Rodina a dítě s postižením
Narození dítěte s postižením
Zdroje obtíží pro rodiče
Sdělení diagnózy a akceptace nepříznivé skutečnosti
Doporučení pro rodiče (Z. Matějček)
Interakce rodiče a dítěte (H. Papoušek aj.)
V ČR se rodí přibližně 45 dětí s vrozeným postižením
(bez rozlišení postižení) na tisíc porodů
Christianson, Howson, Modell (2006). The March of Dimes Global Report on Birth
Defects.
První informace o postižení dítěte
Poznání, že vlastní dítě se nebude vyvíjet podle jejich
očekávání představuje pro rodiče možná vůbec největší
myslitelný duševní
otřes.
(Matějček, Dytrych, 1997)
Emily Perl Kingsley: Vítejte v Holandsku!
Jsem často žádána, abych popsala své poznatky o výchově dítěte s
postižením a tím pomohla lidem, kteří touto jedinečnou zkušeností
neprošli, porozumět a přiblížit pocity, jaké to je. Tak poslouchejte...
Emily Perl Kingsley: Vítejte v Holandsku!
Očekávání dítěte se podobá plánování výletu do Itálie. Koupíte si kupu
průvodců a vytvoříte si nádherné plány. Koloseum. Michelangelův David. Gondoly v
Benátkách. Možná se naučíte pár užitečných italských frází. Je to velice vzrušující.
Po měsících dychtivých představ konečně nastane ten den. Sbalíte si kufry a
vyrazíte. O několik hodin později letadlo přistane. Vejde letuška a oznámí: "Vítejte
v Holandsku!"
"V Holandsku?!" vyhrknete. "Jak to myslíte, v Holandsku?! Měl jsem
objednanou cestu do Itálie! Mám být v Itálii. Celý život sním o Itálii!"
Jenže letový plán byl změněn. Letadlo přistálo v Holandsku a vy musíte zůstat zde.
Důležité je, že vás neodvezli na nějaké hrozné, odporné, špinavé místo, plné
nebezpečných nákaz, hladomoru a nemocí. Je to jen jiné místo. Takže si musíte
koupit nové průvodce. Musíte se naučit nový jazyk. A potkáte celou řadu lidí, které
byste jinak nikdy nepotkali. Prostě jen jiné místo. Žije pomalejším tempem než
Itálie, je méně jiskrné než Itálie. Ale poté, co zde strávíte nějaký čas, popadnete
dech, rozhlédnete se... a všimnete si, že Holandsko má větrné mlýny... a tulipány.
A Holandsko má dokonce Rembrandta.
Nicméně sledujete, jak každý cestuje do Itálie... a všichni se chlubí, jak krásně
se tam měli. Po zbytek života budete tvrdit: "Ano, tam jsem chtěl jet. To jsem si
naplánoval." Ta bolest nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nevymizí, protože
ztráta takového snu byla příliš velká.
Ovšem... Pokud strávíte zbytek života truchlením nad tím, že jste se nedostali do
Itálie, nikdy nedokážete vychutnat výjimečnost a úchvatnou krásu... Holandska.
Narození dítěte s postižením
– perspektiva rodičů
Šok, trauma:
- rozbití představy, ztráta ideálu o dítěti, rodině, budoucnosti
nedostatek informací o tom, co je možné (sdělení informace, co
dítě umět nebude atd.)
Subjektivní selhání v rodičovské roli:
sebepojetí partnerský vztah
Dříve uvedené příčiny
Odmítnutí člověka s postižením ↔ „role rodiče“
(Ne)možnost volby
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10267494493-nejtezsi-
volba/?streamtype=WM3
Proměna rodiny
Rodina jako základní milieu, rámec růstu a harmonického vývoje
dítěte
Komplexní proces zasahující do hloubky identitu rodičů
Extrémní emocionální nároky kladené na rodiče - i na děti
Zklamání rodiče ↔ (později) empatie dítěte
Sourozenci dítěte s postižením
Potřeba změny hodnotové orientace rodiny, „nové období soužití“…
V úvahu přichází řada různých postojů rodičů, které
ve svém důsledku odlišují podmínky dalšího vývoje dítěte
(Matějček, Langmeier, 1986).
Zdroje obtíží rodičů při vyrovnávání se
s faktem postižení dítěte
1) Pro rodiče je dítě fyzickým a psychickým rozšířením sebe sama. Připisují si tedy nejen to
“dobré” na svém dítěti, ale i to ”špatné”.
2) Rodiče si uvědomují, že jejich retardované dítě nenaplní naděje a sny, které do něj
vkládali.
3) Prostřednictvím dítěte mohou rodiče překonat, transcendovat svou smrt. Představa
pokračování vlastního rodu tak nabízí jakési dosažení vlastní nesmrtelnosti. Tyto představy se
však nespojují s budoucností postižených.
4) V naší civilizaci je dítě zosobněným předmětem lásky. Rodiče proto cítí hluboký pocit viny
za svou neschopnost dostatečně je milovat.
5) Považuje se rovněž za vysoce hodnotné vycházet dětem vstříc v jejich potřebě závislosti.
Rodiče mentálně znevýhodněných mívají sklon k přehnané péči o své děti.
6) Výchova malého dítěte všeobecně přináší pocit nadměrné zátěže. U dítěte postiženého je
tato zátěž enormně velká.
V kontextu mentálního postižení, Ryckman a Henderson (cit Blažek, Olmrová, 1988)
Zdroje obtíží rodičů při vyrovnávání se
s faktem postižení dítěte
Nejedná se o „typické úchylky“ rodičů postižených dětí, ale
skryté, neuvědomované a velice silně působící principy a hodnoty
naší civilizace, které se uplatňují ve vztazích k dětem.
Utrpení rodičů postiženého dítěte plyne z toho, že právě tak jako
ostatní rodiče z těchto principů vycházejí a na nich staví.
Narození postiženého dítěte tak zasahuje jejich sebepojetí. Jako
nejvýznamnější bolest … jimi prožívané utrpení je vnímáno na
pozadí budoucnosti.
Perspektiva rodičů
(Matějčkova potřeba „otevřené budoucnosti“)
Pro rodiče je v přijetí skutečnosti postižení vlastního dítěte
nesnadná právě (vnímaná) bezvýchodnost vzniklé situace.
