10. téma: Umělecké dílo jako událost a sdělení (15. 11. 2012)

 

1) umění jako komunikace obsahů versus umění jako setkání:

bývá popisováno jako komunikace významů. Schéma v němž  posílá autor (vysílač) nějaké (zabalené) sdělení určitým mediálním kanálem divákovi (příjímač), jako telefonem skrývá řadu nevyslovených podmínek (např. si lidé často telefonují aniž by pro sebe měli nějaké sdělení...chtějí se „jenom slyšet“). Umění ale není žádní „prostá komunikace informací“- kritika tohoto pojetí je v 6.kap. :  proti tzv. transakční (insturmentální) koncepci komunkaci je stavěna "rituální komunikace" - ta zdůrazňuje sociální kontext "čtení významů"

- některé druhy umění (hudba, tanec) nelze příliš označovat (analyzovat) jako nositele významů na rozdíl od jiných (literatura, film). Čili kategorie významu není univerzální dimenzí díla, resp. není dimenzí jednoznačnou, spolehlivě určitelnou.

- uspokojení příjemce nemusí být přímým důsledkem úspěšného dekódování obsahu: ilustrací může být návštěva divadla, či vernisáž –samotné prostředí je povznášející, působivé, vysoce uspokojivé i tehdy, když nás dílo příliš nezaujme (když mu nevěnujeme pozornost zaujati příp. sociálními aspekty situace). Jako nositel významů se jeví dílo analytickému přístupu; divák ovšem     propojuje prožitek s celkovou situací (včetně osobního vyladění);

- dílo je také prostředkem sebe-vyjádření (aktu lhostejnému k předávání sdělení a tedy k příjemci) – to není záležitost druhu nebo žánru umění.

informační novost se stala (z kybernetiky odvozeným) „vědeckým argumentem“ pro důraz na inovaci a originální (byť důležitý spíše pro obchod - nepřehlížet). Důležité je ovšem i očekávání (zejména pak vlivných) recipientů a distributorů – proměny kontextu mění významy (i novost!).

Význam nelze nijak propojit s fyzickým objektem. Můžeme sice na obraz připojit visačku, štítek s popiskou. Významy však netkví, nespočívají v písmenech, nýbrž v myslích lidí. Musí být stále obnovovány, potvrzovány.

Významy chce dešifrovat sémiotika. Sociologie zdůrazňuje, že ke zkoumání významů musí být přibírána pragmatika (není to ale v rozporu s Morrisem). Významy nejsou ukotveny ve struktuře díla (čili textu, jak říkají sémiotici), nýbrž jsou spoluutvářeny formami distribuce prezentace. Sémióza je proces, který nějakému objektu v realitě přiřadí příslušný znak (a význam) (jak pojmenováním samotným, tak označením). Všichni uživatelé díla s ním zacházejí produktivně – přikládají mu nějaké významy.

To vypovídá o křehké povaze významů nikoliv o jejich bezmezné zaměnitelnosti. Významy „sociálně dané“. Ale to nekoliduje s představou, že aktéři jsou v zásadě oddáni stejnému ideálu odhalení pravdy (správného, přesného významu). K bodu 2: to jsou objekty fyziky či matematiky, je-li možná přesná identita, přesný význam. K bodu 3: Být uměním je dostačující význam. Dílo nemusí nést jiný smysl.

 

2) Problém vztahu pojmů a obrazů:

Rozumění znamená vždy převedení transformace do diskursivní (verbální) formy. Rozumíme jen tak, že umíme jazykovými prostředky vysvětlit, zasadit do souvislostí. Převést prvyk obrazové do pojmových beze zbytku nijak nejde.

Problém slova a obrazu (metaforičnost obrazu jako textu) problém reprezentace

 

3) Kdo vkládá významy do díla?

Tradiční estetika rozlišila Intentio (1) lectoris, (2) operis a (3) auctoris. Toto členění ukazuje jisté porozumění pro vklad všech instancí. Divák je také významným zdrojem významů (čtením vkládá významy, re-aktualizuje dílo). Myslí autor na svoje publikum při psaní? Utváří také toto „myšlení“ obsahy díla?

Sociální život prochází nepřetržitým procesem tvorby a obnovy, založením na "smyslu, který lidé svému jednání připisují". Naše konání však může mít i jiné důsledky, než si přejeme. Sociologové proto rozlišují mezi záměrem jednání, (úmysly) a nezamýšlenými důsledky (výsledky), jež toto jednání přináší. (Giddens 1999:20). Pouze sociálně nerelfektující myšlení může pokládat za "základní vyznění" uměleckého díla autorem vložené záměry. Přitom nejsou zpochybněny jako časově primární s určitým potenciálem kauzality (významy vkládané čtenářem doplňují, posouvají či deformují autorem vložené významy, jsou reakcí, responzí na ně)

Kolik je významů, které jsou platné - privilegované?

