ROVNOST A ZÁKAZ DISKRIMINACE V JUDIKATUŘE EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA 1. Článek 14 Zákaz diskriminace 158 1.1. Základní rysy ochrany proti diskriminaci ~ podle cl. 14 úmluvy ~~ 159 1.1.1. Cl. 14 jako subsidiární ustanovení 161 1.1.2. ČI. 14 jako autonomní ustanovení 162 2. Kritéria ESLP při hodnocení stížností na porušení čl, 14 163 2.1. Spadá namítané porušení čl. 14 do sféry některého z dalších práv, které Úmluva zaručuje? 163 2.2. Došlo k rozdílnému zacházení? 165 2.3. Sledovalo dotčené zacházení legitimní cíl? 166 2.4. Byla užitá opatření ve vztahu k legitimnímu cíli přiměřená? 166 2.5. Zašlo rozdílné zacházení za hranici volného uvážení daného státu? 168 3. Povinnosti státu plynoucí z čl. 14 169 4. Další ustanovení Úmluvy zajišťující ochranu před diskriminací 170 4.1. Článek 5 Protokolu Č. 7 - Rovnost mezi manželi 171 4.2. Protokol i1. 12, článek 1 Všeohecm' y;ík:i/ diskriminace 171 5. Stížnosti proti ČR týkající w čl. 14 172 ^|dji(|niliteratura:/(raarrf(7//i>; O. M. Equality and Non-Discrimination under the guropean Convention on Human Rights. The Hague : Kluwer Law Internationa!, iQ&V. Charrier, J.-L. Code de la Convention europeenne des droits de l'homme. parjs : Lexis Nexis SA, 2005; McKean, W. Equality and Discrimination under International Law. Oxford : Clarendon Press, 1983; Ovey, C, White, R. European invention on Human Rights. Oxford : Oxford University Press, 2006 ; Peltiti L-^ Decaux, E., Imberf, P.-H. La Convention Europeenne des Droits de THomrne. paris: Economica, 1999; van Dijk, P., van Hoof, G J. H. Theory and Practice of the European Convention of Human Rights. 3rd Ed. The Hague : Kluwer Law International,!^ Cílem této kapitoly je přiblížit judikaturu a postup Evropskeňo šoiiäu 'pro lidská práva (dále jen „Soud" nebo „ESLP") ve věcech týkajících se čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva"), pozornost bude věnována především dvojímu možnému způsobu aplikace čl 14 a kritériím, podle nichž Soud posuzuje namítanou diskriminaci. ]\fehudeme se zde zabývat obecnostmi z oblasti průběhu řízení před ESLP, podmínkami přijatelnosti apod. - v těchto věcech lze odkázat na jednací řád Soudu nebo na jeho oficiální webové stránky4'4 (v češtině viz např. tzv. „Vysvětlující poznámka" - Explanatoty note for persans completing íhe Application Form under Article. 34 of the Convention), případně též na odbornou literaturu o těchto tématech podrobně pojednávající.4'5 Úvodem nutno uvést, že čl, 14 a souhrn judikatury Soudu týkající se diskriminace je v mnoha ohledech poněkud nesourodým celkem, z něhož lze jen s těžkostmi dovozovat spolehlivé závěry o tom, jak vlastně Soud v otázkách 41,1 http://www.echrxoe.int. Součástí webové stránky je i HUDOC - elcktoronieký archiv väech rozhodnutí Soudu, v němž lze vyhledávat podle řady kritérii {texty rozhodnutí jsou však pouze v angličtině a/nebo ve francouzštině). Přístup k databázi není zpoplatněn ani zatarasen hesly či uživatelskými jmény - stačí prosté připojení k internetu. Praktické postřehy ohledně práee s databází HUDOC obsahuje Kühn, Z, Bobek, M., Polčák, R. (eds.j Judikatura a právní argumentace; Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Praha : Auditorium, 2006, kapitola 111.4. (s. 165 an.). Jl! Srov, kupř. literaturu německou (Grabemvarter, Ck, Europäische Menschenrechtskonvention. München : Verlag C. H. Beck, 2003; Frowein, J, A., Peukert, W. Europäische Menschenrechtskonvention. 2, Auflage. Kehl Arlington, Va.: N. P. Engei Verlag, 1996), anglickou [Simor, 1, Emmerson, B. Human Rights Practice (looseleaf)- London : Thomson, Sweet & Maxwell, 2004; Ovey, C, White, R. European Convention on Human Rights. Oxford : Oxford University Press, 2006] či francouzskou [Petiiti, L.-E. (editor) La Convention europeenne des droits de ľhomme: commentaire article par article. Paris : Economica, 1995; Cohen-Jonathan, G. La Convention europeenne des droits de l'homme. Ed. Economica, Presses Universitaires d'Aix-Marseille, 1989], V češtine pak Hubáiková, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika, Praha : Linde, 2003, či překlady Berger, V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Vimperk : 1FEC a SEVT, 2003 či Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Masarykova univerzita v Brně, 1997. Ve slovenštině Svák, J, Advokát pred európskymi súdmi. Ždina : Poradca podnikateľa, 2004, nebo Ochrana ľudských práv (z pohľadu judikatury a doktríny štrasburských orgánov ochrany práv). Žilina : Poradca podnikateľa, 2003. 1 5 7 VI ROVNOST A ZÁKAZ DISKRIMINACE V JUDIKATUŘE ESLP 1 ČLÁNEK 14 - ZÁKAZ DISKRIMINACE diskriminace judikuje. Pasáže z odůvodnění některých rozhodnutí působ1 nejednoznačne a zamlženě, tu a tam jsme svědky poněkud krkolomný^ logických sekvencí a syntéz faktů. Možných důvodů je několik a jejich ř'v bor nepatří do rámce této kapitoly. Uvědomme si však, že mnohé z otá ■ ' které byly vzneseny nej významnějšími stížnostmi týkajícími se diskriinit^'' ■■■■ ce, často představovaly a představují témata politicky citlivá, nesoucí v sobí potenciál více či méně škodlivého dopadu na ten který stát Rady Evropy která je především platformou společných zájmů svých členů. Koncept ' soudu tomu odpovídá; od způsobu navrhování a jmenování soudců (Pavla-.. mentní shromáždění Rady Evropy má sice na výběr ze tří kandidátů, všich-'. ni jsou však navrženi vládou členského státu"wj az po některé motneajfty v úpravě průběhu řízeni (např. striktní neveřejnost výborových rozhodnutí, tzn. rozhodnutí v odmítnutých věcech). Tímto, samozřejmě, neminuj snižovat autoritu Soudu, jenž má za sebou řadu kvalitních rozhodnutí, která pozitivně ovlivnila judikaturu a legislativu v členských státech. Při hodncí- i421, národní nebo . ti jazyk4", náboženství420, politické nebo jiné smýšlení4 ^cj.i|,;{ původ, příslušnost k národnostní menšině422, rod423 nebo jiné posta- vem- 1.1- Základní rysy ochrany proti diskriminaci podle čl. 14 Úmluvy cení celkove praxe ľ.SU'jc však třeba mít na paměti, že tento je součástí mezinárodní politické organizace. ' 1. Článek 14 - Zákaz diskriminace „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno-bez diskriminace založené na jakékoli příčině jako je pohlaví417, rasa418, barva- -Článek 14 chrání pouze před diskriminací ve výkonu práv a užívání svobod -^znmiýclŤ^ffitev^ ;;a ustanoveními dodatkových protokolů. Výčet diskriminačních důvodů je pouze demonštratívni, řada dalších příčin (např. sexuální orientace,424 příslušnost k profesní skupině,425 vojenská hodnost426) byla v judikatuře ESLP rovněž uznána. 