“Člověk se poměrně dobře dokáže smířit s aktuálním
stavem, přijme i dlouhodobé trápení, nabízí-li se mu
z něho někde na obzoru východisko. Ale je zdeptán,
když cítí a přímo vidí, jak je spoutávána a škrtána celá
jeho budoucnost.”
(Blažek a Olmrová,1988).
Faktory určující míru prožívaného
traumatu (Tedeschi, Calhoun, 1995)
 nečekanost události
 ztrátu kontroly nad situací
 neobvyklost situace
 míra neodstranitelných následků vzniklých v důsledku události
 prožívaná vina (lidé s tendencí obviňovat druhé zpravidla
vychází ze srovnání s ostatními jako psychologicky hůře
adaptovaní; ?)
 čas, kdy se traumatizující událost odehrála, resp. zralost nebo
stupeň vývoje, ve kterém je člověk s událostí konfrontován
Matějček, Dytrych, 1997
 V první fázi rodiče prožívají trauma, ztrátu ideálu o svém dítěti a
„zhroucení vlastního světa“.
 Prožívaná úzkost a beznaděj nemůže být dlouho snášena, proto se u
nich v další fázi dostávají ke slovu různé obranné reakce.
Mezi ně patří popření skutečnosti (hledání zázračného řešení, omylu
odborníků atd.), hledání viníka, na kterého by bylo možné zaměřit
vlastní agresivitu vzbuzovanou úzkostí. Do této fáze patří také deprese
a (sebe)obviňování - i když v naprosté většině případů není otázka
zavinění na místě.
 Až po překonání obranných reakcí a pocitů viny „nastupuje proces
přijetí dítěte takového, jaké je“.
Matějček, Z., Dytrych, Z. (1997). Jak a proč nás děti trápí. Praha: Grada Publishing.
Fáze vyrovnávání se s nepříznivou skutečností
(Blažek, Olmrová, 1988, podle E. Kűbler–Ross)
Fázeduševníkrize Projevykrize Potřebyrodičů
1.Fázešoku
2.Fázereaktivní
3.Fázeadaptační
4.Fázereorientace
Citovádezorganizace,zmatenost,
ochromeníjednání,neschopnost
tomuuvěřit,iracionalita.Může
trvatněkolikminuti několikdní.
Bolest,žal,zklamání,úzkost,
agresivita,odmítání, vina,subj.
selhání,obrannémechanismy.
Procesreintegracevprůběhu
diskuse.
Realistickéhodnocení,rodičese
ptají:”Cobysedaloudělat?”,což
jeznamenímochotyzačítjednat.
Rodičezačínajíjednat,vyhledávají
pomocainformaci
aplánují budoucnost.
Překonáníkrize.
Sympatieaemocionální
posila.
Naslouchánírodičům.
Katarzetím,žese
vypovídají.Sympatie,ale
čestnost.Faktaopřípadu.
Spolehliváapřesná
informace
oléčebnémavýchovném
postupuaobudoucnosti.
Poskytování pravidelné
pomoci avedení.
Kritika modelu E. Kűbler–
Rossové
+ Pomoc rodičům ve vnímání oprávněnosti negativních prožitků
Je v pořádku prožívat vztek, úzkost…
Vnější potvrzení, že vlastní reakce je správná, přiměřená
- Nerespektování individuálních zvláštností při „necitlivé“ aplikaci modelu:
„Popíráte realitu!“
Očekávání personálu vs. prožívání rodiče
- Negativní pojmenování
(např. popírání reality)
Yuan, S.
všichni rodiče teoreticky znají model K.R. – jejich vlastní vizuální metafora
zkušenosti se liší
Schuchardt, Erika Prekopová, J. (2004). Empatie. Praha. Grada.
M. A. Murray: Potřeby rodičů mentálně
postiženého dítěte
M. A. Murray (1959). Needs of Patent of Mentally Retarded Children.
In Blacher (2002) Families and Mental Retardation, American Association of Mental Retardation,
Washington, DC.
Prvořadou potřebou rodičů retardovaného dítěte je
konstruktivní profesionální poradenství během různých fází
života dítěte, které je uschopní k tomu, aby nalezli do
určité míry dostatečně uspokojivé odpovědi na svoje
vlastní osobní problémy.
Potřeby rodičů dětí s mentálním postižením
(M. A. Murray, 1959, 2002)
Čestnost
Hluboce vděční za profesionála, který je schopen hlubokého čistého řezu.
To neznamená krutost a chlad. Čestnost místo chlácholení,
které se později provalí („proč nám to jenom neřekl?“)
Matějček: S pravdou se v těchto případech dá s dítětem dosáhnout podstatně více než s
planou nadějí. Bod obratu mezi úzkostí a realistickým náhledem,
z pasivity do aktivity. Z čekání na zázrak do práce.
Pochopení („Chápající srdce“)
Vzájemná nezkušenost: rodiče nevědí, kde jsou profesionálové, ti zase někdy
netuší, v čem stojí rodiče – např. jak se jich dotkne určitá poznámka, rozdílné
plynutí času profesionálů a rodičů, atd.
Ušetřit rivality mezi odborníky
Neshazovat jiné profese nebo dokonce kolegy- rodiče jsou už tak dost zmatení.
(učitel nevěří psychologům, psycholog pomlouvá psychiatra, sociální pracovník…)
Rodiče naivně čekají všechny odpovědi. Jen pomalu přijímají jiný postoj.
Rodiče jsou často nespokojeni se způsobem Sdělení diagnózy
(Matějček, Krejčířová, Blažek a Olmrová)
 Nejlépe, aby byli přítomni oba rodiče
 První slova rodiče většinou nikdy nezapomenou
 Dostatek času a projevení zájmu o rodiče
(často lékař udělá přednášku a zmizí)
 Poskytnout informaci hned; matka dítěte většinou už něco tuší a
neinformovanost dává prostor fantaziím
 Přítomnost dítěte a poukázání na normální rysy (pěkné oči, cokoli)
 Nejedná se o teoretickou diskusi, lékař by měl být připraven na reakci
rodičů - obviňování, prudké emoce, …
 Opakování informací - rodiče nejsou připravení na jejich zpracování
Problémy (úkoly),
kterým čelí rodiče dětí s postižením (Murray, 2002)
Odborníkovi nestačí znalosti, nestačí zkušenost, nestačí obojí dohromady:
Potřebné je odhodlání pomoci rodičům hledat odpovědi na
následující komplexní otázky:
 Přijetí faktu o postižení dítěte (Kanner, L.)
