ANDROMACHfi
ANDROMACHE
EURIPIDES
Nemáme zprávu o tom, kdy byla tragédie Andromaché uvedena. Ale již helenistická antika ji řadila do prvých let peloponnéské války — vzhledem k nápadnému podráždení a hněvu vůči všemu spartskému, které z díla vanou. Moderní bádání ji datuje asi do poloviny třicátých let 5. století př. n. I. — V pozdní antice patřila Andromaché fe nejčtenějším, nejkomentovanějším a také nejkritizovanějším dílům. (Například se Euripidovi vytýkalo, že Andromaché a\ nemá vznešenost bývalé královny, 6/ nechová se, jak se má chovat otrok ke svým pánům.) Moderní kritika oceňovala v této tragédii pouze dílčí pasáže, jednotlivosti, detaily, jako celek však dílo odmítala pro nedostatečnou jednotu děje a nevyrovnanost stylu. Teprve kritika druhé poloviny našeho století svými rozbory dílo rehabilituje — jisté v souvislosti s vývojovými trendy soudobé literární vědy i současného divadla a dramatu. Tragédii Andromaché chápe jako skupinové drama (podobným typem dramatu jsou r Euripidove pozdní tvorbě například Trójanky a Foiníčanky), napsané otevřenou dramatickou formou s odvážnou výstavbou syietu (jedna z nej důležitějších postav syžetu, Neoptolemos, se ve hře vůbec neobjeví živá) a s hlubokým, téměř krutým realismem. Za ústřední nebo vůdčí téma nepovažuje domácí třenice žen v Neoptolemově domácnosti, které představují jen část ledovce ukrytého pod hladinou, nýbrž téma mravní katastrofy trójské války, která zničila poražené a nyní svými důsledky v mravní sféře postupně ničí vítěze — tedy téma, které nejzřetelněji vyslovuje poslední sloka poslední sborové ódy f jak to ostatně už dávno vykládal G. Hermann). Vskutku, téma války a jejích příčin se znovu a znovu vrací r písních sboru i v úvahách a sporech jednotlivých hrdinů hry. Dnešní interpretace také jinak vykládá slohovou jednotu Andromachy — nikoliv jako stylový amalgam rozlitý
ĽNI BOM A CH f
rovnoměrně po celé ploše textu, ale jako rafinovaně strukturovanou funkční jednotu, odkazující k témuž tematickému jádru díla prostřednictvím záměrně organizovaných a významotvorných stylových napětí a střetů.
jk
OSOBY
ANDROMACHÉ, vdova po trójském následníku trůnu Hektorovi, nyní otrokyne a konkubína Achilleova syna Neoptolema SLUŽKA SBOR FTHlJSKÝCH ŽEN HERMIONÉ, dcera krále Meneláa a spartské Heleny, Neoptolemova manželka MENELÁOS, spartský král SYNÁČEK ANDROMACHY z Neoptolema PELEUS, král Fthíótidy, manžel Thetidin, otec Achilleův a Neoptolemův děd CHŮVA Hermionina ORESTES, syn Meneláova bratra, krále Agamemnona, a Heleniny sestry Klytaimnéstry, Hermionin bratranec POSEL z Neoptolemovy družiny BOHYNĚ THETIS, dcera mořského starce Nérea, matka Péleova syna Achillea
Služky a otroci Hermiony, Meneláovi kopiníci, sluhové krále Pélea, pohřební průvod Neoptolemův
Děje se ve Fthíi před Thetidinou svatyní vedle paláce Neoptolemova. Před chrámem oltář a socha bohyně
ANDROMACHE
99
Andromaché sedí na širokém podloží Thetidina oltáře a u její sochy jako prosebnice na posvátném útočišti
ANDROMACHÉ
Ozdobo Asie. mé rodné hnízdo. Théby, odkud jsem v bohatosti věna, v zlatě rouch, kdy* přišla k Priamovu vladařskému krbu za ženu pro Hektora, synky rodit mu, tenkrát — ach. Andromaché k závidění šťastná, a dnes — jak žádná druhá nejbídnější z žen, [co jich kdy žilo, co se jich kdy narodí!]
I musela jsem spatřit, jak mi ubil muže Achilleus, Hektora, — i jak náš chlapeček, můj Astyanax, byl vrhán z výše strmé zdi...
když v moci Hellénů se zalkla trójská zem.--
A já — já... Z nej svobodnějšího rodu vzešlá, ted bídně zotročená, přišla do Řecka — čestný dar ostrovanu Neoptolemovi,
díl z trójské loupeže zvlášť vzácný — za kořist!---
Zde při Fthíi a dál, kde pláň se táhne k městu Farsálu, tam ted sídlím. Sem kdys i mořská Thetis mimo svět, s Péleem se snoubíc, utekla se pryč od lidí... Těm místům thessalský lid říká Hájemství Thetidino — dík zásnubám té božské... V tom domě zde — ted žije Achilleův syn. Pélea nechává dál vládnout nad Farsálem, nechce se chopit žezla, dokud děd je živ. A já v tom domě porodila chlapečka z Achilleova syna — měl mě •—- je můj pán!---
100
EURÍPIDÉS
A předtím — byť jsem byla po krk ve všem zlém — vždycky jsem doufala: Když bude žít to děcko, najdu v něm pramen sil, zbraň, pomoc proti zlu. Jenže pak zhrdl pán mým lůžkem otročím a vzal si za ženu Lakónku — Hermionu. Pro tu jsem předmět nejtrpčího příkoří. Tvrdí, že jsem ji tajně udělala kouzly — i bejlím — neplodnou a muži protivnou, že tu chci v domě vládnout sama místo ní a ji vší mocí vyštvat z manželského lože. A já to od počátku nesla s odporem, a ted jsem se už vymkla! — Velký Zeus to ví, že jenom s nechutí jsem sdílela to lože! Ale ji nepřesvědčím. Ona chce mou smrt. A v tom je dceři k ruce i otec — Meneláos.
Už je tu v domě, došel sem až ze Sparty jen kvůli tomu — a já poděšena prchla k svatyni Thetidině, těsně vedle domu. A ted tu sedím. Snad mě nedovolí zabít! Vždyť Péleus i plémě Péleovo ctí vroucně tu památku na sňatek s Néreovnou. Své dítě — jediné, co mám — jsem potají dala skrýt u cizích. Aby je nezabili! Ten, co ho zplodil, mi ted nepomůže nic, a děcku málo co je platný, když je pryč, až v Delfách kdesi, kam se kát šel k bohu-Věštci, odpykat zpupnost, že chtěl kdysi v Pýthóji pokutu za otce, jehož mu Foibos zabil. Doufá, když za starý hřích boha odprosí, že by snad v budoucnu zas získal jeho přízeň.
Z paláce vyjde otrokyne a obezřele se přiblíží k Andromaše
ANDROMACHE
101
SLUŽKA
Paní — a věru, že se neostýchám nic říkat ti tak — když i v tvém domě vždycky jsem tě ctila, když domovem nám byla trójská zem, bylas mi milá vždy, i tvůj choť, dokud žil... I teď sem běžím s čerstvou zprávou pro tebe. Bojím se sice, že si všimne někdo z pánů — je mi tě líto však! Vždyť hroznou věc ti chystá Meneláos, i dcera — hleď si pozor dát!
ANDROMACHÉ
Tv milá! Sestro v otroctví — vždyť tou jsi tady své paní někdejší — dnes služce jako ty — eo páchají? Jaké zas úklady to strojí, lační mě zabít, mne. tak naskrz zdeptanou?
SLUŽKA
Tvé dítě chtějí zabít, ach, ty nešťastnice! To, co jsi dala tajně odnést mimo dům.
ANDROMACHÉ
Běda mi! Ona ví, že je můj synek z domu?
A odkud ? Jak to ? — ó! Já nebohá! Je po mně!
SLUŽKA
Já nevím! Jen jsem se to o nich doslechla. Meneláos však šel pryč z domu, pro něj — prý!
ANDROMACHÉ
Je po mně tedy! Dítě, rozsápou mi tě
dva supi, lapí-li tě! — A ten tvůj tak zvaný
tatíček pořád ještě trčí někde v Delfách!
102
EURIPIDES
SLUŽKA
Však, hádám, nebylo by s tebou tolik zle, kdyby tu byl! Než ted jsi sama, bez přátel!
ANDROMACHÉ
A od Pélea, že by přišel — žádná zvěst?
SLUŽKA
Je starý. Jak by mohl vážně pomoci?
ANDROMACHÉ Přece jsem pro něj poslala! A ne jen jednou!
SLUŽKA
Ty myslíš, že svým poslům ležíš na srdci ?
ANDROMACHÉ Tak? — Nešla bys tam ty — se vzkazem ode mne?
SLUŽKA
A co pak řeknu, když budu tak dlouho z domu?
ANDROMACHÉ Něco už vymyslíš si... Jsi snad žena, ne?
SLUŽKA
Bojím se. Hermioné — ta hlídá jako drak!
ANDROMACHÉ Vidíš, jak odmítáš přátelům v neštěstí.
SLUŽKA
To nikdy! Tohleto mi neříkej! Však půjdu. Vždyť co? A stojí život otroka, zvlášť ženy, někomu za pohled? Ať potká mě co chce!
ANDROMACHE 10i
Odejde cestou % města ANDROMACHÉ
Jdi tedy! — My však, čím se pořád zalykáme, nářky a úpění i slzy prolité, vykřičme k nebesům! Vždyť ženám od přírody je rozkoší mít bídu, v níž se právě brodí, na jazyku a na rtech, věčně, zas a zas... Ne jednu, na sta věcí mohu oplakávat: otcovské město, hrůzu Hektorovy smrti, svůj krušný úděl, v jehož jho mě zapřáhli, když na mne, bezprávnou, padl den otroctví. Žádného ze smrtelných nelze nazvat šťastným, dřív než bys mohl spatřit, jak — už v oku smrt -— dovršil poslední svůj den, než sešel — tam!