116 Cl. 22odst. 1 Úmluvy. •", Viz např. rozsudek ESLP ze dne 28. 5. 1985, Abdulaziz, Cabales a Balkandali v. Spojek né Království, Serieš A no. 94, §§ 78-81 (stížnost č. 9214/80, 9473/81, 9474/81), rozsudek/ ESLP ze dne 24. 6. 1993, Schuler-Zgraggen v. Švýcarsko, Serieš A no. 263, g 67 (stížnost:: č. 14518/89), rozsudek ESLP ze dne 28. 11. 1984, Rasmussen v. Dánsko, Series A no. 87, § 34 (stížnost č. 8777/79), rozsudek ESLP ze dne 18. 7. 1994, Karlheinz Schmidt v. Německo; Series Ano. 291-B, § 28 (stížnostč. 13580/88). T •"s Viz např. rozsudek ESLP ze dne 10. 5. 2001, Kypr v. Turecko [GC], ECHR 2001 -IV (stížnost č. 25781/94), rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2005, Nachová a další v, Bulhanko [GC}<-(stížnost č. 43577/98 a 43579/98), rozsudek ESLP ze dne 18. I. 2001, Chapman v. Spojeně: Království, [GC], ECHR 2001 -1, {stížnost č.27238/95), rozsudek ESLP ze dne 5. 7. 2005, Mol- : dován a další v. Rumunsko, {stížnost č. 41138/98 a 64320/01), rozsudek ESLP ze dne 13. 12;. 2005, Timishev v. Rusko, (stížnost č. 55762/00 a 55974/00). 1 58 /Anglická a fiancouzskázttční Úmluvy se v překladu spojení, jiné postavení■— francouzským ekvivalentem je toute autre siíuation, což skutečně znamená spíše Jakákoli jiná situace" (náš překlad vychází z anglické verze, výklad m Rozsudek ESLP ze dne 17. 7. 2001, Association Ekin v. Francie, ECHR 2001 -VIII (stížnost C 39288/98), rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1989, Kamasinski v. Rakousko, Series A no. 168 (stížnost c. 9783/82), rozsudek ESLP ze dne 23. 7. 1968, Belgický jazykový případ (Čase „relating to certain aspects of the laws on the use of languages in education in Belgium") Series A no. 6 (stížnost č. 1474/62, 1677/62, 1691/62, 1769/63, 1994/63,2126/64). :« Viz napL rozsudek ESLP ze dne 16. 9A99(,,Caygiisuz v. Rakousko, ECHR 1996-IV § 42 (stížnost i. 17371/90), rozsudek ESLP ze dne 29. 6. 2004, leyla Sahin v. Turecko (stížnost Ě. 44774/98), rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 27. 6. 2000, Cha'are Shatom Ve Tsedek ,v, Francie, ECHR 2000-VII (stížnost č. 27417/95). 421 Víz např. rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 2001, Feldek v. Slovensko, ECHR 2001-VIU (stížnost £. 29032/95), rozsudek ESLP ze dne 19. 3. 2002, Devenney v. Spojené Království (stížnost č, 24265/94). a- Viz např. rozsudek ESLP ze dne 30. 9. 2003, Kotia Poirrez v. Francie, ECHR 2003-X (stížnost č. 40892/98), rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 8. 7. 1999, Arslan v. Turecko (stížnost č. 23462/94), rozsudek ESLP ze dne 6. 6. 2000, Magee v. Spojené Království, ECHR 2000-VI (stížnost č. 28135/95). «3 Viz např. rozsudek ESLP ze dne 13. 6. 1979, Marckx v. Belgie, Series Ano. 31, § 41 (stížnost č. 6833/74), rozsudek ESLP ze dne 3. 10. 2000 Camp and Bourimi v. Nizozemí, ECHR 2000-X, § 38 {stížnost č. 28369/95), rozsudek ESLP ze dne 13. 7. 2004, Pla a Puncernau v. Andorra, ECHR-2004-VIII (stížnost č. 69498/01). ™ Viz např. rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 1999, Salgueiro da Silva Mouta v. Portugalsko, ECHR 1999-IX (stížnost č. 33290/96), rozsudek ESLP ze dne 31. 7. 2000, A.D.T. v. Spojené Království, ECHR 2000-IX (stížnost í. 35765/97). 12í Rozsudek ESLP ze dne 23. 1 1. 1983, Van der Mtrnele v. Belgie, Series A no. 70 (stížnost č. 8919/80). Rozsudek ESLP ze dne 8. 6. 1976, Engel a další v. Nizozemí, Series A no. 22 (stížnost č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72, 5370/72). 1 59 ROVNOST A ZÁKAZ DISKRIMINACE V JUDIKATUŘE ESLP francouzský je podstatně širší.). Pozoruhodný je též jazykový rozdíl m francouzskou verzí spojení „ bez diskriminace " („ wiíhout discriminati0n^ která zní „sarts distinction aucune". To by bylo možné vykládat jako 5^." jakéhokoli rozlišování". V souvislosti s tzv. Belgickými jazykovým případy (viz dále) Soud, nicméně, uvedl, že extenzivní výklad, který francou/^ označení sugeruje, by mohl vést k absurdním závěrům.427 Pro přehlednost v rozlišováni povahy či. 14 od jiných ustanovení Úmluvy uveďme následující: s výjimkou čl. 14, budeme všechna ostatní ustanoveni: Úmluvy v této kapitole označovat jako jiná (normativní) ustanovení;'28 pjj_ pádně jako současně namítaná ustanovení. -'PoTOŠem^dit07tJ77Írrýd] normativních ustanoveni Úmluvy. J/e ve stížno-sti namítat samostatně - tj. lze si bez dalšího stěžovat např. na samostatné porušení čl. 6 (právo na spravedlivé řízení) nebo čl. 2 Dodatkového protokolu (právo na vzdělání) nebo jakéhokoli jiného ustanovení. To však neplatí pro čl. 14, kterému Úmluva nepriznáva samostatnou existenci, a jenž má smysl pouze jako dopiněk některého z jiných čTánkú Úmluvy, resp. ve spo- 1 ČLÁNEK 14 - ZÁKAZ DISKRIMINACE tato autonomní povaha vlastně znamená, je třeba si uvědomit, k jakým zvěrům může Soud v případě týkajícím se diskriminace dojít: . za prvé - může rozhodnout, že nedošlo k porušení žádného z namítaných ustanovení, tzn. ani k porušení čl. 14, ani k porušení současně namítaného jiného ustanovení Úmluvy; • za druhé - může shledat, že došlo k porušení onoho současně namítaného ustanovení, aniž však došlo zároveň k diskriminaci, resp. k porušení čl. 14; , za třetí - a to je právě případ, kdy má či. 14 onu tzv. autonomní povahu - Soud může shledat, že ačkoii nedošlo k porušení spolunamítané-' houstanovení, došlo