 Inteligentní vynaložení prostředků
 Jak se naučit zacházet s emocionální tenzí?
Tato tenze jako nejvýrazněji negativně působící jeden faktor (!)
– obavy se sdílení s přáteli atd.
 Vyřešení tzv. „teologického problému“: smrt je nutná, fyzické potíže téměř
nevyhnutelné - ale proč se stalo toto?
 Provedení rozhodnutí o doživotním postarání se o dítě
 Oddělení zrna a plev v profesionálním poradenství, které rodiče roky využívají
Perspektiva rodičů dětí s (mentálním)
postižením
(M. A. Murray, 2002)
Jedno oblíbené téma, které pravidelně pronikalo naši konverzaci, bylo to
jak moc pro nás naše děti znamenají. Tato myšlenka běží jako zlatá nit
tmavou tapisérií našeho zármutku. Tolik se od našich dětí učíme, mentálně
postižení jsou nádherní učitelé pokud nejsme příliš pyšní na to, abychom
se od nich učili. Nářek rodičů nechává jen málo prostoru pro pýchu.
Tolik se učíme v trpělivosti, pokoře, ve vděčnosti za to, co jsme dříve přijali
jako samozřejmost; tak mnoho o toleranci; tak mnoho o víře a důvěře, kde
nemůžeme vidět; tak mnoho o smíření s našimi blízkými, o nekonečné
ceně života, kvůli hluboké agónii ducha, která nás odvrací od povrchnosti
k věcem, na kterých opravdu záleží. Mnoho také získáváme v rozvinutí
podivné odvahy, která nás uschopňuje čelit životu bez zděšení, protože
jsme už v určitém smyslu přijali nevyhnutelnost toho, že život přináší
zármutek a bolest.
Kde bychom se v tomto široširém světě naučili takové lekce – lekce o
skutečném smyslu života? Kde jinde bychom se mohli naučit tak mnoho
než od těch, kdo vědí tak málo?
Matějček: rady pro rodiče dětí s postižením
Matějček, Z. (2001). Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. Jinočany:
H H.
 Rodiče mají co nejvíce vědět
 Pravdu, ale s perspektivou
 Ne neštěstí, ale úkol
 Obětavost ano, ale ne obětování
 V pravý čas a v pravé míře
 Dítě samo netrpí
 Nejste sami
 Nejste ohrožení
 Chraňte si manželství
 Výhled do budoucnosti
(podrobněji IS)
Zdeněk Matějček: Rána do srdce. (studijní texty v Is)
Témata seminárních prací
V návaznosti na probíraná témata:
prenatální vyšetření, post-abortivní syndrom, …
Vlastní téma:
životní příběhy, nebo osobnosti (např. Hieronymus Lorm, František
Bakule, Richard Wawro atd.)
Humor a handicap
Augmentativní a alternativní komunikace
Savant syndrom
Specifické postižení (odborný text)…
Recenze knihy, prezentace filmu - ne nutně odborné, ale tematicky blízké.
Reflexe vlastní zkušenosti
Exkurze http://www.vruzovemsadu.cz
Procházka „V růžovém sadu“
Sraz 8 : 15
na Ústředním hřbitově
(bus do Ořechova 8:21)
Intuitivní didaktické rodičovství
Uzdravující sekvence: Dialog jako cesta
k integraci nepříznivé skutečnosti
Rodina a dítě s postižením II
„Dítě ve 3 - 4 měsících řeší náročné úkoly a kognitivní problémy, bez jakékoli jiné
odměny než vlastní radosti (intrisic pleasure) z úspěchu…“.
Intuitivní didaktické rodičovství
(manželé Papouškovi, Dittrichová, Sobotková)
Koncept
intuitivního rodičovství
Nevědomá úroveň komunikace
- reakce většinou do 500mS (kratší limit než pro vědomou reakci)
- rodič volí optimální vzdálenost pro vnímání dítěte
- uzpůsobuje řeč = vede dítě ve vývoji řeči:
prodlužování samohlásek, až je dítě zvládne tak zdůrazňování slabik, pak
pojmenovávání známých osob a objektů…
„Didakticky tak smysluplně přizpůsobená vývojovému stupni kojence,
jako kdyby byla programována odborníky…“
Podmínky interakce v podstatě zajišťuje rodič:
aktivace dítěte – přiměřenost podnětů – opakování
+ intimní atmosféra situace a čas na interakci „existenční minimum času“ pro IR
Nenahraditelná fce – profit pro obě strany:
– utváření kognitivních struktur dítěte (vhodný didaktický materiál + sdílení
vlastní zkušenosti) a potvrzení kompetence rodičů
Intuitivní didaktické rodičovství
(Concept of didactic system)
To, co se projevuje jako radost ze vztahu (emotional bonding) je evidentně víc:
sekvence epizod, které aktivují integrativní procesy dítěte a vyvolávají projevy
emocí jako odpověď na úspěšnou integraci.
 Rodiče si nejsou vědomi své didaktické kompetence a nejsou schopni o ní
vypovídat verbálně; vrozené schopnosti.
 Postupná změna, byť jsou zde milníky. Přechod od kultury pre-verbální k verbální
– do světa, ve kterém budou děti integrovány.
 Emocionální a tělesná blízkost jsou sine qua non na cestě k verbální komunikaci a
ke kulturním výměnám.
Intuitivní didaktické rodičovství
 Může být inhibováno v stresujících situacích (Papušek, 1992a)
 Signifikantní opoždění dvojčat – kognitivně a verbálně v 15 měsících
(méně než polovina pozornosti matky)
 Ekvivalent stádií vývoje řeči v pohybu novorozenců v případě postižení
sluchu
(Sacks: bolestný pokus vynalézt řeč v průběhu jednoho života; úkol
nejméně pro 2 generace; vrozené struktury + prostředník).
Kasuistika v IS
Chyby interakce…
Možné narušení v důsledku postižení dítěte
…důvěrná atmosféra a zejména stresem nezatížené rozpoložení
rodiče jsou nutnou podmínkou pro dialog vedený na neuvědomované,
intuitivní úrovni, který má pro novorozence nezastupitelné místo v jeho
učení se a v integraci jeho vlastních zkušenost (Papoušek, Papoušková,
1992).