Zpívá
Ve strmé ílion Paris, ne nevěstu, pochodeň zkázy
vnesl, když na lůžko Helenu vedl co choť! Kvůli ní v mžiku, ó Trójo, tě rozkotal ohněm a mečem
z tisíce řeckých lodic lítého Area dech. Sžeh i mně nebohé muže, ach, Hektora — ó, jak ho vláčel,
cválaje kolem hradeb, za vozem Thetidin syn! Mne pak z tmy ložnice vlekli, kde v písku pleskaly vlny,
v potupu obláčet hlavu — k otroctví porobenou. Sůl slz mi smáčela líce, když opouštěla jsem navždy
město i milý svůj dům a mužův — ach, popel a prach. Běda mně bídné! A k čemu se ještě má do světla dívat
Hermionina služka? V útisku od ní se, mdlá, k bohyni schoulena tisknu a — posvátný svírajíc obraz —
pláč jsem a pláč — jak pramen z krůpějí zrosených
skal.
V průběhu jejího žalozpěvu vstoupil sbor fthíjských žen
104
EURÍPIDÉS
SBOR zpívá
Ženo, co v příbytku Thetidy pořád jak přikuta sedíš
a z místa hnout se vzpouzíš, k tobě, ač Fthíóťanky, jsme přišly, ach, Asie dcero, zda bychom přec jen našly lék na tvou bolest neléčitelnou, která tě s Hermionou v tuto prízračnou spoutala hádku, ty ubohá, kvůli lůžku Achilleova syna, že napůl a s ní teď máš je sdílet.
Pochop chod světa a uvaž, jak bezvýchodné je, kams došla:
Hle, s pány v boj se pouštíš, děvečka z llia 6 Řeky, ty — 8 dědici Lakedaimonských! Pojď, přenech tučným žertvám chrám mořské bohyně! Vždyť k čemu ti, když se tu ztrháš nářkem a zohavíš — zchromena hrůzou, jak donutit znají páni? Tobě násilí hrozí! Proč darmo, když nejsi nic, se vzpínáš?
Pojď tedy, opusť již krásné Néreovnino sídlo! Pochop: Zde jsi v cizině, otrok v světě nevlídném, a nenajdeš tady už nikoho z přátel, ubohá, těžce ty zkoušená, ty ze všech nejvíc vždy bitá!
S nejhlubším soucitem jsme tě zde přijaly
v domě svých pánů,
ženo z Tróje. Ze strachu jen jsme zticha — byť tvůj los i 8 lítostí nesem — to jen aby dítě
ANDROMACHE
105
Diovy dcery si nevšimlo, že v srdci přejeme tobě.
Z paláce vychází Hermioné, velmi mladá a nápadně oděná* v doprovodu svých služek a otroků
[NÁČELNICE SBORU přednáší do hudby
Však tam, hle, tam!
Ze vrat paláce zrovna vychází ven
naše paní a jde — ano, přímo sem k nám.
K Hermioné
Žasnu, vznešená, dcero Helenina,
kam se ubíráš, proč? V této nádheře rouch
věru nezadáš nic božské matce své!
Máš snad zprávu, že pán zpět se navrací,
že ti svit zlata vlas dnes prozářil
jako nevěstě?
Jistě dar je to od muže z lásky!]
HERMIONÉ
Ten zlatem sršící skvost na mém čele, tuto nádheru pestrých rouch, co tělo halí mi, to nemám z Achilleova či Péleova domu co první dárek, když jsem přišla 6em — ne, to mám z domova, z lakónské Sparty. Dal mi to otec, Meneláos, k nesmírnému věnu, pro čest. I smím tu směle mluvit bez zábran. Vám tedy odpovídám tímto.
K Andromaie
Ty však, ač jsi jen otrokyne, ženská přivlečená z války, chceš ovládat můj dům a mne z něj vystrnadit. Skrze tvá čaroděj stva si mě můj muž hnusí,
106
EURIPIDES
mé lůno nerodí —- dík tobě! — a jen schne!
Vždyť vyzná se, až strach, však víme, v těchhle rejdech
mysl žen z Asie! Než to ti zarazím!
A nic ti nepomůže tento Néreovnin
příbytek, ani oltář ani chrám — a zemřeš!
A byť i spasit chtěl tě z lidí kdo či z bohů —
musela by ses přestat kochat, čím jsi byla,
skromně se přikrčit, plazit se přede mnou,
a zametat můj dům a — v rukou zlatý džbán —
rosit jej říční vodou — prostě pochopit,
kde jsi. Zde není Hektór ani Priamos,
ne, ani jeho zlato! Zde je řecká obec!
Až tam jsi došla, až k té tuposti, ty zpustlá, že nestydíš se spát se synem muže, jenž ti zahubil manžela, a plodit děti s vrahem všech svých. V tom je máš celé —• plémě barbarů! Otec spí s dcerou, sestra s bratrem, s matkou syn, po pás se brodí v krvi nejbližších jak nic, a nic a žádný zákon je v tom nezdrží.
To nám sem nenos! Není též nic pěkného, když jeden muž chce svírat opratě dvou žen. S jedinou spokojí se láskou, s manželskou, a té si hledí, kdo chce v klidu slušně žít!
NÁČELNICE SBORU
K závisti žárlivá je vesměs žena — nejhůř vždy divá, když má s jinou se dělit o muže.
ANDROMACHÉ
Ach, ach!
Zlá věc je pro smrtelné mládí — a na mládí
ta nespravedlnost a sebejistota!
A já se chvím, že to, že jsem tvou služkou, zbaví
mne slova, ač mám dost co říct — a pravdě vhod —
ANDROMACHÉ
107
a když ji prosadím, že mi to bude škodit. Ti, co si o sobě moc myslí, nesou trpce pádnější důvody, zvlášť od slabších. — A přesto: nedám se usvědčit, že zrazuji svou při.
Mluv, dívenko: V co doufám, na čem jistém stavím, chci-li tě vypíchnout z práv řádné manželky? Že Sparta může méně než má fryžská vlast? Tonu snad ve štěstí? Jsem na svobodě? Ano? Či je to rozpuklé a svěží tílko, hojnost mých statků, zástup přátel, co mě pobádá, že tu chci místo tebe opanovat dům? Proč? Za tebe tu rodit děti? Otroky? Jen další prámy bídy za můj vlečný člun? Nebo by někdo snesl, že mí synci jsou vladaři ve Fthíi —■ kdybys ty nerodila ? To mne tak milují zde v Řecku? Pro Hektora? A já jsem neslavná, ne fryžská královna?
Ne pro mé čáry si tě tvůj muž znechutil — leč že snad ani nejsi schopna s někým žít. Vždyť je i tohle kouzlo: ne jen krásou, ženo, povahou budíš rozkoš v muži, s kterým spíš! Tebe když píchne komár, hned je Sparta velmoc a Skýros není nic, ty — bohatá — tu musíš žít mezi žebrotou, Meneláos ti platí nad Achillea — proto muž tě nesnáší. Žena, i když ji dají chudému, se má s tím srovnat, ne se přít a hádat, kdo je víc! To ty — být v Thrákii, tam kdesi mezi sněhy, manželkou velmože, kde muž si po řadě manželsky oblažuje lůžka mnoha žen — všechny bys zabila? Aby ses usvědčila, že podkládáš všem ženám nenasytnost v loži? Ta hanba! Vždyť — ač jistě hůř než muži stůněm tou nemocí, my jsme ji cudně zastřely.
108
EURÍPIDÉS
Och drahý Hektore, to j á jsem kvůli tobě s tebou i milovala, když tě svedla Kypris, a často přistrčila i tvým podmetkům svůj, prs, jen abych tě snad neroztrpčila! Tak — jednáním i ctnostmi — jsem si připoutala muže. Ty ani krůpěj podnebeské rosy nepustíš k němu blíž a hned se poplašíš! Jen nechtěj předstihnout v té posedlosti mužským svou matku, ženo! Právem dcera, má-li rozum, se hledí střežit mravů matky zkažené.
NÁČELNICE SBORU
Ach paní! — Pokud ti jen lze a je ti schůdné, pak si dej říci, domluv se s ní po dobrém!
HERMIONÉ k Andromaše
Co kážeš velebně, co v spor se pouštíš, řečníš, jako že ty se zdržíš, já se nezdržím!
ANDROMACHÉ
Aspoň ne podle toho, cos teď pronesla.
HERMIONÉ
Tvůj rozum, ženská — ten nechť do mne nevklouzne!
ANDROMACHÉ Tak mladá —- a co slovo, samá sprostá věc!
HERMIONÉ Ty nemluvíš — a pácháš mi je, ze všech sil!
ANDROMACHÉ Zas? Nedokážeš smlčet, jak tě Kypris souží?
ANDROMACHE
109
HERMIONÉ Proč? Není ženám láska ve všem nade vše? ANDROMACHE
Tak!
Když vyvedou ji k světu! Jinak jen pustoší.
HERMIONÉ Nespravujem své obce mravem barbarů.
ANDROMACHE Hanebnost nosí hanbu — tady jako tam.
HERMIONÉ Ty chytrá, chytrá! Ty—! A stejně zahyneš!
ANDROMACHE Vidíš tvář Thetidy, jak hledí na tebe?
HERMIONÉ
Tak, s hněvem na tvou vlast — pro Achilleovu smrt!
ANDROM.4.CHÉ Ne pro mne, pro Helenu padl — pro tvou matku!
HERMIONÉ Tak ty mi nepřestaneš rozdírat můj vřed?
ANDROMACHE Prosím, už umlkám — a pevně svírám rty.
HERMIONÉ Řekni to, co jsem se sem přišla dozvědět!
110
ANDROMACHE Říkám, že nemáš rozum, co bys měla mít. HERMIONÉ
Opustíš svatou půdu bohyně mořských vod?
ANDROMACHE Když netrvá, že zemřu. Jinak nikdy ne.
HERMIONÉ To trvá. Ani nepočkám, až přijde muž.
ANDROMACHE A já, než přijde on, se tobě nevydám.
HERMIONÉ Ohněm tě vypálím a nic se neohlédnu... —
ANDROMACHE Jen pal, a na prach! Však to bozi uvidí!
HERMIONÉ
... na tebe, na strašnou bolest děr v živém mase!
ANDROMACHE Zab mě, zmaž krví oltář bohyně! Ta mě pomstí!
HERMIONÉ
Ty stvůro barbarství a tuposti! Jsi drn, že tvrdě vzdoruješ i smrti? Z tvého stolce tě, počkej, ochotnou a zkrotlou rychle zvednu! Takové na tebe mám vnadidlo! — Však do6t, jakože skutečnost ti brzy všechno zjeví!