zároveň k diskriminací, a tudíž k porušeni čí. 14 (ve spojení s dotyčným ustanovením); « a konečně za čtvrté - Soud může uznat porušení obojího, tzn. jak spo-lunamítaného ustanovení samostatně, tak čl. 14 (ve spojení s dotyčným ustanovením) jení s jiným článkem. Diskriminaci, proti které či. 14 chrání, logicky nelze namítat samostatně, tj. bez návaznosti na nějaké jiné ustanovení Úmluvy. Nelze bez další spojitosti tvrdit- „byl(a) jsem diskriminován(a)" nebo ..jsem nezaměstnaný/á, čímž dochází k mé diskriminaci." Současně s namítaným'' porušením čl. 14 je nutné označit alespoň jedno další ustanovení Úmluvy,'-ve vztahu k němuž k tvrzené diskriminaci mělo dojít, neboť - jak již bylo řečeno - čl. 14 chrání proti diskriminaci pouze ve výkonu práv a svobod? garantovaných v Úmluvě. Lze si, tedy, stěžovat na diskriminaci ve výkonu práva na vzdělání podle čl. 2 Dodatkového protokolu (viz dále např. Belgický jazykový případ), na diskriminaci ve výkonu práva na respektování: osobního a soukromého života (viz dále např. Rees proti Velké Británii) nebo na diskriminaci ve výkonu jakéhokoli jiného práva podle Úmluvy, V žádném případě však nelze namítat porušení čl. 14 bez vazby na jiné normativní ustanovení Úmluvy.429 Ze shora uvedeného plyne, že čl. 14 je vůči ostatním ustanovením Úmluvy. subsidiární.430 To platí pro značnou část případů. V řadě jiných případů však ESLP přiznal čl. 14 i tzv. autonomní povahu. Abychom správně pochopili, 421 Viz Pettiti L-M., Decaia, R, Imberl, P.-H. La Convention Européenne des Droits de 1'Hommc. Paris : Economica, 1999, s. 476. 428 V judikatuře ESLP figuruje termín other wbstantive provisions. 41° Ačkoli v případech, kdy stěžovatel konkrétní další namítané ustanovení přesně neoznačí, je praxe Soudu poměrně vstřícná, tzn. dojde zpravidla buď k subsumpci tvrzeného porušení pod dané ustanovení Úmluvy, které skutkový stav popsaný stěžovatelem jednoznačně sugeruje nebo bývá stěžovatel vyzván, aby stížnost doplnil. 450 Viz Abduiaziz, Cahales and BalkandaJi v. Spojené království, cit. výše, pozn. č. 417. Stížnost namítající porušení čl. 14 lze, tedy, formulovat dvěma způsoby: buď jako porušení čí. 14 ve spojení s některým z jiných ustanovení Úmluvy (např. právo na vzdělání), k jehož vlastnímu porušení však nemuselo vůbec dojít (tzn. „k porušení mého práva na vzdělání podle čl. 2 Dodatkového protokolu nedošlo, ale byl jsem v jeho výkonu diskriminován v rozporu s čl. 14") nebo jako namítané porušení některého ze zaručených práv samostatně a zároveň ve spojení s čl. 14 („bylo porušeno mé právo na vzdělání jako takové - stát nedostál svým závazkům plynoucím z určitého ustanovení Úmluvy a zároveň mě ve výkonu daného práva diskriminoval"). 1.1.1. ČI. 14 jako subsidiární ustanovení V případě, že je shledáno porušení ustanovení, kterého se stěžovatel dovolává současně s porušením čl. 14, nemusí Soud dále zkoumat i porušení čl. 14, ato právě proto, že čí. 14 má vůči ostatním ustanovením Úmluvy doplňující povahu.431 Pakliže Soud shledá, že došlo k porušení současně namítaného ustanovení, tj. např. práva na vzdělání, jako takového, a tvrzená diskriminace se nezdá být zásadním rysem věci, nebude se hodnocením případu ve světle čl. 14 vůbec zabývat. Výjimkou jsou právě případy, kdy se namítaná diskriminace jeví být zásadním, průlomovým aspektem daného případu. m Viz např. rozsudek ESLP ze dne 22.10.1981, Dudgeon v. Spojené Království, Series A no. 45 (stížnost č. 7525/76, rozsudek ESLP ze dne 26. 3. 1985, X a Y v. Nizozemí, Series Ano. 91 (stížnost č. 8978/80), rozsudek ESLP ze dne 16. 12. 1997, Canea Catholic Church v. Řecko, Reports of Judgments and Decisions 1997-VIII (stížnost č. 25528/94). 1 60 1 6 1 VI- ROVNOST A ZÁKAZ DISKRIMINACE V JUDIKATUŘE ESLP 2 KRITÉRIA ESLP PŘI HODNOCENI STÍŽNOSTÍ NA PORUŠENÍ CL. 14 Ve věci Airey proti Irsku412 stěžovatelka usilovala o rozvod svého manžt;lSjy: vzhledem k fyzickému násilí, kterého se manžel dopouštěl na ní a na jaj{c(J'; dětech. Podíe irského práva v daném případě neexistovala bezplatná, právej; pomoc a stěžovatelka neměla prostředky na úhradu právního zastoupen,-.-' Namítala, tedy, porušení čl. 6 (právo na spravedlivé řízení) a čl. 34 ve spoj^-: ní s čl. 6. Soud rozhodl o porušení ěl. 6, zároveň však konstatoval, že, [ j-v případě, kdy Soud shledá porušení jiného ustanoveni jako takového, zkoumání [porušení čl. 14 - pozn. aut.] není nutné. Jiným případem by í>y/0 pokud by jednoznačný rozdíl v zacházení při výkonu daného práva předšla- ■ voval zásadní aspekt věci [...] "433 1.1.2. Čl. 14 jako autonomní ustanovení Jak bylo řečeno, porušení čl. 14 může být shledáno i autonomně, tj. ani? došlo k porušení současně namítaného ustanovení Úmluvy. Vzhledem k tomu, že u některých ustanovení Úmluvy je státům ponechán poměrně značný prostor pro volne uváženi, co se týče jednání-orgárm ' a vytváření norem, může nastat situace, kdy stát aprobuje normu nebo vydá:. rozhodnutí, které je sice v souladu se zněním a interpretací daného ustanovení Úmluvy, ale které je zároveň v konkrétním případě diskriminační. Ačkoli je, tedy, stěžovatelem namítané rozhodnutí nebo legislativa v souladu s daným ustanovením Úmluvy (tzn. nenarušuje samo o sobě např. stěža-:: vatelovo právo na vzdělání podle Dodatkového protokolu), může zároveň ŕ způsobovat neopodstatněný rozdíl.v. zacházení, a.být,. tudíž, diskriminačjiQ Soud v takovém případě rozhodne o porušení čl. 14 jako autonomního usta--novení ve spojení s jiným normativním článkem Úmluvy, který se na namítané jednáni vztahuje. ........ V Belgickém jazykovém případě™ se na Soud obrátilo několik skupin stěžo-^ vatelů, kteří tvrdili, že určitá ustanovení belgické legislativy upravující vyti-., čovací jazyky ve školách byla v rozporu s Úmiuvou. Soud v daném případě:;, rozhodl o porušení čl. 14 a poprvé ve své historii konstatoval, že neporušeni rovněž namítaného ustanovení Úmluvy nemá z hlediska případného dal-šího zkoumání porušení čl. 14 význam: k diskriminaci může dojít i přesto, že jednání státu bylo v souladu se současně namítaným ustanovením,; tj. ačkoli nedošlo k porušení daného ustanovení jako takového, není tím vyloučena možnost, že čl. 14 porušen byl, a to právě ve spojení s jiným,, (a rovněž namítaným) ustanovením Úmluvy. 