Příčiny poruch interakce:
- neexistuje zkušenost zahájené komunikace
- počáteční ztráta odvahy kvůli postižení dítěte
- neshoda v dispozicích rodiče a dítěte (např. určité onemocnění dítěte
a rodič se ztiší a je jemný - pravý opak co dítě právě potřebuje, aby
bylo schopné reagovat)
- velké prodloužení doby, kdy je třeba preverbální komunikace
- Dispozice dítěte: hypertonie, hypotonie, smyslové postižení atd.
… a možnost nápravy
Začarovaný kruh ne-interakce
Místo interakcí, které vedou k oboustranným radostným emočním zážitkům a
které mohou upevňovat psychickou odolnost vůči rizikovým faktorům, vzniká
pak bludný kruh, v němž interakce selhávají, komplikace se zřetězí a nakonec
vedou k poruchám chování u kojence, nebo k zablokování rodičovských
schopností a k projevům násilí rodičů vůči dítěti.
X
Potřeba soukromí, důvěrné prostředí a …
“ulovit první interakci“
Z první interakce se odvozuje vrácení sebedůvěry rodičů a motivace pro další
komunikaci. Obnovení vzájemně obohacujícího vztahu.
Sdělení/naslouchání prožitku
a vyrovnání se s nepříznivou skutečností
 Hanuš Papoušek: nezastupitelná role dialogu ve vývoji kognitivních
struktur, v integraci prvních životních zkušeností dítěte; potvrzení
rodičovských kompetencí pro rodiče (texty k dispozici).
 Oliver Sacks: „Lidé s migrénou si stěžují na 2 věci. Na bolest hlavy
a na to, že je nikdo neposlouchá“.
 Al Siebert: How Non-diagnostic Listening Led to a Rapid “Recovery” from
Paranoid Schizophrenia: What Is Wrong With Psychiatry? (IS)
 Nejlepší sociální pracovník v Kábulu 
Nestrukturovaný čas a situace – jako riziko (ztráta kontroly, vystoupení z role…)
vs. Brouk Pytlík jako expert: pozice moci (hierarchie, metoda) jako zdroj bezpečí
TRAUMA
ZTRÁTA
Osobní interpretační
rámec
INTEGRACE
ZKUŠENOSTI
POTVRZENÍ
ZTRÁTY
VLASTNÍ
„uvědomění si“
VYJÁDŘENÍ
ZÁRMUTKU
UTRPENÍ
BOLEST POTVRZENÍ
ZTRÁTY
DRUHÝMI
„naslouchání“
a
b
c d
c
Uzdravující sekvence (podle Buba, 2004)
a) Ztráta prožitku smysluplnosti v dané situaci, dezorganizace vlastního
pohledu na svět v důsledku prožitého traumatu. Podle Solomona (2004) je ztráta
prožívání smyslu vlastního života jeden z „nejzákeřnějších“ důsledků traumatu.
Obnovení/znovuvytvoření smyslu v nové situaci hraje podstatnou roli v procesu
zpracování traumatu a je také klíčem k pozitivnímu zisku jako důsledku
úspěšného zvládnutí traumatu.
Uzdravující sekvence (podle Buba, 2004)
TRAUMA
ZTRÁTA
Osobní interpretační
rámec
INTEGRACE
ZKUŠENOSTI
POTVRZENÍ
ZTRÁTY
VLASTNÍ
„uvědomění si“
VYJÁDŘENÍ
ZÁRMUTKU
UTRPENÍ
BOLEST POTVRZENÍ
ZTRÁTY
DRUHÝMI
„naslouchání“
a
b
c d
c
b) Chronické prožívání zármutku – v situaci, kde není možné plné vyjádření
zármutku, nebo kde toto vyjádření nenachází potřebnou odezvu okolí.
Chronický zármutek se transformuje do neuvědomovaného jednání, opakovaně
motivovaném potřebou „zviditelnění se“. To dotyčného ve svém důsledku spíše od
okolí vzdaluje než k němu přibližuje. Opakované prožívání utrpení v tomto případě
nevede k uzdravení, k integraci traumatu.
Uzdravující sekvence (podle Buba, 2004)
TRAUMA
ZTRÁTA
Osobní interpretační
rámec
INTEGRACE
ZKUŠENOSTI
POTVRZENÍ
ZTRÁTY
VLASTNÍ
„uvědomění si“
VYJÁDŘENÍ
ZÁRMUTKU
UTRPENÍ
BOLEST POTVRZENÍ
ZTRÁTY
DRUHÝMI
„naslouchání“
a
b
c d
c
c) Potvrzení prožitku ztráty, potvrzení významu a jedinečnosti (také
náročnosti) situace často umožňuje (znovu)objevení nevyužitých osobních
zdrojů, reinterpretace situace atd. Naslouchání je také poselstvím o hodnotě
prožitku, hodnotě vypravěče… Umožňuje další postup v sekvenci směrem od
chronického zármutku k integraci traumatizující události.
Uzdravující sekvence (podle Buba, 2004)
TRAUMA
ZTRÁTA
Osobní interpretační
rámec
INTEGRACE
ZKUŠENOSTI
POTVRZENÍ
ZTRÁTY
VLASTNÍ
„uvědomění si“
VYJÁDŘENÍ
ZÁRMUTKU
UTRPENÍ
BOLEST POTVRZENÍ
ZTRÁTY
DRUHÝMI
„naslouchání“
a
b
c d
c
d) Integrace traumatu znamená novou zkušenost, změnu vlastního
interpretačního rámce.
Podle některých autorů (např. Linley, 2003; Tedeschi, Calhoun, 1998)
se pozitivní adaptace na trauma blíží popisům v textech, které se
zabývají konceptem moudrosti.
Bub, B. (2004). The patient’s lament: hidden key to effective
communication. How to Recognise and Transform.
Medical humanities, 30, 63-69. (učební texty)
 vyjádření zármutku (lamenting) a odezva ze strany okolí trpícího
 naslouchání partnera v dialogu, který trpícímu zprostředkuje
zkušenost, že „je slyšen“, se tak stává poselstvím o důležitosti
vlastních prožitků a nepřímo také poselstvím o hodnotě
člověka, který utrpení prožívá (Bub, 2004)
 potvrzení jedinečného prožitku trpícího je podle Buba moment, který
umožňuje integraci traumatu
………………………………………………………………………………
Opak předchozí zkušenosti – vyloučení ze společnosti na základě
libovolných (dříve uvedených) důvodů.
