9. téma: Hodnota vně axiologie a distribuce recipientovy gratifikace (22. 11. 2012)

 

1) Sociologie a hodnoty:

Weberovsky koncipovaná sociologie je hodnotově neutrální; tzn. rozlišuje deskriptivní empirickou složku badatelovy práce od postojové, názorové. Sociolog může být angažovaný, ale nesmí směšovat indiferentní (objektivní) výroky o realitě s vlastními hodnotovými postoji a názory - tzn. nesmí zneužívat autoritu vědy (jež je velmi snadné a běžné). V širším smyslu se touto neutralitou myslí to, že se sociologie hodnotami vůbec nezabývá, že pojednává předměty bez ohledu na hodnoty s nimi spojované. Proto bývají externalistické přístupy označovány za nivelizující -  nebo reduktivní (převedení složitější a specifické problematiky na obecnější a jednodušší). Hodnotami se zabývají (mohou, mají) obory axiologické (zejména etika a estetika)

Někteří sociologové umění (Harrington, Wolff) vyjadřují představu, že by se sociologie neměla hodnotám vyhýbat - konkrétní sociologické konceptualizace hodnot ale spíše scházejí. 

 

2) Recepce: 

Sociologie v tzv. "dvojím standardu" je vnímána jako kompetentní zabývat se příjemci umění (ale nikoliv tvůrci - tajemství!). Empirické studie publika, struktur a preferencí jsou tradiční a nejrozšířenější (často i přímo "marketingovou") oblastí nezpochybňovaného uplatnění sociologie. Recepce je zde spíše v mikrosociologické perspektivě. Analýza recepčních procesů je ale doménou estetiky. Analyticky se dají rozlišit 3 fáze (jež lze pojmenovat např.): expozice, afekce, responze. Rozlišení může mít smysl při poukazu na rozdíl mezi emotivní 2. fází a kognitivnější a celistvější 3. fází.

Koncept sociálního užití umění naznačuje relevanci volby preferované třídy umelěckých podnětů. Výrazně to formuloval Thorstein Veblen pojmem okázalá spotřeba (ostentativní –ostenze) ve své práci „Teorie zahálčivé třídy“. Sociální užití umění (jako statusoví symbolizace aspirací na sociální vzestup, či demonstrace dosažené pozice) je kritizováno jako "šosáctví" (rys utilitárních hodnot ve vztahu k umění).

Nicméně, je zřejmé, že uživatel může užít dílo k různém účelu, nesporně existují různí uživatelé. Sociologové zdůrazňuje, že umění/dílo produkuje publikum (resp. vytváří sociální vztahy) - je zřejmé, že má schopnost diferencovat (ale i předchozími vlivy již diferencované)  vznikají typologie uživatelů – jsou rozmanité a sporné (nemají příliš smysl). Jakýmsi resumé a redukcí typologií je rozlišení běžných uživatelů od expertních uživatelů (Pracuje s ním např. Lipski 2001, který se dovolává Schutze). tato kapitoly (o gratifikaci recipienta) tedy srovnává dva (ideálně-typické) soubory příjemců umění.

 

3) Jak sociologicky uchopit hodnoty:

Psychologicky a ekonomicky bývá hodnota spojována s potřebami - jako "to co uspokojuje potřeba jednotlivce". Problematické je to nejen samo o sobě (potřeby neexistují objektivně ale jsou sociálně modelovány a distribuovány), ale též v případě "zjemnělých" potřeb ( zejména v oblasti kultury a umění) - jde spíše o metaforické užití pojmu (potřeba). Nemá smysl mluvit o potřebě (obklopovat se uměním, tvořit umění), protože tato je generována právě zkušeností "obklopování se uměním" nebo děláním umění (zdůrazňuje např. Bourdieu 2011).

Hodnoty mohou být definovány např. jako ne-empirické (nevystavující se přímému pozorování) koncepty žádoucího (užívané v etickém/estetickém diskurzu) s relevancí pro chování. Mohou být analyticky (teoreticky) pojednávány jako hypotetické konstrukty bez výchozích předpokladů o jejich empirickém statusu; konkrétní projevy jednání totiž nepřímo poukazují (jako určité "indikátory") na přítomnost dané hodnoty ve vědomí jednajících aktérů (to je důležité: hodnoty jsou tímto důrazem spíše "subjektivizovány", zatímco v tradiční estetice se spíš "objektivizovalo"; hodnota se vyvozovala ze "strukturálních kvalit" objektu. To je sociologicky hůř akceptovatelné).

hodnoty jsou bytostně plurální (a proměnlivé); konkurují si, soupeří spolu. Proto(že) nejde uchopit (a hlavně měřit) nějaký „esenciální význam“ jednotlivé hodnoty - uchopujeme je skrze ordinální vyjádření; žebříček hodnot postihuje (aktuální) pořadí, vztahy mezi hodnotami

Hodnoty jsou implicitně nástrojem hierarchizace - tématizování hodnot (a obhajoba vysokých, "velkých hodnot" je vždy potenciálně elitistická.