432 Rozsudek ESLP ze dne 9. 10. 1979, Airey v. Irsko, Serieš A no. 32 (stížnost č. 6289/73). 433 Tamtéž, bod 30. 4j4 Belgický jazykový případ, rozhodnutí cit. výše, v pozn. i, 419. Srov. detailní anotaci rozhodnutí dále, bod Xlí.3.1. 1 62 2 Kritéria ESLP při hodnocení stížností na porušení čl. 14 ■piskriminací se podle judikatury ESLP rozumí takové rozdílné zacházení, kte-^není opodstatněné.435 Při hodnocení stížností týkajících se čl. 14 postupuje goud relativně ustáleným způsobem, kdy postupně zkoumá několik otázek:436 ... j. Spadá namítané porušení čl. 14 do sféry některého z dalších práv, které Úmluva zaručuje? (ambit test) [viz dále, bod 2.1] 7. Došlo k rozdílnému zacházení? (difference in treatment) [viz dále, bod 2.2] 3. Sledovalo dotčené zacházení legitimní cíl? (legitimate aim) [viz dále, bod 2.3] 4. Byla užitá opatření ve vztahu k legitimnímu cíli přiměřená? (test of proportionality) [viz dále, bod 2.4] 5. Zašlo rozdílné zacházeni za hranici volného uváženi daného státu? (States margin of appreciation) [viz dále, bod 2.5] 2.1. Spadá namítané porušení čl. 14 do sféry některého z dalších práv, které Úmluva zaručuje? V případě, kdy má čl. 14 subsidiární povahu, je třeba, aby namítaný rozdíl v zacházení bylo možné zahrnout do rámce alespoň jednoho dalšího ustanovení Úmluvy. Pokud stěžovatel namítá například diskriminační porušení vlastnického práva, je nutné, aby dotyčné rozhodnutí nebo jednání státní-:ho orgánu bylo možné podřadit pod čl. 1 Dodatkového protokolu, který ochranu vlastnictví zakotvuje. Za příklad může posloužit jedna z nedávných nepřijatelných stížností proti ČR,437 kdy se stěžovatel domáhal vyplacení svého podílu v zemědělském družstvu. Majetek družstva by! převeden na společnost, která se následně dostala do konkursu. Konkursní správce nato informoval stěžovatele, že jeho nárok bude uspokojen pouze ve výši cca 10 %, neboť jiné pohledávky byly shledány jako přednostní. Stěžovatel namítal diskriminační porušení vlastnického práva. Dotyčné jednání však předně nebylo možné podřadit pod čl. 1 Dodatkového protokolu (Ochrana 4!S Viz rozsudek ESLP ze dne 8.7. 19&6,Lithgow a dalšív. Spojené Království, SeriesAno. 102 (stížnost ě. 9006/80, 9262/81, 9263/81, 9265/81, 9266/81, 9313/81, 9405/81). í!" Ovey, s. 419. 4" Neveřejné rozhodnutí o odmítnutí stížnosti výborem tří soudců. 1 6 3 VI. ROVNOST A ZÁKAZ DISKRIMINACE V JUDIKATUŘE ESLP vlastnictví): v případě Sanglier proti Francii™ Soud judikoval, že podle Úmluvy stát neodpovídá za platební neschopnost soukromých subjektu Soud se tedy namítanou diskriminací v daném případě nemohl vůbec zabývat, neboť na jednání, které mělo diskriminací být, se nevztahoval žádný z dalších článků Úmluvy. Ve věci Boíta proti Itálii439 byl stěžovatel osobou tělesně postiženou a namítal porušení či. 8 Úmluvy (Právo na respektování soukromého a rodinného života) samostatně a zároveň ČI. 14. ve spojení s čl. 8. V daném případě stěžovatel nemohl využít služeb soukromé pláže proto, že majitel dotyčného rezortu nezajisti! úpravy pro přístup tělesně postižených tak, jak mu ukládala italská legislativa. Stěžovatel tvrdil, že italský stát nedostál svým závazkům plynoucím z čl. 8, neboť v daném případě nezajistil prosazení vlastních předpisů, čímž nejen porušil právo stěžovatele na respektování soukromí, ale zároveň jej ve výkonu jeho práva na respektování soukromého života diskriminoval na bázi tělesného postižení. Soud v daném případě zkoumal, zda právo na přístup na pláž lze subsumo-vat pod rozsah ochrany poskytované čl. 8. Došel k závěru, že právo na přístup na konkrétní pláž vzdálenou od místa běžného pobytu stěžovatele mělo natolik široký a neurčitý rozsah, že jej nebylo možné podřadit pod čl. 8,: resp. pod závazek státu z daného ustanovení plynoucí. Vzhledem k neporušení čl. 8 se Soud porušením čl. 14 dále nemohl zabývat. Z pozdější judikatury ESLP nicméně plyne, že při hodnocení kritéria, zda namítaná diskriminace spadá do sféry rovněž namítaného ustanovení Úmluvy, Soud postupuje v některých případech s překvapivou benevolencí;- - -Ve věci Sidabras a Džiautas proti Litvě440 byli stěžovatelé bývalými členy KGB, kterým litevské právo mj. zakazovalo pracovní uplatnění v určitých pozicích v soukromém sektoru. Stěžovatelé namítali porušení Čl. 8 samostatně a zároveň ve spojení s čl. 14. Soud se v první řadě zabýval aplikova-telností čl. 8. Konstatoval, že sféra soukromého života podle čl. 8 je natolik širokým pojmem, že pod něj lze zahrnout i důsledky zákazu zaměstnání_ v soukromém sektoru. Zároveň podotkl, že zveřejnění informace o někdejší příslušnosti stěžovatelů ke KGB kolidovalo s jejich právem na respektování soukromého života, neboť byli v očích soudobé společnosti stigmatizovaní. Soud uznal argument vlády, že zájem na národní bezpečnosti a veřejném pořádku, který opatření státu v daném případě sledovalo, bylo možné vnímat jako legitimní cíl. Opatření však podle Soudu nesplnilo kritérium přiměřenosti (viz dále, bod 2.5), neboť podmínka někdejší loajality ke státu 438 Rozsudek ESLP ze dne 27. 5. 2003, Sanglier v. Francie (stížnost č. 50342/99). 439 Rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 1998, Bolta v. Itálie, Reports of Judgments and Decisions 1998-1 (stížnost l. 21439/93). 440 Rozsudek ESLP ze dne 27. 7. 2004, Sidabras a Džiautas v. Litva, ECHR 2004-V11I (stížnost č. 55480/00 a 59330/00). 