Protějšek v dialogu… profesionál
Protějšek, který potvrzuje prožívanou ztrátu, utrpení atd.
→ umožňuje integraci nepříznivé skutečnosti
„Prvořadou potřebou rodičů […] je konstruktivní
profesionální poradenství během různých fází
života dítěte, které je [rodiče] uschopní k tomu,
aby nalezli do určité míry dostatečně uspokojivé
odpovědi na svoje vlastní osobní problémy“
(Murrayová, 2002, str. 53).
Protějšek v dialogu…laik
 Partnerem ve zmíněném dialogu nemusí být nutně
profesionál.
Matějček (2001) v této souvislosti poukazuje na význam
svépomocných skupin. Sdílení zde má jiný kontext
než v rozhovoru s odborníky, snáze dochází
k porozumění na emocionální úrovni a ke sdílení
prožitků, které Matějček (2001, str. 69) řadí mezi
„nejúčinnější psychoterapeutické mechanismy“.
Důsledky interakce rodičů s „veřejností“
Podle Matějčka je porozumění ze strany rodičů zdravých dětí a tzv.
veřejnosti stejně důležité jako to, aby vlastní rodiče své situaci dobře
rozuměli a vyrovnaně ji přijímali.
Vstřícnost okolí přitom „samozřejmě nesmí vycházet z charitativních
postojů, ale musí být založena na odborných poznatcích a na hlubokém
pochopení specifičnosti postavení takového dítěte ve společnosti i
specifičnosti postavení jeho nejbližších vychovatelů“ (Matějček, 1986, str.
288).
Matějček a Dytrych (1997) zmiňují studii, podle které velké procento
rodičů nebylo vnitřně smířeno nebo vyrovnáno s postižením svého dítěte mnoho
let po jeho narození v sobě stále zadržovali neodžité emoce
spojené s jeho vrozeným postižením. Cestou z takového chronického
stavu prožívání zármutku je podle Buba (2004) plné prožití emocí, které
dosud nebyly vyjádřeny.
Parappully, J. (2001). Thriving after trauma: The Experience of
Parents of Murdered Children. Journal of Humanistic Psychology, 42, 1.
Prosperita po traumatu: Zkušenost rodičů zavražděných dětí
Rodiče, kteří se úspěšně vyrovnali s popsanou ztrátou dítěte
Procesy, kterými rodiče prošli:
 akceptace (startovní bod uzdravení a transformace)
 nalezení smyslu, významu události (93% dotazovaných; co je
jinak, co by jinak nenastalo atd.)
 učinění osobního rozhodnutí situaci zvládnout (nedovolit zničit
život toho, kdo přežil)
 vyjití ke druhým se smířením (pryč od nenávisti – blok v
procesu zpracování traumatu)
Parappully, J. (2001). Thriving after trauma: The Experience of
Parents of Murdered Children. Journal of Humanistic Psychology, 42, 1.
6 oblastí, ze kterých rodiče čerpali – zdroje „facilitující“
zpracování traumatu“
1. osobní kvality, vlastnosti (síla charakteru, vyjádřená
v nezávislosti)
2. spiritualita
3. pokračování svazku s obětí
4. sociální podpora
5. předchozí zkušenosti vyrovnání se, zvládnutí náročné situace
6. péče, starost o sebe sama
Parappully, J. (2001). Thriving after trauma: The Experience of
Parents of Murdered Children. Journal of Humanistic Psychology, 42, 1.
Možný zisk: více než pouhé znovunastolení rovnováhy
Nejen patologie v kontextu traumatu, ale paradoxně
možný zisk (Ego integrita, osobnostní růst, transformace…)
Arabská lidová moudrost
o zármutku jako
pláči, mlčení a písni.
Lewis, C. S. (1995). Svědectví o zármutku.
Praha: Návrat domů.
“Domníval jsem se, že dokážu popsat stav, nakreslit mapu
smutku. Ale zjišťuji, že zármutek není stav, nýbrž proces.
Nevyžaduje kartografické, nýbrž historické zpracování, a
kdybych nepřestal zpracovávat jeho dějiny v určitém zcela
libovolném bodě, neměl bych potom důvod kdy přestat. Každý
den se objeví něco nového, co stojí za kronikářský záznam.
Zármutek je jako protáhlé, stáčející se údolí: za kterýmkoli
z ohybů se před vámi může otevřít zcela nová krajina. Jak už
jsem napsal, nestane se tak za každou zatáčkou; někdy je
překvapení právě opačné: setkáte se s přesně tím stejným
výhledem do kraje, jaký jste podle vašeho soudu nechali za
sebou mnoho mil cesty zpátky. V takových okamžicích si kladete
otázku, zda to údolí vlastně není kruhovým zákopem. Ale není.
Částečně se zážitky vracejí, avšak jejich pořadí se neopakuje…“
(Lewis, 1995, str. 47)
…zdroje (historicky + domácí kontext)
 Přednášky W. Wolfensbergera
A History of Human Services: Universal Lessons, and Future
Implications http://www.mnddc.org/wolfensberger/index.html
 Veřejný ochránce práv – zprávy z návštěv např. zařízení sociálních
služeb: http://tinyurl.com/382g5bx
 Komunitní plánování sociálních služeb v Brně – „expertní zprávy“ pro
jednotlivé cílové skupiny: http://tinyurl.com/356j273
 Martin Loučka:
„Péče o děti s letální diagnózou“ viz studijní materiály
Rodina a dítě s postižením (III)
Prožívaný smysl události:
Akceptace dítěte takového, jaké je
Efektivní strategie zvládání
Nepřijetí a přisvojení si POCITU viny
(perspektiva dítěte)
 Dítě někdy prožívá pocit viny, za něco, co absolutně nemohlo ovlivnit.
Odmítnutí z rodiny → přivlastnění si důvodu
přisvojení si viny (zahlcení)
„Nemůže to být vina rodiče, je to kvůli mně.
Kvůli tomu, jaký jsem já, kvůli tomu, že …“
Důsledek: Přesvědčení „Jsem špatný“.
Něco je špatně se mnou.
Negativní sebeobraz.
