11. téma: umění jako politikum, ideologie a utopie (29. 11. 2012)

 

jakoby obrácená ústřední otázka socio-gnoseologického paradigmatu (původně zkoumající vliv sociálních struktur na formy/obsahy symbolické sféry): jak ovlivňuje, může ovlivnit sféra estetického sociální skutečnost? Má umění dopady na veřejnou sféru? Přesvědčení o přímém a silném vlivu na společnost lze hned odmítnout. Umění nedokáže mění svět - pokud působí, pak na jednotlivce, na jejich vědomí, cítění a myšlení. Touha měnit svět je ale nápadným rysem moderního umění – to odmítlo autonomii (odsunutí do rezervace estetického) a usilovalo o propojení každodennosti a estetického. Zejména avantgardy se chtěly spojit s nějakým širším sociálním hnutím a tím ovšem i rozejít s etablovaným (institucionálním) uměním.

institucionální paradigma vkládá jinou perspektivu: v ní je politickou dimenzí uměleckého světa především autonomie (její povaha a míra či hraniční body) a povaha institucionálních struktur světa umění ("podpůrných struktur" u Zolberg), relace mezi prvky těchto struktur (mezi producenty, distributory, zprostředkovateli, vykladači, publikem aj.) Krom toho, že mají interakce v poli umění svoji politickou dimenzi, jsou ještě provázány, limitovány řadou administrativních vymezení prostoru v němž je umění produkováno – podléhají vlivům této administrace, regulace.  To lze označovat za „kulturní politiku“

primárně se však  „politikou estetického“ myslí to, jak se umění zapojuje do vnějšího politického dění. Na jedné straně může  umění být ve službách politické moci – ideologicky potvrzujíc status quo. Na druhé straně může být podkopávat, rozvracet systémy moci (revolta proti oficiálnímu systému či podvracení ho – i vytvářením utopické alternativy). V obou je využíváno schopnosti uměleckých forem mobilizovat sociální aktéry ke kooperativní akci – zasahovat (a zapojovat) jejich emoce. To je základní rozlišení pojmů ideologie a utopie.

Nejde jen o sféru produkce a o pozitivní působení kultury. Bourdieu připomíná, že vkusové preference fungují jako kulturní znaky, jež pomáhají udržovat sociální nerovnost (ti, kdo se do těchto způsobů narodí, mohou tvrdit že jejich preference jsou přirozeným projevem dobrého vkusu). Sociálně angažované, kritické skupiny sice tvrdí, že "skutečně velké" umění je vždy na straně pokroku, tj. sociální spravedlnosti, svobody a emancipace sociálních skupin, ale to je riskantní (nedoložitelné, neprůkazné) směšování hodnot uměleckých a politických.

Podobně jako Gramsci s pojmem hegemonie (dominantních skupin) naznačuje i Bourdieu, že  standardy nejsou prosazovány násilím, ale tím, že jsou činěny přirozenými, vrozenými. I to je nicméně analytiky označováno za ideologický postup.

 

Pojmem ideologie navazuje "zkoumání umění jako politika" na kognitivní pojetí/dimenzi umění: koncept díla jako komunikujícího obsahy (otázku jejich pravdivosti), pojem ideologie je různě chápán:

1. jako obsah, jenž je zkreslován (ideologizace) sociálním a politickým kontextem (spíše nevědomě) zkreselené vědomí označují kritické teorie za „falešné vědomí"
2. nebo ide, podle níž je každý obsah prvkem nějakého souboru idejí – (pojem ideologie jen označuje tuto dimenze analýz)   
3. ideologie je právě konzervativní referování o sociální skutečnosti (zachovat status quo)

Výhrady k pojmu ideologie: - kritizován jako zastaralý, historicky spojený s vrcholnou modernitou (nástup plurality "výkladů světa" a soutěže o dominanci kandidátů na "pravdivost" a správnost či úplnost výjkladu) v sociologii umění je snižující jeho vztah k socio-gnoseologickému paradigmatu

reduktivní … může být (je) nahrazován s pomocí konceptů jako: narace, diskurs, framing; produkce víry (Bourdieu) též (další) pojmy „hermeneutiky podezření“ Ricouer 1970) viz dále;