ANDROMACHE
111
Jen si tu dřep j ak vrostlá! Kdyby drželo tě
oblité olovo jak sochu, já tě zvednu —
a dřív, než bude zpět syn Achilleův, v nějž doufáš.
Odchází se služkami do paláce
ANDROMACHÉ za ní křičí
To doufám! — Divná věc: I proti strašným hadům
stanovil někdo z bohů lidem byliny
a — co je nad zmiji a oheň ničivější —
proti zlé ženě lektvar nikdo nenašel
až podnes; takovou jsme metlou pro lidstvo!
Vyčerpaná se schoulí u oltáře SBOR zpívá
To — to byl počátek nesmírných útrap, když sestoupil v horský hvozd, na Idu, Diův, ach, a Májin syn a vedl sličné trojspřeží tří hřebiček, tří bohyň — v zbroji po zuby k strašlivým utkáním v kráse — a tak
tam šly,
kde stáj skotu stála, až k jinochu, co světa prost tam býčky pásl a v samotách měl krb i dvůr a stáda.
Když potom přišly již v šťavnatý úval, tu obmyly skvělou běl božských těl v bystrých proudech horských vod a v poměřování pichlavém šly před Priamova syna s palbou přepjatých slov: toho zmámil však Kypridin
lstivý slib,
112
EURIPIDES
tak lahodný pro sluch, leč trpký zmar a bědný konec pro lid Frygů i jejich zem i hrad a hradby Tróje.
Ó — že ho nevrhla jako střep za hlavu, proklatce, vlastní máť jeho — Parida! —
dřív než moh osídlit holé hřbety ídských skal, hned když při kmeni svatého vavřínu rozlehl
se Kassandřin křik: „Zabte ho! Nese neštěstí pro celou Tróju a všechen lid!" Kam nešla, za kým z předních v obci nevběhla — as úpěním! — ať probůh zahubí hned to hádě!
Ne, pak by na dcery llia nepadlo trpké j ho v otroctví — a ty, ženo, bys
jako dřív sedala doma v síních královských! Řecko mohlo si uspořit bolestnou lopotu,
když mladí muži ve zbrani kolem Tróje se toulali zoufalých deset let! Lůžka by nezůstala prázdná — bez mužů — a bez synů — tak — sami — nestáli by tu starci.
Vystoupí Meneláos se svými kopiníky a pacholky, kteří svírají chlapečka Andromachy
MENELÁOS
Tak jsem zde. — Mám tvé dítě, které jsi dala tajně — bez vědomí mé dcery! — schovat u cizích. Spoléhalas, že tebe tu spasí svatost soch,
ANDROMACHE
113
chlapce — ti, co jej skryli. Teď se ukazuje, ženo, žes hloupější než tenhle Meneláos! A jestli neopustíš ihned svatyni, tady ten místo tebe prolije svou krev.
Ukazuje mečem na chlapečka
Zvaž si to tedy dobře, chceš-li zemřít sama, či necháš zemřít dítě za své přečiny, kterých ses dopouštěla na mně i mé dceři.
ANDROMACHÉ
Ó slávo, pověsti — ó zdání! Stům a stům nicotných lidí život pyšně vzduly jste! Ty ovšem velebím, jimž věhlas dala pravda, kde za vším vězí lež, ne, těm jej nepřiznám — leda, že náhodou se zdají rozumní!
Ty? Ty žes někdy v čele výkvětu řeckých vojsk Priamovi vzal Tróju? — Chudák takový?! Co pro povídačky své dcery, ještě děcka, běsníš, div nepukneš, a vedeš válku s ženou — s ubohou služkou? Ne, tys nebyl hoden Tróje, tebe si Trója vskutku nezasloužila! Zvnějšku jsou skvělí všichni ti — prý „rozumní" — uvnitř jsou stejní jako všichni ■— ledaže mají víc bohatství, to ovšem dává moc!
Nu — skončeme ty řeči, Meneláe! Budiž: Jsem tedy dík tvé dceři mrtva, zhubila mě. Ji navždy poskvrní krev, hanbě neujde. Leč v očích všech i ty se budeš zodpovídat z té vraždy. Spoluvina už tě usvědčí. Když já však uniknu a nezemřu, co dál? Zabijete mé dítě? A co asi otec? Smíří se se synovou smrtí jenom tak? Ó ne, tak nemužným ho Trója nepoznala!
114
EURIPIDES
Bude znát, co má činit! Péleovi roven, i otci Achilleovi, se skutkem projeví — a vyžene tvou dceru z domu. Dáš ji snad jinému? Co mu povíš? Před špatným že chotěm tak prchá její ctnost? — On ale bude znát! A vezme si ji někdo? Či si ji necháš doma jak vdovu šedivět? — 0 odvážlivý muži! Nevidíš? Hrne se val mrzutostí! Kolik souložnic na újmu své dcery ještě rád bys nestrpěl, než abys snášel, o čem mluvím!
Nač z malých příčin páchat velká zla ■— a jsme-li my ženy zlem tak zhoubným — nač se mají muži tak zcela proměnit v baby svou povahou? Vždyť trávím-li tvé dítě lektvary či kouzly a lůno vysouším jí k potratům, jak tvrdí, ráda a bez nucení, aniž uteču se k oltáři, přijmu o své vůli soud i trest z úst tvého zetě — na němž o nic menší viny se přece dopouštím, když zbavuji ho dětí.
Tak je to tedy se mnou. Při tvé povaze u tebe z jednoho mám strach: vždyť kvůli sporu o ženu už jsi zničil bědné město Frygů.
NÁČELNICE SBORU
Tos řekla příliš — jako žena vůči mužům, tvůj jinak zdravý smysl tady přestřelil.
MENELÁOS
Jsou ovšem nicotné a ne dost hodné, ženo,
mé vlády královské ty věci — ani Řecka.
Leč uvědom si: To, v čem je kdo právě v úzkých,
je pro něj vždycky víc než dobýt ílion.
A já jsem spojencem své dcery — neboť pozbýt potěchy v loži — to mám za věc nemalou.
ANDROMACHE
115
Ač jiné zkoušky ženy unesou jak nic,
když přijdou o muže, tu přijdou o život.
Nad mými otroky smí vládnout on — vším právem,
nad jeho zas mí blízcí, tedy také já.
Přátelé přece nemají nic zvlášť — a jsou-li
to praví přátelé, mají vše společně.
Vyčkávat nepřítomných, nezařídit své
co nejlíp, nemoudrý bych byl a — pravda — chudák!
Tak koukej vstát! A vyjdi z chrámu bohyně! Když zemřeš ty, ten chlapec — ujde osudu. Nejsi-li ochotna jít na smrt, zabiji ho. Jeden z vás dvou však musí zmizet ze světa!
ANDROMACHÉ
Běda mi! Trpkou volbu — ne: hru v kostky o život! — vnucuješ, ach — mně bídné, vyhraji-li —
a i když nevyhraji, nešťastné!--Ó ty,
co vždy tak mnoho spácháš z malých příčin, poslyš: Proč mě chceš usmrtit? Zač? Jaké město já kdy zradila? Kterého z tvých synů zabila jsem? Čí dům jsem zažehla? — Jen z donucení spala jsem s pánem; a ty chceš pak zabít mne, ne toho, kdo je tím vinen? Jak! — pomíjíš původ všeho a ke konci se vrháš, jenž je už jen plod?
Oj, běda mi, co zla, ó nebohá má vlasti, co trýzně nesu! Proč jsem musela i rodit — otroka! — k břemeni jen další břímě zas? Však co tu nad tím pláču a to, v čem jsem ted, nezbavím mlhy slz a nezkoumám spleť zla? Já, která viděla jsem Hektorovu vraždu, jak usmýkal ho vůz, i Tróju bedně plát a šla co otrokyne na loď Argejských, vlečena za vlasy, když ve Fthíi se octnu, musím se s Hektorovým vrahem — pojímat!
116
EURÍPIDÉS
Jakou slast má pak pro mne — žít? Vstříc čemu
hledět?
K svým dnešním osudům? K minulým? — Zbylo mně
jediné: synáček můj, světlo mého žití!...
Toho mi chtějí zabít. Tak to usnesli. —
Ne! Ne co výkupné! Ne za mé skomírání!
Ne! On má naději. Snad. Když se zachrání.
Pro mne je hanba nedat život za dítě.
Vidíš? Jdu z oltáře. Zde mě máš. Chop se mě, zab si mě, umlať, svaž či oběs! —
Vrhne se k dítěti
Kloučku můj! Já, co tě zrodila, teď —■ abys neumřel mi — kráčím vstříc Hádu. Ujdeš-li zlé sudbě, vzpomeň si na svou mámu, na mé trápení a smrt — a otci s mazlením a s pusinkami pověz v objetí ruček svých a s pláčem, co jsem snesla! Teď vím to: lidem všem jsou děti život sám. Ten, kdo tím pohrdá — snad že je nikdy neměl — sic méně trpí, je však šťastný bez štěstí.
NÁČELNICE SBORU
Líto mi přišlo, co jsem slyšela. Všem lidem je líto neštěstí — ať třeba cizího! Teď bys měl smířit svoje dítě, Meneláe, a tuto ženu, vyprostit ji z jejích muk.
MENELÁOS svým lidem
Chopte se jí! Jak v pouta sevřete ji v rukou, otroci! Co teď povím, neuslyší ráda.
K Andromaše
ANDROMACHE
117
Mám tě! Jen abys opustila svatý oltář,
dal jsem ti chlapcovu smrt k volbě — čímž jsem chytře
tě vlákal do svých rukou — přímo k porážce.
Tak je to tedy s tebou, abys věděla!
Co se tkne dítěte, to ať si rozhodne
má dcera, chce-li ho dát zabít nebo ne.
Pryč! Táhni dovnitř! Uč se, když jsi jednou otrok,
nikdy se nevyšklíbat zpupně svobodným!
ANDROMACHÉ Běda mi, podvedls mě! Uskokem a lstí!
MENELÁOS Vytrub to do světa! A já to nepopřu.
ANDROMACHÉ To u vás od Eurótu platí za moudrost?
MENELÁOS Jak u vás v Tróji: že se ukřivděný mstí.
ANDROMACHÉ Nevěříš v zákon bohů — ani v boží trest?
MENELÁOS Až přijde, přijde. Ale tebe zabiji.
ANDROMACHÉ I tohle ptáče, cos mi vyrval zpod křídel?