1 64 ve vztahu k potenciálnímu zaměstnání mj. v soukromém sektoru nebyla podmínkou proporcionální vzhledem k legitimnímu cíli (národní bezpečnost a pořádek). Soud rozhodl o porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8. Závěrem podotkl, že opatření vešlo v platnost teprve deset let po rozpadu Sovětského svazu, čímž se jeho aktuální potřebnost z hlediska časového odstupu stala diskutabilní.441 2.2. Došlo k rozdílnému zacházení? při určování, zda došlo k rozdílu v zacházení, vychází Soud z tzv. srovnávacího kritéria (comparability test), v jehož rámci staví do analogické pozice stěžovatele, resp. jeho situaci, a relativně podobné jednotlivce nebo skupiny jednotlivců (resp. jejich obdobné situace), které stěžovatel označí.442 Ve věci Van der Muselle proti Belgii443 byl stěžovatel advokátním čekate- ttar-pfflřtršenrčlr^^ veň diskriminaci vzhledem k adeptům jiných profesí, neboť byl ze zákona zavázán poskytovat v určitých případech právní služby zdarma, zatímco pro ostatní profese takové opatření neplatilo. Soud konstatoval, že rozdíly v regulaci jednotlivých profesí jsou natolik zásadní, že je není možné hodnotit analogicky a stížnost zamítl. Naproti tomu ve věci Unal Tekeli proti Turecku444 Soud shledal analogii, kterou stěžovatelka uváděla (analogické postavení mužů a žen), za aplikovatelnou a rozhod! o porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8. V daném případě turecké orgány, na základě platné legislativy, odmítly žádost, kterou stěžovatelka usilovala o možnost používat po uzavření sňatku nadále své rodné příjmení. Turecká vláda uvedla, že cílem daného opatření byla jednota rodiny (family unity), avšak Soud shledal, že tento cíl mohl být zrovna tak dosa- 441 Soudkyně Thomassen ve svém částečně odlišném stanovisku označila za problematické nahlížet někdejší příslušnost k tajným službám jako důvod diskriminace: „{...] Princip nedis-kriminace, tak, jak je chápán v evropských ítstavách a mezinárodních smlouvách, se vztahuje především k upření příležitosti na základě osobní volby —potud, pokud taková volba reflektuje součást osobnosti, tj. např. náboženství, politický názor, sexuální orientaci či sexuální identitu - nebo naopak na základě vlastností, které žádnou volbou ovlivněny být nemohou, jako např. pohlaví, rasy, postiženi nebo věku. Služba v KGB podle mého názoru do žádné z těchto kategorii nespadá." 442 Viz např. rozsudek ESLP ze dne 22. 10. 1996, Slubbings a další v. Spojené Království, Reports of Judgments and Decisions 1996-IV (stížnost č. 22083/93,22095/93), rozsudek ESLP ze dne 18.2. 1991, Fredin v. Švédsko (č. 1), Series Ano. 192 (stížnost i. 12033/86). ■"' Van der Mussele v. Belgie, cit. výše, pozn. c. 425. 144 Rozsudek ESLP ze dne 16. 11. 2004, Unal Tekeli v. Turecko, ECHR 2004-X, (stížnost i. 29865/96). 1 6 5 VI. ROVNOST A ZÁKAZ DISKRIMINACE V JUDIKATUŘE ESLP hován umožněním použití rodného příjmení ženy, a že uplatňovaný rozdíl v zacházení k mužům a ženám, nebyí opodstatněný. 2.3. Sledovalo dotčené zacházení legitimní cíl? Narozdíl od kritéria přiměřenosti (viz dále), kritérium legitimního cíle nebývá před Soudem příliš diskutováno - pro vlády členských zemí není zpravidla natolik obtížné označit cíl (např. národní bezpečnost), který lze :■■ -feeg-většk^iToapefá-iiznat^^gitififflÍT^eá-kteFý lze darré-jednánfěf-opap" ření zahrnout. Ve věci Burghartz proti Švýcarsku445 se jednalo o identickou otázku jako ve shora uvedeném případě Unal Tekeli: stěžovatelé byli manželi, kteří namítali, že odmítnutí švýcarských úřadů uznat rodné příjmení manželky coby příjmení rodinné bylo diskriminační. Švýcarská vláda uvedla, že v daném případě byla legitimním cílem snaha o udržení jednoty rodiny a-rtávasnrosär na její tradiční pojetí. Soud tyto argumenty odmítl s odkazem na vyvíjející-se realitu v členských státech Rady Evropy, resp. na vzrůstající význam ochrany proti diskriminaci, a rozhodl o porušení či. 14 ve spojení s čl 8. Jinými legitimními cíly, které Soud v minulosti uznal, byly například zájem na zajištění bezpečnosti obyvatel a prevence kriminality446 nebo ochrana, zájmů nezletilého dítěte.447 2.4. Byla užitá opatření ve vztahu k legitimnímu cíli přiměřená? Kritérium přiměřenosti spočívá v posouzení, zda existuje vztah proporcionali • ty mezi legitimním cílem a prostředky aplikovanými pro účely jeho dosažení. -Soud přihlíží k tomu, zda namítaná nevýhoda v postavem, do které se stěžovatel v důsledku prosazování tvrzeného legitimního cíle dostal, nebyla přílišná.448 Soud formuloval kritérium přiměřenosti ve věci Lithgow a další proti Spojenému království.449 Přiměřenost dále posuzoval ve většině rozhodnutí 445 Rozsudek ESLP ze dne 22. 2. 1994, Burghartz v. Švýcarsko, Serieš A no. 280-B (stížnost č. 16213/90). 446 Rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 13. 2. 2003, Refah Partisi (Strana prosperity) a datii v. Turecko, ECHR 2003-11 (stížnosti č. 41340/98, 41342/98, 41343/9S a 41344/98). ' 447 Srov. anotaci případu Hoffmanu v. Rakousko dále, bod XII.3.2. ,is Viz např. rozsudek ESÍ..P ze dne 27. 10. 1975, National Union ofBelgian Police v Belgie, Serieš A no. 19 {stížnost č. 4464/70). 44') Cit. výše, pozn. ě. 435. 2 KRITÉRIA ESLP PŘI HODNOCENÍ STÍŽNOSTI NA PORUĚENÍ ČL. 14 týkajících se čl. 14 (viz např. Abdutaziz, Cabales a Balkandaliproti Spojenému království,41" Sheffield a Horsham proti Spojenému království;4'1 či již výše zmiňovaný případ Hoffmanu proti Rakousku). Odpovědět na otázku, jak konkrétně Soud přiměřenost hodnotí, zřejmě ne-[ze: judikatura je natoiik různorodá a závěry v jednotlivých věcech natolik rozdílné, že není možné shrnout ani zcela základní rysy přiměřenosti v pojetí ESLP, natož pak kritéria, podle kterých Soud postupuje. Každý případ je v tomto směru hodnocen zcela individuálně: „Soud zatím neaproboval detailnější vyjádřeni toho, co zakládá vztah přiměřenosti a co nikoli. Tato otázka je hodnocena ve světle skutečností každého jednotlivého případu, ačkoli váha přikládaná jednotlivým argumentům je proměnlivá v^zdvísW-sti na povaze konkrétní diskriminace [tj. diskriminačního důvodu - pozn. -aut.]