Provinění „že vůbec je“. Proč?
„Přisvojení si viny“ jako sebeobrana
 Nelze obvinit rodiče (zdroj, zázemí, bezpečí), to by bylo ohrožující
→„Připíšu to sobě“
 (Ne)logická obranná reakce:
získání pocitu kontroly nad situací
(jako rodič, co se rozhoduje o nesdělení prognózy, má pocit, že něco dělá, že má něco pod kontrolou, …)
 Zisk z „mohu za to já“:
„Stačí, abych se polepšil, a bude to jiné“.
= fiktivní, iluze, ale stále pocit kontroly (byť odsouzený k nezdaru)
Obtížné se setkat „za touto obranou“. Setkání jako cesta
(přijetí, ukázání hodnoty).
Akceptace dítěte se zdravotním postižením
komplexní situace
 metodologické obtíže ve srovnávání jednotlivých studií;
typologický a nomotetický přístup
 nejednoznačnost výsledků studií, míra shody i kontradikcí
 možný pouze „eklektický přehled“
Reakce rodičů na nároky obsažené v dané situaci jsou velice
individuální a je zřejmé, že úroveň jejich zvládání nelze odvozovat
od jediného faktoru. (např. Beckman, 1983; Pargament, 1987)
Faktory ovlivňující přijetí dítěte
Krejčířová a kol. (1997)
1 ) Typ nemoci a postižení:
 nejnáročnější tam, kde je špatná prognóza nebo nejistota
(pomoc např. v podobě specif. vývojových tabulek)
obtíže také u dětí s poškozením obličeje a rukou
2) Etiologie nemoci a postižení
 potřeba porozumět příčině:
lépe je přijato dítě s příčinou infekční onemocnění než s geneticky podloženou
nemocí
obtíže tam, kde se zdá, že nemoci bylo možné předejít (poúrazová postižení)
nejobtížnější tam, kde je neznámá příčina (většinou u mentálních retardací)
Faktory ovlivňující přijetí dítěte
Krejčířová a kol. (1997)
3) Individuální charakteristiky postiženého dítěte
 Sociální reaktivita, schopnost získat dostatek pozornosti a péče z rodiny a prostředí, jeho
vitalita (potvrzení rodičovských kompetencí jako „zisk“)
 Věk, kdy k postižení došlo (rozdíl v přístupu veřejnosti)
4) Individuální charakteristiky dalších členů rodiny
 Zralost, zejména jejich vlastní zkušenosti a sebehodnocení
Faktory ovlivňující přijetí dítěte
Krejčířová a kol. (1997)
5) Struktura rodiny, organizace, kvalita vztahů, vývojové fáze rodiny
 Sourozenci postiženého dítěte
 Oba rodiče
 Otázka v případě, že je to první dítě (perspektiva)
6) Prostředí
 Množství sociální opory
 Emoce, finančně, pomoc při hlídání...
Individuální aspekty situace:
Osobní interpretační rámec související s rodinnou tradicí
→ odlišnosti v tom, co je vnímáno jako přijatelné atd.
Matějček:
Přijetí dítěte takového, jaké je
Po překonání obran (viz minulá schémata)
– akceptace dítěte takového, jaké je
Zásadní změna ve vnímání situace, mj. obnovení prožívaného smyslu
situace (konkrétní úkoly, změna otázek, které si rodiče kladou atd.)
… obtížně pochopitelný obrat nastává v okamžiku, kdy rodiče přijmou sami
sebe jako rodiče postiženého dítěte a dítě takové, jaké je.
Nejde pouze o východisko z vlastních depresí a agresivních postojů
k okolí, ale i obohacení vlastního života: „… toto vnitřní uklidnění a
vyrovnání se přenáší i do jejich okolí a je patrno těm, kdo se s nimi, byť i
jen profesionálně, stýkají“ (Matějček a Dytrych, 1997, str. 72).
Maximum, nejlepší předpoklady pro další zvládání (reálné možnosti)
Přijetí dítěte, jaké je
(jako jedna z úspěšných adaptačních strategií)
Skrze přijetí postižení dítěte byli rodiče schopní vyrovnat se s
okolnostmi svého života.
Přijetí dítěte podle rodičů znamená „vykročení za otázku proč“
(Scorgie, Wilgosh a McDonald,1999).
Díky uvedenému přijetí se rodiče ve svém přemýšlení o dítěti
zaměřili více na něj samotné než pouze na jeho postižení. Proto
byli schopni rozvíjet dovednosti nebo kvality svého dítěte (aniž by
popírali jeho postižení nebo jiné slabosti), uznávat jeho přednosti, a
tam, kde to bylo možné, také respektovat jeho vlastní cíle a přání
(Scorgie, Wilgosh a McDonald, 1998a).
Matějček: Role rodiče postiženého dítěte
Přijetí výchovy dítěte s postižením jako úkolu: úkol těžký, ale ne
nezvládnutelný (role profesionála v přijetí této perspektivy)
Přijetím dítěte přijímají rodiče sami sebe
Dopomáhat dítěti k společenskému přijetí znamená zbavovat se
pocitu ponížení a pozvedat své rodičovské sebevědomí
Pokud rodiče úspěšně projdou fázemi procesu akceptace postižení
dítěte a přijmou roli „rodiče postiženého dítěte“ (Matějček,
2001), vytváří tak nejlepší možné podmínky pro další život svého
dítěte.
Rozhodnutí rodičů situaci zvládnout
(přijetí výzvy)
Pro co se člověk samostatně rozhodne, pro to jeho
psychika dále pracuje (podle Matějčka).
…mnozí rodiče si uvědomují vlastní volbu svobodně a
plně přijmout cestu, kterou jim „udělil osud“. Rozhodli se
změnit svůj život podle svého dítěte, místo aby bojovali
za to, aby jejich dítě vyhovovalo jejich dřívějšímu životu.
Sobsey, McDonald (2001)
Zvládání a prožitek smyslu
 nejedná o prosté akademické cvičení ve filosofii, ale o zásadní otázky přežití
v situaci čelení traumatu
Tedeschi, Park, Calhoun, 1998
„Neboť nám už dávno nešlo o otázku po smyslu života, která bývá často
kladena a přitom se jí nemyslí nic víc, než uskutečnění nějakého cíle vlastní
tvořivou činností. Nám šlo o smysl života, jakožto oné totality, jež v sobě
skrývá i smrt, a tak neposkytuje jen smysl života, nýbrž i smysl utrpení a
smrti; o tento smysl jsme zápasili...“
Frankl, 2006, str. 90
(Nikoli zda přežijeme - protože pokud ne, nemá toto utrpení smysl. Ale zda má
toto utrpení smysl, protože pokud ne, nemá takový život cenu žít…).