MENELÁOS Ó ne! To dám své dceři, má-li na ně chuť.
ANDROMACHÉ Ach dítě! Proč tě ještě neoplakávám?
118
EURIPIDES
MENELÁOS
Zvlášť slibné vyhlídky mu ovšem nekynou.
ANDROMACHÉ
ó — ze všech nejodpornější všem, spartské plémě,
poradní sbore zrad a lsti, vy mistři lží,
strůjci všech špatností, na duších pokřivení,
v nichž zdravé není nic a vše se myslí v kličkách,
na posměch právu se vám daří v Helladě!
Co u vás není? Ne snad nejvíc hnusných vražd?
Ne mrzkost lačných zisku? Neukáže se vždy,
že jiné mluvíte a jiné máte v srdci?
Abyste vychcípali!. •. — Pro mne není smrt
tak těžká, jak bys chtěl. Můj život skončil už
tenkrát, když vzalo za své bědné město Frygů —
i statečný můj choť, jenž často hnal tě dřevcem,
že ze suchozemce ses změnil v mořskou myš,
6 ty, jenž vůči ženě jsi dnes zdatný kopiník.
Chceš zabít mě? Tak zab! Jakože z úst mých nikdy
nesejde lichotka, ať tobě, ať tvé dceři!
Když ty — už původem — jsi velkým ve Spartě,
já byla v Tróji zas! Jsem-li dnes na tom zle,
moc se tím nechvástej! I ty tak můžeš skončit.
Odejde do paláce, za ni Meneláos a jeho lidé s chlapečkem SBOR zpívá
Ne, nikdy to, nikdy neschválím — podvojné spaní v dvou ložích, ani syny z dvou matek, z dvou pobočných žen: to je po domě svár a zavilá, zlá bolest! Ať se mi spokojí muž v manželství
jen s jediným a s jiným mužem nesdíleným lůžkem!
ANDROMACHE
119
A zajisté, ani po městech dvojité vladařství v obci není snadnější unést než jedinou moc:
jenom občanům břímě k břemeni a rozbroj! V dvou mistrech látajících chvalozpěv
i Múzy vždy a s potěšením rozněcují sváry.
Když plavce po hladině žene prudká smršť, dvojí názor dvou znalců, jak říditi lod, i sbor
mnoha moudrých hlav je méně než budsi slabší duch, jenž může se rozhodnout rázně a na svůj vrub a sám: v tom je skutečná síla, jak doma, tak v obcích
a státech,
vždy, má-li se hbitě stihnout okamžik příhodný k spáse.
Hle — Lakónka, Meneláovna! Dcerka vládce vojsk! K loži sokyně vzplanula zlobou — i s ohněm šla! Chce ji usmrtit, tu z llia, ach, tu ubohou,
i s dítětem! — pro trapný, žárlivý spor a svár! Je protivná zákonům božím i lidským, i lidskému citu ta vražda! Jen počkej, paní, mrzet tě bude tvé dílo!
Z paláce vystoupí Andromache v poutech s chlapečkem, vedená Meneláovými lidmi, a Meneláos
NÁČELNICE SBORU přednáší do hudby
Však tam před domem
vidím onen pár... k smrti odsouzených,
nejněžnějšími city spoutaný.
Ženo nešťastná. A ty chlapče, co ty?
Zemřeš, ubohý, s ní — a jen pro matčin klín,
120
EURIPIDES
ač nic nezavinils,
nic jsi nedělal na úkor vládců!
ANDROMACHÉ zpívá
Tedy svázaná provazy, ruce do krve — hle, jak jdu, jak mě vedou — tam, pod zem!
DlTĚ ipívá
Mámo, mamičko, půjdem tam spolu, já pod tvými křídly...
ANDROMACHÉ zpívá
Strašná oběť, vy vládcové ftbíjské prsti!
DÍTĚ zpívá
Ach, táto, přijd, pojď už na pomoc vlastním!
ANDROMACHÉ zpívá
Budeš tiše spát, kloučku můj,
mezi prsy své mamičky,
mrtvý, pod zemí — u mrtvé--...
DlTĚ zpívá
6, ó, co se mnou provedou? Jsme my to smolaři, mámo!
MENELÁOS přednáší do hudby
Zmizte pod zemí! Tak! Však jste dolezli k nám
z hradeb nepřátel! Oba zemřete ted
z dvojí nutnosti: tebe odpravuje
soud můj, hocha zas — moje Hermioné.
ANDROMACHE
121
Holý nerozum — nechat vyrůstat si nové nepřátele v dětech nepřátel, zvlášť, když zabít je lze
a tak zbavit svůj vlastní dům strachu!
ANDROMACHÉ zpívá
Muži, muži můj, kdyby ted byly paže a kopí tvé při mně, Priamův synu!
DÍTĚ zpívá
Ach, já ubožák! Kde mám vzít zaříkávadlo na smrt?
ANDROMACHÉ zpívajíc ukazuje mu na Meneláa
Hlad, hlad pánovi kolena, pros a plač, chlapče!
DÍTÉ zpívajíc vrhá se před nim na kolena
Buď hodný, bud! Odpusť mi, nenech mě umřít!
ANDROMACHÉ zpívá
Z očí řinou mi proudy slz. jsem jak v úžlabí slizkých skal pramen bez světla, zoufalá--...
DlTĚ zpívá
ó, ó, co by mi pomohlo? Čím jde to ošklivé zahnat?
MENELÁOS odkopávaje chlapce, přednáší do hudby
Co mne oblézáš? Útes nad mořem nebo vzteklý val vln abys uprošoval?
122
EURIPIDES
Jen svým pomáham, svým jsem na prospech!
K tobě — netáhne nic, žádné kouzlo... Vždyť proč,
když jsem vynaložil půlku života,
abych zmocnil se Tróje a tvé mamičky.
Té jen děkuj, až tam
dolů v podsvětí, k Hadovi sejdeš!
Tasí na dítě meč
NÁČELNICE SBORU hledí za scénu
Však támhle vidím — ano, Pélea — a blízko! Své staré nohy nutí ke spěchu sem k nám.
Na cestě od Farsálu se objeví stařec Pileus s vladařskou berlou v ruce a podpírán svými sluhy. Už zdálky křičí na Meneláa a stráže
PÉLEUS
Táži se vás a toho, kdo tu vraždu řídí: Co je to? Co to značí? Čím to stůně dům? Co chcete? Popravovat bez soudu? —
Na Meneláa
Stůj! Zadrž! Dost, Meneláe! Ne tak nakvap — s bezprávím!
Svým průvodcům
Rychleji veď mne! Nu! Teď, zdá se — hovět si — ta věc mi nedovolí. Jestli kdy, tak teď přál bych si ještě jednou nabýt mladých sil. A nejdřív téhle vdechnu jaksi do plachet příznivý vítr. —
K Andromase
Mluv! Proč, jakým právem vedou tě, ruce v uzlech pout, a s děckem — tihleti?
ANDROMACHE
123
Vždyť jako ovečka i s jehňátkem tu hyneš, když já byl daleko a i tvůj pán je pryč!
ANDROMACHÉ
Tihle mě, starce, vedou — takhle, jak to vidíš —
s dítětem na smrt. Co ti mám víc povídat?
Ne jednou vzkázala jsem k tobě, úpěnlivě,
o pomoc, ano, ústy poslů nesčetných.
Víš o tom sváru v domě s dcerou tady toho
a znáš snad z doslechu, i zač mám zahynout.
A ted i od oltáře Thetidy, jež dala
ti vznešeného syna, již ty vroucně ctíš,
mne odtrhli a ženou — aniž podle práva
mne odsoudili, ano, aniž vyčkali by
těch, co jsou z domu pryč! — Ó, dobře vědí, jak
jsem opuštěná s děckem, které chtějí zabít
— ač není ničím vinno — se mnou uštvanou.--
Vrhne se před Pélea na kolena
Zapřísahám tě, starce, při tvých kolenou
tu padám do prachu — vždyť rukou nelze mi
se dotknout tvojí milé brady —■ proboha,
zaštiť mě! — Neučiníš-li to, zahyneme,
vám k žhoucí hanbě, starce, sobě k zoufání...---
PÉLEUS k otrokům, kteří drží Andromachu a dítě
Hned sundat pouta! Než to někdo odskáče! — — Bude to? — Rozvažte jí ruce! Obě dvě!
MENELÁOS
A já to zakazuji — a já nejsem méně
než ty, a nad touhle co pán mám více práv!
124
EURIPIDES
PÉLEUS
Cože? — Jak? — Přišels mi sem poroučet v mém domě? Nemáš dost na tom vládnout si svým ve Sparte?
MENELÁOS Já ji vzal do zajetí jako kořist z Tróje! PÉLEUS
Jenže můj vnuk ji dostal jako čestný dar.
MENELÁOS Není vše jeho mé a všechno mé zas jeho?
PÉLEUS
Je.
K péči, ne k maření, ne k vraždám, k násilí! MENELÁOS
Bud jak bud, tuhle už mi z drápů nevyrveš.
PÉLEUS se na něho rozmáchne svou berlou
Tím žezlem roztřískám ti hlavu do krve!
MENELÁOS ustupuje Zkus na mne sáhnout, budeš vidět! Jen poj d blíž!
PÉLEUS
Ty žes chlap, mrzká babo z rodu mrzkého? Kde zahrnul tě kdo kdy mezi chlapy? Tebe — co mužem z Frygie sis nechal vybrat pelech, žes nechal dům i krb bez závor, jako bys měl doma hodnou ženu, a ne ze všech žen tu nejnestydatější? — A i kdyby chtěla, nemohla by být cudnou dcerka ze Sparty,
ANDROMACHE
125
když volně smí ven z domu, s mladíčky, a — stehna
nahá až po zadek a šaty do větru —
zápasí, běhá s nimi — vyletěl bych z kůže! —
V společných cvičištích! A je se pak co divit,
že nevychováte své ženy k cudnosti?
Heleny ptej se na to — té, co utekla ti,
nechala rodinu a šla si s mládenečkem
do cizí země, div ne jako na hody!
A kvůli téhleté pak takový dav Řeků jsi shromáždil a vedl proti íliu? Za tou měls plivnout, když jsi zjistil, jak je špatná, ne sahat po zbrani, ne, nechat ji, kde je, a ještě platit, že ji nemusíš brát domů! Tak šťastným směrem ovšem tvůj duch nevál. Radši jsi zmařil nečítané skvělých smělých duší, stařeny v pustých domech dals v plen sirobě a o šlechetné syny obrals sivé otce. Jsem jedním z nich, já bídný! Víš ty, co jsi pro mne?