. Judikatura Soudu ukazuje, že ne všechny diskriminační důvody mají shodný potenciál. Jde zřejmě o ozvěnu praxe Nejvyššího soudu USA v případech týkajících se 14. dodatku k americké Ústavě. Některé diskriminační důvody jsou samy o sobě podezřelé a jsou podrobovány zvlášť důkladnému zkoumání. Půjde např. o diskriminaci na základě pohlaví, rasy, národnosti, náboženského vyznání nebo sexuální orientace, kde se má za to, že diskriminace na takových základech je pro dotyčné osoby obzvlášť ponižující. "452 Podobnou vágností a nejednoznačností trpí, bohužel, i následující kritérium týkající se volného uvážení státu: nelze učinit žádný, ani přibližný, závěr o tom, co a v jakých případech Soud posuzuje jako jednání spadající pod nedotknutelnou hranici volné diskrece státu, a kdy se té samé hranice naopak dotknout lze. Ze souvisejících rozhodnutí plyne, že k průlomům v neprospěch vlád členských států v této oblasti dochází zřídkakdy: hodnocené případy většinou do sféry volného uvážení členských států spadají a prostředky užité k realizaci legitimních cílů jsou většinou přiměřené. Výjimky však existují453 a jsou nesmírně důležité: právě ony prostředkují pozitivní změny v domácích praxích členských států. Jinak je, však, třeba ke kritériím přiměřenosti a volného uvážení přistupovat s nadhledem. Co do možnosti určení alespoň orientačních hranic jde o jevy podobného typu, jako je zjevná neopodstatněnost (která je, mimochodem, u ESLPjed-ním z nejčastějších důvodů odmítnutí stížnosti): nikdo nedokáže odpovědět na otázku, kde vlastně oblast přiměřenosti nebo neopodstatnenosti začíná a kam až sahá. 450 Cit. výše, pozn. č. 417. 431 Rozsudek ES LP ze dne 30. 7. 1998, Sheffield a Horsham v. Spojené Království, Reports of Judgments and Decisions 1998-V, (stížnost č. 22985/93,23390/94). 432 Ovey, C, White, R., European Convention on Human Rights. Oxford : Oxford University Press, 2006, s. 429. 4S5 Viz např. dále anotované případy Christine Goodwinn proti Velké. Británii nebo Thlimme-nos proti Řecku (bod XH.3.3. a bod XII.3.4.). 1 66 167 2.5. V!. ROVNOST A ZÁKAZ DISKRIMINACE V JUDIKATUŘE ESLP Zašlo rozdílné zacházení za hranici volného uvážení daného státu? V několika rozhodnutích Soud potvrdil, že pokud jde o hodnocení sittiä-ľ: cí, v nichž dochází k rozdílnému zacházení, náleží členským státům určitý prostor pro volné uvážení. Tento přístup plyne ze subsidiární povahy Úmluvy jako takové, neboť národní orgány jsou oproti orgánům mezinárodriírri v lepší pozici co do nalézání adekvátního poměru mezi veřejným a individuálním zájmem. Volné uvážení (margin of appreciation) Soud definoval jako jistý pohyblivý nereagoval přijetim adekvátních opatření vedoucích k formálnímu uznání transsexuálních osob. 3. Povinnosti státu plynoucí z čl. 14 přímo z textu čl. 14 neplyne žádný konkrétní závazek nebo povinnost stá-tu související s předcházením diskriminaci. V judikatuře Soud interpretuje standard určující, do jaké míry jsou vnitrostátní opatření dotýkající se užíváni práv zaručených Úmluvou nutná a do jaké míry vzniká státu povinnost:': přijímat pozitivní opatření k zajištění práv z Úmluvy plynoucích.454 Ve věci Handyside proti Velké Británii"55 byl stěžovatel majitelem nakladatelství', které vydalo publikaci zaměřenou na sexuální výchovu žáků-......základních škol. Kniha byla zabavena britskými orgány z důvodů ohnvy z ohrožení morálky mládeže. Stěžovatel namítal porušení čl. 14 ve spojeni s čl. 9,10a čl. 1 Dodatkového protokolu z důvodu svých politických názorů;; Soud v daném případě konstatoval, že neexistuje celoevropský univerzálně ŕ aplikovatelný koncept morálky, a dovodil, že není jiného východiska, než v otázkách hodnocení obdobných morálních standardů ponechat členským státům dostatečně široký prostor pro vlastní uvážení. Interpretace prostoru pro volné uvážení se, nicméně, napříč judikaturou :: Soudu mění. napr. v návaznosti na společenské 7tněny. Ve věci Rccs proti Velké Británii,™ se stěžovatel domáhal uznání jeho nové sexuální identity v úředních dokumentech, což mu bylo ze strany britských orgánů odepře-.;; no. Soud se v daném případě, tj. v oblasti vytváření legislativy upravující otázky spojené s transsexualitou, vyslovil pro ponechání širokého prostou, pro volné uvážení státu. Naproti tomu v pozdější věci Christine Goodwin-proti Velké Británii451 Soud své původní stanovisko změnil, a to s .■odka*.-zem na rostoucí akceptaci transsexuality ve společnosti: uvedl, že daný stav významně omezil prostor pro volné uvážení státu v dané problematice a že tento pochybil, když na uvedený společenský vývoj dostatečně: 454 Viz napf. rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2002, Fretté v. Francie, ECHR 2002-1 (stížnost: c. 36515/97), rozsudek ESLP ze dne 27. 3. 1998, Petrovic v. Rakousko, Reporís of judgments : and Decisions 1998-11 (stížnost č. 20458/92). 455 Rozsudek ESLP ze dne 7. 12. 1976, Handyside v. Spojené Království, Series Ano. 24:. (stížnost č. 5493/72). 456 Rozsudek ESLP ze dne 17. 10. 1986, Rees v. Spojené Království, Series Ano. 106 (stížnost., č. 9532/81). 451 Rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 11.7. 2002, Christine Goodwin v. Spojené Království, ECHR 2002-VI (stížnost č. 28957/95). 