Frankl: Přijetí skutečnosti (včetně limitů)
vs. znehodnocení reality
„Koperníkovský obrat“ perspektivy (cesta ke smyslu).
„Naprosto nezáleží na tom, co my ještě očekáváme od života, jako spíše
na tom, co život očekává od nás“ (Frankl, 2006, str. 89).
Přijetí skutečnosti (včetně daných limitů)
Jedinečnosti prožívaného okamžiku jako neopakovatelná výzva, na kterou
člověk odpovídá svým jednáním. Vnitřní svoboda za jakýchkoli vnějších
podmínek; „růst nad sebe sama“; přijetí utrpení jako „nejvyšší odvaha“.
…vs. znehodnocení reality = zvažování zmařených možností
znehodnocení jediných reálných příležitostí, které člověk může využít
- k překročení vlastních hranic, změně, růstu nad svoje možnosti atd.
hranice konkrétního a hypotetického? (zkušenost s lidmi s mentálním postižením)
Rozhodnutí situaci zvládnout
jako východisko
Důraz, který studie kladou na rozhodnutí rodičů svoji situaci
zvládnout, připomíná Franklův odkaz na vnitřní svobodu za
jakýchkoli vnějších podmínek (Frankl, 2006).
Frankl rozlišuje mezi přijetím možností, které (byť nepříznivá)
situace nabízí a „znehodnocením reality“, která se projevuje např.
přemýšlením o neuskutečnitelných možnostech, které byly zmařeny
apod.
Rozhodnutí rodičů vlastní situaci zvládnout je zřejmě předpokladem
k volbě, která jim umožňuje využití možností obsažených v situaci
(Frankl, 2006), stejně tak jako k Matějčkovu přijetí dítěte jaké je
(Matějček, 2001) a nalezení smyslu ve vlastní konkrétní situaci
(Solomon, 2004).
Antonovsky: Sense of Coherence
Zkušenost ženy, která přežila holocaust - s určitým subjektivním „ziskem“
(podobně Mihály Csikszentmihályi: O štěstí a smyslu života, 1996)
Způsob vnímání světa, trvalé (byť dynamické)
přesvědčení o:
- srozumitelnosti světa:
Podněty přicházející z vnějšího světa i vlastní psychiky jsou strukturované,
předvídatelné a vysvětlitelné (srozumitelnost).
- ovlivnitelnost dění:
Zdroje jsou dostatečné na zvládnutí požadavků, které plynou ze
zmíněných stimulů (zvladatelnost).
- smysluplnosti investice:
Tyto požadavky jsou výzvy, které stojí za investici a angažování se.
„život je emocionálně smysluplný“.
Antonovsky: Sense of Coherence SoC 13 (nejkratší verze dotazníku)
Rodina IV
Možné chyby ve výchovném stylu
Osvědčené adaptační strategie rodičů
Faktory ovlivňující adaptační schopnosti rodiny
(Prevendárová, 1997)
Volní vlastnosti rodičů, postiženého dítěte, sourozenců. Schopnost
překonávat překážky, houževnatost.
Kvalita vztahů mezi jednotlivými členy rodiny, především mezi manžely.
Vztahy k širšímu příbuzenstvu.
Předcházející zkušenost rodičů s výchovou zdravého sourozence.
Stabilní hodnotový systém rodiny, chápání postižení dítěte spíše jako
výzvy než jako neúnosného břemene.
Vztah důvěry k ošetřujícímu lékaři a dalším odborníkům a dostupnost jejich
služeb.
Subjektivně vnímaná adaptace rodin
(Prevendárová,1997)
vyrovnání se rodin s faktem postižení dítěte po
6-15 letech od narození postiženého dítěte:
 třetina dotazovaných rodičů se považovala za vyrovnanou s faktem
postižení dítěte
 třetina částečně vyrovnaná
 třetina se označila jako s postižením dítěte dosud nesmířená
Efektivní adaptační strategie rodičů
Scorgie, Wilgosh a McDonald (1998)
Osobnostní charakteristiky a strategie zvládání rodičů mentálně postižených dětí
Analýza rozhovorů úspěšně zvládajících rodičů – jejich vlastní pohled
1) Reinterpretace vlastních myšlenek a postojů vůči své situaci
a) Přijetí dítěte, jaké je (viz min. prezentace)
b) Odhodlání uspět
-např. ochota ke změně bydliště pro nedostupnost určité péče
-nepředstavuje záruku k získání všech odpovědí nebo rychlého úspěchu
spíše
realistický pohled na situaci, uznání, že pokrok vyžaduje čas a ochotu čelit řadě náročných
období
Matějček: ne neštěstí, ale výzva, na kterou je třeba odpovědět řadou aktivit jako např.
hledání podpory, obstarání pomůcek, vyhledávání informací a podobně. Tato aktivita podle
Matějčka „otevírá budoucnost“ (Matějček, 2001, str. 48).
Efektivní adaptační strategie rodičů
Scorgie, Wilgosh a McDonald (1998)
c) Získávání a uplatňování vlastních kompetencí
nedostatek informací → rodiče přinuceni získat určité znalosti a také dovednosti,
stali se „experty“
potřebná sebedůvěra:
Mluvit o potřebách svých dětí, vést svépomocné skupiny, předávat své
zkušenosti pomocí přednášek a článků…
Matějček: co nejvíce o dítěti a jeho postižení vědět.
Pozitivní důsledky sdílení vlastních zkušeností pro zvládání své vlastní náročné
situace zmiňuje také Parappully (2002).
Efektivní adaptační strategie rodičů
Scorgie, Wilgosh a McDonald (1998)
2) Účelná rovnováha respektující osobní role a různé
odpovědnosti rodičů
a) Být především rodičem
rodičovství postiženého dítěte spojuje roli rodiče, učitele a „obhájce“
očekávání kladené na rodiče - budou učitelem, terapeutem…
(pocit uspokojení, že dělají něco hodnotného, užitečného pro své dítě vs.