Hodnota vyvstává v okamžiku užití umění; tímto užitím je recepce(estetikové) resp. spotřeba/konzumpce (sociologové). Hodnotu takto - do užití - umísťuje Simmel ve Filosofii peněz (hodnota věcí vyvstává díky směně - jako "míra oběti" umožňující zisk "žádoucího"). Simmel líčí hodnotu jako distanci, jež leží mezi aktérem a žádoucím: ta nesmí být ani malá (málá hodnota = málo žádoucí, málo hodné úsilí), ani příliš velká (= rezignace jako na nedosažitelné, příliš vzdálené). Hodnotou, která se takto dá uchopit (zejm. v tradiční estetice a v trad. umění) je buď perfekce (mimořádně náročné dílo - řemeslně, technicky, intelektuálně) nebo krása (schopnost vyvolávat dílem mimořádně silný pocit libosti); v estetice moderního umění se dostává do popředí spíše intelektuální projekt, který zapadá do vývojové koncepce (dějin) umění. V jistém (degradujícím) smyslu jako nápad (idea, koncept). Z toho je zřejmé, že v moderním umění je vlastně onou hodnotou jakési historické uplatnění, zhodnocení díla (jež bývá., logicky, umožněno časovým odestupem).

 

4) Hodnotový dualismus:

Do 20. stol. se hodnota uměleckého díla identifikovala jako "estetická hodnota". To je spojeno s konceptem "krásy" - jako schopnosti předmětu/podnětu vyvolávat uspokojivé libé pocity. V tomto smyslu je umělecké dílo účelné, v tom je jeho "užitná hodnota" (pozor tento účel je "sám pro sebe" - nevztahuje se k praktickým životním úkolům, sociálním či existenčním jiným zájmům aktéra) . Po vystoupení avantgard začíná být zřejmé, že umělecké dílo může estetickou hodnotu odmítat, vytěsňovat a přitom má jako umělecké dílo značnou relevanci. Jakkoli není v někdejším smyslu "krásné" je dílo umělecky hodnotné. Estetik M Beardsley (a např. český autor T. Kulka) razí "hodnotový dualismus": je smyslupné uvažovat o dvou hodnotách jež se týkají uměleckého díla: - umělecké a estetické.

Kulka v pojednání o falzu naznačuje toto rozložení hodnot:

	Estetická hodnota	Umělecká hodnota
klasické umění	+	+
(neo-) avantgarda	–	+
estetizace (falsum)	+	–

 

5) Odlišné mody recepce:

Toto dělení do jisté míry ustavuje i odlišné mody užití umění. Ač nelze nijak jednoduše a spolehlivě přiřadit modus recepce k typu recipienta: můžeme

- recepci běžného příjemce identifikovat jako orientovanou spíše na „prožívání“ a

- expertní recepci jako orientovanou spíše na „rozumění“.

- za dominantní hodnotou pro běžného příjemce pokládat estetickou hodnotu (v ekonomické teorii "užitnou hodnotu")

- za dominantní hodnotu pro expertního příjemce označit uměleckou hodnotu (ekonomicky :směnnou hodnotua")

V prvním modu je zdrojem gratifikace (uspokojení) dosažení prožitku (emoční, katarzní proměny psychického stavu, vyladění, re-aktualizace obecných životních postojů). Deficit rozumění však může zcela eliminovat možnost prožívání. V druhém modu je zdrojem uspokojení, kognitivní rezonance - dosažení porozumění jež je v souladu s teoretickou znalostí kontextu umění (dějiny umění). Nejnižším stupněm je tu identifikace známého, klasifikace zařazení díla (po přečtení popisky).  Uspokojení expertního příjemce asi vychází z pocitu kontroly forem (kontextu) díla, a asi  může postrádat intenzívní (bezprostřední) smyslové uspokojení - stejně jako běžný příjemce může mít také vztah ke kognitivní dimenzi díla (ač je patrně orientován víc na smyslový prožitek).