Bourdieu kolik je čtenářů tolik je čtení, tolik význasmů díla. Dílo je spíše procesuální - rozumění dílu je jedním momentem z řetězce čtení. Toto čtení (interpretavce významů se ale odehrává v mocenském (konfliktním) poli - není to jako předložení rovnocenných variant. Jestliže Iser situuje význam mezi text a diváka (není v nich, ale v prostoru mezi nimi), Mehlmann tento prostor označuje za bitevní pole významu - souhlasně Bourdieu. Existují významy dominantní (privilegované) a marginální.

 

4) Výklad obsahu - hermeneutika

Východiskem je Gadamerovi napětí mezi původním (autorem v jeho době chápaným) významem a aktuálním význam dnešního čtení přijímání. Je to samozřejmě spor o míru interpretační volnosti (E. D. Hirsch jr. – H.G.Gadamer), diskuse J. Wolff.

Absolutní relativismus: "neexistuje žádný správný význam",

Gadamer ale představuje umírněný relativismus: pokud existuje správný význam nikdo k němu nemá "privilegovaný přístup"; není perpsektiva, stanovisku umožňující posuzovat a rozlišovat výklady na více správné a méně správné.

Význam díla nelze nijak spolehlivě identifikovat; myslitelný je jen v jazyce: ani významy slov nejsou fixní, jasné a ohraničené, i autorův záměr přece je textem, který nemá jednoznačnou interpretaci.

 

Rozumění umění: jak (a nakolik) je možné? Rozumění versus cítění: analytický pojmový přístup, izolující významové vrstvy versus celistvý přístup orientující se k prožitku a cítění. Je rozumění nutné (autoři říkají ne); opírá se o „kunsthistorickou“ informovanost? (je možné rozumět jednomu dílu bez znalosti jeho kontextu?). Není větší problém „zahanbující pocit neporozumění“, resp. strach z nerozumění?

Rozumí autor nutně svému dílu?

 

5) Recepční důrazy:

Kostnická škola: Romanista Jauss a anglista Iser spolu s 9 dalšími vědci utvořili skupinu Poetik und Hermeneutik (v německém Giessenu v r. 1961) čímž vykročili k meziobor. dialogu, v tehd. vědě zdaleka ne běžnému. Interdisciplinaritu chtěli tito badatelé využít k vzájemnému osvětlování svých oborově specifických přístupů k vnímání a rozumění textů (také spojení poetika a hermeneutika bylo dosti neobvyklé). V 1966 se centrem výzkumu stává nová univerzita v Kostnici

Jaussovo pojetí není sice zcela identické s Iserovým (jež akcentuje tzv. účinkový potenciál textů), nicméně recepční estetika (reader-response-theory) pro široké povědomí spojila Jaussův termín s Iserovy texty. Mluví se od konce 60.let o obratu ke čtenáři. Ten rozpoznal že dějiny literatury jsou i dějinami čtení (podobně říká M. Baxandall dějiny umění jsou také dějinami vidění). Čtenář začal být zkoumán i v textu samém (horizont očekávání u Gadamera).. 

Paralelně s tímto obratem v literární teorii jde v britských cultural studies posun k aktivnímu pojetí publika, jakož i toho, jakým způsobem spolu autor a čtenář vcházejí v kontakt. Jestliže Kostnická škola je nesena spíše teoret. a metodologickou iniciativou, kulturální studia přinesla řadu případ.ových studií založených na studiu empirického materiálu.

Mediální a komunikační studia zformulovala podobný princip, byť s defenzivní intencí. John Fiske (a John Hartley) v Reading Television, 1978 razili představu, že publikum není manipulovatelné ale spíše je rezistentní vůči mediálním tlakům. Fiske používá pojem sémiotická produktivita vyznavačské recepce.

Otevření významů díla (čtení jako komplexní sociální jednání)

Jak dekódovat (pluralita klíčů)? Jak spolehlivé je naše určení obsahu díla, jak je ověřovat, kontrolovat. (subjektivní a objektivní pravda). Problém interpretace – jeho všudy-přítomnost. Kolik významových rovin lze určit (vnímáme je současně?) je to nekonečné množství?

Meze interpretace (nad-interpretace, Eco, Sontagová)

 

6) Rozumění umění

Proč je vizuální umění tak často nesrozumitelné? Základní očekávání běžného příjemce (laika) jsou zcela nespolehlivá (utvrzují jej v pocitu „pevné reality“, tak kde je skutečnost „tekutá“) .Laický návštěvník výstavy se prozrazuje tím, že nejprve čte popisky (názvy) děl. Je to zavádějící způsob orientace ve vystaveném díle. 

Koncept názorových vůdců (Lazarsfeld) - orientace na výklady prostředkované autoritami: lze rozlišit úpatrně autority produktivní a interpretační sféry; odlišné akcenty a diskurzy

7. Bourdieu Teorie vnímání uměleckého díla (není čisté vidění, vše věc dispozic, rozvíjených  dlouhodobým stykem s uměním) kódování: nutno znát kódy, žánrově odlišné, učit se je expert privilegován i vědomím, že lze podržet (reflektovat) nejistotu (běžný divák: panika) - i chybně dekódované obsahy jsou reálné, sociolog se nesmí identifikovat s expertní recepcí