Únava: potřeba nastavit limity, aby pro své dítě byli především „jeho rodiči“)
Matějček: obětavost a obětování se
b) Vzdělávání společnosti
pocit vyloučeni ze společnosti, diskriminace, případně že nenachází adekvátní
služby pro své dítě
subjkektivně vnímaná odpovědnost za vzdělávání ostatních ohledně postižení
vlastního dítěte
Efektivní adaptační strategie rodičů
Scorgie, Wilgosh a McDonald (1998)
3) Spolupráce s profesionály
roky zkušeností ve vyjednávání s mnoha různými profesionály
nové dovednosti: otevřenosti a upřímnosti, schopnosti jasně formulovat, jaké
informace a pomoc potřebují
„partnerský vztah“ → efektivnější spolupráce
adekvátní očekávání: nečekají od profesionálů všechny odpovědi na svoje otázky
(převzetí odpovědnosti)
Matějček: „nejste sami“
Efektivní adaptační strategie rodičů
Scorgie, Wilgosh a McDonald (1998)
4) Schopnost rozhodovat se a řešit problémy
určitá strategie rozhodování a její úmyslné používání v důležitých okamžicích
přispívá k jejich efektivnímu zvládání situace
aspekty procesu rozhodování:
přijetí svého autorství v procesu rozhodování a vědomí vlastního vlivu na situaci
přijetí odpovědnosti za důsledky vlastního rozhodnutí
kreativní pohled v hledání různých alternativ řešení
Někteří rodiče uvádí přijetí odpovědnosti za vlastní rozhodování jako důvod, proč
někdy jednají v protikladu s radou ostatních
Subjektivně rodiče přikládají velkou důležitost „důvěře ve vlastní instinkt“
při rozpoznávání toho, co je pro jejich dítě nejlepší
Scorgie, Wilgosh a McDonald (1999)
Efektivní adaptační strategie rodičů
Scorgie, Wilgosh a McDonald (1998)
5) Ochota ke změně
trpělivost, přizpůsobivost, pozitivní životní pohled, důslednost,
smysl pro humor a ochota přijmout pomoc
získání nových životních rolí často vnímáno jako pozitivní změna
(vedoucí skupin rodičů, mluvčí na konferencích a členství v různých
radách, kde zastupují zájmy lidí s postižením)
Rodiče přitom zmiňují, že tato změna pro ně nebyla něčí
samozřejmým nebo přirozeným, ale byla vedena úsilím o dosažení
určitého prospěchu pro jejich dítě. Uvádějí, že k této změně je
dovedlo to, že se pokusili soustředit na pozitivní možnosti ve své
těžké situaci.
Nevhodné výchovné styly
(Matějček; Mejzlanová, 1997)
Rodina jako nejvhodnější prostředí
Bezpečný prostor, ve kterém se vytváří vědomí vlastní identity dětí, kde je
jim poskytována podpora a vedení, kde se učí společně sdíleným
hodnotám a přesvědčením a kde také přijímají bezpodmínečnou lásku
svých rodičů (Castlesová, 1996)
Vs. možné chyby ve výchovných postojích rodičů
Na utváření nevhodných výchovných stylů
se mj. projevuje zvýšená emoční vazba rodiče na dítě
(předchozí zkušenost rodičů atd.)
Výchova úzkostná
 rodiče lpí na dítěti až nezdravě
 strach, aby si neublížilo
 typicky pro děti s dramatickými příznaky
 reakce dítěte podle temperamentu – vzpoura nebo pasivita
(pasivita interpretovaná jako dobré přizpůsobení)
vs. Skutečný potenciál dítěte (viz minule percepce postižení a teorie rolí)
Výchova rozmazlující
 znovu až nezdravé citové lpění rodiče na dítěti
 „vynahrazování“ - někdy až připoutat k sobě, podržet v závislosti
 rodiče ztrácí autoritu → nemohou poskytnout jistotu a sebedůvěru dítěti
vs. „nutná svoboda v kladení nároků ve výchově“
(často osamělý, pak rozmazlující rodič)
Výchova perfekcionistická
 snaha po dokonalosti
 neúměrné nároky
 neurotizace dítěte a zahnání do obranných pozic
Vs. přijetí dítěte, jaké je jako ideální základna pro další vývoj
jinak možné komplikace
Výchova protekční
 rodiče chtějí, aby dítě dosáhlo určitých hodnot, ale bez ohledu na
způsob, kterým by jich měly dosáhnout
 rodiče pracují za dítě, zařizují za něj
 „rovnají mu cestu“ → nedovolují dítěti vyspět a osamostatnit se
Výchova zavrhující
 spíše ve skrytých než zjevných formách
 většinou tam, kde dítě vzbuzuje ve vychovatelích představu neštěstí
(př. ze Zámečku: zákaz pro babičku, aby nechodila za vnukem)
Typologie rodin s postiženým dítětem
podle organizace (Blažek a Olmrová,1988)
Rodiny orientované na rodiče
se nejvíce soustředí na otcovu nebo matčinu profesní a
společenskou kariéru. Retardované dítě ovlivňuje
životní šance členů rodiny až na druhém místě. Manžel
s manželkou jednají v takové rodině jako partneři v
nějakém podniku.
Typologie rodin s postiženým dítětem
podle organizace (Blažek a Olmrová,1988)
Orientované na děti
se snaží o maximální zvýšení životních šancí dětí. Otec
se často plně oddá svému povolání a žena se stará o
domov a rodinu. Tyto rodiny se velkým úsilím snaží
kompenzovat to, o co je v jejich možném sociálním
vzestupu připravuje retardované dítě.
Typologie rodin s postiženým dítětem
podle organizace (Blažek a Olmrová,1988)
Orientované na domov
obětují životní šance rodičů ve prospěch šancí dětí.
Manžel se zříká své osobní kariéry ve jménu udržování
rodinné jednoty. Životní šance celé rodiny jsou silně
ovlivněny.
Typologie rodin s postiženým dítětem
podle organizace (Blažek a Olmrová,1988)
Ostatní
Rodiny, které nemají mají žádnou z předchozích orientací
jsou ve svých životních šancích nejvíce zasaženy.
Tyto rodiny nedokáží sladit úsilí svých členů při řešení
problémů.
(Jasně formulovaná rozhodovací strategie jako pomoc pro rodiče).