Vrah! Potřísněný krví Achilleovou!--
Ty, který sám ses vrátil z Tróje bez jizvy!
Své krásné zbraně nechals pěkně v krásných pouzdrech,
a jaks je vezl tam, vezls je zase zpět!--
A j á to povídal, když se mi kluk chtěl ženit! Jen žádné svazky s tebou! Hlavně nebrat si do domu dceru špatné ženské! Ó, ty nosí věnem jen hanbu po mámě! Vždy snažte se, mládenci, brát si dcery matek pořádných!----
A ke všemu: Jak hnusně bratra ponížils, když přiměls ho dát v oběť dcerku —• j ak ta ovce! Tolik ses bál, že přijdeš o svou pobehlici? Když dobyla Tróje — až tam půjdu po tvých stopách! — Zenu jsi nezabil, ač měls ji na milost, ne, sotva spatřils prs, meč zahodils a dal ses zhubičkovat — a vrtěls chvostem před tou čubkou,
126
EURIPIDES
tou zrádkyní, zpit láááskou — tak jsi ubohý!
A po tom všem jdeš sem vyvracet dům mých dětí — když pán je pryč! — a vraždíš ženu nešťastnou a toho chlapce... Počkej, za něj budeš pykat! I ta tvá holka si to trpce odpláče! Kdyby byl třikrát bastard!!! — Často totiž úhor osetý rodí lip než příliš tučná zem a levobočci mnohdy předčí manželské.
Běž, odved si svou dceru! Lidem více cti dá jako tchán a přítel chudas, ale slušný, než zazobaný ničema! Ty — nejsi nic.
NÁČELNICE SBORU
I z drobností zná jazyk lidem nadrobit
veliký hněv — a člověk, je-li moudrý, v jednom
se hlídá obzvlášť: začít hádky s příbuzným.
MENELÁOS
Řekne snad ještě někdo, že jsou starci moudří —
a ti, co Řecko mělo kdysi za bystré?
Když ty jsi Péleus, syn proslulého otce,
spřízněný se mnou, a tak mluvíš — sobě k hanbě,
mně pro ostudu — kvůli ženě, barbarce,
kterou bys hnát měl odtud až za nilské proudy,
až za Fasidu, a mne k tomu spíš si zvát!
Vždyť je to Asiatka, z pevniny, kde padlo
pod kopím tolik mrtvých synů Hellady,
a poskvrněna je i krví tvého syna!
Paris, jenž zasáhl ti tvého Achillea,
byl bratr Hektorův — ona choť Hektorova!
A ty s tou ženou bydlíš pod jedinou střechou,
neštíti š se s ní jídat u stolu a necháš
ji v domě rodit děti — vrahy úhlavní!
A když ji ve svém zájmu — leč i ve tvém, starce! —
ANDROMACHE
127
chci zabít, hned mi ji tu chtějí vyrvat z rukou!
A přesto — pôjd! I o tom dá se mluvit slušně. — Nebude-li má dcera rodit, z téhleté však vzejdou chlapci, posadíš je na trůn ve Fthíótidě? To tu mají vládnout ti? Barbaři nad Řeky? Jsem já pak pošetilý, když bráním bezpráví, a máš ty zdravý rozum? [A ještě toto uvaž: Kdybys dal svou dceru někomu z občanů a jí se dělo tak, mlčky bys seděl? Nemyslím. A ty řveš pro cizí ženskou takhle na své nej bližší? Vždyť stejný nárok jako muž má žena, kterou choť v právech zkracuje — a zrovna tak muž, má-li mít doma ženu, celou divou po mužských. On má však ve svých vlastních rukou velkou moc, ona jen v rodičích a ve svých přátelích. Nejsem pak plně v právu, pomáhám-li svým?]
Jsi starý, starý! — A to o mém tažení mi přišlo vhod — a víc, než kdybys o tom mlčel. Helena zkusila si své — leč z vůle bohů, ne své! — a i tím Řekům strašně prospěla. Vždyť, ač se nevyznali ve zbraních a v boji, vyspěli k zdatnosti a slávě: stálý cvik všem smrtelným je ve všem skvělý učitel! Že jsem se při pohledu na svou ženu zdržel a nezabil ji — jednal jsem jen moudře. Přál bych ti, abys ani ty byl Foka nezabil.
Tím — v dobré snaze jsem tě ťal, ne pro zlou krev. Vzkypíš-li, pak chceš hlavně pouštět jazyk z uzdy; já však mám za zisk vždycky myslet dopředu.
NÁČELNICE SBORU
Přestaňte oba dva! Bude to mnohem lepší. — Zbytečné řeči! Oba se jen zničíte!
128
EURIPIDES
PÉLEUS
Ach, ach! Jak bídný zvyk teď vládne po ftecku!
Když vojsko po bitvě vztyčí sloup vítězství,
tu dílo nepřičte se těm, co dřeli v poli,
ne, vojevůdce sám si slávu prisvojí —
on, jenž jen vedle spousty jiných mával kopím
a víc než druhý nesvedl, má více cti!
Povzneseni svým místem sedli nad obec
a myslí, že jsou víc než lid — a nejsou nic.
To druzí umějí a znají stokrát víc,
jen kdyby měli drzost, chuť a vůli k tomu!
Tak i ty — i tvůj bratr — jste si slavně dřepli,
nafouklí slávou z Tróje a svým velením,
potem a útrapami druhých vyneseni.
Jen počkej, ukážu ti! Idský Paris bude se ještě zdát ti méně strašlivý než Péleus, když nezmizíš co nejdřív pryč zpod toho krovu s tou děvkou neplodnou! Tu můj vnuk, moje símě, vyžene, vyvleče ji přes dvůr za vlasy, tu —-, jalovici nebřeznou, co zmetá, divou, když jiná rodí — jen, že sama nemůže! Jak? Je-li její lůno nepožehnané, máme my sirobou se užrat, bez dětí?
K otrokům držícím Andromachu
Ať jste pryč od ní, chlapi, zmizte! To chci vidět, kdo mi smí zabránit jí ruce rozvázat!
Zvedá Andromachu ze země, anii by se mu kdokoliv odváíil překážet
Vstaň přece! Ať ti mohu, jak se celý třesu, rozmotat propletené uzly z řemínků! —
Dá se do práce. Meneláovi
ANDROMACHÉ
129
Takhle, ty chlape špatná, jsi jí zřídil ruce?
Zdálo se ti, že poutáš býka nebo lva?
To ses bál, že snad chytí meč a pomstí se ti?
K dítěti
Pojď, šup, ty hádě, vklouzni mi sem pod lokty, pomoz mi vyplést mámu! Ve Fthíi jim v tobě vychovám nepřítele na smrt! —
Na Meneláa
Chybět jim, Sparťanům, sláva zbraní a ryk vojny, v ničem ostatním nad nikým by nevynikali.
NÁČELNICE SBORU
Zběsilost, popudlivost sama — to jsou starci, a radno se jich střežit, když je chytne vztek.
MENELÁOS
Jsi příliš náchylný být stržen k sprostotám.
Já přišel do Fthíe, byť s mocí, přece jen nerad
a zlé tu nechci páchat ani zakoušet.
Nyní však — nemám totiž vůbec času nazbyt —
odejdu domů. Jest — ne příliš vzdáleno
od Sparty — jisté město, dřív vždy přátelské,
ted vře v něm zloba k nám. To hodlám napadnout
v čele svých vojsk a zcela mít je na milost.
Až tamní věci srovnám, jak se líbí mně,
přijdu. Pak svému zeti z očí do očí
sdělím své pohnutky a dám si sdělit jeho.
Když potrestá tu ženskou a k nám propříště
se bude chovat slušně, i já budu slušný,
pln hněvu srazí se pak ovšem s naším hněvem
a jeho skutkům naše skutky odpoví.
130
EURIPIDES
A tvoje řeči přehlížím. Jsi jen jak stín, co vyvstal proti nám, a zbyl ti už jen hlas, jiného nejsi schopen — leda žvástání!
Rychle odejde do paláce, jeho muži za nim
PÉLEUS k dítěti
Pojd, klouče, ved mě! V podpaží mne podepři!
K Andromaše
Ty rovněž, chuděro! Vždyť z rozkacené bouře unikla? do bezpečí v tichu přístavu.
ANDROMACHE
Ó starce, bozi kéž ti žehnají — i tvým — za to, že zachránils mé dítě i mě bídnou! Dej pozor! Na té liduprázdné cestě mohli by přepadnout nás tamti a mne odvléci, když spatří starce chabého, mne, slabou ženu, a dítě bezbranné... Jen probůh na to dbej! Tak tak jsme vyvázli, ať nechytí nás zas!
PÉLEUS
Tak dost těch žensky poplašených řečí! Jdem! Kdo by se odvážil vás dotknout? Zplakal by, že sáhnul na vás! Bohudík, mám ve Fthíi na povel jízdní houf a mnoho oděnců. A sám se držím, žádný dědek, jak si myslíš! A na takové ,rmuže" stačí se jen kouknout — a odejdu co vítěz, jak jsem starý chlap! Vždyť stařec, má-li sílu v duši, je vždy nad dav mladých. A nač jsou statné údy zbabělým?
Péleus, podpírán Andromachou a jejím synkem, a jeho sluhové odejdou cestou k Farsálu
ANDROMACHE
131
SBOR zpívá
Buď vůbec zrodit jsem se neměla, nebo když — pak z udatných otců a v bohatém domě. Když přitrhne cos, co ty nezvládneš, na urozené,
o pomoc není jim zle. Ti pak, které vynáší pověst, že jsou z dobrého domu, mívají slávu a čest — a vůbec to neničí čas,
co zbvvá po skvělých mužích: vždyť lesk jejich skutků na ně i po smrti svítí.
Je lépe neodnést si hanebné vítězství nei se zlobou násilím vyvracet právo. Ač výhody z toho jsou zprvu vždy člověku sladké,
časem jsou jalové, schnou a jen ulpí na domě navždy jako ohavná skvrna. Mně by se takto život líbil, tak chtěla bych žít:
Kde žádná moc — ani v ložnicích ne, ani v obcích — by nemohla nic mimo právo.