168 závazky státu plynoucí z čl. 14 jako povinnost chránit před diskriminací v užívání práv zaručených Úmluvou, a to i tehdy, kdy rozdílné postavení vyžaduje přiměřený rozdíl v zacházení. Ve věci Vermeireproti Belgii™ Soud shledal, že Belgie nedostatečně implementovala princip uznaný v dřivějšímiozhodnutí (ve věci Marckx pro-ti BelgiřS9\ v němž Soud shledal, že nepřiznání dědických práv z důvo- du nemanželského původu dítěte (illegitimäíe náture of affiliaiion). bylo diskriminací. Stát v daném případě nedostál svému závazku zajistit všem práva zakotvená v Úmluvě a rozvedená interpretací příslušného ustanovení v judikatuře. Nedávný vývoj v judikatuře Soudu potvrzuje povinnost státu nediskriminovat a to mj. způsobem tzv. „vypořádání se s rozdíly" (obligation to accommodate differences). Tuto svou povinnost stát poruší tehdy, pokud v opodstatněných případech nepřistupuje k rozdílným jednotlivcům nebo skupinám přiměřeně rozdílně;460 Ve věci Nachová proti Bulharsku^ senát ESLP konstatoval, že v případě, kdy existuje podezření z rasově motivovaného násilí, má dotyčný stát procesní povinnost vyvinout nejvyšší úsilí ve vyšetřování věci, zejména jejího aspektu týkajícího se diskriminace na základě rasového původu. Tato povinnost státu plyne ze spojení čl. 2 (Právo, na život) a čl. 3 (Zákaz mučení) sčl. 14. Nedávné rozhodnutí Velkého senátu však tento závěr zvrátilo (ačkoli samotný závěr senátu o porušení daných ustanovení byl potvrzen). V rozhodnutí Velkého senátu se dočteme, že ] v případech ledy státní orgány během 43 Rozsudek ESLP ze dne 29. II. 1991, Vermeire v. Belgie, Series Ano. 214-C (stížnost č. 12849/87). 4S' Rozsudek ESLP ze dne 13. 6. 1979, Marckx v. Belgie, Series A no. 31, §41 (stížnost č. 6833/74). ™ Rozsudek Velkého senáíu ESLP ze dne 6. 4. 2000, TMimmenos v. Řecko, ECHR 2000-IV (stížnost č. 34369/97). m Rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 6. 7. 2005, Nachová a další v. Bulharsko, (stížnost č. 43577/98 a 43579/98). 1 69 VI. ROVNOST A ZÁKAZ DtSKRiMENACE V JUDIKATUŘE ESLP 4 DALŠÍ USTANOVENÍ ÚMLUVY ZAJIŠŤUJÍCÍ OCHRANU PŘED DISKRIMINACÍ vyšetřování násilné trestné činnosti opominuly potenciální důkazy diskri-minace, může mít tato skutečnost při zkoumání stížnosti ve světle čl. 14 za důsledek přesun důkazní povinnost na vládu dotyčného státu. " Z odlišného stanoviska soudců k rozhodnutí Velkého senátu: „Vzhledem k tomu, že čl. 14 nemá samostatnou povahu, považujeme rozlišování mezi jeho hmotněprávním a procesním aspektem za umělé a neproduktivní, obzvlášť v daném případě, kdy Soud shledal porušení čl. 2. Je zároveň předčasné hodnotit dopad tohoto nového přístupu s ohledem na budoucí: interpretaci Protokolu č. 12, který se nedávno stal účinným vůči státům, které jej ratifikovaly. " Přímo v řízení má pak vláda daného členského státu povinnost prokázat, že rozdílné zacházení v daném případě bylo opodstatněné, že sledovalo legitimní cíl a že prostředky aplikované pro účely jeho dosažení byly při-měřené. Důkazní břemeno co do prokázání rozdílu v zacházení má však primárně stěžovatel. Přestože žádný předpis Soudu nestanoví podmínku „nepochybnosti" při hodnocení důkazů, tato podmínka jednoznačně plyne z judikatury (beyond reasonable doubt)m Toto kritérium je aplikováno" poměrně přísně (viz např. Anguelovaproti Bulharsku463 nebo Velikovaproti Bulharsku;4™ za pozornost v této souvislosti stojí odlišná stanoviska soudců v těchto rozhodnutích). 4. Další ustanovení Úmluvy zajišťující ochranu před diskriminací Ochrana proti diskriminaci je v Úmluvě kromě čl. 14 dále zakotvena v těchto jej ích ustanoveních: • Článek 5 Dodatkového protokolu č. 7 - Rovnost mezi manžely; o Dodatkový protokol č. 12 - Univerzální zákaz diskriminace při aplikaci domácího práva členských zemí Rady Evropy. 162 Viz např. rozsudek ESLP ze dne 28.9. 1995, Spadea a Scalabrino v. Itálie, SeriesAno.315-B (stížnost č. 12868/87), rozsudek ESLP ze dne 16. 9. 1996, Akdivar a další v. Turecko, Reports of Judgments and Decisions 1996-IV (stížnost č. 21893/93). 4« Rozsudek ESLP ze dne 13. 6. 2002, Angelova v. Bulharsko, ECHR 2002-IV (stížnost č. 38361/97). 464 Rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2000, Velikova v. Bulharsko, ECHR 1999-V (stížnost Č.4148S/9S). 1 70 4.1. Článek 5 Protokolu č. 7 - Rovnost mezi manželi itpn uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu maji manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento Článek nebrání státům přijmout opatřeni, jež jsou nezbytná v zájmu dětí. " judikatura Soudu k danému ustanovení je řídká; jedním ze známějších rozhodnutí je E. P. proti Slovensku/63 které se týkalo rovného postavení manželů při vypořádávání společného jmění, nebo Cernecki proti Rakous- ..kH-~<-_________________________..................... 4.2. Protokol č. 12, článek 1 - Všeobecný zákaz diskriminace „Užívání práv a svobod přiznaných zákonem musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakékoli příčině jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, rod nebo jiné postavem. " Protokol č. 12 nemá nahrazovat čl. 14, ale doplnit jej, rozšířit ochranu proti diskriminaci zaručenou v Úmluvě na sféru vnitrostátního práva členských zemí Rady Evropy, jakož i práva mezinárodního, které je součástí domácích předpisů. Protokol vstoupil v platnost dne 1.4 2005 a zatím byl ratifikován čtrnácti z členských států Rady Evropy; ČR mezi tyto státy zatím nepatří.467 Z komentáře k Protokolu č. 1246S plyne, že by měl zaručovat ochranu proti diskriminaci v následujících případech: s užívání jakéhokoli subjektivního práva výslovně upraveného ve vnitrostátním právu (any right set forth by law); 465 Rozhodnutí Komise o nepřijatelnosti stížnosti ze dne 9. 9. 1998, E. P. v. Slovenská republika (stížnost č. 33706/96). 166 Rozhodnutí ESLP o nepřijatelnosti stížnosti ze dne 11.7. 2000, Cernecki v. Rakousko (stížnost č. 31061/96). V dané věci se Soud zabýval otázkou svěření nezletilých děti do střídavé péče rodičů po rozvodu manželství, kterou rakouská legislativa neumožňovala. 46' Protokol č. 12 ratifikovaly tyto státy: Albánie, Arménie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Kypr, Finsko, Gruzie, Lucembursko, Nizozemsko, Rumunsko, San Marino, Srbsko, Makedonie, Ukrajina. 468 Explanatory Report to Protocol No. 12 to the Convention for the Protection oť Human Rights and Fundamental Freedoms (http://conventions.coe.int/Treaty/EN/Reports/Html/177. htm). 1 7 1 VI. ROVNOST A ZÁKAZ DISKRIMINACE V JUDIKATUŘE ESLP • užívání jakéhokoli práva, které lze jednoznačně odvodit ze závazku jenž státním orgánům ukládá vnitrostátní právo, tj. situace, kdy je státní orgán zavázán k určitému způsobu jednání; • situace, kdy státní orgán vykonává pravomoc v rámci volného uvážení (např. udělování různých státních podpor, grantů, apod.); • jakékoli jiné jednání nebo opomenutí ze strany státního orgánu (např. jednání policie při kontrole nebo potlačování nepokojů). Rada států však Protokol zatím nejen neratifikovala, ale ani nepodepsala a některé země (např. Velká Británie) se k jeho obsahu vyjadřují kriticky. 