domácího násilí v rámci celého obvodu.
Projekt byl zahájen v roce 2005. Účastníky jsou:
zástupce kanceláře starosty devátého obvodu, neziskové
organizace z Rakouska, Slovenska a Bulharska, NANE,
městské instituce a další místní služby. Cíle projektu jsou:
Rozšíření horizontu osob pracujících v oblasti se
zvláštním zřetelem na očekávané změny v maďarské
legislativě a metodologii týkající se domácího
násilí.
Posílení místní interdisciplinární spolupráce v případech
domácího násilí na základě metodologie a individuálního
přístupu.
Posílení teorie, že zahrnout neziskové organizace
pracující s týranými ženami na základě genderového
přístupu je nezbytné pro dosažení dlouhodobého
řešení tohoto problému.
LITVA:
NÁRODNÍ KONZULTAČNÍ ŽENSKÉ FÓRUM
Národní konzultační ženské fórum bylo založeno litevským
Parlamentem v roce 2003. Jeho cílem je na institucionální
úrovni posílit Komisi národního konzultačního
ženského fóra, která vznikla jako skupina permanentně
působící v litevském Parlamentu. Je tvořena nejaktivnějšími
ženskými neziskovými organizacemi zkušenými v politickém
lobbingu. Otázka násilí na ženách je hlavní prioritou
fóra. Národní konzultační ženské fórum bylo organizováno
z iniciativy ženských neziskových organizací a ve
spolupráci s poslankyněmi. Fórum připravilo společnou
vizi neziskových organizací o vytvoření rovnostářské společnosti
v Litvě v nadcházejících 10 letech s cíli, které
napomohou ženám k pokroku. Fórum v roce 2005 uspořádalo
Čtvrtý kongres litevských žen, který shrnul současnou
situaci litevských žen ve všech regionech země 15 let
poté, co země znovuzískala nezávislost (situace byla hodnocena
s ohledem na Pekingskou platformu).
86
SLOVENSKO:
PRACOVNÍ SKUPINA PRO DOMÁCÍ NÁSILÍ
VE ZDRAVOTNICTVÍ
Asociace SOS linek pro ženy a děti iniciovala pracovní
skupinu v oblasti zdravotnictví a ošetřovatelství, aby zajistila
nejlepší možnou péči pacientům. Školení pro zdravotní
sestry sloužilo k vzájemné výměně informací o práci
s problematikou domácího násilí tak, aby se zvýšilo povědomí
a zajistily lepší znalosti o domácím násilí mezi zdravotním
personálem, lékaři a psychiatry. Obzvláště v psychiatrii
nejsou potřeby žen, obětí násilí, adekvátně rozpoznány
a určeny. Psychiatři obvykle pracují s momentálním
psychickým stavem (deprese, poruchy příjmu potravy,
pokusy o sebevraždu atd.) a ne s reálným problémem
násilí v rodině. Pracovní skupina připravila dva protokoly
jak pracovat s domácím násilím a uspořádala kampaň ke
zvýšení povědomí mezi zdravotnickým personálem. Pravidelně
šíří informace o službách pro oběti násilí.
POLSKO:
PRACOVNÍ SKUPINA PRO LEGISLATIVU O DOMÁCÍM
NÁSILÍ
Pracovní skupina pro legislativu o domácím násilí je tvořena
vládními a neziskovými organizacemi. Funguje jako
poradní rada při ministerstvu rovných příležitostí. Jeho
angažovanost vyústila v akce a výzkumné iniciativy místní
varšavské vlády. Dále byl přijat zákon o domácím násilí.
Avšak zákon a jeho implementace není optimální a velmi
závisí na zapojení různých jednotlivců. Nicméně byly
učiněny první kroky a snad budou následovat i další akce.
Cílem je vyvinout minimální standardy pro řešení případů
domácího násilí, poskytovat adekvátní právní služby pro
ženy a přinést novelizaci zákonů a zlepšení jejich imple-
mentace.
Příloha – Další zdroje a odkazy
Evropská komise
rue de la Loi, 200
1040 - Bruxelles
http://ec.europa.eu/index_en.htm
Daphne Program of the European Commission:
http://ec.europa.eu/justice_home/funding/daphne/fun-
ding_daphne_en.htm
Evropský parlament
rue Wiertz
Wiertzstraat
B-1047 Bruxelles
http://www.europarl.europa.eu/
Rada Evropy
Avenue de l’Europe
67075 Strasbourg Cedex
Tel. +33 (0)3 88 41 20 00
http://www.coe.int/t/e/Human_Rights/Equality/
ODKAZY NA WEBOVÉ STRÁNKY S VÝZKUMY
Federální ministerstvo pro rodinné záležitosti, seniory,
ženy a mládež BMFSF (2004): Zdravotní, sociální
a osobní bezpečí pro ženy v Německu. Reprezentativní
studie o násilí na ženách v Německu – souhrn výsledků
centrálního výzkumu, Berlín
http://www.wibig.uni-osnabrueck.de/wibig1.htm (27. června,
2006)
Ministerstvo vnitra, Oddělení vědy, výzkumu a statisti-
ky
http://www.homeoffice.gov.uk/rds/violencewomen.html/
(27.června, 2006)
Praxis International – Bezpečnostní audit
Praxis přizpůsobilo metodu analýzy známou jako institucionální
etnografie práce, která činí právní organizace
a sociální instituce citlivějšími k potřebám žen a dětí.
