8. téma: Vznik a segmentace publika (8. 11. 2012)

četba (str.): DiMaggio (20 str AJ), Gans, H., Zahrádka, Bourdieu, Zolberg Petterson, Kulka, Greenberg, Groys

podtémata, problémy, pojmy: demokratizace společnosti a umění (a procesy diferenciace), publikum jako produkt díla, segmentace publik (žánry a  sociální okruhy); typologie - obecné (Russell Lynes, Dwight MacDonald,); konkrétní (Herbert Gans); diskuse vysoké a nízké kultury (Dubuffet, Zahrádka); avantgarda a retrogarda (Bourdieu), strategie času stárnutí  móda; participativní a dialogické koncepce umění (Kester, Bourriad, Zálešák),

1. Herbert. J. Gans (Popular Culture and High Culture. 1974)

Zavádí pojem vkusové kultury; kultura je principiálně pluralitní skutečnost. Je podezíravý k pojmu „masové kultury“ jako skutečnosti nepřiměřenému (masy!). Má za to, že rozdíly mezi vysokou a nízkou jsou (často? spíše?) nadhodnocovány. Gans se tím vymezuje proti adornovsky přísné kritice pop-kultury jako „ne-kultury“. Populární kultura není totiž pouhým prostředkem obohacování se (jak to popisuje kritika kulturního průmyslu!). Vyjadřuje estetické (i jiné) potřeby mnoha lidí, v tomto smyslu je zcela legitimní kulturou.

Gansovy výhrady jsou zaměřeny vůči hodnotícím konotacím (negativním u nízké kultury a pozitivním u vysoké kultury). Držení distinkcí je mechanismem sociálního zvýhodnění. Nelze jej pokládat za žádoucí či eticky pozitivní princip. Nelze mu sloužit reprodukováním a posilováním jeho „legitimačního diskurzu“ (oceňováním vysokého)

Rozlišování vysoká/nízká (kultura) je sociální distinkcí, nikoli estetickou. Týká se sociálního užívání produktů kultury - nikoliv struktury produktů a jí přisuzované (údajně jí inherentní) hodnoty. (viz problém tzv. blockbuster výstav kanonického umění – u Emmy Barker). Označování je sociální mechanismus - to, že se v případě umění opírá o estetická kriteria je jen specifikem estetické kultury.

Gans nezastírá, že pop-kultura je kulturou relaxační („vstoupí jedním okem tam a druhým ven“). Pro Ganse tato kultura není nijak obdivu-hodná, nepléduje pro ni.  Jiné funkce (jiné potřeby), nicméně, nezakládají nárok na vyšší/nižší oceňování.

Také sociální vzestup (šance na zvýšení statusové pozice) je potřebou. Kultura sociálně označovaná (a vnímaná) jako „vysoká“ je kulturou uspokojující tuto potřebu. Může být definována jako „kultura konzumovaná elitami“ (případně těmi, kdo aspirují přináležet k elitě).

Lidé mají právo na kulturu, jakou preferují. Žádní „experti na kulturu“ (údajně znalí toho co je pro lidi dobré) nemají právo předepisovat druhým co (ne)mají konzumovat. Gansova pozice je bytostně a rozhodně demokraticka. Oponuje radikálům (Adorno, Horkheimer) i konzervativcům (Eliot, Scruton). Rozlišení kultury na nízkou/vysokou se týká všech) forem kultury; především vědění – ve smyslu vědy, edukace i mediálního prostředkování informací; dále práva, náboženství či morálky. Vysokou kulturu v případě náboženství jsou akceptované velké denominace s bohatou tradicí (jež nabyly svoji legitimitu v historii). Nízkou kulturu představují sekty, hnutí jako (New Age), různé projevy spirituality, lidová pověrečnost, včetně nových forem (víry v UFO např.).  V oblasti vzdělávání jde především o napětí mezi demokratizačními tendencemi a snahou udržet elitnost (ezoteričnost) určitých forem vzdělávání třeba univerzit. Spor se  týká vlastně legitimnosti principu inkluze nebo exkluze (resp. adekvátního uplatnění jedné či druhé tendence) u konkrétních forem kultury.

K vysoké kultuře patří podpora rozvoje institucemi a organizační strukturou s vysokou legitimitou. K nízké kultuře se váže větší „sociální základna“, větší počet konzumentů s touto orientací. Rozdílnost kultur se projevuje v tzv. „kulturních válkách“.