Ó starce, synu Aiakův, teď to již věřím, i že ses po boku Lapithů s Kentaury utkal svým přeslavným dřevcem, i že jsi na lodi Argó pronikl skrze ječící vlny mezi mořskými Symplégadami za oné proslulé plavby — a již dříve, když Diův a Alkménin nádherný syn zatáhl ílovo město v krvavou síť, že do Evropy ses vrátil ověnčen spolu s ním slávou!
Z paláce vyjde stará otrokyne, Hermionina chůva
132
EURIPIDES
CHŮVA
Ach milé ženy, jak se v tento hrozný den
neštěstí na nás hrnou jedno za druhým!
Tam uvnitř — paní domu (myslím Hermionu),
že ji tu otec nechal a snad že už ví,
co napáchala tím, když chtěla zavraždit
Andromachu a chlapce, chce se nám teď zabít!
Tolik se bojí muže. Prý, že za trest teď
potáhne s hanbou z domu nebo přijde o krk,
že chtěla zabít ty, jež zabít nesměla.
Jen silou — tak si krk chce smyčkou zadrhnout —
ji drží otroci, kteří ji mají střežit,
a s bídou dokážou jí z ruky vyrvat meč.
Tak se tím užírá... — A také poznala,
že jednala moc špatně. — Mne už unavuje
s paní se o oprátku prát — už nemůžu!
Teď vy zas, milé, vstupte dovnitř, zkuste to
vyrvat ji smrti! Vždyť řeč nových přátel zní
vždy přesvědčivěji než těch, na něž jsme zvyklí.
Hluk a velký křik z domu
NÁČELNICE SBORU
Ach! Z domu doléhá křik sluhů až sem k nám — a nejspíš pro to, co jsi přišla oznámit. Zdá se, že předvede nám, chudinka, jak moc želí svých zločinů — vždyť dere se ven z domu z rukou svých služebníků ■— smrtí posedlá.
Z paláce vyrazí Hermioné, jak se v hysterickém záchvatu vyrvala z rukou sluhů, neustrojená, vlasy rozpuitiné a zcu-chané, v ruce meí. Rve si vlasy, trhá na sobě šaty
HERMIONÉ zpívá Ó, ó! Běda mi!
ANDROMACHE
133
Oj, vyrvu si vlasy a nehty zaryji, až se do krve rozdrásám!
CHŮVA přednáší do hudby Ach dítě! Co to chceš spáchat? Tělo si zohavíš?
HERMIONÉ zpívajíc série ti ■ ramen plenu Ajaj! Ojojoj!
Pryč, táhni si, po větru leť z mých kadeří, ó ty lehýnký závoji!
CHŮVA přednáší do hudby Děvenko, zahal si prsy! Šaty zavaž si.
HERMIONÉ zpívá
Nač si mám ještě prs
halit do šatů? Nahý ční
a patrný ze všech stran všem můj čin
vůči manželu!
CHŮVA přednáší do hudby
Trápí tě, že jsi strojila smrt sokyni?
HERMIONÉ zpívajíc zkouši si přikládat mel
To spíš mě mrzí má strašná troufalost v jednání! Jsem zlořečená, ó, jsem prokletá, lidem odporná... —
CHŮVA vezme jí mel, přednáší s hudebním doprovodem Och, tuhle chybu už ti manžel odpustí!...
134
EURIPIDES
HERMIONÉ zpívá
Ó, proč jsi meč
z rukou mi vyškubla ?
Vrať mi ho, milá, vrať, dej ho sem, ať si jej proženu skrze hrud! Proč smyčku mi odpíráš?
CHŮVA přednáší do hudby To tě mám nechat, když tu šílíš, zabít se? HERMIONÉ zpívá Ó osude!
Kde je, kde, milý mi ohně žár? Kde skála, kam bych vylétla
vrhnout se v jícen vod či v divokou horskou strž, abych mrtva došla již péče u stínů?
CHŮVA přednáší do hudby
Proč se tak mučíš, nač? Vždyť rána od bohů každého z lidí potká, dřív či později.
HERMIONÉ zpívá
Nechal, ach, nechals mne, otče, lod" na souši, samu a bez vesel k plavbě po moři!... — On mne zabije, zabije! —■ Nebudu bydlet dál v síních nevěsty!
Ke které ze svatých soch letět a dát se v ochranu? Či co služka před služkou — plazit se mám po zemi ?
Z fthíjské, ach, země tak moci uletět jak ten siný pták či jak smolný prám,
ach, ta loď, co se prosmýkla úžinou Siných skal, když prvá je proplula!
ANDROMACHE
135
CHŮVA
Dřív jsem ti nechválila ony... výstřelky,
kterých ses dopouštěla na té ženě z Tróje,
teď zas tu přestrašenost, jíž se poddáváš.
Tvůj choť tě nezapudí přece jenom tak —
z důvěry k ženským tlachům služky-barbarky!
Také tě nemá co kus z trójské kořisti.
Vzal si tě s velkým věnem, dceru vzneseného
otce, a z obce ne jen mírně bohaté!
Otec tě nezradil, jak ty se bojíš, dítě,
a nenechá tě tady z domu vystrčit...
A jdi už dovnitř! Žádná představení! Tady,
před domem! Nebo bude ještě ostuda,
když tě tu někdo spatří před palácem, dítě!
Odejde do domu a zažene tam i sluhy. Hermioné jde váhavě za ní, zůstane však stát mezi dveřmi
NÁČELNICE SBORU
Hle, tam! Muž jakýsi —• a cizí, zdaleka — ráznými kroky v plném chvatu míří k nám!
Vystoupí Orestes, cestou z města, v cestovním oděvu ORESTES k ženám, aniž by spatřil Hermionu
Cizinky, je to palác Achilleova syna — a je to jeho sídlo vladařské?
NÁČELNICE SBORU
Uhodls. Kdo však jsi, že ptáš se na tohle?
ORESTES stále nevidí, či předstírá, že nevidí Hermionu
Jsem Agamemnonův a Klytaimnéstřin syn a zvu se Orestes. Jdu do Diovy věštné svatyně v Dódóně. A když jsem ve Fthíi,
136
EURIPIDES
rád bych se dozvedel, jak se má jedna žena — má sestřenka. Je živa a je i šťastna zde Sparťanka Hermioné? Vzdálené od nás sice dnes pláně obývá — leč není tím míň milá!
HERMIONÉ vyběhne a vrhne se Orestovi okázale k nohám
ô ty, jenž zjevil ses jak přístav plavcům v bouři, Agamemnonův chlapče, při těchto tvých kolenou — slituj se nade mnou, s jejímž — jak vidíš — štěstím dost zle to vypadá!... Jsou snítky prosebníků mé bílé lokty kol tvých kolenou — nic míň!
ORESTES
Á- !
Co je? Mne mámí smysly? — Nebo vskutku vidím vládkyni toho domu, dceru Meneláovu?
HERMIONÉ
Tu! — Jedinou, co ještě doma zrodila
Tyndareova dcera, Helena. — Ať víš vše!...---
ORESTES
Ó Foibe-Zachránce! Přej vyproštění z běd!
Co je? Kdo — bůh či člověk — dal ti strádat zlem?
HERMIONÉ
Z části já sama, z části muž, co ted... mne má, — i božstvo jakési---Vše! Odevšad! Je po mně!
ORESTES
Co by tak mohlo být, — co postihlo by ženu, a dosud bezdětnou, leč — nepohoda v loži?
ANDROMACHE
137
HERMIONÉ
To, tam jsem chorá!... — Chytře... jsi to vyloudil! ORESTES
Tvůj muž chce radši jinou? Má ji raději? HERMIONÉ
Ano. svou kořist z války — ženu po Hektoru. ORESTES
Tos ošklivou věc vyřkla! — Jeden muž má dvě ženy!
HERMIONÉ Však tak to je! A já se chtěla za to mstít.
ORESTES
Zchystala jsi té ženě cos... jak to ženy znají?
HERMIONÉ Vraždu! I jí, i děcku — tomu bastardu!
ORESTES A zabilas je? — Zkazila to náhoda?
HERMIONÉ
Ten stařec, Péleus. — On tu chamrad zbožňuje. ORESTES
A byl tu někdo, kdo by pomohl s tou vraždou?
HERMIONÉ Můj otec. Přišel proto schválně ze Sparty.
138
EURIPIDES
ORESTES
A pak se nechal — rukou starce — pokořit?
HERMIONÉ Ne, styděl se. — A mne tu nechal tak a šel!
ORESTES
Á, rozumím. Máš strach, co tvůj muž na ten čin. HERMIONÉ
Tak! Zničí mě, je v právu! Nač tu třeba slov?
Leč tebe prosím — slyš mne Zeus, strážce krevních pout! —
vyveď mě z této země, a co nejdál — nebo
do otcovského domu! Zde ten palác zdá se
mít hlas a vyhání mě, nenávidí mě
i sama půda Fthíe! Jestli přijde muž
z Foibovy věštírny domů dřív, zabije mne
co nejpotupněji, či budu otročit
té kuběně, já, její paní dřívější!
ORESTES
A žes v tom nadělala tolik — řekněm — chyb?
HERMIONÉ
Návštěvy špatných žen mě takhle zničily.
To ty mne načepýřily, jak do mne ryly:
„Ty strpíš v domě tuhle bídnou ženštinu,
děvečku, s kterou se máš dělit o muže?
Ne, při Héře! V mém domě nesměla by takhle
si žít a na dřeň žrát mi plody v loži mém!"
Mne — jak jsem přála sluch hlasu těch Sirén — lstivým,
protřelým, k všemu dobrým, mrzkým blábolům —
nadul dech bláznovství. Vždyť nač mi bylo třeba
za mužem slídit? Což mi něco chybělo?
ANDROMACHE
139
Bylo tu všeho, v domě jsem tu vládla já! Děti bych byla měla řádné, manželské, ta — levoboěky, napůl otroky těch mých!... Ne nikdy, nikdy ne — to povím zas a zas — žádný muž, co má rozum a má doma ženu, by neměl nechat chodit volně k manželce ženské! Vždyť ty jsou učitelky špatností. Ta pro nějaký zisk chce zkazit manželství, ta, že se spustila, chce družku v nemoci, mnohé jen z přežranosti... Odtud nákaza po domech mužů! Před tím dobře střežte si zámky a závorami vrata domovů! Nic totiž zdravého ty návštěvy žen zvenku nepřinesou — jen zlo a spoustu trpkostí!