'Z"těčriTo"'"dŮTOaů"se zda, že v dohledné době zUstane íěTištFrozhodovací praxe ESLP v dosavadní sféře čl. 14.469 5. Stížnosti proti ČR týkající se ě!= 14___ Diskriminace, resp. porušení čl. 14, je ve stížnostech proti ČR frekventovaným pojmem. Avšak české věcí, ve kterých se Soud namítanou diskriminací', skutečně mohl zabývat, nejsou nijak početnou skupinou:470 naprostá většina. stížností - a to nejen těch týkajících se diskriminace - je nepřijatelná z formálních důvodů, což neplatí pouze pro stížnosti proti České republice, ale pro stížnosti před ESLP vůbec (procento každoročně odmítnutých věerje1' vyšší než 90 %).471 Co se, nicméně, týče určitých trendů ve stížnostech týkajících se či. 14, tak v minulosti bylo porušení Čl. 14 opakovaně uváděno v návaznosti na domácí řízení v restitučních věcech, kdy stěžovatelé namítali porušení čl. 14 ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu (Ochrana majetku). Ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice412 namítal i. stě.žo-.., vatelé neslučitelnost ustanovení § 3 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991. Am Ovey, s. 431. 4™ Viz např. rozsudek ESLP ze dne 26. 11. 2002, Bucheň v. Česká republika, (stížnost č. 36541/97), rozhodnutí ESLP o nepřijatelnosti stížnosti ze dne 14. 5. 2002, /.ehnalová a Žehnal v. Česká republika, ECHR 2002-V (stížnost £. 38621/97). ■"' Pověstná otevřenost Soudu je v tomto ohledu poněkud ambivalentní: najedná straně není v řízení vyžadováno právní zastoupení, na straně druhé si většina stěžovatelů bez právníka neporadí s podáním stížnosti tak, aby splnila formální náležitosti a Soud se mohl zabývat meritem věci. (Nelze, samozřejmě, paušalizovat - existuje řada stéžovatelů-nepravniků, kteří stížnost podali na vynikající úrovni, zatímco někteří právníci dokáží podat stížnost způsobem nejen mimořádně nečitelným, ale i formálně vadným). 472 Rozhodnutí ESLP o nepřijatelnosti stížnosti ze dne 10. 7. 2002, Gratzinger a Gratzingerová v. Česká republika, ECHR 2002-VH (stížnost č. 39794/9S), viz též např! rozhodnutí ESLP 5 STÍŽNOSTI PROTI ČR TÝKAJÍCÍ SE CL 14 gh„ o mimosoudních rehabilitacích (podmínka českého státního občanství \ pro žadatele o restituci a povinnost prokázat, že povinné osoby nenabyly • daný majetek za nezákonného zvýhodnění) s Úmluvou. Odkazovali na sta- * novisko Komise pro lidská práva OSN, která označila podmínku českého f občanství v daném kontextu za diskriminační. I Aby se Soud mohl daným případem z hlediska diskriminace zabývat, musel I _ podle shora uvedených kritérií - nejprve zkoumat, zda skutkové okolnosti i případu vůbec spadají pod ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu. S odka-I 7em na věc Brežný a B režný proti Slovenské republice47' pak v odůvodnění zamítavého rozhodnutí uvedl, že „žaloba se netýkala existujícího vlastnic-T-jwiěxistmg-pTJx&ssi^ I žalobců, tak jako stěžovatelé v citovaném případě Brežný a Brežný proti j Slovensku. Navzdory soudní rehabilitaci v roce 1990 byl jejich někdejší \ majetek nadále ve vlastnictvífyzických osob, které jej nabyly za doby komu-j mstického režimu a kteří byli zapsáni do katastru jako vlastníci [...]".474 1 {iK otázce, zda stěžovatelé měli alespoň „důvodné očekávám" (legitimaci-te expeclatiun), 2Fi^Ti/rc/r/^g^^ Soud uvádí, že v době, kdy [stěžovatelé] podali žalobu na restituci, zákon o mimosoudních rehabilitacích stanovil, že pouze soudně rehabilitované osoby s českým občanstvím mohly vznést restituční nárok. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé neměli nárok na vráceni majetku ani na jinou náhradu a že jim zákon o mimosoudních rehabilitacích nepriznával žádnou jinou možnost znovunabyti někdejšího vlastnictví, jedinou šancí stěžovatelů zůstává zrušení ustanovení p podmínce občanství pro neústavnost. "41S Vzhledem k tomu, že stěžovatelé neměli ani ono důvodné očekávaní, že daný majetek někdy získají, nebylo, podle Soudu, možné jejich stížnost subsumovat pod ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu. Proto, že na stížnost nebylo možné vztáhnout žádné z jiných normativních ustanovení Úmluvy, nemohl se Soud zabývat ani namítanou diskriminací. Podobně pak postupovat i v několika dalších případech. Dalším trendem vě věcech proti České republice týkajících se čl. 14 jsou stížnosti příslušníků romského etnika v návaznosti na některá jednání a roz- o nepřijatelnosti stížnosti ze dne 4. 3. 2003, Karel Des Fours Walderode v. Česká republika, ECHR 2004-V (stížnost č. 40057/98). 471 Rozhodnuti Komise o nepřijatelnosti stížnosti ze dne 4. 3. 1996, Brežný a Brežný v. Slovensko, Decisions and Reports 85 (stížnost ů. 23131/93). 474 Gratzinger a Gratzingerová v. Česká republika, cit. výše, pozři. č. 472, odst. 71. 47' Tamtéž, odst. 72. 1 72 1 73 VI ROVNOST A ZÁKAZ DISKRIMINACE V JUDIKATUŘE ESLP hodnutí státních orgánů.476 K tomuto viz zejména dále anotovaný php^ D. H. proti České republice.'''''' - « ROVNOST A ZÁKAZ DISKRIMINACE V JUDIKATUŘE ÚSTAVNÍHO SOUDU ČR j 1. Ústavní zakotvení 177 } l.t. Rovnoíst ůť-astníků řízení 179 i__________ 2. Podstata rovnosti 181 2.1. Akcesoríta 182 2.1.1. Rovnost akcesorická 182 2.1.2. Rovnost neakcesorická 183 2.2. Rovnost jako relativní kategorie 185 2.2.1. Omezení ve veřejném zájmu 185 2.2.2. Kriterium objektivního a rozumného ospravedlnení 187 2.2.3. Proporcionalita 190 2.3. Problém srovnatelnosti (komparároru) 194 3. Pozitivní opatření 197 4. Prostor zákonodárce 199 5. Shrnutí přístupu Ústavního soudu 202 §1118 476 Viz např. Červeháková a další v. Česká republika, smírné urovnání ze dne 29. 7. 2003, (stížnost č. 40226/98). 477 Viz dále, bod XII.3.5. 1 74