Redukce je chápána jako přímé ztotožnění obsahu s (odhalovaným) sociálně politickým sdělením 

Proč mu přesto věnovat pozornost:

• velké téma textů klasických textů sclgie umění (G. Lukács, L. Goldmann; obhajuje jej takto např. J. Wolff, 1993: 3.kap)
• slouží jako analytický pojem, prostředkuje (mediace) mezi socio-polit. kontextem produkce a působením produktů
• je (nevyslovovaným) prvkem kritického zkoumání modernismu (ideje, modernity, racionality, pokroku či emancipace)
• je pozadím aktuální kritické a sociálně angažované (kulturně-politické) teorie (post-koloniální, genderové a sociálně vnímavé kritiky) 
• vrací se stále i v „kritické teorii médií“ (J. P. Thompson), ač část mediálních studií preferuje spíše „technický“ a optimistický jazyk referování o změnách před „sociálně kritickým“ a podezíravým přístupem

 

 

Limity uplatnění pojmu ve výtvarném umění:

1) vztah pojmového a obrazového je obecně komplikovaný a nejasný; k identifikování ideologičnost texty o umění

2) stojí v napětí s konceptem autonomie: moderní umění (Manet) se rozhodně oprostilo od závislosti na obsazích, či na intencích vykládat, přesvědčovat nebo poučovat (mj. když Adorno rozlišuje  autonomii na reálnou pravdivou (subjektivní) za falešnou a přímo ideologickou, označuje tu, jež chce být výkladem, popisem skutečnosti (a ne jen subjektivním pocitem)

3) velkou potíž představuje rozhodnutím, která sociální relace je v ideologizaci ústřední:  (příkladem H. Balzace – roayalista, ale dílo popisuje nastupující buržoazii a sympatie k nejnižším;  L. N. Tolstoj – soc. původem aristokrat, intencionálně pléduje za nejnižší rolnické obyvatelstvo)

 

 

Historické užití pojmu:

Osvícenecký pojem (Destutt de Tracy, 1801) rozpracoval zejména Marx: materiální zkušenost je mu základnou na níž jsou vytyčovány ideje (reduktivní marxismus zvulgarizoval tento vztah do jednosměrnosti: ekonom. základna → kulturní nástavba, tzv. „teorie odrazu“; jeden z momentů kritiky a odmítání pojmu ideologie) 

přístup jenže lze obecně označit za kritickou teorii (Horkheimerův esej z r. 1937 rozlišil mezi kritickou a tradiční teorií, Harrington (2004) takto chápe sociálně-vědní linii protikladnou tradiční uměnovědě (resp. kunsthistorii)

 

pojem kritika chápat „kantovsky“ jako zkoumání skrytých předpokladů za formami (Kant: zkoumání podmínek možností poznání)

 

Walter Benjamin, Ernst Bloch, Görgy Lukács, Sigfried Kracauer,

K dalším pokračovatelům marxistické linie patří Raymond Williams, Frederic Jameson, Terry Eagleton a aktuálně Žižek, Alan Badiue

Frankfurtská škola: Theodor Adorno, Max Horkheimer, Herbert Marcuse, Jürgen Habermas.

Birminghamská škola: (kulturální studia přednostně zaměřená na masovou kulturu a média; rehabilitující vkusové kultury nižších sociálních vrstev)

Stuart Hall

 

Volněji lze k pojmu ideologie přiřadit 3 „mistry podezírání“ , vedle Marxe je to Friedrich Nietzsche a Sigmund Freud

 

 

Různé přístupy k pojímání/aplikování konceptů ideologie u autorů(ve světě umění):

 

1. umění má být angažované, tzn. ideologické: není tzv. neutrální (nevinný) pohled (to jen nahrává z/neužití, manipulaci) témata sociálně-politické 
2. umění má odhalovat falešné koncepty reality (demystifikace), má se bránit jakékoli ideologizaci; znemožňovat výklady
3.  
4. umění má zkoumat vlastní institucionální a mediální mechanismy (provoz umění, fungování určitých médií, očekávání atd.) – nikoli témata sociálně-politické