NÁČELNICE SBORU
Příliš — jsi popustila jazyk, do vlastního!
Lze jistě připustit tvou pravdu. Přesto však —
žena má ženskou hanbu spíše cudně skrýt.
ORESTES
Kus moudrosti to měl — ten, který učil lidi popřávat sluch všem zprávám od nepřítele.
Já totiž dobře věděl o napětí v domě a o tvém strašném sváru s ženou Hektora. Vždy ve střehu, já čekal, zda tu vydržíš, či strachy bez sebe z té porobené ženy zatoužíš opustit ten dům. A přišel jsem, ne že bych plnil tím snad nějaký tvůj vzkaz, leč — kdybys přála mi pár slov, jak právě přálas — abych tě odtud odvedl. Má bylas dřív! — a s tímto mužem jsi jen pro špatnost svého otce, jenž předtím, než se pustil v trójské tažení, dal mi tě za nevěstu — a pak slíbil tě
140
EURIPIDES
tomu, co má tě teď, když vyvrátí mu Tróju.
Když se pak Achilleův syn zas vrátil sem,
s tvým otcem jsem se smířil, jej však prosil — v slzách! —
ať vzdá se toho sňatku, líčil mu svůj los
i neštěstí, v němž jsem, a že snad u svých lidí
bych ženu dostat mohl, jinde — nesnadno,
já, psanec — pro svůj skutek štvaný z domova...
On se mi drze smál a pro vraždu mé matky
i pro děs bohyň mstících krev mě ostouzel!... —
Já, sklíčen tíhou ran, co postihly náš dům,
— žral jsem se arci, žral! — leč vzdal se osudu
a — obrán o tebe — jsem s hořkým srdcem táhl.---
Dnes, když tě potkal prudký obrat štěstěny a — po krk v nesnázích — už nevíš kudy kam, odvedu si tě pryč a svěřím rukám otce. Příbuzenství je mocný závazek — a v úzkých nic není nad přítele, jenž je z rodiny!
HERMIONÉ
Jak dál s mým manželstvím — to nechť má na vůli
otec, mně nepřísluší o tom rozhodnout.
Co nejrychleji však mě vyved z těchto stěn,
aby mě nepřekvapil ještě doma muž —
či aby Péleus, až zjistí, že jsem z domu,
ten stařec, nedal nás hned stíhat na koních!
ORESTES
Vzmuž se! Co ruka starce ? — Achilleova
syna se neboj — po všem, čím mě urazil!
Taková léčka již, a pevně spletená,
z ok jistých, smrtících, je na něj políčena —
a mýma rukama! Dál o ní zatím nic!
Pak — po všem — delfská skála, ta už bude znát!
Ten „matkovrah" — ač budou-li mí spolubratři
ANDROMACHE
141
na půdě Pýthóje stát ve svých přísahách — ho naučí brát si ženu, která patří mně! Trpce to splatí, žádat pokutu za smrt otce od vládce Foiba! Teď mu nepomůže nic už lítost, jak chce bohu sám dát odškodné, ne, z boží vůle, jakož dík mým úkladům, teď bídně zajde. Pozná moji nenávist! Vždyť předurčený los svých nepřátel bůh zvrátí naruby, nenechá růst jejich troufalost.
Odejde s Hermionou cestou, kudy přišel
SBOR tpivá
Ó Foibe, jenž krásnými hradbami hrdě obehnals příkrý ílijský chlum,
i ty, pane moří, co s kovově modrými hřebci se řítíš po pustých pláních slaných vod, proč jen jste vydali k zprznění skvělé stavební dílo svých rukou ryčnému běsnění Area, štváče k vojnám — a dali tak napospas ubohou, ubohou Tróju?
To na březích při Simoentu jste dali bezpočtu koní zapřahat v jho
sta vozů jen pro nic a navždy jste vražedným zápasům mužů upřeli věnec vítězství! Zhynuli, zašli a jsou titam velcí králové, dědici íla, dozářil na trójských oltářích svatý plamen a k bohům už nestoupá vonný sloup libého dýmu...
142
EURIPIDES
Zašel Átreův syn, sražen ranami vlastní ženy, ona sama tu vraždu zaplatila svou smrtí
a z rukou svých dětí přijala trest od boha — od boha prý na ni namířil příkaz věštbou vyslovený. A když ted syn Agamemnonův vydal se z Argu sáhnout po zapovězené pro něho
kořisti, on, vrah matky, tu---
Ó bože, ó Foibe! Jak tomuhle věřit? Jak?
Jaký nářek a kvil z mnoha mateřských úst se nesl Řeckem po trzích všude — nad ztracenými dětmi
a mnoho žen prchlo z domu a šlo do lože ke druhým mužům. — Ne, nejsi tu sama, ani blízcí tví ne, koho bez smyslu stiskla zlá bolest! Choroba řádí v Řecku, choroba! To se již od Frygů
přihnala na úrodnou prsť smršť lijavců krve i k Danaům — nesouc žeň vražd.
Během poslední sloky vstoupil cestou od Farsálu Péleus, podpíraný sluhy, a s ním opět sklíčená Andromaché a její dítě — nyní již co němé osoby
PÉLEUS
Nu, fthíjské ženy, ven s tím, nač se vás chci poptat!
Slyšel jsem totiž cosi, jako že snad dcera
Meneláova opustila tento dům
a šla. A tak sem honem spěchám zjistit přesně,
co je v tom pravdy. Jsou-li blízcí mimo dům,
ti doma v jejich zájmu musí pilně bdít.
NÁČELNICE SBORU
Pélee, slyšels dobře — a já ani nesmím skrývat ti starost, jež mne právě sužuje: Královna opustila palác — utekla... —
ANDROMACHE
143
PÉLEUS
Polekala se? Čeho? — Jen to dopověz!
NÁČELNICE SBORU Bála se, aby muž ji z domu nevyhnal.
PÉLEUS
Za to, že ukládala chlapci o život?
NÁČELNICE SBORU Ano, a také měla strach — z té zajaté.
PÉLEUS
Odešla z domu se svým otcem — nebo s kým?
NÁČELNICE SBORU Agamemnonův syn ji odvedl ze země.
PÉLEUS
Co sleduje, v co doufá? Chce si ji snad vzít?
NÁČELNICE SBORU Ano — a synu tvého syna strojí smrt!
PÉLEUS
Uskokem? V skrytu? Nebo v boji tváří v tvář?
NÁČELNICE SBORU Ve svatém Foibově chrámu — skrze ruce Delfských.
PÉLEUS Ojoj! Už to je hrůza!
K svým sluhům
144
EURIPIDES
Ať co nejrychleji hned někdo běží k pýthijskému oltáři a tam ať poví našim, co je v běhu, dřív než syn Achilleův zajde rukou nepřátel.
Cestou od Delf přibíhá posel
POSEL
Oj, běda nám!
Jaké mám zvěstovat, já chudák, neštěstí! I tobě, starce, i všem blízkým pánovým!
PÉLEUS
Ajaj! Má duše tušivá, jak ví již, co! POSEL
Tvůj vnuk už není — to máš zvědět, stařičký
Pélee — takových ran mečem má teď v těle
od delfských mužů, jak chtěl cizí poutník z Mykén!
Péleus se potácí
NÁČELNICE SBORU Á! Á! Co chceš to počít, starce?... Neupadni.--
Péleus padne na zem Vstaň raději!
PÉLEUS
Je po mně! Nic jsem, pouhé nic! Hlas — je tentam, i řeč... Tytam mé údy, v Hádu...
POSEL
Poslouchej — jestli prahneš po odplatě za vše spáchané na tvých drahých, tedy vstaň a slyš!
ANDROMACHE
145
PÉLEUS
ó Moiro, na nejzazší výspě stáří, jakým
obchvatem ze všech stran mne nešťastného svíráš!---
S námahou se vztyčí, aby přijal zprávu vzpřímen, podepřen o své. K poslovi
Jak skonal jediný syn jediného mého
syna? — Mluv! — Chci to slyšet, co se slyšet vzpouzím.
POSEL
Hned jak jsme přišli v slavný Foibuv okrsek,
tři skvostné dny jsme celé věnovali
jen prohlížení, než jsme nasytili oči.
To ovšem bylo podezřelé: v houfech kolem
se srocoval lid, co je v božím městě živ.
Syn Agamemnonův pak popocházel obcí
a všem hned záštiplně hučel do uší:
„Vidíte? Obhlíží ty kobky plné zlata,
poklady smrtelníků uložené k bohu!
Nač je tu podruhé, ne-li proč dřív už přišel
sem, totiž Foibův chrám zloupit a vyvrátit?" —
A tím se šířdo ošklivé vření v městě.
Předáci sbíhali se valem v radních síních
a dozorčí nad božím majetkem hned sami
stavěli v sloupovích a po ochozech stráž.
My, aniž tušíme co z toho, vzali ovce
živené na pastvinách Parnasu a šli
obstoupit velký oltář spolu s hostiteli
poutníků z ciziny a s pýthijskými věštci.
Tu pravil jeden z nich: „Mluv, mladý muži, co ti
vyprosit máme od boha? S čím jdeš sem k nám?"
On řekl: „Foibovi chci za svůj starý hřích
dát nyní pokutu — že jsem tu kdysi žádal
od něho vyrovnání za otcovu krev."
146
EURIPIDES
A tu se ukázala síla Orestovy
pomluvy, že můj pán je lhář, že přišel spáchat
jen hanebnosti. — On však stoupá po stupních
do chrámu, chce se před věštebnou svatyní
pomodlit k Foibovi — i pálí obětiny...
Skryti však číhali tam na něj ■— s meči v rukou —
vavřínem zastřeni. To Klytaimnéstřin syn
sám všech těch mrzkých úkladů byl strůjcem!...
Tak jeden v modlitbách stál bohu tváří v tvář —
a druzí broušenými meči bezbranného
Achilleova syna bodnou úskočné.
I couvá pozpátku — náhodou nebyl na smrt
zasažen — vytasí, a strhnuv z hřebů zbroj
v sloupoví zavěšenou, postaví se venku,
zas při oltáři — bitec strašný na pohled —
a křičí, volá dítky Delf a takto ptá se:
„Proč, když co zbožný poutník přicházím, mě chcete
zavraždit? Z jakých příčin mám tu zahynout?*'
Než nikdo ze zástupu, co stál poblíž, ani
nehlesnul — vylétly jim z rukou kameny!