V oblasti domácího násilí je tato metoda známa jako Audit
bezpečnosti a zodpovědnosti.
http://www.praxisinternational.org/ (27. června, 2006)
KAMPANĚ
16 akčních dnů proti genderovému násilí
http://www.cwgl.rutgers.edu/16days/home.html (27. června,
2006)
Kampaň Nulová tolerance, Skotsko
http://www.zerotolerance.org.uk/ (27. června, 2006)
Příloha – Kontaktní adresy
ADRESY PARTNERŮ WAVE A BRIDGING GAPS:
WAVE Women Against Violence Europe
Evropské informační centrum proti násilí
Bacherplatz 10/4
A-1050 Vídeň, Rakousko
telefon: +43-1-548 27-20
fax: +43-1-548 27 20 27
e-mail: office@wave-network.org
http://www.wave-network.org
ROSA, o.s.
Podolská 25
147 00 Praha 4, Česká republika
telefon: +420 2 4143 2466
fax: +420 2 4143 2466
e-mail: info@rosa-os.cz
http://www.rosa-os.cz/
Ženský azylový dům v Tartu
Räni Pöik 11
50403 Tartu, Estonsko
telefon: +372 55 949496
e-mail: info@naistetugi.ee
Intervenční projekt CORA – Contra Gewalt gegen
Frauen und Mädchen in Mecklenburg Vorpommern
Heiliggeisthof 3
18055 Rostock, Německo
telefon: +381 401 02 29
email: interventionsprojektcora@hotmail.com
http://www.fhf-rostock.de/FhF-homepage/htlm/
Frauenberatungsstelle Gladbeck –
Ženské poradenské centrum, Gladbeck
Hochstraße 28
45964 Gladbeck, Německo
telefon: +49 204 366 699
fax: +49 204 392 9795
e-mail: fbstgladbeck@aol.com
http://www.frauenberatungsstelle-gladbeck.de/
87
NANE – Asociace ženských práv
PO Box 502
H-1447 Budapešť, Maďarsko
telefon: +36 1 3372865
fax: +36 1 2674900
e-mail: info@nane.hu
http://www.nane.hu
Vilnius- Dům pro ženy/Krizové centrum pro ženy
Pilies 36 - 10
2009 Vilnius, Litva
telefon: +370 5 2616380
fax: +370 5 2615366
e-mail: vmotnam@delfi.lt
Centrum Praw Kobiet
ul. Wilcza 60 lok.19
P-00-679 Varšava, Polsko
telefon: +48 22 6520117
fax: +48 22 6522117
e-mail: temida@cpk.org.pl
http://free.ngo.pl/temida
Asociace SOS linek pro ženy a děti
P.O. Box 2726
SLO-1001 Ljubljana, Slovinsko
telefon: +386 1 5443513
fax: +386 1 5241993
e-mail: drustvo-sos@drustvo-sos.si
http://www.drustvo-sos.si
Federální ministerstvo vnitra
Kriminalprävention, Opferhilfe
Schlickplatz 6
1090 Vídeň, Rakousko
telefon.: +43 1 531 26-0
post@bmi.gv.at
www.bmi.gv.at/prävention
L.O.K.K. – Celonárodní krizové centrum pro uprchlíky/
LandsOrganisation for Kvinde Krisecentre
Appleby`s Plads, 3 Sal
DK-1411 Kodaň, Dánsko
phone: +45 3295 9019
fax: +45 3295 9069
e-mail: sekretariat@lokk.dk
http://www.lokk.dk
FNSF - Fédération National Solidarité Femmes
32-34, rue des Envierges
F-75020 Paříž, Francie
telefon: +33 1 40338090
fax: +33 1 40331214
e-mail: fnsf@wanadoo.fr
FENESTRA – zájmové sdružení žen
P.O. Box F-12
042 92 Košice, Slovensko
telefon: +421 55 7297504, + 421 905 344 588
fax: +421 55 7297505
e-mail: fenestra@fenestra.sk
http://www.fenestra.sk
88
ROSA – Informační a poradenské centrum pro ženy - oběti domácího násilí
Podolská 242/25
147 00 Praha 4
Tel. 241 432 466
SOS linka 602246 102
e-mail info@rosa-os.cz
www.rosa-os.cz <http://www.rosa-os.cz/>
Publikace byla vydána za podpory Open Society Fund Praha
89