K dosahování jednoho či druhého modu gratifikace jsme odlišně vybavení, tedy odlišujeme se mírou schopnosti dosahovat (ten který modus) uspokojení. Sociologie tuto diferenciaci vnímá a analyzuje jako skryté privilegium –pečeť původu, to jest výsledek socializace ve více, či méně kulturním prostředí: schopnost dosahovat (jakékoli) gratifikace je (pro sociologii) (dříve nabytá) zkušenost; praktikování užití umění ve výchozí rodině je zásadní. 

Intenční (na osvojování vysoké kultury zacílená) edukace je účinnější spíš v rozvíjení získaných dispozic než-li v jejich vytváření (tedy, než v substituci kulturního prostředí rodiny). Učení, které je nezáměrné, nekontrolované (a tedy nepokládáme je za učení, nýbrž za správné vnímání evidentní skutečnosti) nás vybavuje větší jistotou a důvěrou – to jsou klíčové aspekty u (proměnlivého a nejistoty generujícího) moderního umění 

I rozdíl mezi těmito mody recepce má sociální logiku: zatímco elity cvičeny v distancovanosti,a emoční zdrženlivosti (jako společenské formě vkusu), nižší sociální vrstvy jsou praktické (tj. více v souladu s praktikami řešení existenčních potřeb) a méně odříkavé (Bourdieu označuje kantovská kriteria vkusu za měšťanský asketický vkus).   

Tato typologie může do jisté míry připomínat i práce Berensona týkající se školního zvýhodnění dětí z rodin s kulturním kapitálem (prostý a rozvinutý kód); obrat k laikům, resp. rehabilitace laické recepce se odehrává v 60.-70. letech a to nejen v teorii (odmítnutí elitismu lze spojovat s nástupem postmoderních hodnot) ale i v umělecké praxi vyjadřuje jej do jisté míry pop-art a neo-dada, a zejména pak postmoderní umění zapojující do vysoké kultury prvky nízké kultury (a do asketických forem racionálního dekódování i sensuální prvky přímé satisfakce)

5) Estetická distance:

Z psychologie byl do estetiky přenesen pojem distance - a jakkoli problematizován, stále je užíván. Vztahuje se k fikčnosti uměleckého díla, jako specifickému vztahu k realitě. Dílo se nějakým způsobem vztahuje k realitě (mimesis), tuto realitu však reprezentuje svébytně (i jako fikci), pomocí specifických tvůrčích prostředků. Schopnost identifikovat a analyzovat struktury těmito prostředky vytvářené jsou naučené, určitými socializačními procesy podmíněné. Běžný příjemce bez dispozic nedokáže soustředit pozornost na tento strukturální (konstruktivní) aspekt díla a vztahuje se k obsahům přímo, jakoby byly transparentní - přímo pozorované (jakoby obraz znázorňující krajinu, či seriál líčící osudy rodin, byly oknem jímž nahlířžíme na skutečnosti)

Jestliže běžnému příjemci hrozí poddistancování (neschopnost rozlišit realitu a fikci díla) a neschopnost (s užitkem) se orientovat na struktury díla (posoudit a ocenit "jak je to udělané"), naopak expertnímu příjemci hrozí předistancování: pro samotné zaujetí strukturami díla, formou, či provedením není s to dostatečně prožívat. V obou případech jde samozřejmě jen o rizika (pravděpodobnosti). První typ mořžnosti ilustrují nejlépa děti (jako prototyp nezralé osobnosti), jež snadno podléhají iluzi, druhý typ bývá demonstrován na kritikovi, či profesionálovi z oboru vůec.

 

6) morální, politické a sociální hodnoty – v jakém vztahu stojí k hodnotám estetickým či uměleckým ?

Pro soociálně vědy charakteristickou skupinou hodnot jsou především hodnoty sociální rovnosti, spravedlnosti. Existují skupiny jež svojí sociální vnímavost a tyto hodnoty chtějí aplikovat do oblasti umění a tedy preferují před hodnotami estetickými či uměleckými tyto hodnoty sociální a politické (dokonce chtějí "přepsat" dějiny umění, aby zkorigovaly sociální nespravedlnosti jichž jsou tyto dějiny dokladem). Jde zejména o kritiku tzv. sociální, post-koloniální a feministickou.

Harrington toto téma líčí jako dilema splynutí anebo separace (jednoho bloku hodnot od druhých). Zatímco kritické přístupy chtějí (v krajnosti) aby za umělecky hodnotné bylo pokládáno dílo, jež je plně angažované v daném směru kritiky (tedy hodnotou uměleckou je hodnota sociální a politická, např.) liberální humanismus obojí odděluje (míchání hodnot je redukcí, popíráním specifičnosti umění).