Ze všech stran otloukán tím hustým krupobitím,
zbrojí se snažil krýt a chytat zásahy,
hned sem, hned tam zas paží nastavuje štít.
Ale co plátno vše! Houšť kopí, šípů, střel,
oštěpů, vidlic vrhacích, obětních nožů
k podřezávání býků pršela mu k nohám...
Děsivou skočnou byl bys viděl křepčit synka,
jak střelám uhýbal! — Když obstoupili ho
a svírali ho v kruh, že sotva lapal dech,
vrhne se z oltáře, kde žhnuly tučné žertvy,
a mocným skokem jako tenkrát před Trójou
6e řítí proti nim. Jak holubi, když spatří
jestřába, obrátili hřbet a prchali...
Mnoho jich popadalo v změti ■— poraněných,
ANDROMACHE
147
i jak druh druha strkal v těsných východech,
hříšný křik rozlehl se v svatém tichu chrámů
a odrážel se od skal — leč pln klidu stál tu
— a jaksi zářící — můj pán, sám, v skvoucí zbroji...
než z útrob chrámu mocně zazněl velký hlas,
hroznv, až tuhla krev. Ten strhl dav a štval ho
zpět k bitce. A tu padl Achilleův syn,
kdvž dostal ostrvm mečem ránu do prsou
od muže z Delf — tak! — jenž ho ovšem zavraždil
jen s mnoha jinými. A ždyt". když už klesal k zemi,
kdo nepřiskočil si. kdo kamenem či kovem
W tM, acbodal? Celé to sličné tělo
ma cáry potrháno bylo hrůzou ran!---
K—i tmi ležel mrtev — poblíž oltáře.
Hodili ho ven před chrám, kde vál již vonný dým.
My sebrali ho v chvatu — a co nejrychleji
jej. starce, nesem tobě, abys oplakal ho,
slzami obmyl jej a vložil v rodnou prsť.
Tak jednal bůh, jenž druhé řídí věštbami a chce být rozhodčím, co jest, co není právo, s Achilleovým synem — jenž se chtěl s ním smířit! Nezapomněl mu — jako každý nízký člověk ■— tu starou urážku. A ten že by byl moudrý?
Odejde do paláce
NÁČELNICE SBORU přednáší do hudby, hledíc na cestu z Delf
Však hle, tam — náš pán! Již se nakvap z Delf,
nesen na márách, blíží k domovu!
Oběť nebohá! Tys — ale nebohý též,
starce! Vítáš tu ted lvíče Achilleovo
v svém domě ne tak, jak byl by sis přál!
Sám zahrnut ranami, potkals
jako on týž nešťastný úděl.
148
EURÍPIDÉS
Mezitím pomalu došel cestou z Delf průvod Neoptolemových mužů nesoucích mrtvé tělo svého pána. Složí je před Pělea na zem
PÉLEUS zpívaje bere do náručí mrtvého vnuka
ô —, že mám těmato očima spatřit ten...
děs —, v těchto rukou jej svírat — v svém domě!
Ajaj! Oj oj oj! Běda nám! Thessalská sídla, je po nás! Jsme smeteni, prach jsme, nic nezbylo. Zašel můj rod — a můj
dům zeje prázdnem.--
ó — jak jsem smýkán vším strašlivým! Na koho zrak ještě obrátím, čím duši občerstvím?
Vy drahá ústa, a líce! A ruce, vy! ó — že vás neskosil osud tam před Trójou,
při Simoentu, na březích.
NÁČELNICE SBORU přednáší do hudby
ú, to by býval skonal slavně — v poli cti, a i tvůj úděl, starce, byl by šťastnější...!
PÉLEUS uloživ opět vnuka na máry, zpívá
Sňatku, ó sňatku! Tys zničil a vyvrátil dokořán domov, můj dům i mé město!
Ej, ej! 0, ó! Chlapče můj!--
Nikdy to neblahé v krvi tvé choti — to
z domu, to v dětech — se nemělo přilípnout
na můj rod — s touhle Hermionou, s tou tvou zhoubou! Ne, chlapče, ne! Radši ji předtím měl blesk srazit! — A ty též!
Nač jsi kdy pro zhoubný šíp sváděl na Foiba vznešenou otcovu krev — a chtěl pokutu?
Smrtelný člověk na bohu!
ANDROMACHE
149
SBOR zpívá s bitím v paže, drásáním hrudi, rvaním vlasů
Oj, ajaj, ojojoj! — že začít musím s nářkem potřebním a kvílet nad svým mrtvým pánem!
PÉLEUS zpívá
Oj, ajaj, ojojoj! — a zas a zas, já, zubožen a stár a zalklý svým zoufalstvím, tu pláču...
ŽENA ZE SBORU vykřikuje do hudby
Bůh — bůh ten úděl určil, bůh určil neštěstí!
PÉLEUS zpívá skloněn nad mrtvým
Ach, miláčku, jak pustý zbyl tu domov, ach, běda, mne zkoušeného, starého muže, nechals v sirobě!
NÁČELNICE SBORU vykřikuje do hudby
Ach. zemřít, zemřít měl jsi dávno před dětmi!
PÉLEUS zpívá s gesty zoufalství
Nervu si vlasy? Nezvedám do výše pěsti? Netluču se do té bědné lebky s nářkem? Ó, ó, město, lidé, hle! Dvě děti, dvě, už mi vzal, on, Foibos!
SBOR zpívá
Ó starce nešťastný, jenž vytrpěls a viděl tolik zla,
150
EURÍPIDÉS
jak půjdeš dál žitím, co ti zbývá?
PÉLEUS zpívá
ó, sám a bez dětí — a nikdy nedosáhnu na dno běd — než jařmo zla nedovláěím v Hádes!
ŽENA ZE SBORU vykřikne do hudby
Darmo ti bozi přáli ten sňatek blažený!
PÉLEUS zpívá
To odlétlo, je pryč to vše a v troskách, [ach, běda, teď odnedávna] vzdáleno již vší chloubě pyšných snů!
NÁČELNICE SBORU vykřikne do hudby
Sám budeš v pustém domě bloudit opuštěn!
PÉLEUS zpívaje hází na zem svou berlu, padá do prachu
Nač jsou mi ještě obec, vlast? Pryč s tebou, žezlo! Tam si lež! Ty, dcero Néreova, tam v své šeré sluji, spatříš mne, jak — nic než prach — v prachu se tu válím!---
Zůstane ležet na zemi
Z nebes se snáší bohyně Thetis, zralá, ale stále jeitě mladá žena
NÁČELNICE SBORU přednáší do hudby ó, ó! Co to?
ANDROMACHE
151
Jaký pohyb je to? Co to božského zřím? Ženy, popatřte! — Tam! — Hledte, zářivá bytost jakási skrze průzračný vzduch k nám se snáší a již klade šlépěje své v prsť hřebce živící Fthíe!
Thetis stane před chrámem
THETIS hovoří s Péleem
Příteli, pro ten úchvat našich dávných zásnub
jdu sem, já Thetis, chvatně z Néreových sídel...
A nejprv napřímit tě: Neklesej tak příliš
pod tíhou dotírajícího zla! I mně,
té, kterou děti nikdy neměly stát pláč,
zahynul syn, jejž dals mi — ach, náš rýchlonohý
Achilleus, ve všem první v celé Helladě---
Než... povím, proč jsem přišla — a ty slyš a věř! Zde toho mrtvého — Achilleova syna — vydej se pohřbít při oltáři v Pýthóji, ať — Delfám k hanbě! — hlásá jeho náhrobek zákeřnou vraždu — práci hodnou Oresta! Ta bědná zajatá — tím myslím Andromachu — ta, starce, má ted bydlet v zemi Molossů v manželství s Helénem, jak u stolu, tak v loži... I tenhle chlapec, jenž tu jediný již zbyl z potomků Aiakových. Králové pak mají
— muž po muži z něj vzešlí — vládnout v Molossii blaženě do časů... Vždyť není souzeno,
že takto, starce, skončí plémě tvé i mé
— i Tróje! Také o ni bozi pečují,
byť leží v prachu přičiněním Pallady!--
Tebe však — věz, že za dar lásky v lůžku mém — jsouc bohyně a dítě otce božského, tebe zla smrtelnosti zbavím — smrti prostým
152
EURIPIDES
a neporušeným tě bohem učiním.
I budeš v Néreově domě spolu se mnou
napříště pobývat — sám bůh již —, s bohyní.
Odtud když vystoupíš z vln, nohy nesmočiv,
našeho nej dražšího syna Achillea
spatříš — tam, kde ted má své sídlo ostrovní —
na Bílé skále prostřed Hostinného moře.--
Vstaň, pospěš v město zbudované bohy, do Delf! Tohoto mrtvého pak vezmi, dej ho zemi a přijd! Pak pod prastarou Sépiadskou skalou v dutou sluj usedni — a čekej... až tam z hloubi v průvodu padesáti Néreových dcer přijdu si pro tebe! Tak je to stanoveno a tak to musíš naplnit, tak určil Zeus.
Přestaň se marně trápit kvůli zemřelým! Pro všechny lidi přece takovou daň bozi usnesli — musí zemřít a tak splatit dluh.
Vzdálí se
PÉLEUS
Ty mocná, vznešená, ty paní nocí mých, sličný pni Néreův, buď zdráva! Hodno jest vskutku, co činíš, tebe i tvých skvělých synů! Ustanu v zármutku, jak, božská, velíš — a až tohoto zde pohřbím, půjdu k žlebům Pélia, tam, kde jsem sevřel kdys tvé velkolepé tělo... — Jakpak, že netřeba si brát žen velkodušných a dcery dávat zdatným, jsi-li moudrý muž, po ložích ničemnic však nikdy nezatoužit, byť bys tím získal věno sebebohatší?! Nic zlého od bohů bys potom nezkusil.
ANDROMACHE
153-
Zatímco všichni odcházejí, NÁČELNICE SBORU přednáší do hudby
Mnoho tváří má svět božsky ztajených sil, mnohé nedoufané bozi naplňují. Vždyť co čekati lze, to nenastalo, avšak pro neschudne cestu nalezl bůh. K tomu dospěl i tento příběh.